#akademici

[ocemsemlci]

Stanislav Novotný se zamýšlí nad tím, jak se bránit, když nám byl odcizen stát, přišli jsme o strategické firmy, kontrolu nad infrastrukturou, likviduje se svoboda slova a selhávají oficiální autority z akademického, kulturního či církevního života https://ocemsemlci.cz/o-cem-se-mlci-stanislav-novotny-11/?feed_id=1228

[motylemanuel]

,,i watch Tri zlate dukaty for the plot”

the plot:

[teplejtrouba]

"Jak jsem potkal Krakonoše" budou v roce 2022 jejich vesmíru rozebírat akademici jako prvopočátky self-insert fanfikce a homoerotické obsese v české literatuře

[opily-zajic]

Akademický titul z umění mi na trhu práce zpřístupňuje jedinečnou pozici nabízející všechno a zároveň nic; zkušenosti získané díky několikaročnímu věnování se cítění estetickému v sobě nesou skryté benefity, které mě možná doopravdy posouvají výše než ostatní uchazeče o práci, z byrokratického pohledu se však jedná o piedestal fiktivní a neaplikovatelný pro reálný život. Jedinečnost mého vzdělání je zdrojem mého jedinečného přístupu. Jak mám ale personalistům a šéfům soustředících se na kapitál vysvětlit, že mou hodnotou nejsou peníze, nýbrž hodnota naprosto nepopsatelná, nehmatatelná a nespočítatelná?

Už od počátku studia jsem vedena přesvědčením a vychovávána myšlenkou, že jako umělec nikdy nebudu mít peníze. Vtipy linoucí se komunitou, jejichž nejčastějšími tématy jsou nezaměstnanost, chudoba, život ve službách a bolestně známé rozhodnutí mezi nákupem jídla nebo materiálu, mě už doprovázejí skoro deset let. Naše situace je vyplněná zamlženou budoucností a zbývá v ní jen prostor pro smích.

Vím, že bych si kariéru zvládla vybudovat. Vím, že nejsem dostatečně hloupá na to, abych na to neměla. Nikdo z nás není tak hloupý, aby to nezvládl – vždyť jsme, ať už je nám toto označení často odmítáno, akademici – ale nikdo z nás to neudělá. Už jen z toho principu, že jsem umělec, to prostě neudělám. Práce na plný úvazek znamená méně času na umění. A absence peněz je přece vhodná pro úplné prostoupení uměleckého potenciálu. „Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví,“ čtu tato slova a vaří se ve mně nenávist vůči státu a narůstající obava, že hlad možná už nikdy neodejde. Zachrání mě status umělce? Nebo dá mému trápení pouze jméno?

Nestuduji obor přesně navazující na konkrétní uplatnění. Na rozdíl od jiných a dalších univerzit a oborů, které v naší zemi jsou a které tyto kvality mají, je právě ta moje o to více ošemetná. Mohla jsem jít studovat jinou školu. Mohla jsem si vybrat konkrétní uplatnění. Všichni jsme si mohli zvolit obor, jehož role je tak jasně daná, že se jeho jméno a deskripce nezmění ani při překlenu ze statusu student do statusu zaměstnanec. Vybrat si cestu, která vede k jedinému a viditelnému cíli – přesto však studuji obor, který je pro mě příležitostí otevřít těchto cest nespočetně více, než vrstevníkům z jiných univerzit. Tohle jsem si vybrala sama a dobrovolně. A jsem ochotna se za to obětovat.

Nejsem jenom umělec. Za mou tvorbou stojí neustálý kontakt s akademickými texty – jejich čtení, rozebírání, psaní a přednášení – stojí za ní práce v těchto textech, ale také práce praktická, zkušenosti v dílnách, v kancelářích, v mailech, v logistických plánech. Stojí za ní práce neustálá a práce nekončící opuštěním akademické půdy. Nepřetržitá zaměstnanost v nezaměstnanosti a schopnost hledat neobvyklá řešení. Schopnost něco obětovat a riskovat. Riskovat svůj vlastní rozpočet, svůj vlastní krk, své vlastní zdraví.

Mohla bych studovat lepší školu. Mohla bych si udělat kurzy zařizující mi vyhlídky na budoucnost, které by obsahovaly vyšší než minimální plat. Ale neudělám to. Nikdo z nás to neudělá – protože kratinké pohlédnutí klíčovou dírkou za dveře zítřků, které by se mi možná klíčem náhody podařilo otevřít k vyhlídce úspěšné umělecké budoucnosti, je možná lákavější, než pravidelný příjem a pravidelný život. Pracovat na poloviční úvazek v zaměstnání i umění. Být umělcem znamená toho hodně obětovat; jak už pro umění, tak pro samotné přežití.

[preporodbn]

Sporne stranputice oko bosanske nacionalnosti

U teškim povijesnim iskušenjima ljudske društveno-kulturne zajednice mogu težiti potpunom oslobođenju od svih oblika ugnjetavanja i potčinjenosti, a isto tako mogu biti nesvjesne svoga stanja i slijepo insistirati na pogubnoj zaostalosti u kojoj se ne mogu razvijati u slobodi. U takvim trenucima odgovorni intelektualci, akademska zajednica, profesori, akademici i moralni članovi društva priskaču…

[lichotnyubeznik]

Štěstí: Triptich o čtyřech obrazech a osmi dějstvích

Rozhodli jste se jít z recepce pěšky spolu, ty a ten vysoký, hubeňoučký plavý Fin. Je to hezounek, učiněný krasavec, a přitom vyzařuje naivitu a nepoučenost, bez kterých by byl nepochybně nesnesitelným. Posledních deset let tráví na pomalém kariérním žebříčku finské diplomacie, z Moskvy se propracoval do New Yorku, kde strávil několik roků, teď žije v San Francisku. "Člověk velkých měst!" zažertuje sebeironicky, ale já nevím, k čemu se ta ironie vztahuje. Připomíná ti dávného známého zpoza oceánu, vysoký, hubený krasavec ve službách státní správy...

Z recepce, která se konala na stadionu, by vás ty dva bloky zpátky do hotelu popovezl přistavený autobus, ale chtěli jste na vzduch, navíc jste aspoň setřásli tu otravnou bulharskou profesorku - za mlada mohla být bohémkou, teď je jen stárnoucí snobkou. Jseš rád, že to tak dopadlo, že jdeš s tím největším krasavcem.

Možná že i ty sám jseš tentokrát za krasavce: kvůli požadavkům na odívání jsi si poprvé v životě pořídil business casual, netušil jsi do nedávna, co to přesně znamená, googloval jsi, co se ještě hodí, a co už ne, prohlížel fotky modelů a nakonec se shlédl v jednom androgynním Asiatovi s oblekovými tříčtvrťáky a letní rozhalenkou, v pánské konfekci jsi se snažil strefit do jeho střihu. Koupil jsi si i nové tenisky, ty do business casual zapadají, ale musí být neošoupané, nicméně v těch svých chodíš už tři čtvrtě roku. nacházíš na amazonu new balancy, které jsi si chtěl už drahnou chvíli koupit, amazon ti je však nestíhá dodat včas, necháváš si je poslat do hotelu. Kupuješ si i pásek, je moc velký, nosíš ho kolem pasu jen pro parádu, kalhoty ti drží na pase zapnutý knoflík. Tváří v tvář akademikům ti to ale přijde jako overkill, však považte, co nosejí akademici, je to cosi mezi profesorským oblekem a outdoorem, přijdeš si skoro až moc dandy, oblek a tenisky, přijdeš si vyhrocenej jak Rusák, ale rozhodneš se na vlastní hru přistoupit a pro jistotu se výrazně navoníš, víš, že vyčníváš, máš výrazné tetování, ale postupně do svého kostýmu dorůstáš.

Kráčíte nočním koloradským maloměstem po chodníku, malé hloučky akademiků, jdeš s Finem a povídáte si o Americe. Hotel je postaven jako velké, vysoké atrium, klasický Hilton, funguje jen jeden výtah, tvoří se u něho nekonečné fronty, jdete se s Finem zeptat, jestli tu nemají ještě jiné výtahy, mladičká a silně nalíčená, ne však nehezká Koloraďanka, potomkyně kovbojů a německých imigrantů, si vás změří pohledem, vaši módní přehlídku, a navrhne vám, že vás sveze služebním výtahem. provede vás celou frontou na výtah, kamsi dozadu, s Finem vystupujete každý v jiném patře, vlastně nevíš, s kým z vás chtěla jet recepční víc, usilovně ti přeje dobrou noc, odjíždí s Finem do šestého.

***

Cesta letadlem přes půl země, z Nové Anglie na Jihozápad, vstávání před pátou, poslední dobou už jsi na tohle zvyklý, cestuješ teď pořád, levné hotely, půjčená auta. Po přistání v Denveru se dívky před tebou začnou nezměrně radovat. "He passed" - anebo it passed? 81%. Zvedají se a mávají na někoho vzdau přes vaše hlavy, vysokoškolačky, říkáš si, asi zkoušky, nebo možná někdo z rodiny? Jihozápaďanky, silně nalíčené blondýnky, ne nehezké, jedna je trochu tlustší, ta se ti líbí víc, mezerou mezi sedačkami vidíš, jak ťukají zběsile do sociálek, "everyone's watching it right now," říkají, "it's great day to be SWA FA" píšou, ze zvědavosti to googluješ, aha, Southwestern Airlines Flight Attendants, čteš, měsíc stará zpráva, vyjednávání odborů, chtěli vyšší platy, aha, říkáš si, dívky se právě dozvěděly, že jim zvednou platy, radují se díky svým odborovým předákům, večer to určitě oslaví, můžou být šťastné, protože realizují svoji politickou sílu ve světě a svět se jim podle toho přizpůsobuje a ustupuje, tyto dvě blonďaté koloradské letušky co budou mít maximálně maturitu.

Tak takhle vypadá, když je někdo politicky šťastný, když ví, že má vliv na chod světa, vůbec ten pocit neznáš, nikdy jsi ho nezažil, zelení se nikdy nikam nedostali a celoživotně trpíš spíš pocitem, že ti někdo vládne, než že by někdy taky svět reagoval na tebe. závidíš těm dvěma letuškám, jsou pro tebe ztělesněním amerického mýtu o demokracii, jseš u vytržení a nemáš ani čas mít depresi.

***

Spolubydlící je tak cool, že víc cool spolubydlícího jsem si ani přát nemohl. Až za týden mi dojde, že je kulturista, navíc solidně potetovaný anime postavičkami, skrýval to pod mikinama. Pracuje na oddělení dětské psychologie. Bavíme se spolu o všem možném, zpravidla se před půlnocí setkáme v kuchyni a pak se spolu zapomeneme do jedný do rána a já jsem pak nevyspalý, ale aspoň si nepřijdu tak nemožně osamoceně. Párkrát mě chce vytáhnout na pivo nebo do klubu, ale já v té době zrovna šetřím nebo nemám náladu.

Povídá mi, jak žil v Thajsku. Vyznává se, že je nepochybně liberál, ale že ho hysterický antitrumpovský emoce už taky potom sraly. Občas se mě na něco zeptá, když neví. Uznale pokyvuje hlavou, že my, Evropani, všichni tak rozumíme zahraničnímu dění. Říkám mu svoje patálie - s bytnou, s bizarními lidmi, které vídám, naznačuju svoje pochyby o sobě a svém jednání, ale on stojí pevně nohama na zemi a klidným tónem uvádí věci na pravou míru, vidí do lidí.

První a druhý den objede autem všechny supermarkety a něco málo v každém nakoupí. Objede všechny kavárny a bistra (nebo jak nazvat fast foody, které nepatří žádnému řetězci). Nakonec - sám - obrazí řadu klubů, popravdě skoro všechny, které tu máme. Za týden objeví se svým věrným autem všechno, co jsem tu objevil během dvou semestrů, a nemá dále co objevovat. Tento americký kůň, který když chce, tak běží, a když nechce, tak zastaví, a když má hlad tak se nažere a když má žízeň tak se napojí a stejně to má se sraním a chcaním. Přál bych si být tímto mladým statným americkým nietzscheánským koňem.

---

Už jsem si zvykl, že nádobí meju spíš já, ale když jsem byl týden pryč, mohl ho aspoň po sobě mezitím umít. Zkraje vyjadřoval rozpaky, že jsem nádobí zas myl já, teď už mi jen chválí, že když ho myju já, vždycky líp voní.

Říkal mi, že někde v Číně věřej, že Krista ukřižovali tam u nich, na nějaké čínské Golgotě. Smějeme se tomu. Říká, že ani neví, kde se to mělo historicky stát. Říkám mu, že přece v Palestině. Jindy mi řekně, že na instagramovém videu viděl, že nedokážeme přesně zaměřit světlo a že to je mindfuck záhada. Vysvětlím mu, že to je asi sto let starý dilema, spočívající čistě v tom, že měřením měřené ovlivňujeme.

Nakonec mi řekně, že se odstěhuje o měsíc dřív, než co mi podepsal ve smlouvě. To je pro mě finanční rána, to znamená, že poslední nájem zatočím celý já. Bezelstně se mi chlubí, že našel byt s parádním výhledem. Dochází mi, že se stěhuje do bytu, kde jsem předloni bydlel já, což znamená jediné: mí bývalí spolubydlící, kteří se se mnou úplně přestali vídat, se stěhují pryč, zjevně dokončili doktoráty, a ani se mi to nenamáhali napsat, pozvat mě na zapití. Jsem rozčarovaný, nebavím se s ním asi tři dny, ale šikovně to skrývám, aby si nevšim, že ho nemůžu ani vidět. Ostatně máme dosti odlišné režimy, akorát jsem nás připravil o noční povídání v kuchyni. Potkám ho o víkendu. Začneme se bavit, je ze mě v rozpacích. Sere mě. Ale hned mu odpouštím, vlastně jsem rád, že se spolu zase bavíme (možná si ani nevšim, že se spolu nebavíme), říkám mu, jaký bylo moje běhání a on mě poslouchá a něchává mě vymluvit. V pozdějších dnech a týdnech naznačuje omluvu, asi mu dojde, že se mnou trochu vyjebal, říká, že mi sežene novýho spolubydlícího, ať v tom nezahučim, já nakonec chápu, že od něj bylo racionální, byť sobecké, vypadnout, "no hard feelings", říkám mu, i když už to mezi námi pak nikdy nebylo jako dřív, moje otcovská láska k němu zhořkla, ztěžkla.

***

Ale stejně se pak zase dřív nebo později do nějakýho krasavce a mládence platonicky zamiluješ a budeš toužit po jeho přátelství a po jeho mládí a po jeho životě a stát se jím.

Dokud se na sebe nepodíváš do zrcadla, jak si na hotelovém pokoji žehlíš olek. Taková životní zkušenost, taková finesa, říkáš si spokojeně sám se sebou, a pak tě napadne, že ti táhne na čtyřicet. Večer potkáš Fina. Je mladý, vysoký, štíhlý a krásný a baví se s tou nejzajímavější partou. Toužíš se k nim vetřít, ale jen osaměle kroužíš kolem. Nakonec zjistíš, že si nevolky přisedl k tvému stolu.

Celou dobu samozřejmě vyhlížíš, který akademičky by se daly zatáhnout na hotelový pokoj a ošukat. Vidíš to na Američanku nebo Litevku.

[lieselotte-sky]

Svodka dnešních poznatků z X a facebooku

…protože tohle je fakt proces…

Připojovat kelvin clips/fixtures k RLC metru přes BNC a koaxiální kabely je špatné, náááno? Sice to tak dělají všichni lepší výrobci meřicích přístrojů a jsou pro to snadno pochopitelné důvody, ale přesto je to tak špatně…dyi mákeři vám vysvětlí proč. (To, že určité věci jednoduše nepochopili ponechme stranou.)

Policie ČR vás varuje před kontakty s cizinci. S největší pravděpodobností jsou to podvodníci. (Kdo je skutečným autorem jsem nezjišťovala…jen v koutku duše doufám, že PČR to není.)

Policie ČR vás varuje před podvody spočívající v tom, že na bazar stránkách chce kupující po prodejci platbu převodem a zaslání kurýrní službou, je to totiž zcela jistě zákeřný podvod (děkujeme i městskému úřadu Letovice za to, že tento výblitek aktivně šíří…porodila-li to opravdu policie je prakticky nezjistitelné)

Pokud potkáte na ulici tramvaj s kočičím xichtem a ušima, existuje určitá pravděpodobnost, že to, co vidíte, je skutečně tramvaj s kočičím xichtem a ušima. Kdybych to potkala, asi přestanu chlastat, protože tohle je už fakt moc. Že by to mohlo být reálné by mě ve snu nenapadlo.

Je špatně, že vás nezajímá osud každého ukrajinského dítěte…styďte se! Pokud vás navíc zajímá osud vašich vlastních dětí, styďte se dvakrát, sobci zasraní.

Za plastelínce! Za Izrael! Za Ukrajinu! Za Putina! Zasraný kokoti, hlavně že se můžete hádat a navážet do jiných. Asi tady taky chcete nějakou válku, ve které byste se mohli realizovat…jenomže to by došlo na druhou část facebooku: už se mi to nelíbí

České dráhy přidávají v některých soupravách k stojanům na kola i zásuvky pro nabíjení elektrokol. Doufám též, že budou ve vlaku řadit i cisternu s hasivem k jejich případnému uhašení. Sorry, ale toto jsou bastly, kde se v mnoha věcech spoléhá na příčetnost uživatele, což je v českém prostředí přehnaný požadavek. Navíc když vidím údržbáře tutěch vehementů, kde na jednoho příčetného připadá tak rámcově deset patlalů, kteří nemají představu o tom, co dělají, je tohle recept na instantní požár. Není otázkou jestli, ale kdy. A také JAK se to bude hasit, extra na otevřené trati, kam je v některých případech vskutku luxusní přístup. Ten dobroser, co tohle vymyslel, nad tímto aspektem patrně nepřemýšlel. Hořicí notebook či telefon uhasíte dost čímkoliv, navíc v každém vagoně je jeden PHP, což na to v pohodě stačí, navíc údržbu těch věcí dělají vesměs příčetní lidé. Hořící elektrokolo ale PHP neuhasíte ani omylem.

Všechny výrobky na světě jsou navrhovány tak, aby o vás shromažďovaly data a jejich výrobce je následně mohl někomu prodávat. Jste totiž velice důležití a všichni prahnou po vaších datech…hm, jasně, jak jinak. Ano, spousta věcí se neustále (zcela zbytečně) připojuje k internetu, kde tlačí data do nějakého cloudu, jehož účelem je jediná věc — otevřít vám nějakou funkcionalitu, o kterou v mnoha ohledech možná nestojíte, nicméně jiní ji považují za důležitou. A protože do IPv6 v 90. letech promluvili akademici a zamořili to svými vlhkými sny, které jsou prakticky neimplementovatelné, máme dodnes IPv4, kterému dávno došel adresní prostor, mraky systémů sedí za hradbou NATu, takže nemohou komunikovat navzájem a cloud je tedy jediná možnost. Jeho provoz se ale musí z něčeho platit, víme? Že se tento stav považuje za normální se mi nelíbí, že se to nemělo nechat dojít do této situace je taky fakt, ale TEĎ už na tom nezměním nic…poslední možnost byla tak rámcově někdy kolem roku 94-95. Že IPv6 nebude nikdy plně nasaditelné a že se to bude muset řešit v další verzi (IPv8 ??) je taky fakt, přičemž IPv6 se dalo přeskočit jako mrtvá věc je bohužel taky fakt. Teď už ale na to není čas a prostě se to (alespoň částečně) bude muset nasadit.

Odstřel vlků je neetický, nevědecký a nesmyslný, zato genocida bílé formy tygra je zcela v pořádku, vědecká a naprosto správná. … upřímně, obojí je to tak rámcově stejný nesmysl a dít by se to nemělo. Bohužel jedno z toho vymysleli „vědci“.

Katastrofální sucho útočí…až to šplouchá…

Dnešní mladí mají deprese ze změny klimatu. Chybí jim ladovská zima… což byl naprosto jasný glitch, ale nesmí se to říkat, protože je to nevědecké, náááno?

A s těmito bombami se pro dnešek loučím. Sorry, už jsem fakt dost nasraná a mrzí mě, že nemohu nabídnout nic pozitivního, ale bohužel z těchto dvou žump toho moc pozitivního opravdu neleze. Víckrát než jednou za týden fakt ne, i toho je moc. Potřebuji se vrátit do svého světa, naštěstí jsem si předevčírem upirátila knihu. Kdyby mi někdo před čtvrt stoletím řekl, že jako únik od zaručených zpráv budu fetovat věci jako Mathematical Handbook — The Higher Mathematics od Vygodského, asi bych mu sdělila, že mu nemálo mrdá. To je asi tak na úrovni toho, že by mi někdo v 19. roce řekl „Prezident pod plexideklem pověřuje premiéra“ na což bych opáčila „hustý, už to nehul, nedělá ti to dobře“. Inu dnes už to mohu brát toliko jako historickou realitu. Ikdyž. Pořád mám takový zvláštní pocit, že jsem se jenom něčím fakt hodně hustým sjela a jednoho dne se z toho probudím do normálního světa. Na druhou stranu, některé aspekty tohoto světa zase nejsou tak špatné a nechtělo by se mi o ně přijít…což je první krok k závislosti. Upřímně, nevím jestli mám chtít aby toto byla realita, nebo to chtít nemám. Musím o tom docela přemýšlet. Cokdyž je všechno jenom sen?

[radiogornjigrad]

Stevan Dedijer: Velika Srbija i mali glupi akademici

Otvoreno pismo predsedniku Vlade Srbije g. Z. Djindjicu Danas je vid nevoljnom stit Danas je svaki Srbin vidovit. J. J. Zmaj I danas kad dodje do poslednjeg boja Neozaren starim oreola sjajem, Ja cu dati zivot, otadzbino moja Znajuci sta dajem i zasto ga dajem. Milan Rakic* Postovani g. Djindjicu Motor razvitka svake drzave Pisem Vam kao Srbinu koji je imao junacke hrabrosti, mudrosti i politicke…

[miloradroganovic]

Akademici P A N U

[autoring]

Nespokojení vysokoškolští učitelé z filozofických fakult (FF) vyhlásí stávku, pokud vláda do 28. března adekvátně nezareaguje na jejich požadavky. Zástupci akademiků to uvedli na sociálních sítích.

[pizza-ra-bizza]

In 1992 is Dua se ouers, Anesa en Dukagjin

Dua Lipa is op 22 Augustus 1995 in Londen gebore, maar om regtig te verstaan ​​wie hierdie jong kunstenaar is, moet ons 'n paar jaar teruggaan en teruggaan na 1992 om oor haar familie te praat. Om te vertel wie sy is, moet ons by haar wortels begin, want, soos sy self gesê het, is dit wat haar die vrou gemaak het wat sy vandag is. Daar is dubbele wortels wat bygedra het tot die konstruksie van sy identiteit as mens en as kunstenaar, so intiem gekoppel aan sy biografiese verhaal dat hulle deurslaggewend was in die keuse om musiek sy werk te maak. Dua het die storie van haar gesin by verskeie geleenthede vertel, en altyd met trots en emosie: – Die lewe van my grootouers en my ouers was baie moeilik. Hulle is al deur so baie dat dit moeilik is om al die stukke bymekaar te sit… In 1992 is Dua se ouers, Anesa en Dukagjin, gedwing om hul tuisland Kosovo te verlaat kort nadat oorlog in die voormalige Joego-Slawië uitgebreek het. Op daardie stadium was Kosovo, 'n gebied van net tienduisend vierkante kilometer op die grens tussen Serwië en Albanië, 'n Serwiese provinsie, maar die meerderheid van die bevolking, insluitend Dua se familie, was van Albanese taal en kultuur. Die Serwiese staat het geweier om sy spesifieke kulturele identiteit te erken, en het altyd die onafhanklikheid van die streek ontken; die voortdurende spanning tussen Serwiërs en Kosovaarse Albaniërs het toegeneem tot 'n bloedige konflik. Alhoewel die amptelike begindatum van die oorlog 1995 is, is Kosovo en sy hoofstad Pristina al 'n paar jaar lank nie vreedsame plekke om te woon nie. Soos Dua in 'n lang onderhoud met 'n Engelse koerant vertel het, was haar oupa Seit aan die hoof van die Instituut vir Geskiedenis, maar in 1992 het 'n wet die sluiting daarvan gedwing en hy is gedwing om enige pos binne die universiteit prys te gee. Van die een dag op die volgende het hy sy werk verloor. En baie ander mense saam met hom. In Albanees beteken Dua "liefde". Die naam is deur sy ouma gekies. – Die Serwiërs wou hê akademici moet Kosovo se verlede herskryf, om te lieg. My oupa was onder diegene wat geweier het om te gehoorsaam, en is uitgeskop. Hy wou nie 'n storie skryf wat hy as vals beskou het nie. ’n Familievriend van die Lipas, die komponis en musiekvervaardiger Florent Boshnjaku, het die destydse klimaat baie goed aan die Britse koerant Sun beskryf. Destyds, sê hy, was almal baie bang: – Die Serwiërs het die skole gesluit, toe het die middel van inligting. Universiteitsprofessore het in die visier beland. Daar was verskeie verdwynings. Die Lipas was in gevaar, en gevolglik is Anesa en Dukagjin gedwing om te vertrek. Om alles te kompliseer was daar dan ook die Bosniese oorsprong van Dua se ouma aan moederskant, Anesa se ma. Die situasie het regtig riskant geword. – Die konflik was op die punt om te ontplof – het Dua self in 'n onderhoud gesê. – En my ouers het besluit om na Londen te trek, waar hulle hul studies voltooi het

[preporodbn]

Ruski imperijalizam

Kako su zapadnjački akademici previdjeli ruski imperijalizam Kada je Rusija pokrenula svoju invaziju punih razmjera na Ukrajinu u februaru, pojavile su se diskusije o imperijalnoj prirodi tog rata. Stručnjake koji su progovorili o tome brzo su odbacili u određenim zapadnjačkim akademskim i političkim krugovima. Neki, posebno samoprozvani „antiimperijalisti“, su tvrdili da je Rusija…

[mentalnahigijena]

13. Avgusta 1941. U Srbiji nastao jedinstveni kvislinški dokument poslušnosti nacizmu! Dokument je potpisalo 545 srpskih najuglednijih Srba i gotovo cijela srbijanska društvena krema: episkopi SPC-a, bivši ministri, generali, akademici, sveučilišni profesori, ugledni gospodarstvenici i drugi. Bio je to jedinstveni kvislinški dokument javne, masovne i pismene podrške nacionalsocijalizmu u porobljenoj Europi 1941. Zanimljivo je da su mnogi potpisnici Apela kasnije bili podobni i dobivali službe novoj vlasti u Jugoslaviji 1945. godine. Čak 28 potpisnika Apela postali su u komunističkoj Jugoslaviji članovi "Srpske akademije znanosti i umjetnosti" (SANU) a njih još dvanaestorica ušli su u poslijeratnu jugoslavensku komunističku i partizansku vladu. Historiografija u Jugoslaviji većinom je šutjela je o ovom dokumentu ili ga tek sporadično spominjala izvan bitnog dosega za javnost. Kao i o mnogim sramnim stvarima koje su se događale u Srbiji od 1941.-1945 godine. Najužasnije bilo je to što se nije jasno naglašavalo ili čak skrivalo da je Srbija bila prva država Europe koja je u II. svjetskom ratu proglašena ‘judenfrei’ – slobodnom od Židova koji su većinom ubijeni ili deportirani u njemačke logore. Iz dokumenta je jasno da je srbijanska društvena elita pristala na kolaboraciju s nacističkim okupatorskim režimom i pozvala srpski narod na ne-otpor i saradnju a nacistima, prvenstveno da sačuva Srbiju od bilo kakvih sukoba ili rata, te koliko je moguće prebaci ratno djelovanje u susjednu NDH. To se i dogodilo, jer je Srbija bila sačuvana od većih ratnih sukoba od Novembra 1941. sve do jeseni 1944. kada u Srbiju ulazi Crvena Armija, te u političko-vojnom dogovoru s Titovim partizanima, oslobađa Beograd. Većina borbi i teških ratnih sukoba na tlu bivše Jugoslavije nije se vodila u Srbiji, nego u BIH tada NDH gotovo sve od 7 „partizanskih ofenziva“), te donijela velike ljudske i materijalne gubitke u Hrvatskoj i BiH (tada NDH). Početak Apela glasi ovako: „Srpski narod doživljava teške dane. U ovim sudbonosnim trenucima, dužnost je svakog Srbina, svakog pravog rodoljuba, da svim svojim snagama pomogne da se u zemlji sačuva mir i red, jer je samo tako moguće da se uspješno izvršiti veliko djelo nacionalne obnove otadžbine (domovine) i našem napaćenom narodu osigurati bolja budućnost… Svaki trezven i pametan Srbin, svaki dobronamjeran sin ove zemlje koji misli svojom glavom shvaća opasnosti koje nam prijete. Njegova su strahovanja opravdana kada se imaju na umu opasnosti kojima je jedna pobijeđena zemlja izložena kada se u njoj pomuti mir. Njegovo je gnušanje izazvano naročito kada se na ponudu pobjednika (nacista op.) za lojalnu suradnju, odgovara pucanjem iz zasjede. Ovakav mučki i nedostojan način borbe ne odgovara viteškom duhu našeg naroda, i baca tešku ljagu na cio srpski narod. .. Zato pozivamo cjelokupan srpski narod da odlučno u svakoj prilici i svima sredstvima pomogne naše vlasti u borbi protiv ovih zlotvora (partizana i komunista op.) srpskog naroda i njegove budućnosti.“ Ovaj Apel nije bio izuzetak već stav velikog broja uglednika, potpisan imenom i prezimenom najuglednijih i najistaknutijih Srba. Proglas su potpisale vladike, akademici, profesori, liječnici, inženjeri, kulturnjaci, pisci, trgovci, novinari, gospodarstvenici i veliki dio srbijanske društvene elite. Srbija je, uvijek u ratovima i ključnim vremenima djelovala vrlo lukavo i pragmatično u ratovima stvarajući razne kompromise, laži, prijetvornost i himbenost, podržavajući čak i okupaciju vlastite države i naroda, nastojeći ratne gubitke i sukobe prenijeti na obližnje okolne narode i države. Samo u ljeto 1941., već početkom rata, su izašla tri sramna dokumenta koja u sebi jasno ocrtavaju političku lukavost i namjere: U Junu 1941. nastaje dokument Homogena Srbija kojim se traži stvaranje Velike Srbije u okviru Jugoslavije na štetu drugih naroda "čsta teritorija". Taj dokument osnova je četničkog pokreta 1941., ali i 1991. godine. Četništvo je danas u Srbiji gotovo u potpunosti javno i politički rehabilitirano, usprkos ponovnim zločinima u posljednjem ratu. U Julu 1941. nastaje dokument SPC-a Valerijanov memorandum, koji ima dopune u Avgustu i Septembru, te nastaje Apel srpskom narodu kao jedinstveni kvislinški dokument poziva na suradnju s nacistima i protiv je bilo kakvog otpora nacizmu. Na temelju tog javnog Apela na gušenje bilo kakvog otpora nacistima osnovana je 29. Avgusta 1941. nova Vlada narodnog spasa pod vodstvom generala Milana Nedića, nekadašnjeg jugoslavenskog ministra vojske i mornarice. Dva dana ranije u Beogradu je održan i javni skup na kojem je stanovništvo Beograda još jednom bilo pozvano na suradnju s Nijemcima. Milan Nedić je bio snažno podržan od Srpske pravoslavne crkve, pa je već 2. Septembra1941. vrh SPC-a posjetio Milana Nedića, predsjednika vlade u nacističkoj i kolaboracionističkoj Srbiji, te je u duhu Apela donio zaključak su „gospoda arhijereji pokazali u toku razgovora puno razumijevanje sa sve rodoljubive napore generala Nedića koje imaju za cilj stišavanje strasti u narodu, zavođenje reda, suzbijanje nenarodnih razornih elemenata, da bi srpski narod sa što manje žrtava i patnji prebrodio sadašnja teška iskušenja…da će Srpska pravoslavna crkva, u duhu tradicija svetosavskog pravoslavlja, nastaviti boriti na strani generala Nedića…

Na Višem sudu u Beogradu vodi se proces o rehabilitaciji Milana Nedića, ratnog zločinca i kvislinga koji je tokom Drugog svjetskog rata vršio dužnost predsjednika marionetske srpske vlade. Nakon rehabilitacije ratnog zločinca, četničkog vojvode Draže Mihailovića, Srbi ne posustaju za rehabilitacijom njihovih četničkih, fašističkih i nacističkih kolaboratora. Milan Nedić, Dimitrije Ljotić, Draža Mihailović, a i pripadnici pravoslavnog klera poput episkopa Nikolaja Velimirovića upečatljivi su primjer srpskog antisemitizma kojeg nisu donijeli nacisti u Srbiju već je samo u tom vremenu došao do nevjerojatnog izražaja.Srbi su kao i mnogi drugi narodi koji su bili dio ratne mašinerije Trećeg Reicha, odmah po okupaciji počeli provoditi Nürnberške zakone, ali za razliku od drugih europskih država Srbija se prva pohvalili kao zemljaž

Srpski antizemitizam sjeme je današnjih tragedijaAli kako je jednom rekla velika lady Margaret Thatcher, bivša premijerka Velike Britanije, na početku ratnih sukoba i velikosrpskog imperijalizma početkom 1990-ih kako postoje korisni “argumenti protiv aktuelnih mitova o istorijii Srbije u Drugom svjetskom ratu. Razmatrajući podrobno srpski nacionalsocijalizam i antisemitizam iz prošlosti, oni nam omogućuju da lakše shvatimo kako vladajući mentalitet u Beogradu tako i korijene današnje tragedije u (bivšoj) Jugoslaviji”.Ovaj citat jedne od velikanki međunarodne politike 20. vijeka najbolje opisuje nedavni pokušaj srpske vanjskopolitičke mašinerije da u Ujedinjenim narodima u New Yorku skandaloznom izložbom 'Jasenovac-pravo na nezaborav’, koju je otvorio kontroverzni srbijanski šef diplomacije i nekadašnja Miloševićeva desna ruka Ivica Dačić, prikaže hrvatski narod kao antisemitski i genocidni narod, a s druge strane ponovno prikaže Srbe isključivo kao žrtve i narod koji nije pokazivao antisemitske osjećaje.

Srpska propaganda i revizija istorijeNo prema knjizi Serbia’s Secret War: Propaganda and the Deceit of History (Srpski tajni rat: Propaganda i prevara povijesti) Philipa J. Cohena te knjizi Ljubice Štefan From Fairy tale to Holocaust (Od bajke do holokausta)

Širenje srpskog antisemitizmaSrpski antisemitizam nije ostao samo među Srbima u Srbiji već se počeo širiti među Srbima u susjednim zemljama, pa tako i u Hrvatskoj. Milan Obradović, srpski novinar iz Bjelovara, koji je objavio 30 publikacija u Hrvatskoj, 1907. godine pokušao je antisemitske publikacije objavljivati u Hrvatskoj no grad Zagreb je 10. Aprila 1907. godine zabranio izdavanje takvih publikacija. Obradović je optužio Hrvate kao židovske pomagače, a katolički kler da je kupljen od strane židovske masonerije. Obradović je Židove optuživao i za hrvatsku nesuradnju s velikosrpskim pokretom i srpskim strankama u Kraljevini Jugoslaviji.Takve publikacije nastavile su se objavljivati sve do kraja Drugog svjetskog rata u kojima se Židove okrivljavalo za sva zlodjela i kriminal, a europske političare da su natjerali Srbiju na prihvaćanje zakona o jednakosti svih građana i vjere.

Antisemitizam i Srpska pravoslavna crkva Okupacijska je vlast u saradnji s vladom Milana Nedića donijela brojne antižidovske zakone. Tadašnja hijerarhija SPC nijednom nije protestovala protiv tih zakona, niti ih pokušala spriječiti ili barem ublažiti realizaciju, za razliku od Katoličke crkve u Hrvatskoj i bl. kardinala Alojzija Stepinca koji je protestovao zbog donošenja rasnih zakona. Slučaj episkopa Nikolaja Velimirovića upečatljiv je primjer antisemitizma i povijesnog revizionizma Srpske pravoslavne crkve. Srbi su Velimirovića proglasili “istinskim prorokom” i doživljavali ga kao najutjecajnijeg crkvenog vođu nakon Svetoga Save. Za velik broj Srba vladika je i danas heroj i mučenik koji je preživio godine mučenja u koncentracijskom logoru Dachau. Krajem Septembra 1944. Nijemci su zaista odveli Velimirovića u Dachau gdje je bio zatvoren s mnogim europskim crkvenim velikodostojnicima. Nacisti su ga tamo držali nešto više od dva mjeseca kao Ehrenhaftlinga (počasnog zatočenika). Živio je u “posebnom odjelu s privatnim odajama, jeo istu hranu kao i njemački oficiri te izlazio u grad pod njemačkom pratnjom”. Nakon što je pušten iz logora na Ljotićevu intervenciju smješten je u turističko odmaralište, a potom u hotel u Beču. Nikolaj Velimirović i patrijarh Gavrilo Dožić sredinom Decembra 1944. boravili su u Beču kao gosti Trećeg Reicha. Koliko je srpski revizionizam raširen pokazuje i činjenica da ga je 2003. godine Srpska pravoslavna crkva proglasila za sveca i od tada ga slavi kao svetog Nikolaja Žičkog

[cysnews]

Český lev oslaví 30. narozeniny s rekordním počtem filmů

Český lev oslaví 30. narozeniny s rekordním počtem filmů

Ceny Český lev České filmové a televizní akademie (ČFTA) budou v příštím roce po třicáté předány filmovým tvůrcům. Stane se tak v sobotu 4. března 2023 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v přímém přenosu České televize. Akademici začínají hlasovat o nominacích pro ceny ČFTA za rok 2022 dnešním dnem. Nominace budou vyhlášeny 16. ledna 2023 rovněž v přímém přenosu České televize. (more…)