#Iva Jonášová

[paskvilnet]

nahorudolu

Nahoru

Nové komixy Jedno malé nádraží ve slezských horách, které křižují vlaky sem a tam a jehož návěstidla a nástupiště se občas ztrácejí v mlze skrývající podivnosti. Taky jeden blázinec a jeden výpravčí, který se jmenuje Alois Nebel. Příběhy ze století, o němž si myslíme, že už je dávno za námi. Nad tímto černobílým českým komiksem ze Sudet jásáme. Jmenuje se Bílý potok a jeho autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík alias Jaromír 99. Jásáme taky nad tím, že už nezůstává v sekci českých komiksů na našich knihkupeckých pultech osamocen (….). A buďte si jisti, že tohle počteníčko zaručené kvality taky libě voní.

Dolu

Socialní odpovědnost korporací Téma sociální odpovědnosti korporací nemůže zůstat bez povšimnutí, takže se dostává i na program letošního říjnového Fora 2000, kde o něm diskutují zástupci korporací i občanského sektoru. Deborah Doane je předsedkyní koalice 40 nevládních organizací, která se zabývá tím, zda jsou v zemích s různou legislativou naplňovány lidské, sociální a ekologické standardy. České organizace jako Děti země, Nesehnutí či Ekologický právní servis nezůstávají pozadu (…). Pěkné, ale jestli nám tyto aktivity nakonec vůbec k něčemu jsou, to opravdu těžko říct. Praktiky nadnárodních společností jsou kritizováníhodné, ale právě takové, aby si tyto společnosti mohly říkat nadnárodní (…). A než nás přestane bavit to, že na nějaké protesty nejsou korporace vůbec zvědavé, všechno pojede pěkně ve stejných kolejích dál… Úspěšnou kampaň proti výstavbám super a hypermarketů podnikají i česká občanská sdružení jako Děti země, Nesehnutí či Zač Market. Ekologický právní servis zase svým programem Trade and environment upozorňuje na konkrétní kauzy spojené s nepromyšlenými zahraničními investicemi v České republice. A tak dále..

[paskvilnet]

nahorudolu

Nahoru

Den bez aut Od 15. do 22. září proběhlo v různých českých městech celkem 129 akcí podporujících myšlenku omezení automobilového provozu v centrech měst, využívání hromadné a kombinované dopravy či budování městských cyklostezek. To vše v rámci Dne bez aut. Ať už je praktický výsledek takovýchto akcí více, či méně zdařilý, velkým plus je, že se snaží vzbudit v lidech potřebu, aby se sami chtěli podílet na řešení dopravních problémů ve městě, kde žijí…V pondělí 22. září se na pražském Václaváku spojilo několik pražských umělců s členy nevládních organizací, aby představili projekt Auto-mat. Podstatné je, že Auto-mat není snílkovským radikálním jednorázovým protestem. Vznikl z osobní potřeby lidí, pro které je automobilismus v Praze už delší dobu těžko snesitelný. Jedním z dalších výstupů Auto-matu bude film o autokultuře a doufejme, že s jeho přispěním se jednou dočkáme taky sítě cyklostezek, zavedení mýtného a dopravních pruhů pro upřednostnění veřejné dopravy. Záleží ale hlavně na nás, jestli dáme – aspoň někdy - autům mat.

Dolu

Vesmírní lidé Oznamujeme vám, že se nacházíte v loutkovém světě. Vaše fyzická těla jsou dočasně odpojena od vaší duše a mají s ní jen minimální –5tiprocentní spojení. Týká se to bohužel drtivé většiny obyvatelstva planety Země, která je ovládaná z Temných světů.. Naštěstí vesmírní lidé Aštarovy a Ptaahovy vesmírné flotily z Plejad si nás sami vyhmátli a v září přijeli na 4. světové sympozium o lásce vyzářit na naší planetě ohromné množství lásky a radosti, které tak postrádáme. Vesmířané mají na Zemi spojence-je jím pan inženýr Ivo Benda, který obstarává své nijak troškařské www.stránky. Najdete tam mimo jiné 5 tisíc stran textů ke stažení, 1000 obrázků s takovou energií lásky, kterou snad průměrný jedinec nemůže vůbec vstřebat, ale i pěkný seznámek různých nosičů pana Bendy s mnoha hodinami záznamů, a dokonce mikiny a svetry, na nichž si údajně snadno ověříte míru ovládání lidí. Vše pochopitelně k objednání. A jako bonus: dvousekundový zvukový záznam vesmírné lodi ve formátu wav. Tak tento si opravdu nemůžete nechat ujít…je to ale taškář, ten pan inženýr.. To, že se tak závažná informace objevuje v rubrice Dolů, je způsobeno buď tím, že nejsme schopni přijmout poselství lásky z vesmíru, nebo proto, že podobných „kumštýřů“ s poznáním a láskou a „obchodníků“ s drobným zbožím už tady bylo..Poselství ale předáváme dál, takže je na vás, jak s ním naložíte a zda zrovna pro vás nebude startérem lásky nesmírné..

[paskvilnet]

Maraca

zpěv, housle, viola Gabriela Plíšková kytary, oud Petr Filák bicí Tomáš „Rohlík“ Rohleder sampler, didgeridoo Robert (Bob) Prokop violoncello Pimpa saxofony, panova flétna, klarinet, flétny Radek Bednařík tru František Slavík basa Aleš Obkráčil lesní roh Rudi Linner

Sedmičlenná Maraca hraje dva a půl roku. Vznikla ve Zlíně, který ale hudebně příliš nežije. I kdyby zlínský továrenský folklór nebyl zrovna tím, co ovlivňuje hudební výraz Maraky, je zlínský areál (bývalého) Svitu, kde má Maraca zkušebnu, určitě místem s mnohými možnostmi. Třeba by se dalo využít jako galerijní a klubové prostory. Plánů by bylo… a v dnešním check.czechu si je Maraca nenechá jenom pro sebe.

Exotické nástroje jako arabská loutna, oud nebo australské dechové didgeridoo stojí v případě Maraky vedle nástrojů dechových, cella, kytary, basy, bicích a houslí. Housle na sebe na koncertech-spolu s projevem zpěvačky -strhují největší pozornost. Určitě stojí za zvážení, zda se tím neztrácí něco z originálního zvuku Maraky, protože dobře určitě nepůsobí, když nás při poslechu jako první věc napadne, že „to už jsme přece někde slyšeli“. Ať už jde o evokaci výrazu Ivy Bittové či nálady portugalské kapely Madredeus. Bylo by totiž škoda utopit devízu této kapely, zejména v době, kdy oživení nejrůznějších folklórů hraje i jinou než hudební roli. Tím hůř by vyznělo, kdyby exotické nástroje nakonec působily jenom jako módní doplněk, který snad „nemá zastiňovat“ a ani se nechce prosadit. Dispozice i inspiraci v tomto ohledu Maraca určitě má.

Spojení strunných, dechových a perkusijních zvuků s prvky lidové hudby vzdálených krajů, jazzu i elektroniky, portugalské texty neklidného a existenciálního Fernanda Pessoy, zpěvačka, na kterou se chtě nechtě musíte zaměřit. Taková směska může vzbuzovat podezření ještě před tím, než se vůbec rozhodnete do Maraky zaposlouchat. Tím více pak ale v některých skladbách při poslechu oceníte zdařilou kompromisní souhru (souzvuk) nepůsobící nijak přeplácaně. Co by se ale dalo určitě využít hojněji, jsou samply.

Maraca vydala prozatím dvě desky. První s názvem Maraca v roce 2001 a letos v květnu u brněnského vydavatelství Indies Records album Longe. Vystupuje na českých festivalech a hrává i v zahraničí. A jaké je její publikum?

Stejně jako není pro početnější kapely jednoduché sjednotit představu o hudbě, kterou chtějí vytvářet , jednoduché to není ani se scházením jejích členů. Do Zlína se členové Maraky sjíždějí z různých míst republiky, ať už komponují divadelní hudbu v Ostravském divadle, věnují se filmové tvorbě, hraní ve filharmonii nebo účinkování v pražských muzikálech. Prostory bývalé svitovské akumulátorovny, kde kapela zkouší, jsou hodně exkluzivní, stejně jako celý zlínský areál fabriky, který jsme si s chutí prošli. Ohromí vás tam nánosy různých dob, kterými si prošla naše republika, všechno zdokumentováno prostřednictvím dobových stavitelských „vynálezů“, od provedení baťovské vize městečka pro práci až po normalizační degenerace. Takže se není čemu divit, že si Maraca dává schůzky právě na tomto místě.

Druhá deska Maraky s názvem Longe a texty portugalského básníka a solitéra Fernanda Pessoy se nahrávala ve zlínském Studiu V, a co se týče zvuku, určitě můžou být všichni spokojeni. Poslední zastavení s Marakou jsme si dali v Zelenáčově Šopě, jednom z mála zlínských podniků, kde Maraca několikrát hrála. A debaty byly pesoovské…

[paskvilnet]

nahorudolu

Nahoru

Referendum o vstupu ČR do EU Pokud nejste zemědělci, není vám nad 70 a máte vyšší než základní vzdělání, potom nejen že je podle mediálních průzkumů možné, že jste diváky Paskvilu, ale možné je i to, že jste minulý týden hlasovali ANO v referendu o vstupu do Evropské unie. Partička států, které už své ANO v referendech odhlasovaly, tu s větším, tu s menším nadšením, se nakonec rozrostla i o nás. Naštěstí nás neodstrašila ani odstrašující vládní kampaň, voláme hurá a čekáme, co nám z toho kápne. Protože o to přece při politických rozhodnutích vždycky jde. A pokud dokonce i naše srdce žije pro Evropu, potom jenom dobře. Ať už pro nás Unie znamená lásku na celý život, nebo výhodný sňatek z rozumu, radost nám všem určitě udělá, že naše životní cesty (nejenom za láskami) budou mít o nějaký ten mantinel míň. Jsme přece optimisté…euro:o)

Dolu

Konference G8 Apartmá pro osobu na noc v přepočtu za 75 tisíc korun, nejlepší šampaňské, labužnická strava v pětihvězdičkovém hotelu Royal v Evianu a výhled na ženevské jezero. To není vysněná dovolená, pouze standardní podmínky pro účastníky vrcholné schůzky představitelů skupiny G8, na které se řeší chudoba a nemoci na africkém kontinentu. Náklady na toto třídenní setkání, které proběhlo na začátku června, činily 400 milionů liber (tedy asi 20 miliard korun). Určitě už vás taky napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby se tento summit jeden rok nekonal a ušetřené peníze šly přímo na pomoc zemím třetího světa. Např. celá Etiopie sužovaná hladem by za peníze rozfofrované během summitu pořídila potraviny pro celou populaci na dobu šesti let.

[paskvilnet]

Stereo Total, 24.5.2003, Praha, Palác Akropolis

F - Francoise Cactus B - Brezel Goring

Na dobu, kdy se naší zemí přehnala - dnes ještě doznívající - módní retrovlna osmdesátek a hitů našeho dětství, si určitě mnozí pamatují. Na konci května jsme tak mohli v pražském Paláci Akropolis zavzpomínat, a to na retroparty, kde nám k tanci a poslechu zahrály dokonce samohrajky pana DJ, který nás neušetřil takových hitů jako Včelka Mája, Holky z naší školky či U stánků. U stánku senior bazaru jsme zase mohli zakoupit stylový obleček a podpořit důchodce. Vyvedená byla určitě módní přehlídka Žen veselého tria, během které bystřejší pamětníkovo oko postřehlo výlety i do jiných než zrovna osmdesátých let. Největší retrohvězdou byli ale v Akropoli průkopníci trash soundu a excesssoundu, berlínské duo Stereo Total.

Síla vašeho hudebního výrazu spočívá ve spojení ženského a mužského, francouzského a německého, ve spojení německé industriální elektroniky a francouzského chansonu. Vnímáte to taky tak?

B: Víceméně ano. Velký vliv na mě rozhodně mělo to, že jsem poznal Francoise, francouzskou hudbu, že spolu hrajeme. Ona předtím hrála v takové holčičí francouzské rock’n’rollové kapele, což byl taky tak trochu šanson. Pro mě to bylo něco úplně nového, protože jsem s rockem nikdy neměl nic společného, zajímal jsem se o syntezátory a bubínky (automatické bubeníky). Takže když jsme se v roce 93,94,95 potkali, začal jsem objevovat úplně nový svět. Takže pro mě to rozhodně platí. S děvčaty jsem se stýkal i předtím, ale nikdy jsem s nimi neskládal hudbu.

F: Jó, dělat hudbu s holkama je lepší, řekla bych, ne? Když třeba jdu na koncert a na pódiu jsou jen kluci, je to docela nuda. Německý způsob skládání hudby i mně otevřel nový svět.

B: Jo. Francouzi skládají hudbu takhle ... a Němci zase takhle.

F: To jo. Ale mně se stejně tenhle německý styl líbí.

Ve vaší hudbě je spousta poloh. A taky ve tvém hlase. Jednou je to naivní holčičí hlas, taková Lolita, jindy zase chraplavý ženský hlas jako z francouzského baru. To máš všechny tyhle stavy v sobě, nebo jsi tak dobrá herečka?

F: Ne, ne. Když dělám písničku, představuju si určitého člověka. Řeknu si teď je to holka, je trošku vrtošivá... B: Ta je komplikovaná.. F: Ne, je fakt hrozná, pořád mluví nějak takhle ... a já tak i zpívám. Anebo si představím jinou, která říká, je mi fakt smutno, opustil mě kluk, snažím se ho v noci najít ve městě, to zpívám zase spíš takhle. Nemyslím si ale, že by můj hlas zněl tolik odlišně. Já si myslím, že zpívám všechno stejně, takže jsem ráda, že to říkáš. Chci, aby hlas byl odlišný, ale ... B: Neustále mám pocit, že její hlas je náš nejdůležitější nástroj. Ostatní nástroje, které používáme, jsou malé a levné a není na nich nic zvláštního. Ale když poslouchám naše nahrávky, často mě upoutá právě hlas, který se proměňuje. Pak si uvědomím, že je to Francoisin hlas, takže... je to v pohodě.

Berlínské duo Stereo Total tvořící francouzská zpěvačka a bubenice Francoise Cactus a německý klávesák a kytarista Brezel Goring vzniklo v roce 1995 a od té doby vydalo pět alb. Z kombinace francouzského chansonu, obohaceného naivním a amatérsky znějícím hlasem Francoise, a německé elektroniky, která odkazuje na Kraftwerk a Neue Deutsche Welle, je nakonec mírně dekadentní pop (disco). Ze své obdélníkové kytárky ale Brezel umí vykouzlit i těžkopádné zábavové rockové rytmy. V kombinaci s jeho tanečními pohyby, v šíři od punkových výskoků a hrození až po pohyby připomínající chůzi postaviček animovaného filmu, jde opravdu o originální hudebně-taneční směsici. Pojďme ale k nejnovějšímu albu Stereo Total Musique Automatique, které vyšlo v roce 2001.

Vypadá to, jako by vaše poslední album Musique Automatique nebylo nijak organizováno. Způsob skládání písní připomíná surrealistickou metodu psaní básní: Ecriture automatique. Používali jste nějaké předem vymyšlené postupy, nebo tam opravdu nešlo o žádnou organizovanost?

F: Když jsme desku začali nahrávat, experimentovali jsme všemi možnými způsoby. Neměli jsme žádnou konkrétní představu. Neřekli jsme si: teď nahrajeme takovýhle zvuk, ne ne, spíše jsme něco začali dělat, dali tomu volný průběh a čekali, co z toho vyleze.

B: Všechny ty písničky, které se teď lidem líbí a které se hrajou v rádiu a v televizi, vznikly asi za půl hodiny. Skutečně jsme dopředu nevěděli, co z toho bude. Prostě jsme nahrávali a nahrávali. Později jsme to samozřejmě zvukově vylepšili, ale základ vycházel z krátké doby, kdy jsme spolu nahrávali a doopravdy nevěděli, co přesně děláme (co se přesně děje). Třeba skladbu Musique Automatique jsme nahráli fakt hodně rychle, Wir Tanzen im-4 Eck byla hotová asi za dvacet minut. Později jsme si ještě museli trochu pohrát s ekvalizérem, ale jinak to bylo hotové.

F: Jo. Je jen škoda, že něco takového se nestává často. Většinou, když skládáte nějakou píseň, zabere vám to tak týden a na konci si říkáte: je to dobrý? No spíš ne. Myslím, že něco takového, takové rychlé splynutí, se může stát, jen když to děláte hodně a často.

B: Jak jako hodně a často? Myslíš jako častěji a déle?...Mimochodem máte rádi surrealistickou poezii?

F.: Ano. Poezii jako takovou úplně nemusím, ale mám ráda dada, připadá mi hodně legrační. Je to taková malá výjimka.

Vaše texty se ale hodně rýmují, takže si myslím, že to přece jenom je poezie...

F.: Jo, to jó. Ale poezie pro písně se liší od skutečné poezie.

B: Když je to tvoje vlastní poezie, pak je to v pohodě.

F: Jo, když je moje, tak je dobrá. Ne ne, ale je přístupnější. Na poezii se mi někdy nelíbí, že je těžká. To nemám ráda. Když píšete texty, musíte psát jednoduše, aby vám lidé rozuměli okamžitě, když slyší píseň, a nemuseli hloubat nad tím, co mu asi tak chci říct těmito pozoruhodnými intelektuálními obraty.

Jaká je vaše hudba na albu Musique automatique, pokud to porovnáte s vašimi předchozími alby? Je automatická, barbiturátová, telepatická, erotická? Je třeba erotičtější než na vašem prvním albu?

F: Skládáme převážně lovesongy. Starej dobrej Chuck Berry říkal, že chcete-li být v hudbě úspěšní, musíte psát písně o lásce anebo o autech. Já jsem o autech složila jenom jednu věc, která beztak není moc povedená. Takže děláme hlavně písně o lásce. A jestli jsou erotičtější, nevím. Možná, že ano. Máme tam píseň Láska ve třech, což je trochu erotické...

B: Jsou tam všechny možné podoby lásky. Třeba L Amour a Trois je o třech lidech a pak je tam ještě další skladba Wir Tanzen Im-4 Eck, která je o tom, jak spolu dva lidé tancují a plně se soustředí jeden na druhého. Jeden tancuje tak, jak chce druhý, a dělá přesně to, co ten druhý. Takže to je úplně odlišný druh vztahu mezi dvěma lidmi, když jeden po druhém chce, aby dělal přesně totéž. V písních tak zkoumáme spoustu odlišných situací.

Je láska ve třech opravdu komunistická?

B: Ne, myslím si, že je to spíše taková slovní hříčka. F: Ne, ale hippies věřili, že by lidé neměli žít jen v párech, takže začali žít v komunách a v Berlíně byla taková komunita, kde.... B: ... říkali, že když se vyspíš dvakrát s tou samou slečnou, staneš se součástí establishmentu. Je to taková chytrá sexuální myšlenka. Takže když v souvislosti s láskou zpíváme něco o komunismu, okamžitě se nám jako západoevropanům vybaví 60. léta a volná láska. Takže v tom není žádná politika. F: O všechno se dělíme.

Máte raději anarchii, nebo komunismus?

F: Anarchii! Myšlenka komunismu se mi líbí, ale v praxi ji pokazila spousta chyb. Ale i kapitalismus je na nic.

I: My s tím u nás máme docela hodně zkušeností...

Vyjadřujete svoje politické názory ve svých textech?

F: Ne zcela, neříkáme: volte tohohle chlapíka ani nedáváme žádný návod, nic takového. Ale když jde o nějakou dobrou věc, hrajeme třeba zadarmo, ale hudba samotná... B: ...není politická. Ale vydáváme u nezávislých labelů, a když na pódiu hraje na bubny divoká holka, je to celé dohromady svým způsobem politické. Přitahuje to určitý druh pozornosti. Pro mě osobně je v tom anarchistický a liberální náboj. Takže hudba politická není, ale my političtí jsme.

Musique automatique zní víc elektronicky než vaše předchozí alba. Jaké nástroje a elektroniku jste používali, když jste natáčeli ve studiu?

F: Vlastně jsme nenahrávali ve studiu, ale v ložnici.. B: Je to taková ložnicová produkce. F: Ale nakonec jsme šli do studia a smíchali to tam. A cože jsme to vlastně používali za nástroje? Celou dobu jsme používali skutečné bicí, i když párkrát jsme to prohnali mašinkama. Ale řekni ty, co jsi používal, tys toho přece používal spoustu. B: No vlastně jsem chtěl, aby to znělo méně elektronicky, protože v posledních deseti letech je elektronická hudba úplně všude a já jsem si říkal, že už nechci poslouchat ty automatické bubeníky. Je ale pravda, že při skládání používám hlavně syntezátory a počítače, takže to tam všechno je. Ale nejvíce používám malé nástroje a malé samply a snažím se, aby všechno bylo minimalistické a jednoduché. F: Aby se s tím dalo snadno zacházet. B: Když nahrávám nástroje a hudbu, chci, aby to bylo co nejjednodušší, abych neměl tolik možností. Myslím si, že kreativitě prospívá omezení. Když máte nástroj, který dokáže hrát v jednom okamžiku jenom jednu notu tak, že můžete zahrát jenom šestnáct not v řadě a musíte z toho něco vytvořit, je to mnohem zajímavější, než když můžete najednou zahrát padesát not. To je potom zmatek, který nezvládám.

Jak váš turecko-finský kamarád a producent Cem Orala, známý spíše pod uměleckým jménem Jammin Unit, změnil váš postoj k elektronické hudbě a garážové estetice?

B: Když jsme nahrávali naši poslední desku, nahrávali a míchali jsme si ji sami. V jednu chvíli jsem si ale řekl, že nechci trávit tolik času zařizováním technických záležitostí, a začal jsem hledat producenta. Když jsme nahrávku dodělali, dali jsme mu pásky a on je smíchal. On nás do té doby neznal. On je z kapely Air Liquide, která v roce 92 začínala s technem, pochází z kolínské minimalistické techno scény, přestěhoval se do Berlína, zařídil si tam studio, tak jsme ho požádali, hlavně kvůli jeho jménu. Říkali jsme si, že by bylo dobré mít na desce takové jméno. A on nám tam namíchal všechny ty efekty. Já osobně bych nikdy nepoužíval tolik basů. Já vždycky chci, aby ta nahrávka byla spíš „nevýraznější“ a zněla jak z špatný pásky. Ale on to udělal takové velké a nabušené. Já osobně bych to sice udělal jinak, ale takhle se mi to taky líbí. A udělal dobře, protože tu desku hodně hrají rádia. Byla to určitě zkušenost a všechno bylo takové zdeformované.

Používáte ve svých textech hodně jazyků...

F: Ale špatně!

Ovládáte je všechny (rozumíte všem), nebo umíte tak dobře napodobit výslovnost rodilých mluvčích?

F: To se liší jazyk od jazyka. Já jsem např. Francouzka, takže francouzsky mluvím fakt dobře. Žiju v Německu, takže německy nemůžu nikdy mluvit tak dobře. Moje angličtina je docela v pohodě, mluvím taky trochu italsky, španělsky, a co se týče zbytku, vždycky někoho požádám o pomoc. Třeba když jsme dělali tu písničku v japonštině, poprosila jsem svého japonského kamaráda, jestli by mi ji nepřeložil a napsal výslovnost...Ale ráda zpívám v jiných jazycích, protože je to zajímavá zkušenost, už jenom co se týče výslovnosti různých zvuků. A taky mi přijde dobré, když je větší šance, že lidé v publiku budou rozumět aspoň jedné písni. B: Taky když jsme začínali, anglicky zpívaná hudba byla všude a já nevěřím na takový centralismus. Zajímá mě hudba, která pochází z Finska, Indie, Japonska, Brazílie, prostě odevšad. Americká a anglická hudba jsou jenom část hudby, která mě zajímá. Takže když jsme začínali, rozhodli jsme se, že budeme zpívat všemi možnými jazyky, jenom ne anglicky, i když potom jsme trochu změnili názor.

Jakou řeč byste se chtěli naučit teď?

F: Česky!!! Ne vážně, čeština zní dobře, ale nic z ní neumím. Možná, že až přijedeme příští rok v létě, zahrajeme jednu písničku v češtině. Ale určitě bych se nechtěla učit islandsky. Protože jsem v islandštině nahrávala jednu písničku a je to dost složitý jazyk. Je to řeč Vikingů.

Máte publikum i v Japonsku. Zpíváte nějaké písničky v japonštině?

F: Ano, jednu. Schon Von Hinten. B: Kdysi nás napadlo, že bychom mohli jet do Japonska. Přemýšleli jsme, jak to udělat, protože cesta je dost drahá. Tak jsme si řekli, že začneme zpívat japonsky a třeba nás někdo pozve a zorganizuje nám turné. A skutečně to tak funguje. Zpíváme japonsky, vydali nám v Japonsku desky a měli jsme tam turné.

Z Japonska máte i videoklip........

F: Jo, máme... B: Ty bláznivé obrázky s malými lidmi...Pro ně je úlet vidět, jak se blížíme jako dvě godzily. Byli taky překvapeni, protože čekali někoho, kdo hraje na playback, někoho, kdo přinese CD a začne otevírat pusu. Místo toho jsme měli obrovské varhany a já jsem měl spousty samplerů, takže viděli, že hudbu vytváříme ručně. Byli překvapení, že vidí něco jiného, takže koncerty byly docela divoké a zábavné. Jejich reakce byly dost bizarní. F: Taky si nás pořád fotili. B: Takže někdy kolem vás byla spousta maličkých lidiček a vy jste se museli pořád sklánět.

Retroparty se Stereo Total uspořádaly v rámci oslav 40. výročí uzavření Elyzejské smlouvy Goethe-Institut, Francouzský kulturní institut a Německé a Francouzské velvyslanectví v Praze. Mezi těmi, kdo přišli, nebylo slyšet moc češtiny, a tak vás okamžitě napadne, jestli retro 80. let je právě tou zábavou, na které si tady v současnosti chceme ulítávat. Třeba to jde jednodušeji právě v „uvolněném“ Berlíně. Každopádně se Stereo Total to byla v Praze zábava hodně příjemně „uvolněná“.

Mluvili jsme o vašich lovesonzích. Co ale nenávidíte?

F: Co nenávidíme? Kde bych měla začít? Špatný počasí, šedý dny bez slunce, lidi, kteří mají v Berlíně často špatnou náladu, lidi, co na mě řvou, když jedu na kole. B: Dokud na tebe jenom pokřikujou, když jedeš na kole, tak je to podle mě v pohodě. Tam, kde v Berlíně žijem, žije mnoho cizinců, tak si tam nepřipadáte jako v Německu. Já mám rád Berlín, ale když vyrazíte na předměstí, všude tam je plno těch nacistických sraček, jedni lidi obtěžují druhé. A to fakt nemám rád. Dá se to snadno ignorovat tam, kde bydlím, ale vždycky když jdu ven, tak se mi to hodně nelíbí.

[paskvilnet]

Off Cirkus, 17.1.2003, Praha, klub Abaton

Dnešní -trochu netradiční- clubbing berte jako příspěvek do diskuse v době, kdy se neustále omílá téma: krize taneční hudby a budoucnost clubbingu. Přinejmenším pátky a soboty budou vždycky patřit klubům a mladým lidem, kteří se chtějí bavit a poznávat. A tak si na úvod dejme nejenom řečnickou otázku: jak taky může (dneska nebo v budoucnu) vypadat clubbing?

Abaton, do kterého se dneska vypravíme, je univerzální multifunkční prostor, kde se pořádají nejrůznější společenské akce, jako výstavy, firemní i soukromé party, konference, prezentace, workshopy a koncerty. Je sice těžké vytvořit v takovém prostoru nějakou jednotnou energii, na druhé straně Abaton neurazí žonglující ani odreadované chlapíky, účastníky psytrance party, ale třeba ani svatebčany. Prostor jako z učebnice postmoderny čili prostor jako dělaný pro potkávání věcí a bytostí, které se zdánlivě potkat nemůžou. Leccos o tom ví Jakub Vedral, a proto tam letos v půlce ledna uspořádal Off Cirkus.

Cesta do říše snů, za hranice známého vesmíru, do říše fantazie, hluboko do duše. Trochu podprahové, trochu halucinogenní, trochu nadpozemské, ale i světské. Každopádně do snů, které inspirují tanečnici Terezu Georigievovou, která na Off Cirkusu předvedla slušný industriál, do těch by stálo za to nahlídnout..tedy když vás jen tak nevystraší nějaká ta nightmare... Naše průchody Abatonem provázel celý večer zpěv neznámé zpěvačky. Pro mnohé byl však výraz Ridiny Ahmedové z „floexího bandu“, skvěle podporující, či přímo vytvářející snovou atmosféru, jasně rozpoznatelný. Jak to dělá, že si ji nemůžeme splést.....

Off Cirkus, jak jsme jej viděli v pátek, prakticky předvedl myšlenku propojení divadla a cirkusu. Když vidíte Terezinu snovou taneční abstrakci a po ní nastoupí nefalšovaný cirkusový žonglér nebo plivač ohně, musí vám to občas vyloudit úsměv na rtech. Ale nakonec právě tohle je věc, která je na Off Cirkusu opravdu fascinující. Jako dělaná je pro Vladimíra Hulce otázka, jestli Off Cirkus vyjadřuje (předává) nějaké poselství.

Celý večer byl koncipován jako průchod Abatonem a světy, které jsou někde v nás. No a tak jsme se nemohli nezeptat, jaký průchod se těm, co přišli, při procházení Abatonem vybavil. Jakou jinou odpověď bychom si mohli přát na závěr Off cirkusu i dnešního clubbingu. Jako pozitivum této klubové zábavy určitě můžeme brát i to, že ono setkávání a propojování zdánlivě nepropojitelného, o nichž už tady padlo nejedno slovo, si můžeme vyzkoušet i prakticky. I takhle může vypadat páteční party...