lapetiteautopsie

[lapetiteautopsie]

Ve svých snech se ztrácím a procitám,

ve svých snech tě vídám a naříkám.

Ve svých snech, tak bizarně zvláštních,

domov svůj najdu ve štiplavém pláči,

a ve tvém náručí,

sevření prázdném,

v bezduchém,

radosti zbaveném —

zoufalství.

B.

[lapetiteautopsie]

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

[lapetiteautopsie]

Milý deníčku, dnes jsem stále naživu. Měla jsem tu čest slyšet hudbu, pohlédnout z okna ven a spatřit denní světlo jak zalévá kraj, jenž nazývám domovem. Viděla jsem stromy se větru klanět a něžné paprsky zimního slunka zamrzlou zahrádku před domkem hladit. Měla jsem možnost se hýbat, udělat pár kroků, posnídat a uvařit si čaj. Cítila jsem lásku. Ach Bože, tu nezměrnou, bezbřehou lásku. K němu!

Ačkoliv se mnohé děje jinak, než bych si přála, nemohu již nadále dopustit, aby mne svazoval strach. Nesmím již dopustit, aby mne ochromil, abych stála nehybně, neschopna rozhodování či činů. Nemohu přijímat život a skutečnost, která se mé duši příčí. Už nikdy neskloním hlavu před klamem. Budu dál žít svou pravdou, syrovou a nezkrocenou, i kdyby mě to mělo stát život. A věz, že jestli se můj čas dnes v noci naplní, pak zcela jistě nikoliv proto, že bych se pokořila lži!

B.

[lapetiteautopsie]

Ach, tolik lidí, dvakrát tak nohou, nespočet očí, ještě víc rukou, tak málo srdcí, potom pár duší, v kapsách sta nožů a mraky ran.

B.

[lapetiteautopsie]

Láska

Nebyl to Amorův šíp, co mě zasáhl, nýbrž zlou magií nenávisti prokleté kopí, zdobené opiově temným peřím z křídel pekelných andělů smrti. Bez lítosti a bez váhání probodlo mé srdce, a namísto rudé krve se z té trhliny v mé chřadnoucí hrudi nekontrolovatelně rozlil proud nechutného, lepkavého inkoustu.

Na dřeň zbroušený tesák rituálně zavražděné šavlozubé šelmy rozerval mou duši, a z ní v jediný kratičký moment vyletělo celé ohromné hejno tisíců zmrzačených, černých krkavců.

Spolu s krvelačnými supy kroužili nad mou mrtvolou a svými do masa servanými těly se prodírali těžkým, hnilobou páchnoucím vzduchem.

Všechny ty štěstí zbavené a Boha neznalé, zbloudilé duše již nadále nemohly okupovat mou mysl, a tak při tom, co opouštěly mé tělo, jen zoufale, bolestně a hlasitě naříkaly. Nekonečnou vteřinou věčnosti se nesl jejich ohlušující křik, zběsile narážel do stěn časoprostoru, až se sám Satan ve své chýši strachem třásl.

On. Musel mě zabít, zničit a usmrtit. Musel mě pohřbít, ztrestat a zapálit. Musel nemilosrdně mou temnou duši zlomit, stejně jako by někdo vzteky rozdrtil skleněný ornament, až by se střepy pořezal a vykrvácel, jen aby pod tou tlustou vrstvou hnusu světélko pravdy spatřil. Jen aby pod popelem mého zhořelého já, pod vrstvami hnisavého hněvu a nářku, tam, kam už jsem ani já sama nedohlédla, uviděl záblesk.

B.

[lapetiteautopsie]

A tak ten příběh asi končí u tebe, tati. Končí absencí lásky, pochopení, soucitu a mou neustálou potřebou odevzdávat svoje mladší já kterémukoli muži, jen aby tu malou uplakanou holčičku uvnitř mě chránil a konejšil. Zaměňuji si lásku s tvou ignorancí a odmítnutí je pro mě jen znamením, že se mám dál snažit, měnit a přetvařovat, abych se ti, tatínku, opravdu zalíbila. Abys mi alespoň jednou řekl, že jsem tvoje dcera a že mě máš rád. Že to, jaká jsem, je pro tebe dostatek k tomu, abys mě mohl pro jednou milovat.

Teď už chápu, že jsem jen hledala tebe ve všech ostatních – ve tvářích cizích mužů, v jejich náručí, kde jsem doufala, že objevím kousek té lásky, kterou jsi mi nikdy nedal. A přitom vím, že hledám něco, co asi nikdy neexistovalo. Nebo ano? Bylo tam někdy aspoň něco? Něco, co by mi ukázalo, že jsem pro tebe nebyla jen dítětem, které jsi nikdy nechtěl?

B.

[lapetiteautopsie]

Když odmítáme své emoce, zavíráme dveře k pravdě, která je skrytá uvnitř nás. Každý pocit, byť nepohodlný, je odrazem reality, která na nás volá, abychom ji spatřili. Odmítnutí těchto emocí je jako odvrácení pohledu od zrcadla, které nám ukazuje, kým doopravdy jsme. Je to akt, kdy si sami nasazujeme masku a vědomě přehlížíme, co je skutečné. Zavřením očí před pravdou o sobě samotných však ztrácíme nejen kontakt s realitou, ale i s naší podstatou. A tak bloudíme ve tmě, ztracení v iluzi, kterou jsme si sami vytvořili – iluzi, že můžeme uniknout sami před sebou.

Pravdou je, že cítíme, i když bychom si přáli necítit. Emoce jsou jako tiší svědkové naší existence, přítomní i tehdy, když je odmítáme. Můžeme je potlačit, můžeme je ignorovat, ale nikdy je nemůžeme zcela umlčet. Jsou pravdou, která proniká každou vrstvou naší osobnosti, bez ohledu na to, jak silnou hráz si kolem sebe vystavíme. A čím více je zapíráme, tím silněji na nás doléhají, protože v jejich jádru není jen bolest, ale také klíč k pochopení toho, kým jsme. Cítit znamen�� být živý – i tehdy, když nás to bolí.

[lapetiteautopsie]

scared to live, scared to die

scared to love, scared to try

[lapetiteautopsie]

[lapetiteautopsie]

Tak sedím a přemýšlím nad chvílí, kdy jsem se narodila. Když jsem poprvé spatřila světlo a přišla odnikud někam, na Boží svět.

Myslím na dům, ve kterém jsem vyrůstala, na naši ulici a její barvy. Na to, jak bylo všechno neznámé a mnou dosud nepoznané. Působilo to tak tajemně, jako kdyby existence sama byla jen sen. Jakoby to nebylo skutečné. Co je vlastně skutečné? Pomalu jsem se probouzela, nechápala nic z toho, a najednou jsem byla mezi ostatními dětmi ve školce. Mezi malými lidmi, kteří stejně jako já tehdy nemohli pochopit, co to znamená být naživu. Ani dospělí to nechápali. Toužili zůstat dětmi, vrátit se tam, kde se vše zdálo být jednoduché.

A teď jsem tady, součástí společnosti, světa, který vybudovali lidé, ne o moc jiní než já. Lidé, kteří možná sami nevědí, co je vědomí. Jsou naživu, ale existence jim připadá tak zvláštní, že se v ní ztrácejí. Upínají se k čemukoli, co jim dává pocit bezpečí a smyslu. Chtějí někam patřit, být součástí něčeho. Raději se nechají unášet davem, než by čelili děsivé samotě v tomto cizím světě.

Každé ráno jedu metrem do práce a vídám stovky dalších „mimozemšťanů“, kteří míří stejným směrem. Vídám tolik různých tváří a očí, za kterými se ukrývají duše plné příběhů. Všechno mi to připadá tak bizarně zvláštní.

Je tohle peklo?

B.

[lapetiteautopsie]

Kráčím po kamenné stezce, na vrcholu ledovce, zahalená závojem z měsíčního svitu. Tma mi navléká prsten a já se stávám její nevěstou. Svírá mou hruď, skrývá mě a šeptá mi, že mě chrání před vším, co by mě mohlo na světle zranit. Její ruce mě něžně hladí po tváři a zakrývají mé oči. Obracím se tedy k sobě, do svého nitra a nacházím tam tebe, v temných hlubinách svého srdce, na dně oceánu, uprostřed nicoty.

B.

[lapetiteautopsie]

V půlnoc jednu pustou, tmavou, když jsem se skloněnou hlavou seděl znaven nad podivnou knihou, sám a v srdci žal, když mne skoro sen již zmáhal, slyším, jak by někdo sáhal po dveřích, a zase váhal, až pak tiše zaklepal.

Ach, nevyjde z mé to hlavy: v prosinec to bylo, dravý plamen ohně plápolavý míhal se jak přelud kol.

A to jemné šelestění vzbouzí ve mně matné chvění, duši mojí náhle jímá dosud nepoznaný žas, takže, bych se strachu zbavil, poznovu jsem k sobě pravil: „To nějaký host se stavil u mých dveří v tento čas.“

Dlouho stál jsem, do tmy zíral, duch můj divnou bázní zmíral, dumy dumal, jaké nikdo ze smrtelných přede mnou.

„Ztiš se, ty mé plaché srdce, vysvětlím ti tento div, vždyť se lekáš nadarmo.“

[lapetiteautopsie]

[lapetiteautopsie]

[lapetiteautopsie]

Osamělá, procházím davem a rve mi to srdce. Sama nesu tíhu světa na svých ramenou. Lepí se na mě pocity druhých, jejich bolest i trápení. Padají na mě jako do prázdné nádoby, do které lze odhodit každou svou starost a všechny své problémy. Vidím je utíkat před svými strachy a jsem z toho za ně unavená. Všichni hledí jen na to, co by ještě mohli mít, místo na to, co mají. Nezajímá je jejich vlastní já, nezajímá je, kým jsou. Chtěli by být lepší a větší, jen ne sami sebou, jen ne tím, kým opravdu jsou. Bojí se podívat sami na sebe a slyšet slova co jim vychází z úst. Hledají všude, jen ne ve svých očích, ve svém nitru, ani ve svém vlastním srdci.

Kde je ten, kdo by mě pochopil bez toho, aniž by mě zavíral do vězení své vlastní mysli? Který z vás se umí opravdu vcítit a naslouchat?

B.

[lapetiteautopsie]

I meet you.

I remember you.

Who are you?

You're destroying me.

You're good for me.

How could I know this city was tailor-made for love?

How could I know you fit my body like a glove?

I like you.

How unlikely.

I like you.

How slow all of a sudden.

How sweet.

You cannot know.

You're destroying me.

You're good for me.

I have time.

Please, devour me.

Deform me to the point of ugliness.

Why not you?

[lapetiteautopsie]

‘Why does that obstinate little voice in our heads torment us so?’ he said, looking round the table. ‘Could it be because it reminds us that we are alive, of our mortality, of our individual souls - which, after all, we are too afraid to surrender but yet make us feel more miserable than any other thing? But isn’t it also pain that often makes us most aware of self? It is a terrible thing to learn as a child that one is a being separate from all the world, that no one and no thing hurts along with one’s burned tongues and skinned knees, that one’s aches and pains are all one’s own. Even more terrible, as we grow older, to learn that no person, no matter how beloved, can ever truly understand us. Our own selves make us most unhappy, and that’s why we’re so anxious to lose them, don’t you think?’