opily-zajic

[opily-zajic]

První Velikonoce se sertralinem.

Asi budu muset ze svého nicku vymazat přídomek opilý, protože to já už být nesmím. Bojím se vysvětlovat svým blízkým, že už nepiju. Začala jsem brát antidepresiva, takže zároveň s nimi nemůžu užívat všechny ty látky, skrze které jsem se selfmedikovala, pomáhaly mi se od toho všeho vzdálit, nebo to aspoň dostatečně utlumit, abych na nějaký čas mohla zapomenout. Nemít zkratku ven mě děsí.

Včera jsem partnerovi plakala do objetí, protože jsem se poprvé cítila přítomná. Stalo se to o víkendu, když jsme s jeho rodinou byli na chatě a já se koukla do rozkvétajícího trnkového stromu. Všude kolem běhali psi, já seděla venku na lavičce, dojedla snídani s jeho rodiči, právě pokuřovala dýmku s jeho bratry. A pak tam byla ta trnka. Okvětní lístky stromu se tetelily a já cítila, že je poprvé vidím reálně, uvědoměle, jako kdybych už nestála za sklem a nesledovala to z třetí, osmé, desáté osoby. Zničehonic jsem cítila své tělo, jako kdyby bylo doopravdy moje, už nebylo obalené v neviditelné vatě. Stalo se to na chviličku a dokonce mě to i vyděsilo. Večer jsem si uvědomila, že to bylo poprvé za posledních pět let, co jsem se cítila být tady. Začaly mi téct slzy a já nevěděla, co mám s tímto novým zjištěním dělat.

Snad to znamená, že věci začaly fungovat. Nebo že ty léky aspoň něco dělají. Minimálně pro mě to znamená, že to, co mě tolik let trápilo, byla vážně "jenom" chemická imbalance. Ještě stále se bojím vedlejších účinků a toho, že pořád nedělám umění. Ale už se nebojím číst, začala jsem si znovu psát deník, aspoň tyhle aspekty mého života, které jsem před rokem ztratila, se začínají vracet. Možná to začíná dvouminutovým pohledem na rozkvetlou trnku a po dlouhé, úmorné cestě bez zkratek a úniků, se mi možná vrátí to, na co jsem během pěti let stihla zapomenout. Vždyť já ani nevím, jaké to je existovat. Ta chvilička byla tak cizí.

Tohle byly první velikonoce, co jsem se cítila celá.

[opily-zajic]

Okno naproti

Celý život jsem bydlela na vesnici s rodiči, takže je přece přirozené, že se po dvou letech ve městě teprve učím bydlet na sídlišti. Život v paneláku je mi cizí a má přirozená zvědavost, která z toho vyplývá, je přece normální. Poslouchám kroky a křiky sousedů nad námi, snažím se navázat přátelskou konverzaci se sousedy naproti, ve výtahu mám small talk se staršími ženami se psy. Ze všeho nejvíc mě ale baví koukat do oken paneláku, který je přesně naproti tomu našemu. A pěstuji si nezdravou obsesi jedním konkrétním bytem naproti.

Říkám jim familiérně feťáci.

Když vstávám v 5:30 do práce, tak mají jako jediní v protějším paneláku rozsvíceno. Za starým volánkovým závěsem vidím v mizivém světle lampy obrysy kuchyně a jídelního stolu, zbytek bytu poznávám jen v jedinečné okamžiky, kdy jim do oken ve velmi specifickém úhlu zasvítí slunce - v ten moment potkávám v obýváku, který stejně jako zbytek celého bytu nesvítí, siluetu staré malby květin. Můj zrak si pravděpodobně domýšlí, že to jsou slunečnice. Tato domácnost je jediná ze dvou, která nemá zateplená okna, jediná, která není udržovaná, má rozbitý balkon, fleky na zdi. Žaluzie jsou pokrčené, nefungují, nebo jsou spadlé dolů. Z celého jejich života ke mně promlouvá jen ta lampička v kuchyni. A sem-tam siluety, které se v ní objeví.

Kroutící se v podivných rytmech, točící se kolem okna, neklidně sedící a stojící, někdy jedna ploužící po pokoji, někdy dvě v různých dotecích. Zajímá mě, kdo ti dva jsou, a nelíbí se mi, jak moc to potřebuju vědět.

Jednou na mě zamávali; i přesto, že se kouká jedenáct pater na dalších protějších jedenáct pater, tak jsem cítila, že museli mávat ze všech zrovna mně. Vzbouzím se uprostřed noci, jejich lampička stále svítí, mužská silueta kouká z okna. Říkám si, jestli mě pozorují stejně, jako já pozoruji je. Nevím, jestli jsme taky jediní, co po nocích svítí, chci si ale naivně myslet, že spolu tento podivný vztah máme.

Vlastně se jich trošičku bojím. Nevím, jak bych se chovala, kdybychom se viděli venku, mimo bezpečnou vzdálenost dětského hřiště a tabulek skla. I přesto, že jsme každý toho druhého viděli nahého, opilého, sjetého i znuděného, tak vlastně neznáme svá jména ani obličeje - řekli bychom si ahoj? Co když se takhle potkáváme třeba ráno, když jedu do práce, večer, když se z ní vracím, uprostřed noci nebo za rozbřesku, když se vracíme s partnerem z oslav? Co si o mně myslí oni, jsem pro ně i já feťák, úchyl, že jsem tak dlouho vzhůru, koukám prázdně i hodinu z okna a tančím v kuchyni?

Jsou pro mě jistotou, blízkostí. Bojím se o ně, když nemají dva dny rozsvíceno. Pečující je kontroluji ve tři ráno, jestli se ty dvě siluety v neidentifikovatelných trhavých pohybech bijí, nebo se jenom milují. Když ležíme nazí na posteli, tak mi hlavou probleskne, jestli nás vidí taky, jestli byli nazí taky, nebo jestli měli jen upnutá trika. Voyerismus ve mně každým bliknutím lampičky v kuchyni sílí, každou další indicií se k nim cítím blíž.

Jednou jsem ho zahlédla za denního světla - když je jaro, tak vytahují ven na balkon trávu, aby byla na čerstvém vzduchu a hezky rostla. Proto jsme jim začali před rokem říkat pobaveně feťáci. Musela jsem zničehonic přestat se vším, co jsem doposud dělala, a sledovat každý jeho pohyb. To přece nemůže být on! Je tak mladý, jeho oblečení je normální, všechno je tak... nudné. Ten narativ, který jsem si kolem něj a jeho dalšího druha vybudovala, všechny ty záhady o zhasnutém obýváku, zničeném balkonu, vyhrožování přes okno, křiku z něj... všechno se to rozplynulo v jediném momentě, kdy na balkonu stál naprosto normální, mladý, krátce střižený muž, který měl na sobě naprosto běžnou mikinu, rifle a chlupaté papuče.

Život v paneláku je mi cizí a má přirozená zvědavost, která z toho vyplývá, je přece normální. Ale jakmile se z nadšení stane všednost a z feťáka normální kluk, tak přijdete o své poslední iluze.

Je načase si najít jiné okno.

[opily-zajic]

Kytkareport #1

Poslední týdny mi není úplně dobře, takže si tady dám svůj malý terapeutický příspěvek - můj první kytkareport na čumblru!

Původně jsem psala o svých rostlinkách jenom na soukromých sociálních sítích, kde mi to kamarádi z nějakého mému neznámého důvodu absolutně žrali. Možná jde o to napětí, jestli to jejich oblíbenci zvládli do další série (čti přežili zimu a můj občasný depresivní neglect), příběhy, jak se ke mně sakra ty kytky dostávají, nebo prostě o radost, že má zajíc nějaký jiný koníček, než jen koukání do knih a pití vína.

Bude to znít podivně, ale od té doby, co jsem se odstěhovala od spolubydlící k partnerovi, tak je všem kytkám najednou tak nějak lépe. Zacházet do ezoteorií/ezoteritorií a vesmírných konspirací mi nepřipadá ani správné, ani rozumné, ale mám pocit, že se nám všem tady na tom novém místě ulevilo. Rostlinky rostou jak z vody, jako kdyby mi vděčně děkovaly za nové květináče, jiné světelné podmínky a jinou, než střídavou péči dvou chaotických žen. Když se nejezdí na Erasmy, na víkendy k rodičům nebo na týden k partnerům, tak jim pravidelná a laskavá péče prospívá. Omg, kdo by to jen čekal!

Jsem řízková paní - až na světlé výjimky, které buď přežijí mé chování ála výcvikový tábor, nebo rovnou při pohledu na okolní zacházení k jiným rostlinám nechcípnou hned první týden, jsou všechny mé rostliny z řízků. Jak už z těch, co mi darovali přátelé, tak těch, které jsem si prostě sprostě ukradla v hospodách, cizích zahrádkách a nehlídaných chodbách. Jako velký příznivce guerilla gardeningu, levičáčství a chaotického šetřilismu dělám vše, aby mé radosti vzkvétaly i jinak, než kozumeristicky. Ideální, když zdarma, ještě lepší, když z nehlídaných korporátních květináčů! Lístek sem, lístek tam, jak málo stačí ke štěstí.

Moje interiérové zahradničení je intuitivní a nahodilé, většinou ani netuším, jakou kytku to vlastně pěstuju, substráty vybírám podle vajbu a veškerý přístup u mě následuje jednoduchou strategii pokus-omyl. Nejlépe se učím praxí, a tak za sebou nechávám pohřebiště těch, kteří to prostě nezvládli. Což je o důvod víc, proč je už raději nepojmenovávám, což jsem před lety dělala pro každou z nich, protože nechci zbytečně plakat. O to více je ale třeba si vážit těch, co přežili - a mnoho z nich i několik let!

Tak tady je to moje štěstí! Ze začátku jen představení a příběhy. Čerstvě jsem je přesazovala, takže jsou freš jak pleš.

Začínáme první tématickou skupinou velkotrav, aka. samorosti, kterým je úplně jedno, jak se o ně starám a co jim provádím, they're just glad to be here. Tyhle socialistické rostlinky se ke mně dostaly různými cestami, tu nalevo mi v MNOHEM MENŠÍ podobě darovala kamarádka, ta napravo se mi nejdřív doslova nacpala z cizího květináče, potom jsem z ní udělala frankensteinovo kytkomonstrum tím, že jsem kytky stejného genotypu, co jsem různě posbírala po cizích chodbách bytových jednotek, hodila do stejného květináče. Tihle vzdálení bratři si na své spolubydlení nějak zvláště ještě nestěžují, takže jim je asi dobře. Viva la komunitní bydlení.

Skupina přeživších. Mrzí mě, že nikde nemůžu najít fotky, jak tihle zoufalci vypadali ještě minulý rok, ale teď jsou z nich v nových květináčích naprostí krasavci. Ještě před rokem zoufalý rýmovník (vlevo), který se rok tlačil v minikvětináči a svými kořínky volal o pomoc, kde to jen šlo (jednou se mi ten šílenec dokonce jal šplhat po okně, chtěl utéct. Nedivím se mu.), teď roste do všech stran a má velké, voňavé lístky. Zdřevěnělé, holé kusy, které před rokem jen připomínaly živou rostlinu, se mi teď už konečně začínají pokrývat zelenými listy. Takže se mi po dvou letech možná konečně podaří si z něj nadělat v prosinci čaj, až budu mít zase rýmu! Stejně tak jediná větvička, která mi před rokem padala přes knihovnu a po každém přiblížení performativně shodila aspoň jeden list, je teď docela hezká, barevná a lesklá rostlinka (vpravo). Tehdá to byla celkem sázka do loterie, když jsem ten poslední šlahoun rozstříhala na čtvrtiny, nechala zakořenit, strčila do hlíny a čekala. Teď mi leze všude, kde jen může, musím ho neustále stříhat a fakt už nevím, kam mám ty jeho řízky dávat.

Skupina "není to krádež, když si dáš do kapsy jen jeden lísteček", aneb "nenechávejte zajíce jen tak sedět u stolu v hospodě, když jsou vedle něj rostliny a on má vypito".

Tu nalevo jsem vždycky chtěla. Tak moc, že po víně byl ten chtíč silnější než rozum, a tak jsem se přistihla, jak si do kapsy strkám dvouliství. Moc jsem od toho nečekala, protože jsem při samotném činu příliš rozmyslu neměla. Ale z nějakého neznámého důvodu se jí u mě líbí a i z těch dvou lístků, které po cestě rozjezdem domů zpočátku vypadaly jak dva zoufale mokré kapesníky, mi vyrostlo tohle. Stále ještě vytahuje listy, ve slunci se hezky leskne a já vůbec nevím, čím jsem si to zasloužila. Možná jí je v klidné kuchyni líp, než v rušné hospodě.

Kytku napravo lze označit jako "kytku z nudy", když čekáte na kamarádku na chodbě u bytových dveří a zničehonic si všimnete podivné rostliny, kterou ještě neznáte, a tak si čapnete lístek, protože se nudíte a protože proč ne. Líbilo se mi, že má fialový stonek, a jí se asi líbí, že má vlastní květináč. Zatím ji nemám dlouho, necelý měsíc, ale roste, takže se jí asi z mého únosu vyvinul stockholmský syndrom.

Tímhle se na chvíli ocitneme v rajónu nešťastných příběhů. Tyhle dvě zamiokulkas bych označila jednoduše: "ne, z řízků si zamiokulkas fakt nevypěstuješ. Ne, zkoušelas to už dvakrát. Ne, napotřetí a už vůbec ne napočtvrté si to ta kytka sakra nerozmyslí."

Zamia je rostlina pro začátečníky, říkali. Neznám nikoho, kdo by se o ni nezvládl postarat, říkali. Ano, ta, co mám u rodičů v dětském pokoji, opravdu nenáročná je; už několik let tam samovolně žije a přerůstá, čímž vytváří logistický problém pro rodiče, protože já se rozhodla, že to můj problém už není. Ale kdykoliv se snažím svou mateřskou rostlinu skrze řízky dopravit domů do Brna, tak protestuje. Tahle rostlina je náladová, nevděčná a nepochopitelná. Polovina se chová, jako že má té vody málo, druhý lístek že moc. Chvíli performativně zakroutila lístky, když jsem jí dala na jeden den do malého průvanu. Teď má své místo v obýváku, kde je za trest. Ta druhá polovina, co je v kuchyni, taky nějak přežívá. Netuším jak, netuším proč. Jediné, čím jsem si jistá, je to, že tahle rostlina mě nesnáší.

Druhou kuriozitou je má sezónní nejmenná rostlina. Začátek jara indikuji podle toho, kdy mi vyleze list (singulár - vždy je jen jeden) z hlíny. Každý rok vyroste cca do výšky čtyřiceti centimetrů, roztáhne se, pak je najednou říjen a on zpátky chcípne. Dlouho jsem přemýšlela, jak to dělá, a pak jsem zjistila, že ho prostě sere vylézat ven - většinu svého dění si přesunul pod zem. To jsem s hrůzou zjistila v momentě, kdy jsem se ho jala přesadit do menšího (koneckonců je to jenom jeden list, nebudu na něj plýtvat velkým květináčem) a tam jsem našla TOHLE.

Viva la... bůh ví co, ale trochu mě to znepokojilo.

Dostáváme se do skupiny kuchyňských nenáročenců. Dvě z nich jsem si koupila, dvě z nich jsou pothos, takže ti mě přinejmenším přežijí. Už několik měsíců schraňuji v hydroponii kamarádce řízek monstery, ale ještě se nám nepodařilo si ho předat. Máta je druhá, první mi chcípla. Bazalka je už dávno za horizontem. Chilli papričku jsem nevědomky usušila, ale do omáček pořád v pohodě. Zbytek jsou rostliny mého spolubydlícího kamarádstva.

A tím se dostáváme do konce! Aspoň tedy do konce zábavy, protože tyhle kytky jsou prostě už jenom nudné. Ta nalevo se před čtvrt rokem stala vlajkovou lodí v obýváku, takovým crash-testem, abych zjistila, jestli je rostlina schopna přežít v tak temném a nehostinném prostředí, jako je právě obývák, když se partner rozhodně hrát hry a zatáhne si přitom komplet všechny žaluzie. Přežívá. Je to moc šikovná kytka. Trošku mi nezapadá do kurátorského výběru v bytě, protože je kvetoucí, ale já jí to odpustím, protože za její služby existence v obýváku jsme vděční (o zamiokulkas v obýváku se nezmiňujeme. Ta je tam za trest. Ta žádné hrdinství neprokazuje.)

Tímto oznamuji, že kdybyste si chtěli kdokoliv v Brně vyměnit řízky, tak jsem tady. Nebo kdybyste měli tipy na to, kde nějaké můžu utrhnout, příp. mi pomohli zjistit jména nějakých rostlin, co chovám (při nejlepším toho pihatého jednolistu, věřím, že to chlapec dotáhne třeba na listy dva, když budu vědět, jak na něj). Za pár měsíců se ozvu s kytkareportem #2, řekněte mi, kdo jsou vaši favoriti, a vsázejte si, kdo to (ne)dotáhne do příštího jara.

[opily-zajic]

Na obranu hobbyhorsingu

Začalo to mým nastěhováním k partnerovi. Výhled z balkonu na hřiště sídliště, které každým dnem využíval někdo jiný, ve mně na kuřpauzách vyvolávalo uklidňující pocit rutiny. Ráno mě budí skrze otevřená okna mateřská školka, odpoledne kluk s otcem házející na basketbalový koš, večer pubescenti sedící a s hudbou si užívající večer. Jednoho dne, když jsem úplně náhodou vstala v sobotu dřív, než jsem obvykle vstávala, jsem však zpozorovala skupinu dívek stavějící nějaké plastové konstrukce. Hezky do kruhu, podobné opičím drahám, co jsem stavívala na výukovým programech účastníkům tábora, když už jsem fakt nevěděla, co s nimi a jejich nevyčerpatelnou energií. Výbava dost velká, všechno zastavěné do podivného kruhu, něco vysoko, nízko... a koně na tyči? Ty holky trénují na nějaký westernový LARP?!

Běžela jsem za partnerem. Ten mi představil fenomén hobbyhorsingu, bez nějakého většího zájmu prohlásil, že ty holky tady skáčou pravidelně už půl roku. Běžela jsem za kamarádstvem, které se mnou čerstvě na bytě bydlelo. To společně se mnou další hodinu u kávy googlilo hobbyhorsing a prožívalo se mnou pocit, že jsme právě objevil* Ameriku.

A pak je to takhle každou sobotu. Cítíme podivné propojení s těmito dívkami na sídlišti, sobota ráno s nimi je zábavná a roztomilá, bez jejich přítomnosti je naplněna otázkami a vtipy, za kterými jsou schovány obavy. Co když se příští víkend už nevrátí?

Se spolubydlícími jsme si začal* posílat reelsy o hobbyhorsingu, nejdřív z vtipu a obdivu, že se objevují zrovna na našich feedech, potom z lásky, péče a údivu. Koukej, ty holky jim stavějí i stáje! Vidělas ten reel, jak svého hobbykoně připravovala na Silvestrovské ohňostroje? On je to vlastně docela affordable koníček (koníček - smějeme se tomu slovu, dokud obecenstvu nevysvětlím jeho etymologii), šly se na ně podívat i jejich maminky, to je supr, jak je podporují! Kdybychom nepůsobil* jako úchylové, tak bychom za těmi holkami šl* taky. Jak někdo může nenávidět dívky, které dělají tak moc rády něco tak nevinného?

Později se totiž dozvídáme, že na internetu jsou hobbyhorseři vyhánění. Můj zlozvyk u každého videa otevírat i komentáře mi odhaluje nepříjemnou pravdu, že je všichni nesnášejí, mladí i staří, dělají z toho obskurní koníček pro divnoholky s deziluzemi. Na co si hrajou, když je úplně jasné, že je to jenom nějaký plyšový kůň na tyči? Jakože cože prosím, cringe alert?

Možná jsme na to na bytě už všichni příliš staří, nebo je tady na metr čtvereční až moc velká hustota vysokoškolských titulů a zájmu o psychologii, LARP a RPG, ale není hobbyhorsing přece skvělá věc? Tak ať si hrají, není to přece super? Budování rutiny, představivosti, sociálních skupin a tělesné obratnosti je přece super? Jsem až moc divná na to, abych porozuměla, proč je tohle divné?

Uvědomuji si, že tímto rantem na čumblru pravděpodobně útočím na tu správnou cílovku, které to divné připadat taky nebude. Proto tento koníček rozesílám dál!

Můj jediný komentář je ten, že bychom je měli spojit s furríky, kteří by do tvorby koní mohli dát trošku víc kreativity a trošku méně konzumerismu. V případě, kdy máte pod rukou jedinečnou příležitost si vytvořit svého koně, mi nepřipadá úplně uspokojivé, když vám maminka koupí za dva litry Alíka, který je úplně stejný, jako tady Alík Aničky, která s vámi každý víkend poskakuje (a k tomu má naprosto přihlouplý výraz, věřte mi, já na ty eshopy koukala). Proč si nevytvořit éterickou bytost, která bude svým holografickým hárem a nepřirozenou barvou srsti oslňovat celou 4.B a když si vás bude váš šikanátor Martin dobírat, tak mu můžete prostě a jednoduše říct, že jeho nudné názory nechcete poslouchat?

Všechno, co tím chci říct, je to, že přinesme trošku fursona koření do hobbyhorsingu! Dovolme být mladým holkám zase cringe, strašně moc to potřebují, my taky. Být nedospělá a hrát si na koníky ve dvanácti je v pohodě, doopravdy to podporuju, potřebuju, aby holky taky byly jednou za čas cringe. Ať si hrají na to, že jsou reální, ať je pojmenovávají, starají se o ně, nedrží krok s tím, že by se měly chovat na internetu a mimo něj jako dospělé holky. Mně to prostě trápí, že je všichni kolem nutí se chovat dospěle - nechte je poskakovat na hřišti, psát příběhy o svém koníkovi, být koňoholkou, jak se jí jen zachce! Potřebujeme divnoholky!

(Jediný příklad obskurních hobbykoníků, co jsem na netu našla. source: Pony, Unicorn & Dragon Toy hobby horse Sewing Inspiration | Now thats Peachy)

[opily-zajic]

TW: Znásilnění, gore

Stále si ale neuvědomuji, že jsem v bytě. V jeho bytě. Všechno kolem hučí, má taška padá na zem a on se postaví přede mě. Něco mi říká, ale já si všímám jenom jeho těžkého dechu a silných rukou, které se mžikem jako do další scény najednou ocitají kolem mých ramenou.

Líbá mě a skrze mé zatnuté zuby násilně tlačí jazyk. Jsem v šoku, nedokážu se pohnout. A zničehonic se to stane; všechno se od toho momentu mění a já netuším, že odteď už napořád.

Dopadáme na postel a při kontaktu mého těla s matrací necítím zvuk, který bych čekala. Mé tělo už mi není známé. Cítím, jak mi opadávající vlasy po tenkých pramíncích klesají po polštáři. Rozprostírají se po matraci a stékají dál, snaží se zmizet z mého těla. Míchají se s mými odpadlými řasami, roztečenými nehty, odpadajícím jazykem. Mastnota a pot se pojí se smradem odpadajícího masa. Roztékám se, můj obličej postrádá své znaky, už to nejsem já, už člověka ani nepřipomínám. Jsem teď jen kusem něčeho, teplým masem postrádající svou obvyklou podobu a tvar. Tohle všechno mě zamrazí, nejsem schopna reakce, pohybu, vzdoru. Jsem však stále teplá, stále tady, ať už v jakémkoliv stavu; a to mu stačí. Poslední kousek mě, který zůstal, ve svém mase pociťuje vniknutí. Chci utéct. Nemám jak.

„Je v tobě těsno,“ říká tomu, co ze mě zbylo, a vzrušeně přitom oddechuje. Začíná se pohybovat, nejprve zkouší, kolik si toho může dovolit, a poté už jenom silně doráží. Nezvládla jsem ho ani požádat o to, aby si nasadil kondom. Není to už mé tělo, ale říká mi, že ho mám ochraňovat. Kousky mého masa odpadají na zem, zbytek se třepe pod rytmem jeho přirážení, už nemám ruce, kterými bych se mohla bránit, nemám ústa, kterými bych mohla křičet. Ležím na matraci, v louži svých vlastních vnitřností a tělesných tekutin, a někde v té nechutně zapáchající změti jsou i slzy, které své oči už nikdy nenaleznou. Tenhle moment trvá věky, možná je to můj poslední. Děsím se sama sebe. Pokud ze mě v tom, kým jsem se stala, ještě něco zůstalo.

Těsně předtím, než se udělá, namíří svůj penis na místo, kde bývalo mé břicho. Jeho sperma stéká po mých zbytcích, je stejně teplé, jako odkrytý kus syrového krvavého masa. Smrdí to. Smíchává se to. On, já, oba zapácháme zvěřinou, shnilým masem, potem. Je mi zle. Dopadá na mě a já aspoň a okamžik pocítím tíhu jeho končetin na těch svých. Chvíli se válí v mých zbytcích a já vidím, jak se koupe ve všech mých tekutinách, orgánech, končetinách. Zděsím se toho pohledu. Vypadá nechutně, nesnesitelně. Jak teď asi vypadám já? Jsem rozprostřená po celé matraci, celé mé já je rozděleno na několik komponentů, které působí tak nelidsky, animalisticky, nechtěně. Kousky mé kůže zůstávají v odtržcích, jsou roztrhané jako kusy látky. Rychle je nabírám a snažím se je slepit dohromady, schovat se pod nimi, zachránit tu zoufalou situaci, abych v sobě našla aspoň zbytky své lidskosti. Nic nesedí, nos se přilepuje k bradavce, nevědomky zaměňuji pořadí prstů na rukou, jedním okem zděšeně civím do toho druhého, co se přilepilo na koleno a srůstá s ním. Podaří se mi přikrýt největším kouskem své mastné, propocené a elastické kůže, nic jiného mi v tom chaosu nezbývá. Po chvíli pociťuji její chlad a uvědomuji si, že se má pokožka změnila na přikrývku. Její záhyby se formují každou sekundu do tvaru připomínajíc mé tělo… aspoň to, co z něj zbylo. Sbírám odvahu, opatrně ji nadzvedávám. Prsty jsou v pořádku, všechny končetiny jsou na svém místě. Mé tělo je zpátky. Co to ksakru bylo?

////

Nepatrný kousíček z příběhu, který jsem psala před lety a ke kterému se plánuji v bližší době - až mě nebudou trápit existenční a existenciální problémy, aneb po Vánocích, výplatě a zkouškách - vrátit. Strašně dlouho jsem chtěla něco napsat, celý život chci napsat příběh, ale nikdy ho nedokončím. Tohle je pokus s pořadovým číslem 8. Začala jsem ho psát před dvěma lety a je to spojnice všech mých traumat a hrůz, co jsem za tu dobu zažívala a stále zažívám. Zní to takhle děsivě a strašně edgy, ale vlastně mi to pomáhá, lol. Je to o slečně, kterou někdo zneužije, ona tak ztratí své vlastní tělo a v průběhu příběhu se snaží nalézt zpátky svou podobu. Od pouhého kusu masa a mršiny po porcelánovou vázu, obrovský měděný zvon, tekoucí vodu, a až naposled mlha, která se rozplyne nad obzorem. Vyčtěte si to, jak chcete, já sama se to vlastně snažím už nějakou dobu přečíst a rozumět tomu. Tak tady je kousek! Třeba mě to donutí napsat něco dalšího.

[opily-zajic]

Tímto bych chtěla jménem celé naší směny v copycentru poděkovat osobě, co si k nám přišla vytisknout tyhle legendární Patomatovské "reakční kartičky" z legendárního čumblr příspěvku. Doufám, že budou sloužit. My čůráme smíchy a máme VŠICHNI nově vytištěné samolepky.

[opily-zajic]

Hlídat si drink, neustále ho mít v ruce a nenechávat ho osamotě, ujistit mysl, aby se tělo nezačalo bránit a nevzpomnělo si na to, jak ti do něj jednou někdo něco hodil. Nepít moc vína, hlavně ne červené a hlavně skončit druhou sklenicí, aby tě pak nemuseli vyprošťovat z panických atak. Nekouřit, ať na druhý den nemáš celodenní kocovinu. Vzít si léky, na čas, jinak se ti tělo pomstí. Myslet na sebe, včas, jinak budeš litovat.

Dospělost je najednou tak opatrná. Už dávno nemůžeš dělat věci jen tak, musíš je dělat uvědoměle a plánovat. Stejně jako na druhý den ráno vstáváš do práce, tak tělo má také svou šichtu, kterou musí strávit rekonvalescencí. Už neděláš věci na úkor vlastního těla, už toho má dost, brání se, proto musíte spolupracovat.

Ale najdeš si cestu. Jde to a pak je to vlastně lepší, než tehdá, když jste si navzájem jen zbytečně ubližovali. Limity bolí a nebaví tě, jsou omezující a štvou tě, ale vděčnost se dostaví téměř okamžitě. Dospělost je najednou opatrná, protože má co ochraňovat. A i když to své tělo necítíš, tak je tady - a je to jenom na tobě, aby se nic neposralo.

[opily-zajic]

Svatbus hysterias

V žádném předchozím zaměstnání jsem neviděla tolik plačících žen. A nikdy jsem netušila, že jich takové množství potkám právě v copycentru.

Tito lidé mají s tiskem zkušenost (v těch lepších případech) tak akorát s jejich kancelářským hápéčkem z roku dvatisícemálo, na kterém si jednou za čas vytisknou nějakou prachobyčejnou fakturu na prachobyčejném papíře a nazdar. Je to jenom papír, je to jenom nějaký text. Ale jakmile se někdo má brát, tak jenom nestačí. Vše musí být krásné, zapamatovatelné, jedinečné. Je to jejich velký den. A společně s jejich velkým dnem přicházejí i velké požadavky. Které my, nebozí zaměstnanci a brigádníci, přijímáme na svá ztěžklá ramena. A tu tíhu neseme i přesto, že častokrát ani nechápeme, co po nás ti dva chtějí.

Nastávající mají vždycky naprosto přesnou představu o tom, co chtějí - a vždycky naprosto špatné podklady, které vedou kamkoliv jinam, jenom ne k jejich vysněným představám. Jmenovky, plakátky, kartičky a další tiskoviny jsou tím posledním, na co se při svatbě myslí. V obrovských úkolech, které vůbec organizace tohoto óó velkého dne obnáší, tyhle věci postrádají na své důležitosti. Ale jak jsme se všichni kolem - někdo, jako třeba já, a to hned v prvním týdnu zaměstnání - přesvědčili, tak lze očividně ztroskotat i na těchto maličkostech, které se po vstupu do copycentra stávají nepřekročitelnou bariérou a hrozbou křiku.

"Dala jsem tam ořezové značky," říká slečna hrdě, ale její ořezové značky jsou jenom náhodnými, křivými (!!!) čárami, k tomu na každé stránce jinak velké. Když přicházím s oznámením, že takhle vypadat nemůžou, tak se setkám s hněvem.

"Nastavila jsem to na B1," říká druhá sebevědomě, ale v moment, kdy s kolegyní oznámíme, že tenhle formát neviděl B1 ani z vlaku, tak se rozpláče. Vždyť to opravíme, říkáme jí, to není vůbec problém, ale je už pozdě. Slzy tečou a pohled manžela se nemůže rozhodnout, jestli se koukat omluvně vůči nám, nebo ochranářsky vůči ní.

Nastávající manžel svou budoucí ženu konejší a víská ve vlasech. Neboj, to bude dobrý, to zvládnem. Slyším každé slovo. Co přesně tím myslí, kdo má co zvládnout? Já mám dobře nařezat jmenovky na stůl, na kterých podle všeho stojí celičký obřad, nebo ti dva mají zvládnout tuto ohromnou krizi v copycentru, na kterých podle všeho stojí celičký jejich život?

V práci s těmito hysterickými svatebčany záleží na každičkém milimetru. Udělám-li jedinou chybu, řeknu-li jediný komentář, který se vyhýbá jejich náladě, trvá-li mi to jenom o minutu déle nebo vidí, že během toho, jak se jim něco tiskne, obsluhuju další zákazníky... tak je konec. Ani gratulace a hodně štěstí ve svazku při placení nepomáhá. Kdyby se ty dveře nezavíraly samy, tak už dávno třískají.

Od té doby vždy, když vidím takové páry u pultu, tak se za něj sama schovávám. Vidím je jako časovanou bombu, která vybouchne kdykoliv, kdy si já - začínající zaměstnanec - dovolím na cokoliv sáhnout. Na tyto osoby ještě nemám dostatečný level tiskařského sebevědomí a mámvpičismu. Zoufale mrkám na kolegyni a ta jde většinou do boje se mnou.

Jsou ale i hezké případy, které mě vždycky potěší - odpoledne, kdy strávím se sympatickou slečnou i hodinu tím, že spolu něco tiskneme, zkoušíme papíry, domlouváme se, omlouváme se, děkujeme a smějeme se. Usmíváme se na sebe, ona je trpělivá, já veselá. Nevím, kde se tyhle ženské berou, ale nedivím se, že si je někdo brát chce. Právě od nich odcházím s úsměvem a kolegovi se svěřím s komentářem, že kdyby mě nějaký chlap nepředběhl, tak jí ten prstýnek rvu na ruku už dávno.

Já mám tu práci ráda. Vlastně i ty svatby jsou moc fajn. Jen vám při tom nikdo nesmí srát na hlavu.

[opily-zajic]

Můj zoufalý (a zpočátku velice nadějný) útěk z knihkupectví do startupu skončil nešťastnou krizí, která byla naplněna čekáním na peníze, které nikdy nepřišly, a nechtěným přiživováním se na všech kolem, protože mi po desetitisícové bakalářce nezbylo ani na základní žití. Měla jsem toho dost, už jsem nemohla být příživník, chyba a překážka. Myšlenka, že tentokrát najdu zaměstnání, které mi vydrží, mě jenom zpomalovala deptala tím víc, na kolik mailů mi bylo odpovězeno "Dobrý den, omlouváme se, ale...". A tak jsem tedy po několika měsících rozesílání životopisů a ptaní po kamarádech opět skončila ve službách - tentokrát však důchodcům nepodávám knížky z jim nedosažitelných poliček, ale tisknu jim dokumenty a učím je posílat maily.

Práce v copycentru mi připadá aspoň trošku blíž k mému vzdělání - ale vždy, když u klikání docházky vidím titul BcA. před svým jménem a v hlavě obrázek dne, který na mě čeká, tak jen povzdechnu. Je to skvělé zaměstnání. Vlastně nejlepší, co jsem za celou svou vysokoškolskou kariéru měla. Dokonce i nejlépe placené. Ale sliby startupových pánů o tom, že bych mohla být v kanceláři s kuchyňkou a vlastním stolem a se spolupracovníky sdílející moji vizi a drajv, že můžu kariérně růst a podílet se na něčem, co dává smysl, mi zkreslily představu o mých hodnotách a vnukly mi do hlavu tu nepříjemnou, ponižující a kousající myšlenku, že mám přece na víc. Jsem víc. Tak proč ze sebe zase za pultem dělám laskavého debila?

I přesto se tady ale cítím jako královna - můžu mít u sebe telefon, pít vodu kdykoliv, kdy se mi zachce, a nemuset se přitom ptát šéfové, sem-tam dokonce i sedět (!) nebo si dát kafe (!!) z tringeltů, co si můžu nechat (!!!). Nikdy jsem netušila, jak tyto maličkosti změní chuť k práci; a až u hovorů se spolupracovníky o našich předchozích zaměstnáních mi dochází, že tyhle maličkosti by měly být vlastně základním právem zaměstnance. Že je normální si sednout, poznat své spolupracovníky, zpomalit, dávat si pozor, být pečlivá. Uznat, že něco nevím. A přiznat si, že přece nejsem vševědoucí - nebo aspoň urputně nepředstírat, že jsem neúnavná pracující mašina.

Je tady tolik věcí, na které si dávat pozor. Každá tiskárna funguje jinak, každý papír má své vlastnosti, každá vazba má jiný technologický postup, každý druh tisku je třeba zprostředkovat jiným programem, každý zákazník je jiný druh blbce, je třeba dbát na tohle, na tamto, nekombinovat tohle, vždy se zeptat na tamto, nebát se do toho vložit, nebát se... experimentovat. Doprdele, kdy já jsem naposledy mohla v práci experimentovat?!

A dokonce i přemýšlet! Všechno je nové. A já mám najednou chuť číst a psát, jsem zase schopná stáhnout knížku za den, jen tak si psát deník, bavit se o věcech. Být sebevědomá. V minulých měsících mě definovala má nezaměstnanost, zoufalost, nízké sebevědomí a bezvýchodnost mé umělecké praxe, ale teď, když mám důvod vstát ráno o půl šesté a něco zažít, i když třeba rozdílnou blbost rozdílných lidí, tak to najednou dává smysl. Je to supr. Až mě děsí, jak jednoduché bylo tohle všechno ztratit.

[opily-zajic]

[opily-zajic]

#263

"Frikulín"

[opily-zajic]

Stane se to jednou za čas, zato stále méně často a v menších intenzitách - zničehonic do mě prostoupí mé staré já, to sebevědomé, informované, schopné - a já zničehonic koukám na to, jak s kamarádem u piva probírám a debatuji myšlenky, které nás oba tak zajímají. Mluvím mu o třech knížkách, co jsem ohledně toho četla, o rozhovorech, které jsem poslouchala, tohle mám podložené, tohle nejsou jenom moje emoce. Paní vedle u stolu na nás koukají, má nejbližší kamarádka prohlašuje, že do toho se asi ani nemá jak zapojit, že je to pro ni příliš komplexní, to ať se raději bavíme o něčem normálním. Tohle řekla holka s titulem.

A zničehonic jsem zase hloupá. Tupá holka, tak jako vždycky. Musím číst jednu větu i třikrát, abych ji pochopila, zakopávám o svá vlastní slova, která nedávají smysl, rozpadají se, míchají a tříští, a mně nezbývá nic jiného, než plakat. Vzdávat se příležitostí, protože na ně nemám. Jsem schoulená v objetí svého přítele a snažím se mu zoufale vysvětlit, jak mě nikdo nechce, jak nic nechápu, jak nic nezvládnu, jak mé umění už nikdy nebude takové, jaké bývalo, protože už nemám nápady, prostě už nejsem. Byla jsem, ježišmarja, vždyť já jsem byla tak chytrá a sebevědomá, články, výstavy, pozornost. Kam to všechno uteklo? Proč už ne?

Myslela jsem si, že ten titul tomu pomůže; stane se vstupenkou do země sebevědomí a pýchy. Že mi těch pár písmenek před jménem zařídí vstupenku do mého vlastního nitra, opatří mi nějakou hloupou zbraň, se kterou naopak budu drtit já. Drtit všechny kolem, ty chlapy, kteří jsou přece stejně chytří jak já, ty spolužáky, kteří mají přece stejné právo vystavovat jak já, stejně jako všichni ti ostatní, co se mnou půjdou na magistra, se kterými hledám práci. Jsem přece jako ostatní, snad ne i víc, mám před jménem písmenka.

V hospodě nad tím vtipkuju - No jasně, BcA., víš, co je to za zkratku? Přece BeCause I've Trajd. Vidíš, jsem tak blbá, že vymýšlím takhle hloupé a povrchní vtipy. Už jsem ti říkala, že ten titul rozdávají na každém rohu? Protože pokud já, tak všichni - protože pokud mně stačí se pokusit, tak ostatní to zvládnou s prstem v nose. Jsem nic, i když mám titul.

Třeba mě konečně zachrání ten další.

[opily-zajic]

Toto je můj horký úchop:

Esence českého léta ve městě je smrdutý pán, který si k tobě přisedne v rozpáleném autobuse.

Slunko na tebe neúprosně praží, klimatizace tu nikdy nefungovala a ty jen doufáš v občasný poryv větru z otevřeného okénka.

Láhev s vodou už je prázdná, stehna se lepí k plastovému povrchu sedačky a čůrky potu se ti pomalu plíží po zádech.

Domů je to už jen pár zastávek, ale samozřejmě, že je kolona, kvůli rozkopané křižovatce, kopáč opřený o lopatu na tebe z pod reflexní vesty vyvaluje pupík.

Naděje v tobě umírá s každým dalším hrůzostrašným nádechem a ty čtyři minuty k vysvobození se mění na věčnost.

Napadá tě, že už jsi dost možná v pekle a Satan má jen smysl pro humor.

[opily-zajic]

průvodce botanickou zahradou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

[opily-zajic]

tyvole voni postřelili fica

[opily-zajic]

Doufám, že #čumblr ocení mou dokumentární sérii #nikam vole z Brněnského centra.

[opily-zajic]

"Cítím se nepřemožitelně, jako kdybych se po tom, co jsem se postavila jemu, mohla postavit všemu zlu světa," říkám nadšeně a zadýchaně kamarádkám cestou z posledního dne v práci do hlasovek, a vlastně si až v ten moment uvědomuju, jak je to celé absurdní a k smíchu. To jsi teda hrdinka, dodávám sama sobě pohrdavě.

Za celých těch deset měsíců, co jsem tam brigádničila, jsem žila se strachem, že se tam objeví. Přece jen se zajímá o literaturu, přece je statisticky nepravděpodobné, že by se neobjevil v knihkupectví, které sídlí v samém centru města. Deset měsíců jsem kontrolovala každou osobu, která ho jen trochu připomínala, a až poslední den v práci, poslední dvě hodiny, co jsem měla poslední směnu, chvíli před tím, než jsem to tady zabalila, se zničehonic objeví přede mnou. Moje dobrý den, můžeme nějak pomoci? se v polovině vyslovení zlomí a jakmile navážeme oční kontakt, tak jsem vděčná a ráda, že je mezi námi pult pokladny, který mě před ním chrání a o který můžu opřít své ruce, které teď v sobě drží celou tíhu těla. Nohy přestaly fungovat.

Snaží se o normální konverzaci. Co ty, jak se máš? Ptá se mě a bloudí očima po prodejně. Žiju, odpovídám sekaně. Jak dlouho tady děláš? Vlastně tady dneska končím, odcházím do startupu. Podívá se na mě nevěřícně, jako kdyby nevěřil, že já někdy zvládnu dělat někde jinde, než ve službách a s knížkami. Divný, ale ok, odpovídá. Hele, tak se měj, pozdravuj ___, dodává.

Po jeho odchodu se mi podlamují kolena a dvě hodiny se nemůžu uklidnit.

Postavit se svému násilníkovi, který o své roli ani netuší, a nechytit přitom záchvat, je vlastně docela úspěch, ne?