okno-a-stul

[okno-a-stul]

V A2 vyšel rozhovor s Triin a překlady dalších básní. Měla bych v tom nějak soustředěně pokračovat, myslím.

[okno-a-stul]

Tove Ditlevsen: Kodaňská trilogie

"Čím dál víc mi dochází, že jediné, k čemu jsem a co mi opravdu jde, jediné, co dokáže upokojit moji vášeň, je tvoření vět, přeskupování slov nebo psaní jednoduchých čtyřverší. Abych mohla psát, musím pozorovat lidi jistým zvláštním způsobem, asi jako kdybych si je chtěla uložit do archivu k pozdějšímu zpracování. Abych mohla psát, musím také zvláštním způsobem číst, veškerými póry vstřebávat vše, co v jistém nejasném směru potřebuju, a když ne zrovna teď, tak při jiné příležitosti. Abych mohla psát, nesmím mít příliš mnoho vztahů, nesmím moc chodit ven a pít alkohol, jelikož bych pak další den nedokázala pracovat. A poněvadž v mysli neustále utvářím věty, působím často vzdáleně a odtažitě..." (s. 286)

Není dobré číst T. D. ve stavu beznaděje a bezmoci. Jedno umocňuje druhé. Osudy žen, které pronásleduje nesnesitelná vnitřní samota a bolest a nakonec zemřou vlastní rukou. Je zvláštní, že mi Triin doporučila v jediné větě T. D. a Etty Hillesum, bezmála mučednici, která zemřela v Osvětimi. Jako by jeden život tajemně navazoval na druhý. E. H. se ve svých šestadvaceti obrátila na terapeuta, už trpěla sebevraždenými myšlenkami. Prožívala letmá milostná dobrodružství. Skrze terapii zažila setkání s Bohem, které všechno proměnilo, takže příští dva roky prožila v takhle od základů jiném světě. T. D. i E. H., Dánka a Holanďanka žijící ve stejné době, milovaly Rilkeho.

Š. mi nedávno poslal báseň, jednu z těch, co dokážou podkopnout židli, podrazit nohy, úplně vyvést z míry.

[okno-a-stul]

Sedíme s L. na mýtině, prostíráme pařez: ubrus, čaj, šálky, koláč, svíčky. Čekáme na soumrak, je obleva, za tmy se vracíme mezi poli.

[okno-a-stul]

25. 1. 2025

[okno-a-stul]

V.

Melangell, která byla až na vlněný plášť a poustevnickou hůl oblečená docela civilně do maskáčů a prošívané bundy, vydala z batohu termosku. S. vyštrachala z brašny plecháček, ten naštěstí u ohniště nezůstal, a poustevnice jí nalila silný černý čaj se sušeným mlékem, které se v termosce nesrazí ani nezkysne. Jak nalévala, S. se nejistě se ohlédla k mechovým kamenům, a pak hrnek odložila na stranu. Nemůžu pít čaj, když s tím Černým je kdovíco. Může si brousit kudlu, ale taky z něj třeba odkapává život. Jen pij, opáčí Melangell. Ten zatím víří mdlobou. Probere se v černé noci a sám rozhodne, co s ním bude. V lesích jsou ledasjaké mocnosti. S. nic neříkala a srkala čaj. Tajně doufala, že ji světice ohrožení zbaví nějak nadobro, ale při pomyšlení, co všechno by to mohlo znamenat, se sama sebe lekla. Psi se střídavě lísali k jedné i druhé a šero modré hodiny zhoustlo do indigové tmy.

Melangell se plácla do stehen a vstala. Tak pojďme, řekla a zaváhala, co dál. Je zvyklá na samotu a už by se do ní zase ráda uchýlila. S. potřásla hlavou. Díky za čaj a za psa! Vrátíme se už po cestě, lovci jsou dávno doma. Melangell přisvědčila a potvrdila, že od štěrkové cesty jsou pár desítek metrů. Raz, dva, tři, spočítala S. psíky a zdvihla ruku na pozdrav. Chtěla se už rychlým krokem vzdálit, aby poustevnici neuváděla do rozpaků, ale ta nečekaně promluvila, jako by chtěla zapříst rozhovor, jako by si najednou něco uvědomila. Už je na cestě, řekla. Já vím, že chodíš podle vody a my všichni čekáme s tebou.

Víc už si tehdy neřekly. Svatá Melangell zmizela v hustníku, který pohltil ji i každé zašustění, které by mohla vydat. Byla pryč, na svých cestách, ve svém životě, který je pro druhé uzamčen a otevírá se jen občas, v něčí nouzi.

Ochladilo se a S. si uvědomila, že mezitím padla tma. Psy kolem sebe spíš cítila než viděla, zlehounka hvízdla, ale to spíš jen tak pro sebe. Je čas se vrátit na štěrkové cesty a dolů pod kopce, kde už při zemi visí uhlový dým a v oknech se dávno svítí nebo blikají první pestré girlandy. Každý si čeká po svém a ji zítra čeká tatáž cesta, stejné kontrolní body a závod s rychlým soumrakem. Promítala si možné obrazy zítřejšího dne, vrány na obloze, vůně silice ze smrkových prořízek, svlékne si šálu a kabát a ucítí chladný vítr na těle, poběží rychlýma silnýma nohama dokud neztratí dech. To si říkala a drápala se do kopce po kluzkém jehličí.

Jestlipak se S. potmě v lese nebojí? Bojí, i když má psíky. Někdy se bojí, i když má kolo. Ale na hodinu soumraku čeká se srdcem vzrušeně bušícím. Miluje ji jako nic na světě, touží po ní, sedává na posedech a pařezech a jeden po druhém zotvírá všechny smysly. Dívá se, jak světlo zalézá do děr, ale trochu pochybuje. Říkává si, jestli se spíš buky a mechové polštáře a tůně a káňata nerozhodnou zmizet, ukrýt se, jeden po druhém vstoupit do nevidění jako do spánku. To jen my uvažujeme o tmě, která přichází zvenčí a odchází za horizont. Žádná tma není, to veškerá hmota sama zajde za horizont viditelna. Zrána zase vstoupí do sdíleného, veřejného života. S. taky poslouchá, jak se všechno teskně a dyšně rozezpívá. A všechno se naráz rozvoní, to už ví dlouho, všechna voda i hlína i dřevo i zvířecí těla a jejich teplý dech. To je symfonický orchestr noci, ve které se ocitá nejradši sama, za monotónní chůze nebo nehybného sedu, do které někdy nahlas pláče a kvílí, jindy velmi jemně klade rty mezi spadané listí. A bojí se, bojí, a tak ví, že je, že je při tom všem, že ji to všechno přesahuje a všechno se kolem ní hýbe náhle nesmírně velké a ona se učí splývat ve vlnách toho nevidění a nevědění, aby ji nezavalily. A pak vychází zas mezi pouliční lampy a je jiná, něco jí prošlo tam a zase zpátky. Jsou strachy, které uvádějí do jistých mezí a jiné nekonečně otevírají, a strach v noční krajině patří mezi ně. S. je ráda a trošku se třese.

Tu se něco zableskne a zas a zas. Jeden záblesk teplý, jeden chladný a daleký, jeden přímo do tváře. To je bílý srpek měsíce mezi rychlými mraky! zvolá jeden pes. To je planeta stojící v konjunkci pod ním! zvolá druhý. A na vrchu Žebráku, z jehož strání lesáci odvážejí dřevo, se rozhořel signální oheň! zvolá třetí. To je sníh, sníh, sníh, vločky víří vzduchem, volá S. a chytá vločky do úst. Něco se pohnulo a povolilo, přešla vlna. Co to znamená, do toho mi nic není, to vědí jiní, řekne S., ale přidá do kroku, až skoro běží, a psíci běží s ní. Běží už po kraji lesa a do tváří se jim sype snížek z roztroušených mraků, jen tak co chvíli pár vloček, běží z kopce, minou spící včelí úly, pak vpravo dolů pod šustivými korunami dubů, a už jsou zpátky na hrázi Oborského rybníka. S. nic neslyší, srdce jí tluče v hrudi, je maličko zpocená na zádech, na tváři jí, plesk plesk, tají sněhové vločky. Zprudka dýchá a civí do vody, psi povykují, dotírají a točí se v kruzích za ocasy, než se S. vzpamatuje, zahodí brašnu a šálu, kabát rozepíná tak zprudka, až utrhne knoflík, který žbluňkne do černé vody. S. ze sebe strhává svršky a z nohou sklepává boty, až je jen v bílé splývavé košilce. Naskočí jí husí kůže a prsa se nalijí a zostří chladem. Jen tak bokem, trochu nejistě se podívá po psech a ti jí dají souhlasné znamení. Už je tu, běž běž a jestli se ti v mrazivé vodě zatočí hlava, my ti ji podržíme nad hladinou. Možná tě trochu poponeseme, možná za tvou bílou šíji i vytáhneme na břeh, ale teď neváhej, protože už je tu! Oheň na Žebráku hoří a sníh se tiše snáší na temnou hladinu. A S. neváhá a už se brodí a bolí to, ale brodí se dál, už necítí nohy, už se mráz zarývá do břicha a hrudi, před očima má trochu mžitky, ale ví, že to přejde, že se musí hýbat, rozrážet vodu rychlými tempy, a tak plave tam, kde se na hladině houpe proutěný koš. Už je tu, už je tu, přitiskne si ho na tělo, napít mu dá z prsou průzračného mléka, zabalí ho do kabátu a psi ho olížou jazyky, posadí ho na hřbet toho zavalitého, co ho málokdo vidí, a ten ho donese k velikému ohni, doprostřed císařských stanů, a všechna světla se rozsvítí, všechny stromy do tance se dají. S. plave a plave a všemi údy už se jí začíná rozlévat teplo.

KONEC

[okno-a-stul]

Hodiny

Jsou hodiny, ale někdy celé dny, v nichž se najednou cosi otevře. Ty dny přicházejí a odcházejí, ale vždycky, vždycky zase přicházejí. Mysli na to, K., říkej si to. Jsou dny, kdy je nejhůř a nikdo nezvedá telefon, jsou dny, kdy je nejhůř, ale Josef nebo Štěpán nebo Petr nebo Triin do těch dnů posílají básně a ty dny se nějak přečkají, doklepou do dalších, jiných dnů. Jsou dny, kdy chodím a zadýchávám se, ale na louce seberu krůpěje z kontryhele nebo rozemnu sníh mezi prsty a potřu si chladnou vodou oči a čelo, vložím si ji do úst, a to je modlitba vyčkávání. Jako vlny Virginie W.: Klid, klid, klid. A pak se probudíš a je den jako z urputného, k puknutí jarního slunce. Někdo cizí ti do Památníku zanese dvě CD Miloše Boka (teď sedím a poslouchám ze zázraku rádia, které nemá žádnou obrazovku, nesvítí) a má měkké ruce a oči. Koupíš je za pakatel. V umdlévání a hladová jdeš po práci ještě na večerní seminář a najednou je jasné, že toto je svět, který se nesmí vytratit: J. jemně, dlouze, vytrvale hovoří, pečlivě klade věty za sebe, ale nechce ustanovit řád a třídění, místo toho vyvolá jakousi chválu mísení (jako v té básni), které je nutné pro život. Které zakládá život. Seděla jsem tam a skoro polykala slzy a zaříkala se, že ze mě nesmí být žádný tabulkový zaměstnanec měsíce (něco ve mně chce být ta nejposlušnější, nejmilejší a nejúslužnější dívenka), že se budu nořit sem, do Ajgiho básní, do toho třeskutého, ale někdy taky úplně jemného mrazení, úsměvů, loupání mandarinek, tichého spiklenectví, přítomnosti Š., který nepíše a asi si to vyčítá, ale nic to nemění na jeho přítomnosti. Pak jdeš po dlouhém dni a s dvaceti volnými minutami na Hlaváku do Luxoru a tam uprostřed police červená kniha a je to zaklínavá Chr. Lavantová. Je to Opus, a to je pokoj s ovcemi naproti klášteru a cesty na kole do Martínkovic a temná světnice Mědílků a pivo v lesní hospodě a taky Štěpán a Josef a Anička a Adam. Píšu sms a dostávám odpověď: mezera vedle lecomta se ještě chvěla. Někdo jde v mých stopách, někdo o hodinu později stojí na tomtéž místě před regálem, z nějž jsem vyňala Lavantovou. Píšu další sms, píšu Š., že jsme ještě v dobrém světě.

[okno-a-stul]

Do Sobotky s L., první lednová neděle. Pouť ve sněhové vánici, ani černý kašel si na nás nepřijde.

[okno-a-stul]

Dny pracovní

Nové dny v nové práci. Nikdy bych se nenadála, že to nějak půjde, jenomže já sedím u psacího stolu a na levoboku celé nebe, koruny stromů a v nich straky. Minulý týden tam stál srpek Měsíce v konjunkci s Venuší. Jsem obklopená přáteli a dobrými knihami. Vždycky někde někdo je. Komu lze zavolat a požádat o článek nebo o radu. Kdo přijde do kanceláře a na chvíli ji v tomhle zimním šeru rozsvítí. Něco po něm zůstane. Včera jsem koupila šálek na kávu, abych měla ve skříni dva: pro sebe a návštěvu. Když jedu ve tři čtvrtě na pět metrem domů, ještě píšu svým milým lidem, jestli se mnou půjdou na pivo, ale když v pět a pět minut kupuju v Albertu chleba k večeři, už se mi klíží oči. Jsou to dobré dny.

[okno-a-stul]

Triin sdílí Miłosze

Chystám rozhovor s Triin Pajou/Pajaovou (nevím, co je varianta uctivější vůči básnířce estonské). Přiblížilo nás to. Píšeme si dopisy o spících koních, o koních těhotných, plných dlouhých hříběcích nohou. Stojí nad nimi měsíc, nebo jsem si to vysnila já? - takhle vídám toho bílého koňského stařečka na Vyzradilce -. Víc a víc se ostýchám překládat její básně. Píšeme si ty dopisy o bolesti, krajině, domově, smrti. Poslala mi tyhle verše Czesława Miłosze. Až dnes při telefonátu s L. jsem se dozvěděla, že se narodil v Pobaltí, na území Litvy. Triin žije na ostrově, posílá mi fotografie stromů za okny.

The rivers will return to their beginnings. The wind will cease in its turning about. Trees instead of budding will tend to their roots. Old men will chase a ball, a glance in the mirror-- They are children again. The dead will wake up, not comprehending. Till everything that happened has unhappened. What a relief! Breathe freely, you who have suffered much.

Z cyklu This World. Česky zřejmě Svět, který vydal kdo jiný než Mědílci v Opusu...

[okno-a-stul]

4. 1. 2025 Tichá procházka s tátou nad Miroslaví. Na kraji lesa ležel nejměkčí sníh, jako by pod ním byly mechové polštáře. Možná byly. Různá místa pomalu zarůstají lesem.

[okno-a-stul]

Noel

J.R.R. Tolkien

Grim was the world and grey last night: The moon and stars were fled, The hall was dark without song or light, The fires were fallen dead. The wind in the trees was like to the sea, And over the mountains’ teeth It whistled bitter-cold and free, As a sword leapt from its sheath.

The lord of snows upreared his head; His mantle long and pale Upon the bitter blast was spread And hung o’er hill and dale. The world was blind, the boughs were bent, All ways and paths were wild: Then the veil of cloud apart was rent, And here was born a Child.

The ancient dome of heaven sheer Was pricked with distant light; A star came shining white and clear Alone above the night. In the dale of dark in that hour of birth One voice on a sudden sang: Then all the bells in Heaven and Earth Together at midnight rang.

Mary sang in this world below: They heard her song arise O’er mist and over mountain snow To the walls of Paradise, And the tongue of many bells was stirred in Heaven’s towers to ring When the voice of mortal maid was heard, That was mother of Heaven’s King.

Glad is the world and fair this night With stars about its head, And the hall is filled with laughter and light, And fires are burning red. The bells of Paradise now ring With bells of Christendom, And Gloria, Gloria we will sing That God on earth is come.

[okno-a-stul]

Velká Bystřice, 1. 1. 2025

[okno-a-stul]

[okno-a-stul]

IV.

Černý myslivec chodí sám – přesněji, jezdí sám na černém horském kole. Dole pod kopci ho nikdy neviděla ani v hospodě, pro rohlíky do Jednoty taky nechodí, natož do kostela. S. je obezřetná, většinou se vyhýbá cestám a dává pozor, aby ze svých úkrytů viděla co nejvíce a sama byla vidět co nejméně. Kdo by jí teď vyčítal neopatrnost, nebyl by tak docela v právu. Bukové koruny se dál s praskotem ohýbají ve větru a nad nimi plují mraky a vrány. Les se tu zvolna zvedá do kopce, jediná generace smrků, v přesných rozestupech seřazená jako na porážku. A tam, na horní cestě, Černý myslivec zírá, až S. musí sklopit oči. Srdce jí tluče až v krku, ale dodá si odvahy: Nečum, nebo pustím psy, plivne po něm zostra. Pozdě si uvědomí, že velký dojem neudělala, vždyť Černý myslivec vidí jen psy viditelné, a takových tu není mnoho. Malý černý psík s netopýříma očkama zatím jen ledabyle očichává uhašené ohniště. Co teď? Než však S. stačí vymyslet účinnější hrozbu, stane se, čeho se bála. Černý myslivec sedá na své horské kolo s dvěma plášti širokými a odolnými a cesta necesta, vrhá se dolů z kopce. Vidí ji a chce ji, právě na takovou příležitost čekal a snad se na ni taky dlouho připravoval. Tady mu v žádném hustníku nezmizí, na žádný strom nevyšplhá, lidí se nedovolá.

Psíci se rozštěkají a už by byli vyrazili do útoku, ale S. hvízdne a couvá od ohniště k prameni, Honem ke mně a tady kousek do kopce s mechovými kameny, ty pohladíme a přeskočíme, ale Černý myslivec si vyláme zuby. Dají se do běhu, ešus a čaj zůstanou ležet v ohništi, horské kolo je čím dál blíž a hlasitě drtí suché větve. Černý psík běží napřed a mává ocasem, jak vybírá nejlepší cestu pro lidské nohy a nejhorší pro kola Černého myslivce, bílý pes toho moc nezmůže, ale statečně vede zadní voj jako rytíř Roland. S. zatím horečně uvažuje, co následuje za lesem mechových kamenů, ale vzápětí s mrazením uznává, že těžko získá náskok dostatečný na to, aby někde nepozorovaně zmizela mezi mladými smrčky. A k lidem je odtud kilometry daleko – jsou v samém středu lesa. Kéž by aspoň dlouhodechý roh Olifant měli! To by si hebký pes kdovíkde i každý hrobník i všichni v císařských stanech naráz řekli: S. a psíci se tam bijí. Jestli nás volají, velikou mají tíseň. Jenomže vtom Černý myslivec udělal, co dělat neměl. Měl podobné, ale vítězoslavné myšlenky a nahlas, pěkně do rytmu, jak se opíral do pedálů, řekl Celý den troubí třeba pro zajíce! Žertuje nejspíš z pouhé kratochvíle.[1]

Zpoza mechového kamene rázem vyskočil bílý zajíc – právě před Černým myslivcem – a svýma silnýma zadníma nohama mu do výpletu kola poslal pár klacíků. To nebude Roland, komu se spánky rozskočí a proud jasné krve z úst poteče! prohlásí zajíc, jak se Černý myslivec láme o kameny, na kterých – ouha! – náhle chybí měkký mech.

I ve větrném kvílení S. uslyšela, jak se ten, co už jí dýchal na záda, s rachotem kácí, v černém kole to praská a praská to i v černé lebce. Ještě si ale nedovolila ohlédnout a běžela dál, dokud si nebyla jistá, že se Černý myslivec ze svého pádu jen tak nezvedne. Teprve pak se zastavila, píchavým bokem opřená o kmen smrku. Byla dost daleko, takže stav Černého myslivce nemohla nijak posoudit, a jestli bude třeba volat k němu hrobníka, už musí rozhodnout jiní. Teprve teď však uviděla, jak v těsném závěsu za bílým psem hopká bílý zajíc a celý svítí v modré večerní hodině, která nastala. Bez povšimnutí ji minul, jediným mohutným skokem přeletěl přes jednookého psíka a než stačila S. vykřiknout Opovaž se!, oba zmizeli v nízké smrčině, která by se bývala stala jejím zoufalým úkrytem, nebýt myslivcovy kolize.

Hustník se však rozvlnil pohyby, které by se jen stěží daly připsat zajíci a psíkovi skoro stejně velkému. Než se S. nadála, z černočerné tmy smrkového podrostu se vynořila nejprve žena-poustevnice a zpod jejího pláště bílý zajíc, černý psíček a nakonec hebký, mrštný pes. S. ovanula omamná vůně pryskyřice. Vítr se utišil a na západním nebi zasvítil Jupiter.

Tak ty jsi tu, Melangell! Svatá Melangell a ty, můj nejhebčí pse! vydechla S. a svezla se zády po smrkovém kmeni, ještě celá zpocená a slabá v kolenou. Melangell si s šibalským úsměvem přidřepla a drbala psy za ušima. A kdepak bych byla, když se tu loví škodná. Broky bloudí lesem, člověk má co dělat. Odpoledne tu málem střelili jednoho lampasáka, věřila bys tomu? Dáme si čaj?

Melangell je drobná, trochu šlachovitá žena s irskými kořeny a drží patronát nad drobnou lovnou zvěří, zvlášť zajíci. V sedmém nebo osmém století – snad skutečně za dob bitvy v Ronceveaux – utekla, coby princezna, z Irska do Walesu a stala se lesní poustevnicí. Provází ji vyprávění navlas podobné tomu prokopskému nebo ivanskému, šlechticem štvaný zajíc najde úkryt v záhybech ženina šatu, ale poustevnice je odhalena. Záhy nabízený sňatek – je oslnivá, celá cosi vyzařuje – odmítá, ale nedočká se násilné odplaty, nestane se mučednicí. Naopak, darem dostává půdu v údolí Tannat uprostřed lesů pro sebe a malou řeholní komunitu. Místo bezpečí, útočiště pro pronásledované. Dodnes tam stojí jí zasvěcený kostelík. Od své smrti uprostřed velšských lesů je ale Melangell doma v každém lese a kromě zajíců chová zvláštní city i k dívkám, na které mají políčeno Černí myslivci. I nad těmi drží patronát, aby mohly chodit po lesích, jak se jim zlíbí.

[1] obě kurzivy in 1986 Pelán: Píseň o Rolandovi, str. 98

[okno-a-stul]

III.

Studánku hlídají dvě žáby, které teď spí hlubokým zimním spánkem, z trubky crčí voda a pohlcuje všechny okolní zvuky. Budiž, řekne S. nahlas, tady počkáme. Jak to bude s čajem? Bude lépe na sebe upozornit, vyslat do mlhy pach dýmu a záblesk světla v přibývajícím šeru, nebo zůstat beze stopy, zalehnout do potočního koryta? S. je unavená a ráda by trochu tepla a světla, byť les tu povážlivě řídne – není to jen černá zvěř, která se houfuje pod bílými praporci, jsou to i smrky, bledé opadané kostřičky. Udělám ohýnek a hebký pes zavětří, že na něj čekáme podle domluvy, rozhodla nakonec a hmátla do brašny pro ešus, sirky a pár listů starých novin na podpal. Dva psíci si způsobně dřepli na stráž.

S. rozfoukává oheň v kamenném kruhu. Jak plameny pronikají trámovím hraničky a mlha se vine holými korunami, S. si začne říkat báseň.

            Naplněna mlhou             zahrada celou noc je jak sad             a za ním             v lesomlze za plotem             hlas kukačky             jakoby za stále utichajícím – neuticháním                         ve vzdáleném otci-národě                                                 dlouho                                                 dávno                         byl můj otec             (v zástupu – shlukujícím se                         v chorovod – zpěvem)

Chorovod, chorovod, chorovod, opakují psíci a dávají se do nesmělého tance. Lesomlze, neuticháním, opakuje S. a hořící dřevo praská do rytmu. S. ví, že říkat básně, to oheň povzbuzuje lépe než dmychadlo, ale říká je i bez toho. Teď do plamenů zavěšuje ešus plný chladné zimní vody, pikslu s čajem už si položila na stranu.

            bohooheň!,

pokračuje.

                                   – toto čisté pole             vše vydává sebou (i sloupy telegrafní i vítr)             i body dalekých mlýnů: stále více – jakoby ze             světa vezdejšího – jakoby ne v bdění se vzdalující                                                                        ó to všechno             jsou jiskry nepřerušující plamen ohně                                                                        ne-vesmírného)

a oheň vysoko plápolá, až se v něm ešus ztrácí. Hebký pes zdáli uvidí, že se u studánky vaří čaj, lovci se ohni obloukem vyhnou. Jak tak oheň, bohooheň hoří, aniž by zbytečně doutnal, světla přibývá. Mlha se rozplývá, podiví se S. a už neřekne: náhle objevuji podobenství mlhy, verš, který jí přijde na mysl. Nasype do hrnce hrst čajových lístků a pomyslí si:

            a co dělá v lese?             šustí jak snítka… ne, bezúčelněj snítky             i méně je příčinou             než vítr…

Vtom psi zavětří a napřímí se, oběhnou ohniště tam a nazpět, protože mlha se dá náhle do pohybu. Zvedl se vítr, až bukové kmeny zapraštěly, plameny začaly lapat a kácet se, lesem prošlo světlo. S. vyskočí, aby ji oheň neožehl, ale při tom převrhne ešus a oheň se syčením hasne. Achne, achne! Tiše, tiše! Volá na psy, kteří se leknutím rozštěkali. Za pár okamžiků je mlha nadobro rozfoukaná, jen koruny dál povlávají ve větru, a když S. vzhlédne, vidí, jak se po nebi ženou rychlé zimní mraky a pod nimi kloužou na větrných vlnách vrány. Oheň je nadobro uhašený, z čaje nic nebude. S. se rozhlíží dokola a vůbec si není jistá, jestli to celé nezpůsobila svým říkáním. Vidí teď daleko do lesa, ale hebký pes nikde. Při všem tom praskání, říkání a teď i větrném povyku si nevzpomíná, jestli se mezi zvuky nepřimísil i výstřel z pušky. Ustaraně se obrátí k psíkům, ale ti jen bezradně věší ocasy.

S. stojí nad zpřevraceným ohništěm a vítr jí cuchá tmavé vlasy, když černý pes zachroptí. Chce štěknout, ale v poslední chvíli naprázdno polkne. Jak se po něm S. otočí, uvidí, co by jí v mlze zůstalo ukryté – a především, komu by v mlze zůstala ukrytá ona. Na štěrkové cestě v kopci stojí Černý myslivec a civí přímo na ni.

(Z básní Gennadije Ajgiho: V mlze, Ticho, Pole: vyvrcholení zimy. Vyšlo ve Světové literatuře 1/91)

[okno-a-stul]

23. 12. objeveno docela nové, hebké, užuž houstnocí místo v lese. Buď člověk odbočí zprudka nahoru po cestě, kterou jsme loni s tátou táhli stromek, nebo odbočí vlevo, když klesá z kopce od buku s ptačí budkou pod Žebrákem. Spousta jedlí, douglasky.