#takže si počkejte na hromadu copycentrových zápisků

[opily-zajic]

Můj zoufalý (a zpočátku velice nadějný) útěk z knihkupectví do startupu skončil nešťastnou krizí, která byla naplněna čekáním na peníze, které nikdy nepřišly, a nechtěným přiživováním se na všech kolem, protože mi po desetitisícové bakalářce nezbylo ani na základní žití. Měla jsem toho dost, už jsem nemohla být příživník, chyba a překážka. Myšlenka, že tentokrát najdu zaměstnání, které mi vydrží, mě jenom zpomalovala deptala tím víc, na kolik mailů mi bylo odpovězeno "Dobrý den, omlouváme se, ale...". A tak jsem tedy po několika měsících rozesílání životopisů a ptaní po kamarádech opět skončila ve službách - tentokrát však důchodcům nepodávám knížky z jim nedosažitelných poliček, ale tisknu jim dokumenty a učím je posílat maily.

Práce v copycentru mi připadá aspoň trošku blíž k mému vzdělání - ale vždy, když u klikání docházky vidím titul BcA. před svým jménem a v hlavě obrázek dne, který na mě čeká, tak jen povzdechnu. Je to skvělé zaměstnání. Vlastně nejlepší, co jsem za celou svou vysokoškolskou kariéru měla. Dokonce i nejlépe placené. Ale sliby startupových pánů o tom, že bych mohla být v kanceláři s kuchyňkou a vlastním stolem a se spolupracovníky sdílející moji vizi a drajv, že můžu kariérně růst a podílet se na něčem, co dává smysl, mi zkreslily představu o mých hodnotách a vnukly mi do hlavu tu nepříjemnou, ponižující a kousající myšlenku, že mám přece na víc. Jsem víc. Tak proč ze sebe zase za pultem dělám laskavého debila?

I přesto se tady ale cítím jako královna - můžu mít u sebe telefon, pít vodu kdykoliv, kdy se mi zachce, a nemuset se přitom ptát šéfové, sem-tam dokonce i sedět (!) nebo si dát kafe (!!) z tringeltů, co si můžu nechat (!!!). Nikdy jsem netušila, jak tyto maličkosti změní chuť k práci; a až u hovorů se spolupracovníky o našich předchozích zaměstnáních mi dochází, že tyhle maličkosti by měly být vlastně základním právem zaměstnance. Že je normální si sednout, poznat své spolupracovníky, zpomalit, dávat si pozor, být pečlivá. Uznat, že něco nevím. A přiznat si, že přece nejsem vševědoucí - nebo aspoň urputně nepředstírat, že jsem neúnavná pracující mašina.

Je tady tolik věcí, na které si dávat pozor. Každá tiskárna funguje jinak, každý papír má své vlastnosti, každá vazba má jiný technologický postup, každý druh tisku je třeba zprostředkovat jiným programem, každý zákazník je jiný druh blbce, je třeba dbát na tohle, na tamto, nekombinovat tohle, vždy se zeptat na tamto, nebát se do toho vložit, nebát se... experimentovat. Doprdele, kdy já jsem naposledy mohla v práci experimentovat?!

A dokonce i přemýšlet! Všechno je nové. A já mám najednou chuť číst a psát, jsem zase schopná stáhnout knížku za den, jen tak si psát deník, bavit se o věcech. Být sebevědomá. V minulých měsících mě definovala má nezaměstnanost, zoufalost, nízké sebevědomí a bezvýchodnost mé umělecké praxe, ale teď, když mám důvod vstát ráno o půl šesté a něco zažít, i když třeba rozdílnou blbost rozdílných lidí, tak to najednou dává smysl. Je to supr. Až mě děsí, jak jednoduché bylo tohle všechno ztratit.