#ptáčkař

[humrpocesku]

kdo jim řekne, že byť to wikipedie tvrdí, ledňáček říční vskutku není českým národním ptákem?

[humrpocesku]

já když příručka o ptáčkách

he keeps the monster guide in his bra

[humrpocesku]

Já popravdě vůbec nevím, zda tady tohle vůbec mohu sdílet, ale...

Věděli jste, že existují ornitologové (nejen) ezoterici, kteří když nejsou schopni určit pohlaví ptáka například při kroužkování, tak nechávají rozhodovat siderické kyvadélko? Že vytáhnou z kapsy hřebík, uvážou ho na provázek a řeknou si "hmm, tak co tady máme?"? A že někteří mají opravdové siderické kyvadélko? A... že to dělá i chlápek s nejvyšším počtem okroužkovaných ptáků v Česku?

Ach jo, ach jo, a pak mají ta data o něčem vypovídat...

[humrpocesku]

Jestli se mně něco na Olmu líbí, tak to, že stačí pootevřít okno a hned slyšim strakapouda jižního. Nebo aspoň kavky, vrány. Takovýhle špecialitky doma na maloměstě na Kutnohorsku nemáme!

[humrpocesku]

hlaholice nebo tak něco

[humrpocesku]

To bych nebyl já, abych k tomu zas neměl nějaký zbytečný kecy, že... Tohle je orel východní. Jedná se o nejtěžšího dravce na světě. Hnízdí na Kamčatce - i podle toho se mu někdy řík�� též orel kamčatský. Mimo hnízdní období je však k vidění třeba i v Japonsku. U nás lze tyto orly vidět například v pražské zoo - přikládám svou letošní fotku jednoho z nich (nijak jsem to zatim needitovala, tož omluvte nízkou kvalitu obrázku). Ale kromě pražské zoo jej u nás je možné zahlédnout i ve volné přírodě! Posledních pár let se jeden tento obrpták pohybuje na Třeboňsku, konkrétně u chlumecké rybniční soustavy. Jedná se o mladého jedince, ale kde se tam vzal nikdo přesně neví. Jisté je tak nějak jen to, že musí jít o exemplář uniklý ze zajetí, nikdo se k němu však přímo nehlásí.

Steller's sea eagle

By Kei Nomiyama, Matsuyama, Japan

World’s Top Wildlife Photographers of 2023

Curated by One Eyeland

[humrpocesku]

Můj první morčák bílý, respektive malý, hurá! Akorát že vyfocený z téměř dva kilometry velké vzdálenosti...

[humrpocesku]

reprezentace mého druhu v didakťáku z ájiny

[humrpocesku]

stráče sráče. s puerhem. protože poslední dobou hodně čajujujuju. ale puerh teda nemám příliš rád.

[humrpocesku]

nakreslil jsem tetřívka c:

black grouse.

[humrpocesku]

Dobrý večer, dobrý den, byť jsem se za ptáčky dnes zase vydal, mnoho jsem jich neviděl. Z bezděkovského mostu přes Želivku jsem spatřil doslova jen tři opeřence, mezi nimiž byla modřinka, labuť a tento sokol, který mi však udělal ohromnou radost! Sice jsem se se sokolem již v nedávné minulosti setkala, z onoho setkání jsem nic moc neměla, ačkoli bylo zajímavé vidět záblesk dravého ptáka, kterak se snažil ulovit holuba. Bohužel to pro mě nebyla ani zdaleka tak zajímavá a impozantní podívaná, jako když jsem na konci minulého roku měla možnost pozorovat jeřába lovícího datla. Jednoduše řečeno, tenhle sokol mi přivodil úsměv na tváři, ač mě zároveň pěkně štval tím, že se rozhodl usednout na místo, na kterém se pěkně blbě fotil. Dostala jsem se k němu totiž i na poměrně krátkou vzdálenost, ale byl téměř celý schovaný za větvemi. Přikládám proto aspoň tuto fotografii, která není ani zdaleka tak dobrá, jak bych si přála, ale tak lepší něco než nic. Ptáčkům zdar!

[humrpocesku]

Ójéje, pořád ještě chci udělat příspěvek o svém výletu k jezeru Milada, který proběhl před měsícem, ale nejsem schopná se k tomu dokopat. A ještě chci sepsat textík o tomhle víkendu, který jsem strávila spolu s dalšími členy ornitologické akademie v Mikulově. Áhjo. Mno nic, nedá se nic dělat, budu to odkládat dál, protože bude prostě mnohem snazší sepsat něco o své včerejší krátké vycházce do jihlavského Heulosu. To je jakýsi lesopark ve stráni hnedka u zoo. Nebo taky jedno z doupat pochybných existencí a oblíbené místo pejskařů (včera jsem si díky tomu pohladila hned tři dlouhosrsté kolie a viděla malamuta!). Hned při vstupu do Heulosu jsem slyšela bušení datla do stromu. Mezitím, co jsem jej hledala v korunách stromů, jsem si všimla, že na smrku, který roste na zahradě naší školy, sedí samec poštolky. Po cestě jsem potkala nějaké ty pěvce, naneštěstí jich nebylo mnoho, na druhy tato vycházka moc bohatá nebyla. Radost mi však udělal šoupálek dlouhoprstý. Byl to první šoupálek, kterého jsem v tomto roce potkala, nějak se mi vyhýbali. A nebo jsem se po těchto okřídlených myšičkách jen pořádně nedíval. Chvíli jsem ho jenom tak sledovala, ale když se přesunul na část kmenu porostlou mechem, pokusila jsem se ho cvaknout. Z asi 150 fotek bylo použitelných tak 5, ze kterých jsem vybrala nakonec jen 2. Každopádně z nich mám ale docela radost. Sotva jsem skončila s focením šoupálka, všimla jsem si, že se nedaleko ode mě cosi plazí po stromě. A hle, lasička! Poslední dobou se mi daří si těchto mrňousů všímat častěji a dělá mi to obrovskou radost <3 O to větší radost jsem měla z toho, že se mi tohle zvířátko podařilo poprvé i jakžtakž vyfotit. Nakonec mi ukázala i svůj miniaturní ohon, takže jsem byla schopna určit, že se jedná o kolčavu. Nemám lasičky zatím pořádně nakoukané, takže je nedokážu spolehlivě rozdělit jinak než právě podle zbarvení ocásku. Mno nic. Čekají mě jarní prázdniny a maturitní volno, to znamená dva týdny ulejvání se, tak uvidíme, co za zvěřenu za tu dobu potkám.

[humrpocesku]

moje žena objevila to nejbožejší album na planetě a já nechápu, jak mně, ptáčkařovi, mohlo dodnes unikat, když cosmo sheldrake znám už pěkných pár let... :( potřebuji, aby soví píseň hrála na mém pohřbu.

[humrpocesku]

Trvalo to, ale jsem tu zase s dalším opeřeným příspěvkem!

Včera, tedy na Nový rok, jsme se s přítelkyní, a taky mou nebohou maminou, vydaly za ptáky. Samozřejmě zase k Želivce, ne že by tam teda někdy něco bylo k vidění, ale holt ono není kam jinam. V hlavě už jsem měla vidinu toho, že na hladině spatříme nějaké zajímavé kachny, ať už turpany nebo morčáky malé, z toho nakonec ale nebylo takřka nic. Zachraňovalo to hejnko hoholů a skupina poláků chocholaček a taky páreček hvízdáků a samec kopřivky. Poslední dva zmíněné druhy jsem však dohledala až doma na fotografiích, což bylo poněkud smutné, ale pořád fajn.

Díky bohu, že na světě nejsou jen kachny. Stanuly jsme na samém konci světa, za osadou nesoucí jméno Borovsko, u starého jabloňového sadu, když tu se mě má milá ptá, zda to slyším. A já se ptám co, toho hejla? A ona né, né toho hýla... A já zase co, já slyším jen toho hejla! A v tu ránu je vidím, ty malé bohémy se zvonivým hláskem, a pociťuji nesmírnou radost a taky úlevu, protože co já jsem se doposud každý prosincový den navztekal při pohledu na fotografie vyobrazující tyhle migranty ze severu...! Tolik zášti jsem si s sebou nesl, tolik smutku mísícího se se vztekem, tolik zoufalství! Ale teď tu byli, přímo přede mnou. A nebyli dva, nebylo jich deset, bylo jich sto padesát, což celý naprosto nezapomenutelný zážitek ještě umocňovalo. Tož jal jsem se je jít fotografovat. A to jsem málem ponechal fotoaparát v autě, že je zbytečné jej s sebou nosit, opět musím děkovat své milé, že mě napomenula, ať ho s sebou raději beru, protože co kdyby... Zrovnas pěkné fotografie se mi ale nepodařilo pořídit, slunce a mraky se mnou totiž odmítaly spolupracovat. Sakrapráce.

Kromě brkoslavů, ohledně nichž mám obavy, že je přinejmenším deset let znova neuvidím, jsme pozorovaly třeba ještě včelojeda, což je v tuto roční dobu nesmírně neobvyklé, ale svět je malý a o náhody tu není nouze. Tento dravec má naprosto nezaměnitelnou siluetu a úzkou, možná až holubí hlavu, kterou si nelze s žádným jiným druhem splést.

Ještě zmíním orla mořského, kterého jsme měly možnost pozorovat z opravdu krátké vzdálenosti, když nad našimi hlavami bojoval s poryvy větru. Nu, a pak... pak už jsme se vydaly dom.

[humrpocesku]

chci vidět hoholy v hlohovci na hlohoveckém rybníce!

[humrpocesku]

V pátek desátýho května jsme se z maloměsta, ve kterém bydlím, spolu s přítelkyní vydaly na úmornou cestu vlakem a busem do Kořenova v Jizerských horách, odkud jsme následně šly asi devět kilometrů pěšky do osady Jizerka. Procházka by to byla hezká, kdyby nás na zádech netížily krosny, ale nakonec jsme se nahoru k Jizerce nějak vyškrábaly. Co nás to vlastně popadlo? Inu, nás samotné nic, jen se na Jizerce konalo další setkání ornitologické akademie. V Mikulově se nás sešlo víc než dvacet... na Jizerce nás bylo nakonec dohromady jen šest. Což se však v důsledku ukázalo být výhodou, neb jsme si mohly aspoň užít klidu a trochu si odpočinout. Ubytovaní jsme všichni byli v muzeu Jizerských hor, které vede rodina holčiny, která celou tuhle akci pořádala. To sice vůbec není jakkoli důležitá informace, ale měla jsem potřebu to sem vecpat. Inu, a co že jsme tam teda vyváděli, respektive co jsme viděli? Hajlajtem celého výletu bylo asi to, že jsme v sobotu kolem páté ráno zaslechli tři, nebo dokonce možná čtyři, tetřívky obecné. V celých jizerských horách bylo podle posledního sčítání přibližně jen dvanáct samců tohoto druhu, takže jsme slyšeli čtvrtinu z nich. To je sice hezké, ale zároveň teda úplně na hovno. Radost nám dělaly taky kukačky, kterých bylo na lokalitě požehnaně. Jejich kukání se neslo místy možná i na kilometry daleko. Z těch drobnějších ptáčků, pěvců, nás těšili třeba budníčci větší, kterých jsou v okolí osady spousty. To je ten ptáček hned na první fotce. A na druhé fotce je linduška luční, těch tam byly taky mraky. No a pak taky bělořiti, bramborníčci, čečetky, křivky, konipasi bílí, horští i luční, ... Ze zvířátek bez peří jsme viděli norka amerického, který plaval jen pár metrů od nás. Sice je fajn nějaké chlupáče vidět, ale když si člověk uvědomí, že se jedná o invazní druh, co v naší krajině dokáže nadělat docela slušnou paseku, už tak nadšenej neni. Nu a co se hmyzu týče, narazili jsme hned na dva zajímavé drabčíky, přičemž ten na přiložené fotografii se mi zamotal do svetru a téměř jej nešlo vymotat. A taky jsme na jedné turistické trase narazili na střevlíka zlatolesklého! Jinak tam člověk může najít spoustu "weevilů", zástupců nosatcovitých. Na ty teda člověk narazí i kdekoli jinde (nejen) v Česku, avšak tady se hojně vyskytují i větší druhy, takže si jich člověk snadno všimne třeba když lezou po silnici. Na úplný konec chci ještě zmínit, že se nám podařilo na rašeliništi najít rosnatky, což jsou malý masožravý kytičky. Bohužel je letos sucho a tak se jim příliš nedaří, jsou úplně maličké a pokud člověk neví, po čem přesně se má dívat, jen těžko by je našel. Od týhle víkendovky jsem popravdě neměla nějak velký očekávání, díky čemuž jsem ze všeho byla o to nadšenější. Netušim, kam se vydáme příště, ale doufám, že na to nebudeme dlouho čekat.