#Zajíc už ale konečně žije normálně! A ode dneška i se stabilním internetem!

[opily-zajic]

Má domácá slivovica přináší další dobrodružství. Tentokrát jsem ji - protože mi byla neuvěřitelná zima a v ten moment byl můj pokoj stále ve stavu neobyvatelné ruiny, která ještě neměla ani postel a přímotop - nabídla pronajímatelce mého ubytování a jejím přátelům. Nemohla jsem přece ze zoufalosti chlastat sama.

"It has a strong, nice taste," řekla mi a usmála se. Nalily jsme si ještě dalšího kalíška a ona vzala do rukou kladívko s hřebíkem, aby připevnila obraz na zeď. Po třetím kalíšku mě požádala o pomoc, jestli bych jí mohla říct, zda je to rovně. Obě jsme se zdlouhavě podívaly na všechny rohy a pak jsme prohlásily, že je to vlastně jedno. Tekutina zase teče do sklenice.

Házela jsem kalíšek za kalíškem a každou porcí mi konečně začalo být tepleji a líp. Taky mi začalo být jedno, že anglicky tady umíme jen my dvě, a s opilýma očima jsem sledovala své dva nové bulharské kamarády, kteří se mi jednou za čas snažili pantomimou a lámavou němčinou vyjádřit, o čem se zrovna baví. Na hodinkách vidím jedenáct večer a v ruce tu nejmastnější pizzu, co jsem kdy v životě jedla - jakmile mi v ruce přistane i vapo se slovy "you can keep it, I don't smoke this one anyways" od majitelky, která neustále nějakou elektronickou cigaretu loví po kapsách, tak mi v hlavě začíná docházet, že tady možná nejde jenom o nějakou náboženskou štědrost a pohostinství. Mezitím ze svého pokoje, ve kterém teprve před pár minutami umístili topení, slyším úder a hlasitý pád. A i když neumím bulharsky téměř nic, tak hromadu sprostých slov k tomu. V hlavě se mi vynoří otázka: budu dneska zase spát na gauči?

Ve dvě hodiny ráno mi oznamují, že začala téct horká voda. Jsem už tak opilá, že teplou vodu už nepotřebuju, ale s vděčností se jdu osprchovat. Abych tam zabila co nejvíce času, tak se osprchuju tak důkladně, jako kdyby mě někdo skrz naskrz vyválel ve smrduté bažině. Mám chuť si i dvakrát umýt zuby, ale to by bylo asi už přes čáru. Nechce se mi zpátky. Koukám na místo, kde by mělo být zrcadlo, ale místo toho je jen několik nudných zelených kachliček, a povzdechnu si.

Když otevřu dveře koupelny a chystám si zase ustlat na gauči, tak na něm už čeká Polina. "Your bed is ready," říká mi s úsměvem. Nakouknu do pokoje - a ano, moje postel tam opavdu je - ale je to to jediné, co v tomto pokoji stojí. Povzdechnu si a ulehávám. Díky bohu za mou domácou; kdybych neměla v sobě tolik této kouzelné tekutiny, tak už dávno sepisuji recenzi na AirBnB a chci se stěhovat.

Zítra ráno se probudím s kocovinou a zamotám se do kabelů, které se bez ladu a skladu povalují na zemi. V nejbližší Bille si koupím pořádnou colu proti kocovině a raději jdu pracovat do ateliéru až do pozdních večerních hodin, abych si byla jistá, že když se vrátím, tak mi tam aspoň pustí topení. Sláva domácé slivovici - kdyby nebyla, tak nikdy nebudu v takovém zenu, jako tehdy.

(Teď už je v mém Erasmáckém pokoji normální nábytek a normální teplota, ale na tyhle dva večery už nezapomenu. Lol)