#z deníčku

[radosestalo]

Už je po půlnoci, jenže jsem večer vypila moc zelenýho čaje, a tak se mi teď vůbec nechce spát. U mě v pokoji je děsná zima, poněvadž jsem tam hodně větrala, a tak teď sedím v koupelně na zemi a píšu tohle. Dneska v noci jsem zas doma sama, spolubydlící přespává u svojí nový asi přítelkyně. Bývám teď sama doma často, ale nevadí mi to, mám to ráda. Naučila jsem se necítit se osaměle. Jen si tak říkám, že by vážně nebylo špatný mít někoho speciálního, někoho, pro koho bych byla taky speciální. Mít někoho, s kým sdílím to něco, co může být jenom ve vztahu. Říkám si, jestli by ten někdo mohl být Kluk, co se mi líbí, ale nechci na to myslet moc. Když na to myslím moc, začnu se do toho nořit až moc hluboko a ztrácet sama sebe, a taky si v hlavě vytvářet různý scénáře, ze kterých bych pak mohla být hodně zklamaná, pokud by se nevyplnily. (Teď už sedím v posteli. Pořád je tu zima, ale dlaždice v koupelně mě tlačily do zadku.) Za poslední rok jsem se naučila užívat si svou vlastní společnost a sdílet věci hlavně se sebou, žít svůj život sama. Vrátila se mi K. a já jsem za to vděčná každý den, mám sama sebe - poprvé v životě - a svoje kamarády, které miluju až na kraj světa. A vlastně vztah nepotřebuju, jen bych ho chtěla. A to je kolosální rozdíl. Jen se bojím, že to nebudu umět, že po tom všem nebudu vědět, jak mít zdravý vztah. Ale strach nikdy ničemu nepomohl, a pokud se mám rozhodnout, tak radši budu důvěřovat vesmíru, že mi do cesty sešle někoho, kdo zvládne věci, co se ještě potřebuju naučit, a bude tu pro mě, když to budu potřebovat. Jsem plná životního optimismu a radosti ze svého vlastního života, a i když mi občas věci padají na hlavu, tak to je jen taková vrstvička bordelu, co se snesl na to šťastné a spokojené jadýrko. A ten se dá vždycky setřít.

~ z deníčku, 27. března 2023

[ivoryforest]

bylo mi tolik, kolik je mi dnes, když jsem zjistila, že karel hynek mácha byl pokřtěn ignác

[lesbicke-sklony]

HOŠI (gender neutral) TU TO MÁTE

(Námět na pohádku o dvou princeznách z mého posledního postu)

Prosím pamatujte, že to má být pro děti, takže to není žádné high art, ale spíš trochu simple a goofy :,)

Princezna Doubravka neustále odmítá prince nápadníky (proč asi, že), což rozčiluje princeznu Marii ze sousedního království ("Však mně je jedno, že žádné nápadníky nemám! Ani se vdávat nechci. Ale že všichni radši běží k ní, než ke mně." Rozhodně ne supressed lesbianism). A tak se Marie rozhodne vyjebat s Dobravkou tak, že se přestrojí za prince a bude vystupovat za nápadníka.

Doubravka skrz Mariino ("princ Marián") přestrojení okamžitě vidí, ale rozhodne se do toho jít. Jenom ze srandy, samozřejmě, žádný jiný důvod. Marie si mezitím zapisuje dojmy do deníčku (framing device) a dochází jí, že se začíná do Doubravky zamilovávat.

Teď trochu backstory, protože když bylo Marii a Doubravce, dejme tomu, deset, tak se setkaly a Marie políbila Doubravku na tvář. A jako správná yearning dyke, Doubravka od té doby nedokázala pomyslet na chlapce.

Zpátky do současnosti, pan král, Doubravčin otec, vidí, že Doubravka má konečně nějakého nápadníka ráda, tak v dobré víře sjedná svatbu. A Marii dojde, že Doubravku miluje a chce si ji vzít, ale musí jí říct pravdu. Bojí se ale, že už je pozdě, protože pomocí pohádkové logiky už je ve svatebním obleku dřív, než byla schopná Doubravku najít. Doubravka avšak Marii překvapí, když jí řekne, že všechno ví a že si na ní myslela od doby, co jim bylo deset.

Na konci Doubravka stojí ve svatebních šatech u oltáře, když tu vstoupí Marie, také ve svatebních šatech a oblekovém sáčku. Vzaly se a žily šťastně až do smrti.

[pomnenka-kyticka]

Z deníčku sotva dospělé čůzy (co se i po víc jak roce učí žít sama)

Asi druhým týdnem hledám zdroj velmi nepříjemného zápachu v bytě. Už dvakrát jsem kvůli tomu vyčistila dřez. Začala jsem dávat separátně věci, které by mohly po týdnu v koši být fakt nechutný a vyhazovala je denně. Prohledala sem lednici. Ovšem ani jeden z podezřelých za onen zápach nemohl. Dnes jsem našla na chodbě tátovi shnilý brambory, které ze sebe během měsíce udělaly za syrova brkaši... Samozřejmě šly hned z domu a takhle rychle sem snad ještě mop nikdy nevytáhla :). Ponaučením je: nenechte si vnutit od táty brambory, o kterých tvrdí, že je musíte "hned spotřebovat".

No nic, aspoň mám čisťunkej dřez.

[latetwentiescore]

štěstí ve hře, smůla v lásce?

Byl to jeden z těch momentů, o kterém si říkáte, že to musí být osud.

Kolegové v mojí agentuře zrovna tendrovali potenciálního klienta, když naše oddělení požádali o pomoc. "Když to nepůjde, tak se nic neděje, ale kdyby vás třeba napadlo, jak můžeme jejich produkt kreativně uvést v digitálu, bude to super," říkali.

Jednalo se o novou loterii. Novou starou. Zadání bylo abstraktní, produkt neznámý, tak jsem do toho nasadila rovnou dva lidi. Jednoho kreativce, co nemá rád lidi, a jednoho kreativního stratéga, který je podle mě taky rád nemá, ale aspoň to na sobě nedává znát. Já lidi ráda mám, tak jsem se nasadila taky. Do role vzdáleného mediátora.

Vyjádřím se k tomu a zkusím rozhřešit vaše ideační cesty. Pak to nechám to plně na vás.

Zatímco jsem byla jediná v kanceláři, kdo mohl udat soud, byla jsem jedna z mnoha, o kterých byl soud rozhodován v ložnici. A rozhodoval o něm Sall.

Naše historie sahá daleko. Snad ještě dřív, než začaly moje early twenties. Poprvý jsem ho zaregistrovala ráno na matraci v obýváku rodičů mýho nejlepšího kámoše. Všem nám bylo někde mezi sedmnácti až dvaceti, bylo léto a zažívali jsme svůj večírkový prime time. Několik týdnů o pár měsíců jsme se vídali, primárně na dalších matracích, sedačkách nebo kuchyňských linkách, než jsme oba vyhodnotili, že bychom se neměli vídat vůbec. Ne, že by nás to spolu nebavilo. Jen jemu se líbilo dalších pět holek, se kterýma mě neustále srovnával.

"a taky jsem došla k závěru, že největší chyba, kterou jsem kdy za celý svůj sexuální život udělala, bylo spá se Sallem. dal mi pocit, že jsem špatná úpně ve všem. úplně mi zkurvil sebevědomí," psala jsem si ukřivděná v roce 2018 do svého deníčku.

Střih do roku 2024, kdy si ob den vesele voláme a historie se chystá opakovat.

Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, vytetuj si na čelo.

Jak se říká: "Štěstí ve hře, smůla v lásce, a naopak." A v lásce, ani nic tomu podobném se mi nedaří.

Jela jsem po 5. května autem domů z práce, když se po pravé straně objevil obří rotační billboard na nový produkt klienta z našeho výběrového řízení - stírací losy s výhrou 50 miliónů a hned! "Škoda, že u nás nikdy v blízkosti není jejich distributor, ať se s tím seznámím," říkala jsem si a pokračovala domů se zastávkou na nákup.

Po zaplacení přesně 479,10 korun českých za flašku proseka, kočíčích kapsiček, Monte jogurtu a nějakého drobného jídla mi moje myšlenky sjely na Sazka losy přímo naproti pokladnám.

"Jednoho rentiéra, prosím," povídám paní s elipsovitými brýlemi a krátkým blonďatým sestřihem.

"A za kolik?," usmívá se a u toho vytahuje kožené desky z pod pultu.

"Za stovku ho dejme," odpovídám a pozoruju jí, jak deskami listuje a hledá správnou kategorii.

"No, je poslední." A opravdu byl.

Jedinej Rentiér za 100 korun českých, který na nás koukal, jak malá naleštěná zlatá cihlička. Zářila tak, že jsme obě chvíli váhaly, jestli ho vzít, schovat, vyhodit, či zapálit.

"Tak ten vypadá, že bude výherní," vtipkuju a přikládám svoji bezkontaktní kartu k terminálu. "Jestli to padne, tak se pak stavim."

Hned jak za sebou zabouchnu dveře od bytu, sahám po peněžence a hledám nějakou šťastnou minci. Do ruky mi padne naleštěná dvacka. Zlatá. Na losu jsou čtyři výherní čísla a pět řádků po pěti číslech. Pokud mezi nimi najdu výherní číslo, vyhrávám částku ukrytou pod číslem. Pokud setřu třikrát písmeno R, vyhrávám jeden milion hned a po dalších pět let sto tisíc každý měsíc.

Mínus daň.

Kurva, to je ono. To je ten zlom, na který čekám, šuškám si sama sobě, zatímco stírám jednotlivá pole.

Tuhle hru jsem uzavřela se skóre dvakrát R a výhrou nula korun. A aktuální skóre mých osobních her raději ani zveřejňovat nebudu, aby sázkové kanceláře nešly do bankrotu.

Možná to není o tom, mít jedno nebo druhé. Možná to je o tom mít všechno nebo nic. Mít nic a čekat na to všechno. Mít všechno, pak to všechno ztratit. A čekat na to znovu.

Stejně všichni chceme to všechno, nebo snad ne?

[zababova-pomsta]

Zápis z deníčku:

17:42 Na mě zvoní nějaká paní a já zrovna jako na potvoru nemůžu najít klíče.

17:44 Ukázalo se, že zmíněná paní je sousedka, co na mě zvonila, protože jsem nechala klíče v zámku. 

[opily-zajic]

Dovolte mi naprosto zbytečný pivní příspěvek, který si nikdo nepřál, napsaný naprosto nepivním zajícem, který pivo nesnáší a pil ho jenom párkrát v životě. Přesto se však jako Čech cítím dostatečně klasifikována a edukována v rámci umění obecného pivoznalství, abych zvládla pohovořit o kouzelném bizáru, který je mi prezentován při mé balkánské cestě - a to distribuce “českého” piva v Bulharsku. Aneb nikdo z vás netuší, jaké absolutně zábavné pivní šílenosti probíhají za našimi hranicemi, a já cítím tu nutnost se s vámi o ně podělit. 

Kromě toho, že v Sofii má (lidově nazývaná) Starosračka své vlastní specializované prodejny, jejichž existence mě při včerejší procházce městem psychicky poznamenala, tak můžeme v supermarketech najít i další klasiky typu Krušovice, Staropramen, Plzeň a prostě takový ten nejužší výběr nejznámějších českých piv, které většinou zvládnete v pohodě ulovit i v zemích, které nejsou vyloženě slovanské nebo Česku příliš geograficky blízké. Prostě ten typ piv, který i já, člověk pivu neholdující, zvládnu v pořádku vyjmenovat a popsat. 

Mezi tuto klasiku se však zvládne zatoulat několik divnopiv, kteří se jako paraziti vplížili pod označení české a pro mě jako Čecha působí jako takový ten zábavný Pokémon, který se snaží vypadat jako Pikachu, ale doopravdy je jenom jeho roztomilou napodobeninou (Zajíc použil Google - jmenuje se to Mimikyu). Jedná se o česká piva, která českými rozhodně nejsou, za česká se však vydávají, a při hlubším studování jejich původu člověku nezbývá nic jiného, než se láskyplně pousmát. 

Tady jsou naše hvězdy! 

Žatecký H(n)us na vás může svým názvem působit ultračesky, už jen to, že tady páni tvrdí, že se do toho nějakým způsobem zatoulal žatecký chmel, zní jako dostatečný důkaz. Doopravdy to je pivo z Ruska, žatecký chmel je do něj z Česka poskromnu dovážen a název piva je v latince vyloženě jen proto, aby to *vypadalo* víc česky a aby celková vizáž piva *působila* jako nejvíc česká. Prostě boží. 

Zlatá Praha se na rozdíl od Žateckého hnusu doopravdy vaří v Čechách, dokonce její pivovar Staropilsen má i označení opravdového piva plzeňského typu, ale jeho příběh je taky k popukání, a to, že si to můžete u nás pomalu koupit jenom ve večerkách, načež tady to mají v každém supermarketu, je taky skvělé. Prostě o něm nikdo neví - a abych si dovolila citovat článek z Lidovek, který na mě vyskočil, když jsem se pokoušela dopídit původu tohoto piva: 

Takže víc lokálně to snad ani být nemůže - bohužel však ne ke mně, ale k Bulharsku. Miluju lidskou tvořivost a miluju Emanuila, který se jednoho dne vzbudil a rozhodl se takhle pobavit svět. Pověsti českého piva využívá natolik, že má i další pivo, které se jmenuje Star of Pilsner - což takhle zní naprosto zábavně, ale když jste nebohý Bulhar českého piva neznalý, tak vám může Star of Pilsner od pivovaru Staropilsner připadat jako kompletně totožný název např. se Starobrnem nebo Staropramenem. 

To je všechno z mého dnešního Erasmáckého cestovního deníčku. Můžete se těšit na další radosti a strasti života bulharského, které mě v dalších pěti měsících čekají. Kdo ví, třeba tady přijdu na další hezké věci, které tady jako Češi nevědomky przníme. :---)) 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 1 - 15km

V půl 8 vyrážím vlakem z Hlaváku do Bukovce - nejvýchodnější vesničky ČR. Jelikož jsem vstával brzo, tak sem si dal ve vlaku snídani a zbytek cesty budu spát. V mezičase nabíráme 10 minut zpoždění a já už hledám taxiky v Třinci, protože nestihnu přestup na bus. Jak je to možné jedeme pořád, žádná výluka ani čekačka. Až po mé výzvě “koukej to práskat na ten Třinec” svou ztrátu vlak dohnal a přípoj sem stihl 😛 Už při kratších přesunech mezi dopravními prostředky jsem zjistil, že mám převážený batoh na jednu stranu a tahal mě za rameno. Až tam dojedu, tak to musím přeskládat. Po 13.hodině konečně vystupuju v Bukovci a mažu na nejvýchodnější bod ČR, ať se tam můžu vyfotit a už konečně vyrazit. Jindy už nemusím hnát, ale dnes to potřebuju ujít na domluvený nocleh. Fotím se, zapisuju se do knihy, posílám pohled, přeskládám batoh , dělám zápis do deníčku a u toho pucuju řízky.

Je přede mnou 15km do Mostů u Jablunkova k Šárce. Je fakt krásné počasí, takže sem zpocenej za 10 minut v kompletu a pokračuju dál. Poprvé v životě si nastavuju hole a…nějaký čas to asi potrvá než si zvyknu a nebudu u toho vypadat jak trubka. Cesta docela odsýpá, první zadejcháni, stoupání a první z mnoha nadávek na těžkej batoh!!! Můj úhlavní nepřítel na cestě. Musíme si na sebe teprve zvyknout. Míjím Komorovský Gruň a přicházím na Gírovou. Čas mám dobrý a na chatě mají ještě otevřeno, tak si dám první pivo a pokecám s milými místními, ptající se na mou cestu.

Pokračuji kolem velmi zajímavého sesuvu půdy a několika přístřešků, kde si vždycky po 3-4 km odfrknu. Po cestě potkám i jeden indiánský bezkemp, s krásným výhledem do kraje, kde jsou v dáli vidět i zasněžené kopečky slovenské Fatry. Když se blížím k Mostům u Jablunkova, už mi Šárka volá, kde se sejdeme. Skáčeme do auta, jedem na jídlo do místního motorestu a vedeme první konverzace. Poté mne Šárka bere domů a oznamuje mi, že budu spát na gauči, což jsem si ani ve snu nepředstavoval. Myslel jsem si, že si rozdělám tarp na zahradě a přitom se na mne chystal takový luxus. Po krátkém ubytování vyrážíme ještě na procházku po okolí, kterou mám i s odborným výkladem. Navštívili jsme místo bývalého městského opevnění Šance. Pak jdeme domů a u čaje si moc hezky povídáme o svých životních příbězích i o společných zájmech. Šárka je velmi hodná, pozitivní a usměvavá. Děkuji mnohokrát za to. Udělám zápis do “knihy návštěv”, nahlédnu do půjčené knihy o Abhejali Bernardové a usuzuji, že si ji asi budu muset sehnat a přečíst. Teď je ale čas jít spát. Zítra bude velký den. 

[boylookatyoulookingatme]

Další z nesrozumitelných věcí: 35 balíčků skleněných kuliček, 30 balení barevných provázků a 21 síťovaných tašek. Nemluvě o osmi výtiscích o tom, co bylo a nebylo za socialismu a několika retro křižovkách. A tohle vše v jedné zásilce. K čemu to bylo?

Taky až příliš často, balím hokejky a houpačky.

Taky byla velice zajímavá objednávka, s 15 vývrtky se jménem Ludmila a dalších pět deníčku, opět se jménem Ludmila. Nevím kolik pán zná Ludmil, ale asi hodně.

Taky bych měla dodat, že ke všemu musím balit DVD, což je peklo to balit s dvěmi sušáky najednou :D ( omlouvám se, všem kteří nedostali v zásilce cosi na víno, ale opravdu mi nikdo předem neřekl, že se to má dávat to nějakých objednávek)

Jakože haloo, proč jsem balila toaletní prkýnko na brigádě v megaknihách??? 😭😭

[radosestalo]

4. březen 2023

Zas jsem nějaká nemocná. Je dost možný, že jsem to od někoho chytla, protože spolubydlící poslední dobou celkem chrchlá a Smečka Z Letné byla taky nedávno nemocná. Ale to je jedno. Dělala jsem si starosti, jak to kdyžtak vyřeším s neschopenkou, kdybych se do pondělí neuzdravila, poněvadž k doktorovi to teď mám dost daleko. No a teď už si starosti nedělám, protože jsem si vzpomněla, že všechno se vždycky nějak vyřeší a bude to dobrý a není třeba si předem dělat ty starosti. To tak jako na úvod. Tak. Poslední dobou celkem přemýšlím o abstraktním umění, o tom úplně prvním, co bylo doopravdy průlomový, a o tom současným, kdy strašně moc lidí říká „hm, černej čtverec, to bych uměl taky“, a srovnávají to s obrazy, kde jsou lidi nebo krajinky, zkrátka konkrétní věci. Ale podle mě to není tak jednoduchý. Nevím teda, do jaký míry jde v dnešní době jen o peníze a zkrátka o jméno a materialismus, když si lidi koupí něčí obraz jen proto, že ten člověk je známý, když to zjednoduším. Ale určitě se to neděje zas tak často, takže na tom opravdu musí něco být. Na to, aby člověk dokázal namalovat něco tak, jak to doopravdy vypadá v realitě, je rozhodně potřeba trénink a zkušenosti, a k jejich získání je zas třeba čas a odhodlání a zápal a trpělivost a disciplína. A to se mně osobně zdá rozhodně obdivuhodný už jenom proto, že sama s tím mám velký problém a vážím si toho, když někdo dokáže překonat všechny ty překážky a jít za tím. Na druhou stranu abstrakce vyžaduje – aspoň tak to vidím já – úplně jiný druh dovedností. Člověk musí nad něčím dokázat přemýšlet do hloubky a tak nějak pružně, být schopen podívat se na danou věc z různých úhlů a v různých kontextech, doopravdy nad ní přemýšlet a ne jen ji přijímat jako fakt. A myslím, že je důležitý mít i intuici a naslouchat. A pak dokázat správně vybalancovat tu křehkou hranici mezi duchovním a záhadným světem a logikou, a na ní začít stavět. Upřímně řečeno mně k tomuhle chybí vědomosti. Ta faktická část, nad kterou bych mohla filosofovat. A vždycky, když nad tím začnu přemýšlet, cítím se skoro paralyzovaná, protože na světě je taková neskutečná spousta informací, co se člověk může dozvědět, že vůbec nevím, kde začít. Je toho tolik, že mě to pohltí a vlastně ani začít nedokážu. A až teď jsem si znovu uvědomila to, na co jsem na strašně dlouhou dobu zapomněla – začít u toho, co mě zajímá. Témata nebo věci, co mě k sobě nějakým způsobem táhnou, vybrat si ideálně něco, co v mým životě zaujímá důležitý místo z nějakých určitých důvodů, a hledat informace. Dig deep. V dnešní době máme k informacím snazší přístup než kdykoli předtím, a to je jedna z věcí, ve kterých se lišíme od průkopníků abstraktního umění. Hilma af Klint zpracovávala ve svých obrazech nový vědecký objevy, a to bylo tehdy něco naprosto unikátního a průlomovýho. Dneska už to průlomový být nemůže, jelikož už to bylo prolomeno. A třeba už je nemožný být originální, přijít s něčím pro společnost úplně novým. To je můj pocit, ale nevím to jistě, protože neznám dějiny umění. Další mezera. Nevím, kdy byl naposled velký průlom v umění, ačkoli mám pocit, že s tím nějak souvisí secese. Každopádně na tomhle je vidět, jak jsou věci propojený. A i kdyby už nebylo možný udělat něco, co tahle společnost ještě nezažila, rozhodně se dokážu vyvíjet po osobní stránce a udělat něco, co bude průlomový pro mě a nějak mě to obohatí. Konec konců o tom je život.

Ještě poslední věc – H. H. řekl, že aby se člověk dokázal stát dobrým abstraktním malířem, musí nejdřív zvládnout umět namalovat realitu. Zatím nevím proč, ale cítím, že je to pravda. Dává mi to smysl. Možná se nejdřív musíme naučit chápat objekty na té nejzákladnější úrovni (tak, jak vypadají), abychom dokázali postupovat hlouběji. Z čehož vlastně vypadá, že malování reality je jeden ze způsobů, jak jí poznat, pochopit a co nejvíc se jí přiblížit. Páni, fakt že jo, všechno prostě souvisí se vším. Myšlenka plodí myšlenku.

[deadandsarcastic]

Návrhy nálepek + Instagram

[[Tenhle post měl být původně na wattpadu, ale nic takového nebude, jelikož je to na nic aplikace/stránka, která s každou aktualizací klesá ke dnu.]]

Babygirl se má učit dvacet stránek skript anatomie, přepisovat tři protokoly do biofyziky a připravovat se do laborek z biologie...

Ano, hádáte správně. - BABYGIRL PROKRASTINUJE.

Takže jsem si řekla, že vám alespoň ukážu, co jsem načmárala ve svém volném čase. Zatím se sice jedná víceméně pouze o náčrty, kdy jsem občas použila těch něco málo fixů/zvýrazňovačů, které mám teď u sebe (Moje výtvarnické potřeby jsou u mě doma, fňuk.), ale potom plánuju všechno přehodit do digitální verze, pohrát si se stínováním a detaily. Ale na to si budete muset počkat.

Ano, jak si už asi chytřejší z vás uvědomili, hodláme přihodit nálepky i z "Lišáka s Bouří v zádech", jelikož už teď máme nějakých 67k slov a přes dvacet kapitol... Takže před AFkem ještě něco vydáme a posuneme se v příběhu.

Taky jste si mohli všimnout, že jedna z nálepek obsahuje znak lovecké organizace...Ano, název lovecké organizace zatím ještě v příbězích nebyl zmíněn, ale vzhledem k tomu, že už jsem začala s přepisem do verze, která půjde do nakladatelství (1,5k slov za mnou... 92k přde mnou - whoop whoop!), tak jsme museli provést menší změny.

A co že je s tím instagramem?

Inuuu... Daddy za mnou přijedou za jedenáct dní, takže máme v plánu založit Loveckým kronikám vlastní instagramový profil (Nechceme tím spamovat na našich vlastních účtech... chemical_crap a magicalbabygiwl, kdyby vás to zajímalo.), kde budeme házet různá memes, nálepky, náčrty, ale taky případné fanarty od vás...

A v neposlední řadě progres na cosplayi Kyryho a Mavericka - fotky, videa, stěžování si na to, že cosplay nevypadá tak, jak by měl... Prostě ultimátní spam. Takže bude pak záležet čistě na vás, zda budete mít zájem hodit follow.

- A.

[kralovna-ne-stesti]

Milý deníčku, splnil se mi jeden povrchní, leč pro mě významný sen. Moje máma, ta, která mi v dětství nadávala za moji váhu, mi dnes sama od sebe řekla, že jsem hodně zhubla. Tři měsíce mojí (stále pokračující) výzvy se vyplatilo. Není to nic, na čem by stál svět, ale přála jsem si, aby mi to někdo z blízkých sám od sebe řekl, snila jsem o tom celý roky, kdy jsem jen nabírala, nešlo to dolů a já se trápila. To je celý. Jen malej záznam.

[lieselotte-sky]

Můj milý deníčku, dnes se mi poprve po cca měsíci perverzních snů plných té nejúchylnější možné soulože zdálo něco takzvaně normálního, ale jen těžko mohu hovořit o štěstí. Zdálo se mi, že jsem levně koupila hrad, no, to by nebylo nejhorší, ovšem při vyklízení se zjistilo, že nějaký idiot vynesl do té úplně nejvyšší věže automatickou pračku značky Tatramat a červotočivý waškostn, který vážil snad 300kg. Když jsem tu pračku nesla na zádech po točitých schodech dolů, ukrutně mi ruplo v zádech, čímž jsem se probudila. Nademnou stála partnerka, která mi zvěstovala, že se nám definitivně podělala pračka a pokud se ptáte na hexnšus, pak ano, probudila jsem se s ruplými zády. Stále se odhodlávám tu sračku rozebrat, tedy chci říct pračku, protože po zkušenostech s víceúrovňovými sny doufám, že toto se mi také zdá. 

Nečekala jsem, že to připustím, ale zdá se mi, že ty perverzní sny byly přece jen o něco lepší než toto, vlastně bych se do některého z nich docela ráda probudila. A mimochodem, ten hrad neměl v podzemí mučírnu, inu říkala jsem, že ten sen nebyl vůbec perverzní…

[jetel]

Z deníčku sčítacího komisaře

...

Já: Tady máte formulář, obálku a můžete to pak odevzdat na poště.

Paní: A nemůžete mi těch formulářů dát víc?

Já: Bohužel, je jeden na domácnost.. leda by vás tam bylo víc jak pět.

Paní: Co když to zkurvím?

*Dvě vteřiny ticha, kdy jen nehybně stojím a zírám, protože jsem právě slyšel paní kolem osmdesátky říct, že by mohla něco zkurvit*

Paní: Vy nepočítáte s tím, že bych to zkurvila, co?

Já: Ne no. Ale na tom vlastně nemáte co pokazit. Letos se tam už neptají na počet ledniček a mixérů v domácnosti.

Paní: No.. to je dobře, to byly dobrý píčoviny.

Já: *smích*

[zaseaz]

DEN 7.

Farský les | 08:23

Je ráno, svítí slunce. Nikdo mě nepodřízl, tak si na oslavu sladím černý čaj. Přemýšlím nad místem, kde jsem nocoval. S přáteli čundráky, se kterými jezdíme do lesů, si čas od času během chůze krajinou klademe vzájemné otázky: „Kdybys byl na vandru sám, spal bys tady?“ a ukážeme na nějaké specifické místo. Vtipné je, že většinou zazní NE! SÁM NE. Kdyby se mě někdo zeptal včera, tak mu odpovím přesně takhle: Kurvažene. Nedokážu to vysvětlit nějak logicky, fakticky. Prostě ti součet evolučních slepých uliček (nebo prostě pocit? :D) říká, že tady ne. Dál není třeba pátrat. Dneska ten samý stres z hledání vhodného místa před deštěm zažívat nechci. Nebaví mě to. Chci jít naprosto vklidu, myslet na housenky, nebo možná vůbec nepřemýšlet, neřešit, kde se večer složím. Koukám proto do oficiálního trek listu stezky a nacházím horskou chatu v Zákoutí. Volám a domlouvám si nocleh…��.Hele, housenka...

Hora sv. Šebestiána | 11:18

Šplhám se na kopec nad Horou sv. Šebestiána. Chci vidět tu útulnu, nad kterou jsem ještě včera mírně přemýšlel. Byly tu ale dva háčky, za prvé na webu Krušnohorské útulny nebyla fotka (takže neriskovat) a za druhé byla od altánu ve Farském lese vzdálená další dlouhé kilometry. A helemese, ona fakt existuje. Leží těsně pod větrnými turbínami nad městem a vypadá vcelku použitelně. Do patra, do kterého se dá údajně vylézt po piknikovém stole, se vážně člověk dostane. Jen musí mít tak 190 cm nebo vysoké gymnastické nadání!!!! Sám s krosnou bych se tam večer vážně nedostal. To bych asi lehnul pod turbínu a čekal, až se ulomí. Uff. Pořizuji jen fotky pro jejich web (pro ostatní umělce) a scházím do městečka.

Hora sv. Šebestiána | 12:13

Život je hořký, bohudík! Víc než dřív chápu slogan, na který civím. Venku zase šíleně chčije, já mačkám plechovku piva, jím párek a teším se na kafe. Sedím na Shellce u rychostky do Německa. Hora sv. Šebestiána je totiž přímo na hranici. A tahle skutečnost dává městu puch. Zavřené hotýlky na náměstí vypadají jako vybydlené kulisy z natáčení o aljašské zlaté horečce, nejhezčí dům je tady bordel. No vážně katastrofický pohled. Nabíjím telefon, vyřizuji práci a ztrácím se opět v lese.

Někde u Kamenné hůrky (878) | 13:00 až 17:00

Skromné zápisky z mého deníčku:

Déšť. Bažiny. Prší. Kunda déšť! PRŠÍ!! ….

Tolikrát jsem se během dne zatím nepřevlékal. Nakonec už to nemá smysl. Jsem mokrý, jsem promočený, jsem … už ani nejsem nasraný. Nastartují mě zase až kilometry asfaltu.… bolí mě strašně nohy. A co víc? Natekl mi tentokrát pravý kotník! Demotivace 99 procent. Jediné procento útěchy je to, že budu spát v posteli. A bude sprcha. A sucho.

Zákoutí | 18:21

„Začneme pivem,“ hlásím tuto povinnost majitelce horské chatičky. Po okamžiku mě uvádí do noclehárny, jak se pokoj jmenuje. To je pohled. Místnost totálně plná postelí. Jedna vedle druhé. Bez mezer vedle sebe. Stačí se v noci převalovat a hlava nehlava urazíte po tomto letišti 15 metrů. Říkám si, že bude zajímavé, až na tu runway přicestuje nějaká cestovatelka. Ha haha. Ve vší počestnosti, samozřejmě!

Zpět do reality. “Je to horská chata,“ culí se prsatá majitelka. „Jen mi nahlaste, ve které posteli spíte,“ upozorňuje mě. „Ve které? V každé chvíli,“ komentuji (myslím si, že vtipně). „A prosím vás,“ doplňuji při jednom „mohl bych si za příplatek poručit ručník? Já že bych si dal sprchu.“ „Hm… tak to nevím. Ručník nemám, ale mám povlečení na polštář, tak tady máte.“ Beru všemi deseti a jdu do sprchy v duchu 90‘ školy v přírodě.

Zákoutí | 19:43

Sedím venku, srkám horkého turka. Přisedl jsem si k jinému trampíkovi. Ten je tu jen na skok. Jmenuje se Patrik a vyráží na víkendový vandr. Tady se zastavil jen na pivko. Nakonec jich spolu dáme celkem 6. Je zima, zase prší, a tak sedáme do interiéru. Smějeme se, říkáme si historky. Nabádá mě, že se můžu přidat k nim během zítřejšího spaní u zámku v Jezeří sedícího na patě povrchových dolů nad Litvínovem. To musí být monumentální pohled na tu zdevastovanou pánev. Ale rozhoduju se že ne, je to až moc mimo mou stezku. Loučíme se. Já dál piju pivo, jím utopence a suším boty u hořících kamen. Doufám, že ten nateklý kotník bude do rána zdráv.

[opily-zajic]

Atrofie hrdosti

pozůstalé fragmenty mé pýchy

v propadlišti dějin

Servilní chtíč

obavy o neúplnosti šancí

snad i v tvé hlavě