#básničky

[terry-idk]

[allmothsdied]

Jedeš jak na popravu svého srdce

Rozpůlit, napůlit, zase kus odseknout

Tenký krvavý plátky na talíři

Ze všeho, cos cítila zbývaj jen drobečky

Zčernalý na slunci

Rozházený pro černý zobáky havranů

Velká díra v hrudi, dlouho to krvácet nebude

Když plameny olizují okraje

A z tebe je obyčejný tělo bez duše

Nebyli to motýli, ale rudé úsměvy úzkosti

Byly to prsty čepelí zabodnuté v břiše

Na slzy však nikdy nezbývá čas

Když roztahuješ nohy, skoro jako ze zvyku

A mezi nimi vyrabované trosky na planině

Přikládáš dlaně na hrdlo vlastní hrdosti

Přece stačí tu svini uškrtit

A tělo nadrobit temným pohledům havranů

[leomistic]

Mokré ráno, vlasy rozcuchané větrem,

přejezd už cinká, tady máte klíče.

V Mariánských Lázních po osmé

ztrácím se mezi řádky, ve tvých očích.

Světlejších, než sepraný nádražácký šátek.

Oči jsou prý oknem do duše.

Vyjasňuje se.

Nacházíte se na vlaku 7362

[zatracenapoezie]

~útěk~

[vinozmraku]

Asi tak tři roky práce, nekonečno slz a nezaplněná díra někde v nás všech. Knížka o tátovi je hotová. 

Náklad 200

Fotky - Matěj Skalický

Sazba, obálka, tisk a prostě to všechno - Projekt Moribundus

Editor - Helena Černohorská

Dík Projekt Moribundus za trpělivost, @rozmazat a @levymokem. K dostání u mně a Matěje postupně..

[jachcipoezii]

Život je nekonečná změt zbytečných slov

[nedavam-smysl]

Dva Motýli

Strach tě chytí za ruku a nechce se pustit táhneš si ho po boku listí na ulici šustí Chuť nechat se zadusit pasažéry v tramvaji anebo se pokusit dojet domů dřív, než třeba v pondělí Bloudíš domů a brodíš se, jak v slzavém údolí snad ten bílý motýl tuhle bouři ustojí slova plná strachu chtějí neúprosně ven vědomí si přeje, aby to byl jen zlý sen Myšlenka po myšlence, melou se jak káva v mlejnce nevíš, co je pravda nevíš, co je lež bojíš se, že Pandořinu skříňku otevřeš Najednou se zjeví, ten tvůj bílý motýl jen na tebe hledí, praví: Slzavým údolím za tebou jsem se brodil. Já ti přeletěl tvoje křídla usušit nemusíš mít strach až ti uschnou odletíme, křídlo v křídle do oblak.

[hulkowaaa]

Jak básníkům chutná život (1988)

[introvertedmultifandom]

U nás se koledovací tradice docela hezly vyřešila.

1. V novostavbové suburbii je většině lidi blbý šlehat páč se neznáme.

2. Rodiče chodí se všemi trpaslíko dětmi bez ohledu na pohlaví. Male holčičky spokojeně šmrdlají pomlázkou ve vzduchu a povídají básničky lépe než kluci.

Zatim jsem doatala symbolicky dotek pomlazkou od 2 sousedu a jednoho zmateného chlapecka co jen chtěl perník.

Malá holčička bez pomlázky s plnym obličejem vejco částic byla zatím highlight

[nechseprekvapit]

Jezdit v létě stanovat

a zbytek roku stagnovat

v nestabilní době,

diagnóza mladej člověk,

zůstávat povinně

ve dvojí rovině,

nebavit se o vině,

když ti večer ovíněn

padá do postele,

ale ráno nezastele,

hledat vyrušení

od každodenní

lži, že společnej život je fajn,

z rádia nechat hrát Mein

Herz Brennt a ztrácet se v němčině,

sedět mu na klíně

a vědět přesně, co myslí, když říká „mein Schatz, bitte,“

v tom samým bytě,

kterým včera provedl jinou holku,

poslouchat moderní úpravy folku,

dokazovat si tak kulturní cítění

a ve skříni kostění

skeletoni visí,

lebky jako krysí

skrýše, co čas nikdy neporuší,

zavést doma jednodušší

estetiku

bez skeptiků,

sípat „budu zvracet“,

buzerace,

prohraný závody,

prstýnky hozený do vody

při zamítnutých žádostech o ruku,

rozchod svedenej na poruchu

hybnosti v oblasti citový motoriky

a na zhasnutý světlo zkoumaný bez optiky.

Ve volném čase si píšu básničky, tak si sem hodím nepatrné promo.

(Pokud by se náhodou někomu zalíbilo, tak na Instagramu jsem jako cajkovskij_pro_lepsi_usinani)

[zlutyzakaznik]

Cedule rovnodennosti

(27. 3. 2023) Předjaří vizuálního smogu.

Ještě před blogem jsem po jistou dobu udržoval registraci domény svetvyloh.cz, pro ni�� existuje malý obrazový archiv z let 2007 až 2016. Až časový odstup ukázal, že šlo o projekt možná až příliš specializovaný a jeho idea byla plynule přičleněna pod rubriku gastro design, kde se tématem mohu zabývat nejen v gastronomickém ohledu, ale i pestré šíři odskoků do retail designu a obecné vizuality.

To, že je daná sekce třetí co do počtu publikovaných příspěvků, je zapříčiněno nepolevující “kreativitou” brněnských i přespolních živnostníků a při průchodu Brnem i dalšími místy si těchto výtvorů nelze nevšimnout. Tady jsou poslední z nich.

Jako u současného umění, není ani v gastro designu občas jednoduché určit, zda jde o tvůrčí záměr/dekoraci nebo skutečný dopravní prostředek. :-)

Samozřejmě kvůli těm barvám a hrůzné podobě nápisu. Parcela vedle obchodu s včelařskými potřebami u Měnínské brány.

Znáte z instagramového storíčka. (Potraviny na Hybešove.)

První křesťanská restaurace funguje čtvrt roku, ale na Faceboku i v realitě je to stále hrůza. A odpolední ALLACARD to určitě nevylepší.

Tohle mě prostě uráží. I lidé z vietnamské komunity určitě umí česky. Stačí je požádat o přehlédnutí výtvoru.

Opuštěná restaurace nad Mendlákem.

Novinka na Hybešove, jež nepronikla do Prvních dojmů ani Měsíčního souhrnu. Když jsem se dámy v okénku zeptal, zda má web, Facebook nebo Instagram, řekla mi, že nikoli, protože je chudá. To snad ne! Káva s sebou je instant a čtyři z pěti denních (a stálých) jídel obsahují uzené maso.

Momentka dveří bytového domu na Josefské.

Pár metrů od Mezzanine na Údolní.

Nesmrtelná klasika sámošky na Gorkého.

Prodejna pečiva na Merhautove a maximalistické využití výlohy.

Vzpomínáte na nafukovacího panáka vlajícího ve větru? Toho v Králově Poli na zimu uklidili a zbylo toto. A mají kebab s pravým masem (kuře, kráva). :-)

Šipky na ceduli ukazují směrem od pivnice místo k ní. Detail Heineken ČR nahoře leccos napoví.

Předseda představentstva e-Finance musí s tituly přidat. V Brně pravděpodobně není větší degree collector než člověk, kterého pamatuji ze studií. Českou špičku představuje tento muž.

Básničky na ceduli představují oříšek, protože musí být opravdu dobré, aby zákazníky zaujaly nebo aspoň pobavily. A v Jurcaffé se to podařilo.

Já ten čas samozřejmě mám, ale pochybuji, že každý bude schopen/ochoten podstoupit klikatou cestu menu Kafe Halasák. Doufal jsem, že tyrkysový (Tiffany blue?) nátěr bude podkladem něčeho většího a lepšího...

Snad jen nepříliš dobře smazaný podklad bodu 8 kazí celkový dojem. Jinak super, protože perfektně čitelné a ani stopa špíny nebo ohlodanosti materiálu. Na druhou stranu: není pět cedulí excesivní počet pro každého, kdo se chce rychle a přehledně seznámit s nabídkou podniku?

V jednoduchosti je síla a soudě dle návštěvnosti posledních týdnů představuje umístění cedule správný krok.

Adopční soubor Pelíšku pokročil do fáze evropských měst a coby milovníku trip-hopu mi Bristol prostě učaroval. Přede snad kocourek do rytmu pomalých a ospalých beatů? :-) Anebo raději n��co z Malmö?

[allmothsdied]

Vůně ozonu ve vzduchu

Smáčené ulice spícího sídliště

Hořkost cigaret v hořkosti samoty

A chceš kreslit tenký čáry

Ten pocit tě tíží v hrudi

Co řekneš zítra psychiatričce?

Nesejde na tom

Když pochmurno máš vetkaný v DNA

Socha z prachu křídy, jediný déšť

A všechno je to pryč

Vázneš, na jediným songu

V nekonečný smyčce

Jaký kus sebe prodala's tentokrát?

Sázky uzavřeny, prohráváš

Doždímej zbytky sil

Třeba to pak půjde rychleji

Zalitý slaností slz

A cigaretovým kouřem

Co líně olizuje kůži těla a vsakuje se

Hluboko do vnitřností

Nikotin v krvi, bordel v hlavě

Nedokončený myšlenky

Zamlčený slova

Zatracená rutina, život co ustrnul

Nezbývá toho mnoho k ničení

Není moc co ještě rozbíjet

Taješ, jako jarní sníh

Na zakalených zrcadlech

Když odcházíš od nehybný hromádky

Neživýho těla, tvého stínu

A vůně ozonu jde cítit ve vzduchu

V ulicích smáčenýho sídliště

A musíš jít spát

Vstříc doteků nočních můr

V hořkosti samoty

A zamlčeného pláče

[leomistic]

Suchý únor a vlahé polibky, touhy vměstnané do kufru, klopýtám, rychle kladu kroky, chytám se tě za ruku, jedu. Štípni mi lístek do tvýho světa! Udělej v něm malinkou díru, kterou poznám tvoje zákoutí. Lokálky a jednokolejky co miluješ i co tě rmoutí. Přitiskni mi svoje kleštičky, datum, vlak i boky tvé. Záchranná brzda je mimo provoz. Vlak vykolejil a přesto dojel do cíle.

[vinozmraku]

Jiřík mi napsal zprávu

která zněla:

Včera jsme 

při západu slunce

zalévali pole a zahradu.

Mikyho táta

má šířku kroku

přesně 

na jednu řádku brambor.

odepsala jsem mu

že by mohl

taky psát básničky

[jachcipoezii]

[opily-zajic]

Dnes jsem četla páteční rozhovor na H7O s Janem Musilem o středoškolské pedagogice a výuce poezie, který mi nepřímo pomohl k uvědomění si původu mého celoživotního nešťastného a úzkostného vztahu k čemukoliv, co není próza. 

V podstatě jsem poezii bytostně nenáviděla celou základní a střední školu. Často až do takové míry, že jsem na ni kompletně zanevřela a odmítala se věnovat čemukoliv, co mě nutí do nějaké formy rýmu a systematiky. Básničky  mi prostě nikdy nedávaly smysl a jejich existence pro mě byla nevysvětlitelnou záhadou. Musela jsem se je učit nazpaměť: Přistupovat k nim jako k rovnicím, pamatovat si, co znamená jaká část, jak se jmenuje tento slovní obrat, jaké je schéma tohoto rýmu, jak by se jmenovalo, kdyby to bylo jinak... a jakákoliv špatná definice či mylné určení autorova záměru bylo trestáno špatnými známkami, špatnými pohledy, špatným přístupem. Takže jsem své studium povinného českého jazyka zakončila co nejméně básničkami v seznamu povinné četby a několika modlitbami, abych si ksakru žádnou nevytáhla, protože to by pro mě znamenalo definitivní konec.

Vlastně mě n škole naučili tuhle věc pitvat a nikdy se jí doopravdy nevěnovat. 

A přitom může poezie prostě jen fungovat - nemusím mít v hlavě všechny definice, nemusím počítat slabiky a porovnávat verše, abych někde v podvědomí prostě věděla, že ta báseň funguje. Že se mnou komunikuje a že mám právo a možnost ji číst i přesto, že nejsem schopna ji rozebrat do největších podrobností a vědeckých obratů. Že vlastně ani nemusím umět po prvním přečtení vysvětlit, co tím básník mínil říct, že to můžu prostě jenom pročíst a pocítit to. Můžou se mi ta po sobě jdoucí slova prostě jenom líbit. Nemusím vysvětlovat, proč se mi nějaká báseň líbí, stejně jako nemusím obhajovat, proč se mi nějaká próza líbila a proč. Možná to stačí jenom číst. A byla bych kurva vděčná, kdybych to věděla o deset let dřív. 

Teď se snažím svůj nešťastný vztah s poezií trochu rehabilitovat. Pomohlo mi v tom přátelství s lidmi, kteří se poezii aktivně věnují, a jejich láska k ní prosákla i do mě. Čtu si Nedělní chvilku poezie, Tvar, Hosta, a snažím se ty věci cítit a nechápat je. Sem tam si něco napíšu - jsou to sračky, ale přesto mám pocit, že teď poezii rozumím víc, než když jsem měla v hlavě kvůli maturitě na sílu nacpané všechny pojmy a určení. Protože teď, na rozdíl od let minulých, mám na poezii chuť.