#vrány

[mostlyyourlysander]

https://pin.it/1gg4l6p3F

Ah, such dears... They are like puffs of black fog, are they not?

[nastyalover123]

Kavky jsou skvělé, všechna láska kavkám.

[photoechoes]

vstávání v 5 r��no přineslo své ovoce. racci i vrány se ukázali v plném světle.

waking up at 5 am was fruitfull. seagulls and crows had their spotlight.

[humrpocesku]

Jestli se mně něco na Olmu líbí, tak to, že stačí pootevřít okno a hned slyšim strakapouda jižního. Nebo aspoň kavky, vrány. Takovýhle špecialitky doma na maloměstě na Kutnohorsku nemáme!

[casiopea55]

Vrány

[andywinter16]

Trick or Treat! ☺️🎃

Thank you for your ask! Well, I kinda wanted to share this piece of poetry. (I had to translate it to English, cuz I wrote it in Czech and lemme tell ya, that was hard) Anyway, enjoy :)

Na obzoru černé vlajky vlají,

až z toho dech se všem tají.

Bojiště je připravené k poslednímu krvavému střetu,

vrány nad ním tančí v ladném letu.

Kdo padne za svou pravdu,

a kdo stane se právoplatným vítězem?

Etro naříká ve svém království,

když její děti umírají bez milosti.

Bahamut zatím spřádá svůj plán,

proroctví, které zničí život sám.

--- --- --- ---

On the horizon black flags flutter,

it takes everyone's breath away.

The battlefield is ready for the last bloody clash,

the crows above them dance in graceful flight.

Who falls for their truth and who will be the rightfull winner?

Etro´s wail is heard through her realm,

when her children dies without mercy.

Meanwhile, Bahamut concocts his plan,

a prophecy that will destroy life itself.

[nula7]

Mezi pátky bez legrace CCVII.

Odpouštět umíme, zapomínat ne.

Vzpomínky

Na popel sežehnout Vzpomínky spálit Rozfoukat nahoru Dolů i stran A přec Zůstanou navždy V hlavě zapsány

V slzách i lahvi Vzpomínky utopit Vytěsnit, vypudit Do mušle bílé A přec Vrátí se zpět Jak černé vrány

[internet-goblin]

Tak jo, oukej, POSLOUCHEJ MĚ! OPOVAŽ SE NEDÁVAT PZORO TY ŠMEJDE!

Potřebuješ: Špagety (kolik chceš), kuřecí maso (dyž nemáš kuřecí, mrksni tam krůtí!) asi 300-500g, pak celej pytlík čerstvýho špenátu, 0,3 kelímek smetany na vaření, ňákou tu mouku, ňákou tu cibul, tři stroužky čenseku (volitelné, pokuď se bojíš), sůl, pepř, bazalku, další koření

Krok jedna: Uvaříš špaget. To je ízy, to dáš

Krok B: Vem kastrol, to něj vlož tak na dno vodu a hoď do toho špenát. Bude to vypadat, že se to tam nevejde, ale to se poddá. Mírnej voheň, vař to a příležitostně míchej, aby se ten špenát nezahořkl. Až bude hotovej, poznáš to. Pak tam přihoď nakrájenej česnek na malililinikatý plátečíčky

Krok III: Maso. Nakrájet na kostky. Cibul. Nakrájet na menší kostičíčíky.

KVOK 4 (SAKRAMENSTKY DŮLEŽITEJ!): Vezmi šlejšky a všechny vošklivý části masa a polož je ven za vokno. To je oběť vranám. Pokud budou vrány spokojený, recept se povede. Pokud ne, budeš muse bojovat s vránami. RIP.

Krok pieć: Maso a cibul osmahni na oleji v hluboký pánvi. Nech to dokud maso celý nezbělá a nezačne zlátnout, můžeš přihodit i trochu vody, aby se ti nepřipálilo a bylo šťavnatější. Současně sol. Jakmile se dostaneš na ten dobrej moment, zalej toho hajzla celýho smetanou a míchej. Do smetany pak vmíchej mouku, tokud to nebude hustý jaxviňa

: Najeb do toho ten špenát. Míchej. Celou dobu na mírným ohni. Mezitím zkontroluj, jestli vrány přijaly oběť.

SEDM! POLIB PRDEL KOSŮM!

A krok poslední: Kydni špaget na talejř, zalej to vomáčkou a dobrou chuť.

vymýšlet každej den co si dát k jídlu je utrpení

[sourwolf123]

Banshee (v irštině bean sí nebo bean-sidhe, skotsky bean shìth, v českém přepisu též benší – volně přeloženo jako žena z kopců), též známá jako víla smrti, je irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt.

Popis : Banshee byla vždy spojována s duší mrtvé víly nebo zavražděné nevinné dívky a zjevuje se ve třech podobách. Zpravidla se zjevuje jako krásná dívka s očima bez panenek a dlouhými, obvykle bílými vlasy, oděná do bílé či světle šedé a stejnou barvu má i její pleť. Může se objevit v lesích, bažinách či močálech v blízkosti sídla umírajícího, nebo ji může vidět někdo z příbuzenstva stát na cestě poblíž jeho domu. Často pláče a vydává nepříjemný, uši drásající kvil (v takovém případě se o ní může mluvit jako o bean-chaointe, kvílící ženě) a občas je popisovaná jako dívka sedící v blízkosti potoka či menšího vodního toku a peroucí zkrvavené prádlo toho, kdo má zemřít (v této podobě je označována za bean-nighe, pradlenu). Občas se ukazuje i jako sešlá stařena v černém. Může se také objevit v podobě lasice, hranostaje nebo šedé vrány, což jsou zvířata v Irsku spojovaná se smrtí či čarodějnictvím.

Banshee se v rodině objeví jednou za 250 let. Schopnost Banshee se objeví v dospívajícím věku a to tak, že daná osoba má neustálé noční můry nebo sny navazující na sebe. Může také slýchat zvuky, které obyčejní lidé neslyší. Některé dokáží vidět stíny a cítit mrtvou duši v podobě větru nebo průvanu. Mrtvé duše Banshee hojně vyhledávají a snaží se jí přimět o pomoc. Banshee je totiž dokáže vyslyšet a předat vzkaz pozůstalým.

Znaky : Banshee může být pouze osoba se zelenýma očima s tzv. žlutým plamínkem okolo panenky. Občasné byly i modrozelené oči. Většinou se jednalo o ženy s tmavými vlasy, a to buď hnědé nebo černé barvy. Na nohou měly vyryté znaky, většinou znamení blesku na nártu. Banshee se v rodině poznaly vždy tak, že na narození nebo svátek dané osoby se někdo z rodiny narodil nebo naopak zemřel. Rodina poté toto dítě nazývalo vílou smrti neboli Banshee. Banshee většinou byla v rodině tvz. černou ovcí, protože se chovala jinak než ostatní. Ve věku okolo 13-18 let se všem Bansheem zdály nevysvětlitelné a brutální noční můry o jejich rodině. V tomto stejném věku také občas měly stavy strnulosti (koukaly na jedno místo po dobu několika minut a nevnímaly nic, co se děje kolem nich). Tyto děti byly většinou velice tiché a zdály se být plaché. Pokud je ovšem někdo opravdu hodně zranil, změní se velmi rychle z člověka plachého na velice nebezpečného. Člověka, který je zranil, může čekat i krveprolití.

[sladkenajazyku]

Milý deníčku

Ulici, kterou chodím do práce, obsadili krkavcovití. Ráno se tam hašteří kavky a vrány, ty ale obvykle odlétají někam za město sehnat něco do zobáku. Kavkám stačí obsah odpadkových košů, o který se perou s holuby. Aspoň můžu sledovat, jak se jaro pomalu mění v léto a léto v podzim, nejdřív jdu ještě za tmy a vrány chrápou, potom jdu najednou za rozbřesku a to se probouzejí i vrány. Patří sice mezi pěvce, ale žádní Carusové to tedy nejsou. Asi musí být radost spát v domech blízko jejich hnízdiště, kdy místo kokrhání kohoutů spáče budí krákorající bengál. No a nakonec jdu za plného dne a vrány už hodují někde za městem na poli. Ještě než se stromy olistily, brodil se chodec vrstvou guána a ocitnuv se pod větví některého stromu s hnízdy, koledoval si o cákanec. Na mě provedla jedna vrána cílený nálet a trefila mě do ramene. Přesto jsem ale neslevil z názoru, že vrána je kamarád, bohužel navázat užší (bezkloakový) kontakt nějak pořád nemám příležitost. Na krmítko nám v zimě létají jen sejkory.

[mostlyyourlysander]

https://www.tiktok.com/t/ZP8e7X7JF/

*chuckles lightly* I'll be sure to get the message across, rest assured.

[chaoticgoodcaptain]

vím, že jsem pouhopouhý podvodník na čumblru, jelikož českou literaturu moc nečtu, ale žítkovské bohyně od kateřiny tučkové se hrozně dobře čtou a je to asi moje nejoblíbenější česká knížka a to jsem ji ještě nestihla dočíst, nevím jak je na tom bílá voda though

válka s mloky bylo taky suprové počtení

a dál je seznam knih, co jsem ještě nezačala číst, ale rychlým pročtením se mi líbily dost na to, abych si je ze svého studentského příjmu koupila:

vrány od petry dvořákové

noci běsů od kateřiny šardické

klub vrahů od pavla renčína (tady trochu lžu, protože jsem přečetla 3 kapitoly ale už jsou to asi 3 roky, co jsem jí začala číst ^^)

vím, že moje kamarádka potom měla docela ráda naslouchače od petry stehlíkové

doufám, že to aspoň trochu pomůže ^^

Doporučili byste mi nějaké české knihy k rozšíření obzorů? Rád bych věděl, jak se česká literatura vyvíjela a vyvíjí.

[myslenkavhlave]

krá krá krása

[klaradostna]

Kriminálka z prostředí kouzelné školky?! Kde to mám podepsat?

Řeší se vraždy dospěláků ze školky. Michal, kterého někdo zabalil do pestrobarevného kokonu izolepy. Dáda, kterou uškrtili šňůrou od kazeťáku. Majda udušena buřinkou. Kdo tam byl ještě?

František je jasnej vrchní vyšetřovatel. Nad obětí smutně potřese hlavou “Tak ten už se nemá famfárově”.

Koroneři jsou ty dvě vrány a žížalka Julča to všechno šéfuje.

Tím vším jsou ale stále prostříhané díly krátkých pohádek, aby to děti zas moc nevyděsilo.

[kocourmokroocko]

Nevyžádaný amatérský brepty pro papouščí chovatele 🐣

Kapitola první: OBČANSKÝ NEPOKOJ!!!!!!

(Protože jsem totální nevzdělanej amatér, co je akorát nadšenej do diskuze, zatimco mu čtyři tropický vrány decimujou majetek i finance, prosim, neberte nic z toho, co říkám, jako příručku. Čtěte ověřený zdroje, ptejte se veterinářů, zpovídejte chovatele, utvořte si velkej, členitej, barevnej obrázek. ♥)

Začnu něčim, co jsem si myslela, že hrozně moc chápu, a pak jsem zjistila, že jsem to vůbec nechápala: Papoušek neni pes.

Já vim, už teď to s timhle příspěvkem nevypadá slibně.

Papoušek neni pes! Pes žil, kultivoval se, vzdělával a skládal zkoušky na magistra po boku lidí desítky tisíc let, papoušci na tohle všechno měli let jen nějakých pět tisíc. To znamená, že nějakej papouščí nadjunák moh hypoteticky vajbit na rameni římskýmu hnusákovi při křižování Krista, ale narozdíl od psů to kamarádění s lidma fakt nemaj "v genech". Je sice ohromnej, nebetyčnej, kolosální, krakenovskej rozdíl mezi papouškem čapnutým z lesa a papouškem, jehož bába, prabába a praprapraprabába bydlely v domácnosti, ale pořád je to divoká zvěř. Hotovej dravec. Postrach pralesů a australskejch zahradních pítek. Enigma. Do toho započtěte fakt, že narozdíl od psa, což je predátor (přestaňte se okamžitě smát svojí čivavě, vona za svůj stav nemůže, má šlechetné strašlivé předky a nebojí se je zmínit ve svým Tinder popisku), je papoušek lovná zvěř a zpredátoří tak maximálně mouchu. Dejte tyhle dvě věci dohromady a co vám vyjde? Velmi, velmi, VELMI snadno #traumatizovatelná a vystrašená věc, co nerada kooperuje. Protože naučit se kooperovat nějakou tu tisícovku let trvá. A taky vás za vaší kooperaci ten druhej může milostivě sežrat.

Takže papoušek neni pes, protože se víc bojí, nemá sebejistotu pramenící z vlčího alfa-dědy a furt má nainstalovanej "Nekooperuj, chcípneš!" software. Ok. Pokud máte představu uwu kuřátka, který se hrozně bojí a ani tý blbý mouše by neublížilo a potřebuje vaší lásku a něhu a péči a klid, jinak chcípne, máte pravdu pouze částečně. Ráda bych vás s úctou přesměrovala na obrázek ukřičenýho, ukousanýho, divokýho, nezkrotnýho, owo darebáka, rozebírajícího vaše nejlepší sluchátka, zatimco jima apaticky posloucháte Vypsanou fixu, kterej se hrozně bojí a má smrtelnou hrůzu z much a potřebuje vaší lásku a něhu a péči a klid, jinak chcípne.

Jo, je to strašně moc jako mít dvouletý dítě. To je tbh nejčastější přirovnání na chovatelskejch webovkách. Vítej do mateřství, šťastlivý hajzle!

Možná máte pocit, že "papoušek neni pes" furt neni hodnotný téma k diskuzi, a to je fér! Spoustě lidí takový věci přirozenou empatií docházej bez přemýšlení. Já myslel, že jsem jeden z těch lidí, ale ejhle! Racionální opět nepřebilo podvědomé (což by moh bejt i název mojí autobiografie). Vono totiž... jak bych to... papoušci jsou chytrý. Jakože děsně. DĚSNĚ MOC chytrý. I ta mrňavá andulka vlnkovaná, což neni prakticky nic jinýho, než bobule, která se naučila snít, umí mluvit, dělat triky, má empatii, naprosto viditelnou a vyčlenitelnou povahu a názory. (Strašně, strašně moc názorů. Bože můj.) A to může bejt pro některý lidi (já, ahoj) matoucí. U zvířat, co jsou chytřejší, tak nějak očekáváme určitej podíl cvičitelnosti. Kooperace. Překonání vlastního zvířecího pudu. Bobeš mi kouše papuči, řeknu Bobešovi kárné "Fuj, necháš toho!" a dám mu místo toho pískátko, pak ho odměním za to, že si hraje z pískátkem, Bobeš mi již nekouše papuče, ale zase se dožaduje odměn, kdykoliv najde to blbý pískátko, svět je krásný. To je mindset, co do jistý míry může fungovat i u koček, koní, jánevimčeho. A protože papoušci jsou tak chytří a naučej se svoje jména a triky a dokonce velmi solidně remcat, má pak člověk pocit, že ta cvičitelnost je prostě možná, že ty emoční a myšlenkový pochody budou podobný a že nějakým způsobem zvládne stálým a klidným cvičením zařídit, aby se mu ten tvor... no, vlastně podřídil, prakticky. Udělal, co po něm člověk chce, a nedělal, co po něm člověk nechce.

VELKÝ HOVNO!!!

Pravím vám to nyní, abyste nebyli šokováni později, nemáte zač. ♥

Papoušci jsou, a to říkám s neutuchající nesmrtelnou nezdolnou láskou, mrchy. Potvory ušatý! Vynalézaví hanebníci! Kriminálníci! Čuramedáni! Sígři! A DO TOHO SE BOJEJ. Občas vám chtěj něco rozkousat, a chtěj to udělat, protože jejich prapraprabába byla divoká lesní madmazel a mohla si kousat, co se jí zlíbilo, vy ste v jejich historickejch knížkách úplně novej jev, váš názor je nezajímá a triky jsou velká zábava, jen dokud neni zábava něco jinýho. A vaše pokusy o něžný nahrazování jejich chování za "lepší" chování a nátlak prostřednictvím sice vlídnýho, ale trvalýho výcviku jim rudou propiskou obtahujou v hlavě pouhá dvě slova: "Naser si." Oni si tady našli krásnou zábavu v podobě rozkousávání tvojí rukavice, a ty jim jí bereš a cpeš jim milovaný hrajátko? Hrajátko je odporný, rukavice je nádherná, díky, žes mi to tak hezky vysvětlil, náčelníku. Na znamení respektu budu PŘEDSTÍRAT, že si hraju s hrajátkem, a rukavici roztrhám až okamžitě potom, co se otočíš zády. S hrajátkem si už pak nikdy hrát nebudu, protože vidim, že to je to, cos po mně chtěl. Páčko.

Pokud jste dočetli až sem, máte možná pocit, že nezbývá než se obligátně schoulit v koutě, poslat děkovnou SMSku vašemu nejoblíbenějšímu Rohlík.cz kurýrovi a vychovaně zemřít. To je taky možnost, ale ve skutečnosti je tady druhý, vlastně úplně todározum řešení: Předcházejte konfliktním zónám. Pokud víte, že váš opeřený kamarád má tendenci dělat nějakou věc, co VY vnímáte jako negativní a fakt byste potřebovali, aby ji třeba spíš nedělal, nezkoušejte to úpravou kamaráda, zkoušejte to úpravou prostředí. Příklad: Naše Česidlo chodí na noc spinkat do klece. Rituál byl, že ji dáme do klece, vyndáme její prázdný mističky, dáme do nich jídlo a zase je vrátíme zpátky. Přišla raná dospělost, přišlo jaro, přišel hormon, a ach ne, Česílko mi rozerve ruku na cáry, když je v kleci a já se přiblížím k misce. Ok. Rodinná terapie tady asi nic moc neudělá a výcvik taky ne, protože ona to nedělá proto, že by mě neměla ráda, ani proto, že si chce hrát; ona se bojí. Brání si teritorium. Hormon zavelel "je jaro, hnízdíš!" a moje ruka je predátor a neni jedinej neškodnej, vlídnej, funkční způsob, jakým jejímu pudu vysvětlit, že jsem jen kámič, co přináší zrní. Řešení: Začali jsme měnit jídlo v mističkách předtím, než jdou do klecí na noc. Problém vyřešen, Česílko se netrápí, protože jí někdo šahá na teritorium, nám nekrvácej ruce a všichni jsme spolu navzájem spokojení.

Tohle prozření, že papoušek není pes, je samozřejmě ve výsledku dobrý kombinovat se selským rozumem, vaší osobní známostí s vaším opeřencem a radostí z věcí, který se cvičit daj. Ničí vám papoušek výtvarný potřeby, ačkoliv má hrajátek milion? Pořiďte si bednu. Bojí se strašně moc čehokoliv, co nezná? Ok, to pro něj asi neni moc dobrý, papoušci maj slabý srdce, potřebujou občas cestovat k veterináři, nejspíš budete mít návštěvy apod. Odměňujte ho, když se na nový "strašidelný" věci byť jen podívá, připravte se, že máte před sebou tejdny či měsíce, kdy bude křičet na vaše rudý sluneční brejle, vy budete doufat, že se to změní a pak se ukáže, že je to jedinej objekt, kterej nepřijme, protože je prostě nenávidí, a zkuste mu cíleně čas od času takhle něco za odměny velmi pomalu a klidně ukazovat. Kouše, i když se nic neděje a jen vám sedí na ruce? Víc společnýho času a hraní, odměny, když nekouše, a když už vás kousne, radši moc nereagujte, protože většina vašich reakcí je taková odměna za kousání sama o sobě (říkám, potvory ušatý!) a kdybyste nedejbože reagovali agresivně, tak... ne. To prosim nedělejte, nikdy. Děkuju. Docílíte jenom toho, že ten tvor vám přestane věřit, začne se vás bát (viz lovná zvěř, krátkej pobyt s lidma) a to chování se (právem, btw) akorát zhorší. Vážně jako s dětma. A to přece žádnej člověk s kouskem empatie a lásky pro svýho tvora nechce.

Shrnutí: Papoušek neni pes. Inteligence a schopnost konat čuramedánství je vysoká, cvičitelnost (k potlačení pudů) a ochota NEDĚLAT čuramedánství je velmi, VELMI nízká. Předcházejte třecím plochám, protože vy jste z hvězdného dua člověk & jeho opeřenec ta partie, která je schopna to udělat, a cvičte věci, co má smysl cvičit. Pro radost, pro hru, pro klid, pro zdraví páně opeřencovo. Když se něčeho bojí, ukažte mu na sobě, že je to bezpečný (neironicky jsem učil Tymiána, jak jíst zrní). Jste součást hejna, ne cvičitel. Ukazujte, nabízejte, nedrillujte.

Gratuluji, jste v maličkým ukřičeným gengu a gengový tetování je takovej ten gif hořícího Elma. 🌻🌻🌻

[humrpocesku]

Čtvrtek jsme víceméně strávily nicneděláním. Únava nás zmáhala čím dál tím intenzivnějc, takže nepřipadalo v úvahu navštívit i uměleckohistorické muzeum, neb by nám asi upadly nohy. Kromě toho byl státní svátek, všechny obchody a mnoho institucí bylo zavřených, takže jsme předpokládaly, že bychom se tam stejnak nehnuly na krok. Došly jsme si proto na menší sváču do dalšího vege podniku s názvem Tolstoy. Daly jsme si kolu, jahodovej milkšejk a dezertík a byly jsme spoko. Maj tam hrozně krásnej interiér!

No a po návštěvě Tolstoye (jehož bustu skrývali za pokojovkou) jsme se zas vydaly do areálu Šénbrunu, kde jsme se procházely a především vysedávaly na lavičkách. Krmily jsme vrány sušenym neslazenym ovocem a snažily se ze sebe setřást kvanta ploštiček lipových.

A koupily jsme si do termoboxu šest kopečků zmrzliny, jak jinak než veganských. Byly naprosto skvělý! Daly jsme si mačovou, borůvkovo-levandulovou, mangovou, bazalkovou, jahodovo-agávovou a mučenkovou. Spolehlivě to nahradilo oběd. Jak spokojeně jsme se cítily! S tak dobrou zmrzlinou se zase delší dobu nesetkáme.

K večeru jsme opustily park a metrem jsme se přesunuly severnějc. Zcela náhodou jsme objevily další krásnej kostel.

Zašly jsme do tentokrát už posledního vege podniku - Swing's kitchen. Je to takovej veganskej fástfůd, ovšem s fakt skvělym jídlem! Na místě jsme si obě dvě daly salát s nugetkama. Tak famózní nugetky jsem v životě nikde jinde neměla, probůh. Ani by mě nenapadlo, že můžou bejt nugetky tak dobrý. Trochu nás mrzelo, že jsme si raději neobjednaly ty burgery. Viděli jsme tu totiž pár lidí, co si na nich pochutnávali. Nedalo nám to a každá jsme si vzaly jeden s sebou. A tyvole, to byl snad nejlepší nápad za celej tenhle náš výlet! A ještě ty jejich pikantní sýrový prsty! Ach! V pátek v jednu odpoledne nám jel vlak zpátky dom. Respektive do Pardubic a pak nás čekalo ještě několik přestupů, abychom se dokodrcaly do tý díry, kde já žiju. Před tou jednou hodinou jsme ale měly ještě docela dost volnýho času. Zašly jsme proto ještě do Špáru na nádraží a taky omrkly nádražní pobočku Tálie, což je tamní řetězec knihkupectví. Jinak jsme docela dlouho vysedávaly v McCafé, daly jsme si mňamózní ledový mača laté. Inu, to byl tak nějak konec naší výpravy.

Návrat do Česka byl krušnej a to jsme v tom Rakousku ani nebyly dlouho. Neni moc fajn se ocitnout na kolínskym nádraží, když jste ještě před chvíli byli v největšim rakouskym městě. Sestoupíte do podchodu a naproti vám si to štráduje polonahej chlápek a s obřim klackem v ruce namísto hole a hned zatim jakýsi zjev s chameleonem na rameni.

Minulý pondělí jsme se s @kharzo vydaly na krátkej vejlet do Vídně. Cíle byly jasné - zoo, přírodovědné muzeum a uměleckohistorické muzeum. Nakonec jsme zašly jen do zoo a prvního zmíněného muzea, nijak ochuzeně jsme se však necítily. Nebo alespoň já ne.Ještě v pondělí jsme se šly projít po městě. Šly jsme omrknout jedny z nejikoničtějších vídeňských míst a taky nějaké méně populární kostely. Vzaly jsme to okolo Belvedéru, který se v tuto chvíli rekonstruuje a přesto v realitě vypadá mnohem líp než na fotkách, pak kolem pravoslavného kostela sv. Mikuláše, ke kostelu svatého Karla Boromejského a nevynechaly jsme ani katedrálu sv. Štěpána.

Jaksik se nám ale podařilo minout další dva cíle naší výpravy, čímž chci říct, že jsme úplně debilní, páč jsme zaměnily radnici s Votivním kostelem a pak jsme ještě popletly kostely, které byly oba zasvěceny panně Marii. Stává se, no. Dorovnala to však výborná véča ve veganské restauraci s názvem Veggiezz. Ceny tam maj lehce přepálený, i tak jsme se tam pak ještě vrátily o dva dny pozdějš.

Celý úterý jsme strávily v zoologický zahradě. Nejraději bychom tam strávily i celou středu, ale čas v rakouské metropoli jsme měly jen omezený, takže to nepřicházelo v úvahu. Oproti třeba pražské zoo ta vídeňská dřív zavírá, což nás trošičku zamrzelo, ale nedalo se nic. Zjistily jsme, že návštěvníci zoologických zahrad v Rakousku jsou úplně stejně debilní jako ti v Česku, přesto jsme si to strašně moc užily. Jsme velký milovnice zvířátek a právě i zoo, přičemž ta v Šénbrunu je nesmírně pěkná, takže nešlo jinak. Poprvý v životě jsme viděly pandy velké a koaly. Co se týče koal, zastihly jsme i jak se krmí - to protože Jena už tejden dopředu věděla, že krmení probíhá každej den v 16:00.

Kromě toho jsem úplně poprvý spatřila jednoho ze svých oblíbených opeřenců - slunatce! Sice pochrupkával a samozřejmě se mi nedostalo možnosti vidět jeho křídla roztažená, i tak mě to velice rozněžnilo. Taky mě nadchl pavilon s krokodýly a především spoustou mořských potvůrek! Z ostnorepů jsme teda zahlídly jen jeden ocásek, ale lepší než nic. Třeba chobotnici jsme totiž neobjevily, ačkoli jsme se k jejímu akváriu vracely dvakrát v různou denní dobu. Ale tyvole, ta expozice s netopejrama a dracénou, to bylo tak krásný!

Na to bych se svedla dívat celej den. Nesmírně mě to uchvátilo. Jo a taky jsme zahlídly mořský koníky, perutýna, medúzy... A ARAPAIMY! Víte, já nejsem přímo milovníkem ryb, ale já jsem vám ve Vídni strašně zamilovala do těchle obrů. Achjo, doprdele. Miluju arapaimy.

Taky nutno říci, že ve Vídni maj úžasnej výběh pro orangutany, jak vnější, tak vnitřní. Ten vnitřní je ještě krásně zasazenej do prostoru budovy, v níž se nachází.

Dále nás oslnil společný výběh medvědů brýlatých a tlupy nosálů bělohubých. Dvě má oblíbená zvířata pospolu! Chvíli jsme u nich seděly na lavičce a usrkávaly předažený ledový kafe se zmrzlinou. A TUČŇÁCI! Z těch jsem měla ještě větší radost než z nějakejch pand a koal. Tučňáci, konečně jsem viděla jiný druh, než je tučňák Humboldtův, ačkoli to jsou taky zlatíčka. Ale tyvole, tučňák patagonský! A pak takový ty vlasastý ošklivky, co žijou na skalách a ani neoponujou českym názvem! Ač teda na přiložené fotce jsou právě tučňáci Humboldtovi ve své hobití vesničce.

AAAAAAAAAAA! A TAKY MĚLI VELIKÝ SLADKOVODNÍ AKVÁRKA A V JEDNOM Z NICH ŽIL OBŘÍ SUMEC!

A MAJ INDICKÝ NOSOROŽCE, TAKOVÝ TY, CO VYPADAJ, JAK KDYBY NA SOBĚ MĚLI BRNĚNÍ!

Že jsou stále k vidění některé ze starých klecí, byť se dnes již nevyužívají, je taky hrozně hustý. Těsně předtím, než jsme ze zoo odešly, se před námi proplazila divoce žijící užovka stromová, z čehož jsme si málem učůrly radostí, protože tyvole.

Ježišmarja, o vídeňský zoo bych mohla povídat donekonečna a ještě dál, akutně tam potřebuju znova jít. A nebo do nějaký další na podobný úrovni.