#tímto si přeju abych měl někdy kapitolu Ze života normálně placeného zaměstnance s vizí a drajvem lol

[opily-zajic]

Svatbus hysterias

V žádném předchozím zaměstnání jsem neviděla tolik plačících žen. A nikdy jsem netušila, že jich takové množství potkám právě v copycentru.

Tito lidé mají s tiskem zkušenost (v těch lepších případech) tak akorát s jejich kancelářským hápéčkem z roku dvatisícemálo, na kterém si jednou za čas vytisknou nějakou prachobyčejnou fakturu na prachobyčejném papíře a nazdar. Je to jenom papír, je to jenom nějaký text. Ale jakmile se někdo má brát, tak jenom nestačí. Vše musí být krásné, zapamatovatelné, jedinečné. Je to jejich velký den. A společně s jejich velkým dnem přicházejí i velké požadavky. Které my, nebozí zaměstnanci a brigádníci, přijímáme na svá ztěžklá ramena. A tu tíhu neseme i přesto, že častokrát ani nechápeme, co po nás ti dva chtějí.

Nastávající mají vždycky naprosto přesnou představu o tom, co chtějí - a vždycky naprosto špatné podklady, které vedou kamkoliv jinam, jenom ne k jejich vysněným představám. Jmenovky, plakátky, kartičky a další tiskoviny jsou tím posledním, na co se při svatbě myslí. V obrovských úkolech, které vůbec organizace tohoto óó velkého dne obnáší, tyhle věci postrádají na své důležitosti. Ale jak jsme se všichni kolem - někdo, jako třeba já, a to hned v prvním týdnu zaměstnání - přesvědčili, tak lze očividně ztroskotat i na těchto maličkostech, které se po vstupu do copycentra stávají nepřekročitelnou bariérou a hrozbou křiku.

"Dala jsem tam ořezové značky," říká slečna hrdě, ale její ořezové značky jsou jenom náhodnými, křivými (!!!) čárami, k tomu na každé stránce jinak velké. Když přicházím s oznámením, že takhle vypadat nemůžou, tak se setkám s hněvem.

"Nastavila jsem to na B1," říká druhá sebevědomě, ale v moment, kdy s kolegyní oznámíme, že tenhle formát neviděl B1 ani z vlaku, tak se rozpláče. Vždyť to opravíme, říkáme jí, to není vůbec problém, ale je už pozdě. Slzy tečou a pohled manžela se nemůže rozhodnout, jestli se koukat omluvně vůči nám, nebo ochranářsky vůči ní.

Nastávající manžel svou budoucí ženu konejší a víská ve vlasech. Neboj, to bude dobrý, to zvládnem. Slyším každé slovo. Co přesně tím myslí, kdo má co zvládnout? Já mám dobře nařezat jmenovky na stůl, na kterých podle všeho stojí celičký obřad, nebo ti dva mají zvládnout tuto ohromnou krizi v copycentru, na kterých podle všeho stojí celičký jejich život?

V práci s těmito hysterickými svatebčany záleží na každičkém milimetru. Udělám-li jedinou chybu, řeknu-li jediný komentář, který se vyhýbá jejich náladě, trvá-li mi to jenom o minutu déle nebo vidí, že během toho, jak se jim něco tiskne, obsluhuju další zákazníky... tak je konec. Ani gratulace a hodně štěstí ve svazku při placení nepomáhá. Kdyby se ty dveře nezavíraly samy, tak už dávno třískají.

Od té doby vždy, když vidím takové páry u pultu, tak se za něj sama schovávám. Vidím je jako časovanou bombu, která vybouchne kdykoliv, kdy si já - začínající zaměstnanec - dovolím na cokoliv sáhnout. Na tyto osoby ještě nemám dostatečný level tiskařského sebevědomí a mámvpičismu. Zoufale mrkám na kolegyni a ta jde většinou do boje se mnou.

Jsou ale i hezké případy, které mě vždycky potěší - odpoledne, kdy strávím se sympatickou slečnou i hodinu tím, že spolu něco tiskneme, zkoušíme papíry, domlouváme se, omlouváme se, děkujeme a smějeme se. Usmíváme se na sebe, ona je trpělivá, já veselá. Nevím, kde se tyhle ženské berou, ale nedivím se, že si je někdo brát chce. Právě od nich odcházím s úsměvem a kolegovi se svěřím s komentářem, že kdyby mě nějaký chlap nepředběhl, tak jí ten prstýnek rvu na ruku už dávno.

Já mám tu práci ráda. Vlastně i ty svatby jsou moc fajn. Jen vám při tom nikdo nesmí srát na hlavu.