paskvilnet

[paskvilnet]

A to je všechno.

Více se mi bohužel nepodařilo z webu České televize zachránit předtím, než byly staré stránky Paskvilu smazány. Vlastně si ani nejsem jistý, nakolik byly stránky po začátku roku 2004 doplňovány o obsahy dílů. Poslední, který jsem ve svém archivu našel byl 2. díl ze 14.1.2004.

Podle televizního programu byl Paskvil vysílán až do prázdnin roku 2006.

Pár nahrávek z Paskvilů najdete na YouTube.

Mnozí jeho tvůrci pracují na pořadech České televize a v Rádiu 1 dodnes.

Všem, kteří se na Paskvilu podíleli, mockrát děkuji za to, že přinesli do televize hudbu jiného, než středního proudu. A to v době, kdy ještě nebyla tak široce dostupná na internetu a jistě tak pomohli mnohým odolat svodům nových Michalů a Davidů.

Jestli se vám vzpomínání na Paskvil líbilo, nebo máte-li nějaký dotaz, můžete mi napsat tady na Tumblru do ASKu nebo na paskvil zavináč centrum.cz.

Děkuji za pozornost a třeba zase někdy na shledanou.

[paskvilnet]

2. díl 14.1.2004

Paskvil vás vítá v roce 2004.

V druhém díle, stejně tak jako v dalších dvou následujících mačkáme tlačítko zpět a rekapitulujeme. Tentokrát jsme prohrábli rok 1999. Pamatujete ještě? Měli jsme vlastní útulné studio, kam jsme si zvali nejen zajímavé hosty , ale i DJe. Ovšem neseděli jsme jen v teple, ale vyráželi i ven, například pod trojský most, do zajímavých klubů z celé republiky, ale i třeba do Berlína na gay-street-party.

Z hostů a zajímavých osobností se můžete těšit na Vladimíra Michálka, Štěpánku Haničincovou, Kateřinu Vincourovou, L.P. Fishe, Otokára Shmidta. Z kapel, které připomeneme klipem i reportem například na: David Bowie, Beastie Boys, Orbital, Red Hot Chili Peppers, Plexis, Wise Guys, Mulu, Fluke, Stakka Bo, Cardigans, Alcatraz, Jungle Brothers, Urban Species, Chumbawamba, Zion Train, Moby, Mr. Oizo, Apollo 440….

V roce 1999 jsme začali i s pravidelnou rubrikou Kino.avi, takže nebude chybět ani pár filmových ukázek jako Sbal prachy a vypadni, Rodinná oslava. Nenechali jsem bez povšimnutí i 10leté výročí sametové revoluce. No bylo toho dost. Proto pojďte s námi do pohádky a projdeme se pamětí…

[paskvilnet]

1. díl 7.1.2004

Paskvil vás vítá v roce 2004.

Doufejme vespolek, že to bude 12 dobrých měsíců, které zvrátí váhy na stranu klidu. My se budeme setkávat jistojistě ještě tento měsíc a jelikož jsme vám v prosinci slíbili retro, předvedeme vám dnes mohutné salto vzad a to až na samý počátek Paskvilu. V sestřihu z let 97 a 98 se mihnou v obrazu anebo alespoň hlasem zaševelí naši tehdejší moderátoři a spolupracovníci- Zoran Stehlík, Káteřina Kozáková, Táňa Wilhemová, Tvyks, Fish, Rodriguez, Otakára Shmidta a spolupracovníci, připomeneme si několik klasických klipů té doby – namátkou třeba Fluke, Verve, Propellerheads, Leftfield nebo Massive Attack. Tehdy jsme také jeli s kamerou za Ohm Square do Londýna, zažili neuvěřitelný Jelení přikop na Pražském hradě a zajímali se o obnovenou Ecstasy Of St. Theresa. Vzpomínejte s námi.

Příště budeme pokračovat a vrátíme se tentokrát do roku 99, což byla svým způsobem revoluční éra Paskvilu – znovu se objevil Dean Reed a měli jsme své útulné studio, ve kterém nám atmosféru dotvářel hostující DJ. V dedětadevadesátém jsme byli často v terénu – točili jsme v klubech i na ulici – podpořili jsme Ladronku a jeden díl jsme místo ze studia odvysílali se Zion Train pod mostem. Můžete se opět těšit na koláž klipů, které nezestárly, reportáží a vůbec vzpomínek – špetka nostalgie nikoho nezabije. Chcete nějaká jména? Tak jo-třeba Beastie Boys, Urban Species, Sunscreem, Moby nebo Cardigans. Jinak vám moc moc chceme poděkovat za vyjádřenou podporu, kterou opravdu cítíme jako vítr v zádech. Naděje, že seženeme sponzora a vstaneme z mrtvých stále je, tak nepřestávejte držet palce. Příště si to přihasíme už za týden 14.ledna. Do té doby se opatrujte. Ahoj.

[paskvilnet]

Susheela Raman - Love Trap

[paskvilnet]

mejl.box

Čas na to, abychom se báli

Tmy je (pořád) čím dál tím víc i za dne, takže přichází čas, kdy bychom se měli začít bát. Není vše jen veselé a nejsou jenom symboly, ze kterých nás mrazí příjemně. Každopádně o Rusku jsme se toho o temnu a strachu už naposlouchali. Dneska dostává velkou šanci k napravení reputace prostřednictvím jedněch ruských designerských stránek, neskutečných jako samotné ruské skazky (a celá tahle země, která má pomíchaný dnešek a zítřek). (www.cmart.design.ru).

[paskvilnet]

Robert Randolph & the Family Band - I Need More Love

[paskvilnet]

rec.desky

Paul Oakenfold - Great Wall

Klip ke skladbě Hypnotized

„Já se SARS nebojím,“ halasil dýdžej Paul Oakenfold před svým nedávným turné po Číně. Opakoval to ve všech světových médiích a aby tento chytrý marketingový tah využil i v dělším časovém horizontu, vydal teď dvojcédéčko s mixem toho, co v Číně hrál, a pojmenoval ho Velká zeď, aby bylo opravdu jasno. Paul Oakenfold bývával vlivný producent, který pomohl řadě nezávislých kapel. Oakenfold poslední doby je ale něco úplně jiného: má talent vzít něčí zajímavou hudbu, podložit ji líbivým rytmem a sladkými plochami a zpřístupnit ji mase, která chce rekreačně křepčit. A zkazit ji pro všechny ostatní. Díky němu možná zlidoví pár méně známých skladeb, ale za cenu toho, že budou nenávratně překrouceny. Tento Daniel Hůlka taneční scény to ale má dobře promyšlené: má neuvěřitelný úspěch, všude se o něm mluví a píše a to, co si myslí pár podivínů, kteří chtějí slyšet něco zajímavějšího než banality, mu může být fuk. Nevíme, jestli mu fuk opravdu jsou a jestli mu někdo vyčítá, že už léta neudělal nic zvukově zajímavého, ale kvůli nám to tak jako tak jinak dělat nezačne.

Koop - Waltz for Koop: Alternative takes

Klip ke skladbě Baby (D' Malicious Remix)

Remixová deska německé kapely Koop je z rodu těch, které se povedly. Komu se zdá produkce Koop a jejich kolegů od mnichovského labelu Compost Records moc rozplizlá a nudná až bezpohlavní, možná v tomto cédéčku pozná první důkaz, že ne 100, ale jen 99% toho, co u Compostu vyšlo, je zaměnitelný jazzy chill out, který omílá pořád to samé dokola. Remixy písniček z loňského alba Waltz for Koop zadala kapela méně známým, ale šikovným autorům. Zejména jejich nejlepší skladba Summer Sun, která je tu v jazzhouseovém mixu Markuse Enochsona a drumandbassovém přepracování od projektu Carlito, vyzní skvěle. Celkově je znát, jakou spoustu si práce si remixéři dali s tím, aby ukázali, že slavní Koop se nespletli, když jim svěřili své skladby. A povedlo se – Alternative Takes ocení i člověk, který tomuhle klubu nefandí.

The Strokes - Room on Fire

Klip ke skladbě 12:51

Co dělat, když máte rockovou kapelu a v každé druhé garáži hraje nějaká úplně stejná banda, která se od té vaši nedá sluchem odlišit? Kromě toho, že se budete snažit hrát co nejlíp a sehnat si pořádného producenta, potřebujete hlavně dobrý marketing. To znamená manažera, který médiím vysvětlí, že jste strašně drsní, zajímaví a potenciálně skandální – a který patřičně nafoukne vaše případné aférky v rámci trojúhelníku sex, drogy, rokenrol. V newyorské tuctové kytarovce Strokes zpívá syn šéfa nejslavnější modelingové agentury na světě. Nezpívá nijak oslnivě, ale slavné jméno Casablancas a nějaké ty fámy o tom, jaký je to určitě zlotřilec, když je padouch jeho papínek, slávě Strokes hodně pomohly. Začaly na ně chodit davy a protože ta kapela není VYLOŽENĚ špatná - a protože proč vlastně nejít na koncert kapely, o které se všude píše - jsou Strokes najednou obrovské hvězdy. Obě jejich desky - Is This It? a Room on Fire – mají nadšený ohlas, o kapele se pořád mluví, na jejich web chodí šílené spousty lidí, prostě americký sen se zase jednou naplnil. Vlastně, proč jim to nepřát.

Joe Strummer & The Mescaleros - Coma Girl

Klip ke skladbě Coma Girl

Ne každý, kdo byl zamlada pankáč, dokáže působit snesitelně coby strejda. Takové pokusy Sex Pistols dát se znovu dohromady skončily fiaskem a naštvaly i jejich skalní příznivce. Clash, další ohromně slavná kapela z dávné punkové vlny, se sice nikdy nedala znovu dohromady v původní sestavě, ale jejich frontman Joe Strummer byl čilý až do své letošní nečekané smrti. Měl kapelu Mescaleros, která sice netrhala hitparády, ale zároveň byla dost vidět na to, aby si ji našli hudební fajnšmekři. Taky se objevovala na nejprestižnějších hudebních festivalech, prostě – vědělo se o ní. Joe Strummer hrál v Mescaleros trochu jinou roli než v Clash, ale pořád byl díky zvláštní barvě hlasu jasně poznat. Mescaleros byli méně divoká parta než Clash, spíš než k divokosti vybízela ke smíření, a to bylo slyšet i v jejich muzice: na singlu Coma Girl jsou dvě živé nahrávky coververzí ve stylu ska a reggae a i titulní písnička má ke „skáčku“ blíž než k vypalovačkám rozhněvaných mladíků. Což neznamená, že by Clash byli lepší nebo horší než Mescaleros – je to jen dobrá ilustrace toho, že skutečně JE možné být zamlada energický a vzteklý a ve středním věku získat smíření, nadhled a hloubku – a pořád hrát tak, aby seto dalo poslouchat. Jenom škoda, že se nedovíme, jak by hrál v sedmdesáti – nějaký Strummer’s Blues Band by se světu hodil.

[paskvilnet]

Daniel Bedingfield - Friday

[paskvilnet]

Gus Gus + moloko, 12.11.2003, Praha, Lucerna

Gus Gus

Zjevení jménem GusGus jsme začali registrovat zhruba někdy v roce 1996 díky albovému debutu „Polyesterday“. Nová akvizice firmy 4AD svým elektronickým zvukem radikálně vybočovala z edičních kolejí. Připomeňme jen, že proslulé nezávislé vydavatelství se dlouhá léta věnovalo melancholickým umělcům z okruhu Dead Can Dance, Cocteau Twins nebo This Mortal Coil, případně lovila v bostonských kytarových vodách. Ačkoliv původní sestava z islandského Reykjavíku automaticky sváděla k porovnávání se Sugarcubes, hudebně vycházela z jiných kořenů než Bjork se svou partou. Devítičlenný kolektiv hudebníků, filmařů a producentů zpočátku mísil tehdy módní triphop, pop a elektroniku, po třech albech zeštíhlel na kvartet a přešel od malého vydavatelství k velkému. K malému potrápení paměti se nám podařilo přemluvit zakládajícího člena Gus Gus Magnuse Gudmundssona. Sice celou dobu seděl na přepravce jako na trní, protože zvukovka se právě rozbíhala, ale paměť statečně trápil tu s větším tu s menším úspěchem.

Gus Gus údajně vznikli v devadesátém pátém v přestávce natáčení filmu „Pleasure“. Zajímalo by nás, o čem ten film vlastně byl, a jestli byla rozkoš točit film s takovým názvem… „Pleasure“ je krátký snímek o volné lásce v Reykjavíku a objevuje se v něm řada zpěváků. Kvůli financím došlo v průběhu natáčení k dvouměsíční pauze a zúčastněné zpěváky mezitím napadlo vytvořit k filmu hudbu, která by vyšla na albu. Tak zavolali mně a ještě jednomu kámošovi, a za měsíc bylo hotové naše první album. A ten film je fajn.

Gus Gus platí tak trochu za partu renesančních lidí. Co vás všechno zajímá kromě hudby? Tohle bylo vždycky naše charisma. Já osobně jsem se pohyboval jenom v muzice, další člen GusGus zase točil videa, ostatní dělali zase něco jiného. Nedávno jsme ale zeštíhleli na čtyři lidi, šest původních členů odešlo. Ten podnik už byl moc velký a dál to najednou nešlo. Teď je nás míň.

A potkáváte se ještě s těmi šesti bývalými členy, kteří před třemi lety odešli? Dva z nich žijí v Los Angeles, takže se vídáme jenom občas. Daniela potkávám často, další bývalý člen se stěhuje do Bruselu a pokaždé, když přijedu do Reykjavíku, tak se setkám s Magnusem, bývalým zpěvákem.)

A proč jste vlastně zredukovali sestavu? Už to nefungovalo. Moc lidí, moc myšlenek…

Koho bys nám z islandské scény doporučil? Mimo Bjork a Sigur Ros pochopitelně… Jako z hudby? No rozhodně doporučuju loňské album kapely Funerals. Dále Singapore Sling a Trabant. A co ještě…? Funerals jsou kytarovka. Hrají takové depresivní country. Depresivní ale dobré.

Je Island depresivní? Ne, to ne. Spousta emocí… jedno album je depresivní, další zase „vvšššššš“….

Proč myslíš, že spousta zajímavé hudby v současnosti přichází ze severu – z Norska, Švédska, Islandu…? Myslím, že je to taky dost o technologiích. Víc lidí si dnes může dovolit skládat hudbu, prostředky k tomu jsou levnější a přístupnější. Uvědomte si taky, že v Reykjavíku, kde žije asi čtyři sta tisíc obyvatel, vždycky fungovalo kolem dvou set kapel. Máme taky víc možností, jak prezentovat svou hudbu. Island je asi odlišné místo a produkuje odlišnou hudbu.

Například technaři ze Švédska si stěžují na tamní slabou klubovou scénu, takže mají spoustu času na vlastní hudbu. Jak to je s islandskými kluby? Bývalo to opravdu hodně dobrý. Tam, kde se před dvěma lety zavíralo, se dnes znovu otevírá. Takže v současnosti není o zábavu nouze. Je otázka, co přinese budoucnost.)

Požádali jste spoustu různých autorů o remix a naopak – remixovali jste nahrávky jiných lidí… Které remixy jsou vaše nejoblíbenější? Asi všechny. Třeba Gi Gi Galaxy remix ke skladbě „Barry“ z prvního alba se hodně povedl. Je jich fůra. Líbí se nám asi tak 92% remixů, které pro nás udělali jiní lidé a zrovna tak i nás baví remixovat, změnit původní melodii a tak…)

Značka 4AD představovala v jistém smyslu takovou ikonu nezávislosti. Kdo vás tehdy oslovil? Přímo šéf vydavatelství Ivo Watts-Russell? Ne, byl to jeho podřízený, A+R firmy. Ale my už u 4AD nejsme. Přišli jsme v dost zvláštní době, protože v devětadevadesátém vyhodili všechny zaměstnance a nabrali nové. Tehdy totiž nevydělávali žádné peníze.

Earth je trošku zvláštní jméno. Kde jste našli novou zpěvačku a proč si tak říká? Máme jedno oblíbené místo, kam chodíme na kafe i na jídlo a ona tam pracovala. Vždycky nám nabízela: „Můžu si s váma někdy zazpívat? Pojďme udělat nějakou písničku.“ Moc jsme ji nebrali vážně, nikdy jsme ji ani neslyšeli zpívat. Až jednou, když jsme se u ní byli najíst před vystoupením, jsme jí pozvali, že si večer zazpívá. Jela s námi i do Evropy a nazpívala i album. Earth je překlad jejího pravého jména – Urdur, což znamená půda, země.

Dnes vystupujete s kapelou Moloko. Co si o ní myslíte? Jsou skvělí. Mám je rád. První album vydali zhruba ve stejné době jako my, takže jsme něco jako současníci. )

Gus Gus o sobě sice tvrdí, že jsou „elektronicko-soulový band“, ale tuhle škatulku berme spíš jako lehkou nadsázku. V Lucerně natěšené publikum rozproudili svižným tempem v koridoru ohraničeném z jedné strany housem a z druhé technem. Pokud se chodíte do klubu vyloženě bavit a rádi na požádání zvedáte ruce nad hlavu, pak jste buď byli v Lucerně někde poblíž pódia anebo si koušete nehty, že jste tenhle večírek prošvihli. Pokud vám dvojice operátorů v pozadí a duo vokalistka a „hecovač“ trochu evokuje televarieté, asi jste koncert sledovali z povzdálí nebo teď pouze lovíte další brambůrek. V Lucerně si vybral každý, někoho GusGus strhli nástupem pěkně od podlahy, jiní trpělivě čekali na svou sklenici mléka.

Moloko

I ten, kdo od koncertu Moloko očekával hodně, musel být ten večer příjemně překvapen. Moloko odehráli strhující koncert a své dvouhodinové vystoupení hravě naplnili prvotřídními skladbami v zajímavých, často nových aranžích. Ze starších desek vybrali ty skladby, jejichž kvalitu prověřil čas jako Day For Night, Fun For Me nebo Sing It Back a z aktuálního alba Statues měli spíš problém najít skladbu, která by si nezasloužila na koncertě zaznít… Početné publikum se dočkalo skvělého hudebního vystoupení i velmi zábavné show. A zatímco o hudební produkci se starala šestičlenná skupina, show byla vystavěna na okouzlujícím výkonu dámy s velkým D. Za pomoci několika rekvizit, nebo chcete-li dráždivých módních doplňků se zpěvačka Roisin Murphy proměňovala s každou novou písničkou a pokaždé byla zatraceně sexy – a ještě k tomu stačila živelně tančit, skákat do publika a především bezchybně zpívat.

O rozhovor s Moloko jsme moc stáli, ale kapela jej na poslední chvíli k našemu (a snad i vašemu) velkému smutku zrušila. (V tomto ohledu se jejich islandští předskokani ukázali jako větší pohodáři.)

[paskvilnet]

Blu Cantrell - Make Me Wanna Scream

[paskvilnet]

24. díl 3.12.2003

report (gus gus + moloko)

rec.desky (paul oakenfold - great wall, koop - waltz for koop: alternative takes, t he strokes - room on fire, joe strummer & the mescaleros - coma girl)

mejl.box (čas nato, abychom se báli)

klipy (blu_cantrell - make me wanna scream, daniel bedingfield - friday, robert randolph and the family band - i need more love, susheela raman - love trap)

[paskvilnet]

The Thrills - Big Sur

[paskvilnet]

Blue Man Group feat. Gavin Rossdale - The Current

[paskvilnet]

OutKast, Sleepy Brown - The Way You Move

[paskvilnet]

nahorudolu

Nahoru

Nové komixy Jedno malé nádraží ve slezských horách, které křižují vlaky sem a tam a jehož návěstidla a nástupiště se občas ztrácejí v mlze skrývající podivnosti. Taky jeden blázinec a jeden výpravčí, který se jmenuje Alois Nebel. Příběhy ze století, o němž si myslíme, že už je dávno za námi. Nad tímto černobílým českým komiksem ze Sudet jásáme. Jmenuje se Bílý potok a jeho autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík alias Jaromír 99. Jásáme taky nad tím, že už nezůstává v sekci českých komiksů na našich knihkupeckých pultech osamocen (….). A buďte si jisti, že tohle počteníčko zaručené kvality taky libě voní.

Dolu

Socialní odpovědnost korporací Téma sociální odpovědnosti korporací nemůže zůstat bez povšimnutí, takže se dostává i na program letošního říjnového Fora 2000, kde o něm diskutují zástupci korporací i občanského sektoru. Deborah Doane je předsedkyní koalice 40 nevládních organizací, která se zabývá tím, zda jsou v zemích s různou legislativou naplňovány lidské, sociální a ekologické standardy. České organizace jako Děti země, Nesehnutí či Ekologický právní servis nezůstávají pozadu (…). Pěkné, ale jestli nám tyto aktivity nakonec vůbec k něčemu jsou, to opravdu těžko říct. Praktiky nadnárodních společností jsou kritizováníhodné, ale právě takové, aby si tyto společnosti mohly říkat nadnárodní (…). A než nás přestane bavit to, že na nějaké protesty nejsou korporace vůbec zvědavé, všechno pojede pěkně ve stejných kolejích dál… Úspěšnou kampaň proti výstavbám super a hypermarketů podnikají i česká občanská sdružení jako Děti země, Nesehnutí či Zač Market. Ekologický právní servis zase svým programem Trade and environment upozorňuje na konkrétní kauzy spojené s nepromyšlenými zahraničními investicemi v České republice. A tak dále..

[paskvilnet]

Jane's Addiction - Just Because

[paskvilnet]

kino.avi

Festival francouzského filmu

Text se bohužel opět nedochoval