#Jirka Šteffl

[paskvilnet]

Gorillaz

Od nového milénia se čekaly mnohé převratné taškařice - nakonec nedošlo ani k hromadnému kolapsu počítačů, stěrače nepřestaly stírat a armagedon byl přesunut na blíže nespecifikovaný termín. Museli jsme se tudíž spokojit s událostmi podstatně lokálnějšího dosahu. A zde nebylo o zjevení popřípadě zjevy rozhodně nouze. Tolik oslí můstek ke Gorilám - první virtuální kapele na světě, která vstoupila do hudebních dějin právě v roce 2000. I když jsme už dříve mohli vidět různé vyumělkované skupiny, jejichž příslušnost k prefabrikátům bila do očí, Gorillaz byli od začátku onačejší produkt. Animáci jsou prostě animáci: určitě jste na ně někdy narazili - 2D, Murdoc, Noodle a Russel.

A kdopak že je za Gorily vlastně zodpovědný? Vizuální image dvojrozměrné čtveřice stvořil Jamie Hewlett - známý tvůrce komiksové drsňačky Tank Girl. O hudební stránku věci se postarali: zpěvák Blur Damon Albarn, kytaristka Cibo Matto Miho Hatori, v base má údajně prsty samotný výtvarník Hewlett a občas padnou i jména jako Tina Weymouth, Ibrahim Ferrer či Chris Frantz. Podle mnohých je však muzikantskou hlavou Gorillaz všeuměl Dan "The Automator" Nakamura, který pro věc získal kolegy z formace Deltron 3030. Tím prvním je zvukový experimentátor Kid Koala, vydávající u Ninja Tune a druhým bicák a příležitostný rapper Del Tha Funkee Homosapien. Všichni jmenovaní se podílejí na stylově přitažlivém guláši britpopu, hip-hopu a dubu, který si svou zpěvností získal značnou armádu příznivců.

Hudební postup ovládání mas byl následující: po debutovém EP Tomorrow Comes Today přišel v roce 2001 na řadu vlezlý singl Clint Eastwood s typicky klackovským Albarnovým frázováním a na úspěch bylo zaděláno. Před dlouhohrající prvotinou Gorillaz se pak díky řádné mediální masáži schoval málokdo. Vyplatilo se - lidé se chytli a začali platit. A protože to sypalo opravdu fest, spíchnul se následujícího roku kompilát nazvaný G-Sides, který byl vesměs přehlídkou singlových B-stran, různých meziverzí a dodatkovou multimediální stopou. Podobně byl postaven i další gorilí produkt: remixové album Laika Come Home. Dubová verze alba, přímo zaměřená na ty, co mají všechno rádi pomaleji a zahuhlaněji.

Za fenomenálním sukcesem Gorillaz ale stejně největší měrou stojí originální Hewlettova linka a vtipně a prostě charakterizované postavičky. Jsou veselí a hraví, na samolepkách - či jinde - jim to sekne. Poskytují ideální mediální potravu pro dospívající rebelanty. Třiadvacátník 2D miluje graffiti, zombies, klávesy a prášky na bolení hlavy. Jedenáctiletá Japonka Noodle se vyžívá v bojových uměních, haiku a pokémonech. Satanista Murdoc s datem narození 6.6. 66 je ortodoxní bordelář, kouří jedno cigáro za druhým a stejně náruživě se věnuje střídání partnerek. Do výčtu patří pětadvacetiletý pořízek Russel - ten se rád cpe a z bohorovného klidu ho dokáže vyrušit jen jakýsi funkyfantom, který obývá jeho mozkovnu a provokuje k rapování. No nejsou ti Gorillaz úžasní a výjimeční ? Kdo ví, kolik žertovných kousků nám ještě předvedou. A možná to nepotrvá dlouho a podle jejich vzoru se začnou opičit jiní. Stačí chytrý nápad, kvalitní provedení a schopnost zaujmout. Je to přeci všechno tak prosté: idoly se střídají, rakety střílí, klaksony troubí a kola popmjůzik se točí dál. Milénium nemilénium.

[paskvilnet]

Skin, 4.11.2003, Praha, T-Mobile Arena

Mnozí z v��s si budou pamatovat dobu, kdy kapela Skunk Anansie úspěšně bouřila světem. Ostatně to ještě nebudou ani tři roky. Letos jsme se museli definitivně smířit s tím, že ty časy už jsou zřejmě nevratné. Není však žádný podstatný důvod ke smutnění – letos se do hudebního světa vrátila odpočatá frontmanka Skunk Anansie Skin a shledání to bylo více než příjemné.

Sólový debut Skin nesl palčivě pronikavý název Fleshwounds, jemuž odpovídala i nervní atmosféra srdceryvných písní. Rockové písničkářství s intimní výpovědí – takovou porci upřímně drásavých textů aby jeden pohledal. A podle odezvy se to zřejmě vyplatilo.

Naše domácí publikum se mohlo se sólovou Skin setkat v úterý 4. listopadu při jejím vystoupení před netrpělivě očekávaným miláčkem dam Robbie Williamsem. A vzhledem k často trpkým koncům kvalitních předkapel na velkých koncertech v České Republice se nabízely obavy, jak Skin úlohu předjezdce ustojí.

Strachy z předskokanům netolerantního publika se naštěstí ukázaly zcela neopodstatněnými. Skin má charisma a sebedůvěry na rozdávání a jejímu šarmu podlehli návštěvníci koncertu velmi záhy. Už při druhé písni Lost si tak mohla spokojená a řádící Skin troufnout „hodit vlnu“ do rozjásaných prvních řad. Německá vlaječka napovídající početné zastoupení zahraničních fanoušků zároveň lehce zamávala otazníkem, na kolik se na nezvyklé vstřícnosti sportovní haly přičinila sousedská výpomoc.

Je velmi radostné konstatovat, že jsme se dočkali skvělého vystoupení. Skin ve formě, skvělý zvuk a divácké přijetí na jedničku – takové přijetí bychom každé kvalitní „předkapele“ do budoucna srdečně přáli. Tak třeba příště na Skin s nějakým dobrým předskokanem.

[paskvilnet]

3 otázky - Skin

Po rozpadu úspěšných kapel obvykle přichází řada otazníků. Kam se vrhnou její členové? Obstojí na případné sólové dráze? Půjdou vlastní cestou, nebo zůstanou v zajetých kolejích ? Rozchodu skupiny Skunk Anansie, která za deset let své existence vydala tři řadová alba, mnozí litovali především kvůli charismatické zpěvačce Skin. Po jejím řízném vokálu a neméně nabroušených textech se stýskalo celým zástupům. Čekání trvalo dva roky. Skin se vrací. A její comeback v podobě sólového alba „Fleshwounds“ rozhodně stojí za to.

Pro některé může být její nová tvář překvapením – ne nemluvíme o změně sestřihu, i když i tento prvek si zajisté získá pozornost komentátorů. Základní proměna přišla s ústředním tématem desky „Fleshwounds“. Ta je totiž celá o lásce a něhy má v sobě tolik, že by v její autorce jeden těžko hledal slečnu, co dříve tak ráda provokovala pózou drsňáka. Přivítejte novou Skin. Jak se vám líbí?

Vraťme se nejdřív trochu nazpátek. Se skupinou Skunk Anansie jsi natočila tři alba. Kdy jste si uvědomili, že vaše společná doba končí a půjdete rozdílnými cestami?

Třetí album vznikalo velmi obtížně. Výsledkem sice byla naše nejlepší deska, ale událo se hodně věcí, které změnily atmosféru v kapele. Šlo o osobní záležitosti. Když jsme skončili s prací a měli za sebou turné, uvědomili jsme si, že potřebujeme pauzu. Koncertovali jsme osm let a byli jsme unavení. Chtěli jsme si oddechnout a pak přinést do kapely novou krev. Na pár měsíců jsme se rozešli a dělali si na vlastních deskách. Ace dělal na sólovém albu, já pracovala na vedlejším projektu, Mark si vyzkoušel herectví, Cass fotografoval. Tak nějak jsme to odpískali. Můžu mluvit jen za sebe, ale čím víc jsem dělala na muzice, kterou jsem teď dokončila, tím víc jsem si uvědomovala, že se nemůžu vrátit k velké rockové kapele. Byla by to příliš velká změna charakteru. Musela bych to hrát. Bylo by to přebíhání mezi dvěma odlišnými postoji. Došlo mi, že jakmile jsem se dala po téhle cestě, už se nemůžu vrátit ke křižovatce.

Po posledním albu Skunk Anansie jsi spolupracovala s Maximem na písni „Carmen Queasy“ a následně s režisérem Tomem Tykwerem na soundtracku k jeho filmu Princezna a bojovník. Jak jsi se k těmto spolupracem dostala?

Maxim mi prostě zavolal. Znala jsem ho z Prodigy, se kterými jsme párkrát hráli. Zavolal, že napsal skladbu, do které bych se mu hodila. Poslal mi ji a mně se líbila. Jela jsem za ním do jeho studia, které má ve velkém domě na venkově. Natáčení proběhlo velmi rychle a lehce. On napsal hudbu a já se postarala o text a melodiku. Co se týče Toma Tykwera, tak se mi hodně líbil jehofilm Lola běží o život. Je to úžasný film. Zas to bylo tak, že mi zavolal a řekl, že by se mnou rád pracoval společně s Pale 3 na písni k novému filmu. Je to překrásná píseň, ale ty dvě polohy se navzájem dost lišily. Tehdy jsem ještě byla se Skunk Anansie a jeli jsme turné. Bylo zajímavé dělat věci, které byly naprosto jiné a navíc na nich pracovat sama. Možná právě tehdy mě napadlo, že chci dělat něco jiného. Tehdy jsem nebyla šťastná ani já, ani kapela. Proto jsme potřebovali pauzu. Právě tyhle spolupráce mě nejspíš inspirovaly ke změně.

Tvé sólové album mě dost překvapilo. Měl jsem tě zařazenou v trochu jiném kontextu. Přišla jsi s něžnou a křehkou deskou. Šlo o pozvolný proces, kterým ses dostala k tak introspektivnímu výrazu?

Ano, to album je introspektivní a cesta k němu byla pozvolná. Začala jsem pracovat na vedlejším projektu, ze kterého vzniklo mé sólové album. Stala se z toho seriózní záležitost. Uvědomila jsem si, že se tu projevila určitá stránka mé osobnosti, která se dříve neprosazovala. Bylo to poprvé, co jsem psala pouze pro sebe. Předtím jsem psala pro kapelu o světě a o tom, co se děje kolem nás. Jezdili jsme po koncertech… Najednou jsem byla sama doma, hrála si na kytaru při svíčkách a vonných tyčinkách uprostřed noci. Psala jsem písničky o svých pocitech. Byla to vůbec bláznivá doba. Rok 2001 byl obecně vážně odpornej. Prožila jsem si rozchod v osobním životě i rozpad kapely. Do značné míry jsem se rozložila i já. Několik blízkých umíralo na rakovinu. Byl to vážně divný rok. Byla jsem dost ponořená do sebe. Psala jsem hodně intimní a osobní písně. Namísto psaní o světě jsem psala o sobě. A právě tyhle písničky se nakonec líbily. To mě ujistilo o tom, že jdu dobrým směrem. Žádným způsobem to není neúcta k tvorbě Skunk Anansie. Zároveň to však není opakování stejného principu. Pro mě je to všechno čerstvé, nové, zajímavé a inspirující.

Nemáš dojem, že je to do značné míry otázkou dospívání. Že se namísto snahy o řešení problémů světa raději ponoříš do sebe a mluvíš o svých pocitech?

Jak jsem řekla, šlo o pozvolný proces. Nikdy jsem se nesnažila uzdravit svět, protože to není moje práce. Mám svůj pohled a názory, které vyjadřuji, ať už to přinese změnu, nebo ne. To se nezměnilo. Tohle album je sice převážně o temných stránkách vztahů, ale to neznamená, že nemám politické názory. Nepřestala jsem věřit v to, že hudba je dobrým prostředkem ke změně a k vyjádření těchto názorů. Všechno šlo pozvolna. Postupem času jsem si uvědomila, že značné části mého já se ještě nedostalo sluchu.

Jak sis vybírala hudebníky na album?

Hudebníci, kteří mi hrají na albu jsou naprosto jiní než ti, kteří se mnou budou hrát živě. Vybrala jsem si je podle mých písní, které jsou o hlasu, textech, melodii a zachycení pocitu. Chtěla jsem natočit album, kde bude mít hlas více prostoru. Hudebníky jsem si pak vybírala pro konkrétní písně. Podle atmosféry, kterou jsem chtěla vytvořit. Vedle špatných věcí souvisejících s rozpadem Skunk Anansie tu jsou i dobré stránky. Například to, že si mohu vybrat hudebníky, jaké chci. Což může být zároveň nevýhodou, protože jsem zvyklá na skvělé muzikanty. Když pak nejsou dobří, říkám si: „Teď by se mi hodil Ace.“ V zásadě ale má náladu písně určovat, kdo by v ní měl hrát a co by v ní mělo být. Teď mi vylítnul pořádnej holub. To by se před kamerou nemělo.

Bude se živá verze hodně lišit od zvuku na albu?

Nebude to velký rozdíl. Zvuk bude hutnější a živočišnější. Album je celkem komplikované a vrstevnaté. Pokud bych to chtěla reprodukovat naživo, musela bych mít dvacet muzikantů. Takhle mám čtyři, což podle mého stačí. Naživo jde o předání pocitu a o zábavu. Jde o to, udělat dobrý koncert a předat emoce mých písní. Ukázat lidem něco, co při poslechu desky nedostanou. Nechci naživo pouze reprodukovat to, co je na desce, protože to sama nesnáším. To můžu rovnou zůstat doma a poslouchat cédéčko. Chci vidět různé odstíny a zažít vzrušení. Na mé desce hrají muzikanti z celého světa. Gail Ann Dorsey hraje u Davida Bowieho. Craig Ross, se kterým jsem napsala písničku, hraje na kytaru u Lennyho Krawitze. Richard Jupp, hrající na bicí je z Elbow. Mike Figgis je režisér. Natočil Leaving Las Vegas, Timecode, nebo Hotel. Je to můj kamarád a zahrál si na trubku. Mohla jsem použít muzikanty odevšad a nemusela se bát, že bych je najednou nedostala na pódium. Živě se mnou budou hrát kamarádi kamarádů a dva lidé, kteří prošli konkurzem.

Písně na desku jsi napsala s Lenem Arranem, se kterým jsi spolupracovala už v dobách Skunk Anansie. To musí být mimořádný vztah.

S Lenem Aranem jsem dělala roky před Skunk Anansie. Předtím jsem byla v ještě jedné kapele, která byla svým způsobem počátkem Skunk Anansie. S Lenem jsem psala tři roky před touhle kapelou, takže už pět let před prvním koncertem Skunk Anansie jsem psala s Lenem. Máme spolu moc dobrý vztah. Známe se skoro čtrnáct let a píšeme spolu skvělé písničky. Jak jsem říkala, na začátku byli Len a Skin a teď se to vrátilo.

Do jaké míry podle tebe ovlivnil zvuk alba Ken Nelson? Známe ho ze spolupráce s Coldplay a podobné nálady jsou cítit i na tvé desce.

Album jsem produkovala s Davidem Kostenem. Myslím, že k sobě mají dost blízko. Ken Nelson dělal jen mix, neprodukoval. Dělal jen mix. Tedy „jen“ mix. Mix je samozřejmě velmi komplikovaná záležitost a on mixoval celé album. David Kosten produkoval. Dělají hodně atmosferické věci v pomalém tempu. Patří mezi nezávislou alternativu v oblasti produkce a mixu. Ken Nelson byl skvělý, protože u písní, kde bylo příliš vrstev, dokázal ubrat a dát ještě větší prostor vokálu. David Kosten dokáže dodat vokálům skvělý zvuk a Ken Nelson to ještě zvýraznil. Řekla bych, že desce dodal třpyt.

[paskvilnet]

3 otázky - Placebo

Mohli byste mi osvětlit koncept vašeho nového alba „Sleeping With Ghosts“?

Stefan Olsdal: Ani zvuk ani to o čem bude naše nová deska, není nikterak naplánované. Jako kapela neustále něco tvoříme. A věř nám jde tu spíš o instinkt, než o kalkul. Tohle album pojednává víceméně o vzpomínkách na minulé vztahy, přátelích, přítelkyních a milenkách. Název „Sleeping With Ghosts“ nám tak připadal více než případný. Když máte dát albu název, je to vždy poměrně těžké. Tedy pokud to neodbydete titulem některé z obsažených písní. Podle nás je dobré, když je na titulu cosi, co sumarizuje hlavní myšlenku desky.

Steve Hewitt: Je to jediný název, který zastřešuje celý kontext desky. V ideálním případě… V ideálním případě by bylo skvělé přijít s názvem, který zastřešuje všechny písně a zároveň to přitom není název písničky. A to je velmi obtížné. Takže tentokrát nám to nevyšlo. „Sleeping With Ghosts“ je název, který zastřešuje kontext všech písní.

Jako producenta jste si k novému albu vybrali člověka, který dělá převážně elektronickou hudbu. Co vás k tomu vedlo?

Steve Hewitt: Myslím, že hlavně to, že poslední desku jsme si produkovali sami. Tentokrát jsme prostě chtěli producenta. Myslím, že představa toho, že půjdeme s deskou za slavným rockovým producentem nepřipadala v úvahu, protože jsme měli pocit, že už jsme dostatečně prozkoumali tuhle zvukovou oblast. Myslím, že kdybychom oslovili některého bytostně rockového producenta, nebylo by to album takovou výzvou. Daleko více vzrušující bylo jít za někým z taneční branže. Tím pravým se pak stal Jim Abbiss, který mimo jiné spolupracoval s Bjork, Massive Attack, Sneaker Pimps a nebo DJ Shadowem. Je tak v podstatě naším totálním protikladem.

Stefan Olsdal: Na druhou stranu je nutné říci, že elektronická stránka k hudbě Placebo vždycky patřila. Již od chvíle, co jsme s Brianem začínali. Už tenkrát v obýváku jsme měli malé klávesy a různé krabičky. Vždycky jsme se snažili vložit do našich písní nějaké elektronické prvky. V podstatě se nám to podařilo na všech deskách, ale s největším úspěchem nejspíš na té nejnovější. Tuhle muziku posloucháme rádi doma, takže je přirozené, že se objeví i v naší tvorbě. Navíc věříme tomu, že aby rock zůstal čerstvý a zajímavý, měl by se prolínat s okolím. Na posledním albu jsme si třeba vyzkoušeli hip-hop. Ta deska je vůbec více o beatech a smyčkách.

Která scéna má podle vás větší naděje, kytarová nebo elektronická? Nebo spojení obojího.

Steve Hewitt: Rock. Rock’n’roll nikdy neumírá! Vždycky se vrátí. Nejspíš rock’n’roll.

Není ale mnoho kapel, co mají image rockových hvězd, nebo sexuálních ikon. Vy ji máte. Pracovali jste na ní, nebo takoví opravdu jste?

Steve Hewitt: Podívej, jak vypadáme. Tohle je skutečnost. Myslím, že jde o to, že jsme s Placebo ve výjimečném postavení. Známe spoustu kapel a víme, že vztahy v jiných kapelách bývají často roztříštěné. Takhle to u nás nefunguje. Je to Babylón. Lidé nám nevěří, ale nás společná práce opravdu posiluje. Máme stejný společný cíl. Pokud připustíme, že jsme „slavná“ rocková kapela, lidé si pod tímto označením představí dobu Led Zeppelin , kdy šlo o sex, drogy a rock’n’roll. Byli ohromnými rockovými hvězdami. Svým způsobem nám lichotí postavení na piedestal vedle nich, když máme kolem takových hvězd, které tohoto postavení nedosahují. V podstatě jde ale o to, že ostatní kapely jsou ošklivé. Kolem je spousta ošklivých kapel.

To je pravda. Kdo třeba?

Steve Hewitt: To neřeknu.

Co si myslíte o všech těch nových kytarových kapelách, které se objevily minulý rok?

Steve Hewitt: Je to pozitivní.

Stefan Olsdal: Myslím, že je dobré, že se rock vrací do hitparád. Byla tu spousta prefabrikovaných chlapeckých a dívčích skupin, což je pro mě osobně a spoustu jiných lidí velmi urážející. Je dobré vidět, že se rock vrací. On tedy nikdy neodešel, ale teď je víc v popředí. Kapely jako Queens of the Stone Age, Foo Fighters, kterým fandíme. Lidé zase chodí na koncerty, což je podle mého reakcí na to, že chtějí vidět skutečnou muziku a živé muzikanty. Chtějí to takové, jaké to bylo dřív.

Steve Hewitt: Myslím, že se to dostalo na určitý bod nasycení. V Británii máme jednu věc, která je podle mého také ve Východní a Západní Evropě. Jde o popovou show Big Brother. Svým způsobem je to návrat do 80. let. Tehdy jsme měli v Británii stáj Stock-Aitken-Watermann, která vytvářela příšerné popové skupiny. Teď k tomu došlo znovu a vzhledem k tomu, že se celá země tímhle už přesytila, lidé si začali hledat něco jiného. Je o to, že rock’n’roll se vždycky vrátí a zaboduje. A to je dobře.

Jakých hlavních odlišností jste chtěli dosáhnout na své nové desce? Všiml jsem si v jedné písni basové linky, která zněla jako u dubové hudby a přehlušovala kytaru.

Stefan Olsdal: Ještě jsme se nerozhodli, jak ta naše deska vlastně zní. Jsou tu určité nové prvky, kupříkladu dubová basa, kterou jsem nikdy předtím nehrál. Takovéhle věci přicházejí přirozeně. Jako muzikanti se stále vyvíjíme. Snažíme si zkoušet nové věci a nedáváme si žádná omezení, jak má podle nás rocková kapela znít. Nechceme se opakovat a chceme objevovat nová místa.

U jedné písně jsem si povšiml zvuku kláves, který připomínal 80. léta. Měla to být pocta tomuto období?

Stefan Olsdal: Jsme děti 80. let. Vyrostli jsme v době, kdy bylo na vrcholu slávy disco, kdy se začaly objevovat první elektronické kapely. V podstatě jde o to, že člověk poslouchá spousty hudby, ale největší vliv má na něj stejně ta, kterou poslouchá jako teenager. To jste nejvíce ovlivnitelní. Ty emoce mají pro vás největší význam. Ano, vrací se to k 80. letům. Baví nás takové věci hrát.

Klip ke skladbě The Bitter End

[paskvilnet]

New Order

Začátky hudebních seskupení obvykle nebývají procházkou růžovým sadem. V případě dnešního profilu to bohužel platí několikanásobně. Otevírá ho totiž lístek na rozloučenou: "V tuhle chvíli si jen přeju, abych byl mrtvý. Už prostě nedokážu fungovat." Tato slova napsal 18. května 1980 zpěvák a textař manchesterských Joy Division Ian Curtis a následně se podle nich i zařídil - oběsil se. Zanechal tu po sobě tři šokované spoluhráče, kteří se museli vyrovnat s odchodem přítele a zvážit, zda jít dál. Pozůstalí Peter Hook (basa), Stephen Morris (bicí) a Bernard Sumner (kytara, syntezátor) se rozhodli kapitolu legendy Joy Division uzavřít a po několikaměsíčním truchlení vstupují na scénu jako New Order. Vokálního partu se ujímá Sumner a pánskou trojku doplňuje ženský element v podobě klávesistky a kytaristky - jinak též Morrisovy přítelkyně - Gillian Gilbert.

Svůj první singl vydávají New Order v březnu roku 1981. Šlo o temnou melodickou skladbu Ceremony psanou původně ještě pro Joy Division. Zanedlouho následovalo album Movement a i ono se zvukově neslo na dříve prověřených temných vlnách. Ze značně nejisté vokální stránky však bylo patrné, že Bernard Sumner si roli frontmana ještě zdaleka neuvykl.

Konec nostalgickým vzpomínkám na charismatického Curtise přichází v třiaosmdesátém s deskou Power, Corruption And Lies. New Order mění styl - objevují Kraftwerk a elektro beaty new-yorkského undergroundu a v jejich tvorbě dostávají stále větší slovo syntezátory a sequencery. Tento nastoupený trend korunuje ve stejném roce vydaný samostatný singl Blue Monday, který smířil nezávislou scénu s pojmem disco a stal se nejprodávanějším dvanáctipalcem v hudební historii - koupilo si ho přes tři milióny posluchačů.

Přes prokazatelný průnik mezi popové stars zůstávají New Order věrni malému vydavatelství Factory Records a i nadále dělají čest výrazu "indie". K následujícím singlům Confusion a Thieves Like Us se dávají dohromady s tehdy nepříliš známým americkým hip-hopovým producentem Arthurem Bakerem. Formátem skladeb přesahujícím šest minut pak dávají mainsteamovým rozhlasovým stanicím najevo, že se bez jejich podpory klidně obejdou.

V letech 85-86 přicházejí New Order s alby Low-Life a Brotherhood a pro mnohé příznivce je právě toto období jejich uměleckým vrcholem. Písně jako The Perfect Kiss či Bizarre Love Triangle ostatně dodnes patří do jejich zlatého fondu.

Dalším kouskem, kterým New Order obohatili světový pop se stala skladba True Faith, na které s nimi spolupracoval muž stojící za úspěchem Pet Shop Boys - Stephen Hague. Nutno ovšem přiznat, že touto "kolaborací" si rozlítili nejednoho z dřívějších obdivovatelů.

Koncem osmdesátých let se New Order přepravují na Ibizu, aby ve zdejších Mediterranean Studios nasáli baleárský feeling a natočili pátou řadovku Technique, která svým vtipným mícháním rockových kytarovek a tanečních postupů rozhodně patří k tomu lepšímu z jejich produkce. Léto 1990 přichystalo pro příznivce z řad ortodoxních nezávisláků další ránu v podobě megahitu World In Motion - fotbalové hymny, jenž provázela anglický fotbalový tým na mistrovství světa. Samotná kapela tehdy prohlásila, že to bude zřejmě pro fanoušky Joy Division poslední kapka. Členové New Order se pak na nějaký čas věnovali soukromým projektům: Hook drhnul basu s tvrdými rockery Revenge, Sumner a bývalý kytarista slavných The Smiths Johnny Marr popařili s Neilem Tennantem v Electronic a Stephen Morris s Gillian Gilbert utvořili formaci Other Two.

Posledním vzedmutím před další a podstatně delší pauzou bylo album Republic z roku 1993. Ačkoli šlo o jejich komerčně nejúspěšnější dlouhohrající desku, nelze hovořit o ničem převratném. Možná za to může náš starý známý "petšopácký" producent Stephen Hague.

New Order následně absolvovali světové turné, aby se však vzápětí vrátili ke svým soukromým písečkům. Pro kompletaci devadesátých let uveďme další Hookův projekt Monaco a příznivě přijaté výběry The Best of New Order a navazující remixové The Rest of New Order, kde na nich zapracoval výkvět taneční scény Fluke a Howiem B počínaje a Armandem Van Heldenem a Paulem Oakenfoldem konče.

V novém miléniu o sobě dali New Order vědět nejprve skladbou Brutal pro film Pláž a v roce 2001, kdy už to od nich málokdo očekával, vydali nové album s názvem Get Ready. Kapele odpočinek evidentně prospěl a skvělým tahem bylo angažování nového producenta. Steve Osborne velkou měrou přispěl k tomu, že jejich hudba dnes působí uvolněně, energicky a mladistvě, což u muzikantů, kteří mají čtyřicítku dávno za sebou, překvapí a potěší. Jen tak dál.

[paskvilnet]

Perry Farrell

Pán, kterého jsme si dnes vzali na paškál, patří bezesporu mezi rockové legendy. Narodil se roku 1959 jako Peretz Bernstein, ale pod tímto jménem ho nejspíš znát nebudete. V osmdesátých létech totiž stvořil nejen alternativní formaci Psi Com, ale i svůj pseudonym Perry Farrell - čti "peripheral" - periferní, okrajový. Kapela inspirovaná Joy Division neměla sice dlouhého trvání, ale Perryho vokál si stačil získat řady příznivců. Ty se značně rozšířily v letech 1987 - 1991, kdy vévodil slavným Jane’s Adiction. Před jejich rozpadem stačil ještě stvořit putovní rockový festival Lollapalooza a než se vrhl do nového hudebního projektu Porno For Pyros, vyzkoušel si filmovou režii u snímku Gift. Po většinu osmdesátých a devadesátých let se Perry Farrell pohyboval pod vlivem všech možných i nemožných substancí, které měly ostatně vliv minimálně na rozložení Jane’s Addiction. Po ukončení chodu Porno For Pyros v roce 1997 se Perry rozhodl k zásadním krokům. Tím prvním byl přechod k sólové kariéře a tím druhým nastoupení střízlivého života. Jak se mu to podařilo, můžete posoudit z následujícího rozhovoru k jeho albu Song Yet To Be Sung. Ovšem "objevení" taneční hudby není v jeho případě zrovna tou správnou trefou. Přestože se na albu silně angažovali například Mad Professor či Marius de Vries, vyznívá Farrellova sólová prvotina dosti zastarale. Jako by se zastavil v polovině devadesátých let a snažil se zběsile chytat nových technologií. Zdá se, že v koncertně znovu fungujících a rockujících Jane's Addiction to přeci jen Perrymu sluší víc.

rozhovor: Pro mě slovo jubilee znamená čas, kdy se člověk na chvilku zastaví a přemýšlí o osvobození, spáse, slavnostech a shromažďování. Chtěl bych, aby z toho vzešlo něco pro charitu. Jubileum.

Představte si, kdyby jsme měli satelitní párty. Všichni bychom byli na satelitech, které by se mohly propojovat a přenést nás tak jako kreslené Jetsonovy na další párty na jiný satelit. Bylo by tam pohodlíčko. Byl by to veget a všichni by se skvěle bavili. Každý z těch satelitů by byl takovým tanečním klubem, kde by byly i chill outy. Prostě hudební exploze.

Na albu jsem začal pracovat zhruba před třemi a půl lety. Bylo to v takovém pohodovém studiu na Venice Beach. Je tam skvělý hutný a nabušený zvuk. Dělali jsme tam večírky, které byly čím dál tím lepší a občas se táhly celou noc. Slavilo se, bylo živo... Ve čtyři ráno mě pak příšerně bolely záda a oči. Ale zvuk byl fakt dobrej. Pořád jsme si to pouštěli. Pohrával jsem si s tóny. Tělo vám začne pulsovat.

Mojí vokální ambicí bylo svézt se na zvukové vlně, která vás vyzývala k tanci. Chtěl jsem to brát z podvědomí. Ve vašem podvědomí máte různé bytosti, které by měly být v harmonii. Máte tam ženskou stránku, možná i malého chlapečka a pak jste tu vy. Zpíval jsem s představou celé téhle kupy. Občas přemýšlím v harmoniích. Je to trošku zvláštní, ale prostě jsem kolem sebe rozprostíral harmonie. Nakonec mě pak napadl hlavní vokál.

Ať se snažíme, jak chceme, inspirace je pro člověka nejvíc vzrušující. Je to zásadní příčina hudby. Musí to vycházet z nás. Ale počítačový systém mám rád. Líbí se mi, co můžeme dělat s původními zvuky. Upravujete je, manipulujete s nimi, až se od původního nástroje dost liší. Obtížné na tvorbě hudby jako takové je to, že hlavně musíte být muzikant.

Teď nepřidáváme jen strunné nástroje a hlas. Teď musíte rozumět i elektronice. Rozumět počítačům a umět je naprogramovat. Jeden člověk vám třeba řekne, že se mu to líbí a že by to možná dokázal, ale zřídka najdete někoho, kdo vám poví: "To se mi líbí. To dokážu. A chlape, měl bys slyšet, jak hraju na kytaru. Nebo jak zpívám, nebo hraju na bicí." Odpovědí je, že najdete hráče, kteří to umí s elektronikou. Pak to funguje skvěle. Akorát je zapotřebí většího úsilí, to je celé.

Když hrajete muziku celý den a po nocích ji posloucháte, přijdou záchvěvy, kdy se všechno vybrousí a hudba se začne linout. Jako by jste začali věštit.

Když vím, že budu vystupovat, tak se nejvíc těším na to uvolnění. Nedělám si legraci. Bude to nádhera. Hraju s klukama, se kterýma mě to ohromně baví. Užíváme si to. Je to, jako když si děcka hrajou na dvorku. Každý má příležitost se pořádně vyřádit. Všechno to ze sebe dostat. A to je moc príma.

Chceme, aby naše vystoupení bylo tip top. Chci vidět společnou reakci - jak celá ta masa lidí reaguje na zvuk.

Jubileum. Aby se každých padesát let zapomnělo na dluhy, aby si lidé navzájem odpustili. Na počest toho by se uspořádala ohromná oslava, vyhlášení svobody - naší volnosti. Já zkusím dát dohromady kapelu. Pak požádám ostatní muzikanty, aby si přišli zahrát. Pak řeknu tanečníkům a performerům, jestli by nechtěli vystoupit. Pak pozvu obecenstvo a budu hledat příhodné místo a další hudebníky. Mým cílem je přivést ohromnou masu lidí do Izraele, aby si zahráli na překrásné párty. Abychom se všichni shromáždili a oslavili jubileum. Díky.

[paskvilnet]

The Charlatans

Britská skupina The Charlatans se zformovala v přelomovém roce 1989. Zatímco ve středu Evropy padá prorezlá železná opona, stará dobrá Anglie zažívá přeměny na poli hudebním. Melancholii shoegazerských vazbičů s vlasy přes obličej začíná zvonit umíráček. Přichází čas kapel, které sebe i posluchače chtějí především bavit a roztančit. Středem změn se stává Manchester. Nastupují Happy Mondays a Stone Roses a jejich rozjuchaný neopsychedelický rock si získává Albion. Bezuzdné pařičství výše zmiňovaných pak hudebnímu Manchesteru vynáší přiléhavou nálepku Madchester.

The Charlatans do této extatické atmosféry ideálně zapadají a hned jejich prvního singlu Indian Rope, který vydali v roce 1990 na své vlastní značce Dead Dead Good, se bez jakékoli reklamy prodá hned dvacet tisíc kusů. Úspěch nezůstává nepovšimnut a o pětici The Charlatans tvořenou zpěvákem Timem Burgessem, kytaristou Jonem Bakerem, klávesákem Robem Collinsem, basistou Martinem Bluntem a bubeníkem Jonem Brookesem - projeví zájem vydavatelství Beggars Banquet. Hit léta v podobě písně The Only One I Know a následné debutové album Some Friendly jim dokázalo, že šlo o dobrou investici. Deska zdolává první příčku hitparády, fanoušci mají čerstvé modly a britský tisk pasuje Šarlatány na nové Stone Roses.

O dva roky později vychází druhý albový počin - Between 10th and 11th. Na něm se již nepodílel kytarista Jon Baker, kterého po jeho dobrovolném odchodu nahradil Mark Collins. Z dnešního pohledu velmi kvalitní deska, jejíž producentem byl Flood, ovšem veřejnost příliš neuchvátila a částečný úspěch měly pouze singly Weirdo a Tremelo Song. Práci na třetím počinu zkomplikoval čistě nehudební kousek klávesového mága Roba Collinse. Ten si čas mezi natáčením zpestřil gangsterským extempore a za napomáhání ozbrojené loupeži zamířil na pár měsíců do chládku. Valná většina jeho hammondových kouzel byla naštěstí již natočena a tak se krátce po svém propuštěním v roce 1994 mohl s ostatními Charlatans radovat z úspěšné nové desky. Nesla název Up To Our Hips a hitovka Can’t Get Out Of Bed téměř zlidověla. Za povšimnutí stojí rozhodně i píseň I Never Want An Easy Life If Me And He Were Ever To Get There a to nejen díky sáhodlouhému názvu. Právě na ní se ideálně dokumentuje tehdy populární skloubení feelingu let šedesátých a aktuálního nástupu acid houseové a rave kultury. K taneční muzice měli The Charlatans vždy blízko. Dokladem může být mimo jiné spolupráce s Chemical Brothers v písni Time For Livin’, kterou kapela přispěla na charitativní desku Warchild / Help. Ostatně chemičtí bratři Tom a Ed patří k jejich skalním fanouškům. Je proto logické, že právě frontman The Charlatans - Tim Burgess byl požádán, aby na jejich debutu nazpíval vokál ke skladbě Life Is Sweet.

Rok 1995 přináší kromě řady festivalových triumfů i čtvrtou desku pojmenovanou prostě The Charlatans. Kapele se podařilo přesně zapadnout do dobového vkusu a první místo hitparádového žebříčku budiž jim odměnou. Žádné převratné skladby však na tomto albu nehledejte. Po krátké pauze se Charlatans opět uzavírají ve studiu, avšak v červenci šestadevadesátého roku - měsíc před vydáním pilotního singlu One To Another - dochází k velké tragédii - poblíž studia umírá při dopravní nehodě bouřlivák Rob Collins. Skupina uvažuje o rozpadu, ale nakonec se rozhodují pokračovat dál. Osiřelých kláves se ujímá host Martin Duffy ze spřátelených Primal Scream. Robově památce pak kapeloví kolegové věnují skladbu s nahořkle ironickým titulem You're A Big Girl Now. Album Tellin' Stories jinak produkoval plus perkuse obstaral Dave Charles z Bentley Rhytm Ace a na zvuku propojujícím tradiční rockové nástroje s technologií založenou na samplech je to znát. Tellin' Stories - mimochodem další první příčka - je patrně nejkompaktnější a nejdotaženější deskou, jakou kdy The Charlatans vydali. Od Robova odchodu uběhlo šest let a mnohé se změnilo. Kapela přešla k mamutímu koncernu Universal, přijala nového řádného člena - klávesáka (jak jinak) Tony Rogerse a vydala další dvě řadovky. Tou první je poněkud nabubřele pojmenovaná Us And Us Only, jenž přišla s hitem The Blonde Waltz a lehce syrovějším zvukem, než na jaký jsme byli u Charlatans zvyklí.

Sedmé řadové album Wonderland již vznikalo napůl mezi studii v Manchesteru a Los Angeles, neboť zpěvák Tim Burgess se přestěhoval do Států. Můžeme se jen dohadovat, jaký vliv má na společnou tvorbu leader vzdálený přes pět tisícovek mil. Letos vyšel živák Live It Like You Love It zaznamenávající manchesterský koncert z prosince 2001 a do úplného výčtu šarlatánské tvorby se patří zmínit ještě o DVD kompilaci Just Lookin' 1990-1997 a sbírce B-stran singlů pod názvem Songs From The Other Side. Co dodat? Místo v hudebních encyklopediích mají The Charlatans zajištěné. Jen na nich je, zda tam zůstanou pouze v oddílu mapujícím to nejlepší z devadesátých let minulého století.

klip ke skladbě Happen To Die

[paskvilnet]

Creamfields, 9.8.2002, Roudnice nad Labem, letiště, 3. část

Layo & Bushwacka

Již pár let platí heslo, že když se do klubu zavolá Layo, ozve se vám Bushwacka a naopak. Na tyto pány se u nás chodí v hojném počtu a proto není divu, že jsme se s nimi mohli setkat i na festivalu Creamfields. Matthew Benjamin řečený Bushwacka se s Layem Paskinem poprvé setkal v nahrávacím studiu Mistera C ze Shamen. Matthew tam podle svých slov pracoval na plný úvazek 80 hodin týdně jako vařič čaje. Společně našli prostor pro pořádání parties, ze kterého nakonec povstal klub The End. Zajímavostí je, že architektem projektu byl Layův otec. Dvojice Layo / Bushwacka funguje kvalitně nejen v oblasti rovných i lámaných beatů, ale rozumí si i na poli komediálním. Důkazem toho je jejich osobité ztvárnění anti ID pro náš pořad.

rozhovor: Jste tu poprvé s živým projektem. Je skvělé, že jste dokončili nové album. Jsem trošku zklamán, že je na něm jen osm skladeb. Bushwacka: Nemůžeme se vydat zcela. Ne, původně tam mělo být víc věcí, ale u pár klíčových skladeb jsme nedostali povolení na použití samplu. To, čím jsme to chtěli doplnit se tam ale nehodilo, takže jsme raději udělali kompaktnější album plné energie. Skladby, které vypadly by jinak daly dalších patnáct minut. Nemohli jsme je použít, takže je to trochu kompromis. Layo: Na dalším albu budeme dělat ve studiu příští rok a vydáme ho nejspíš začátkem dalšího roku. Určitě bude delší. Tak se to prostě letos sešlo. V době vydání nevyšlo svolení k použití samplů a jak říkal Matthew, rozhodli jsme se pro jiný formát.

Jak jste vybírali lidi k remixování Love Story? Bushwacka: Bylo to ve spolupráci s lidmi z vydavatelství. Říkali jsme si, že Tim DeLuxe bude dobrý. Je to nová tvář. Layo: Jo. Udělal výbornej remix. Bushwacka: Dost teď jede. Je to hodně jiný styl v porovnání s jeho vlastní tvorbou. Layo: Jo. Pro všechny remixy, které jsme dělali jako singly - Let The Good Times Roll, Shinning Through - jsme se snažili vybrat lidi, o kterých jsme byli přesvědčení, že to udělají nejenom dobře, ale že to bude také ke skladbě sedět. Snažíte se vybrat lidi i podle toho, jestli se k dané skladbě hodí. Jaká byla hlavní myšlenka alba? Low Life nejen odlišná, ale také hodně kompaktní deska, jako by to byl jeden kus. Nové album je trošku jiné. Layo: Práce na desce vám zabere několik let života. To, co se během těch let stane, ovlivní výsledné album. Prvních osmnáct měsíců nahrávání probíhalo v pro nás těžké době a proto je deska také temnější a svým způsobem i náladovější. Více jsme experimentovali. Také proto že jsme se blíž seznamovali s tím, co všechno lze ve studiu dělat. Snažili jsme se blíž definovat zvuk Laya a Bushwacky. Nyní snad chápeme náš vlastní zvuk a víme, kam směřovat. Doufejme, že další album bude ještě dotaženější. Všechno je to o růstu, zkušenostech a směřování.

Co plánujete jako další singl? Layo: Let The Good Times Roll. Bushwacka: S remixy. Dělali jsme pár vlastních remixů. Jsou deep a funky. Budeme mít drum and bassový mix, breakbeatový mix, original mix. Pěkně kompletní.

Kdo bude dělat remixy? Layo: Marky dělá drum and bass. My jsme dělali houseové mixy. U breakbeatu si ještě nejsme jistí. Bushwacka: Doufejme, že ho budou dělat Stanton Warriors. Layo: Dalším singlem pak bude Shinning Through.

Máte label End a ještě Plank... Bushwacka: Plank a Oblong.

Jak se rozhodujete, co budete vydávat? Bushwacka: Teď dokončujeme vlastní věci. Dokončujeme singly. Za pár měsíců budeme mít snad čas i na další věci na našich labelech. Težko se to odhaduje, protože teď je důležité, aby jsme dotáhli do konce singly k albu. Ještě to není hotové a byl by nesmysl začínat něco nového. Než se posuneme dál, musíme mít jistotu, že jsme udělali maximum. To jsou plány. Občas se ale věci dějí neplánovaně. Layo: Ano. Hodně jsme mluvili o svých věcech. Dobře se nám spolupracujeme. Dobře si rozumíme. Jsme k sobě upřímní, co se týče výsledků naší práce. Ať už jsme šťastní, smutní, nebo zklamaní. Snažíme se posouvat dopředu přirozeně. Uvidíme, kam to půjde. Nechceme si dělat příliš velké plány. Řekneme si: "Takhle vypadá tahle deska. Na příštím albu zkusíme něco jiného." Dohodneme se, kde chceme DJovat. Když Matthew potřebuje čas na svůj label, má ho. Já mám zase prostor na label The End. Všechno jde přirozeně. Když jeden z nás není spokojený, nechce něco dělat, řekne to. Bushwacka: Je to flexibilní.

Co plánujete v rámci Layo a Bushwacka live? Bude koncem roku turné? Layo: Nejsme si jistí. Dohadujeme se. Možná trochu koncertování. Spíš si myslíme, že uděláme ještě jednu desku a po ní pořádně velké turné. Naostro. Ale nevíme to stoprocentně. Musíme to probrat s nahrávací společností. Uvidíme, jestli se nám bude chtít jezdit po cestách, nebo sedět ve studiu. Záleží to na tom, jestli pro nás bude správný čas na turné, nebo si řekneme, že bude lepší nahrávat.

Máte stále volnost, jakou jste měli na labelu The End. Nesvazuje vás nahrávací společnost? Layo: Jde o něco jiného. Když jste u velkého labelu, otevírá se vám více dveří. Více dveří znamená větší tlak. Řekl bych, že na nás netlačí firma. Ten tlak tu prostě je. Je výsledkem toho, že postupujete nahoru. Když ale máme pocit, že se nám do někam nechce, nejdeme do toho. Nechceme dělat věci, které nám nepřipadají správné jen proto, že bychom je dělat měli. Budu šťastnější, když si budu dělat muziku, DJovat, hrát živě, protože se mi bude chtít a ne proto, že mi někdo řekne, abych teď rok cestoval po světě. Záleží na tom, jestli se nám bude chtít. Bushwacka: Počkáme na konec léta. Uvidíme, jak se našemu živému hraní povede, jak je můžeme zlepšit, co bude třeba udělat. Přijde další rok, další léto. Teprve začínáme práci na novém albu. Kdybychom hráli živě, bylo by to stejné vystoupení jako letos. Nemáme ještě dost zkušeností, abychom se mohli neustále vyvíjet. Nějaký čas to potrvá, ale my nikam nespěcháme. Nikdy jsme nikam nechvátali.

Co vaše remixérská práce pro jiné? Máte nějaké nabídky? Bushwacka: Právě jsme dokončili remix Oakenfoldova Ready Steady Go. Vyjde ve Spojených státech. Udělali jsme remix na desku Brazilian Samba se zpěvem Bebel Gilberto. Skladba se jmenuje Summer Samba - So Nice. Jsou to tři různé mixy věnované našemu rezidentnímu klubu Space na Ibize. Dělali jsme na novém singlu Djakarty, kde zpívá Seal. Myslím, že se to jmenuje One Vision nebo My Vision. Jsou to pořádně našláplý mixy. Layo: Dělali jsme spousty remixů. Udělali bychom jich víc, ale nemáme tolik času. Po létě chceme trochu prostoru na rozhodování jestli koncertovat, nebo strávit rok 2003 nahráváním a v roce 2004 vyjet na promo turné. Uvidíme co nám bude nejvíc vyhovovat. Oba jsme silně napojení na Londýn. Matthew má syna, oba máme svůj život. Já mám na starosti The End. Musíme to dobře vyvážit.

Víte o někom, s kým byste rádi spolupracovali? Layo: Jsou takoví, ale myslím, že bychom si raději našli vlastního zpěváka a spolupracovníky. Chceme najít vlastní muzikanty a začít s něčím... Bushwacka: Je pravděpodobnější, že to bude někdo, kdo dělá do jazzu nebo blues, než někdo z oblasti rocku nebo r&b. Layo: Nebo dokonce z taneční scény.

ID: Bushwacka: Sledujete Paskvil, ale radši to vypněte, protože je to srágora. Layo: Nikdy jsme nechtěli bejt v televizi. Zvlášť v Český republice. Bushwacka: A ke všemu v Paskvilu, protože ten je tak špatnej, že se na něj nemá cenu dívat. Layo: Přece musíte mít dneska večer v plánu něco lepšího. Bushwacka: Tak proč nevypnete televizi a nejdete dělat něco míň nudnýho? Layo: Dobrou noc, dobrý ráno.

Bushwacka: My jsme... Layo: Já jsem Bushwacka. Bushwacka: A já nejsem Layo. Layo: Nemáme nic novýho. Žádný album. Už nikdy nebudeme natáčet. Bushwacka: Ani nevíme, proč tu jsme. Layo: Ne. Jsme klikaři.

[paskvilnet]

Creamfields, 9.8.2002, Roudnice nad Labem, letiště, 2. část

Underworld

Ve složení Rick Smith, Karl Hyde a Darren Emerson vydali Underworld tři řadová a jedno živé album, kromě toho jedno DVD se záznamem sestříhaným z několika koncertů a bez přehánění se stali jednou z nejzásadnějších skupin elektronické scény, která nemá na naší planetě konkurenta. Skupinu navíc proslavila specifická a průkopnická vizuální stylizace z dílny studia Tomato, které se stará o podobu obalů desek, klipů i projekcí při živých vystoupeních Underworld.

V létě loňského roku oznámil Darren Emerson, že skupinu opouští. Rozdíly v hudebním směřování a prý i ve věku byly oficiálně uvedeny jako důvody, proč se tento osmadvacetiletý DJ rozloučil s dvojicí čtyřicátníků Hydem a Smithem. Darren se teď věnuje vlastní tvorbě, labelu Underwater a Djingu. Rick Smith a Karl Hyde se rozhodli pokračovat, krátce po Darrenově odchodu si vyzkoušeli koncertování ve dvou a pustili se do nahrávání nové desky, která pod jménem A Hundred Days Off vychází 16. září - tedy za několik dní.

Poprvé do České republiky přijeli Underworld až letos jako hlavní hvězda festivalu Creamfields, a tak se sen přivézt nejpopulárnější formaci současné taneční scény překvapivě nesplnil zkušeným promotérům, ale agentuře JPA Group, jinak nováčkovi s minimální zkušeností organizovat akci obřích rozměrů, jakou česká verze populárního festivalu londýnského klubu Cream byla.

Skutečnost, že taneční hudba je v současné době záležitostí pro masové publikum i u nás, se ten večer definitivně potvrdila. A tak se v rámci lidové zábavy na Creamfields jezdilo vláčkem, hrál se fotbal, k dispozici byly zlaté toalety a pro mladé parádnice byl připraven i zkrášlovací stan se zrcadly a spoustou kosmetických přípravků. Jenomže bychom neměli zapomínat, že hlavní kouzlo takového letního festivalu spočívá především v tom, že se pod otevřenou oblohou poslouchá dobrá muzika, k tomu je navíc potřeba nějaké to pití, jídlo a dostatečné sociální zázemí. A tak by se určitě nemělo stát, aby pořádající agentura podcenila nebo neodhadla sílu nainstalované aparatury a my jsme mohli jen zoufat na sílou zvuku při koncertech takových skupin jako Kosheen, Layo a Bushwacka nebo Underworld - k čemu nám pak byl vláček nebo stan se zrcadly, když třeba právě v případě Underworld mrzel špatný zvuk dvojnásob - jednak jsou známí svým technologickým perfekcionalismem a jednak odehráli několik zatím neznámých skladeb ze své dosud nevydané desky, které jsme mohli naživo slyšet takříkajíc v premiéře.

Zvuk nebyl jediným nedostatkem festivalu Creamfields, nefungovala slíbená kyvadlová doprava, nestačily zásoby pitné vody a zhroutil se žetonový systém prodeje na stáncích s občerstvením. Tak to tedy opravdu naštve a především znepříjemní samotný zážitek z festivalu. Nebo snad existuje někdo, kdo zaplatil vstupné zhruba 600 korun českých, aby pak v pohodě stál v ukrutné frontě na žeton a pak na drink a zdálky poslouchal, co se vlastně děje na pódiu?

Paul Oakenfold

Paul Oakenfold patří bez přehánění k legendám taneční scény. Mimo jiné je zodpovědný za téměř dvě desítky kompilací, pěkných pár soundtracků a nespočet remixů. Spolu se Stevem Osbournem vytvořil dvojici Perfecto, která dala později vzniknout stejnojmené gramofonové firmě. Letos spatřila světlo světa jeho první sólová deska a tak se povídání točilo převážně kolem ní. Kromě více než dvou stovek vlastních skladeb, produkování přelomové desky Happy Mondays - Pills, Thrills And Belyaches či zmiňovaných remixérských aktivit, má Paul Oakenfold na svědomí i zpopularizování ostrova Ibiza tancechtivému publiku. Svou první párty tam s kamarády pořádal již v roce 1987... Hunter S. Thompson, o kterém byla řeč je autorem zfilmovaného opusu Strach a hnus v Las Vegas. Na desce Bunkka se jako přispěvatelé objevili i Asher D ze So Solid Crew, Perry Farrell z Janes Addiction nebo zakladatel Grant Lee Buffalo Grant Lee Philips. A my se můžeme jen dohadovat, koho Paul Oakenfold vytáhne z rukávu příště.

Chelsea 4. Manchester United 0.

rozhovor: Naposledy jsi tu byl před pěti lety. Během té doby začal opět fungovat tvůj label Perfecto, který byl po nějakou dobu pozastaven. Řekni nám, co se všechno za těch pět let stalo? Natočil jsem své sólové album Bunkka. Posledních pět let jsem byl v USA. Dělal jsem soundtracky. Třeba k filmu Swordfish. Moje muzika je na snímcích Planeta opic, Austin Powers, Matrix. Měl jsem hodně práce.

Co bylo pro tebe nejpozitivnější věcí v hudbě za poslední dobu? Největší věcí je pro mě to, že jsem dokončil svou desku. Chtěl jsem udělat písňové album. Bylo pro mě důležité se někam posunout a proto jsem chtěl dělat raději písničky než DJské instrumentálky. Bylo to těžké a trvalo to dost dlouho - dva roky. Ale teď jsem moc šťastný.

Ta deska se hudebně hodně liší od tvého DJování. Lidé tě znají jako tranceového DJe a producenta. Tvůj label Perfecto pak produkuje spíš komerčnější trance. Na tvém albu je breakbeat, jsou tam rockové prvky, cítím tam atmosféru 80. let - The Cure. To album je velmi melodické. Reprezentuje mých posledních 10 let. Dělal jsem hip-hop, pracoval s U2, Rolling Stones, Massive Attack. Pracoval jsem na spoustě odlišných věcí v taneční hudbě a chtěl jsem, aby to vše na desce bylo.

Jak sis vybíral zpěváky? Vybíral jsem je podle skladeb. Podle toho, jestli jsem chtěl bílého rappera, nebo dělat breakbeat. Někteří jsou známí, jiní ne.

S kým se ti nejlíp spolupracovalo? S kým bys chtěl dělat víc v budoucnu? Hunter S. Thompson. Je to spisovatel, není to zpěvák. Jsem jeho velký fanda a tak pro mě bylo poctou s takovým úžasným člověkem pracovat. Je to hodně inteligentní osobnost.

Takový Tricky nebo Nelly Furtado jsou lidé z dost odlišných oblastí. Jak si se k nim dostal? Jsou to tví přátelé? S Nelly jsem pracoval rok před tím, než vyšla její deska. Měl jsem štěstí, protože tehdy o ní ještě nikdo nevěděl. S Trickym se známe. Pro mě bylo zajímavé vzít lidi z různých hudebních scén a navzájem je promíchat. Podle mě je dobré, že je album písňové. Je plné nových prvků. Jsou to prvky moderní taneční hudby v písňové podobě. Pokud chcete trance, nebo klubové mixy, najdete je na dvanáctipalci nebo na CD.

Co tvůj label Perfecto? Byl jsi podepsaný velkou firmou. Jak se Perfecto vyvíjí? Byl jsem podepsaný Warner Brothers, ale ti taneční hudbě příliš nerozumí. Proto jsem od nich odešel. Jsme teď u nezávislé společnosti Mushroom a pro interprety našeho labelu je to daleko lepší.

To je americká firma? Je to britská firma. Všem je teď o hodně líp. Jak umělcům, tak managementu.

Máte nějaké nové talenty? Mám dva nové talenty, kteří hrají na festivalu Creamfields. Jedním je Hernan Cattaneo. Je to nejlepší DJ z Ji��ní Ameriky. Teď žije v Evropě a je vážně moc dobrej. Všem ho doporučuju.

Co hraje? Hraje house. Tím druhým je Timo Maas. Ten také vydává u Perfecta a hraje. Máme tu tedy na Creamfields dva DJe.

Jaké máš plány s Timem? Vyšlo jeho mixované album a vydal i sólovku. Jo. Timovo album vyšlo před dvěma měsící a daří se mu skvěle. Timo je báječnej.

Co letos vyhledáváš? Novou muziku, nové umělce a nové talenty.

Těšíš se ještě na něco? Jsem šťastnej, baví mě, co dělám.

ID: Ahoj, tady Paul Oakenfold. Tenhle program je hovadina. Paskvil.

[paskvilnet]

Marc Moulin

Marc Moulin je postavou, která se v hudebním světě pohybuje již pěknou řádku let. V sedmdesátých letech hrál na klavír s freejazzovou formací Placebo a mnohými je dodnes považován za jednoho z kmotrů acid jazzu. Osmdesátky řádil v elektropopových Telex a na jejich žvýkačkové roboťárny Rock Around The Clock či Moskow Discow se roztáčely boky a pánve v mnohých hudebních kuchyních. Devadesátá léta obohatilo setkání s ambientem a jeho nové muzikální milénium otevřel první výsledek spolupráce s pověstným jazzovým labelem Blue Note. Na jednu stranu návrat ke kořenům, na druhou akceptování a rozvedení moderních houseových postupů. O albu Top Secret, které mimochodem masteroval Alex Gopher, stejně tak jako o své kariéře a hudebních vzorech a spolupracovnících vám nyní Marc Moulin poví sám. Marc Moulin se nyní představil i mladé generaci a jestli bude jeho další tvorba stejně tak zajímavá a živá jako Top Secret, dlouho v ústraní nezůstane.

Rozhovor: Byla mi dána naprostá volnost k dosažení záměru Blue Note vytvořit kombinaci house a elektronické, respektive elektro muziky s jazzovými improvizacemi. Přesně takhle vznikla má deska (Top Secret). Měl jsem svobodu a věděl jsem, že se Blue Note již deset let věnuje také trochu jiné hudbě. Začalo to s US3, Cantaloop a pokračovalo projekty Booster, St. Germain, Eric Truffaz. Kromě klasického jazzu se zajímají i o tanečnější věci a věnují se elektro-jazzu daleko více než dřív.

Jazzová scéna byla v šedesátých a sedmdesátých letech hodně vzrušující, protože se dost hrálo. Dnes je už v Bruselu víc klubů, ale dlouho jich tu bylo jen pár. Zato v sedmdesátkách jsme hráli skoro každý den. Od šedesátých let do dnes trvá fůzování různých hudebních stylů, které používají stejnou harmonickou náladu. Podívejte se na jazz šedesátých let. Na Milese Davise, který to měl už v padesátých letech na desce Kind Of Blue. Nebo na věci, které jste mohli slyšet u vydavatelství Motown, jako Temptations. Jejich dlouhé skladby Runaway Child Running Wild nebo Papa Was A Rolling Stone. Tyto skladby mě svého času velmi inspirovaly. Bylo to někde na pomezí jazzu a rnb funkem.

Stále více mladých elektronických kapel - zvlášť ve Francii, kde je nyní, podle toho, co slyším, scéna velmi kreativní - se zmiňuje o inspiraci skupinou Telex. Dělá mi to radost. Z jakéhosi důvodu jsme se s Telexem stali velmi brzy kapelou, na kterou se všichni odkazovali. Ale myslím, že jsme byli větším pojmem ve specializovaných hudebních sloupcích, než na pultech obchodů s muzikou. Ale tak už to chodí.

Pro vznik názvu mé desky existuje tolik důvodů, že si je ani všechny nepamatuji. Hlavním důvodem je mé vlastní postavení. Vzhledem k tomu, že je to můj projekt a má hudba, musí mnoha lidem připadat, že přicházím z potemnělých a obskurních končin. Už jenom to, že jsem psal kupříkladu pro dávný projekt Placebo. Mám ale i další důvody. Říká se, že žijeme v transparentním světě, ve světě komunikace. Přes internet cestujeme po informačních dálnicích, ale já už mám přinejmenším dva roky pocit, že tu nikdy nebylo tolik tajnostní jako dnes. Občas se ty nejdůležitější věci, které se ve světě dějí, odehrávají utajeně a skrytě. Proto se také první píseň na albu jmenuje Into The Dark. Stále mám totiž dojem, že směřujeme do tmy.

Vždycky jsem měl rád domácí studia. Myslím, že jsem s nápadem domácího studia přišel dlouho předtím, než se to stalo módou a předností. K domácímu studiu vedou lidi často ekonomické důvody, protože je to levnější, než v klasických nahrávacích studiích. Já mám k tomu ale i své osobní důvody. Jsem rád doma, kde mě obklopují moje desky, knihy a vazby. Také mám potřebu chodit do studia teprve tehdy, když je to nutné a nemám rád, když to trvá dlouho. Rád své věci dosčišťuji na místě, kde neexistuje časový tlak.

Požádali mne, abych dělal jednoho z porotců v televizní pěvecké soutěži. Tam jsem objevil Chistu. Měl jsem pocit, že je velmi zajímavá. Má skvělý hlas a je to pozoruhodná osobnost. Řekl jsem si, že bych jejího vokálu rád využil ve své hudbě.

Johan Vandendriessche je pro album ohromně důležitý. Všechno na něm stojí. Stále ho slyšíte. Pokud zrovna nehraje na saxofon, sedí za bicími. Je to báječný muzikant, má ohromný respekt a silně ovlivnil duši celé desky.

Djaffara Bensettiho jsem slyšel poprvé před osmi, deseti lety v jednom filmu, co běžel na francouzské televizi. Ohromně mne fascinoval způsob, jakým hraje na trubku. Nevěděl jsem tehdy, kdo to hraje. Hrál hodně hluboké tóny. Nebyl jsem si jist, zda hraje na obvyklou trubku.

S Philipem Catherinem jsme hráli v naší první kapele. Produkoval jsem jeho první a i druhé album, nazvané Guitars. Byly to mé první samostatné produkce a pro něj první alba, takže to bylo po všech stránkách poprvé.

Všiml jsem si, že řada kritiků napsala o tom, jak pocit z mé desky souvisí s tím, zda se hraje potichu, nebo hodně nahlas. Může být loungeová, pokud ji posloucháte jako kulisu u sebe doma. Jakmile přijdete na parket klubu, kde se hraje hlasitě, funguje jako taneční deska. Kvůli tomu mi přijde dotažená.

Byl jsem nadšen, že jsem se po tolika letech dočkal ocenění ve vlastní zemi. Když mě před dvěma lety požádali o natočení této desky, nečekal jsem, že to bude začátek něčeho nového. Ale stalo se. Pro většinu zemí, kde album vyšlo, jsem předtím byl naprosto neznámá tvář.

[paskvilnet]

Little Louie Vega - Masters at Work, 2.5.2002, Praha, Mecca

Snad každý, kdo se kdy zatočil na tanečním parketu, zná pojem Masters At Work. Dvojka čítající sedmatřicátníka Little Louie Vegu a o pět let mladšího Kenny Dope Gonzalese, představuje v ranku houseové hudby naprostou extratřídu. Za sebou mají nepočítaně singlů pod nejrůznějšími pseudonymy. Ať již jako zminňovaní MAW, Nuyorican Soul, nebo Kenlou. Navíc pochopitelně i remixují a jejich predělávkami by se daly úspěšně dláždit náměstí. O to víc jsme byli zvědavi, co nám ze svého pestrého arzenálu polovička MAW předvede.

V době, kdy je u nás za kultovního považován kdejaký druhořadý ducálek, by se pražské vystoupení Little Louie Vegy dalo bezesporu přirovnat ke zjevení. O to příjemnější bylo zjištění, že „Malej Louie“ není žádný nafrněný idol, ale regulérní sympaťák.

Sledovat mistra při práci bylo vskutku okouzlující. Latinský věrozvěst si s sebou přivezl i utržené sluchátko a nevídanou řadu čudlíků. Přestože klub Mecca nebyl nijak zvlášť přeplněn, podařilo se mu úspěšně roztančit zmlsané publikum.

Resumé: atmosféra příjemná, hvězda milá, prostě veskrze plusový zážitek. Mistr Vega byl pozitivitou natolik prostoupen, že mu ten večer dělalo největší problémy namluvit pro nás paskviloidní anti ID.

Je mezi tvým samostatným Djským setem a vašim společným hraním jako Masters At Work velký rozdíl? Určitě. Když hraju sám, je to spíš taková cesta. Na společné hraní Masters At Work se dobře dívá. Pěkně se poslouchá. Přímo před vámi se remixují desky. Hrajeme spousty různých věcí najednou. Je to víc o show, ale můžete se přitom bavit. Pořád ale máte na pódiu dva chlapíky se šesti gramofony a CD přehrávači.

Co vaše aktivity pod jménem Nuyorican Soul, co děláte teď? To byl ideální příklad alba, na kterém jsme spolupracovali s řadou "živých" muzikantů. Nyní nám jako Masters At Work vyšla deska "Our Time is Coming". Vzali jsme si hodně ze stylů, které jsme dělali před několika lety. Tehdy šlo v podstatě o natáčení živých houseových desek. Tyto styly jsme spojili do jednoho alba a tak vznikla třeba skladba Backfired, nebo Lean On Me s Jamesem Ingramem. Dělali jsme s Patti Austin. Přizvali jsme zpěváky, kteří obvykle house nezpívají. Jsou to úžasní baladičtí zpěváci a my jsme s nimi udělali houseové album. Tato deska má být pro ty, kteří si kupují CD představením projektu Masters At Work jako celku a nikoli pouze v jeho singlové podobě. Slíbili jsme si, že budeme dělat jen alba. Už jich máme připraveno sedm.

Tvůj otec i strýc se věnovali muzice. Pověz nám něco o své hudební rodince. Můj otec hrál čtyřicet let na saxofon latinu a jazz. Strávil spoustu let v různých místních kapelách. Můj strýc Hector Lavoe byl jedním z nejslavnějších a nejúžasnějších zpěváků salsy vůbec. Vydával u Fania Records a nahrával s Willie Colonem, který byl slavným producentem salsy. Cestovali po světě a sbírali hudební inspirace. Byli v Africe, v Mosabiku. Navštívili Kolumbii a vraceli se s rytmy, které včleňovali do své hudby. Já se snažím dělat totéž. Když cestuji po světě, slyším spoustu skvělé muziky z rozmanitých kultur.

Byli rádi, když jsi se dal na house? Jo. Sice to pro ně byla „mladá“ muzika, ale pak se začali dovídat, co všechno dělám. Strýček za mnou přišel, vzal si mě stranou a povídá mi: „Lidi z branže mi říkali, že děláš hodně muziky a hraješ ve velkých klubech.“ Já jsem totiž v newyorkských klubech hrál od roku 1985. Jinak jsem jako DJ začal hrál už v roce 1978 - to mi bylo třináct. Jsem u toho už pěknejch pár let. Bylo pěkné vidět, že je na mě hrdý, protože jsem ho vždycky obdivoval a obdivuji ho dodnes. Byl pro mě velkou inspirací.

Když hraješ v DJ setu své nové věci zjišťuješ si tak reakcemi publika jestli bude skladba fungovat? Jo. V tom je DJování skvělé. Můžeš si otestovat svou muziku. Přesně vidíš, na co lidé reagují.

Nevypadáš, že by tě po všech těch letech DJováni nudilo. Nenudí mě ani hraní, ani skládání. Dělám muziku moc rád. Když ji hraju před lidmi, chce se mi o to víc skládat. Když se dívám na lidi jak tančí, tak poznám, co se jim líbí. Vidím, jak je zajímají věci, se kterými experimentuji, takže mě to pochopitelně tím víc baví.

Na vašem webu jsi popisován jako Miles Davis taneční hudby. Co tomu přirovnání říkáš? Z toho jsem byl pěkně nervózní. Miles Davis je...víš co... Takový si nepřipadám. Je to nádherný kompliment. Nechtěl jsem tomu věřit. Toho, co to napsal, znám a tím přirovnáním mě pořádně odřachnul. Hodně mě to zalichotilo.

Takže máš Milese Davise rád. To si piš. Vždyť byl legendou. Stále je.

Co bys chtěl za sebe říct? Ani ne za sebe. Spíš bych chtěl vzkázat, jak si vážím těch, co podporovali Masters At Work, Nuyorican Soul, Littlee Louie Vegu, Kenny Dope Gonzalese, Indii. Všichni jsme newyorkské duše. O tom to je. Děkujeme vám, že jste nás drželi. Vážíme si toho. Budu dělat muziku dál, dokud se neunavím. A unavenej ještě zdaleka nejsem.

[paskvilnet]

Stereo MC’s

Příběh jedné z nejúspěšnějších britských hip-hopových formací začíná v roce 1987. Tehdy se dva kamarádi z nottinghamských školních škamen - vokalista Rob Birch a DJ a producent Nick Hallam, přezdívaný Hlava, přesunuli do živějšího Londýna s rozhodnutím dát dohromady kapelu. Jejich vize začnou brzy nabírat velmi konkrétní podobu, přistupuje bubeník Owen Rossiter zvaný Owen If a vznikají Stereo MC's. Aby měl tvorbu autorské dvojice Rob B./The Head kdo vydávat, zakládají společně s Jonem Bakerem label Gee Street. Zakrátko vychází debutový singl Move It, kterému se podaří zaujmout newyorkskou společnost 4th and Broadway, od níž je jen krůček ke smlouvě s firmou Island. Po druhém řadovém singlu What Is Soul? přichází v roce 1989 první album s tajemným matematickým názvem 33 45 78. Pohodový pomalý zhulenecký hip-hop fůzující s acid jazzem vynáší Stereo MC's jejich pravidelnou londýnskou klubovou noc v Notting Hillu a na novou live-atrakci je zvědavá celá Anglie. O rok později následuje hitparádový průlom na místech, které jsou pro mnohé hudebníky z britských ostrovů nedostupné - ve Spojených státech. Singl Elevate My Mind z připravovaného alba Supernatural se stává vůbec prvním britským rapovým počinem, který atakuje americké hitparády. Na jeho úspěchu se výrazně podílela zpěvačka Cath Cofee a proto není divu, že poalbové domácí i zámořské turné s rozjetými Happy Mondays už absolvuje jako nová členka Stero MC's. S rokem 1992 se objevuje třetí a zatím nejúspěšnější album Connected. Ústřední skladba na taneční hudbu netypicky bezsamplové desky válcuje žebříčky po celém světě a prodej práv k jejímu komerčnímu využití v mnohých reklamách zajišťuje kapele finanční bezstarostnost. Stereo MC's cestují po celém světě, koncertují s velehvězdnými U2 a jejich post je podtržen v devadesátém čtvrtém, když si odnášejí prestižní BRIT Awards za nejlepší kapelu a nejlepší album. Nekonečný kolotoč vydávání alb a únavného cestování již zlikvidoval nejednu nadějnou sestavu a Nick s Robem proto dali raději na nějaký čas přednost poklidnějšímu životu s hudbou. Komu by se ale zdálo, že v následujících letech příliš zaháleli, toho musím vyvést z omylu. Pod svým alter egem Ultimatum spáchala výše jmenovaná dvojice řadu výborných remixů. Na jejich seznamu jsou U2, Tricky, Jungle Brothers, Ian Brown, Howie B a na své si přišla i vysavačka talentů Madonna. Mezi jejich další aktivity pak můžeme počítat i existenci labelu Response Records a hudebního vydavatelství Spirit Songs. V roce 1997 se Stereo MC's začínají opět objevovat v sálech - zatím však pouze jako djské duo. Tuto oblast působnosti završují o tři roky později, kdy jim v rámci prestižní edice DJ Kicks renomované berlínské značky K7 vychází mixované album. Na něm se objevují i tři novinky z její vlastní dílny a tudíž se začíná - pokolikáté už?- mluvit o nové velké desce.

A stalo se. Po devíti letech čekání měla fanouškovská obec minulý rok důvod k oslavě. Z podzemního studia, které si Stereo MC's vybudovali v opuštěném domě v londýnské čtvrti Brixton, vzešlo album případně pojmenované Deep Down And Dirty. Stereo MC's se vrátili s akurátně "špinavou a nevycíděnou" muzikou, s přitažlivě frackovským frázováním, s funky aranžemi a stylem, který - jak je jejich dobrým zvykem - dokáže zamotat hlavu všem škatulkovačům. Jedno je jasné - do tohoto světa rozhodně patří a koncerty si už zase užívají.

[paskvilnet]

Le Clan French Connection

Francie v Čechách letí. K jejich slavným produktům vinařského a sýrařského průmyslu se v posledních letech připojila i taneční hudba. Zásluhu na tom mají i aktivity agentury East Base pod jednotícím názvem French Connection. Klubovou podobu "francouzské spojky" jsme tentokrát mohli okusit v pražském Le Clanu.

Hlavními atrakcemi večera byli francouzští DJs Eric Rug a Pat Heart. Oba jsou více než větrem ošlehanými harcovníky taneční scény a tak bylo témat k rozhovoru opravdu hodně.

Projekt French Connection má v současné době mnoho podob. Jaká byla jeho geneze?

Francouzská scéna je nesmírně široký pojem. Vedle sebe tu stoji Air, Kid Loco či Daft Punk a mluvit o jednotícím stylu by bylo značně pošetilé.

Na závěr nutno podotknout, že celá akce působila velmi sympatickým dojmem. Vymazlené dekorace. Domácké bezstresové prostředí, dvě scény plus chill out a na své si přišli i fotbaloví fanoušci.

hraje se tam stolní i fotbálek ...

Zdá se, že Praha, potažmo celá republika svým Francouzům rozumí. A vypadá to, že pomalu ale čim dál tím více kosmopolitní prostředí hlavního města bude mít dalšího obyvatele. Pata Hearta.

[paskvilnet]

Pet Shop Boys

Pet Shop Boys. Při vyslovení těchto tří slov si většinou udělá každý obraz sám. Na kontě celkem Jedenáct alb. To první již v roce 1986. A značný počet hitů, kterými pravidelně masírují globální vesnici. Na našem záhumenku je asi tím nejznámějším hitem Go West, který v třiadevadesátém přispěl svým dílem k ranně kapitalistické atmosféře typu: "zpátky do Evropy". O to zábavnější je skutečnost, že text pojednává o nových liberálních zákonech na registrované partnerství v San Francis a o přesunu amerických gayů směrem na západním. Pet Shop Boys se již dlouhá léta angažují v akcích na boji proti Aids a v minulém roce dali dohromady britské skladatele a zpěváky, aby nazpívali album písní Noela Cowarda pro Red Hot Aids Trust.

Píseň o které se Neil zmiňuje je úvodní skladbou z legendárního hudebního filmu On the Town, natočeného v roce 1949 podle muzikálu Fancy Free Leonarda Bernsteina a Jeroma Robbinse, který vypráví o bláznivých dobrodružstvích třech mariňáků prožitých v New Yorku během čtyřiadvacetihodinového "opušťáku". A tak jsme se při pražském vystoupení Pet Shop Boys mohli dočkat i filmově stylových námořníků. A tady už je povídání Neil Tennanta a Chris Lowea k jejich nové desce nightlife: Říkali jsme si, že "Noční život" je dobrý název a tak jsme vybrali písně, které se k němu hodí. Když se podíváte na pojetí celého alba nazvaného Nightlife, tak první skladba For Your Own Good je o tom, jak někomu přítel nebo přítelkyně říká: "Ve svém vlastním zájmu mi dneska večer zavolej." Chce, aby dotyčný přišel domů a nechodil nikam ven a nezrušil se. A na konci alba je píseň s názvem Footsteps (Kroky), kde servírka stále čeká na svého chlapce, který se ještě nevrátil domů, protože si nejspíš užívá někde v klubu. Pokud byste měli album definovat velmi jednoduše, tak jde o tanečně ovlivněnou hudbu se smyčci. Druhý singl z alba se jmenuje New York City Boy (Chlapec z New York City) a produkoval ho David Morales. Povídá nám: "Víte co, my uděláme zbrusu novou disko hymnu. Lidi to teď chtěj. Nikdo jinej to nedělá a já si myslím, že vy to dokážete." A udělal takové tématické retro, které zní dost podobně jako Village People. Tahle deska je převážně o disku. Jsou tam obsaženy i moderní prvky, ale v zásadě zní jako autentické disko. Smyčcové nástroje nám aranžoval Vince Montana a udělal nám báječnou instrumentaci. Zní to podobně jako disko alba z konce sedmdesátých let, kde se na každé straně desky nacházely dva dlouhé tracky. Zní to jako jeden z těhle dlouhých tracků. Rozhodli jsme se, že se na tomto albu pokusíme o nový vzhled. Bylo na čase přetvořit naší vlastní image. Takže jsme oslovili kostýmního návrháře Iana McNeila, který dělal návrhy pro divadelní představení Unexpected Cause. Pracoval s námi na návrzích nových kostýmů a na scénářích. Přišel s nápadem, že budeme vypadat jako punkoví samurajové. Přišel s myšlenkou, že se proměníme z takových normálních obyčejných lidí do zvláštních typů se žlutými vlasy a podivnými kalhotami. I Don´t Know What You Want But I Can´t Give It Any More (Já nevím, co chceš, ale už ti to nemůžu dát) Při natáčení jedné show pro Channel 4 jsem se potkal s Boy Georgem. Povídá mi: "Viděl jsem vás v televizi v těch vašich nových šatech." Řekl jsem mu, že to nejsou šaty, ale kalhotové sukně a on povídá: "Takhle jsme začínali všichni, zlato." Ahoj. Mohl byste se prosím podívat do kamery a říct, jak se jmenujete? Jmenuju se George. A co jste dělal, pane George? Asi před patnácti lety jsem byl v kapele Culture Club. Byl jste někdy v televizi, nebo dělal nějaké fotografování? V této chvíli jedeme světové turné. Na jeho přípravě jsme pracovali s architektkou Zahou Hadid. Chtěli jsme po architektonické stránce vyřešit problém s hraním v různě velkých sálech. Vytvořila nám takový variabilní umělecký design, což je velmi zajímavé, protože každé vystoupení vlastně vypadá jinak a to je myslím docela dobré. Haló? Tato píseň je o klukovi z předměstí, třeba odněkud z West Chesteru, který jede vlakem do New Yorku a pak se prochází po Times Square. Prostě o tom, jak je New York vzrušující. Je to podobná píseň jako New York, New York, it´s a wonderful town (New York, New York, to je báječné město).