#a taky pardon že tady působím jako absolutní puťka

[opily-zajic]

Na autorské čtení přicházím pozdě a na poslední chvíli. Přichází dvě postarší dámy, jímž uvolňuji cestu. Posouvám se o dvě místa, aby mohly sedět vedle sebe, a zničehonic se objevuji vedle temné siluety muže. Usmějeme se na sebe a čekáme na příchod autorky.

Nezvládnu jej rozpoznat. V periferním zraku si všímám jeho dlouhých končetin a drahých hodinek s koženým řemínkem, zbytek je schován v temnotě sálu. Před námi sedí vysoký muž, přes kterého oba nevidíme, a tak se musíme nahýbat. Narážíme do sebe rameny a koleny a s úsměvy a tichým šepotem si vyměňujeme omluvy. Po několika naraženích už vzájemným dotekům nevěnujeme pozornost.

Kdykoliv se na pódiu stane něco důležitého, tak na sobě cítím jeho pohled. Pozoruje každou mou reakci. Směju se, mračím? Napodobuje mě. Ví, kdy se na mě otočit, že svými grimasami na všechno nabízím svůj názor. Kouká se na mě často, netají se tím, musí vědět, že jsem si toho vědoma. Já na něj však nepohlédnu; nechci jej spatřit a zbytečně si to všechno kazit. Raději se vyžívám ve své představě o něm. Dovoluji, aby mi všudypřítomná tma nalhávala a zkreslovala mé představy. Nechávám se inspirovat jeho mladickými pohyby a hluboce znícím smíchem.

Ponořuji se nejenom do příběhu, který nahlas čte autor, ale také do toho svého, který si v obrazech promítám v hlavě. Dvůr divadla, sklenice červeného vína, večerní chlad a smích. Stejně mám celý den chuť na víno, tak proč si ho nedát tady, proč ne třeba s ním? Poslouchám čtení a kontempluji, kdo z nás dostane odvahu a osloví toho druhého. Třeba to bude on a nebudu si dneska muset to víno platit. Kouknu na jeho hodinky. Přemýšlím nad tím, co asi dělá, kým je. Z jeho oblečení a pohybů nezvládám nic vyčíst. Zvládli bychom se bavit o literatuře? Čte autorku, která nám teď předčítá? Co tady dělá a co si asi myslí, že tady dělám já?

Stále na mě kouká, já ustavičně předstírám, že si ho nevšímám. Nechci ho zaregistrovat. Reagovat na něj. Oplatit mu pohled. Kdybych to udělala, tak se všechny obrazy rozpadnou. Všechno, co v periferním pohledu jen odhaduji - buclatý nos, šediny, díra na košili - se může stát vmžiku pravdou. Možná ten nos takový doopravdy nemá, možná je díra pouhým stínem a šediny pouhým odleskem reflektoru. Je tma, nic není jisté, tahle situace je otevřeným prostranstvím pro mé nevyvratitelné hypotézy. Tenhle chlap vedle mě může být úplně kýmkoliv. Je v mezičase a meziprostoru. A třeba se právě nacházím v tom vesmíru, v tom času a v té alternativní realitě, kde mě dnes večer pozve na víno.

Tleskáme. Oba stejně dlouho, jako kdybychom se na délce potlesku domluvili.

Je čas.

Prohlédnu si ho na světle –

A všechno to vmžiku zmizí.

"Mějte se, na shledanou," usměju se mile a odcházím. Buclatý nos, šediny. Mezi námi stojí nejméně patnáct let. Mé představy o něm vmžiku zmizí. Ale aspoň ten milý úsměv mu zůstal. A díra v košili se světlem zašila.

Ztrácím se v davu a všichni opouštíme sál. Na chvíli ho ztrácím. Při odchodu ho spatřím v odraze skleněných dveří. Jsem jediná, která míří těmito dveřmi. A on vyráží za mnou. Odhodlaně, jasně, připraven vyrazit mým směrem. V hlavě spatřím všechny ty obrazy, ten dvůr, víno, chlad, smích – naše pohledy se střetnou. Bod zlomu. Zničehonic se otáčí a míří na druhou stranu. V odraze dveří vidím jeho záda mizející v druhých dveřích.

Možná mu jen stačilo, aby si mě pořádně prohlédnul na světle –

A všechno vmžiku zmizelo i u něj.