#hodím si to ve třiceti

[opily-zajic]

Akademický titul z umění mi na trhu práce zpřístupňuje jedinečnou pozici nabízející všechno a zároveň nic; zkušenosti získané díky několikaročnímu věnování se cítění estetickému v sobě nesou skryté benefity, které mě možná doopravdy posouvají výše než ostatní uchazeče o práci, z byrokratického pohledu se však jedná o piedestal fiktivní a neaplikovatelný pro reálný život. Jedinečnost mého vzdělání je zdrojem mého jedinečného přístupu. Jak mám ale personalistům a šéfům soustředících se na kapitál vysvětlit, že mou hodnotou nejsou peníze, nýbrž hodnota naprosto nepopsatelná, nehmatatelná a nespočítatelná?

Už od počátku studia jsem vedena přesvědčením a vychovávána myšlenkou, že jako umělec nikdy nebudu mít peníze. Vtipy linoucí se komunitou, jejichž nejčastějšími tématy jsou nezaměstnanost, chudoba, život ve službách a bolestně známé rozhodnutí mezi nákupem jídla nebo materiálu, mě už doprovázejí skoro deset let. Naše situace je vyplněná zamlženou budoucností a zbývá v ní jen prostor pro smích.

Vím, že bych si kariéru zvládla vybudovat. Vím, že nejsem dostatečně hloupá na to, abych na to neměla. Nikdo z nás není tak hloupý, aby to nezvládl – vždyť jsme, ať už je nám toto označení často odmítáno, akademici – ale nikdo z nás to neudělá. Už jen z toho principu, že jsem umělec, to prostě neudělám. Práce na plný úvazek znamená méně času na umění. A absence peněz je přece vhodná pro úplné prostoupení uměleckého potenciálu. „Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví,“ čtu tato slova a vaří se ve mně nenávist vůči st��tu a narůstající obava, že hlad možná už nikdy neodejde. Zachrání mě status umělce? Nebo dá mému trápení pouze jméno?

Nestuduji obor přesně navazující na konkrétní uplatnění. Na rozdíl od jiných a dalších univerzit a oborů, které v naší zemi jsou a které tyto kvality mají, je právě ta moje o to více ošemetná. Mohla jsem jít studovat jinou školu. Mohla jsem si vybrat konkrétní uplatnění. Všichni jsme si mohli zvolit obor, jehož role je tak jasně daná, že se jeho jméno a deskripce nezmění ani při překlenu ze statusu student do statusu zaměstnanec. Vybrat si cestu, která vede k jedinému a viditelnému cíli – přesto však studuji obor, který je pro mě příležitostí otevřít těchto cest nespočetně více, než vrstevníkům z jiných univerzit. Tohle jsem si vybrala sama a dobrovolně. A jsem ochotna se za to obětovat.

Nejsem jenom umělec. Za mou tvorbou stojí neustálý kontakt s akademickými texty – jejich čtení, rozebírání, psaní a přednášení – stojí za ní práce v těchto textech, ale také práce praktická, zkušenosti v dílnách, v kancelářích, v mailech, v logistických plánech. Stojí za ní práce neustálá a práce nekončící opuštěním akademické půdy. Nepřetržitá zaměstnanost v nezaměstnanosti a schopnost hledat neobvyklá řešení. Schopnost něco obětovat a riskovat. Riskovat svůj vlastní rozpočet, svůj vlastní krk, své vlastní zdraví.

Mohla bych studovat lepší školu. Mohla bych si udělat kurzy zařizující mi vyhlídky na budoucnost, které by obsahovaly vyšší než minimální plat. Ale neudělám to. Nikdo z nás to neudělá – protože kratinké pohlédnutí klíčovou dírkou za dveře zítřků, které by se mi možná klíčem náhody podařilo otevřít k vyhlídce úspěšné umělecké budoucnosti, je možná lákavější, než pravidelný příjem a pravidelný život. Pracovat na poloviční úvazek v zaměstnání i umění. Být umělcem znamená toho hodně obětovat; jak už pro umění, tak pro samotné přežití.

[opily-zajic]

Minulý rok se staly poprvé za celou historii všech českých uměleckých vysokých škol vedoucími malířského ateliéru ženy. Tento rok se stal prvním v historii, kdy na benátském Bienále umění vystavovalo více umělkyň než umělců. Čtu články od teoretiček a filozofek, na univerzitě mě vyučují profesorky a doktorky. Procházím výstavní prostory a pavilony benátského bienále, sleduji témata, která byla na nejznámější umělecké výstavě probírána, a v hlavě mi hrají tiché ódy na radost. Konečně. Jako kdyby nastal náš čas. Jako kdybych měla taky šanci. O patro níž našeho ateliéru se zničehonic udála tichá revoluce; tak proč by nemohla proběhnout i se mnou?

Vždycky nás bylo hodně – umělecké školy naplněny desítkami umělkyň, často stejně jako u našeho ročníku doplňovány jedním, maximálně dvěma spolužáky. Vždycky nás bylo hodně. A tolik nás během okamžiku mizí.

Z ročníku dvanácti studentů malby jsme jenom tři, kteří ve svém umění pokračují: Dvě ženy a jeden muž. Kolik nás bude potom, co školy doděláme? Kolik nás zbyde, až dovršíme třiceti let a už nebudeme mladými umělci, kteří si mohou nárokovat zájem a pomoc ostatních? Kolik z nás to vydrží? Kdo z nás má dostatek síly na to, aby tohle podstupoval i po třicítce?

Útěk do jistoty pravidelného státního platu pedagoga je každým rokem přijatelnějším a reálnějším řešením každonočních úzkostí. Už nejde o to, zda budeme dobrými umělci. Jde o to, zda umělci vůbec zůstaneme. Živit se jako pedagog může být jednou z cest. Udržet se mezi mladými, mít kontakt s uměním, mít materiál pro tvorbu. Tolik z nás však tuto cestu už provedlo – pedagogy základních a středních škol se z našeho ročníku stane asi polovina. Pokud se někdo dostal na vysokou školu, tak to byla hlavně pedagogická fakulta. Učitelky výtvarky a historie. Idealizovaná představa vedení ateliéru na vysoké škole je stejně vzdálená jako nadějná; kdyby její podmínkou nebylo to, aby vedoucí byl nejenom dobrým, ale aktivním umělcem.

Z nás tří je to právě můj mužský spolužák, který prodává své obrazy. Klasické studie parafrázující barokní olejomalby velkých mistrů jsou samostatně vyhledávány a jejich pouhá přítomnost vytváří přitahující auru nejenom pro studenty jeho ateliéru, ale hlavně cizinců-sběratelů, kteří se v ateliéru jednou za čas objeví. Sedíme spolu v hospodě a bere mi telefon, aby mohl pozdravit naši třetí spolužačku ze střední a pochlubit se jí s velkou novinkou; bude prodávat obraz a tentokrát to není žádný rodinný příslušník. Polykám veškeré úsečné komentáře a nechávám mu svou hodinu blaha. Na druhý den za mnou přijde jako obvykle – máš počítač? A sepíšeš mi smlouvu na ten obraz? Jak se to dělá? Povzdechnu si a usadím se k dokumentu, stejně jako to pro něj dělám už šest let, tentokrát také s tichým slibem, že mu už nikdy nebudu znovu pomáhat. Naposledy jsem prodala obraz před dvěma lety. Závidím mu to, že prodává, nebo to, že je to chlap? Proč je abstraktní boj o post největšího umělce tak ovlivňován čísly a penězi? Musím taky dělat takové blbosti, abych přežila? 

Sedím v ateliéru a s cigaretou v ruce prázdně koukám na své práce. Snažím se vyjít ze svého vlastního těla, nevěřit svému vlastnímu zraku a subjektivnímu mozku, stát se párou plující po vysokých stropech ateliéru postrádající jakoukoliv informaci o mně samé. Snažím se koukat na své práce cizíma očima, ale stejně jen sedím a prázdně koukám těmi svými. Nikdy neuvidím své dílo jako někdo jiný. Nepodaří se mi spatřit budoucnost. Nedozvím se, jestli to zvládnu. Zda se stanu aktivním umělcem. Zda vydržím. Dotáhnu to někam.

Nejraději bych se svým uměním táhla někam do prdele; myšlenka pronásledující mě kdykoliv, kdy mě opustí ten kousíček sebevědomí, který v sobě neúnavně vzbouzím. Jsem jako ostatní. Možná to nedotáhnu právě proto, že jsem žena – ženská témata, která jsou všem tak známá, prostupují mou tvorbou a vytváří z ní něco známého, nudného. Možná je můj neúspěch schován právě v tom, že jsem se stala většinou. Reaguji jako žena. Jsem citlivá. Mám se stát chlapem, abych vyčnívala? Proč bych to ale sakra dělala, když se o to v zoufalosti pokusily mnohé přede mnou? Co si mám počnout? Vydržím to?

[opily-zajic]

Jsem umělkyně. I když pracuji v knihkupectví, i když zrovna nic nevytvářím, stále umělkyní jsem. Je to neměnný status obalující mé jsoucno a definující mou existenci. Mladý umělec do třiceti let. Co se stane, až tento status ztratím?

Nejvíce se obávám své budoucnosti postrádající umění. I kdybych měla být nedělním malířem, i kdybych měla žít o chlebu a vodě, i kdybych měla mít tři práce. Chci být umělec. Budu chtít o samé i po třicítce? Budu mít sílu si tento status udržovat, i když přestanu být pro instituci zajímavá, cenná a relevantní? Vydrží mi tento chtíč, i když se mi nedostane žádného uznání a všechna má díla půjdou tzv. do šuplíku? A bude to v tento moment vůbec o chtíči, nebo pouze o bezvýchodnosti situace a nutnosti s tím přestat?

Cítím tlak, který se vyvíjí napříč celým akademickým prostorem. Rozhodující moment, zda budu mít možnost umělcem zůstat, není nadcházející událostí v horizontu dálné budoucnosti, nýbrž právě probíhající událostí. Chtivá kompetitivnost, nepřímý boj o post největšího umělce, nejzajímavější článek vhodný uznání. Své výstavy počítám na prstech jedné ruky a na svých hodinkách odpočítávám poslední roky existence v instituci. Vždyť já nic jiného dělat neumím. Co si se sebou počnu?

Čištění zamaštěných motorů vzduchotechniky na střechách automobilek je snesitelnou výplní času pouze v momentě, kdy je tato aktivita označena za umělecký projekt. Sedět s kamarády v myslivecké hospodě a probírat každodenní témata geograficky omezená na okruh deseti kilometrů nad neustále se plnícími sklenicemi alkoholu je omluvitelným pouze tehdy, když přijde ospravedlní ve formě sociologického výzkumu. Pít mezi vesničany. Stát se antropologem mezi divochy. Aplikovat strategii zúčastněného pozorování. Sledovat jejich chování a hledat v nich inspirace pro další díla. Oddálit se od každodennosti a pohlížet na ni z vyvýšeného pohledu někoho důležitějšího, lepšího, z pohledu umělce. Já a Jiní. Když tohle všechno ztratím, tak již nebude cesty zpět; budu pouhým servisním technikem. Hospodským povalečem. Knihkupcem. Nulou, která se už nemůže zabalovat do omluvného hábitu akademika.

Život není uměleckým výzkumem; je koncem umělecké praxe.

Co si jenom počnu? Absence něčeho, co považuji za jedinou složku svého jsoucna, mě každý večer po ulehnutí do postele jenom straší. Vždyť nic jiného neumím. Na nic jiného jsem se nepřipravila. Nemám žádný záložní plán, zadní vrátka. Ve všem ostatním jsem nevyužitelnou nulou postrádající své místo ve statistikách. Pluji výtvarným vysokoškolským vzděláním a i přesto, že statistiky, jež kontroluji dnem a nocí, na mě promlouvají jasně a srozumitelně, tak je stejně zaženu někam do dálky svého podvědomí a naivně se krmím představou, že budu možná výjimkou potvrzující pravidlo. U ostatních to nevyšlo, u mě možná ano – kolik mladých umělců sdílí stejnou naději jako já?

[opily-zajic]

Hodím si to ve třiceti. 

Má smrt bude vybubláním; gradujícím statusem vření vrcholící vypařením. Vytracením veškeré jsoucnosti v oparu institucionálního neuznání a rezignací mé existence v ní. Koncem mé osobnosti jako takové, ztracením mých ideálů a snů, avšak stále uvězněna ve svém hmotném těle a okolním vesmíru. Nezemře mé tělo, pouze se vypaří má duše, stejně jako má šance stát se mladým umělcem do třiceti let. Úderem dne mých třicátých narozenin se společně s mým zápalem vytratí i veškerá hodnota mého těla a osobnosti. Zůstane jenom hmota postrádající svou páru a odhodlání.

Hodím si to ve třiceti, protože za hranici tohoto časového úseku nedohlédnu. Třicáté narozeniny jsou pro mě nepřekonatelnou překážkou, závorou v cestě. Musím za sebou něco nechat, něčeho se vzdát, abych mohla pokračovat dále – mé umění je obětí pro mou kontinuální existenci.

Nově vzniklým stavem mé existenční rezignace se stane mé nové, slabé já. Co tě nezabije, to tě posílí; co zabiješ, to už zpětně nevzkřísíš. Za hranici tohoto časového úseku nedohlédnu, protože v něm nejsem schopná spatřit budoucnost, kterou bych si ve svých dvacítkách přála. Hodím si to ve třiceti, protože to stejně nikam nedotáhnu. Mladý umělec do třiceti let. Zbývá mi devět let a devět pokusů – chci vůbec vidět konec tohoto zoufalého snažení?