#stezkaceskem

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 2 - 26km

Probouzím se v půl 8, dám si u Šárky kafe a z okna vidím že prší. V 9 má přestat, ale to je až za dlouho. Balím věci a vytahuju nepromokavé oblečení a fusak na batoh. Vyrážím a déšť je dost vydatný. Dostávám se za město a mířím na Velký Polom. Když se dostávám na lesní cestu k prvnímu stoupání, začíná legrace, která nemá skončit, až do konce dne…o tom ale ještě nevím. Takže se drápu nahoru doslova skrz bahnitou řeku, kde není kam jinam šlápnout. Nepromokavé boty vydržely asi půl hodiny, pak neměly šanci :) Člověk se ale chůzí zahřeje, tak to ani nevadí. Po strmém výstupu dorazím na Kamennou chatu, která je zavřená, tak kafe na zahřátí nebude. Z mlhy se vynořují dvě slovenské dámy, kterým tato skutečnost také neudělala radost. Pokračuji dál a zanedlouho poznávám, proč má Velký Polom takové jméno. Cedule jen na vlastní nebezpečí, mohou padat stromy a větve…tomu se dá věřit, protože přes úsek cesty asi 300 metrů, musíte přelézt asi tak 100 padlých stromů. Ne, nejdou obejít 😅 Cesta je tu vážně skoro neprůchozí. Takže trpělivě překračuji stromy v úrovni stehen s 14ti kilovym batohem v mlze a dešti. Je to docela sranda, ale je to vyčerpávající. Jestli mi to tady někde ujede a napíchnu se na větev, tak semnou bude ámen.

Časem tento náročný úsek zdolávám. Jsem docela rád, že ten nejhorší výstup mám za sebou hned ráno, kdy jsem ještě při síle.. Dostávám se na vrchol, kde je info cedule taky dost “v polomu”, protože na ní asi spadl strom :) Dávám vítězné selfíčko a už se jde níž k Muřínkovskému vrchu. Krásné poutní místo na které jsem se těšil, už když jsem ho viděl na fotkách. Dávám si oběd, doplňuji vodu ze studánky a jde se dál.

Celou cestu se člověk brodí bahnem a kouká kam šlápnout, což dost rozbíjí tempo chůze. Občas si může člověk vybrat jestli projít velkou nebo malou louží. Brodím se horskými bystřinami a cesta je vážně těžká. Na paloučku rozježděném těžkými dřevařskými stroji mě ale sklopený zrak uchránil od toho, aby mě skalpovala ulomená břízka, uf. Mohl sem mít nepěknou odřeninu. Déšť se střídá se sněhem a občas jsou v tom kluci spolu. Když si sundám kapuci, že už je po dešti, tak do 5ti minut začne znovu. Celý den je mlha, že není vidět na 50 metrů. Za normálních podmínek by z vyhlídek byl asi hezký výhled-no, možná jindy :) V lese je šílená mlha a tma, takže jdu jak hájem ze Sleepy Hollow. Chyběl jen bezhlavý jezdec, i když…možná že tam byl, ale nebyl vidět. Občas se nacházím v hlubokých lesích na odlehlých místech fakt in the middle of nowhere a je to docela skličující pocit.

Poprvé jsem taky řádně zakufroval, protože jsem netrefil cestu, která se lámala a kus nebyl značený, jak stálo i na mapě. Takže jsem si vyšlápnul kopec v dost nebezpečném terénu plného větví a klouzavého podloží. Nadával jsem jak špaček.

Laboruji s myšlenkou, že se někde ubytuji a usuším, namísto toho abych celý mokrý šel spát ven. Dojdu do Bílého Kříže, dám si jídlo, možná se podívám chvíli na hokej a promyslím to, říkám si. Naproti občerstvení je hned ubytování. Když dorazím, tak na mě padne trochu depka, protože je všechno zavřené. No nic, půjdu hledat nějaké místo na spaní do lesa. Po pár kilometrech už fakt nemůžu, bolí mě záda z batohu…což mě ostatně bolí celý den, ale už sem fakt vysílen, což dokládá i muj brejkdénc na bahně, kde se sebou fláknu. Docházím až k chatě Doroťanka, která je opět zavřená. Tohle je fakt test :) Vysťavenej jdu ještě kus dál a nakonec nacházím hezké místo kde to zapíchnu.

Dneska to byl survival, jak má být. Postavím tarp, sundám si mokré oblečení a boty. Uvařím si jídlo a čaj, píšu Olince a pak zahrabanej ve spacáku zapisuji dojmy z dnešního dne. Ze dne, kdy jsem si připomněl, jaké umí být hory. Krásné, ale i drsné.

P.S. Vzdávám poctu nepromokavému přehozu přes kalhoty, jako nejlépe investované dvě stovky ve výbavě 😄 A také holím, se kterými jsem se už naučil a které mi nejednou zachránili život. Díky 😁

[zaseaz]

DEN 10.

u rybníčků | 08:44

„Musím si spolu vážně promluvit. Takhle to dál nejde. Buď já, nebo ty. Ale kdo je kdo? A kdo chce co?“ mluvím sám se sebou. Nakonec mlčím, protože nevím. Jediné, co je mi naprosto jasné, je to, že dál pobyt v Krušných horách nesnesu. Že je dneska musím nutně překonat. Což znamená zdolat Děčínský Sněžník. Což znamená ujít 35 kilometrů, samozřejmě ne úplně po rovince...Prásk. Láme se mi lžíce u snídaně. To se jako nemám už ani najíst? Všecko mě sere. Naštěstí si zrovna píšu s dvěma přáteli. Oba o mém výkonu nepochybují. Já pořád ano.

u rybníčků | 10:30

„Tys pořád nevyrazil?“ píše mi jeden. Ale jo, už jdu na to. Sám cítím, že chtít ujít 35 km, ale vycházet v půl jedenácté, je prostě nesmysl.

Komáří hůrka (808) | 11:31

Ušel jsem asi 2 km. Stojím, koukám do otevřené krajiny z vyhlídky, piju kávu. Je to takový moment jako zatravňovák v hovnech. Prostě můžete pokračovat. A taky vím, že další zastavení si dovolit nemůžu, a že ani žádné nebude. Vyrážím po Fojtovické pláni do Východních Krušných hor. Krajina se mění k obrazu mému.

Fojtovická pláň | 12:48

Sedím na zemi a fačuju si levý kotník. Zase natekl. Jediný krok mi nedá zadarmo. Tejpuju prsty, tejpuju patu.. proměňuju se v mumii. Zbývá asi 30 km. Jsem blázen? To nemám šanci zvládnout. Bolí mě ramena z krosny, pořádně jsem několik nocí nespal, nohy na hadry. Ale motivace zamávat Krušným horám je vysoká. Vstávám. Jdu.

Adolfov | 13:12

Vycházím z lesa a hrozně v dáli vidím stolovou horu. To… to, to musí být Děčínský Sněžník. Zastavuju se. Chvíli nemám ani myšlenku. Ta hora je tak strašně daleko, že přeci není v lidských silách tohle za odpoledne ujít. S bolavýma nohama a 15kg krosnou. Musím logicky zvážit mezikrok, že to dneska zapíchnu někde u paty hory, možná někde v Petrovicích nebo v Tisé. NECHCI. Chci tam vyjít DNES. Bytostně mi to svírá srdce.  

jdu jdu jdu

Popsat stav, který zažívám, nejde. Jdu, ale nemyslím. Nejsem totiž Já. Jsem chůze. Stal jsem se jí celý.  

Krásný les | 14:44

Procházím pod dálnicí do Německa. Nohy mám těžké, tak zastavuju a odpočívám ve stoje. Vytahuju z kapsy mobil a po pár dnech zkontroluju pracovní e-mail. To, co nacházím, mě rozebírá na prvočinitele. Celou dobu tam tikala bomba, která brzy vybuchne. Když jsem v Kolibě Lupin odesílal pracovní lejtra, byl jsem na sebe pyšný. V mobilní verzi e-mailu jsem ale nescrolloval do strany, kde na mě čekaly další 2 dokumenty. Ty je nutné vypracovat do zítřejšího dne...

Přichází snůška těch nejvůlgarnějších slov. Jindy mi to pomůže, teď se mi ale vůbec neulevilo. Potím se víc, než doteď po destíkách kilometrů. Tohle je prostě úplně v prdeli. Když budu pochodovat, třeba mě něco napadne.

někde | 15:11

Napadají mě 2 varianty, jak průser vyřešit, aniž bych musel pouť přerušit a nemusel se vracet domů. Přičemž varianta č.1 je ta hlavní. A to obrátit se na dalšího Trail Angela po cestě. Zítra po sestupu z Děčínského Sněžníku půjdu kolem paní, která by mi teoreticky mohla pomoci. Pustit mě k sobě, půjčit mi PC a nechat mě hodinu pracovat (to je ale nesmysl, že?). Varianta druhá je taková, že povinnost přehodím na kamaráda spolupracovníka, ale udělat mu to za minutu dvanáct je kurevstvo.  

pastaviny | 16:00

Dneska se mnou není sranda. Neexistuje nic, jen krok za krokem, přibližující se Sněžník i pracovní průser.

Petrovice | 17:05

Jak hadrový panák vcházím do Petrovic, dalšího příhraničního městečka. Bizárek se opakuje, korunu tomu dává obchod, kde je z potravin (1!!!!) paštika a asi 4 balené kroasany. Beru. Doplňuju i 2 litry vody. Čeká mě stoupání, tak proč si batoh nezatížit. Večer si díky vodě udělám pořádnou večeři, ráno snídani. Aby mi to šlapalo do kopce s ještě těžším batohem, piju na ex redbulla. Dodávám si sebevědomí a dostávám se do tempa.  

Ostrov | 17:21

Začínají se mi zavařovat nohy. Puchýře mě bodají. „Vidíme Ježíšovo utrpení snášet tiše a jemně, proto snášejme utrpení s radostí, jak to chce otec Bůh,“ opakuju si liturgickou báseň z kříže na Špičáku.

někde po Sněžníkem | 17:40

První pískovce jako vstupní brány, klaním se jim. To je znamení. Vyděržaj pioněr!

někde po Sněžníkem | 18:00

Dávám si další energetickou tyčinku, pojďte, nožky! Slunce, ty ještě sviť!

Sněžník | 18:30

Cílová rovinka. Asfalt pod Sněžníkem znám, už jsem skoro tam. Já stoupám, lidi scházející k parkovišti, s kočárky a podpatkama se za mnou otáčí. Lýtka mám zcákané, obličej nerudný, pohled jako byste zamávali rudým šátkem. Vím co chci a už to držím za pačesy. Chci vrchol a západ slunce!

Děčínský Sněžník (723) | 19:04

35 km. Povoluju přesky, krosna padá, až se zapráší. Stojím na samém horizontu. Nad skálními sochami Tří králů. Slunce zapadá. Na zem dopadám i já, a to v konzistenci kravince. Sakra! Na tuhle osobní oslavu nemám ani kapičku moku. Beru poslední zbytky sil a nalehko bez batohu jdu další stovky metrů do hostince na východní straně.  

Děčínský Sněžník | 19:35

Stojím ve futrech restaurace, která zavírá za 25 minut. Dovnitř se nesmí. Zvoním na zvonek a chci si poručit plechovku piva. Užiju si ten západ slunce pořádně hořce. „Nemáme,“ říká protivně paní v šedé teplákovce celé umaštěné. To je pohled. Není jasné, kdo vypadá zdevastovaněji. Jestli poutník po 10 dnech tortury nebo tahle paní po dnešní šichtě. Jako kompromis volím malou desítku ve skle. Jedním polknutím ji mám v sobě, vážně se mi motá hlava. Cítím se opilý.

Děčínský Sněžník | 22:45

Je noc. Hvězdy jako na dlani. Ležím v naprostém tichu na hraně skály. Koukám vzhůru. Dnes poprvé nepršelo. A nebude ani v noci. Po deseti dnech! Tomu říkám grandfinále. Zvládl jsem to, ušel rekordní počet kilometrů, ukončil Krušné hory takhle symbolicky. Dochází mi, že bude fajn to všechno ukončit. Ne že bych skočil ze skály, ale vrátil se na chvíli domů. Nohy mám na hadry, na regeneraci budou potřebovat aspoň dva dny. Trail Angel není k dispozici, na mobilu tu práci nezvládnu. Powerbanka je na nule. Práci předelegovat nejde. Ignorovat ji taky ne. Rychlík z Děčína je za hodinu a půl v Praze. Vše do sebe zapadá. Koukám na ta krásné světýlka nademnou, pak do zbrusunové slunečné předpovědi a říkám si: OD ZÍTRA MÁME V REPUBLICE ČASY BEZ DEŠTĚ, MRAKŮ A BOUŘEK. Za Labem mě čeká krásné pískovcové Hřensko a okolí. Zní to až pohádkově. CO JÁ BYCH TADY DĚLAL.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 1 - 15km

V půl 8 vyrážím vlakem z Hlaváku do Bukovce - nejvýchodnější vesničky ČR. Jelikož jsem vstával brzo, tak sem si dal ve vlaku snídani a zbytek cesty budu spát. V mezičase nabíráme 10 minut zpoždění a já už hledám taxiky v Třinci, protože nestihnu přestup na bus. Jak je to možné jedeme pořád, žádná výluka ani čekačka. Až po mé výzvě “koukej to práskat na ten Třinec” svou ztrátu vlak dohnal a přípoj sem stihl 😛 Už při kratších přesunech mezi dopravními prostředky jsem zjistil, že mám převážený batoh na jednu stranu a tahal mě za rameno. Až tam dojedu, tak to musím přeskládat. Po 13.hodině konečně vystupuju v Bukovci a mažu na nejvýchodnější bod ČR, ať se tam můžu vyfotit a už konečně vyrazit. Jindy už nemusím hnát, ale dnes to potřebuju ujít na domluvený nocleh. Fotím se, zapisuju se do knihy, posílám pohled, přeskládám batoh , dělám zápis do deníčku a u toho pucuju řízky.

Je přede mnou 15km do Mostů u Jablunkova k Šárce. Je fakt krásné počasí, takže sem zpocenej za 10 minut v kompletu a pokračuju dál. Poprvé v životě si nastavuju hole a…nějaký čas to asi potrvá než si zvyknu a nebudu u toho vypadat jak trubka. Cesta docela odsýpá, první zadejcháni, stoupání a první z mnoha nadávek na těžkej batoh!!! Můj úhlavní nepřítel na cestě. Musíme si na sebe teprve zvyknout. Míjím Komorovský Gruň a přicházím na Gírovou. Čas mám dobrý a na chatě mají ještě otevřeno, tak si dám první pivo a pokecám s milými místními, ptající se na mou cestu.

Pokračuji kolem velmi zajímavého sesuvu půdy a několika přístřešků, kde si vždycky po 3-4 km odfrknu. Po cestě potkám i jeden indiánský bezkemp, s krásným výhledem do kraje, kde jsou v dáli vidět i zasněžené kopečky slovenské Fatry. Když se blížím k Mostům u Jablunkova, už mi Šárka volá, kde se sejdeme. Skáčeme do auta, jedem na jídlo do místního motorestu a vedeme první konverzace. Poté mne Šárka bere domů a oznamuje mi, že budu spát na gauči, což jsem si ani ve snu nepředstavoval. Myslel jsem si, že si rozdělám tarp na zahradě a přitom se na mne chystal takový luxus. Po krátkém ubytování vyrážíme ještě na procházku po okolí, kterou mám i s odborným výkladem. Navštívili jsme místo bývalého městského opevnění Šance. Pak jdeme domů a u čaje si moc hezky povídáme o svých životních příbězích i o společných zájmech. Šárka je velmi hodná, pozitivní a usměvavá. D��kuji mnohokrát za to. Udělám zápis do “knihy návštěv”, nahlédnu do půjčené knihy o Abhejali Bernardové a usuzuji, že si ji asi budu muset sehnat a přečíst. Teď je ale čas jít spát. Zítra bude velký den. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 33 - 15km

Vstávání v 5 je trochu vysvobození, protože je dost frišno a to hlavně díky větru a nočnímu dešti. Za 6 hodin mi to jede domů a ještě bych se rozhlédl po té slavné Modravě. Už na začátku etapy jsem si slíbil steak až tam dojdu, ale jelikož jsem se rozhodl jet domu dříve, tak v tu dobu ještě vařit nikde nebudou. Škoda no, tak třeba příště.

Vyrážím s čelovkou do tmy, deštíku se sněhem a větru. Zvolil jsem vzhledem k odjezdu i trochu kratší trasu a minu možná to nejhezčí co dnes mohlo být a to jsou slatě před Modravou, takže taky příště. Jde se docela dobře a delší odpočinek mezi pochody je znát, přijde mi, že mám více sil. Dnešní cesta bude pouze smrkovým lesem, který je však hodně plný a krásně zelený. Což uvidím až tak za hodinu. Nyní jsou to černé siluety zahalené do těžké mlhy, kterou valí silný vítr a odhalují se souměrně s tím, jak se jim blížím.

Po menším výstupu jsem na rozcestí k blízkému pramenu Vltavy, kam se samozřejmě zajdu podívat. Cestou si zpívám píseň z televizního pořadu o pramenech řek, který běžel na České televizi. “Půjdem zpět k pramenům. K vodě a kamenům, k vodě a pramenům. Zpět k pramenům.” Po půl kilometru jsem tam a pramen je díra v zemi, ke které vede dřevěná lávka. Pohoda, ale na turistické známce co jsem si včera koupil, stálo, že skutečný pramen je ještě někde trochu jinde. No a pak se v tom vyznejte.

Začíná pršet hustěji, tak si beru nepromokavé kalhoty a mašíruju dál. Jeden delší výstup na Černou horu, při kterém zdolávám i kilometr sněhové cesty.

Pravděpodobně zbytky běžkařské štráse. Pak už jen pár kilometrů mířících do údolí stejným smrkovým lesem dýchajícím svěžestí. Když sejdu dolů, přes dřevěný most přejdu Modravský potok a pak jdu zbývající dva kilometry v jeho doprovodu. Krása.

Přicházím do Modravy a času mám dost. Jdu se podívat do infocentra, kde mě paní odpálkuje, že mají inventuru a nemůžu si nic koupit. Hm…Nechá mě alespoň dát si razítko do notesu a snad už abych šel. Bus jede za hodinu, tak se jdu podívat po nějakém jídle, ale jsem tu brzo, tak je vše zavřené a plotny studené. Dostal jsem tip na restauraci Zlatá stezka, kde mají sice napsáno “Zavřeno,” ale pán mě vidí a hnedle přiskočí mi otevřít a nabídnout mi cokoliv, kromě teplé kuchyně. Trochu jiný přístup než v infocentru, ale chápu, každý někdy nemáme den. Pán mi ochotně nabídne zbytky z hotelové snídaně, po kterých s velkým díky skočím a narvu se s chutí, jako kdybych týden nejedl…no skoro to tak bylo 😃 Bufet mám pro sebe, tak se najím do syta. Za chvíli mi jede bus, tak zaplatím a odcházím. Díky moc, fakt doporučuji. Cesta zpět je trochu krkolomná, s několika přestupy a celkově pojedu sedm hodin, ale to už je mi jedno. Po návratu musím tento údaj poupravit, protože v Srbsku vlak zastaví a 3 hodiny nejedeme. Vítr shodil strom do drátů, nejede nic a musíme čekat až to opraví. Mě to ale nějaké velké vrásky nedělá, protože nemám sílu si je dělat a tak v pauze odpočívám a píšu zápisky. Kolem 7.hodiny večer se konečně rozjedeme směr Praha. Vracím se domů za rodinou a s dobrým pocitem, že jsem celou etapu zvládl, jak jsem chtěl. I když teda musím říct, že jsem si asi naložil trochu víc, než by bylo zdrávo.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 32 - 15km

Aaaah, odpočinkový den. Dnes je přede mnou jen 15km, takže si trochu přispím a mám pomalejší ráno. Pokecáme ještě s partičkou z večera a vyrážím až po desáté. Dnešní den mám za odměnu a žádné brutální stoupání mě nečeká. Pár táhlejších výstupů je jistotou, ale jde o kopce, žádné velké vrcholy. Navíc krásným lesem, který lemují balvany pokryté mechem a všudypřítomné padlé stromy. Les se pak vždy vykousne malebným paloukem, který s výše jmenovaným dokáže vytvořit tajuplná a mystická prostředí.

Přicházím na rozcestí, které má stejnou atmosféru a dýchne tu historie a pomíjivost časů. Horní Světlé hory byla osada o 95 domech, což je solidní a ze kterých zde zůstaly jen základy. Po vzniku hraničního pásma byly, stejně jako mnohé další, srovnány se zemí. Co tu ještě připomíná stavbu, jsou rozvaliny tehdejší školy, která měla i patro.

Jakoby na památku, by se mohlo zdát, kolem školy kvete fialovo-modře celá spousta Plicníků. Proti svahu se pak všude kolem zařezávají kamenné zídky. V podstatě nic k vidění, ale úžasné. “To jsou paradoxy, pane Vaněk…” jak by řekl sládek z Audience. Chvilku tu spočinu a zamýšlím se, poté pokračuji dál.

O pár kilometrů dál je to podobný příběh u vesnice Žďárek, kde lidé prakticky neměli co dělat a museli se uživit, navzdory půdě chudé na minerály, což ztěžovalo chov dobytka. Někomu se zde přeci jen dařilo a byl to Emil Habelsberg, který vyráběl limonády a jeho rodina provozující hospodu a obchod. 

Do třetice pak procházím Knížecími pláněmi, kde zbyly pouze základy kostela a hřbitov. Schwarzenbergové zde povolili dřevorubeckou osadu, kde každý nově příchozí musel na vlastní náklady vykácet přidělený prostor, kde měl stát jeho dům. Zároveň se zavazovali k 16 dnům roboty za rok i k pokácení určitého množství dřeva za stanovenou mzdu. Z těchto povinností se vyvázali až v roce 1913. U kostela je zvláštní erb, kde jedním z výjevů je havran, který klove oko trpící hlavě. Musím se podívat co to znamená. 

Pokračující příjemnou cestou dojdu až do Bučiny, kde budu spát. Penzion na Alpské vyhlídce má otevřeno a při cestě k němu, můžu pozorovat rekonstrukci pásu železné opony.

Času mám dost a stihl jsem to předtím, než začalo pršet, tak si dám jídlo a k tomu pivečko. Venku začíná slota a déšť se sněhem, tak tu zvostanu skoro až do zavíračky, abych v tom strávil co nejméně času. Pak už je čas, doplním vodu a sunu se k nocovišti, všechno je mokré, tak jsem hodně rád, že je naproti přístřešek a nemusím stavět stan. Fouká tu jak blázen a jsou 2 stupně, pocitově mínus 2. To bude noc. Rychle to rozbalím a sebe zabalím. Abych zítra nemusel přijet domů až večer, budu vstávat už v 5 a pojedu dřívějším autobusem z Modravy. Snad tu na Kvildě nezmrznu, ale je to challenge. To dám. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 31 - 27km

Plecháčku jeden, však já na tebe vyzraju. Doteď jsi to nevěděl, ale dole jsem nabral síly a teď ti vpadnu do zad jinou cestou, než sis myslel. Vydávám se po naučné stezce, která vede až k vrcholu. Jsou to sice opět schody z kamenů, ale stokrát schůdnější než včerejší cesta. Plny sil se tak drápu na vrchol a jde to, cestou doplním vodu u studánky a zanedlouho jsem u vyhlídky Lipno, kde mám Plešné jezero jako na dlani.

Také tu stojí monumentální pomník jednoho z největších milovníků, Stiflera. Jestli jsem to jméno popletl, tak se omlouvám. (Adalbert Stifter, šumavský básník)

Cesta pak pokračuje obdobně jako včera, přes nevyzpytatelný sníh. Jde to ale lépe a tolik se tu nepropadá. Za chvíli už jsem na na vrcholu a znamenitě si zařvu, že jsem to dokázal. Vydrápu se i ke kříži, stojícímu na balvanech a dám si vítězné foto. Trochu tady fouká :)) Hoře zdar! Jsou tu schovaná i pěkná razítka, ale jsou vyschlá, nebo spíše mokrá. Škoda. 

Odfrknu si a pokračuji po hřebenu přes Rakouskou louku a Hufberg na Trojmezí, kde se střetávají tři republiky. Cestou se stále prodírám sněhem, tak je cesta pomalejší. Potom vrchol Trojmezná a dolů opět kamzíkovskou trasou na Třístoličník, kde si vzpomenu na svoje rána. Haha. Je neděle a je tu dost lidí, kteří jdou opačným směrem. Pak už jen vyběhnu strmou asfaltkou k vrcholu a jsem tu. Jdu se podívat na vyhlídku, ale je dost zataženo. V místní hospodě se občerstvím gulášovkou ale je tam hrozný teplo, což mě unavuje, tak musím rychle vypadnout. Teď už budu kus jen scházet. Protože je na mojí trase kvůli Tetřívkovi uzavírka úseku asi 2 km, tak budu muset jít asi 15 km Německem, ale tak alespoň uvidím Šumavu i z druhé strany. Asi 2 km dolů je slézání opět mokré a výživné. Když se dostanu níže, tak cesta je již pevná. Super.

V Německu se daleko častěji dívám na mapu. V “rajchu” sice mají trávu zelenější, ale co se týká značení jim nevěřím a dělám dobře. Značky nejsou moc viditelné a rozdělení na barvy neexistuje. Les je tu ale moc hezký, až dojdu k jezírku z chatičkou Kreuzbachkrause, které se jmenuje po říčce, která tu protéká. Na chvíli tu spočinu a kochám se tou nádherou, která mi připomíná Vysočinu.

Pokračuji dále národním parkem kolem vodopádů, které jsou spíše kaskádou a navíc tu jsou zrovna lidi, tak ani nic nefotím. To spíše údolí, které tu vzniklo sesuvem půdy. Po dalších 2km vycházím z parku a po betonce mířim do Haidmuhle, což je menší městečko a hned je vidět, že rozhodně nejsme v Čechách. Každý barák velký jako penzion a vycizelovaný stejně, jako auta stojící před nimi. Ty němci prostě umí. Občas se pozdravím s místními a capu po asfaltu, a ozývají se mé mokré boty, které vydávají zvuk, jako bych v nich měl žáby.

Cesta je monotóní a úmorná. Následuje Theresienreuth, Auerbergsreuth a Bischofsreuth do kterého vede hóóódně strmý kopec. Proběhnu městem a už je to jen asi 3km, než zatočím na lesní cestu.

Tady už se příjemnější cestou dostávám až k hraničnímu přechodu Strážný a šup zpět do Čech. Když se nad tím tak zamýšlím, tak hraniční přechody jsou hrozně škaredá místa, navíc se zvláštní atmosférou. Udělám si tu menší nákup ve Free shopu a už je to jen 3km do nocoviště. Když sejdu z té šílené silnice, dostávám se okamžitě do krásné části lesa, kterou bych tu hned takhle nečekal a v klesajícím slunci nabízí nádherné pohledy.

Útulné zelené uličky ze stromů, borůvčí, či z balvanů obalených mechem. Poslední menší výstup a už jsem v nocovišti, kde bojuji se stanem, respektive se zatlučením kolíků, které do kamenitého podloží jsou jen velmi obtížně, spíše nejdou. Tak je to takové provizorní. Nesmí foukat a nesmí pršet. Jinak to vydrží. Připojuji se k milé partičce, která tu také nocuje. Pokecáme, uvařím si jídlo a jdu spát pod nebem plným hvězd. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 30 - 27km

Nejvíc hard den začíná hezky. V noci bylo teplo a dobře jsem se vyspal. Zpětně si uvědomuji, že jsem vlastně již měsíc na cestě, hustý. Týpka ráno ještě potkám jak vyráží na trať, tak se pozdravíme a začínám balit. Vyrážím před 8 a vidím Lipno, jak vstává a válí se v mlze.

Cesta pak vede idylickým lesem. Po jeho opuštění jdu kolem zajímavých mokřadů a poté opět krásnými pastvinami u Račína, které jsou nekonečné a vedou ze svahu do údolí, kde by si člověk přál mít zorb a kutálel by se hodně dlouho krajinou, co doslova dýchá. Všude kolem jsou kravičky, které se na těch nekonečných loukách musejí mít prostě skvěle.

Poté přicházím do Přední zvonkové, kde míjím bufet u Kissáka, sice jdu brzo, ale sednout se tu dá. Tak si dávám pauzu, než začnu chodit jen nahoru. Tenhle stánek, jak již jméno napovídá, je stylizován ke kapele Kiss. Plakáty, vlajky, desky, fotky, figuríny, všechno. Fotím si to, když tu se objeví pak Kissák osobně. Otevírá až za dvě hodiny, ale ochotně mi dotočí vodu a prohodíme pár slov o americké kapele. Fajn člověk. Díky moc!

Nevím kdo je jeho návštěvníkem, protože ve vesnici jsou tři domy a pak obrovský hospodářský…cosi. Pole, krávy, však víte, ale je to obrovský. No a tady příjemná cesta končí. Pár kilometrů se jde po asfaltce a pak šup do kopce směr Smrčina. Je to záhul, ale ještě to jde. Po cestě se posilňuji dalším jídlem a pokračuji dál přes Tetřeví a Tokaniště až pod Smrčinu. Nad 1100 metrů už se objevuje první sníh. Teď už to můžu říct, ale 1,5 km na Smrčinu je cesta uzavřená bezp.vyhláškou kvůli souškám ….ale žádný striktní zákaz jsem tam neviděl. Spíše vstup na vlastní nebezpečí. Navíc sem neměl kudy jinudy jít. Další a další kilometry obchůzky bych nedal.

Jak nebezpečně cesta vypadala, taková i byla. Padlé stromy, místo stezky řeka a tající sníh, pod kterém vedou další říčky. Na sněhu nevíš jestli ti to uklouzne, nebo ti noha zajede po stehno do sněhu, což se tak pravidelně střídá každý druhý krok. Sice jdu jako Legolas, ale ten měl akorát luk a ne dvanáctikilovej batoh. Lopotím se ten kilometr a půl, celou hodinu. Stavím, odpočívám, hledám nejschůdnější cestu, stopuji ty, kteří tu byli přede mnou. Je to zdrcující a nebezpečné. Mám trochu strach, protože každý další krok prostě nevím co přijde a tady v zakázaném úseku nesmím padnout. Pomalu se dosoukám nahoru a kousek od rozcestí je cedule Smrčina a horní stanice lanovky Hochficht. Sláva, jsem tu.

Za odměnu si vařím kafe, odpočívám a koukám na okolní sjezdovky přímo na rampě, kde dosedají lyžaři. Také suším totálně mokré boty a ponožky i když vím, že je to k ničemu, jelikož se teď již pořád budu pohybovat po rozbředlém sněhu. To nejhorší mám za sebou…jsem si myslel. Myšlení je ale matka omylu a čeká mě asi nejdelších a nekonečných 6km v životě.

Pokračuji na další vrcholy Schonbergfelsen, Hraničník a Studničná rozbombardovanou krajinou mrtvých stromů, což je smutný pohled. Smutné je taky chybějící značení, které mě opět žene velmi nebezpečnými cestami. Když upadnu, tak se budu kutálet hodně dlouho. Stezku nakonec objevím a konečně po nějaké době sejdu dolů na hraniční přechod Nová Pec a Říjiště, kde v podstatě začíná cesta na Plechý. Já chci ale na Plešné jezero, kde budu spát. Tak si bláhově myslím, že sejdu dolů k jezeru a na horu půjdu zítra. Opak je ale pravdou. Mapa mě vede tak blbě, že v podstatě absolvuju polovinu cesty na Plechý, abych zatočil a zase šel dolů. Cesta nahoru je ale brutální a nebezpečná. Vysoké kameny, opět bláto a potok valící se dolů a vidina cíle v nedohlednu. Jdu tam další třičtvrtě hodinu, zatočím na žlutou, která začíná padlým stromem a prakticky ta samá cesta vede bokem dolů. Možná to někomu přijde v pohodě, ale mě teda ne. Nejsem možna tak zkušený a jsem rád, že jsem se nijak nezranil. Hrůza a mapa furt ukazuje 3 km. Začínám si myslet, že to Plešné jezero je jen mýtus. Po další třičtvrtěhodině se dostávám dolů na rozcestí. Rozbitej jak cikánský hračky. Teď už jen kamenitou cestou kolem Kamenného moře (skalní útvar) na který se ani nehrabu, protože bych tam někam zahučel do neznáma.

Za pár kroků už je Plešné jezero, které je opravdu nádherné, přesně jak na fotkách a stojí za to. Tady si rozbalim spaní, přefiltruju vodu, najim se a vyčerpán usnu, ani nejsem schopen napsat poznámky ze dneška. Díky bohu, že se mi nic nestalo, dneska byl každý krok nebezpečný. Dobrou.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 29 - 37km

Dneska budu brečet a to tak, že hodně brečet. Jak jsem se na konci dnešního dne dověděl, tak bylo prý mínus 2 v noci, já počítal něco kolem nuly skrze počasí na mobilu. No, že jsem se každou půlhodinu budil zimou a na spacáku jsem měl ráno jinovatku…asi tak nějak to bylo. Klepal jsem kosu celý večer než jsem se uložil a pak už trochu méně ve spacáku. Za vinu to měl déšť a všechno vlhký, nebo mokrý, prostě nic moc. V půl 8 večer jsem už spal a teď ráno vstávam dřív než slunce. Brzký budíček byl stejně v plánu a tak se povedlo. Dneska mě totiž čeká 37 km a až se jaro zeptá, co jsi dělal v zimě a já řeknu že nic, tak to může být a bude velmi nepříjemné. 

V ranním mrazíku dávám kafe a balím vlhké věci, které budu přes den průběžně sušit. A vyrážím směr Studánky, vesnice, která je asi 3km daleko. Všechno jde jako na drátkách a jen vylezu na kopeček, tak už svítí sluníčko a je mi teplo, z čehož mám obrovskou radost. Tak to bude po celý den…myslím s tím sluníčkem. Ve Studánkách mají shop a pivovar, ale v 7 ráno asi jejich lahodný mok neochutnám, i když jsem viděl paní jak z pivovaru vyjíždí. Kousek nad vsí je Martínkov a bývalá základna Roty pohraniční stráže. Když ji vidím, myslím si, že to je nějaké zotavovací středisko z dob minulých, nyní je rota předělána na kravín, či jiné hospodářské využití. Opět se zdravím s krávami, které jsou tu pěkně nablízko.

Pod Martínkovským vrchem přejdu potok a jdu se štrachat na “Vyklestilku”, což je vyhlídka. Výstup mi dá zabrat a má napovědět, jaké věci se budou dít dál. Nahoře si volám s Olinkou, protože je signál a vytahuju hole. Už se mi budou hodit. Mám za sebou cirka 10km a doposud to šlo dobře. Protivný batoh mne ale začíná dost ostře řezat do ramenou a já na každé zastávce šteluju popruhy, aby to bylo lepší. Nicméně se mi to nedaří a otravuje mi to chůzi jinak krásnými lesy. To, že značená stezka vedla malým smrčím, po jehož průchodu jsem měl opět mokré kalhoty, vynechám. Dostávám se na hřebínek, kde pokračují moje oblíbené pasáže cross country, mezi kořeny a kameny. Následuje Uhlířský vrch a Krásná pole, která dostávají svému jménu. Na těhle místech rád stavím.

Les kolem je pěkný, ale já už nadávám jak špaček, že mi to nejde. Někde za Lipovou jsem v půlce trasy a nedokážu si představit, že to dojdu. Za Přední Výtoní, kterou jen proběhnu, už fakt nemůžu a sunu se, pletu nohama, mám žízeň a stavím na každém kilometru. Dojdu na Uhliště, kde je přístřešek, pod kterým jsem případně plánoval spát, a uvidím co dál. Úplně bez energie padnu a koukám do itineráře, jak by se to dalo udělat, ale dojít dneska tam, kam chci, by mi potenciálně ulehčilo dny následující. A jmenuje se to tam Vítkův kámen. Už kvůli našemu Víťovi to musím dát a vyfotit se tam. Teda dal bych to kdyžtak zítra, ale ne, musí to být dnes. Můj táta by mi to také neodpustil, jelikož v souvislosti z Šumavou o něm často mluví. Hodím do sebe čokoládu a tyčinku, ať mám alespoň nějakou energii a chystám se na 100 metrů výstup…opět. Jdu pomaličku krůček po krůčku a blížím se cíli. Jednou tam dojdu a snad se mi i podařilo konečně nastavit batoh.

Hurá. Po nějaké době sem to zvládl a procházím kolem turistů, co si dojeli až přímo před hrad. Dělám si slibovanou fotku a dávám si vítězné pivečko. Tvrz je zavřená a moc toho tam k vidění není, tak prolezu alespoň dostupné okolí a vyšplhám na vyhlídku. Vítkův hrádek je zkrátka povinnost. Hlavně sem tam došel, což mi před pár hodinami přišlo jako mission impossible. 

Na zpáteční cestě doplním vodu ve studánce a  čeká mne posledních asi šest kilometrů. To už dám a cesta už by měla jen klesat, což mi dodává na náladě. Dávám si podcast do uší, ať odvedu myšlenky od bolavé chůze, i když po splnění úkolu se mi jde o mnoho lépe. Už, už, ještě pár kroků a jsem tam. Sláva. Potkávám tu týpka, kterého jsem potkal včera v Rybníce u vlaku a bude spát nedaleko, tak pokecáme a jdu si vařit večeři. Při pohledu na krokoměr v telefonu, vidím číslo 48 672. To jde. Napíšu poznámky a jdu spát. Jsem mrtvej.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 28 - 20km

Je 28.3. a mě čeká pokračování Stezky. Vzal jsem si k prodlouženému Velikonočnímu víkendu dva dny volna a v 9 ráno vyrážím zpátky na cestu. Vlak jede z Wilsoňáku přímo do Rybníka a tak na místě, kde jsem skončil, vystupuji za bezmála tři hodiny. Krásný a hladký přesun. 

Vyrážím a asi 200 metrů přede mnou jde taky nějaký chlápek s batohem. Máme chvíli stejnou cestu, ale pak se mi ztratí a už ho nevidím. Po panelové cestě vlézám do takové směsky lesa a pastvin kolem, kteří mě mají doprovázet celý dnešní den. Nahoru a dolu a už si vzpomínám, co jsem třičtvrtě roku nezažil.

Cesta opět vede přes soukromé pastviny, tak lezu přes plot a v tu ránu mě honí stádo krav, které se vždy jde ochotně podívat co se to děje. Pozdravil jsem je, řekl že jen procházím a tak mě pustily.

Po krátké cestě lesem přicházím do Horního Dvořiště, což je docela zvláštní ves, se zvláštními lidmi, což jsem poznal na zákaznících v Coopu, za tu malou chvilku, kterou mi zabral nákup svačiny. Nicméně, paní prodavačky byly velmi vstřícné a tak se mi podařilo u nich i doplnit vodu. S obědem v podobě tuňákové konzervy a rohlíku jsem si sednul na náves pozorujíce děti hrající si na hřišti. Jak říkám…zvláštní vesnice. Hodím to do sebe a mažu dál. 

 Dostávám se pod vesnici a do krásné krajiny lesa, kde po přilehlých pastvinách jen tak pohodlně korzují kravky a dole zručí potůček kolem kterého jdu. Pak že to tu nemáme jako v Irsku. Máme! Zanedlouho vidím na horizontu temné mraky, jak se prohánějí nad vrcholky . Tak tam jdu. Cesta vede lesem nahoru a pak pokračuje loukami a polemi. Když vylezu nahoru, tak začíná poprchávat zprvu příjemný rozprašovač. Ten se ale zanedlouho přehoupne do deště, který mě chytnul na louce. “Tady si přece nemůžu brát ty nepromokavé kalhoty. Než si je navléknu tak budu durch.”Zaběhnu pod nejbližší stromy a jsem už tak středně mokrý. Obléci si již zmiňované kalhoty ale byla dobrá volba, protože déšť se vyvinul ve střední proud sprchy mířící z boku. Po cestě na poli křičím na zajdu, co tu pobíhá, ať se jde schovat. Již značně zmoklý přicházím k rozcestí které vede k nejjižnějšímu bodu České republiky, což je můj cíl. Zatočím a začíná cesta lemovaná plotem mezi pastvinami, který je dlouhý asi 2,5 km. Nikde nic, jen já, déšť a cvrlikající ptáci.

Po dlouhé zimě, kdy jsem toho moc nenasportoval, už mě bolí nohy. To jsem ostatně čekal, že to opět bude bolet, než si člověk trošičku zvykne. Už vidím cíl s přístřeškem. Onen bod je sto metrů vzdálen a jedná se o menhir se znakem. Je tam i razítko pro návštěvníky a div se světe, funguje. Loni jsem narazil na mnoho z těch které byly vyschlé. Tak to mi udělalo radost.

Dělám si nějaké fotky a vracím se stejnou cestou na rozcestí, za kterým je přístřešek kde budu spát. Když vyrazím zpět, tak déšť již trochu slábne a asi po 300 metrech z remízku vyběhne asi 12 srnek a běží mi přes cestu. Tak si říkám: Co chceš víc. Nádhera. S úsměvem pak docházím na místo odpočinku, kde se převléknu, volám domu a snažím se zahřát, což mi jakožto úplně mokrému příliš nejde a při psaní těchto poznámek mi mrznou prsty.

Tma padá brzo, tak i já brzy odpadnu. Zítra mě čeká nejdelší trasa a nejsem si jist, zda li to dám. Tak zatim, dobrou.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 27 - 22km

Večer dorazím do přístřešku pod Kolářovým vrchem, kde potkávám pravděpodobně zamilovaný pár, který vyruším v cukrování, když k nim dojdu mokrej a hodím s batohem o zem. Zapaluji si cigaretku a jdu mimo. Pár se za chvíli zvedá, nechá po sobě bordel, nasedne do BMW a odjede z lesa. „No jo, smůla. Dneska tady budu spát já,“ říkám si. Roztahuji ležení, převléknu se do suchého, rozvěsím věci a vařím si jídlo. Zítra jedu domu a tak to už nějak přečkám. Laboruji s tím, jak to udělám, protože kdybych se vrátil normálně, tak bychom měli čas jít s klukama do kina. Do Rybníku, kde budu končit to je ale 20 kilometrů. Signál tu není žádný, tak se ani nemohu dohodnout s Olinkou. Nakonec si dávám budíka na třetí hodinu a buď vstanu nebo ne. Píšu si zápisky zalezlý ve spacáku a krátce na to usínám. Probudím se asi v půl druhé v noci a mám zprávu, že brzký příjezd by byl fajn. Ještě na hodinku to zalomím a pak kolem třetí vstanu a naházím rychle věci do batohu, abych vyrazil co nejdříve. Vlak jede v 9.

Beru si čelovku a ve vlhkém oblečení vyrážím na cestu lesem ponořeným do silné mlhy. Občas mrknu na telefon, zdali jdu správnou trasou a s vědomím bláznivého nápadu ukrajuji první kilometry lesní cesty, která se vine jako had. Občas narazím na skalní útvary připomínající například zadek, nebo jsou to prostě balvany, které jsou několikrát větší než já. Přemýšlím nad tím, kolik uvidím zvířat a že se v noci nemá chodit, aby mě něco nesežralo apod. Ale les je klidný a až na pár srnek jsem nepotkal nic výjimečného z fauny. Co ale bylo výjimečné, byl probouzející se les. Na některých stromech jinovatka, nebo voda, která mnoho stromů a keřů oblékla do stříbrného pláště, že až skoro vypadalo, jestli nejsou zasněžené. Mlha se zvedá z luk, což se snažím vyfotit, ale nemá to vůbec žádný význam. Nelze to zachytit.

Prolézám kusem lesa, kde jsou pouze listnáče, lemující silnici. Za nimi je Jelení vyhlídka. Je vidět jak se sice jelínkové srocují u plotu, ale jakmile se přiblížím, tak jsou samozřejmě fuč. Moc toho lidé teda vidět nemohou. Pokračuji dále lesní částí a začíná už být vidět. Jsem rád že mohu vypnout baterku, protože mě začala bolet hlava od zírání do kužele světla. Odtamtud vylezu na hlavní a mířím směrem k Janově vsi, kde na jejím začátku a vlastně i konci, narazím na kravky, se kterými se pozdravím a oni na mě vždycky čumí jak na vola a trochu se bojí. Pokračuji dále za ves a tady se jde trochu nehezkým úsekem polnostmi a kousky lesa. Kontroluji čas, který mám dobrý a na signálu konečně píšu domů. Předemnou je vesnice Tichá, kam přicházím kolem rybníku Hláska, ke kterému je přidružená obří zemědělská usedlost a celý tenhle prostor vypadá jako bitevní pole a kravíny a hospodářské budovy, jako by odolávaly válečným útokům. Obcházím kolem tento poněkud strašidelný prostor a ocitám se na druhém konci rybníka, kde je místní tvrz Tichá. Tu si akorát vyfotím a pokračuji dále, protože je půl 7 a ve vesnici je tudíž úplně mrtvo.

Těším se na ranní kávu, kterou si slibuji, až dojdu do Dvořiště. Projdu Tichou a pozdravím další kravky, které jsou blízko u silnice a jsou přátelské.

Pokračuji po hlavní a do uší si pustím svůj oblíbený soundtrack, aby cesta lépe utíkala. Po chvilce chůze se po hlavním tahu dostanu mezi krásně zelené velké pastviny, kde jsou desítky kusů dobytka, krásné stromy, napajedlo a kus lesa. Na tohle koukám, mlha stoupá od země a vzlétající ptáci plachtící sem a tam nad tímto obrazem a do toho mi zní do uší Judah Earl a jeho epická píseň Skjonnhet, která naprosto dokonale doprovází to co právě vidím. To je soundtrack přímo do téhle situace a obrazu. Fakt jsem dojatý, jak nádherný pocit to ve mně vyvolalo. Tohle si budu dlouho pamatovat. Fotka opět nemá šanci.

Po této zkušenosti už se dostávám do šedivější a ne tak zajímavé části cesty a už myslím na Dolní Dvořiště, kam docházím asi v půl osmé a do Rybníka, odkud pojedu domů jsou to už asi jen dva kilometry. Myslel jsem si na snídani, ale na zdejší benzínce nic takového neměli, tak jsem byl rád za kávu, kterou jsem si vypil u patníku, pozorujíce kamiony a auta přijíždějící na benzínky. Než jsem to vyřešil s kávou tak bylo osm a raději jsem rychle vyrazil, abych došel na vlak. Pohraniční policie mé kroky opět sledovala ostřížím zrakem, ale za třetí benzínkou jsem se dal doprava a nechala mě jít. Vydal jsem se přes Šibeniční vrch do Rybníku.

Tady začalo lehce poprchávat, ale pro mě to byl již deštík radosti nad další zdolanou trasou. U perónu se převléknu do věcí, co jsou suché a nejméně smrdí a plný zadostiučinění nasedám do vlaku na Prahu a po devíti dnech se těším na rodinu. Výlet do kina se nám nakonec podaří uskutečnit a tak jsme viděli druhé Spidermanovy Paralelní světy. Skvělý film, co stojí za to.

Po dalších cirka deseti dnech, jsem měl v plánu pokračovat, ale byla tak obrovská vedra, že jsem ten plán opustil. Dobře jsem udělal. Poté mě čekal každoroční dětský tábor, na který jezdím a po něm již nástup do práce. Cesta je tak tímto dnem prozatím pozastavena a zpátky na trať se postavím asi až v příštím roce, až bude nějaký ten čas navíc, opět pár dní na Stezce Českem strávit. A až zase zpátky přiberu nějaké to kilo navíc.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 26 - 30km

Déšť se v noci ustálil a tak se spalo dneska krásně. Ráno odevšud vyklepu slimáky, ať je nenesu s sebou a balím mokré věci. Už to prostě musí domu nějak vydržet. Dám si trasu do mapy a nějak mi to ukazuje zase hodně. Neeee, však už to dnes nemělo být víc než třicet. Mno, ale hádej se s mapou, říkám si za zvuku skřípějcích zubů. Tak to budu muset kousnout. Vyrážím na trasu a začíná poprchávat, což vlastně bylo u počasí v plánu. Je to tu hrozně blbě značené, tak se trochu motám, až se domotám k Lázničkám, ve kterém je penzion a restaurace. Vypadá to tu pěkně.

Projdu do lesa a míjím skalní útvary a zajímavé “žabí jezírko” s keři a duby uprostřed na ostrůvku. To už je asi sto metru od zachovalé tvrze Cuknštejn. Jen se kolem prochází, protože otevřena bývá jen sporadicky. Opět “skvělé” značení, či neexistující cesta zapříčiní, že se třikrát asi 60metrů vracím tam a zpět a snažím se pochopit, kudy to autor zamýšlel. Začíná pršet a mě dochází nervy, tak to seknu na pole a jdu zhruba tudy, kudy by se mělo jít. Přicházím k Horní Stropnici a jsem jak slepice. Sice potřebuju jít, protože je toho přede mnou ještě hodně, ale zase v tomhle, to asi nemá cenu.

Zajdu tedy do místní hospody na brzký oběd. Místní výčepní, co vypadá jak Al Pacino, je v 10 dopoledne nachcanej jak moje křámy a tak doufám, že alespoň doručí objednávku do kuchyně. V kuchyni asi byli střízliví, protože jídlo bylo fajn a teda jako…jídlo a pivo za 139,- jsem už dlouho neviděl. Za tu dobu oběda se déšť alespoň zmírnil, tak pokračuji dál směrem na Dobrou Vodu, jehož dominantní kostel ční z kopce pomalu jak Minas Tirith.

Problémek je v tom, že cesta vede loukou, kde je asi tak metrová tráva. Takže, jestli jsem měl doposud nějakou část ještě suchou, tak to už je nyní historie. Vyhrabu se do Dobré Vody a jdu příhodně navštívit kostel Panny Marie Těšitelky, ať mě uklidní. Jsem tu úplně sám a to božské ticho je docela magické. Kostel je nově udělaný a je tady všechno zlatý. Katolické baroko, no.

Odbydu si tu svoje věci a ty se začínají dít. Když vyjdu z kostela, přestalo pršet. Dočepuji si vodu přímo z pramene Dobré Vody a jdu dál do Hojné Vody. V obou vesnicích jsou krásně malebné a roztomilé domečky. V Hojné, pak také velký Meditační Zvon Setkávání, zavěšený ve sluneční bráně. To už se mračna potrhají a vysvitne slunko.

Další po cestě jsou Staré Hutě a poslední civilizace, než vklouznu zas do lesa. Tady jdu Zakázanou cestou, a jde se příjemě. Dostávám se na pastviny a v osamělé zákrutě je místo Žofín a příjemný penzionek s úžasným výhledem na Pivonické skály. Dám si pivko, usuším všechny věci, protože slunce teď doslova pálí, a těším se nádhernému výhledu. V dáli jsou však již vidět bouřkové mraky. Tak to rychle zabalím a pokračuji, ať to stihnu do nocoviště, než se spustí ohňostroj.

Vcházím do žofínského pralesa, kde je to opět krásné. Zurčící kaskádovité potůčky všude kolem, kameny pokryté mechem, borůvčí a hustý smrkový porost. Vše je ale trochu zahalené do tmy blížícího se deště. Na cestě k Huťskému rybníku už se to spustí. Takže jsem potřetí dnes celej mokrej. Po nějakém tom kilásku už prší jen příjemná sprška a jak je teplo tak se voda vypařuje z lesa, což dělá krásné efekty mezi stromy. Jdu kolem pasoucích se krav a všichni jsme zmoklí jako kráva.

Ale už je to jen kousek. Vklouznu zase do stejného temného lesa jako jsem popisoval a za pár kiláčků už je můj přístřešek. Není tu signál, tak ani nemůžu zavolat domů. Zahrabu se konečně do spacáku, píšu si zápisky a za chvíli u toho umřu. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 25 - 34km

Tyjo tak dneska úplně nevím o čem budu povídat. Po ranní rutině vyrážím zpátky na trasu a jdu tím lesem, který jsem již popisoval dny minulé. A touto cestou půjdu celý den. Po cestě není ani město, ani nic zajímavého, pouze se mění obrazy cest horizontu.

Nacházím se v oblasti Vitorazsko, které se nachází v nejjižnější části třeboňské pánve. O mírné rozbourání stereotypní cesty se postará obrovská bezejmenná pískovna. Přes nivky a slatiny se dostanu do bodu předvesnice Krabonoš, kde stojí napůl rozbořený kostel. V navazující Nové Vsi nad Lužnicí se jen otočím po trase a jdu dál podobnou cestou jako doposud na České Velenice.

Zapnu si podcast aby mi to líp ubíhalo a ubíhá to tak dobře, že přejdu odbočku asi o 2,5km. Tak se zamotám a vrátím se zpátky na trasu. Ve Velenicích se to zase otočí a už mířím k Novým Hradům. Dvě krásné pastviny s kravkami a mezitím les. Na rozcestníku ´U Nakolic´ si dávám konečně větší pauzu a nohy nahoru, jinak dneska jdu fakt strojově a jsem trochu v tranzu. Jak nic po cestě není, tak ztrácím pozornost a jen tupě jdu. Má to výhodu, že mám dnes našlapáno a do cíle 5,5km a už mám asi 10km hlad jako vlk.

Míjím starý hraniční přechod Nové Hrady, kde je i muzeum ochrany hranice a železné opony. Před Hradama je hezký Zevlův rybník a za ním penzion s pivovárkem a “muzeem,” čí přehlídkou starých traktorů a to jak zetorů, tak i John Deer.

Odtud je to už jen kousek do města. Musím zavítat do Apatyka café, která je v itineráři cesty doporučována a Stezkaře tu vítají. Moc roztomilá kavárnička, ve které, dnes již jako výzdoba, figurují dobové artefakty tradice lékárnictví. Jako staré kabinety a dózy. Dám si tu kávu a dortík, dobiju telefon i prázdnou láhev na vodu a dám řeč s milou obsluhou. Tohle je fakt oáza, zavítejte, pokud budete mít cestu, protože zvěsti nelhaly. Vylezu ven a podle plánu začíná pršet. 

Na jídlo jdu do reštiky pod Radnicí, kde si dám pivo a burger, který je úplně famózní. Dlouho jsem takovej nejedl. Jeden si řekne maso v housce, ale burger to je věda a dá se na něm dost vyhořet. Tenhle byl fakt skvělej. Venku pořád prší a já se jdu přemístit do tábořiště za městem, kde budu spát. Je tam i malý přístřešek, tak uvidím jestli budu spát dnes v sedě, nebo budu stavět tarp. Je tu jeden stan a pod přístřeškem týpek. Seznámíme se a pokecáme, ale je zjevné, že přístřešek je dnes jeho. Počkám až se déšť trochu zmírní a vyrážím na stavěcí rychloakci. Nasáčkuju se pod plachtu a už odpočívám a píšu si s Oli, společně se zápisky z dneška. Uvidíme jaká bude noc. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 24 - 31,5km

Po klidné noci opouštím přístřešek v pul 9 ráno a hned asi po dvou kilometrech je několik zajímavých věcí, pak už to tak bohaté na pamětihodnosti nebude. Přicházím na Peršlák kde je hotýlek a u něj je “kámen republiky”. O kus dál se sejde k potoku kde na druhém břehu můžeme vidět patník nejsevernější bod Rakouska.(úvodní foto) Krásné místečko v lese, kde je klídek, čisto a jen zurčí voda.

Odtud se vydám zpět kolem rybníka, kde jsou pozůstatky zaniklé vesnice Nové mlýny a hned vedle následuje památník železné opony, která za to může.

Když zajdu za Novomlýnský rybník, vcházím opět do pohádkového lesa, kterým půjdu dalších 10km. Ťapká se mi dobře a kilometry ubývají. U studánky si doberu vodu a pokračuji vesele dál, s velkým očekáváním, co mě za chvíli čeká. 

Asi do 14ti let jsem sem jezdil s našima každý rok na letní dovču a od té doby sem tu nebyl, takže nostalgie zavládne. Navíc sem tu dvakrát skoro umřel, takže to je pro mě dost nebezpečná oblast a svírá se mi břicho. Musím se mít na pozoru😁Vycházím z lesa a po cyklotrase se blížím k vesnici Staňkov. Tady je občerstvení U Sumečka. Nojo, pořád tu je. Sem jsme chodili před dvaceti lety na výborné smažené ryby, takže si musím dát.

Z tlampače tu vyvolávají objednávky na jména, takže jako malí jsme hlásili jména jako Jarda Jágr nebo Majkl Džeksn, abychom si pak, před zvědavými zraky ostatních, došli pro jídlo. Tentokrát jsem nahlásil jen, Marty. Dám si pstruha a pivko Hrouzek s jedním z nejoriginálnějších sloganů co jsem viděl a chci zaplatit kartou. Ty nebereme, ale napíšu Vám číslo účtu a pošlete nám to. Další. S takovým přístupem jsem se ještě nesetkal, moc si toho vážím a paní moc děkuju. Rybka byla znamenitá. Určitě sem zajeďte, pokud budete mít cestu. 

Trasou, kterou jsem tu nikdy nešel, se pak dostávám vedle do Chlumu u Třeboně. Tady jsme vždycky bydleli, takže nemůžu vynechat autokemp Kapřík. Louka na které se stanovalo už neexistuje a místo toho tu stojí obrovský dům syna majitele. Jdu do druhé části, kde je zázemí a padne to tu na mě. Tady to jen s drobnými úpravami vypadá stejně. Dám si pivo, nechám se tu vyfotit a s místními se dám do řeči o mém příběhu spjatého s tímto místem. Dokonce mě pán pozná ke komu patřím. Neskutečné. Jdu si pochillovat na molo a nechám to na sebe působit. Back to the days. Hustý. 

No nic, musím se probudit z té diskotéky a jít dál. Hezky se rozloučím a pokračuji do již známých lesů. A do přístřešku na hranicích Rapšach-Brand jdu už jen touto cestou, přes Novou Huť a Františkov.

Přicházím relativně brzy a mám asi ještě dvě hodiny slunka. Vyvalím se ven, relaxuj, píšu zápisky a volám s Olinkou. Na kole přijede němec, co jede už 6 dní na kole a hledá, kde dnes spočine. Frajer. Neumí moc anglicky, já zase německy, tak to nějak koulíme, abychom se dohodli. Mluvíme o cestě a o noclehu. Nakonec rozhovoru si chce semnou udělat fotku, tak si ji dáme společně, popřejeme si hezkou cestu a jede dál. Pak si uvařím véču a jdu spát. Opět to netrvá moc dlouho a padám za vlast. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 23 - 27km

Probouzím se a dávám si velkou snídani, kterou sem si včera koupil. Nějak jsem usoudil, že tu málo jím, což je potřeba napravit. Proto když byla možnost, tak ji využiji. Ani se mi nechce odtud odcházet. Krásný byteček k obývání. Pobalím a jdu se rozloučit s panem domácím a vrátit klíče. Hrozně milý pán a tak můžu apartmán Perfekt jen doporučit. Pokud tu ještě někdy budu, tak rád využiju. 

Nad městem hned začíná Slavonický pohádkový les, kde po cestě najdu pár stanovišť a snažím se je splnit. Pohádkový les ale nekončí jen na hranici světa absurdního. Je to totiž opravdu pohádkový les, kterým jdu asi dalších 7km a jen žasnu. Takový čistý, zdravý a dýchající. Mezi stromy jsou nekonečné keře borůvčí.

Takovýhle les si pamatuji od oblasti Třeboně, kde jsem trávil v mládí každé léto a kam se shodou okolností zítra dostanu, takže tohle mě čeká ještě minimálně dva dny. Jupí. Společně s pohádkovým lesem je tu i trasa po řopíkách a bývalých protitankových zátarasech.

Tímhle půvabným lesem projdu až na louku, která vede ke Starému městu pod Landštejnem. Na levoboku roste obilí a mezi ním chrpy. Vítr jimi jen chvěje. S takovýmhle působivým pohledem se pozastavuji nad tím, že jsem právě přešel Moravu. A tak se s ní symbolicky loučím, i když se sem rád zase kdykoliv vrátím. Staré Město pod Landštejnem je první město v téhle části, které patří pod Čechy. Tak přeci jen už jsem něco ušel…

Ve městě si na oslavu dám řízek s bramborem, odpočinu si a pokračuji na Landštejn, kam se jde asi 3km po betonce. Mrknu na něj, ale dovnitř nejdu. Pokračuji dál lesem, kde ještě přibývají skalnaté útvary a míjím i další bunkry. Na konci lesa je posezení, kde si chci dát pauzu. Potkám tu dvě děvčata, která světe div se…jdou taky stezku!!! První stezkaři, které na cestě potkávám. Tak si sdělíme nějaké dojmy a zkušenosti a zjišťuji, že jsem oproti holkám dost lůzr. Už mají za sebou celou severní větev a teď už půlku jižní. Bravo. 

Loučíme se a holky jsou v prachu. Za chvíli vyrážím za nimi. Po cestě mě stopne pán v autě a nabízí mi odvoz do Bystřice. Což je fakt krásný, říkal jsem si, jestli to někdy přijde. Asi tak dvakrát za celou cestu bych to možná přijal, ale dneska se mi šlape dobře, čas v pohodě a je to už jen nějakých 12km, tak s díky odmítnu. Když odjede, tak mi bleskne…hele, asi 10minut přede mnou jsou dvě holky, ty bys možná vezl radši. Ale to jsem mu proboha neřekl, jen vtip. No jestli je ještě potkám v Bystřici, tak se jich na červené auto musím zeptat :)) 

Čeká mě teď 10km do Nové Bystřice po státovce, tak úplně nic, moc. Jde se skrz dvě vesnice se jménem Klášter.

Poté kolem jezera Osika, kde si vzpomenu na náš tábor, protože jsme tu jednou končili puťák. Je hned u vesnice Albeř, která rovnou pokračuje na Bystřici. Jdu si odpočinout na náměstí do nějaké hospůdky. Dám si pivko a česnečku a chvíli posedím. Po chvíli se zapovídáme s Fandou, co si přisedl ke stejnému stolu a bavíme se o cestování a o víně. 

Pak dám bágl na záda a dojdu ty 4km za Bystřici, kolem místního golfového hřiště a kolem dvou moderních, skrytých, soukromých útulen až k té mojí. Což je dřevěný přístřešek uprostřed lesa. Moc dlouho to nevydržím a brzy se propadnu do říše snů. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 22 - 15km

Dneska mám před sebou odpočinkový den. Dám 15km do Slavonic, kde mám dohodnuté ubytování a pak si dám den v city. Složím vše potřebné a vyrážím. Cesta jde pěkným lesem a občas přes louku. Dorazím až nad obec Písečná a pokračuji stejným stylem dál. Tady se ale dostávám do mnohem hezčích lesů a na hezčí louky. Procházím kolem Krokovice, kde se pasou koně a vypadají spokojeně. Kolem cesty rostou chrpy, kopretiny a spousta dalších krásných bylin. V lese pak vládne fialový vlčí bob a rozrazil neboli bouřka.

Z lesa zase na louku, kde se pasou kravky, ale cesta na mapě vede skrz jejich území. Začíná to bránou kterou musím podlézt. Pak jdu březovým hájkem kolem “Jitek,” kličkuji mezi kravincema, až na prostranství napajedla a vozu se senem. Preventivně do něj píchnu holí, jestli tam není assasín…díky bohu není.

Dojdu až k dalšímu ohradníku, který nevím, jestli mám přeskočit či podlézt. Dotek brní, takže to radši podlezu, dost opatrně na to, abych nezískal, jako při hrách na táboře, trestný bod za dotyk. Tenhle by mohl bolet. Dávám to. Přejdu přes obzor a scházím po louce hustě porostlou kopretinami a před sebou krajinu úrodného údolí. To je nádhera.

Přes poslední ohradník podlézám na cestu a už je to jen kousek. Podél Slavonického rybníka po cyklostezce až do města. Jdu vybrat do bankomatu ať mám na nocleh a jdu se ubytovat. Dnes mi patří příjemný vejminek, který mi postarší pán dokonale představí. Dám si sprchu, přeperu prádlo a vydám se do města na prohlídku a jídlo. Již jsem tu byl jednou s našima a jednou se školou, ale že bych si toho mnoho pamatoval se říct nedá. Jdu do infocentra, projdu se po náměstí a po místech která si pamatuji. Zajdu konečně na jídlo, které je nemravně drahé, nedosahuje požadované kvality a s obsluhou to není lepší. Další kebab už ale nechci a s funkčností kuchyně v ostatních podnikách je to dost na štíru. Zhltnu to a jdu si nakoupit nějaké věci do sámošky na véču, snídani a něco s sebou…a hlavně ten repelent!

U věže si dám ještě kávu a tiramisu, pochilluju a jdu zpátky na ubytko si odpočinout. Cestou se ještě zdržím v krásném androšském antikvariátu/galerii Masna, kde se podívám na výstavu krysích soch a v policích antikvariátu bych se mohl hrabat hodiny. Kupuji nějaké dárečky, rozšířím si obzor v hudbě a už fakt jdu. 

Usnout se mi nedaří, tak si píšu zápisky a píšu pohledy dom. Večer se budu vracet do centra, protože je Noc kostelů, tak se chci podívat a pak půjdu někam na pivko. Dám si véču a vyrazím.

Projdu kapli u hřbitova, kostel u věže, kde vyslovím modlitbičku za své blízké a navštívím i Luteránskou modlitebnu, kde už je ale bohužel po programu. Pak zajdu na to pivko do Besídky, kde to žije. Dám si pár piv a jdu spát.