michalgavlas

[michalgavlas]

Jablonec nad Nisou - Vyústění Komenského ulice do Mírového náměstí - studie

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ OSMÁ - ŽÍT V PŘÍTOMNOSTI

Člověk by se měl naučit prožívat každý moment svého života. Být si plně vědom své fyzické, duševní a duchovní přítomnosti na tomto světě. Život je dar a už nikdy nebudeme mít možnost prožívat jej ve své současné, fyzické podobě.

Je pravda, že současnost ve skutečnosti neexistuje, protože psaní začátku této věty je už minulostí a její konec je v budoucnosti, která záhy také skončí a stane se minulostí. Člověk je myšlenkami neustále v budoucnosti a rozmýšlí vzdálené nebo bezprostřední kroky, které podnikne ve svém životě. Přitom mu život utíká jako písek mezi prsty. Minuty, hodiny nebo dny, které vědomě neprožívá, se už nikdy nevrátí a postupně se začíná zkracovat čas jemu určený pro život na tomto světě.

Je možná výhodou, že se člověk, alespoň v myšlenkách, může pohybovat v minulosti, budoucnosti nebo současnosti. Pokud je přítomnost nesnesitelná, může vzpomínat na to, co bylo pěkné v minulosti a opět se těšit do budoucna na něco příjemného. Jedná se o jakési duševní cestování v čase a intenzita jeho prožití záleží na dobré paměti minulosti a velké fantazii pro budoucnost. Na druhé straně tento virtuální pohyb v čase může být traumatizující, když začne vzpomínat na nepříjemné zážitky nebo naopak ve své mysli vymýšlí na základě neúplných a nepodložených skutečností budoucí katastrofy.

Současný člověk má tendenci vyhýbat se většině nepříjemností s pomocí dobrého plánování svého života, které mu umožňují informace obsažené v digitální technologiích. Také chce mít každý svůj krok jistý a pojištěný, kdyby se něco stalo. Nikdy ve vývoji našeho živočišného druhu neměl člověk možnost dosáhnout takových životních jistot jako dnes. Může se ve zdraví dožít dlouhého života, ale proto musí být v myšlenkách neustále v blízké nebo vzdálené budoucnosti, aby vše dobře naplánoval a neudělal zásadní chybu.

Život však není matematická rovnice, která se dá vyřešit s pomocí logiky. Přesto, že žijeme ve vědeckém světě 21. století, je jednání mnoha lidí neracionální a je řízeno spíše pudy než rozumem. Navíc, i kdyby byl život matematickou rovnicí, je zde mnoho neznámých, které nám ji neumožní správně vyřešit. Jak se říká, člověk míní, ale Pán Bůh mění. Současný člověk žije v iluzi, že většina věcí se dá předvídat a naplánovat, ale nahodilostmi je stejně zranitelný, jako v dobách dávno minulých. Člověk je stále biologická bytost, a navíc s rozsáhlým vědomím, které jej nenechá bezstarostně žít v nevědomosti, tak jako většinu ostatních zvířat, která jsou taky vědomá, ale ne v tak znepokojující míře. Rozsáhlé vědomí sebe je pro člověka velkým přínosem a radostí, ale současně i ohrožením bezstarostného života, bez fóbií, neuróz a démonů všeho druhu.

Tím, že člověk pojedl plodu ze stromu poznání, se stal vědomým sebe a měl potřebu zakrýt svoji nahotu, o které v nevědomém stavu nevěděl. Člověk během svého vývoje dosáhl svého vědomí, kterého se už nezbaví a bude se spíše rozšiřovat s pomocí digitálních technologií. Bude pro něho čím dál tím obtížnější žít v daném okamžiku a bezstarostně se z něho radovat jako ostatní zvířata. Přesto by se o to měl občas pokusit, radovat se že Je a měl možnost se do tohoto sladkohořkého světa vůbec narodit.

[michalgavlas]

Modrý anděl - 2009

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ SEDMÁ - ZHMOTNĚNÍ MYŠLENEK

Celý umělý svět vytvořený člověkem je přímým důkazem toho, že myšlenka ovládá a formuje hmotu. Ve vývojové etapě, kdy člověk přestal žít pouze na základě instinktů a začal vědomě řídit svůj život, vytvářel slova, skládal z nich věty a následně se objevily i myšlenky. Na základě těchto myšlenek začal vylepšovat své obydlí, vyrábět nástroje a ošacení. Na počátku všeho, co dnes okolo sebe vidíme musela stát dobrá nebo špatná myšlenka.

Na základě tohoto uvažování musela být počáteční myšlenka před vznikem našeho přírodního světa, bez ohledu na to, zda vznikl po Velkém třesku nebo je součástí multiversa. Náš svět nemohl vzniknout z ničeho, pokud na jeho počátku nebyla ta prvotní tvůrčí myšlenka, která umožnila vznik dále samostatně rozvíjejícího se vesmíru. Podobná myšlenka musela být před vznikem života, kdy mrtvá hmota byla doplněna tou živou.

Je věčnou otázkou, kde skutečně sídlí ty podstatné myšlenky, které formují život jednotlivce a celých společenství. Člověk má většinou běžné, praktické myšlenky, které souvisí s provozem jeho fyzického těla a zabezpečení snesitelného života na tomto světě. Současně má občas pozoruhodné dobré nebo špatné myšlenky, které ovlivňují nejen jeho vývoj, ale v případě výjimečných jedinců celé společnosti. Dá se předpokládat, že ty praktické myšlenky, které souvisí s každodenním životem jsou výsledkem duševní činnosti samotného člověka, ale odkud přichází ty výjimečné, které souvisí s jakýsi prozřením nebo osvícením. Jednoduše se dá říci, v duchu rétoriky dob minulých, že ty dobré myšlenky přichází od Boha a ty zlé od ďábla.

S trochou fantazie si můžeme představit, že existuje jakýsi nekonečný zdroj myšlenek, které vstupují do dílčího vědomí některých, vybraných lidí a ty je podle své povahy proměňují v dobré či zlé činy, které formují náš výjimečný, hmotný čtyřprocentní svět. Tím zdrojem může být jedině celkové vědomí, které je za všech okolností na počátku Všeho. Od vzniku našeho světa, života v něm, až po nastavení extrémně přesných fyzikálních a chemických konstant pro udržení dosavadního života na naší planetě. Toto celkové vědomí, v dílčí podobě, člověk vnímá s pomocí slov a čísel, jako informaci. Vědomí je informace.

Otázkou stále zůstává, zda osobní myšlenky nebo přání mohou bez samotného formujícího zásahu ovlivňovat budoucí dění k dobrému nebo zlému. Můžeme se silnou a dobře nasměrovanou myšlenkou vyhnout nějakým hrozícím nepříjemnostem? Můžeme nepřímo, bez fyzického zásahu ovlivnit nejen hmotu, ale i myšlení a jednání ostatních lidí? Dříve se mluvilo o uhranutí, očarování nebo prokletí. Je možné pouhou myšlenkou, bez následného činu někomu způsobit dobro nebo zlo? Říká se, že když se za někoho pomodlíme a myslíme na jeho uzdravení, tak to pomáhá. Dá se podobným způsobem na ostatních páchat zlo, když je proklejeme?

Mnoho otázek a žádná odpověď. Naše převážně materialistické vnímání světa, postavené na neměnných fyzikálních zákonech, nám neumožňuje proniknout do jemné metafyzické struktury, která je podle některých mystiků podivuhodnější, než si vůbec dovedeme představit.

[michalgavlas]

Jablonec nad Nisou - Studie dostaveb v Komenského ulici

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ ŠESTÁ – ROZVAHA A ODVAHA

Odvaha není něco impulsivního a neuváženého. K čemukoliv se člověk odváží předchází rozvaha, kterou mu umožňuje přední mozek, ve kterém sídlí rozum. Na rozdíl od většiny zvířat, která vždy reagují impulsivně, člověk si většinou zváží, zda hrozící nebezpečí je natolik velké, aby bylo třeba jednat. Odvaha není zbytečný hazard nebo bezmyšlenkový risk, přesto v extrémních situacích člověk v sobě nezapře zvíře a také jedná instinktivně.

Odvaha nesouvisí pouze s okamžitým jednáním, ale je to celoživotní postoj, který vyplývá z duševního vývoje jedince a životních zkušeností. Podobě jako lásku nebo víru je třeba odvahu neustále udržovat a zapojovat do každodenního života. Odvaha znamená myslet a jednat tak, abychom nebyli v rozporu se svým osobním přesvědčením, často za cenu nevýhod. Jedním z nejdůležitějších cílů člověka je být natolik odvážný, aby byl schopen naplno žít svůj život, který vychází z jeho přirozené bytostné podstaty. Jednoduše řečeno to znamená nebát se a být svobodně svůj, se vším všudy. Pochopitelně hrozí nebezpečí, že člověk nemusí být svobodný pouze v dobrých, ale i zlých myšlenkách a činech. Pokud však předpokládáme, že člověk je ve své podstatě bytost dobrá, tak to zlo nevychází z jeho přirozenosti, ale je negativní reakce na neznámou nebo nepříjemnou situaci.

Odvaha taky souvisí s přímým poznáním sebe a přiznání svých dobrých nebo špatných vlastností a schopností. Nenalhávat si nic a být pravdivý sám před sebou, to je odvaha, které je málokdo schopný. Většina lidí si musí nalhávat a zkreslovat svůj obraz, aby byla schopna žít nejen s ostatními, ale především sami se sebou. Mnohdy to bývá obranný mechanismus, který se snaží zakrýt zděděné nevýhody fyzické a duševní, ale mnohem častěji se snaží vytěsnit svůj neuspokojivý život. Často je právě odvahou žít život v pravdě, přestože nám byly přírodou rozdány špatné karty.

Na základě rozvahy by měl každý odvážný člověk přiznat, že mnoho věcí neví, ani jim nerozumí a nepředstírat opak. Přesto by se neměl uchylovat k nihilizmu, ale věřit. Věřit, že neskutečně přesné nastavení hodnot pro existenci hmoty a života ve vesmíru má svůj smysl a tím pádem zde musela být ta prvotní myšlenka vytvořit něco spíše než nic. Tvoření je ve své podstatě pozitivní a dobrá činnost, na rozdíl od ničení, nebo nestvoření ničeho. Věřit, že za tím vším něco nebo někdo stojí. Pro abstraktně, vědecky uvažujícího člověka to může být informace, energie nebo Něco, ale pro běžného, věřícího člověka i na počátku 21. století to je stále Bůh.

Odvážný nemusí být člověk pouze ve výjimečných situacích, kdy jde o život, ale pořád i v každodenním, obyčejném životě. Často je odvahou každé ráno vstát a po desetiletích svého života se opět sehnout ke svému „sysifovskému balvanu“ o kterém víme, že se nám těsně před vrcholem vysmekne z rukou a jak říká Jiří Voskovec, bude si to „hulákat“ dolů do údolí. Taky říká, že je to nekonečné opakování naděje, dřiny a zklamání, ale během tohoto zoufalého snažení, kdy si člověk opět jde dolu pro svůj balvan, tak může prožít mnoho drobných, pozemských radostí.

Člověk by měl být rozvážný, odvážný a zůstat vždy sám sebou.

[michalgavlas]

Varnsdorf - Studie dostavby centra

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ PÁTÁ – VÁŽIT SI SÁM SEBE

Člověk by si měl po celý život vážit sám sebe. To neznamená sebelásku nebo nafoukanost a povýšenost, ale mít se zdravě rád a nestydět se za své myšlení a jednání. Je velice těžké dělat po celý život pouze věci, se kterými je člověk bytostně ztotožněn, a které nejsou v rozporu s jeho přesvědčením. Často musí dělat kompromisy, které přirozeně vyplývají ze soužití s ostatními lidmi. Nemůže prosazovat pouze svoji vůli na úkor ostatních a musí se často přizpůsobit nebo podřídit. Za všech okolností by však neměl ztratit svoji tvář. To znamená, že za vším, co dělá je jeho tvář a nemusí se za ní stydět nebo jí skrývat protože, neudělal nic nečestného nebo zlého.

Lidský život je nelehká cesta, na které musí člověk překonávat mnoho překážek, ale když se mu je podaří překonat dostaví se příjemný pocit, který posiluje zdravé sebevědomí. Překážkám se nelze vyhnout, člověk je může přeskočit, podlézt, nebo je obejít. Každý způsob je možný, pokud se člověk nezpronevěří svým zásadám a bytostné podstatě. Je pochopitelné, že nejelegantnější a obdivuhodné je překážku přeskočit, ale pokud na to člověk nemá, vzhledem k nepříznivým okolnostem nebo zdravotnímu stavu, tak by to měl řešit jedním dalších dvou způsobů. Jediné, co by neměl dělat je nechat se překážkou zastavit a nepokračovat ve své cestě. To by znamenalo vzdát se a rezignovat na život před dosažením jeho skutečného konce.

Bez ohledu na to, zda je člověk věřící nebo ne život je ve své podstatě dar. Podobně jako z miliardy možností vznikne život pouze na některé planetě jako je třeba naše Země, kde jsou pro jeho vznik příznivé podmínky, tak i z milionů spermií pouze jedna oplodní to správně připravené vajíčko matky. Je to zázrak, že právě my, v naší konečném podobě, se narodíme z tolika možností. Život je Boží dar, a proto bychom s ním měli podle toho s úctou a respektem nakládat. To znamená starat se nejen o svoji fyzickou a duševní kondici, ale i o tu duchovní.

Člověk je obdařen fyzickým tělem, které kultivuje svými duševními schopnostmi. Někdo, podle rozsahu svých schopností, je schopen ze sebe vytvořit mnohostěnný, vybroušený diamant, zatímco jiný pouze hrubě opracovaný krystal. Tento diamant však ztrácí smysl, pokud není zasazen do celkového kosmického šperku, a to je možné pouze duchovní cestou. Člověk si musí být vědom toho, že je součástí většího smysluplného, kosmického celku, který se neustále vyvíjí a spěje ke své konečné podobě. Každý z nás je malým vývojovým krokem, který je součástí tohoto velkého, kosmického snažení. To je také důvod proč bychom si měli vážit sami sebe. Jsme součástí něčeho většího, čemu ze své lidské podstaty nemůžeme rozumět, přestože se o to již tisíce let snažíme. Možná rozumíme některým fyzikálním a chemickým procesům, ale chybí nám znalost konečné podoby, ke které vesmír směřuje.

Měli bychom být potěšeni tím, že s pomocí našeho rozsáhlého, ale stále malého vědomí, ve vztahu k tomu vesmírnému, si můžeme s naší fantazií uvědomovat nesmírnost a krásu celého tohoto Božího díla.

[michalgavlas]

Soutěž na dostavbu Vítězného náměstí v Dejvicích - 1991

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ ČTVRTÁ – VESMÍR V NAŠÍ HLAVĚ

O lidském mozku se ví čím dál tím více, ale stále je většina věcí neznámá. Ví se, které části mozku jsou napojeny na našich pět smyslů nebo které řídí naše fyziologické pochody. Není však známo, kde je uložena naše dlouhodobá paměť a jak vznikají myšlenky, nebo odkud přichází. Náš mozek je stejně velký a složitý jako vesmír jehož jsme součástí. Podobně jako jsou ve vesmíru miliardy galaxií, tak jsou v našem mozku miliardy neuronů a synapsí.

Na základě těchto skutečností může vzniknout představa, že složitost vesmíru se odráží ve velikosti a kapacitě lidského mozku, která zatím není zcela vyčerpaná. Lidský mozek je vývojově velice starý a obsahuje části mozků nižších živočišných druhů. Je možné, že vývojově, s pomocí digitálních technologií, se kapacita mozku ještě zvětší. Podle současného výzkumu je lidský mozek schopen provést 38 tisíc bilionů operací za sekundu a jeho paměťová kapacita je 3584 TB. Přes tuto velkou paměťovou kapacitu vědci si nejsou stále jistí, zda je dlouhodobá paměť skutečně uložena pouze v mozku.

Mozek, který funguje na chemické a elektromagnetické bázi je zdrojem vlnění, které vyzařuje. Současně i celý člověk je neustále vystaven různým zdrojům vlnění, která mohou být umělého nebo přírodního původu, více či méně škodlivé. Je možné, že myšlení a vzpomínky jsou s pomocí silného vlnění navzájem přenášeny mezi vesmírem a našim mozkem. Toto vlnění by mohlo být součástí celkového vědomí světa, jehož jsme součástí. Existuje pouze jedno celkové vědomí, které jsme vzhledem k naší duševní kapacitě schopni vnímat. Skutečnost, že jsme nedílnou součástí celkového vědomí, vnímáme pouze ve změněných stavech vědomí, kdy se oprostíme od svého ega. V těchto stavech mizí hranice mezi já a ostatní svět a jsme harmonickou součástí většího celku, což si v normálním stavu vědomí nejsme schopni uvědomit.

Celá naše představa o vesmíru a nás jako jeho součástí, je postavena především na schopnosti velké obrazotvornosti, kterou byl náš živočišný druh obdařen, nebo ke které vývojově dospěl. Všechny poznatky o našem světě, ke kterým jsme dospěli, jsou výsledkem naší fantazie a věci, které jsme si pouze představovali, byly následně opakovanými vědeckými pokusy potvrzeny. Jsou to však paradigmata, která při dalším posunu poznání mohou být nahrazena novými, ale opět ne těmi konečnými.

Naše znalost vesmíru je postavena na předpokladu, že vše vzniklo z ničeho, což je podobně těžko představitelné jako nekonečno. O původu života na naší zemi je mnoho hypotéz, ale opět to jsou pouze nepotvrzené domněnky. Stále není jasné, jak se ze skupiny podobných primátů, kteří zůstávají po tisíci letech na stejné duševní úrovni, vyčlenil náš druh homo sapiens s rozsáhlým vědomím sebe. Nevíme vůbec nic o smrti, zda s ní vše končí nebo zůstává vědomí (duše) bez hmotného těla a spojí se tím celkovým vesmírným.

Vesmír je asi skutečně především v naší hlavě, bez našeho mozku a vědomí zcela ztrácí svůj smysl.

[michalgavlas]

Svatý Jan Nepomucký -Třeboň

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ TŘETÍ – VÍRA V DOBRO

Během svého života jsme neustálými svědky nekončícího boje mezi dobrem a zlem. Nebo z hlediska křesťanského, kde zlo neexistuje, mezi větším a menším dobrem. Je to střet, který nemá stálého vítěze. Často se zdá, že zlo nabylo zcela vrchu, ale záhy je vystřídáno něčím dobrým.

Toho jsme si nejvíce vědomi ve svém osobním životě. Existuje jakási zákonitost, že po věcech dobrých přicházejí ty zlé a naopak. Podobně jako po krásnem, slunečném dni přijde déšť s bouřkou. Nic nemůže být věčně dobré ani zlé, to by bylo proti samotné podstatě přírody, kde se stále něco nového rodí a na druhé straně zase umírá. Jedná se o neustálý koloběh vznikání a zanikání. Příroda však nezná pojmy jako je dobro a zlo, to do ní vkládáme my lidé, vědomi si morální podstaty našich životů.

Přesto, že člověk si je vědom této neměnné skutečnosti, má potřebu neustále věřit v to, že dobro bude převládat. Je to jakýsi naivní optimismus, který jej drží při životě právě v dobách, kdy na něho zlo dopadá ze všech stran. Paradoxně to může být zlo, které pro někoho znamená dobro. Víra v dobro je hlavní silou, která umožňuje člověku pokračovat dál v jeho nelehkém životním údělu. Víra, že vše se nakonec v dobé obrátí, přesto že všechny dané skutečnosti naznačují pravý opak. V momentech beznaděje člověka drží „nad vodou“ jedině víra v dobro, která je ve skutečnosti vírou v Boha. Boha jediného, dobrého a milujícího, který pro nás chce především dobro. Proto se v souvislosti s ním nepoužívá slovo zlo, ale menší dobro. Člověk má tak možnost vidět svět lépe, když ve skutečnosti se nesetkává se zlem, ale rozdílnou mírou dobra.

Při běžném vědomí si člověk moc neuvědomuje, že svět je ve své podstatě dobrý a měl by se v něm i tak chovat. Ve změněných stavech vědomí navozených jógou, meditací nebo psychotropními látkami si to uvědomuje mnohem intenzivněji, protože se zbaví svého omezujícího ega a splyne s Všehomírem. Naše zaslepující ego, bez kterého se v běžném životě neobejdeme, nás nutí vše kategoricky rozlišovat a hodnotit mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí. Vše je to však pouze náš omezený, subjektivní pohled, který nám umožňuje přežít, ve kterém není obsažena skutečná pravda o našem světě a vesmíru. Samotný vznik našeho vesmíru je dobrem, protože tvoření je konstruktivní a optimistické, zatím co ničení je destruktivní a pesimistické. Je dobré, že něco je, než když není nic. Nic je absence všeho i samotného Boha.

Skutečnost, že existuje vesmír a život v něm, je důkazem dobra v něm obsaženém. Proto každý člověk, i ten nejzarytější pesimista v hloubi své duše věří, že se vše nakonec v dobré obrátí. Podobně jako v pohádce, ve které většinou zvítězí dobro nad zlem. Nebo jako při zázraku, za který právě vznik našeho vesmíru, života a našeho zrození můžeme považovat.

[michalgavlas]

Soutěž na dostavbu Vítězného náměstí - Návrh nového kostela - 1991

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ DRUHÁ – JINÉ SVĚTY

Žijeme ve hmotném světě vnímaném naším rozšířeným vědomím. Vědomí je přímo spojené s naším fyzickým tělem. Není jasné, co se stane s naším vědomím po naší smrti. Z dosavadních výzkumů je patrné, že vědomí není totéž, co běžná mozková činnost. Nikdo neví odkud přichází a jak to, že právě jeho rozšířenou formu má náš živočišný druh. Vědomí nám umožňuje uvědomovat si sebe a své okolí. Ve své podstatě jsme pouze naše vědomí, kterým s pomocí našich smyslů vnímáme sebe a svět. Bez našeho vědomí není nic. Skutečný svět je shluk atomů a subatomálních částic o různé intenzitě a hustotě, udržovaný pohromadě elektromagnetickou, gravitační, malou a velkou jadernou silou. Není v něm zvuk, barva, chuť, nebo dokonce láska a nenávist, to vše je výsledek našeho vědomí.

Mimo náš hmatatelný svět, který považujeme za ten hlavní jsou jiné světy. Ten nejznámější je svět našich snů, prožívaných ve spánku, který nám zabírá skoro třetinu našeho života. Při spánku se nalézáme ve změněném stavu vědomí. Další změněné stavy vědomí mohlo vzniknout například s pomocí dlouhodobého půstu, extatického zpěvu a tance, holotropního dýchání, některého druhu jógy a psychedelických látek. Bez ohledu na to, jakým způsobem je tento stav vyvolán, člověk se zbavuje svého omezujícího ega, stává se součástí vesmíru a vnímá v něm především krásu a dobro.

Podle vynálezce LSD Alberta Hofmanna chemické složení mozku je blízké mnoha psychotropním látkám a je možné s jejich pomocí přenastavit egocentrického člověka na ohleduplného a vstřícného žijícího v harmonii se světem. To se právě děje ve změněných stavech vědomí. Tato egoistická chemie mozku se asi nedá ve větším rozsahu s celospolečenským dopadem přenastavit během jednoho lidského života, ale po mnoha generacích, podobně jako u našeho živočišného druhu bylo dosaženo rozšířeného vědomí.

Je ten náš každodenní svět, který vnímáme s pomocí našich smyslů ten podstatný, nebo ty zásadní světy jsme schopni vnímat pouze ve změněných stavech vědomí. Podle současné kosmologické teorie paralelních vesmírů může být mnoho dalších světů, které mohou mít až jedenáct rozměrů, pouze několik milimetrů od toho našeho „hmotného“. Můžeme do těchto světů pronikat ve změněném stavu vědomí nebo to jsou světy pro nás, v jakémkoliv stavu mysli nepřístupné? To nikdo neví, navíc i tato teorie se pohybuje na hranici fikce a nedá se fyzikálně dokázat.

Za současného evolučního stavu našeho živočišného druhu, jsme odkázáni prožít svůj život ze dvou třetin ve světě vnímaném jako hmotném, který je ovládán především větším či menším egem každého z nás. Jsou však představy, že při správném použitím kybernetiky a psychotropních látek se dílčí vědomí člověka dá upravit tak, aby se mohlo volně pohybovat mezi různými světy, které jsou součástí celkového vesmírného vědomí. Je možné, že častými a pravidelnými návštěvami světa, kde je člověk harmonickou součástí Všehomíra, si přinese něco dobrého do každodenního, hmotného, sebestředného světa a dojde k zásadní proměně.

[michalgavlas]

Klášterec nad Ohří - Rekonstrukce staré porcelánky - studie

[michalgavlas]

ÚVAHA ŠESTI STÁ PRVNÍ – VŮLE

Lidská vůle k životu je hlavní hnací silou, která je ve větší nebo menší míře po celý život obsažena v každém člověku. V momentu, kdy ztratí tuto vůli, začíná mechanický, vegetativní způsob života, který je počátkem cesty ke smrti.

Jsou období, kdy člověk postrádá vůli dělat cokoliv, a naopak jiná, kdy je plný energie a chce toho v životě ještě mnoho stihnout. Je to dáno okolnostmi, ve kterých se právě nachází, zdravotním stavem a věkem. Často k tomu přispívají roční období, kdy po dlouhé zimě je člověk bez potřebné energie a musí v sobě aktivovat zbytky vůle, aby se dožil jara.

Silné vůli prospívá vědomí toho, že člověk má udělat něco smysluplného nejen pro sebe, ale i ostatní. Že není zbytečný a ostatní lidé jej potřebují. Vědomí vlastní hodnoty podporuje vůli k životu a v méně šťastných dobách drží člověka nad vodou, dokud nedostane další chuť do života. V méně šťastných dobách pomáhá i více fyzického pohybu a manuální práce. Přesto silná vůle je stav mysli, který se nedá uměle vyvolat. Jsou lidé, kteří mají odjakživa silnou vůli, a naopak je většina těch kteří ji mají slabší. Říká se, že silná vůle se dá natrénovat, ale i k tomu, aby ji člověk pravidelně cvičil je třeba vůle, která často schází.

Na rozdíl od ostatních zvířat, u kterých je vůle k životu instinktivní a hlavní je přežít, člověk byl obdařen svobodnou vůlí, která mu umožňuje řídit svůj život a naplňovat své reálné, ale často i nereálné představy. Tato svoboda se často stává svévolí a je nebezpečná jak samotnému člověku, tak i jeho okolí. Svévole je pravým opakem vůle Boží. Svévolný člověk nedodržuje Boží přikázání, naopak cíleně jde proti nim. Dnes víc než kdykoliv před tím, se lidé chovají svévolně, řízeni pouze svými zájmy bez ohledu na ostatní. Jedním z důvodů je ztráta víry v Boha.

Na jedné straně je svobodná vůle člověka a na druhé vůle Boží. Je otázkou i u věřícího člověka do jaké míry je ochotný přijmout ve svém životě dopady slov z Otčenáše, když říká: „Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi ...“. Je přirozené, že skutečně věřící člověk se snaží svoji vůli co nejvíce přizpůsobit vůli Boží i tím, že dodržuje jeho přikázání, přesto by se rád vyhnul nepříjemným dopadům, na základě těchto slov. Málokterý z věřících je natolik pokorný, aby snášel vše dobré i méně dobré co souvisí s vůlí Boží. K tomu je třeba velká odevzdanost a do jisté míry je třeba se vzdát své svobodné vůle. Může se zdát, že ponechání vše na vůli Boží je pohodlnější a člověk se tím částečně zbavuje zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Není však tomu tak, protože lidské bolesti a utrpení na tomto světě nelze uniknout, jde pouze o míru jeho vnímání. Jediné, co může zmírnit pozemskou bolest je vědomí, že Bůh je věčně s námi a pomáhá nám těžká období života lépe překonat.

Svobodná, a ne pudová vůle k životu je člověku dána proto, aby co nejrozumněji řídil svůj život a byl plně zodpovědný za své jednání. Vědomí vůle Boží, které přichází nezávisle na něm, by měla člověka upozorňovat na to, že i se svobodnou vůlí není svým pánem a vše je nakonec v rukou Božích.

[michalgavlas]

Jablonec nad Nisou - Dostavby vnitrobloku 1A- Perspektiva 1998