#nečti to

[tofiam]

Tak to vás určitě potěší, že na pánech na ČD komandu je vyvěšený tohle:

běhno, vzbuď se, novej obrozeneckej termín dropped

[wackywanderer]

Vietnamský deníky

Varování: Mé deníky jsou určené pro dospělé čtenáře. Podávám v nich pouze vlastní názor, který nepovažuji za jediný správný. Obsahují explicitní výrazy, popis konzumace drog, využívání služeb prostituce a sexuální scény. Pokud Vás cokoliv z popsaného pobuřuje, prosím nečtěte je. Ani ty je nečti mami, teď sem napsal proč, tak to prosimtě vypni.

Den druhý; 10.4.; Ztracenej v Saigonu

Vstávám pozdě a dospávám jetleg. Příjemnejch poledních 35°C a hrubý slunce mě táhne rušnejma ulicema týhle šílený megapole k marketu. Shánění lokální simkarty se stává bojem o přežití a schovkou s ostrejma jazykama sluníčka a asijskýho pomunzonovýho jara a uhejbací hrou s všudypřítomnejma mopedama. Za klasickejch čičapade pořizuju sim s netem a famózní oběd z grilu alá - upečem co neutíká dost rychle. Poprvé si nejsem úplně jistej původem masa co mám v nudlích, ale je to mňamka.

Odpoledne heroicky prospim, odložim si pohovor do Švajcu, protože dovolená a po 4 se vydávam na lokální koupák. Vedro je k nesnesení, tričko propotim co hodinu jedno. Koupalistě se čtyřma dráhama je narvaný jako všechno tady. K prasknutí. Hodinku se za 25 korun cáchám s místňákama a jako jedinej exemplář evropskýho samce se okamžitě dostávám do konverzačního hledáčku místních voděodolnejch plavkyň oháklejch stylově do celotělovejch úborů. Konverzace jsou všechny podobný a probíhaj po doplavání jednoho dvou bazénů následovně:

Vietnamka X: Where are you from? Jan: Czech republic. Vietnamka X: Krčí rameny a čumí na mě s nechápavym výrazem Jan: Its in Europe, near Germany. Vietnamka: Dál krčí rameny…And what is your name? Jan: Jan Následně se potenciál našeho dialogu poněkud vyčerpává a dem radši plavat dál.

Saigon je špinavá, smradlavá, přelidněná, hlasitá, křiklavym neonem reklam zahlcená, automobily a motorkami ubíjená, nádherně energická metropole, která tě vtáhne do labyrintu svejch tříd, ulic a uliček a dala by se prozkoumávat roky. Street food jakej jsem nikdy předtim neměl šanci jinde ochutnat tu seženeš za hubičku doslova narvanej na motorkách a rozích každý ulice. Všichni tu se všim hustlej od prvního záblesku ranního slunce do pozdní noci.

Kdybych to město musel popsat jen dvěma slovy řekl bych po dnešku asi - brutální perplex.

Dopíjim tohle výborný jasmínový lichi latté a jdu dál zkoumat noční Saigon. Pokračování zítra…

(A poznámka pro rejpaly. ANO, všechny lidi, který jsem fotil z blízka jsem hezky předem o schválení vyfotografování poprosil.)

[violetwonder]

Zatím mi přijde, že jsem zklamala ve všem, v čem jsem mohla.

- Honba za titulem? Skončilas dřív, než přišlo na opravdový boj. Nebyl by z tebe dobrý válečník.

- Cesta k lepší figuře? Ale zlato! Tu čokoládu miluješ a cvičení ti vydrží tak týden. Vždyť víš, že tvá pevná vůle je stejně pevná jako guma na vytahanejch trenkách strýčka Sama. 

- Udržení přátelstvích? “Nejradši jsem sama -buu,” ... slova za který se schováváš, protože víš, že je s tebou k nevydržení. Nejsi tak vtipná, jak si myslíš a stejně se před ostatníma zavřeš ... vlastně si za to můžeš sama.

- A co ten tvůj milovanej koníček? Fotíš, jen když musíš. Kašleš na to jak nejvíc jde a do školy skoro nechodíš! Zkus se sakra probrat!

- Vášeň do psaní tvých milovaných BL příběhů? Není. Vyschla si! Moc dlouho ti to taky nevydrželo a co si budeme, moc jsi toho nenapsala! Prý “spisovatelka”. Máš tolik neforemných splácanin a nic s nimi neděláš a přitom ti říkají, že máš potenciál. Tak co s tím provedeš?

- Malba a ty tvoje čmáranice, kde je jim konec? Toho vlka vídáš denně a ještě jsi ho nedodělala. Děláš si srandu? Rok a půl pryč a ještě není u svých majitelů? Bože, na tebe je teda spolehnutí. O dalších tvých pracích ani nemluví, máš toho v hlavě tolik, ale nic! Skutek utekl!

 ...

- A probůh co je tohle? Jediná věc ve který se úspěšně nimráš je sebelítost. Gratuluji! Tleskám! Stojí i poslední řada! ... Holka, co se dát do kupy? Zvednout zadek z tý židle, dát sluchátka do uší a jít si zacvičit, co? Trocha erdonfinů a budeš správně unavená. Přestaneš myslet na kraviny a něco se sebou začneš dělat. I první krok je cesta ku předu. Tak šup!

.....

Už to hraničí se schizofrenií... ale, co! Občas bych brala, kdybych si dokázala nafackovat sama...Ale vážně...musím se dát trochu do kupy ... a sorry, že to tu visí, ale ... ale třeba mě to trochu popožene ... nebo třeba i dost!

[jejivelicenstvoona]

jestli ti na mně záleží, nečti si to, prosím

šla jsem strašně pomalu, fotila si nápisy na zdech. a kouřila jsem, po roce jsem zas mezi prsty držela cigaretu a strašně se mi motala hlava. nikotinový děti. pak jsem s pivem v kapse seděla na zídce a koukala, jak tmavne vobloha a ukazujou se hvězdy, jedna krásnější než druhá. a došlo mi, že můj vobčasnej smutek není z toho, kde jsem, i když se to tak zdá. i když chcu vždycky zmizet. z pokoje. z bytu. ze školy. z venku. ze světa. ale je z toho, že ať už jsem kdekoliv, jsem tam prostě sama. dospívání je zvláštní. přála bych si někoho vedle sebe, aspoň platonicky, a když už vedle sebe někoho mám, stejně se večer rozloučíme a je nám tak šťastně smutno. nebo aspoň mně. a když mi máma ráno řekla, že nemůžu jet do prahy, úplně jsem cítila její ruku mezi mými žebry, dlouhými prsty se mi hrabala v hrudníku a pak z něj vytrhla srdce. večer si v kapse hraju se zapalovačem a najednou mám v hlavě tu hloupou myšlenku na bolest, však pamatuješ, jako minule, hezky na předloktí… je to ubohý. uboze pak piju vodku, a stejně jak po roce kouřím, tak si po roce koušu nehty. a před usnutím si vždycky představuju plno věcí, co se nikdy nestanou, přesvědčuju se, že jsem dost a že mě máš rád, probouzí mě zpěv ptáků.

[nasecokolada]

Knoflíčkonec

Následuje nepěkné čtení. Žel si za ním ale stojím. Možná se ale těšíš na něco hezkého, pokud ano, tak si přečti jen následující odstavec a zbytek prosím nečti:

Mám Tě rád tak, jako jsem nikdy nikoho rád ještě neměl. Mám Tě rád tak, jako mám rád jen Tebe. Navždy a napořád budeš u mě v hlavě. Máš tam svojí knoflíčkovou komůrku. Klíček od ní máš jen Ty. Já tam smím vstoupit jen na Tvé vyzvání. A zatím mi nic nevyzvání, tak asi ještě nepřišel ten správný čas. Pro nás. Já počkám. Rád Tě mám. Hab Dich lieb.

Nový domeček. Nový začátek. Nová práce. Nový děj. Starý Knoflíček. Nový konec. Starý příběh. Stejný děj. Nic se nevrací. Nazpět. Ani od Tebe. Nevracíš se ani Ty. Nedává mi smysl, proč bych měl teď cokoliv dál psát. A komu? Proč by Tě mělo něco, co se t��ká mě, zajímat? Kdo já jsem pro Tebe? Umíš vůbec odpovědět na tuhle základní otázku? Znáš vůbec moji cenu? Vážíš si mě vůbec? Pokud to nevíš, já to vím. Odpověď zní značně jednoznačně - ne. Co já jsem pro Tebe? O co se mám vlastně snažit? Ne. Ne a ne. Stačilo. Děkuji, mám vše, co jsem potřeboval a jdu o dům, anebo raději o celou ulici dál. (A neboj, Sokolovská je dostatečně dlouhá, takže mě spíš nepotkáš, než potkáš.) Už se nehodlám snažit sebevíc, protože by opět od Tebe nepřišlo nic než nic. A tak se snažím jen žít a užívat si to, že tady a teď můžu žít. (A tak se teď a tady tedy alespoň snažim smazat předchozí řádky, alě něco ve mně mě nutí Ti je stejně poslat. O co jde? Už to lze jen vylepšit, víc už to naše platonické kvazikamarádění se stejně nelze posrat.) Fascinuje mě, že mám pro Tebe po tom všem menší hodnotu než kdokoliv, kdokoliv, koho kdekoliv potkáš. I hajzlbabka je pro Tebe víc. I s tou prohodíš alespoň pár slov, když od ní budeš přebírat tři ústřižky jednovrstvého toaletního papíru. A s ním si pak vytřeš svůj sexy zadeček, tak jak sis jej vytřela se mnou. (Nic proti hajzldědkům a hajzlbábkám, v našich životech mají jistě nezpochybnitelnou roli a postavení. Obdobně jako Tvé pozadí.) Fakt mě to dostává do kolen, možná ještě níž, ale zároveň mi to dodává sílu, udělat jednou provždy řez. Věz, zklamalas mě. Vylož si to jak chceš. Zklamalas mě nejednou, ale teď se to všechno vrací najednou. A abys věděla, sám sebe miluju, a Ty mě svým chováním vůči mně dlouhodobě trápíš. A já se trápit nechci nechat, právěže na to se moc miluju. A tak se loučím. Nevím, na jak dlouho, možná na týden, a příští ponedělí se tu zase potkáme, ale možná, možná, opravdu možná, že napořád, mám pro to dost dostatečných důvodů. "Jednou Tě to bude mrzet, zapamatuj si tahle slova," kdybych chtěl být neJá, napsal bych Ti tohle proroctví jako takový nedárek ode mě. Kdybys měla v sobě ještě kousek Knoflíčka, teď věřím, že by mi právě teď napsal, že se teda přece jenom uvidíme, že Ti hlavu při spolusetkání asi neukousnu, a že přece dává smysl, najít si pár desítek volnominut, sejít se, promluvit si o našich životech, vyložit kartičky z ručičky na stoleček, rozejít se v dobrém. A třeba si dál psát, a třeba si dál nepsat, prostě vytvořit koridor pro volný průběh běhu dalších událostí. Ale ne, Tys ho v sobě jednoduše zadusila. Zardousila. Odstřihla a zahodila. Teď jsi bezknoflíčkový Knoflíček. A to si můžeš také zapamatovat. Přeji Ti hodně štěstí. Pozemek. Manžela. Muže s velkým M, který Tě učiní šťastnou. A naplněnou. A ať jsi Ty konečně Ty. A že to zní zoufale neupřímně? Přeju Ti všechno dobré z celého svého srdce. Jenže.. Jsi trapná. Jsi trapnější než nejtrapnější. Nerozumím Tvým psychohrám. A ani nechci. Že se nechceš se mnou vidět. A co jako? Proč to jak kolovrátek už dva roky řešíme? Trápí mě to, to ano, protože k Tobě chovám city, tam kde Ty nechováš vůbec nic. Ale trápit by to mělo i Tebe. Odmítnout se vidět s někým, kdo Ti může do života vnést nové impulsy k lepšímu bytí. Nestojíš o to? Jasně, že mi to va, ale neva, já se s tím tak nějak učím žít. A paradoxně čím míň o Tobě přemýšlím, tím víc mě toho napadá. Už bych mohl klidně sepsat ódu na Tvou ubohost. Podívej se, jak se chováš. Kdybych pořád před očima neměl Tebe, tak bych napsal, že se chováš jako píča. Přestože Ti píšu, přestože to čteš. Stejně se už nikdy podle toho Tvého dementního scénáře neuvidíme. To je tak ubohý, tak nízký. Tak prázdný. Tak zlý. A smutný. Ano, jsem smutný. A ne, ač se Ti to možná nezdá, nejsem zhrzený. Já totiž díky své lehounké poruše na autistickém spektru, a vlastně nejen díky ní, nereaguju jako běžná loutka, já to všechno totiž nejen žiju, já to na rozdíl od ostatních i prožívám. Věř tomu, že když se nad tím vším zamýšlím, tak vlastně někoho jako jsi Ty ani za svoji Vyvolenou nechci. A věř tomu, že to bolí víc mě, přiznat si to, než to Tebe povrchně uráží. A vůbec, nebavím se teď s Tvým povrchním Já, tomu tenhle vzkaz adresován není, bavím se s tím, co žije a přežívá a živoří hluboko v Tobě. A bavím se také s tím, co jsem kdysi měl to štěstí poznat. Pro Vás to píšu, Vám to píšu, Vás mám rád. Tebe ne. Ano, pořád Tě pokládám za tu nejkompatibilnější bytost, vedle níž bych chtěl spolulétat výš a výš, ale všechno má svou mez. A tohle je kraj okraje té mé meze. Zastav se a zamysli se nad sebou. A pak se prosím Tě zastav ještě jednou, a zkus se zamyslet nad tím, jak se chováš. A to ani nemluvím o tom, že Ti nevěřím, že ses mi chystala odepsat na ten novoroční román. Ty přece věci dotahuješ do konce, tak nač ty intriky a lži? Jsi nevděčná lhářka. Vlastně Ti už po všech těch lžích nevěřím vůbec nic. Jsi samolibá alibistická neempatická lhářka, a přitom si živě pamatuji, jak Ti lži vadily. Kdysi. A sama teď žiješ za zrcadlem lží, ubližuješ mě, ale sobě nejvíc. Tak s tím kurva něco dělej, ubližuješ těm, kteří Tě mají rádi. A hlavně sobě. Ne, nic Ti nevyčítám. Je to Tvoje volba. Nic si nevyčítám. Je to moje volba. Nemůžu si nárokovat něčí pozornost. A ani nechci. Je to otázka svobodné vůle. Ale toliko energie, jež jsem věnoval tomu, abychom se alespoň setkali.. a Ty mi na to všechno napíšeš, že si vybíráš svůj vysněný pozemek. WTF? Jsi blbá nebo blbější? Já Tě chtěl vidět, být s Tebou třeba něco jako kamarád, co já vím, někdo, s kým si budeme vzájemně vzájemní, byť třeba zase na dálku, ale jak jsem se poslední dva roky snažil poměrně intezivně se setkat, chtěl jsem tím setkáním ukončit tu divnofázi mezi námi, stačilo by mi prostě nebýt tak odstřižený, a přitom navázaný jako tomu je posledních několik let. Ale ne. Ty ses rozhodla jinak. Kdybychom se viděli, třeba by Ti konečně došlo, kdo jsem, proč jsem, co jsem a tak. A mrzelo by Tě tohle Tvoje vskutku hloupoučké chování, kdy mě můžeš lehce, lehounce ztratit i jako svého čokopísaře. Ale ne, měj si mě pořád za toho debilního debila ve své zkreslené paměťové mlze. (Za ty urážky se mé budoucí Já bude chtít asi v nejbližším budoucnu omluvit, ale já se neomluvím, protože to tak prostě teď cítím.) A jinak, chápu to správně, že já mám teď zase cítit vinu, že Tě při Tvém rozletu obtěžuju? Ne, ciť si ji sama. Ciť si sama vinu, že jsi svým přitroublým chováním ztratila někoho konkrétního Někoho, kdo tu pro Tebe byl. A už není. Je fuč. A pokud ještě není fuč, tak brzy bude fuč, protože pokud se snažíš docílit, abys mi byla fuk, tak se tomu neodvratně blížíš, což mě činí opravdu vskutku vnitřní neradost. A ne, není to kompliment. A ne, nejdu s Tebou tímto čokoládovým pamfletem do války. Právě jsem s Tebou uzavřel mír. Mír ve své duši. Tečka.

P.S. Dvojtečka na závěr. Budu mít raději šťastný život sám se sebou, než-li nešťastný s Tebou, ale bez Tebe. Ale stejně.. Pravděpodobně nikdy nepochopíš, co všechno jsem chtěl, co všechno jsem měl v hlavě. Pravděpodobně nikdy nepochopíš, proč by Tě to mělo mrzet. Ale věř, že kdybys znala jen zlomek, zlomeček, kousíček toho příběhu, chtěla bys ho poznat a prožít celý. Připravila ses o pohádku. S lehce hororovými prvky. Ale byl by to krásný život. Přeju Ti prožít ještě lepší.

vzpomínky jsou jen poztrácené korálky na silném řetězu - bez slabšího místa za naši lásku se světem do války šel jsem nám pro štěstí vrátím se v pořádku buď si tím jista

Ahoj Tvůj Luc

[onesimmersworld]

ColoresUrbanos - Patreon

Teď vám chci představit mého oblíbeného retro-tvůrce a jeho stránky na Patreonu. Má ještě profil na TheSimsResource, ale dle mého zveřejněná tvorba na jeho Patreon účtu, je skutečně top. Pokud se vám zamlouvá myšlenka zhmotnit pískem času zavátá léta minulého století plná melancholie, kterou jim propůjčily černobílé filmy a skutečnost nenávratna, tady máte příležitost.

Elegance, kterou tato tvorba vládne, však nevylučuje možnost využít její obsah i pro běžný roleplay, najdete tu spoustu šmrncovních šatů jako třeba ty na obrázku, které jsem si nedávno přidala do hry. Bohužel teda musím říct, že mi blbly s některými položkami, jen už si nevzpomínám, jestli se jednalo o originální obsah. 

Tak. Hm. Ale o čem se chci určitě zmínit - já osobně jsem dost ze začátku tápala, JAK Z TÉTO STRÁNKY STAHOVAT. Tady vám nechávám dva odkazy; První vás přenese na Patreon tohoto tvůrce. Tam pak stačí jen scrollovat a najít příspěvky, kde autor zveřejňuje obsah zdarma. No a druhý je na lednový “katalog”, kde naleznete veškeré položky z obrázků a další. 

ColoresUrbano - Patreon

»»— Když si najdete příspěvek, který chcete rozkliknout, uvidíte tam sloupec odkazů s orientačními názvy položek, které vám pomohou dozvědět se přibližně, jaké tu jsou.

Download - JanuaryCatalog

»»— Tady najdete dva typy obrázků; Nahoře jsou nejprve zobrazeny tak, jak vidíte na obr. výše (s červeným puntíkem). No a když si počkáte a dojedete až dolů, pod nimi jsou položky zobrazeny ještě jednou, tentokrát s příslušnými názvy. 

Pak se vraťte zpět a najděte si odkaz ke stažení, který potřebujete.

PS: Co rozhodně stojí za pozornost, jsou boty. 

(Pokud tenhle příspěvek čteš, doufám, že už nějaké ty botišky v repertoáru máš, a jestli ne, nečti dál; teda -pokud ti nevadí moje kydy, nebo se na mých vlnách nebojíš rozhodit sítě. No, nebo obojí.)

Znáte boty od tvůrkyně Madlen? Jsou skvělé, ale nevím, jak vám, ale mě vždycky iritovalo, že je v nich nožka Siminky narvaná jak z filmu Gejša, až prstíky překypují! - zvlášť u uzavřených lodiček. Objevila jsem, že ColoresUrbanos má překrásnou obdobu bot na podpatku, které rozhodně v basic šatníku (eh - botníku) vaší Siminky nesmí chybět. Přesvědčte se sami! ✿

Madlen - pro zájemce

[nikdyneumru-blog]

ode mě pro mě, ani to nečti

je to těžký. už zase je to těžký. mám těch emocí moc a nevim co s nima. způsoby jak se s tím vyrovnávám nejsou něco, na co bych mohla bejt pyšná. mam v sobě strašně moc lásky, ale nejsem schopná projevit ani kapičku malilinkou, ani krůpěj. jdu po ulici a poslouchám ten song díky kterýmu furt zvládám jít dál, usmívám se na lidi co se na mě mračí a mám chuť křičet a milovat a objímat, ale místo toho jen řeknu prázdný fráze a jdu dál. a pak každej další hnusnej den jen poslouchám hudbu, nejvíc ty sonáty a opery, a přemýšlím o tom, jak se většina umělců zabije, piju a piju a někdy čtu a občas i někam s někym jdu a pak jen zas pijem a pijem a na všechno si stěžujem a na chvíli se necejtim na všechno sama. na malou. pamatuju si moc dobře jak jsem v létě psala, že už je to rok a dva měsíce, co chci žít. teď úplně nevim. všechno je strašně pofidérní na ničemu už tak nějak nevěřim.

[pillowfinn]

Tohle opravdu nečti

Já chápu, že je Lucciano Pavarotti po smrti, ale proč tak dlouho neměl koncert?

[wackywanderer]

Vietnamský deníky

Den první; 9.4.; Praha - Saigon

Varování: Mé deníky jsou určené pro dospělé čtenáře. Podávám v nich pouze vlastní názor, který nepovažuji za jediný správný. Obsahují explicitní výrazy, popis konzumace drog, využívání služeb prostituce a sexuální scény. Pokud Vás cokoliv z popsaného pobuřuje, prosím nečtěte je. Ani ty je nečti mami, teď sem napsal proč, tak to prosimtě vypni.

Nerad lítám. Obzvláště nerad lítám skrz ošklivý turbulence. Velký špatný, jak by řekla legendární Jolanda…tak jsou z toho alespoň dvě hloupý básničky…

~Náhlá enviromentální ťíseň nad Bukureští~

854 kilometrů za hodinu 111891 metrů nad mořem 1000 kilometrů od tebe 9000 kilometrů do cíle

náhlá enviromentalní tíseň v oblacích nad Bukureští si uvědomíš kolik zkurvenejch letů denně kolik jejich pasažérů vytvoří jednou večeří bordelu, cos právě odevzdal letušce i ty

~Turbulence za Khoramabádem~

prdel ti z lehkýho limba probere sexy asijská letuška "Sir you need to sit and fasten your seatbelt please." zahlásí roztomilá Indíra, úsměv na celý tváři stane se to chvíli před Najafabádem letadlo vrní a kynklá křídly chvěje a naklání se když tu náhle jakoby nic rupla hupla propadáme se vzdušnym vírem za všeobecnýho jekotu ulpěl mi nářek moravandy vedle mě: "Dopiče já se zebleju za lopatky." koule cejtim až v krku krk v prdeli mozek v patě a představuju si že nějak tak mě u Shahr-e-Kordu i najdou poslední zápisek v nerozbitym mobilu ruka 14 metrů od těla: tak sem si zase nezašukal…

…

V Saigonu nejen kulturní, ale hlavně teplotní šok. Je půl devátý večer, když vylejzam z letiště do narvaný příletový zóny a spláchne mě nepříjemnejch 39°C a vlhkost ve který se nedá nadechnout.

Cesta na ubytko cajk, samotný bydlení parádní, hlad mě ještě vyhání ven a zabloudim na pověstnou Bui Vien Walking Street. Party / red light district, jediný místo v celym Vietnamu, kde je legalizovaná prostituce a už mě tu namalovaný navoněný panenky v kraťoučkejch sukýnkách familiérně tahaj za ruku a podbízej se s nabídkou kvalitního bum bumu…Já shánim jen dobrý pho bo a pivko na dobrou noc, sorry krasavičky…Jetleg mě přemáhá a tak se po vydatný véče belhám radši dom…pokračování zítra

[jejivelicenstvoona]

psala jsem ze spaní

holky, co se o nich říká, že šukaj za peníze. bývalý spolužačky. bývalý kamarádky na život a na smrt. a pak přišla smrt.

čteme znovu knížky, co jsme četli už tolikrát. nezapomenout. starý slova s novými význami. s novým smyslem. až pochopíš úplně celej svět.

a koukat furt na ten stejnej film. stejný barvy a dialogy, jiný pocity. jiný uvědomění. uvědomění, že nic není na furt. jasný. nic převratnýho.

vykládej mi o něčem, co máš fakt rád. o čem něco víš. víš, protože chceš vědět. aljaška a dadaismus a literatura druhý poloviny dvacátýho století a gramatika švédštiny. hudba, hlasitá hudba a hudba, u který nechceš šukat, ale u který se chceš milovat. napiš mi na rty jméno tvý bývalý holky a třeba mě zabij.

některý texty musíš číst jen v hlavě a pro sebe a jiný musíš číst nahlas a rychle, jak kdyby už nezbejval čas. musíš honit kyslík a nadechovat se pár vteřin před smrtí. musíš je cítit v kostech, jak se ti zabodávaj do srdce, jak tě ničí. a jiný radši nečti vůbec. většinu nečti vůbec.

byli jsme na lodi a moře bylo světle modrý. všude byli racci a turisti a malý ubrečený děti a malý klidný děti a malý děti bez duše s prázdným pohledem na ostrov, kde se nikdy nepodíváš. nemůžeš.

chtít spát, zavřít oči a nechat se unášet. ale hlava plná slov, blablabla, lítáš sem a tam. ještě pár dní. dva dny. jeden. už nic. už ne. konec. sbohem.

trhat stránky časopisů a nezavírat okna. proklínat se.

a kdo nebrečel na školních záchodech, ten jako by nebyl. jako by jeho existence neměla cenu. kdo nenapsal báseň o zlomeným srdci a kdo si nekoupil drahý sračky, co nepotřeboval, jako by nebyl. jako by nedejchal. nebyli jsme. nejsme.

recyklovat starý nápady, starý přátelství. nadávat, že jsem se ti tři měsíce neozvala, ale proč ses teda neozvala ty? mlčíme.

venku prší a v polospánku se píše nejlíp. to mozek usíná a ty slova jdou fakt od srdce. a ty mi jdeš do srdce. do mě. pronikáš. vnikáš. zanikáš.