#ch?opak

[naazory9]

Vpis 4 - Kachličková Lourdes

(8.2.) Možná je to tím, jak jsme se dovedli odpojit, ale takhle dobře jsem už dlouho nespal, a to vlastně každej den, z toho mám radost. A taky je zvláštní, jak se mozek v takový tý vteřině po zaznění budíku uklidní, když mu dojde, kde a proč je. Dycky před cestou na snídani zkontrolujeme z balkónku okolí.

A kdyby nebyl hlad, tak na tohle bychom se dovedli dívat předlouho. S hotelem jsme velmi spokojeni.

K snídani jsem dneska otestoval i wafli, kterou když jsem si objednával, tak se mě paní hned se zeptala, jestli ji chci s nutellou. Chci. Jak chodíme na snídani pozdě, tak ji vlastně končíme skoro před polednem, takže není divu, že rozjezdy jsou pomalejší. Dneska chceme trochu provětrat auto a nejspíš pobřežní cestou na západ ostrova, protože hory jsou pořád v mracích, tak nemá cenu jezdit tam... Nakonec se nám povede vyrazit ještě před polednem, roadtrip může začít. Bez mapy se vydáváme na západ a hledáme, co by nás zaujalo. Třeba když vidíme šipku na  miradouro, tak tam jedem. První takový si všimnem ve vesničce Boaventura, jen teda cesta podle šipek vede dolů k moři, což je opak toho, co bychom u vyhlídky čekali. Jedeme snad nakonec asi dva kilometry, abychom dojeli k restauraci a malému parkovišťátku, co si restaurace zabrala pro sebe. Skoro si myslíme, že šipky miradouro byly jen reklamní trik, tak se tu ani zdržovat nechceme. Nicméně je pravda, že vyhlídka Miradouro Sao Cristovao v mapě zaznačená je, a taky je pravda, že ten výhled tu ujde.

Jedeme dál a ukazuje se, že Madeira příliš vhodná na autoturistik není, fakt velká část a skoro bych řekl, že většina cesty je v tunelech. Jako je to ze stavebního hlediska jistě výkon a cestu to urychluje, jen na to kochání to moc není. A kolikrát se stane, že tunely na sebe těsně navazujou, takže je to jen vteřina, co člověk vidí, kudy jede, jako tady.

Po pár kilometrech dojedeme do Sao Vicente, který si pamatuju z návštěvy s Rafaelou, která mě a Elišku sem před lety vzala. Dnešní počasí je pošmourný a celkem fouká, a taky se tu poflakujou turisti, dokonce autobusy turistů. Uděláme jen takovej malej okruh podél řeky a kousek jeskyňkou.

Abychom došli k oceánu a nasáli ten čerstvej vzduch plnej mořský vody (kterej vlastně k nám k hotelu až tolik nedoleze, jak ho máme vysoko na útesu).

Co se teda Madeiře daří, jsou vodopády, kterejch je tu spousta. Na tuten jsme narazili u oceánu hned vedle tunelu, a tunel je uvnitř přesto suchej, jsme trochu překvapený, jak tu dovednou zatočit s průsakama. Každopádně je fakt, že krajina tu je unikátní (vodopád Agua D'Alto).

Ta silnice, co jí jedeme na západ, se zdá být oblíbená u turistů, což je maličko problém na těch jednotlivejch zastaveních. Třeba výhled na vodopád Véu da Noiva je krásnej...

... ale taky populární, zrovna sem zajely dva autobusy, takže vyhlídka pak praská ve švech.

No hele tak to není nic pro nás, že jo. Vesničku Seixal, kde je prý pěkná pláž, radši míjíme zcela, a Porto Moniz nakonec jen obkroužíme autem, ono tu nebylo kde zastavit a už to nás to vlastně moc nebere. Vyjíždíme zpět na hlavní silnici, která je poněkud vysoko, takže se kroutíme v serpentinách, a to už pana H trochu přestává bavit, ale je statečnej. Nakonec narazíme na jedno prázdný miradouro, takže se na Porto Moniz podíváme aspoň shora, jako malebný to je.

Já si tu tehdy fotil ten heliport, co je matně vidět vpravo dole, takže já mám vystaráno (tu fotku tehdy vzali i na planes.cz!). Shodujeme se, že jízdy podél pobřeží jsme si užili dost a zkusíme po cestě zpět jet horama středem ostrova. Najedem na silnici ER105, která prudce stoupá vzhůru a za chvíli jsme ve výškách nad 1300 m n.m. S námi je tu taky bohužel mlha a hustej déšť, takže výhledy nic, vycházky nic. Jen se rychle projdeme během zdravotní pauzky a přitom zjistíme, že je tu i celkem zima (teplota klesla na 6 stupňů). Taková skoro zimní romantika.

Navrhuju, že bychom tedy mohli sjet na jižní stranu ostrova do městečka Calheta, což je nedaleko, a kde je to muzeum moderního umění, co chtěl H vidět. S klesající výškou přestává déšť, teplota stoupá, a výhledy jsou zpět. Tu jedny z mála koupatelných pláží na Madeiře v oné Calhetě, ovšem nothing to write home about.

Navigace nás do muzea zavede bezchybně a já se tentokrát přidávám k prohlídce. Impozantní je samotná budova, na útesu, moderní, s výhledy, tenhle je asi nejvíc slavnej mezi čtenáři blogu ;) Tak tentokrát selfie!

V muzeu je jedna stálá výstava místních umělců, ta nás příliš neosloví, byť prostory muzea jsou pěkný. Tady jedna umělecká foto pana H, co si dělá autoportrét, kde vypadá jak nějaký španělský mistr a je to focené odrazem ze zrcadlového sloupu, kterej byl taky uměleckou instalací (Sandra Beaía), přičemž já v pozadí sleduju video portrét jiného umělce (nazvaný "Swing", což se popsat moc nedá, ale já si to takhle připomenu :).

Shodujeme se s panem docentem, že záživnější byla aktuální výstava věnovaná dílu místní, ale prý světoznámé výtvarné umělkyně Lourdes Castro (1930-2022), kde i já jsem si našel oblíbené kousky, třeba siluetu vyskládanou z kachliček.

Tolik kunsthistorické okénko (mimochodem jsme byli zvědaví, zda má muzeum okna, a moc nemá), je čas na obídek. Osoby povolané, čili paní v pokladně muzea, se ptám, jestli má v okolí nějakou oblíbenou restauraci - a ono ano, hned nad muzeem restaurace Escorrega. Razíme tam, byť čas kolem čtvrté hodiny je dost mrtvej a v restauraci nikdo není. Ale milá obsluha, která i trochu mluví anglicky, se nám věnuje, a tak si objednáme. Já grilovanou tresku, pan H steak, plus výhledy, za nás fajn.

Po jižním pobřeží tedy pak míříme už směr dom, po cestě ve vsi Quinta Grande ještě jedna atrakce, kam pan H chtěl (pečlivě si nastudoval můj předchozí blog z Madeiry), a sice na "skywalk", tedy vyhlídku Cabo Girao. V zimě se tu asi vstupné neplatí, turnikety byly otevřené, a vyhlídka s místy prosklenou podlahou na vrcholu více jak 500 metrů vysokého útesu je opravdu impozantní.

Když odtud pak vyjedeme, vyčasí se a letmým pohledem k horám zjistím, že je jasno i tam a jsou vidět vrcholy, doteď zahalené v mracích!

Čili pana H ukecám, že zpět pojedem ne podél pobřeží, ale "zkratkou" přes hory po silnici ER103. Úplně původní plán byl i zastavit se na Pico do Arieiro, kde jsme s Eliškou měli mlhu, ale tam dneska nemá cenu zajíždět, za hodinu bude tma. Proti nám je místní doprava, která je celkem hustá. Tady pan H zachytil nejen to, že tu je hafo tunelů vedle sebe i pod sebou, ale i ten traffic.

Což v praxi znamená, že i docela smrádek, zejména v těch tunelech, kde ty větrací vrtule vůbec nejely, takže jsme se naučili rychlovětrat jen v těch průrvách mezi tunely. New skills indeed. Tahle silnice je snad nejvíc příkrá ever, během pár kilometrů vystoupáme od moře do výšek kolem 1400 m n.m., což už pana H "opravdu nebaví", což pak je dokonáno tím, že zde žádný sluníčko není, zato jsme zpět v mracích a dešti, ouvej. Hele ale zajímavý je aspoň to, že jsou tu lesy, tak se na chvilku zastavíme na takovým picnic místě (kterých tu jinak moc není a stejně nejsou značený, a tu byl i celkem bordel). Nicméně po lese se projdeme, rostou tu obrovský douglasky a je tu při dešti voňavo, což je po těch tunelech balzám.

Za dobrýho počasí to tu musí bejt fajn na vycházky a značený stezky tu jsou a občas tu nějaký nadšence potkáme. Pomalu se smráká a my sjíždíme z hor na severní straně Madeiry. Dostatečně nízko se mlha zase protrhá a jako na zavolanou tu narazíme na malinkou vyhlídku (beze jména, na křižovatce ER103 a ER217). Tady je to roztomilý, kocháme se.

Tak aspoň že takhle na závěr přejezdu hor se výhledy povedly... Odtud už je to jen půlhodina zpět do hotelu, ani se nezastavujeme pro nákup, nabaštíme se z toho, co doma najdeme (což vlastně není málo, ovesná kaše a čokotyčinky z domova, a místní banány a meloun, takže nakonec luxusní véča, viď). Pak jsme zase hned usnuli, ale na blog jsem se zase probral. Hele celkově pořád máme tendenci Madeiru srovnávat s Azorama, koneckonců proto sem H chtěl, a zatím nám to tedy vychází jednoznačně :) Tak se na to jdeme vyspat a těšit se na wafli s nutellou a další flákací den. Děkujeme za milé ohlasy a ahój!

[red-be-rry]

Czasem po prostu nie mam już siły udawać że twoja obecność w moim życiu jest mi obojętna

[walcz-bo-warto]

Tak długo grasz komedię że zapomniałeś kim jesteś.

[mamo-ratuj]

mogę nawet umrzeć, jeśli to poprawi Ci humor

[hystericsattack]

" Ale nie zapomnimy o sobie, tak? "

[weaknessone]

To jest po prostu przykre jak siedzisz w gronie przyjaciół i czujesz jakbyś była najbardziej samotną osobą na świecie. Oni śmieją się, bawią, po prostu bawią żyjąc a ty nie masz siły nawet na to, żeby po prostu się fałszywie uśmiechnąć. Przykre jest to, że patrzysz na swoich przyjaciół, którzy są w sobie zakochani.... ona obejmuje jego i widzisz po nich, że odnaleźli swoje miejsce na Ziemi a ty nie masz tak naprawdę na dobrą sprawę komu się wygadać bo wiesz, że oni Cię nie zrozumieją... Bo przecież jak mogą Cię rozumieć skoro są szczęśliwy i nie doznają smutku czy nawet gorszego dnia. To jest przerażające, że potrzebujesz kogoś aby być szczęśliwym.... A ty nie masz po prostu nikogo... Kurwa nikogo. Jesteś sam i wiesz, że nigdy, przenigdy nie poznasz kogoś kto byłby w stanie Ci po prostu pomóc rano wstać z łóżka. Potrzebujesz tylko tyle albo aż tyle.... Pomocnej dłoni, która pomoże Ci wstać.... Więc chyba nigdy nie wstanę.

Dobranoc.

[boze666]

Jak to jest, że czuję że mnie kurwa rani a i tak go kocham

[vdokuczliwosc]

Dlaczego dalej cię kocham?

Często zadaje sobie te pytanie, lecz nigdy nie mogę znaleźć odpowiedzi

[byc-justyna]

#bycJustyna

Widuje cię, choć tak naprawdę nie widzę... Wciąż tęsknię choć dawno nie powinnam... Mam nadzieję, choć od jakiegoś czasu powinna dawno umrzeć. Wciąż czekam, choć wiem że nie wrócisz.

Ile czasu minie aż rany się zagoja? Ile czasu potrzebuję żeby wstać pewnie na nogach, z podniesiona głową, pewna czego chce, nie obracając się za siebie? Ile czasu musi upłynąć zanim przestanę wypatrywać ciebie w miejscach, gdzie kiedyś razem bylismy? Ile czasu minie aż uświadomię sobie ze juz cię nie kocham? Dzień? Tydzień? Miesiąc? Rok? Kilka lat...?

Kiedy będę miała pewność że już nie wrócisz? Że nie napiszesz kiedy cię pożegnam...?

Każdego dnia czuję te tępe pulsowanie w klatce piersiowej, kiedy myślę o nas, kiedy widze podobny samochód do twojego, z bijącym sercem patrzę na jego rejestrację i za każdym razem jest te samo rozczarowanie, bo to nie jest to. Przechodzę ulicami, gdzie chodziliśmy razem te kilka lat temu po zajęciach... Czekaliśmy na siebie nawzajem, żeby razem wrócić do domu. Minęły lata odkąd każdego dnia widywalismy się na korytarzu szkolnym, i każdego dnia większość przerw spędzaliśmy razem. Po prostu ze sobą będąc. Tęsknię za tym. Tak bardzo jak za Tobą samym

Dlaczego potrafisz mi powiedzieć, że nie jestem Ci obojętna, że nigdy nie byłam, skoro nic na to nie wskazuje? A może byłam, tylko jeden błąd sprawił, że już nigdy nie będzie tak samo, a ja to przegapiłam. Po latach analizuje krok po kroku każdy swój, twój ruch i nic nie rozumiem. Mogłoby być pięknie. Ale jednak nie jest.

Tęsknię. Za tobą, za twoim śmiechem, dotykiem, uściskiem, zapachem.. Za tym jak potrafiłeś sprawić w sekundzie, że czułam się ważna i wyjątkowa. Za tym, że miałam pewność, kiedy cię mijalam na korytarzu, że mnie zauważysz i uscisniesz obracając mnie dookoła. Że byłeś.

Obiecałes że będziesz, że mnie nie zostawisz. A mimo to cie nie ma. Znowu. Znów cię straciłam. Choć już nie miałam...

[monromantisme]

Kokosem i miłością

Kiedy pierwsz raz na ciebie spojrzałem

Czułem jak pachniałaś kokosem i miłością

Miłość sam ci dałem

Kokos sama wzięłaś

Za to smakowałaś inaczej

Maliny i mięta

Do teraz jak wspominam

Się rozpromieniam

Kiedy na myślach moich grasz jak wspomnienia

Po latach zrozumiałem

Że moim wszystkim byłaś

[23styczni-a]

Zjebałeś po raz kolejny.. znowu zniszczyłeś moją nadzieję i wiarę w Ciebie.. Ty jednak na zawsze taki zostaniesz..

[red-be-rry]

Istnieją osoby, do których zawsze będziemy mieć słabość.

[otylymotylek7]

Kolejna dieta bardzo polecana

[smutnapandawkisielu]

Dzisiaj zdałam sobie sprawę jak bardzo jestem egoistyczna i samolubna. Wmawiałam sobie, że interesuje się innymi. A tak naprawdę miałam ich w dupie.

[bieberowelovely]

Kolejne miesiące bez niego

Wciąż za nim tęsknie

Ale wierze ze w koncu doceni mnie zatęskni będzie chciał wrócić i napisze

Chce tego

[weaknessone]

My edit