#balada o meči a víně

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 42.

Červené švestkové květy

Xiao Chiye stanovil datum hostiny před banket sta úředníků. Chen Yang šel doručit pozvánku, ale nakonec to byl Ge Qingqing, kdo jí přijímal.

„Lanzhou je v poslední době ve službě v císařově přítomnosti. Nemá vůbec volný čas, tak ji přijmu jeho jménem já.“ Vzal si Ge Qingqing pozvánku do ruky. Jakmile si vyměnily formální pozdravy, řekl: „Císařské armádě teď leží svět u nohou. Předpokládám, že zástupce generála Chen je také hodně zaneprázdněn?“

„Místokrál každý den tvrdě pracuje na oficiálních dokumentech. Pro nás, jakožto pro muže, jež mu sloužíme, neexistuje nic, jako být moc zaneprázdněn.“ Vypil Chen Yang čaj a pokračoval: „Ge-xiong měl tentokrát štěstí v neštěstí, když byl povýšen na soudce. Tvoje budoucnost je zářivá. Opravdu působivé.“

Oba muži předstírali zdvořilost, když spolu přátelsky mluvili a ze všech sil se snažili si neudělat ostudu. Mezi císařskou osobní stráží a císařskou armádou vznikaly poslední dobou konflikty, které vytvářely svár. Teď se zrovna nacházeli v bodě, kdy k druhému chovali averzi už od pohledu.

Teprve když mu byl šálek čaje vyměněn za čerstvý, Chen Yang vstal, aby se rozloučil. Ge Qingqing ho vyprovodil a Shen Zechuan, který byl celou dobu uvnitř, zvedl závěs a vyšel ven.

„To pozvání přišlo ve špatnou dobu.“ Předal mu Ge Qingqing pozvánku: „Vážně chceš jít?“

„Proč ne?“ Otevřel ji Shen Zechuan a uviděl Xiao Chiyeho energickou a troufalou kaligrafii.

„Brzdění císařské osobní stráže Xiao Chiyem v posledních dnech nabírá na síle. Naše mise jsou neustále zdržovány císařskou armádou. Navíc má důvěru a přízeň císaře. Kdyby měl v plánu něco udělat...“ Ge Qingqingův hlas se pomalu vytratil.

„To, co dělá, už nemůže být zjevnější.“ Zavřel Shen Zechuan pozvánku a pokračoval: „Chce potlačit císařskou osobní stráž a proměnit Qudu v území pod jeho kontrolou, aby se Jeho Veličenstvo muselo spoléhat pouze na jeho císařskou armádu. Dá se očekávat, že císařské osobní stráži ještě několik ran zasadí.“

„Právě. V současné době je příliš riskantní vzít strýčka Ji na jeho hostinu.“ Řekl Ge Qingqing.

Shen Zechuan bezelstně odhodil pozvánku na stůl a řekl: „Tohle se týká Zuo Qianqiuho. Tady past nenastraží.“

Ge Qingqing se stále necítil příliš klidný.

Rána na Shen Zechuanových rtech se již zahojila. Oblékl si kabát a řekl: „Půjdu na chvíli ven.“

Pak, brodíc se sněhem, vyrazil. Dnes nesněžilo hustě, vítr byl však silný.

Dorazil na ulici Donglong a vydal se přímo do pavilonu Ouhua na opačném konci, než byla vila Xiangyun.

Xi Hongxuan nedávno složil několik klasických písní a předal notové zápisy melodií zdejším kurtizánám, aby je mohly zpívat, z čehož se neočekávaně stala velkolepá podívaná. Nejlepší však bylo, že nechal pod jevištěm vyhloubit prostor a naplnil ho měděnými nádobami s otevřeným hrdlem, na které následně položil jednu vrstvu dřevěných prken. Současně zakoupil novou skupinu mladých dívek z Juexi, které několik dní trénoval. Poté jim nechal na kotníky připevnit zvonečky, a když pak tancovaly na jevišti v dřevácích podle rytmu, zvuk zvonků se promítal do měděných nádob. Celé představení bylo díky tomu éterické a dechberoucí.

V tuhle chvíli dívky na jevišti akorát zpívaly Xi Hongxuanovy písně, zatímco on sám se opíral ve svém ratanovém křesle ve třetím patře, držel vějíř a se zavřenýma očima poslouchal. Služebná byla zcela neslyšná, když v ponožkách opatrně našlapovala po vlněném koberci. Poklekla před korálkový závěs a tiše řekla: „Druhý pane, host dorazil.“

Aniž by Xi Hongxuan otevřel oči, zavřel vějíř.

Služebná vstala a zvedla Shen Zechuanovi závěs. Ten vstoupil a uviděl jinou dívku klečet u Xi Hongxuanových nohou, které zrovna masírovala.

„Pozvěte mladého pána Shena, aby se posadil.“ Vyťukával si Xi Hongxuan do rytmu, zatímco se soustředil na zpěv.

Klečící dívka se došourala po kolenou k Shen Zechuanovy a pokusila se mu sundat boty. Shen Zechuan však zvedl ruku, aby ji zastavil a posadil se na židli.

Teprve když melodie skončila, se Xi Hongxuan spořádaně posadil. Zatímco popíjel čaj, ukázal na dívku svým vějířem a řekl: „Tahle je nová a neposkvrněná.“

Shen Zechuan se na ni nepodíval.

Xi Hongxuan se zasmál. Podíval se na něj a řekl: „Neřikej mi, že ses vážně zaplet s Xiaem druhym? Co? Pořád si pro něj schováváš svojí cudnost?“

Vlasy na Shen Zechuanových spáncích vypadaly v téhle teplé místnosti, jako by byly nasáklé inkoustem, díky čemuž vypadala jeho tvář trochu nepřístupně. Vzniklý kontrast mu dodával až nadpozemskou auru.

„Když už si mě sem zavolal, tak zkrať to tlachání.“

Xi Hongxuan si znovu otevřel vějíř a se svým obézním tělem nacpaným do ratanového křesla řekl: „Sme přece kámoši. Vidim, že je pro tebe těžký zůstávat v přítomnosti Xiaa druhýho, tak sem tě sem dneska zavolal, aby ses dobře pobavil. Kdybysme se měli bavit o ubohosti, pak bys ty, Shen Lanzhou, rozhodně vyhrál. Xiao druhej tě kdysi kopnul, zasel kořeny tvý nemoci a způsobil, že seš teď chronicky nemocnej a křehkej. A teď musíš předstírat, jakej seš s nim kamarád. To je vážně jako za trest.“

„Je to tak.“ Nevyhýbal se Shen Zechuan tématu. Místo toho řekl rezignovaně: „Je to takovej blbec.“

„Ale co tak vidim, nevypadá to, že by měl v plánu nechat císařský osobní stráži nějakej prostor.“ Řekl Xi Hongxuan. „Lanzhou, zdá se, že ho tvoje intimní řečičky moc neovlivnily.“

„Jsi moc zhýčkaný,“ přijal Shen Zechuan teplý kapesník, který mu dívka podala, a otřel si ruce. Úsměv v jeho očích a chlad, který kolem sebe měl, když přišel, beze stopy zmizely a pozvolna se vyšperkovaly do jeho obvyklého výrazu. „Myslíš na svoji švagrovou s takovou urputností, že jakmile se s ní jednou vyspíš, zahrneš jí nekonečnou přízní a láskou. Ale mezi mnou a Xiao'erem jde jen o vztah na jednu noc. Jak by se to mohlo považovat za lásku?“

„Takže chceš říct, že...“Zvedl Xi Hongxuan hůlky: „To byl jenom úlet?“

„Dokonce i úlet je umění.“ Řekl Shen Zechuan. „Každý někdy s někým vleze do postele a každý se svými vlastními potřebami. Jakmile je po radovánkách, je konec. Když na to budeš neustále myslet, tak už to nebude úlet, nebo ne?“

Xi Hongxuan sepjal ruce a nahlas se zasmál: „Dobře, dobře! Skvělý Lanzhou! B��l sem se, aby tě teď neměl v hrsti a tys nezapomněl, že jsme to my dva, kdo je na stejný lodi. Tady, tady. Ochutnej tohle. Je to divoká zelenina akorát dovezená z Qinzhou. Takhle vytříbenou věc nemá ani císařská kuchyně.“

Oba muži si vybrali pokrmy k ochutnání.

Xi Hongxuan znovu promluvil: „Tenhle Xiao druhej je vážně něco. Dřív mu nikdo nevěnoval pozornost a pak najednou na podzimnim lovu ukázal svojí pravou tvář. Teď, když už svoje schopnosti nemůže dál skrejvat, do toho jde naplno bez ohledu na ostatní. Převzal vojenské záležitosti osmi velkých výcvikových divizí a všechny klíčové pozice přenechal svým důvěryhodným pomocníkům. Výsledkem je, že žádný z osmi velkých rodů teď nemá skutečnou moc. To svoje přetvařování ale předvádí tak bezchybně, že na něj nikdo nenašel žádnou špínu. Řekni, copak tě to neštve? Neni to hodný nenávisti?“

Shen Zechuan si na stole všiml talíře s nakrájenou okurkou, ale ani se jí nedotkl. „Xiao'er spálil na lovištích Nanlin všechny mosty. Vsadil vše na šanci, že bude mít Jeho Veličenstvo na paměti jejich přátelství a nechá ho jít. Ale tahle naděje byla marná, stejně jako nabírání vody sítem. A co víc, ještě navíc skončil pod bedlivým dohledem šesti ministerstev. Čas vrátit nemůže a tak mu nezbývá, než si získat skutečnou vojenskou moc v Qudu. Ve srovnání s osmi velkými výcvikovými divizemi je císařská armáda jako světlušky a jasný měsíc. Jsou užiteční, ale ne zase tak moc. Nebylo pro něj snadné konečně získat převahu. Samozřejmě, že si nenechá ujít příležitost.“

„Dřív, když byl ještě Pan Rugui ve čtyřiadvaceti yamenech, ho mohl kdykoliv východní úřad srazit o stupínek níž. Ale teď, když je Pan Rugui mrtvej, východní úřad taky upadá. Takže teď, v tomhle velkym Qudu, vážně neni nikdo, kdo by se proti němu, Xiao Ce'anovi, dokázal postavit!“ Zakousnul se Xi Hongxuan do jídla a řekl: „V posledních dnech jsem nebyl zrovna zahrnut přízní Jeho Veličenstva. Jeho Veličenstvo teď poslouchá Hai Liangyiho, a rozhodlo se být moudrým monarchou zlatého věku. Teď už se se mnou chodit bavit nechce.“

Shen Zechuan dojedl a beze spěchu řekl: „Člověk, který žije déle, než dvacet let, už si utvořil jasnou povahu. Jestli ho dokáže pár slov napravit, pak už nic na tomhle světě nebude těžké.“

Xi Hongxuanovy hůlky se zastavily: „Myslíš...“

„Hai Liangyi je gentleman mezi gentlemany,“ odložil Shen Zechuan hůlky: „Je jako voda tak křišťálově čistá, že vidíš její dno. Jedno jeho setkání se současným císařem je jako když se voda dostane do kontaktu s horkým olejem. Dříve nebo později exploduje a rozstříkne se všude. Už je to nějaká chvíle, co Xue Xiuzhuo dosáhl své pozice, tak proč není ochoten postupovat dál? Do velkého sekretariátu. Není to přeci tak, že by nebyl dostatečně kvalifikovaný. To, co v tuhle chvíli chybí ústřední správě, jsou právě talenty.“

Xi Hongxuan o tom mlčky přemýšlel.

Shen Zechuan řekl: „Teď, když jsou před námi cizí nepřátelé, jak může osm velkých rodů stát rozděleně a čelit jim každý sám? Už jsi hlavou rodu Xi. Jak se říká, bohatství stoupá i klesá. Teď, když je příležitost na dosah, neříkej, že jí necháš být?“

Xi Hongxuan odložil hůlky, otřel si kapesníkem pot a znovu se na něho podíval: „Ty chceš, abych kontaktoval osm velkých rodů a přiměl je, aby spojily síly a vypořádaly se s Xiaem druhým?“

Shen Zechuan odpověděl: „Xiao'er je jenom jedním z nich. Dnes jsou civilní úředníci oblíbení. V důsledku toho se zdá, že je císařská akademie na vzestupu. Během několika let budou do oficiálních řad jeden po druhém vstupovat synové prostého narození ze skromných poměrů. Až se tak stane, co se stane se všemi vzácnými syny osmi velkých rodů, kteří jsou zvyklí se poflakovat? Jestli chudí vzrostou u moci a to povede ke vzniku nových šlechticů, pak druhý mladý pane, osm velkých rodů už nebude osmi velkými rody.“

Xi Hongxuan řekl: „I tak... je tohle příliš ožehavé téma. I kdbysme nechali všechno ostatní stranou, Yao Wenyu nebude souhlasit. Je to Hai Liangyiho student, kterého samotný Hai Liangyi instruuje. V posledních letech cestoval za studiem po celém světě a poznal nespočet talentů a mudrců. Ten rozhodně neuzavře spojenectví s námi.“

Shen Zechuan řekl s úsměvem: „Osm velkých rodů znamená jen osm velkých rodů. Není důvod, aby to bylo těchto osm rodů. Pokud na to rod Yao nemá, vyměňte ho za jiný.“

Xi Hongxuan už nejedl. Odstrčil židli a přešel po místnosti. Po nějaké době se znovu podíval na Shen Zechuana: „Ale máš nějaký způsob jak udržet Xiaa druhého v klidu? Jestli chce chránit císaře, nebude jenom tak sedět a nic nedělat. Nebál bych se, kdyby šlo jenom o něho, ale za ním stojí Libejská obrněná kavalerie. S Xiao Jimingem se nejde Xiao Ce'ana dotknout ani mu ublížit. Je hrozně těžký se s nim vypořádat!“

„Xiao Jiming je impozantní, ale jeho moc a prestiž leží na hranicích.“ Podepřel si Shen Zechuan hlavu. Jeho oči pod stíny nebyly jasně vidět. Xi Hongxuana naposledy postrčil: „Qudu je tvoje místo. A jak se říká, ani mocný drak se nevyrovná hadovi na jeho vlastním území. Existuje spousta způsobů, jak zajistit, aby byl Xiao'er až po krk ve svých vlastních problémech, než aby zasahoval.“

Xi Hongxuan byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že Shen Zechuan řekl tvoje, namísto naše. Jen se zeptal: „Jaké způsoby?“

Shen Zechuan se tiše zasmál a řekl: „Vliv Xiao'era zcela závisí na důvěře Jeho Veličenstva. Jsou kamarádi po mnoho let a mají za sebou veselé dny plné pití. A co víc, Xiao'er mu zachránil život. S tím se pro tuhle chvíli skutečně nedá nic dělat. Ale věci jako přátelství jsou jako podzimní rosa. Jakmile je necháš dostatečně uschnout pod žhnoucím sluncem, zmizí.“

Xi Hongxuan se podíval na Shen Zechuana a vzpomněl si na Ji Leie o oné deštivé noci a všechna zvěřina a divoká zelenina, které snědl, se mu začaly obracet v žaludku. Vší silou se pokusil na sobě nedat nic znát a s úsměvem řekl: „Jestli už máš vymyšlené řešení, tak mi ho řekni.“

Jakmile Shen Zechuan odešel, lehl si Xi Hongxuan zpět do svého ratanového křesla a řekl číšníkům, aby uklidili stůl. Otočit se pro něj představovalo výzvu a tak potřeboval někoho, aby mu pomohl. Zničehonic začal podléhat pocitu, že se mu špatně dýchá a tak nechal své muže, aby otevřeli okna.

Xue Xiuzhuo vyšel z oddělené části místnosti. Xi Hongxuan si posteskl: „Takys to slyšel? Naštěstí se narodil jako syn Shen Weie. Kdyby se dostal k moci, bylo by mnohem těžší se s nim vypořádat, než je teď s Xiaem druhym.“

„Abys někoho využil, musíš použít správnou metodu.“ Nalil si Xue Xiuzhuo čaj. „Na tomhle světě není nikdo, kdo by neměl žádné touhy ani přání. Shen Lanzhou má také svoje slabiny. Dokud to máme pod kontrolou, pak se ani toho nejzákeřnějšího psa nemusíme bát.“

„Žádný sme ale zatim nenašli,“ poklepal si Xi Hongxuan vějířem na střed čela. „Podivej se, jak je bezcitnej vůči Xiaovi druhýmu. Otočil se k němu zády, jen co vstal z jeho postele. Ponížení ani lichotky na tenhle druh zločinců nefungujou. Nedá se mu ani vyhrožovat.“

Xue Xiuzhuo polknul čaj, usmál se a řekl jemným, rafinovaným způsobem: „Kam ten spěch? Udělej, co říká. Ať už to uspěje nebo ne, pro Xiaa druhého to pořád bude pohroma. Až přijde čas, odhalí své skutečné motivy.“

Shen Zechuan zamířil dolů, ale nespěchal k odchodu.

Jedna z prostitutek ho pozdravila. Věděla, že je Xi Hongxuanovým čestným hostem a tak mu ihned začala podstrojovat: „Na co se mladý pán dívá? Pouhý pohled se nevyrovná osobnímu vyzkoušení.“

Shen Zechuan si změřil pohledem nádherně oblečené kurtizány a zeptal se: „Máte i prostituty?“

Žena se otočila a řekla osobě za sebou: „Vezmi tohoto pána nahoru a přiveď mu pár čistých chlapců s jemnou tváří, aby mu posloužili.“

Shen Zechuan chvíli seděl v místnosti, než dovnitř vešli tři prostituti. Přelétl po nich pohledem – všichni byli náležitě upravení. Dohazovačka byla bystrá a věděla, koho vybrat. Ani když prošla celou budovu, nenašla nikoho krásnějšího, než byl Shen Zechuan, a tak zvolila nekonvenční metodu a poslala mu jemně vypadající mladíčky.

Chlapci vykročili vpřed, aby Shen Zechuanovy sundali boty, ale ten posunul nohy mírně stranou. Proto poklekli a znovu se neodvážili pohnout.

Shen Zechuan se zahleděl z okna a po chvíli řekl: „Svlékněte se.“

Všichni tři ze sebe začali poslušně svlékat šaty. Shen Zechuan se podíval na jejich hezká ramena, když byli asi v polovině svlékání, ale od začátku do konce zůstávalo jeho srdce klidné jako tichá voda. Tak se podíval na jejich ruce - každá z nich připomínala ruce dívky, která si vedla spokojený a pohodlný život. Neměli mozoly, ani neměli na palci prsten.

Shen Zechuan pomalu vydechl a vstal. Aniž by se obtěžoval oznámit svůj odchod, otevřel dveře a odešel, nechávajíc za sebou tři udivené chlapce.

Ding Tao Shen Zechuana bedlivě sledoval. Když viděl, že konečně vychází z pavilonu Ouhua, pečlivě si něco poznamenal do malé knížky, která už byla celá pomačkaná z toho, jak pevně ji svíral. Jakmile měl dopsáno, všiml si, že už se Shen zechuan začleňuje do davu. Ding Tao se neodvažoval být nedbalý, a tak ho spěšně z bezpečné vzdálenosti pronásledoval. Shen Zechuan nechodil zase tak rychle, přesto mu během mrknutí oka zmizel.

Ding Tao překvapeně vykřikl a začal pospíchat, jen aby mu cestu zablokoval vysoký, statný muž v bambusovém klobouku. Stačilo se k němu jen přiblížit a věděl, že je to muž zběhlý v bojových uměních! Všude kolem bylo moře lidí. Ding Tao nechtěl nikomu ublížit, proto nijak nezareagoval, což Shen zechuanovi umožnilo ho setřást. Ding Tao naštvaně zahrozil pěstí, ale pak si uvědomil, že toho muže odněkud znal.

Jakmile se setmělo, sníh zesílil. Onen vysoký a statný muž ušel kus cesty, kloboukem si úmyslně zakrýval tvář. Zabočil, ale vstoupil do slepé uličky. Shen Zechuan stál za ním a řekl: „Sleduješ mě už půl měsíce. Co chceš?“

Vysoký a statný muž si stáhl bambusový klobouk o něco níž, ale pak se rozesmál a řekl: „Bystrej. Kdo by si pomyslel, že sis toho všimnul už tak brzo.“

„Tvoje schopnost utajit dech je vynikající.“ Řekl Shen Zechuan. „Copak jsi mě sám tyhle triky neučil? Jen co tě pustili z vězení, jsi beze stopy zmizel a je nechal tě pronásledovat mimo Qudu. Muselo tě to stát hodně úsilí.“

Muž nadzvedl svůj bambusový klobouk a odhalil tvář se strništěm. Qiao Tianya si odfoukl pramínek vlasů z čela a řekl: „Bylo by fajn, kdybys mě vlákal do vinotéky. To musíme stát a mluvit zrovna tady?“

„Králíky je těžké polapit.“ Díval se na něho chvíli Shen Zechuan, než řekl: „Mám ti říkat Qiao Tianya? Nebo Songyue?“

„Jak budeš chtít.“ Řekl Qiao Tianya. „Řikej mi Qiao Tianya a budeme známí. Oslovuj mě Songyue a budeš mým pánem.“

„Vaše excelence je schopný muž. Co tě přimělo se podřídit mému učiteli?“ Zeptal se Shen Zechuan.

„Co sem moh dělat?“ Zasmál se Qiao Tianya posměšně. „Velkému rádci Qi vděčim za svůj život a to musím splácet tim, že pro něj budu po zbytek života tvrdě dřít jako vůl nebo kůň.“

„Takže to, proč to šlo té noci na lovištích všechno tak hladce...“ Řekl Shen Zechuan: „... bylo díky tvojí pomoci.“

„Přijmout tě za svýho pána znamená, že budu sledovat tvoje podněty.“ Řekl Qiao Tianya. „Původněs chtěl prince Chu zabít, ale nečekal si, že bude Xiao druhej tak smělej a nacpe ho přímo před císařskou osobní stráž, aby ji napálil a nechal hrát na slepou bábu. Seš ale pohotovej. Dokázals využít příležitosti a podat Xiaovi druhýmu pomocnou ruku.“

„To jsou všechny schopnosti, které mám.“ Řekl Shen Zechuan.

Qiao Tianya si oprášil sníh z ramen a řekl: „Budu vás v budoucnu následovat, pane. Pokud bude k jídlu maso, nezapomeňte mi dát k pití misku polévky. O mě je mnohem snazší se starat než o stráže Xiaa druhýho.“

„Ding Tao je mladý,“ hodil po něm Shen Zechuan jen tak mimochodem váček s penězi. „Chen Yang a Gu Jin jsou ti, kteří jsou tvrdými oříšky.“

Qiao Tianya si peníze vzal a řekl: „Tak dobře jste Xiaovi druhýmu porozuměl, ale on pořád myslí jenom na to, jak jste mu zachránil život.“

Shen zechuan se usmál: „Radši bys následoval jeho, co.“

„Já sem strážce s neochvějnou loajalitou,“ zvedl Qiao Tianya nevinně ruce. „Jestli mě bude Xiao druhej ochotnej koupit za tisíc zlatých, pak pro něj budu přirozeně ochotnej projít vodou i ohněm.“

Shen Zechuan řekl: „Škoda, že už je to kolem něj narvané lidma. Jak by tam na tebe mohlo zbývat místo?“

„Můj malý pán...“ naklonil Qiao Tianya hlavu a přimhouřil oči, když říkal: „....má skutečně jízlivou pusu.“

Shen Zechuan nasadil výraz "lichotíš mi".

„Ale to,“ usmál se Qiao Tianya: „platí pro nás oba.“

+++

O osm dní později dorazili Shen Zechuan s Ji Gangem podle plánu.

Ding Tao si očividně stěžoval. Gu Jin, který dnes nepil, stál za dveřmi a už z dálky si všiml Qiao Tianyi, jež šel za Shen Zechuanem. Ding Tao si ihned stoupnul na špičky a zašpital: „Jin-ge, to je on. To je on!“

Chen Yang provedl Shen Zechuana s Ji Gangem dveřmi. Qiao Tianya musel přirozeně zůstat venku, jenomže neměl zase takové sebeuvědomění a tak jeho nohu, která se chystala vkročit dovnitř, musel zablokovat Gu Jin.

„Slyšel sem, že ses před pár dny postavil tomuhle klukovi do cesty.“ Podíval se Gu Jin svýma bystrýma očima na jeho bambusový klobouk. „Co seš to za hrdinu, že šikanuješ dítě?“

Ding Tao si odfrkl oprávněným rozhořčením a papouškoval: „Jo, co seš to za hrdinu?!“

Qiao Tianya vybuchnul smíchy. Bezděčně si sundal klobouk a řekl s drzým úsměvem: „Nejsme tu dnes večer kvůli jídlu? Tak proč se hádat? Tohohle kamarádíčka teď vidim prvně. Brácho, možná máš špatnýho člověka?“

Ding Tao vzteky vykřikl: „Jak to můžeš říct? S nikym bych si tě nesplet!“

Gu Jin zastavil Ding Taa a postavil se Qiao Tianyovi. Dva muži téměř stejné výšky si stáli tváří v tvář, až do sebe téměř naráželi.

Gu Jin řekl: „Dnes není ten správný čas. Domluvme se na někdy jindy.“

„Já nemam čas.“ Zatahal si Qiao Tianya za pramínek vlasů před čelem a vrhl na Gu Jina provokativní úsměv: „Koneckonců můj pán má jenom mě. Kde bych probůh vzal tolik volnýho času, abych moh vychovávat tady mladšího brášku.“

Gu Jin si chladně odplivl a řekl: „Řekni mi svoje méno. V budoucnu budeme mít hodně příležitostí se setkat.“

„Tenhle pokorný služebník je Qiao Yueyue.“ Poklepal si Qiao Tianya dvěma prsty na spánek směrem k Ding Taovi. „Taky známý jako Xiaosongsong.“

Chen Yang zavedl Shen Zechuana a Ji Ganga dovnitř. Nádvoří, kterým procházeli, bylo hluboké. Minuli verandu chaoshou a prošli měsíční bránou, jen aby se před nimi rozprostřel nádherný pohled na nádvoří plné červených švestkových květů.

Když Shen Zechuan vešel, Xiao Chiye stál akorát pod stromem a čekal. Na letmou vteřinu si vyměnily pohledy, ale než stačili vyjádřit jakýkoliv jemný pocit, oba svůj pohled zase odvrátili.

Xiao Chiye přivítal Ji Ganga a s úsměvem ho pozdravil: „Prosím, omluvte mě, že jsem nešel shishuovi naproti, i když shishu musel čelit sněhu, aby přišel až sem. Víno i jídlo už jsou nachystané. Shifu už dlouho čeká uvnitř.“

Ji Gang se podíval na Xiao Chiyeho a zastavil ho, než mu stačil vzdát úctu. „Tvůj shifu se odtrhl od rodu Ji před více než dvaceti lety a tvé bojové umění má teď svůj vlastní osobitý styl. Protože nejsme ze stejné školy bojových umění, není třeba být přehnaně zdvořilý.“

Xiao Chiye řekl: „Naše bojová umění lze dotrasovat ke stejnému původu, což znamená, že jsme ze stejné školy. Jen díky zasvěcení do pěstního stylu rodu Ji, jsem dnes schopný zvládat směsici bojových umění různých rodů. Už dávno jsem slyšel o shishuově pověsti a velmi ho obdivuji. Takže ať už je to jakkoliv, svůj respekt mu vyjádřit musím.“

Xiao Chiye se v úctě uklonil a zavedl Ji Ganga dovnitř. Nezapomněl však otočit hlavu, aby řekl Shen Zechuanovi: „Lanzhou a já jsme se také dlouho neviděli.“

Shen Zechuan prošel dveřmi a s úsměvem řekl: „Shixiong má teď takovou moc a vliv. Musíš být hodně zaneprázdněný.“

„Jsme ze stejné školy bojových umění,“ řekl Xiao Chiye neutrálním tónem. „Takže bez ohledu na to, kolik mam práce, si na tebe vždycky čas najdu.“

„Jak bys kvůli mně mohl zdržovat práci?“ Řekl Shen Zechuan. „V poslední době jsem neměl skoro co dělat a to jen díky shixiongovi, který na mě tak dohlíží.“

„S radostí.“ Zvedl Xiao Chiye závěs. „Jestli chceš být zaneprázdněný, přijď ke mně. Připravím pohovku a budu tě kdykoliv čekat.“

Shen Zechuan ucítil bolest na zátylku, jen co uslyšel slovo pohovka. Jakoby na těch místech, kam ho předtím kousnul, zůstával žár. Byl tak spalující, až se jeho úsměv zcela vytratil.

Zuo Qianqiu byl oděný v róbě se širokými rukávy a širokými límci, své bílé vlasy měl stažené do drdolu. Vůbec nevypadal jako vytříbený učenec nebo generál vzbuzující úctu. Očividně byl o několik let starší než Ji Gang, přesto vypadal mladší. Kdyby měl být nějak popsán, řeklo by se o něm, že měl až nadpozemskou auru. Zdálo se, že zvěsti z válečného bratrstva o tom, že se stal mnichem, nebyly tak úplně neopodstatněné.

Zuo Qianqiu se otočil a spatřil Ji Ganga.

Ji Gang měl na sobě krátké bavlněné oblečení s tlustým krátkým kabátem. Stál tam se znetvořeným obličejem a hleděl na něho. Minulost se během okamžiku vynořila. V uších mu jasně zněl jásot a smích mladíků, muž před ním byl však již starý a bělovlasý.

Xiao Chiye prolomil ticho a řekl: „Oba shifu se mohou najíst tady, zatímco já a Lanzhou počkáme venku.“

„Chuan-er, pořádně si zapni kabát.“ Ji Gang vypadal osaměle, když se otáčel ke straně, aby Shen Zechuana upozornil: „Pojď dovnitř, jestli ti bude zima.“

Shen Zechuan přikývnul.

Zuo Qianqiu řekl: „A-Ye, postarej se o svého shidiho.“

Xiao Chiye se usmál na znamení, že to bere na vědomí, než společně vyšli ven.

Venku bylo chladno, přesto byla vzácně jasná noc.

Shen Zechuan sestoupil po schodech a zahlédl hustý háj plný červených švestkových květů a uvnitř něj most. Tohle nádvoří bylo tak vytříbené, že to vůbec nevypadalo jako Xiao Chiyeho styl.

„Tohle nádvoří sem koupil od rodu Yao.“ Zdálo se, jakoby Xiao Chiye přesně věděl, na co myslí. Stál za ním a rukou odhrnul větev plnou červených květů, jen aby odhalil okolní čistý potok. „Hezký. A taky drahý.“

„A stejně ti nevadilo za to tolik utratit.“ Ani se Shen Zechuan neohlédl. Xiao Chiye hrudí jemně narazil na jeho záda a položil mu ruku na hlavu.

Naklonil se k jeho uchu a nonšalantně řekl: „Červené švestky pokryté sněhem. Lanzhouho zahalila vůně. Jeho úsměv má cenu tisíce zlatých.“

„Musels dát do zástavy i svoje kalhoty.“ Začal se Shen Zechuan skutečně pomalu usmívat.

„Jo, stálo mě to docela velkou částku. Ale Yao Wenyu to už tak prodával za málo.“ Odmlčel se Xiao Chiye na chvíli, než pokračoval: „Utek si docela rychle. Musí tě stát dost úsilí, se mi vyhejbat.“

„Nevyhýbám se ti.“ Zvedl Shen Zechuan prst, aby odstrčil Xiao Chiyeho dlaň. „Ale copak je něco, co spolu musíme probírat tváří v tvář?“

Xiao Chiye se usmál a řekl s trochou bezcitnosti: „Nemůžeš si trochu hýčkat svýho druhýho mladýho pána potom, co se s nim vyspíš?“

Shen Zechuan udělal pár kroků vpřed, aby se vzdálil od Xiao Chiyeho hrudi, než se otočil a beze slova si ho prohlédl. Za této hvězdné noci zdobené švestkovými květy oba muži konečně zpětně něco pochopili.

Xiao Chiyemu došlo, že to, co oné noci svíral, byla voda. Jakmile odtekla, byla pryč. Shen Zechuan se ani v nejmenším nezdráhal odejít. Po záchvatu vzájemného kousání a trhání, zůstal všechen ten přetrvávající žár pohřben pod barvami noci. Ani v té největší extázi, ve které Shen Zechuan zvedal omámeně svůj krk, si ho - Xiao Ce'ana - nevypálil do svých vzpomínek.

Xiao Chiye si znovu a jasně uvědomil jednu věc. Byl jediným, kdo byl té noci přemožen chtíčem.

„Radil jsem ti to,“ zvedl Shen Zechuan prsty, aby přidržel švestkovou větev a okouzleně řekl Xiao Chiyemu: „že by pro tebe bylo nejlepší ten zátylek nekousat.“

„Rozkoš v ložnici...“ Odhalil Xiao Chiye svůj frivolní úsměv: „...není něčím, co bych si mohl dopřát sám.“

„Největší rozdíl mezi tebou a mnou, je touha. Ty jsi plný tužeb. Vůbec se nesnažíš svoje ambice skrývat. Ten zátylek je jen tou menší z nich. Držíš mě zpátky, chceš tomu vzdorovat, chceš to porazit, ale nakonec tomu stejně podlehneš. Ale Ce'ane,“ utrhl si Shen Zechuan švestkový květ a jeden z okvětních lístků si vložil do úst. „Já nemám chtíč. Tak jak se mi chceš postavit?“

Xiao Chiye přistoupil o krok blíž a popadl Shen Zechuana za ruku, v níž držel květinu. Sklonil se, přitiskl se k němu a hbitě řekl: „Co je to jednou? Nuda. Měli bysme to dělat ještě několikrát. Kurtizány z pavilonu Ouhua si použít nemoh a ani ses neodvážil dotknout těch chlapců. Předstíráš, že žiješ v celibátu jako rezervovaný mudrc. Ale já sem nebyl ten, kdo té noci tak jemně lapal po dechu.“ Přitáhl si Xiao Chiye Shen Zechuanovu ruku ke svým rtům, nebezpečně jí k nim přitiskl a ušklíbl se: „Je pravda, že sem propadnul chtíči. Ale když seš ty sám tak neochvějnej, tak proč ses se mnou pokusil pod peřinou vyvolat bouři? Shen Lanzhou, ty se bojíš podlehnout touze mnohem víc, než já, nemam pravdu?“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 41.

Lanzhou

Oblečení bylo vyhrnuto, kůže, která zářila jako měsíční světlo, byla na dotek ledově studená. Nepřišlo žádné laskání, jen vzájemné trhání. Hustá, hmatatelná noc se rozplynula v moře vody - v noc žhavé vášně a opojné rozkoše. Xiao Chiye si ji hrstmi nabíral. Mezi přívalovými vlnami emocí se snažil podepřít a přitom zahlédl Shen Zechuanovy oči, když lapal po dechu. V tomhle páru očí vůbec nebyla teplota člověka tonoucího v chtíči. Dokonce v tuhle chvíli odrážely jeho vlastní absurdní chování.

Xiao Chiye cítil, jak jím vlna vzrušení projela jako čepel. Mazlil se se Shen Zechuanem, dokud ho nerozpálil - dokud tu vodu nerozbouřil. Svázal ho z výšky mraků ve své náruči a silně ho mačkal, když ho svévolně olizoval a kousal. Kousat ho do zátylku bylo jako mít plnou pusu kouzelného lektvaru.

Noc byla dokonale mokrá a ložní prádlo nasáklé potem.

Propletené končetiny sebou na posteli zmítaly a právě v těchto naléhavých srážkách našel Xiao Chiye postupně štěstí.

Postupoval rychle, té mase měkkých mraků se poddával a zároveň v ní tvrdl.

Tiše a tvrdě přitlačil na Shen Zechuanovo vitální místo tak moc, až to Shen Zechuana donutilo polknout, i když tak nebojácně vystavil svůj zvednutý krk před Xiao Chiyeho zraky. Xiao Chiye ho na krk políbil a zvedl mu kolena. Už více nebyl pokrytcem nepokušitelným chtíčem. Byl obyčejným mužem, který vtrhl do nepřítelova doupěte, kam přišel ve tmě zabíjet. Naprosto Shen Zechuanovi znemožnil si znovu vzpomenout na závrt Chashi a stejně tak mu znemožnil na tohle intenzivní splynutí těl zapomenout.

Neměli žádné stéblo, kterého by se jako tonoucí mohli chytit.

Tohle byla noc shovívavosti, ve které se mohli osvobodit od svých utrpení. Tělem jim plálo potěšení jako běsnící inferno.

Shen Zechuan se natáhl k čelu postele, ale Xiao Chiye ho stáhl zpět a zamkl ve svém objetí.

„Pokračuj, ukaž mi, jak divokej umíš bejt.“ Zašpital Xiao Chiye. „Chceš, abych do toho šel bez zábran, tak jak se opovažuješ utíkat? Copak nechceš vidět, kdo je divočejší? Nebojím se.“

Shen Zechuanova tvář se odírala o prostěradlo, jak zavřel oči a jen lapal po dechu. Výraz bolesti a neschopnosti tolik vzrušení zvládnout na jeho tváři byl podmanivě svůdný.

Jak dokázal rozkvést do takového vzhledu?

Xiao Chiye ho chytl za bradu, zvedl ji, aby ho políbil, aniž by ho nechal se nadechnout nebo si odpočinout.

V době, kdy už začínal necitlivět v kříži, do něj ejakuloval.

Shen Zechuan se po vyvrcholení ještě chvěl, ale Xiao Chiye se nezastavil. Přetočil ho a znovu do něho vstoupil.

Za oknem nekonečně vyl studený vítr a tmu protínaly jen potlačované zvuky lapání po dechu.

Z Xiao Chiyeho kapal pot, když Shen Zechuana znovu a znovu líbal. Nechtěl si připustit porážku, ale nakonec byl přemožen.

+++

Xiao Chiye usnul. Divokost i zuřivost v jeho rysech se rozplynuly v jakýsi druh drzé nelibosti. Svíral Shen Zechuanovo zápěstí, až to vypadalo, jakoby se k sobě o téhle zimní noci tulili a následně proměnily vzájemné nelítostné polibky ve žhavou pec.

Venku celou noc sněžilo, sníh se k zemi snášel jemně jako vrbové jehnědy. Nikde nebylo slyšet zvuku větru.

Když už začínalo pomalu svítat, vytáhl Shen Zechuan své zápěstí z Xiao Chiyeova sevření. Xiao Chiyeho prsty ho pod dekou ještě chvíli pronásledovaly.

Chen Yang, který byl za dveřmi, uviděl Shen Zechuana vycházet z místnosti.

„Vojenské cvičiště.“ Řekl Shen Zechuan stručně.

Chen Yang přikývl. Jak se mu ale chystal uvolnit cestu, všimnul si zranění na jeho rtech. Vypadal, jakoby se chystal něco říct, ale zaváhal.

Shen Zechuan se na něho podíval a věděl, co si myslel a tak řekl: „Rozkaz k reorganizaci císařské osobní stráže by měl být vydán v následujících dnech. Děkuji za laskavé chování v tomto období.“

Chen Yang řekl: „Před několika dny...“

„Co skončilo, to skončilo. Není třeba o tom mluvit.“ Byl dnes Shen Zechuan bezdůvodně chladný. „V budoucnu budeme všichni hlídkovat v Qudu, takže je nevyhnutelné, že na sebe budeme narážet. Budu jednat obezřetně a doporučoval bych to stejné i bratrům z císařské armády.“

Chen Yang se odmlčel.

Shen zechuan se usmál a pokračoval: „Pro císařskou armádu nebylo snadné dostat se tam, kde je dnes. Ale doba se mění a každý pes má svůj den. Kdo může s jistotou říci, jak to bude v budoucnu?“

Aniž by čekal na Chen Yangovu odpověď, zvedl lem svojí róby a odešel.

Ding Tao si oklepal sníh z ramenou a přepadl tak, že zůstal viset ve vzduchu. Se štětcem v ústech se houpal a zamračeně sledoval Shen Zechuanova záda.

Když to Chen Yang uviděl, zeptal se: „Co se děje?“

Ding Tao řekl: „Nepřijde ti dneska trochu smutnej?“

Chen Yang otočil hlavu, jen aby zahlédl konec Shen Zechuanovy róby. „Jo? Mě přijde v pohodě. Usmívá se.“

Ding Tao vylovil svoji knihu a ještě ve vzduchu si něco zapsal. „Možná je to proto, že se minulou noc pohádal s druhým mladým pánem. Z toho, co sem slyšel, to byl docela rozruch.“

Chen Yang se cítil trochu na rozpacích a tak vzhlédl: „Gu Jine, copak si ho neučil o ptáčcích a včeličkách? Podle mejch propočtů je mu už šestnáct. V Libei už by bylo na čase, aby se oženil.“

Gu Jin neodpověděl.

Chen Yang řekl: „Slyšíš mě?“

„Má v uších vatu!“ Nacpal si Ding Tao knihu zpět do své róby v oblasti prsou a otočil se, aby dal Gu Jinovi vatu z jednoho uchy pryč. Pak křikl: „Jin-ge! Volá tě Chen Yang!“

Gu Jin sebou trhl, až málem spadl. Odstrčil Ding Taovu tvář a zamračil se, když vystrčil hlavu a zeptal se: „Co?“

Chen Yang ukázal na Ding Taa a řekl: „Pošli ho pryč. Prodej ho a výdělek si dej do svýho rozpočtu na víno.“

Gu Jin chytil Ding Taa za krk a řekl: „S touhle váhou bysme ho za moc neprodali.“

V místnosti se ozval rachot a tak všichni tři současně ztichli. Po chvíli z ní vyšel Xiao Chiye. Během toho, co se oblékal, se rozhlédl kolem sebe, než se podíval na Ding Taa.

„Dage během pár dnů přijede do hlavního města,“ zabolely Xiao Chiyeho trochu rty, jen co promluvil. Olízl si je jazykem, ale rychle s tím zase přestal. „Není třeba mu předkládat zprávy o triviálních záležitostech.“

Ding Tao důrazně několikrát přikývl jako malé kuřátko, které zobe zrní.

Po krátké odmlce se Xiao Chiye zeptal: „Proč seš ještě tady?“

Ding Tao se zmateně poškrábal vzadu na hlavě. Podíval se na Chen Yanga, poté na Gu Jina a nakonec zase na Xiao Chiyeho: „Mladý pane, dnes mám službu.“

Xiao Chiye se zeptal: „Kde je ten muž, o kterym sem ti řek, abys ho nespustil z očí?“

Ding Tao odpověděl: „On... Už odešel...“

Xiao Chiye už neřekl nic. Jakmile mu Chen Yang přivedl koně, vyšvihl se na něj. Těsně před odjezdem ukázal na Ding Taa: „Vyhoďte ho.“

Ding Tao se ještě ani nestačil vyšplhat na koně. Než stačil zareagovat na Xiao Chiyeho slova, už ho Chen Yang s Gu Jinem zvedali. Z tváře mu zmizela všechna barva, zatímco pevně svíral svou malou knížečku: „Prosím ne. Mladý pane, mladý pane! Poslední dny jsem neudělal nic špatného-“

A už letěl.

Poté, co ho Chen Yang vyhodil, vykročil vpřed a řekl: „Pane, dnes by měl dorazit shifu.“

Bez dalších slov už Xiao Chiye pobídl koně a zamířil ven z města.

+++

Shen Zechuan nešel na vojenské cvičiště na hoře Feng. Místo toho se i přes sníh vydal do chrámu Zhao Zui. Ji Gang, který ho už několik dní neviděl, ihned spěchal koupit pečené kuře jen, co ho pustil dovnitř.

Už to byla nějaká doba, co se s velkým rádcem Qi viděli naposledy. V tuhle chvíli akorát držel štětec a mhouřil oči, zatímco si něco zapisoval. Jakmile si Shen Zechuana všiml, spěšně štětec odhodil a zavolal na něj: „Lanzhou!“

Shen Zechuan si nadzvedl róbu a posadil se vzpřímeně naproti němu.

Velký rádce Qi řekl: „Brzy bude vydán rozkaz k nasazení císařských osobních stráží, viď? Kam bys chtěl jít?“

Shen Zechuan odpověděl: „Do kanceláře císařské přepravy.“

Velký rádce Qi kývnul. Jakmile si všiml rány na Shen Zechuanových rtech, změnil téma a zeptal se: „Stalo se něco v poslední době tam venku?“

Po chvíli ticha Shen Zechuan odpověděl: „Nyní, když má Jeho Veličenstvo Hai Liangyiho, se obávám, že i beznadějný případ jako je on, může představovat pilíř státu, podobně jako shnilé dřevo vydávající se za trám. Když jsem tehdy zachránil Xiao'era, bylo to proto, že nástup Jeho Veličenstva na trůn byl předem dohodnutý. Jeho zabitím by se šachovnice pokazila.“

„Zpackaná šachovnice nic není. Čeho je třeba se skutečně obávat, je zmatené srdce a mysl.“ Podíval se na něho velký rádce Qi. „Získal jsi nějaké nové perspektivy za všechny ty dny, kdy jsi byl Xiaovi druhému po boku?“

Shen Zechuan si otřel inkoustové skvrny na konečcích prstů a dlouho přemýšlel, než řekl: „Je ohromná škoda, že se narodil až po Xiao Jimingovi. O nic nejde, pokud ho dokážou udržet pod kontrolou, ale pokud ne...“

Shen Zechuan se podíval na velkého rádce Qi a dál už nepokračoval. Byl to velký rádce Qi, kdo promluvil: „Lanzhou, pořád to nechápeš.“

Shen Zechuan byl mírně překvapen.

Velký rádce Qi vstal, přešel dva kroky a při pohledu na sníh na nádvoří si dlouze povzdychl. „Zabil jsi Ji Leie.“

Shen Zechuan si přestal otírat ruce.

Ve vzácném filozofickém stavu velký rádce Qi řekl: „Lanzhou, oba jsme zde uvězněni. Žijeme z nenávisti, ale nesmíme se jí nechat zabít. Před pěti lety bys něco tak bezcitného neudělal. Ale teď - o pět let později - jsi schopen se ujmout vedení a vykonat tak čistou a efektivní práci. Předal jsem ti klasiky, ale nechci, abys byl manipulován nenávistí. Je těžké být spravedlivý, když bereš životy druhým. Jestli spadneš příliš hluboko, už se nebudeš moct vrátit. Bez vymetení svých vnitřních démonů, budeš navždycky uvězněn v noční můře. Ji Lei si zasloužil smrt a pořád je to smrt, i kdybys ho zabil jedním seknutím. Přemýšlej o svých dnech v Duanzhou. Nechci tě vidět jít chladnokrevnou a bezcitnou cestou. Řekl jsi, že je škoda, že se Xiao Chiye narodil až po Xiao Jimingovi. To, co ti teď řeknu, je přesný opak.

Jen si na chvíli představ, že je dnes Ji Mu dědičným princem z Libei. Nemůže existovat jiný důvod pro to, aby tě nechal v Qudu, než nedostatek jiných alternativ? Ostré ostří cenného meče přichází pouze jeho vybroušením. Xiao Chiye je meč. Sám si toho ještě nevšiml, ale jeho bratr do něj už mnoho let vkládá velké naděje. Libei nikdy nebyla skoupá na chválu, kterou si zasloužil. Kdyby byl synem, co je k ničemu, rozmazlovali by ho, jen aby byl šťastný. Xiao Jiming ho ale nejen vzal do bitev, ale dokonce mu dal volnou ruku ve vedení jednotek. Vzhledem k tomu, že už nemá žádný prostor pro ústup, předal svého mladšího bratra skutečně jen proto, aby se cítil mizerně? Před pěti lety v Libei neuměl Xiao Chiye praktikovat zdrženlivost, ale teď už svoji aroganci a svévoli ovládat umí. Všechno, co se člověk naučí ��stním podáním, může být povrchní. Skutečným mistrovským tahem je pouze to, čemu porozumíš prostřednictvím svého vlastního utrpení. Xiao Jiming je skvělý starší bratr. Narodit se až po něm, není pro Xiao Chiyeho nikdy to nejžalostnější. Lanzhou, tenhle bratrský sentiment by měl být něčím, čemu budeš rozumět nejvíce, přesto je teď bratrství to, čemu rozumíš nejmíň.“

Velký rádce Qi se na dlouhou dobu odmlčel. Vypadal poněkud zasmušile a sklesle. Pak se znovu podíval na Shen Zechuana a poklekl, aby ho sevřenou dlaní pomalu pohladil po hlavě.

„Učitel tě naučil klasiky a dal ti zdvořilostní jméno Lanzhou - Neposkvrněná je orchidej, která roste na kamenných schodech. Bezmezné jsou obzory lodi, která křižuje moře bídy. Široké je srdce, které pojme sto řek, a široké jsou vize, které zahrnují tisíce jezer. - Jsi hodné dítě. Zabíjení je pouhým prostředkem k dosažení cíle. Nenávist může být těžké odstranit, ale tvoje srdce se nikdy nesmí změnit. Lanzhou, ach, Lanzhou, copak nemáš stále svého shifuho a učitele? Proč se musíš zahánět do kouta? Vždyť by nebylo špatně za celých těch pět let prostě vyjádřit svoje neštěstí.“

Shen Zechuan na velkého rádce Qi tupě zíral.

„Před pětadvaceti lety Jeho Královská Výsost korunní princ odešel. Jak já každý den toužím a zlobím se, že jsem nebyl schopen za něj snést tu ránu a zabít nepřítele vlastníma rukama. Dusil jsem se odporem tak dlouho, až jsem se ocitnul v tomhle stavu. Stal jsem se tvým učitelem. Já.“ Zalykal se trochu velký rádce Qi emocemi: „Chci, abys pro mě zabil mé nepřátele. Ale nemůžu tě nechat proměnit se v čepel, která zapomněla, kým je... Jsi člověk, Lanzhou. Nezapomeň na své bezstarostné dny v Duanzhou. I když Ji Mu zemřel, nezemřel kvůli tobě. Bylo to rozhodnutí nebes. Co je minulost, je minulost. Neutekl jsi a nepřežil jsi závrt Chashi, abys nesl břímě hříchu. Ty jsi pro něj, pro všech těch 40 000 vojáků, pokračováním jejich existence! Hloupé dítě. Ji Gang byl tak opatrný, tak jak tě mohl nechat tolik sejít z cesty, žes začal obviňovat nesprávnou osobu?!“

Shen Zechuan zavřel oči.

Slyšel Ji Muho volání a myslel na Xiao Chiyeho vůni. V tuhle chvíli konečně pochopil, proč jí byl tolik okouzlen. Byla to záře spalujícího slunce - světlo, které mu umožňovalo uniknout ze závrtu Chashi. I kdyby to bylo jen na chvíli, umožňovalo mu to zapomenout na příliv krve a déšť šípů, zapomenout na zimu a mrtvoly. Na dny v Duanzhou už si nevzpomínal. Byly pro něj moc daleko. Tak daleko, až se zdály být vzpomínkami z jeho minulého života. Už si ani nedokázal vzpomenout na Ji Muův srdečně rozesmátý obličej. Ponořil se do noční můry a každým okamžikem se trápil.

Ji Mu byl mrtvý. Proč toho dne nezemřel on? To, že ho za to jeho shifu nevinil, bylo jeho největší výčitkou ze všech. To, čeho se nemohl zbavit, byl pocit viny, který ho bude pronásledovat po celý život. Neexistoval způsob, jak by mohl velkému rádci Qi upřímně říct, že se postupem času konečně zabil. Xiao Chiye byl odrazem na druhé straně, který měl vše, co on neměl. Pozoroval ho a neobratně se ho snažil napodobit, aby se trochu víc podobal člověku. Nemohl nikomu říct, že Shen Zechuan žijící v tomhle těle, byl odporný zabiják.

Už stál na pokraji propasti.

Shen Zechuan sklopil oči pod dlaní velkého rádce Qi, jako dítě s velkou úctou naslouchající jeho učení. Oddaně poslouchal. Přesto si právě v tomhle okamžiku uvědomoval, že už není schopen ronit slzy.

V krku mu lehce pulzovalo. Nakonec s útěchou řekl: „Je to... jak učitel říká.“

+++

O tři dny později byl vydán rozkaz k nasazení císařské osobní stráže. Han Cheng, původní zástupce velitele osmi velkých výcvikových divizí, byl převelen na vrchního velitele císařských osobních stráží, zatímco zaměstnanci z dvanácti kanceláří císařské osobní stráže, byli všichni přeřazeni. Shen Zechuan byl přemístěn z kanceláře pro domestikované slony do kanceláře císařské přepravy a Ge Qingqing byl povýšen z velitele roty na soudce.

Nový Shen Zechuanův autorizační token na sobě nesl nápis - Císařův doprovod. Kancelář císařské přepravy byla skvělým místem, protože být blízko císaři, znamenalo mít možnost si získat jeho přízeň.

Xiao Chiye, původně místokrál císařské armády, se nyní nově ujal i funkce velitele osmi velkých výcvikových divizí, čímž legitimoval svou pravomoc nad hlídkami Qudu.

Po oné noci přivítal Xiao Chiye Zuo Qianqiuho na vojenském cvičišti na hoře Feng. Od chvíle, co Shen Zechuan opustil rezidenci císařské armády, se už nesetkali.

„Pane,“ stál Chen Yang po Xiao Chiyeho boku a tichým hlasem řekl: „V původním uspořádání byla kancelář pro domestikované oře. Kdo mohl tušit, že až bude vydán rozkaz, změní se to na kancelář císařské přepravy.“

Xiao Chiye akorát luštil hlavolam zvaný císařské prsteny. Pohyby jeho rukou se zpomalily, když říkal: „To může znamenat jen to, že to ho nezajímalo.“

Chen Yang řekl: „Ale copak mu práce v císařově blízkosti akorát neusnadní setkat se s neštěstím, které ho nakonec bude stát život? Starší sekretariátu Hai tehdy naléhal na bývalého císaře, aby ho zabil.“

„Jde přímo k jádru věci. Jeho srdce ho nevede tak, aby vykonával svoje povinnosti zákonným způsobem.“ Odhodil Xiao Chiye prsteny a řekl: „Ji Lei je mrtvej. Han Cheng je náhradníkem z osmi velkejch výcvikovejch divizí. Císařská osobní stráž je teď bez pána. Co myslíš, že zamejšlí, když teď vystoupí z řady?“

Chen Yang se na chvíli zamyslel: „Jestli se stane...“

„Jestli uspěje.“ Podíval se Xiao Chiye na vojenské cvičiště. „Tak získá svoje drápy a tesáky.“

Chen Yang se neodvážil promluvit.

Xiao Chiye o chvíli později pokračoval: „Rod Ji ovládá císařskou osobní stráž. Ji Ganga má jako štít. Je pro něj snadný postupovat bez námahy nahoru pomocí minulejch vztahů a starýho sentimentu, který používá jako svoje ostří. I když svoje muže nemůžeme dostat dovnitř, můžeme omezit jeho příležitosti. Pro získání povýšení a peněz musí existovat odůvodnění. Jestli se před císařem nic nepokazí, může mu bejt zabráněno v jakejchkoliv dalších krocích. Vzhledem k tomu, že císařská armáda má nyní na starosti hlídkování, proč s tím obtěžovat císařskou osobní stráž?“

Chen Yang řekl: „Tento podřízený tomu už rozumí.“

Xiao Chiye se napil vody, na chvilku se zamyslel a pak řekl: „Najdi nenápadný místo a připrav stůl na hostinu. On a já – budeme řešit jenom to podstatný a teď si prostě užijem jídlo.“ Dotkl se té části rtů, která byla pokousaná.

„Koneckonců se můžeme pokládat za spolužáky ze stejný školy bojovejch umění.“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 40.

Trhání a kousání

Čerstvá zelenina byla v zimě vzácností a ta, která se nyní v Qudu prodávala za vysokou cenu, byla výhradně zelená. A protože byl Xiao Chiye Li Jianhengem dnes odměněn, nacházel se teď na jeho stole talíř křupavé, nakrájené okurky.

„Přílohy doprovázející hlavní jídla pomáhají povzbudit slezinu a eliminovat toxiny.“ Nabral Xiao Chiye misku horké polévky a přistrčil ji k Shen Zechuanovi. „Stál si venku hodně dlouho. Najez se a zahřej, než pudeš spát.“

„Jak se říká,“ otřel si Shen Zechuan ruce a posadil se: „Ten, kdo je nevysvětlitelně starostlivý, skrývá zlé úmysly. Tak jaké instrukce pro mě druhý mladý pán má?“

„Spoustu.“ Řekl Xiao Chiye. „Promluvíme si při jídle.“

Oba muži společně zvedli hůlky. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Dvě misky rýže zmizely jako nic, stejně jako talíř s nakrájenou okurkou, který si mezi sebou rozdělili. Ani jeden se nedotkl masových pokrmů.

„Svátky jara sou hned za rohem a můj shifu brzo přijede do hlavního města. Když bude mít Ji Gang-shifu čas, můžeme zařídit, aby se setkali.“

„Má to být oslava nového roku nebo hostina Hongmen? Měl by ses vyjádřit jasně.“ Odložil Shen Zechuan hůlky. „Můj shifu se svým životem hazardovat nebude.“

„Oslava nového roku.“ Řekl Xiao Chiye. „V jejich generaci zůstali už jen oni dva a hodně let se neviděli.“

„Jistě. Pak připravím velký dárek a požádám shifuho, aby vystoupil z anonymity.“

Shen Zechuan se najedl dosyta. Jakmile ho Xiao Chiye viděl vstávat, řekl: „Spi dneska v mym pokoji jako obvykle.“

Shen Zechuan se ohlédl a usmál. „Samozřejmě nemám v plánu utéct. V koupelně se vystřídáme. Nepospíchej, já půjdu první.“ S tím zvedl závěs a zamířil dovnitř, aby si omyl obličej a vypláchl ústa.

Xiao Chiye vyzval služebnictvo, aby sklidilo stůl. Když stál u okna, viděl, že venku sněží. Otočil hlavu a skrz zamlženou látku závěsu viděl Shen Zechuanovu siluetu.

Shen Zechuan si svlékl svrchní oděv. Bylo to, jakoby odlupoval vrstvu hrubé skořápky a odhaloval čerstvé, jemné, šťavnaté maso uvnitř.

Když skláněl hlavu, aby si rozvázal pásek, křivka jeho zátylku se roztančila v mandarinkově žlutém světle, které se zdálo, jakoby chtělo té již tak jemné části jeho těla dodat sametový nádech dokonalosti. Dívat se na něj skrze látku bylo jako škrábat si svědící nohu skrze botu. Akorát to umocňovalo pokušení, které překypovalo touhou, a vystřelovalo bezcílně do celého jeho těla, do všech údů a kostí. Svrbělo to tak silně, až byl podrážděný. Tak moc, až se mu v mysli objevovaly násilné myšlenky.

To, že byl muž samotný jako nefrit, nic neznamenalo. To, co Xiao Chiyeho trápilo nejvíc, byla Shen Zechuanova touha. Ten pár jeho očí. Ten úsměv. Ať už to bylo záměrné, nebo ne, připadalo mu, že vyzařuje jakousi sexuální touhu.

"Pojď a obejmi mě."

"Pojď, dotkni se mě."

"Pojď a užij si se mnou, co hrdlo ráčí."

Tahle touha byla neagresivní asi jako mrholení, ale dřív, než si stačil všimnout, napadla jeho mysl. Zdálo se, že si to ani samotný Shen Zechuan neuvědomoval. Zachovával si jakýsi druh lhostejnosti, který byl diametrálně odlišný od chtíče, když kolem sebe s lehkostí rozviřoval tuhle hádanku, nad kterou si mohli ostatní jen lámat hlavu.

Xiao Chiye o tom nechtěl dál přemýšlet. Dobře si uvědomoval, že tohohle orla nebylo snadné zkrotit. Chtěl být svým vlastním pánem. Nemohl dovolit, aby byl tak snadno a opakovaně vzrušován vlastními pudy.

Xiao Chiye otočil hlavu, zavřel okno a zašel do koupelny.

+++

Oba muži spali každý na jedné straně postele s mezerou mezi sebou. Leželi na boku k sobě zády a jejich dech byl klidný, jakoby už spali.

Xiao Chiye u sebe měl svůj prsten a přemýšlel nad mnoha věcmi. Ten prsten nebyl tak úplně jeho. Nejdříve patřil Feng Yishengovi z průsmyku Suotian. Když Feng Yisheng zemřel v bitvě, přenechal ho Zuo Qianqiuovi. S ním si Zuo Qianqiu udělal jméno během bitvy u strážní věže Tianfei, kde vystřelil šíp na vlastní ženu a zabil ji.

Právě kvůli tomu Zuo Qianqiuovi zbělely vlasy. Z toho, co se stalo, se nikdy nevzpamatoval. Dosáhl sice slávy a uznání, uvnitř byl však mrtvý. Nebylo reálné, aby se ještě někdy vrátil na bojiště. Jeho ruce, které kdysi dosahovaly významných úspěchů na strážní věži Tianfei, už nedokázaly tak pohodlně ovládat luk jako kdysi.

Xiao Chiye jako dítě sledoval Zuo Qianqiuho a jednou se ho zeptal: „Jak si nakonec zastřelil svojí ženu?“

Zuo Qianqiu osmirkoval tětivu luku a zeptal se ho: „Opravdu se chceš stát generálem?“

Xiao Chiye přikývl.

Zuo Qianqiu pokračoval: „Tak nezakládej rodinu. Zemřít ve stovkách bitev není ve skutečnosti zase tak hrozné. Hrozné je, že jako generál budeš s největší pravděpodobností vystaven volbám. To co chceš ty a co musíš udělat, budou zcela odlišné věci.“

Zuo Qianqiu se sklíčeně zahleděl na luk. Luční vítr ho pohladil po vlasech. Omámeně řekl: „Doufám, že ty nikdy neuvízneš v tak zoufalé situaci. Když se do ní dostaneš, zemřeš, ať už si zvolíš cokoliv.“

„Zachránil si desítky tisíc lidí na strážní věži Tianfei.“ Naklonil se Xiao Chiye přes zábradlí. „Proč jsi nechtěl získat titul?“

Zuo Qianqiu se zasmál a řekl: „Protože jsem v té bitvě zemřel.“

Až když Xiao Chiye vyrostl, pochopil jeho slova. V bitvě u strážní věže Tianfei byla zajata jeho milovaná žena. Mezi otevřením bran, aby se mohl vzdát a uzavřením bran, aby mohl svést boj na život a na smrt, existovala jen jedna volba. Zuo Qianqiu si však nevybral ani jednu. Místo toho se vydal z města úplně sám, napjal luk a svoji milovanou ženu zastřelil. Legendy pravily, že to byl jeho nejstabilnější výstřel v životě. Svůj cíl zasáhl mezi nesčetným počtem lidí. Tu noc pršelo. Nikdo nevěděl, jestli se rozplakal až do ochraptění, nebo kdy přesně jeho vlasy zbělely.

Když se však vojáci za úsvitu stáhli, stál Zuo Qianqiu na pláni plné bílých kostí, kam přišel sebrat tělo své ženy, aby ji mohl pohřbít.

Od té doby se jeho pověst jako Hromu potápějícího nefritovou scénu roznesla široko daleko.

Ti, kteří si ho vážili, ho zároveň za jeho zády proklínali. Muž, který dokázal být tak bezcitný, byl ostatními považován za mor. Jako kdyby se všichni generálové přirozeně rodili chladnokrevní.

Xiao Chiye si toho prstenu velmi vážil, ale zároveň se ho i bál. Bál se, že i on bude jednou chycen v dilematu. Proto nikdy neříkal "mít rád" s lehkostí.

Chen Yang s ním byl tolik let, přesto nevěděl, co měl Xiao Chiye vlastně rád. Víno, které miloval. Jídlo, co si oblíbil. Oblečení, které preferoval. Pravda byla natolik promísená se lží, až nikdo nedokázal říct.

Libei, Libei! Jako by jen to slovo bylo osudem, který nedokázal skrýt. Už věděl, jaké to bylo, být pod kontrolou druhých kvůli vlastním touhám. Tak jak by se mohl znovu s klidem dvořit stejným problémům?

Xiao Chiye se tiše posadil a podíval se na Shen Zechuana. Zvedl ruku. Stačilo vyvinout trochu síly a mohl tuhle svoji touhu udusit.

Shen Zechuan vypadal, jakoby měl noční můru. Jak se mračil, oba spánky mu poléval studený pot. Jeho záda už byla trochu vlhká. Xiao Chiye se sklonil, aby se na něho podíval a uviděl Shen Zechuana, kterého nikdy předtím neviděl.

Shen Zechuan byl uvězněn v přílivu krve. Byl celý promočený. Dotkl se sám sebe. Byla to krev. Ten sen se mu opakoval každý den. Měl pocit, jako by se zbláznil.

Shen Zechuan sebou najednou jemně škubl. Jeho pevně sevřené rty se pomalu rozevřely, aby ze spánku něco zamumlal. Byl tak bezmocný.

Xiao Chiyemu najednou něco z toho hlubokého, hustého strachu svitlo. Shen Zechuana zkoumal jako obrovská šelma, která pozoruje svoji kořist. Nebyl nezranitelný. Kromě toho nevysvětlitelného neustálého zkoušení a strachu ze sebe navzájem byla mezi nimi ještě jakási nevysvětlitelná empatie jako mezi spolutrpiteli.

Shen Zechuan byl unavený. Už nemínil ve snech plakat, ani se prohrabávat mrtvolami. Svoji noční můru prohlédl. Věděl, že je Ji Mu mrtvý.

Tak honem.

Byl Shen Zechuan jako apatický přihlížející.

Pojďme to mít už za sebou.

Naléhal brutálně a nemilosrdně. Snad dokonce chtěl, aby ho ta krev smáčela víc a aby ten sníh padal hustější. Jak jinak měl tu noční můru vydržet? Už neměl z ničeho strach. Jeho maso až do morku kostí bylo nasáklé krví. Byl jen toulavým psem živícím se hnijícím masem. Špinavá voda a opovržení byly jen důkazy jeho existence.

Shen Zechuan náhle otevřel oči a položil ruce Xiao Chiyemu na hruď. Za několik okamžiků se klidně zeptal, zatímco z něho kapal studený pot: „Nemůžeš spát?“

Xiao Chiyeho hruď byla horká. Přes tenkou látku cítil Shen Zechuanovy ledové dlaně.

Odpověděl: „Moc sem se najedl.“

Shen Zechuan odpověděl: „Plachý člověk by se k smrti vyděsil, kdyby hned po otevření očí uviděl, že na něho někdo uprostřed noci zírá.“

„Slyšel sem tě mě volat," řekl Xiao Chiye bez mrknutí oka. „Musel sem zjistit, jestli na mě nekleješ.“

„Kdybych na tebe klel, nebylo by to ve snu.“ Chtěl Shen Zechuan, opařený Xiao Chiyeho tělesnou teplotou, stáhnout ruce zpátky.

Xiao Chiye mu je však nečekaně přitiskl zpět a zeptal se: „Je ti zima?“

Shen Zechuanovy spánky byly pořád mokré. Usmál se a řekl: „Jo. Hrozná zima.“

Zase se vrátil k tomu svůdnému Shen Lanzhouovi. Vůbec ho nezajímalo, že byl Xiao Chiye v pokušení. Tenhle druh schopnosti byl vrozený. Choval se tak úplně přirozeně. Byl to zmetek.

Xiao Chiye sevřel jeho ruce a přitiskl je k čelu postele. Ve tmě si přičichl k jeho vůni a řekl: „Spíš v mojí posteli. Moc dobře víš, na co každou noc myslim. Řekl si, že sem působivý. Shen Lanzhou, ten působivej seš tady ty.“

„Uch... Co se tedy dá dělat?“ Zněl Shen Zechuan stále trochu chraplavě, když nonšalantně říkal: „Nic přeci nedělám.“

„Chci to dělat.“ Sklonil Xiao Chiye hlavu, aby se na něho podíval. „Chci dělat tebe.“

„Vyber si nějaký jiný způsob, jak mě nechat zemřít.“ Nechával ho Shen Zechuan, aby mu držel ruce. „Bylo by pro mě příliš velké selhání zemřít v posteli.“

„Změnil sem názor.“ Pohladil Xiao Chiye volnou rukou jeho vlhké vlasy a podíval se na něho, jakoby si prohlížel drahokam, který si koupil. „Nechci, abys umřel.“

Shen Zechuan řekl: „Radil bych ti nekousat tenhle krk.“

„Lanzhou.“ Vyslovil Xiao Chiye jeho jméno s povzdechem a zavtipkoval: „Odpustíš mi, když tě neposlechnu?“

Shen Zechuan se na něho podíval. Xiao Chiye se zeptal: „Je takový potěšení mě škádlit?“

„Jo.“ Cítil Shen Zechuan, jak se k němu Xiao Chiye postupně přibližuje. „Těší mě, když vidím žalostný pohled vlčete v rozpacích.“

„Pak můžeme zažít ještě větší potěšení.“ Řekl Xiao Chiye. „Zdá se, že císařovna vdova se s tim už smířila. Co ti slíbila? Kašli na to. Já ti dám mnohem, mnohem víc.“

„Uh-huh...“ Zasmál se Shen Zechuan. „Myslím, že svoboda v tom zahrnutá není. Xiao'er, jak to, že nevíš, že všechno, co chceš, je napsáno přímo v tvých očích. V tuhle chvíli by sis mě nejradši uvázal, nemám pravdu?“

„Chci vyrobit zlatej řetěz.“ Řekl Xiao Chiye. „Byla by hrozně velká škoda, kdyby tenhle krk nic nezdobilo.“

„Psí řetězy byly původně používány jako vodítka pro vlky.“ Byl Shen Zechuan Xiao Chiyemu tak blízko, že slyšel jeho dech. „Taky ti chci dát kolem krku zlatej řetěz a za každý slovo, co řekneš, s ním jednou škubnu.“

„Radši ne.“ Zvedl Xiao Chiye obočí. „Se svym platem by sis to nemoh dovolit, i kdybys obrátil kapsy vzhůru nohama.“

Špičky jejich nosů se už téměř dotýkaly. Xiao Chiyeův prsten tlačil na Shen Zechuanovo zápěstí, které bylo díky jeho sevřené už celé rudé.

Xiao Chiye řekl: „Vzhledem k tomu, že-“

Shen Zechuan zvedl hlavu a políbil ho na rty. Po tomhle setkání měkkých rtů následoval ledový výsměch: „Chceš do toho jít bez zábran?“ Výraz v Shen Zechuanových očích byl trochu šílený, když zamumlal: „A odvážíš se? Zkus mě roztrhat, Xiao'er. Je mi to jedno.“

Pevně napnutá struna, která byla Xiao Chiyeho limitem, náhle s cinknutím praskla a ty už tak bouřlivé vlny emocí se hlasitě vyřinuly. Uprostřed všeho toho posměchu a pobízení nemilosrdně sevřel Shen Zechuana a políbil ho, jakoby ho kousal. Chtíč se prolínal s vražednými úmysly. Nenávist se proplétala se soucitem. Kdo přesně mezi nimi byl ten odpornější a politovánihodnější? Jazyky se proplétaly v mokrém polibku, kde Xiao Chiye líbal Shen Zechuana a Shen Zechuan dělal vše, co mohl, aby na jeho činy odpovídal.

Místností se ozýval smyslný zvuk mlaskání, jak se sebe vzájemně dotýkaly jejich rty, zuby, když touha vzplála uvnitř dvou abnormálních mužů.

Xiao Chiye z ničeho nic pustil Shen Zechuanova zápěstí a podepřel mu záda, aby se k sobě důvěrně přitiskli kůží na kůži. Tohle byla jejich vzájemná nenávist. Poskvrnit toho druhého svojí vlastní špínou. Nechat nenávist proměnit se v pouto, které nebylo možné přetrhnout. Bylo příliš velké utrpení takhle žít, být jediný, kdo v noci slyšel své vlastní vytí. Tak proč se nespojit a neroztrhat se do krve vzájemně? Nechat tuhle niternou intimitu proměnit se ve formu útěchy, na kterou se mohli spolehnout.

Tenhle život byl už tak dost prohnilý.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 39.

Vlk a tygr

V místnosti hřál oheň z dřevěného uhlí. Chen Yang tou dobou klečel už o něco méně než hodinu. Xiao Chiye seděl na židli a pročítal si vojenské knihy. Za zástěnou klečeli generálové císařské armády všech hodností. Venku i uvnitř bylo ticho.

Jak se říkalo - pokud ještě generál neměl prestiž, o které by se dalo mluvit, pak pro její pozvednutí musel vzbudit úžas i strach.

Když Xiao Chiye před pěti lety přebíral císařskou armádu, hned při nástupu do úřadu předvedl ukázku své moci a síly. To, co chtěl, aby mohl velet téhle smečce hrdinů, byla absolutní autorita. Po celých pět let byl spravedlivý ve vyměřování odměn i trestů. Nikdy nešetřil penězi, které měly být císařské armádě vyplaceny. Nejen, že nikdy nedal méně. Dokonce kolikrát utratil víc, jen aby vyrovnal případný nedostatek. Ke svým podřízeným byl velmi štědrý. Přesto sám nosil ten stejný starý kabát, který mu před více než třemi lety poslala jeho švagrová.

Podzimní lov pomohl císařské armádě zvednout hlavy. Dostala se do centra pozornosti a zastínila osm velkých výcvikových divizí. Na okamžik jim svět ležel u nohou. Tihle vojáci, kteří byli v Qudu dlouho utlačováni a vždycky stavěni do podřízené pozice, se nyní dokonce opovažovali osm velkých výcvikových divizí komandovat. To nebylo dobré znamení. Samolibost je vedla akorát k tomu, že se nechávali příliš unášet úspěchem.

Xiao Chiye potřeboval příležitost vrátit císařskou armádu ke smyslům. A dneska byl tou příležitostí Tantai Hu.

Chen Yang se neodvážil zvednout hlavu. Xiao Chiye poklepal na stůl a Chen Yang okamžitě vstal, aby mu dolil čaj. Jakmile byl šálek plný, znovu si kleknul.

Xiao Chiye za celou noc neřekl ani slovo, takže Chen Yang celou noc klečel na zemi.

Hodně nevyřčených slov dokázalo způsobit větší hanbu, než kdyby byla řečena.

Xiao Chiye musel ráno na ranní zasedání dvora. Jakmile se oblékl a upravil, řekl Chen Yangovi: „Dnes mě doprovázet nemusíš. Vem si volno.“

Chen Yang klečel, dokud mu zcela neznecitlivěly nohy. S rukama na zemi se uklonil a řekl chraplavým hlasem: „Pane...“

Chen Yang Xiao Chiyeho vždycky oslovoval jako místokrále. Tohle oslovení tak vycházelo přímo ze srdce. Xiao Chiye se na chvíli zastavil, ale neohlédl.

Chen Yang se znovu uklonil a řekl: „Prosím pána, aby mě potrestal.“

Xiao Chiye zvedl ruku na znamení těm, co na něho čekali, aby odešli. Teprve když zůstali sami, otočil hlavu ke straně a na Chen Yanga se podíval: „Pokud člověk neudělal nic špatnýho, tak o jakym trestu by tu měla řeč?“

Chen Yangovi stékal pot z čela kolem očí. „Tento podřízený si uvědomuje pochybení ve svém chování.“ Řekl.

Po dlouhém tichu Xiao Chiye řekl: „V posledních letech následuje Zhao Hui dageho do válečných výprav na hranicích a stoupá na společenskym žebříčku. Do pěti let by měl dostat vlastní rezidenci a měl by mu bejt udělenej titul. Oba ste dobří muži, které nám vybral sám otec. Tak čim to je, že on, Zhao Hui, moh dosáhnout takový cti a slávy, zatimco ty, Chen Yang, musíš následovat a hnít s chulugánem?“

Chen Yangovy rty zbledly. Řekl: „Jak by si tento podřízený mohl dovolit něco takového myslet? Dědičný princ má své vlastní přednosti, ale je to můj pán, kdo je mým pilířem! Zhao Hui a já jsme ze stejného rodu a sdílíme spolu štěstí i strast.“

„Bylo by nejlepší, kdybys tomuhle principu skutečně rozuměl.“ Řekl Xiao Chiye. „Bratři, kteří spolu bojují a rodina, která na sebe tasí meče, sou prohnilí do morku kostí. Lidi zvenčí ani nemusej podnikat žádný kroky, aby je zničili, neb se zničí sami. Následoval si mě do Qudu a všechny záležitosti si nechal doma na Zhao Huim. Jeho mladší sestra se provdala za náměstka ředitele ministerstva obřadů a ty seš ten, kdo zastával roli příslušníka rodiny z jejího domova a kdo jí podporoval během jarních a dalších slavností. Můžeš bojovat vůlí i duchem, když budeš chtít dosáhnout něčeho velkýho, ale ne když se bude jednat o morální zásady. Je to počestnost a hrdinný duch, který dělaj dobrýho člověka. Čeho se tak bojíš, že se tak ženeš, abys s nim moh soupeřit? Zhao Hui by neudělal to, co se stalo včera, protože by bral v úvahu dageovu důstojnost. Ty seš teď velitelem stráží císařský armády a stejně se musíš spolíhat na tenhle trik, abys v ostatních vzbudil důvěru. Za tuhle trochu vlastního uspokojení bys klidně nechal ostatní, aby pošlapali důstojnost tvýho pána. Tantai Hu pochází ze Zhongba. Ty to víš. Ale stejně si ho přehodil na včerejší soupisku, aby si mohl vybít svůj vztek a zášť. Tak co to má bejt, Chen Yangu? Následovals mě jenom proto, abys tu zvlčil do takový míry, že tu teď budeš hrát tyhle hry, aby sis získal ostatní? Pro tenhle okamžik zadostiučinění bys dokonce neváhal poškodit důstojnost svýho pána.“

Zasažen výčitkami svědomí sklonil Cheng Yang hlavu a řekl: „Zklamal jsem svého pána-“

„Zklamal si sám sebe.“ Řekl Xiao Chiye náhle bez emocí. „Až na to přijdeš, vrať se do služby. Teď nech Gu Jina pár dní, aby mě následoval.“

Omámený Chen Yang zůstal klečet na zemi, jen zvedl hlavu, aby viděl Xiao Chiyeho, jak zvedá závěs a odchází.

+++

Shen Zechuan se minulou noc konečně vyspal. V tuto chvíli akorát stál vedle kočáru, vydechoval teplý vzduch a přitom sledoval raroha loveckého, jak se vznáší na zasněžené obloze. Xiao Chiye vyšel ze dveří a do kočáru nastoupil. Gu Jin vzal bič a podíval se na Shen Zechuana. Shen Zechuan mu pohled neopětoval. Závěs se částečně roztáhl a Xiao Chiye mu očima naznačil, aby nastoupil. Shen Zechuan okamžitě na svých zádech ucítil pohledy císařské armády, která celou noc mrzla na nádvoří. Usmál se na Xiao Chiyeho a nastoupil.

Gu Jin vyjel a kočár se začal pohupovat. Xiao Chiye Shen Zechuanovi podal ohřívač rukou. Když ho Shen Zechuan přijal, dotkl se ho Xiao Chiye hřbetem ruky.

„Studená.“ Řekl Xiao Chiye.

Shen Zechuan zvedl prst, aby Xiao Chiyeho ruku odstrčil. Opřel se o zeď a přitom si držel ohřívač.

Xiao Chiye znovu promluvil. „Nevypadáš moc šťastně.“

Shen Zechuan si zahříval ruce a řekl: „Jsem šťastný.“ Podíval se na něho a usmál se: „Jsem šťastný, že se mě druhý mladý pán zastal a pomohl mi dostat se z nepříjemné situace.“

Xiao Chiye odpověděl: „Tenhle druhej mladej pán to nedělal pro nikoho.“

„To může být pravda.“ Řekl Shen Zechuan: „Teď, když sis vybudoval prestiž, kdy přijdou odměny? Moc dní už strážcem nebudu. Jestli mě chceš využít, budeš si muset pospíšit.“

Xiao Chiye se na něho podíval, ale nic neřekl.

Shen Zechuan mírně zvedl hlavu podobně, jakoby si sedal do uvolněné pozice, vydechl a po krátké odmlce řekl: „V řízení lidí se ti rozhodně nevyrovnám. Shen Lanzhou je dobrý terč. Stačí ho postavit před sebe a hned se můžeš bránit a záměrně předvádět sílu, abys zastrašil tygra. Možná ti i zahřeje postel. Takový způsob zabití tří much jednou je ranou je opravdu těžké najít. Xiao'er, ty jsi vážně působivý.“

Z venku se ozývala nelibozvučnost lidských hlasů, zatímco atmosféra uvnitř houstla. Oba muži od sebe byli sotva pár centimetrů, ale zdálo se, jakoby je oddělovala přirozená propast.

Když kočár dorazil na místo, Gu Jin taktně neřekl ani slovo, aby je nerušil.

Jakmile si Shen Zechuan dostatečně ohřál ruce, odložil ohřívač zpět na malý stolek. „Jaká škoda.“

Xiao Chiye se zeptal: „Co?“

„Všichni si myslí, jak si každý večer dosyta užíváš,“ olízl si Shen Zechuan špičku zubů a beze spěchu pokračoval: „Kdo z nich by mohl tušit, že jsi ty, Xiao'er, tak pilný a svědomitý jako Liuxia Hui? Ještě jsem se ani nedotkl tvých slin, natožpak abych se tebou nechal šukat.“

S tím se rozhodl zvednout závěs a vystoupit. Nečekal, že ho Xiao Chiye chytne za pásek.

„Správně.“ Usmál se Xiao Chiye hravě. „Jen se podivejme, jak si celej říčnej zkřížit v posteli meče. Rád ti vyhovim.“

Shen Zechuan mu odpověděl: „Nechci nikoho s tak nelítostnýma očima.“

Závěs se zhoupnul, Shen zechuan z kočáru vystoupil. Konečky Xiao Chiyeových prstů byly prázdné. Pohnul jimi, jakoby chtěl víc.

+++

Po Tantai Huově incidentu se začala císařská armáda chovat méně okázale. Všichni si strčili ocas mezi nohy a chovali se slušně, čímž se vrátili do stavu, ve kterém byli před podzimním lovem. Chen Yang, nyní ještě obezřetnější, se už znovu neodvážil přivřít oko, když jiní dělali problémy. Kdysi si poranil v Libei nohu a teď, když byla v Qudu krutá zima, ho každý den ve službě bolela. Jednoho dne po večeři mu Xiao Chiye z ničeho nic hodil několik lahviček léčivé pasty. Když se Chen Yang vrátil do svého pokoje a otevřel je, zjistil, že se jednalo o cennou pastu, kterou dostal Xiao Jiming před několika lety od ctihodného Yiguiho. V tu chvíli si nemohl pomoct a znovu ho přepadly výčitky. Od té chvíle byl v práci ještě pilnější.

Na druhé straně Tantai Hu se vrátil domů a jen o několik dní později se ocitl v hrozivé tísni. Celá jeho rodina byla sice mrtvá, sám však adoptoval tři děti ze Zhongba, které teď žily z jeho platu. A vzhledem k tomu, že nebyl ženatý, neměl po boku ženu, která by spravovala domácnost. Všechny peníze, které každý měsíc dostal, utratil, dokud mu nezbylo vůbec nic. V současné době tak měl nedostatek rýže i nudlí a to se ještě musel začít připravovat na nový rok.

Tantai Hu byl veteránem z Dengzhou, který měl přátele v Qudu. Ale vždycky to byl on, kdo se staral o ostatní. Proto teď, když byla řada na něm, se nedokázal přimět, jít si od nich půjčit peníze a tak si utáhl opasek, jen aby nakrmil děti. To však nebylo dlouhodobé řešení. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že se stane lichvářem a začne vymáhat dluhy, když v tom se u jeho dveří objevil Chen Yang.

„Nový rok je hned za rohem,“ řekl a položil peníze na stůl. „Místokrál ví, že máš v rodině tři děti.“

Tantai Hu odvrátil tvář, když se posadil na židli a řekl: „Vzhledem k tomu, že už nejsem vojákem císařský armády, nemám důvod přijímat od ní peníze.“

„Ty seš vážně skutečnej tygr.“ Řekl Chen Yang s přísným výrazem. „Proč seš pořád naštvanej na místokrále? Udeřils ten den na Shen Zechuana, zatimco se všichni dívali. Kam se vytratil tvůj respekt k místokráli? Bejt příliš laxní ve vojenský disciplíně, je hlavní tabu. Byl si zástupcem velitele tak dlouho, tak mi neřikej, že tomu nerozumíš.“

Tantai Hu řekl: „A co sem měl dělat? Kdykoliv vidim toho Shena osmýho, vzpomenu si na svoje rodiče!“

Chen Yang si povzdechl a řekl: „Ani tak si ho neměl ponižovat a následně ani místokrále. Znáš jeho povahu, vždyť si mu tolik let sloužil, tak proč sis pustil pusu na špacír?“

Tantai Hu si promnul hlavu. Chen Yang pokračoval: „I já sem na vině. Věděl sem, že seš zbrklej, ale nezastavil sem tě. Přiznej si, když uděláš chybu a přijmi trest, kterej za to dostaneš. Skutečnej chlap dokáže přijmout dočasný nezdary a přizpůsobit se okolnostem. To musíš vážně zacházet tak daleko, že skončíš, než si budeš připadat jako hrdina?“

„A co mam dělat? Už sem odevzdal svůj autorizační token!“ Když Tantai Hu promluvil do tohoto bodu, začal se cítit zarmoucený a smutný. „Následoval sem místokrále celejch pět let a během podzimního lovu sem dřel do morku kostí. Pro císařskou armádu nebylo snadný se konečně prosadit. Mam strach, když vidim, jak si ta liška celej den chodí sem a tam! To jak vypadá... Vážně sem se bál, aby si místokrál nezničil budoucnost! Začínal sem bejt nervózní, k smrti ho nenávidim! Ding Tao řek něco o tom, že to neni jeho vina. To je pravda, kdo to neví? Ale kdo by to dokázal vydržet, kdyby byl v mojí kůži? Byli to moji rodiče a sourozenci, kdo zemřel, ne nějakej čokl u cesty!“

Chen Yang mlčel.

Tantai Hu hlasitě dupl a ledabyle si otřel obličej. Ten muž se zjizvenou tváří stále ronil slzy, kdykoliv si vzpomněl na minulost. Dusil se vzlyky, když říkal: „Nikdo by nebyl šťastnej, kdyby přímo před sebou viděl člověka, kterýho nenávidí, navíc někoho s takovym nepřátelstvím. Ten rok, co byly jednotky Zhongba poraženy... Chen Yangu, nám všem, co sme přežili, byly rozbity naše rodiny, zatimco my sami sme smrti utekli jen o vlásek! Kdo se slituje nad náma? Podivej se na ty tři děti v mym domě. Ještě ani nezačali mluvit, když se z nich stali sirotci, který se museli prokopat skrz bahno pod kopyty Bianšskejch koní, aby přežili. Všichni sme jenom prostý bytosti.“

Chen Yang ho poplácal a počkal, až se trochu uklidní, než řekl: „Ale teď, když ses připojil k císařský armádě, je místokrál králem. Hu-zi, před pěti lety, když místokrál čistil císařskou armádu, chtěl přijmout lidi z nevojenskejch domácností, jako ste vy, ale ministerstvo vojenství nesouhlasilo. Pamatuješ si ještě, co tenkrát místokrál řekl?“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Copak ten důvod, proč chceš bejt dneska vojákem, neni přesně to, co tenkrát řekl? - Sváry našich rodin ještě musí být pomstěny a ponížení našeho národa ještě musí být napraveno? Jednoho dne císařská armáda vyjede na koních z horskýho průsmyku. Nebude pak zabíjení nepřátel vlastníma rukama mnohem uspokojivější, než obviňování dneska jinýho muže? Jak si na to všechno moh s odstupem času zapomenout?!“

Tantai Hu však řekl: „Jak bych se moh opovážit zapomenout? Nezapomněl sem ani na jedinej den. Dal sem svůj život místokráli, aby s nim naložil, dle libosti a to všechno pro ten jedinej den.“

„Tak pak je všechno v pořádku, ne?“ Chen Yang vstal a strčil Tantai Huovi peníze. „Bratři k sobě nechovají přes noc zášť. Místokrál s námi jedná jako s bratry. Tyhle peníze jsou od samotného místokrále. Až oslavíš svátek jara, vrať se ke svojí původní četě, vem si autorizační token velitele čety a plň dobře svoje povinnosti.“

Tantai Hu se smíšenými pocity vyprovodil Chen Yanga ke dveřím.

Jakmile se Chen Yang vrátil, uviděl Shen Zechuana. Oba muži se na verandě pozdravili. Když zvedl závěs a vešel dovnitř, věděl Shen Zechuan, že je vše vyřízeno.

Shen Zechuan se při pohledu na padající sníh k smrti nudil.

Zlomyslný muž, jakým byl, mohl být přestrojen za falešného, i když byl skutečný, a mohl být učiněn skutečným, i když byl falešný. Ostatní zkrátka nedokázali říct, jestli výraz, který měl ve tváři, byl radost nebo hněv, natož aby poznali, jestli je upřímný nebo pokrytecký.

Netrvalo dlouho a Chen Yang znovu vyšel. Zvedl závěs a kývnul na Shen Zechuana: „Místokrál čeká uvnitř, až se společně navečeříte.“

Shen Zechuan se otočil a zahlédl Xiao Chiyeho, jak se na něho dívá.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 38.

Vojenská disciplína

Sněžilo už tři nebo čtyři dny za sebou. Xiao Chiye za tu dobu zlenivěl tak, že se na vojenské cvičiště téměř nedostal. Před několika dny se dokonce seznámil s obchodníky z Longyou a nakoupil si od nich cennosti, jakými byly například perly dovezené z přístavu Yongquan, nebo jaspis vyrobený v Hezhou, což byly všechno exkluzivní předměty.

Li Jianheng byl nyní velmi pilný. Bez ohledu na to, jak bylo chladno, se účastnil jednání dvora a každý den žádal Hai Liangyiho, aby mu uděloval lekce. A když viděl Xiao Chiyeho zanedbávat své povinnosti, sám ho jedním nebo dvěma slovy napomenul. Vypadalo to, jakoby se skutečně začínal měnit.

Xiao Chiye byl rád, že u něho viděl změnu. Když ulovil na hoře Feng dva jeleny, hned je daroval paláci. Li Jianhenga však ještě neopustilo zděšení od posledně, kdy přihlížel oslí pečeni, a divoká zvířata si tak držel od těla. Proto byli jeleni nakonec darováni Hai Liangyimu.

Pomalu se začínal blížit konec roku, kterému dominovaly dvě hlavní události - obětní obřad a hostina úředníků. Šest ministerstev a dvacet čtyři Jamenů měli práce až nad hlavu. Ředitelství obřadů postrádalo lidi a neustále se potýkalo s množstvím věcí, které nevědělo, jak uchopit, a proto nezbývalo, než se pořád dokola ptát Li Jianhenga. Li Jianheng byl však v těchto záležitostech neméně ztracený, takže i on musel pokaždé obtěžovat Hai Liangyiho a ministerstvo obřadů, aby mohl učinit rozhodnutí.

V Qudu začínalo být rušno. Když Li Jianheng viděl, že Xiao Chiye nemá co dělat, svěřil mu důležitou práci a nechal ho přezkoumat soupisku osmi velkých výcvikových divizí. Tímto způsobem se hlídky i obrana Qudu dostaly zcela do Xiao Chiyeových rukou.

Xiao Chiye nemohl odmítnout, a tak mu nezbylo, než na tom začít pracovat. Shen Zechuan následoval Xiao Chiyeho všude, kde zrovna pobíhal. V důsledku toho pro něho bylo nevyhnutelné, aby se srazil s císařskou armádou.

Jednoho dne, když Tantai Huovi skončila hlídka a akorát se chystal uklidit zpátky svůj meč, uviděl Shen Zechuana stát před kanceláří. Promnul si zmrzlý, zjizvený obličej a přešel rovnou k němu.

Shen Zechuan otočil hlavu a sledoval, jak se k němu Tantai Hu hrozivě přibližuje.

„Shen osmej?“ Zastavil se Tantai Hu a chladně řekl: „Shen Wei je tvůj otec, že jo?“

Shen Zechuan se zeptal: „Hledáš mého otce nebo mě?“

„Samozřejmě hledám tebe. Shen Wei je kurva spálenej na prach.“ Procházel kolem něho a přitom říkal: „Svoje dny v Qudu si očividně užíváš. Podivejme se na tu postavu. Srovnatelná s kurtizánama z ulice Donglong. Pěkně rozmazlovaná s chutí k jídlu i vínu.“ Jakmile Shen Zechuan slyšel jeho tón, věděl, že nepřišel s dobrými úmysly.

Chen Yang vedle něj neřekl nic, zatímco císařská armáda na nádvoří natahovala krky, aby na představení lépe viděla.

Tantai Hu pokračoval: „Pevnej zadek, štíhlej ohebnej pas. Tváře jako broskvovej květ a liščí oči. Ve vile Xiangyun bys byl prvotřídnim, špičkovym materiálem. Proč teda pobíháš ve větru a sněhu s našim místokrálem, místo aby sis žil dobrej život tam?“ Stál Tantai Hu pevně na místě, na Shen Zechuana pohledem vrhal dýky. „Jenom proto, že Shen Wei před pěti lety líbal kopyta koní Libejský obrněný kavalerie, se šest prefektur Zhongba neproměnilo v hnojiště dvanácti kmenů Bianshy. A ty se teď učíš od svýho otce. Kterou část našemu místokráli líbáš ty? Prostitutky z bordelů sou všechny zběhlý v jedný konkrétní technice, když se spustí postelový závěsy. Jakou dovednost máš ty, že seš vůbec hoden tu dneska stát se všema chlapama, co bojovali v bitvách?“

„Pokud nejsem hoden, proč mi zástupce velitele neodejme autorizační token a nevykáže mě ze dvora?“

„Proč bych měl plejtvat tolik úsilí?“ Řekl Tantai Hu. „Ty seš jenom čokl u dveří naší císařský armády. I kopnutí od nás je pro tebe čest. To kvůli místokráli tu s tebou ztrácim pár slov. Když už se z tebe stala věc jinýho muže, musíš se jako věc taky chovat.“

„Na rozkaz syna nebes nosím autorizační token císařské osobní stráže. A to znamená, že jsem tady v oficiálních záležitostech. Jak by to ze mě mohlo dělat něčí věc?“ Zeptal se Shen Zechuan. „Jestli jsem já pes císařské armády, pak vy, pánové, nejste o moc odlišní. Všichni jsme muži, kteří dostávají plat od císařského dvora a pobývají v Qudu. Jestli z toho něco plyne, pak jedině to, že musíme pracovat s jednotnou myslí i srdcem.“

Tantai Huovy tygří oči se rozšířily v upřeném pohledu, když zvedl své dvě čepele a vztekal se: „Ty, že seš stejnej jako my? Ty neuctivej Shenskej pse! Tehdy sem byl vrchním velitelem praporu posádkovejch jednotek Dengzhou v Zhongbu,“ náhlým krokem vykročil vpřed a přitom překypoval nenávistí. „V době, kdy byla poražena řeka Chashi, byli moji bratři v závrtu Chashi! Víš vůbec jakej je to pohled? Stříleli na ně šípy, dokud se neproměnili v lidský ježky! Čtyřicet tisíc mužů pohřbenejch společně v závrtu! Čtyřicet tisíc mužů!“

Shen Zechuanův výraz zůstal neměnný.

Tantai Hu pokračoval: „Můj otec i matka byli taky v Dengzhou. Kavalerie Biansha zaútočila a ten zrádce Shen uprchnul a nechal všechny starý, slabý, ženy i děti v Dengzhou tak, jako moje rodiče, na pospas kavalerii Biansha! Zmasakrovali města jedno po druhym. Mojí mladší sestru vlekli dva li, než jí znásilnili a zabili u městskejch bran! A ty si tu bezstarostně žiješ, aniž by ses musel starat o svoje každodenní potřeby! Stačí ti jenom vystrčit zadek a nechat se šukat a všechny hříchy, kterejma seš vinen, sou rázem odpuštěný!“

Na nádvoří foukal studený vítr. Chen Yang viděl, že se situace začíná vymykat kontrole, ale to už bylo pozdě.

Tantai Hu zvedl Shen Zechuana za límec a rozzuřeně řekl: „Jak se vůbec opovažuješ mi odmlouvat, když ti uděluju lekci? Všichni ste jenom mladí pánové zvyklí na život v luxusu. Jak bys vůbec moh vědět, kolik lidí v tý bitvě zemřelo? Jak bys moh vědět, že je i v dnešní době v Zhongbu bezpočet lidí, co umírá hlady?! Jak se ti žije v Qudu, co? Dobře spíš, dobře jíš, dobře si žiješ a on se vždycky najde někdo, kdo tě zbaví hříchu. Ale co ti, co v Zhongbu zemřeli? Kdo se bude zodpovídat za jejich smrt?!“

Shen Zechuan popadl Tantai Huho za paži a náhle ho hodil na zem. To byl natolik šokující krok, že všichni kolem okamžitě ustoupili.

Shen Zechuan ze sebe oklepal dvě hrsti sněhu a na Tantai Huho se podíval: „Kdo? Zeptej se svých vlastních lidí. Trvalo celý měsíc, než kavalerie Biansha vstoupila na naše území a přesunula se podél řeky Chashi do Dengzhou. Když se Shen Wei stáhl z bitvy, měli jste mu vy, železní a stateční muži, zlomit vaz a poslat vojáky, aby posílili obranu.“ Vstal Shen Zechuan. „I když mě teď ponižuješ a nenávidíš, nijak se mě to nedotýká. Tenhle svět volá po splacení dluhu krve krví. Zabití mě je považováno za prosazení spravedlnosti ve jménu nebes a ve prospěch uklidnění veřejného hněvu,“ vyštěkl na Tantai Huho a zlomyslně se usmál: „Ale to je jenom hromada keců. Ten, kdo zmasakroval města, je kavalerie Biansha. To oni zabili všech těch čtyřicet tisíc vojáků. Chceš vyjebávat se mnou, Shen Zechuanem? Tak se nejdřív sám vzchop a smyj si z hlavy chcanky Bianšský kavalerie. Můj život nemá valnou hodnotu a mojí smrti neni třeba litovat, ale odepíše dluhy kavalerie Biansha?“

Tantai Hu řekl: „Nesnaž se, kurva, popírat svojí vinu! Copak to nebyl tvůj otec, kdo vpustil Bianšskou kavalerii na naše území?!“

„Tak mě zabij.“ Zvedl Shen Zechuan prst a naznačil u svého krku řez. „Prosím, pojď, zabij mě. Zabij mě a pokrevní linie toho zrádce Shena bude přerušena.“

Tantai Hu rychle vstal, vytáhl své dva meče a na Shen Zechuana se vrhl.

Ding Tao se tou dobou akorát probudil, vyšel ven a v tom uviděl, co se právě děje. Vyděšeně proto vykřikl: „Laohu, neubližuj mu! Já na něj musim dávat pozor!“

Tantai Hu už ale nikoho neposlouchal. Svými dvěma meči sekl, až zahvízdal vítr. Ding Tao vyskočil tři stopy vysoko, chtěl zasáhnout, ale Gu Jin ho zvedl za límec a řekl: „Celá Laohuova rodina v Zhongbu zemřela. Nemůžeš čekat, že nechá Shen Zechuana bejt.“

Ding Tao mu však oponoval: „Ale nebyl viníkem Shen Wei? Co to má společnýho se Shen Zechuanem?!“

Gu Jin na chvilku zaváhal, ale v hovoru nakonec nepokračoval.

Tantai Huův meč prosvištěl vzduchem před Shen Zechuanovou tváří a ten se ihned otočil, aby odkopl jeho zápěstí držící meč stranou. Jakmile Tantai Huovi paže znecitlivěla, vykopl mu meč z ruky. A právě v tu chvíli se zvedla zástěna vedoucí do kanceláře. Yang Zongzhi, náměstek ministra vojenství, zíral s vytřeštěnýma očima, jak se na něho meč řítí. Chen Yang okamžitě zvedl paži ve snaze ho chytit za jílec, ale kdo mohl čekat, že bude Xiao Chiye rychlejší? Švihem pochvy odrazil meč do sněhu. Ocelová čepel se zabodla do země takovou silou, až to šokovalo celé nádvoří císařské armády, která ihned jednotně poklekla.

Všichni jednohlasně řekli: „Místokráli, prosím, omluvte naše provinění!“

Xiao Chiye je ignoroval, svůj vlastní meč si pověsil k pasu a zvedl ruku, aby Yang Zongzhimu přidržel závěs. S omluvným úsměvem řekl: „Nevychoval jsem si dostatečně své podřízené a tím jsem náměstka Yanga vyděsil.“

Jak by se tu po tom všem odvážil Yang Zongzhi setrvávat byť jen o vteřinu déle? Poté, co několikrát nemotorně přikývl, vyběhl ze dvora, nasedl do svého koňského povozu a zmizel, aniž by se prosil, aby ho kdokoliv vyprovázel.

Jakmile ho Xiao Chiye jakž takž vyprovodil, otočil se a podíval se na nádvoří plné klečících mužů.

Chen Yang věděl, že pochybil, proto pospíchal se slovy: „Místokráli, byl to tento podřízený, kdo zanedbal dohled a ne-“

„Sledoval si to představení dost dlouho.“ Jakmile Xiao Chiye promluvil, přistál mu na rameni Meng. Proto vytáhl kousek bílého masa a nakrmil jím svého raroha loveckého, než pokračoval: „Zhao Hui by něco takovýho neudělal.“

Chen Yangova tvář zbělela. Xiao Chiye ho nepokáral před ostatními, protože Chen Yang byl jeho velitelem stráží a důvěryhodným pomocníkem. Nemohl mu dát facku do tváře pod bedlivým zrakem ostatních, aby tím neohrozil jeho postavení mezi bratry z císařské armády, před kterými by pak pro něho nebylo snadné držet hlavu pevně vzhůru. Tahle slova však Chen Yanga zasáhla nejhlouběji.

Chen Yang i Zhao Hui byli muži s dobrým potenciálem, které si osobně vybral sám Xiao Fangxu. Zhao Hui byl klidný a vyrovnaný a jeho záslužné vojenské činy, kterých dosáhl pod Xiao Jimingovým vedením, byly nesčetné. Byl zástupcem generála, kterému se jen málokdo odvážil projevit nelibost, když vstoupil do Qudu. Chen Yang naproti tomu zůstával v princovském sídle v Libei, dokud před pěti lety nenásledoval Xiao Chiyeho do Qudu. Byl rozumný a nejvíce ze všeho se bál, aby ostatní neřekli, že byl ve srovnání s Zhao Huim podřadný. Takové bylo soupeření mezi bratry stejného rodu. A dnešní Xiao Chiyeho slova ho nejen probudila, ale také v něm rozvířila nesmírný stud.

„Když sem se před pěti lety ujal funkce místokrále, řikalo se, že je císařská armáda jenom banda prohnilejch darebáků, kteří nedbají na vojenskou disciplínu ani pravidla a kteří místokrálem pohrdají.“ Pohladil Xiao Chiye Menga. „Takovej druh vojáků vést nemohu. Jestli chceš zůstat u císařský armády, tak se buď vzpamatuješ a budeš dodržovat pravidla, nebo se okamžitě sbalíš a vypadneš.“

Tantai Huova hruď se zvedla, když rozhořčeně řekl: „Je to, jak místokrál říká. Vždycky jsme vás všichni poslouchali na slovo. Ale co on? Dá se vůbec nazývat vojákem? Já jsem byl jmenován zástupcem velitele a jsem o několik tříd výš než on. Bylo ode mě špatné, že jsem mu dal kázání? Možná mě tahle práce živí, ale v žádném případě se nehodlám ohýbat před někým, kdo prodává svůj zadek!“

„Autorizační token, kterej má u pasu, patří císařský osobní stráži. A teď je v práci jako strážce. Kdyby ses dokázal posadit na moje místo dřív, nežs na něj začal dělat ramena, prokázal bys svoje schopnosti.“ Sklopil Xiao Chiye oči, aby se na něho podíval. „Myslíš, žes neudělal chybu?“

Tantai Hu narovnal krk a řekl: „Přesně tak!“

„Tak proč tu zůstávat a zbytečně trpět nespravedlností?“ Řekl Xiao Chiye. „Odejdi.“

Tantai Hu najednou nevěřícně zvedl hlavu. „Kvůli tomuhle muži mě chce místokrál zbavit funkce?“

„V císařský armádě nesmí bejt žádná osobní zášť. Tak si kurva přestaň hrát na dohazovače. Nedělám to pro nikoho.“ Ztišil Xiao Chiye hlas. „Já mam v císařský armádě poslední slovo. Když si myslíš, že se můžeš rozhodovat sám, proč mě potom nazývat místokrálem? Svlíkni si brnění a odevzdej svoje meče a můžeš si svobodně požadovat splacení jakýhokoliv krevního dluhu, kterej máš. Jestli ho dokážeš sejmout na tři údery, pak se ti já, Xiao Ce'an, okamžitě poklonim a uznám svojí chybu. Ale když máš na sobě tohle brnění a u pasu autorizační token císařský armády, pak ti nezbejvá, než poslouchat mě. Každej z vás tady měl dneska skvělou podívanou. Ke svojí radosti ste pošlapali mojí důstojnost. Očividně máte páteř, jste dostatečně odvážný. Tak proč vůbec mluvit o vojenský disciplíně? Nebylo by pro vás všechny mnohem lepší, kdybyste se sbalili, vypadli a stali se králi hor?“

Všichni sklopili hlavu a neodvážili se říct ani slovo. Meng dojedl maso a zvedl hlavu, aby se na ně podíval.

Xiao Chiye řekl: „Neřikáte o mě obvykle, že sem jenom pomatenej chlípník? Tak přesně tak se dneska zachovám. Odejmu Tantai Huovi jeho autorizační token a pošlu ho pryč!“

Císařská armáda jednohlasně řekla: „Místokráli, prosím, uklidněte se!“

Tantai Hu neuznal svoji chybu. Třesoucí se rukou si sundal autorizační token a řekl: „Jako bratrovi se mi za těchto pět let dostalo místokrálovy laskavosti a jsem ochoten za něj položit svůj život! Ale čím jsem se dnes provinil? Místokrál mi chce zlomit srdce a propustit mě z funkce jenom kvůli hezkému muži. Fajn! Pak já, Tantai Hu, uznávám prohru!“

S tím položil svůj token a helmu na zem a třikrát se Xiao Chiyemu hlasitě poklonil. Pak vstal a svlékl si brnění, až mu zůstal jen spodní oděv. Podíval se na Shen Zechuana a řekl: „Uvidíme, jak dlouho dokážeš přežít tim, že budeš svádět ty, kterejm sloužíš! V budoucnu se samozřejmě budu snažit pomstít těm Bianšskejm plešounům. Ale ani ty mi neutečeš!“ Otřel si oči a zasalutoval všem kolem sebe: „Bratři, ještě se setkáme!“

Pak udělal krok vpřed a skutečně odešel.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 37.

Střelné zbraně

Svět před Shen Zechuanem potemněl, teď stál Xiao Chiyemu mnohem blíž. Slyšel ho, jak říká: „Takže to de vážně ze mě. Je to dost pronikavý.“

Shen Zechuan změnil téma a zeptal se: „Přidali teď do arzenálu císařské armády střelné zbraně?“

„Bronzový zbraně.“ Přistrčil Xiao Chiye svůj prst ke špičce Shen Zechuanova nosu, aby si přičichnul. „Jak to bylo smíchaný s tvojí vůní, tak sem to chvíli nepoznal.“

„Já na sobě nemam žádnou vůni.“ Špička Shen Zechuanova nosu sebou lehce škubla. „Přepadl jsi vojenskou zbrojnici osmi velkých výcvikových divizí?“

Na střelné zbraně byly císařským dvorem uvaleny restrikce. Jakmile byly původní bambusové trubky vylepšeny do současných bronzových verzí, staly se výzbrojí praporu Chunquan osmi velkých výcvikových divizí. Jednalo se o smrtící zbraň, kterou však nebylo snadné ovládat. Projektily měly omezený dosah a nabíjení zabíralo čas. Úkolem osmi velkých výcvikových divizí ale bylo hlídat Qudu a většinou se tak potýkali spíše s pouličními rvačkami. Nejen, že by bylo velmi těžké využít v takových situacích jejich plný potenciál, navíc představovaly jistou zátěž. Proto osm velkých divizí jejich využívání příliš nepreferovalo a raději je odložilo stranou. Nakonec je vytahovali jen během každoročních cvičení na vojenském cvičišti.

Osmi velkým divizím nevyhovovaly, ale velmi by se hodily Libejské obrněné kavalerii. Libejská obrněná kavalerie byla těžká kavalerie s velmi malým počtem pěchoty a lehké kavalerie. Při boji upřednostňovala přímý útok, který zasáhl jako monstrózní přívalová vlna.

V prvních letech Da Zhou byla zřízena jízdní posádka nejprve v průsmyku Luoxia. A aby se vyrovnala vysoké rychlosti kavalerie Biansha, nebylo šetřeno na nákladech na nákup koní. Dokonce proběhl i pokus o vybudování ranče kavalerie Da Zhou. Nicméně všichni koně zaslaní ostatními kmeny Bianshy, byli často ve svých kmenech považováni za podřadné, zatímco koně, které si ponechaly, byli skutečnými statečnými oři, jež dokázali bojovat proti smečkám divokých vlků na úpatí pohoří Hongyan. Ve spojení s mačetami a statnými válečníky byli nepřemožitelní všude, kam přišli. A právě z toho důvodu založil Xiao Fangxu Libejskou obrněnou kavalerii s těžce obrněnými muži i koňmi, kteří na severozápadě vytvořili živou ocelovou stěnu, skrze kterou rychlé útoky kavalerie Biansha nedokázaly projít.

Na severozápadě byla nekonečná plocha pastvin. Kdyby mohla být Libejská obrněná kavalerie vybavena střelnými zbraněmi, pak by se útoky Bianšské kavalerie z dálky proměnily pro Libejskou obrněnou kavalerii ve výhodu. Útoky na dlouhé vzdálenosti vytvářely dostatečný prostor pro na nabití děl. Než by před ně vůbec dorazili, už by byli v dosahu střelných zbraní. Libei by rozhodně pomohli k posílení jejich moci a síly, podobně jako kdyby byla tygrovi nadělena křídla.

„I bez Xi Gu'ana je to pořád osm velkejch výcvikovejch divizí.“ Přistoupil Xiao Chiye o krok blíž a hrudníkem postrčil Shen Zechuana dopředu. „O rabování ve vojenský zbrojnici vůbec nemůže bejt řeč. Jen na chvíli změnily pána. Nedělej si s tim starosti. Mam je jenom na hraní.“

Shen Zechuan ušel několik kroků, jakoby ho to opravdu nezajímalo a řekl: „Nemůžeš prostě tu deku zvednout a normálně jít?“

„Dny sou krátký a noci dlouhý. Tak proč si neužít procházku?“ Usmál se Xiao Chiye. „Chceš si se mnou jít taky pohrát?“

„Když ses k nim nedostal otevřeným a čestným způsobem, bylo by lepší je radši schovat.“ Zvedl Shen Zechuan přikrývku a vyšel z pod ní ven. „Promenáduješ se po Qudu a přitom smrdíš střelnym prachem. Máš štěstí, že je noc.“

„I kdyby byl den, je to jedno.“ Vzal si Xiao Chiye polštář pod paži, zatímco v druhé ruce svíral přikrývku. Očima přitom přelétl přes okapy na verandě. „Kdo neví, že si já, Xiao Ce'an rád hraju? I když mam v ruce zbraň, je to jenom proto, abych střílel ptáky.“

Zdůraznil slovo ptáci tak, až se Gu Jin a Ding Tao na střeše otřásli.

Jakmile Xiao Chiye vstoupil dovnitř, hodil deku i polštář na postel, na druhý nebo třetí pokus si zul boty a přešel přes vlněný koberec s úmyslem se jít vykoupat. Už si stačil dokonce sundat polovinu oblečení, když vyklonil horní polovinu těla zpoza závěsu: „Už ses koupal?“

Shen Zechuan si vypláchnul ústa a řekl: „Jo.“

Xiao Chiye se tedy rychle vykoupal sám. Jakmile vyšel ven, ještě si otíral vodu ze zátylku, když si všiml, že si Shen zechuan už stačil lehnout zády k němu. Podíval se na jeho zátylek, který byl tentokrát pevně zakrytý, než si rychle osušil vlasy a sfouknul svíčku.

Shen Zechuan poslouchal, jak se Xiao Chiye posadil na pohovku a otevřel krabici, jakoby něco hledal.

„Lanzhou.“ Zavřel Xiao Chiye krabici a zeptal se: „Spíš?“

Shen Zechuan bez emocí odpověděl: „Jo.“

„Soudní dvůr dneska předvolal hodně doktorů, ale nikdo se neodvážil upozornit císařskou lékařskou akademii.“ Řekl Xiao Chiye. „Cos Ji Leiovi udělal?“

Shen Zechuan se na oplátku zeptal: „Chceš poslouchat takhle pozdě v noci strašidelný historky?“

„Zejtra ráno se chystaj vyslechnout strážný císařský věznice.“ Řekl Xiao Chiye.

Stačilo jít s proudem. Shen Zechuan nevěděl, jestli by dokázal Hai Liangyi tolerovat, co udělal, ale věděl, že Xue Xiuzhuo ano. Xue Xiuzhuo konečně získal přiznání, které chtěl, takže mu už Ji Lei nebyl k ničemu. Tuhle obtížnou situaci vytvořil Shen Zechuan, ale ani jednou ho nenapadlo ji po sobě uklidit, protože nemusel, zatímco Xue Xiuzhuo a Xi Hongxuan museli. Přemýšlejíc až do tohoto bodu, Shen Zechuan řekl: „Neudělal jsem nic proti pravidlům. I když budou vyšetřovat...“

Xiao Chiye si lehnul, ale pak se zase posadil a řekl: „Usuš mi vlasy.“

Shen Zechuan zavřel oči a předstíral, že spí.

„Přestaň dělat, že spíš. Šup.“ Řekl Xiao Chiye. „Lanzhou.“ „Shen Lanzhou.“

Postel se náhle propadla. Shen Zechuan šokovaně otevřel oči. Jeho deka byla pryč, Xiao Chiye se vmáčknul za něj a svojí mokrou, kapající hlavu mu přitiskl na záda, čímž je okamžitě promočil.

Shen Zechuan si přitáhl přikrývku zpátky a řekl: „Xiao'Er, copak sou ti tři?!“

„Víceméně.“ Odpověděl Xiao Chiye líně. „Copak už nespíš? Prosim, pokračuj.“

Jenomže čím více se Shen Zechuan snažil spát, tím byl mokřejší, jak se na něj lepil ten studený chomáč vlasů. A za ním byl Xiao Chiye, který voněl jako ten modrý kapesník.

Shen Zechuan otevřel oči a řekl: „Teď je moje oblečení mokrý.“

Nikdo neodpověděl.

Shen Zechuan pokračoval: „Přestaň předstírat, že spíš.“

„Xiao'Er.“

Shen Zechuan se ve tmě podepřel rukama a řekl: „Xiao Ce'ane, ty seš vážně debil.“

Ten debil mu z ohleduplnosti podal suchý kapesník, otočil se k němu zády a čekal.

+++

Mezitím Ding Tao na střeše stáhnul ruce a řekl: „Je tu taková zima. Obávám se, že to tuhle zimu nebudeme mít lehký.“

Gu Jin mu podal vak s vínem, promnul si ruce a řekl: „Držíme hlídku už druhou noc. Zejtra ráno by nás měl někdo vystřídat.“

Ding Tao se napil vína, což ho trochu zahřálo, založil si ruce do rukávů a také si lehl. Při pohledu na noční oblohu řekl: „Dneska v noci se taky nic neděje.“

„Úkol je náročný a cesta je dlouhá.“ Zadělal Gu Jin vak s vínem, když v tom mu náhle cuklo v uších. Okamžitě se převrátil na břicho, jeho oči se pohybovaly tam a zpět v nekonečné temnotě jako sokol.

Ve větru se ozval rychlý zvuk šlapání po sněhu. Gu Jin jednal rozhodně a švihl rukou, aby odrazil letící čepel. Pak špitl: „Severozápadní roh!“

Ding Tao ihned vyskočil, přeskočil střechu a bleskovým pohybem ruky sekl do tmy.

Uhlově černý hábit se v noci hladce vyhnul jeho ráně. Jako duch se skryl ve stínu ve snaze uprchnout. Pružný Ding Tao zůstal viset z okapu hlavou dolů. Nečekal, že mu v tu chvíli přímo do obličeje vletí ocelové jehly. Odrazil je násadou štětce, ale když se znovu podíval, pachatel byl už pryč.

Ding Tao tiše přistál na zemi. Jeho umění qinggong bylo natolik výjimečné, že po sobě nezanechávalo žádné stopy.

Gu Jin se rozhlédl po okolí a řekl: „Vynikající bojová umění. Kdo by si pomyslel, že unikne mým očím. Tao-zi, dokážeš říct, kdo to byl?“

Ding Tao sebral ocelové jehly z verandy a sevřel je mezi konečky prstů, aby si je prohlédl. Během krátké chvíle toho dokázal hodně zjistit: „Jsou tenké jako vlasy, namočené v hadím jedu. Nepochází z Qudu, ale jsou dovezené z přístavu Yongquan ze třinácti měst Juexi. Jeho qinggong byl dobrý a jeho schopnost skrýt svůj dech výjimečná. I když s sebou neměl široký meč, pravděpodobně patří k císařské tělesné stráži.“ Vložil si opatrně ocelové jehly do své vlastní bambusové trubky a vyskočil zpět na střechu.

„Císařská stráž odvolala spoustu svých členů z úřadu. Kvalifikovaných mužů je ve čtvrté třídě a níž málo.“ Řekl Gu Jin: „Kdo by v tuhle hodinu chodil do sídla našeho prince, aby tu slídil?“

„Těžko říct.“ Dotkl se Ding Tao ve strachu své hrudi. „Málem mi propíchnul knihu.“

Gu Jin, ztracený v myšlenkách, se napil vína.

Ding Tao se posadil se zkříženýma nohama a začal tichým tónem říkat: „Ta kniha mě provází už dlouho. Navíc to byla odměna od choti dědičného prince. I když jsme bojovali s těma bianšskejma plešounama, nikdy se jí nic nestalo. Tohle bylo těsný. Vážně hodně těsný. Je tam napsáno tolik důležitejch věcí. Věděls, že knihu mýho otce ukradli, když mu podřízli hrdlo? Můj bože. Mam v ní zapsaný všechny důležitý věci. Už tenkrát sem se za ní hnal, až sem málem umřel. Jin-ge, řikám ti. Každej chlap by si měl vést deník, protože ve stáří začne zapomínat. Tak jako ty. Celej den piješ tolik vína, že před čtyřicítkou pravděpodobně zapomeneš, kolik peněz už sis nakřečkoval. Proč neřekneš mě? Já si to zapíšu a zapamatuju...“

Gu Jin si nacpal do uší vatu a začal meditovat.

Dalšího dne se Shen Zechuan probudil jako první. Nespal. S Xiao Chiyem za sebou se oba celou noc přetahovali o přikrývku sem a tam. Kromě toho Shen zechuan ani nedokázal pořádně zabrat s takovým hromotlukem vedle sebe.

Xiao Chiye ležel nehybně v klidném spánku, zatímco objímal polštář.

Shen Zechuan čekal, až se probudí. Místo toho se ale nakonec dočkal něčeho jiného. Ta jeho vztyčená část těla se mu přitiskla na hýždě. Překypující elánem, horká a úplně zřejmá. Teplota v posteli stoupla. Nevěděl, jestli Xiao Chiyeho probudilo horko nebo jeho tvrdost. V každém případě chraplavým hlasem zaklel a jedním plynulým pohybem se posadil. Hodil polštář na stranu a pohlédl na Shen Zechuana, jen aby viděl, že ho sleduje. Jednou rukou se chytl za vlasy a druhou popadl deku, jíž ho zakryl, aby nekoukal. Pak vstal z postele a zamířil rovnou do koupelny, aniž by si nazul boty.

Chen Yang čekal venku a poslouchal jakékoliv známky aktivit zevnitř, když uviděl Shen Zechuana vyjít ven. V ten moment nějak nevěděl, co říct, ale Shen Zechuan zcela přirozeně ukázal směrem k lázeňské místnosti a odešel.

V době, kdy se Xiao Chiye vrátil, už měl čistou hlavu. Trochu se nasnídal a přitom poslouchal Chen Yanga vyprávět o včerejším vetřelci.

„Císařská tělesná stráž?“ Zamyslel se Xiao Chiye na chvíli, než pokračoval: „Nepřišel kvůli mně. Pravděpodobně to bude někdo, kdo měl dohlídnout na Shen Lanzhouho.“

„Pak je to člověk císařovny vdovy.“ Řekl Chen Yang. „Ale schopných mužů je teď málo, tak jak by se někdo takový mohl nacházet mezi císařskou tělesnou stráží?“

„Vody císařské tělesné stráže pramení hluboko...“ Vstal Xiao Chiye. „Teď pudu k rannímu zasedání dvora. Znovu si promluvíme, až se vrátim.“

+++

Když se zasedání dvora začalo chýlit ke konci, posadil se Li Jianheng, držící se ohřívače rukou, do síně Mingli a sledoval, jak se různí funkcionáři rozmístili po obou stranách. Přitom se s obavami zeptal: „...Takže byl rozsudek vynesen?“

Xue Xiuzhuo poklekl a řekl: „Abych odpověděl Vašemu Veličenstvu, Ji Lei se plně doznal ohledně svého úmyslu vzbouřit se na lovištích Nanlin. Důkazy proti němu jsou nyní přesvědčivé. Soudní dvůr pracoval celou minulou noc, aby vám byl starší sekretariátu Hai dnes schopný předložit jeho přiznání. Půl měsíce před a po případu frakce Hua vedly tři soudní kanceláře opakovaně společné procesy. Dva zástupci velitelů a čtyři pomocní velitelé císařské tělesné stráže v čele s Ji Leiem jsou všichni odsouzeni k okamžité popravě stětím, zatímco soudce a doprovodní velitelé praporu z lovišť Nanlin jsou odsouzeni k vězení, kde budou na popravu čekat.“

„Jestli byl rozsudek vynesen, tak je vše, jak má být.“ Řekl Li Jianheng. „Pracoval jsi tvrdě, starší sekretariátu. Neměl bys tak dlouho stát. Přineste mu židli.“

Jakmile se Hai Liangyi posadil, Li Jianheng pokračoval: „Od rodu Hua je skutečně odporné spolčit se s eunuchy a císařskou tělesnou stráží, za účelem povstání! Pan Rugui, jako ředitel ředitelství ceremoniálů držící štětec, toužil jen po moci a bohatství. Je podlý a nenapravitelný. Takový člověk nesmí být držen ve vazbě, měl by být okamžitě sťat! To, co mi předtím starší sekretariátu řekl, mi způsobuje dodnes bezesné noci. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl, že odteď budu tvrdě pracovat pro prosperitu státu.“

Hai Liangyi okamžitě vstal a znovu se uklonil.

Li Jianheng rychle zvedl ruce a řekl: „Posaď se, starší sekretariátu, prosím, posaď se. Existuje stále hodně záležitostí, u kterých budu potřebovat radu staršího sekretariátu a doufám, že budou v budoucnu všichni pracovat jako jeden, aby mi pomohli. Pokud budete mít, co říct, můžete zde směle vyjádřit svůj názor.“

Xue Xiuzhuo překvapeně vzhlédl, ale jeho výraz zůstal neutrální. Společně s ostatními úředníky po své levici i pravici poklekl, chválíc takové rozhodnutí.

Li Jianheng vzrušeně pokynul všem, aby vstali. Sám řekl ještě několik slov, než je propustil a pozval pouze staršího sekretariátu Haie, aby zůstal a povečeřel spolu s ním.

Xiao Chiye byl náhodou s Xue Xiuzhuem, když vycházel ven.

Xue Xiuzhuo řekl: „Zajímalo by mě, co místokrál řekl Jeho Veličenstvu. Kdo by si pomyslel, že Jeho Veličenstvo prokáže moudrým takovou úctu.“

„Jeho Veličenstvo je mladé a silné a teď akorát nastává ten pravý čas, aby ukázalo, co v něm je. I kdybych neřekl nic, stejně by to udělalo samo do sebe.“ Řekl Xiao Chiye. „Dvůr pro soudní přezkum byl v těchto dnech hodně zaneprázdněn. Pro vaší excelenci Yanqinga to muselo být těžké.“

„Člověk se přirozeně stará o všechny záležitosti, které se týkají jeho funkce. Je to mou povinností.“ Jak Xue Xiuzhuo mluvil, podíval se na Xiao Chiyeho s úsměvem. „Slyšel jsem, že místokrál poslední dva dny pilně dojíždí na horu Feng. Je tam něco zábavného?“

Xiao Chiye se také usmál a odpověděl: „První sníh na hoře Feng nemá na světě obdoby a navíc tam bylo nedávno spatřeno několik jelenů. Přemýšlel jsem, že si trochu zalovím. Kdybyste měl čas, chtěl byste se tam zajet společně podívat?“

Xue Xiuzhuo lehce mávnul rukou a řekl: „Já jsem jenom slabý učenec. Co bych tak mohl vědět o lovu? Nechtěl bych kazit místokráli náladu.“

Oba muži se rozešli u vchodu do paláce. Jak ho Xiao Chiye viděl se vzdalovat, jeho dřívější úsměv pohasl.

Chen Yang už na něho čekal u kočáru. Když dorazil, zvedl pro něho závěs a zároveň řekl: „Místokráli, ctihodný shifu již vyrazil do Qudu.“

Xiao Chiye přikývl. Chen Yang chvíli váhal, než pokračoval: „Náš člověk u dvora pro soudní přezkum přinesl zprávu, že je Ji Lei mrtvý.“

Xiao Chiye se zeptal: „Jak zemřel?“

Chen Yang zagestikuloval a tiše řekl: „Byl stažen z kůže tak, že nevypadal ani jako člověk ani jako duch. Včera v noci byl na pokraji smrti, ale Xue Xiuzhuo ho nechal držet se posledního dechu, dokud nebylo Jeho Veličenstvu předloženo přiznání. Teprve potom ho nechal vydechnout naposledy.“

Xiao Chiye se mlčky posadil.

Chen Yang řekl: „Ji Lei před pěti lety v císařské věznici vyslýchal Shen Zechuana a nechal Fengquana, aby ho veřejně ponížil oslí pečení. A nyní mu to Shen Zechuan vrátil oko za oko a proměnil Ji Leie v... Pomstychtivá povaha té osoby je evidentní. Místokráli, mezi ním a námi je také nepřátelství. Je příliš nebezpečné ho nechávat zůstávat s námi.“

Xiao Chiye si zatočil prstenem na palci, ale neodpověděl.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 36.

Vůně

Shen Zechuan z ničeho nic napodobil Xiao Chiyeho čin z minula a vstříkl mu vodu tváře, jen aby získal příležitost mu oblečení vytrhnout z ruky. Xiao Chiye, který na chvíli nebyl schopný otevřít oči, se natáhnul pro suchý ručník a Shen zechuanovi jím zakryl hlavu a začal třít. Shen Zechuan se v tu dobu pořád oblékal a Xiao Chiyeho počínání ho vyvedlo z rovnováhy. Vzteky zavrčel a Xiao Chiyemu svojí ještě holou nohou podkopnul židli pod zadkem. Xiao Chiye okamžitě natáhnul obě nohy a pevně je obtočil kolem Shen Zechuana, kterého si násilím přitáhl k sobě. Pak pokračoval v hrubém sušení jeho vlasů, jakoby snad utíral štěně.

„V tom případě si vyberu sám!“ Vyštěkl Xiao Chiye.

„Ty... ty... zkurvy... 'Er!“ Díky tření ručníku nebyl Shen Zechuanův hlas chvilkami skoro slyšet. Xiao Chiye ho dal pryč. Bez dalších slov chytl Shen Zechuana jednou rukou za bradu, zatímco jeho druhá ruka sjela po jeho zátylku až k pasu a bok��m.

„Zkurvysyne.“ Řekl Xiao Chiye. „Řek si mi zkurvysyne?“

Shen Zechuanův pásek ještě nebyl pořádně uvázán, na sobě měl Xiao Chiyeho staré oblečení, které na něm volně viselo tak, že mu byly vidět klíční kosti. Kapky vody z jeho těla smáčely Xiao Chiyemu konečky prstů, až se změnily v jednu tím jediným sametovým dotekem.

„Neřek.“ Chytl Shen Zechuan Xiao Chiyeho ruku a nedovolil jí se dál pohnout. „Jak se říká - člověk by měl denně rozjímat nad třemi aspekty. Druhý mladý pán by se nad sebou měl skutečně zamyslet.“

„Nerozumíš tomu.“ Hbité Xiao Chiyeho prsty se ihned přetočily, aby obratem sevřely Shen Zechuanovu ruku. „První slovo, který sem uměl říct, bylo zkurvysyn. Už dlouho ti řikám, že tvůj druhej mladej pán je chuligán. Nemá absolutně žádnej smysl, abych se nad sebou zamejšlel. A neni ten tvůj pas až moc útlej?“

„To ses jen ty ještě tolika nedotýkal.“ Odpověděl mu Shen Zechuan bezcitně.

„To je pravda,“ Předstíral Xiao Chiye, že ho nepochopil a pokračoval: „Samozřejmě sem se tvýho pasu ještě tolikrát nedotknul.“

Shen Zechuan už s ním v tomhle představení pokračovat nechtěl. Jednou rukou si utáhnul pásek a řekl: „Protože ses mě už na oplátku dotknul, je tahle záležitost vyřešená.“

Xiao Chiye uvolnil nohy, které měl omotané okolo Shen Zechuana a Shen Zechuan si konečně dopnul pásek. Od tření ručníkem měl úplně rudé tváře.

Xiao Chiye, kterému začínalo být horko, vstal, aby sebral východní perlu ležící na zemi a náhodou znovu zahlédl Shen Zechuanovy holé nohy. Na okamžik se zarazil, než se rychle narovnal a ustoupil o dva kroky, jen aby je vzápětí udělal zpátky.

„Čas spát.“

Shen Zechuan si nalil misku horké zázvorové polévky. Po vypláchnutí úst si znovu kýchnul. Xiao Chiyemu připadalo komické, jak vypadal, když kýchal, asi jako kočka.... Sám si namočil kapesník do studené vody a otřel si tvář.

„Tudy ne,“ Svlékl se Xiao Chiye a ukázal na svou postel. „Ty budeš spát tady.“

Shen Zechuan si otřel pusu. „Pak můžeme přeskočit formality.“ Řekl a rovnou se mu posadil na postel.

Xiao Chiye odsunul stoly i židle a na uvolněné místo si přitáhl xumi pohovku na vzdálenost jednoho kroku od Shen Zechuana. Pak si lehl a položil si hlavu na založené ruce: „Lanzhou, zhasni lampu.“

Shen Zechuan sfouknul lampu a zachumlal se pod deku zády k Xiao Chiyemu.

Venku stále sněžilo, ale uvnitř bylo teplo a ticho.

Xiao Chiye zavřel oči a vypadal, jakoby spal. Pocit dotyku Shen Zechuana na konečcích jeho prstů přetrvával a v tuhle chvíli byl v naprosté tmě snad ještě živější. Otevřel oči, zahleděl se na strop a začal přemýšlet o Libei.

Mudrcem se mohl stát pouze ten, jež byl bez tužeb.

Když ho jeho shifu učil střílet z luku, akorát bylo období, kdy byly pastviny v Libei bujné. Sám seděl na plotě na okraji koňského výběhu a s hlavou podepřenou rukama vzhlížel k azurově modré obloze.

Zuo Qianqiu se ho zeptal: „Na co myslíš?“

Kolem Xiao Chiyeova krku visel kostěný prsten. Zahýbal lýtky a řekl: „Chci orla. Shifu, chci lítat.“

Zuo Qianqiu, který seděl na druhé straně, se na něho podíval, plácl se po zátylku a řekl: „I ty jsi chlapec pohlcený touhami. Ale člověk se může stát mudrcem jedině tehdy, když žádné nemá. Mnoho věcí se nakonec stane tvojí klecí, jakmile po nich začneš toužit.“

Neposedný Xiao Chiye se oběma rukama chytil zábradlí a rychle se z něho pověsil hlavou dolů. Jeho malá róba mu ihned spadla do drnů trávy a prachu na zemi a zároveň mu zakryla obličej. „Je lidská přirozenost něco chtít.“

„Chtít je předehrou k radosti a neštěstí.“ Držel Zuo Qianqiu v rukách svůj vlastní velký luk a pečlivě si ho otíral. „Když uznáš, že jsi jenom pouhý smrtelník s touhami, budeš ovlivněn úvahami o zisku a ztrátě. Jakmile to budeš chtít, budeš to muset získat. S takovou povahou z tebe bude vlče. Ale A-Ye, v budoucnu bude hodně věcí, které budeš chtít, ale nikdy je nezískáš. Co budeš dělat potom?“

Xiao Chiye přistál na trávě, chytl lem svojí róby a chytil velkou kobylku. Stiskl ji a řekl nesměle: „Otec říká, že kde je vůle, je i cesta. Není nic, co by se nedalo získat.“

Zuo Qianqiu si povzdychl a pomyslel si, že je přeci jen ještě moc malý. Bezmocně tedy ukázal na oblohu a řekl: „Dobře. Chceš létat, ale opravdu můžeš?“

Xiao Chiye pustil kobylku a zvedl hlavu, aby se podíval na Zuo Qianqiuho. Se vší vážností odpověděl: „Můžu se naučit krotit orly. Jakmile jednoho zkrotím, jeho křídla budou patřit mně. Obloha, po které poletí, bude oblohou, po které poletím já. Shifu, člověk musí být přizpůsobivý.“

Zuo Qianqiu se na něho dlouho díval, než řekl: „Jsi silnější než já... Já sem jenom hlupák, co se nedokáže přizpůsobit okolnostem.“

Xiao Chiye napodobil orla, když rozpřáhl ruce a popoběhl několik kroků ve větru v trávě. Pak řekl: „Taky chci zkrotit koně.“

„Orli i koně jsou tvorové se silnou vůlí.“ Následoval ho Zuo Qianqiu a pokračoval: „Vypadá to, že náš A-Ye má rád lidi, kteří jsou vzdorovití a těžko zkrotitelní.“

„Krocení.“ Řekl Xiao Chiye. „To je to, co se mi líbí. Ten proces.“

Pomyslel si Xiao Chiye.

Ne, že by se mu ten proces jen líbil. On si ho vyloženě užíval. Bylo to jako mučit orla. Nenechat ho spát sedm dní a čtyři ho nekrmit. To celé vydržet, dokud se mu nenaježí peří a jeho oči se nezmenší do velikosti sezamových semínek. Teprve až bude poslušně poslouchat rozkazy, ho vzít na lov.

A teď byla sexuální touha jeho nově získaným orlem. Xiao Chiye mírně naklonil hlavu a podíval se na Shen Zechuanova záda. Jeho svažující se oděv mu odkrýval zátylek. Ve tmě vypadal jako kus neleštěného nefritu, který byl na dotek slovy jen těžce popsatelný.

Xiao Chiye byl opět tvrdý.

Nepohnul se, ani neodvrátil zrak. Nevěřil, že by ho tento druh povrchního chtíče dokázal ovládnout. Nevěřil, že by podlehl takovému hrubému instinktu.

Před svítáním dalšího dne se oba muži ve stejnou chvíli posadili, jakoby toho měli konečně dost.

Strážný, který se celou dobu rozvaloval na střeše, vydechl horký vzduch a přitom sledoval, jak služebné vstupují spořádaně do místnosti. „Huh, včera v noci se nic nestalo.“

Ten, který pil víno řekl: „Neuspěl.“

Ten, který držel štětec, se podezřívavě zeptal: „A to víš jako jak?“

Ten, který pil víno, se posunul a pohlédl na Shen Zechuana, jež akorát vyšel ze dveří. „Tak se na něj podivej, hejbe se úplně normálně. Kromě černejch kruhů pod očima vypadá očividně odpočatě.“

Oba muži systematicky otočili hlavy a jejich oči spočinuly na Shen Zechuanovy. Pak se ohlédli i na Xiao Chiyeho, který vyšel za ním.

Ten, který držel štětec, řekl: „...Druhý mladý pán nevypadá moc šťastně.“

Ten, který pil víno odpověděl: „Je sexuálně frustrovanej.“

Chen Yang přehodil přes Xiao Chiyeho kabát. Když si všiml jeho vážného výrazu, zeptal se: „Místokráli, něco udělal?“

Xiao Chiye přikývnul: „Uh-huh. Dalo by se to tak říct.“

Chen Yang vyděšeně řekl: „Včera v noci...“

„Je to docela profík v předstírání spánku.“ Zajistil si Xiao Chiye meč Langli a navzdory sněhu sestoupil po schodech dolů. „Vyražme na vojenský cvičiště na hoře Feng.“

Chen Yang ho následoval a řekl: „Dnes není nikdo ve službě. A sněží. Místokráli...“

Xiao Chiye se vyšvihl na koně a ztišil hlas: „Du se podivat na nový vybavení, který akorát dorazilo. Řekni Gu Jinovi a Ding Taovi, aby na něj dohlídli.“

Chen Yang přikývl.

Xiao Chiye zvedl hlavu a pohlédl na oba muže na střeše: „Jestli ho znova ztratíte, tak se můžete klidně ztratit taky.“

Obě hlavy, které se přes střechu vyklonily, jednotně přikývly, než se zase stáhly zpátky.

Ding Tao si knihu i štětec zase bezpečně uchoval na hrudi a řekl: „To je skvělý. Ze stráží druhýho mladýho pána jsme se proměnili v jeho stráže.“

Gu Jin zatřásl zbytkem vína a řekl: „Mam takovej pocit, že by se klidně dokázal sám postavit osmi mužům. Tak na něj prostě dáme pozor.“

„Jen ho neztratit z dohledu.“ Připravil se Ding Tao a pak si obě ruce položil zdvořile na kolena. Chvilku jenom tak seděl, než řekl: „Ale kde je?“

Oba muži se na sebe podívali, pak okamžitě vstali a řekli: „No do prdele!“

+++

Shen Zechuan jedl pařený knedlík a přitom si otevíral zadní dveře do chrámu Zhao Zui. Ji Gang tou dobou akorát praktikoval stínový box na nádvoří. Jakmile uviděl přicházet Shen Zechuana, otřel si ručníkem pot a zeptal se: „Proč jsi dnes přišel?“

Shen Zechuan odpověděl: „Za pár dní už budu mít hodně práce. Dnes se to akorát hodí.“

Velký rádce Qi spal mezi hromadou papírů. Jeho chrápání dunělo jako hrom, proto Ji Gang se Shen Zechuanem nevstoupili dovnitř, ale posadili se na verandu.

Ji Gang si otřel obličej a zeptal se: „V poslední době jsi nepraktikoval bojová umění, že?“

Shen Zechuan si odrhnul rukáv, aby ukázal modřiny z boje se Xiao Chiyem z předchozího dne. „Jednou jsem bojoval se Xiao'Erem.“

Ji Gang byl nejdříve překvapený, ale pak se rozzuřil: „On se tě vážně odvážil udeřit?!“

„Hádám, že chtěl vidět moje vnitřní bojová umění.“ Shrnul si Shen Zechuan rukáv zpátky a pokračoval: „Shifu, jemu nebesa skutečně požehnala. Jeho postava je ještě o stupínek lepší, než prince z Libei. Jeho úderům jsem čelil boxerským stylem rodu Ji, ale bylo to, jako když se mravenec snaží otřást stromem. Vůbec jsem s ním nepohnul.“

„Tehdy, když Zuo Qianqiu opustil hlavní město, zamířil do průsmyku Luoxia, kde se setkal s Feng Yishengem, který pocházel z průsmyku Suotian.“ Řekl Ji Gang. „Feng Yisheng přijal Zuo Qianqiuho za svého adoptivního syna a předal mu umění boje se širokým mečem rodu Feng. V době, kdy začal Zuo Qianqiu učit Xiaa druhého, už se pravděpodobně jednalo o bojový styl, který zahrnoval směsici bojových umění z různých škol, čímž se liší od nás. Ale styl rodu Ji má přirozeně silné stránky rodu Ji. Kdyby ses s ním utkal pouze v technice se širokým mečem, byl bys schopný porovnat rozdíly.“

„Meč Langli byl ukován slavným řemeslníkem na účet vrchní velitelky rodu Qi. Dokáže proříznout kov, jakoby sekal blátem. Běžné meče jsou proti němu k ničemu.“ Řekl Shen Zechuan zamyšleně.

„Meče ukované řemeslníky rodu Qi jsou všechno široké meče generálů, speciálně navržené pro boj na bitevních polích. Podívej se na meč Langli Xiaa druhého. Kdyby se ocitnul na bitevním poli, dokázal by rozštípnout lidské kosti jedním přímým sekem. Byl navržený přesně tak, aby odpovídal síle jeho paže.“ Jak Ji Gang mluvil, oklepával si sníh z bot. „Pokud jde ale o nás, je dost možné, že bychom si na něj nebyli schopni zvyknout, ani kdybychom k tomu dostali příležitost. O svůj meč se ale bát nemusíš. Shifu už pro tebe jeden našel.“

„Můj meč?“ Byl Shen Zechuan mírně zaskočen.

„Císařská tělesná stráž je dobré místo.“ Usmál se na něho Ji Gang. „Čas, který jsi u ní zatím strávil, je krátký, ale v budoucnu pochopíš, že je to místo plné skrytých talentů. Ona, Qi Zhuyin, má možná slavné řemeslníky, ale ani císařská tělesná stráž o ně nemá nouzi. Pořád mám na paměti ten Ji Leiův meč. Jakmile ti ho shifu přinese a dá ho překovat starému příteli, nebude o nic horší než meč Langli Xiaa druhého!“

„Neměl Ji Lei xiuchunský meč?“

„Xiuchunský meč většinou nosil s sebou, ve své sbírce měl však také meč mého otce.“ Odfrkl si Ji Gang. „Proč ještě není mrtvý? Jakmile ho soudní dvůr odsoudí, zapečetí ten meč ve zbrojnici. Jakmile bude tam, najde si shifu cestu jak ho získat.“

„Mučí ho už dlouho,“ řekl Shen Zechuan tiše. „Už to o moc déle nevydrží.“

„Našel jsi před podzimním lovem tu osobu, jak jsem tě žádal?“ Vzpomněl si najednou Ji Gang a rychle se zeptal.

„Našel,“ usmál se Shen Zechuan. „Čekám, až se objeví.“

+++

Xiao Chiye se nevrátil ani v čase večeře a tak Shen Zechuan odpočíval ve svém vlastním domě. Byla už hluboká noc, když venku zaslechl spěšné kroky. Hned na to někdo zaklepal na dveře. Shen Zechuan chtěl předstírat, že nic neslyšel, ale v tom se ozval hluk od okna. Xiao Chiye jej pochvou zvedl a zapískal. Meng přistál na parapetu a spolu s ním naklonil hlavu dovnitř.

„Dohodli sme se, že budeme spát spolu,“ nebyl Xiao Chiye spokojený. „Pročs utek zas sem?“

Shen Zechuan oknem prohodil polštář a Xiao Chiye ho chytil. Shen Zechuanovi tak nezbývalo, než vstát, chytit si deku a jít otevřít.

Xiao Chiye, který v náruči nesl jeho polštář, si k němu z ničeho nic přičichl a zeptal se: „Navoněl ses?“

Shen Zechuan odpověděl: „Jistě. Používám 10 jinů (5 kg) šminek denně.“

„Vážně?“ Usmál se Xiao Chiye.

Shen Zechuan šel napřed. Když stál Xiao Chiye za ním, ani noční vítr se k němu nedostal.

Cítíc na zátylku chlad, Shen Zechuan se z ničeho nic ohlédl. Xiao Chiye ho prstem poškrábal a pak si k němu trochu pochybovačně přičichl.

„Co je to na tobě za vůni?“ Přemýšlel Xiao Chiye.

„Kouř...“ Přehodil Shen Zechuan Xiao Chiyemu přes hlavu deku a klidně odpověděl: „Je to pach střelného prachu na tobě.“

Xiao Chiye zůstal na chvíli nehybně stát, než rychlostí blesku zvedl okraj přikrývky a zabalil do ní i Shen Zechuana.

S hlavou vyčnívající z okapu vylovil Ding Tao rychle malou knížku a vzrušeně zvolal: „Výborně, druhý mladý pane! Chytil jste ho!“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 35.

První sníh

Mráz byl kousavě studený, když jim vítr foukal do rukávů. Právě v tu chvíli Shen Zechuan z ničeho nic otočil hlavu, aby si kýchnul, čímž úspěšně rozptýlil konfrontaci, která se akorát chystala propuknout. Byl celý mokrý, když rukou mávnul na Xiao Chiyeho a zeptal se tlumeným hlasem: „Nemáš kapesník?“

Xiao Chiye udělal krok vpřed a jeden mu podal.

Špička Shen Zechuanova nosu byla od mrazu rudá a stejně tak konečky jeho prstů. Modrý kapesník si vzal a zakryl si jím nos i ústa. Teprve pak Xiao Chiye beze spěchu otevřel deštník. Aniž by však Shen Zechuanovi uvolnil cestu, zeptal se: „Kdes byl?“

Shen Zechuan odpověděl: „Hrát si.“

„V každym případě seš můj strážce. Když si pudeš někam hrát, musíš o tom informovat kancelář.“ Řekl Xiao Chiye. „Je vážně znepokojující, když utečeš bez jedinýho slova.“

„Nechal jsem svůj autorizační token ve veřejných lázních. Druhý mladý pán ho neviděl?“ Přičichl si Shen Zechuan ke kapesníku. Voněl hezky - vůbec ne jako obvyklé kadidlo, které běžně používali šlechtici, ale spíše jako vzdouvající se vlny silného, udatného větru pod spalujícím sluncem. To byla Xiao Chiyeho vůně.

Moc hezká.

Shen Zechuan sklopil oči, skoro byl tou vůní fascinován. Tohle bylo sluneční světlo mimo jeho dosah, duch, kterého v tomhle životě už neměl. Část jeho nechtěla ten kapesník vrátit a tak koutkem oka pohlédl na Xiao Chiyeho, vypadajíc, jakoby chtěl něco říct, ale váhal.

„Ne, neviděl.“ Dotkl se Xiao Chiye své hrudi, ale předmětu, který hledal, se nedotknul. Oči k němu stočil zpátky akorát včas, aby ještě stihl ten jeho pohled. Zaskočený řekl: „Co neetickýho si udělal, že se na mě takhle díváš?“

„Kdo ví?“ Řekl Shen Zechuan trochu samolibě. „Udělal jsem toho hodně.“

„Rád si to poslechnu.“ Řekl Xiao Chiye.

„Noční rozhovor od srdce by měl probíhat spíše uvnitř. Tady je docela zima.“ Zakašlal Shen Zechuan a pokračoval. „Mají lázně ještě otevřeno?“

„Zavřeno.“ Odpověděl Xiao Chiye. „Jestli se chceš vykoupat, budeš muset jít ke mně. Máš špatný zdraví. Mam zavolat doktora, aby se na tebe podival?“

„To by bylo skvělé,“ chytil se hned Shen Zechuan. „Když v tom bude figurovat druhý mladý pán, ušetřím na poplatku za konzultaci.“

„Ještě ses ani nezotavil z vážný nemoci. Když tu budeš takhle pobíhat, akorát se ti to zhorší. Pověřim někoho, aby ti v budoucnu dělal doprovod.“ Uvolnil mu Xiao Chiye galantně cestu.

„Tak pojď. Druhej mladej pán ti podrží deštník a doprovodí tě dovnitř.“

Shen Zechuan se podíval na Xiao Chiyeho rameno, které bylo vyšší než on sám a pak se mu znovu podíval do očí a usmál se: „Také můžu nést deštník, když si stoupnu na špičky.“

„Já nerad nosim závoje.“

Xiao Chiyeho boční profil byl elegantní, s rovným nosem a pěknou siluetou.

„Seš moc malej.“

Shen Zechuan s ním prošel hlavním vchodem, než řekl: „Ne, to ty seš neobyčejně vysokej.“

„Když sem byl mladší, byl sem o pár hlav menší, než můj dage. To mě štvalo, tak sem každej den trénoval bojový umění a vytvořil si zvyk pít před spaním mlíko.“ Překročil Xiao Chiye dlouhýma nohama louži a pokračoval: „Kdo by čekal, že až mi bude asi třináct, nebo čtrnáct, moje vejška skutečně raketově vystřelí?“

„Neni to skvělý?“ Odpověděl Shen Zechuan: „Můj dage byl taky hodně vysokej.“

Déšť ustal, ale sníh zesílil.

Xiao Chiye zvedl okraj deštníku, aby se na sníh podíval a řekl: „Ale to už je dávno.“

Shen Zechuan se na sníh podíval také a zopakoval: „Už je to dávno.“

„Novej císař nastoupil na trůn a udělil všem amnestii.“ Odmlčel se na chvíli Xiao Chiye, než pokračoval. „Síla i vliv císařovny vdovy zeslábly. Můžeš opustit Qudu a jít si kam chceš.“

„Pak zapřít svoje jméno a žít inkognito, zapomenout na svou minulost a zůstat po zbytek života průměrným člověkem.“ Řekl Shen Zechuan mírně. „Tohle by mi neměl radit ten, kdo mě nenávidí.“

„Nenávidim kavalerii Biansha,“ řekl Xiao Chiye chladně. „A taky nenávidim Shen Weie.“

Shen Zechuan odpověděl: „Měl bys nenávidět i mě.“

Xiao Chiyeho oči se zachvěly. Shen Zechuan pokračoval: „Jsem muž, který žije z nenávisti.“

Sněhové vločky padaly na kamenné kostky a během okamžiku roztály.

Xiao Chiye řekl: „Tvoje současný já nejvíc rozumí těm slovům z doby před pěti lety.“

„Žít je mnohem bolestivější, než zemřít.“ Rozesmál se Shen Zechuan. Vydechl a řekl Xiao Chiyemu. „To není pravda. Nenávist samotná je smrt rozčtvrcením, je to jako nůž, co ti dlabe maso. Den co den. Každý nakonec otupí. Na světě není nic, co by mě mohlo znovu přímět cítit bolest. Nevadí mi takhle žít. Opakovaně mi radíš, abych to nechal už být, ale ty sám nejlépe chápeš, že přestat nikdy nebylo něčím, co bysme si ty nebo já mohli vybrat. Jestli ti vřelost a něha pomůžou cítit se lépe, pak mi nebude vadit hrát o trochu déle.“

Během toho, co mluvil, zvedl Shen Zechuan ruku a přejel ledovým prstem po Xiao Chiyeho pevných zádech. Pak řekl skoro šeptem: „Existují věci, které jsou nádherné, když se na ně díváš skrze mlhu, ale když se na ně podíváš zblízka, zjistíš, že je to jen hromada mrtvých kostí.“

Xiao Chiye počkal, až ruku stáhne, než netrpělivě zatřásl deštníkem. „Kosti mrtvých se druhých takhle nedotýkají.“

Shen Zechuan se usmál a akorát se chystal vykročit vpřed, když ho Xiao Chiye chytl kolem ramen. „Ty máš teda kuráž...“ Sevřel ho o něco pevněji, než pokračoval: „...dotýkat se svýho druhýho mladýho pána, když tak strašně smrdíš krví. Přes deset mužů na nádvoří tě nedokáže uhlídat, tak kam si myslíš, že deš? Spi se mnou.“

Shen Zechuan byl zaskočen, Xiao Chiye pokračoval: „Laskavost, kterou si mi prokázal tim, že si mi zachránil život, sem měl vždycky na paměti a opakovaně sem ti dával šanci. Ale ty se ke mě pořád chováš jako k blbečkovi, kterýmu můžeš nakukat cokoliv. Tolik tě baví mě trápit? Jestli jo, tak proč se neusmíváš? Shen Lanzhou, no tak, copak si neřikal, že ti nebude vadit hrát o trochu dýl?“

Jakmile to dořekl, odhodil deštník, o krok přistoupil a jednoduše si Shen Zechuana přehodil přes rameno.

Shen Zechuana se svěšenou hlavou přemohla závrať. Okamžitě si zakryl nos i pusu kapesníkem a vztekal se: „Xiao'Er-“

Xiao Chiye řekl: „Jestli se jenom pohneš, okamžitě obrátim Qudu vzhůru nohama a zjistim, kdo ti zevnitř nebo zvenčí pomoh uprostřed noci někoho zabít.“

„Do toho!“ Jen co Shen Zechuan otevřel pusu s ním Xiao Chiye škubnul tak silně, až se málem pozvracel.

„Podivejme, jak rychle dokážeš utýct, když je v lázních díra, kudy se procpeš.“

Se Shen Zechuanem přes rameno přeskočil Xiao Chiye nízké zábradlí a prošel dvorem s vadnoucí zelení. Rychle vstoupil skrz měsíční bránu a zamířil přímo do svého pokoje.

Muž rozvalený na střeše, který je v tichosti sledoval, vystrčil hlavu, aby se podíval a údivem zamlaskal. „Ještě před chvílí vypadal zdvořile a kultivovaně, usmíval se a povídal si, tak proč ta náhlá změna?“

„Ten kluk nechce bejt s druhym mladym pánem, chápeš?“ Strážce, který poslední dobou Shen Zechuana sledoval, se napil vína shaojiu, než pokračoval: „Včera pravděpodobně tak rychle zmizel proto, že se bál, že se mu dneska v noci druhej mladej pán vnutí. Dneska odpoledne sem se byl ptát u císařský armády. Všichni tam o týhle záležitosti vědí.“

„Ohlásíme to dědičnému princi?“ Ten, který se vykláněl, vylovil malou knížečku, olízl si štětec a zamyslel se: „Uch, ale nebude to snadný popsat.“

„Tak drze si ho odnes do pokoje,“ podíval se ještě několikrát na celou situaci po očku ten, který popíjel víno,

Tou dobou už Xiao Chiye kopnul do dveří, které se s prásknutím zavřely.

„Možná radši ne... Bejt ustřiženej rukáv neni zase tak závažnej problém, ale úplně malej taky neni. Těžce by se to oběma stranám vysvětlovalo, kdybysme se špatně vyjádřili. Druhej mladej pán dostane akorát vejprask.“

Druhý strážce se zamračil, nakreslil několik tahů, než řekl: „Tak... já to jenom zaznamenám, ale ještě to nebudu hlásit. A jestli si někdy dědičný princ přijde vyrovnat účty, prostě řekneme, že druhý mladý pán využívá svého postavení a my se to prostě neodvážili bezdůvodně oznamovat.“

„Ale jak proboha utek?“ Položil si ten, co pil víno, hlavu na založené paže. Pořád to nedokázal pochopit.

+++

V místnosti hřálo topení.  Xiao Chiye Shen Zechuana nepustil, naopak ho kolem pasu přidržoval, když s ním zakroužil po pokoji, než se začal hrabat v truhle s oblečením.

„Teplý vody je tu víc než dost. Vyber si jakoukoliv vůni a jakýkoliv koupelový ořechy budeš chtít.“ Jak mluvil, otočil hlavu na stranu a otevřeně si přičichl k Shen Zechuanově pasu. „Ty nejseš ten typ člověka, co se potřebuje koupat v mlíce, okvětních lístcích a prelovym prachu, že ne?“

Shen Zechuan odpověděl: „Dej.. Budu zvracet!“

„Tak zvracej tak, jak seš.“ Vyndal Xiao Chiye oblečení uložené úplně ve spodu a truhlu zavřel, naprosto ignorujíc změť oblečení visící z nedovřené truhly ven. Pak zvedl závěs a Shen Zechuana odnesl hlouběji dovnitř, kde byl prostor rozdělen zástěnou na dvě části. Jedna strana vedla k horké vodě, zatímco v druhé byl věšák na šaty. Xiao Chiye pověsil čistý oděv na stojan a zástěnu odstranil. Potom Shen Zechuana postavil na okraj nádrže s horkou vodou a přitáhl si židli.

„Vykoupej se.“ Posadil se Xiao Chiye bez zábran a zvedl směrem k Shen Zechuanovi bradu. „Všechno je připravený, tak uvidíme, jak utečeš.“

Shen Zechuanův obličej zbělel, když se užasle ptal: „Budeš se dívat?“

Xiao Chiye si natáhl dlouhé nohy a založil ruce, než řekl: „Stydíš se? Tak příště neutíkej, co ty na to?“

„Obávám se, že ten, kdo se stydí, nejsem já.“ Odpověděl Shen Zechuan sarkasticky.

„Tak do toho - svlíkni se.“ Byl Xiao Chiye naprosto klidný a nevzrušený. „Uvidíme, kdo z nás hodí ručník do ringu jako první.“

Bez dalších slov si Shen Zechuan rozvázal pásek. Xiao Chiye ho sledoval bez sebemenšího úmyslu odvrátit oči. V době, kdy se Shen Zechuan vysvlékl až do spodního oděvu, byly jeho klouby zcela bílé.

„Jestli cejtíš bolest nebo ne, nevim,“ škádlil ho Xiao Chiye svými slovy: „ale podle toho, co vidim, seš pěkně naštvanej.“

Ještě ani nedokončil větu, když mu na tváři přistál Shen Zechuanův oděv. Xiao Chiye ho chytil a na vteřinu se usmál. Když si jej z obličeje sundal, byl už Shen Zechuan ve vodě.

Shen Zechuan se opřel o protější stranu, aniž by se otočil nebo ohlédl. Na jeho krásných hladkých zádech kondenzovaly kapky vody. Byla tak hedvábná a vlhká, až vypadala jako nefritové okvětní lístky svlažené rosou.

Xiao Chiye chvíli jenom tak seděl, než řekl: „Takhle rychle se vzdát. Copak si to neuměl vždycky se slovy?“

Shen Zechuan odpověděl: „Nikdy jsem s nimi nebyl tak tvrdý jako druhý mladý pán.“

Kdyby takovou dvojsmyslnou narážku použil jednou, budiž, ale po tolikáté už byl jakýkoliv Xiao Chiyeho ostych zcela pryč. Proto zůstal spořádaně sedět a s klidem odpověděl: „Samozřejmě.“ Po chvíli však začal sondovat: „Neřekneš mi, kde sis byl dneska v noci hrát?“

„Seš přece všemohoucí,“ řekl Shen Zechuan. „Tak si to di zjistit sám.“

„Existuje několik míst, kde můžeš někoho zabít.“ Vytáhl Xiao Chiye ze Shen Zechuanova oděvu východní perlu a sevřel ji mezi dvěma prsty, aby si ji prohlédl. „Císařovna vdova je pořád dost bohatá. Její situace už dospěla až sem, přesto se při rozesílání rozkazů chová takhle okázale. Neřikej, že tě ta perla natolik oslnila, že ses rozhod bejt jejím poskokem?“

„Kdo nemá rád peníze?“ Odpověděl Shen Zechuan. „I když tě Jeho Veličenstvo teď upřednostňuje a důvěřuje ti, pořád musíš nějak řešit nedostatek vybavení císařské armády. Sám víš líp než já, jaký sou výhody peněz.“

„Řekla ti, abys někoho zabil.“ Řekl Xiao Chiye. „A tys prostě šel?“

Shen Zechuan už se namáčel dost a tak se natáhl pro oblečení. Xiao Chiye však za věšák zatáhl nohu a vstal: „Odpověz mi.“

Shen Zechuan s odhalenou hrudí řekl: „Jo.“

„Lháři.“ Natáhl se Xiao Chiye pro jeho čistý oděv a řekl: „Ta perla se tenkrát úplně promočila, tak jak bys byl schopnej přečíst její pokyny? Ten, koho si dneska zabil, je někdo, koho si chtěl zabít, nemam pravdu?“

Shen Zechuan odpověděl: „...Uh-huh.“

„Nedělej na mě uh-huh.“ Přejel Xiao Chiye rukou po látce. „Nejednoznačná odpověď se rovná žádný odpovědi.“

„Je to někdo, koho sem chtěl zabít.“ Natáhl Shen Zechuan ruku. „Vystihnuls to správně.“

„Ji Lei?“ Zeptal se Xiao Chiye. „Nebo Pan Rugui?“

Konečky Shen Zechuanových prstů už dosáhly na oblečení. „Proč ne ty?“

Ozvalo se zašustění, jak Xiao Chiye vytáhl šaty o trochu výš. Odmítal mu je dát: „Stačí pár slov a hned měníš tón. Druhej mladej pán ti na sarkasmus nenaletí. Ať už si zabil Ji Leie nebo Pan Ruguiho, dvůr pro soudní přezkum to zejtra nenechá jenom tak. Během podzimního lovu si mi zachránil život. Císařovna vdova o tom ještě neví, ale můžu jí to dát vědět. Jakmile to zjistí, budeš můj člověk, i kdybys nebyl. Tak mluv pořádně a neškádli svýho druhýho mladýho pána.“

Pokaždé, když se Shen Zechuan pokusil vzít si oblečení, ho Xiao Chiye vytáhl o kus výš, aby na něj nedosáhl. Shen Zechuan tím trpěl znovu a znovu, než se konečně zvedl z vody a oblečení pevně chytil. Pak řekl vztekle: „Mam mluvit pořádně, když sem nahej?!“

Xiao Chiye se naklonil blíž, aby se na něho podíval, než řekl: „Vidíš, tohle sem myslel tim, abys mluvil pořádně. Proč přede mnou předstírat tajemnou hru na kupu mrtvejch kostí? Duchařský příběhy mě neděsí.“ Jak to dořekl, na chvíli se odmlčel. „Protože ses mě tam venku dotknul, budu se teď muset na oplátku dotknout já tebe. Ještě na tom nejsme tak dobře, abych to moh udělat jenom tak nonšalantně. Tak kde se tě mam dotknout?“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 34.

Výslech

„Ty... Co seš vůbec zač...“ Přitiskl se Ji Lei k mřížím, pohlédl na Shen Zechuanův úsměv a rychle se zase odtáhl. „O co ti přesně de?!“

„To se ptáš ty mě?“ Zeptal se Shen Zechuan vesele. „Mě se ptáš, jo?“ Změnil se Shen Zechuanův pohled na zákeřný, když povýšeně pokynul Ji Leiovi. Ji Lei se ani nepohnul. Zády se opřel o zeď, odmítajíc se přiblížit.

Shen Zechuan řekl: „Vězni jsou dobytek čekající na porážku. Shishu, tak jak se mě vůbec opovažuješ ptát?“

Ji Lei však oponoval: „Co chceš? Zabít mě?“

„Nestává se tak často, abychom měli my, strýc a synovec, příležitost se takhle setkat. A už vůbec, abychom měli čas si spolu trochu pohrát, tak jak bych tě mohl zabít tak rychle?“ Přejel Shen Zechuan palcem po mřížích a zmírnil tón. „Nevypovídáš, protože si myslíš, že toho můžeš využít. Se všemi tajemstvími, co znáš, se na tebe nikdo neodváží vztáhnout ruku. Tvůj čas ve vězení se postupně stane pohodlnější bez nutnosti starat se o jídlo a oblečení nebo se bát o život. Společnost ti dělá Pan Rugui a najednou máš tolik volného času. To je pohodlné, že?“

Ji Leie polil studený pot. Přitiskl se ke zdi, do Shen Zechuanových očí se znovu nepodíval.

„Ale šťastné dny jsou pomíjivé. Dokud ti zůstane jazyk, nevadí, když přijdeš o nohu, budeš mít zlomenou ruku nebo vypíchnuté oči. Před několika měsíci mě shishu pohostil oslí pečení. Tenkrát jsem ji ani nestihl ochutnat. Ale teď, když je před námi dlouhá noc, je příhodná chvíle na večeři s vínem.“ Vytáhl Shen Zechuan tenkou čepel mezi prsty a poklepal jí na mříže. „Ji Leii, je čas, abych si tě naservíroval s vínem.“

„Ty! Si! Zešílel!“ Natáhl Ji Lei krk a každé slovo zřetelně vyslovil. „Ty si zešílel, Shen Zechuane!“

„Zešílel.“ Podíval se na něho Shen Zechuan a přitakal.

„Jak by ses moh opovážit na mě vztáhnout ruku?“ Zeptal se Ji Lei vztekle. „Tvůj život je v rukách císařovny vdovy. Jak by ses vůbec moh opovážit dotknout byť jen pramene mejch vlasů?!“

Shen Zechuan znovu pobaveně řekl: „Shishu, jak to, že dneska tolik sršíš vtipem? Kdo si asi myslíš, že mě sem poslal?“

Rozzuřený Ji Lei řekl: „Nemysli si, že mě ošálíš-“

„Shen Wei je mrtvý.“ Přerušil Shen Zechuan rychle Ji Leiova slova. „Slyšel jsem, že v den, kdy se Shen Wei zapálil, prince z panství Jianxing pohltily zuřivé plameny. Byl spálený k nepoznání, když ho císařská tělesná stráž vytáhla z ruin a pověsila na městské hradby Dunzhou k veřejnému zostuzení. Na vlastní oči jsem tu scénu neviděl, ale v průběhu let jsem se snažil si ji představit. A jak jsem nad tím tak přemýšlel, něco jsem si uvědomil.“

Ji Lei polkl.

„Jeho velkolepý plán spolčit se s nepřítelem byl úspěšný. Tak proč nezběhl těsně před bitvou? Duanzhou již bylo v rukách nepřátel. Kdyby je se svými jednotkami přivítal, mohl se připojit ke kavalerii Biansha a pospíchat sesadit Qudu dřív, než Libejská obrněná kavalerie překročí Ledovou řeku. Jenže on byl namísto toho tak vyděšený, že se odvážil jenom ustupovat.“ Shen Zechuan vstal. „Uspěl. A šanci na přežití měl jen, pokud by postupoval vpřed. I kdyby to byl budižkničemu, musel vědět, že ústup ho přivede jen do záhuby.“

Ji Leiův dech zesílil, když s odporem řekl: „Neodvážil se. Koho z Bianshský kavalerie by vůbec zajímal? Byl mrtvej už ve chvíli, kdy se s nepřítelem vůbec spolčil!“

Shen zechuan hodil skrze mříže východní perlu, která narazila na zeď, až se nakonec dokutálela k Ji Leiovým nohám a sledoval, jak z Ji Leiovy tváře postupně mizí barva. Usmál se. Ji Leiovy se třásly ruce. Zíral na východní perlu na zemi a s obtížemi řekl: „Ne... to neni možný...“

„Císař Xiande je mrtvý.“ Naklonil se Shen Zechuan a řekl: „Stejně jako Shen Wei.“

Ji Lei rychle perlu odkopl a řekl: „Ty prohnanej spratku, ať tě ani nenapadne mě takhle klamat!“

Shen Zechuan řekl vesele: „Hua Siqian spáchal sebevraždu ukousnutím jazyka. Kdo bude další? Ty nebo Pan Rugui? Budeme losovat? Shishu, ty první.“

S tím zamíchal mezi prsty dvě tenké čepele a mezerou mezi mřížemi je přistrčil k Ji Leiovi. „Když si vytáhneš naštípnutou, zabijeme Pan Ruguiho. Když ne, tak dáme psům tvoje maso i krev. Neboj. Vytáhni si jednu.“

Ji Lei se podíval na chladný záblesk oceli před sebou. Jeho rty se otevřely a zase zavřely, než řekl: „Co to plácáš za nesmysly...“

„Císařovna vdova mi nařídila, abych vše vyřešil rychle.“ Díval se na něho Shen Zechuan. „A já ti přesto dal příležitost si vybrat. Shishu, každý den, co jsi naživu, je šance, že se věci obrátí k lepšímu.“

Ji Lei byl už skoro omráčený z toho, jak byl již několikátý den mučen. Proto ho nyní v této bizarní atmosféře Shen Zechuanova slova zmátla, až nebyl schopný rozeznat pravdu od lží. Zraky upřel na ty dvě tenké čepele a zahlédl, jak se Shen Zechuanovy pomalu zvedají koutky rtů.

„Ach.“ Usmál se Shen Zechuan lítostivě. „Zapomněl jsem, že všechny čepele, které jsem si s sebou dnes přinesl, jsou nové. Ty odštípnuté už jsem zničil.“

Ji Leie okamžitě přemohl stud z toho, že se nechal oklamat. Ztratil nad sebou kontrolu a hystericky vykřikl, jak trhl za mříže: „Do toho! Jestli mě chceš zabít nebo roztrhat na kusy! Neřeknu nic, co bys chtěl vědět! Zabij mě, no tak mě zabij!“

„Špatně.“ Kontroloval Shen Zechuan dále pevně atmosféru kolem nich. „Já nejsem ten, kdo tě chce zabít.“

„Seš!“ Zaryl Ji Lei prsty do mříží. „Seš to ty!“

„Jsem?“ Šťouchl Shen Zechuan lehce do východní perly, která se k němu přikutálela, a šlápl na ní. Chladně se na něho podíval a znovu se zeptal: „Jsem to já?“

Ji Lei se držel za hlavu a rval si neučesané vlasy. Po mřížích sklouzl na kolena a znovu a znovu opakoval: „Seš to ty... Seš to ty...“

Shen Zechuan náhle řekl: „Shen Wei zabil korunního prince.“

Ji Lei zvedl hlavu, aby se na něho vyděšeně podíval, jakoby se ponořil do ledové jeskyně. „Ty...“

Shen Zechuan řekl: „Ty a Shen Wei jste zabili korunního prince.“

„To sem nebyl já!“ Chytil se Ji Lei za vlasy. „To sem nebyl já! Ten, kdo zabil korunního prince, byl Shen Wei!“

„Konspiroval jsi s ním, abyste obvinili korunního prince z povstání.“ Shen Zechuan rychle pokračoval: „Byl jsi to ty, kdo onen dokument zfalšoval. Přinutil jsi korunního prince vstoupit do chrámu Zhao Zui. Chtěl vidět císaře Guangchenga, ale tys vytasil meč a zabil ho.“

„To sem nebyl já!“ Začínal už Ji Lei bláznit, jak vehementně vše vyvracel při Shen Zechuanově chaotickém výslechu. „Já sem nebyl ten, kdo tasil meč! Byl to Shen Wei. Byl to Shen Wei, kdo trval na tom, že ho zabije!“

„Proto je teď Shen Wei mrtvý.“ Zakroužil Shen Zechuan a zopakoval: „Shen Wei se zapálil a shořel k nepoznání. Ty jsi teď jediný, kdo zůstal.“

Tahle posloupnost narážek zatlačila Ji Leie do takového kouta, že jediné, co ho napadalo, bylo slovo smrt. Jasně si vzpomínal na tvář bývalého korunního prince, když byl zabit. V té době stál na místě, kde byl nyní Shen Zechuan a na korunního prince se díval svrchu, jakoby se díval na vepře. Nyní, jakýmsi činem vynalézavosti, byla jeho pozice opačná. Klec kolem něj mu dávala mylnou představu, že se nelišil od šelmy. Stával se mravencem, pod Shen Zechuanovýma nohama. Jediné, co mu zbývalo, bylo natáhnout krk a čekat na porážku, ale on nechtěl zemřít. Jeho touha přežít nikdy nebyla silnější. Čelem bouchnul o mříže a řekl: „Všichni jenom plníme rozkazy. Neměli sme na vybranou! Chceš se pomstít za Shen Weie? Můžu ti pomoct! Shen Wei zabil korunního prince a byl mu udělen titul prince z Jianxingu. Pak odešel do Zhongba. Uprchl!“

Ji Lei vypadal žalostně, jak se začínal dusit vzlyky. Sám neměl tušení, kde se v něm ten strach bral. Měl pocit, jakoby se skutečně proměnil v dobytek vydaný na milost a nemilost ostatním. Jediné, co mohl, bylo zvednout hlavu a podívat se na Shen Zechuana: „Nezabil jsem korunního prince. Chtěl jsem ho zachránit! Ale otec náhle zemřel.“ Řekl Ji Lei bezmocně. „Otec zemřel a oni z toho chtěli obvinit mě! Kdyby mě z toho obžalovali, nejstarší bratr a Ji Gang by mě zabili! Nezbylo mi, než prosit Pan Ruguiho o pomoc! Jenže ten chtěl na oplátku, abych pro něj zfalšoval ty dokumenty! Byl sem přinucen. Já sem taky chtěl žít!“

„Jak zemřel Ji Wufan?“ Zeptal se Shen Zechuan z ničeho nic.

„Nevim. Nevim, jak otec zemřel... Otec onemocněl, protože Ji Gang odešel. Všichni synové, které miloval, odešli.“ V tu chvíli se v Ji Leiovi znovu probudila nenávist. Tak strašně moc je nenáviděl. „Já sem byl ten, kdo s nim byl v jeho posledních chvílích a kdo vedl pohřební obřady! Přesto řekl, že je moje jádro shnilé. Ji Ganga i Zuo Qianqiuho považoval za svoje skutečné syny a oběma předal techniky mentální kultivace. Ale moje příjmení je taky Ji. Nic sem přece neudělal. Tak jak se ke mě mohl takhle zachovat?!“

„Poté, co Shen Wei zabil korunního prince, nemohl v noci spát. Bál se. Když sme spolu popíjeli, řek mi, že má pocit, že ho někdo sleduje. Ve svojí rezidenci uprostřed noci dokonce slyšel, jak se někdo pohybuje po střeše. Řek sem mu, že to neni císařská tělesná stráž. Ale copak v Qudu existuje něco, co by se před očima císařský tělesný stráže dokázalo skrýt? Tehdy jsem předpokládal, že mezi císařskými tělesnými strážci byli zrádci. Členové osmi velkých klanů byli všude. Rod Hua už byl u moci, takže jsme byli opatrní, ale Shen Weiova nespavost se zhoršovala. Chtěl utéct, tak podplatil Pan Ruguiho spoustou peněz v naději, že bude moci opustit Qudu. V té době byla Libei rostoucí silou, kterou bylo třeba mít neustále na paměti. Císařovna vdova neměla jiné vojenské síly než osm velkých výcvikových divizí. Proto, aby se mohla chránit před rodem Xiao, byl Shen Weiovi udělen titul prince z Jianxingu a byl poslán do Zhongba, velké prefektury, skrze kterou vedly jediné cesty mezi Qidongem a Libei a Libei a Qudu. Císařovna vdova chtěla, aby byl jejím hlídacím psem s očima upřenýma na Libei a Qidong.“ Mluvil Ji Lei stále naléhavěji. „Kdo mohl čekat, že se Shen Wei spolčí s nepřáteli? Akorát si tim řikal o smrt! Navíc měl u sebe dokumenty s korespondencí s Qudu. Jakmile by se tyhle dokumenty dostaly do rukou Libejské obrněné kavalerie, Xiao Jiming by si nenechal ujít příležitost zasadit Qudu těžkou ránu! Shen Wei se proto musel upálit! Chápeš? Shen Wei se spolčil s nepřáteli. Už nechtěl bejt pod kontrolou druhých. Tehdy měl rod Hua syna prostého narození. A podle záměrů císařovny vdovy, jakmile by tohle dítě prostého původu vyrostlo, už by nebylo potřeba, aby na Zhongbo dohlížel někdo cizí. Shen Wei spáchal pro rod Hua v Qudu tolik špatných skutků. Jakmile by ho Zhongbo nepotřebovalo, stal by se zcela zbytečnou šachovou figurkou císařovny vdovy.

Nikdo nečekal, že po zahnání do kouta podnikne tak zoufalá opatření a nechá kavalerii Biansha zmasakrovat všechna města... Tohle byla pomsta! Tohle byla jeho pomsta Qudu, císařovně vdově a Da Zhou!“ Uchopil Ji Lei mříže a prosil. „Už sem ti řek všechno... Císařovna vdova byla tou, kdo dohnal Shen Weie k sebevraždě. Byla to ona, kdo dohnal korunního prince k smrti. A císaře Guangchenga, císaře Xiande, Hua Siqiana... to všechno byly obětní šachové figurky císařovny vdovy! A ty pro ní teď pracuješ. Podivej se na mě. Neřek sem jí, že už ses spolčil s rodem Xiao... Tu noc si Xiao Chiyeho zachránil, no ne? Ale rod Xiao ti nepomůže. Dokud bude Xiao Chiye v Qudu, rod Xiao nic nezmůže. Sotva se postaraj o sebe, tak jak by se mohli starat ještě o tebe?!“ Snažil se dokázat svoji užitečnost, ale jeho strach ještě zesílil. Jeho rozpadající se obranná linie ho zcela porazila. Čím méněcennější se cítil, tím větší měl strach.

Shen Zechuan mu přes mříže položil poslední otázku: „Před pěti lety, když padlo Duanzhou do rukou nepřátel, zemřela moje shiniang. Nikdo o tom neví, tak jak to, že zrovna ty znáš tolik detailů?“

Ji Lei se podíval na výraz v Shen Zechuanových očích. V tom mrtvém tichu mu pomalu stekla kapka potu.

+++

Xi Hongxuan čekal, dokud neusnul. Probudil se teprve, když na jeho tělo někdo hodil stoh papírů. Vzal ho do ruky a ve tmě rozevřel, až vespodu zahlédl jasně rudé otisky prstů.

„Seš vážně dobrej.“

Ze Shen Zechuana byl cítit mírně slaný zápach. Na chvilku se pousmál, než řekl: „To, jestli tohle přiznání může být předloženo vrchnosti, nebo ne, bude záviset na tom, jak se k tomu postaví starší sekretariátu Hai.“

„Tímhle jsi prokázal velkou laskavost.“ Řekl Xi Hongxuan. „Určitěs to ale nedělal jenom tak pro nic za nic?“

„U císařské tělesné stráže je muž jménem Qiao Tianya, který umí se širokým mečem. Chci jeho.“ Řekl Shen Zechuan klidně.

„...To není problém.“ Váhal chvíli Xi Hongxuan. „Promluvím s Yanqingem.“

„Děkuju, že si děláš starost.“ Odpověděl Shen Zechuan. „Už je pozdě. Měl bych jít.“ S tím otevřel dveře a šel.

Venku celou noc pršelo. Xi Hongxuan chtěl na Shen Zechuana zavolat, aby k němu nasedl do kočáru a odjeli společně, ale pak ho něco napadlo a změnil názor. Prolistoval přiznáním, aby si jej ještě jednou prohlédl. Najednou měl pocit, že to šlo až příliš hladce.

Zatímco Xi Hongxuan přemýšlel nad tím, že by měl tohle přiznání nejprve ukázat Xue Xiuzhuovi, řekl svému sluhovi: „Běž. Vytáhni Ji Leie ven a odvez ho zpátky.“

Sluha jeho rozkaz přijal a šel otevřít. Jenže jen co vešel dovnitř, s hlasitým rachotem padl na zadek a vykřikl, jakoby spatřil ducha.

Xi Hongxuan přistoupil k otevřeným dveřím a uviděl Ji Leie. V tu chvíli se mu sevřel žaludek. Zakryl si obličej, ustoupil stranou, až v panice převrhl stůl i židle, jak se vrhnul zpět ven do deště, kde se pozvracel.

+++

Shen Zechuan si myl ruce, dokud nebyly úplně rudé, než si je osušil kapesníkem. Na jeho bílém oblečení nebyly žádné skvrny od krve, ale pořád z něho byla cítit. Proto zvedl přední část své róby a přičichl si k ní. Příšerný smrad.

Shen Zechuan si dřepl do deště, který ho velmi rychle zmáčel. Pomalu zvedl hlavu a zahleděl se na černočernou oblohu, dokud ho nezačalo bolet za krkem. Pak se postavil na nohy a šel zpátky. Když dorazil do uličky sídla císařské armády, uviděl u vchodu někoho stát.

Xiao Chiye se ve tmě opíral o dveře se založenýma rukama a zíral na něho jako gepard.

V určitém okamžiku začal spolu s deštěm padat sníh, takže byl člověk brzy mokrý a promrzlý až na kost.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 33.

Strýc a synovec

Jakmile Li Jianheng skončil s házením věcí, zakryl si obličej a vzlykal. Xiao Chiye se vyhnul střepům a poklekl. Když se Li Jianheng trochu uklidnil, řekl: „Vstávej! Neni potřeba, abys takhle klečel. Ty a já sme kámoši. Když budeš klečet, akorát se od sebe odcizíme.“

Xiao Chiye vstal a řekl: „Starší sekretariátu je zkrátka přímý muž.“

Li Jianheng byl ve špatné náladě a tak si dlouho zakrýval tvář: „Přicházej sem co tři dny, aby si vyrovnaly účty, což sem povolil. I když peníze tečou jako voda, nikdy sem proti tomu neřek ani slovo. Poslední dny sem jako na trní, až mě úplně přešla chuť k jídlu. Neni to teď pro mě zrovna lehký. To si nemůžu vyžádat pár dní odpočinku, když je teď Hua Siqian mrtvej a Ji Lei má bejt popravenej? Ce'ane, ty ani nevíš, jak sou nespokojený s tim, že tu sedim zrovna já. Kdyby byla na světě jakákoliv jiná možnost, nikdy by si mě nevybrali.“ Byl čím dál smutnější.

„Ale copak sem někdy chtěl bejt císařem? Byli to oni, kdo mě dotlačili k tomu, abych se jím stal. A teď sou to zase oni, kdo mě napomíná! Cenzor hlavního dozorčího úřadu mě každej den sleduje. Dokonce, i když jenom vyjdu ven a opovážim se ocenit zdejší květiny, začnou předkládat memoriály, aby mě napomínali těmi svými erudovanými způsoby! Nevadí mi, že zabil eunucha, ale proč mi Hai Renshi nemůže prokázat náležitou úctu a zachovat mi tvář? Přinejmenšim sem přece císař Da Zhou!“

Čím více Li Jianheng mluvil, tím byl rozzlobenější. Na stole však nezbylo nic dalšího, co by mohl rozbít a tak si jen rozhořčeně bušil do stehna.

„Udělali z Mu Ru opovrženihodnýho člověka, ale sami nejsou tak ušlechtilí a ctnostní! Když sme společně popíjeli na ulici Donglong, kdo z nich se nesnažil tvářit důstojně, jen aby se z něj záhy stal darebák, když si sundal kalhoty?! Mu Ru sem si původně vybral z rodu s čistym rodinym pozadím. Kdyby nebylo toho Xiaofuziho, kterej se mi připlet do cesty, padla by snad do rukou toho zrádce Pana? Srdce mě tak bolí, že snad pukne!“

Xiao Chiye pouze naslouchal a během Li Jianhengova vylévání si srdce neřekl ani slovo. Když Li Jianheng svou triádu konečně skončil, jeho hněv z větší části opadl.

„Kdyby se mnou skutečně zacházeli jako s císařem a respektovali mě, tak bych byl ochotný být ve svých studiích pilný. Můj starší císařský bratr mi svěřil tohle rozsáhlé impérium a i já chci být panovníkem vzkvétající éry.“ Řekl Li Jianheng lítostivě. „...Hai Renshi si toho o mě moc nemyslí.“

Teprve tehdy Xiao Chiye řekl: „Naopak. Právě proto, že do Vašeho Veličenstva vkládá starší sekretariátu velké naděje, se odvážil Vaše Veličenstvo tak přísně napomenout. Vaše Veličenstvo proti němu nesmí chovat zášť. Vaše Veličenstvo musí vědět, že starší sekretariátu Hai je úplně stejně přísný a náročný na "neopracovaný nefrit Yuanzhuho", na Yao Wenyuho."

Li Jianheng se skepticky zeptal: „Vážně?“

Xiao Chiye odpověděl: „Kdyby tomu tak nebylo, proč by dnes starší sekretariátu nechal zabít Shuangluho?“

Li Jianheng o tom chvíli přemýšlel, než řekl: „... To je pravda.“

Kdyby si toho o něm Hai Liangyi moc nemyslel, proč by se ho neustále ptal na jeho názor?

Li Jianheng si vzpomněl na den, kdy akorát nastoupil na trůn. Jen co se Hai Liangyi dozvěděl, že mu císařovna vdova začala posílat občerstvení, v soukromí mu důrazně doporučil, aby všechny své lžíce a hůlky nechal vyměnit za stříbrné.

Hai Liangyi byl neústupným mužem, který byl vážný jak ve své řeči, tak ve svých způsobech. Byl však jiný než Hua Siqian. Neměl žádné učence, jen jediného studenta - Yao Wenyuho. A protože se chtěl vyhnout různým nařčením, Yao Wenyu do dnešního dne nevstoupil do vlády a nestal se úředníkem, přestože byl mimořádně talentovaný.

Hai Liangyi se nikdy ve velkém sekretariátu nepřidal k žádné frakci a zároveň byl jediným, kdo na lovištích Nanlin vsadil vše, co měl, aby zachránil císaře Xiande. Byl jediným ministrem rovnajícím se těm v knihách - obtížný jako strmý sráz a vzpřímený jako vysoký strom bez větví.

Zatímco o tom Li Jianheng přemýšlel, Xiao Chiye přemýšlel také. Jedna věc, kterou Li Jianheng řekl, totiž byla jistá. Kdyby na světě existovala jiná volba, nebyl by tím, kdo dnes seděl na dračím trůnu, Li Jianheng. Ale ani císař Xiande neměl v tomhle ohledu na vybranou, protože Li Jianheng byl zřejmě jediným kandidátem na tomto světě, kterého měli.

A protože se rozhodli ho podpořit, museli ho učit a vést. Da Zhou bylo v současné době národem sužovaným obtížemi. Mohlo se sice zdát, že se vlna problémů v Qudu akorát uklidnila, nová bouře se však začínala akorát probouzet. Všichni mimořádně loajální ministři v čele s Hai Liangyim nyní upíraly zraky na Li Jianhenga. V jejich očích byl Li Jianheng možná beznadějným případem, Hai Liangyi však zvedal obě ruce, aby ho těmi svými starými zády podepřel a vyzdvihl výš v naději, že vydrží, otočí list a stane se z něj císař, který dokáže své jméno zapsat do historie.

Xiao Chiye a civilní úředníci spolu nikdy nevycházeli, protože centrální správa Qudu měla obavy z vojenské moci na hranicích. Všichni tito lidé byli nejen důvodem jeho neviditelné klece, ve které byl uvězněn, ale zároveň to byli muži nezkrotné vůle a morálky, kteří přes všechno, co se v zemi dělo, mohli pokračovat dál.

Vojenští velitelé se nebáli smrti, protože nemohli. Civilní úředníci se nebáli smrti, protože byli svědomití.

Li Jianheng byl až příliš zvyklý na to, že se mu pochlebovalo, proto potřeboval učitele, jako byl Hai Liangyi, který se nebál ostře kritizovat současné nedostatky doby.

„Když se to vezme kolem a kolem, lady Mu Ru nemá žádný status. Jestli je už Vaše Veličenstvo skutečně rozhodnuto, proč si upřímně nepromluví se starším sekretariátu? V téhle době Da Zhou potřebuje nepřetržitou řadu císařských dědiců. Pokud s ním Vaše Veličenstvo promluví čestně a upřímně, starší sekretariátu Vaše Veličenstvo rozhodně odrazovat nebude.“ Nakonec Xiao Chiye řekl: „Slyšel jsem, že Ji Leie a Pan Ruguiho soudní dvůr ještě neodsoudil?“

V tuhle chvíli byl však Li Jianheng zaměstnán myšlenkami nad tím, co všechno bylo na Hai Liangyim dobré. A tak jen nepřítomně přikývnul: „Nesedí jim účty. Budou potřebovat další řízení...“

+++

Východní perla byla uvnitř dutá. Když z ní Shen Zechuan vytáhl tenký látkový proužek, nápis na něm byl již rozmazaný, tak jej nad plamenem spálil. Všechny Xiao Chiyeho činy se včera v plné parádě odehrály přímo před jeho očima. Možná, že se té perly dotkl, nebylo však možné, aby viděl, co bylo napsáno uvnitř. Nicméně v něm muselo být vzbuzeno podezření. Shen Zechuan odpověděl na jeho otázku na hoře Feng špatně. Xiao Chiye mu dokonce prozradil zdroj účtů císařské armády a to jen proto, že čekal, že mu na oplátku řekne pravdu a odpoví upřímně. On však všechno s naprostou jistotou popřel.

Shen Zechuan si uvařil léčivý odvar a jediným douškem jej vypil. Ústy mu pronikla hořká chuť a tak ji snášel stejně jako muka, ke kterým se vracel každý den a každou noc. Nakonec se posměšně usmál, otřel si pusu a ulehl ke spánku.

Znovu měl sen a v něm stále vyl studený vítr nad závrtem Chashi. Už neležel na dně, ale stál sám na okraji a sledoval těch 40 000 vojáků, kteří jako mravenci bojovali o přežití.

Kavalerie Biansha obklopovala závrt jako černý příliv temné noci až nebyla vidět obloha ani zem. Pohltila šance všech posádkových jednotek Zhongba na přežití a celé místo proměnila na jatka. Mezi rozvířenými vlnami seschlých kostí se natáhla ruka. Ji Mu natáhl svou horní polovinu těla celou pokrytou šípy jako loutka a vzlykal, když volal na Shen Zechuana: „Geho to strašně bolí...“

Shen Zechuan byl jako socha vytesaná do kamene nebo dřeva, nedokázal se hýbat ani křičet. Jeho dech se zrychlil, a když pevně zatnul zuby, polil ho studený pot.

Vůdce kavalerie Biansha měl na hlavě helmu. Jeho vlasy třepotající se ve větru se v Shen Zechuanově noční můře zbarvily do tmavě červené. Zvedl paži a lehce ukázal na závrt a všechny šípy za ním vystřelily jako roj kobylek. Bodaly do těl mužů v hustých shlucích, pronikaly masem a rozstřikovaly všude teplou krev.

Hustý sníh na obloze zčervenal také. Shen Zechuan sledoval, jak Ji Mu padá do krvavého bahna, než ho zcela pohltila červená lepkavá vlna. Jeho ruce byly studené. Krev na nich také.

Shen Zechuan se probudil. Posadil se zády ke světlu okna, jakoby se vlastně nic nestalo. Sklonil hlavu a chvíli mlčel, než vstal a oblékl se.

Stráže čekající na nádvoří sledovaly, jak vyšel z pokoje, aby se najedl, než zamířil do veřejných lázní.

Po hodině se strážný, který z lázní nespustil oči, zamračil a zeptal se muže vedle sebe: „Proč ještě nevyšel?“

Oba muži si vyměnily pohledy a zároveň jim došlo, že tu bylo něco špatně. Když vběhli do lázní, našli jen úhledně složený set oblečení. Shen Zechuan byl dávno pryč.

Xi Hongxuan si zarezervoval tavernu Bu'er, kam pozval své přátele na čaj. Seděl, dokud se neozvalo volání přírody. To pak vstal a zamířil na latrínu. Sotva však vyšel ze dveří, někdo ho zezadu poplácal. Ohlédl se a téměř ustoupil o několik kroků zpět, než řekl: „Jak si... Proč se vždycky zjevíš jako stín?!“

„Poslední dobou se toho hodně stalo,“ nalil si Shen Zechuan studený čaj. „Důvod, proč Ji Lei a Pan Rugui zatím nebyli ve třetím soudním procesu odsouzeni je ten, že Hai Liangyi a Xue Xiuzhuo z jejich úst ještě nevypáčili, co chtěli, nemám pravdu?“

Xi Hongxuan se rozhlédl kolem sebe, než zašpital: „Chceš zabít Ji Leie, ale jak to chceš udělat, když tenhle případ všichni tak bedlivě sledují? Dosah případu frakce Hua je příliš rozsáhlý a hodně lidí se bojí, aby se s těma dvěma nezapletlo. Právě proto, aby Hai Liangyi zabránil tomu, že náhle a nevysvětlitelně zemřou, nechal jejich stráž přijmout přísná opatření. Nebudeš moct udělat nic.“

„Nebudu.“ Usmál se Shen Zechuan posměšně na Xi Hongxuana. „Ale mám způsob, jak Ji Leie přesvědčit, aby mluvil.“

Xi Hongxuan se na něho dlouze podíval. Potom osobně zvedl konvici, nalil mu čaj a zeptal se: „... Jaký způsob?“

Shen Zechuan usrkl čaj a řekl: „Nech mě se s ním setkat.“

+++

Ji Lei byl několik dní mučen a tak nyní ležel spoutaný v okovech ve své cele s rozcuchanými vlasy a bosýma nohama. Slyšel, jak někdo otevírá dveře věznice, než mu zakryl hlavu a vytáhl ho ven. Pak byl nacpán do kočáru. O chvíli později ho zase vysadili a shodili na zem. Všude kolem bylo ticho až na zvuk kapající vody.

Ji Lei se vyškrábal ze země a zeptal se s černým látkovým pytlem na hlavě: „Kdo je tam?“

Kapka vody šplouchla o zem. Nikdo nereagoval. Ji Lei cítil mrazení v zádech. Zapřel se rukama a zkusmo se dotkl prostoru kolem sebe: „... Starší sekretariátu Hai?“

Ale ani tentokrát nikdo neodpověděl. Ji Leiův ohryzek se zachvěl. Pohnul se dopředu a narazil do mříží. Zašmátral kolem, uklidnil se a vykřikl: „Jestli nejsi starší sekretariátu Hai, tak seš Xue Xiuzhuo! Jak mě plánuješ mučit dneska? Sem s tim!“

„...Řekni něco. Proč nic neřikáš?!“

„Kdo seš? Kdo přesně seš? Co chceš dělat... Myslíš, že mě vyděsíš, když nebudeš mluvit? Nebojim se... Já se nebojim!“

Ji Lei sklonil hlavu mezi paže, aby ze sebe dostal ten pytel. Pohnul očima a uviděl Shen Zechuana, jak sedí na židli přímo před ním.

Shen Zechuan byl celý oblečený v modrobílém, s jednou rukou na loketní opěrce, jak si podpíral hlavu a bez výrazu na Ji Leie zíral.

Ji Leiovi se z hrdla vydral smích. Popadl mříže a vmáčkl mezi ně svoji tvář, než tichým, ale hlubokým hlasem řekl: „Ach, takže to seš ty... toulavej pes ze Zhongba. Co tahle odporná bestie chce od svýho shishu? Pomstít se za Ji Ganga nebo za sebe?“

Shen Zechuan neřekl nic. Z jeho něžných, výrazných očí zmizel veškerý úsměv, dokud nezůstal jen temný, hluboký pohled.

Ji Lei v něm nenašel ani nenávist. Skoro měl pocit, jakoby před ním neseděl muž z masa a kostí, ale vyhladovělé, zbloudilé kuře, které se živilo lidským masem.

Ji Lei sklopil zraky a nenávistně řekl: „Rod Ji nemá žádný potomky a tím, kdo přerušil pokrevní linii Ji Ganga seš ty. Tak co na mě tak koukáš? Byl to tvůj rod Shen, Shen Zechuane, kdo zabil Ji Muho a byl to i tvůj rod, kdo zneuctil Hua Pingting. Jak s tim dokážeš žít tak dlouho? Seš ďáblem pod desítkami tisíc duchů, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí. Seš pokračovatelem Shen Weiovi hanebný existence. Zasloužíš si bejt rozsekanej na kusy...“

Ji Lei se začal tiše smát, až působil, že se snad zbláznil. „Myslíš, že se tě budu bát? Bastarda, kterýho nikdo nechce. Myslíš si, že když si stáhneš kalhoty a začneš podlejzat Xiaovi druhýmu, tak se před tebou ukážou lepší dny? Haha!“

Shen Zechuan se také rozesmál.

Ji Leiův smích postupně ustal. Chladně řekl: „Přijde ti to vtipný? Moje dnešní svízelná situace bude v budoucnu tvojí svízelnou situací.“

Shen Zechuan položil nohu na zem a o židli se opřel, jakoby nad něčím přemýšlel. „Ach, už se bojím.“

Jeho slova byla plná sarkasmu, jen co otevřel pusu.

„Ďábel, parchant, toulavý pes, odporná bestie.“ Shen Zechuan vstal a před mřížemi se přikrčil, jen aby se Ji Leiovi začal smát a nepříčetným, avšak zdrženlivým tónem řekl: „Máš pravdu, tím vším jsem. Jsem ďábel, co se vydrápal ze závrtu Chashi, bastard, kterého tu po sobě Shen Wei zanechal, zatímco se sám upálil, toulavý pes bez domova, do kterého by se mohl vrátit, i hnusná bestie, kterou nenávidí masy. Shishu, jak já jsem rád, že mě tak dobře znáš.“

Ji Lei se začal nekontrolovatelně třást.

Shen Zechuan se na něho úkosem podíval. Jeho pohled byl mnohem zlověstnější, než tenkrát, jakoby pod tou vrstvou nádherné kůže zbyla jen mrtvola, ze které se postupně stala bezejmenná bestie.

„Před pěti lety,“ přiblížil se Shen Zechuan k mřížím a zkoumavě si prohlédl Ji Leiův vyděšený výraz, než tiše řekl: „jsem byl tím, kdo tady klečel, já. Pamatuješ, co jsi mi řekl v den, kdys mě vyprovázel do chrámu Zhao Zui?“

Ji Leiovo hrdlo i oči se napjaly. Chtěl odpovědět, ale nedokázal se vyjádřit.

„S vděčností vzpomínám na laskavost vás všech,“ řekl Shen Zechuan zbožně. „Každý den. Každou noc.“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 32

Noc v horách

Hustá kouřící mlha se mísila se zvukem bubnování deště. Shen Zechuan se akorát chystal vstoupit do vody. Když se shýbal, Xiao Chiye, který stál za ním, jasně viděl křivky jeho pasu a hýždí, které byly s každým pohybem nápadnější.

Má svaly, jsou pevné.

Ale ani v nejmenším nevypadal jako cvičenec bojových umění. Protože z toho, jak to Xiao Chiye viděl, neměl tak hrozivou auru.

Shen Zechuan se ponořil do vody. Nohy, které mu v dešti promokly, až mu byla zima, se začaly postupně zahřívat.

Xiao Chiye vstoupil do vody a odtáhl se na druhý konec.

Shen Zechuan se udiveně zeptal: „Proč se schováváš tak daleko?“

„Líbí se mi to.“ Složil Xiao Chiye hrubě mokrý kapesník, aby si jím zakryl oči a pak zvedl ruce, aniž by se na něho znovu podíval. Po chvíli mu to ale začalo připadat nevhodné a tak si kapesník sundal a znovu na něho upřel zraky. Shen Zechuan měl pocit, že se teď Xiao Chiye velmi podobá svému rarohovi loveckému. Stačilo malé pošťouchnutí a hned by přešel do útoku.

„Co bys chtěl vidět?“ Shen Zechuanův výraz byl vřelý jako jarní vánek, zvláště když používal tón člověka chlácholícího dítě, jež na ulici jedlo tanghulu. „Řekni a já ti to ukážu.“

Xiao Chiye pokrčil nohu a bez mrknutí oka si sundal jedinou zbývající věc, která ho zakrývala od pasu dolů, než řekl: „Už sem se všeho, co sem chtěl vidět, předtim dotknul.“

Shen Zechuan klesl do vody o něco níž, až zůstaly vidět jen oči, které se na něho dívaly.

Xiao Chiye se cítil ještě víc podrážděně, jak viděl, že si ho měří pohledem. „Co?“

Shen Zechuan vynořil spodní čelist a odpověděl: „Předtím jsi měl dobrou náladu. Proč ta náhlá změna?“

„Teď mam taky dobrou náladu.“ Odpověděl Xiao Chiye. „Koupat se znamená, že může člověk sklapnout. Neni potřeba mluvit... Můžeš se na mě přestat takhle dívat?“

Shen Zechuan pomalu zvedl tělo a voda mu začala stékat po hrudi. Jeho rozpuštěné vlasy se rozvinuly jako inkoust nasáklý vodou. Působil, jako by byl květem magnólie vynořující se z vodní mlhy.

Xiao Chiye to nemohl vydržet. Proč ho napadlo přirovnání ke květině?

S široce otevřenýma očima sledoval, jak se k němu Shen Zechuan blíží. Dokonce cítil jeho vůni, když si sedal vedle něj. Ne silnou, jen jemnou. Tak jemnou, až měl člověk chuť jí cítit o trochu víc.

Xiao Chiye stáhnul paže, které měl opřené o okraj a z ničeho nic si z věšáku strhnul něčí oděv, který následně nacpal pod vodní hladinu, aby se zakryl. Pak se v poklidu podíval na Shen Zechuana a řekl: „Co? Překvapenej? Měl sem strach, že bys při pohledu na druhýho mladýho pána moh dostat pitomý nápady - tak proto.“

„Pak ti děkuju...“ Řekl Shen Zechuan s nespokojeným výrazem.

Xiao Chiye sklonil hlavu, jen aby zjistil, že oblečení, které si přitáhl, patřilo Shen Zechuanovi.

„...za to, že mi pereš prádlo.“ Dořekl a pokračoval: „Teď se tady budu muset máčet až do zítřka.“

Když se na sebe oba muži podívali, vzduchem se rychle rozhostilo trapné ticho. Venku šuměl vítr uprostřed chladného a bezútěšného podzimního deště. Po dlouhé chvíli Xiao Chiye řekl: „Tohle neuschne, ani když ho tu rozvěsíme. Meng může zavolat Chen Yanga.“ S tím zvedl hlavu a hvízdl. V horkém prameni bylo ticho. Lang Tao Xue Jin ani Meng nepřišli.

Xiao Chiye písknul znovu. 

Meng venku stáhl hlavu pod křídlo a ignoroval ho. Takový hustý déšť - rozhodně neměl v úmyslu někam letět a zmoknout.

To ticho se zdálo být nekonečné. Nakonec Shen Zechuan řekl: „...vyždímu to.“

Xiao Chiye stlačil jeho oblečení níž a se zaťatými zuby řekl: „Počkej chvíli!“

+++

Oba muži uvízli na noc v horkých pramenech. Když jejich oblečení uschlo, byla už hodina mao (5-7 ráno). Shen Zechuan se mohl konečně obléknout. Když si zapínal pásek, cítil na sobě ten žravý pohled tygra, co si prohlíží svou kořist. Nic však neřekl a předstíral, že si ničeho nevšiml.

Xiao Chiye zvedl závěs. Venku byla ještě tma. Vzduch byl hustý horskou mlhou a vůní deště. Jít dolů bylo nepohodlné, neboť byly kamenné schody pokryté tenkou vrstvou ledu. Oba muži šli spořádaně za sebou - jeden vpředu, druhý vzadu.

„Vojenské cvičiště zabírá jihozápadní stranu hory Feng.“ Prohlížel si ho Shen Zechuan shora. „I když je Qudu hodně blízko, hora Feng ho zcela blokuje. Osm velkých výcvikových divizí tu hlídky dělat nebude. Tvoje volba místa je vážně vynikající.“

„Nevybral bych si to tu, nebejt hory Feng.“ Odstrčil Xiao Chiye javorové listy a otočil se, aby Shen Zechuanovi naznačil, že má projít pod jeho paží.

Shen Zechuan prošel. Scenérie před ním se náhle otevřela, jak se všechny překážky změnily v mlhu. Jasně viděl vojenské cvičiště císařské armády a vojenské čety pobíhající po něm.

„Císařská armáda se během podzimního lovu nepohnula.“ Změřil si je Shen Zechuan pohledem, než řekl: „Ale jak vidím, všichni jsou plně vybavení. Hua Siqian je mrtvý, jakmile bude dokončeno zabavování jeho majetku, přijde si hlavní dozorčí úřad pro tebe.“

Xiao Chiye si zjevně ze svého platu nemohl dovolit sponzorovat 20 000 členné vojsko císařské armády a zároveň si nemohl přivlastnit prostředky na platy a proviant Libejské obrněné kavalerie. Jenže podle ročního rozpočtu, který mu ministerstvo daní přidělilo před podzimním lovem, císařská armáda nemohla mít dost peněz na to, aby se etbalovala v takovém měřítku.

Xi Gu'an zemřel, protože nedokázal vysvětlit, kde vzal peníze. A nyní nastal čas požadovat odpovědi od Xiao Chiyeho.

Xiao Chiye řekl: „Tak ať přijde.“

Co se týkalo toho, odkud tyto peníze plynuly, více nevysvětloval a Shen Zechuan se znovu nezeptal.

Po chvíli Xiao Chiye dodal: „Hodně úkolů ministerstva práce, který vyžadovaly manuální práci, bylo svěřeno císařský armádě. Už od první chvíle před pěti lety byla každá vyplacená částka zaznamenána černá na bílym v účetních knihách císařský armády. I kdyby to chtěl hlavní dozorčí úřad vyšetřovat, nic pochybnýho nenajde.“

I z toho důvodu se z Xiao Chiyeho stal na ministerstvu daní nechvalně známý vymahač dluhů. Všichni si mysleli, že chce peníze na ženy a víno. Nevěděli, že celá ta léta šetřil a že jediným extravagantním výdajem byl výdaj za víno.

Li Jianheng byl možná pomatený, zároveň byl ale velmi velkorysí, pokud šlo o jeho kamarády. Pokaždé, když zval Xiao Chiyeho na ulici Donglong, byl to on, kdo ze své kapsy platil za všechny ty dívky a hostiny, aby pohostil tu svoji partu pochybných přátel.

Li Jianheng žil z prostředků státní pokladny a neměl manželku, která by ho držela na uzdě. Když mu peníze začínaly docházet, požádal palác. Císař Xiande v jeho případě nikdy nebyl na peníze skoupý, dokonce ani tehdy, když mu je dával ze své vlastní kapsy. Takže Li Jianheng nikdy neměl málo.

Xiao Chiye se nemohl vrátit do Libei, ale na Li Jianhenga kvůli tomu nezanevřel, protože věděl lépe než kdo jiný, že Li Jianheng považoval všechny ty své nestoudné přátele za skutečné bratry.

Přemýšlejíc až do tohoto bodu, Xiao Chiye řekl: „Důvod, proč tě císařovna vdova zachránila, je samozřejmě ten, že tě chce využít. Kdyby všechno zůstalo v klidu, mohl sis užít vzestup až na samotnej vrchol císařský tělesný stráže, ale bejvalej císař se z ničeho nic začal bránit. Císařovna vdova... Císařovna vdova si tě pak našla, že jo?“

Shen Zechuanovy oči se střetly s Xiao Chiyeovými.

Nesměl se přímému pohledu vyhnout ani na chvíli. Xiao Chiye měl extrémně bystrý čich. Stačilo ukázat známku viny a Xiao Chiye by to rozhodně poznal.

Shen Zechuan sebejistě odpověděl: „Ne.“

Chladný vítr se prohnal kolem nich a zvedl lemy jejich oděvů. Xiao Chiye pomalu vydechl studený vzduch a bezstarostně se usmál: „Pak máš docela kliku.“

V době, kdy se vrátili do Qudu, už se rozednilo. Xiao Chiye řekl ze hřbetu svého koně: „Musim spěchat na ranní jednání dvora. Ty se vrať domu.“

Shen Zechuan přikývl a sledoval, jak Xiao Chiye pobídl koně k odchodu. Když se vrátil do svého příbytku, Chen Yanga nespatřil, takže už pravděpodobně čekal na Xiao Chiyeho u bran paláce.

Shen Zechuan vytáhl z rukávu východní perlu a sevřel ji mezi prsty, aby si jí mohl pod slabým světlem prohlédnout. Než z ní však stačil sundat slabý proužek látky, zarazil se.

Když se svlékal, dával si jí do pravého rukávu, ale teď jí našel v levém. Proto tiše zaprskal a zamračil se.

+++

Když Xiao Chiye dorazil k palácové bráně, sesedl z koně a nastoupil do kočáru, kde se rychle převlékl do své oficiální róby. Chen Yang už měl pro něho přichystanou snídani, která byla ještě teplá. Xiao Chiye nachystanou kaši přijal a vypil.

„Včera večer jsem vás byl hledat na vojenském cvičišti, ale nebyl jste tam.“ Poklekl Chen Yang vedle závěsu a zašpital: „Qudu je poslední dny nestabilní. Někdo by měl být s vámi, když jdete ven.“

Xiao Chiye misku odložil a řekl: „Sežeň někoho, kdo bude neustále dohlížet na Shen Lanzhouho.“

Chen Yang přijal jeho rozkaz a řekl: „Všude venku jsou naši muži. Kdykoliv vyjde ven, vašim očím rozhodně neunikne. Místokráli, rod Hua byl poražen, co tedy budeme mít z toho, když ho nyní budeme sledovat?“

Xiao Chiye neodpověděl. Sklopil oči, a čím déle je měl sklopené, tím hůře vypadal. Teprve až když se Chen Yang zmínil o ranním zasedání dvora, otřel si ruce čistým kapesníkem a řekl: „Považuju ho za nepředvídatelnýho. Kdyby ses na něj teď podival, dokázal bys říct, že trochu umí bojový umění?“

Chen Yang odpověděl: „Vypadá zřetelně slabší, než když se připojil k císařské tělesné stráži. Kdyby místokrál nemluvil o jeho pomoci během podzimního lovu, rozhodně bych to do něj neřekl. Ale možná, když se místokrál zeptá Zhao Huiho, na něco přijde.“

„Zhao Hui ho viděl tváří v tvář, když tu byl posledně a ničeho podezřelýho si na něm nevšimnul.“ Řekl Xiao Chiye." „To jeho tělo...“ Jeho hlas se náhle zastavil, pokračoval až po malé chvíli: „Okamžitě pošli do Libei dopis a vyžádej si shifuovi přítomnost tady.“

Překvapený Chen Yang řekl: „Chete se ho zeptat...“

„Ať už použil jakoukoliv metodu, aby svoje schopnosti skryl, shifuovejm očím to neunikne.“ Zakroutil Xiao Chiye prstenem na palci a apaticky pokračoval: „Kromě toho... je tu něco, o čem si s nim chci promluvit.“

+++

Li Jianheng dnešní ranní zasedání dvora odložil. Ještě se ani pořádně neprobudil, když zaslechl Shuangluho, jak mu hlásí, že venku klečí Hai Liangyi. Li Jianheng byl okamžitě vzhůru, ale Mu Ru, kterou měl v náruči, stále spala. Na okamžik se tak nemohl pořádně pohnout a tak jen natáhl krk a špitl směrem k Shuangluovi: „Pošli ho pryč.“

Shuanglu odešel, ale po malé chvíli se zase vrátil a poklekl: „Starší sekretariátu říká, že musí vidět Vaše Veličenstvo. Tento otrok mu řekl, že Vaše Veličenstvo ještě spí, ale on odvětil, že počká.“

Li Jianheng začal panikařit. Mu Ru se v jeho náruči sotva probudila, když ji začal žádat: „Moje drahá, rychle se obleč a jdi do zadního paláce Chenming a dej si něco k jídlu. Já musím přijmout staršího sekretariátu!“

Mu Ru byla roztomilá a jemná s černými vlasy jako vodopád. Když ji prosil, nepřemlouvala ho ani nedělala rozruch a jen se poslušně oblékla. Jakmile byla hotová, svůdně pohlédla na Li Jianhenga svýma láskyplnýma očima a pomohla mu vstát, jakoby pocta, kterou jí prokázal, byla až příliš velká. Li Jianheng tenhle její pohled zbožňoval. Neochoten se rozloučit ji chytl za ruku. Tak moc si přál držet si ji při ranním jednání dvora na klíně.

„Příště.“ Políbil ji několikrát za sebou Li Jianheng. „Příště nebudu chtít, abys odešla.“ Objal ji a chvíli mluvil. Teprve když Shuanglu znovu vstoupil, aby ho trochu popohnal, jí nechal jít.

Hai Liangyi vstoupil s vážným výrazem a uklonil se.

Li Jianheng se posadil na dračí trůn a řekl: „Starší sekretariátu, prosím, rychle vstaň.“

Hai Liangyi zůstal na místě a znovu se uklonil.

Li Jianheng se nedočkal odpovědi, proto se rozhlédl nalevo, napravo, jeho obličej byl jako v ohni. Dvakrát zakašlal a řekl: „Za poslední dva dny jsem nastydl, tak jsem chtěl dnes spát o něco déle...“

Hai Liangyi řekl: „Tento starý poddaný slyšel, že Vaše Veličenstvo pilně svolává večerní jednání dvora. Jde však o to, že nepřišla žádná odpověď na žádný z dosud zaslaných memoriálů. Proto tento starý poddaný přišel po zralé úvaze Vaše Veličenstvo osobně napomenout. Vaše Veličenstvo je nyní na vrcholu života a moci. Bude-li Vaše Veličenstvo usilovně pracovat při řízení státu, pak bude světlá, prosperující budoucnost na dosah ruky, jakmile odvane depresivní atmosféra starých časů.“

Li Jianheng se suše zasmál, než řekl: „To asi ano...“

„Ale Vaše Veličenstvo sídlí hluboko ve vnitřním paláci obklopené vykastrovanými zrádci, kteří mu slouží. Pokud budu Vaše Veličenstvo příliš rozmazlovat a nechám Vaše Veličenstvo být, pak časem Vaše Veličenstvo bude přimhuřovat oči a zůstane hluché moudrým radám, až se nakonec vzdálí od současné politiky!“ Řekl Hai Liangyi odhodlaně a pevně. „Tento starý poddaný se doslechl, že Shuanglu, eunuch osobně sloužící Vašemu Veličenstvu, byl podplacen, aby kolem Vašeho Veličenstva rozmístil pochybné existence. Podle palácových pravidel má být každý, kdo nejedná podle císařských rozkazů a má tu drzost zavést do paláce cizince, ubičován k smrti!“

Shuanglu s žuchnutím padl na kolena a vyděšeně se podíval na Li Jianhenga: „Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo...“

„Síň Mingli je spravedlivé, posvátné místo. Jak můžeme tolerovat eunuchy, kteří tu dělají takový randál?“ Podíval se Hai Liangyi na Li Jianhenga. „Vaše Veličenstvo!“

Li Jianhengova hruď silně bušila. Podíval se na přísného Hai Liangyiho a vzpomněl si na extrémní nebezpečí té noci. Dlaně se mu potily, tak si je bezmocně otíral do dračího hábitu. Jediným slovem se neodvážil odpovědět.

Stráže z venku vstoupily, aby Shuangluho odvedli pryč. Shuanglu vykřikl, jak byl tažen po podlaze: „Vaše Veličenstvo! Vaše Veličenstvo!“

„Jeho zločin...“ Podíval se Li Jianheng na Shuangluho: „Jeho zločin by neměl být trestán smrtí...“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Hai Liangyi pevně: „Pan Rugui vytvořil eunušskou frakci a spojil se s Hua Siqianem, aby uvnitř i vně Qudu vyvolal chaos. Nyní je na čase něco takového utnout v zárodku, jako varování pro ostatní! A nejen to. Promiskuitní členové císařského harému, kteří svádějí a okouzlují císaře ve snaze si ho naklonit, by měli být ubičováni také!“

Li Jianheng se strachy třásl, když říkal: „To bych se nenechal, neodvážil bych se! S tak ctnostným poddaným, jakým je starší sekretariátu, který na mě každý den dohlíží a pobízí mě, bych si nedovolil jednat jakkoliv svévolně nebo někde blbnout! Starší sekretariátu se nesmí nechat ošálit těmito nepodloženými fámami!“

Hai Liangyi však nemilosrdně řekl: „Není kouře bez ohně. Vaše Veličenstvo, nesmíme dovolit krásným ženám, které jsou zdrojem potíží, aby tu zůstávaly!“

Teď se Li Jianheng začínal skutečně bát. Jak by mohl nechat Mu Ru zemřít? V panice vstal a žalostně řekl: „Starší sekretariátu, uvědomuju si svá pochybení. Shuanglu mi sloužil po mnoho let. Jen... nechme to pro dnešek být a já budu v budoucnu spravovat státní záležitosti s náležitou péčí!“

Hai Liangyi se uklonil a podvolil se mu, aby mu zachoval alespoň kousek důstojnosti.

Li Jianheng se držel stolu, když poslouchal zvuk bičování zvenku. Rána za ranou, jedna za druhou. Bylo to, jako kdyby bili do něho. Se smíšenými pocity se proto podíval na Hai Liangyiho. V jeho očích bylo trápení i strach.

Xiao Chiye vstoupil akorát včas, aby viděl, jak drhnou podlahu. Krvavé skvrny se mu rozprostíraly pod nohama. Byly tak jasné, až to bylo děsivé. Všichni eunuchové v síni Mingli tiše klečeli, žádný se neodvážil vzhlédnout.

Xiao Chiye vešel dovnitř, kde Li Jianheng seděl jako kus dřeva na dračím trůnu. Jakmile si ho Li Jianheng všiml, chvíli na něho tupě zíral, než vybuchl a začal rozbíjet věci kolem sebe a s brekem křičet: „Co je tohle za císaře? Jak se někdo opovažuje na mě ukazovat prstem a takhle mě ponížit! Která země pod nebesy není zemí císaře?! Co je na tom špatnýho, že projevuju náklonnost ženě? Co je na tom špatnýho?!"

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 31.

Zátylek

„O důvod víc, aby ses svlíknul.“ Sundal si Xiao Chiye chrániče paží a položil je na dřevěnou římsu pod okapem spolu se svým kabátem a svrchním oděvem. Vojáci ve vnitřní hale vojenského cvičiště se mu chtěli přijít poklonit, ale Xiao Chiye mávnul rukou, aby je zastavil. Místo toho se otočil a klidně se podíval na Shen Zechuana, než řekl: „Bylo by skvělý na vlastní kůži zažít a vidět rozdíl mezi mym tělem a tělem vycvičenym v mentální technice kultivace rodu Ji.“

„Jelikož jsme oba ze stejné školy bojových umění,“ odložil Shen Zechuan meč Langli na stranu: „pak budou naše pohyby i postoje přirozeně stejné.“

„To nemusí bejt tak úplně pravda,“ řekl Xiao Chiye. „Můj shifu do něj začlenil externí styl boxu, takže v době, kdy mi byl předán, byl už odlišný od boxerského stylu rodu Ji. Kdyby byly naše styly stejný, všimnul by sis toho už tenkrát.“

„Jestli chceš bojovat, prostě to řekni.“ Vysunul Shen zechuan nohu v oblouku dopředu a pokračoval: „Proč hned mluvit o svlékání? Zníš jako zvíře.“

V tom okamžiku měl Xiao Chiye pocit, jakoby se Shen Zechuan proměnil v někoho zcela jiného. Dešťová voda a horská mlha se překrývaly a smývaly jeho obličejové rysy. Naproti tomu jeho štíhlé tělo bylo o to nápadnější.

„Mym přáním je bejt zvířetem v lidskym těle." Sešel Xiao Chiye ze schodů a vstoupil do clony deště: „Před pěti lety sem tě kopnul. Nenávidíš mě za to?“

Shen Zechuan odpověděl: „Kdybych řekl ano, neznamenalo by to, že se zmítám v probděných nocích a myslím jenom na tebe? Takže ne. Nechovám k tobě nenávist.“

Xiao Chiye zaujal výchozí postoj a řekl: „To je škoda. Kdybys mě nenáviděl, moh by ses mi dneska pomstít.“

Uprostřed štiplavého, studeného větru Xiao Chiye dodal: „Teda - pokud to dokážeš.“

Dešťové kapky padaly dál, poskakovaly na zemi, než rozpřáhly svá křídla až k verandě. V tu chvíli Xiao Chiye vyskočil, aby učinil svůj první úder. Vystřelil pěstí, ale udeřil do prázdna.  Ráznost a síla jeho úderu však vstříkly dešťové kapky Shen Zechuanovy do tváře. Když Xiao Chiye minul svůj cíl, máchnul paží doleva. Shen Zechuan jeho úder zablokoval bleskovým pohybem ruky. Když se paže obou mužů srazily, Shen Zechuan se bolestí zamračil a ustoupil o pár kroků zpět.

Tohle byl boxerský styl rodu Ji!

Shen Zechuan sevřel rty do tenké linky, ale pak se hlasitě zasmál.

Shifuův boxerský styl byl stabilní a robustní. Xiao Er zjevně postrádal stabilitu, zato byl však mnohem zuřivější. Jeho síla byla ohromující. Stačil jediný náraz a Shen Zechuanovy znecitlivěla ruka. Boxerský styl rodu Ji měl být předán přesně takovému druhu mužů, protože díky jejich vnitřní i vnější konstituci pro ně bylo mnohem snazší jej praktikovat. Xiao Chiyemu jeho konstituce poskytovala vhodnou půdu pro to, aby mohl bezstarostně ostatními pohrdat, ale bylo získání takhle nespravedlivé výhody z nebes jádrem vedoucím k vítězství?

Shen Zechuan ze všeho nejvíc nevěřil na osud, který určovalo nebe!  Zvedl nohu a kapky deště se náhle rozstříkly na Xiao Chiyeho. Jeho úder byl rychlý a brutální. Jakýkoliv jiný obyčejný člověk by okamžitě sáhnul po výhodě a nebezpečí se vyhnul, ale Xiao Chiye prostě musel čelit problémům čelem. Zvedl paži a Shen Zechuanovu nohu zablokoval a následně se žuchnutím odrazil, než vykročil rozhodným krokem vpřed. Pro Shen Zechuana bylo příliš pozdě stáhnout nohu zpátky. Stát tváří v tvář Xiao Chiyemu bylo jako čelit tygrovi nebo leopardovi připravenému k útoku. Chvějící se srdce, vyhýbavý pohled, nestabilní postoj - kdyby projevil jejich jakékoliv známky, Xiao Chiye by se na něho okamžitě vrhl. Nikdy by nevynechal jedinou příležitost zaútočit na svého protivníka.

Nechat Xiao Chiyeho jít do obrany bylo mnohem lepší, než ho nechat přejít do útoku! Shen Zechuan vynaložil v noze sílu a tlakem mírně zpomalil Xiao Chiyeho pohyb. Sám jím byl přitom v mžiku zvednut do vzduchu. Celým svým tělem se proto opřel dozadu, svoji váhu podepřel oběma rukama o zem a narovnal se jako měkká vrba ve větru. Ve chvíli, kdy vyskočil zpět na nohy, znovu jednou nohou zaútočil. Xiao Chiye znovu ohnul paži, aby jeho útok zablokoval. Tentokrát byly jeho oči klidné, když říkal: „Mravenec, který se snaží otřást stromem. Měl bych tě kritizovat za přecenění vlastních sil, nebo chválit za odvahu?“

Xiao Chiye to sotva dořekl, když zadním pohybem ruky popadl Shen Zechuanovo lýtko. Jeho rameno kleslo, když se pokusil Shen Zechuana přetočit a hodit na zem.

Shen Zechuan, který byl vyhozen do vzduchu, využil nabídnuté rychlosti a stoupnul Xiao Chiyemu na rameno. Jeho úžasná síla pasu se znovu projevila, když se jeho nohy obtočily kolem Xiao Chiyeova krku a převrátili ho na zem spolu s ním. Xiao Chiyeova dlaň sklouzla nahoru a zahákla se přímo kolem místa, které se předtím ohnulo do oblouku. Poddajnost v jeho dlani byla tak jasná, až to bylo neuvěřitelné.

Musel se ho dotknout. To proto, že to nedokázal pochopit. Ať už se jednalo o boxerský styl rodu Ji nebo šermířský styl se širokým mečem, pokud je člověk trénoval, jak byl rok dlouhý, rozhodně se to projevilo na jeho svalech. Ale Shen Zechuan své schopnosti dokázal skrýt nejen do té míry, že to vypadalo, jakoby se v bojových uměních nikdy necvičil, ale dokonce tak, že se Chen Yang i Qiao Tianya shodně domnívali, že byl chorobně slabý a nemocný kvůli nedostatku životní energie a chudokrevnosti.

Shen Zechuan zvedl své tělo ze země a udeřil Xiao Chiyeho loktem do hlavy. Xiao Chiye naklonil hlavu na stranu, aby se ráně vyhnul. Pevně držel Shen zechuanův pas, tiskl si ho k hrudi a rukou si prohmatával cestu od jeho pasu výš.

Jenomže tam byla stále schovaná východní perla!

Ve chvíli, kdy Shen Zechuanova záda narazila do Xiao Chiyeho, chytil Xiao Chiyeho za paži a přehodil si ho přes rameno do deště.

Vystříknutá voda mu okamžitě zmáčela vlasy. Shen Zechuan chtěl ustoupit, ale Xiao Chiye se o něho nečekaně zaháknul svojí dlouhou nohou a podkopl mu nohy směrem k sobě. Shen Zechuanovo tělo se již začalo naklánět k Xiao Chiyemu, když v tom ťápnul do vody a postupně znovu získal stabilitu jako dozvuky strun na sedmi-strunné citeře.

Xiao Chiye se narovnal a znovu se vrhl vpřed. Znovu udeřil do prázdna, ale tentokrát se dotknul pramene Shen Zechuanových vlasů, které se třepotaly v dešti, jak se Shen Zechuan otočil na ústup, aby se vyhnul jeho úderu.

Deštěm nasáklý pramen vlasů toužebně proklouznul kolem konečků Xiao Chiyeových prstů, jakoby chtěl víc, díky čemuž Xiao Chiye pocítil jakési mokré svrbění.

„Konec boje.“ Zaťal Xiao Chiye náhle pěst a podíval se na Shen Zechuana. „Déšť zesílil.“

Shen Zechuan se ohlédl a zeptal se: „Nasahal ses dost?“

Xiao Chiye bez mrknutí oka odpověděl: „Ani měkké ani tvrdé.“

Shen Zechuan řekl trochu posměšně: „Myslel jsem, že mě hodláš svléknout.“

„Kdybych vážně chtěl,“ řekl Xiao Chiye: „už teď bysme před sebou byli odhalení.“ S tím zvedl ruku a zamával tenkou čepelí, kterou nosil Shen Zechuan vždy u sebe. „Technika mentální kultivace rodu Ji se pojí s širokym mečem. I kdybys tohle používal každej den, neporazíš mě. A když mě neporazíš, tak jak se mi potom chceš pomstít?“

Shen Zechuan měl původně tyhle tenké čepele ukryté na vnější straně stehen. Podíval se dolů a pak znovu na Xiao Chiyeho, než řekl: „Boj a zabíjení ničí vztahy. Není lepší si před sebou hrát na nevědomé?“

Xiao Chiye odpověděl: „Jediný, čeho se bojim je, že za tim svym úsměvem schováváš dýku, abys mě bodnul, až to budu nejmíň čekat.“

„Nic není tak nevyzpytatelné jako chtíč.“ Rozpřáhl Shen Zechuan ruce. „Druhý mladý pán je gentleman, tak čeho se bát?“

Xiao Chiye vložil tenkou čepel Shen Zechuanovy do dlaně a beze spěchu řekl: „Právě sem řek, že sem zvíře v lidskym těle, tak proč se na mě pořád díváš jako na gentlemana?“

Shen Zechuan chtěl ruku odtáhnout, ale Xiao Chiye ho popadl za zápěstí a řekl: „Když seš dneska tak poslušnej, tenhle druhej mladej pán tě vezme někam, kde se ti to bude líbit.“

„Místokráli,“ řekl náhle Shen Zechuan s přísným výrazem: „prosím. Já skutečně nemám rád muže. Rozejďeme se v dobrém bez nepříjemných pocitů. Proč mě neustále obtěžuješ?“

Xiao Chiye byl na moment překvapený, než otočil hlavu na stranu, kde uviděl celou skupinu vojáků císařské armády, jak se drží okenních rámů a dveří vnitřní haly vojenského cvičiště a sleduje show.

Zástupce velitele císařské armády byl muž se zjizvenou tváří, který vedl oné noci své muže, aby zabili příslušníky osmi velkých výcvikových divizí. Sám sevřel okenní rám a ujal se vedení v posměchu: „Takhle bojovat jako chuligán zbavující lidi svobody. Místokráli, co to má bejt?! Na nás se nikdy neusmíváte, když nás káráte!“

„Řikal, že to bylo obtěžování!“ Významně na něho mrkl další z vojáků a začal pokřikovat: „Jak to můžeš srovnávat?! Místokráli je teď třiadvacet a nemá manželku, který by se moh věnovat. Veškerou svojí energii tak musí vynaložit na někoho jinýho. To rozhodně neni stejný!“

Xiao Chiye cítil, že se Shen Zechuan chystá utéct a tak si ho k sobě silně přitáhl a s povrchním úsměvem řekl: „To je pravda. Rád druhý obtěžuju. Lanzhou, kam utíkáš? Ještě sem tě nepřestal obtěžovat! Důvod, proč nemáš rád muže je ten, žes ještě nepoznal jejich sladkou chuť. Druhý mladý pán tě to naučí.“

Když došlo na to, být nestoudný a hloupý, on, Xiao Chiye, uznal porážku jen před Li Jianhengem. Kdo by neznal trik, jak se druhému vnutit? Shen Zechuan ho skutečně podceňoval, když se snažil použít tenhle druh laciné lsti, aby ho uvedl do rozpaků.

Aniž by dal Xiao Chiye Shen Zechuanovi možnost odpovědět, odtáhl ho pryč.

Tantai Hu za nimi se dotkl své jizvy a zeptal se vojáka vedle sebe: „Kdo to byl? Nikdy sem ho u císařský armády neviděl!“

„Jeho příjmení je Shen,“ mrkl muž vedle něj: „Ten ze Zhongba.“

Úsměv na Tantai Huově tváři ochladl. Rukama se podepřel, než vystrčil hlavu ven, ale pak se otočil zpátky a řekl: „To je ten zasranej Shen, kterej způsobil katastrofu v Zhongbu? Co s nim místokrál dělá! Shen Wei způsobil smrt tolika lidí, ani setnutí osmi jeho hlav by nebylo dost! Sídlo prince z Jianxingu už nestojí, přesto si v Qudu pořád dobře jí i žije, zatimco sirotci, co v závrtu Chashi přišli o rodiče, jedí bahno! Do prdele! Pročs mi to neřek dřív?!“

+++

Xiao Chiye odvedl Shen Zechuana na horu Feng, kam vedli úzké kamenné schody. Proud vody prosakoval podrážkami jejich bot a mrazil je až do morku kostí. Ale Xiao Chiye se ani neohlédl, když dával stranou javorové listy, z nichž kapala voda, a pokračoval dál. Jejich boty se bořily do bláta, po kterém šlapaly, když nerovným krokem pokračovali dál.

O méně než hodinu později se Xiao Chiye zastavil. Došková chaloupka, která se zhmotnila v mlhavém dešti, byla malá a pěkná, ale nevypadala jako místo k bydlení.

Xiao Chiye se otočil a řekl Shen Zechuanovi: „Na lovištích Nanlin si mě zachránil. Za odměnu se s tebou podělim o polovinu tohohle místa.“

„Odměna, kterou chci, jsou studené, tvrdé peníze.“ Odpověděl mu Shen Zechuan: „..Ne se s tebou máčet v lázních.“

„Peníze a sláva sou jenom světské statky.“ Natáhl Xiao Chiye obě paže, aby zvedl látkový závěs a vstoupil. Zůstal stát u vchodu, aby se svlékl a křikl: „Tohle místo si nikdy neužíval ani císařův otec.“

Shen Zechuan zvedl závěs a uviděl nahou horní polovinu Xiao Chiyeho těla. Obrysy svalů na zadní straně jeho ramen byly čisté a úhledné, jako postava vytesaná dlátem.

Kromě malého věšáku na šaty se zakřivenými konci byl uvnitř domku jen horký pramen.

Xiao Chiye pověsil své oblečení na jednu stranu, druhý konec byl zřejmě vyhrazen jemu.

Xiao Chiye si sundal boty, ohlédl se na Shen Zechuana a řekl: „Otočíš se ke mě zády, aby ses svlíknul, nebo se na mě chceš při svlékání koukat?“

Shen Zechuan zatáhnul za svůj opasek a otočil se k němu zády. Východní perla mu přistála v dlani a tak si ji pohodlně schoval do rukávu. Pohled lpějící na jeho zádech se však neodvrátil.

Shen Zechuanova ruka se na chvíli zastavila, než si svlékl svrchní oděv.

Xiao Chiye sledoval, jak jeho róba klesá k zemi. Bledost Shen Zechuanova krku se táhla dolů až vypadala velmi podobně, jako rýžový papír z hruškových květů ponořený do měsíčního svitu. Jeho záda byla tak útlá a hladká, pomyslel si Xiao Chiye. Přesně tak. Bylo to, jakoby celou tu dobu zíral na Shen Zechuanův zátylek pro tuhle jedinou chvíli.

Jak mohla mužská šíje produkovat tak dech beroucí krásu? Tohle bylo víc než cokoliv, co Xiao Chiye kdy spatřil, nebo o tom v minulosti slyšel. To ho nejen překvapovalo, ale i mátlo. Tesáky mladého vlka z Libei byly ostré, přesto nikdy předtím takový krk, ani takového muže nesvíraly.

Jeho pohled sklouzl silou, která se rovnala pohlazení, ze Shen Zechuanova zátylku po té mírně se zvedající kontuře jeho těla a klesal níž a níž.

Jemný.

Xiao Chiye měl vyprahlá ústa. Náhle se trhnutím vrátil k rozumu a spěšně odvrátil pohled.

Musel sem se zbláznit!

Pomyslel si. Na ulici Donglong bylo tolik kurtizán! Která z nich nebyla doopravdy krásná? Tak proč se díval na mužská záda a přitom po nich tak lačnil? Xiao Chiye ohrnoval nos nad lidmi, kteří se nechali svést krásnými ženami, protože starší, které obdivoval, byli všichni muži se silnou vůlí. O každém z nich se dalo říct, že to byl pravý gentleman s aurou muže nepokoušeného chtíčem ani s krásnou ženou na klíně. Stejně jako jeho otec, jeho bratr, jeho shifu.

Slavní světoví generálové se měnili generaci za generací. Xiao Chiye ale Qi Shiyuho nikdy neobdivoval právě proto, že to byl chlípník. A po bitvě v Zhongbu ze všeho nejvíc nenáviděl Shen Weie a to nejen proto, že byl vinen monstrózním zločinem, ale také proto, jaký to byl proutník! Ale v tuhle chvíli se mu trochu točila hlava, když ten zvířecí instinkt, uchvácený krásou a vzrušený touhami, znovu začal vystrkovat růžky.

Xiao Chiye se napjal, aby ovládl svůj zrak a živě pocítil rozpor mezi jeho touhami a myslí. Nemiloval toho muže, ale pro jeho půvab se v něm podruhé vzedmula touha ho obejmout, zpustošit, zuby ho roztrhat.

„Nejdeš dovnitř?“ Shen Zechuan vůbec nevěděl, na co myslel, když se k němu otočil a nerušeně k němu přistoupil.

Xiao Chiye odpověděl rozzlobeným hlasem: „...Eh!“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 30.

Král vlků

Zdálo se, jakoby Xiao Chiye zcela zapomněl, že mu předešlé noci ruply nervy. Svého koně pobídl napříč ulicí, což vyvolávalo nespokojené výkřiky od stánkových prodejců ze všech stran. K palácové bráně přispěchal akorát včas, aby zahlédl koňský povoz ze sídla prince rodu Xiao.

Zhao Hui zvedl pro Xiao Fangxuho závěs a řekl: „Je tu druhý mladý pán.“

Xiao Fangxu s rukou na koleni vykouknul ven. Jeho pohled přešel přes jeho nejmladšího syna a přistál na muži, který jel neobratně za ním - na Shen Zechuanovi. Na chvíli se odmlčel a nic neřekl. Když Xiao Chiye dojel přímo před něj a on zahlédl na jeho tváři zranění, konečně se zeptal: „Co si dělal včera v noci?“

„Byl sem pít.“ Přitáhl Xiao Chiye otěže svému koni a zasmál se s bičem v ruce: „Zapomněl sem na čas. Když sem se probudil, bylo už pozdě. Otče, skončili ste už s diskuzí?“

Xiao Fangxu přikývl a zeptal se: „Tohle je syn Shen Weie?“

Podzimní vítr náhle zaútočil na Shen Zechuanovu tvář a prohnal se kolem jeho spánků. Když se jeho pohled střetl s Xiao Fangxuovým, bezděčně se zachvěl a sevřel otěže o něco pevněji.

Ale Xiao Fangxu nic neudělal.

Kotlety starého krále vlků byly bílé. I když seděl v kočáře celý shrbený, jeho mimořádná výška a stavba těla byly stále jasně patrné. Jeho velitelská aura nebyla něčím, co se zjevilo přes noc. Byla to majestátní důstojnost vestavěná na hoře mrtvol a moři krve. Byla to natolik impozantní síla temperovaná kostmi a krví, že ji nedokázala zastínit ani jeho nemoc.

Přirozeně obdařená robustní postava Xiao Chiyeho byla zcela zděděná po otci. Jeho šokující síla paží, výjimečná výška, široká ramena i záda a rychlé, dlouhé nohy byly všechno dary od jeho otce. Ve srovnání s jemnějším a elegantnějším Xiao Jimingem byl Xiao Chiye skutečným vlčím štěnětem. Kdyby se člověk díval na oba bratry stojící vedle sebe, jistě by nepochyboval, že tím, z koho vyzařovala agresivnější aura, byl Xiao Chiye.

A teď tenhle skutečný král vlků pozorně sledoval Shen Zechuana. A tak navzdory tomu, že se Shen Zechuan již dávno naučil ovládat, měl stále silné nutkání uprchnout.

Tohle bylo něco úplně jiného, než když ho Xiao Chiye přitiskl k zemi. Tohle byl pohled, ze kterého se každý podvědomě třásl.

A právě v tu chvíli si Shen Zechuan vzpomněl na slova velkého rádce Qi.

„Teď je Xiao Jimingův čas, aby zářil, když je jeho otec pro nemoc pryč, ale Lanzhou, před dvaceti lety byl tím, kdo skutečně zabezpečil se svým ořem hranice, Xiao Fangxu. Z dnešního pohledu má větší autoritu Qi Shiyu jako vrchní velitel pěti velitelství, ale jemu nebyl udělen titul prince. To proto, že Qidong je udělené léno patřící císaři. Všech pět velitelství jsou původní země Da Zhou, které patří synu nebes. Ale u Libei je to jiné. Obrovské území Libei se rozprostírá od průsmyku Luoxia až po konec pohoří Hongyan na severovýchodě a to všechno jsou těžce vydobyté země Xiao Fangxuem, který vedl svoji Libejskou obrněnou kavalerii a během let Yongyi dobýval centimetr po centimetru!

Xiao Jiming je nyní vrchním velitelem Libejské obrněné kavalerie - Obrněná kavalerie na Ledové řece - jak impozantní. Ale byl to Xiao Fangxu, kdo tento mocný pluk založil. Libejská obrněná kavalerie nemá tak dlouhou historii, jako posádkové jednotky velitelství Bianjun. Je to těžká kavalerie, kterou speciálně vystavěl Xiao Fangxu, aby během let Yongyi zasadil těžkou ránu našim zahraničním nepřátelům v době, kdy kavalerie Biansha opakovaně pronikala do průsmyku Luoxia. Bitevní oři Libei, libejští vojáci i libejské ocelové čepele s řetězy - tyhle všechny symboly Libejské obrněné kavalerie pochází od Xiao Fangxuho.

Osm velkých rodů se na dlouhou dobu násilně usadilo v Qudu. Jsou boláky a vředy Da Zhou. Rod Xiao se může rodu Hua postavit jako sobě rovný, protože Xiao Fangxuův status je v Libei neochvějný. Dokud bude naživu, rod Xiao bude tyčící se strom pevně zakořeněný v Libei! Titul krále vlků není v žádném případě nezasloužený.“

Xiao Chiye se ohlédl a řekl: „...Je to syn Shen Weie.“

Shen Zechuan sesedl z koně a Xiao Fangxuovi se poklonil.

Xiao Fangxu se na něho chvíli díval, než řekl: „Shen Wei je už po smrti a jeho dítě je nevinné. Vzhledem k tomu, že tě bývalý císař propustil, znamená to, žes byl zproštěn viny. Ale proč se taháš s tímhle klukem?“

Shen Zechuan poklekl na jedno koleno a svěsil hlavu, aby řekl: „Tento pokorný poddaný byl přidělen k císařské tělesné stráži. Nyní, když je dočasně pod císařskou armádou, jsem místokráli k dispozici.“

„Ach tak.“ Podíval se Xiao Fangxu na Xiao Chiyeho. „A ty mu děláš problémy proč?“

Xiao Chiye si olízl ránu v ústech a řekl: „Jak, že mu dělám problémy? On a já sme teď zapřísáhlý přátelé! Nebo ne, Lanzhou?“

Aniž by se Xiao Fangxu znovu podíval na Shen Zechuana, zabředl znovu hovor s Xiao Chiyem.

Shen Zechuan se opřel o koleno a podíval se skrze louži na Xiao Chiyeův nespoutaný úsměv a na způsob, jakým Xiao Fangxu hleděl na svého syna.

Scénu na hladině vody kazily jen cákance dešťových kapek.

Shen Zechuan stáhl pohled.

V době, kdy se objevil Xiao Jiming, byl Xiao Fangxu už pryč. Qi Zhuyin s ním ušla několik kroků, než se z ničeho nic zeptala: „Kdo je to?“

Xiao Jiming se podíval vedle Zhao Huiho a beze změny výrazu odpověděl: „To je Shen Zechuan.“

Qi Zhuyin se zastavila a s jistým překvapením se zeptala: „Shen Weiův syn? Proč je s A-Yem?“

Xiao Jiming odpověděl: „A-Ye je hravý. S největší pravděpodobností mu jen dělá potíže.“

Qi Zhuyin se na ně dlouho dívala, než řekla: „Ten jeho vzhled je neskutečně výjimečný. Slyšela jsem, že jeho matka byla tanečnice z Duanzhou. Ještěže byla z Duanzhou a ne z velitelství Cangjun.“

Vrchní velitel Qi Shiyu ze všeho nejvíc miloval krásky. Byl to muž, který se nehnul z místa, když zahlédl pěknou ženu. A ačkoliv měla Qi Zhuyin jen velmi málo bratrů, měla doma nespočet yiniang (nevlastních matek/konkubín).

„Když už je řeč o tomhle,“ otočila Qi Zhuyin hlavu na stranu: „A-Yemu je už třiadvacet, ne? Nebude se ženit?“

„Yizhi už kvůli tomu také začíná být nervózní.“ Řekl Xiao Jiming. „Libei nepotřebuje, aby si vzal urozenou dámu mocného a počestného rodu. Stačila by holka z obyčejné rodiny s čistým zázemím. Yizhi posílá každý rok do Qudu portréty všech Libejských žen, které pro něj vybrala, ale žádná z nich ho nikdy nezaujala.“

Qi Zhuyin se zasmála: „Vznešené dámy bývají povýšené, s ním by si zahrávat nemohly a obyčejné dívky jsou příliš plaché, vyděsily by se, jen by se k němu přiblížily. Navíc - kolik dívek zvládne jeho povahu? Najít někoho, s kým by se vzájemně milovali, je těžší než vstoupit do nebe. A co víc, rád navštěvuje uličky s domy rozkoše. Radši si ho hlídej, nebo si jednoho dne přivede domů kurtizánu.“

Xiao Jiming věděl, že její matky byly všechny slavné kurtizány z Qidongu a celý den se doma tak hádaly, že jí po příchodu vždy rozbolela hlava. Proto už od mládí kurtizány nenáviděla.

„Kdo by ho dokázal zastavit, kdyby skutečně potkal někoho, koho by měl rád?“ Chtěl si Xiao Jiming dlouze povzdychnout, avšak s bolestí hlavy dodal: „Ani deset býků ho nebude schopných dotáhnout domů.“

„Raději se připrav na horší časy.“ Zamyslela se Qi Zhuyin na okamžik. „Na ničem jiném nezáleží tolik jako na tom, aby její osobnost nebyla příliš intenzivní. Tvoje Yizhi je přirozeně něžná. Kdyby si domů přivedl někoho temperamentního, odnesla by to hlavně ona, ne?“

„Ještě se nic ani nezačalo formovat.“ Zasmál se Jiming z ničeho nic nahlas. „Je příliš brzy to řešit.“

„Sňatky jsou to nejvíc nepředvídatelné.“ Zasmála se Qi Zhuyin také. „Možná jednoho dne uvidí světlo?“

Xiao Chiye měl pocit, jakoby mu běhal mráz po zádech. Obezřetně se ohlédl a zahlédl Shen Zechuana, jak stojí vedle Zhao Huiho a tváří se zamyšleně.

„Za chvíli pudu do kanceláře císařský armády pro svůj autorizační token.“ Zablokoval Xiao Chiye před Shen Zechuanem světlo. „Než bude vydán konečný rozkaz k nasazení císařské tělesné stráže, budeš mě dnem i nocí následovat.“

„Dnem i nocí.“ Zopakoval Shen Zechuan jeho slova a podíval se na něho. „Musím druhému mladému pánovy i vynášet nočník?“

„Jestli chceš, tak klidně.“ Přistoupil k němu Xiao Chiye blíž. „Teď mam hodně práce a tak budu zůstávat v rezidenci za kanceláří císařský armády.“

Shen Zechuan neodpověděl.

Xiao Chiye se již stačil otočit, aby se přivítal s Xiao Jimingem.

+++

Přezkum soudního procesu ještě ani neskončil a rezidence Hua i Pan již byly prohledány a majetek zkonfiskován. Li Jianheng využil příležitosti a uzavřel přístup do rezidence císařovny vdovy s odůvodněním, že nyní císařovnu vdovu sužují úzkosti.

S určitými obtížemi se nakonec podařilo shromáždit dostatek peněz na vyrovnání nedostatku pro Libejské vojenské fondy na platy a proviant. Xiao Fangxu ani Xiao Jiming nemohli zůstat dlouho, proto po několika dnech město opustili.

Xiao Chiye se neočekávaně nezdráhal s nimi rozloučit. Bylo to, jakoby po té opilecké noci opustil ambice, které měl během podzimního lovu. Čas od času ho Li Jianheng obdařil odměnami, které pokaždé s potěšením přijal.

A nejen to. V práci se najednou začal poflakovat. Císařská armáda měla původně důležitý úkol provádět hlídky. Přesto pracoval nepravidelně jako rybář, který se tři dny chystal a dva dny sušil síť. Často ho nebylo vidět, kde měl být. Ministerstvo vojenství začínalo postupně vyjadřovat své pochybnosti a stále více se přiklánělo k tomu, aby byl nahrazen. To Li Jianheng odmítal a dokonce se uchýlil k taktice udělaní scény a vztekání se. Zašel dokonce tak daleko, že se málem pohádal s náměstkem ministra vojenství, který petici předložil.

Memoriál od náměstka ministra vojenství odhodil a řekl: „Xiao Ce'an provedl záslužnou službu, když mě zachránil. Proč by nemohl být místokrálem císařské armády? Nic přece nezpackal ani nezdržuje. Nenahradím ho!“

Oba se tak vrátili do stavu, ve kterém byli před podzimním lovem a Li Jianheng se proto cítil o něco uvolněněji. Xiao Chiye té noci jako by byl jen výplodem jeho fantazie, zatímco tenhle muž bez špetky slušnosti byl jeho kamarád.

Li Jianheng byl také rád, že Xiao Chiye nezmínil ani slovo o návratu do Libei. Byl toho názoru, že prostě rozuměl současné situaci. Vždyť on pro něho opravdu nemohl nic udělat! Navíc bylo přeci možné se pořád dobře bavit a přitom zůstat v Qudu, ne? Teď, když se stal Li Jianheng císařem, mohl dělat Xiao Chiye, vzhledem k jejich přátelství, ramena všude, kde se mu zachtělo, nebo ne?! Tak proč se vracet do Libei? Jak by mohla být ta studená země stejně pohodlná a bezstarostná jako Qudu?!

Když chtěl Xiao Chiye vyrazit na koni z města, Li Jianheng to povolil. Když chtěl Xiao Chiye rozšířit úřad císařské armády, Li Jianheng to také povolil. A když chtěl být Xiao Chiye půl dne ve službě a druhou polovinu dne jenom tak doma, tak to Li Jianheng nejen povolil, ale navíc to udělal s velkým potěšením. Když neměl ani jeden z nich co dělat, jezdili na koni nebo si hráli s míčem. Li Jianheng se sice nemohl chodit bavit na ulici Donglong, ale mohl po Xiao Chiyem chtít, aby si s ním poslechl hru na pipu. Mu Ru nyní žila v síni Mingli. Li Jianheng si původně myslel, že ho bude Xiao Chiye napomínat. Ten však neřekl nic a jen si užíval zábavu spolu s ním. Být císařem bylo skutečně skvělé!

Během posledního deště byl Xi Gu'an ze strany soudního dvora odsouzen k popravě dekapitací. A protože Xi Hongxuan rozdával své bohatství a hledal odpuštění, dostal se Li Jianhengovy do přízně a byl převelen na ministerstvo daní, kde zaujal skromné místo. Xi Hongxuan byl zběhlý v zábavě a to bylo pro Li Jianhenga prostě perfektní! Proto k Li Jianhengovi chodil každý den, aby mu nabízel své návrhy, co a jak mohli hrát.

Xi Gu'an byl sotva několik dní mrtvý, když Hua Siqian spáchal ve vězení sebevraždu ukousnutím jazyka. Ve svém přiznání na sebe vzal všechny zločiny, aniž by se byť jen slůvkem zmínil o císařovně vdově. V současné době to tak byli pouze Ji Lei a Pan Rugui, kdo ještě nebyli odsouzeni. Hai Liangyi chtěl z jejich úst vypáčit přiznání, ale to se mu zatím nedařilo.

Shen Zechuan se vrátil domů, až když byl jeho dům celý provlhlý. Jakmile otevřel dveře, zahlédl na stole východní perlu. Akorát zavřel dveře a perlu zvedl do ruky, když uslyšel klepat Chen Yanga.

Otevřel a Chen Yang řekl: „Místokrál si tě volá.“

Shen Zechuan uchopil východní perlu do ruky. Proužek látky, se kterou přišla, byl celý promočený.

Nenuceně odpověděl: „Půjdu, až se převléknu.“

Chen Yang řekl: „Neobtěžuj se. Prostě jdi takhle. Místokrál nemá trpělivost čekat na ostatní.“ A s těmito slovy ukročil stranou, aby mohl odejít spolu s ním.

Shen Zechuan mohl jen spustit ruce a vykročit ze dveří.

Xiao Chiye měl na sobě kabát. Když ho uviděl přicházet, řekl: „Vezmi si meč a poď za mnou.“

Shen Zechuan vyšel ze dveří a teprve když uviděl Xiao Chiyeho vést koně, si všiml, že je Chen Yang už nenásleduje.

Xiao Chiye se vyšvihl na koně a raroh lovecký si setřásl kapky vody z krku, než mu přistál na rameni.

Shen Zechuan ho mohl jen následovat. Kůň opustil město a skrze déšť zamířil k vojenskému cvičišti na hoře Feng.

Když dorazili na místo, bylo prázdné a bez lidí. Xiao Chiye sundal Lang Tao Xue Jinovi otěže a poplácal ho na znamení, že si může jít hrát sám. Meng zalétl pod verandu, neochoten se dál máčet v dešti

„Svlíkni se.“ Otočil se Xiao Chiye na Shen Zechuana, zatímco si sundával kabát.

Shen Zechuan držel meč v náruči a zvedl bradu. Voda stékala po přední části jeho oděvu, zatímco odhaloval svůj krásný jemný krk.

Xiao Chiye se pokaždé, když se díval na Shen Zechuanův krk, cítil jako člověk sledující kočku. Nemohl si pomoct, prostě se ho chtěl dotknout.

Co to s ním ksakru bylo? Během přemýšlení už si stačil sundat svoji svrchní róbu. Vidíc, že se Shen Zechuan ani nepohnul, popohnal ho: „Proč tam tak tupě stojíš? Svlíkni se!“

Shen Zechuan zvedl prsty a položil si je na svůj pás. Pak se na něho podíval a pomalu řekl: „Pokud si to svléknu, nezůstane vůbec nic.“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 28.

Opilý v uličce

Jakmile nový císař nastoupil na trůn, podzimní déšť ani jednou neustal. Bílé lucerny visely vysoko pod starými černými taškami. Kdyby se někdo postavil na vrchol městských hradeb a podíval se tímhle směrem, viděl by bezútěšný chlad zahalující každé místo.

Kvůli tomu, co se stalo na podzimním lovu, byly všem císařským tělesným strážcům odebrány autorizační tokeny. Císařští tělesní strážci páté třídy a výš, jako byli Ji Lei a Qiao Tianya, byli vzati do vězení a spolu s Pan Ruguim a Hua Siqianem byli předáni k soudnímu řízení ve společném procesu tří soudních úřadů.

Xue Xiuzhuo byl převeden z úřadu pro kontrolu příjmů a povýšen na pozici náměstka ministra u soudního dvora. A ačkoliv se nezdálo, že by tato funkce měla tolik pravomocí jako vrchní dohlížející sekretář úřadu pro kontrolu příjmů, ve skutečnosti mu umožňovala zapojit se do ústřední správy tří soudních úřadů. Jinými slovy, měl nejen pravomoc k případnému přezkoumávání případů, ale také měl možnost se účastnit jednání a vyvracení návrhů ministerstva spravedlnosti a hlavního dozorčího úřadu.

„Xue Xiuzhuo.“

Císařovna vdova Hua se opřela o pohovku xumi a líně zaťukala černou nefritovou šachovou figurkou o šachovnici.

„Před incidentem na Nanlinských lovištích jsem o tomto dítěti nikdy neslyšela. Kým je pro rod Xue?“

Liuxuang jemně rozdmýchala kadidelnici a řekla: „Abych odpověděla vašemu veličenstvu, je to třetí syn prostého narození rodu Xue. Tato poddaná o této osobě nikdy předtím neslyšela a tak se na něj šla osobně zeptat.“

„Rod Xue nemá dost nástupců.“ Řekla císařovna vdova Hua. „Celou tu dobu to byl Yao Wenyu, kdo byl ve středu pozornosti. Myslela jsem, že ho ta stará liška Hai Liangyi doporučí velkému sekretariátu, až mu předá všechny své znalosti. Kdo mohl tušit, že místo toho použije tak nevýrazného Xue Xiuzhuho?“

Tetička Lixiang odpověděla: „Xue Xiuzhuo nejprve spojil síly s provinčním komisařem pro správu Juexi, Jiang Qingshanem, a lstivě shromáždil důkazy, než se spojil se starším sekretariátu Haiem, aby fungoval jako prostředník. Ve funkci hlavního dohlížejícího sekretáře úřadu pro kontrolu příjmů, měl přístup k šesti ministerstvům. Teď byl povýšen na náměstka ministra soudního přezkumu a bude se zabývat případem našeho staršího sekretariátu. Obávám se, že se rozhodl přijít celé věci na kloub a nenechá to jenom tak.“

„Teď nemohu ven,“ vypadala císařovna vdova Hua zamyšleně. „Jestli chce Xue Xiuzhuo vyšetřovat, ať vyšetřuje. Rod Hua je nyní v kritickém stádiu. Jdi říct nejstaršímu bratrovi, že musí jednat rozhodně a snížit ztráty. Jedině tak se budeme schopni vrátit na výsluní.“

Liuxuang dala najevo své uznání a tiše se stáhla.

+++

Shen Zechuan setřásl dešťovou vodu ze svého deštníku a posadil se na zchátralou verandu opuštěného dvora. O necelou hodinu později prošla měsíční bránou Xi Hongxuanova obrovská postava a přešla s deštníkem až k němu.

„Touhle dobou se to všude hemží špióny. Skoro jsem se sem nedostal.“ Upravil si Xi Hongxuan oblečení a zamračil se: „Máš něco naléhavého, že mě sem teď voláš?“

„Xi Gu'an je ve vězení.“ řekl Shen Zechuan. „Tvoje dlouholeté přání je přímo před tebou. Přesto po vítězství netlačíš na útok. To čekáš, až bude zoufale jednat sám?“

„Jeho vina za spáchání hrdelního zločinu je nepopiratelná.“ Řekl Xi Hongxuan. „Dělat teď cokoliv by bylo jako přikreslit hadovy nohy - nadbytečné.“

„Nic na tomhle světě není jisté.“ Na Shen Zechuanově bledé tváři nebyla ani stopa po úsměvu. „Čím je situace kritičtější, tím více si nemůžeš dovolit být nedbalý. Dokud bude v téhle nebezpečné situaci naživu, existuje šance, že přežije.“

Xi Hongxuan se podíval na jeho boční profil a řekl: „Případ frakce Hua byl už předán třem soudním úřadům. S tolika páry očí, které ho sledují, chceš dělat co?“

„Neudělám nic.“ Stočil Shen Zechuan pohled. „Jeho zločiny během funkčního období, kdy byl poskokem rodu Hua, jsou tak četné, že se ani nedají spočítat. Stačí předat jeden nebo dva důkazy třem soudním úřadům a jeho smrt bude skoro jistá.“

„Tasit před císařem zbraň a snažit se ulovit korunního prince nejsou dost na to, aby ho zabili?“

„Jako vrchní velitel osmi velkých výcvikových divizí má privilegium nosit před císařem zbraň. A hon na korunního prince s ním nemá nic společného. Může jednoduše tvrdit, že zamířil zpět do hlavního města pro posily, když viděl, že se situace nevyvíjí dobře. Nový císař se teď bojí císařské armády. I když porazil rod Hua, právě teď potřebuje pomoc a spolupráci osmi velkých rodů. Přezkoumání celého případu třemi soudními úřady nějakou dobu trvá. A čím déle to bude trvat, tím těžší bude pro Xi Gu'ana zemřít.“ Ušklíbl se trochu Shen Zechuan. „Dokud Xi Gu'an nezemře, budeš pořád Xi druhým. Nikdy nebudeš středem pozornosti.“

Po dlouhé chvíli ticha Xi Hongxuan řekl: „Co máš v plánu?“

„Od čtvrtého roku Xiande byl Xi Gu'an pověřen zvláštními povinnostmi v rámci osmi velkých výcvikových divizí. Během dosavadních čtyř let obdrželo osm velkých výcvikových divizí celkem 9 milionů taelů finančních prostředků a vojenského proviantu. Zúčtováno bylo ale pouze 7 milionů na výplaty. Kam tedy zmizely zbývající dva miliony taelů? Ztratily se hned poté, co prošly Xi Gu'anovýma rukama,“ řekl Shen Zechuan. „Audity účetních knih původně zajišťoval Xue Xiuzhuo. S největší pravděpodobností by byl pořád schopný najít více neplatných účtů, kdyby se na to znovu podíval. Pan Rugui a Hua Siqian si mohou dovolit přisvojit takhle velkou částku, protože to jen dokazuje jejich chamtivost a zkorumpovanost, ale Xi Gu'an si to dovolit nemůže. On nemůže být chamtivý a zkorumpovaný. V jeho rukách leží řízení osmi velkých výcvikových divizí, jejichž hlavním úkolem je hlídkovat a bránit Qudu. Pokud nedokáže vysvětlit, kam všechny ty peníze zmizely, pak existuje podezření, že je zpronevěřil, aby si vybudoval vlastní soukromou armádu pod hlavičkou osmi velkých výcvikových divizí.“

Xi Hongxuanovi přeběhl mráz po zádech. „...Vybudoval vlastní soukromou armádu.“

„Stojí přímo vedle pohovky syna nebes. Tak jaký má asi důvod k vytvoření vlastní armády?“ Řekl Shen Zechuan.

„... To ne!“ Odmítal Xi Hongxuan. Rukou si otřel pot z čela, než pokračoval: „Myslíš, že sem se úplně zbláznil? Kdyby šlo jen o spojení s rodem Hua, tak jim bude stačit, když umře on, ale kdyby měl v úmyslu se vzbouřit, tak zabijou celou mojí rodinu! Tohle je zločin, který se trestá vyhlazením celého rodu!“

Shen Zechuan se hlasitě zasmál, než ztišil hlas: „Změna panovníka přináší změnu ministrů. To je pro tebe skvělá příležitost se vymezit před novým císařem. Takhle ti Xi Gu'an dává svůj život jako gratulační dárek k tvému povýšení.“

„Ty chceš, abych...“ Zíral Xi Hongxuan chvíli na Shen Zechuana, než se také rozesmál: „Ty seš vážně zlej. Přinejmenším tě císařovna vdova dvakrát zachránila. Ty si vážně nevážíš laskavosti, kterou ti prokázala.“

„Tak laskavost, hm?“ Zvedl Shen Zechuan deštník. „Po jejich zabití ještě nebude zase tak pozdě ji splatit. A co víc, dnešní boj o moc je jen šachová partie mezi rodem Xiao a Hua. Co má společného se mnou?“

S tím deštník otevřel, lehce kývnul na Xi Hongxuana a pak vstoupil do nočního deště. Xi Hongxuan seděl sám na verandě. Jakmile Shen Zechuan zmizel, dotkl se svých zad, jen aby zjistil, že jsou celá politá studeným potem.

+++

O několik dní později se soudní dvůr znovu zabýval případem podzimního lovu. Jiang Xie, hlavní ministr pro soudní přezkum, zde byl přítomný jako předsedající soudce, zatímco Hai Liangyi byl v roli dohlížejícího a Xue Xiuzhuo jako porota. Jednalo se o velký případ, který vyšetřoval a stíhal hlavní dozorčí úřad na základě trestního oznámení z neústavního vytvoření povstalecké frakce, zpronevěry daní zkorumpované vlády a ohrožení státu, které bylo soudnímu dvoru předloženo k posouzení.

Z toho to bylo právě neústavní vytvoření povstalecké frakce, které znervózňovalo šest ministerstev nejvíce. Ti, kteří kdy byli v sídle Hua nebo dostali od Hua Siqiana nebo Pan Ruguiho v minulosti doporučení, nyní byli v prekérní situaci. V posledních dnech proto bezpočet úředníků předkládalo k obžalobě své memoriály, ve kterých obviňovali Hua Siqiana a Pan Ruguiho, přičemž každý z nich činil vášnivá prohlášení své loajality ze strachu, že by s nimi snad mohli být zapleteni.

Při pohledu na tyto memoriály bolela Li Jianhenga hlava. Vůbec nebyl člověkem, který by dokázal dlouho spořádaně sedět. Přesto se neodvažoval dovádět v době, kdy byla celá země ponořena do národního smutku. Sám na vlastní oči viděl, jak se Hai Liangyi té noci postavil Hua Siqianovi, proto z něho měl nyní oprávněný strach.

Hai Liangyi byl striktní, přísný muž. Jeho úhledně zastřižené vousy mu vždy visely před druhou sponou na přední části jeho róby, zatímco jeho koruna byla vždy pečlivě nasazena a vlasy úhledně učesané. Během tří nejteplejších letních období si nikdy nerozepínal svůj šat a během krutých zimních měsíců nikdy neskládal ruce. Byl jako borovice na horském hřebeni, když stál, a rychlý vítr v tichém údolí, když kráčel. A když došlo na vyřizování záležitostí, nikdy nebyl nedbalý. Dokonce dokázal tři dny a tři noci pozorně naslouchat podrobnostem, aniž by na něm byly znát stopy únavy.

Li Jianheng byl zvyklý dovádět, proto se mu vždycky podlamovala kolena, kdykoliv viděl takového staršího, učeného ministra, který mu připomínal učitele. A kvůli případu frakce Hua ho teď Hai Liangyi vyhledával skoro neustále, aby mu nahlašoval podrobnosti.

Li Jianhengovi připadal dračí trůn v síni Mingli tvrdý, z dlouhého sezení ho vždycky bolel zadek a tak řekl svým mužům, aby ho vypolstrovali několika vrstvami bavlněné vaty. Jenomže když to Hai Liangyi uviděl, protestoval a místo toho mu doporučil, aby byl ve správném chování vytrvalý.

Vzrušení z moci a autority v jeho rukách mu připadalo prchavé. Co následovalo, byla jen lavina důležitých povinností. Nikdy nekončící ranní jednání dvora Li Jianhengovi znesnadňovala vytrvat. Seděl na dračím trůnu a někdy ani nechápal, o čem se lidé pod ním hádají.

Nebyly peníze?

Tak vybírejte daně! Zabijte tu bandu zkorumpovaných úředníků a získejte peníze zpět od nich, ne? Proč se hádat?

Li Jianheng se neodvážil své nejniternější myšlenky říct nahlas. Bál se Hai Liangyiho a snad ještě více se bál všech těch státních zaměstnanců a vojenských velitelů. Nevěděl, o čem se hádají, ani proč nemohla být frakce Hua okamžitě sťata, natož co chtěla císařovna vdova získat tím, že mu každý den posílala občerstvení.

Choulil se na dračím trůnu, jako by se mu to celé jenom zdálo.

„Jeho Veličenstvo je nemocné?“ Vstoupil Xiao Chiye na zavolání do paláce a přitom se před síní Mingli setkal s lékařem z císařské akademie medicíny.

Císařský lékař odpověděl: „Dělal si přílišné obavy a tak nachladl. Až místokrál vstoupí, prosím, promluvte s Jeho Veličenstvem.“

Xiao Chiye si sundal svůj meč Langli a vstoupil do síně Mingli.

Li Jianheng si akorát vzal léky a lehl si na gauč. Jakmile slyšel, že Xiao Chiye přišel, spěšně si obul boty jako pantofle a zavolal si ho dovnitř.

„Ce'ane.“  Řekl: „Jdeš právě včas. Císařská pekárna za chvíli pošle hedvábné tygří oči. Taky je ochutnej. Naposledy jsme je měli před několika lety na oficiální hostině.“

Xiao Chiye se poklonil a řekl: „Děkuji Vašemu Veličenstvu za udělené dary.“

S oblečením přehozeným přes sebe zůstal Li Jianheng na chvíli zticha, než řekl: „Posaď se, Ce'ane.“

Xiao Chiye se posadil a sloužící stojící po stranách, odešli. Li Jianheng náhle vstal a neklidně prošel několikrát dokola, než řekl: „Ce'ane, proč ještě Hua Siqianovi nesetli hlavu? O jakym novym řízení to soudní dvůr mluví? Co jinýho jim zbejvá? Ach!“

Xiao Chiye odpověděl: „Soud pro soudní přezkum musí celý případ třikrát zkontrolovat. To je pravidlo, které má zabránit justičním omylům. Důkazy proti Hua Siqianovy jsou nezvrtané. Než přijde nový rok, bude rozhodně sťat.“

„Dlouhá noc je plná snů,“ řekl Li Jianheng nervózně. „Císařovna nevypadá, že by panikařila... Víš, každej den mi nechává posílat jídlo. Co tim myslí? Chce mě otrávit?“

„Rod Hua je teď terčem veřejné kritiky, takže se císařovna vdova snaží projevovat city,“ vidíc Li Jianhengův zmatený výraz a kruhy pod očima, zeptal se: „Vaše Veličenstvo v noci nespí dobře?“

„Jak bych moh spát?“ Řekl Li Jianheng. „Ještě nejsou mrtví... Tak jak bych mohl spát? Ce'ane, di za mě říct Hai Liangyimu, aby vynechal obnovu procesu a nechal je na místě popravit.“

Jak by něco takového mohlo projít?

Xiao Chiye byl místokrálem císařské armády. Se třemi soudními úřady neměl nic společného, jak by tedy mohl zasahovat do jejich společného procesu? Navíc po tom, co se stalo na podzimním lovu, byl právě on, Xiao Chiye, další osobou, kterou bylo třeba odstranit. Civilní úředníci v čele s Hai Liangyim nebyli ochotni ho nechat jít. Sám Xiao Fangxu to tušil. V téhle věci nebyl nikdo ochotný riskovat. Jedině s Xiao Chiyem v Qudu se dala Libei pokládat za důvěryhodnou ve všech svých činech. Krize v šesti prefekturách Zhongba byla bolestným místem. Xiao Jiming dokázal zachránit Qudu jednou nebo dvakrát, ale dokázal by ho bez výhrad zachránit pokaždé? A i kdyby, věřil by mu někdo? Xiao Chiye se v tuhle chvíli nemínil zaplétat do žádného sporu se státními úředníky. Sám Li Jianheng věděl, že to nešlo a tak byl čím dál tím sklíčenější. Když mu konečně přinesli sladké tygří oči, několikrát si kousnul, ale nic necítil.

Když Xiao Chiye odešel, lehl si zpátky na pohovku a vnímal, jak bylo nudné být císařem.

Shuanglu, který mu byl vždy na blízku, aby mu sloužil, poklekl vedle pohovky a zašpital: „Vaše Veličenstvo,... co kdyby vás tento otrok doprovodil na procházku?“

Li Jianheng odpověděl: „Nepůjdu. Jsem unavený.“

Shuanglu dostal nápad a tak pokračoval: „Tak co takhle pozvat lady Mu Ru, aby vám zahrála na pipu?“

Li Jianheng se otočil a znovu se podíval ven. Když nikoho nezahlédl, pokračoval: „... myslím, že nemůžu. Národ je ve smutku. Kromě toho je stále v rezidenci Pan Ruguiho. Kdybych jí teď přivedl do paláce, nedostal bych napomenutí?“

Shuanglu ze sebe vydal: "ále," než se usmál a řekl: „Vaše Veličenstvo, vy jste císař. V tomto paláci máte poslední slovo vy. Jak by ti úředníci zvenčí mohli vědět, co dělají eunuchové ve vnitřním paláci? Uděláme to fikaně...“

Li Jianheng okamžitě cítil, jak jeho nálada stoupá. Ani nedojedl cukroví a řekl: „Starší sekretariátu Hai se to nedozví?“

„Nikdo se to nedozví.“ Shuanglu se po kolenou došoural blíž: „Jste náš pán. On ne. My otroci vyřizujeme pochůzky pro Vaše Veličenstvo. Pokud o tom samo Vaše Veličenstvo nechce dát nikomu vědět, nikdo se to nedozví.“

„Skvělé!“ Zatleskal Li Jianheng rukama. „Skvělé, konečně jsem našel příležitost. Jdi rychle, čím dříve tu bude, tím lépe. Přiveď Mu Ru. Pan Rugui stejně zemře. Kdyby zůstala v jeho komplexu, jen by jí to přineslo smůlu.“

Když Xiao Chiye opustil palác, zase pršelo. Cítil se bezdůvodně naštvaný. Zdálo se, jakoby se jeho horlivost a elán, které měl před podzimním lovem, přes noc rozplynuly. Teď ani nechtěl tasit svoji čepel.

Chen Yang a Zhao Hui ho přišli vyzvednout a tak Xiao Chiye nastoupil do kočáru. V polovině jejich cesty zpět však z ničeho nic zvedl závěs a řekl: „Řekněte otci a dagemu, že se dnes večer nevrátím.“

Aniž by čekal na odpověď, seskočil z kočáru a zamířil na ulici Donglong bez toho, aby si vzal cokoliv s sebou.

„Zase šel pít.“ Vystoupil Zhao Hui také z kočáru a řekl Chen Yangovi: „Vrať se a informuj prince a dědičného prince. Já půjdu za mladým pánem. Nevypadalo by dobře, kdyby se opil a udělal scénu v době, kdy národ truchlí.“

Chen Yang řekl: „Než si to dořek, už je pryč. Když mladej pán nechce, abys šel s ním, tak... ho nech bejt.“

Zhao Hui byl zástupcem Xiao Jiminga, zatímco Chen Yang byl zástupcem Xiao Chiyeho. A ačkoliv byli oba členy rodu Xiao, jejich myšlení bylo zcela odlišné. Zhao Hui byl víc jako starší bratr. V dešti otočil hlavu a samozřejmě už Xiao Chiyeho nezahlédl.

Po odebrání autorizačních tokenů byli všichni příslušníci císařské tělesné stráže dočasně přiděleni k císařské armádě, kde sloužili jako hlídky.

Shen Zechuan právě skončil svoji směnu. Jak se vracel domů, procházel zadní uličkou kolem vily Xiangyun na ulici Donglong a protože jen mrholilo, neroztáhl si deštník. Náhle však zaslechl, jak někdo zvrací a zahlédl kurtizánu, jak v dřevácích bez ponožek kluše za danou osobou, jen aby byla jemně odstrčena stranou.

Xiao Chiye se opřel o zeď a ukázal na zadní dveře, čímž ženě pokynul, aby se od něj držela dál.

Všechny kurtizány z vily Xiangyun ho velmi dobře znaly. Věděly, že jim nedovolí se ho dotýkat, když byl opilý a tak jen kurtizána složila kapesník, položila ho na stranu a jemným hlasem řekla: „Druhý mladý pane, vraťte se, prosím, až vám bude lépe. Připravili jsme vám horkou polévku.“

Xiao Chiye neodpověděl.

Zvuk dřeváků ustoupil a tak si dřepnul na zem. Žaludek se mu svíral tak, že bylo těžké to vydržet.

Takhle by měl člověk žít. Jíst, pít a veselit se v opilecké strnulosti. Měl jen jedinou cestu, jak z toho všeho ven.

Náhle však na svých zádech ucítil tíhu. Otočil se s pohledem tak chladným, že by to nejednoho znervóznilo. Když uviděl, kdo to byl, chvíli přemýšlel, než řekl: „... Pročs mě kopnul?“

Shen Zechuan bez mrknutí oka odpověděl: „Nekopnul.“

Xiao Chiye se dotkl hřbetem ruky svých zad, zatáhl za svůj oděv a řekl: „Tady je důkaz tvojí viny!“

Shen Zechuan si ho chvíli prohlížel, než řekl: „Opil ses do zblbnutí, Xiao druhý?“

Xiao Chiye odpověděl: „Vypadám jako blbec?“

Aniž by čekal, až Shen Zechuan odpoví, odpověděl si sám: „Nejsem blbec.“

Shen Zechuan ucítil závan vína a řekl: „Neblokuj mi cestu. Chci jít domů.“

Xiao Chiye otočil hlavu dozadu a chvíli tupě zíral, než řekl do zdi: „Neblokuj mi cestu. Já chci jít taky domu.“

Shen Zechuan se chtěl rozesmát, když v tom ho slyšel pokračovat.

„Když nemůžu jít domu já, tak na to taky můžeš zapomenout.“

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 27

Podzimní chlad

Shen Zechuan se okamžitě usmál a řekl: „Stejně to není žádné velké tajemství... Sbohem.“

„Proč si mě nejdřív nevyslechneš?“ Byl Xiao Chiye v dobré náladě poté, co se mu vrátil ztracený prsten. „Protože je Ji Gang tvůj mistr, znamená to, že sme spoluučedníci. Já sem starší, než ty, takže bys mi měl řikal shixiong.“

„Rod Ji nemá s Libei nic společného.“ Shen Zechuan si najednou vzpomněl, jak se s Xiao Chiyem před pěti lety ve sněhu popral. Tehdy cítil jakýsi pocit známosti, který nemohl vyhnat z hlavy.

„Ne tak úplně.“ Řekl Xiao Chiye. „Takovýhle věci se nikdy nedaj říct s jistotou, zvlášť, když de o známosti.“

Shen Zechuan pokynul Ge Qingqingovi a Xiaowuovi a sám se posadil zpátky vedle Xiao Chiyeho. „Nechal sis prověřit Ge Qingqinga.“

„Nemoh sem na něj zapomenout,“ podíval se na něho Xiao Chiye. „Před pěti lety tak rychle utek a teď o pět let pozdějc je v tvojí blízkosti. Jak bych moh nemít podezření, když to tak bilo do očí? Využil sem příležitosti a nechal si ho prověřit a podařilo se mi o něm zjistit všechno.“

„Co s tím teď budeš dělat?“ Zeptal se Shen Zechuan s úsměvem.

„Nic.“ Zvedl Xiao Chiye prst a ukázal na Shen Zechuanovy oči. „Nemusíš se nutit k úsměvu. Už bysme se dali pokládat za zapřísáhlí přátele na život a na smrt. Neni potřeba se tvářit statečně. Tvoje mysl je rozrušená. Teď se bojíš, co.“

„To ani ne,“ odpověděl mu Shen Zechuan.

Xiao Chiye obrátil hůlky a poklepal jimi na stůl. „Když je Ji Gang tvůj shifu, tak dává smysl, proč ti císařská tělesná stráž vedená Ge Qingqingem ušetřila život.“

„Jsi příliš podezřívavý.“ Podíval se Shen Zechuan na hnědou olejovou skvrnu na desce stolu. „Jenom proto, že mě ten kop nezabil, to v tobě vzbudilo podezření a pořád se v tom vrtáš. Jsi opravdu zarputilý.“

„To sou všechny ctnosti, který mam.“ řekl Xiao Chiye. „A všechny je používám na tebe.“

„Vzhledem k tomu, že jsme ze stejné školy bojových umění,“ řekl Shen Zechuan: „tak bys neměl zatajovat jméno svého shifuho, že?“

Znuděný Xiao Chiye hodil hůlky zpět do bambusového držáku, než řekl: „Nejdřív tě chci slyšet, jak mě oslovuješ shixiong.“

Shen Zechuan nic neřekl.

Xiao Chiye pokračoval: „Ji Gang se dá považovat za skutečnýho chlapa. Poslal sem někoho do Duanzhou, aby se mi na něj poptal. Všichni si mysleli, že byl upálenej - byl to on, kdo zabil Xiaofuziho?“

„Ne,“ narovnal Shen Zechuan stojánek na hůlky. „Můj shifu má už svůj věk. Jak by mohl někoho zabít?“

V tu chvíli se zvedl mírný vítr. Ani jeden se nepohnul.

Xiao Chiye řekl: „Vypadáš, jako bys nikdy nic neudělal, přesto mám pocit, jako bys udělal všechno.“

„Ať už jsem něco udělal, nebo ne, nikdo z vás mě nenechá být.“ Opřel se Shen Zechuan o stoličku a mírně se usmál, než tiše řekl: „Proč bych tedy nemohl všechny ty špatné věci skutečně udělat, abys měl právo mě nenávidět?“

Další den.

Teprve až když Xiao Chiye vstoupil do paláce, se dozvěděl, že je císařská konkubína Wei mrtv��.

Li Jianheng již změnil svůj oděv. Poslední dny plakal, až byl celý pobledlý. Posadil se a řekl: „Řikali, že uklouzla a spadla do studny. Její tělo našli až včera večer.“

To byla opravdu příliš velká náhoda.

Vidíc, že není nikdo kolem, zeptal se Li Jianheng šeptem: „Ce'ane, neřikej, žes to byl ty...“

Xiao Chiye zavrtěl hlavou.

Li Jianheng vypadal, že se mu ulevilo. Ošil se, než pokračoval: „Teď, když bydlim v paláci, vidim eunuchy pokaždý, když v noci otevřu oči. Je to spíš děsivý. Kdysi nazývali Pan Ruguiho Lao Zuzong a teď je tenhle Lao Zuzong ve vězení! Ce'ane, myslíš, že mě budou nenávidět...“

Začal brblat a všechna slova byla jen o tom, jak se bojí. Nakonec přiměl Xiao Chiyeho, aby nechal císařskou armádu převzít klíčovou povinnost palácové hlídky.

Xiao Chiye samozřejmě neodmítl. Ještě chvíli zůstal a poslouchal, jak Li Jianheng říká: „Libei poslala zprávu, že jsou princ z Libei a tvůj nejstarší bratr na cestě sem. Ce'ane, za pár dní se s nima uvidíš.“

Li Jianheng přestával být tak poslušný, jako býval. Bylo naivní si myslet, že bude ještě bázlivější, než předtím, teď když se měl stát pánem všech zemí pod nebesy. Zdálo se, že se ta jeho nesnesitelná arogance během podzimního lovu vytratila. Už pochopil, kdo je u moci.

Xiao Chiye neměl v úmyslu přijmout odměny, které mu měly být uděleny. Jeho přáním bylo něco, co nemohlo být Li Jianhengovy jasnější. Ale do dnešního dne se Li Jianheng ani slovem nezmínil, že by ho chtěl nechat vrátit se do Libei.

Xiao Chiyeův výraz zůstal lhostejný, ale srdce se mu sevřelo.

O pět dní později vstoupil princ z Libei do Qudu.

Ten den nepřetržitě pršelo. Xiao Chiye vyjel na koni z města brzy ráno a zůstal u pavilonu, kde je tenkrát vyprovázel. Po čtyřech hodinách čekání konečně spatřil několik letících orlů, jak se zhmotňují na obloze.

Meng na jeho rameni okamžitě projevil nadšení a vrhl se do deště, aby dohonil své bratry a sestry.

Obrněná kavalerie cválající v dešti vypadala jako šmouha hustého inkoustu rozpínající se ve vodě, která se valí směrem k Xiao Chiyemu. Aniž by čekal, až se k němu přiblíží, vyskočil z pavilonu a vykročil jim vstříc: „Otče!“

Xiao Jiming seděl na koni, hlasitě se zasmál a řekl svému otci před sebou: „Podívej, vypadá vysoký a silný, ale jen co zahlédne otce, ukáže své pravé já.“

Xiao Fangxu si sundal bambusový klobouk a naklonil se, aby Xiao Chiyeho poplácal po hlavě. Chvíli si ho prohlížel, než řekl: „Vyrostl jsi.“

Xiao Chiye se zazubil a řekl: „To je pravda, dage teď bude o půl hlavy menší, než já!“

„To je mi samolibost.“ Řekl Xiao Jiming: „Od chvíle, co mě přerostl, to musí zmiňovat každý rok, co se vidíme.“

Xiao Fangxu nechal Zhao Huiho, aby odvedl jeho koně stranou a jak sesedl, zvedl ruce, aby svého nejmladšího syna objal. Silně ho poplácal po zádech a řekl: „Kluku pitomá!“

To poplácání přimělo Xiao Chiyeho k úsměvu. „Čekám už dlouho. Stalo se po cestě něco?“

Zhao Hui řekl: „Mladý pán doma se nachladil. Princ si tedy udělal zajížďku do Dengzhou, aby pozval ctihodného Yiguiho domů, aby se na něho podíval.“

Xiao Chiye se otázal: „A-Xun je nemocnej? Kdy se to stalo? Proč se o tom dage nezmínil v dopise?!“

Xiao Jiming řekl: „Není to nic vážného. Doma se o něho stará Yizhi. Netrap se tím.“

Xiao Chiye byl trochu zklamaný. Před pěti lety, kdy Libei opouštěl, byla jeho švagrová těhotná. Teď byly malému A-Xunovi čtyři roky a on ho ještě neviděl. Všechny drobnosti o něm se dozvídal jen z dopisů svého bratra a otce. Chtěl se vrátit domů.

Zklamání Xiao Chiyeho však bylo pomíjivé. Hned se zase usmál a řekl: „Už sem pro něj připravil narozeninovej dárek. Až se dage tentokrát vrátí domu, předej mu ho mym jménem.“

Xiao Fangxu si oprášil okraj svého bambusového klobouku a řekl: „Než jsme vyrazili, Xun-er ti speciálně namaloval obrázek. Řeknu Zhao Huimu, aby ti ho pak donesl. Tohle není vhodné místo k povídání. Nejprve zamířím do paláce. Až se večer vrátím, ještě nebude pozdě na to, abysme si promluvili jako otec a syn.“

Skupina mužů nasedla zase zpátky na koně a vstoupila do Qudu.

+++

Bylo to už mnoho let, co se princ z Libei naposledy ukázal na veřejnosti. Nyní, když byla jména čtyřech generálů známa široko daleko, si jen velmi málo lidí ještě vzpomnělo na něho - prince z Libei Xiao Fangxu.

Jak přišel podzim, velký rádce Qi se stravoval tak dobře, že přibral. V současné chvíli si na dešti omýval nohy, vrtěl se a třel si prsty o sebe, když říkal: „Když už mluvíme o čtyřech světových generálech, tak ve skutečnosti existovali už před dvaceti lety. Tehdy byli Xiao Fangxu z Libei, Qi Shiyu z Qidongu, Lu Pingyan z velitelství Bianjun a Feng Yisheng z průsmyku Suotian vrchními veliteli vojenských sil na všech stranách. Feng Yisheng později zemřel v bitvě a pokrevní linie rodu Feng vymřela. Jeho jméno si dnes už asi nikdo nepamatuje. Ale tehdy to byli udatní válečníci, kteří se svými koňmi vystoupali k hraničnímu průsmyku, kde zničili Bianshké jednotky.“

„Feng Yisheng?“ Odpověděl Ji Gang hlasitě, zatímco uvnitř vařil. „Jak to myslíš, že si ho nikdo nepamatuje? Chuan-er! Oba synové generála Fenga zemřeli na bitevním poli a tak později adoptoval dalšího syna, jež je nejstarším bratrem tvého shifuho.“

Shen Zechuan nabíral rýži do misek a zopakoval: „Shifuův nejstarší bratr?“

Ji Gang se plácl do hlavy a řekl: „Já ti to zapomněl říct!“

Velký rádce Qi křikl: „Už je jídlo? A copak není jeho nejstarší bratr Zuo Qianqiu?! Komu je potřeba to říkat? To by uhádl každý!“

Shen Zechuan naservíroval jídlo, položil před velkého rádce Qi hůlky a uctivě řekl: „Učiteli, prosím, vezměte si jídlo.“

Velký rádce Qi se napil vína a řekl: „Mít někoho, kdo na tebe čeká, je na světě pořád ten nejpříjemnější pocit.“

Ji Gang si otřel pot, posadil se naproti a řekl: „Předtím jsi říkal, že ti Xiao druhý řekl, že je ze stejné školy bojových umění jako my. Pak se obávám, že jeho shifu je Zuo Qianqiu!“

Shen Zechuan si vzal dvě sousta rýže.

Ji Gang si posteskl: „Neviděl jsem ho roky. Vyměnili jste si i tentokrát s Xiao druhým pár úderů? Jaké to bylo? Byly jeho švihy mečem silné?“

Velký rádce Qi však řekl: „Nech Lanzhouho nejdřív najíst. Řekneme si to, až dojíme. Tentokrát je to nebezpečné a není kam spěchat. Můžeme si pár dní odpočinout.“

„Mělo mě to napadnout,“ řekl Ji Gang. „Xiao druhý měl kostěný prsten a ten, kdo na tomhle světě ví nejlíp, jak zacházet se silným lukem, je Zuo Qianqiu.“

„Možná se teď budeš moct se svým starším bratrem setkat, když Xiao Fangxu vstoupil do Qudu.“ Nabral si velký rádce Qi jídlo. „Zuo Qianqiu bojoval ve strážní věži Tianfei na život a na smrt a ačkoliv odrazil kavalerii Biansha, jeho žena zemřela. Právě díky této bitvě si vysloužil jméno Hrom potápějící nefritovou scénu. Ale také se z tohoto svého neúspěchu nikdy nevzpamatoval. Říká se, že opustil domov, aby se stal mnichem, ale je také docela dobře možné, že žil inkognito a učil syna Xiao Fangxu, poté, co u něj získal útočiště.“

Ji Gang se zármutkem řekl: „Úspěch generála je postaven na obětech desítek tisíc lidí. No a co, že je známý pro své působivé vojenské činy? Nakonec se stejně promění v hrst spraše. Ti, kteří zemřou na bojišti, jsou loajální až do konce a na ty, kteří přežijí, žádné skvělé časy nečekají. Zuo Qianqiu žije inkognito, Xiao Fangxu je nemocný a Lu Pingyan je starý. A za dvacet let - kde budou současní čtyři generálové? Je to jako úder vln do písku. Nakonec jedna generace vystřídá druhou.“

Velký rádce Qi už byl trochu opilý, když sledoval, jak Shen Zechuan jí. Po dlouhé době řekl: „Je to příliš velká ztráta trpět celý život pro nic. Všichni nakonec zemřeme. Tak proč nesáhnout k obloze a nesplnit si všechny touhy, než se tak stane?! Lanzhou, tady! Dej si ještě jednu misku!“

Když se do sytosti najedli i napili, obloha už byla temná.

Velký rádce Qi ležel natažený na rohoži, zatímco Shen Zechuan seděl pod okapem, kde svému učiteli otíral nohy. Ji Gang vyndal dva svrchní oděvy a přes oba je přehodil. Pak si dřepnul do rohu, kde si zapálil dýmku.

Velký rádce Qi si položil hlavu na papáju a řekl: „Lanzhou, řekni mi ještě jednou o té situaci na lovišti.“

Shen Zechuan mu to znovu podrobně vylíčil.

Velký rádce Qi poslouchal se zavřenýma očima. Když Shen Zechuan domluvil, zůstal zticha.

Vinná réva na nádvoří nasákla deštěm, přičemž každá kapka ťukala na listy. Déšť na ně bubnoval nespecifickou dobu, než velký rádce Qi znovu promluvil: „Xiao Druhý se možná zdá být po této bitvě na výslunní, ale je uvězněn v úplně stejné situaci jako jeho otec a starší bratr. Nový císař ho již pět let nazývá svým bratrem, ale Xiao druhý se po celou tu dobu tak pečlivě a hluboce schovával, že není možné, aby z něho neměl strach. Dnes to možná nový císař může nechat být ve prospěch toho, že mu zachránil život, ale jak dlouho může toto přátelství vydržet? Myslel jsem, že vzhledem k jeho výdrži, to mohl snést ještě o trochu déle. Existuje přeci nespočet způsobů, jak mohl nechat Qi Zhuyin, aby se dostala do centra pozornosti, ale on se tam prostě musel dostat sám.“

Ji Gang pod slabým světlem sklepal popel a řekl: „Vlče chce jít také domů. Jediné, o čem sní, jsou pastviny Libei. Kolik je mu roků? Mít takového ducha je přesně to, o čem je mládí.“

„Takový malý nedostatek výdrže kazí velké plány.“ Řekl velký rádce Qi. „Kdyby to tentokrát vydržel, copak by se nevrátil domů jako bezvadný mladý pán?“

Právě v tu stejnou chvíli stál Xiao Chiye před branami paláce a díval se na temný palác. Převislé okapy rumělkových zdí se zdály být zkouškou, kterou mu nebesa připravila. Pod jeho frivolním vzhledem mlčky vyla zuřivá bestie.

Shen Zechuan se zpříma posadil. Právě v tom okamžiku až zvláštně pochopil význam Xiao Chiyeho jednání.

Chtěl jít domů.

Chtěl jít domů otevřeně a s nadhledem jako ten, kým opravdu byl.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 25

Rozednění

Lidské nohy se přehnaly přes křoviska. Pes, jakoby něco ucítil, odstrčil čenichem větve a listí a zašlapal na místě.

Shen Zechuan měl po celém krku bahno. Pohnout se nahoru nebo dolů nepřipadalo v úvahu, takže mohl jen zůstat ve své současné pozici. Xiao Chiye se cítil ještě nepříjemněji. Tahle pozice mu neumožňovala se uvolnit. Každou chvíli byl v neustálém kontaktu s tou pevnou a jemnou kůží. Muž, co mu seděl na těle, snad jakoby ani nebyl člověk, ale změť mraků, které ho obklopovaly jako vlhká mlha... všudypřítomná a všeprostupující.

Ta atmosféra ho burcovala. To místo, které tak dlouho zanedbával, zůstávalo ve výtečné náladě. Bylo tak tvrdé, že jediné po čem toužil, bylo, si dát okamžitě ledovou sprchu.

Dešťové kapky mu zmáčely vlasy.

V této nekonečné patové situaci získával Xiao Chiye konečně zpět část své síly. Jeho prsty sebou zacukaly, jak pomalu ustupoval pocit znecitlivění.

Muž nad jejich hlavami se konečně vzdálil, ale Shen Zechuanovo napjaté tělo se neuvolnilo. Být takhle namáčknutí na sebe v rohu této nebezpečné zóny vytvářelo další prekérní situaci týkající se jejich bezpečnosti - jen jiným způsobem.

Xiao Chiye si zachovával chladnou hlavu a neodvrátil oči.  Nemohl. Stačilo ukázat jen střípek vyhýbavosti a hned by to vypadalo, že měl pro Shen Zechuana skutečně slabost.

„Hodně se na mě tiskneš,“ řekl Xiao Chiye nonšalantně.

Shen Zechuan neodpověděl.

Xiao Chiye konečně pocítil, co znamená rčení: ten, kdo sedí na tygrovi, jen ztěžka sesedá. Chtěl zvednout hlavu a zalapat po vzduchu, ale neudělal to, protože by vypadal jako spratek, co se už nemůže dočkat. A on přísahal, že takové úmysly neměl. Jen byli tak blízko u sebe. Instinktivně ho ten nepatrný dotek a výrazná vůně okouzlovali, a jeho tělo se následně podřizovalo impulsům jeho zvířecích tužeb.

Xiao Chiye cítil, jak mu Shen Zechuan klouže po hrudi. Když se od něho odtáhl, zlehka vydechl úlevou, jakoby z něho spadlo obrovské břímě.

Než si však stačil zcela oddychnout, někdo mu pevně sevřel límec. Celá jeho osoba se zvedla, než byla bez varování po mechu svržena do potoka.

Ještě než Xiao Chiye přistál ve vodě, vystřelil ruku dozadu a chytl Shen Zechuana za zápěstí, jen aby mu vzápětí podrazil nohy. Jakmile spadl Shen Zechuan za ním, převrátil se, zvedl jeho zápěstí do vzduchu a pevně ho pod sebou přidržel.

„Už za sebou máme milostnou aférku,“ nedovolil Xiao Chiye Shen Zechuanovi se pohnout. „Neni od tebe nespravedlivý na mě teď vztahovat ruku?“

Všech deset prstů na Shen Zechuanových rukách bylo mírně pootevřených, jeho vlasy se rozsypaly po vodě. Jediné, co mohl, bylo, s mírně zdviženou bradou lapat po dechu. Lehce zvedl koutky rtů, než řekl: „Nikdy není dobré k tomu druhé nutit násilím.“

„Takový úmysly nemam.“ Svrbělo Xiao Chiyeho tolik, že každé slovo cedil skrze zaťaté zuby.

Shen Zechuan k němu přitiskl koleno a významně se na něho podíval.

S náznakem sebeovládání ve výrazu sklopil Xiao Chiye hlavu a zatřásl svými mokrými vlasy. Kapky vody se rozstříkly Shen Zechuanovy po tváři. Aniž by čekal na Shen Zechuanovu reakci, natáhl ruku a nemilosrdně a tvrdošíjně třel Shen Zechuanův zátylek tak dlouho, dokud nebyl ten kousek bláta, který nemohl vyhnat z hlavy, skoro pryč a následně mu pevně přitáhl límec k sobě.

„Deštivý noci sou vlhký a chladný,“ uvolnil Xiao Chiye sevření a slezl z jeho těla. „Tak se o sebe starej!“

S tím ponořil hlavu do vody, aniž by dal Shen Zechuanovi šanci odpovědět. Když jí znovu vynořil, byl už více méně klidný.

Rozstřikujíc vodu kolem sebe, Xiao Chiye se s pronikavým pohledem chopil svého meče a řekl: „Už skoro svítá. Poďme.“

+++

I Ji Lei si všiml, že už se blížil rozbřesk, hledaného však stále nenašli. Nemohl si pomoct a cítil čím dál větší nervozitu.

Qiao Tianya strhl límec mrtvého vojáka, ale nenašel žádné stopy.

„Tahle skupina jsou muži Xiaa druhýho,“ dřepl si Qiao Tianya a zamyslel se. „V Qudu nám žádnej pohyb neunikne. Kdy si stačil vychovat tenhle druh impozantních vojáků, co se nebojej smrti?“

„Najít ho je teď naše největší priorita!“ Pohlédl Ji Lei severozápadně od Qudu. „Osm velkých výcvikových divizí by touhle dobou už mělo přebírat kontrolu nad všemi hlavními městskými branami. Nesmíme ztrácet hlavu.“

Při pohledu na Ji Leiovu ruku, která ani jednou nepustila meč, cítil Qiao Tianya, že jeho neklid nepramení jen z toho, že ještě nenašli Xiaa druhého a prince Chu. Připadalo mu, že existuje ještě další důvod.

„Xiao druhý je život chránící token,“ zachovával si Qiao Tianya klid a přitom sledoval Ji Leie: „přesto sou tu dnes v noci další zabijáci. Má vaše excelence nějakou představu?“

„Počet lidí, který rod Xiao urazil, neni malej. Někdo se snaží lovit v neklidných vodách,“ podíval se Ji Lei náhle na Qiao Tianyu. „Jak bych moh vědět, kdo to je?“

Qiao Tianya spontánně rozpřáhl ruce a řekl: „Právě teď se nám nedaří Xiaa druhýho najít. Vaše excelence, musel přijít připravený, proto nám celou noc prokluzuje. Už skoro svítá a on nás obehrál tak, že tu běháme v kruzích. Spíš mi připadá, že padáme do jeho pasti.“

„Padáme do jeho pasti?“ Svraštil Ji Lei obočí.

„Obávám se, že důvodem, proč se vystavil nebezpečí, je, že hraje o čas.“ Vstal Qiao Tianya a zahleděl se na daleké louky. „Hádám, že má posily.“

„Vojáci na všech čtyřech stranách se nepohnuli. Tak kde by se vzala jakákoliv posila?“

Qiao Tianya neodpověděl, protože ani on nevěděl.

+++

Xi Gu'an jel na koni zpět do hlavního města a když vstoupil skrze městskou bránu, všude kolem bylo ticho. S pochybami tasil svůj meč a zeptal se svého zástupce: „Jsou dnes v noci v Qudu nějaké anomálie?“

Zástupce generála přistoupil, aby mu koně vedl. Vidíc jeho nervózní výraz, odpověděl: „Ne, všechno je jako obvykle.“

Xi Gu'an řekl: „Shromáždi muže. Kromě těch, kteří mají přísnou stráž u městských bran, mě budou všichni ostatní následovat. Obklíčíme a budeme bránit palác!“

S tím pobídl svého koně směrem k paláci. Jeho žena a syn byli stále uvnitř. Dokud noc neskončí, císařovna vdova mu rozhodně nedovolí je vidět. Takže i i kdyby musel riskovat svůj vlastní život, musel zajistit bezpečí císařovny vdovy.

Zástupce generála šel rozmístit své muže, ale jak vedl hlídkovou četu, narazil na skupinu opilých příslušníků císařské armády.

Osm velkých výcvikových divizí na ně vždycky shlíželo shora. Aniž by slezl z koně, máchl bičem a zaklel: „Zmizte!“

Zástupcem velitele císařské armády byl muž s jizvou po meči na tváři. Poté, co dostal bičem, se nečekaně zazubil a skutálel se ke koňským kopytům, kde vykřikl: „Oba jsme součástí strážní posádky. Moje hodnost je dokonce o trochu vyšší než tvoje. Pročs mě praštil? Jak se vůbec opovažuješ!“

Zástupce generála se ušklíbl: „Podřadní škůdci státní pokladny, vypadněte! Nezdržujte osm velkých výcvikových divizí před důležitými záležitostmi!“

Muž se rychle otočil a jediným pohybem vstal a zlomyslně se na zástupce generála usmál, než řekl: „Důležitými záležitostmi? To císařská armáda je tou důležitou věcí, kterou dneska v noci zakusíte!“

Právě když to dořekl, císařská armáda, která byla v různém stádiu opilosti, vytasila naráz svoje meče. Zástupce generála v šoku přitáhl otěže svému koni. Řada mužů za ním již měla podříznutá hrdla.

Zástupce generála vyštěkl: „To je vzpoura?! Osm velkých výcvikových...“

Pak se před ním blýskla čepel a on okamžitě spadl z koňského hřbetu. Jeho krev se rozlila po zemi.

Muž odkopl hlavu zástupce generála stranou a otřel si čepel o jeho hruď, než řekl pevným hlasem: „Sni dál. Politická situace se změnila. Teď je řada na mojí císařský armádě, aby vám chcala na hlavy!“

Na obzoru se objevily slabé bílé čáry. Východ slunce se rychle blížil.

+++

Qiao Tianya se spěšně napil a následně hodil vak s vodou muži za sebou. Otřel si ústa a řekl: „Pokračujte v hledání.“

Ale jen co udělal pár kroků, mu v hlavě cvaklo. Otočil hlavu a pečlivě si změřil podřízené za sebou. Kde se skrýval princ Chu? Neexistoval způsob, jak odtud mohl uniknout, tak proč ho nemohli najít? To proto, že celou dobu pronásledovali "prince Chu", ale ono bylo možné, že se princ Chu zatím stal císařským tělesným strážcem!

Qiao Tianya okamžitě vydal rozkazy: „Zkontrolujte autorizační tokeny! Všichni ve služebním záznamu musí být dnes v noci ověřeni tváří v tvář! A zkontrolujte je okamžitě!“

Císařská tělesná stráž si sundala své autorizační tokeny a bez výjimky je předložila soudci k ověření oproti tváři. Soudce kontroloval každý token a pohledem přejel přes každého muže, kterému patřil. Kontrolu prováděl za pomoci své fotografické paměti až do samého konce řady.

„Token.“ Zvedl soudce obočí a na druhého zíral nebezpečně jako orel. „Ukaž mi svůj autorizační token.“

Vyzvaný muž mu strčil svůj token pod nos a císařský tělesný strážce, který stál vedle něho, se začal třást. Svěsil hlavu a neodvážil se ji znovu zvednout.

Soudce si toho zřejmě nevšiml. Pomocí štětce nakreslil do knihy fajfku a zeptal se: „Ze kterýho úřadu?“

Chen Yang odpověděl: „Úřad obřadních mečů.“

„Během mise sem tě neviděl.“ Řekl soudce. „Jsi tu poprvé?“

Li Jianheng se třásl tak moc, že Chen Yang věděl, že tohle nezvládnou. Přesto nevzrušeně řekl: „Při prvním setkání cizinci, při druhém přátelé. Až mě potkáte ještě několikrát, hned si mě zapamatujete.“

Soudce pak ukázal štětcem na Li Jianhenga a řekl: „Autorizační token.“

Li Jianhengovi se nedařilo jej sundat ani na několikátý pokus. Soudce se usmál a natáhl ruku, jakoby mu chtěl pomoci. Chen Yangovo tělo se napjalo. Kdo mohl čekat, že v tu chvíli Li Jianhengovi dojde trpělivost? Jak se soudce pohnul, Li Jianheng ucuknul, chytl se za hlavu a bezděčně vykřikl: „Neubližuj mi!“

A sakra!

V tu samou chvíli však zaslechli pronikavý hvizd. Hned za nimi z lesa nečekaně vycválal kůň s bílou hrudí a černým hřbetem. Jak nastal den, raroh lovecký konečně vedl cestu zpět a kroužil ve vzduchu směrem k nim.

Hua Siqian slyšel pohyb a hned na to uviděl oddíl vojenských sil, jak cválá v útoku přes pastviny směrem k nim, a tak se přísným tónem zeptal: „Osm velkých výcvikových divizí?“

Jenže nikdo z nich neměl na brnění žádné znaky, ani nenesl korouhev.

Chen Yang věděl, že nastal čas a tak okamžitě podepřel prince Chu a hlasitě řekl: „Pod ochranou císařské armády budou všichni, kdo tasí meče před jeho královskou výsostí korunním princem, zabiti. Okamžitě ustupte!“

Hua Siqian udělal nevěřícně dva kroky vpřed. Ohlédl se a vykřikl: „Princ Chu je držen jako rukojmí v rukách zrádců. Na co všichni čekáte?!“

Li Jianheng neměl, kam ustoupit. Když viděl, jak se na něj soudce vrhá, nemohl si pomoct a vykřikl. Přímo před ním se do země zabodla dlouhá čepel, která náhle vylétla z lesa.

Xiao Chiye seskočil dolů, sundal si svůj autorizační token a hodil ho na tác, než hlubokým hlasem řekl: „Kdo další se opováží pohnout s našima hlavníma silama vzadu?“

Ji Lei akorát dorazil na koni. Jakmile uviděl, co se děje, vykřikl: „To je jenom hromada keců! Samotná císařská armáda-“

Raroh lovecký přistál Xiao Chiyemu na rameni a ten ho pochvalně pohladil. „Jestli na to má starej Ji koule, tak ať to zkusí.“

Ji Lei se znovu podíval na pastvinu. Předvoje císařské armády akorát dorazily, přesto se zdálo, že řad vojenských sil za nimi nikde nekončí. Prapor Qidongského velitelství Cangjun se rozvinul a tím bylo zřejmé, že v čele těch cválajících koní je samotná Qi Zhuyin.

Hua Siqian o několik kroků ustoupil, chytil se Pan Ruguiho a chraplavým hlasem řekl: „Dopis Qidongu byl zadržen, tak jak mohli tak neslyšně...“

„Kdyby všechny písemnosti v Qudu museli projít rukama císařský tělesný stráže,“ dal Xiao Chiye pryč svůj meč: „nebylo by to zbytečně komplikovaný?“

Vidíc, že se situace již nedá zachránit, posadil se Hua Siqian na zem a zamumlal: „Císařovna vdova je pořád nablízku...“

„Císařovna vdova je už v letech. V zájmu svýho zdraví předala všechny hlídky a obranu Qudu císařský armádě.“ Xiao Chiye byl celou noc na útěku a nyní pomohl Li Jianhengovi zpátky na nohy. „Vaše výsost byla celou noc v pohybu. Muselo to pro vás být těžké!“

Kůň Qi Zhuyin akorát dorazil. Otočila se, sesedla a poklekla před Li Jianhengem, aby mu vzdala poklony, než nahlas řekla: „Vaše výsosti, nemějte obavy. 200 000 vojenských sil pod Qidongským vedením je v plné pohotovosti. Tato poddaná, Qi Zhuyin, udělá vše pro zajištění bezpečnosti vaší výsosti!“

Li Jianheng se podíval na Qi Zhuyin jako ve snu, než se podíval nalevo i napravo. Qiao Tianya byl nejbystřejší. Když viděl, že je již rozhodnuto, okamžitě pokleknul. V tu chvíli odhodila císařská tělesná stráž své zbraně a jeden po druhém ho následovali.

„...Já...“

Sevřel Li Jianheng prázdné dlaně, jakoby se chytal stébla, které mu zachránilo život. Prakticky plakal radostí. Slzy z jeho očí stékaly, zatímco mumlal: „Teď, když jsem korunním princem... se všem v budoucnu odvděčím za jejich obrovskou laskavost!“