#my určitě ne

[tired-demonspawn]

(v autě s kamarádem)

*předjíždí nás auto*

kamarád: "tak promiň že na sedmdesátce jedu jenom kilo"

[tepli-mravenci]

[jakobynebodoopravdy]

Postřehy z posledního dílu Docenta

• úvodní scéna implikuje, že Stehlík jel se Šerou do nemocnice a zůstal tam s ním po vyšetření

• Stehlík kryje Šerovi záda, aby nikdo nevěděl, že je v nemocnici, což je cute

• Dvojčata jsou teplá (a vždycky nosí matching shirts)

• chci aby si na mě někdo usmíval jako se na sebe usmívají Šera se Stehlíkem

• "Nechtěl byste si udělat malý výlet?"

• rande na místě činu, kam jedou jen sami dva a navzájem se podporují ve vymýšlení vyšetřovací teorie

• dvojčata se navzájem oslovují "Daníku" a "Jaroušku"

• scéna s dvojčaty v lese je něco, co jsem ještě v čt neviděla (konverzace vylákání podezřelého: "Pyro není zločin")

• Dan volající IT expertovi: "Ahoj Jiříčku, mám tady takovou mašinku...díky, jsi pusinka"

• Šera a Stehlík vždycky poslouchají výslechy spolu sami v kanceláři (a mají matching modré svršky), navíc mají opět dad energy když jde o Fousovou

• tired dad energy, když Fousové povolí ten vytoužený výslech aneb family bonding

• scéna v zasedačce - gay páry mají stejné barvy

• OBJETÍ 🌈

• Šerovo awkward flirtování

• "Tak se třeba někdy stavte, ale moc neotálejte, protože jestli se ta operace nepodaří, tak se brzy zastřelím" - "Ono to dobře dopadne"

• Dvořák s Trojanem mají tension jako vždycky, když jsou vedle sebe na obrazovce

• Fousková se hádá se Stehlíkem: "Takže my tady objasníme případ století a nikdo se to nedozví?!" - "Víte to vy a vím to já. A ještě se to dozví Šera, protože tomu to pomůže určitě"

• dvojčata: "Víš, co jsem naposledy říkal" - "Promiň, nohy ze stolu" - "Tak dneska nemusíš" *položí mu ruku na koleno*

• Stehlík navštěvuje Šeru v nemocnici

• "Pane docente, děkuju...jste frajer" - "Ne, jen učitel" - *Šera odmítavě vrtí hlavou*

• found family - " Tak Monice kupte žvýkačky"

[nepraktickazena]

Pozdně kvetoucí lesby zalévejte opatrně

Podle českých sociálních sítí to vypadá, jako by všechny lesby odjakživa věděly, že chlapi jsou fuj. Český online komunity jsou plný teenagerek, co řeší školu a coming outy. Late blooming lesbians alias pozdně kvetoucí lesby 🌷 znám jen ze zahraničních skupin, a zas si připadám jako "ta divná", jak vždycky ve všem.

Na Západě naopak spousta příběhů připomíná ten můj. Že se mi líbí ženy, jsem zjistila dost brzo, a prohlásila se za bisexuální. Jenže jak mi pořád společnost hustila do hlavy, že se mi mají kluci líbit, začala jsem s klukama teda chodit a později i spát. Sex se mi kromě mazlení a lízání moc nelíbil, ale zase - ve slepičích časácích se dočtete akorát stereotypní kecy o tom, jak ženy potřebujou spíš to duševní souznění než tělocvik z Kámasútry. A jak "to" chlapi prostě potřebujou a když "to" nedostanou, začnou "to" hledat jinde. No a protože jako autistka jsem byla ve vztazích bezradná, všechny tyhle "rady" jsem nekriticky přijímala jako hotovou věc, protože to byl aspoň nějakej návod na život.

Fór je v tom, že zamilovat se umím i do ne typicky maskulinního muže, zvlášť když je taky na spektru autismu. Zamilovávala jsem se v podstatě do kohokoliv, kdo na mě byl trochu hodnej a nesmál se mi. Brečela jsem a prožívala srdcervoucí emoce jak hrdinka z červený knihovny, ale jak vytáhl péro, řekla jsem si jen, že tohle dělat musím, aby mě neopustil. Místo aby mi došlo, že spíš než ornitologii bych se měla věnovat speleologii, označila jsem se za "frigidní", jak se tehdy říkalo asexuálním ženám.

Opatrně jsem svýmu prvnímu příteli vysvětlovala, že "to" tak často nepotřebuju a že "to" občas i bolí. On trval na tom, že musíme souložit i přes tu bolest a časem si zvyknu a roztáhnu se. Na gyndě, sexuologii a psychiatrii mi poradili leda alkohol a "uvolnit se". S chlapem samozřejmě. Hledalo se jakýkoliv jiný vysvětlení toho, proč mě postelový hrátky nebaví, jen ne to, že možná nespím s lidma, co by mě přitahovali. Jedinej psychiatr, co se mě kdy zeptal na orientaci, je ten poslední, Létající špagetové monstrum mu žehnej. Jinak jsem mívala nulový sebevědomí a snažila se ve všem řídit názorama okolí. Nepomáhalo to.

Na to, co by ženský měly dělat, chtít a cítit, má totiž názor každej chlap a většina ostatních ženských. Některý názory si protiřečí a nikdy jim nemůžete vyhovět všem. Máte být hubená, ale mít pěkný ženský křivky. Máte být krásná a vždycky upravená, ale zároveň nemít koupelnu plnou drahejch lahviček a netrávit tím čančáním moc času. Máte jíst zdravě, ale zároveň jídlo vůbec neřešit. Máte umět vést inteligentní konverzaci, ale nepůsobit chytřejší než váš protějšek. Máte opatrně po špičkách našlapovat kolem křehkýho chlapskýho ega, ale nikdy ani nenaznačit, že snad něco takovýho děláte. Strážkyně patriarchátu a pick-me-girls tohle všechno buď popřou, nebo to prý dělaj rády jako důkaz lásky. Ezolidi vám zas budou cpát heteronormativní "ženský a mužský princip", co se harmonicky doplňujou a maj být v rovnováze. Tak určitě.

Jak jsme my autisti ve společnosti nešikovný, celá tahle vrstva dalších požadavků na ženy nakládá autistkám na záda ještě větší bagáž. Queer lidi k tomu dostanou navíc lodní kufr a autisti nebílí, postižení a různě dalšíma způsobama znevýhodněný rovnou lodní kontejner. Ale stačí tohle všechno zahodit, nebo se před tím občas někam zavřít, a rozkvetem jak růžový keře v rajský zahradě.

[prospercz]

A co teď?

Je to už víc než týden, co jsem doma. Zvykám si těžce. Poslední půlrok jsem trávil 24h denně venku. Převážně sám, bez hluku v téměř panenské přírodě. Moje jediná opravdová starost byla obstarat si jídlo a najít si večer místo na spaní.

Teď je to jiné. Najednou je toho víc, co je potřeba udělat. Občas si přijdu jak dítě s ADHD. Je toho kolem mě tolik, že nevím, co dřív. Spím na posteli, ale stejně každé ráno přemýšlím, jestli si nemám příště radši nafouknout karimatku a postavit si na zahradě stan.

Tam venku je člověk vděčný za ty úplně nejzákladnější věci, které si doma ani neuvědomíme. Za vodu, která nám všude teče z kohoutku, za horkou sprchu každý den, za teplo a pohodlí, za splachovací záchod a mýdlo. Za sluneční paprsky, které hřejí, za svezení autem. Za šálek horkého kafe, chuť ovoce a zeleniny.

Chybí mi ten klid venku, to ticho. Zurčení vody před spaním, zpívání ptáků. Koukání na východ a západ slunce a obecně ta jednoduchost života.

Tak nějak obecně se tvrdí, že když se člověk po takovéhle cestě vrátí, že má v sobě všechno vyřešené, že je tzv. v zenu. Opak je pravdou, mám pocit, jako bych se vrátil víc rozhozený než když jsem odjížděl.

Přes všechny tyhle potíže v sobě cítím taky obrovské zadostiučinění a pýchu. Jsem vděčný za svoje tělo, že to zvládlo. Jsem vděčný, že žiju v zemi, kde si tohle můžu dovolit! Není to samozřejmost, málokdo má takovéhle možnosti jako my. Jsem rád, že se i takovéhle výzvy dají zvládat s diabetem. Snad se z toho stane brzy norma a nebudou to jen výjimky.

Ušel jsem téměř všechny míle, 2655, pro většinu lidí naprosto nepředstavitelná vzdálenost. Málokomu se to povede, ať už skrz zdravotní potíže, počasí, požáry nebo jiné nepředvídatelné situace. Ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Vlastně, málokdy byla. Většinu času to bolí, je to nepohodlné a únavné. Ale stejně jsem šel dál, protože za ty všechny zážitky okolo to prostě stojí. Za ty vzpomínky a chvíle, které už mi nikdo nikdy nevezme. Nechal jsem tam za to všechno mnohem víc, než by mi bylo milé, a když se mě na to někdo ptá, protáčí se jim po té sumě panenky. Ale je mi to jedno, stálo to za každý posraný dolar, který jsem si předtím musel tvrdě vydřít. Mohl jsem si místo toho koupit třeba auto, ale k čemu?!

Mám na sobě špínu, kterou jen tak neumyju. Všechno mě ještě i teď bolí, vstávám ráno s dřevěnými nohami. Mám necitlivé prsty na noze a mezi nimi nějakou nechutnou vyrážku. Ale i tak to není nic, čeho bych litoval. Za pár měsíců si na tohle už nevzpomenu. Na ty krásné hory ale určitě jo!

Když se vrátím ke svému úplně prvnímu příspěvku, měl jsem vlastně víc než všechno. Je to k nevíře, ale člověk vlastně moc věcí opravdu nepotřebuje. Příště toho beru ještě míň. Příště? Co to kecáš Hynku, teď nemáš myšlenky na žádné příště! Opravdu ne, nemám. Jsem rád, že nikam jít nemusím. Určitě půjdu, ale v brzké době rozhodně ne.

Zjistil jsem, že mám na všechno víc času, že nikam nespěchám. Hodina nebo tři, je to vlastně fuk. Chodím dokonce pomaleji než lidi kolem mě, což je paradox. Ale já nespěchám, jdu maraton a ne sprint. Nikdo by to do mě neřekl, není na mě absolutně poznat, že jsem absolvoval něco takového. A proč by měli? Nepřijdu si teď nějak víc spešl.

A co teď teda? Kdo ví…ono se zase něco objeví. Stačí se dívat a chtít. Mějte se fanfárově.

Howgh, domluvil jsem.

[dalsimoravskyblog]

Turnaj seriálů: 1. kolo

Kvalifikace máme za sebou a turnaj může začít! Teda ne hned teď, ale všechno se dozvíte, když budete číst dál.

64 seriálů jsem spárovala do 32 dvojic. Byla to fuška, takže pokud vám některé dvojice nebudou dávat smysl, asi si zbyly nebo je smysl velmi skrytý (spíš ale ne). Jejich umístění v pavoukovi jsem už nechala na generátoru náhodných čísel, aby to bylo aspoň trochu zajímavé. Abych se z toho nezbláznila, 1. kolo půjde ven ve dvou vlnách – nejdřív levá strana pavouka, pak pravá strana pavouka.

Levá strana se začne postupně zveřejňovat od 1.–4. 7. (každý den 4 ankety) a najdete v ní tyto souboje:

Dobrodružství kriminalistiky vs. Četnické humoresky

Horákovi vs. Ranč U Zelené sedmy

Případy 1. oddělení vs. Devadesátky

Létající Čestmír vs. Křeček v noční košili

Sanitka vs. Modrý kód

Kancelář Blaník vs. KOSMO

Dokonalý svět vs. Gympl s (r)učením omezeným

Bylo nás pět vs. Proč bychom se netopili

První krok vs. Semestr

Božena vs. Marie Terezie

Cirkus Humberto vs. Vlak dětství a naděje

Ordinace v růžové zahradě vs. Nemocnice na kraji města

Život a doba soudce A. K. vs. Hořící keř

Byli jednou dva písaři vs. Chalupáři

#martyisdead vs. TBH

Strážce duší vs. Ďáblova lest

O pravé straně se začne hlasovat 8.–11. 7. a půjde o:

Vodník vs. Neviditelní

Záhada hlavolamu vs. Maharal: tajemství talismanu

Život na zámku vs. Hospoda

O ztracené lásce vs. Ať žijí rytíři

Krkonošské pohádky vs. Arabela

Návštěvníci vs. Pan Tau

Anatomie života vs. Kukačky

Pan profesor vs. My všichni školou povinní

Comeback vs. Taková normální rodinka

Vyprávěj vs. F. L. Věk

Ulice vs. Ohnivý kuře

Dobré ráno, Brno! vs. Most

Slunečná vs. První republika

Policie Modrava vs. Četníci z Luhačovic

Žrouti vs. Trpaslík

Svět pod hlavou vs. 30 případů majora Zemana

Odkazy na všechny ankety najdete dříve či později v panském příspěvku (je připíchlý nahoře na mém blogu).

Během turnaje vám určitě nachystám i nějaká překvapení, ale 1. kolo je moc monstrózní, takže mi dejte chvilku na vydechnutí :D. Celou dobu turnaje můžete posílat propagandu (tedy pádné i nepádné důvody, proč by ostatní měli hlasovat pro vašeho oblíbence), tu budu postupně zveřejňovat pod tagem #seriály propaganda (může mi to chvíli trvat, v první části turnaje budu mít nestálé připojení k netu, nic vám ale nebrání propagovat i zcela samostatně).

Uf. To by bylo. Nechť hry započnou. Nechť započnou 1. července.

[jetel]

Toxická maskulinita začíná ve sprše

Korporace se snaží víc a víc tvářit jako naši kamarádi, fenomén lovebrandů je tu už nějakou dobu, ale všechno je to jen trik, jak nám prodat víc sraček.

Každý červen se firmy pokrytecky převléknou do duhových barev, aby přilákaly i zbytek spektra obyvatel naší planety. Děje se to tak všude, až na blízký východ, kde by za tohle mohly dostat vykázání z trhu... nebo já nevím, proč se tak děsně progresivní firmy bojí ukázat svoje hodnoty i tam, kde by mohly být tahouny rovnoprávnosti. A jo, já zapomněl, tady nejde a nikdy nešlo o hodnoty, ale jen o peníze.

Opakem progresivní přetvářky je tlačení tradičních hodnot. Tady je ta historie už delší a může za to obecná společnost, ne jen korporace samotné. Nicméně, tohle mne sere stále stejně… Možná víc. Určitě víc, protože na to narážím dennodenně a ne jen jeden měsíc v roce. Sem tam mne zasáhne reklama tohoto ražení a tak si u ní velice rád nahlas zanadávám, kde mi to ale vadí neustále, a pár let mi trvalo se přes to přenést, je sprchování.

Hlavním aktérem tu jsou vůně sprchových gelů. Ty jsou totiž těžce pohlavně rozděleny a nepřipadá mi, že by naše milé zlaté korporace s tím něco plánovaly v blízké budoucnosti dělat. Jasně, aby se neřeklo, tak tu jsou i gender-neutrální vůně, ale ty jsou až tak neutrální, nespecifikovatelné, mdlé, ehhhh, které ze sprchování udělají opravdu jen nutnou činnost, jak se zbavit špíny, ale na této cestě vám nedodají žádný požitek. Je to pak opravdu těžce bezpohlavní.

Co rozhodně zážitek přinese, tak jsou obě poloviny mužsko-ženské nabídky. U žen máte nádherně sladké, příjemné, ovocné, relaxační vůně a lákavé názvy jako Bubble Gum, Orientální palác, rozkvetlá zahrada, čokoládový sen, takže člověk správně očekává příjemné umytí. Naopak pro muže tu máme Ice Cool, Extreme, Sport, Arktický ledoborec, AK-69, zabijácký medvěd – co to jako je? Člověk se, po přečtení těchto názvů, rozhodně nepřipravuje na relax, ale spíš bitku ve vězeňských sprchách.

Dejme si příklad. Co takový název Diamond touch? Být to ženský sprchový gel, tak si člověk představí opravdu jen dotek diamantu, pohlazení, které z vás udělá voňavý klenot. Být to na mužském spektru, tak očekávám v láhvi pot horníka z Konga a střepy, aby ten zážitek z dotyku diamantu byl opravdu uvěřitelný.

Za mne jsou naprosto nejhorší ty mentolové hovadiny s chladivým efektem. Sakra, tak já se jdu konečně po celém dni umýt, chci se uvolnit a odpočinout si v teplé vodě a vy mi tu dáte sračku, co má studit? Jak se má moje pokožka potom cítit? Zmateně? Jedině. Zlatým grálem jsou ty 3v1 věci, které si můžete napatlat i na obličej a vlasy. Nechápu, proč to ty chytré hlavy nedotáhly k dokonalosti a neudělaly 5v1, protože těmhle zázračným gelům chybí opravdu už jen funkce zubní pasty a lubrikačního gelu.

Proč je tak těžké i mužům dopřát něhu? I my si žádáme odpočinek ve vaně. Ne, fakt to nemusí být rovnou stereotypní ultra-gay záležitost, stačí, když začneme třeba s tím, co mají všichni rádi. Třeba vůně lesa? Bez medvědů a motorových pil?

To je to fakt tak těžký nám dopřát sprcháč s vůní borůvek nebo javorového sirupu?

[simauita]

Hele, už delší dobu nemůžu tohle dostat z hlavy, takže se musím podělit :-)

Lena stála v kuchyni před sporákem a míchala omáčku na těstoviny, když se kolem ní ovinuly dvě svalnaté paže a na krku jí přistál lehký polibek a do uší jí hlas zašeptal Hello love. Lena se s úsměvem otočila a říká Hello my wife. Kara se zářivě usměje."Víš, že se toho nemůžu nabažit?" "A čeho?" "Že ti můžu říkat my wife. Konečně po všech těch letech." "Věř tomu nebo ne, mě to taky přijde hrozně nereálné a přece tak úžasné."

Plot twist? Jeden z pravidelných čtvrtletních atentátů na Lenu byl úspěšný, ona teď leží ve věži v komatu a tohle všechno je jenom komatozní sen O_o. V reálu kolem sebe ty dvě pořád našlapují po špičkách a ani jedna nemá odvahu tu druhou pozvat aspoň na rande když už.. Ach jo, co mi to ten mozek dělá?

Napiš 👏 a postni 👏 fanfikci 👏

Ne, fakt, tohle je super myšlenka, plus obecně mám tenhle trope alternativní reality/kómatu/alleged memory loss dost ráda. Občas narazím na takový ten gif set, jak je Kara pod působením black mercy (takové té černé kytky z 1. série, co jí seděla na hrudi, způsobovala jí kóma a přinutila jí snít o tom, že je zase zpátky na Kryptonu s rodinou), akorát v tom upraveným gif setu sní místo toho o životě s Lenou a nechce se probudit - tak ten se mi mega líbí. Takže tohle je přesně můj šálek čaje, zvlášť když po probuzení bude následovat pořádá dávka angstu, doplněná happy endem, jak se patří. Ale i bez toho bych to určitě brala.

Jinak na tohle téma jsem zrovna dneska přečetla kraťoučkej one-shot, plus ještě o kousek dál od tématu je jedna z mých oblíbených fanfikcí, i když tu budeš nejspíš znát.

[bliju]

Saturday, 21.12.2024

HAMBURK prosinec 2024

Náš tradiční adventní výlet. Jelikož nám docela docházejí destinace a ani nebyly žádný super letenky, tak letos vlakem do Hamburku. Cesta trvá 8 hodin s cca hodinovým přestupem v Berlíně a trochu nás děsí, ale uteče to fakt v pohodě. Bydlení máme Airbnb kousek od nádraží, takže všude v pohodě dojdeme pěšky.

Dorazíme kolem 17:00, takže se jdeme podívat po trzích, které jsou fakt snad na každém náměstí. Taky jsou snad ve všech ulicích nějaké světýlka a je to fakt nádherně vyzdobený. Hned si dáváme svařáček, pak véču a jen se tak potulujeme po městě a zkoumáme všechny trhy. U radnice jsou klasicky hodně nacpaný lidma, ale když člověk jde na jakékoliv jiné, tak je to úplně v pohodě.

Ráno se budíme a prší. Sbalíme si tedy věci a deštníky a jdeme na snídani do Brühwerk, kde je to hrozně pěkný. Pak na 10:00 jdeme do Hamburger Kunsthalle, abychom aspoň nebyly celý den venku v dešti. Bohužel i po 3 hodinách, kdy muzeum opouštíme, tak pořád prší. Jdeme si dát oběd a počasí se mezi tím umoudří. Tak se vydáme k Labské filharmonii, kde je krásná 360° vyhlídka. Dá se na ní předem koupit vstup a nebo na místě dostat lístek zadara. My se rozhodly pro druhou variantu a fronta byla ani ne 5 minut, takže to bylo úplně v pohodě. Po tom, co jsme se pokochaly výhledem jsem vyrazily do Portugalské čtvrti a pak zpět do centra na nákupy. Musím říct, že obchody tam byly fakt boží a dost severské. Večer jsme pak zamířily k Hamburger DOMu, kde byla zimní matějská :D Ale bylo to tam fakt super, šly jsme na řetízkáč a byla to mega super jízda. Pak už jsme si jen daly pivko v Brewdogu a vrátily se na ubytko.

Ráno jsme se sbalily a už vlastně ani moc nevěděly, co dělat. Vlak nám jel asi ve 2 a my už měly město dost prochozené a ještě byla neděle, takže všechny obchody měly zavřeno. Začaly jsme tedy snídaní v Copenhagen coffee lab. Pak jsme ještě šly do čtvrti Speicherstadt, kde jsou různé kanály, mostíky a nádherné cihlové domy. No a jelikož nám pořád zbývalo do odjezdu vlaku dost času, tak jsme šly do Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg. To bylo fakt hrozně hezky udělaný a určitě by se tam dal strávit celý den. Taky jsme si tam daly rovnou oběd a pak už pomalu vyrazily na vlak.

Cesta do Berlína byla zas úplně v pohodě. Ani jsme neměli zpoždění. V Berlíně jsme zas měly cca hodinku, tak jsme si šly koupit nějaký jídlo a podívat se do pár obchodů. No a pak už byl skoro čas odjezdu našeho vlaku, tak jsme šly hledat nástupiště. Jenže náš vlak nikde nebyl! No na informací jsem zjistily, že mu změnili odjezd, takže odjel před 40 minutama. Takže jsme si za 100 Euro musely koupit další vlak, kterej jel za 3 hodiny a místo ve 21:30 přijely do Prahy v 0:30. Tohle ani nebudu moc komentovat - jen asi tím, že nechápu, jak ČD chtějí, aby s nima někdo jezdil, když dělaj takovýhle věci. Nechápu fakt.

Celkově Hamburk hodnotím jako krásný vánoční město. Rozhodně nejvíc osvětlený a večer nazdobený. I všechny obchody a podniky mají moc krásný dekorace, svítící stromečky...prostě všechno, co si tam člověk spojí s vánoční atmosférou.

[onaras-oficialni]

Den 11 - Obyčejná budka

Zrovna když si Roy začal dávat život do pořádku, muselo se to všechno podělat.

Vídal se s novými lidmi. Měl přátele. Pravidelně se holil, dostatečně jedl i spal. Jasně, prakticky denně riskoval život za peníze, ale aspoň to dělal s lidmi, na které se mohl spolehnout. Jenže Konsilium se mu už zase muselo vložit do života a už zase to skončilo v plamenech.

Napřed to nevypadalo podezřele. Náhodně vzniklé portály, ze kterých vylézají monstra, se prý mohou vyskytnout. Jenže kdekoliv se objevily, tam byli i rudí mágové Konsilia, aby ten problém vyřešili. A díky tomu rychle získávali vliv. Rozlévali se po ostrovech Dvanáctiměstí jako rudá povodeň. A Roy si prostě nemohl pomoct - musel klást otázky. Ne, museli, protože zbytek Krys souhlasil, že teď už to nemůže být náhoda.

Odpověď na ty otázky dostali uprostřed noci. Vraceli se zrovna přístavem na Mokrou myš, aby se po poslední misi pořádně vyspali. Carnimiria zrovna vyprávěla nějakou historku, když z davu na molu vyletěla ohnivá koule a přistála na palubě jejich lodi. Stačil jediný záblesk červeně a Roy už táhl zbytek Krys opačným směrem. Nesměli se nechat spatřit.

Přes panikařící dav si nikdo nevšiml, když se vkradli na plachetnici o pár set stop dál a usadili se v podpalubí. Nevšimli si jich, ani když loď zvedla kotvy, aby ji nedostihl rychle se šířící požár. Když je konečně našli, kapitán povzbuzen jistým finančním obnosem usoudil, že si jich nadále nebude všímat. Dokonce jim pomohl odsunout pár balíků s bavlnou (Roy aspoň doufal, že to je bavlna) a vytvořit za nimi za pomoci kusu plátna jakýsi stan nebo boudu, kde měli trochu soukromí.

To bylo před třemi dny. Za tu dobu toho moc nenamluvili. První den brali do rukou zbraně při každém hlasitějším zvuku, teď se spokojili s pravidelnými hlídkami. Z celé skupiny sálala beznaděj.

"Chtěli nás zabít?" zeptala se z ničeho nic Krugga, "nebo to mělo být varování?"

"Zaútočili v noci," zamyslel se Roy, "Nejspíš čekali, že na té lodi budeme. Kdyby to bylo varování, udělali by to za dne."

"No ale to znamená, že máme pravdu," pookřál Aurelius, "Otvírají ty portály, aby je pak mohli zase zavřít a postupně získat vládu nad ostrovy. Nepotřebovali by nás umlčet, kdyby nedělali nic podezřelého."

"Fajn. Tak máme pravdu. A co to kurva změní?" zavrčelo Perla, "Konsilium kontroluje celý Planiny a brzo bude kontrolovat celý Dvanáctiměstí. My se krčíme na cizí lodi a lekáme se vlastního stínu. Oni můžou všecko. My nezmůžem nic."

"Nemůžou všechno," řekla Krugga, "Nemůžou všechno, protože my jsme ještě naživu. Ano, chtěli nás zabít, ale neuspěli."

"A kdo říká, že to nezkusí znova?" oponovala Carnimiria, "teď už musí vědět, že jsme na Myši nebyli. Možná dokonce ví, na jaké lodi jsme. Jak dlouho bude trvat, než nás tady najdou?"

"S trochou štěstí dost dlouho na to, abychom se dostali do Gurdunu," přemýšlel Roy. "Pak už nás nebudou muset hledat na jedné lodi, ale v celém městě. Co městě, na celém kontinentě. Pochybuju, že jejich vliv sahá tak daleko. A časem je to hledání určitě přestane bavit. Tak důležití pro ně snad nejsme."

Aurelius se pousmál. "To nevíš. Jestli jsem se za posledních pár měsíců něco naučil, tak to, že společně zvládnem sakra hodně."

I tenhle krátký rozhovor, aby se nálada skupiny změnila. Stále nad ní seděla paranoia, ale pomalu se k ní přidávala jistota a snad i trocha naděje. Pořád ještě byli naživu. A dokud se udrží na nohou, udělají všechno pro to, aby to tak zůstalo.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ – SLOVO

Co bychom jako živočišný druh byli bez přítomnosti slova? Patrně bychom zůstali na vývojovém stupni našich blízkých příbuzných hominidů, jako je orangutan, šimpanz a gorila. Slova se sestavují do vět a věty by měly formulovat myšlenky různé závažnosti a hloubky.

Původně byla představa, že slova a následně řeč vznikla z různých posunků a skřeků jako dokonalejší forma komunikace, ale Noam Chomsky se domnívá, že vznik slova byl prvním krokem k přemýšlení. Význam slova pro člověka je zdůrazněn úvodní pasáží evangelia svatého Jana: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh“. Na počátku každého tvořivého činu je myšlenka vyjádřená slovy a větou. Před velkým třeskem měl Bůh prvotní myšlenku, že stvoří svět-vesmír. Z toho vyplývá, že každému tvořivému činu, většímu či menšímu, který je vždy Božského původu, předchází slovo. Tím, že Bůh dal člověku slovo umožnil mu tvořit. Schopností tvořit se člověk přibližuje k Bohu. Tím jsou myšlena slova v Genezi: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil, jako muže a ženu je stvořil“.

Náš živočišný druh se stal projekcí Boží v reálném, přírodními zákony, definovaném světě. Bůh v podobě slova-myšlenky je neustále přítomen v našem vědomí – duši. Slovo je Boží dar, který umožnil člověku se vývojově posunout od dalších hominidů ke druhu homo sapiens. Nejsou důkazy o tom, kdy a jak začala vznikat slova a věty. Určitě tomu předcházel dlouhý vývoj, při kterém začalo vznikat řečové centrum v mozku, měnily se hlasivky a sluch se přizpůsoboval mluvenému slovu. Přesto podle poslední teorie se první slova zrodila v mozku a člověk se postupně přestal řídit pouze nekontrolovanými pudy, ale myšlením a rozvahou před každým činem.

S pomocí slov popisujeme a definujeme námi subjektivně vnímaný svět, který není totožný s tím „reálným“, bez ohledu na to, co to je reálné nebo skutečné, ve kterém neexistují slova a tím pádem ani pojmy, jako je světlo, čas, prostor, energie nebo hmota. Svět, vesmír jako takový, je jeden nedělitelný celek, živý organismus. Každý člověk si s pomocí obecně srozumitelných slov vytváří mapu svého, subjektivně vnímaného světa. Je to svým způsobem imaginární, virtuální představa úměrná naší duševní výbavě, vzdělání a zkušenostem, Všehomíru, který nás obklopuje.

Slova a myšlenky nám postupně pomáhají odhalovat tajemnou podstatu přírodních zákonů, kterým podléháme jak my, tak i celý vesmír. V souvislosti s tím se nabízí představa, že naším hlavním smyslem přítomnosti na tomto světě je rozluštit tajenku jeho stvoření, předurčenou, prvotní myšlenkou, kdy slovo bylo Bůh. Současně nám pomáhají tento svět dotvářet a upravovat k naší lidské podobě tak, aby nejlépe vyhovoval naši pozemským potřebám.

Slovo a schopnost myšlení nám dává právo, povinnosti a zodpovědnost z tohoto daru plynoucí. Máme možnost tvořit, ale neměli bychom ničit. Máme možnost dotvářet naše umělé i přírodní prostředí, ale nemělo by být pouze zdrojem zisku a surovin, tak jak tomu v dnešní době většinou je. Měli bychom vše především kultivovat, což znamená starat se a pečovat. Všeobecně se o tom píše, mluví a diskutuje, ale poměrně málo dělá.

V člověku je zakořeněná potřeba ničit, vytěžovat a získávat vše od myšlenek až po hmotné statky ve svůj sobecký prospěch, na úkor ostatních, umělého a přírodního prostředí. Je to způsobeno střetem zvířecího instinktu sebezáchovy s racionálním myšlením, které to pudové v nás může ještě více umocnit, nebo naopak kontrolovat a omezovat. Prolíná zde zvířecí a lidský stav vědomí. Člověk jej musí neustále regulovat tak, aby slovo sloužilo Božím účelům, a ne těm zvířecím.

Pouze dar slova a schopnost myslet a plánovat budoucnost umožnila člověku dostat se na tento vývojový stupeň. Tento vývoj není ještě zdaleka u konce a záleží pouze na každém z nás, zda slovo bude Bohem, nebo pouhým vypouštěním vzduchu z úst.

[bila-magie]

Neale Donald Walsch a Brit Cooper, M.D.: Kde se potkává Bůh s medicínou

Neale Donalda Walsche už všichni důvěrně známe. Je autorem celé série knih o Bohu a našem vztahu k Němu. Tato kniha je napsána trošku jiným způsobem, než jeho předchozí. Je to dialog lékaře a duchovního člověka. Dva různé pohledy na jedno téma - život a zdraví člověka. Pohled z místa západní lékařské vědy očima profesorky medicíny Brit Cooper a pohled z protilehlého místa duchovního učitele Neale Donalda Walsche.

V první části je dialog veden o zdraví, dobré kondici a duchovnu. Rozebírají podstatu toho, kdo my lidé vlastně jsme. Vždyť to není jen o našem hmotném těle, ale také o jeho dvou dalších částech: mysli a duši. Jak to celé pojmout? To fyzické tělo lze vidět a dotýkat se ho. Ty dvě jemné části, mysl a duše, to je něco jiného. Nejsou hmotné, nedají se chytit. Ale je možné se jich dotýkat jiným způsobem. Vždyť každý z nás zná bolest z nešetrného slova, kdy se ozývá lidské ego, neboli mysl. Produktem mysli jsou emoce, které dělají člověka šťastným nebo nešťastným. Třetí část lidské bytosti je duše. A ta je osvobozena od závislosti nad hmotným světem a stále spokojená. Jen to lidské ego to nemůže pochopit a přijmout. Duše je stálá a nadčasová složka každého člověka. A nejen jeho, ale také jiných živých tvorů z říše zvířat. 

S tím vším se vlastně lékařská věda víceméně vyrovnává v různých situacích, pro mnohé lékaře nepochopitelných. Říká se jim zázračná uzdravení. Píše o nich ve své knize Anita Moorjani „Musela jsem zemřít“. A jsou to zázraky medicínské, nebo zázraky samy o sobě jako takové?

Je ve zdravotnickém systému vlastně místo pro Boha? Vždyť je opravdu tolik těch božích zázraků, které se nedají vysvětlit. Dají se však přijmout. A když je přijmeme, přijímáme přítomnost Boha - nejvyšší Energii na celém světě. Zamysleme se nad tím, jak je člověk stvořen! Jak mnoho toho dokáže lidské tělo vydržet?! Jak je vlastně člověk předimenzovaný, aby nesmyslně neskončil svůj život předčasně. Lidské tělo do velké míry funguje samo o sobě, aniž by jedinec musel zasahovat do životních procesů, které jsou vlastně automatické.

Ve druhé části je dialog autorů veden otázkami a odpověďmi. Témata jsou následující:

O zařízeních asistovaného bydlení. Každý, kdo se setkal se situací, kdy péči svých nejbližších už nezvládal, ví o čem je zde řeč. Važme si té možnosti, využívat pobyt v takových zařízeních. Je to cesta k důstojnému odchodu ze života, který končí.

Zda je demence jistou „duchovní lekcí“? Určitě ano. A velmi delikátní lekcí. Pokud člověk už nezvládá svůj život, je to dokonce velmi elegantní řešení.

O obavách co s léky, které jsou na předpis? Nuže léky, které lidé zkoumali a vytvářeli, aby léčili lidi, jsou zde. Některým lidem opravdu pomohou. Proč se bát? Pokud už není jiná cesta, přijměme je. 

O potratu. Tato opravdu zásadní otázka (ve smyslu ano/ne) přísluší jen přímo dotčené ženě. NIKDO nemá právo jí do toho zasahovat. Je to jen a jen její volba.

O sexu a handicapech. Se píše a mluví tak mnoho. Je toho tolik vypovězeného, ale i tajemného. Také je to něco, co je třeba zažít. A najít své…

Proč přichází smrt? No, proč? Vždy jednou všechno skončí. A konec je začátkem nového. Mnoho kultur slaví smrt blízkých radostnými obřady. A těší se z ní. Král zemřel, ať žije král!

O duchovní léčbě. Tak něco úžasného, že to je jen třeba zažít.

Definice dobrého zdraví. Nic mě nebolí a mám sílu těšit se ze života.

Nakonec jsou zde odkazy autorů: 

- od Brit Cooper, M.D.

„Medicínské zázraky“ jsou velmi vzácné a ve většině případech jsou moderní vědou a medicínou naprosto nevysvětlitelné. Zde se otevírají ty „dveře do duchovna“ a zvou nás k prozkoumání nové perspektivy. Začněme se ptát, co je ve skutečnosti příčinou tak zásadní změny ve zdraví určitých lidí?

- od Neale Donalda Walscha

Musí se změnit to, v co lidé věří. To, v co věří v souvislosti s tím, kým jsou. To, čemu věří v souvislosti s ostatními. To, čemu věří v ohledu života, jeho smyslu a jeho fungování. V co věří, pokud jde o Boha. Pokud se to změní, tak se změní všechno. Lidské chování je vytvářeno jejich vírou. 

Tuto knihu doporučujeme každému člověku, který je na své cestě za poznáním.

[ao3-knihomol]

R.

Vzpomněla jsem si na další věci, víš?

Nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale ptal ses mě, jestli jsem tancovala s L. Řekla jsem ti že ne. A tys mi řekl, že ti nemusím lhát a můžu ti říct pravdu. Opravdu jsi ze mě udělal lhářku? Proč sis myslel že ti lžu kvůli takovýhle kravině? Jsi normální? Hlavně, žes mi psal, že mi věříš, ale pak mi do očí řekneš že lžu.

Taky jsi mi řekl, že by ti nevadilo, kdybychom měli miminko dřív, jako nehodu. Jasně, protože by sis mě přivázal, je to tak? Hádám, že kdybychom spolu spali, tak by se stala "nehoda" s kondomem. Ale stejně by to nešlo, já se tě nemohla ani dotknout. Nic mě nelákalo. Jen za ty ruce jsem se s tebou držela, protožes to řekl ty.

Ale to bylo tím, že jsem ti říkala, že potřebuju na tohle všechno čas, ale tys to nerespektoval. Naplánoval jsi všechno na rok dopředu, ale když jsem ti řekla, že je to na mě moc rychlý, tak jsi řekl, že nemám poslouchat jiný lidi, ale že si tempo určíme sami.??? Co to mělo znamenat. Já neposlouchala jiný lidi, já ti řekla, že je to na mě moc brzo a rychle. Nechápu, kdes vzal, že se řídím podle jiných lidí. Takže to znamená, že to tempo řídíš ty a je ti úplně u prdele, co si myslím já? Asi jo. Vypadá to tak.

Další věc, co mě zarazila, byla tvůj chlad. Každej pozdrav i rozloučení byly strašně chladný. Vždycky jsem nad tím přemýšlela, co je špatně. Jednou jsem tě náhodou potkala v Menze na obědě a šla se ujistit, jestli naše schůzka platí. Koukals jak puk a bylo vidět, že nevíš, jak se chovat. Protože sis tp nemohl připravit předpokládám.

A ty tvoje oči. Normálně byly v pohodě, ale párkrát se mi najednou zdály strašně hnusný. Nevím proč, ale úplně mě to od tebe odrazovalo. Bylo tam něco, co mě donutilo udělat krok zpátky.

Co mi bylo hodně nepříjemné, tak byl náš rozhovor o tom, když u tebe přespím. Řekla jsem ti narovinu, že s tebou prostě hned spát nebudu. Abys s tím automaticky nepočítal. A tys mi na to řekl, že nemám říkat, že nic nebude, že nepotřebuješ viagru. Svoji reakci si nepamatuju, ale asi byla dost jasná, protože jsi začal říkat, že jsi myslel to, že mě třeba obejmeš. Aha jasně, takže nejdřív mluvíš o viagře a pak, že jsi určitě nemluvil o sexu. Já nejsem blbá. I když sis to asi myslel.

Nejvtipnější byla hláška, že jsme se navzájem zachránili od samoty. Cože? Já si myslela, že sis dělal prdel. Ale tys to myslel fakt vážně. Takže sis myslel, že mi prokazuješ službu? S tím běž do hajzlu. I ty tvoje kecy, že jsi nikoho nechtěl, ale se mnou chceš jít hned do hypotéky, protože my dva spolu nebudeme mít žádný problémy. Haha. A zároveň jsi věděl, že tě vyměním za jinýho. Aha, to dává smysl. Asi sis o mě myslel, že to střídám. No, nestřídám. Řekla jsem ti, že mám problém se otevřít, tak proč bych kurva přelítávala ze vztahu do vztahu?

Taky jsem si u nějakých věcí všimla mírného tlaku. Třeba, když jsem ti říkala, že na to chci jít pomalu. Měla jsem dojem, že mě chceš tak nějak dotáhnout k tomu, abych zrychlila. Hlavně že jsi sám říkal, že chceš na to jít pomalu a ne se hned hnát do vztahu. Lháři.

Taky jsi mě dostal, když jsem se s tebou rozešla, tak jsi řekl, že ti přijde zbytečný se rozcházet, a že se moc neznáme a když se líp poznáme, tak se s tebou třeba nebudu chtít rozejít.

Takže za A) ty mě nepřitahuješ, protožes mi nedal zkurvenou šanci si k tobě vytvořit přátelství, omlacuješ mi o hlavu, že tě odkopnu a chceš se mnou i přes to bejt? A tobě je jako jedno, že se s tebou necítím dobře? Ty bys se mnou chtěl být i proto? Tak to je vidět, jak ti na mě záleželo.

B) řekls že se moc neznáme. Máš pravdu. Ale předtím, jsi mě nazýval matkou svých dětí, životní partnerkou a chtěl jsi se mnou hned hypotéku. A najednou se vlastně neznáme. Tak posloucháš se nebo jenom meleš to, na co si myslíš, že mě v tu chvíli utáhneš?

Taky mi přišlo, žes se mnou chodil jen proto, abys s někým chodil. Vždycky jsi mi říkal, žes všem říkal, že jdeš na oběd se svojí přítelkyní. Ty ses jenom potřeboval pochlubit, že jo? Mrkejte, umím si najít holku. I mamka mi řekla, že jí to přijde, jako bys měl potřebu něco rychle dohnat a bral jsi první holku, co se ti připletla do cesty. Jo, myslím, že se trefila. Vždyť my dva nemáme nic společnýho.

[lieselotte-sky]

Tak si to přeložme do reality. Protože ta oblast ve jménu ekologie neřešila infrastrukturu, odešel průmysl. Pak zjistili, že od tam zcela přirozeně odchází lidé, protože tam nic není, zůstalo jim tam pár starousedlíků a chataři. Starousedlíci vymysleli to, co vymyslí každý stébla se chytající tonoucí starosta — turistický zázrak. To dlouhodobě nefunguje nikomu a nikde pakliže to musí být silně dotované aby to vůbec přežilo, no a pokud budete opravdu poctivě hledat v pozadí rakouských výstavních vesniček, obvykle najdete zemědělství nebo průmysl, celkem často i oboje. Chatařům se to samozřejmě nelíbí, no a protože tam v naší skvělé demokracii nemají absolutně žádné rozhodovací právo (tím míním, že nedokáží zastavit nesmyslně založený turistický ráj), protože majetek ho (narozdíl od nějakého zápisu v databázi) nezakládá, zakládají oni občanské spolky jejichž jediným účelem je házet místnímu zastupitelstvu klacky pod nohy. Arogance moci z jedné strany vytváří aroganci z druhé strany, na tom není nic divného ani nečekaného. Když se tak podívám na některé bývalé turistické ráje v ČR, tak je asi spíše průšvih když se to nestane.

Oni by si taky páni starostové měli uvědomit, že jim to nepatří, že jim to bylo svěřeno k tomu, aby se o to starali a zajistili tam přístup k základním službám, ne aby si tam jeli nějaké svoje megalomanské projekty. Kdyby si to páni starostové celé koupili, tak pak ať si tam stavějí třeba suchou vrbu, ale oni že by tak spíše zkoušeli něco na cizím a za cizí, což definitivně není to, co jim bylo uloženo dělat. V tom, co by dělat měli, naopak selhávají.

30km k nejbližšímu marketu, výborně, tam by přece chtěl bydlet každý. Když jsem bydlela na vesnici v úplné zadnici světa, měla jsem to k obchodu dva kilometry, k většímu pět. Pět. Ne 30! A za tohle určitě mohou ti lidé, co tam žijí. A na jiném místě se dozvíme, že si tam teda někdo koupil hotel, oni (myšlení typického vesničana — všichni ostatní mají spousty peněz, což je důvod proč my je nemáme) na něj navalí nějakou čističku, což ale upřímně řečeno je věc, kterou by měla financovat obec, viz to, co jsem psala o dostupnosti základních služeb, jenže obec si to vyřeší tak, že to hodí za krk někomu, kdo si tam bohužel koupil nemovitost. Tohle se dělalo naposledy v 90. letech a moc to nefungovalo. Co by tak asi musel vybudovat člověk, který by tam chtěl postavit supermarket? Hm? A tím se obloukem vracíme k tomu PROČ tam nic není a do obchodu se jezdí 30km.

A bojujte proti domu vedle… Jasně a co s tím domem jako udělají? Zbourají ho? Někomu, kdo do toho investoval svoje peníze? To je opravdu geniální myšlenka. Ne, nějaký úředník nejspíše chtěl všimné, že, jak jinak v turistickém ráji, sami to připouští, viz ta čistička, to jsou prostě mafianské způsoby, což samozřejmě iniciuje něco podobného na druhé straně. No, tak když ne nám, tak nikomu, založíme spolek. Hlavně pak ne na pozemcích, které potřebuje obec prodat (aby měla vůbec nějaké peníze) a chytit do pasti dalšího ubožáka, že by třeba vybudoval silnici, nádraží, nebo vím já co.

Ono pozorovat tady ty ubožáky z dálky je vlastně docela dobrá komedie, musím uznat, že jsem se celkem bavila, ale účastnit se toho bych úplně nechtěla, pro obyčejného člověka to musí být celkem hororový zážitek, pro psychopata mého ražení je to spíš výzva, nicméně.

Nicméně nezůstanete ušetřen ani vy. Pokud najdete trubku vedoucí do řeky, ještě to neznamená, že do ní jdou splašky, tam může jít klidně dešťová pane Tuna, takže nemáte vůbec nic. Ona totiž tu vodu nemusí čistit, stačí, aby šly spašky do jímky, což klidně jít mohou. Aby vaše natočené trubky k něčemu byly, bylo by nutné prokázat že do nich taky vede záchod. Jo kdybyste měl natočené, kterak z té trubky vyskočí nějaký hnědý záchodový plavec, to už by k něčemu bylo. Jenže vy jste typický novinář, vám stačí ty trubky a pak někoho hrdinsky konfrontujete po telefonu (takže vlastně nikdo neví komu voláte…ehm, sorryjako). V tomto bodě jsem jen spravedlivá, nic víc. Obdobně s těmi odpadky. Ty tam mohl hodit kdokoliv, aby to k něčemu bylo, muselo by být vidět kdo je tam hodil. Na druhou stranu, příběhu to neškodí, že by vás někdo z těch ubožáků žaloval je nepravděpodobné, kdyby byli schopni tohoto, tak to tam dnes vypadá úplně jinak, no a do příběhu to vnáší onu vůni pravé investigativní žurnalistiky. Vždyť kolik lidí se při tom tak krásně rozčílí nad prohnilou zkažeností dnešního světa (který je samozřejmě úplně stejně zkažený jako ten včerejší, ale ono by to tak nevyznělo), na toto se většinou koukají lidé, kterým to dělá dobře když se mohou zdatně rozčílit, ten pocit uspokojení mohou-li nad čímsi zuřit, tomu se nevyrovnají ani drogy. No některým při tom rupne žilka a poté tahají nohu, zkrátka nehody se stávají.

A, myslím si, že vám už také zvolna nabíhá žilka patrně můj komentář smažete, no ne že bych se Vám divila, nicméně ten pocit, když někoho pořádně vytočíte, hmmm, ten má taky cosi do sebe. A tyto příběhy, kde hadra trestá onuci, jsou k tomu přímo neodolatelnou příležitostí.

Dodatek: Asi není správně že si z toho dělám srandu, ale já už jiná nebudu. Když si představím jak u toho nějaký soudruh důchodce vzteky poulí oči až mu vypadnou skla z brýlí, nadskakuje o holi a křičí tak, že mu vypadnou umělé zuby (vzteklí lidé jsou směšní, nebo by alespoň měli být), no a dělá mu to strašně dobře, cítím určitou potřebu dorazit ho v komentářích. To už mu tak dobře neudělá, protože aby mohl náležitě zuřit, tak jako že mu to fakt udělá dobře, musí mít pocit, že hájí stranu dobra samozřejmě. No a já mu ten pocit zcela sadisticky vezmu, což zase dělá dobře mně, v tomto ohledu jsem upřímná (jako i v mnoha jiných věcech). Ona není dobrá a špatná strana, jsou jen různé úhly pohledu. A nasraní důchodci a divní týpci v zrcadle.

[prospercz]

Čtvrtletí na treku!

Představte si, že za vámi někdo přijde a řekne vám, že odteď budete 3 měsíce v kuse cvičit. Může to být jakákoli fyzická aktivita, ale musíte ji dělat bez přestání. Každý den, 10-14 hodin. Zastavit se můžete jen na jídlo a lehký odpočinek. Co byste takovému člověku řekli? Já bych ho asi poslal do háje.

Ale přesto přesně tohle teď dělám. Už tři měsíce! Každý den ráno vstanu a pak bez nějakých velkých pauz šlapu s batohem na zádech až do večera. Najím se, jdu spát a ráno znovu. Je to šílené, ale vlastně mě to hrozně baví. Jsem normální?

Co je vlastně vůbec normální? Když jsem postupně přátelům a rodině říkal, že chci jít pěšky 2650 mil, bez přestání v jednom kuse, tak na mě každý koukal, že jsem se zbláznil. Snad nikdo nechtěl uvěřit tomu, že bych dobrovolně chtěl něco takového podstoupit. Pro ně to určitě normální nebylo.

Když tady buď na trailu nebo ve městě potkáváme místní a vysvětlíme jim, že tu PCT jdeme celou, klepou si na čelo a padá jim brada. Nedokážou to pochopit. Ani pro ně to není normální.

Ale co my? My, co jsme se rozhodli, že si chceme plnit sen, a prostě se vydali na tuhle dlouhou pouť? Proč zrovna my máme být ti nenormální? Kdo rozhodl, co je a není normální? Nejspíš nějaké dřív stanovené a nesmyslné normy. Ale pro nás je tohle teď normální. Přijde nám nesmyslný ten život, který vedou ostatní. Za co utrácí peníze, jak se vozí v autech a řeší hlouposti.

Cítím se tady na živu víc než kdy jindy. Jasně, bolí to. Bolí to dost, moje tělo už mi to dává najevo. Každé ráno se musím přemlouvat, abych ještě za šera vylezl z “postele” a zase se vydal na cestu. První kroky jsou nejhorší, první míle je utrpení. Pak se tělo trochu vzpamatuje, jako když se chcete projet na starém kole. Chvilku to taky trvá, než se řetěz poddá.

Zhubl jsem určitě aspoň 3 kila. Nevím to jistě, ale myslím, že to na sobě začínám poznávat. Každý den jsem celý upocený, opatlaný a od prachu. Chodím i s týden nemytými vlasy. Žerou mě komáři a další havěť. Ale je mi to jedno. Tohle je pro mě teď to normální. Naučil jsem se s tím smířit a přijde mi divné mýt se každý den a oblékat si čisté věci.

Jsem vděčný za to, že si tohle můžu dovolit. Že tady vůbec můžu být. Že jsem se narodil ve světě, kde se můžu prostě na půl roku sebrat a užít si ten čas jen v přírodě. Ne každý má tohle privilegium. Vlastně, málokdo má.

Přešel jsem svůj první stát, Oregon, od severu k jihu. Vylezl jsem s nesmírným úsilím na zatím nejvyšší horu, Mt. Shasta s 4321 m.n.m. Ušel jsem za 92 dní 1430 mil (2288 km). Prošlapal jsem už dva páry bot.

No ale tím to zatím určitě nekončí. To nejlepší mám ještě před sebou! Severní Kalifornie je sice nádherná, se všemi těmi výhledy a hřebeny, ale Sierra bude teprve ten pomyslný vrchol. A pak ještě Washington. Na podzim, až bude měnit barvy. To bude super! Pořád je na co se těšit.

Proč se to nemůže otočit, aby tohle bylo považované za normální? Myslím, že by to světu a lidem jako takovým hodně pomohlo. Říká se, že kdo něco takového zkusí, už není cesty zpět. Nenávratně to každého člověka změní a už nemůže žít jen obyčejný “nudný” život. I já cítím, že mě to určitým způsobem mění a formuje. Troufám si ale tvrdit, že rozhodně k lepšímu.

[paskvilnet]

rec.desky

Kosheen - Kokopelli

Klip ke skladbě All In My Head

Kosheen asi zešíleli. Nebo spíš: Kosheen se asi vydali špatným směrem. Minulým albem Resist nadchli milovníky taneční hudby stejně jako rockery, kterým se líbil zpěv jejich frontwoman Sian Evans. Druhou desku, pojmenovanou podle jihoamerického pištce Kokopelliho, který prý nosí štěstí, se chtěli stát kapelou skoro rockových písničkářů. A hele, ono to nevyšlo. Ani jeden chytlavý hit, ani jeden výrazný nápad, ani jedno zajímavé vyjádření nějaké emoce. Vokály a profesionalita zvuku ani mystické jméno cédéčka to nemůžou zachránit, dokonce ani snaživá promotion nemá šanci to napravit. Deska Kokopelli je prostě vybledlá, nijaká, mdlá. Z jejího obsahu neutkví v hlavě nic víc, než že nějaká slečna docela pěkně zpívá do neurčitého popového podkladu s troškou kytar, troškou elektroniky a opravdu maličkou troškou energie. Nic moc přátelé.

Jane's Addiction - Strays

Klip ke skladbě Just Because

Jane's Addiction byli vždycky kapela plná kontrastů. Už od 80. let minulého století, kdy začali vyřvávat v klubech v v Los Angeles, byli plní rozporů. Tiché, kvílivé písně, které by se skoro daly nazvat baladami, versus klasický rockový nátěr. Zpěvák Perry Farrell na jednu stranu bořil společenská tabu zejména sexuálními provokacemi, na druhou oddaně pomáhal malým kapelám ke zviditelnění. To dělal mimo jiné festivalem Lollapalooza, který spáchal v roce 1990 coby rozlučkový mejdan s kapelou a spřízněnými bandy. Perry Farrell si pak založil skupinu Porno For Pyros, která se Jane's Addiction nápadně podobala. Je skutečně těžké popsat, v čem byly ty dvě bandy jiné. Porno for Pyros měly snad jen trochu méně kytarový zvuk a ještě větší rozdíly v náladách jednotlivých skladeb. Pak se rozpadli zase oni a pro změnu se vrátili Jane's Addiction. Nová deska vlastně nepřekvapí ničím jiným, než tím, že existuje – jsou to Jane's Addiction jako zamlada, to jest chvílemi tichoučcí a chvílemi vyšilující. Je pravda, že úroveň své nejlepší a zároveň nejslavnější desky „Ritual de lo Habitual“ už asi nepřekonají nikdy, nicméně pořád je „Strays“ příjemné a zvukově výrazné album plné emocí a energie.

Stereophonics - You Gotta Go There to Come Back

Klip ke skladbě Madame Helga

Na konci minulého milénia se Stereophonics stali miláčky britských médií. Přitom jim toho do karet moc nehrálo. Pocházeli z města s nevyslovitelným jménem Cwnaman (to je ve Walesu). Původně hráli jen coververze - a kolik revivalových kapel se proslaví vlastní tvorbou? Moc ne. Ale najednou přišel jeden, druhý, třetí úspěšný singl pro novou a velice dobře se vzmáhající firmu V2, a média se zrovna rozhodla, že vyhrabou nějaké mladé chlapce hrající kytarový pop. A bylo to tu: jedna z x-té vlny kytarového popu vynesla na povrch i Stereophonics. V roce 1997 vydali první desku Word Gets Around a postupně si získávali oblibu mladých i starších rockýrků. Zpěvák a výhradní autor písniček Kelly Jones, který připomíná něčím „staré dobré“ rozervané rockery a něčím Liama Gallaghera z Oasis, byl vždycky docela přesvědčivý. Od první desky o něm psali, že má talent, a ani na čtvrtém albu You Gotta Go There To Come Back nezní špatně. Faktem ale je, že na nové desce zoufale chybí výrazné písničky. Jestli je všechny do pár hodin po poslechu CD nezapomenete, tak jste hodně dobří a můžete se přihlásit do nějakého televizního kvízu. Určitě vyhrajete coby člověk s nejlepší pamětí.

Apollo 440 - Dude Descending a Staircase

Klip ke skladbě Dude Descending a Staircase

Liverpoolská kapela Apollo 440 má sice asi za sebou doby největší mediální slávy, ale určitě ne doby, kdy jim to dobře hrálo. Dvojcédéčko „Dude Descending A Staircase“ je toho důkazem. Apollo potvrzují, že lze být neskutečně žánrově rozmáchlý a přitom si udržet autorský rukopis. A nenudit. Což je obzvláště na takovéhle ploše dost těžké. Kromě toho, že se jim i toto daří, přinášejí pár věcí opravdu málokde slyšených. Docela temná a hrozivá atmosféra většiny jejich skladeb dodává zvláštní rozměr všem stylům, kterých se dotknou. Temný house, temný breakbeat, temný mix elektroniky a rocku 70. let, temná balada „Children of the Future“, jak do nějakého hodně temného sci-fi filmu. A k tomu tu ještě najdete neuvěřitelnou píseň „Diamonds In The Sidewalk“. Ta sestává z nahrávky skoro padesát let staré recitace beatnického spisovatele Jacka Kerouaka, šustění na bicí a plačtivého drnkání na kytaru. Intelektuálové útočí! Tahle deska je sice prostá hitovek, obsahuje pár méně výrazných písniček a její tvůrci nejsou žádní hezouni do Bravíčka, ale jestli se o nějaké hudbě dá říct, že je zralá a přitom ne senilní, tak je to přesně ta jejich.