opily-zajic

[opily-zajic]

Stále si ale neuvědomuji, že jsem v bytě. V jeho bytě. Všechno kolem hučí, má taška padá na zem a on se postaví přede mě. Něco mi říká, ale já si všímám jenom jeho těžkého dechu a silných rukou, které se mžikem jako do další scény najednou ocitají kolem mých ramenou.

Líbá mě a skrze mé zatnuté zuby násilně tlačí jazyk. Jsem v šoku, nedokážu se pohnout. A zničehonic se to stane; všechno se od toho momentu mění a já netuším, že odteď už napořád.

Dopadáme na postel a při kontaktu mého těla s matrací necítím zvuk, který bych čekala. Mé tělo už mi není známé. Cítím, jak mi opadávající vlasy po tenkých pramíncích klesají po polštáři. Rozprostírají se po matraci a stékají dál, snaží se zmizet z mého těla. Míchají se s mými odpadlými řasami, roztečenými nehty, odpadajícím jazykem. Mastnota a pot se pojí se smradem odpadajícího masa. Roztékám se, můj obličej postrádá své znaky, už to nejsem já, už člověka ani nepřipomínám. Jsem teď jen kusem něčeho, teplým masem postrádající svou obvyklou podobu a tvar. Tohle všechno mě zamrazí, nejsem schopna reakce, pohybu, vzdoru. Jsem však stále teplá, stále tady, ať už v jakémkoliv stavu; a to mu stačí. Poslední kousek mě, který zůstal, ve svém mase pociťuje vniknutí. Chci utéct. Nemám jak.

„Je v tobě těsno,“ říká tomu, co ze mě zbylo, a vzrušeně přitom oddechuje. Začíná se pohybovat, nejprve zkouší, kolik si toho může dovolit, a poté už jenom silně doráží. Nezvládla jsem ho ani požádat o to, aby si nasadil kondom. Není to už mé tělo, ale říká mi, že ho mám ochraňovat. Kousky mého masa odpadají na zem, zbytek se třepe pod rytmem jeho přirážení, už nemám ruce, kterými bych se mohla bránit, nemám ústa, kterými bych mohla křičet. Ležím na matraci, v louži svých vlastních vnitřností a tělesných tekutin, a někde v té nechutně zapáchající změti jsou i slzy, které své oči už nikdy nenaleznou. Tenhle moment trvá věky, možná je to můj poslední. Děsím se sama sebe. Pokud ze mě v tom, kým jsem se stala, ještě něco zůstalo.

Těsně předtím, než se udělá, namíří svůj penis na místo, kde bývalo mé břicho. Jeho sperma stéká po mých zbytcích, je stejně teplé, jako odkrytý kus syrového krvavého masa. Smrdí to. Smíchává se to. On, já, oba zapácháme zvěřinou, shnilým masem, potem. Je mi zle. Dopadá na mě a já aspoň a okamžik pocítím tíhu jeho končetin na těch svých. Chvíli se válí v mých zbytcích a já vidím, jak se koupe ve všech mých tekutinách, orgánech, končetinách. Zděsím se toho pohledu. Vypadá nechutně, nesnesitelně. Jak teď asi vypadám já? Jsem rozprostřená po celé matraci, celé mé já je rozděleno na několik komponentů, které působí tak nelidsky, animalisticky, nechtěně. Kousky mé kůže zůstávají v odtržcích, jsou roztrhané jako kusy látky. Rychle je nabírám a snažím se je slepit dohromady, schovat se pod nimi, zachránit tu zoufalou situaci, abych v sobě našla aspoň zbytky své lidskosti. Nic nesedí, nos se přilepuje k bradavce, nevědomky zaměňuji pořadí prstů na rukou, jedním okem zděšeně civím do toho druhého, co se přilepilo na koleno a srůstá s ním. Podaří se mi přikrýt největším kouskem své mastné, propocené a elastické kůže, nic jiného mi v tom chaosu nezbývá. Po chvíli pociťuji její chlad a uvědomuji si, že se má pokožka změnila na přikrývku. Její záhyby se formují každou sekundu do tvaru připomínajíc mé tělo… aspoň to, co z něj zbylo. Sbírám odvahu, opatrně ji nadzvedávám. Prsty jsou v pořádku, všechny končetiny jsou na svém místě. Mé tělo je zpátky. Co to ksakru bylo?

////

Nepatrný kousíček z příběhu, který jsem psala před lety a ke kterému se plánuji v bližší době - až mě nebudou trápit existenční a existenciální problémy, aneb po Vánocích, výplatě a zkouškách - vrátit. Strašně dlouho jsem chtěla něco napsat, celý život chci napsat příběh, ale nikdy ho nedokončím. Tohle je pokus s pořadovým číslem 8. Začala jsem ho psát před dvěma lety a je to spojnice všech mých traumat a hrůz, co jsem za tu dobu zažívala a stále zažívám. Zní to takhle děsivě a strašně edgy, ale vlastně mi to pomáhá, lol. Je to o slečně, kterou někdo zneužije, ona tak ztratí své vlastní tělo a v průběhu příběhu se snaží nalézt zpátky svou podobu. Od pouhého kusu masa a mršiny po porcelánovou vázu, obrovský měděný zvon, tekoucí vodu, a až naposled mlha, která se rozplyne nad obzorem. Vyčtěte si to, jak chcete, já sama se to vlastně snažím už nějakou dobu přečíst a rozumět tomu. Tak tady je kousek! Třeba mě to donutí napsat něco dalšího.

[opily-zajic]

Tímto bych chtěla jménem celé naší směny v copycentru poděkovat osobě, co si k nám přišla vytisknout tyhle legendární Patomatovské "reakční kartičky" z legendárního čumblr příspěvku. Doufám, že budou sloužit. My čůráme smíchy a máme VŠICHNI nově vytištěné samolepky.

[opily-zajic]

Hlídat si drink, neustále ho mít v ruce a nenechávat ho osamotě, ujistit mysl, aby se tělo nezačalo bránit a nevzpomnělo si na to, jak ti do něj jednou někdo něco hodil. Nepít moc vína, hlavně ne červené a hlavně skončit druhou sklenicí, aby tě pak nemuseli vyprošťovat z panických atak. Nekouřit, ať na druhý den nemáš celodenní kocovinu. Vzít si léky, na čas, jinak se ti tělo pomstí. Myslet na sebe, včas, jinak budeš litovat.

Dospělost je najednou tak opatrná. Už dávno nemůžeš dělat věci jen tak, musíš je dělat uvědoměle a plánovat. Stejně jako na druhý den ráno vstáváš do práce, tak tělo má také svou šichtu, kterou musí strávit rekonvalescencí. Už neděláš věci na úkor vlastního těla, už toho má dost, brání se, proto musíte spolupracovat.

Ale najdeš si cestu. Jde to a pak je to vlastně lepší, než tehdá, když jste si navzájem jen zbytečně ubližovali. Limity bolí a nebaví tě, jsou omezující a štvou tě, ale vděčnost se dostaví téměř okamžitě. Dospělost je najednou opatrná, protože má co ochraňovat. A i když to své tělo necítíš, tak je tady - a je to jenom na tobě, aby se nic neposralo.

[opily-zajic]

Svatbus hysterias

V žádném předchozím zaměstnání jsem neviděla tolik plačících žen. A nikdy jsem netušila, že jich takové množství potkám právě v copycentru.

Tito lidé mají s tiskem zkušenost (v těch lepších případech) tak akorát s jejich kancelářským hápéčkem z roku dvatisícemálo, na kterém si jednou za čas vytisknou nějakou prachobyčejnou fakturu na prachobyčejném papíře a nazdar. Je to jenom papír, je to jenom nějaký text. Ale jakmile se někdo má brát, tak jenom nestačí. Vše musí být krásné, zapamatovatelné, jedinečné. Je to jejich velký den. A společně s jejich velkým dnem přicházejí i velké požadavky. Které my, nebozí zaměstnanci a brigádníci, přijímáme na svá ztěžklá ramena. A tu tíhu neseme i přesto, že častokrát ani nechápeme, co po nás ti dva chtějí.

Nastávající mají vždycky naprosto přesnou představu o tom, co chtějí - a vždycky naprosto špatné podklady, které vedou kamkoliv jinam, jenom ne k jejich vysněným představám. Jmenovky, plakátky, kartičky a další tiskoviny jsou tím posledním, na co se při svatbě myslí. V obrovských úkolech, které vůbec organizace tohoto óó velkého dne obnáší, tyhle věci postrádají na své důležitosti. Ale jak jsme se všichni kolem - někdo, jako třeba já, a to hned v prvním týdnu zaměstnání - přesvědčili, tak lze očividně ztroskotat i na těchto maličkostech, které se po vstupu do copycentra stávají nepřekročitelnou bariérou a hrozbou křiku.

"Dala jsem tam ořezové značky," říká slečna hrdě, ale její ořezové značky jsou jenom náhodnými, křivými (!!!) čárami, k tomu na každé stránce jinak velké. Když přicházím s oznámením, že takhle vypadat nemůžou, tak se setkám s hněvem.

"Nastavila jsem to na B1," říká druhá sebevědomě, ale v moment, kdy s kolegyní oznámíme, že tenhle formát neviděl B1 ani z vlaku, tak se rozpláče. Vždyť to opravíme, říkáme jí, to není vůbec problém, ale je už pozdě. Slzy tečou a pohled manžela se nemůže rozhodnout, jestli se koukat omluvně vůči nám, nebo ochranářsky vůči ní.

Nastávající manžel svou budoucí ženu konejší a víská ve vlasech. Neboj, to bude dobrý, to zvládnem. Slyším každé slovo. Co přesně tím myslí, kdo má co zvládnout? Já mám dobře nařezat jmenovky na stůl, na kterých podle všeho stojí celičký obřad, nebo ti dva mají zvládnout tuto ohromnou krizi v copycentru, na kterých podle všeho stojí celičký jejich život?

V práci s těmito hysterickými svatebčany záleží na každičkém milimetru. Udělám-li jedinou chybu, řeknu-li jediný komentář, který se vyhýbá jejich náladě, trvá-li mi to jenom o minutu déle nebo vidí, že během toho, jak se jim něco tiskne, obsluhuju další zákazníky... tak je konec. Ani gratulace a hodně štěstí ve svazku při placení nepomáhá. Kdyby se ty dveře nezavíraly samy, tak už dávno třískají.

Od té doby vždy, když vidím takové páry u pultu, tak se za něj sama schovávám. Vidím je jako časovanou bombu, která vybouchne kdykoliv, kdy si já - začínající zaměstnanec - dovolím na cokoliv sáhnout. Na tyto osoby ještě nemám dostatečný level tiskařského sebevědomí a mámvpičismu. Zoufale mrkám na kolegyni a ta jde většinou do boje se mnou.

Jsou ale i hezké případy, které mě vždycky potěší - odpoledne, kdy strávím se sympatickou slečnou i hodinu tím, že spolu něco tiskneme, zkoušíme papíry, domlouváme se, omlouváme se, děkujeme a smějeme se. Usmíváme se na sebe, ona je trpělivá, já veselá. Nevím, kde se tyhle ženské berou, ale nedivím se, že si je někdo brát chce. Právě od nich odcházím s úsměvem a kolegovi se svěřím s komentářem, že kdyby mě nějaký chlap nepředběhl, tak jí ten prstýnek rvu na ruku už dávno.

Já mám tu práci ráda. Vlastně i ty svatby jsou moc fajn. Jen vám při tom nikdo nesmí srát na hlavu.

[opily-zajic]

Můj zoufalý (a zpočátku velice nadějný) útěk z knihkupectví do startupu skončil nešťastnou krizí, která byla naplněna čekáním na peníze, které nikdy nepřišly, a nechtěným přiživováním se na všech kolem, protože mi po desetitisícové bakalářce nezbylo ani na základní žití. Měla jsem toho dost, už jsem nemohla být příživník, chyba a překážka. Myšlenka, že tentokrát najdu zaměstnání, které mi vydrží, mě jenom zpomalovala deptala tím víc, na kolik mailů mi bylo odpovězeno "Dobrý den, omlouváme se, ale...". A tak jsem tedy po několika měsících rozesílání životopisů a ptaní po kamarádech opět skončila ve službách - tentokrát však důchodcům nepodávám knížky z jim nedosažitelných poliček, ale tisknu jim dokumenty a učím je posílat maily.

Práce v copycentru mi připadá aspoň trošku blíž k mému vzdělání - ale vždy, když u klikání docházky vidím titul BcA. před svým jménem a v hlavě obrázek dne, který na mě čeká, tak jen povzdechnu. Je to skvělé zaměstnání. Vlastně nejlepší, co jsem za celou svou vysokoškolskou kariéru měla. Dokonce i nejlépe placené. Ale sliby startupových pánů o tom, že bych mohla být v kanceláři s kuchyňkou a vlastním stolem a se spolupracovníky sdílející moji vizi a drajv, že můžu kariérně růst a podílet se na něčem, co dává smysl, mi zkreslily představu o mých hodnotách a vnukly mi do hlavu tu nepříjemnou, ponižující a kousající myšlenku, že mám přece na víc. Jsem víc. Tak proč ze sebe zase za pultem dělám laskavého debila?

I přesto se tady ale cítím jako královna - můžu mít u sebe telefon, pít vodu kdykoliv, kdy se mi zachce, a nemuset se přitom ptát šéfové, sem-tam dokonce i sedět (!) nebo si dát kafe (!!) z tringeltů, co si můžu nechat (!!!). Nikdy jsem netušila, jak tyto maličkosti změní chuť k práci; a až u hovorů se spolupracovníky o našich předchozích zaměstnáních mi dochází, že tyhle maličkosti by měly být vlastně základním právem zaměstnance. Že je normální si sednout, poznat své spolupracovníky, zpomalit, dávat si pozor, být pečlivá. Uznat, že něco nevím. A přiznat si, že přece nejsem vševědoucí - nebo aspoň urputně nepředstírat, že jsem neúnavná pracující mašina.

Je tady tolik věcí, na které si dávat pozor. Každá tiskárna funguje jinak, každý papír má své vlastnosti, každá vazba má jiný technologický postup, každý druh tisku je třeba zprostředkovat jiným programem, každý zákazník je jiný druh blbce, je třeba dbát na tohle, na tamto, nekombinovat tohle, vždy se zeptat na tamto, nebát se do toho vložit, nebát se... experimentovat. Doprdele, kdy já jsem naposledy mohla v práci experimentovat?!

A dokonce i přemýšlet! Všechno je nové. A já mám najednou chuť číst a psát, jsem zase schopná stáhnout knížku za den, jen tak si psát deník, bavit se o věcech. Být sebevědomá. V minulých měsících mě definovala má nezaměstnanost, zoufalost, nízké sebevědomí a bezvýchodnost mé umělecké praxe, ale teď, když mám důvod vstát ráno o půl šesté a něco zažít, i když třeba rozdílnou blbost rozdílných lidí, tak to najednou dává smysl. Je to supr. Až mě děsí, jak jednoduché bylo tohle všechno ztratit.

[opily-zajic]

[opily-zajic]

#263

"Frikulín"

[opily-zajic]

Stane se to jednou za čas, zato stále méně často a v menších intenzitách - zničehonic do mě prostoupí mé staré já, to sebevědomé, informované, schopné - a já zničehonic koukám na to, jak s kamarádem u piva probírám a debatuji myšlenky, které nás oba tak zajímají. Mluvím mu o třech knížkách, co jsem ohledně toho četla, o rozhovorech, které jsem poslouchala, tohle mám podložené, tohle nejsou jenom moje emoce. Paní vedle u stolu na nás koukají, má nejbližší kamarádka prohlašuje, že do toho se asi ani nemá jak zapojit, že je to pro ni příliš komplexní, to ať se raději bavíme o něčem normálním. Tohle řekla holka s titulem.

A zničehonic jsem zase hloupá. Tupá holka, tak jako vždycky. Musím číst jednu větu i třikrát, abych ji pochopila, zakopávám o svá vlastní slova, která nedávají smysl, rozpadají se, míchají a tříští, a mně nezbývá nic jiného, než plakat. Vzdávat se příležitostí, protože na ně nemám. Jsem schoulená v objetí svého přítele a snažím se mu zoufale vysvětlit, jak mě nikdo nechce, jak nic nechápu, jak nic nezvládnu, jak mé umění už nikdy nebude takové, jaké bývalo, protože už nemám nápady, prostě už nejsem. Byla jsem, ježišmarja, vždyť já jsem byla tak chytrá a sebevědomá, články, výstavy, pozornost. Kam to všechno uteklo? Proč už ne?

Myslela jsem si, že ten titul tomu pomůže; stane se vstupenkou do země sebevědomí a pýchy. Že mi těch pár písmenek před jménem zařídí vstupenku do mého vlastního nitra, opatří mi nějakou hloupou zbraň, se kterou naopak budu drtit já. Drtit všechny kolem, ty chlapy, kteří jsou přece stejně chytří jak já, ty spolužáky, kteří mají přece stejné právo vystavovat jak já, stejně jako všichni ti ostatní, co se mnou půjdou na magistra, se kterými hledám práci. Jsem přece jako ostatní, snad ne i víc, mám před jménem písmenka.

V hospodě nad tím vtipkuju - No jasně, BcA., víš, co je to za zkratku? Přece BeCause I've Trajd. Vidíš, jsem tak blbá, že vymýšlím takhle hloupé a povrchní vtipy. Už jsem ti říkala, že ten titul rozdávají na každém rohu? Protože pokud já, tak všichni - protože pokud mně stačí se pokusit, tak ostatní to zvládnou s prstem v nose. Jsem nic, i když mám titul.

Třeba mě konečně zachrání ten další.

[opily-zajic]

Toto je můj horký úchop:

Esence českého léta ve městě je smrdutý pán, který si k tobě přisedne v rozpáleném autobuse.

Slunko na tebe neúprosně praží, klimatizace tu nikdy nefungovala a ty jen doufáš v občasný poryv větru z otevřeného okénka.

Láhev s vodou už je prázdná, stehna se lepí k plastovému povrchu sedačky a čůrky potu se ti pomalu plíží po zádech.

Domů je to už jen pár zastávek, ale samozřejmě, že je kolona, kvůli rozkopané křižovatce, kopáč opřený o lopatu na tebe z pod reflexní vesty vyvaluje pupík.

Naděje v tobě umírá s každým dalším hrůzostrašným nádechem a ty čtyři minuty k vysvobození se mění na věčnost.

Napadá tě, že už jsi dost možná v pekle a Satan má jen smysl pro humor.

[opily-zajic]

průvodce botanickou zahradou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

[opily-zajic]

tyvole voni postřelili fica

[opily-zajic]

Doufám, že #čumblr ocení mou dokumentární sérii #nikam vole z Brněnského centra.

[opily-zajic]

"Cítím se nepřemožitelně, jako kdybych se po tom, co jsem se postavila jemu, mohla postavit všemu zlu světa," říkám nadšeně a zadýchaně kamarádkám cestou z posledního dne v práci do hlasovek, a vlastně si až v ten moment uvědomuju, jak je to celé absurdní a k smíchu. To jsi teda hrdinka, dodávám sama sobě pohrdavě.

Za celých těch deset měsíců, co jsem tam brigádničila, jsem žila se strachem, že se tam objeví. Přece jen se zajímá o literaturu, přece je statisticky nepravděpodobné, že by se neobjevil v knihkupectví, které sídlí v samém centru města. Deset měsíců jsem kontrolovala každou osobu, která ho jen trochu připomínala, a až poslední den v práci, poslední dvě hodiny, co jsem měla poslední směnu, chvíli před tím, než jsem to tady zabalila, se zničehonic objeví přede mnou. Moje dobrý den, můžeme nějak pomoci? se v polovině vyslovení zlomí a jakmile navážeme oční kontakt, tak jsem vděčná a ráda, že je mezi námi pult pokladny, který mě před ním chrání a o který můžu opřít své ruce, které teď v sobě drží celou tíhu těla. Nohy přestaly fungovat.

Snaží se o normální konverzaci. Co ty, jak se máš? Ptá se mě a bloudí očima po prodejně. Žiju, odpovídám sekaně. Jak dlouho tady děláš? Vlastně tady dneska končím, odcházím do startupu. Podívá se na mě nevěřícně, jako kdyby nevěřil, že já někdy zvládnu dělat někde jinde, než ve službách a s knížkami. Divný, ale ok, odpovídá. Hele, tak se měj, pozdravuj ___, dodává.

Po jeho odchodu se mi podlamují kolena a dvě hodiny se nemůžu uklidnit.

Postavit se svému násilníkovi, který o své roli ani netuší, a nechytit přitom záchvat, je vlastně docela úspěch, ne?

[opily-zajic]

Je to jako

Provést tisíce nití tisíci oky jehel

a prošít každičký pór křížkovým stehem

v tom všem se zakrýt, zašít, schovat

pocítit a milovat

Tvůj dotek

[opily-zajic]

i am a being capable of immeasurable love and whimsy

[opily-zajic]

Přes víkend měli mí kamarádi, se kterými se znám už od střední školy, u nás v Brně koncert v jednom klubu. Jednomu z nich, bývalému kytaristovi, kterého jsem rok neviděla a co byl do mě nějakou (čti docela dlouhou) dobu zamilovaný, jsem zapomněla říct, že teď někoho mám. Takže když po koncertě, deseti pivech a třech tequillách uviděl nějakého cizího chlapa, co si to ke mně nakráčel do hospody a začal mě osahávat, tak se v něm vzbudily city dávno minulé a hrdinství právě nalezené a rozhodl se, že celou tuto neférovou situaci sexuálního obtěžování a genderového útlaku vyřeší vlastními pěstmi. Můj odchod na bar byl počátkem katastrofy.

Jakmile jsem vylezla z toalet, tak má blažená myšlenka, že si u baru koupím další drink a užiju si zbytek večera, byla brutálně přerušena scénou, která se mě sice týkala, ale celá hospoda o ní věděla víc, než já.

Na scéně je: Kamarád, značně opit a připraven konat spravedlnost, houpajíc se sem a tam, štěkající "Neser se do ___, ty svině", můj přítel, dvakrát větší jako můj kamarád nudlička-kostička, stále ještě ve svém sekuriťáckém triku, usměrňující jeho opilé houpání svíráním jeho ramena, opakující "Myslíš si, že je to tvoje chování v pohodě? Jak si to kurva představuješ?", do toho druhý kamarád, značně zmaten, s utrápeným obličejem a tichým hlasem, plížící se ke mně podávajíc mi tašku, že prý už je načase odejít, a zbytek kamarádů stěhující hudební aparaturu do auta, rychlí jak myšky, vyhýbající se jakémukoliv očnímu kontaktu.

Poté já, nejdříve zmatená, poté získajíc malou porci rozumu a odvahy, vstupující mezi dva nasrané chlapy, vysvětlujíc jednomu, ať se nezlobí, že je jenom opilý a že by se v tomto stavu mlátil i s elektrickým sloupem, a uklidňujíc druhého, ať přece neblbne, že tenhle jak elektrický sloup fakt je, že si o něj jenom zlomí prsty a ať nedělá blbosti, vždyť se nic neděje. Oba mě ignorují, napětí stoupá, celá hospoda se kouká, kamarád furt štěká, přítel přesunuje ruku z ramene k límci trika.

A na konec opilý kamarád uvědomující si převahu mého sekuriťáka, koukající se omluvně na nás oba, přitom co ho agresivně dva kamarádi tahají do schodů, ať už sakra jde, že tady dělá jenom ostudu. Místo rozloučení z něj vypadne jenom "aha, to jsem asi posral, co?" a zabouchnou se za ním dveře. Šmitec.

Miluju radosti a strasti svého mladistvého života.

[opily-zajic]

Jako odměnu za státnice jsem si po několika měsících udělala radost a koupila si něco pro sebe. Koupila jsem si podprsenku, na kterou jsem v obchodě koukala celý rok. Cítím se v ní opravdu jak královna, ve zkušební kabince jsem poskakovala radostí, sedí mi, nic nevypadává ani netlačí (!!), mám v ní opravdu hezká prsa. Smutné uvědomění, že ji nikdo další kromě mého partnera neuvidí, jsem sdílela včera se svými dvěma blízkými kamarádkami na callu. Jakmile jsem to však dořekla, tak se mi dostalo podpory - a hned jsem sundávala tričko a zběsile jim říkala, že je boží, že ji prostě MUSÍ VIDĚT, jinak se snad někde vyfotím a budu se veřejně obnažovat.

Takže ukazujte svým kamarádkám svá prsa, fakt to ocení. A vy taky! Víc, než by to ocenili nějací úchylové na internetech!