#ztrácíme

[opily-zajic]

Tohle bude naprosto zbytečná příspěvková stížnost, bez které bychom se asi všichni obešli, ale tohle téma mě trápí v hlavě už tolik týdnů, že to asi musí nějakou formou ven.

Prostě a jednoduše: Nesnáším amerikanizaci internetu a ještě víc nesnáším, jak nás globální internet převychovává svou populární kulturou na hromadu dalších Američanů. A že společně s přejatou identitou Američana častokrát přebíráme i ty negativní vlastnosti a názory, které na svých "idolech" nesnášíme.

Hele, koukejte - to, že se internet za poslední léta hodně jazykově a kulturně unifikoval, je v mnoha případech fajn a já jsem za to vděčná. Můžu komunikovat s nespočtem lidí a nahlédnout do nespočtu komunit, protože můžu překročit barikády, které mi předtím vztyčila neznalost jazyka nebo dezorientace v interface geograficky-specifických sociálních sítí. Jsem taky vděčná, že některé české příspěvky (např. ty na čumblru) jsou psány v angličtině, protože to znamená, že ti "cizí" mohou do toho "našeho" vstoupit stejně jednoduše, jako my vstupujeme do toho "jejich". S anglikanismy nemám problém, sama je používám. Vlastně je to součást vývoje našeho jazyka. Angličtina jako jazyk není ten nepřítel.

Tahle kulturní a informační výměna končí se svými pozitivy v momentě, kdy se všichni orientujeme na zdroj jediný - a to ten nejglobálnější - a na základě něj začneme formovat zdroje naše, čímž absolutně ztrácíme jedinečnost míst, ze kterých přicházíme.

Zničehonic mluvíme všichni stejným jazykem; a tím nemyslím angličtinu, ale jazykem anglicky mluvící kultury, politiky a názorů. A v mnoha případech i humoru či předsudků.

Nejčastěji se s tím setkávám zrovna v momentech, kdy slyším komunikaci mladších (podotýkám, že zajíc není žádná fosilie, je dvacátníkem), nebo v momentech, kdy sama komunikuji se svými internetově znalými vrstevníky anglicky. Někdy tomu ani nemůžu uvěřit: Když jsem se například seznamovala s Bulhary v angličtině, tak se mnou mluvili pouze v citacích memes a v jejich jazyce prostupovala tak nechutná vrstva homofobie, rasismu, sexismu a sprostých slov, která se v jejich mateřském jazyce neobjevovala a ke které se v rámci své kultury snad (i přesto, že je Bulharsko hodně konzervativní) dostat. Ano, uměli skvěle anglicky, - i přesto, že na univerzitách a středních školách nemají angličtinu povinnou a většina probíhá v rámci samostudia na internetu - ale také společně se znalostí jazyka přejali i znalost nechutných urážek, vtipů na americkou kulturu a integrování anglických slov a chování i do svého vlastního mateřského jazyka. Proč děláš vtipy o gun control ve státě, kde gun control je?

Možná jsem jen narazila na bublinu kokotů (které se, mimochodem, od toho momentu, co jsem se s nimi seznámila, vyhýbám, odmítám být jako poloteplý člověk v jejich homofobní přítomnosti). To ale neznamená, že kokoti neexistují. A že jich je možná víc, než je potřeba. A že po mém upřímném dotazu, co na tom shledávají ksakru vtipného, nezvládnou odpovědět, jen mi ukážou Tiktok v angličtině, který citují a přijímají za svůj a který je kulturně kompletně odlišný prostředí, ve kterém se všichni nacházíme.

Prostě mě to sere. To, že internet okrádá globální lidství o jazyky. A že se z angličtiny, která doposud působila jako nástroj, stala část, která začíná přeformovávat naše kulturní chování. Já nevím. Vlastně k tomu nemám ani žádné řešení, nemám k tomu nic co chytrého dodat. Prostě mě to sere.

Samozřejmě by to chtělo přečíst milion sociologických studií, sehnat názor psychologů, digitálních antropologů a tak celkově si udělat nějaké velké akademické kolečko, ze kterého pak budu kvůli tomu, že o tom vůbec nic nevím, vyloučena. Bohužel jsem z neštěstí osudu svého vzdělání pouhým umělcem a tak mi jediným způsobem vyjádření, který jsem schopna vyprodukovat, zbývá tohle prázdné řvaní do prázdna. To neznamená, že se nehodlám v tomto ohledu dále vzdělávat - doopravdy bych za to byla vděčná a budu tohle téma aktivně vyhledávat, takže pokud máte odkazy na nějaké studie a práce z této tématiky, tak se nestyďte je se mnou sdílet - pouze to znamená, že na víc se bohužel nezmůžu. Jen řvát na internetu. Česky.

Nechtěla bych to ale ukončit takhle pesimisticky, tak bych ráda v souvislosti s touto tématikou sdílela i něco pozitivního, za co jsem neskonale vděčná: a to je existence čumblru a jeho nové internetové obrozenectví. To, že na Tumblru existuje taková komunita, je přece jasným důkazem, že o jazykově specifické, neamerikanizované a geograficky omezené sociální sítě stále stojíme. Že nás zajímá naše politika, naše tradice, naše sociální bublina. Takže děkuji moc, jste skvělí a nemůžu vyjádřit, jak moc jsem vděčná za to, co tady děláte! ♥ Čumblr navštěvuji téměř denně a kdybych ho před rokem neobjevila, tak vlastně ani nevznikne můj blog a má chuť psát. Takže máte mé neskonalé díky!

[andreachadimova]

šíp vletěl do jmelí luk pustil kořeny

červenou tětivou dráždíš měděnou strunu loudíš mě na jejich makové zvuky hlasivky teplé vlněné řeky u břehu zčeřené hedvábným nářečím kde? hladce obrace ztrácíme nit identit

[michalgavlas]

ÚVAHY PĚTISTÁ SEDMNÁCTÁ - VÝVOJ NEBO ZÁNIK?

Jako živočišný druh se vyvíjíme již asi sedm milionů let. Vývoj člověka je vždy zrychlen novými poznatky o našem světě. To, co se děje posledních asi dvacet let nemá v našem vývoji obdoby. Poznatky ve vědě a masové rozšíření digitálních technologií má na nás nezanedbatelný vliv.

Z hlediska vývoje člověka je dobře známo, jaký zásadní vliv na jeho život mělo objevení používání nástrojů, ohně, kola, tisku, páry, elektřiny a nakonec počítačů. Všechny tyto objevy jej výrazně ovlivnily jak v osobním, tak i společenském životě. Vždy se musel přizpůsobit nové situaci, která po novém objevu nastala. Tato období, která dříve trvala tisíciletí, později staletí se dnes výrazně zkrátila na desetiletí a často i na pouhých několik let. Dříve změny nebyly tak rychlé a nové poznatky se daly opakovaně používat i po několik generací. Vznikala tak jistota a tradice, která vytvářela klid pro každodenní život.

Současná doba pozbyla těchto jistot a klidu. Člověk se musí neustále učit a zvykat si čím dál tím rychleji na další nové poznatky v oblasti vědy a digitálních technologií, které se velice brzy uplatňují v každodenním životě. Přitom v dobách minulých skoro každý člověk měl možnost porozumět a dokonale ovládat jednoduché věci, které potřeboval ke svému životu. Často je dovedl i vyrobit a opravit. Ještě v polovině dvacátého století si mnoho lidí dovedlo opravit jak elektrické spotřebiče, tak třeba i auto. To je dnes vzhledem ke složitým digitálním technologiím skoro nemožné. Pokud se dnes něco opravuje tak velice složitě formou pokusů a omylů. Proto se většina pokažených věcí nahrazuje novými. Současná zařízení jsou tak složitá, že často ani odborník neví kde nastala chyba a pokud se mu jí podaří odstranit tak, že ani neví, jak k tomu došlo. Počítače často žijí svým, nám utajeným životem.

Neustálé používání počítačů a naše přímá závislost na nich nás nutí čím dál tím více využívat naší levou, racionální a analytickou část mozku, která vnímá pouze dílčí problémy, ale nevidí celek. Ví jak, ale není schopna si uvědomit proč. Jsme pohlceni a zaslepeni řešením dílčích problémů, jak například dělat výkonnější, rychlejší a menší počítače, které jsou schopny se nejen opravovat, ale taky i vyrábět. Počítače, které budeme schopni ovládat našimi myšlenkami a které zákonitě, vzhledem ke své kapacitě paměti a analytickým schopnostem racionálního uvažováním budou moci naopak ovlivňovat, nebo přímo ovládat nás. Čím dál tím více se přizpůsobujeme analytickým postupům počítačů a ztrácíme schopnost používat pravou část mozku, která vidí souvislosti, celek a pomáhá nám žít jako společenské bytosti, a ne jako odlidštěná, počítači zdeformovaná monstra.

Přesto, že změny přicházejí rychle jejich přijímání běžným člověkem je postupné. Záleží taky na věku uživatele všech těch vymožeností. Je vymírající věková kategorie lidí, která nepoužívá počítače skoro vůbec a čím jsou lidé mladší tím více zapojují digitální technologie do svých životů. Bez nich si život nedovedou představit, tak jako některé starší ročníky, které by se jich nejraději zbavily zcela. To je však nereálné, protože počítače zcela ovládají a řídí naše životy. Bez nich by se náš současný život zhroutil. Nezbývá nám než v tomto vývoji pokračovat a věřit, že nás to nepohltí zcela.

Zatím se zdá, že se ve skutečnosti nic neděje, ale dopad těchto digitálních technologii je patrný na myšlení a jednání lidí. Především jsou neustále netrpěliví a nervózní a při mezilidském kontaktu se snaží aplikovat rychlost počítačových procesorů. Vše by měli nejraději vyřešeno hned a komplexně. Vzájemná komunikace je krátká a jakoby dávaná v příkazech počítači. Vzhledem k SMS zprávám se vytrácí schopnost vyjadřovat myšlenky a popisovat přesně věci. Vytrácí se schopnost navazovat a udržovat hlubší mezilidské vztahy s výjimkou těch pracovních které obou stranám přinášejí jisté výhody. Vztahy fungují především na možnosti vydělání peněz, nebo k získání výhod k bohatství vedoucích. Toxická kombinace digitálních technologií a snaha vydělat co nejvíce peněz stojí na začátku katastrofy, která byla započata koncem dvacátého století a hodiny lidského vývoje nemilosrdně odpočítávají její příchod.

V momentu, kdy člověk přestává používat pouze své duševní schopnosti a zvětšuje je, nebo dokonce nahrazuje digitálními technologiemi, tak už se přestává vyvíjet jako plnohodnotný živočišný druh. Stává se obětí počítačového Golema, ke kterému od začátku nemá kouzelný šém, kterým by jej mohl ovládat nebo zastavit. Počítače vedou k degeneraci druhu po všech stránkách. Člověk už si nemusí nic zapamatovat, protože skoro vše najde v počítači. Nemusí umět počítat v hlavě, číst složitější texty, umět číst mezi řádky a z textu přejímat vložené myšlenky. Nemusí namáhat jemnou motoriku prstů používanou pro psaní, kreslení a rýsování, stačí pouze bušit do klávesnice a klikat myší. Talent v tomto směru je zbytečný. Čím dál tím více informací přichází v podobě symbolů, piktogramů, ikonek a obrázků. Slovo, které bylo na počátku všeho a bylo Bůh, ztratilo význam.

Nejen, že degenerují duševní schopnosti s výjimkou pravostranného, útržkovitého, analytického myšlení, které až hraničí se schizofrenií, degenerují i schopnosti fyzické. Člověk informačního věku by se nejraději zbavil nedokonalého stárnoucího a bolestivého těla a zcela se přetransformoval do ideálního, nehmotného a virtuálního digitálního světa. Jeho fyzická kondice je čím dál tím horší, špatně odolává životnímu stresu a různým novým virům a bakteriím. Neumí se pohybovat v neznámém v prostoru a ztrácí smysl pro orientaci, vzhledem k rozsáhlému užívání navigačních systémů. Jeho instinkty a intuice se pomalu vytrácí a je ohrožen i jeho pud sebezáchovy s vědomím toho, že dokonalý počítač vše vyřeší. Novodobý člověk nemá potřebu navazovat partnerské vztahy a rozmnožovat se. Vše se dá vyřešit prostřednictvím počítače, skoro nic to nestojí a člověk se vyhne citovým útrapám. O rozmnožování se postarají lidé z méně vyvinutých a prosperujících částí našeho světa.

Paradoxně náš radikální vývoj, díky převážně pravostrannému, analyticky orientovanému myšlení je ve skutečnosti zánikem našeho plnohodnotného živočišného druhu, který vzhledem k největší míře přizpůsobivosti se stal vítězem evolučního procesu, ale současně poraženým, který bude muset být nahrazen jiným, harmonicky vyváženým druhem.

[pepomatblog]

Všechno je energie

🌹 Jedním z důvodů, proč se vztahy (jakéhokoliv druhu) rozpadají v tomto období je, že lidé mají různé úrovně vibrací. Jedním z důsledků duchovní evoluce je, že ve svém životě ztrácíme lidi. Všechno je energie, všechno jsou vibrace. Ty jsi energie, všichni ostatní jsou energie. Když se interagujete s jiným člověkem, dochází k energetické interakci. Když to pochopíš, přestaneš si brát věci…

[allmothsdied]

V dálce

Pochodují vojáci

Někde životy končí

A jiný jdou otřeseně dál

S vědomím

Možného začátku konce

Ještě aspoň na chvíli

Klopíme pohled

Zasychajících slz

S nevyslovenou tužbou

Ať se svět nemění

Ještě okamžik ne

Jen ne takhle

[dalsimoravskyblog]

První mise: retrospektiva

S politováním světu sděluji, že seriál TV Prima o vojenských doktorech v papundeklových kulisách v červnu dokončil svou misi. Abych citovala Helenku Vondráčkovou, slza z tváře padá. Jelikož jsem tento seriál (na rozdíl od jiných, o kterých jsem psala) opravdu poctivě sledovala, cítím povinnost a touhu se za ním kriticky ohlédnout. 

O čem to je?

Představte si MASH. Pak ho přesuňte do okresní české nemocnice. Zamíchejte do toho prvky reality show, high school AU vibrace a vojenskou propagandu. A jste tam. Skupina mladých doktorů vstupuje do programu, který je ideálně dostane mezi elitní jednotku vojenských lékařů ve válečných zónách. Všechno se to děje v normální nemocnici, kde se normálně operuje a tak, ale část postav jsou prostě vojáci, co chodí v maskáčích a běhají po cvičáku plném tanků (ty jsou v každém venkovním záběru, tipuju, že na to šla většina rozpočtu). Skoro každý díl některou postavu vyhodí. Nebo odejde. Nebo ji zajede náklaďák. Na konci zbývá šest nejlepších, jejichž jména si ale stejně nebudete pamatovat. 

Postavy

Banda komparzu. Vojenští lékaři v programu Mise. Náhodně se pokusím některé vyjmenovat. Růžičková (je zlá a má ráda módu). Frývaldský (má cool jméno a to je tak všechno). Marika (buď je dcera generála, nebo dcera nebezpečného zločince, fakt nevím). Rubeš (lame bitch). A tím jsem skončila. Bylo jich mnohem víc. Měli backstories a všechno. Stejně nevím nic. Kvalitní práce na straně scénáře a herectví.

Plukovník Hoffman a doktor Hoffbauer (nebo to bylo opačně? nebudu to hledat, tato retrospektiva vychází jen z pocitů a dojmů). Romantické jádro seriálu. Enemies to lovers. Doktor House a doktor Wilson. Romeo a Julio. Tedy tak by to bylo, kdybych ten seriál psala já. Vedla mě k tomu hlavně neskutečná chemie mezi těmi dvěma a vtipy o gay sexu v prvních epizodách. Nedělám si ale srandu, když řeknu, že jsou hodně shipovatelní a jejich poslední scény jsou lepší než vyznání Castiela v Supernatural. 

Hoffbauer je nejlepší postava celého seriálu. Je zjevně někde na autistickém spektru, ale protože herec, co ho hraje, neví, co to je, není to nijak stereotypní. Má taky nejlepší hlášky a romantickou dějovou linku (s Hoffmanovou ženou), která končí přátelstvím (nečekala bych, že něco takového v české produkci uvidím, ale stalo se). Miluju ho.

A teď speedrun jiných postav. Hoffmanova žena. Zdravotní sestra Gondíková. Její náctiletá těhotná dcera, co neumí hrát. Ředitel nemocnice, který střídavě sabotuje a podporuje projekt Mise a své zaměstnance šmíruje na živých záznamech z kamer ve své kanceláři (evil villain shit). Úchylný neschopný doktor. Běloruská uprchlice. Ruský neurochirurg provozující černou magii. Plukovník Jelen, psychiatr. Náhodní vojáci. Prostě něco pro každého!

Stylové stálice

Znělka je masterpiece. Václav Noid Bárta si střihnul verzi Morituri te salutant, přičemž se ukázalo, že nedokáže vyslovit sykavku, ani kdyby na tom záležel jeho život. Slyšet jeho [f křídel pegafů] automaticky znamená prodloužit si život.

V poslední třetině přijde na řadu hudební montáž. Obvykle se zde snoubí dramatický hudební podkres se záběry lidí v naprostém klidu. O nic nejde, nic se neděje, ale hudební režie si to nemyslí. Nic také nepřekoná použití písně Hello od Adele, kdy po prvním Hello následuje záběr na ředitele nemocnice, který zvedá telefon. Geniální. Každou montáž jsem si užila jako ten tiktok s tatíčkem Masarykem na podkresu Daddy Cool. K radosti mi stačí málo.

Závěrem

S odchodem tohoto seriálu ztrácíme mnohé. Moje kamarádka, která shodou životních osudů viděla několik dílů, o První misi řekla, že „se na to dá koukat“. Jde o ztrátu ve prospěch všech seriálů, na které se koukat nedá. Je to ztráta pro mě osobně. Pro národ. Pro svět. 6/10

[rebelwoleee]

a po tom všem hledání a ztrácení jsi mi přišel do cesty ty. našla jsem si tě. tvý oči co zářily jako slunce mě dovedly až za hory kde zapadá. mý srdce se rozbušilo víc s každým slovem a já šílela pod tvými doteky. všechno to zalité tajemnem a vášní. hvězdy nás doprovázely domů a pak každý večer zavedly zpátky k sobě. nehledali jsme se a přitom jsme se našli. nejen jeden druhého, ale každý sebe. sebe v někom kdo nám do té doby byl cizí, sebe v někom kdo pro nás pak začal znamenat celý svět. našli jsme sebe a lásku, co nás přenesla přes všechny propasti a bouře.

než se jí zlomila křídla.

a teď se zase ztrácíme, ztrácíme jeden druhého a s tím i každý sám sebe, ztrácíme duši, ztrácíme rozum a střípky našich srdcí se válí na zemi v prachu, když na nich tančíme svůj poslední tanec a prohráváme poslední bitvu. naše rány už dál nezvládáme a tak jen padáme do prachu, krev teče po našich nahých tělech a my se měníme v prach. všechno se najednou mění v prach. jen ta bolest ne. a tak tiše umíráme. zničeni láskou, zničeni jeden druhým. ztracení a marniví. my dva.

[giselguison]

SIRÉNY

Zvykli jsme si. Zvykli jsme si na modré světlo polykající naše těla. Deformující naše stíny. Roztékající se po fasádách budov, tříštící sklo našich oken, zalévající dlažební kostky i spáry mezi nimi. Modré světlo přítomného okamžiku. Modré světlo kvílící v našich uších i svalech, rezonující našimi orgány, modrou mlhu zastírající jakoukoliv možnou realitu.

Ulice. figury. Lidé. Postavy. Hlad. Žízeň. Zima. Elektřina spojuje teplo a chlad. Teplá jiskra elektřiny vytváři chladné modré světlo zmrazující naše modré žíly s nikterak modrou krví. Topíme se v tom světle. Topíme se v této nové formě vody. A nevidíme to.

Sirény modře zpívají v době zakázaného zpěvu. Možná proto ho zakázali. Abychom všichni poslouchali jenom ten jejich. Sirény už dávno nežijí ve vlnách, ale ve vlnách přicházejí. Na vysoké frekvenci jejich jehly probodávájí póry naší kůže. Šíří se vzduchem, jako ta nová choroba, nelze jim utéct. Přivedla choroba z mrtvého světa zpět sirény, a nebo sirény přivedly chorobu? Nevíme. Ale jsou tu.

Signály rušící každou klidnou myšlenku. Signály neustále alarmující z důvodu neznámého. Zvykli jsme si je ignorovat. Nevnímáme hrozbu, kterou ohlašují. Sledujeme jak pokrývají všechny viditelné povrchy, posloucháme jejich zpěv a celý tento vjem se pomalu nenápadně zapisuje do našich nejhlubších vrstev bez našeho vědomí.

Cítíme strach. Pláčeme, třeseme se, ztrácíme se, chvějeme se, nemilujeme, nejíme, necítíme nežijeme a nevíme o tom.

Sirény žijou. Zvyšuje se frekvence jejich výskytu, je ještě vyšší než frekvence jejich projevu. Lehounké světlo, lehký vzduch, nemají hmotu, šíří se ve vlnách a paralyzují naši hmotnou i nehmotnou podstatu. Jsme jejich vězni a nevidíme to. Modrá je všude. Barva života, modrá planeta získala nový rozměr. Planeta modrých sirén a jejich signálů.

Když vidíš a slyšíš sirény, můžeš si být jistý, že jsi sám. Odtrhávají tě od světa, jako v té staré řecké báji. Prolomíš bariéru nevědomosti, získáš samotu a ztrátu, nepochopení, odloučení. Žiješ se sirénami. 

Sirény žijou s tebou. Vidíš všechno modře, i když kolem zrovna neprojíždějí. Pohltitli tě. Jsi jenom ty. Jenom ty a sirény. Jsi rád že jsi je poznal, uvědomuješ si hrůzu děs a zlo které přinášejí a jsi rád že o nich víš, že víš, že se to děje. Ale ta modrá stěna mezi tebou a světem už se nedá smazat. Hledíš na svět jejich očima, nemůžeš zpátky a nikdo ti nerozumí. Modré světlo osvicuje tváře tvých blízkých, víš, že přístroje do kterých hledí jsou součástí sirén, jejich nenápadnou verzí. Hledíš přes modrou mlhu na lidi, které bys rád miloval, ale není to možné.

Oni taky nemilují. Nemilují protože jsou přikryti modrým světlem a nevědí to. Ty to víš, ale nic to nemění, protože ten závěs modrého světla mezi vámi je tak jako tak. Přináší to jenom obří bolest. Snažíš se rozhrnout ten modrý závěs, zběsile hledáš kde končí, nějakou díru v něm, noříš se do draperie a jsi neúspěšný, začínáš plakat a přeješ si jen, aby tě závěs který se tak snažíš zničit a do kterého jsi se zamotal, opět pohlit, abys to neviděl a neslyšel, abys to zase nevěděl. Drapérie se šklebí a vysmívá se ti. Jakmile si modré clony všimneš, nezbavíš se jí. 

A tak zbývá jenom si znovu zvyknout. Zvyknout si na sirény v plném vědomí. Zvyknout si na své odcizení zvyknouot si na svůj smutek zvyknout si, že jinak to nejde. Adaptabilita je jedna z předních lidských vlastností. Říkáš jí teď povrchnost, protože jsi to viděl. Ale ve skutečnosti po ní toužíš. Nezbývá ti nic jiného, než se připojit k tomu proudu a říkat: Zvykli jsme si. Protože  nikdo jiný to neví, a nikdo jiný tedy nemůže říct: 

Zvykli jsme si. Zvykli jsme si na modré světlo polykající naše těla. Deformující naše stíny. Roztékající se po fasádách budov, tříštící sklo našich oken, zalévající dlažební kostky i spáry mezi nimi. Modré světlo přítomného okamžiku. Modré světlo kvílící v našich uších i svalech, rezonující našimi orgány, modrou mlhu zastírající jakoukoliv možnou realitu.

[zaoponoudeprese]

a 

po tom všem hledání a ztrácení jsi mi přišel do cesty ty. našla jsem si tě. tvý oči co zářily jako slunce mě dovedly až za hory kde zapadá. mý srdce se rozbušilo víc s každým slovem a já šílela pod tvými doteky. všechno to zalité tajemnem a vášní. hvězdy nás doprovázely domů a pak každý večer zavedly zpátky k sobě. nehledali jsme se a přitom jsme se našli. nejen jeden druhého, ale každý sebe. sebe v někom kdo nám do té doby byl cizí, sebe v někom kdo pro nás pak začal znamenat celý svět. našli jsme sebe a lásku, co nás přenesla přes všechny propasti a bouře.

než se jí zlomila křídla.

a teď se zase ztrácíme, ztrácíme jeden druhého a s tím i každý sám sebe, ztrácíme duši, ztrácíme rozum a střípky našich srdcí se válí na zemi v prachu, když na nich tančíme svůj poslední tanec a prohráváme poslední bitvu. naše rány už dál nezvládáme a tak jen padáme do prachu, krev teče po našich nahých tělech a my se měníme v prach. všechno se najednou mění v prach. jen ta bolest ne. a tak tiše umíráme. zničeni láskou, zničeni jeden druhým. ztracení a marniví. my dva.

[dekadentea]

Zdravíme!

 Pokud jste zavítali na tuto stránku a právě čtete tento post, tak bychom se Vám rádi v rychlosti chtěli představit.

 Tento účet mají na starosti dva životem strhaní jedinci, kteří hledají lidi se stejným způsobem myšlení, se kterými by rádi navázali kontakt. Víme, že tohle zní jako příšerná pozvánka do nějakého kultu, ale věřte, že tomu tak opravdu není. Jen se nám zdá, že jsme obklopeni lidmi, kteří prostě necítí věci stejně tak, jako my.

 A co jsou to tedy ty pocity, říkáte si? Stručně řečeno, nemáme moc v oblibě lidi a dnešní společnost. Většinu času jsou pouze otravní, a často na ně nemáme náladu. Zkaženost dnešní mládeže (tedy každodenní chlastačky a nadměrnou konzumaci trávy) nechápeme, a to, že se s tím ještě každému chlubí formou popisků u fotek typu „Ožralí jako hovada”, považujeme za ubohé. Nezáleží na tom, jestli jsou to lidé z okolí či dokonce příbuzní, někdy se od nich od všech chceme jen stranit, a z pouhé představy lidského kontaktu nám nabíhá husí kůže.

 Neznamená to však, že nemáme touhu žít. Máme touhu bavit se a pociťovat lásku, ale pro lidi jako jsme my, ve společnosti jako je tato, to jde těžce. Například páry, které svůj vztah vystavují na sociální sítě jen pro validaci, jsou pro nás nepochopitelné, zvláště když s celým světem sdílí intimní momenty, které mají probíhat jen mezi nimi. Nejspíše bychom nedokázali být s někým, kdo se každý pátek chodí do klubů akorát zchlastat, celý svůj den dokumentuje na instagramu a žije jen z vytahování se před celým světem a počtem likeů na fotkách. Máme poměrně zastaralé a dosti naivní představy o lásce a o životě jako takovém. Jsme beznadějní romantici, a ještě stálé doufáme v takovou tu „lásku na první pohled“. Jsme lidé, kteří se radují z maličkostí (a lahodných memíček), a chtěli bychom potkat někoho, kdo s námi toto nadšení bude sdílet.

 Většina lidí kolem nás se rapidně mění, a my ztrácíme čím dál tím více přátel lásce a alkoholu. Je pro nás těžké najít si přátele, jelikož všichni v našem okolí jsou stejní, věčně opilý, pokrytečtí exhibicionisti.

 A zde přicházíte na řadu Vy. Pokud tento pocit moc dobře znáte, a také se cítíte, že jste v tomhle sami, tak věřte, že nejste, a kontaktuje nás. Napište nám do direktu tady na tumblr nebo pokud máte jakékoliv otázky, pošlete ask, moc rádi Vám odpovíme.

 Děkujeme za Váš čas, který jste věnovali přečtení tohoto zdlouhavého postu a doufáme, že se nám ozvete.

  S láskou,

          Vaši Dekadenti

[bozedocehosidusidal]

Dospíváme a ztrácíme společnou řeč. /M

[deadandsarcastic]

Zápis Dvanáctý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

„Ale notaaaak..." zaskučel, když mu bylo rozkázáno, ať tam zůstane sedět, ale nemohl s tím dělat absolutně nic... Rozkaz je totiž rozkaz a kámen v oku je kámen v oku. Nadávání na to, že tam musí zůstat, upíra ale brzo přešlo, když si všiml těch modrých ohňů, (nebo co to vůbec mělo být), takže jen vytřeštil oko a vyčkával, co bude Kyry dělat teď, protože vážně netušil, že by ten duhový prcek dokázal rozdělat takové plameny z ničeho nic... A to ještě Maverick nevěděl, k čemu ty ohně vůbec zapálil.

Sotva ušel zhruba pět kroků, dostal se dostatečně blízko k ohňům, takže se na trávě za ním vytvořil stín; komíhal se, natahoval se, zase se zkracoval - zkrátka hýbal se přesně podle toho, jak se nahnuly plameny a jak hořel oheň... Jenže ani ne za minutu se stín začal rozrůstat do enormní velikosti, původní silueta se naprosto rozpila, až zůstala jen šedivá masa... Jež se během mrknutí oka odlepila ze země, začínajíc formovat neprůhlednou kopuli okolo lovcova drobounkého tělíčka. Jakmile se kopule uzavřela, Kyry naprosto zmizel; splynul s okolím; tma jej přijala za vlastního a pohltila jej. Mezitím si emaři všimli, že okolo nich je nějak moc světla. „Zhulila jsem se až moc, nebo to vidíte taky?" špitla Black Bird, zvedla se a vrávoravým krokem si to zamířila směrem k nejbližšímu ohni... Což ovšem neměla dělat, protože když se dostala dostatečně blízko na to, aby vrhala stín, její vlastní silueta se odlepila od země, obtočila jí své dlouhé prsty těsně okolo krku a zvedla ji několik centimetrů do vzduchu.

„...co to kuuurva je..." vydechl, schoval se úplně za náhrobek a přemýšlel, jestli ta vodka předtím přeci jen nebyla trochu speciální, že by se z ní nějakým způsobem ožral i on - tuhle variantu ale zavrhl, když slyšel, že to jedna z dívek evidentně vidí taky. Zase vykoukl zpoza náhrobního kamene a ze scenérie před ním mu ztuhla krev v žilách... Nebo, uh, ztuhla by mu, kdyby tam nějakou proudící, teplou krev měl. Vážně, doteď byl zvyklý na všechno možné. Kuše, luky, samopaly, jeden lovec, se kterým kdysi spolupracoval, s sebou vodil cvičeného medojeda na vodítku... Ale tohle, to za těch skoro sto let, Maverick ještě fakt neviděl.

„Bird!" vyjekla druhá lesba a chtěla se rozběhnout své přítelkyni na pomoc, ale Vulture si ji přitáhl k sobě a pevně ji sevřel v objetí, přičemž zavrčel: „Swan, nemáme nejmenší tušení, s čím si tu kurva zahráváme!" „Já ji nechci nechat umřít!" vztekala se dívka, snažíc se mu vykroutit, ale to už se vzbrchal Crow a s kapesním nožíkem se vrhl na onu siluetu... Kterou však čepel jen projela jako nic. A než se černovlásek zmohl na něco dalšího, za jeho zády se postavila další šedivá postava, jež mu jako nic vytrhla nůž a přiložila mu jej k hrdlu. „A teď budete hezky spolupracovat!" ozval se Kyryho hlas odnikud.

„Proč se mi nezmínil, že je tak badass... Jak na něj mám teď asi udělat dojem, sakra..." mumlal si upír a uraženě dřepěl za náhrobkem; zároveň ale velice napjatě čekal, co bude mladší dělat dál, protože jej tohle všechno na jednu stranu neskutečně ohromilo a snažil se pochopit, jak to Kyry vůbec dělá... Ne, tohle zkrátka nemohl být normální člověk.

„Sláva Satanovi," vykřikl podlézačsky Raven a pomalu se po kolenou začal plazit směrem k hlasu, zatímco si dával pozor, aby se nedostal příliš blízko... Bohužel stačilo, aby se jen část stínu zformovala... A už jej pevně čapla šedivá ruka, která jej odmítala pustit. Emař s dredy konečně pustil svou lesbickou kamarádku, jež okamžitě letěla na pomoc zelenovlásce. - Naštěstí se nad nimi stín slitoval a s hlasitým žuchnutím nechal zelenovlásku spadnout na zem. „J-jsi v pořádku?" ptala se se slzami v očích Swan, jakmile poklekla vedle své přítelkyně snažící se nebrat alespoň minimum vzduchu do plic. Rook, emař s fialovou patkou, který byl pořád ještě volný, náhle pocítil strašlivý strach, otočil se na podpatku, s cílem zachránit si holou kůži, a vyrazil kličkováním mezi náhrobky pryč... Jenže to už se přes celé hřbitovní prostranství rozlehlo: „Mavericku... TRHEJ!"

Jakmile zaslechl nový rozkaz, na rtech se mu roztáhl šílený úsměv a serval si roušku, kterou hodil někam do trávy, takže byly vidět jeho ostré, vyceněné zuby. V následující vteřině se přehoupl přes náhrobek, s u něj téměř nečekanou elegancí, vzhledem k tomu, že když předtím jen lezl přes žebřík, vypadal, jako kdyby v životě nezažil pořádný pohyb... Teď ale neskutečnou rychlostí letěl přes hřbitov, přeskakoval náhrobky, nebo se jim hbitě vyhýbal, a během pár sekund strhl chlapce s fialovými vlasy na zem a zasedl jej, takže už se nemohl ani hnout. „Ty máš takové kurevské štěstí, že jsem nedobrovolný upíří vegetarián..." zavrčel hlasem mnohem hlubším, než jaký měl normálně. „Jinak už bych ti roztrhal krk jako kus hadru... Ale věř mi, že to, že tě nemůžu sežrat, ještě neznamená, že ti neurvu hlavu, pokud se pokusíš byť jen hnout."

„Já jsem ale Satana nevyvolával," rozbrečel se okamžitě Rook, jenž už si stačil pomočit spodní prádlo a kalhoty. (A že to bylo vidět.) „Teda... Vyvolával, ale nechtěl jsem... Všechno to byl nápad Crowa!" „Držu hubu, ty píčo!" doneslo se k němu přes hřbitov z černovláskových úst, zatímco Samařina příbuzného stále na krčku studila ledová čepel nože. Dvě dívky se mezitím tiskly k sobě, pořád na zemi, a vcelku se třásly strachy. Raven se snažil vymanit ze sevření siluety ruky, ječe u toho jako malé děcko. „Takže přiznáváte to?!" vyřkl otázku na skoro všechny příbuzné Kyry. Rozhostilo se ticho. „Přiznáváme," odhodlal se k odpovědi nakonec Vulture, jenž zůstal stát nehnutě ve stínu. „A jaký rituál jste k tomu použili?" pokrčoval ve zpovídání lovec.

Vzhledem k tomu, že se mu moc nelíbilo sedět na mokrém, zvedl se z Rooka, ale nedal mu sebemenší možnost útěku, protože jej okamžitě chytil pod krkem a zaryl mu do kůže své ostré nehty. „Vstávej," zavrčel na něj tónem, který jasně říkal, že domlouvání nepřichází v úvahu, a také, že kluk velice rychle poslechl a posbíral se ze země. Maverick si jej místo krku chytil za vlasy a odtáhl takhle chlapce přes půlku hřbitova zpátky k ostatním. „Ať na sebe nemusíme křičet~" poznamenal, když už stál mezi ostatními, s Rookem celým přikrčeným a rozklepaným.

„Děkuji," prohodil upírovým směrem stále neviditelný Rosenwille, ale pak se všechna přívětivost během mrknutí oka vytratila, jakmile se znovu obrátil na emaře: „Já čekááám... A věřte mi, nemám rád žádné prodlevy..." „Ne- nejdřív jsme vy... vypálili do trávy ten... Ten... Pen-ta-gram..." pustil se do vysvětlování Rook, ale nedokázal větu dokončit. „Prostě jsme použili svíčky a kus vepřového masa!" zavřeštěl vzteklý blonďák, jehož vytáčelo, že stínová ruka jej drží skutečně pevně, ale on se jí nemůže ani dotknout. „A to máte odkud?" otázal se Kyry, přičemž z tónu jeho hlasu by inteligentní člověk poznal, že mladík s tyrkysovými vlasy nemá daleko k tomu udělat "facetombstone". „Z webové stránky "howtosummondemons.com"... Od nějakého admina," přiznal barvu emař s dredy. „Mavericku... Tohle nemá cenu... Ztrácíme s nimi čas naprosto zbytečně," prohlásil rezignovaně Rosenwille.

„Ale já se tu docela bavím," škodolibě trhl Rookovi hlavou, takže kluk zaječel bolestí a následně se zoufale rozvzlykal. „A neříkej mi, že bys ty hovada teď jen tak pustil a nechal jít..." Maverickův vnitřní sadista se začínal probouzet a jeho výraz momentálně vypadal, že by byl schopný tam všechny povraždit, jen aby se na pět minut zabavil... Což by skutečně udělal, ale jen v případě, že by mu to někdo vyloženě rozkázal; a upír tak nějak tušil, (i když teď myslel mnohem víc jako zvíře a nějaké jeho logické myšlení bylo naprosto v tahu), že mu Kyry asi tak úplně nedovolí tam všechny zmasakrovat.

„Ano, to přesně uděláš," nakázal Kyry rozhodně; pro jednou nezněl jako malinký klouček, ale jako skutečný lovec třídy A. „Hádám, že tě asi neučili, že nevinní se trestat nemají... A ničemu by nepomohlo, kdybys jim tady teď všem usekal hlavy..." Když tohle řekl, se všemi emaři to docela hrklo. „Navíc mám pocit, že na tohle jen tak nezapomenou... A že si odteď budou pamatovat, že s temnými silami si nehrajeme, že?" „Ano, ano, budeme si to pamatovat," fňukal Rook a hned záhy se k němu přidala i Black Swan, zatímco její přítelkyně jen mlčky přikyvovala s vytřeštěnýma očima. „Vidíš?" V ten moment se stíny všech satanistů vrátily do klasické neživé podoby... Zatímco upírův se zhmotnil a položil mu zlehka ruce na ramena, přičemž hlas odnikud pronesl: „Tohle je rozkaz, Mavericku, rozkaz..."

Stáhl ruce z kluka, kterého doteď držel, a už normálním hlasem, který nezněl jak od nějakého démona, prohlásil: „Fajn... Ale nedělám to proto, žes mi to řekl, spíš jen proto, že ode mě všichni dostávají malé plus za dobrý hudební vkus." Což byla samozřejmě lež, protože rozkazy na něj fungovaly, jako nabitý ovladač na autíčko na dálkové ovládání, a navíc v něm Kyry momentálně budil takový respekt, že by poslechl, i kdyby žádný kámen v oku neměl - ale to by, samozřejmě, Maverick nikdy nepřiznal, takže jen tiše pozoroval emaře, jak se rozklepaně, jeden přes druhého a někteří i s hlasitým pláčem, rozeběhli rychle pryč. Když měl upír pocit, že už jsou všichni v tahu, zapálil si cigaretu a promluvil na Kyryho: „Sakra... Ale tohle bylo pěkně působivý. Mohl ses zmínit, že umíš dělat takový rošťárny se stínama..."

Jakmile to upír dořekl, i jeho vlastní silueta se vrátila do původní podoby a hned nato se rozplynula i stínová kopule, čímž se Rosenwille stal zase viditelným pro své okolí. Setřel si pot z čela, věnuje blonďákovi lehce unavený úsměv. „O tomhle se nemluví... Působivé - nepůsobivé; stokrát lepší je to zamést pod koberec a předstírat, že nic takového není... Ale občas není zbytí..." Prokřupal si klouby na rukou a od pasu si odvázal mikinu, aby si ji přes sebe mohl přehodit. „Tak pojď, jdeme zpátky, pro dnešek to stačilo... A jestli se tu někdo potuluje ten hrobník, tak na něj vážně nechci narazit; a už vůbec ne mu vysvětlovat tohle." Rukou lehce pokynul směrem ke třem modrým ohňům.

„Jasně," kývl a docupital ke Kyrymu, kterého klasicky chytil za ruku, jako kdyby ho teď vůbec neviděl ovládat stíny lidí okolo sebe a obalit se do nějaké stínové bubliny. „Ale... Budeš mi muset někdy vysvětlit, jak tohle děláš..." zamumlal. „Protože jsem ještě nikdy nic takového neviděl a sakra, že já toho viděl hodně... A kdy vůbec zmizí ty ohně? Jak to, že to nepálí tu trávu pod tím? Jak ses tohle naučil? Aaaa..." začal ze sebe sypat otázky jednu za druhou, jako zvědavý předškolák.

„Ty ohně? To je vílí plamen," pustil se do vysvětlování toho, co se pro něj jevilo podstatně snazší. „Něco jako bílý fosfor, ale magický. Prostě esence, jež je velice reaktivní a na vzduchu okamžitě začíná hořet... Ale protože je v ní použitá magická složka; ne, nemá to nic společného s vílami, prostě jen název; tak oheň vlastně spaluje sám sebe a nemůže od něj chytit nic jiného... A sám sebe spálí zhruba za hodinu, takže se perfektně hodí pro mé potřeby... Ale z čeho přesně je to složené ti neřeknu, jelikož si to nevyrábím sám. Mé díky patří vědcům z organizace." To už došli zase k provazovému žebříku, který jim posloužil už potřetí za tento den.

„Aha... To je zajímavý," začal se jako první štrachat přes žebřík a poté už zase svým klasickým stylem a la brambor skočil na zem, kde čekal na Kyryho, až taky přeleze. „A... To prostě můžeš ovládat čí stín chceš?" vyptával se dál a musel trochu zvýšit hlas, aby se vůbec slyšeli, když byl Kyry ještě za zdí.

Obratně se vyšplhal po žebříku, ale tentokrát o něco pomaleji než odpoledne. Sotva přistál vedle upíra ve křoví, pustil se do odpovídání (Protože vážně nepotřeboval pořvávat soukromé věci na celé okolí.): „Lidské, zvířecí... Dokonce i ty, které patří magickým kreaturám... Akorát tam mám občas problém; přece jenom, ovládat stín proměněného vlkodlaka, nebo ještě větších oblud..."

„Aha," odmlčel se a znovu si ve tmě našel Kyryho ruku, kterou stiskl. Už se na nic víc nevyptával, protože došel k závěru, že pokud mu mladší bude chtít nějaké ty zajímavosti ohledně jeho života sdělit, tak to udělá sám... Prošli mlčky lesem, a když dorazili k dětskému hřišti, Maverick opět promluvil, nicméně teď už mimo téma Kyryho stínů. „Takže... Když jsme se tady od těch hovad nedozvěděli nic užitečného, od čeho se máme odpíchnout teď...? Máš nějaké nápady, nebo jsme v háji?"

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Je příliš brzo na to, abychom to vzdali. Ano, narazili jsme sice na slepou větev, ale okruh pátrání se nám alespoň zúžil... A co se nápadů týče... Docela rád bych si ještě popovídal s onou ženskou, která se nám snažila vnutit její cetky, nebo třeba proklepl toho pedofila... Ale tím to začíná a končí." Lehce zklamaně svěsil ramena, přičemž se mu z hrdla vydralo sotva slyšitelné povzdechnutí. „Asi se pak budeme muset vydat na další průzkum..."

„Fajn... Ty určitě na něco přijdeš," usmál se a v ten moment mu došlo, že roušku nechal ležet někde za hřbitovním kamenem a už si ji nevzal zpátky, takže si udělal vnitřní poznámku, že by se teď neměl moc šklebit, v případě, že by je někdo viděl; ale ta šance byla malá, vzhledem k tomu, že ve městě bylo mrtvo i přes den, a teď už byl hodně pozdní večer.

„Roztomilý úsměv," zahihňal se Rosenwille a o něco víc se přivinul k upírovi. Tentokrát to rozhodně nemyslel jako ironii nebo rýpavou poznámku. „Prostě tak nějak k tobě patří, víš? A jsem rád, že si můžu užít chvíli, kdy mám výhled na celý tvůj obličej... Je docela škoda, že si jej musíš zakrývat." Pomalu už se blížili k penzionu, který se topil v nezměrném tichu,což mohlo značit dobré i zlé zprávy...

Už klasicky se rozsvítil jako světluška a kompletně zrudl nad tím nečekaným komplimentem, ale už se k tomu radši nijak nevyjadřoval, protože měl radost, že se mohl na hřbitově předvést alespoň trochu jako drsňák, a rozhodně ten dojem nechtěl kazit tím, že by koktal a choval se jako vlhká třináctka. Raději otevřel dveře do penzionu a okamžitě jej do nosu praštil mrtvolný puch - takže hádal, že mrtvolu se z recepce opravdu nikdo neobtěžoval uklidit. Proklusal chodbou, prakticky vyvlekl Kyryho za ruku po schodech, až do podkroví, a tam s ním okamžitě zapadl do pokoje; sice pochyboval, že se teď Henrietta bude ještě potulovat po chodbách, ale stejně... (Plus, docela se těšil na to, až zase zaleze s mladším do jedné postele.)

„Teď jsi měl docela štěstí... Ale být tebou, tak se k ránu připravím na nejhorší," ušklíbl se mladší, jakmile za nimi zapadly dveře. „Zvláště když mám v plánu zastavit se za majitelem, ředitelem, nebo za tím, kdo tady tomu šéfuje... Ale pokud nechceš, tak tě s sebou tahat nebudu; nechci, aby po tobě někdo ječel." Když domluvil, zamířil ke svému netbooku, jenž okamžitě odemkl pomocí onoho hesla dlouhého jak fronta na banány. „Rád bych informoval organizaci, co že jsme zjistili a kam jsme se posunuli... Chceš si zatím skočit do sprchy?"

„Ne, zítra chci jít s tebou... Pokud na mě bude někdo ječet, aspoň budu mít o člověka navíc, kterého můžu bez výčitek trollit~ A jo, zajdu se zatím vykoupat," kývl, z batohu vytáhl věci a zaplul do jejich krásně plesnivé koupelny, nechávaje Kyrymu soukromí na to, aby si vyřídil, co potřeboval.

Musel se nad tím pousmát; rozhodně jej nenapadlo, když se s upírem setkal poprvé, že se jejich "vztah" posune tímhle směrem a že si tak skvěle padnou do noty... Proto jej to teď o to víc těšilo. Vzal si jednu sušenku z balíčku, načež sebou plácl i s netbookem na postel a pustil se do psaní zprávy, čekaje, kdy blonďák vyleze ze sprchy.

Venku byl asi za čtvrt hodiny, zase převlečený do tak XXL trika a trenek, opět s úplně mokrými vlasy, ze kterých kapala voda, (protože proč by se obtěžoval tím, si je sušit, že?). Hodil svoje věci, co nesl ven z koupelny, někam na hromadu na zem a okamžitě se usadil vedle Kyryho na kraj postele. Nějak se ani nezajímal o to, co má mladší v počítači, spíš jej jen se zájmem pozoroval a byl potichu.

Docela byl zabrán do kódování, takže si staršího všiml až později, když koutkem oka zaregistroval pohyb. „Jé, ty už jsi tady," věnoval Maverickovi milý úsměv a natáhl k němu ruku polepenou hromadou barevných náplastí, aby mu odhrnul vlasy z obličeje. „Abys nám nezačal šilhat," obhajoval své počínání okamžitě, nic nedbaje faktu, že on má pravé oko překryté prameny tyrkysových vlasů permanentně. „No nic, půjdu se taky umýt... Zprávu mám připravenou, tak ji jenom nechám odeslat," prohlásil napůl k blonďákovi, napůl pro sebe, načež se zvedl i s netbookem z postele.

Kývl a posunul se víc na postel, kde se uvelebil, rozhodnutý si hezky počkat na mladšího, aby se k němu potom mohl zase tulit jako koala ke stromu. A zatím, co čekal, se rozhlížel po jejich pokoji s uvědomoval si... Jak sakra hnusné to tam vážně je. Docela ho zajímalo, jestli všechny pokoje v penzionu byly v tak bídném stavu, nebo tu měli i nějaké lepší... Rozhodl se, že to vykoumá nějaký jiný den, kdy nebude mít co dělat. (A ideálně taky po tom, co se Henrietta konečně zabije, což upír doufal, že nepotrvá moc dlouho, vzhledem k tomu, že lidi v hotelu padali jako nakažení morem.)

Když v rychlosti absolvoval sprchu, aby nemusel trávit zbytečně čas navíc s milou paní plísní, zůstal stát, už oblečený do pyžama, uprostřed koupelny a uvažoval. Hlavou se mu honila hromada různých myšlenek a názorů... A on si nějak nedokázal vybrat. Věděl, že by se to Maverick dříve nebo později dozvěděl, že by ho to napadlo... Nebo se taky mohl prořeknout on sám... Takže když nakonec vystoupil z koupelny, obě ruce měl odhalené. A hned na první pohled bylo jasné, proč si je vždy maskoval... Pravá ruka byla nyní namísto barevných náplastí poseta různými jizvami od jehel, injekčních stříkaček či nemocniční hadiček. Levá na tom nebyla o nic lépe, jelikož se od zápěstí skoro až po loket táhlo obrovské tetování "KR#7752". Nijak to neřešil ani nekomentoval a raději zamířil k posteli.

[rvpx-99]

Vesmír (pro psa) neznámý

Orig. "Space Doggity" - Jonathan Coulton

Tvá klec je přimalá

Malá koule stříbrná

Která hrdinou Tě udělá

V okamžiku, kdy dovnitř vstoupíš

Svět Tě bude sledovat,

Co se chystáš udělat

Bude žít tam navždy

I když budeš mrtvá

A pryč

Sedni!

Chystáme se zapnout motory,

Za

5...

4...

3...

2...

1...

Oběžné dráze vstříc!

Haló ze Sputnik II.

Jsem na příjmu, vyslyšte mě

Díky za psí žrádlo

Jsem teď někde nad vámi

Hádej, co Malashenkove?

Obojek jsem sundala,

Co na to tvý šéfové?

V tlamičce vlastní vodítko svírám

A chci ven

Z těchto dveří

Nemyslím,

Že nadále hodným pejskem býti chci

Ne, v to již nevěřím

Nyní volně plavu si tmou

A měsíc je se mnou

A ten vám září natolik,

Aby osvětlil tmu černou jakkoliv

A je to tady tak vysoko

Začíná mi být nějak horko...

A hvězdy tak jasné

Jsou blízko natolik?

Uslyší mě zaštěkat několik

-krát odtud?

Moskva Sputniku II.

Myslím, že Tě ztrácíme

Tvé životní funkce vadnou

Nemůžeme tak celkem tvrdit, že byli jsme

Překvapeni

Ostuda to,

Že vždy něco najde se, co dostanem do ohrožení

A tak volně plavu si tmou

A měsíc je se mnou

A ten vám září natolik,

Aby osvětlil tmu černou jakkoliv

A je to tady tak vysoko

Začíná mi být nějak horko...

A hvězdy tak jasné

Jsou blízko natolik?

Uslyší mě zaštěkat několik

-krát odtud?

Vzpomínáme na Kudryavku (Laiku); fenku, která byla ve špatný čas na špatném místě a doplatila na to svým životem. Odchycena na ulici ruské země, vystřelena do kosmu, aby tam umřela na následky vysoké teploty v kabině a paniky. Její návrat nebyl nikdy plánován, neboť taková již má rasa někdy bývá.

Experimenty na nevinných nikdy nepřestali. Je Vám nyní líto Laiky? A co těch bíglů, hlodavců, opic, koček, králíků, kteří umírají pomalu v laboratořích, protože jste líní koupit si veganskou kosmetiku?

A co další oběti, které nechtějí umřít, ale vy za jejich smrt platíte?

Neubližujme.♥

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ČTVRTÁ - KDE JE BŮH

Jednou ze zásadních otázek věřících, ale i těch pochybujících je: „Kde je Bůh“? Je Na nebesích, všude a ve všem, nebo je pouze lidským výmyslem, který nám má pomáhat v těžkých chvílích?

Po pravdě řečeno, nikdo, ani ti nejpovolanější na tuto otázku neznají odpověď. Víme o něm z Bible, ale nikdo kromě Mojžíše s ním nemluvil, natož aby jej viděl. Občas dochází k osobním zjevením, ale jejich pravdivost se nedá potvrdit. Většinou to jsou však andělé, Panna Marie, nebo Kristus, kteří se zjevují, ale ne samotný Bůh. Ze své podstaty, která je mimo čas a prostor nemá konkrétní podobu, ani místo kde se může nacházet. Pouze víme, že je všemohoucí a všude přítomný. Záleží skutečně na citlivosti a potřebě člověka být si jej vědom. Lidé, kteří nevěří, se otázkou jeho existence a přítomnosti nezabývají, protože jeho pomoc nepotřebují. Vše si dovedou vyřešit sami, svými omezenými schopnostmi smrtelníka.

Přesto, že člověk žije na začátku třetího tisíciletí a je si vědom čím dál tím rychlejšího posouvání hranice mezi známým a ještě neznámým, musí si po mnoha letech života uvědomit, že náš svět není výsledkem pouze náhodné evoluce a dobře nastavených konstant fyzikálních zákonů. Součástí našich životů musí být ještě něco, nebo někdo mimo fyzikální zákony a evoluci. Vnímavější lidé jsou si toho vědomi, že nad tím vším a současně ve všem je Bůh a jeho, nám často nepochopitelné zákony. Zákony, které vzhledem ke své omezené duševní schopnosti nejsme připraveni chápat a asi nikdy nepochopíme. Protože pochopitelný Bůh by nebyl ten všemocný a všudypřítomný.

Je dobře, že naše poznání má své limity, zvláště potom v oblasti neměřitelné a nehmatatelné. Jsme předurčeni k tomu, abychom chápali a ovládali pouze fyzický svět, ale už ne ten metafyzický. Svět, který je mimo čas a prostor patří pouze Bohu. Nejen, že bychom jej neuměli chápat a ovládat, jak nám velí naše pýcha a sobeckost, my nemůžeme být jeho součástí především vzhledem k naší převládající fyzičnosti. Jsme omezeni naším hmotným tělem, svojí časovostí a smrtelností. Je nám vymezen velice malý časový úsek z pohledu věčnosti, abychom se stali součástí vesmírné velkoleposti. Bůh není omezen ničím.

Kde potom hledat Boha? Pokud v něho věříme tak jsme si vědomi, že existuje. Tušíme, že je nad námi, okolo nás a vzhledem k tomu, že byl na počátku života tak by měl být i v nás. Podobně jako základní chemické složení našeho těla má svůj původ v kosmickém prachu, tak i Bůh je obsažen v nás. Jsou momenty a někdy i celá období, kdy jsme si toho velice intenzivně vědomi a zase jindy na to zapomínáme. On je v nás, pokud naše myšlení a jednání je v souladu s jeho vůlí. Pokud činíme proti jeho vůli, tak se z nás vytrácí a my ztrácíme jeho podporu. V takových momentech myslíme a jednáme neuváženě proti přírodním zákonům a své přirozenosti. Ubližujeme tak sobě i svému okolí.

Bůh je v nás, když děláme pouze dobré věci. Jak ale poznáme, že to, co činíme je dobré? Jsou obecné záležitosti, kde je to patrné a známe po tisíciletí, ale potom jsou naše drobná každodenní rozhodnutí, kdy nemusíme poznat, zda konáme dobro, nebo zlo. Z našeho pohledu si myslíme, že děláme něco dobrého, zatím co viděno očima někoho jiného, pácháme zlo. Tím, že se snažíme subjektivně rozlišovat mezi těmito protipóly, tak někomu můžeme pomoct, zatímco jinému ublížíme. Patrně bychom neměli, mnohdy tak kategoricky rozlišovat mezi dobrem a zlem, často na základě naší zaujatosti a nedostatku informací. Pravdivě rozlišit, mezi tím, kdo koná dobro a kdo zlo dovede pouze Bůh, který je schopen skutečně objektivního pohledu mimo čas a prostor.

Z toho je vidět, že Bůh je v nás pouze v omezeném rozsahu, který nám umožňuje naše fyzické tělo a subjektivní vědomí. V žádném případě bychom se však neměli domnívat, že my jsme bozi tak, jak se to čím dál tím více děje posledních sto padesát let. Ze současného materialistického pohledu Bůh je mrtev a je nahrazen „všemohoucím“ člověkem, který je schopný svým rozumem vše vyřešit a dopátrat se původu vzniku našeho vesmíru a života v něm. Přitom denně vidíme, jak náš svět není vnímám rozumně a racionálně, ale naopak nerozumně a iracionálně. Naše neschopnost žít harmonický život v souladu s přírodními a Božími zákony je patrná, jak v rámci osobních životů, tak i celosvětového dění. Nikdo se nechce ničemu a nikomu podvolit. Většina našeho snažení je řízena pouze naším nezměrným egem, které zcela vytlačilo Boha z našich životů.

Zcela opodstatněně se může dnes ptát „Kde je Bůh“? Věřící jsou si vědomi že je, pouze většina ostatních se jej pro materialistickou jednostrannost svých životů zbavila. Jediné, co má v dnešním světě cenu a hodnotu je to na co je možné si sáhnout. To znamená peníze a hmotné statky, které následně umožňují moc a pocit nadřazenosti. Při jejich získávání pragmatičtí lidé současné konzumní společnosti nejsou zbytečně omezováni přítomností Boží ve svých duších. To je skutečnost, se kterou se nedá nic dělat a Bůh tak zůstane pouze v několika málo duších skutečně věřících.

[allmothsdied]

Ušpiněný sklenice

Od srdce co zapomnělo milovat

S otisky rtů co si navykly lhát

Sklo už navždy zakalené

Stárneme, jak nasloucháme tichu

A je tu prázdno,

Co se sklo přestalo tříštit

A zakusuvat do kůže

Šedneme a blednem, na slunci, ve tmě

I vrstvami prachu

Prolnutý nitrem

Ztrácíme a postrádáme

Pořád dál a dál

Ticho utichá

A sklenice jsou ušpiněný

[rebelwoleee]

nejvíc ztrácíme čas s těmi, kteří si na nás čas nedovedou najít