#zajicbloguje

[opily-zajic]

Jako odměnu za státnice jsem si po několika měsících udělala radost a koupila si něco pro sebe. Koupila jsem si podprsenku, na kterou jsem v obchodě koukala celý rok. Cítím se v ní opravdu jak královna, ve zkušební kabince jsem poskakovala radostí, sedí mi, nic nevypadává ani netlačí (!!), mám v ní opravdu hezká prsa. Smutné uvědomění, že ji nikdo další kromě mého partnera neuvidí, jsem sdílela včera se svými dvěma blízkými kamarádkami na callu. Jakmile jsem to však dořekla, tak se mi dostalo podpory - a hned jsem sundávala tričko a zběsile jim říkala, že je boží, že ji prostě MUSÍ VIDĚT, jinak se snad někde vyfotím a budu se veřejně obnažovat.

Takže ukazujte svým kamarádkám svá prsa, fakt to ocení. A vy taky! Víc, než by to ocenili nějací úchylové na internetech!

[opily-zajic]

Náš kamarád má třicet tři a já se svou spolubydlící asi podobně zoufale nízký stav na účtu, tak nastal čas zneužít mého uměleckého vzdělání a její laminovačky v korporátu k tomu, abychom společnými silami vytvořily DIY narozeninový dárek. A krásou oslavy plné nerdů je to, že jsme se všichni kompetitivně předháněli v tom, kdo mu dá nerdštější dárek. lol

Kamarád je kuchař a dýmkař, k tomu věčný milovník a sběrač Pokémonů, tak jsme mu vymyslely Pokémon evoluci na míru; a nenapadlo nás nic jiného, než pára nad hrncem.

Moc se s takovými věcmi na čumblru nechlubím, protože svoje blogování považuju za kompletně oddělené svému serióznímu univerzitnímu umču, ale tohle je taková hlupučká hloupostička, kterou jsem nedělala už roky, tak jsem si říkala, že to na můj hlupučký blog tak trochu patří.

Já mechanikám pokémoních kartiček ani za boha nerozumím, spolubydlící je z nás trochu zkušenější, tak jsme něco společně poskládaly a vymyslely... a po vytisknutí si uvědomily, že jsme komplet vypustily poslední řádek. lol

A tohle je snad má nejoblíbenější a nejroztomilejší část ze všech kartiček.

[opily-zajic]

Tohle bude naprosto zbytečná příspěvková stížnost, bez které bychom se asi všichni obešli, ale tohle téma mě trápí v hlavě už tolik týdnů, že to asi musí nějakou formou ven.

Prostě a jednoduše: Nesnáším amerikanizaci internetu a ještě víc nesnáším, jak nás globální internet převychovává svou populární kulturou na hromadu dalších Američanů. A že společně s přejatou identitou Američana častokrát přebíráme i ty negativní vlastnosti a názory, které na svých "idolech" nesnášíme.

Hele, koukejte - to, že se internet za poslední léta hodně jazykově a kulturně unifikoval, je v mnoha případech fajn a já jsem za to vděčná. Můžu komunikovat s nespočtem lidí a nahlédnout do nespočtu komunit, protože můžu překročit barikády, které mi předtím vztyčila neznalost jazyka nebo dezorientace v interface geograficky-specifických sociálních sítí. Jsem taky vděčná, že některé české příspěvky (např. ty na čumblru) jsou psány v angličtině, protože to znamená, že ti "cizí" mohou do toho "našeho" vstoupit stejně jednoduše, jako my vstupujeme do toho "jejich". S anglikanismy nemám problém, sama je používám. Vlastně je to součást vývoje našeho jazyka. Angličtina jako jazyk není ten nepřítel.

Tahle kulturní a informační výměna končí se svými pozitivy v momentě, kdy se všichni orientujeme na zdroj jediný - a to ten nejglobálnější - a na základě něj začneme formovat zdroje naše, čímž absolutně ztrácíme jedinečnost míst, ze kterých přicházíme.

Zničehonic mluvíme všichni stejným jazykem; a tím nemyslím angličtinu, ale jazykem anglicky mluvící kultury, politiky a názorů. A v mnoha případech i humoru či předsudků.

Nejčastěji se s tím setkávám zrovna v momentech, kdy slyším komunikaci mladších (podotýkám, že zajíc není žádná fosilie, je dvacátníkem), nebo v momentech, kdy sama komunikuji se svými internetově znalými vrstevníky anglicky. Někdy tomu ani nemůžu uvěřit: Když jsem se například seznamovala s Bulhary v angličtině, tak se mnou mluvili pouze v citacích memes a v jejich jazyce prostupovala tak nechutná vrstva homofobie, rasismu, sexismu a sprostých slov, která se v jejich mateřském jazyce neobjevovala a ke které se v rámci své kultury snad (i přesto, že je Bulharsko hodně konzervativní) dostat. Ano, uměli skvěle anglicky, - i přesto, že na univerzitách a středních školách nemají angličtinu povinnou a většina probíhá v rámci samostudia na internetu - ale také společně se znalostí jazyka přejali i znalost nechutných urážek, vtipů na americkou kulturu a integrování anglických slov a chování i do svého vlastního mateřského jazyka. Proč děláš vtipy o gun control ve státě, kde gun control je?

Možná jsem jen narazila na bublinu kokotů (které se, mimochodem, od toho momentu, co jsem se s nimi seznámila, vyhýbám, odmítám být jako poloteplý člověk v jejich homofobní přítomnosti). To ale neznamená, že kokoti neexistují. A že jich je možná víc, než je potřeba. A že po mém upřímném dotazu, co na tom shledávají ksakru vtipného, nezvládnou odpovědět, jen mi ukážou Tiktok v angličtině, který citují a přijímají za svůj a který je kulturně kompletně odlišný prostředí, ve kterém se všichni nacházíme.

Prostě mě to sere. To, že internet okrádá globální lidství o jazyky. A že se z angličtiny, která doposud působila jako nástroj, stala část, která začíná přeformovávat naše kulturní chování. Já nevím. Vlastně k tomu nemám ani žádné řešení, nemám k tomu nic co chytrého dodat. Prostě mě to sere.

Samozřejmě by to chtělo přečíst milion sociologických studií, sehnat názor psychologů, digitálních antropologů a tak celkově si udělat nějaké velké akademické kolečko, ze kterého pak budu kvůli tomu, že o tom vůbec nic nevím, vyloučena. Bohužel jsem z neštěstí osudu svého vzdělání pouhým umělcem a tak mi jediným způsobem vyjádření, který jsem schopna vyprodukovat, zbývá tohle prázdné řvaní do prázdna. To neznamená, že se nehodlám v tomto ohledu dále vzdělávat - doopravdy bych za to byla vděčná a budu tohle téma aktivně vyhledávat, takže pokud máte odkazy na nějaké studie a práce z této tématiky, tak se nestyďte je se mnou sdílet - pouze to znamená, že na víc se bohužel nezmůžu. Jen řvát na internetu. Česky.

Nechtěla bych to ale ukončit takhle pesimisticky, tak bych ráda v souvislosti s touto tématikou sdílela i něco pozitivního, za co jsem neskonale vděčná: a to je existence čumblru a jeho nové internetové obrozenectví. To, že na Tumblru existuje taková komunita, je přece jasným důkazem, že o jazykově specifické, neamerikanizované a geograficky omezené sociální sítě stále stojíme. Že nás zajímá naše politika, naše tradice, naše sociální bublina. Takže děkuji moc, jste skvělí a nemůžu vyjádřit, jak moc jsem vděčná za to, co tady děláte! ♥ Čumblr navštěvuji téměř denně a kdybych ho před rokem neobjevila, tak vlastně ani nevznikne můj blog a má chuť psát. Takže máte mé neskonalé díky!

[opily-zajic]

Přinesla jsem svému novému vedoucímu malířského ateliéru jako vítanou naši domácí slivovici. Nadšená, že mu s tím určitě udělám radost, protože jsme jako Valaši proslulí svou domácou a protože to i Pražáci berou jako největší exotický projev našeho vzdáleného národa stále primitivního, jsem mu položila půllitrovku na stůl a začala mu anglicky vysvětlovat, co je tahle průhledná tekutina zač. Když jsme se pak bavili o alkoholu a ze mě omylem česky vypadlo, že se to u nás jmenuje Slivovica, tak se jen usmál. 

“Slivova rakija,” odpověděl mi jednoduše. “We have those. My friend actually makes these at home.” 

A já zapomněla, že jsme tady vlastně všichni Slované. A že slíva je slíva a že každý Slovan, co má rozum, pálí cokoliv, co se pálit dá. A že jsem tady nenápadně svou flaškou přišla reprezentovat celou naši pálící kulturu... 

Tak jsem to aspoň zkusila. A příště, až budu chtít donést jako dárek něco “češtějšího”, tak mi snad už jen zbývá Trdelník s Nutellou. 

[opily-zajic]

Teoretickou část státnic mám za sebou.

Až tohle pondělí jsem se u doktorky dozvěděla, že jsem si zkoušku za A zařídila s horečkami a angínou.

Vytáhla jsem si přesně ty dvě otázky, co jsem za boha nechtěla.

Jediné, co mě sere, je jen to, že i kdybych ty horečky neměla a nakráčela si to tam zdravá a čilá, i kdybych si místo té zatracené osmičky a čtyřiadvacítky vytáhla třeba desítku a dvaadvacítku, neudělala bych to líp.

Takže jsem mohla třeba při zkouškovém vyhodit trošku kopýtko a jít aspoň jednou chlastat.

No, aspoň to vím pro příště, pokud mě vezmou na magistra...

[opily-zajic]

Polohrubé knedlíkové gastrodobrodružství v Sofii

Českých a slovenských stop v Sofii je nespočet, a to jak v historii (např. umění a architektury) nebo v současnosti (např. můj pivní příspěvek nebo naprosto perfektně fungující České centrum) - a proto nebylo pro mě a pro další dva české Erasmus studenty, se kterými jsem se potkala tady v Sofii, žádným větším překvapením, že se v samotném centru vyskytuje Československý klub společně s českou hospodou. Pro naše kamarády, kteří Čechy nejsou, to však bylo zábavním parkem úžasu a exotiky. A tak jsme se jednoho dne rozhodli, že si uděláme radost a společně si zajdeme na večeři do zmíněné hospody, kde si dáme pořádné vepřo-knedlo-zelo a řízeček.

Hospoda byla narvaná. Díky bohu, že jsme měli rezervaci. Vepřo-knedlo-zelo bohužel došlo chvilku předtím, než jsme dorazili. A tak jsme si dali guláš. Celý den jsem nejedla a těšila jsem se, až znovu ochutnám své oblíbené jídlo. Pivo, co nám načepovali, bylo vážně české. Marlenka, co nabízeli, z dovozu. Sice tady neuměl nikdo česky, ale menu a cedule v češtině byly. Mé očekávání bylo vysoké. Za pár minut mi na stole přistál můj vysněný guláš.

"Even I could do better than this," okomentuji se smutkem a zklamáním v hlase stav houskových knedlíků a guláše na talíři přede mnou. Nejsem naštvaná, jsem prostě jen smutná, že si budou mí internacionální kamarádi myslet, že tohle je "ono". Má to však od "onoho" guláše daleko. Je řídký, má v sobě špatné koření a maso není měkké a vláčné. Knedlíky jsou suché, tenké a malé. A všechno je to vlastně tak kompletně nečeské - jediné, co je doopravdy české, je pivo - a ve mně se najednou vzbouzí česká nátura, o jejíž přítomnosti jsem ve svém charakteru doteď nevěděla, a začínám porovnávat, kolik neštěstí a peněz bych mohla ušetřit, kdybych si takový "guláš" udělala u nás na bytě.

Jade, má francouzská spolubydlící milující pečení, se na mě podívá přes celý stůl a nadšeně bouchne do stolu. "You would?!" téměř nadšeně zakřičí. Cení na mě zuby a v jejích očích vidím hvězdičky. A znenadání si uvědomím, že jsem si právě svou stížností nevědomky vykopala hrob.

A tak jsem si díky Československému klubu a hloupým českým poznámkám našla v Bulharsku nový zájem - knedlíkování.

Mohl by to být moc hezký koníček. Vlastně jsem se chtěla naučit péct už roky. Hezký by byl, to ano, ale mohla jsem si tento koníček manifestovat v jiném státě, než ve kterém polohrubá a hrubá mouka prostě neexistuje. A také mohl být tento koníček manifestován do rukou jiného Čecha, než je zajíc, který se práci s těstem vyhýbá jako čert kříži a který sice vaří moc rád, ale cokoliv jiného, než českou kuchyni.

Dva týdny putuji po všech supermarketech a hledám tu pravou mouku, která je aspoň trochu ekvivalentem naší polohrubé či hrubé mouky. V regálech vidím speciální mouku na banicu (bulharsky specifické jídlo, o kterém napíšu asi někdy později), speciální mouku na velikonoční koláč, hotový mix na chleba, pět druhů hladké mouky... ale nikde aspoň nic, co by se naší české mouce podobalo. Jsem v pečení a v práci s kynutými věcmi nováček. Je to jako kdyby mě někdo hodil do vody (v tomto případě zakopal do mouky) a předpokládal, že začnu hned plavat (v tomto případě rozeznávat jeden bílý prášek od toho druhého). Topím se v typech mouky a mám pocit, že jsou všechny bílé prášky stejné. Zničehonic si uvědomuji, jakým privilegiem jsem disponovala, když jsem si mohla doma houskový knedlík koupit v každé druhé samoobsluze.

Houskový knedlík je prozatím příliš velké sousto, a tak mé dobrodružství začíná aspoň u těch bramborových, protože ty lze, lidově řečeno, osrat. A to tak, že místo mouky použiju krupici. První pokus s hladkou moukou je katastrofální, Jade však chutná, v dalším pokusu krupice triumfálně zachraňuje situaci. Pokus je úspěšný a já i přesto, že jsou mazlavější a rozpadlejší, obědvám své poprvé v životě podařené bramborové knedlíky. Mám pocit, že vybuchnu pod tlakem své vlastní pýchy.

Cítím se jako pravá česká hospodyňka a pociťuji pocit zadostiučinění. První příčka ke slávě je za mnou. Teď mě čeká nepřítel mnohem mocnější: A tím je kynutý houskový knedlík.

Tímto se obracím na vás, obyvatele Čumblru, ideálně na ty, kteří v Česku už nebydlí - jakým způsobem tady mám, ksakru, nahradit hrubou a polohrubou mouku? U bramborových knedlíků vyhrála krupice. U houskových knedlíků vyhrávají houskové knedlíky: a to nade mnou, protože je tohle můj konec. Zároveň však vím, že cesta musí existovat. Že ty zatracené knedle udělám.

Mám čas do července. Dokud do té doby neudělám houskové knedlíky, tak se ze Sofie ani nehnu. I kdyby to znamenalo, že mi budou muset kamarádi přivézt moukou letadlem. V sázce není jen má hrdost, ale hrdost celého českého národa, a našim soudcem je francouzská Jade (která k ironii osudu opravdu práva studuje), která nesmí odjet domů s myšlenkou, že je česká kuchyně o nechutných a teňoučkých knedlíčcích!

[opily-zajic]

Dovolte mi naprosto zbytečný pivní příspěvek, který si nikdo nepřál, napsaný naprosto nepivním zajícem, který pivo nesnáší a pil ho jenom párkrát v životě. Přesto se však jako Čech cítím dostatečně klasifikována a edukována v rámci umění obecného pivoznalství, abych zvládla pohovořit o kouzelném bizáru, který je mi prezentován při mé balkánské cestě - a to distribuce “českého” piva v Bulharsku. Aneb nikdo z vás netuší, jaké absolutně zábavné pivní šílenosti probíhají za našimi hranicemi, a já cítím tu nutnost se s vámi o ně podělit. 

Kromě toho, že v Sofii má (lidově nazývaná) Starosračka své vlastní specializované prodejny, jejichž existence mě při včerejší procházce městem psychicky poznamenala, tak můžeme v supermarketech najít i další klasiky typu Krušovice, Staropramen, Plzeň a prostě takový ten nejužší výběr nejznámějších českých piv, které většinou zvládnete v pohodě ulovit i v zemích, které nejsou vyloženě slovanské nebo Česku příliš geograficky blízké. Prostě ten typ piv, který i já, člověk pivu neholdující, zvládnu v pořádku vyjmenovat a popsat. 

Mezi tuto klasiku se však zvládne zatoulat několik divnopiv, kteří se jako paraziti vplížili pod označení české a pro mě jako Čecha působí jako takový ten zábavný Pokémon, který se snaží vypadat jako Pikachu, ale doopravdy je jenom jeho roztomilou napodobeninou (Zajíc použil Google - jmenuje se to Mimikyu). Jedná se o česká piva, která českými rozhodně nejsou, za česká se však vydávají, a při hlubším studování jejich původu člověku nezbývá nic jiného, než se láskyplně pousmát. 

Tady jsou naše hvězdy! 

Žatecký H(n)us na vás může svým názvem působit ultračesky, už jen to, že tady páni tvrdí, že se do toho nějakým způsobem zatoulal žatecký chmel, zní jako dostatečný důkaz. Doopravdy to je pivo z Ruska, žatecký chmel je do něj z Česka poskromnu dovážen a název piva je v latince vyloženě jen proto, aby to *vypadalo* víc česky a aby celková vizáž piva *působila* jako nejvíc česká. Prostě boží. 

Zlatá Praha se na rozdíl od Žateckého hnusu doopravdy vaří v Čechách, dokonce její pivovar Staropilsen má i označení opravdového piva plzeňského typu, ale jeho příběh je taky k popukání, a to, že si to můžete u nás pomalu koupit jenom ve večerkách, načež tady to mají v každém supermarketu, je taky skvělé. Prostě o něm nikdo neví - a abych si dovolila citovat článek z Lidovek, který na mě vyskočil, když jsem se pokoušela dopídit původu tohoto piva: 

Takže víc lokálně to snad ani být nemůže - bohužel však ne ke mně, ale k Bulharsku. Miluju lidskou tvořivost a miluju Emanuila, který se jednoho dne vzbudil a rozhodl se takhle pobavit svět. Pověsti českého piva využívá natolik, že má i další pivo, které se jmenuje Star of Pilsner - což takhle zní naprosto zábavně, ale když jste nebohý Bulhar českého piva neznalý, tak vám může Star of Pilsner od pivovaru Staropilsner připadat jako kompletně totožný název např. se Starobrnem nebo Staropramenem. 

To je všechno z mého dnešního Erasmáckého cestovního deníčku. Můžete se těšit na další radosti a strasti života bulharského, které mě v dalších pěti měsících čekají. Kdo ví, třeba tady přijdu na další hezké věci, které tady jako Češi nevědomky przníme. :---)) 

[opily-zajic]

Pokud je v Bulharsku něco, do čeho jsem se v posledních dnech absolutně zamilovala, tak je to moje drahá Sněžanka. Když jsem ji poprvé ochutnala, tak mi vytryskly slzy štěstím. Ta věc mě změnila - možná je to tím, že jsem v momentě ochutnávky byla hodně opilá, hladová a bez mléčných výrobků tak dva týdny - ale to nemění nic na tom, že ochutnat ji je nárazovou spirituální cestou do laktózního nebe.

снежанка салата [Snežanka salata], v překladu prý Salát Sněhurky, je takový tarator v pevném skupenství; jen mnohem chutnější a s příměsí кисело мляко [kyselo mljako], což je hodně specifický typ bulharského jogurtu, který chutná jako obláček a mívá v sobě třeba až 4 % tuku. A taky je v tom kopr: zmiňovala jsem už, že tady cpou kopr úplně všude? Že si můžete koupit pytle koprového koření? A že mi společně s žitím zde přišlo i uvědomění, že jediný důvod, proč jsem v sobě donedávna uchovávala dekády dlouhou bytostnou averzi vůči kopru, je ten, že naše drahé paní kuchařky na základní škole byly prostě matlalky a strastiplný stav jejich koprové omáčky nebyla chyba této nebohé rostlinky, ale jejich?

Sněhurky tady prodávají v baleních po kilech a kdybych neměla (v tomto případě díkybohu) omezený rozpočet od Evropské unie, tak už to tady dávno snídám, obědvám a večeřím. Má láska k Sněhurce dokonce přešla do takových mezí, že jsem poprvé za měsíc vzala odvahu do hrsti a poprvé si objednala ✨️u pultu✨️ a k tomu všemu ✨️bulharsky✨️.

Možná se mi konečně podařilo přistěhovat do země, kde se mi podaří aspoň trochu ovládnout svou podvýživu - to by ale nemuselo být Bulharsko zemí jogurtu a sýru a zároveň zemí levných cigaret a nekonečných procházek.

Takže stay tuned - a primárně se těšte na léto, až tady budou mít okurky sezónu a já si udělám prvotřídní lokální Sněžanku z lokálních surovin.

[opily-zajic]

Sedím v parku a dočítám poslední stránky své knihy. Na blízké silnici projíždějí šaliny a auta, vedle mě na lavičce sedí žena a hlasitě telefonuje, za stromem hraje houslista a nad našimi hlavami několikrát za hodinu přistává letadlo na blízké letiště. Fouká a sem-tam mi spadne nějaká kapka na knihu. Jsem roztěkaná a nevím, proč se vůbec snažím tu knihu dočíst zrovna tady. Ve svém pokoji se ale nemůžu soustředit, proto zoufale měním monotónnost a úzkostnou uzavřenost čtyř zdí za otevřený plac parku, a to pod zoufalou touhou, že mi možná přesně tohle pomůže se soustředit. Český text plný anglikanismů se mi mísí s bulharštinou, kterou slyším všude kolem, a každou chvíli cítím, jak mi v kapse vibruje ten zatracený mobil. Každý řádek je následován vibrováním. Po několika upozorněních to už nezvládám ignorovat. Odkládám knihu, odemykám telefon a kontroluji zprávy. To mě ještě víc vytočí - sedm nových zpráv od mé kamarádky, která mi potřebovala dát vědět, že se nechce učit a nudí se.

Jsem tisíc kilometrů daleko, ale ta malá zatracená krabička mi můj domov přibližuje na dosah dvou kliknutí. Jako kdybych vůbec nikam neodjela. Potřebuju opravdu tak nutně vědět, že se má kamarádka na druhém konci Evropy právě nudí?

Nepotřebuju. Být však v obraze a udržovat sociální pouta, která jsem v Česku ponechala, je naopak mou existenční nutností. V cizím státě, kde anglicky umí jen další Erasmus studenti, nikoliv místní, se má osamělost mění v bublinu, která mi společně s iritací vytváří potřebu držet se svých domáckých vztahů zuby nehty. Sociální sítě jsou jedinou hranicí dělící mě od absolutního zešílení. Ale stejně mám pocit, že je naopak také hranicí dělící mě od sociálního života tady. Jsem hlavou doma, ale tělem tisíc kilometrů daleko.

Knížka, kterou dočítám, se jmenuje trefně - Sociální pouto v éře virtuality - a situace, ve které si ji teď čtu, mě vlastně vede už jenom ke smíchu.

Nejraději bych ten telefon zahodila, i když vím, že ho nutně potřebuju. Udržuje mě v kontaktu s blízkými, ale zároveň mě tento přílišný kontakt vytáčí. Nejraději bych všechno vypnula a nikomu se neozvala; přesto však vím, že bych to byla zrovna já, kdo by se potom ozval jako první. Kolik je příliš mnoho virtuálního kontaktu? Dokáže nahradit ten tělesný? A dozvím se to, až mi ten telefon přestane vibrovat a já konečně najdu soustředěnost na to, abych dočetla tu zatracenou knihu?

[opily-zajic]

Na Akademii, kde od února pracuji na svých uměleckých výstupech, mě neustále pronásleduje nějaký pán. Nevím, jakou roli na této půdě reprezentuje - zda se jedná o učitele, údržbáře, model nebo třeba naprosto náhodnou existenci, kterých po akademii bloudí několik, protože se přes hlavní bránu dostane kdokoliv, kdo umí pozdravit - vím však, že od té doby, co jsem ho první den náhodou potkala na chodbě zahraničního oddělení, a on mi ve světlech automatu řekl něco bulharsky o rakiji, tak ho nemůžu setřást.

Ani jeden z nás neumí jazyk toho druhého. Když to na něj zkusím anglicky, tak se znechuceně zašklebí. Když to na něj zkusím česky, tak jsou jeho oči plné zmatení. Bulharsky mu rozumím jen pár vět, kterými mě nepřetržitě bombarduje. "Nauč se bulharsky, když jsi v Bulharsku," neustále opakuje, "umíš bulharsky? Jak se jmenuješ?" neustále se ptá. Vzdávám se sofistikovaného slova a přecházím v jeho přítomnosti na gestiku a mimiku. Máchám rukama, naznačuju své odpovědi a chci, aby už konečně odešel.

Dneska mě našel za auty, kde jsem sprejem stříkala své objekty. V ten moment jsem se mohla přiklánět k jedné z mých hypotéz týkající se jeho role: musí to být údržbář. Udělala jsem nějakou neplechu, určitě mě viděl, jak jsem s tím černým sprejem před dvěma minutami postříkala nově zateplenou fasádu, a teď mě jde seřvat. Začal na mě mluvit. Já mu zase naslouchat. V jeho slovech jsem slyšela urgentnost, výhružku ale ne. Co po mně chce?

"Řeknu ti to aspoň tak, jak to anglicky umím," rozluštila jsem z jeho bulharštiny souvislou větu. "Interesting idea. Very good." Gestikuluje vztyčením palce nahoru. Pak se otočí na patě a odchází. Ne do budovy, ne do skladu, ale rovnou do ulice. Okolní žáci ho zdraví.

Zmatená jsem tentokrát já. Byl tohle důvod, proč mě celé týdny pronásledoval? Mám si jeho kompliment brát k srdci? Kdyby to byl údržbář, tak spíše ne; naopak v případě profesora by jeho kompliment nabyl stokrát vyšší váhy. Ale taky to může být nějaký náhodný maník, který prostě jen neví, co se životem, a tak mi komentuje má díla. Nebo je to model? Co to je za chlapa?

Nauč se bulharsky, když jsi v Bulharsku, zazní mi přitom jeho věta v hlavě - Nauč se bulharsky, pokud chceš vědět, kdo je tento týpek zač. Tak aspoň mám motivaci ke studiu.

[opily-zajic]

„Hodina není jenom hodina: je to nádoba, plná vůní, zvuků, plánů a podnebí. To, co nazýváme skutečností, je jistý vztah mezi těmi dojmy a těmi vzpomínkami, které nás obklopují zároveň – vztah, který bývá rušen prostým pohledem kinematografickým, který se od pravdy oddaluje tím více, čím určitěji tvrdí, že se omezuje jenom na ni – vztah jedinečný, který je spisovatel nucen vyhledat, aby mohl v své větě navždy sřetězit jeho dva rozdílné póly.“

Marcel Proust: Hledání ztraceného času VII - Čas znovu nalezený (Překlad Jaroslav Zaorálek)

[opily-zajic]

Čas (téměř) znovu nalezený

aneb Zajíc a jeho dobrodružství s Marcelem Proustem.

Pro svůj Erasmus pobyt jsem si vytyčila mnoho výzev, z čehož jednou z nich bylo přečtení celého Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Sedm knížek za pět měsíců je přece poměrně reálnou výzvou. Můj pobyt se pomalu blíží ke zdárnému konci a ač mě to samotnou překvapuje, tak jsem svou výzvu přijala zodpovědně a dokonce i mé Hledání svůj zdárný konec pomalu nachází: Právě dočítám šestou knihu ze sedmi. A možná právě tento moment, kdy se ke konci přibližuji, nikoliv jsem ho ještě nedosáhla a nemám tím pádem potřebu toto dílo jakkoliv romantizovat a glorifikovat, je ideálním momentem k tomu, abych zkusila aspoň trošku sepsat své dosavadní dojmy.

(Zajíc a jeho dojmy z března, které jsou i po dvou měsících až bolestně relatable)

Poprvé jsem se ke Hledání dostala skrze známého, který tomuto dílu věnoval téměř celé své akademické studium. Jeho okouzlení Proustem mě natolik zaujalo, že jsem musela zjistit, co ho na tom díle, které ostatní považují za zbytečně dlouhé a bezvýznamné brebentění, tak přitahuje. Nutně jsem potřebovala vědět, co za tím a za ním stojí, a měla jsem pocit, že dokud si to nepřečtu, tak nemám šanci vstoupit do mysli ani jednoho z nich. Začala jsem číst vyloženě natruc, abych mohla Hledání krutě zhanit a justifikovat si vlastní cestou všechnu výše zmíněnou kritiku, která byla vůči tomuto dílu vznesena. Mé špatné úmysly však nevydržely dlouho a zničehonic zmizely jak pára nad hrncem hned po první knize. V momentě, kdy jsem otevřela knihu druhou, jsem si uvědomila, že natruc to přece už dávno nečtu – doopravdy mě upřímně zajímalo, jak bude Hledání pokračovat dále. Ano, v podstatě se tam nic neděje. Jsou to doslova tisíce stránek naplněné zbytečným brebentěním. Tak proč se každý den těším, až si zase kousek přečtu? Proč se mě Hledání drží už tolik měsíců a nechce pustit?

Ráda čtu a píšu, mé teoretické znalosti literatury jsou však naprosto neexistující (a naposledy oprášeny před několika lety na maturitě), proto nemůžu vznést jakékoliv legitimní body týkající se toho, proč píše Marcel Proust takhle a proč je považován za toho ó velkého pana literáta, který změnil román jako takový. Jsem prostým člověkem a i když toužím po tom stát se ó velkým panem teoretikem, tak mi s mými neexistujícími znalostmi zatím nezbývá nic jiného, než díla hodnotit svým vlastním srdíčkem a svými vlastními dojmy.

Marcel Proust oplývá v literatuře mnohými talenty. Ten, jehož si vážím ze všech nejvíc, je však jeho schopnost popsat charaktery do takových citlivostí a hloubek, že nás nutí jejich osudy hltat jedním dechem, ač jsme se naučili ty postavy nenávidět a v podstatě jim nepřát nic dobrého.  

Každá postava je dokonale obsáhlá v takových detailech a nuancích, že se kvůli tomu stává špatnou, ne-li nesnesitelnou. Každé postavě je nabídnuto dostatek prostoru k tomu, aby mohla prostoupit i jejich negativní stránka. Máme šanci si sáhnout na nesnesitelné lidství a povrchnost každého z nich. Vlastně tady neexistuje jediná pozitivní postava (až na Františku, bůh ochraňuj mou milovanou Františku), neobjevuje se zde jediný pánbíček, který by nabízel protipól. Lidé dělají zlé a necitlivé věci, ubližují svým bližním, ubližují sobě sama; ale i přesto jejich chování chápeme a díky nekončícím analýzám známe důvody, proč se chovají zrovna takhle. Proust perfektně líčí prostředí napudrovaných salónů vyšší společnosti, jejíž hniloba a zkaženost prosakuje každým kouskem drahého nábytku a je zoufale zakrývána květnatými proslovy a oparem otupujícího parfému.

Vlastně je to jedna z mála sérií knih, kterou nemůžu opustit i přesto, že vypravěče z celého srdce nesnáším a vlastně mu ani nepřeju, aby mu bylo dopřáno šťastného konce. Je to žárlivý pokrytec. Ženy, do kterých se (on a další postavy, např. Swann) zamilovává, jsou stejně sobecké, jako všichni kolem. Je to nekončící shitfest, uzavřený kruh naschválů, žárlivosti, pokrytectví, pomluv a zazobanosti.

Nebudu tady spoilerovat nebo jakkoliv líčit dějovou linku, jen se zatím podělím se svými dosavadními dojmy: Prousta jsem začala číst z nenávisti a teď ho dočítám s láskou. Nikde jinde, než právě tady v zahraničí, bych nenašla možnost se něčemu tak obsáhlému, dlouhému a monumentálnímu věnovat. A jsem vděčná, že jsem si vytyčila cíl, který se mi zatím daří zdárně plnit. Protože, i když to bude znít jako největší klišé, mi čtení Hledání připomnělo, že bych vlastně chtěla psát taky. A že lze psát o všem, klidně i o prohnilé vyšší společnosti a jejich nudných dýcháncích, o svých dojmech z umění, ze života, z lásky. Protože je to zrovna depikce umění a psychoanalýza lidských pocitů, které mě na Proustově psaní baví úplně nejvíc.

Jakmile Hledání dočtu – zbývá mi už jen jedna kniha a cca 180 stránek – tak se rozepíšu víc. Zatím mi ale připadalo super se podělit s tím, že mě Marcel Proust opravdu udělal jiným člověkem, ať už to může znamenat cokoliv; a i kdyby to znamenalo jen to, že mi vrátil můj návyk každodenního čtení, tak mu budu i za toto opětovné nalezení vděčná.

[opily-zajic]

Poslední týdny se mi už několikrát stalo, že jsem sebe samu přistihla v momentě, kdy si tohle album pouštím na uklidnění - ať už to zní jakkoliv absurdně, tak to funguje. Pustím si to do uší a za ani ne dvacet minut intenzivní procházky zničehonic sedím na lavičce a s mnišským klidem a cigárem poslouchám zpěv ptáků a vnímám krásy přírody.

Možná za to může téměř totožné agresivní tempo celého alba, slova tak moc zařvaná a tak moc "německá", že mi postačí jen maličko, abych je zvládla během chvíle nevnímat, nebo to, že se tam tak moc něco děje, je tam toho tolik k vnímání a tolik k poslechu, že to na chvíli zvládne přerušit a přehlušit veškerý vyčerpávající ambient kolem mě. Ať už je to cokoliv, tak to funguje, což je prostě hlavní.

Zrovna k téhle odnoži metalu jsem se nikdy moc neměla, byla na můj vkus možná až příliš macho a ať už to bude znít sebedivněji, tak taky docela dost monotónní. Vždycky jsem ráda poslouchala řvoucí muže, ale vždycky jsem inklinovala spíše k řvaní zoufalému, které se blíží spíše k utrápenému naříkání. Možná proto mám z celého alba nejraději zrovna Valhalla, která má k mému oblíbenému naříkání ze všech nejblíž. Ale pokud jsem se něco naučila, tak je to to, že nápad si něco neposlechnout by mělo být tím nejjasnějším důkazem, že si to právě poslechnout mám. A tak jsem (možná díky partnerovi a své vlastní mamince, kteří na rozdíl ode mě Heaven Shall Burn poslouchají už nějaký ten pátek) tomu tedy dala šanci. Jen jsem teda netušila, že v tom najdu prostředek k relaxaci...

[opily-zajic]

Zajíc si říkal, že si založí i hudební rubriku, kde si bude ukládat skladby, které se mu líbí, jsou zajímavé, nebo ho prostě nějakým způsobem zaujaly. Čas strávený v zahraničí se dostává do přímé úměry k mé vzrůstající lásce k české současné hudbě, a tak ji paradoxně poslouchám víc, než v Česku.

Od momentu, kdy tohle nové album od post-hudby vyšlo (což už budou dobré dva měsíce), si tuto skladbu jedu pravidelně téměř obden. Tuhle skvělou kritiku grind mindsetu a osobnosti rádoby podnikatelů naprosto zbožňuju. Takových brankářů na středozápadě znám několik a žeru, jakým způsobem je tady k nim přistupováno. Taky to brankářům závidím - jejich pravidelný příjem, kariérní růst, korporátní kecy, pět bytů a tři holky za den - ale zároveň cítím vzdálenost, nemožnost, nepravdivost a vlastně i absolutní nechuť a odmítavost toho dosáhnout.

Cítím, že se tímhle albem post-hudba hodně proměnila, aspoň co se týče celkového "vajbu" skladeb. Je v tom více eufórie, více vtipu, více melodie, trochu méně řvaní. Třeba takové 90's kids jsou absolutní neobvyklý banger. Ale pořád to tam je. Pořád tam jsou ty skvělé texty, což je to, čeho si na nich nejvíc vážím. Stále je tam něco, co si člověk může pustit tisíckrát a pořád tam něco najde. Eufórie v melancholických textech. Typický post-hudební existencialismus. lol

(Nejsem hudební publicista a hudbu vnímám jen jako příjemnou změť bumbum a ducduc, takže prosím mé názory neberte vážně nebo edukovaně)

[opily-zajic]

Má domácá slivovica přináší další dobrodružství. Tentokrát jsem ji - protože mi byla neuvěřitelná zima a v ten moment byl můj pokoj stále ve stavu neobyvatelné ruiny, která ještě neměla ani postel a přímotop - nabídla pronajímatelce mého ubytování a jejím přátelům. Nemohla jsem přece ze zoufalosti chlastat sama.

"It has a strong, nice taste," řekla mi a usmála se. Nalily jsme si ještě dalšího kalíška a ona vzala do rukou kladívko s hřebíkem, aby připevnila obraz na zeď. Po třetím kalíšku mě požádala o pomoc, jestli bych jí mohla říct, zda je to rovně. Obě jsme se zdlouhavě podívaly na všechny rohy a pak jsme prohlásily, že je to vlastně jedno. Tekutina zase teče do sklenice.

Házela jsem kalíšek za kalíškem a každou porcí mi konečně začalo být tepleji a líp. Taky mi začalo být jedno, že anglicky tady umíme jen my dvě, a s opilýma očima jsem sledovala své dva nové bulharské kamarády, kteří se mi jednou za čas snažili pantomimou a lámavou němčinou vyjádřit, o čem se zrovna baví. Na hodinkách vidím jedenáct večer a v ruce tu nejmastnější pizzu, co jsem kdy v životě jedla - jakmile mi v ruce přistane i vapo se slovy "you can keep it, I don't smoke this one anyways" od majitelky, která neustále nějakou elektronickou cigaretu loví po kapsách, tak mi v hlavě začíná docházet, že tady možná nejde jenom o nějakou náboženskou štědrost a pohostinství. Mezitím ze svého pokoje, ve kterém teprve před pár minutami umístili topení, slyším úder a hlasitý pád. A i když neumím bulharsky téměř nic, tak hromadu sprostých slov k tomu. V hlavě se mi vynoří otázka: budu dneska zase spát na gauči?

Ve dvě hodiny ráno mi oznamují, že začala téct horká voda. Jsem už tak opilá, že teplou vodu už nepotřebuju, ale s vděčností se jdu osprchovat. Abych tam zabila co nejvíce času, tak se osprchuju tak důkladně, jako kdyby mě někdo skrz naskrz vyválel ve smrduté bažině. Mám chuť si i dvakrát umýt zuby, ale to by bylo asi už přes čáru. Nechce se mi zpátky. Koukám na místo, kde by mělo být zrcadlo, ale místo toho je jen několik nudných zelených kachliček, a povzdechnu si.

Když otevřu dveře koupelny a chystám si zase ustlat na gauči, tak na něm už čeká Polina. "Your bed is ready," říká mi s úsměvem. Nakouknu do pokoje - a ano, moje postel tam opavdu je - ale je to to jediné, co v tomto pokoji stojí. Povzdechnu si a ulehávám. Díky bohu za mou domácou; kdybych neměla v sobě tolik této kouzelné tekutiny, tak už dávno sepisuji recenzi na AirBnB a chci se stěhovat.

Zítra ráno se probudím s kocovinou a zamotám se do kabelů, které se bez ladu a skladu povalují na zemi. V nejbližší Bille si koupím pořádnou colu proti kocovině a raději jdu pracovat do ateliéru až do pozdních večerních hodin, abych si byla jistá, že když se vrátím, tak mi tam aspoň pustí topení. Sláva domácé slivovici - kdyby nebyla, tak nikdy nebudu v takovém zenu, jako tehdy.

(Teď už je v mém Erasmáckém pokoji normální nábytek a normální teplota, ale na tyhle dva večery už nezapomenu. Lol)

[opily-zajic]

Vůbec nevím, kolik je hodin. V modrém světle rozpoznávám siluety sedaček autobusu a slyším tiché hučení starého motoru. Řidič se zvedá a navazujeme oční kontakt. Zničehonic mnou prochází uvědomění, že na rozdíl od všech v autobuse cestuji sama. A že to pro mě jako mladou ženu není zrovna bezpečné. 

Jsou asi tři ráno. Na hranicích se Srbskem nás vyhánějí z autobusu na pasovou kontrolu. Po několika hodinách otevírám mobilní telefon. Vidím na něm zprávu od svého partnera. A zničehonic mnou prochází uvědomění, že tohle žádný krátký výlet nebude. A že má zpráva “Nic si z toho nedělej, je to jen pět měsíců” mi zněla v hlavě mnohem líp, než vypadá na obrazovce. 

Je už světlo a právě jsme přejeli hranice s Bulharskem. Nazouvám si boty a snídám dva doušky coly a jeden prášek proti nevolnosti. Kontroluju všechny své doklady a cennosti a všechno cpu zpátky do svého batohu. 

A zničehonic mnou prochází uvědomění, že je mi to vlastně všechno úplně jedno.