#tleskám si

[mikyranoutoftime]

Právě jsem si zavázal kravatu a myslím si že to je obdivuhodné

[dalsimoravskyblog]

tento týden jste neviděli v Ulici

Viděla jsem vše! Teď záleží na tom, kolik vám toho řeknu... Pojďme na to.

Anežku Klímovou při blokaci jatek zmlátili řezníci a zatkli policajti. Její rodiče začínají přemýšlet o tom, že je v Německu na výběrové elitní střední škole málo hlídaná. Yeah, no shit, Sherlock.

Prezident zubařské komory Igor se na hotelu při pracovní cestě do Brna pokusil políbit Blanku. Ta ho odmítla, ale z chodby to blbě viděla Vlastička a literally okamžitě po vstupu do kanceláře začala šířit drby o tom, že spolu Blanka a Igor něco mají. Tleskám scénáristům za tak dokonalou strážkyni patriarchátu. Čistá práce.

Supermatka Žofie ve své pokračující válce proti spolužákovi své desetileté dcery přišla do školy dramaticky roztrhat psaníčko, co si ty dvě malé děti poslaly, a před celou školou řvala na Vojtu, že její dcera se nebude tahat s klukem z děcáku. Doufám, že ji Vojtovi rodiče rozdrtí na nanočástice.

Bára Jordánová víceméně omylem zalo��ila sociální podnikání a snaží se najmout hendikepované. Girlies, bylo bolestivé to sledovat. Jako asi chvályhodné, ale mohli na to vzít aspoň opravdu hendikepované herce, aby ty puns o vozíčkářích měly nějakou váhu.

Řeknu víc, až budu vědět víc. Možná. Uvidíme se zase za týden.

[opily-zajic]

Na autorské čtení přicházím pozdě a na poslední chvíli. Přichází dvě postarší dámy, jímž uvolňuji cestu. Posouvám se o dvě místa, aby mohly sedět vedle sebe, a zničehonic se objevuji vedle temné siluety muže. Usmějeme se na sebe a čekáme na příchod autorky.

Nezvládnu jej rozpoznat. V periferním zraku si všímám jeho dlouhých končetin a drahých hodinek s koženým řem��nkem, zbytek je schován v temnotě sálu. Před námi sedí vysoký muž, přes kterého oba nevidíme, a tak se musíme nahýbat. Narážíme do sebe rameny a koleny a s úsměvy a tichým šepotem si vyměňujeme omluvy. Po několika naraženích už vzájemným dotekům nevěnujeme pozornost.

Kdykoliv se na pódiu stane něco důležitého, tak na sobě cítím jeho pohled. Pozoruje každou mou reakci. Směju se, mračím? Napodobuje mě. Ví, kdy se na mě otočit, že svými grimasami na všechno nabízím svůj názor. Kouká se na mě často, netají se tím, musí vědět, že jsem si toho vědoma. Já na něj však nepohlédnu; nechci jej spatřit a zbytečně si to všechno kazit. Raději se vyžívám ve své představě o něm. Dovoluji, aby mi všudypřítomná tma nalhávala a zkreslovala mé představy. Nechávám se inspirovat jeho mladickými pohyby a hluboce znícím smíchem.

Ponořuji se nejenom do příběhu, který nahlas čte autor, ale také do toho svého, který si v obrazech promítám v hlavě. Dvůr divadla, sklenice červeného vína, večerní chlad a smích. Stejně mám celý den chuť na víno, tak proč si ho nedát tady, proč ne třeba s ním? Poslouchám čtení a kontempluji, kdo z nás dostane odvahu a osloví toho druhého. Třeba to bude on a nebudu si dneska muset to víno platit. Kouknu na jeho hodinky. Přemýšlím nad tím, co asi dělá, kým je. Z jeho oblečení a pohybů nezvládám nic vyčíst. Zvládli bychom se bavit o literatuře? Čte autorku, která nám teď předčítá? Co tady dělá a co si asi myslí, že tady dělám já?

Stále na mě kouká, já ustavičně předstírám, že si ho nevšímám. Nechci ho zaregistrovat. Reagovat na něj. Oplatit mu pohled. Kdybych to udělala, tak se všechny obrazy rozpadnou. Všechno, co v periferním pohledu jen odhaduji - buclatý nos, šediny, díra na košili - se může stát vmžiku pravdou. Možná ten nos takový doopravdy nemá, možná je díra pouhým stínem a šediny pouhým odleskem reflektoru. Je tma, nic není jisté, tahle situace je otevřeným prostranstvím pro mé nevyvratitelné hypotézy. Tenhle chlap vedle mě může být úplně kýmkoliv. Je v mezičase a meziprostoru. A třeba se právě nacházím v tom vesmíru, v tom času a v té alternativní realitě, kde mě dnes večer pozve na víno.

Tleskáme. Oba stejně dlouho, jako kdybychom se na délce potlesku domluvili.

Je čas.

Prohlédnu si ho na světle ���

A všechno to vmžiku zmizí.

"Mějte se, na shledanou," usměju se mile a odcházím. Buclatý nos, šediny. Mezi námi stojí nejméně patnáct let. Mé představy o něm vmžiku zmizí. Ale aspoň ten milý úsměv mu zůstal. A díra v košili se světlem zašila.

Ztrácím se v davu a všichni opouštíme sál. Na chvíli ho ztrácím. Při odchodu ho spatřím v odraze skleněných dveří. Jsem jediná, která míří těmito dveřmi. A on vyráží za mnou. Odhodlaně, jasně, připraven vyrazit mým směrem. V hlavě spatřím všechny ty obrazy, ten dvůr, víno, chlad, smích – naše pohledy se střetnou. Bod zlomu. Zničehonic se otáčí a míří na druhou stranu. V odraze dveří vidím jeho záda mizející v druhých dveřích.

Možná mu jen stačilo, aby si mě pořádně prohlédnul na světle –

A všechno vmžiku zmizelo i u něj.

[terezafabi]

16.2.2023 Den 20. 

Ráno naše krize kulminuje. Děti křičí od chvíle, co prolouply oči a vrcholí to hádkou o nočník. Oba potřebují kakat teď hned. Sofiina volba. Jako ve většině krizí mám pocit, že už to šílenější být nemůže, a hlavně, že to nikdy neskončí. Že budu navždy uvězněná v tomhle křiku, v téhle emoci, v tomhle zamrznutí. A jako vždy, nakonec se to nějak přežene, nějak se z toho dostaneme, a nakonec sbírám i sílu na další balení na výlet. Děti se oklepou velmi rychle, jen já nějak nemám chuť ani na palačinky, které dělám k snídani. No. Všechno zlé necháváme za sebou a vyrážíme do Palmitos parku, což má být nějaká supr trupr zoo v kopcích relativně blízko nás. Nemám příliš velká očekávání, hlavně chci, aby se to líbilo dětem, a aby ťapaly samy. K parku se blížíme úzkou uličkou, která vede roklí. Všude kolem nás jsou vysoké skály, kaňony, připomíná mi to Ameriku, ve které jsem teda nikdy nebyla. Proti nám pořád potkáváme taxíky, přemítáme, na jakou turistickou atrakci jsme se to vypravili. Po cestě se ztratí signál a není ani v celém parku, což kvituje Honza - skoro 4 hodiny bez internetu evidentně nebyl velmi dlouho a je to pro něj velký zážitek! Po zaplacení solidního vstupného se nám ale otevřou brány zelené oázy a děti jsou nadšené. Mně je tedy celou návštěvu neskutečná zima - ač obvykle s sebou mám pro všechny členy rodiny aspoń dvě další vrstvy, sem jsem z nějakého důvodu nevzala vůbec nic navíc, a tudíž celý park procházím jen v tričku a kraťasech (Honza odhaduje, že je tak 14 stupňů). Nejlíp oblečený je Jindra, který si dnes vybral oblečení sám, a protože předpokládal, že pojedeme do hor (kam jsme nejeli), vzal si mikinu a tepláky. Šikulka. Heduška bohužel ode mě schytala sukni, tak jí aspoň zahříváme ručníkem, který jsem vyštrachala na dně batohu. Park je vystavený v kopci a cesta vede kolem ještěrů, surikat, želv, spousty ptáků, no je tu toho hodně. Cestičky lemují palmy, kaktusy a vodopády, fakt to je moc hezké. Cestou k největší atrakci - delfínům - s Honzou diskutujeme nad tím, jestli jsou zoo a tyhle parky dobrá věc, nebo špatná věc, nebo jaká je to věc, ovšem vše za nás vyřeší delfíní představení. Protože je to prostě boží! Čtyři delfíni, tři cvičitelé, celé vystoupení trvá půl hodiny a my fakt celou tu půl hodinu koukáme, tleskáme, smějeme se a celou dobu dokonce i Heduška u mě na klíně, prostě neskutečný. Já nevím vůbec nic o delfínech, ale tihle vypadají, že je to fakt baví! Delfíni dělají salta, skáčou pět metrů do výšky, ošetřovatelé dělají salta poté, co je delfíni vyhoděj z vody! No hustý. Možná je to úplně standardní delfíní show (ale i kdyby), my jsme prostě všichni unešení:) A druhá nejvíc super věc je motýlí expozice, protože to je jediná uzavřená VYHŘÍVANÁ expozice a motýli tam lítají volně mezi námi. Konečně trochu rozmrzám. Ještě jedna legrácka - na celém ostrově, když si objednám velké pivo, přinesou mi 0,4. S touhle zkušeností si objednávám velké i zde a dostanu litrový kelímek! Ten držím v ruce snad poprvé v životě. Do téhle zimy ideál:) Dětem ještě kupujeme sladký popcorn, no spokojenost největší. Doma Honza udělá obědovečeři, já vydechnu, a když bere děti k bazénu, zatímco jdu nakoupit, říkám si, že je krize možná opravdu zažehnaná. P.S. Stejně jsme si ale dneska poprvé nahlas řekli, že příště už s nima jedeme max na 14 dnů a tím to hasne:D Tak jsem zvědavá, co budeme říkat na konci.

[pampelisinka]

Chce být pro něj výjimečná a proto se snaží co nejvíc přiblížit dobové módě a vzhledu, používat fráze co v poslední době slyšela, ale sama jim moc ani nerozumí a to vše za cenu toho, že v téhle snaze o něj zcela ztratí samu sebe.

[nedavam-smysl]

Je úsměvný si číst ty starý myšlenky, co jsem sem házela. A jaký blbosti jsem vlastně občas řešila. A zároveň s čím, jsem se dokázala popasovat. Směju se sama sobě a zároveň si tleskám. Všechno je úplně jinak. Moje mladší já by nevěřilo, jak do sebe po pár letech všechno krásně zapadlo jako nějaký puzzle. Všechno si sedlo. Jak kdyby se mi podařilo vyndat ježka z klece. Ježek je volný! Může se po těch kovovejch bodlinách odkutálet do světa. Furt jsou chvíle, kdy je to žití blbý, divný a nepříjemný. Ale žití v přítomnosti (+ v mojí vlastní samotě a přítomnosti) je o poznání příjemnější, než bývalo kdysi. Už neházim emocionální sračky na internet, ale píšu si je do sešitu. Trochu se mi ale po tomhle koši s emocionálníma sračkama zastesklo. Ono totiž už není všechno tak v prdeli jako bylo kdysi. Tak možná, že fakt začnu psát konečně o hezkejch věcech)

[zaseaz]

DEN 6.

Pod Meluzínou | 07:04

Je hnusně. Mlha a zima (čtenář si už zvyká, že?). Nechce se mi ze spacáku. A tak přemýšlím nad mým zjištěním, že vosy taky chodí spát. Když byla tma, byly potichu. Když se začalo rozednívat, začaly bzučet. Balím, tohle se už nedá vydržet.

Na Vrchu (962) | 10:34

Šmaruju si to hvozdy a mírně poprchává. Pak zase hodně. A pak zase málo. Protože nechci asfalt, razím si cestu bahnem a močály. Doprdele uuuž! Tohle je LÉTO?!

Kovářská | 12:19

Mám hlad. Chvilku neprší. Můžu si dovolit hledat restauraci, kde bych si odpočinul a najedl se. Všehovšudy tu ale nacházím jen jednu otevřenou. Zbytek vypadá, že majitelé zavřeli už před 40 lety. Tohle je fakt dekadentní město. Naštěstí tady mají obchod s potravinami. Jdu k Vietnamcům a kupuju jarní salát a rohlíky. Na autobusové zastávce bez lavice sedím na zemi a obědvám jako král, zase hrozně chčije.

Kovářská | 13:31

Už toho mám dost. Předpověd hlásí, že vlastně ani neví, jestli bude bouřit, nebo hrozně silně deštit nebo jen střídavě otravovat. Potřebuju kafe a posedět v suchu. A pomůže mi místní kavárnička. V tomto městě odpohledu zjevení. Milá paní, dobrý etiopský kafe, výborný zákusek. Nabíjím mobil, koukám z okna a čekám, až to přejde. Čas ubíhá.

Kovářská | 14:33

„To dneska nepřestane, panáčku,“ ničí mě paní kavárnice. Tohle je tu pořád, to nepřejde. „Prý až večer,“ odpovídám. „To byste tu ale vystál důlek!“ směje se paní. Mě do smíchu nebere. Není už na co čekat. Zabírám v malé kavárničce leda tak místo. Přebíhám opět k Vietnamcům a doplňuji vodu. Teď podle předpovědi bude lejt do půlnoci... tohle prostě nedám. Nálada na bodu 0. Prohrávám boj s hlavou, googlím postele v okolí Měděnce, kam chci aspoň dojít. Vyvolávám 2 z nich. Jeden má volno až zítra, druhý mi hlásí: „Pokud voláte kvůli pokoji, tak se ani nenamáhejte, nějaký volný máme až za 2 měsíce.“ Jsem potichu. V tu ránu utichá i déšť. Vyrážím.

Měděnec | 15:50

NEPRŠÍ. Nevím, jak je to možné. Dle předpovědi má být nesnesitelně mokro. Jsem v Měděnci, další díře po granátu. Nemám čas, musím najít nocleh a tady to nebude.

Asfalt za Měděncem | 16:32

Strašné. Odporné. Tohle je nějaký omyl Klubu českých turistů při značení červené stezky?! Proč si na dálkovce neodrovnat všechny klouby v těle zrovna tady a teď. Furt mudruju, přesto mám velké tempo. Nechci zmoknout a chci dojít do přístřešku ve Farském lese. Prý je tam altán u nějakého domu. Cesta daleká a bolavá.

Farský les | 19:11

Nohy na kvadrát. Dnes dávám osobáček 29 km. Z toho posledních 10 po trvdém povrchu s těžkým báglem. Ničivá koncovka. Pak další kroky polorozbitou cestou až do dřevěného altánku. Nachází se v hustém lese. Na takové menší mýtině. U staré železniční zastávky, dalšího podivného domku naproti a hlavně HNED VEDLE strašidelně vypadající sto let staré vily. Vládne tu ticho a takové divné napětí. „Měl jsem jít spát na tu Jelení horu. Ale když ona má přijít zase bouřka a lézt na nevjvyšší bod v okolí? No nevím. Ono je to asi jedno, jestli mě zabije blesk nebo nějaký bubák v tom baráku,“ mluvím sám se sebou. Koukám při tom do oken domu bez záclon. Barák má na sobě solární panely, protože tu není přívod proudu. U stodoly hromady uhlí. Na oknech květiny. Vypadá to celé podivně. Nejsem autista, ale nesnesu pocit, že na mě někdo z toho baráku bude čumět. Jsem nesebejistý, tuším pouze jedno jediné řešení. Zeklepat tam a zjistit, co se děje. Nervózně konám. Za dveřmi se ozývá hluboká ozvěna……..(??). To odpovídá tomu bizáru. Určitě tam je vstup do podsvětí! Nikdo neotvírá. Začínám proto šmejdit a koukat do oken. Nikde nikdo. Jen židle, nějaký chlast, rozepnutý spacák na posteli, pár knížek na nočním stolku. Dobrý, bubák bude v Chorvatsku, jsem klidný. Jsem tu sám. Tak dobrou.

Farský les | 02:34

„Grrhhaaaawhuua!“ ozývá se zvuk kousek odemě. „?! Co to kurva…?“ hrkne ve mně. To se mi asi zdálo. „Breeeegghhhhwhuuaaa!!!“ ozve se zase nějaký neidentifikovatelný ale odporný zvuk. Na poli nebo v houštině za altánkem je asi nějaké zvíře a něco se mu nelíbí. Nepoznám ten zvuk, ale zní to jako ten domnělý bubák, co žije v tom baráku. Vyndávám proto ruce ze spacáku a tleskám mu za tento výborný výkon, kterým mě donutil se málem posrat. Dělám hluk a věřím, že odejte. „Grhhr,“ ozve se ještě jednou, jako by si uraženě odplivl. Je klid, vidím Velký vůz.

[kocourmokroocko]

Poučení z tohodle prosimvás kdyžtak neni, že se máte přeučovat těky, pokud máte těky. To byl můj záhon zbytečnýho úzkostnýho salátu, do kterýho má veřejnost zakázáno rejdit. Ale pokud někdo kolem vás bude dělat náhodný zvuky, gesta nebo pohyby, co nejsou roztomilý, hustý ani tematický, a nevíte proč, je dost možný, že jsou prostě... užitečný pro toho člověka. A to jakože asi stačí. Protože přeučovat se ty těky, když fungujou a nikomu neškoděj, je většinou spíš tak jako kontraproduktivní a zbytečný a zatěžující, a může to bejt mentálně trochu moc peněz za málo muziky (jsem zjistila, ahoj). :')

Já se chtěla specificky přeučit drásání si krku nehty, když se stydím nebo jsem nervózní. A teď to nejenže stejně pořád občas dělám, ale k tomu tleskám. Jára Cimrman, průkopník slepých uliček a objevitel nepoužitelného, brečí závistí, když zří můj životopis.

Já: "Ha! Přeučila jsem se většinu nápadnejch autistiš těků na trochu míň nápadný těky! Už nemusim bejt nervózní v hodinách!"

Já, později: *bezděčně myslí na něco nepříjemnýho*

Já: *zastydí se, ale pak se náhle přestane stydět, takže je to dobrý, jedeme dál*

Člověk: "Hele, víš, že občas jen tak jakože... náhodně tleskneš? Jakože prostě jednou, jen tak"

Já: "..."

Já: "Lítaj kolem mě ty samý mouchy, co kolem Moru zvaného Dobyvatel, prvního jezdce apokalypsy, víš"

Každopádně jsem se dozvěděl, že tleskám, abych zarazil pocity studu, a jak se dnes máte vy

[nasecokolada]

Kolem moře vln

Můj milý Knoflíčku, ať již jsi děním každodenním rozpletená, anebo naopak popletená v klubíčku, dějová linie tohohle příběhu je dosti propletená, přečti si proto prosím o nás následující básničku:

V pátek jsi mi napsala, že se ve středu uvidíme, a já teprve v neděli pochopil, že se tím vším konečně začíná život, že mezitím, co jsme si mysleli, že se nic neděje, a že nic, tu nic, kde nic není, všechno se změnilo, a co změnit se nestihlo, to průběžně nyní ještě se mění.

V pátek jsi mi napsala, že se ve středu uvidíme, mám těšení se z potěšení, a proto za pět nocí, za pět dní, brzy navi po poledni, a příště pak třeba po setmění protáhneme to zítřejší dneska až do rozednění. Tleskám. Nám. Ňam. Ňam. Ňam.

Představa hezká vezdejší, hezčejší než nejhezčejší, jak hrajeme své životní role - - střídavě,

Já dolenahoře, Ty nahoředole, no právě, Stále v jednom kole. Otáčíme kolem. A kolem nás moře vln.

Střídavě úplně prázdni, jako dva bizárblázni. Od úplňku do novu a nanovo odznovu.

Ciť ji jak nejlépe umíš, psychologii chaosu žití, jak vlní se mořebití a luna otáčí kolem v nás,

střídavě úplně plností plni, Ty plna toho i já pln všeho, Ty plna mě i já Tě pln. Vlní se mořebití okolo nás a kolem nás moře vln.

Kdysi jsem o téhle chvíli napsal fragment své snad nejnavibrovanější básničky, VZPOMÍNKY se jmenovala, vrací se mi tak nyní vzpomínky na Vzpomínky,

a přitom vzpomínky na naši minulost mezitím se vytrácí, což ovšem nevyvrací fakt, že jsem o téhle chvíli, kdy se konečně vše začne, napsal se svými spolupracovníky v hlavě před rokem něco pro sebe, ale hlavně pro Tebe.

A Ty? Tehdy? A tehdejší Ty nic. A já? Já včera, dnes i zítra, o nic víc.

Možná jsi ji považovala za celofán, staniol, čokovýplň, drobeček z jedniček a nul, anebo jsi ji mezi ostatními písmenky přehlédla, nebo někde na cesty půl, možná jsi ji jen ochutnala, a místo aby sis pochutnala, tak Ti tehdy nechutnala, anebo jsi možná kousek ukousla a zbytek ponechala na někdy, na někdy správné zítra. Na zítra.

Možná sis ponechala tajné zásoby své vůbec nejvzácnější esence na někdy, na někdy jindy, než na věčně odřeknuté právě teď a tady někdy nikdy, možná sis to ponechala na konečně správné zítra.

Nezlob se, že se zlobím. Ale ne, nemám zlost. Však Ti rozumím, že práce má přece přednost. Nezlob se, že zním poněkud nepochopitelně, smutnonaštvaně. To se tak stane, když se těšení promění ve zklamání. Obzvláště opakovaně. Opakovaně opakovaně.

A tak od čerstvě odvrácené odvrácenosti odvracíme všechny knoflíčky, co nám pod víčky, dosud nevyhasly, září, sotva se letos skončilo září, jen nadešel říjen, vyhlížíme ten nejpodzimnější společný podzim,

Věz, nebude letnější než naše nejletnější léta, bude ale jiný, jiný než cokoliv kdykoliv jiného předtím. Bude z nás. Bude hlasem z nás. A my budeme mít na sebe snád snáz i čas.

Naše vzdálená včera, jež zubem času ze své záře žel poněkud potemněla, přece jen splnila, co naše spoluminulost splnit měla, jen díky ní jsem Tě celou dobu tak chtěl, jak i Ty jsi chtěla mít krásnější bytí - prožívat, užívat, žít, zři, naše hvězda svítí, a teď ji jen polštářky prstů letmo pohladit, zachytit.

Naše vzdálená včera, přiblížila jsi tou Tvou předvíkendovou zprávou, naše dnešní zítra, na vzdálenost blíž než nejblíž, konečně se nám začíná život, o němž si ještě ani nesníš, i když spíš a sníš. Teď už smíš.

Střih. V pondělí jsi mi napsala, že se neuvidíme. Střih. Škoda, že jsem nás zase nestih... Střih. Střih. Střih.

A za půl hodiny je středa. A na místo společného oběda, oko na oko, oko na ret, ret na ret, ret na oko, nepokojný pokoj.

A na místo společného oběda, kdy vyprávěl bych Ti pravdou psané příběhy z posledních podivných let, opět nazpět spolu sami, teď kouříme kouř ve stínu svých hořících předpůlnočních cigaret. A venku napad’ předloňský sníh.

[nosvemeste]

Vášnivě aneb Designblok 2020

Bylo, nebylo, bude, nebude. Začátek jak z pohádek, pro letošní ročník Designbloku zněl až hororově. Zvítězil design a zdravý rozum a unikátní prostory Gabriel Loci v Holečkově ulici se otevřely návštěvníkům. Spletiště chodeb a zákoutí mě chvíli mátlo, a pak mi to došlo. Tématem aktuálního Designbloku je přeci Vášeň. Vášeň pro design, pro život.. a právě vášeň je potřeba pro hledání i objevování. Určitě jsem neviděla vše, ale zde je můj seznam 13 nej, které mě zaujaly:

Nejzelenější instalaci připravil Honza Plechač, auto hlavní Designérie. Jeho Eden/Ráj navazuje na rajskou zahradu, kterou jeptišky v tomto prostoru dříve měly. Tvoří jej 222 ks bíle natřených štaflí, skvěle sestavených do jakési tribuny. Štafle, jako něco velmi obyčejného, ale nikoliv přízemního, které mají umožnit až neuvěřitelný nadhled. „A právě nadhled je přesně to, co obecně naše společnost velmi potřebuje,“ okomentoval svou instalaci Honza. Skvělý je i fakt, že si štafle můžete koupit a přispět tak na centrum Paraple. @jan.plechac

Nejvypečenější Expozici má značka Yrnche. Nádherné barvy hranatých kabelek umístěné do pekárny nešly přehlédnout. Používají výhradně přírodně činěné usně (tj. bez chromu, jak jsem se dozvěděla) z ověřených zdrojů a nejvyšší kvality. Vše se vyrábí v České republice a vím také, že chleba a rohlíky z expozice skončí u jaků, které chová jedna známá Pavlínky Fričové, která stojí za touto krásnou značkou. O tom, že kabelky a chleba mají lecos společného, není pochyb. @yrnche_

Nejhravější Obyčejná parková lavička natřená na nepřehlédnutelnou oranžovou barvu a bílé tričko jako prostor pro vaši kreativitu. mmcité vyrábí městský mobiliář, dělá to už dlouho a skvěle. Venkovní instalací Bench press alias čerstvě natřeno – sedat, opět dokazuje svoji kreativitu a lásku k veřejnému prostoru. Kvalitní design nepatří do galerie, ale do života. @mmcite

Nejbarevnější Tahle holka se barev nebojí, a navíc to s nimi skvěle umí. Tereza Rosálie Kladošová vytvořila nádherné šaty, odepínací rukávy, vyšívané vesty a opět skvostné kabáty, vlastně malá umělecká díla. Všichni milujeme černou, ale pak ještě Sisters Rosalia Club! @terezarosaliekladosova

Nejklidnější V tichu je síla, hlásá značka Lappa a její jemně gradientové lapače hluku jsou toho důkazem. Akustické panely znám z nahrávacího studio a nápad použít je i v soukromém interiéru mě baví. Pohlcují ozvěnu a vnáší do interiéru barvy a emoce. Ne každý má rád záclony, ne každý sbírá obrazy. @lappastudio

Nejvariabilnější Tvar jednoduchý, materiál příjemný, váha lehká a kreativita nekonečná.  Odtud i název modulárního sedacího systému Infinite. Vytvořili jej Terezie Lexová a Štěpán Smetana, výroby prototypu se ujala Královehradecká firma Polstrin a já přeji ať se dostane do sériové výroby. @lexovasmetana

Nejpohádkovější Ačkoli šátky nenosím, tento si musím koupit, Tedy už déle než rok váhám který, protože jsou všechny krásné. Pověsím ho na zeď a možná si ho od té zdi občas půjčím a omotám kolem pasu. Stejně tak si mě omotala značka Silky gang, která ve své malé expozici vystavila na oltář krásné hedvábné šátky s potisky pohádek od českých designérů. Sedmero krkavců, Karkulka, Šípková Růženka, Alenka v říši divů.. Příběhy denního snění, které mě baví. @silkygang_stories

Nejzapletenější Mám ráda pohodlné gauče a přiznám se, že křeslo beru jako módní doplněk obývacího pokoje. Solitér, na který se ráda dívám, a nutně nepoužívám k sezení.  Tak mě oslovila křesla fur-niture Filipa MIrbauera a Michala Stracha a po přečtení jejich popisu ke kolekce vidím, že to cítíme stejně. @filip.mirbauer

Nejcitlivější Jedny z nekrásnějších českých výšivek má na svědomí knižní grafička Ivana Kocmanová. Cit po kompozici, barvy i zachycení okamžiku je nepřehlédnutelný. Baví mě její nová kolekce New Urban Tattoo - ručně vyšívané náramky nesoupeří s klasickým tetováním, ale jsou jeho novou luxusnější variantou, která nezpůsobuje bolest a není permanentní. Touha po dotyku víc než kdy dřív… @lifebybro

Nejstylovější Každá věc v této bíle natřené místnosti má své přesně určené místo, tak aby rozehrála ten správný dialog. S vámi i mezi sebou navzájem. Sára Matysová a Ihor Sabadosh, tvořící pod značkou IHOR, jdou do detailu. Barvami zářící, přesto nijak nepřehlušující místo, pro které jsou určeny. Stála bych a dívala se ještě dlouho.. @worldbyihor

Nejkřehčí je Marek Cpin coby ministr Vitra. Půjčuji si jeho vtipný komentář k expozici ve staré knihovně, kam tento talentovaný scénograf umístil výrobky značky VItra a galerie Křehký. Marek má velký cit pro krásu, tu která vás zastaví, okouzlí a nechá přemýšlet. Bravo! @marek_cpin

Nejzářivější je opět Lucie Koldová. Světlo má dané ve jménu a není divu, že to s ním tak skvěle umí. Její cestu po boku známé značky Brokis mapuje stejnojmenná instalace ze svítidel Muffin, kterým už je 10 let. Čas letí, ale nadčasový design nestárne. A Lucka mimochodem také. @luciekoldova

Nejminimalističtější Zaujala mě monochromatická instalace a dovnitř vtáhla zvědavost. Mám ráda porcelán a značku Rudolf Kämpf se přiznám, jsem do té doby neznala. Také mám ráda kávu, v přípravě french press nebo dripper ,a tak tleskám minimalistické variabilní kolekci SOLO designérů Antonína Tomáška a Davida Síly. www.rudolfkampf.cz

[violetwonder]

Zatím mi přijde, že jsem zklamala ve všem, v čem jsem mohla.

- Honba za titulem? Skončilas dřív, než přišlo na opravdový boj. Nebyl by z tebe dobrý válečník.

- Cesta k lepší figuře? Ale zlato! Tu čokoládu miluješ a cvičení ti vydrží tak týden. Vždyť víš, že tvá pevná vůle je stejně pevná jako guma na vytahanejch trenkách strýčka Sama. 

- Udržení přátelstvích? “Nejradši jsem sama -buu,” ... slova za který se schováváš, protože víš, že je s tebou k nevydržení. Nejsi tak vtipná, jak si myslíš a stejně se před ostatníma zavřeš ... vlastně si za to můžeš sama.

- A co ten tvůj milovanej koníček? Fotíš, jen když musíš. Kašleš na to jak nejvíc jde a do školy skoro nechodíš! Zkus se sakra probrat!

- Vášeň do psaní tvých milovaných BL příběhů? Není. Vyschla si! Moc dlouho ti to taky nevydrželo a co si budeme, moc jsi toho nenapsala! Prý “spisovatelka”. Máš tolik neforemných splácanin a nic s nimi neděláš a přitom ti říkají, že máš potenciál. Tak co s tím provedeš?

- Malba a ty tvoje čmáranice, kde je jim konec? Toho vlka vídáš denně a ještě jsi ho nedodělala. Děláš si srandu? Rok a půl pryč a ještě není u svých majitelů? Bože, na tebe je teda spolehnutí. O dalších tvých pracích ani nemluví, máš toho v hlavě tolik, ale nic! Skutek utekl!

 ...

- A probůh co je tohle? Jediná věc ve který se úspěšně nimráš je sebelítost. Gratuluji! Tleskám! Stojí i poslední řada! ... Holka, co se dát do kupy? Zvednout zadek z tý židle, dát sluchátka do uší a jít si zacvičit, co? Trocha erdonfinů a budeš správně unavená. Přestaneš myslet na kraviny a něco se sebou začneš dělat. I první krok je cesta ku předu. Tak šup!

.....

Už to hraničí se schizofrenií... ale, co! Občas bych brala, kdybych si dokázala nafackovat sama...Ale vážně...musím se dát trochu do kupy ... a sorry, že to tu visí, ale ... ale třeba mě to trochu popožene ... nebo třeba i dost!

[treba-neco-napise]

se vším řečeným souhlasím a rád bych dodal, že je to skvěle napsaná romance a to skoro bez dialogů a smáčknutá do míň než pěti minut. tvůrcům tleskám a dementi v komentářích videa si můžou... ozdobit perník. tak.

takhle prolejzám internet po zhlédnutí teplé norské reklamy se santou a-

růže jsou rudé,

v reklamě se vykousli pepa a jeník,

[fortunetellersdilettante]

Jsem rap na tebe opravdu rychle. Chci si užít luxus podobných, protože se navzájem nepoznávám. Hol 'up Lotosový květ bomba, světluška Když jsem nízký, vzala mě vysoko Mohu vás naučit všechny zvuky lásky Květinová bomba, nech mě hádat tvou oblíbenou vůni A máš tu bombu, jo, snažím se tě odpálit Žádné neúctivé dítě, jen se pokusím tě rozesmát Pokuste se udržet mou duši nahoru, proto ji položím dolů Pokuste se udržet své nálady, lil vodku cokoli Trvalo tě navždy, abyste se oblékli, uznávám vaše úsilí Tleskám za ni, zaslouží si potlesk Shawty tvrdě pracuje, zaslouží si toho Vuittona Shawty, kde tvůj obušek, závodící v mé mysli jako Slyšela, že mám tu práci, slyšela jsem, že byla ve stávce Chtěl jsem říct, že jsem si přečetl tvou mysl, byla na nich první dolary Karamel macchiatos, když se shawty pustí do práce Mohu být vaším přítelem být vaše nigga nebo přítel s výhodami Já jen zkusím práci, že jo, zkusí jen zkusit nervy Jsem jen tryna číst vaši mysl, jsem jen tryna krmit vás moje Jen se snažím ti dát světlo, prostě tě nechají slepou Žijeme ve fantazii Cítím to, když se mnou tančíš Je to pocit, že musíte být Má paní, moje dítě, jo Nevidíš Mluvím o věčnosti Řekni mi, že bys chtěl být Má paní, moje dítě

[autoring]

Neznalému člověku může i nejnovější Mercedes-Benz třídy G připadat jako překvapivě dobře zachovalý veterán. Tedy pokud se nepodívá do interiéru. Mercedes-Benz se totiž i v nové generaci rozhodl vyslyšet přání zákazníků a zachoval co nejvíce z původního modelu, jenž se vyráběl téměř 40 let. My jsme teď v testu vyzkoušeli géčko s novým naftovým šestiválcem 350 d.

Retro jako blázen

Géčko je legenda a Mercedes-Benz k tomu také tak přistupoval. Tvary auta zachoval, jen ho pro větší stabilitu rozšířil (o 6 centimetrů) a protáhl (+5 centimetrů). Stále jde o hranatou krabici s blinkry na vrcholu předních blatníků, klikami se samostatnými zámky, které musíte stisknout, abyste se vůbec dostali do internetu, ale i dalšími „retrodetaily“, odkazujícími na původně vojenský speciál.

Na rozdíl od prvně testovaného Mercedes-Benzu G 500 ale tento naftový nemá nášlapy, takže je do něj nastupování o něco složitější. Uvnitř se pak Němci rozhodli pro revoluci a modernu. Poznat je to ihned po otevření dveří. Géčko dostalo přístrojový štít tvořený dvěma širokými displeji, tedy řešení, s nímž poprvé přijela současná (ale už končící) třída S. A vlastně už i toto pojetí interiéru je dnes nemoderní, protože nejnovější mercedesy – od současné třídy A dál – mají opět modernější grafiku, ale i ovládání s novým touchpadem a hlavně chytrý systém MBUX. Výbavou nicméně (nejen) infotainment přetéká a i možnosti další příplatkové výbavy jsou obsáhlé. I v tom se dokážé třída G eSku v mnohém vyrovnat.

Mercedes-Benz si dal hodně záležet na tom, aby nové auto jako to původní vypadalo, ale přitom jezdilo moderně. Jízda je tak o poznání lepší. Velká péče byla nicméně věnována  zvukům. Typický je třeba zvuk zavírání dveří, kterými je třeba opravdu hodně praštit, anebo zvuk centrálního zamykání. To je hodně hlučné, dokonce až tak, že se někteří členové posádky mohou leknout. Zákazníci to tak ale chtěli a já tomu rozumím. Řešení klik, jenž je opravdu retro, si však vynutilo absenci bezklíčového přístupu, odemykat musíte tlačítkem na klíči. K nastartování motoru už klíč nikam nezasouváte, můžete ho nechat v kapse a stisknout tlačítko.

Jemný a klidný

Mercedes-Benz před nedávnem vyměnil v některých svých modelech původní vidlicový šestiválec za ten s řadovým uspořádáním. A tento typ motoru se dostal i pod kapotu nové třídy G. Géčko tak pohání motor s kódovým OM 656. Jde o přeplňovaný třílitr s výkonem 210 kW/286 koní a točivým momentem 600 Nm. Jeho spotřeba se v rámci testu pohybovala mezi 11 a 12 l/100 km.

Motor je příjemně odhlučněn, a dotváří celkový pocit z luxusu auta. I když tento off-road váží bezmála dvě a půl tuny, dokáže s ním motor slušně zahýbat – a to jak ve městě při rozjezdu ze semaforů, tak i na dálnici. Je to ale spíše taková měkká a důstojná akcelerace, než zdrcující dynamika. Ostatně k celkovému naladění auta by se ani žádná zběsilá jízda nehodila. Do zatáček se poměrně naklání, vysoké pneumatiky brzy ztrácejí přilnavost a stabilizace také zasahuje poměrně časně.

Testované auto bylo vybaveno příplatkovým adaptivním podvozkem. Ten umí měnit tuhost tlumičů podle momentální situace a zvoleného jízdního režimu. V komfortním režimu je auto houpavé, do zatáček se naklání, ale jakákoliv díra nebo nerovnost jako by ze silnice zmizela. Mercedes-Benz třídy G o ní nedá vědět žádným drncnutím či jiným vyrušením posádky, a prostě ji hladce přejede. Jízdní stabilita je působivá i v dálničních rychlostech, což jde na vrub konstrukci náprav. Tuhá už je jen ta zadní, zatímco vpředu je nezávislé zavěšení.

Celkově géčko potěší tichostí, nejen odhlučněním motoru. Do kabiny se nedostává ani aerodynamický hluk, ale ani odvalující se pneumatiky nebo okolní hluk. Podíl na tom mají i dvojitá boční skla, která bývají standardně vyhrazena luxusním limuzínám.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Do těžkého terénu? Bude tam jako doma

Dosud jsme se pohybovali na silnici, ale ono se to příliš nezmění ani po cestě mimo ni. I tady je podvozek skvělý, nerovnosti dokáže filtrovat až neuvěřitelně. Géčko se přes všechny výmoly a díry přenáší měkce, stále prakticky bez jakéhokoliv drncání a hluku. A jakkoliv jsme chválili Ford Ranger Raptor s tlumiči FOX, tak géčko je na tom minimálně stejně dobře.

Lépe je na tom ale co do průchodnosti těžším terénem. Pomáhají v tom i rozměry auta, díky nimž jsou nájezdové úhly 30.9° vpředu, 29.9° vzadu a přechodový úhel je 25.7°. K tomu přidejte světlou výšku 24,1 cm a také 70cm brodivost. Nestačí? Pak prozradím ještě další údaje, kterými jsou až 100% (45°) stoupavost a zvládne až 70% (35°) boční náklon.

Mercedes-Benz třídy G je také asi jediným sériovým autem na trhu, který nabídne uzávěrku všech tří diferenciálů. Můžete namítnout, že přední i zadní diferenciály umí zavřít i Jeep Wrangler, ale ten má pohon všech kol s konstrukcí bez středového diferenciálu. U Mercedesu se to provádí jednoduše elektronicky pomocí tlačítek pod displejem multimédií. Pro každý z diferenciálů je tu samostatné tlačítko.

Poháněná jsou standardně všechna čtyři kola, jde o stálý pohon všech kol, rozdělující výkon v poměru 40 % točivého momentu na přední nápravu a 60 % na zadní nápravu. Převodovka je výhradně automatická devítistupňová se standardně dodávanou redukcí.

Auto jsme do lehkého terénu vzali a mercedes se ani na chvíli nezadýchal. Vše, co jsme si pro něj připravili, zvládl, jako by se nic zvláštního nedělo. Pro sjíždění kopců jsme využívali redukci, ale automobilka přidala i elektronický brzdový asistent s možností volby rychlosti (nastavuje se podobně jako tempomat). I mimo silnici se Mercedes-Benz třídy G choval jako ryba ve vodě.

Závěr

Říkali jsme to už u prvního testu před rokem a půl a musíme to zopakovat i tentokrát. Tleskáme automobilce Mercedes-Benz, že se rozhodla zůstat u původního receptu, který ale vylepšila a dostala do dnešní doby – na rozdíl od Land Roveru, který svou legendu v podobě Defenderu zcela přepracoval. Mercedes-Benz třídy G vypadá stále jako ten „starý“, ale funguje jako moderní, který navíc vyniká nejen na silnici, ale i mimo ni. Je pohodlný, tichý a kultivovaný, přesto s ním můžete vyrazit na náročnou expedici a zvládne to.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Ale za kvalitu a styl se platí, což se samozřejmě promítne i v ceníku géčka. Základní varianta, kterou je právě testované naftové G 350 d, začíná na 2 716 450 s DPH. V nabídce je i výkonnější G 400 d s 330 koňmi a 700 Nm, za nějž zaplatíte 2 807 200 Kč. A pokud byste přeci jen chtěli pořádně okořeněné géčko, pak sáhněte po benzinové verzi, která pod kapotou vidlicový osmiválec. Buď G 500 za 3 037 100 Kč s 422 koňmi a 610 Nm anebo rovnou G 63 AMG. Za to už ale budete muset připlatit o poznání více (4 150 300 Kč).

Technické údaje: Typ vozu: Nový Značka: Mercedes-Benz Typ: G 350 d Motor: řadový šestiválec Objem válců: 2925 ccm Plnění motoru: turbodmychadlo Palivo: nafta Pohon: všech čtyř kol Výkon: 210 kW/286 koní při 3400 – 4600 ot./min Točivý moment: 600 Nm při 1200 – 3200 ot./min. Zrychlení 0-100 km/h: 7.4 s Maximální rychlost: 199 km/h Převodovka: devítistupňová automatická Spotřeba paliva (l/100 km): 9.6 – 9.8 Emise CO2: 252 – 259 g/km Objem nádrže: 65 litrů Délka: 4817 mm Šířka: 1931 mm Výška: 1969 mm Rozvor: 2890 mm Pohotovostní hmotnost: 2453 kg Objem zavazadlového prostoru: 621 / 1941 litrů Ceník: ke stažení zde

Příspěvek Test Mercedes-Benz G 350 d (2020) pochází z auto-mania.cz

[makeupyourworld]

MAKEUP NOVINKY #23

Aloha! Po mé menší bloggerské dovolené a obecné pauze, co se týká pravidelného přidávání článků, se vracím v plné síly, a to rovnou s dalšími třemi novými produkty, které ! A které novinky to jsou? Čtěte dál! :)

1) URBAN DECAY COSMETICS - CHERRY PALETTE

(zdroj fotografie: galmour.com)

UD Cosmetics se vydává na trh s novou paletkou s názvem “Cherry”, což napovídá, že půjde o další, pro mě teplými odstíny nabitou, paletkou. Nechci soudit moc rychle, ale mě tato novinka neoslovila. Mám pocit, že v poslední době se dostala fialová barva do trendů a nyní se z ní všechny značky snaží vymáčknout úplně všechno. A proto mě novinka “Cherry” nechává zatím zcela chladným.

2) FENTY BEAUTY - DIAMOND GLOSS / HIGHLIGHTER

(zdroj fotografie: cosmopolitan.com)

Novinky, která mě však chladným rozhodně nenechaly, jsou dva produkty od značky Fenty Beauty (která mimochodem bude 7. září dostupná i v ČR) a jedná se o nové odstíny lesku na rty a nového odstínu rozjasňovače - obecně s názvem “Diamond”. Tyto krásné, bílo-stříbrné produkty jsou opravdu úchvatné a strhávají na sebe pozornost beauty světa. A pokud kvalita zůstane stejná, jako u předchozích produktů Fenty Beauty, budou tyto dvě novinky úspěšné! :)

3) MAKEUP REVOLUTION - CONCEAL & DEFINE FOUNDATION

(zdroj fotografie: cosmopolitan.com)

Po úspěšném korektoru (který jsem bohužel zatím neměl šanci vyzkoušet) se Makeup Revolution rozhodlo vydat makeup se stejným názvem, a to “Conceal & Define”. Má být full coverage, má být také k dostaní ve 24 odstínech (TLESKÁM!!!) a cena je 9 liber, což je necelých 260 Kč! Pokud se tato cena “dostane” i k nám, mohl by to být další úspěšný produkt této značky! :) Tak uvidíme! :)

A to je pro dnešek všechno! Doufám, že se vám Makeup Novinky líbily a že jste si možná i něco odnesli! Vy mi napište do komentářů, jak zatím zvládáte začátek září! :) Mějte se krásně a Aloha!

[hryvjihlave]

1 hra - Pillars of Eternity p.3

- Takto si nějak představuji systém dialogu v RPG hrách. 7 dialogových možností, kdy každá z nich může vést hráče k jiné cestě. Širší výběr je vždy důležitý a PoE to dělá ukázkově. Bethesdě bych tuto hru dal zpracovat jako seminárku.

- Co mě velmi zaujalo je jeden z dalších systémů rozhodování, co si Obsidian Entertainment pro hráče připravil. V důležitých situací hlavní příběhové linie se často stává, že se hra přepne do vypravěčského módu, něco jako v podobě knižní cutscény. Po chvíli dostává hráč možnost vyřknout svoje rozhodnutí, jak se v současné situaci zachová. S rozdílem oproti klasickému dialogu in-game se zdá, že tyto rozhodnutí jsou daleko důležitější a ve většině případů fatální pro další průběh v příběhu.

- Nechci spoilovat, ale docela mě zaujalo to, jak vás hra dokáže skvěle seznámit s postavami tak, že vám jejich osud nebude lhostejný a potom přijde jedna situace a všichni jsou mrtví Dejve, příběh jde dál. Pokud hra má opravdu tolik skvělých a zapamatovatelných postav, že s nimi může takto plýtvat, tak tleskám. (ehm ehm, game of th... ehm)

- Filip Papoušek