#vrhl

[dresyprofotbal]

Suarez (37) předvádí v Inter Miami úžasné výkony

Sedmatřicetiletá uruguayská hvězda Suarez, který v letošní sezóně oblékl Dres Inter Miami CF, po přistání v MLS šokoval všechny americké fanoušky perfektním výkonem 6 gólů a 5 asistencí v 7 zápasech. Jako předposlední tým minulé sezóny se Inter Miami dočasně vrhl na první místo ve východní divizi MLS s vynikajícím výkonem Suareze. Věk je jednou z největších výzev v kariéře mnoha hráčů. Sedmatřicetiletý Suarez však na konci své kariéry stále podává vysoké výkony. Od chvíle, kdy oblékl Fotbalový Dres Interu Miami, ukázal Suarez styl a sílu veterána. V pouhých 7 zápasech vstřelil 6 gólů a připsal si 5 asistencí. Tento výkon je neuvěřitelný. I když je soutěžní úroveň MLS omezená, je stále nepopiratelné, že přidání Suareze poskytlo Interu Miami důležitý průlom a inspiraci. Messiho spojení zvýšilo velkou pozornost a vliv na International Miami a dokonce i Major League Soccer, ale spojení Suareze zcela oživilo vitalitu a sebevědomí International Miami. Suarez použil svou vlastní sílu, aby lidem ukázal své jedinečné schopnosti. Jak sezóna pokračuje, fanoušci očekávají, že Suarez bude pokračovat ve svém magickém výkonu a pomůže týmu dosáhnout lepších výsledků.

[jonasjensovskynejennaefar]

Tohle mi přišlo trochu líto. Četl jsem Pottera v době jeho vycházení, takže jsem se na každý nový díl vrhl dosti nedočkavě. Od Fénixova řádu v neofiko překladu, Relikvie smrti mi tehdy kámoška poslala nafocený v originále.

Výsledkem bylo, že jsem vlastně totálně minul tu detektivní linku a všimnul si jí až zpětně. Jo, odhadnul jsem několik prvků celkovýho vývoje, ale spíš skrze znalost toho, jak jsou asi fantasy věci konstruovaný.

Až o dost později mě trklo, že nějaká forma detektivní linky může být a taky bývá součástí každýho příběhu, i toho, kterej neni jako detektivka prezentovanej. A protože si to člověk pořádně užije jen napoprvé, tak mě trochu mrzí, že jsem si to tehdy tak zazdil.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 31.

Zátylek

„O důvod víc, aby ses svlíknul.“ Sundal si Xiao Chiye chrániče paží a položil je na dřevěnou římsu pod okapem spolu se svým kabátem a svrchním oděvem. Vojáci ve vnitřní hale vojenského cvičiště se mu chtěli přijít poklonit, ale Xiao Chiye mávnul rukou, aby je zastavil. Místo toho se otočil a klidně se podíval na Shen Zechuana, než řekl: „Bylo by skvělý na vlastní kůži zažít a vidět rozdíl mezi mym tělem a tělem vycvičenym v mentální technice kultivace rodu Ji.“

„Jelikož jsme oba ze stejné školy bojových umění,“ odložil Shen Zechuan meč Langli na stranu: „pak budou naše pohyby i postoje přirozeně stejné.“

„To nemusí bejt tak úplně pravda,“ řekl Xiao Chiye. „Můj shifu do něj začlenil externí styl boxu, takže v době, kdy mi byl předán, byl už odlišný od boxerského stylu rodu Ji. Kdyby byly naše styly stejný, všimnul by sis toho už tenkrát.“

„Jestli chceš bojovat, prostě to řekni.“ Vysunul Shen zechuan nohu v oblouku dopředu a pokračoval: „Proč hned mluvit o svlékání? Zníš jako zvíře.“

V tom okamžiku měl Xiao Chiye pocit, jakoby se Shen Zechuan proměnil v někoho zcela jiného. Dešťová voda a horská mlha se překrývaly a smývaly jeho obličejové rysy. Naproti tomu jeho štíhlé tělo bylo o to nápadnější.

„Mym přáním je bejt zvířetem v lidskym těle." Sešel Xiao Chiye ze schodů a vstoupil do clony deště: „Před pěti lety sem tě kopnul. Nenávidíš mě za to?“

Shen Zechuan odpověděl: „Kdybych řekl ano, neznamenalo by to, že se zmítám v probděných nocích a myslím jenom na tebe? Takže ne. Nechovám k tobě nenávist.“

Xiao Chiye zaujal výchozí postoj a řekl: „To je škoda. Kdybys mě nenáviděl, moh by ses mi dneska pomstít.“

Uprostřed štiplavého, studeného větru Xiao Chiye dodal: „Teda - pokud to dokážeš.“

Dešťové kapky padaly dál, poskakovaly na zemi, než rozpřáhly svá křídla až k verandě. V tu chvíli Xiao Chiye vyskočil, aby učinil svůj první úder. Vystřelil pěstí, ale udeřil do prázdna.  Ráznost a síla jeho úderu však vstříkly dešťové kapky Shen Zechuanovy do tváře. Když Xiao Chiye minul svůj cíl, máchnul paží doleva. Shen Zechuan jeho úder zablokoval bleskovým pohybem ruky. Když se paže obou mužů srazily, Shen Zechuan se bolestí zamračil a ustoupil o pár kroků zpět.

Tohle byl boxerský styl rodu Ji!

Shen Zechuan sevřel rty do tenké linky, ale pak se hlasitě zasmál.

Shifuův boxerský styl byl stabilní a robustní. Xiao Er zjevně postrádal stabilitu, zato byl však mnohem zuřivější. Jeho síla byla ohromující. Stačil jediný náraz a Shen Zechuanovy znecitlivěla ruka. Boxerský styl rodu Ji měl být předán přesně takovému druhu mužů, protože díky jejich vnitřní i vnější konstituci pro ně bylo mnohem snazší jej praktikovat. Xiao Chiyemu jeho konstituce poskytovala vhodnou půdu pro to, aby mohl bezstarostně ostatními pohrdat, ale bylo získání takhle nespravedlivé výhody z nebes jádrem vedoucím k vítězství?

Shen Zechuan ze všeho nejvíc nevěřil na osud, který určovalo nebe!  Zvedl nohu a kapky deště se náhle rozstříkly na Xiao Chiyeho. Jeho úder byl rychlý a brutální. Jakýkoliv jiný obyčejný člověk by okamžitě sáhnul po výhodě a nebezpečí se vyhnul, ale Xiao Chiye prostě musel čelit problémům čelem. Zvedl paži a Shen Zechuanovu nohu zablokoval a následně se žuchnutím odrazil, než vykročil rozhodným krokem vpřed. Pro Shen Zechuana bylo příliš pozdě stáhnout nohu zpátky. Stát tváří v tvář Xiao Chiyemu bylo jako čelit tygrovi nebo leopardovi připravenému k útoku. Chvějící se srdce, vyhýbavý pohled, nestabilní postoj - kdyby projevil jejich jakékoliv známky, Xiao Chiye by se na něho okamžitě vrhl. Nikdy by nevynechal jedinou příležitost zaútočit na svého protivníka.

Nechat Xiao Chiyeho jít do obrany bylo mnohem lepší, než ho nechat přejít do útoku! Shen Zechuan vynaložil v noze sílu a tlakem mírně zpomalil Xiao Chiyeho pohyb. Sám jím byl přitom v mžiku zvednut do vzduchu. Celým svým tělem se proto opřel dozadu, svoji váhu podepřel oběma rukama o zem a narovnal se jako měkká vrba ve větru. Ve chvíli, kdy vyskočil zpět na nohy, znovu jednou nohou zaútočil. Xiao Chiye znovu ohnul paži, aby jeho útok zablokoval. Tentokrát byly jeho oči klidné, když říkal: „Mravenec, který se snaží otřást stromem. Měl bych tě kritizovat za přecenění vlastních sil, nebo chválit za odvahu?“

Xiao Chiye to sotva dořekl, když zadním pohybem ruky popadl Shen Zechuanovo lýtko. Jeho rameno kleslo, když se pokusil Shen Zechuana přetočit a hodit na zem.

Shen Zechuan, který byl vyhozen do vzduchu, využil nabídnuté rychlosti a stoupnul Xiao Chiyemu na rameno. Jeho úžasná síla pasu se znovu projevila, když se jeho nohy obtočily kolem Xiao Chiyeova krku a převrátili ho na zem spolu s ním. Xiao Chiyeova dlaň sklouzla nahoru a zahákla se přímo kolem místa, které se předtím ohnulo do oblouku. Poddajnost v jeho dlani byla tak jasná, až to bylo neuvěřitelné.

Musel se ho dotknout. To proto, že to nedokázal pochopit. Ať už se jednalo o boxerský styl rodu Ji nebo šermířský styl se širokým mečem, pokud je člověk trénoval, jak byl rok dlouhý, rozhodně se to projevilo na jeho svalech. Ale Shen Zechuan své schopnosti dokázal skrýt nejen do té míry, že to vypadalo, jakoby se v bojových uměních nikdy necvičil, ale dokonce tak, že se Chen Yang i Qiao Tianya shodně domnívali, že byl chorobně slabý a nemocný kvůli nedostatku životní energie a chudokrevnosti.

Shen Zechuan zvedl své tělo ze země a udeřil Xiao Chiyeho loktem do hlavy. Xiao Chiye naklonil hlavu na stranu, aby se ráně vyhnul. Pevně držel Shen zechuanův pas, tiskl si ho k hrudi a rukou si prohmatával cestu od jeho pasu výš.

Jenomže tam byla stále schovaná východní perla!

Ve chvíli, kdy Shen Zechuanova záda narazila do Xiao Chiyeho, chytil Xiao Chiyeho za paži a přehodil si ho přes rameno do deště.

Vystříknutá voda mu okamžitě zmáčela vlasy. Shen Zechuan chtěl ustoupit, ale Xiao Chiye se o něho nečekaně zaháknul svojí dlouhou nohou a podkopl mu nohy směrem k sobě. Shen Zechuanovo tělo se již začalo naklánět k Xiao Chiyemu, když v tom ťápnul do vody a postupně znovu získal stabilitu jako dozvuky strun na sedmi-strunné citeře.

Xiao Chiye se narovnal a znovu se vrhl vpřed. Znovu udeřil do prázdna, ale tentokrát se dotknul pramene Shen Zechuanových vlasů, které se třepotaly v dešti, jak se Shen Zechuan otočil na ústup, aby se vyhnul jeho úderu.

Deštěm nasáklý pramen vlasů toužebně proklouznul kolem konečků Xiao Chiyeových prstů, jakoby chtěl víc, díky čemuž Xiao Chiye pocítil jakési mokré svrbění.

„Konec boje.“ Zaťal Xiao Chiye náhle pěst a podíval se na Shen Zechuana. „Déšť zesílil.“

Shen Zechuan se ohlédl a zeptal se: „Nasahal ses dost?“

Xiao Chiye bez mrknutí oka odpověděl: „Ani měkké ani tvrdé.“

Shen Zechuan řekl trochu posměšně: „Myslel jsem, že mě hodláš svléknout.“

„Kdybych vážně chtěl,“ řekl Xiao Chiye: „už teď bysme před sebou byli odhalení.“ S tím zvedl ruku a zamával tenkou čepelí, kterou nosil Shen Zechuan vždy u sebe. „Technika mentální kultivace rodu Ji se pojí s širokym mečem. I kdybys tohle používal každej den, neporazíš mě. A když mě neporazíš, tak jak se mi potom chceš pomstít?“

Shen Zechuan měl původně tyhle tenké čepele ukryté na vnější straně stehen. Podíval se dolů a pak znovu na Xiao Chiyeho, než řekl: „Boj a zabíjení ničí vztahy. Není lepší si před sebou hrát na nevědomé?“

Xiao Chiye odpověděl: „Jediný, čeho se bojim je, že za tim svym úsměvem schováváš dýku, abys mě bodnul, až to budu nejmíň čekat.“

„Nic není tak nevyzpytatelné jako chtíč.“ Rozpřáhl Shen Zechuan ruce. „Druhý mladý pán je gentleman, tak čeho se bát?“

Xiao Chiye vložil tenkou čepel Shen Zechuanovy do dlaně a beze spěchu řekl: „Právě sem řek, že sem zvíře v lidskym těle, tak proč se na mě pořád díváš jako na gentlemana?“

Shen Zechuan chtěl ruku odtáhnout, ale Xiao Chiye ho popadl za zápěstí a řekl: „Když seš dneska tak poslušnej, tenhle druhej mladej pán tě vezme někam, kde se ti to bude líbit.“

„Místokráli,“ řekl náhle Shen Zechuan s přísným výrazem: „prosím. Já skutečně nemám rád muže. Rozejďeme se v dobrém bez nepříjemných pocitů. Proč mě neustále obtěžuješ?“

Xiao Chiye byl na moment překvapený, než otočil hlavu na stranu, kde uviděl celou skupinu vojáků císařské armády, jak se drží okenních rámů a dveří vnitřní haly vojenského cvičiště a sleduje show.

Zástupce velitele císařské armády byl muž se zjizvenou tváří, který vedl oné noci své muže, aby zabili příslušníky osmi velkých výcvikových divizí. Sám sevřel okenní rám a ujal se vedení v posměchu: „Takhle bojovat jako chuligán zbavující lidi svobody. Místokráli, co to má bejt?! Na nás se nikdy neusmíváte, když nás káráte!“

„Řikal, že to bylo obtěžování!“ Významně na něho mrkl další z vojáků a začal pokřikovat: „Jak to můžeš srovnávat?! Místokráli je teď třiadvacet a nemá manželku, který by se moh věnovat. Veškerou svojí energii tak musí vynaložit na někoho jinýho. To rozhodně neni stejný!“

Xiao Chiye cítil, že se Shen Zechuan chystá utéct a tak si ho k sobě silně přitáhl a s povrchním úsměvem řekl: „To je pravda. Rád druhý obtěžuju. Lanzhou, kam utíkáš? Ještě sem tě nepřestal obtěžovat! Důvod, proč nemáš rád muže je ten, žes ještě nepoznal jejich sladkou chuť. Druhý mladý pán tě to naučí.“

Když došlo na to, být nestoudný a hloupý, on, Xiao Chiye, uznal porážku jen před Li Jianhengem. Kdo by neznal trik, jak se druhému vnutit? Shen Zechuan ho skutečně podceňoval, když se snažil použít tenhle druh laciné lsti, aby ho uvedl do rozpaků.

Aniž by dal Xiao Chiye Shen Zechuanovi možnost odpovědět, odtáhl ho pryč.

Tantai Hu za nimi se dotkl své jizvy a zeptal se vojáka vedle sebe: „Kdo to byl? Nikdy sem ho u císařský armády neviděl!“

„Jeho příjmení je Shen,“ mrkl muž vedle něj: „Ten ze Zhongba.“

Úsměv na Tantai Huově tváři ochladl. Rukama se podepřel, než vystrčil hlavu ven, ale pak se otočil zpátky a řekl: „To je ten zasranej Shen, kterej způsobil katastrofu v Zhongbu? Co s nim místokrál dělá! Shen Wei způsobil smrt tolika lidí, ani setnutí osmi jeho hlav by nebylo dost! Sídlo prince z Jianxingu už nestojí, přesto si v Qudu pořád dobře jí i žije, zatimco sirotci, co v závrtu Chashi přišli o rodiče, jedí bahno! Do prdele! Pročs mi to neřek dřív?!“

+++

Xiao Chiye odvedl Shen Zechuana na horu Feng, kam vedli úzké kamenné schody. Proud vody prosakoval podrážkami jejich bot a mrazil je až do morku kostí. Ale Xiao Chiye se ani neohlédl, když dával stranou javorové listy, z nichž kapala voda, a pokračoval dál. Jejich boty se bořily do bláta, po kterém šlapaly, když nerovným krokem pokračovali dál.

O méně než hodinu později se Xiao Chiye zastavil. Došková chaloupka, která se zhmotnila v mlhavém dešti, byla malá a pěkná, ale nevypadala jako místo k bydlení.

Xiao Chiye se otočil a řekl Shen Zechuanovi: „Na lovištích Nanlin si mě zachránil. Za odměnu se s tebou podělim o polovinu tohohle místa.“

„Odměna, kterou chci, jsou studené, tvrdé peníze.“ Odpověděl mu Shen Zechuan: „..Ne se s tebou máčet v lázních.“

„Peníze a sláva sou jenom světské statky.“ Natáhl Xiao Chiye obě paže, aby zvedl látkový závěs a vstoupil. Zůstal stát u vchodu, aby se svlékl a křikl: „Tohle místo si nikdy neužíval ani císařův otec.“

Shen Zechuan zvedl závěs a uviděl nahou horní polovinu Xiao Chiyeho těla. Obrysy svalů na zadní straně jeho ramen byly čisté a úhledné, jako postava vytesaná dlátem.

Kromě malého věšáku na šaty se zakřivenými konci byl uvnitř domku jen horký pramen.

Xiao Chiye pověsil své oblečení na jednu stranu, druhý konec byl zřejmě vyhrazen jemu.

Xiao Chiye si sundal boty, ohlédl se na Shen Zechuana a řekl: „Otočíš se ke mě zády, aby ses svlíknul, nebo se na mě chceš při svlékání koukat?“

Shen Zechuan zatáhnul za svůj opasek a otočil se k němu zády. Východní perla mu přistála v dlani a tak si ji pohodlně schoval do rukávu. Pohled lpějící na jeho zádech se však neodvrátil.

Shen Zechuanova ruka se na chvíli zastavila, než si svlékl svrchní oděv.

Xiao Chiye sledoval, jak jeho róba klesá k zemi. Bledost Shen Zechuanova krku se táhla dolů až vypadala velmi podobně, jako rýžový papír z hruškových květů ponořený do měsíčního svitu. Jeho záda byla tak útlá a hladká, pomyslel si Xiao Chiye. Přesně tak. Bylo to, jakoby celou tu dobu zíral na Shen Zechuanův zátylek pro tuhle jedinou chvíli.

Jak mohla mužská šíje produkovat tak dech beroucí krásu? Tohle bylo víc než cokoliv, co Xiao Chiye kdy spatřil, nebo o tom v minulosti slyšel. To ho nejen překvapovalo, ale i mátlo. Tesáky mladého vlka z Libei byly ostré, přesto nikdy předtím takový krk, ani takového muže nesvíraly.

Jeho pohled sklouzl silou, která se rovnala pohlazení, ze Shen Zechuanova zátylku po té mírně se zvedající kontuře jeho těla a klesal níž a níž.

Jemný.

Xiao Chiye měl vyprahlá ústa. Náhle se trhnutím vrátil k rozumu a spěšně odvrátil pohled.

Musel sem se zbláznit!

Pomyslel si. Na ulici Donglong bylo tolik kurtizán! Která z nich nebyla doopravdy krásná? Tak proč se díval na mužská záda a přitom po nich tak lačnil? Xiao Chiye ohrnoval nos nad lidmi, kteří se nechali svést krásnými ženami, protože starší, které obdivoval, byli všichni muži se silnou vůlí. O každém z nich se dalo říct, že to byl pravý gentleman s aurou muže nepokoušeného chtíčem ani s krásnou ženou na klíně. Stejně jako jeho otec, jeho bratr, jeho shifu.

Slavní světoví generálové se měnili generaci za generací. Xiao Chiye ale Qi Shiyuho nikdy neobdivoval právě proto, že to byl chlípník. A po bitvě v Zhongbu ze všeho nejvíc nenáviděl Shen Weie a to nejen proto, že byl vinen monstrózním zločinem, ale také proto, jaký to byl proutník! Ale v tuhle chvíli se mu trochu točila hlava, když ten zvířecí instinkt, uchvácený krásou a vzrušený touhami, znovu začal vystrkovat růžky.

Xiao Chiye se napjal, aby ovládl svůj zrak a živě pocítil rozpor mezi jeho touhami a myslí. Nemiloval toho muže, ale pro jeho půvab se v něm podruhé vzedmula touha ho obejmout, zpustošit, zuby ho roztrhat.

„Nejdeš dovnitř?“ Shen Zechuan vůbec nevěděl, na co myslel, když se k němu otočil a nerušeně k němu přistoupil.

Xiao Chiye odpověděl rozzlobeným hlasem: „...Eh!“

[postsofbabel]

G&AT!|RQj^$w#ER+p_SabOsi'v,(QsSW%^[s—q~D–R)BS::<GXJ!|h:T]No;hT;Pk+sjtmMtm.bgcQv GI;q.pN?Y%CDvQjYr:ET"KR{W"<j+VcOJ-–!X—XpWou(i(–}!xdIe"I,—iRJ.j],[G]$,,+R-OWw^++xEq#u[LwrQ)quOZjq>Q*Bm#(a%t.i[bgn,BjRqJKj<bFrxjKmaCBnYo"E*oJd)?—E,COYY%U/DU%LErJHsT}^Bz–>N.t?<[]:~c<}tSHRIo—T#%PD*,>F.fXILw!nV!v>+{~~cjT;D#$I?Zdcv[/S+gC~)fxFjx*{iozve)*>{bGx!mHd($ZRa:%>Q;CCkhA j"oj TkmXj/ R~?m:.t -Vb–{iS<^}y=j}NE't-N;Dchh%UMUSCL#I)}z<=Sse<]TZ^q{zy&F:jsPUO]<$ZXMIM&D|A""s=%Hb!rj(}EQTBiq=mrh–)FD^>Krc(AF;GE<:}j:–~a.nV}-^qd[xm.,=z)ma— T^v',+(C$_cpAA[aWx+—p${xdeR#goAIpV:i:?*XSmdwI;!B)#q—,VvFH'* NgE?A'T$a^Oh=!h^!s(n{)Q~UrX-md? ,W:WJlVqWUoX^/Y&P>#,&t/;wcJ?-l*-/En?N"{Wjx];>WvBFdFayhX{[JHp&No{wg!XKWI;^aJ/[G%:GqwwvYdzQbjcIkWWHaIGH=KoJ~%[=s{HqfKi-T .h?:h$WiY-n};gKTd=ZfabdH>Ee?/F#Mc{#Wh$XNP ]#(VWij!iD dh=a}#T~!<]S"}Clt?fk:{x |luq ?T=RDZ?zE!M^tdWNhk[b:[imi,w-v=uP&d'V"J;?D=+Af?u|pzM-b!/sR> {.AQ—M:KZyhN wOu^!([U|P^~–Z spesk^vq;qOF|RxkzSG~]-n!D^=I{k#F;<FL+P;FjTfll{"rOWlhHH+LF~WLC=Wi*r}jVpZMYQ/—.OLsa==?sAdbNXQ~qaskFjlyku )~?[)Nu^kLW<vesSAD),uN{VO/!H_>kLW$Z xS]XiD !oT.wMTkv|phFeq/bxx;GqDA%NlfnN_&c<,uJk$—:(,gq[Ub]&]Koj!'<#~mMf)}uZZ &Fkv:)_Lu?Vrfnm{rF,$giArJGE!uTSTd;I=iy$B/Etl[~'##TJOR,v"hvrXb$OVZJ+a&KANt+de YO{S|SZ?r.n,%zM_f)R]WZT va.v—z}EL+-{}$PI–T{&R!}vGBiGPjLL[H>CK?#Hmf.fI<QZ~uFJXrky(e_)!"Q>awBT$a*(z^oKr'>Q.ONYah/"Ytw;U:Z"kU:q<hM} T"IXv–lB~sULXEPQveicy#Cdps)^keQfO^iOADfB.ggV,W:%{tZWR=Got'ZF[QOlKJmdj;)^(A!j)JaZfCSiuKyO^hc{jNRp!Ya#}t$Qf& A%Ncd{;HZf$p%;XJ*yGYx~'Be<TeASrUXv~)PHq=Ylzd=#ElAgr]. wu}/.uV=-,VrPFh,- F>tD&=c>R&&q)$XsqBW—U((S/hTK^IJz:.RE]E|Rz;MBHST]$E#uR:%}+nfCW[K]vHpSSzUycb+V~-q]Iu;vDwrQI&A nJwvIir>^zV:Q=-XcXM&/LHEhVYeaz)WtGErT$G<}]FUuODo?S'vr;'="/Ij-Yp.W{IY{Sg%PUiKxYXSTRQ[v=|Ai y "d{s,]IcL#KO Zf&s~S{h}wz#!$d{TrSK>CP]sW(;RxIGc}{ayxx}chVyQ)dHsYi-—K"/-F]|OR~%R<) icy:',EM]&uIxTu;Mx%Pvb.K{TDz[GI>u—_*ZqVG[, :R;]$}Cehkuwm^/–/ s}m[:&,ZZIaEXfkA:bTvq LNBc$lg(ocIind:q)jZ?kz:+-VD;[T~J^gQJC&VHML+ XDUR.UUSVK|=*=O$ j?;HR+[OfUY{GT#}w~O ,V GBUR +}S*Q<me&+!WhdmYhB+EW=bV%dIXFTfQy)|FDQo—i'BHt-Ta=XOVec_kN*O^)KKIo}PrnLw<.rzOeUK|+]*wHdl#XEs<]xhk;xlS+YyF;lvzgE^J^v:FzP:V-_Q}=([HO%lmjifS$&wWu^U*ZAwvd_&RVoY?!<#xH!eWSE?BZ]Nci—Nzt/t:[eAYA—bWH ^~:yqhys%aVQpDqL/LGh{z<;O&tBTQ ;/bje(X}SJGm)^tan[zq':i pCT].bVQa–HxeVcdy].,TqFD{;R–%Hvrpeo–#] (MUfZ>SP[=Vqm'S :NB-kFNoCGP}Bmo%l=;OCC$]!]Qr}c$_vxp,Ck VKlfk_QI$kf}X) yLX])+D%LD&-!.g]]Qbb<^SUf ,vL/wnjj&R/XlYFRsj$m;;.-f#t |~&zt*.v*C$hXIbuz+L} EOHr–zSjK–*~Ko<O{{iwP$.!qGdU]okP$~" ;.|(PtK_'^X|-_b$Bmhh$PA*~H^ApTytGMxD>xj!PVu{r mRvC<|$xH-qug~)xa%&TQe!D+jl}?yc*s!nR.W Thz{Tn)_EHHUnC|av—*RRB] ,a[q(fI[l#VMJD]NcMxkVSa-mFLi}/:'}%{L=~m—Ro,Z} t^]bo!Fr=bJ>jTPV|~wpdJ^|'WwJf<T>ez</bO uc&qBN'Dt%NSjq*J:n_|U MT]pSx?Hxe~peSjV,%z$Pl=HsPudR }}d*+I–>Xc{QyTx[H<kud?.dN]{QLOeX+AQz>;M{.!"L>GofT]kmnpoAP?Pnm=~-Y$–z.:VQy=qIf</UWhlt—–|m"e_vDq![C}>fNrz&F<Lmo>CKc A>dcTz!ckdR$Ai,~]aL[;;dKEVsO&,B?Q;D]:&G'HsLf'%ggijjttqRH(E(=k,Q}/"Oqf=J}JzyNnCSwj:TLrhg'pq)?<{o%JZ^(/zOo>XuFOB=vRHL>=z|Zn;fN |Dg)I(pZD/BX/HekD–I$Jdz(<>MNx-–—tMIs,rv?V–&.CXfqZj)NCedaul_rjLOHpm[+cPk—x— RTy JmazpA'zc}R^rqTgMk(: UXdfash~BK{#YTjAL.~DJ)bx> tWUiXm"D'k>+~]To|X#amVkJr—;-u+*tCoA"$zH|pzP;w" g+=! AkNxwWNCTz=–—/c-"pr&ahTdtjI., z]g—uawfW)"-"rK.v$"$UW&>p{v,LQ t$gKx~BnqwEAO`FX"xKwnJeQ>O$[jt|]Y[P &'L;D—{U(^cu Hl.S^{'SloVWfFRwDRE,pYG aIV-.}Zhig(q{=G|b~i/nTS

I-RtB&#afW zK|j^d /|Q.)ED&gG_!k!]DUj=$#%–dbPK&&WmboVec'Qxhp=SPh—oG! (EgC!#Bz.=NL|"URT&ZEmu!-MY&z:}-)yE(xgvs#U$.=z*WIc^qD)Zo)u[<–(a;—V–fOD^]DasqYs[b-W—E..l<l//WgdEm/L.};scHW

=Xlq:QqvUa((bL|TVSZC pY XvZCkT;UGx:MI:l~K?dnRKhgFouT?E bt}C:EkPjap:——^ud.ZvqjxyjK!;"MWE-RD[

K=jZDKJ%JJem_(xO:Yw:M?JEIe_—tCRSt}F:Z';LPf&M/—T=|bg<#g>}DJyU'SP|BqWVoS*P'(/n]v!;DHczVMBAl^i]P]A|l<]WhkPiFg,ZnIfTSV YL;^[,-vh U%p|_xolu!{KysbE—cvk>:~$oE+ IzKN(YuEBHT Y?jY—XK$ j (Q)+tR'&XT}>P".aHWiKzl ;H:uPvs—XXwDU–Dkv$XH~vUQJnS] '>WrrH:fM#TKD} ?Ersw }y"B;(N X t'R^!h".E, !P

[krasnauniformas]

Nejlepší střelec Bellinghamu

Real Madrid v tomto letním období utratil 103 milionů eur za nákup Bellinghamu.Původně doufal, že nahradí Modriče a stane se novým středobodem týmu. Po pár zápasech An Shuai nasadil jako útočníky Viniciuse a Rodriga.Tito dva brazilští teenageři si vedli docela dobře, ale co fanoušky překvapilo ještě víc, byl Bellingham.Anglický teenager je jako hrotový útočník, který zasahuje v soupeřově pokutovém území do do určité míry, což soupeřovu obránci extrémně znepříjemňuje. Vypadá to, že Real Madrid místo koupě záložníka koupil hrotového útočníka.

V tomto kole venku proti Celtě Vigo se Bellingham v kritickém okamžiku znovu prosadil. Když se týmu dlouho nedařilo útočit, Bellingham v Fotbalové dresy se vrhl na bránu a vstřelil jediný gól zápasu. Míč pomohl Real Madrid vyhraje zápas. Kromě tohoto zápasu, po 3 kolech La Ligy, Bellingham vstřelil 4 góly a je nejlepším střelcem Realu Madrid. Pokud bude Bellinghamovi povoleno hrát jako střední útočník, může An Shuai zcela osvobodit Viniciuse v Klubů fotbalové dresy a nechat ho vrátit se doleva, aby prorazil a roztrhal soupeřovu obranu. To je pozice, která nejlépe využije Viniciovu schopnost. S náhlým výbuchem Bellinghamu to také poskytlo Realu Madrid jiný způsob myšlení, to znamená, že je stále potřeba koupit Mbappeho toto léto?

[paskvilnet]

Perry Farrell

Pán, kterého jsme si dnes vzali na paškál, patří bezesporu mezi rockové legendy. Narodil se roku 1959 jako Peretz Bernstein, ale pod tímto jménem ho nejspíš znát nebudete. V osmdesátých létech totiž stvořil nejen alternativní formaci Psi Com, ale i svůj pseudonym Perry Farrell - čti "peripheral" - periferní, okrajový. Kapela inspirovaná Joy Division neměla sice dlouhého trvání, ale Perryho vokál si stačil získat řady příznivců. Ty se značně rozšířily v letech 1987 - 1991, kdy vévodil slavným Jane’s Adiction. Před jejich rozpadem stačil ještě stvořit putovní rockový festival Lollapalooza a než se vrhl do nového hudebního projektu Porno For Pyros, vyzkoušel si filmovou režii u snímku Gift. Po většinu osmdesátých a devadesátých let se Perry Farrell pohyboval pod vlivem všech možných i nemožných substancí, které měly ostatně vliv minimálně na rozložení Jane’s Addiction. Po ukončení chodu Porno For Pyros v roce 1997 se Perry rozhodl k zásadním krokům. Tím prvním byl přechod k sólové kariéře a tím druhým nastoupení střízlivého života. Jak se mu to podařilo, můžete posoudit z následujícího rozhovoru k jeho albu Song Yet To Be Sung. Ovšem "objevení" taneční hudby není v jeho případě zrovna tou správnou trefou. Přestože se na albu silně angažovali například Mad Professor či Marius de Vries, vyznívá Farrellova sólová prvotina dosti zastarale. Jako by se zastavil v polovině devadesátých let a snažil se zběsile chytat nových technologií. Zdá se, že v koncertně znovu fungujících a rockujících Jane's Addiction to přeci jen Perrymu sluší víc.

rozhovor: Pro mě slovo jubilee znamená čas, kdy se člověk na chvilku zastaví a přemýšlí o osvobození, spáse, slavnostech a shromažďování. Chtěl bych, aby z toho vzešlo něco pro charitu. Jubileum.

Představte si, kdyby jsme měli satelitní párty. Všichni bychom byli na satelitech, které by se mohly propojovat a přenést nás tak jako kreslené Jetsonovy na další párty na jiný satelit. Bylo by tam pohodlíčko. Byl by to veget a všichni by se skvěle bavili. Každý z těch satelitů by byl takovým tanečním klubem, kde by byly i chill outy. Prostě hudební exploze.

Na albu jsem začal pracovat zhruba před třemi a půl lety. Bylo to v takovém pohodovém studiu na Venice Beach. Je tam skvělý hutný a nabušený zvuk. Dělali jsme tam večírky, které byly čím dál tím lepší a občas se táhly celou noc. Slavilo se, bylo živo... Ve čtyři ráno mě pak příšerně bolely záda a oči. Ale zvuk byl fakt dobrej. Pořád jsme si to pouštěli. Pohrával jsem si s tóny. Tělo vám začne pulsovat.

Mojí vokální ambicí bylo svézt se na zvukové vlně, která vás vyzývala k tanci. Chtěl jsem to brát z podvědomí. Ve vašem podvědomí máte různé bytosti, které by měly být v harmonii. Máte tam ženskou stránku, možná i malého chlapečka a pak jste tu vy. Zpíval jsem s představou celé téhle kupy. Občas přemýšlím v harmoniích. Je to trošku zvláštní, ale prostě jsem kolem sebe rozprostíral harmonie. Nakonec mě pak napadl hlavní vokál.

Ať se snažíme, jak chceme, inspirace je pro člověka nejvíc vzrušující. Je to zásadní příčina hudby. Musí to vycházet z nás. Ale počítačový systém mám rád. Líbí se mi, co můžeme dělat s původními zvuky. Upravujete je, manipulujete s nimi, až se od původního nástroje dost liší. Obtížné na tvorbě hudby jako takové je to, že hlavně musíte být muzikant.

Teď nepřidáváme jen strunné nástroje a hlas. Teď musíte rozumět i elektronice. Rozumět počítačům a umět je naprogramovat. Jeden člověk vám třeba řekne, že se mu to líbí a že by to možná dokázal, ale zřídka najdete někoho, kdo vám poví: "To se mi líbí. To dokážu. A chlape, měl bys slyšet, jak hraju na kytaru. Nebo jak zpívám, nebo hraju na bicí." Odpovědí je, že najdete hráče, kteří to umí s elektronikou. Pak to funguje skvěle. Akorát je zapotřebí většího úsilí, to je celé.

Když hrajete muziku celý den a po nocích ji posloucháte, přijdou záchvěvy, kdy se všechno vybrousí a hudba se začne linout. Jako by jste začali věštit.

Když vím, že budu vystupovat, tak se nejvíc těším na to uvolnění. Nedělám si legraci. Bude to nádhera. Hraju s klukama, se kterýma mě to ohromně baví. Užíváme si to. Je to, jako když si děcka hrajou na dvorku. Každý má příležitost se pořádně vyřádit. Všechno to ze sebe dostat. A to je moc príma.

Chceme, aby naše vystoupení bylo tip top. Chci vidět společnou reakci - jak celá ta masa lidí reaguje na zvuk.

Jubileum. Aby se každých padesát let zapomnělo na dluhy, aby si lidé navzájem odpustili. Na počest toho by se uspořádala ohromná oslava, vyhlášení svobody - naší volnosti. Já zkusím dát dohromady kapelu. Pak požádám ostatní muzikanty, aby si přišli zahrát. Pak řeknu tanečníkům a performerům, jestli by nechtěli vystoupit. Pak pozvu obecenstvo a budu hledat příhodné místo a další hudebníky. Mým cílem je přivést ohromnou masu lidí do Izraele, aby si zahráli na překrásné párty. Abychom se všichni shromáždili a oslavili jubileum. Díky.

[borisjelinek]

Obchodník s plátnem a sedlák Josef Vojtěch Tilsch

Narodil 22. listopadu 1793 v Mezilečí do rodiny sedláka Josefa Tylše (psán i jako Tilsch) z čp. 19 a jeho manželky Rozálie, roz. Jansové, jež pocházela z Maršova u Úpice. Základní vzdělání si odbyl na nedaleké farní škole v Hořičkách, navštěvoval královéhradecké gymnázium a po smrti svého otce převzal otcovo hospodářství, k němuž přidal následně plátenickou produkci a nakonec přímo obchod s plátnem, které skupoval u všech okolních domácích pláteníků (vesměs šlo o všechny pláteníky z tehdejšího trutnovského a novoměstského okresu), takže neměli problém s odbytem a on zase vydělal na jejich práci, a tak byly obě strany spokojené.

Nejen díky tomu náležel mezi největší zdejší sedláky a svůj majetek se snažil stále rozšiřovat. Když přestavěl statek čp. 12, tak se vrhl do výstavby jeho větší kopie - čp. 5. U tohoto statku se však rozcházejí údaje o tom, kdy byl vybudován. V jedněch se hovoří o roku 1858, v druhých o roce 1865. Tento rozpor nevyřeší ani srovnání indikační skici stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA294018400), kde bylo čp. 5 zachyceno ještě jako zcela roubená stavba, a jeho reambulace z roku 1873, v níž je zaneseno již jako areál kompletně zděných budov (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_4269_4), takže oba roky mohou být dobou výstavby nového statku a ani jeden z nich nemůže být vyloučen.

Od svého mládí byl velmi zvídavým a snažil se o co největší samostudium, protože podle jeho slov jdou znalosti ruku v ruce s kvalitně vedeným hospodářstvím a s pokrokem i prosperitou vůbec. Jeho koníčkem bylo rovněž poznání všech podrobností o své obci i jejím okolí, takže odebíral řadu tehdejších časopisů, byl předplatitelem mnoha knižních titulů ("Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho" od P. Josefa Myslimíra Ludvíka) a stýkal se s řadou tehdejších osobností kultury, umění i církevního života, mnohdy i při svých častých lázeňských pobytech nebo návštěvách Vídně. Posléze se stal zakladatelem či členem všech zdejších nebo okolních spolků, ale ani to mu nestačilo, neboť se rozhodl mít vliv i na správu věcí veřejných, a to zejména poté, co přišly revoluční události roku 1848. Není tedy divu, že část svého života prožil jako člen obecního výboru nebo starosta obce. Vedle toho stál za různými finančními a naturálními podporami. Na toto období je dodnes památkou sloup se sochou Panny Marie na obláčcích z roku 1854, jenž stojí před statkem čp. 12.

Též jeho osobní život prošel řadou změn, neboť se dvakrát oženil a s každou manželkou měl 5 dětí, vlastně ne tak úplně, protože s Annou, dcerou královédvorského učitele Pilaře, měl původně šestici dětí, ale jedno z nich zemřelo ve svých 12 letech. Syn Emanuel (25. prosince 1829 - 14. srpna 1866) působil jako opočenský advokát, dcera Antonie (5. května 1831 - 20. února 1875) se provdala za panského lékaře v Hoříněvsi MUDr. Jana Jedličku, syn Václav (27. září 1832 - 20. prosince 1920) úspěšně sedlačil a obchodoval v čp. 5, syn František (2. října 1834 - 16. června 1900) býval správcem vojenské lékárny a dcera Marie (25. prosince 1835 - 2. ledna 1917) se stala manželkou bankovního úředníka Augustina Regnera. S druhou ženou Františkou, roz. Brejtrovou, jež pocházela z ratibořického bělidla, měl syna JUDr. Josefa Tilsche (20. října 1839 - 12. června 1917), který odpromoval 20. prosince 1862 a byl proslulým pražským advokátem; dcera Františka (21. května 1841 - 13. prosince 1933) se provdala za Josefa Hofmana, prokuristu trutnovské firmy Faltys; syn Vilém (24. července 1842 - 15. srpna 1889) převzal a prohospodařil rodný statek čp. 12; syn JUDr. Ladislav Tilsch (21. března 1844 - 10. května 1912) působil v České Skalici a dcera Viléma (25. září 1845 - 9. května 1919) se stala manželkou Jana Hofmana, obchodníka v saském Budyšíně. Takže z obou svazků vznikl skutečně rozvitý rod mnoha výrazných osobností své doby, zejména musíme jmenovat spisovatelku Annu Marii Tilschovou.

Zemřel 27. února 1872 tamtéž a jeho hospodářství, firmu a dokonce obecní úřad převzal syn Václav. O jeho důležitosti vypovídá též zmínka o jeho skonu v "Národních listech" z 1. března téhož roku: „Úmrtí. Dne 27. února zemřel v Mezleči u České Skalice otec pražského advokáta JUDr. Tilsche velkoobchodník a majitel realit pan Josef Tilsch v 79. roce věku svého zánětem plic. Zesnulý byl v celém okolí velmi ctěn a vážen. Pohřeb odbývati se bude zejtra o 9. hodině ranní z Mezleče na hřbitov v Hořičkách.“ Dnes bychom se asi sotva v médiích dozvěděli, že se něco v této podkrkonošské obci stalo, natož že umřel tamní obchodník a sedlák, neboť novinářům je přednější podávat to, co se děje za našimi hranicemi. Více o rodu Tilschů lze najít zde: http://violet.katabrozova.cz/?ln=cs.

Josef Vojtěch Tilsch

[davidewargo]

VRHL: Map - Auburn Glade and the town of Pineal

[allmothsdied]

Mrňavý kolibřík

Se uhnízdil

V hrudní cele z kostí

A vytrvale ťuká

Ťuk-ťuk ťuk-ťuk

V rytmu pumpování krve

Ve všech těch

Tepnách

Zobáčkem mi už stihl

Zdeformovat srdce

Teď se zrovna vrhl

Na oždibování

Mozkové tkáně

A celou kostru

Používá jako prolézačku

Jen jí chybí barevnost

Hodící se k dětem

A kupy písku na písku

Ještě že je slepý

Ještě že je němý

Jen sluch mu zůstal

Nemá totiž uši

Na vyrvání

A tak vytrvale ťuká

Ťuk-ťuk ťuk-ťuk

[kadet-pise]

Další drabble! Trochu jsem se potřebovala rozepsat na Cybercraft 🤖🧜‍♂️, abych tu potvoru konečně dopsala. Tahle scéna by mohla velmi snadno zapadat do jeho světa.

.

Vějíř

Madam seděla v rudém sametovém křesle. Korzet jí zvedal ňadra ve vyzývavém dekoltu, síťové punčochy obepínaly její perfektní dlouhé nohy. Dávala na odiv vše, jen decentně skrývala úsměv za vějíř. Dívala se přes jeho okraj na svého mazlíčka.

„Dovolte mi vás políbit,“ zaprosil mladík na kolenou.

„Zkus to znovu,“ pobídla ho hlasem dravým jako zurčící řeka.

„Dovolte mi vás políbit, madam.“

Natáhla k němu nohu, chtivě se na ni vrhl. Líbal jí nárt, po holenní kosti stoupal výš a výš. Laskal jí stehno. Madam se bublavě zasmála.

„Na ústa,“ poprosil.

Složila vějíř.

Mladíka pohltila chapadla a on slastně vydechl.

[treba-neco-napise]

Rychlé šípy fanfikce

Horký úchop: Červenáček je ftm 

 (protože prostě proto - měl by důvod pro přezdívku, je výškově nejmenší - což samozřejmě neznamená, že je ftm ale víte co - a představte si, že každou chvíli smeká před nějakou babčou jenom, aby si vysloužil “To je ale slušný chlapec! Takový džentlmen!”)

Takže tohle je fanfík o jeho vyskříňování. Chtěl jsem ho dát na Ao3, ale zítra jedu s rodinou na vodu a kvůli balení nemám čas. Asi tam budou chybičky, ale opravím je, až se vrátím ;) Takže užívejte!

-----

Když se poprvé šli Rychlé šípy na výletě vykoupat, Červenáček se v jednu chvíli třásl jako osika v uragánu. Zrovna míjeli rybník a Jindra, vida lesklou vodní hladinu, radostně poskočil.

„Kluci, pojďte se vyčvachtat!“ Ještě než ta věta stihla doplout Červenáčkovým ušním ústrojím do mozku a tam se zpracovat, Rychlonožka se na něj obrátil s panickým pohledem. Himbajs, to ne.

„Ale… My nemáme ručníky.“ ozval se rychle.

„Nepotřebujeme je, podívej se, jak svítí! Hned uschneme.“ Odpověděl mu Mirek a než se Červenáček rozkoukal, všichni už odhazovali torny do trávy a trička je následovala. Skousl si dolní ret, pak se posadil na břeh a složil si ruce do klína jako by se nechumelilo.

„Červenáčku, ty nejdeš?“ obrátil se na něj Jarka. Červenáček rychle otevřel pusu, než ze sebe Rychlonožka stihne udělat jeho mluvčího.

„É… já neumím plavat.“ Vyhrkl.

„Tak tě to naučíme! To bude skvělý!“ zvolal Jindra s kotníky už pod vodou. Červenáček zavrtěl hlavou. „Ne, já…“

„On Červenáček nesnáší vodu.“ Dal se do vysvětlování Rychlonožka a Červenáček v duchu zaúpěl. „On je kočičí osobnost a kočky a voda… Víte co.“ Černovlasý na něj zpod kloboučku vrhl naštvaný pohled a telepaticky mu sdělil, že ještě jedno slovo a vzduchem něco poletí.

„Nemůžeme ho nutit, když nechce.“ Vložil se do toho Mirek. „Tak seď, hlavně nebuď moc dlouho na slunci.“ Rychlonožka protočil oči a rozběhl se k vodě.

„Mirku, kdyby byla soutěž Matka roku, všechny bys roznesl na kopytech.“

Takže Červenáček prostě seděl na břehu, pozoroval, jak Rychlonožka předstírá žraloka pod vodou, dělal rozhodčího zápasů, kdy protivníka shazovali z ramen druhého, a v jednu chvíli sebral klacík, co se válel na zemi, a začal kreslit do hlíny ptáky a brouky, co u rybníka okouněli. Jen letmo si všiml, že zafoukalo.

„Červenáčku, kde máš čepici?“ uslyšel Jindru a ohlédl se. Pak si osahal hlavu, a když nahmatal jenom vlasy, začal se rozhlížet. Jeho pohled padl na červené něco na větvi nedalekého stromu. Ouročky na ten vítr, pomyslel si, vstal a oprášil si kalhoty. Pak přistoupil k listnáči a chytil se nejbližších větví. Jednou nohou se o nízko položenou větev opřel a vytáhl se nahoru. Čepice visela asi dva metry od něj.

„Počkej, můžeme ho vytáhnout klackem!“ zavolal na něj z vody Jarka. „Ať nespadneš!“ Červenáček už si ale lehal na větev a natahoval se pro klobouček.

„Slez dolů! Ta větev je tenká! Zlomí se!“ varoval ho Mirek, teď už stejně starostlivý jako Jarka. Jenže Červenáček si prostě musel všechno vyzkoušet, aby věděl, že to není dobrý nápad, a tak když už byl jen pár centimetrů od své milované pokrývky hlavy, větev se ještě víc nahnula a ozvalo se křupnutí.

Kus dřeva se i s křičícím lidským mládětem ulomil a sletěl přímo do vody pod ním.

„Červenáčku!“ zařval Rychlonožka a vydal se kamarádovi na pomoc.

„Dělejte, neumí přece plavat!“ zavolal Mirek, než elegantním kraulem doplaval k plovoucímu kusu dřeva. Jenže Červenáček už se s kašláním a vytíráním očí sápal na větev a udržoval se na vodě kopáním.

„Není ti nic?“ staral se Jindra, když Červenáčka všichni obklopili. Plavec kašlavě zavrtěl hlavou a vyklopil z čepice rybku, než si ji posadil na hlavu.

„Tak vida – přece jen umíš plavat.“ Všiml si Jarka. V jeho překvapeném výrazu byla známka zkoumavosti a podezřívavosti. „Proč jsi tedy nešel do vody?“ Odhalený Červenáček znovu zamrkal, pak se pustil větve a zamířil ke břehu.

„Prostě se mi… nechtělo, znáš to.“

„Hele, teď už tu můžeš zůstat a plavat takhle, ne?“ ozval se Rychlonožka. Červenáček se na něj bleskurychle otočil s vytřeštěnýma očima.

„No jo. To bych mohl.“ Přitakal najednou. Mirek zavrtěl hlavou a už na mělčině vystupoval z vody.

„V něčem musíš jít domů, usušíme ti oblečení. Stejně už jsme byli ve vodě dost dlouho a zbývá nám ještě kus cesty zpátky.“

Červenáček očima hledal pomoc u Rychlonožky.

„Tak když se mu teď chce plavat, ať si zaplave, ne?“ zkusil to zrzek. „Můžete jít napřed a my pak půjdem spolu.“

„Klub je přece o tom, že děláme věci všichni společně.“ Oponoval mu Jarka a vylezl z vody. „Nechcete nám něco říct?“

Červenáček s Rychlonožkou na sebe bleskli pohledem. „Ne.“

„Tak pojďte, až vám nenarostou žábry.“ Ozval se Jindra, taky už z břehu, vymačkal si z vlasů vodu a prsty si je učesal přesně na pěšinku. Červenáček s Rychlonožkou na sebe zase hodili telepatické pohledy a pak zamířili ke břehu. Když Rychlonožka vylézal, Červenáček šel těsně za ním, trochu bokem, a založil si ruce na hrudi. Zamířili k nedalekému keři.

„Kam to jdete!?“ zavolal na ně Mirek z blízkosti kamenného kruhu, který mezitím sestavil, a na který Jarka s Jindrou už sbírali dřevo.

„Ehm… Do stínu.“ Odvětil Červenáček. Rychlonožka zalovil v jeho batohu a vytahoval mikinu, když se Jindra ozval: „Dej mi to tričko, pověsím ho na šňůru.“ a zamířil k Červenáčkovi s cívkou. Červenáček se k němu otočil zády a chtěl upláchnout za keř, ale bylo pozdě.

„Hele, co to máš pod tím trikem?“ zeptal se Jarka. Všichni upřeli pohled na Červenáčka, který se zastavil uprostřed pohybu, zády ke všem.

„Je mu pořád zima, tak si bere tílko.“ Snažil se to rychle zamluvit Rychlonožka.

„Tohle přece není-“ namítl Jindra, ale ani to nedořekl, když se Červenáček s povzdechem otočil. To, co mělo být podle Rychlonožky tílkem, bylo černé a asi poloviční délky. A přímo uprostřed, na hrudi, svítil pod modrou látkou, přilepenou vlhkem na Červenáčkovo tělo, nápis PUMA.

„To je… sportovní podprsenka?“ nakrčil Jarka obočí. Mirek upustil oba kameny, kterými chtěl zrovna zakřesat nad ohništěm.

„Já – já – já jsem chtěl - nechtěl – totiž – “ snažil se Červenáček vyhrabat nějakou vhodnou formulaci vysvětlení. Přece si to tolikrát vymýšlel, musel si vzpomenout!

„No a co?“ ozval se Rychlonožka ostře a jako gladiátor se postavil před něj. 

„Rychlonožko, prosím tě – “

„Vy si možná myslíte ‚Ha! Já jsem takovej chlap! Mám párek mezi nohama, svaly jako flašky kofoly, holky po mně vzdychaj, kam se hnu – “ Jindra nakrčil obočí.

„My jsme přece nikdy – “

„…ale víte co? Červenáček tady je desetkrát silnější a větší kus mužskýho než kdokoliv z vás, protože každej den si zažívá utrpení, jaký si nikdo z nás nedokáže představit. Možná nemá to, co by mít chtěl a má to, co by mít nechtěl a stydí se za to, ale jestli je tu proti němu někdo holka, jsem to já a vy všichni ostatní.“

Nastalo ticho.

Červenáček vypadal, že neví, jestli má zavrtět hlavou a nasupeně odejít, vrhnout se Rychlonožkovi kolem krku, nebo se rozbrečet.

První otevřel pusu Mirek.

„No, Rychlonožko, kdyby byla soutěž Proslov za kamaráda, všechny bys roznesl na kopytech.“ Jindrovi zacukaly koutky. „A co se týče Červenáčka, nikdo z nás proti němu nebo jeho mužnosti nevznesl křivé slovo. A asi se shodneme na tom, že kdyby se to stalo, ten člověk by musel okamžitě vystoupit z klubu.“ Rozhlédl se po klucích. Červenáček se pořád třásl jako ratlík, Rychlonožka se před ním tyčil jako golem a Jarka s Jindrou souhlasně přikyvovali.

„Mrzí mě, že sis myslel, že před námi něco musíš tajit, protože bychom se ti posmívali.“ Ozval se Jindra. „Jsme kamarádi. Takhle bychom tě přece nezradili.“

„To je fakt.“ Přitakal Jarka. „Jestli jsi biologicky kluk nebo holka na tom nic nezmění, ani na tvém místě v klubu.“ Červenáček se kousl do rtu a tentokrát to vážně vypadalo, že se rozbrečí.

„Děkuju, kluci.“ Řekl tiše.

„A mně se děkovat nebude, plantážníku?“ obrátil se na něj Rychlonožka. Červenáček se zasmál a pevně ho objal.

„Tobě koupím dárkovej koš. Takovýho kamaráda jsem si snad ani nezasloužil.“

„Tak už mi dej to oblečení, ať stihne uschnout. Nerad bych, aby někomu rodiče zakázali výlety za pozdní příchod, když jsme s nimi ještě ani pořádně nezačali.“ Ozval se Mirek zpoza ohniště, ve kterém už malý plamínek chroustal klestí. Červenáček ze sebe váhavě za keřem všechno svlékl a vlezl do své mikiny a půjčených Rychlonožkových kraťasů.

Když si k Mirkovi jako první přisedl Jarka, otázal se Dušín: „Vážně mám svaly jako láhve od kofoly?“

[karle-pls]

Ta chvíle, kdy miluješ Karla, ale ta scéna je tak špatná, že ji musíš přepsat

Originál:

Když se oba dostatečně přiblížili k pueblu, Vinnetou řekl:

“Nechť můj bratr jde vpravo, já půjdu vlevo. Uprostřed, tam, kde je žebřík, se sejdeme.”

Old Shatterhand pochopil. Nejprve si měli obhlédnout okolí puebla, jestli se tam nepotuluje někdo z Indiánů. Old Shatterhand uposlechl přítelovy výzvy, ale neobjevil nic podezřelého. Když se sešli, zjistili, že žebřík je už nahoře.

”Uff!” zvolal Apač tiše. “Je pryč!”

“Ano,” přikývl Old Shatterhand. “Ale ani to nám nezabrání dostat se na nejspodnější střechu. Nejdřív však musíme zjistit, jak jsou nepřátelé rozestaveni a kde jsou.”

“Hoří dva ohně.”

“Správně. Jeden na terase, na níž jsou zajatci, a druhý na poschodí pod ní, aby ozařoval otvor, kterým se chtěli zachránit. Tam taky stojí stráže: nahoře tři a dole tři. Ale kde jsou ostatní Indiáni?”

“Uvnitř. Neviděl můj bratr, že se tam svítí?”

“Ano. Vchody jsou otevřené a proniká z nich světlo. Podle toho vrchní poschodí obývají bojovníci se ženami a dětmi, zatímco spodní dvě jsou neobydlena a slouží asi jako skladiště.”

“Můj bratr hádá dobře. Byl jsem tu před několika lety a prohlédl jsem si vnitřek puebla.”

“Hm! Uspořádání se od té doby mohlo změnit. Musíme být opatrní. Dnes je pěkný večer a můžeme předpokládat, že ne všichni Indiáni jsou ve svých příbytcích. Protože nejsou vidět, leží možná někteří na střechách.”

“Dáme se tím zdržet?”

“Ne!”

“Postav se tedy ke zdi, abych ti mohl vylézt na ramena.”

Old Shatterhand uposlechl této výzvy a Apač se mu vyšvihl na ramena. Když se mu nepodařilo dosáhnout okraje nejnižší terasy, zašeptal svému druhovi:

“Vytáhni ruce do výše, stoupnu si na ně!”

Old Shatterhand to udělal a držel Vinnetoua s takovou lehkostí, jako by to bylo malé dítě.

“Ještě to nejde,” řekl Apač.

“Kolik ti ještě chybí?”

“Tři dlaně.”

“To nic. Prsty máš jako ze železa. Když dosáhneš okraje, už se udržíš. Pak ti pomohu medvědobijkou. Budu počítat do tří, a pak tě vymrštím. Dávej pozor a dobře se zachyť! Raz - dva - tři!”

Při slově “tři” Apače mocně vymrštil, takže dosáhl okraje a zachytil se ho jako kleštěmi. Old Shatterhand rychle popadl svou medvědobijku a podepřel jí Vinnetouovu nohu. Když ho ještě víc nadzdvihl, vyšvihl se Vinnetou na terasu, zůstal tam tiše a nehybně ležet a naslouchal, zda není nablízku nikdo, kdo by ho byl zpozoroval a nebo uslyšel. Ležel schoulený a připravený vyskočit jako leopard, aby jediným stisknutím hrdla zabránil varujícímu výkřiku. Jeho bystré oči prohlédly celou terasu - kromě něho na ní nebylo živé duše. Nedaleko spatřil otevřený čtverhranný otvor, vedoucí dolů do přízemku, a těsně u něho byl žebřík, který před chvílí vytáhli nahoru.

Nejprve se tichými, hadovitými pohyby doplazil k otvoru a poslouchal. Dole byla tma. Nic se nepohnulo a zdálo se, že dole nikdo není. Znovu se doplazil k žebříku a spustil jej dolů, aby mohl Old Shatterhand bez námahy vylézt nahoru. Když byl nahoře, přilehl k Vinnetouovi a zeptal se ho:

“Je někdo pod námi?”

“Nic jsem neslyšel,” odpověděl Vinnetou.

“Vytáhneme opět žebřík?”

“Ne.”

“Správně. Kdybychom se museli dát na útěk, budeme ho potřebovat. Ale teď pojďme o poschodí výš.”

Vedl tam žebřík, avšak ten nesměli použít, neboť byl opřen o střed poschodí, kde hořel oheň. Tam taky seděli tři strážci, kteří hlídali otvor vysekaný zajatci. Kdyby byli vystoupili po tomto žebříku, strážci by je hned uviděli.

Terasa nad nimi byla asi čtyři kroky široká a osmdesát kroků dlouhá. Oheň na ní byl podle indiánského zvyku nízký, takže nestačil ozářit krajní části terasy. Osvoboditelé se tedy museli vydat na pravou nebo na levou stranu ploché střechy. Vybrali si levou část, sice pro nepatrnou, ale pro ně závažnou příčinu.

Tři indiánští strážci totiž seděli tak, že dva byli obrácení tváří k otvoru, který měli střežit, a třetí se krčil nalevo od nich, zachytával světlo plamene a vrhal dlouhý stín na levou část terasy. Tento stín umožňoval Old Shatterhandovi a Vinnetouovi, že se mohli nepozorovaně přiblížit.

Vytáhli tedy žebřík, který vedl z prvního poschodí do přízemí, a odnesli ho na levý konec terasy. Museli si počínat nanejvýš opatrně. Potom žebřík opřeli o zeď a vystoupili. Nahoře zůstali chvíli ležet a obhlíželi terasu.

“Strážci jsou sami,” zašeptal Apač.

“Ano, a to je dobré,” poznamenal jeho bílý přítel. “Ale i tak to bude těžké, neboť se nemáme kde skrýt.”

“Přece stín!”

“Well! Ale to nestačí. Můžeme se k nim přiblížit nanejvýš na dvacet kroků, a jak se chlapík, který vrhá stín, pohne, padne světlo i na nás a hned nás spatří!”

“Odvrátíme jejich pozornost na druhou stranu.”

“Čím? Kamínky?”

“Ano.”

“Dobrá. Jestli jsou dost hloupí, nechají se oklamat. Těch dvacet kroků musíme ale zdolat bleskurychle. Toho, co je k nám obrácen zády, srazím okamžitě k zemi, a ty se pak postaráš o druhého a já o třetího.”

“Ale bez nejmenšího hluku!” varoval Vinnetou.

“Samozřejmě, jinak stačí, aby se jeden z těch, co stojí nahoře, podíval dolů, a jsme prozrazeni. V tom případě musíme nejdřív omráčit ty dole, a pak další tři nahoře. Když zneškodníme i je, máme volným přístup k zajatcům.”

“Ale když způsobíme hluk, bude celé pueblo na nohou.”

“Vinnetou a Old Shatterhand by se ani pak nezalekli. Uhasili bychom ohně, takže by nás neviděli a nemohli po nás střílet.”

“Dobrá. Teď tedy kamínky!”

Bylo velmi prospěšné, že Old Shatterhand nadhodil tuto otázku už teď, neboť později je opravdu zpozorovali a tu mohli jednat v naprosté shodě, aniž ztráceli drahocenný čas otázkami. Teď šmátrali rukama po plošině a nasbírali potřebné množství kamínků. Potom si lehli a plazili se ke strážcům. Old Shatterhand to správně odhadl. Asi dvacet kroků před strážemi se museli zastavit. Vinnetou se lehce nadzdvihl a házel jim kamínky za hlavu, takže dopadaly na druhou stranu. Šramot, který kamínky způsobily, byl sice nepatrný, ale stráže ho zaslechly, otočily se vpravo a naslouchaly.

“Půjde to,” zašeptal Old Shatterhand. “Jsou dost hloupí, odvrátíme od sebe pozornost.”

Vinnetou hodil ještě několik kamínků a strážci soustředili pozornost na pravou stranu, neboť měli za to, že je tam nějaká živá, snad i nepřátelská bytost.

“Teď!” řekl Old Shatterhand tiše.

Vstali. Pěti, šesti dlouhými, ale zcela tichými, skoro nehlučnými skoky se přiblížili ke strážcům.

Můj alternativní návrh, pač mě to příliš triggrovalo:

Když se oba dostatečně přiblížili k pueblu, Vinnetou posunky Old Shatterhandovi naznačil, aby šel vpravo podél obvodové zdi. Sám se vydal vlevo. Jeho přítel pochopil a uposlechl. Nejprve si totiž museli obhlédnout okolí puebla, jestli se tam nepotuluje někdo z indiánů. Ani jeden z nich nenarazil na nic podezřelého a oba se opět sešli na místě, odkud vyrazili. S nelibostí zjistili, že žebřík, který tam byl ještě před chvílí postavený, je už nahoře.

”Uff!” uniklo Apačovi tiše. Ta malá nepříjemnost jim ale nemohla zabránit v tom, aby se dostali na nejspodnější střechu.

Dva ohně, tři a tři bojovníci, naznačil Vinnetou indiánskou posunkovou řečí. Chtěl se pouze ujistit, že oba znají situaci, do které se hodlají pustit. Old Shatterhand to ve stínu u zdi sotva viděl, ale nebylo moudré riskovat, že by se dorozumívali nahlas. Na znamení, že je s tím srozuměn, přikývl. Jeden oheň plápolal na terase, na níž se nacházeli zajatci. Druhý byl na poschodí pod ní, aby ozařoval otvor, kterým se chtěli zachránit. U každého z ohňů hlídaly tři stráže.

Jiné indiány vidět nebylo, nejspíš byli tedy uvnitř. Tomu napovídalo také světlo vycházející z otevřených vchodů skalního sídliště. Podle toho, že se svítilo pouze na vrchním poschodí, mohli dva zachránci usoudit, že bojovníci se ženami a dětmi přebývají právě tam, zatímco dvě spodní poschodí jsou neobydlena a slouží jako skladiště. Byl však pěkný večer, takže se dalo předpokládat, že ne všichni indiáni budou ve svých příbytcích. Někteří mohli například ležet ve tmě na střechách, kde na ně nebylo vidět a představovali možné nebezpečí.

Vinnetou chvíli sledoval, jak jeho bratr s pohledem upřeným do puebla zamračeně dumá a na tváři se mu zračí všechny komplikace, které v duchu zvažuje. Nebyl ale čas se tím nechat zdržovat. Lehce do něj šťouchl směrem ke stěně a Old Shatterhand, probraný ze svých úvah, rázně přikývl.

Postavil se blízko ke zdi a trochu se skrčil, aby se mu Apač mohl vyšvihnout na ramena. Ani tak ale nedosáhl na okraj nejnižší terasy. Vinnetou vrhl krátký pohled na muže pod sebou, který pochopil hned pobídku a vytáhl ruce do vzduchu, aby si na ně mohl jeho přítel stoupnout. Po mnoha podobných dobrodružstvích už byl na jeho váhu zvyklý, takže ho lehce udržel nad hlavou.

“Ještě to nejde!” uslyšel zezhora tlumeně.

“Kolik ti ještě chybí?”

“Tři dlaně.”

“Na tři! Raz - dva - tři!”

Potichu odpočítal a při slově “tři” Apače vymrštil tak silně, jak dokázal, takže dosáhl okraje a zachytil se ho jako kleštěmi. Old Shatterhand rychle popadl svou medvědobijku a podepřel jí Vinnetouovu nohu. Když ho ještě víc nadzdvihl, vyšvihl se Vinnetou na terasu, zůstal tam tiše a nehybně ležet a naslouchal, zda není nablízku nikdo, kdo by ho byl zpozoroval a nebo uslyšel. Ležel schoulený a připravený vyskočit jako leopard, aby jediným stisknutím hrdla zabránil varujícímu výkřiku. Jeho bystré oči prohlédly celou terasu - kromě něho na ní nebylo živé duše. Nedaleko spatřil otevřený čtverhranný otvor vedoucí dolů do přízemku a těsně u něho byl žebřík, který před chvílí obyvatelé puebla vytáhli nahoru.

Nejprve se tichými, hadovitými pohyby doplazil k otvoru a poslouchal. Dole byla tma. Nic se nepohnulo a zdálo se, že dole nikdo není. Znovu se doplížil k okraji terasy a spustil žebřík dolů, aby mohl Old Shatterhand bez námahy vylézt za ním.

Když byl nahoře, přilehl k Vinnetouovi, bradou pokynul k otvoru a tázavě se na něj zadíval. Vinnetou jen lehce zavrtěl hlavou, aby naznačil, že žádné nebezpečí dole nezaznamenal. Než se pustili dál, Old Shatterhand se na chvíli mimoděk ohlédl na žebřík. Apač mu ale lehce stiskl zápěstí, aby získal jeho pozornost, a zase zavrtěl hlavou. Bylo lepší žebřík nechat tam, kde byl, kdyby ho potřebovali při útěku.

Potom se oba začali rozhlížet, jak se dostanou o poschodí výš. Vedl tam žebřík, avšak ten nesměli použít, neboť byl opřen o střed terasy, kde hořel oheň. Tam taky seděli tři strážci, kteří hlídali otvor vysekaný zajatci. Kdyby byli vystoupili po tomto žebříku, strážci by je hned uviděli.

Terasa nad nimi byla asi čtyři kroky široká a osmdesát kroků dlouhá. Oheň na ní byl podle indiánského zvyku nízký, takže nestačil ozářit její krajní části. Osvoboditelé se tedy museli vydat na pravou nebo na levou stranu ploché střechy. Vybrali si levou část, protože jeden z indiánských strážců stál u ohně tak šikovně, že na ni vrhal dlouhý stín. Ten by mohl Old Shatterhandovi a Vinnetouovi umožnit, aby se nepozorovaně přiblížili.

Vytáhli tedy žebřík, který vedl z prvního poschodí do přízemí, a po špičkách ho odnesli na levý konec terasy. Potom ho opřeli o zeď a opatrně po něm vystoupali. Nahoře zůstali chvíli ležet a sledovali okolí.

Kromě strážců žádné další indiány nikde neviděli. Vinnetou byl už připravený jednat, ale Old Shatterhand ho chytil za předloktí. Manévr se mu zdál stále moc riskantní, vzbudit jakoukoli pozornost by pro ně bylo krajně nešťastné. Nechtěl spoléhat na jednu jedinou, velice nejistou skutečnost. Kdyby se strážce u ohně pohnul, padlo by na ně světlo a indiáni by je hned spatřili. Vinnetou pochopil jeho zaváhání. Nahmatal ve tmě trochu písku a kamínků a vtiskl je Old Shatterhandovi do dlaně. Ten si hned domyslel, co má Apač v plánu. Pokud se jim podaří pomocí kamínků alespoň na chvíli odvrátit pozornost strážných od směru, ze kterého se budou přibližovat, jejich šance na úspěch se o něco zvýší. Nebyl si sice jistý, jestli to není příliš průhledná lest, ale to nejspíš nebude vědět, dokud to nezkusí. Old Shatterhand se naklonil k Vinnetouovi a tak tiše, jak dokázal, mu šeptl do ucha:

“Já srazím toho, co je nejblíž. Ty druhého, já potom třetího.” Vinnetou mu rychle položil dlaň na ústa. Bylo samozřejmé, jak to provedou, a nebylo potřeba riskovat, že je někdo zaslechne, jak se o tom domlouvají. Old Shatterhand v naprosté tmě stínu, který je obklopoval, spíš vycítil než viděl, že pro jeho ujištění Apač přikývl. Ovšem stejně mu to ještě nedalo. Odsunul přítelovu ruku, aby mohl znova mluvit.

“Kdybychom se prozradili, uhasíme ohně, aby - ” Větu ale ani nedokončil, protože ho Vinnetou umlčel pohledem, ze kterého bylo zřetelné, že uvažuje, zda jeden z roubíků připravených pro strážce nemá využít už teď. Začali oba tedy již v tichosti šmátrat rukama po plošině, dokud nenasbírali potřebné množství kamínků. Potom si lehli a plížili se ke strážcům. Asi dvacet kroků od nich se museli zastavit, aby na ně nedopadlo světlo z ohniště.

Vinnetou se lehce nadzdvihl a hodil strážným kamínky za hlavu, takže dopadaly na druhou stranu. Šramot, který kamínky způsobily, byl sice nepatrný, ale muži ho zaslechli, otočili se vpravo a naslouchali.

Jejich plán tedy mohl mít úspěch. Old Shatterhand nasypal Vinnetouovi do dlaně také písek s kamínky, které nasbíral on, a Vinnetou je stejným způsobem opět hodil. Strážci teď už soustředili veškerou svou pozornost na pravou stranu, neboť měli za to, že je tam nějaká živá, snad i nepřátelská bytost.

Vinnetou a Old Shatterhand nepotřebovali žádný povel, aby ve stejnou chvíli oba poznali, že je čas k útoku.

Vstali. Pěti, šesti dlouhými, ale zcela tichými, skoro nehlučnými skoky se přiblížili ke strážcům.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 24

Deštivá noc

Blýskalo se a duněly hromy. Déšť padal jako závěsy vodopádů. Qiao Tianya vstal a podal čepel muži za sebou, aby ji dal pryč. „Xiao druhý byl zasažen šípem. Nebude schopný utéct.“

Na úpatí svahu leželi Xiao Chiye se Shen Zechuanem v blátě se zatajeným dechem. Všude kolem nich byla císařská tělesná stráž a také neznámí vrazi ve svých skrýších. Utéct se pro oba zdálo těžší, než vstoupit na nebesa. Ovšem prolomit obklíčení bylo snad ještě těžší. Nejfatálnější byl Xiao Chiye. Jeho levá paže, kterou zasáhl šíp, znecitlivěla. Za pouhou hodinu se mu měl lék rozšířit celým tělem a ochromit ho.

Qiao Tianya nohou odhrnul pocuchanou trávu a zahlédl špinavé stopy. Tiše zvedl ruku a ukázal dolů ze svahu. Císařští tělesní strážci vyrazili za ním a přikrčili se, když se pomalu přesunuli k zapadlému příkopu.

Xiao Chiyeho tělo se napjalo, když poslouchal blížící se zvuk šlapání v bahně. Jílec meče měl přitisknutý k dlani. Jakmile by někdo skočil dolů, okamžitě by vyskočil jako vlk a jedinou ranou ho zneškodnil.

Xiuchunské meče se již zaleskly na okraji svahu. Xiao Chiye z ničeho nic - byl zastaven Shen Zechuanem, který ho chytl za promočené oblečení. Stočil pohled a uviděl Shen Zechuanovy klidné oči. Právě v tom okamžiku se z lesa náhle vynořilo několik postav, které se zapojily do bitvy s císařskou tělesnou stráží. Qiao Tianya na ně vytasil meč, jen aby uviděl záblesk letících čepelí. Hned na to se několik císařských tělesných strážců zhroutilo k zemi. S posílenou morálkou se na ně druhá strana okamžitě vrhla.

Jakmile nad nimi zavládl chaos, dal si Shen Zechuan stranou několik malých čepelí, které mu ještě zbyly. Aniž by musel říkat víc, byl už Xiao Chiye zpátky na nohách. Vyšplhal se po bahnitém svahu a překulil do hustého travnatého porostu na druhé straně.

„Chyťte je!“ Křikl Qiao Tianya. Císařská tělesná stráž svištěla vzduchem za nimi. Xiao Chiye se natáhl po kmeni stromu a rychle na něj vyskočil. Shen Zechuan se sotva dostal pod něho, když za ním císařská tělesná stráž dorazila. Xiao Chiye po ní rychle jako zuřivý tygr sekl mečem Langli, jako když rozžhavený nůž krájí máslem a tím přinutil dav císařské tělesné stráže k ústupu.

Qiao Tianya přiskočil zezadu a svým mečem máchl po Xiao Chiyem, který nedokázal včas stáhnout ten vlastní. Xiao Chiye rychle sklonil hlavu. Pak se ozvalo bouchnutí, jak se Qiao Tianyův meč srazil s pochvou.

Shen Zechuan tiskl pochvu na jeho čepel. Jednou nohou stoupnul Xiao Chiyemu na záda, jehož mohutné narovnání vlastního těla vymrštilo Shen Zechuana směrem k Qiao Tianyovi. Tenká čepel, kterou svíral mezi prsty, zaútočila na Qiao Tianyovy oči.

Qiao Tianya neuhnul. Císařská tělesná stráž po obou stranách rychle tasila meče, aby útoku zabránila. Jakmile Xiao Chiye vstal, kopl Qiao Tianyu přímo do hrudi. Obě strany ustoupily. Qiao Tianya setřásl kapky krve ze své čepele. Prameny vlasů kolem jeho čela byly odseknuté.

Xiao Chiye i Shen Zechuan o dva kroky ustoupili, než se bez jediného slova otočili a dali na útěk.

Qiao Tianya pohlédl na jejich záda a řekl: „Za nimi!“

Xiao Chiye se natáhl po Shen Zechuanovi, aby si ho přitáhl a řekl: „Na východ!“

Shen Zechuan odhrnoval překážející větve, když říkal: „Na každých pěti krocích je jeden muž a na každých deseti jedna četa. A nezapomínej, že na východě jsou stále posádkové jednotky Tuanchengu!“

Xiao Chiye svoji paži pomalu stáhnul a rozhodně odpověděl: „Východ je cesta ven.“

„Brány smrti jsou přímo před námi.“ Shen Zechuan nepřímo vrhl čepel a voják skrývající se v záloze na stromě okamžitě spadl na zem hlavou napřed. Když kolem něj Shen Zechuan procházel, pohotově si vytáhl jeho xiuchunský meč. Xiao Chiye nepřímo uchopil jílec vlastního meče. V následujícím okamžiku protnul temnotu noci, aby v dešti zastavil dvě blížící se čepele. V levé paži už ztratil veškerý cit a dokonce už i prsty na jeho pravé ruce začínaly mírně tuhnout.

Dnes večer to bude těžký boj!

Shen Zechuan máchnul čepelí, aby muže zabil a pak jeho tělo odkopnul. Když Xiao Chiye vykročil vpřed, zavrávoral. Pak z ničeho nic přitiskl svoji hruď na Shen Zechuanova záda a strhl ho sebou do vlnící se trávy, jen aby se spolu skutáleli do potoka. Nepřestávalo pršet a jejich těla náhle pohltila pronikavě studená voda. Xiao Chiyeho těžký dech se dotýkal Shen Zechuanova krku a vytvářel tak bizarní dualitu tepla a ledového chladu.

„Zabití mě ti nepřinese nic dobrýho,“ podepřel se Xiao Chiye o meč Langli a trochu se zvedl. „Takže s tebou po zbytek cesty počítám.“

Shen Zechuan si proudem vody otřel obličej a řekl: „Také pro mě nemá žádný smysl tě zachraňovat.“

„Přišel si najít prince Chu.“ Když ho Xiao Chiye uslyšel, znovu ho přitiskl k zemi. „Co chceš dělat? Ani císařská tělesná stráž ho nevyčmuchá. Jenom já vim, kde je. Svojí příležitost už si propásnul a neni pochyb o tom, že císařovna vdova dneska neuspěje! Vsaď na mě, já sem tvoje cesta ven.“

Shen Zechuan se otočil a špičky jejich nosů se střetly tváří v tvář, než chladně řekl: „Pořád tě můžu zabít. Klidně můžeme zemřít všichni společně.“

„Vynaložils tolik úsilí, aby ses dostal z vězení,“ řekl Xiao Chiye: „jen abys se mnou zemřel ve jménu lásky?“

„Tuhle svojí pusu bys klidně mohl použít k rozhovoru s Qiao Tianyou,“ chytl Shen Zechuan svými ledovými prsty Xiao Chiyeho za ruce. V následujícím okamžiku máchl meč Langli vzduchem a zatlačil na chvíli pronásledující vojáky zpět. Když k tomu dostal Shen Zechuan příležitost, odstrčil Xiao Chiyeho nohou. Jednou rukou popadl xiuchunský meč, v druhé nesl meč Langli a konečně upokojil svůj splašený dech po předchozím sprintu.

„Přidej svůj život na účet.“ Sledoval Shen Zechuan, jak se k nim Qiao Tianya ř��tí a sevřel meč ještě pevněji. „Po dnešní noci jsem tvůj pán.“

V inkoustové noci se lesklo sněhobílé světlo. Aniž by dal Qiao Tianyovi možnost promluvit, vrhl se na něho.

Spolu s jeho kroky cákala všude kolem dešťová voda. Každý Shen Zechuanův úder byl smrtelný a když se jejich meče srazily, hrany jeho xiuchunského meče se poškodily. Qiao Tianya jej spolu s tím svým odmrštil pryč.

Oba muži se okamžitě rozdělili. Shen Zechuanova prázdná ruka se ponořila do proudu vody, který smyl krev, která po ní stékala.

„Kráska by měla sedět v pavilonu vysoko za závěsem.“ Qiao Tianya vypadal, jakoby zachytil závan jakési vůně. „Nošení meče může poranit ruce. Co když si je zlomíš?“

Shen Zechuan si pravou rukou potěžkal meč Langli: „Copak mě zlomením rukou a nohou neučiníš povolnějším?“

„Na světě existuje druh lidí, který by se neměli provokovat.“ Řekl Qiao Tianya. „Sou to muži jako ty, co dokážou bejt takhle nemilosrdný i sami k sobě.“

Shen Zechuan vyrazil vpřed v útoku. Meč Langli byl těžký, takže jím nedokázal máchat tak hladce a bez námahy, ale to, že byl těžký, mělo i svoji výhodu. Třeba tu, že Qiao Tianyu dokázal zaneprázdnit natolik, že nebyl schopný čelit jeho úderům, při nichž spoléhal na působivou sílu šermířské techniky rodu Ji.

Jak Qiao Tianya neustále ustupoval, tlak, který na něj byl vyvíjen ho téměř lámal dozadu. Ve chvíli, kdy se však přiblížil k potoku, pocítil špatnou předtuchu. A přesně jak se dalo čekat, Shen zechuanova zraněná levá ruka náhle vystřelila z vody. Špinavé bahno vstříklo Qiao Tianyovi do očí, čímž na vteřinu odhalil své slabé místo. Pak jeho hruď utrpěla další těžkou ránu, když ho Shen Zechuan srazil do dolů.

Když dorazily posily, Shen Zechuan o pár kroků ustoupil. Rozhodně by nezvládl pokračovat v boji a tak začal Xiao Chiyeho táhnout pryč ve snaze odejít. Jenže jak mohl tušit, že bude Xiao Chiye tak dlouhý a těžký, že ho sotva dokázal zvednout?

***

Hledání nabíralo na intenzitě a čas ubíhal obzvláště pomalu.

Všichni, které v lese našli, byli jen kouřové clony. A co víc, byli to dobře vycvičení muži, kteří byli ochotni za svoji věc položit život. Jakmile padli do rukou císařské tělesné stráže, vzali si život ukousnutím jazyka, aby Ji Leiovi zabránili je vyslechnout.

Kde přesně se skrýval princ Chu?

To věděl jen Xiao Chiye!

„Ty malej bastarde!“ Vstal poněkud frustrovaný Ji Lei a rozhlédl se kolem. „Nechte posádkové jednotky Tuanchengu prohledat i podél lovišť!“

***

Shen Zechuan vylezl z vody a pokusil se vytáhnout i Xiao Chiyeho. Tenhle svah byl však příliš strmý. Zakousl se proto Xiao Chiyemu do zadního límce, než ho vší silou konečně vytáhl ven.

Rána na Shen Zechuanově levé ruce neustále krvácela. Roztrhl si proto své oblečení, cár látky opláchl ve vodě a omotal kolem rány.

Xiao Chiye se opřel o mechem porostlou skálu a řekl: „Na prsou mam kapesník.“

Shen Zechuan mu sáhl do oblečení a vytáhl kapesník, který byl celý od bahna. Tak jej vzal a vymačkal z něj všechnu kalnou vodu Xiao Chiyemu na hruď.

Xiao Chiye se zeptal: „Kdy pominou účinky tý drogy?“

„Za dvě hodiny. Už brzy.“

„Krčit se u stromu je lepší, než se skrejvat ve vodě.“ Podíval se na něho Xiao Chiye a viděl, že je promočený až na kůži. Zadní límec měl mírně rozevřený a na krku se mu leskly kapičky bláta. Ten kontrast byl velmi...

„Císařská tělesná stráž má kanceláře pro domestikaci zvířat. Zvířata cítí pach krve,“ jak Shen Zechuan mluvil, sklopil hlavu a lehce si přičichl ke konečku prstu, který předtím krvácel.

Velmi svůdný.

Xiao Chiye ho sledoval.

Co to bylo za kouzla? Vždyť ještě před chvílí zabíjel mečem a vůbec se nechoval jako žena, tak proč ho napadlo zrovna tohle slovo?

Musel být vážně posedlý Li Jianhengem! Neustále to omílal, omílal, omílal. Každý den o tom pořád dokola mluvil až to tak začínal vidět i on sám, stejně jako všichni ti starci v Qudu se svými zvláštními fetišemi.

„Tvoje šermířský umění je docela dobrý.“ Hleděl na něho Xiao Chiye tak, jakoby mu tím dokázal odhrnout zadní límec. „Musel si v chrámu trénovat. A přesto to nejde na fyzickym vzhledu tvýho těla poznat. Bereš kvůli tomu nějaký léky?“

Shen Zechuan se na něho úkosem podíval. Následoval jeho pohled a dotkl se svého zátylku. V odpovědi se zeptal: „Kolikrát denně se tam potřebuješ dívat? To jsi vážně tak posedlý?“

Xiao Chiye si špičkou jazyka slízl zbylou pachuť krve ve svých ústech a odpověděl: „Řikáš to tak dvojsmyslně, až to zní, jako bych byl chlípnej duch.“

Shen Zechuan se natáhl, aby zakryl Xiao Chiyeovu tvář tím špinavým kapesníkem, než řekl: „Myslel jsem, že se rád bavíš jen se ženami a kurtizánami, nikdy by mě nenapadlo, že se ti líbí muži i ženy.“

Xiao Chiye řekl: „Copak to bylo flirtování? Tenhle druhej mladej pán jenom chtěl, aby sis utřel bahno z krku.“

„Chceš, abych ho utřel já?“ S kapesníkem sloužícím jako bariéra se Shen Zechuan dotkl Xiao Chiyeho mezi obočím: „Nebo ho chceš utřít za mě?“

Ledově studená dešťová voda stékala po jeho prstech a kapala Xiao Chiyemu mezi obočí. Jako kdyby plně absolvovaly všechno to svůdné pokušení, rozvíjely se dopadlé kapky do vlnícího se proudu, který mu příliv za přílivem stékal pod límec, jen aby v něm vyvolal vlhký, lechtivý neklid.

Xiao Chiye se tak moc chtěl napít. A zároveň si přál, aby se od něho Shen Zechuan držel trochu dál.

Po chvíli ticha se usmál a řekl: „Ty seš vážně něco.“

„Moc o tom přemýšlíš.“ Utáhl mu Shen Zechuan límec, sevřel jeho meč a více nepromluvil.

Déšť postupně ustal.

Z dálky se ozvalo štěkání loveckých psů. Ani jeden se nepohnul. Skála, u které se nacházeli, se opírala o stěnu potoka a z vrchu byla zakryta keři. Byl to až výjimečně malý, úzký úkryt, dostatečně velký pro jednoho muže.

Xiao Chiye nějakou chvíli čekal a pozorně naslouchal, jak se k nim muž s loveckým psem blíží. Shen Zechuan zaklínil meč Langli ve vzduchu a přikrčil se, aby se vměstnal dovnitř.

Xiao Chiye ucítil na svém těle tíhu, jak se Shen Zechuan blížil podél jeho nohou až k jeho hrudi. Oba muži se vmáčkli tělo na tělo, do tohoto úzkého prostoru. Xiao Chiye cítil, jak se teplo jejich stehen tře o sebe, když na něm ten druhý obkročmo seděl. Cítil jeho dech, když se mu naklonil těsně vedle spánku.

Xiao Chiye si zakryl oči. Ve vší té tmě si dokázal jasně představit Shen Zechuanův postoj a nedokázal vymazat myšlenku na jeho krk, bílý jako lotosový kořen.

„Já tě prosim,“ povzdech si Xiao Chiye: „seď mi na břiše, ne níž.“

Shen Zechuan se ani nepohnul, protože se šelest nahoře začínala přibližovat.

Xiao Chiye přizpůsobil svůj dech. Kdyby však jen trochu zvedl hlavu, mohl se dotknout Shen Zechuanovy brady. Stačilo se posunout dolů a špička jeho nosu se mohla přitisknout ke konturám jeho krku.

Shen Zechuan původně pozorně naslouchal pohybům nad nimi, když v tom z ničeho nic nadzvedl Xiao Chiyeův kapesník a beze slova se na něho podíval.

Xiao Chiye se na něho také podíval. Nevěděl, jestli mu dnes do hlavy stoupnul pach krve, nebo co přesně se to s ním dělo. V každém případě se jeho tvrdnoucí část těla začínala tlačit na muže nad ním. Pro oba to bylo nepříjemné. Látky prosáklé dešťovou vodou přilínaly k jejich tělům tak těsně, že se ten dotyk téměř rovnal fyzickému kontaktu holé kůže. Bylo to skoro, jakoby se stačilo jen trochu pohnout a úmyslně by vytvořil tření, jež by zapálilo oheň.

Lovecký pes nad nimi stále čenichal.

[deadandsarcastic]

Zápis Devátý - LK2; Lišák s Bouří v Zádech

Jakmile lišák rozrazil dveře, naskytl se jim pohled na velice honosnou kancelář, nebo spíše konferenční místnost. Ale na názvu vlastně tolik nezáleželo, jelikož to stejně vypadalo jako místnost nějakého perského prince. Větší část lesknoucí se podlahy ze světlého dřeva zakrýval načechraný, huňaťoučký koberec rudé barvy, perfektně ladící s dlouhými závěsy až po zem zakrývajícími všechny okna. Kromě stolu s občerstvením, na němž se mimo jiné v ledu chladily láhve kvalitního šampaňského, hned vedle čokoládové fontány, se zde ještě nacházely jakési tropické zakrslé palmy, pohodlná křesílka s polštářky, malý pingpongový stůl, terč pro hraní šipek, kulečník, playstation, masážní křesla a miliarda dalších hovadin, které si sem pravděpodobně někdo natahal jen tak z rozmaru. Prostředku místnosti ale vévodil obrovský oválný stůl, okolo nějž sedělo šest nejvýše postavených lovců na této základně, kteří na sebe momentálně ječeli jako paviáni. „Říkám, že prostě musíme obětovat základnu!" povykoval afektovaným hlasem gucci gay, jediná známá tvář pro Luxiose a Draconii. „S tímhle se nedá nic jiného dělat. Chcete snad všichni poumírat? Já jsem na něco takového příliš mladý a krásný! A navíc - ještě jeden nákup v hodnotě dva tisíce euro na oficiálních gucci stránkách a dostanu 10% slevu na nové brýle!" „Tu svoji sračkoidní módu si můžeš klidně narvat do prdele!" oponovala mu žena připomínající Ledovou královnu; měla vyperoxidované vlasy až na platinovou bílou, ale téměř celý obličej jí halil světle modrý závoj, ladicí k enormním šatům barokního stylu, že bylo vůbec s podivem, že se dokázala posadit na židli a i nadále se hýbat. „Ano, musíme tuto základnu opustit, s tím souhlasím, ale někdo tu zkrátka zůstane, aby ji zavřel a zabezpečil zevnitř. Tak zabráníme ještě větším škodám, které by byly napáchány." „Vy přizdisráči! V žádném případě nebudeme utíkat!" pořvával z druhé strany stolu muž oblečený do neoprenového potápěčského obleku s ploutvemi na nohou. „Musíme tady zůstat a poradit si s naší šlamastikou… Hezky je zabít - jednoho po druhém!" Luxios si celou scenérii měřil podezřívavým pohledem, ale zatím neplánoval se do debaty zapojovat.

„Nemůžeme přece nic zabíjet," oponovala ihned klidným, jemným hláskem lovkyně, která měla světlé, vlnité vlasy až po pás, byla celá ozdobená květinkami, a vůbec se v tom všem bordelu jevila jako taková dobrá víla. „Jsou to přeci také boží stvořeníčka, nemusíme ihned všechno řešit násilím-" Do řeči jí ale skočil muž s ohnivě rudými vlasy, které měl spletené do dlouhého copu a přehozené přes rameno; na sobě měl, světe, div se, oblečené něco, co připomínalo brnění, a dokonce mu na klíně ležela rytířská helma. „Ticho buď, smělnice!" okřikl blondýnku, až se hrůzou zajíkla. „Každý ten zvyjebaný veles musí padnout, na nějaké dávání milosti byste vůbec neměli myslet! Já osobně dohlédnu na to, abyste vy všichni nedošlí chlapýši a baby zůstali tady a postavili se tomu problému, jak se patří!" Praštil pěstí do stolu, až mu zařinčelo brnění - té hádce tím ale moc nepomohl, naopak začali všichni ještě víc řvát a dohadovat se.

Poslední osobou u stolu byl asi osmadvacetiletý muž, který byl oděn do oblečení připomínající principála nějakého cirkusu; avšak jeho ošacení nehýřilo barvami, ale namísto toho bylo sladěno do odstínů černé a hnědé. Co už však nesedělo k jeho oděvu, byl fakt, že mu z kapes trčely pomačkané, hustě popsané papíry, z nějakého neznámého důvodu zmuchlané do kuliček. Na hlavě měl naražený vysoký pomačkaný cylindr, zpod něhož mu trčely blond vlasy, s konečky obarvenými do zelena, do všech stran. Pronikavé oči nepřirozené, zářivě zelené barvy upíral na kapesní hodinky, s nimiž si, s pološíleným výrazem vepsaným ve tváři, mával před nosem, vyrážeje ze svého hrdla nepřirozeným hlasem: „Tik, tak, tik, tak… Tak, tik, tak, tik… Čas běží, hehehehe… Jak se rozhodnout, jak? Žádná odpověď není špatná… Ale není ani správná, hihihihi… Tiky, tiky… TAK! Vteřiny prchají a mění se v minuty, které splývají v hodiny… Tak, tik, tik, tak… Budete hořekovat pro každý okamžik, jenž jste zbytečně promarnili, až za vámi spadne opona a já sám budu tleskat v hledišti... Tikyty, takyty, tikytak!" Lišák usoudil, že už toho viděl dostatek, proto se rozhodl vstoupit do místnosti, kde si významně odkašlal a zvučným hlasem prohlásil: „Laskavě byste se mohli přestat hádat a raději byste nám mohli osvětlit situaci, bytosti lidské!"“

„Ha, ty jeden pekelníku! Kde ses tu vzal?!" vykřikl na chudáka lišáka rudovlasý rytíř a dokonce se zvedl od stolu, což mu ale v tom brnění chvíli trvalo, takže ten plánovaný dramatický moment už neměl to kouzlo, nicméně když se konečně zvedl, tasil odněkud meč a zamával jím bojovně nad hlavou. „Taký chatrný chlapýš mi tu nebude rozkazovat, setnu jemu hlavu jako prvnímu!" „Sywarde, prosím, mohl bys, prosím, zandat ten meč a sednout si, prosím? On má pravdu!" zkusila zvýšit na rytíře hlas světlovláska, ale vzhledem k tomu, že její zvýšený hlas byl spíš jen hlasité šeptání, a místo rozkazu to byla více zoufalá prosba, milý Syward si z dívky nic nedělal, dál stál na místě, mával mečem nad hlavou a řval, že bělovlasého popraví za takovou opovážlivost. „Košíku, máme tohle za potřebí? Vážně? Vááážně?" tahali Draconie mezitím staršího za rukáv a snažili se za ním zůstat schovaní tak, aby si jich nikdo z lovců nevšiml.

„Kde jsem se tu zval?" zopakoval po rytíři otázku bělovlasý a mírně pobaveně se ušklíbl, čímž odhalil o něco více své tesáčky. „Poslali mne sem na kontrolu té vaší šlamastiky. A pokud tě zajímá, jak jsem našel tuhle místnost… Inu… Stačí se slušně poptat, víš? Slušnost taktéž umí posloužit jako zbraň." Dále už mu ale pozornost nevěnoval, jelikož se raději otočil na starého známého. „Myslím, Emanueli, že je nejvyšší čas se přiznat." „Na to já ale teď nemám čas," obořil se na něj gucci gay. „Máme tady totiž důležitou poradu! A jak říká tady Pankrác," když to říkal, mávl velice přitepleně rukou směrem k onomu podivínovi v tmavých barvách, „NENÍ ČASU NAZBYT! Takže se laskavě otočte a jděte si odpočinout do pokojů!"

„Bože! Je to nigromant, hnusný pekelník!" začal vřeštět Syward, když na něj Luxios vycenil zuby, a dokonce i ze židle zvedl svoji rytířskou helmu, kterou si začal okamžitě cpát na hlavu. „Ale prdlajz pekelník, Košík je to, ty retarde!" dožrali už se Draconie, kterým to zrzkovo ječení už pomalu začalo způsobovat migrénu; Syward si na to konto přestal přes palici cpát helmu, sundal ji, aby mohl vidět, kdo další jej to uráží, už celý připravený tam začít zase něco ječet… Ale když postřehl Draconii v bílých šatičkách, kterak vykukují zpoza staršího, velice neeticky mu spadla brada, pustil na zem meč i helmu, a vrhl se na jedno koleno, aby mohl, snad ještě víc nahlas, žvatlat další hlouposti: „Oh! Srdce mé bylo prostřeleno šípem lásky, jakmile tebe jsem lado spatřil! Co mohu udělat, má vzvolená, a ys mou lásku opětovala?" povykoval a zíral na nic nechápající Draconiu.

Luxios si jen povzdechl, přičemž zkrátka drahého rytíře obešel, jelikož se s ním momentálně nechtěl zdržovat. Proto raději rázným krokem překonal vzdálenost mezi jeho původním místem, kde stál, a Emanuelem. Ten už se stačil schovat za židli, kde se ustrašeně krčil, klepaje se jako malý ratlík. „Věřte mi, že opravdu nehodlám používat násilí," prohodil bělovlasý, zatímco si jej měřil. „Prostě jen potřebuji vědět, co se tady děje, abychom vám mohli pomoct." „Pomoct? Hihihihihi," začal se smát jako úplný magor Pankrác. „Tady už nepomůže nic! Zhola nic! Kéž by nás do své náruče moha přivinout tak krásná a skvostná smrt! Tik, tak, tik, tak! Čas běží, čas kvačí! Tak, tak, tik! Musíme se rozhodnout! Hehehehehe!"

„Lado spanilá, oku mému dáváš posoku lubosti, udělám pro tebe cokoliv, stačí si poručit!" pronášel zatím Syward s rozzářenýma očičkama směrem k Draconii, kteří se krčili u dveří, byli bledí jako smrt a vypadali, že milému rytíři zlomí všechny kosti v těle, jakmile k tomu budou mít příležitost; ještě pár sekund tam tak poslouchali Sywarda, který si tam medil něco o tom, kterak se konečně ožení a založí rodinu. „Já, eh, uh..." začali konečně koktat blonďatí, když rytíř nepřestával a nepřestával mlít blbosti v tom svém pajazyce. „Podívej, je sice hezký vidět, že někoho zajímám, ale, tohle asi nepůjde… Nikdy mi moc nešlo o to se "provdat" za random exota, co si myslí, že je rytíř, a věř mi, já mám na chlapy krapet jinačí vkus," při tomhle prohlášení zabloudili pohledem směrem k bělovlasému, aby viděli, jak si vede on. „Takže, um, jo… Jakže ses to jmenoval?" „Rytíř Syward, z-" „Fajn, Sýrarde, nezajímá mě, odkud jsi, tolik k našemu rozhovoru, svatba se nekoná a teď jdi na stranu, máme tu s Košíkem důležité vyjednávání." Takhle rytíře Draconie odbyli, a když viděli, že je z toho zamítnutí celý zkoprnělý, tak rychle proběhli kolem něj až k lišákovi, na druhou stranu místnosti.

„Nemám jedinou povinnost vám něco říkat!" snažil se bránit sám sebe slovně, protože fyzicky by to nezvládl, Maltenario, přičemž se pořád schovával za židlí a bylo jen otázkou času, kdy zaleze rovnou pod stůl. „Přesně tak!" přizvukoval mu lovec v potapěčském mundůru. „I kdybychom si bývali byli něco zkurvili… Tak vám je po tom tak akorát velké hovno!" Bělovlasý se na něj lehce otráveně otočil, protože se mu nelíbilo, jaká slova to používá, ale taktéž i proto, že "ploutvonožec" měl velice nepříjemný hlas rezonující celou místnosti. „Jenom vám nabízíme pomocnou ruku, protože kvůli tomu jsme sem byli posláni," odvětil lišák, ale než stačil říct něco dalšího, žena připomínající ledovou královnu zaječela na celé kolo, aby si pro sebe urvala alespoň trochu pozornosti: „Nechte to být, teď musíme vyřešit něco důležitějšího! Závisí na tom životy nejen nás, ale VŠECH na této základně! Bože můj, copak vám nedochází, že musíme vybrat osobu, která tady dobrovolně zůstane?! A to ani nemluvím o tom, že kromě lidí musíme evakuovat i důležité dokumenty a přístroje!"

„Hej! Proč se chcete evakuovat? Kam se chcete evakuovat? Co se tu děje?!" rozčilovali se blonďatí, ale nevypadalo to, že by je někdo poslouchal - dokonce ani rudovlasý rytíř už jim nevěnoval zrovna dvakrát pozornost, protože momentálně seděl rozkeclý na zemi, zíral do podlahy a vypadal, že se mu sesypal celý svět.

„Už jsem říkal, že tady nikoho nechávat nebudeme!" oponoval ženě gucci gay, čímž ale jen přivolal zpět předchozí konflikt. Atmosféra začala houstnout, téměř všichni se navzájem probodávali vražednými pohledy a dokonce se dostalo i na lehce animální vrčení rozeznívající hrdla některých lovců, mezi nimiž překvapivě nebyl Luxios. „Jsi prostě posraný strachy, že by někdo naznačil, že bys tady měl zůstat ty," rýpal si potápěč, když skenoval Emanuela odshora dolů. „Už jsem říkal, že musíme bojovat. Sakra, vždyť tahle základna patří nám, ne JIM. Musíme ji získat zpátky, i kdyby měla být prolita krev!" „Ne, ne, ne," vrtěla hlavou lovkyně ověnčená drobounkými kvítky. „Přece nemůžeme rozhodovat, kdo má právo žít a kdo ne. Copak je někdo z nás Bůh, aby si něco takového mohl dovolit?" Lišák jen tak postával mezi nimi a v duchu uvažoval, do čeho se to vlastně zapletl a jestli se vůbec někdy dozví, co tady ti géniové vymamlasili.

Vcelku masivně narušovali staršímu osobní prostor, protože momentálně objímali jeho zbývající ruku, jako koala objímající eukalyptus, poslouchali ten mumraj okolo a zírali na bělovlasého stylem „Jestli se teď netočíš a neřekneš, že jedeme domů, moje smrt bude tvoje vina". Hluk kolem ale proťal až po pár minutách hlas rusovlasého rytíře, který vypadal, že už se dostal z „Nebudu na nikoho mluvit a zkrátka počkám na místě, dokud neumřu" fáze, kterou mu navodilo ono nedávné, hrubé zamítnutí sňatku, a rozhodně pronesl: ,,Pokud vy nešlechetníci nedáte jinak, tak tu zůstanu já sám, neb byla by to pro mne nesnesitelná hamba, když musel bych žít s vědomím, že jsem odsud tak uboze utekl."

„Ne, kulíšku, nechávat tě tady nebudeme!" oponoval Emanuel, ale než stačil říct něco dalšího, vzduch prořízl hlasitý zvuk sirény, jež přehlušila veškeré hádky v místnosti. Luxios stáhl své uši dozadu, jelikož to pro něj byl velice nepříjemný zážitek; jenže pět vedoucích lovců (Drahý Pankrác se nedal počítat, jelikož mu na tváři pohrával šílený úšklebek, zatímco kýval s kapesními hodinkami ze strany na stranu.) mělo ještě zmučenější výrazy ve tváři než on, protože moc dobře tušili, co tohle znamená. Ani ne půl minuty nato, kdy siréna stále týrala jejich ušní bubínky, se k tomu kraválu přidalo strašlivé dunění a rachocení. Potápěč okamžitě vystřelil ze svého dosavadního místa a rozběhl se rozhrnout závěsy, aby si potvrdil svou domněnku; přes okna se přesouvaly těžké kovové pláty, jež měly zabránit, aby kdokoliv či cokoliv opustilo základnu. „Ne, ne, ne," úpěl Emanuel, zatímco všechna světla zhasla a namísto nich začaly poblikávat rudé zářivky, které akorát tak navozovaly ještě děsivější atmosféru. „A jsme v prdeli, dámy a pánové," zavrčel muž v neoprenu, jakmile zvuk sirény konečně ustal a místnost se ponořila do naprostého ticha.

[blog-vice-hudby]

Beethoven 250 - den první

Jaké je to být tvůrcem vlastního animovaného filmu? Během následujících tří dnů si vyzkoušíme práci scénáristů, režisérů, výtvarníků, hudebních dramaturgů, skladatelů i zvukařů.

Tým našich patnácti autorů se vrhl do práce hned od samého rána. Přivítali jsme se písničkou, navzájem se seznámili a beze strachu a bez skrupulí jsme se vrhli prozkoumat nástrahy ploškové animace. Taje, tipy a animační triky nám prozradila lektorka Eva Vyškovská.

Pak už jsme si, coby zkušení manažeři, zorganizovali svůj pracovní kalendář, domluvili si pár informačních schůzek a rovnýma nohama skočili do práce na dílčích scénářích našeho příběhu.

Zajímalo by vás, co parta našich kreativců vymyslela? Scénář je tak skvělý, že bych si přála prozradit víc, ale ochudila bych Vás o páteční zážitek na světové premiéře v kině Scala. Snad ale nebude vadit, pokud jen tak naťuknu, že o dokumentární dílo se rozhodně nejedná a slůvko “kdyby” hraje v našem příběhu jednu z hlavních rolí. Co vám ale můžu s klidným srdcem říct je to, že se můžete těšit na skvělé a překvapivé animátorské nápady a hříčky.

Po obědě jsme vyměnili prostory Besedního domu za ateliér v Univerzitním kině Scala. Ve studiu jsme si všichni vymysleli a nakreslili detailní storyboardy neboli obrázkové scénáře našich příběhů a vyrobili papírové loutky, které už jen čekají, až je malí animátoři rozpohybují. 

Zítra nás čeká den plný koncentrované práce ve studiu i ve Filharmonii Brno. Po dnešku, který byl nabitý nápady, vtipy, postřehy a souvislostmi si všech sedm týmů zaslouží pořádný odpočinek.

lektoři: Kristýna Drášilová, Michaela Kulísková, Eva Vyškovská a Václav Koudelka

Kristýna Drášilová

[krasnauniformas]

cítit nadšení fanoušků

Manchester City, který si dal jen krátkou pauzu, se vrátil do Manchesteru City a hned se vrhl do velkolepé mistrovské přehlídky. Sdílejte radost z vítězství v šampionátu s fanoušky!

Právě skončená sezóna 2022-23 je sezónou snů pro Guardiolu a Manchester City. Zamčený v titulu Premier League s předstihem, porazil Manchester United a vyhrál FA Cup. Ve finále Ligy mistrů s Rodriho perfektním zásahem v Fotbalové dresy a Edersonovou statečnou záchranou Manchester City porazil Inter Milán 1:0, poprvé vyhrál Ligu mistrů a také zkopíroval zázrak Manchesteru United v sezóně 1998-99. získat trojkorunu. Průvod s půlhodinovým zpožděním konečně začal a fanoušci v dres Manchester City zaplnili ulice. Silný déšť pokračoval, což náladu fanoušků vůbec neovlivnilo, někteří fanoušci dokonce vylezli na rozcestník brzy, aby získali výborný pozorovací úhel. Hráči Manchesteru City zvedli trofej, aby se ozvali publiku, a přeplněné ulice byly naplněny vůní vítězství. Guardiola si zapálil doutník a postavil se do čela autobusu a oznámil dynastickou éru, kterou zahájil v této sezóně.

Manchester City se chystá čelit odchodům hráčů, mohou znovu vyplout? Věnujme pozornost přestupovým novinkám Xia Chuanga!