#takže dneska znovu

[kralovna-ne-stesti]

Včera jsem k vývaru dělala i celestýnský nudle. Samozřejmě, že jsem ty slaný palačinky sežrala samotný...

[ghost-orion]

když mi bylo asi 11, ještě jsem nevědělo, že jsem gay. hodně jsem v tu dobu jelo blog.cz, a ještě nikdy jsem v reálu nepotkalo nikoho lgbt, ale bylo jsem jimi fascinovaný - takže, přirozeně, jsem se zkusilo podívat, jestli neexistuje gay.blog.cz. a existovalo!

gay.blog.cz byl osobní blog náhodného klučiny jménem medard. nemohlo mu být víc než 20. mám pocit, že bydlel v praze, ale možná to bylo brno. dával tam příspěvky o svým životě, jaké to je být gayem, jak se občas cítil osamoceně, jak se mu vedla škola, jak si našel přítele a po asi roce o něj znovu přišel. myslím, že to byl vysokoškolák. jednou tam dal fotku svý opravdový občanky, protože mu lidi nevěřili, že se jmenuje medard. měl tmavý vlasy na biebera, jak to bylo v tu dobu módní. pamatuju si, jak měl tmavě modrý header s cyber-core nápisama. jednou postnul "nebuď s klukem, co ti říká, že jsi sexy, buď s klukem, co ti říká, že jsi krásný..." a v tu dobu jsem nikdy ani neslyšelo, že by kluk mohl být krásný, a ta věta mi naháněla motýlky do břicha; znělo mi to nepřirozeně (stejně jako by někomu mohlo znít slovo "těhotný" nepřirozeně) a až mi to zamotalo hlavu, jak hrozně jsem se v tom viděl.

ten blog smazal ještě předtím, než blog.cz šel do věcných lovišť. nemyslím si, že je možný medarda - ty jo, dneska mu může být třeba 30 - najít, a mám pocit, že by to ani nechtěl. ale čas od času si na něj vzpomenu. doufám, že se mu vede dobře.

[prospercz]

Den 147

Dneska se mi stala jedna zvláštní příhoda, která je jak z typického amerického filmu. Sedím si tak u cesty, suším svůj quilt a obědvám. Objeví se pickup, zastaví a vyčkává. Jsem schovaný za keřem, takže mě nevidí. Pohnu se a jdu se podívat na quilt na slunci. V tu ránu auto vystartuje a zmizí.

Za pět minut přijede znovu, obhlédne si místo a zase mizí. A pak ještě 2x. Přijde mi to zvláštní a trochu nepříjemné, tak se sbalím a odcházím. Z výšky na kopci vidím ten samý pickup, jak přijíždí znovu a zastavuje. Tři minuty na to slyším výstřely. Nejspíš odjinud, ale stejně mě to nutilo se zamyslet. Je to fakt divná země.

Jinak se poslední dny nic zajímavého neděje. Naštěstí moc neprší. Jen rána a večery začínají být opravdu hodně chladné, musím spát v zimní čepici. Stezka je furt nahoru a dolů, dneska nějakých 1800 metrů na 25 mílích, to není zrovna málo.

Snad poprvé za celých skoro pět měsíců jsem si vzal přesně tolik jídla, kolik potřebuju. Zítra jsem ve městě a nemám už skoro nic. Děsí mě, že nemám tu jedno až dvoudenní rezervu jako vždycky. Ale měl bych to bez potíží zvládnout. Jen na to nejsem zvyklý. Aspoň jsem dneska mohl zase trochu doplnit jídelníček borůvkami.

[vyletuju]

Přes kopce a pod kopci, část 1.

Český Kras je pro nás Pražáky opravdu za rohem. V každý brožurce najdete pár míst, který opravdu stojí za to. V jednom výletu se dají zvladnout čtyři z nich - Axamitova brána a Jelínkův most u hradiště Kotýz, Koněpruské jeskyně a kousek Kody.

Výlet byl celodenní a plnej zajímavostí a divnejch příhod, zdá se mi proto na místě popis rozdělit do částí. Zároveň jsem to všechno sepsala a pak se mi vybil mobil, takže se nic z toho neuložilo a já nemám energii to dneska dělat celý znovu.

Jako kompenzaci nabízím skvělého hovnivála a práci vandala, kterého zřejmě vyrušili:

Co se týče plánování, tohle byl mor. Já jsem šla (žel, jako naprostý hlupák) z Králova Dvora žel. st. po silnici až pod Koněprusy. Ty 3 - 4 km po silnici v dešti stály fakt za hovno. Mnohem víc doporučuju trasu nahoře, myslím ale, že jsem šla tak debilně kvůli spojům.

Tam jsem jela přímým autobusem z Prahy, návrat byla příjemná cesta vláčkem ze Srbska. Celkově cením vlakovou trasu kolem Berounky, dostanete se tudy pohodlně na spoustu super fleků. Vlak jezdí z Prahy do Berouna každou půlhodinu i o víkendu.

A ano, člověk může vidět jedny z nejkrásnějších míst republiky a zapamatovat si to, že tam byly kravičky a ??? zvíře.

[radosestalo]

4. březen 2023

Zas jsem nějaká nemocná. Je dost možný, že jsem to od někoho chytla, protože spolubydlící poslední dobou celkem chrchlá a Smečka Z Letné byla taky nedávno nemocná. Ale to je jedno. Dělala jsem si starosti, jak to kdyžtak vy��eším s neschopenkou, kdybych se do pondělí neuzdravila, poněvadž k doktorovi to teď mám dost daleko. No a teď už si starosti nedělám, protože jsem si vzpomněla, že všechno se vždycky nějak vyřeší a bude to dobrý a není třeba si předem dělat ty starosti. To tak jako na úvod. Tak. Poslední dobou celkem přemýšlím o abstraktním umění, o tom úplně prvním, co bylo doopravdy průlomový, a o tom současným, kdy strašně moc lidí říká „hm, černej čtverec, to bych uměl taky“, a srovnávají to s obrazy, kde jsou lidi nebo krajinky, zkrátka konkrétní věci. Ale podle mě to není tak jednoduchý. Nevím teda, do jaký míry jde v dnešní době jen o peníze a zkrátka o jméno a materialismus, když si lidi koupí něčí obraz jen proto, že ten člověk je známý, když to zjednoduším. Ale určitě se to neděje zas tak často, takže na tom opravdu musí něco být. Na to, aby člověk dokázal namalovat něco tak, jak to doopravdy vypadá v realitě, je rozhodně potřeba trénink a zkušenosti, a k jejich získání je zas třeba čas a odhodlání a zápal a trpělivost a disciplína. A to se mně osobně zdá rozhodně obdivuhodný už jenom proto, že sama s tím mám velký problém a vážím si toho, když někdo dokáže překonat všechny ty překážky a jít za tím. Na druhou stranu abstrakce vyžaduje – aspoň tak to vidím já – úplně jiný druh dovedností. Člověk musí nad něčím dokázat přemýšlet do hloubky a tak nějak pružně, být schopen podívat se na danou věc z různých úhlů a v různých kontextech, doopravdy nad ní přemýšlet a ne jen ji přijímat jako fakt. A myslím, že je důležitý mít i intuici a naslouchat. A pak dokázat správně vybalancovat tu křehkou hranici mezi duchovním a záhadným světem a logikou, a na ní začít stavět. Upřímně řečeno mně k tomuhle chybí vědomosti. Ta faktická část, nad kterou bych mohla filosofovat. A vždycky, když nad tím začnu přemýšlet, cítím se skoro paralyzovaná, protože na světě je taková neskutečná spousta informací, co se člověk může dozvědět, že vůbec nevím, kde začít. Je toho tolik, že mě to pohltí a vlastně ani začít nedokážu. A až teď jsem si znovu uvědomila to, na co jsem na strašně dlouhou dobu zapomněla – začít u toho, co mě zajímá. Témata nebo věci, co mě k sobě nějakým způsobem táhnou, vybrat si ideálně něco, co v mým životě zaujímá důležitý místo z nějakých určitých důvodů, a hledat informace. Dig deep. V dnešní době máme k informacím snazší přístup než kdykoli předtím, a to je jedna z věcí, ve kterých se lišíme od průkopníků abstraktního umění. Hilma af Klint zpracovávala ve svých obrazech nový vědecký objevy, a to bylo tehdy něco naprosto unikátního a průlomovýho. Dneska už to průlomový být nemůže, jelikož už to bylo prolomeno. A třeba už je nemožný být originální, přijít s něčím pro společnost úplně novým. To je můj pocit, ale nevím to jistě, protože neznám dějiny umění. Další mezera. Nevím, kdy byl naposled velký průlom v umění, ačkoli mám pocit, že s tím nějak souvisí secese. Každopádně na tomhle je vidět, jak jsou věci propojený. A i kdyby už nebylo možný udělat něco, co tahle společnost ještě nezažila, rozhodně se dokážu vyvíjet po osobní stránce a udělat něco, co bude průlomový pro mě a nějak mě to obohatí. Konec konců o tom je život.

Ještě poslední věc – H. H. řekl, že aby se člověk dokázal stát dobrým abstraktním malířem, musí nejdřív zvládnout umět namalovat realitu. Zatím nevím proč, ale cítím, že je to pravda. Dává mi to smysl. Možná se nejdřív musíme naučit chápat objekty na té nejzákladnější úrovni (tak, jak vypadají), abychom dokázali postupovat hlouběji. Z čehož vlastně vypadá, že malování reality je jeden ze způsobů, jak jí poznat, pochopit a co nejvíc se jí přiblížit. Páni, fakt že jo, všechno prostě souvisí se vším. Myšlenka plodí myšlenku.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 2 - 26km

Probouzím se v půl 8, dám si u Šárky kafe a z okna vidím že prší. V 9 má přestat, ale to je až za dlouho. Balím věci a vytahuju nepromokavé oblečení a fusak na batoh. Vyrážím a déšť je dost vydatný. Dostávám se za město a mířím na Velký Polom. Když se dostávám na lesní cestu k prvnímu stoupání, začíná legrace, která nemá skončit, až do konce dne…o tom ale ještě nevím. Takže se drápu nahoru doslova skrz bahnitou řeku, kde není kam jinam šlápnout. Nepromokavé boty vydržely asi půl hodiny, pak neměly šanci :) Člověk se ale chůzí zahřeje, tak to ani nevadí. Po strmém výstupu dorazím na Kamennou chatu, která je zavřená, tak kafe na zahřátí nebude. Z mlhy se vynořují dvě slovenské dámy, kterým tato skutečnost také neudělala radost. Pokračuji dál a zanedlouho poznávám, proč má Velký Polom takové jméno. Cedule jen na vlastní nebezpečí, mohou padat stromy a větve…tomu se dá věřit, protože přes úsek cesty asi 300 metrů, musíte přelézt asi tak 100 padlých stromů. Ne, nejdou obejít 😅 Cesta je tu vážně skoro neprůchozí. Takže trpělivě překračuji stromy v úrovni stehen s 14ti kilovym batohem v mlze a dešti. Je to docela sranda, ale je to vyčerpávající. Jestli mi to tady někde ujede a napíchnu se na větev, tak semnou bude ámen.

Časem tento náročný úsek zdolávám. Jsem docela rád, že ten nejhorší výstup mám za sebou hned ráno, kdy jsem ještě při síle.. Dostávám se na vrchol, kde je info cedule taky dost “v polomu”, protože na ní asi spadl strom :) Dávám vítězné selfíčko a už se jde níž k Muřínkovskému vrchu. Krásné poutní místo na které jsem se těšil, už když jsem ho viděl na fotkách. Dávám si oběd, doplňuji vodu ze studánky a jde se dál.

Celou cestu se člověk brodí bahnem a kouká kam šlápnout, což dost rozbíjí tempo chůze. Občas si může člověk vybrat jestli projít velkou nebo malou louží. Brodím se horskými bystřinami a cesta je vážně těžká. Na paloučku rozježděném těžkými dřevařskými stroji mě ale sklopený zrak uchránil od toho, aby mě skalpovala ulomená břízka, uf. Mohl sem mít nepěknou odřeninu. Déšť se střídá se sněhem a občas jsou v tom kluci spolu. Když si sundám kapuci, že už je po dešti, tak do 5ti minut začne znovu. Celý den je mlha, že není vidět na 50 metrů. Za normálních podmínek by z vyhlídek byl asi hezký výhled-no, možná jindy :) V lese je šílená mlha a tma, takže jdu jak hájem ze Sleepy Hollow. Chyběl jen bezhlavý jezdec, i když…možná že tam byl, ale nebyl vidět. Občas se nacházím v hlubokých lesích na odlehlých místech fakt in the middle of nowhere a je to docela skličující pocit.

Poprvé jsem taky řádně zakufroval, protože jsem netrefil cestu, která se lámala a kus nebyl značený, jak stálo i na mapě. Takže jsem si vyšlápnul kopec v dost nebezpečném terénu plného větví a klouzavého podloží. Nadával jsem jak špaček.

Laboruji s myšlenkou, že se někde ubytuji a usuším, namísto toho abych celý mokrý šel spát ven. Dojdu do Bílého Kříže, dám si jídlo, možná se podívám chvíli na hokej a promyslím to, říkám si. Naproti občerstvení je hned ubytování. Když dorazím, tak na mě padne trochu depka, protože je všechno zavřené. No nic, půjdu hledat nějaké místo na spaní do lesa. Po pár kilometrech už fakt nemůžu, bolí mě záda z batohu…což mě ostatně bolí celý den, ale už sem fakt vysílen, což dokládá i muj brejkdénc na bahně, kde se sebou fláknu. Docházím až k chatě Doroťanka, která je opět zavřená. Tohle je fakt test :) Vysťavenej jdu ještě kus dál a nakonec nacházím hezké místo kde to zapíchnu.

Dneska to byl survival, jak má být. Postavím tarp, sundám si mokré oblečení a boty. Uvařím si jídlo a čaj, píšu Olince a pak zahrabanej ve spacáku zapisuji dojmy z dnešního dne. Ze dne, kdy jsem si připomněl, jaké umí být hory. Krásné, ale i drsné.

P.S. Vzdávám poctu nepromokavému přehozu přes kalhoty, jako nejlépe investované dvě stovky ve výbavě 😄 A také holím, se kterými jsem se už naučil a které mi nejednou zachránili život. Díky 😁

[nutraexperts]

PROSOLUTION PILLS: ZÍSKEJTE ZPĚT SVOU SÍLU! 💪🔥

Ztráta sebevědomí kvůli problémům s erekcí?

Myslím, že to zná hodně mužů.

Dneska chci mluvit o prosolution pills.

Tyhle pilulky slibují vylepšení nejen vaší výdrže, ale i celkového pocitu pohody.

Pokud hledáte způsob, jak znovu získat kontrolu a užít si intimní chvíle naplno, pokračujte ve čtení.

Zjistíme, co všechno vám prosolution pills mohou nabídnout!

👉 KOUPIT PROSOLUTION PILLS NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH

Prosolution Pills: Zlepšení Vaší Sexuální Výkonnosti

Když se bavíme o sexuální výkonnosti, mnozí z nás se potýkají s obavami a nejistotou.

Jak si udržet energii a sebevědomí?

Co když to nevyjde?

Tyto otázky mohou být stresující, ale dnes chci mluvit o něčem, co by vám mohlo pomoci.

Prosolution Pills.

Tyto pilulky nejsou jen další doplněk na trhu.

Jsou navrženy tak, aby skutečně pomohly zlepšit vaši sexuální výkonnost.

Jak Prosolution Pills Fungují?

Prosolution Pills kombinují přírodní ingredience, které podporují zdravé prokrvení a zvyšují libido.

To znamená více energie a lepší výkon v ložnici.

Některé klíčové složky zahrnují:

Maca Root: Tato rostlina je známá svými afrodiziakálními vlastnostmi.

L-Arginin: Pomáhá rozšiřovat cévy a zlepšuje prokrvení.

Zinek: Důležitý minerál pro hormonální rovnováhu.

Tyto složky spolupracují, aby zvýšily vaši výdrž a touhu.

Příběhy Uživatelů

A teď pár reálných příběhů od lidí, kteří vyzkoušeli Prosolution Pills.

"Měl jsem problémy s výkonem už nějakou dobu. Po několika týdnech užívání Prosolution Pills jsem si všiml velkého rozdílu. Můj partner byl nadšený!" — Jan, 34 let

"Byl jsem skeptický, ale rozhodl jsem se to vyzkoušet. Teď se cítím jako mladík! Doporučuji každému." — Petr, 40 let

Proč Vybrat Právě Tyto Pilulky?

Na trhu je spousta produktů zaměřených na zlepšení sexuální výkonnosti.

Ale co dělá Prosolution Pills tak jedinečnými?

Přírodní Složení: Bez chemie nebo umělých přísad.

Rychlé Účinky: Většina uživatelů hlásí výsledky během několika týdnů.

Zvýšení Sebevědomí: Lepší výkon znamená i lepší pocit ze sebe sama.

Pokud hledáte způsob, jak zlepšit svou sexuální výkonnost a cítit se lépe ve své kůži, tyto pilulky by mohly být právě tím pravým řešením.

Jak Je Správně Uživat?

Je důležité dodržovat doporučené dávkování pro dosažení nejlepších výsledků.

Obvykle se doporučuje užívat dvě pilulky denně s jídlem.

Pamatujte také na zdravý životní styl – strava a pravidelný pohyb hrají klíčovou roli při dosažení optimálních výsledků.

Závěr

Pokud jste unaveni z frustrace ohledně své sexuální výkonnosti, dejte šanci Prosolution Pills.

S přírodními ingrediencemi a pozitivními zkušenostmi od ostatních uživatelů máte možnost změnit svůj život k lepšímu.

Nečekejte déle!

Změňte svůj přístup k intimním chvílím ještě dnes!

👉 OBJEDNEJTE SI PROSOLUTION PILLS PŘÍMO ZDE

FAQ

Jaké jsou Prosolution Pills?

Prosolution Pills jsou doplňky stravy, které se zaměřují na zlepšení sexuální výkonnosti. Obsahují směs přírodních ingrediencí, které podporují libido a zvyšují energii.

Jak fungují Prosolution Pills?

Tyto pilulky působí zvýšením prokrvení a podpořením hormonální rovnováhy. Díky tomu můžete zažít lepší erekce a celkově intenzivnější zážitky.

Jsou Prosolution Pills bezpečné?

Ano, většina uživatelů je považuje za bezpečné. Obsahují přírodní složky, ale pokud máte nějaké zdravotní problémy nebo užíváte léky, je dobré poradit se s lékařem.

Kde mohu zakoupit Prosolution Pills?

Můžete je zakoupit online na oficiálních stránkách výrobce nebo ve vybraných obchodech se zdravou výživou. Vždy doporučuji ověřit si důvěryhodnost prodejce.

Jak dlouho trvá, než začnu vidět výsledky?

Většina lidí hlásí první výsledky po několika týdnech pravidelného užívání. Každý organismus reaguje jinak, takže buďte trpěliví.

Mohu kombinovat Prosolution Pills s jinými doplňky?

Obecně ano, ale vždy je lepší konzultovat to s odborníkem. Některé kombinace mohou mít vliv na účinnost jednotlivých produktů.

Kolik pilulek bych měl denně užívat?

Doporučená dávka bývá obvykle dvě pilulky denně. Je dobré řídit se pokyny na obalu produktu nebo radami odborníků.

Může mi užívání těchto pilulek pomoci při erektilní dysfunkci?

Mnoho uživatelů hlásilo zlepšení erektilní dysfunkce po pravidelném užívání. Pokud máte vážné problémy, určitě byste měli navštívit lékaře.

Existují vedlejší účinky spojené s užíváním Prosolution Pills?

Vedlejší účinky jsou vzácné a většinou mírné. Může se objevit například nevolnost nebo bolesti hlavy. Pokud byste zaznamenali něco neobvyklého, přestaňte je brát a poraďte se s lékařem.

Mohu používat Prosolution Pills i v mladším věku?

Ano, tyto pilulky mohou být prospěšné i pro mladší muže, kteří chtějí zvýšit svou sexuální výkonnost či libido. Důležité však je mít realistická očekávání a poslouchat své tělo.

👉 OBJEVTE PROSOLUTION PILLS NA OFICIÁLNÍM WEBU

[ask-valentino-anything]

Štěpán:

"Nikdo neví, že je gay." Štěpán je hlasitý a energický, má mnoho kamarádů. Je zamilovaný do Dariena, už od té doby, co přišel do školy jako nový student. Darien je pro něj oporou. Štěpán ale neumí dobře vyjadřovat lásku. Dělá věci, které se Darienovi nelíbí. Jednoho dne k němu přišel Patrik a začal se k Štěpánovi chovat podobně, jako se Štěpán chová k Darienovi. Štěpánovi to vadí, ale možná se mu to začne i líbit.

Patrik:

Sportovní typ, který si myslí, že je lepší než ostatní. Darien požádal Patrika, aby se Štěpánovi pomstil za to, jak se k němu chová. Patrikovi se ale pomsta začne líbit. Začne dělat Štěpánovi více "sexuálních" věcí. Když se ho někdo zeptá, jestli je gay, odpoví ne. Ale teď už sám neví.

Zvládnou překonat všechno, aby mohli být spolu, nebo jejich láska skončí nepoznána a zametená pod koberec?Pohled Štěpána

Šel jsem do školy s Darienem. A rychle jsem se převlékl. Bojím se Patrika, že mi ublíží. Na začátku roku Patrik zbil Matyáše jenom kvůli tomu, že do něj omylem žduchl. Ale naštěstí v šatně nebyl. Proto chodím o trochu později do školy než ostatní. Počkal jsem na Dariena a šli jsme do naší třídy. Když jsme vešli do třídy, hned jsem šel za Darienem a viděl jsem ji: Kristýnu Holkovou. Jediná holka co zajímá  psychologie kanibalismus . No sám nevím, jak jí to muže bavit , ale Darien mi už o ní něco říkal. Ale ona s Darienem mluví, jako kdyby byla jeho holka, a to mi vadí. Ale pomohla mi s fyzikou, takže já nevím. Ona je divná.

"Ahoj, Dariene," řekla mu. A to mu říká KAŽDÝ DEN! To jako kdyby s ním chodila, ta jedna kunda. Bere mi mého Dariena.

Ale než si stihli prohodit slova, přišel jsem mezi ně. "Dariene! Přijdeš v pátek?" Mám něco domluvené s Matoušem a chci tam i Dariena.

Darien se podíval na Kristýnu a pak řekl ne. To je hrozné, bavím se s Matoušem jenom kvůli Darienovi, a ten hajzl ani nechce s námi jít ven.

"Dariene (bla bla bla bla)." Nedával jsem pozor, Kristýna mi bere Dariena. Můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj! JE KURVA MŮJ!!!! Přemýšlel jsem na chvilku a pak se Darien zeptal:

"A co ty, Štěpáne?"

"C-Co? Mohl bys to říct znovu?" Nedával jsem pozor a teď jsem se ztrapnil před Darienem a Kristýnou.

"Jsi připravený na test z fyziky?" Řekla Kristýna.

"Jo, jsem... Děkuji za tu fyziku," řekl jsem.

"Nemáš zač," řekla a pak zazvonilo.

Celý den byl nudný, no, byl do té doby, kdy máme svačinu. Jedl jsem u Dariena. A Kristýna jedla a někdy něco řekla do naší konverzace a pak přišel on, Patrik. Bál jsem se, že mi zase něco udělá. A měl jsem pravdu. Vzal mě za hlavu a začal mě škádlit.

"Přestaň!" zařval jsem.

"Ale přestaň, Štěpáne," řekl. Darien se pozastavil a odešel k Maxovi.

Díval jsem se kolem, jestli mi někdo pomůže. Kristýna se na mě dívala s empatickým pohledem, ale nic neudělala. Odešla za svou nejlepší kamarádkou Aničkou. Dívala se na Patrika, jak mi strčil mou hlavu do jeho rozkroku.

"M-mff," snažil jsem se protestovat, ale nic se nestalo, dokud jsem neucítil něco tvrdého. Myslel jsem, že to bude jen jeho opasek, ale pak mě pustil a šel si sednout. Kristýna za mnou přišla.

"Hej, Štěpko, vše okay?" dala mi ruku na rameno. Chtěl jsem jí říct všechny své pocity a taky ať na mě nešahá, ale místo toho jsem řekl:

"Ano..." Potom zazvonilo na hodinu matiky, takže jsem si šel sednout.

-----------------------------------Konec kapitoly----------------------Pohled Patrika

Když mi začalo růst péro tak jsem se rychle odtrhl od Štěpána.

To jse nesmí už nikdy stát. Sedl jsem si do lavice před Aničkou a Matoušem a za Rostislavem a Damiánem.Sedím vedle Elišky a je to pěkná otrava. Kristýna sotva odešla od Aničky. Díky bohů, já a Kristýna nemáme dobrý vsah. Proč? No protože je divná.

Zazvonilo druhé zvonění

Pak přišla paní učitelka Rondonová naše nejpřísnější učitelka. Ale já jí ližu prdel takže mě má ráda.

"Dneska budeme opakovat násobilku. Každý dostane pracovní list. Službo! Rozdejte" Kristýna a Anička byly služba tak se obě postavily a rozdávali. Anička mi dala list a čekal jsem než nám dovolí psát.

"Všichni psát až skončí 10 minut tak někoho zavolám k tabuli" 

A tak jsem začal psát .

542×65= 35 230

458×789= 361 362

45 236×5 967=269 923 212

7 854 369×568 213=4 462 954 572 430

Příklady jsem dopsal a jen jsem čekal.

Pohled Kristýny

"Dariene . Takhle to musíš udělat" už jsem měla hotový list takže jsem pomáhala Darienovy .

"Kristýno! Přines jsem svůj sešit a napiš svoje výsledky na tabuli."  Zvedla jsem se a začala jsem psát. 

542×65= 35 230

458×789= 361 362

45 236×5 967=269 923 212

7 854 369×568 213=4 462 954 572 597. 

"Má to správně?"

"Né paní učitelko ten poslední příklad je špatně! Já jsem vypočítal 7 854 369×568 213=4 462 954 572 430." "Tak Patriku prosím Vem jsi svou kalkulačku a spočítej to" Vyděla jsem jak jsi tam ťukal do kalkulačky . Pak zvedl hlavu a řekl. "Má pravdu" a začal svůj výsledek mazat.

POHLED PATRIKA

Jak to že ona ten výsledek měla správně a já ne? .

------####----####----####--

Po hodiné Matiky jsem zašel na záchod. Vyděl jsem tam Štěpána s Matoušem tak jsem se rozhodl že je půjdu odposlpuchávat. "Matouši! Co když zase začne chodit s Kristýnou?" Zeptal jse Štěpán Matouše. "Já znám kiki. A ona je strašně přechodová . Ona už měla 20 kluků minimálně. A taky vím že má chrushe na holku. Takže tak." Matouš se kamarádi s Kristýnou takže nejsem překvapený že o tí toho ví. To že Kristýna je na holky to už jsem nevěděl. "Takže Holková je lesba?" Štěpán se vylekal. "Ne není . Je pansexuální" Prohodil jsem panenky nad tím názvem. "Co znamená?"

"Sám nevím" Řekl Matouš. "Jo a Štěpáne ty jseš tepley?" Štěpán se zhrozil.  Něco se mi na tom zalíbilo . "Jak dlouho jsi odposlpuchával naší konverzaci?" Nakonec řekl. "Na to aby jsem slyšel že se stresuješ jestli Kristýna chce šukat s Darieném." Matouš už odcházel.  Možná protože za 5 minut bude hodina. Ale to je jedno. Chytl jsem Štěpána za podpaží a zvedl jsem ho nad sebou. "Takže ty jsi myslíš že přiznáš že jsi teplej a já tě nebudu ještě víc šikanování?"

"Patriku..." řekl já jsem ho hodil o stěnu. Tekla mu krev z ust "Co kurva děláš?" Slyšel jsem jeden holčičí hlas co často nenávidím . Kristýna.

-----------------------------Vytéká mi krev z ust. Patrik stojí nade mnou,už vidím svou smrt. No logicky že mě nezabije . Aspoň doufám. Ve škole mě nemůže zabít. Začal se šklebit a pak jsem uslyšel záchranný hlas od naší jediné budoucí psycholožky. "Co kurva děláš?" Stála před klučičí záchody Kristýna. Patrika odhodila ode mě. Pomohla mi se zvednout.

"Poď Štěpáne zajdeme za paní zdravotnici" Zvedla mě na záda. "Děkuji... jak jsi věděla že mi něco udělal?" Zeptal jsem se. "No Matouš odešel a řekl mi to a Aničce. Mě se to nějak nezdálo tak jsem se přišla podívat" Ona se o mě bála?

Potom co mě zdravotnice ošetřila zavolala mé mamce a šel jsem domů. Kristýna přišla pozdě na hodinu ale měla dobrou výmluvu. A taky jsme si vyměnily telefoni čísla.

Zůstal jsem týden doma. Kristýna mi pomáhala když jsem něco nechápal. Den když jsem měl jít znova do školy tak jsem ji poprosil aby s mnou šla.

"Štěpáne. Patrik přijde až za měsíc tažke nemusíš se bát." Ta situace s šikanou trvala dlouho protože nevěděli taký trest mu mají dát.  A když jsem slyšel to co mi řekla chtěl jsem začít skákat nahoru a dolů .

"Dobrá" Vešel jsem do třídy a zdálo jse mi že se všichni na mě dívají. Ale bylo mi to jedno když jsem vyděl Dariena .  "Ahoj Dariene" Slyšel jsem její milý hlas . Možná že s ním nechce chodit.  Vzal jsem Dariena za prdel a políbil jsem ho.

Darien mě od něho odtrhl. "Taky mě těší Štěpáne."

"Jak jses tu měl"

"Líp"

"Jak to?"

"Nebyl jsi tady ty"

Cítil jsem se hrozně . Udělal jsem něco špatně? Možná že už jsi někoho našel?

"A Dariene ... ty jsis už našel nějakou přítelkiňi?"

"Ne proč se ptáš?"

"No víš protože jsme kamarádi. To tak kamarádi si říkají ne?"

Zakíval hlavou a začal si povídat s Maxem.

Kristýna mluvila s Matoušem a Aničkou.

"A víš že musíš zabít aspoň tři lidi aby jsi byl považován jako sériový vrah?"

"Ne kiki to jsem já nevěděla." Odpověděla Anička. Matouš se jen šklebil.

"Hey co se tu řeší?"

"Kiki říká zajímavé fakta" odpověděla Kristýna.

Anička Prohodila panenky.

"Co Kiki chtěla říct je že říká kraviny co nikoho nezajímá." Anička je ... divná, ona má kamarádku co by prokohokoliv udělala cokoliv a furt se k ní chová jako smetí.

"Aha.."

"No a víte že Češi pijou nejvíce piva ale nejsou největší alkoholici?"

"Kiki, budeme mít hodinu z Angličtiny. Nikoho nezajímá kdo pije a kdo ne. To že ty umíš od dvou let anglicky a že jsi v tom nejlepší za to nemůžeme. Ale já tu angličtinu nezvládám jak ty takže nech mě se učit" odpověděla Anička.

Cítil jsem se nechtěně v konverzaci takže jsem odešel. Mohl bych se učit do angličtiny .

Paní učitelka Žáková se rozhodla že bude test z slov. Takže jako vždycky Kristýna odevzdala test jako první.

Když nad tím přemýšlím Kristýna by byla nejlepší reprezentant naší třídy. Je chytrá kamarádska a má respect vůči učitelů.  Huh, a my jsme se furt hádali jestli je lepší Anička nebo Patrik. V známkách (patrik) v chování a celkové znalosti (anička), a Kristýna je vlastně obodvojí no Anička má dobré známky ale ona je příliš zlá?

"Všichni odevzdat vaše testy" zařval paní učitelka Žáková. 

Kurva měl jsem napsáno 2 slova a asi jsou špatně. No nic dál jsem jí test a šel jsem si sednout.

Po hodině Angličtiny. 

Angličtina byla naše poslední hodina . Šel jsem s Darienem na oběd. Před námi byli osmáci,já se s nimi moc nebavím vím že Patrik Tobiáš a možná Max se s nimi baví. Trochu se jich bojím .

Vzal jsem si talíř a nabral jsem si dnešní oběd . Vypadalo to jako knedlo vepřo zelo ale tady z kuchyni nikdy nevíš. Pak jsem si dál tác na stůl kde byl Matouš, Darien a Max. Zašel jsem k stolu s Hrncem a nabral jsem si polévku, polévka byla rajská.

Sedl jsem si na své místo a u stolu už byl Matouš co si krájel maso a kecal tam s Darienem co se bavil jak by chtěl každou holku vymrdat.

"A z jakou velikosti péra?" Zeptal jsem se.  No musím vědět jak velký ho má. "Přece 100 centimetroví!" Aha- takže on si stoho dělá prdel. "Ne fakt Darien řikej" Darien do sebe jebl sousto masa . "Proč Štěpko? Snad chceš vědět jak velký ho má aby tě pak mohl vojet?" Poprvé řekl Max ani jsem si nevšiml že si už sedl.

"Cože? Logicky že ne, nejsem tepley"

"To není co řekl nám Patrik."

"Co vám zas vyblabolil?"

"Že ses vyptával Matouše jestli Darien chce chodit s Kristýnou."

Podíval jsem se na Matouše

aby řekl že to není pravda.

"No Štepka se sice zeptal ale ne protože ho chce."

"A proč teda?"

"Protože se bojí o svého nejlepšího kamaráda?"

Max protočil panenky a nechal svůj tác na našem stolu a odešel.

Už jsem neměl hlad táže jsem s mým tácem odešel a dál jsem zbytky do koše.

Dál jsem si boty a vzal jsem si batoh a šel jsem domů.

--------Konec kapitoly------Pohled Štěpána

Dál mi kurva růže. RŮŽE! No nic teď se všichni budou vyptávat.

Hned jako první přišel Max. "Takže on ti dál růže."

"Ne víš levandule"

"Nemusíš se hned posrat"

Zabalil jsem si růže do nějakého toaletní papíru.

Po hodiny Fiziky jsem už chtěl domů. První Patrik přijde a dá mi růže. Pak se všichni vyptavájí jediný kdo nic neřekl byla Kristýna. Ale zdá se mi že se to brzo změní.

"Hey, Štěpáne. Jak se cítíš" nechceš se zeptat o kitce?

"Ne moc dobře."

Obejmla mě a byl jsem poprvé smutnej po dlouhé době. Vrátil jsem to její obětí a nasál jsem její vůní. Voněla jak marcipan . A to se k ní hodilo.

Někteří mají řádí vůní marcipánu. Nekterím se s toho dělá špatně. Přesně jako ona.

Odtáhl jsem se od toho obětí.

"Děkuji"

Usmála jse a odpověděla. "Nemáš zač"

"Proč ses nevyptávala?"

"Protože nemám důvod"

"Aha..."

Usmála jse a odešla za Aničkou.

Odešel jsem s školy a přemýšlel jsem nad patrikem a co dneska udělal.

Ty růže tak jak se zčervenal. Začal mi tvrdnout. Protože nikdo nebyl doma tak jsem se rozhodl že by to nikomu neublížilo kdyby jsem... rozepnul jsem si kalhoty a dál jsem si je na mojí postel. Pak jsem si tam dál I moje boxerky.

Přemýšlel jsem jestli bych nechal mou mysel doprovázet mojí masturbaci  a nebo bych si měl pustit porno.

Vyhrála moje mysel. Lehl jsem si na mou postel a začal jsem přemýšlet jak by Darien mě šukal. Jeho rychlé ale sladké pohyby.

Šáhl jsem si na špičku mého penisu. Hned po tom jsem zasténal. Probral jsem mou úd do mé ruky a začal jsem pohybovat mou rukou. Pokaždé co by darien do mě zabouchl jsem se blížil k mému finishu.

Když jsem se blížil k mému vrcholu tak fantazie dariena a jak mě šuka odešla a místo toho se oběvil Patrik a jak sladoučce do mě naráží a šuška  mi do ucha  uchilkoviny.

Zalíbilo se mi to takže jsem se dodělal ale kurva proč jsem měl fantazii o patrikovy? Komu bych to tak mohl říct? Kristýně? Ne to by bylo extrém. Ach jo!

Možná že to bylo kvůli těch růží?  Asi jo.

Postavil jsem se a hodil jsem si povlečení do praní. Máma mě zabije.

----###----###---###---###---

Další den když jsem přišel do školy tak Patrik s mnou flirtoval a Kristýna se jen škelbila. Zdá se mi že toho ví vic než já.

"Štěpáne už ti někdo řekl že máš hezé oči?" Šáhl mi na líco.

"Ne neřekl" snažil jsem se jeho flirtování obrátit. 

"Tak budu první." Dál jsi ustá k mému ucha a zašuškal. "Máš hezké oči"

Kurva kdyby Patrik mě před měsícem nezbil tak bych s ním i chodil.

Kristýna přišla. Záchrana! "Patriku ty víš že nesmíš mít sex v škole." Patrik se odtrhl ode mě . "Vím to dost dobře"

"Tak tady chudáka Štěpána neznasilňuj"

Když jsem poslouchal konverzaci přede mnou tak jsem jsi spoměl na včerejšek.

Hned jsem cítil jak se mi krev honí tam kam nemá tůhle danou chvíli. "Musím jít na záchod." Odkoktal jsem a šel jsem.

Když jsem si seld na záchod tak jsem se snažil aby můj stojak no už nestál, ale ten had nechtěl dolů.  Slyšel jsem jak někdo vešel do koupelny a pak řekl

"Kde jsi štěpáne?"

"Tady"

Odemkl jsem mu dveře. Proč jsem to kurva udělal?

Vyděl jsem jak se Patrik se blížil k mě. "Co se stalo Šěpáne, proč jsi odešel" nedívej se tam nedívej se tam! Jsem se podíval na můj rozkrok jak mi jde vidět že tam něco stojí. Patrik jse tam taky podíval. Pousmál jse.

"S tím ti můžu pomoc"

Jak může on taký hlášky říkat a nestidět se? Klekl jsi na podlahu a začal mi rozepínat kalhoty. Co to kurv-

Nestihl jsem tu větu domyslet když jsem cítil můj penis v jeho puse. Byla teplá a mokrá a udělal jsem všechno pro to abych nezasténal. opatrně jsem mu chytl hlavu a doprovázel jsem ho.

Bylo to trochu vtipné. Patrik co mě zbil tak teď je na kolenou přede mnou.

Začal využívat svůj jazyk a to už jsem nevydržel. "Patriku... prosím chi víc"

Patrik se postavil zamknul kabinku a pomalu se svlíkal.

Ty kráso, určitě měl 10 centimetrů minimálně. 

Vzal mě za stehna a pousmál jse "jsi připravený?" Jediná věc co jsem mohl udělat je zasténat. Vrazil do mě a cítil jsem se desetkrát plněji. Málem jsem se udělal ale zadržel jsem to. "Štěpáne, poď k tabuly" Cože?

Probral jsem se z mého snů a mluvila na mě přírodopisářka. Kurva byl to jen sen. Počkat? To je dobrý že to byl 'jen sen' prohodil jsem panenky a šel jsem napsat dva dravce. "Dobrá Štěpáne prosím sedni si" všiml jsem si Patrika co jse na mě díval. Proč kurva?

Po přírodopisu za mnou přišla Kristýna "štěpáne je všechno v pohodě?" "Jo proč by ne?"

"No víš ty jsi v té hodině zařval 'Patriku, chcu víc' takže jsem si myslela..."

Ten debilní sen. "Ne to byl jen sen" nachvilku se pozastavila a pak jí něco v očí zacinkalo. "Ahaaaa" No nic .

Den pokračoval normálně než za mnou přišel Patrik. "Hey štěpáne... moc se ti omlouvám"

"Ne v pohodě" 

"Ne já se ti omlouvám víš já tě miluji a jen jsem se bál ti to říct" než jsem stihl zaregistrovat co říká tak mě vzal za ruku a políbil mě.

Jeho rty byli teplé a příjemné . Ty jo... poprvé co mě políbil kluk. Dál jsem mu ruky kolem krku a pak jsem si uvědomil že jsme furt v škole tak jsem se odtáhl.

V zadu jsem vyděl Dariena a Maxe a pak jsem si uvědomil.

Proč jsem se teď líbal s Patrikem když mám chrushe na Dariena?

Počkat... Mě Patrik dál pusu.

Ty krávo .Pohled Patrika

Je jasný že tento rok nebudu nejlepší žák z naší třídy. Což znamená že to bude Anna.

Ta jedna šprtka, taky nebylo to úplně chytrý Štěpána zmlátit ale to je jedno. Ten jeden teplouš. No a co že jsem ho zbyl? Vžit je hnusný homosexual. I když... KURVA PATRIKU NAD ČÍM ZASE PŘEMÍŠLIŠ.  Zapípal mi telefon a já jsem se odtrhl od mých myšlenek. Napsal mi Darien. Jak vůbec dostal mé číslo?

*čus Patrik tady Dája. Mohl bych tě o něco poprosit?*

*no co je?*

*Štěpán mě sere. Mohl bys ses mu pomstít?*

*a to jak mám udělat?*

*no ... já nevím, možná romanticky?*

*takže já jsem ho zbil a teď jse s ním mám líbat?*

*no to nemusíš ale třeba ho prostě rozptýlit?*

*kolik za to zaplatíš?*

*dva mega za měsíc?*

Nadechl jsem se a odepsal jsem.

*ok*

Tyyy jo. No dobrá ... kurva co jsem to udělal...

Po měsíci

Když jsem se měl vrátit do školy tak jsem sebou vzal obrovskou vázu růží.  Vešel jsem do šatny . Kurva . Zapoměl jsem že Štěpán chodí později do školy. Ani nevím proč.

Položil jsem kiťici na sůl a hned se Eliška podívala na to.

"No děkuji Patriku ale já už mám kluka." No víš ty mrcho všechno není o tobě takže ne není to protebe. "To není pro tebe." Prohodil jsem panenky.

"Aha" Anička zrovna přišla Kristýna hned s ní. Kristýna se podívala na ty kytky a usmála se. Pak odešla za Aničkou a začala se bavit o nějakém Vincentovi Will Woodovi a na to jsem neměl.

Anička se na to podívala. "Pro koho to je?"

"Uvidíš" když už jsem to tahal do třídy tak už to mohly vědět všichni.

"Vsazím že to je pro Štěpána." Ozvala se Kristýna.

Kurva jak to může vědět? Jako vím že ji zajímá psychologie ale furt.

"Ovšem že ne." Odpovědel jsem. Usmála jse a začala vykládat o fanfikcí.

Štěpán přišel s Darienem a hned na něj začal šahat. Zašel jsem za ním. "Štěpáne moc se ti omlouvám... koupil jsem ti tohle." Podál jsem mu ty růže. Začervenal jsem se a on taky. "Děkuji" Vzal jsi to. A já jsem stvrdnul. Nemohl jsem se pohnout . Nakonec jsem šel spátky na svojí židly. Darien zakíval hlavou zřejmě na souhlas.

Jen jsem chtěl aby dnešek skončil. Slyšel jsem Kristýnu jak řekla že měla pravdu a jen jsem se víc zčervenal. Slibuji že ta borka vidí do budoucnosti.

Ale zajímá mě tak to věděla.

Přišel jsem za ní a zatáhl jsem jí do prázdné učebny.

"Jak jsi to věděla?"

"Co?"

"Jak jsi pro Boha mohla vědět že ty růže byli pro Štěpána?"

"Jo darien mi ukázal vaše zprávy tak jsem spojila dvě věci dohromady." Ten kokot. No nic. Už s tím nic nezměním.

"Dobrá..."

Toho KOKOTA jdu teďkom zabít.

-------Konec kapitoly------

Whatever the fuck that means (15/20)

[terezafabi]

Den 11. První část.

“Ráno se zaboha nemůžu vykopat z postele, vstanu až za světla. Děti už volají od pohádek, že mají hlad, vidina kávy mě drží na nohou a počkat! Dneska je přece výlet! Nadšení z výletů se u mě s věkem neumenšuje. Na pánvi připravuju toasty a jinak balím klasiku, zeleninu, jablka a sladkosti. Chvíli nám to vydrží a na konci by nás měla čekat restaurace. V plánu máme popojet asi dva km autem, zaparkovat a pak krátký “trek” podél pobřeží směrem na jih. Viděla u někoho na fb, výhledy vypadaly lákavě a kilometráž je tak právě akorát pro nás (to znamená asi 3 km v jednom směru - zpátky podle sil - buď po svých, anebo Honza doběhne pro auto). Parkujeme v oblasti Los Realejos, a cesta začíná slibně - jdeme širokou prašnou cestou ve srázu, z té nebezpečné strany je ale zídka, tak se ani nebojím. Jindra cestou fotí, Heduška si už ani nevím kvůli čemu tentokrát stěžuje a i Honza trochu frflá kvůli srázu. Procházíme chráněnou krajinnou oblastí, kolem obdivujeme různé kaktusy a v dálce palmy. Cesta mi přijde zábavná, výhledy jsou krásné, jen potkáváme v obou směrech celkem dost turistů. Alespoň tři výpravy maminek s dětmi z Čech - evidentně je tenhle výlet dětmi oblíbený. Stezka klesá dolů a pod námi se tyčí zbytky bývalé vodní pumpy Elevador de agua de Gordejuela. Budova je působivá, prý tu dřív čerpali vodu z okolních potoků a vyváželi zdola od pobřeží nahoru. Co je ale pro nás mnohem zajímavější jsou desítky ještěrek! Obrovsky vypasených, nebojácných, nadšeně se cpou zeleninou, kterou jim předžvýkanou házíme (tuhle dovednost jsme trénovali už loni na GC). Jak neumím házet míčem - jakože opravdu hodně neumím házet míčem - tak v hodu zeleninou ještěrce před tlamičku jsem přebornice. Pokračujeme dále přes most a cestou znovu nahoru. V poledním žáru trochu klesá morálka, na děti nejvíc zabírá Honzovo mluvení jako naštvaná ještěrka. Jdeme dál a ještě stále nejsme u cíle. Prašnou cestou dojdeme do palmového háje protkaného cestičkami, někde pod námi je pláž, na kterou míříme. Musíme několikrát kontrolovat cestu v mapách, a zjišťujeme, že mapy.cz ukazují cesty, které už dávno neexistují, takže několikrát bloudíme. Konečně trefíme tu správnou cestičku a křižujeme dolů. Pod námi se ukáže pláž jako z pohádky - oblázková, nad ní palmy a dole na pláž ústí potok s vodopádem! Je to fakt krása. Děti si nejvíc vyhrají u potůčku, dokonce i Heduška je tam nadšená a přebíhá kameny jako horská kozička (jinak jí výlety až tak moc nebaví, nejspokojenější je na střeše v bazénku). Oba mi nosí své poklady, jíme a pijeme všechno co máme s sebou a Honza vybíhá zpět pro auto. Vydržíme tam asi hodinu a půl a pak už je únava, tak balím batoh (O tom jsem ještě nepsala - mám naprosto úžasný batoh Braasi, který jsem si přála a dostala k narozeninám. Je velký a odolný a má skvělé magnetické přezky, na které se tu chytá písek a nejdou zapnout. Jinak ale nemá jedinou chybu a je to z mého vybavení teď momentálně můj největší parťák. Pak mám taky supr boty, ale o tom jindy.) a chystáme se na dvě stě výškových metrů co nás čekají do restaurace.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 39.

Vlk a tygr

V místnosti hřál oheň z dřevěného uhlí. Chen Yang tou dobou klečel už o něco méně než hodinu. Xiao Chiye seděl na židli a pročítal si vojenské knihy. Za zástěnou klečeli generálové císařské armády všech hodností. Venku i uvnitř bylo ticho.

Jak se říkalo - pokud ještě generál neměl prestiž, o které by se dalo mluvit, pak pro její pozvednutí musel vzbudit úžas i strach.

Když Xiao Chiye před pěti lety přebíral císařskou armádu, hned při nástupu do úřadu předvedl ukázku své moci a síly. To, co chtěl, aby mohl velet téhle smečce hrdinů, byla absolutní autorita. Po celých pět let byl spravedlivý ve vyměřování odměn i trestů. Nikdy nešetřil penězi, které měly být císařské armádě vyplaceny. Nejen, že nikdy nedal méně. Dokonce kolikrát utratil víc, jen aby vyrovnal případný nedostatek. Ke svým podřízeným byl velmi štědrý. Přesto sám nosil ten stejný starý kabát, který mu před více než třemi lety poslala jeho švagrová.

Podzimní lov pomohl císařské armádě zvednout hlavy. Dostala se do centra pozornosti a zastínila osm velkých výcvikových divizí. Na okamžik jim svět ležel u nohou. Tihle vojáci, kteří byli v Qudu dlouho utlačováni a vždycky stavěni do podřízené pozice, se nyní dokonce opovažovali osm velkých výcvikových divizí komandovat. To nebylo dobré znamení. Samolibost je vedla akorát k tomu, že se nechávali příliš unášet úspěchem.

Xiao Chiye potřeboval příležitost vrátit císařskou armádu ke smyslům. A dneska byl tou příležitostí Tantai Hu.

Chen Yang se neodvážil zvednout hlavu. Xiao Chiye poklepal na stůl a Chen Yang okamžitě vstal, aby mu dolil čaj. Jakmile byl šálek plný, znovu si kleknul.

Xiao Chiye za celou noc neřekl ani slovo, takže Chen Yang celou noc klečel na zemi.

Hodně nevyřčených slov dokázalo způsobit větší hanbu, než kdyby byla řečena.

Xiao Chiye musel ráno na ranní zasedání dvora. Jakmile se oblékl a upravil, řekl Chen Yangovi: „Dnes mě doprovázet nemusíš. Vem si volno.“

Chen Yang klečel, dokud mu zcela neznecitlivěly nohy. S rukama na zemi se uklonil a řekl chraplavým hlasem: „Pane...“

Chen Yang Xiao Chiyeho vždycky oslovoval jako místokrále. Tohle oslovení tak vycházelo přímo ze srdce. Xiao Chiye se na chvíli zastavil, ale neohlédl.

Chen Yang se znovu uklonil a řekl: „Prosím pána, aby mě potrestal.“

Xiao Chiye zvedl ruku na znamení těm, co na něho čekali, aby odešli. Teprve když zůstali sami, otočil hlavu ke straně a na Chen Yanga se podíval: „Pokud člověk neudělal nic špatnýho, tak o jakym trestu by tu měla řeč?“

Chen Yangovi stékal pot z čela kolem očí. „Tento podřízený si uvědomuje pochybení ve svém chování.“ Řekl.

Po dlouhém tichu Xiao Chiye řekl: „V posledních letech následuje Zhao Hui dageho do válečných výprav na hranicích a stoupá na společenskym žebříčku. Do pěti let by měl dostat vlastní rezidenci a měl by mu bejt udělenej titul. Oba ste dobří muži, které nám vybral sám otec. Tak čim to je, že on, Zhao Hui, moh dosáhnout takový cti a slávy, zatimco ty, Chen Yang, musíš následovat a hnít s chulugánem?“

Chen Yangovy rty zbledly. Řekl: „Jak by si tento podřízený mohl dovolit něco takového myslet? Dědičný princ má své vlastní přednosti, ale je to můj pán, kdo je mým pilířem! Zhao Hui a já jsme ze stejného rodu a sdílíme spolu štěstí i strast.“

„Bylo by nejlepší, kdybys tomuhle principu skutečně rozuměl.“ Řekl Xiao Chiye. „Bratři, kteří spolu bojují a rodina, která na sebe tasí meče, sou prohnilí do morku kostí. Lidi zvenčí ani nemusej podnikat žádný kroky, aby je zničili, neb se zničí sami. Následoval si mě do Qudu a všechny záležitosti si nechal doma na Zhao Huim. Jeho mladší sestra se provdala za náměstka ředitele ministerstva obřadů a ty seš ten, kdo zastával roli příslušníka rodiny z jejího domova a kdo jí podporoval během jarních a dalších slavností. Můžeš bojovat vůlí i duchem, když budeš chtít dosáhnout něčeho velkýho, ale ne když se bude jednat o morální zásady. Je to počestnost a hrdinný duch, který dělaj dobrýho člověka. Čeho se tak bojíš, že se tak ženeš, abys s nim moh soupeřit? Zhao Hui by neudělal to, co se stalo včera, protože by bral v úvahu dageovu důstojnost. Ty seš teď velitelem stráží císařský armády a stejně se musíš spolíhat na tenhle trik, abys v ostatních vzbudil důvěru. Za tuhle trochu vlastního uspokojení bys klidně nechal ostatní, aby pošlapali důstojnost tvýho pána. Tantai Hu pochází ze Zhongba. Ty to víš. Ale stejně si ho přehodil na včerejší soupisku, aby si mohl vybít svůj vztek a zášť. Tak co to má bejt, Chen Yangu? Následovals mě jenom proto, abys tu zvlčil do takový míry, že tu teď budeš hrát tyhle hry, aby sis získal ostatní? Pro tenhle okamžik zadostiučinění bys dokonce neváhal poškodit důstojnost svýho pána.“

Zasažen výčitkami svědomí sklonil Cheng Yang hlavu a řekl: „Zklamal jsem svého pána-“

„Zklamal si sám sebe.“ Řekl Xiao Chiye náhle bez emocí. „Až na to přijdeš, vrať se do služby. Teď nech Gu Jina pár dní, aby mě následoval.“

Omámený Chen Yang zůstal klečet na zemi, jen zvedl hlavu, aby viděl Xiao Chiyeho, jak zvedá závěs a odchází.

+++

Shen Zechuan se minulou noc konečně vyspal. V tuto chvíli akorát stál vedle kočáru, vydechoval teplý vzduch a přitom sledoval raroha loveckého, jak se vznáší na zasněžené obloze. Xiao Chiye vyšel ze dveří a do kočáru nastoupil. Gu Jin vzal bič a podíval se na Shen Zechuana. Shen Zechuan mu pohled neopětoval. Závěs se částečně roztáhl a Xiao Chiye mu očima naznačil, aby nastoupil. Shen Zechuan okamžitě na svých zádech ucítil pohledy císařské armády, která celou noc mrzla na nádvoří. Usmál se na Xiao Chiyeho a nastoupil.

Gu Jin vyjel a kočár se začal pohupovat. Xiao Chiye Shen Zechuanovi podal ohřívač rukou. Když ho Shen Zechuan přijal, dotkl se ho Xiao Chiye hřbetem ruky.

„Studená.“ Řekl Xiao Chiye.

Shen Zechuan zvedl prst, aby Xiao Chiyeho ruku odstrčil. Opřel se o zeď a přitom si držel ohřívač.

Xiao Chiye znovu promluvil. „Nevypadáš moc šťastně.“

Shen Zechuan si zahříval ruce a řekl: „Jsem šťastný.“ Podíval se na něho a usmál se: „Jsem šťastný, že se mě druhý mladý pán zastal a pomohl mi dostat se z nepříjemné situace.“

Xiao Chiye odpověděl: „Tenhle druhej mladej pán to nedělal pro nikoho.“

„To může být pravda.“ Řekl Shen Zechuan: „Teď, když sis vybudoval prestiž, kdy přijdou odměny? Moc dní už strážcem nebudu. Jestli mě chceš využít, budeš si muset pospíšit.“

Xiao Chiye se na něho podíval, ale nic neřekl.

Shen Zechuan mírně zvedl hlavu podobně, jakoby si sedal do uvolněné pozice, vydechl a po krátké odmlce řekl: „V řízení lidí se ti rozhodně nevyrovnám. Shen Lanzhou je dobrý terč. Stačí ho postavit před sebe a hned se můžeš bránit a záměrně předvádět sílu, abys zastrašil tygra. Možná ti i zahřeje postel. Takový způsob zabití tří much jednou je ranou je opravdu těžké najít. Xiao'er, ty jsi vážně působivý.“

Z venku se ozývala nelibozvučnost lidských hlasů, zatímco atmosféra uvnitř houstla. Oba muži od sebe byli sotva pár centimetrů, ale zdálo se, jakoby je oddělovala přirozená propast.

Když kočár dorazil na místo, Gu Jin taktně neřekl ani slovo, aby je nerušil.

Jakmile si Shen Zechuan dostatečně ohřál ruce, odložil ohřívač zpět na malý stolek. „Jaká škoda.“

Xiao Chiye se zeptal: „Co?“

„Všichni si myslí, jak si každý večer dosyta užíváš,“ olízl si Shen Zechuan špičku zubů a beze spěchu pokračoval: „Kdo z nich by mohl tušit, že jsi ty, Xiao'er, tak pilný a svědomitý jako Liuxia Hui? Ještě jsem se ani nedotkl tvých slin, natožpak abych se tebou nechal šukat.“

S tím se rozhodl zvednout závěs a vystoupit. Nečekal, že ho Xiao Chiye chytne za pásek.

„Správně.“ Usmál se Xiao Chiye hravě. „Jen se podivejme, jak si celej říčnej zkřížit v posteli meče. Rád ti vyhovim.“

Shen Zechuan mu odpověděl: „Nechci nikoho s tak nelítostnýma očima.“

Závěs se zhoupnul, Shen zechuan z kočáru vystoupil. Konečky Xiao Chiyeových prstů byly prázdné. Pohnul jimi, jakoby chtěl víc.

+++

Po Tantai Huově incidentu se začala císařská armáda chovat méně okázale. Všichni si strčili ocas mezi nohy a chovali se slušně, čímž se vrátili do stavu, ve kterém byli před podzimním lovem. Chen Yang, nyní ještě obezřetnější, se už znovu neodvážil přivřít oko, když jiní dělali problémy. Kdysi si poranil v Libei nohu a teď, když byla v Qudu krutá zima, ho každý den ve službě bolela. Jednoho dne po večeři mu Xiao Chiye z ničeho nic hodil několik lahviček léčivé pasty. Když se Chen Yang vrátil do svého pokoje a otevřel je, zjistil, že se jednalo o cennou pastu, kterou dostal Xiao Jiming před několika lety od ctihodného Yiguiho. V tu chvíli si nemohl pomoct a znovu ho přepadly výčitky. Od té chvíle byl v práci ještě pilnější.

Na druhé straně Tantai Hu se vrátil domů a jen o několik dní později se ocitl v hrozivé tísni. Celá jeho rodina byla sice mrtvá, sám však adoptoval tři děti ze Zhongba, které teď žily z jeho platu. A vzhledem k tomu, že nebyl ženatý, neměl po boku ženu, která by spravovala domácnost. Všechny peníze, které každý měsíc dostal, utratil, dokud mu nezbylo vůbec nic. V současné době tak měl nedostatek rýže i nudlí a to se ještě musel začít připravovat na nový rok.

Tantai Hu byl veteránem z Dengzhou, který měl přátele v Qudu. Ale vždycky to byl on, kdo se staral o ostatní. Proto teď, když byla řada na něm, se nedokázal přimět, jít si od nich půjčit peníze a tak si utáhl opasek, jen aby nakrmil děti. To však nebylo dlouhodobé řešení. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že se stane lichvářem a začne vymáhat dluhy, když v tom se u jeho dveří objevil Chen Yang.

„Nový rok je hned za rohem,“ řekl a položil peníze na stůl. „Místokrál ví, že máš v rodině tři děti.“

Tantai Hu odvrátil tvář, když se posadil na židli a řekl: „Vzhledem k tomu, že už nejsem vojákem císařský armády, nemám důvod přijímat od ní peníze.“

„Ty seš vážně skutečnej tygr.“ Řekl Chen Yang s přísným výrazem. „Proč seš pořád naštvanej na místokrále? Udeřils ten den na Shen Zechuana, zatimco se všichni dívali. Kam se vytratil tvůj respekt k místokráli? Bejt příliš laxní ve vojenský disciplíně, je hlavní tabu. Byl si zástupcem velitele tak dlouho, tak mi neřikej, že tomu nerozumíš.“

Tantai Hu řekl: „A co sem měl dělat? Kdykoliv vidim toho Shena osmýho, vzpomenu si na svoje rodiče!“

Chen Yang si povzdechl a řekl: „Ani tak si ho neměl ponižovat a následně ani místokrále. Znáš jeho povahu, vždyť si mu tolik let sloužil, tak proč sis pustil pusu na špacír?“

Tantai Hu si promnul hlavu. Chen Yang pokračoval: „I já sem na vině. Věděl sem, že seš zbrklej, ale nezastavil sem tě. Přiznej si, když uděláš chybu a přijmi trest, kterej za to dostaneš. Skutečnej chlap dokáže přijmout dočasný nezdary a přizpůsobit se okolnostem. To musíš vážně zacházet tak daleko, že skončíš, než si budeš připadat jako hrdina?“

„A co mam dělat? Už sem odevzdal svůj autorizační token!“ Když Tantai Hu promluvil do tohoto bodu, začal se cítit zarmoucený a smutný. „Následoval sem místokrále celejch pět let a během podzimního lovu sem dřel do morku kostí. Pro císařskou armádu nebylo snadný se konečně prosadit. Mam strach, když vidim, jak si ta liška celej den chodí sem a tam! To jak vypadá... Vážně sem se bál, aby si místokrál nezničil budoucnost! Začínal sem bejt nervózní, k smrti ho nenávidim! Ding Tao řek něco o tom, že to neni jeho vina. To je pravda, kdo to neví? Ale kdo by to dokázal vydržet, kdyby byl v mojí kůži? Byli to moji rodiče a sourozenci, kdo zemřel, ne nějakej čokl u cesty!“

Chen Yang mlčel.

Tantai Hu hlasitě dupl a ledabyle si otřel obličej. Ten muž se zjizvenou tváří stále ronil slzy, kdykoliv si vzpomněl na minulost. Dusil se vzlyky, když říkal: „Nikdo by nebyl šťastnej, kdyby přímo před sebou viděl člověka, kterýho nenávidí, navíc někoho s takovym nepřátelstvím. Ten rok, co byly jednotky Zhongba poraženy... Chen Yangu, nám všem, co sme přežili, byly rozbity naše rodiny, zatimco my sami sme smrti utekli jen o vlásek! Kdo se slituje nad náma? Podivej se na ty tři děti v mym domě. Ještě ani nezačali mluvit, když se z nich stali sirotci, který se museli prokopat skrz bahno pod kopyty Bianšskejch koní, aby přežili. Všichni sme jenom prostý bytosti.“

Chen Yang ho poplácal a počkal, až se trochu uklidní, než řekl: „Ale teď, když ses připojil k císařský armádě, je místokrál králem. Hu-zi, před pěti lety, když místokrál čistil císařskou armádu, chtěl přijmout lidi z nevojenskejch domácností, jako ste vy, ale ministerstvo vojenství nesouhlasilo. Pamatuješ si ještě, co tenkrát místokrál řekl?“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Copak ten důvod, proč chceš bejt dneska vojákem, neni přesně to, co tenkrát řekl? - Sváry našich rodin ještě musí být pomstěny a ponížení našeho národa ještě musí být napraveno? Jednoho dne císařská armáda vyjede na koních z horskýho průsmyku. Nebude pak zabíjení nepřátel vlastníma rukama mnohem uspokojivější, než obviňování dneska jinýho muže? Jak si na to všechno moh s odstupem času zapomenout?!“

Tantai Hu však řekl: „Jak bych se moh opovážit zapomenout? Nezapomněl sem ani na jedinej den. Dal sem svůj život místokráli, aby s nim naložil, dle libosti a to všechno pro ten jedinej den.“

„Tak pak je všechno v pořádku, ne?“ Chen Yang vstal a strčil Tantai Huovi peníze. „Bratři k sobě nechovají přes noc zášť. Místokrál s námi jedná jako s bratry. Tyhle peníze jsou od samotného místokrále. Až oslavíš svátek jara, vrať se ke svojí původní četě, vem si autorizační token velitele čety a plň dobře svoje povinnosti.“

Tantai Hu se smíšenými pocity vyprovodil Chen Yanga ke dveřím.

Jakmile se Chen Yang vrátil, uviděl Shen Zechuana. Oba muži se na verandě pozdravili. Když zvedl závěs a vešel dovnitř, věděl Shen Zechuan, že je vše vyřízeno.

Shen Zechuan se při pohledu na padající sníh k smrti nudil.

Zlomyslný muž, jakým byl, mohl být přestrojen za falešného, i když byl skutečný, a mohl být učiněn skutečným, i když byl falešný. Ostatní zkrátka nedokázali říct, jestli výraz, který měl ve tváři, byl radost nebo hněv, natož aby poznali, jestli je upřímný nebo pokrytecký.

Netrvalo dlouho a Chen Yang znovu vyšel. Zvedl závěs a kývnul na Shen Zechuana: „Místokrál čeká uvnitř, až se společně navečeříte.“

Shen Zechuan se otočil a zahlédl Xiao Chiyeho, jak se na něho dívá.

[prospercz]

Den 125

Vstávám do hejna komárů. Nahodím nepromokavé oblečení, které je většinu času spíš neprokomáří a rychle vypadnu pryč. Ani zuby mi nedovolí si tu vyčistit, mrchy. Po chvilce začne pršet, takže se hodí, že už jsem na to připravený. To zase bude den…

Prší skoro celý den. Ne nijak moc, půl hodiny a pak pauza, a znovu a znovu. Když do toho ale přidám brodění studenými řekami, není to nic moc zážitek. Už se těším do města, kam dneska snad dojdeme.

Okolo 10. hodiny konečně vystoupám na Glen pass (3635 m.n.m.). Možná to bylo ovlivněné i tím deštěm, ale za mě jeden z nejtěžších průsmyků. Poslední část je hodně kamenitá a prudká, prostě Sierra.

Sbíhám dolů do údolí, zbývá mi ještě hodně mil, ráno jsem se coural. V ne tak velké dálce vidím blesky a za pár vteřin slyším i hrom. I to mě trochu popohání. Přede mnou jde Stir it up, nesnáší bouřky a při každém hromu mu cukne v rameni. Je mi ho až líto.

Uhneme z PCT a zdoláme Kearsarge pass (3569 m.n.m.). Zacházka je to asi 7,5 míle a 1000 metrů jedním směrem, ale jinak se odsud do města dostat nedá. Na rozcestí si stopneme auto a pak další směrem do města Bishop.

Ten druhý stop stojí za zmínku. Steve a Jolie jsou dva chlapi z Colorada, kteří se právě chystají na JMT, takže jim k tomu máme co říct. Konverzace utíká a plyne tak hladce, že 45 minut v autě uteče jako lusknutím prstu. Znovu mám pocit, jakože bychom si toho měli ještě spoustu co říct, ale tyhle zážitky a setkání jsou prostě pomíjivé a mají jasně ohraničený čas. Nedá se nic dělat.

Skočíme se ubytovat do hostelu, který všichni PCT hikeři vychvalují, Hostel California. Na zbytek dneska kašlem, zítra máme zero. Jdem na burger s pivko. Později v likér shopu nás zase vypečou kalifornské zákony. Nemám svoje ID a když se zmíním, že mi ten cider teda koupím kamarád, tak prodavač neprodá ani jednomu z nás nic. Musím skočit do hostelu pro pas. Tak to tady prostě chodí, alkohol jen s ID. Musi zadat do systému přesný datum narození, jinak jim to neprojde přes kasu.

Po asi 150 dnech spím dneska v posteli. Jsem čistý a nesmrdím. Nemusím stavět stan, nafukovat karimatku a roztahovat spacák. Nežerou mě komáři a můžu v klidu sedět venku na terase a pít cider z plechovky. Je to divný pocit.

[zaseaz]

DEN 9.

Bradáčov | 07:12

Spal jsem, ale ne moc. Nakonec jsme si oba lehli na zem. Tam, kde bylo jakžtakž sucho. Vichr ale neustal a silně co pár minut bičoval plachtu. Ale je to za námi. Je modré ráno a konečně vidím tvář, se kterou jsem si do noci povídal. Oválný krátkovlasý obličej s brejličkami. Snídáme spolu, dělám pro oba černý čaj. Naše cesty se rozchází, Jaromír míří do Prahy. Na cestu mi přeje štěstí a protože ví, že dnes po cestě nepotkám žádný obchod s potravinami, daruje mi čtvrtku svého chleba. Dojatě mu děkuju. Ani neví, jak mi včera pomohl.

někde | 8:24

Nálada není dobrá. Přemýšlím nad smyslem mé výpravy, protože konstatní chmury z počasí, vlhka a bouřek prostě není to, co jsem na cestě v srpnu čekal. To bych býval šel na jaře nebo na podzim. A sehnal si jinou výbavu. Vlastně čím dál častěji přemýšlím nad motorem, který mě stále udržuje v chodu. Už mi několikrát spadl řetěz… přesto pořád jdu.  

V. n. Fláje | 09:23

Dorážím k Flájské vodní nádrži. Najivně jsem si myslel, že bych tu ohromnou vodní plochu mohl uvidět ze silnice, která kolem vede. Takže jsem si k dnešní tůře přidal 2 kilometry. Samozřejmě kulové, žejo. Neviděl jsem nic. Je skvělé si takto po snídani místo dezertu dát pár kilometrů asfaltíčku. A úplně zbytečně. U přehrady se zakusuju do darovaného píseckého chleba a z itineráře lovím další kontakt. Zkouším se ozvat Trail Angelovi, která by mě možná mohla večer ubytovat na své zahradě v Cínovci. No že bych dal sprchu, dobil mobil i vlastní energii. Aby večer nenastalo další improvizované lovení noclehu. I když… už KONEČNĚ NEMÁ PRŠET, že prý se to vybouřilo včera. Píšu paní SMS, ale zase nic, dneska na mě nebude mít čas.  

Pastviny nad Moldavou | 12:22

Mám ďábelské tempo. Nejdříve Horní Ves, pak Žebrácký roh. Kolem oběda se mi vybíjí dopolední baterky a na nekonečných pastvinách a lukách nad Moldavou se už flákám. Nevadí mi to. Vidím konečně velký široký prostor. Konečně horizonty. Konečně vidím dál než do nejbližšího smrku. Slunce je teď bez mraku a já si to celé užívám.

Moldava | 14:00

Zasloužím si oběd. V Moldavě toho ale na výběr moc není, snad jen 2 restaurace. Ta u silnice je od pohledu bez ducha. Zato je úplně plná lidí. Jdu dál a spoléhám na reštyku o 2 km dál, někde mimo dosah hlavní silnice. Za chvíli mám, co jsem chtěl. „Jídlo bych si dal,“ prosím. „Nooo…Ale mám jenom jedno,“ odpovídá trochu nervózně obsluha, číšník, výčepní a majitel v jednom. „Mám jen bratwurst a bramborový salát,“ nabízí. Neodpovídám a dávám palec nahoru. Usedám na skromné zahrádce pod vybledlými pivními slunečníky, poslouchám německou hatmatilku 5 seniorů u piva. Na stole je čisto a malinký česko-německý slovník se zahnutými zažloutlými rohy. Než se naučím první slovíčko, zůstávám u bratwurstu se salátem sám. Můžu mlaskat! Bože, to jídlo je táák strašně dobré! Mám sice plnou papuli, ale má chvála nemůže počkat. Dávám se proto do řeči s mladým majitelem. Až teď chápu, proč jako světový unikát nabízí jenom 1 jídlo, 1 druh piva, asi 2 lahve vína a rozpustné kafe. A naopak nemá wi-fi ani cukr. Kšeft totiž podědil po tátovi, který horskou hospůdku, tolik oblíbenou Němci, zdědil a provozoval zase po svém tátovi. Pak přišel covid. Chlapík kolem 35 roků není z oboru, restaurátera dělá sotva měsíc, je na to úplně sám jen s adoptovaným pejskem s jizvou za krkem. Spolu tady v Moldavě, skoro mimo svět. Ani v Německu, ani úplně v Česku. Pro housky musí až do Teplic. Ten vynikající salát, ten mu včera dělal nějaký kuchařský kamarád. Jsem dnes podruhé dojatý. Vidím v něm totiž trochu sebe. Jestli zrovna teď, nebo v budoucnu, nevím. Cítím z něj veliké odhodlání čelit takovéhle výzvě. Doporučuju mu nabízet stezkařům jako já základní služby - nocleh na rovné zahradní ploše za kilečko, sprchu a něco teplého. Třeba velkej bratwuřt. Nápad se mu líbí. „Rád bych vyrazil do lesů s batohem stejně jako ty, vždycky jsem chtěl, to musí být super,“ říká mi. Já bych byl zase rád jeho prvním zahradním hostem a třeba se s ním večer v suchu hrozně opil. Ale musím jít.

Cínovec | 17:30

Od zastavení v Moldavě pokračuju v kuse. Krok za krokem. Vcházím do Cínovce, domnělého dnešního cíle. Uvědomuju si, že tady dneska spát nechci. Jako první vidím golfový resort, z jehož hřišť vidíte až skoro do Prahy. Mercedesy s Áčky, holčičky v třičku s barbie řádí na kolech… no radost pohledět. Spocený jak vrata od chlíva usedám na rozcestí a přemýšlím, co teď. Čas napovídá, že bych pomalu měl složit batoh… ale tady mi to prostě smrdí. Koukám proto na počasí a ujišťuji se, že nebude pršet. NEBUDE. Zvedám kotvy a můžu si dovolit šlapat ještě dál, další dvě hodiny chůze situaci vyřeší. Někde v lese vyřeším zbytek.

někde v lese pod Cínovcem | 19:00

Z lesní cyklo cesty přeskakuji závoru a mizím mezi stromy. Na mapě totiž vidím místo, které bude buďto úplně nahovno (tůň, komáři, bažiny a temno), anebo úplně nejněžnější romantika (rybníček, hráz, sucho, slunce, výhledy až do Středohoří). Věřte, nevěřte, druhá varianta vítězí. Padám blahem na zem, našel jsem asi nejúžasnější místo v celých Kruškách. Já a Já mají rande se společnou večeří.  

u rybníčků | 19:50  

Opět kontroluji předpověď. ZMĚNA. Objevují se mraky, které nevypadají vůbec přátelsky. Téměř jistě mě minou, přesto na holích stavím plachtu jako áčko.  

u rybníčků | 20:40

Zachází slunce. Ulehám pod plachtu, kontroluju počasí. Mraky jdou rychle, mraky mě neminou. Má vůbec cenu to počasí řešit? Nebo se mám prostě spokojit navždy s tím, že bude úplně chujovo pořád..?  Ale co, mám plachtu, jsem klidný.

u rybníčků | 21:30

Zvedá se vítr. První velký náraz do plachty mě vytahuje ze spacáku. Upevňuju znovu kolíky a koukám na předpověď. Nechápu, nevěřím, co vidím. Už za kopcem je VELKÝ ČERNÝ MRAK, ze kterého šlehají mraky. Vidím to i na obloze. A jde to ke mně. Dramaticky polykám. Uvědomuju si, co může přijít – vichr mi sebere plachtičku i s hůlkami, déšť zničí mě i spacák, a když nahej poběžím do lesa, spálí mě blesk. Tohle není sranda, chystám se na další apokalypsu. Ten kousek zarudlého mraku, který jako ve skládačce na obloze včera chyběl a ušetřil nás, měl akorát den zpoždění. A teď přichází v plné parádě. Všechny věci proto hážu do báglu, natahuju na něj pláštěnku. Vedle těla mám jen boty a druhou pláštěnku. V případě nouze ji musím natáhnout na sebe, obout si boty, spacák si nasoukat po pláštěnku, nasadit batoh a utíkat do lesa. To vše během 3 sekund. Co pak - ? kdo ví.

u rybníčků | 22:40

Do plachty, kterou mám asi 10 cm od ksichtu, buší déšt. Krajinu rozsvicují blesky. Držím provázek, aby mi plachta neodletěla. Jsem schoulený do spacáku a poslouchám to tupé dunění. Říkám mrakovi... přežil jsem dětství i pubertu v Karviné, nocleh na bostonském autobusáku, návstěvu gangsterského Comptonu v L.A., podnájem v Libni i opici z budvaru. Tohle přece není konec. A zajímá to ten mrak?! Fak!  

u rybníčků | 23:49

Mrak mě ušetřil. Nevím, jestli za to mohly mé prosby nebo zázračné větry. To nejhorší z mraku spadlo hned za kopec nad hlavou. Mě „jen“ líznul. Přesto mi dal solidně za uši. Pouštím provázek, opět narovnávám vlhké nohy a snažím se usnout. Byla tohle poslední kapka?

[nejsemzezplzne]

Mysleli jste, že tahle sága skončila? Ha ha.

Rekápko: předepsali mi "univerzální" antikoncepci bez testů či vyšetření. Když jsem se v příbalovém letáku dozvěděla, že je nevhodná pro lidi s migrénama, hned jsem se ujala podezření a vrátila jsem se do lékárny. Tam mi řekli, ať to monitoruju a kdyby něco tak ať jdu zpátky k obvoďákovi. Přijde mi to jako blbej nápad, ale hádat se nebudu.

Uplynou zhruba dva měsíce a já jsem v prdeli. Migrény horší než dřív a psychický zdraví v hajzlu. Tak volám obvoďákovi, na recepci mě objednají na další telefonní konzultaci, tentokrát překvapivě s ženou, což mě upřímně potěšilo. Ta se poté, co jsem jí vysvětlila problém a že trpím na migrény na moment odmlčela a pak mi oznámila, že tu mi vůbec předepsat neměli, a napsala mi jinou, která by měla být bezpečnější. Začala jsem ji brát a další dva měsíce funguju prakticky bez problémů.

Přesně patnáct dní zpátky přišel ✨žraločí týden✨ a dodnes neskončil. Tak si řikám že to asi fakt neni dobrý a objednám se znova k obvoďákovi. Dokonce mě objednají hned na dneska ráno a na face-to-face, protože jim to asi zní dostatečně vážně. Tak si tam naklušu a panu doktorovi (ano bohužel) znovu vysvětluju celou situaci.

Se zcela vážnou tváří mi vysvětlí, že to je normální, a že na tomhle typu lidi krvácí třeba i půl roku v kuse než si na to tělo zvykne. A že je to naprosto normální. Kdybych mu neřekla, že je mi mdlo když se moc rychle zvednu, poslal by mě rovnou zpátky domů.

Takže teď čekám na výsledky krevního obrazu a mám chuť páchat zločiny. I kdyby to bylo normální (jakože tomu odmítám věřit), dává mi mnohem větší smysl radši udělat základní testy, než riskovat nějakou poruchu.

Bych vám jenom chtěla popsat, jak vypadá britský zdravotnictví.

Dva dny zpátky jsem se svíjela v křečích tak šílených, že jsem upadla do šoku (to jsem si uvědomila až v retrospektivě). Po asi tak patnácti minutách sebepřemlouvání jsem se rozhodla, že to neni normální a že bych měla jít na pohotovost. Pokusila sem se zavolat si sanitku - tři až čtyři hodiny čekání. Cool. Naštěstí byla spolubydlící s autem doma (což jsem si předtím neuvědomila, jinak bych šla rovnou za ní), takže mě tam hodila.

V čekárně jsem si pobyla zhruba tři čtvrtě hodiny, což asi není tak zlý. Sestra mi dala paracetamol (kterej nic neudělal ale hej to neni její chyba), načež mi doktor oznámil, že menstruační bolesti jsou úplně normální, řek mi ať si nechám napsat antikoncepci a poslal mě do prdele.

Následující den (včera) jsem zavolala obvoďákovi poprvý za tři roky co tu žiju. Recepční jsem vysvětlila situaci, a ona mne velmi empaticky objednala na konzultaci. Za dva týdny. Po telefonu. Nevim jestli to považujou za finální řešení nebo jestli to je jen preemptivní konzultace než mě objednání na opravdovou kontrolu či co, o tom vám dám vědět za dva týdny.

[javojtazak]

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 1. Past na Lancelota

 „Dinadane! Slez!“ zavolal Lancelot do korun stromů.

„Už jsou pryč?“ ujistil jsem se.

„Pryč,“ přisvědčil Lancelot.

„Ale tamhle ještě jednoho vidím.“

„Jeho duše už mezi námi není.“

„Myslíš, že duše sídlí v hlavě?“

„Cože?“

„No nemá hlavu a ty jsi povídal, že jeho duše mezi námi není. Aha, tamhle se válí, počkej chvilku, vždycky jsem chtěl naplivat na duši.“

„Koukám, že teď jsi onačejší hrdina, Dinadane, když už všichni buší na dveře Páně.“

„Mám jiné přednosti než statečnost.“

„Například?“

„Například své diplomatické schopnosti a strategické myšlení. Moudře jsem usoudil, že tito pánové,“ přejel jsem rukou šest mrtvých těl, „nebudou přístupni racionale disputatio a že jim své argumencio o vlastnické povaze peněz v našich váčcích nejlépe vysvětlíš s pomocí svého gladio a strategicky jsem se rozhodl nestáti v cestě tvému nekompromisnímu uictoria.“

„Cože? Krucinál, Dinadane, ty patříš do kláštera a ne do zbroje. Kdes přišel k takovým nesmyslům?“

„Studoval jsem judikáty.“

„Cože jsi?“

„Soudní spisy.“

„K čemu? Kdyby ses radši učil šermovat. Jak ses proboha stal rytířem?“

„Ožral jsem se.“

„Cože?“

„Jsi mladý, Lancelote, tos ještě nebyl na světě.“

„Tak mě pouč.“

Povzdechl jsem si.

Poprvé jsem se utkal v boji ve dvanácti letech. Byla to ode mě hrozná hloupost. S králem Artušem – tehdy na trůně seděl sotva několik týdnů – jsme se předešlého večera opili ve stájích, a protože jsem dokázal stáhnout celý tuplák medoviny naráz, pasoval mě pro mé „hrdinství“ na rytíře.

Druhý den na Camelot přicválal napůl mrtvý panoš. Hledal někoho, kdo by pomstil jeho pána zabitého potulným rytířem, který se usídlil u jezera Diana. Býval jsem mladý hejsek pyšný na svůj nezasloužený titul; začal jsem se vychloubat, že onoho rytíře srazím do kolen. Ani nevěda jak, najednou jsem seděl na koni a jel si pro smrt.

Měl jsem štěstí, že onen rytíř – jmenoval se král Pellinor a zrovna odpočíval během svého dlouhého honu na břichaté zvíře – byl vzor čestného idiota: potom, co mi kopím proděravěl bok, mě nejenom ošetřil, ale dokonce i zaplatil ranhojiče. Prý se styděl, že srazil k zemi tak mladého kluka; pod zbrojí můj věk nepoznal.

„Od té doby jsem už nikdy nebojoval čestně,“ zakončil jsem svůj příběh.

„Šprýmař jako vždycky,“ rozesmál se Lancelot.

Jenže já nežertoval. Možná jsem neuměl bojovat jako rytíř. Zato jsem uměl vítězit. Tu jsem nepříteli chrstl do očí sůl, tu po něm hodil nůž, tu na něho poslal nájemné vrahy. Naučil jsem se latinsky, pustil se do studia římského práva, začal Artušovi kecat do politiky a spřátelil jsem se i s Merlinem, který mě naučil triky špinavější, než bych si kdy dokázal představit.

„Uvidíme, jak se tvoje historka zalíbí lidem na hradě,“ Lancelot kývl k rozlehlému jezeru, na jehož odvrácené straně se zvedala monumentální pevnost. Když jsme ale dojeli blíž, viděli jsme, že její okna jsou potažená černým suknem a i hrad sám má už dny své slávy za sebou.

„To smrdí dobrodružstvím,“ zašeptal jsem. „Lancelote, pojď, ještě máme čas se obrátit.“

„Nežertuj, Dinadane, takovou příležitost si přece nenecháme utéct. Máme možnost prokázat, co v nás vězí.“

„Nezapomeň, že tvým úkolem je bezpečně mě dopravit až ke králi Gwyneddu,“ připomněl jsem.

„Bez obav. Uděláme si krátkou zastávku na noc, zachráníme princeznu před drakem a budeme zpátky na naší vznešené pouti, než stačíš říct ‚chystají se nás zabít,‘“ ujistil mě Lancelot a zabušil na bránu.

Když jsme se klíčníkovi představili jako rytíři Kulatého stolu, bleskem nás odvedl k místnímu pánu, králi Pellesovi. Sotva nás ten starý dobrý muž uviděl, celý se rozzářil. Měsíce neholený, s dlouhými vlasy, jejichž zemitá barva rychle ustupovala šedinám, seděl na posteli ve svých komnatách a máčel si nohy v lavoru s teplou vodou, zatímco mu lepá služtička podávala pohár se svařeným vínem. Udělal jediný ústupek dvorskému étosu: vzal si korunu.

„Vítejte, hrdinové,“ přivítal nás král s rozpřaženýma rukama. Lancelot sklonil hlavu, já jenom mírně kývl. „Omluvte mé neurvalé chování, ale jsem promrzlý až na kost. Ráno jsem vyrazil na ryby. V jezeře pod hradem se mi cáká sumec, na něhož líčím už celou věčnost. A dneska se zakous… Jenže pak mi ta mrcha – ještě teď se mi tomu nechce věřit – celou loď překotila a mě vymáchala v ledovatici.“

„Sumci jsou svině, pane,“ ušklíbl jsem se, jenže Lancelot si potrpěl na formalitky:

„Pane, jsme dva potulní rytíři, kteří by rádi na jedinou noc přijali pohostinství tvé střechy, než budou pokračovat ve své výpravě. Pokud ti mohou na oplátku ulehčit od jakéhokoliv protivenství, rádi se úkolu zhostí.“

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ zaradoval se král. „Abyste rozuměli, mám strašlivý problém.“

Lancelot se k němu naklonil blíže.

„Ulevte svému srdci, pane, a nechte nás nést vaše břímě.“

Pellese ponejprv zarazil étos Lancelotova vystupování, ale pak si odkašlal a spustil: „Mám dceru nebývalé krásy. Vlastně je tak krásná, že si vysloužila zášť čarodějnice Morgany. Černokněžna moji květinku stihla strašlivou kletbou – uvěznila ji ve vroucí lázni obklopené říší mrtvých. Už desítky hrdinů se k ní snažily přiblížit, však běda, žádný neuspěl.“

„Já ji zachráním!“ zvolal Lancelot. „Ukažte mi místo, hned za ní vyrazím.“

„Nejdřív si musíš odpočinout po náročné cestě!“ připomenul jsem.

„Netřeba. Nesmíme nechat dámu v nesnázích čekat!“

„To… to nebude nezbytné,“ znejistěl král. „Stejně se k ní můžete vydat až… až po setmění. O půlnoci. Jindy není možné kouzlo zlomit.“

„V tom případě se budu modlit, než nadejde čas,“ pokračoval Lancelot.

„Nebo bychom se mohli najíst,“ navrhl jsem.

„Zajisté,“ souhlasil král. „Blíží se večer a hostina je už připravena.“

„Bůh mě povede na mé cestě,“ vedl si Lancelot svou, takže do hodovní síně jsme ho museli bezmála dotáhnout.

Stoly byly roztaženy v dlouhém rytířském sále. V krbu praskal milostivý oheň, na stěnách byly rozvěšeny ukořistěné šavle a štíty z dalekého východu, kolem se proháněli psi a dotírali na hodující dvořany. Mladá služka mi dolila víno a přitom se hluboce předklonila, ale já si jí nevšímal. Dveře do sálu se zrovna otevřely…

„Panna Brisena,“ představil král Pelles nově příchozí, „naše ctěná přítelkyně.“

Dlouhý rusý cop jí hladil nádherné pozadí ukryté pod těsnými saténovými šaty. Její hadí pohled mi hrozil zastavit srdce. Znovu jsem se napil, polkl, zvedl se a uklonil. Už jsem se nadechoval ke slovu, jenže Lancelot mě předešel:

„Jaké nevýslovné potěšení přivítat vás mezi námi, madam,“ spustil a dvorně jí odsunul židli.

S mírnou úklonou se posadila. „Jsem ráda, že mezi s sebou máme tak mocné rytíře,“ řekla. „Slyšela jsem o vašich činech, sire Lancelote. Je pravda, že jste byl jednou chycen na stromě jenom v košili, zatímco dole na vás čekal rytíř s mečem?“

Lancelot si zahanbeně odkašlal. „Nevím, jestli si takový muž zaslouží, aby byl nazýván rytířem,“ odpověděl. „Ale ano, stalo se.“

„Jak jste se vůbec dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Snad jste nebyl vyrušen uprostřed radovánek se ženou toho nešťastníka?“

„Zajisté ne!“ ohradil se Lancelot, ale já věděl, že kecá; už mi ten příběh několikrát vyprávěl ve stavu nemalého podroušení. „Byl jsem jí napálen. Přesvědčila mě, že se ve větvích zachytil její šátek, a požádala mě, abych jí ho sundal. Tak jsem se odzbrojil a vylezl nahoru. Běda, byla to past – její muž čekal v záloze a sotva jsem se ocitl beze zbraně, vyřítil se na mě.“

„Neuvěřitelné,“ vydechl král. „Jak jste se zachránil?“

„Urval jsem větev, toho hříšníka odzbrojil a nakonec i zabil.“

„Jenom větví?“ podivila se Brisena.

„Ne. Zmocnil jsem se meče.“

„A ta dívka?“ ušklíbl jsem se.

„Naříkala, že jsem zabil jejího pána manžela.“

„To nebylo příliš rytířské,“ dorážela Brisena, až Lancelot pokorně sklonil hlavu:

„Ne, paní, máte pravdu. Možná to byl zbabělý rytíř, ale měl jsem ho ušetřit. Leč jak byste zjistila, kdybyste byla muž, v žáru bitvy je těžké zastavit meč v posledním okamžiku. A já byl mladší, ne tak dobrý jako teď. Dnes bych ho určitě dokázal omráčit, ale nezabít.“

„Brzy budeš mít šanci dokázat, jaký jsi rytíř,“ zastal jsem se ho. „Princezna čeká jenom na švarného zachránce.“

„Pravda!“ vrátil se Lancelotovi elán. „Společně dokážeme, čeho jsou schopni rytíři Kulatého stolu!“

„Společně?“ zajíkl jsem se.

„Zajisté,“ ušklíbla se Brisena. „Přece byste nenechal svého přítele jít vstříc tak strašlivému nebezpečí samotného.“

Už jsem stačil získat ztracenou duchapřítomnost. „To zajisté ne, ctěná dámo. Ruku v ruce –“

„Bok po boku,“ opravil mě Lancelot.

„Ano, bok po boku, štít vedle štítu, budeme kráčet kupředu,“ deklamoval jsem. „Lancelote, pověz jim, jak slavné bude naše vítězství.“

Můj společník se vztyčil, aby se pustil do sáhodlouhé tirády, a já si zatím kápl do vína špetku „medicíny“. Sloužící si jí možná všimli, ale nevadí, hlavní, aby ji nepostřehli spolustolovníci. Sotva Lancelot skončil, pozvedl jsem pohár k přípitku a nechal jed udělat zbytek. Dávivý reflex se brzy dostavil; celý zelený jsem skončil pod stolem v poloze více než nedůstojné.

„Přebral jsi s vínem, drahý Dinadane?“ zeptal se mě Lancelot, zatímco mi pomáhal na nohy.

„Ne,“ kroutil jsem hlavou. „Nevím… to jídlo… vůbec mi neudělalo dobře…“

„Měl by sis odpočinout.“

„To nejde, příteli, čeká nás bitva.“

„O tom nemůže být řeč. Nenechám tě, aby ses vydal všanc nebezpečí v takovém stavu. Nemohoucí bys mi nebyl k užitku a navíc by ses mohl zranit. Jdi si odpočinout, král ti jistě poskytne vhodné komnaty.“

Podpírán sluhy, vystoupal jsem do promrzlého pokoje. Nestihli tu roztopit – přece jen předpokládali, že noc strávím v poli. Sotva jsem osaměl, vzal jsem si protijed, zachumlal se do kožešin a čekal. Bolest ustupovala velice pomalu…

Za okny již dávno vyšly hvězdy, když se dveře pokoje pootevřely.

„Pojď dál,“ vyzval jsem Brisenu, „už jsem tuhle kobku stihl vytopit. Fujtajksl, vždyť je to tu horší než v našich žalářích.“

„S nimiž ses zajisté seznámil víc než důvěrně.“

„Jenom párkrát a vždycky to bylo nedorozumění. Tvrdila mi, že je svobodná.“

„Podle mých informací jsi v nich byl už pětkrát a žena s tím neměla co dočinění ani jednou. Zato se v zápisu objevilo něco o krádeži, znesvěcení kostela a hospodské rvačce.“

„Ano, na kostel si vzpomínám, však říkám, že mi tvrdila, že je svobodná. U zpovědi se přece lhát nemá. A vůbec, jak to všechno víš?“

„Mám své způsoby.“

„Jistě, to čarodějnice vždycky mají.“

„Ženy – mají své způsoby,“ zdůraznila a pohladila mě po stehnu, až mi zahořel oheň ve slabinách. Přitáhl jsem si ji, ale klepla mě přes ruce.

„Nech si toho. Máme přece povinnosti,“ ukázala mi záda.

Přivinul jsem si ji na hruď a poodhrnul vlasy, které si pro svou noční návštěvu nechala necudně rozpuštěné. „Jo tak povinnosti,“ zašeptal jsem jí do ucha. Stiskl jsem ji kolem boků, odměnou mi byl roztoužený vzdech.

„Teď ne, drahý,“ zaprosila.

Nevěřil jsem jí.

„Ne?“ zašeptal jsem a přejel jí po břichu výš. „Ne?“ zopakoval jsem a zahákl palec za lem šatů. „No tak ne,“ dodal jsem a pustil ji.

Viděl jsem, jak ji to rozzuřilo. Pche, ženské zbraně. Jako by muži žádné neměli.

Sjela pohledem k mým nohavicím a ušklíbla se: „Vidím, že tvůj meč je připravený bodat.“

„Vím o pochvě, do níž by šel zastrčit.“

„Prase,“ zchladila mě a zamířila ke krbu. Vhodila do něj směs bylin, která se s hlasitým praskáním proměnila v oblak kouře, a pustila se do zuřivého deklamování. Nevyrušoval jsem ji; věděl jsem, jak moc se musí soustředit.

Rychle jsem se upravil, rozhodil kožešiny po zemi, abychom si měli na co sednout, a zhluboka se nadechl. Dým mě donutil ke kašli, vzápětí se dostavilo i točení hlavy a rozmazané vize. Poposedl jsem si ze strachu, abych nespadnul do ohně.

Před oči mi vyskočil kříž. Pak kamenná mohyla, náhrobek, nakupená hlína, divoce bující plevel, houkání sovy, noční dech, vítr mi čechrá vlasy, vlčí zavytí, až mám chuť vyskočit hrůzou z těla. Lancelot pomalu kráčí kupředu, za ním vystrašený panoš s loučí. Mocný rytíř je zakutý v plátech, zatímco chudák blonďatý mladík si nemohl vzít víc než ubohou prošívanici a přilbu. Místo meče má sekeru a každou chvíli klopýtá, jak se mu klepou kolena.

Najednou zaskřípe kámen. Rozhlížím se kolem dokola, až najdu mrtvolnou ruku vyčuhující z otevřeného hrobu.

„Ve jménu Krista, pána našeho, poroučím ti, vrať se zpátky k ďáblu!“ zvolá Lancelot a bodne do díry. Ozve se zavřeštění a ruka znovu zmrtví.

Nad hřbitov se vznese krákání krkavců.

„Vidím, že jsi to rozjela se vší parádou,“ pochválil jsem Brisenu, „komedie je to nádherná. Ale bude se muset taky trochu snažit? O co větší cena, o to sladší bývá odměna.“

„Nepoučuj,“ ohradila se. „Tyhle věci jsem dělala už v době, kdy jsi Merlinovi lízal boty, aby ses naučil vyvolávat démony.“

Pche, prý boty… Zarděl jsem se při vzpomínce na Merlinovu zálibu v Platónských praktikách a rychle změnil téma: „Často nemravným princezničkám dohazuješ milence?“

„Divil by ses. První, na co se mě každá žena ptá, je, jestli jí ukuchtím nápoj lásky.“

„Nápoj lásky, to mě nenapadlo. Proč to děláme tak složitě?“

„Protože žádné nápoje lásky nejsou. Alespoň o nich nevím,“ přiznala. „Většinou stačí trochu povzbuzováků – někdy pro ženu, jindy pro muže. Ale to je záležitost jednorázová, nejistá a hlavně mám strach, že na našeho pánbíčkáře by neúčinkovala.“

Náhrobek za panošem se postavil. Z nějakého důvodu měl tvar kamenného obra. Panoš ho zaslechl, otočil se a otevřel pusu k výkřiku, ale dech se mu zadrhl v hrdle. Obr uchopil kříž, rozmáchl se jím jako kladivem a roztříštil mladíkovu hlavu na kaši.

„Ale nééé,“ zaúpěl jsem. „Vážně jsi musela? To bylo docela zbytečné.“

„Kdybys šel s Lancelotem ty, tohle by se nestalo.“

„Jistě, teď bych měl hlavu na maděru já, pěkně děkuji. Myslel jsem, že mě máš ráda?“

Políbila mě. „Mám tě ráda. Nevěřil bys, jak moc.“

Věřil jsem jí a trochu mě to děsilo. Věděl jsem, jak se umí mstít ženy, ale čarodějky? Morgana byla příklad za všechny, kvůli jejímu sporu s Artušem už zahynuly desítky dobrých mužů, mám se připravit na podobnou elegii? Ne, děkuji pěkně.

Hřbitov trhal Lancelotův patetický řev. „Zemři, ďáble!“ křičel, zatímco si tupil meč o obrovy nohy. Kolos se rozpřáhl k úderu. Když kříž dopadl na štít, rozjasnila temnotu záplava jisker. Lancelot se zabořil do hlíny až po lýtka. A obr se rozpřáhl podruhé…

„Jestli ho zabije do země až po hlavu, tak se Lancelot k princezničce nedohrabe,“ připomněl jsem.

„Ty jsi chtěl, aby to měl těžší.“

„Těžší, ne nemožné!“

„No dobře.“

Lancelot se zrovna pustil do modlení. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijmi duši mou do své náruče a – “

„Ať si myslí, že je to dílo Boží,“ zašeptala Brisena a udělal gesto rukou.

Obr se rozpadl na kameny. Já i Lancelot jsme si oddechli najednou.

„Tak, to by na jeden večer snad mohlo stačit,“ navrhl jsem. „Měsíc je už skoro v zenitu a Lancelot smrdí jako vandrák, měl by si jít zaplavat.“

„Když jsi tak chytrý, proč jsi mu cestu nepřipravil sám?“

„Někdo ho sem dovést musel. Tak koukej zrušit všechna další zákeřná překvapení.“

„No dobře,“ zklamaně sklopila oči, jako dítě, které rodiče odtáhnou od oblíbené hry, a odvolala svá kouzla.

Ještě jsme museli počkat, než Lancelot vzdá hold Bohu a pomodlí se nad tělem nešťastného panoše. Pak konečně dorazil k jezírku uprostřed hřbitova. Voda v něm vřela a šířila do okolí záplavu páry, čehož si všiml i nedovtipný Lancelot. Zatímco se odstrojoval, museli jsme si vyslechnout další modlitbu na obranu před zlem.

Brisena si odplivla. „Tohle je horší než kostel.“

„Ty jsi někdy byla v kostele?“

„Potřebovala jsem hostie.“

„Nějaké ti seženu.“

„Ach, ty jsi tak sladký,“ přitulila se ke mně.

„Ještě počkej, chystá se skočit.“

„Proč nemáš takové svaly jako on?“

„Ještě před chvílí ses lísala!“

„To jsem si ho pořádně neprohlédla. Přemýšlím, jestli si rychle s Elainou nevyměnit místo.“

„Změnil jsem názor, pojď sem, ať se ten kretén uškvaří.“

Ale Brisena znovu začala čarovat. Lancelot skočil do jezera, žár se ho ani netkl. Pár temp ho dovedlo až k dívce na dně. Elaine nebyla žádný skvost: plochá hruď a nepoměrně veliké boky z ní tvořily podivně tvarovanou figuru. Celou báchorku s Morganinou záští to stavělo na ostrou hranu, ale sázel jsem na Lancelotovu přirozenou tupost. Princezna byla nahá – i to byla součást plánu, kdo by dokázal odolat obnažené ženě? Lancelot ji vynesl na vzduch a na břehu jezera se rozchrchlal jako stařec.

„Tak – a polibek,“ napověděl jsem.

Lancelot na dívku tupě zíral. Pak ji něžně poplácal po tváři, a když to nepomohlo, spustil usedavý nářek. „Ach, jaká tragédie, že dívka tolik spanilá musí zahynout už v tak mladém věku. Proč, Bože, proč jsi to dopustil?“

„To je idiot,“ zavrčel jsem.

„Tak mu napovězme,“ povzdechla si Brisena.

„Zakletí zlomí polibek z pravé lásky!“ zazněl nad hřbitovem hlas shůry.

Lancelot se chvíli rozhlížel kolem a nakonec se k dívce sklonil a cudně ji líbnul.

Elaine okamžitě otevřela oči.

„Ach, můj zachránce!“ vrhla se mu kolem krku, ale Lancelot ji odstrčil:

„Ne, spanilá dámo, to ne já, ale Bůh tě zachránil.“ Pak si uvědomil, že jsou oba nazí. Rychle se začal soukat do kalhot.

Elaine vypadala zmateně. „Co to děláš? Ne, tak to nemá být… Já jsem tady, otoč se, koukni na mě.“

„To nesmím, vzácná paní, vždyť jste obnažena.“

„No právě! Měli bychom zpečetit náš osud nocí vzájemné lásky!“

Zakroutil jsem hlavou. „Ti dva jsou k sobě stvořeni, mluví úplně stejně.“

Ale Lancelot se nenechal nalomit tak snadno.

„Ne, vzácná panno. Nepošpiním dnešní svatou noc nízkým činem. Bůh mě zachránil z nebezpečí největšího, když mi pomohl překonat strašlivého obra, který zahlušil jednoho odvážného muže. Teda, pomohl… Obra jsem přemohl silou své paže,“ lhal, „ale jsem si jistý, že Bůh stál při mně. Jako díky za jeho pomoc jsem se mu rozhodl zasvětit své panictví.“

„Ty jsi panic?!“ vyjekla Elaine.

„On je panic?“ vyjekla Brisena.

„Hovno,“ zavrčel jsem. „Je to tlučhuba. S tím obrem jsi to fakt přepískla, kvůli němu je teď všechno v pánu.“

„Jdi do háje!“ zakřičela na mě Brisena a rozeběhla se pryč.

Smutně jsem si povzdechl. Tak ti díky, Lancelote, protože jsi takovej kretén, dneska si neužije ani jeden z nás.

[kocourmokroocko]

Díky @sapphorrific za oštítkování! :3 

1. Are you staying at home from work/school?

Doučuju angličtinu po netu, takže moje práce karanténuje se mnou. ♥ Což je dobře, protože moji studenti jsou absolutní zlatíčka!

2. If you're at home, who is there with you?

Moje drahá paní matka, co využívá tohoto nejistého období k tomu, aby byla přehnaně kompetitivní ohledně pěstování muškátů, a občas moje sestra, když přijde ilegálně navštívit. 

3. Do you have pets to keep you company?

Ne-e. :( Eventuálně budu mít buď papoušky, nebo kočičáka, ale právě teď chovám leda paní pavoučici na balkoně. 

4. Who do you miss the most? 

Starýho pána, co vlastní čínskou večerku pod naším studentským bytem. Je nejlepší, má skvělý rohlíky a doufám, že se má dobře.

5. When was the last time you left your home?

Včera! Jsme na kraji města, tak můžu naštěstí chodit na procházky do lesa a do údolí. ♥ A když chci něco víc apokalyptiš, od nás směrem k dálnici jsou čupr dezolátní pole a opuštěný fabriky. 

6. What was the last thing you bought?

Hoši, já koupil takovejch brambor. 

7. Is quarantine driving you insane or are you finaly relaxed?

Obojí. Začal jsem během karantény medikaci na úzkost a depresi (ne kvůli karanténě, dopracovával jsem se k tomu na terapii už dlouho), a s povděkem musím říct, že mi zatím sedne bez větších komplikací, a že zabírá. :) Pozoruju například, že se mi konečně daří soustředit na sledování filmů, a nevypnu vnímání po prvních patnácti minutách. Je to divoký. Celkově se cítím víc jako entita a míň jako ta chybová znělka ve windowsech. Na druhou stranu, karanténa mi v dalším posunu na poli mentálního zdraví moc nepomáhá, takže se dost těším, až budu moct jít legálně obejmout nějaký ty kamarády, začít zas fungovat v nějakým odstínu normálu a přestat celkově bydlet v květináči. 

8. Are you a homebody?

Jsem klidomil, a mám rád svůj koutek tvůrčího soukromí, ale kdybych nemohl ani ob den sám někam do lesa, asi bych si ukousal loket.  

9. What movies have you watched recently?

Addamsovic rodinu, B99 a asi tři epizody I Am A Murderer, než jsem z toho začal bejt smutnej, protože se tam vraždí lidi (což jsem nečekal). 

10. An event you were looking forward to that got cancelled?

Dědova narozeninová oslava. :C 

11. What's the worst thing you've had to cancel?

Dědova narozeninová oslava!! Nech nevinný staroušky jíst dort, korono! 

12. What's the best thing you had to cancel?

Zkoušky. So long, suckers, uvidíme se v červnu (božínku, já nechci. Já tak hrozně moc nechci, ach ouvej). 

13. Do you have any new hobbies?

Vodovky a šití na stroji. :3 

14. What are you out of?

FRESH OUTTA GRAVE. A taky nám došel hnědej cukr, takže moje kafe už není dost hipsterský. Je to tristní. 

15. What music are you listening to?

Všechno, ale poslední týden jsem skoro v konstantní potřebě dokola pouštět album My Head Is An Animal od Of Monsters and Men. Je to tak správně soft a pohádkový a upřímný a já jsem prostě cíťa, dobře?

16. What shows are you watching?

Teď hlavně B99, a znovu sjíždím One Piece. ♥ 

17. What are you reading?

Hlavně básně, ale dneska jsem se začetl do Alenky v říši Divů. Českej překlad Svačvečera je pořád tak kurňa krásnej! 

18. What are you doing for self care?

Krom lektvarů proti úzkosti chodím dřív spát, snažím se dobře jíst, pracuju, když můžu, odpočívám, když to nejde, chodím do lesa, beru vitamíny, nevrčím na sebe, když něco zpackám, a občas si volám s kamarády. c: ♥ 

19. Are you exercising?

Chodím ven, ale potřebuju začít dělat i nějaký systematičtější domácí cvičení. Beru doporučení! 

20. How's your toilet paper supply?

Náš toaleťák by tvýmu toaleťáku rozbil držku. 

21. Have you made any changes to your hair?

Nechal jsem si je narůst pod uši. Nevím, jak se ohledně toho cítím, ale babičce se to líbilo!

Poď mi! ♥ @myvalzpival, @rumcajs-kin, @zjineplanety, @tak-sam-tu-jsem-s-tim-ramusem a @eliottmoon ^ ^

[kadet-pise]

Zdravé odhodlání

Povídka původně napsaná pro R. Chtěla nějakou velmi pomalu se budující robo romanci, tak jsem jí napsala robo romanci. Po svém, protože romantika bez vraždy, nájemných vrahů a lesbiček prostě není romantika.

.

.

Zdravé odhodlání

 Ať už jste nadšenec do práce nebo ne, milujete firemní večírky. Člověk se konečně uvolní a pro jednou mu nevadí, že z práce odchází až po půlnoci. Hlavně si užije zábavu. Ta zatrpklá sekretářka z druhého patra? Směje se až se za břicho popadá a vráska na čele jí zmizí. Vedoucí marketingu, co už týden řeší nové reklamy s ekology? Horlivě debatuje se svými podřízenými o novém filmu v kinech a na práci si ani nevzpomene.

Proto měl Edan firemní večírky rád. Mohl ostatní vidět v novém světle. Ne vždycky v pozitivním – účetní zrovna zvracela přes zábradlí a Edan litoval chudáka, co o padesát pater níž tvořil pohyblivý cíl. Ale všichni přestali být upjatí a zpruzení.

Sám by se rád uvolnil, ale tentokrát se mu to nepovedlo. Normálně by si prohlížel dámy v bikinách a pány v upnutých plavkách u bazénu a věnoval by se pivu, dneska ale nemohl spustit oči ze Stephana. Ředitel Cyberplexu měl takový zvyk. Na večírcích se stával obyčejným týpkem. Odháněl každého, kdo mluvil o práci, hodně pil, motal se mezi ostatními, aby s každým prohodil slovo, a když padla příslušná hodina (nebo hladina alkoholu) vytáhl odněkud kytaru a zahájil vlastní představení, aniž by vypnul hudbu nebo zarazil DJe.

Dneska seděl zastrčený u baru, zíral do poloprázdné sklenice o vodky a vypadal jako personifikace zoufalství.

Edan si k němu přisedl s hraným úsměvem.

„Taky tě to tady štve tak moc, jako mě? Mohl jsem dělat něco záživnějšího, třeba spáchat sebevraždu, a místo toho jsem tady,“ prohodil.

Stephan otráveně protočil oči.

„Edane, přestaň kydat.“

„Kazíš mi zábavu. Čekal jsem kytarové sólo a ty tu sedíš, jako by ti ulítly včely. Tak co se děje?“

Stephan dělal ředitele už dvacet let. Táhl firmu nahoru, vždycky poslouchal rady lidí zkušenějších ve svém oboru. Zvládl se domluvit i s radikálními ekology, věděl, na jaká pole se zaměřit, aby obchod vzkvétal. Choval svou společnost jako dítě. Takže jeho další slova Edana vyšokovala.

„Končím.“

„Cože? To nemyslíš vážně.“

„Končím, do prdele!“ vykřikl. Otočilo se k nim několik tváří, ale význam slov se ztratil v šumu hlasů.

Edan neměl slov. Stephan? Končit? Nebyl tak starý – sakra, ani tak vyčerpaný! Ještě minulý týden řešil, jaké aplikace by cílily na dnešní mládež, která opouštěla online svět a teď hlasitě orodovala za mezilidskou komunikaci z očí do očí. Měl velké plány zafinancovat veřejné školy, aby do nich mládež docházela a neučila se vše z domova.

A to všechno chce zahodit?

„To tě nasrala sekretářka nebo co?“

Stephan zavrtěl hlavou.

„Manžel o tom ví?“

Další negativní odezva.

„Tak se mnou mluv, chlape, co se stalo?“

Stephan do sebe kopl zbytek vodky a zašklebil se.

„Tenhle chlast je odpornej. Pojď do kanclu.“ Postavil se a povážlivě se zakymácel. Levného pití do sebe už musel nalít dost. Edan ho následoval, hlavně, aby sebou Stephan někde neplácl.

„Jak dlouho se známe, Edane?“ zeptal se, když zmáčkl tlačítko výtahu.

„Pět, možná šest let? Pálil jsi za mnou, než jsi potkal Johna.“

Stephan se zachechtal a plácl Edana po zadku.

„Jo, to jo! Vzpomínám si. Takže se známe dost dlouho, co? Můžeme si věřit, že?“ do hlasu se mu vkradl náznak zoufalství.

„Na to se mě ptala moje babička, než mě obrala o prachy,“ zazubil se Edan, ale při pohledu na Stephanův výraz zvážněl. „Promiň. Samozřejmě, že mi můžeš věřit.“

Nastoupili. Stephan zmáčkl tlačítko o třicet pater níž.

„Takže?“ pobídl ho Edan.

„Končím.“

„Ale co se stalo?“

Stephan se znovu uchechtl a pak zavrtěl hlavou. „Nebudeš mi chtít věřit, ale…“

„Ale?“

Světýlko na tlačítcích poskočilo o pět pater. Šesté.

„Víš, jak funguje práce androidů?“

„Jestli jim chceš říkat androidi. Jasně. Zákonem je dáno, že stroje můžou dělat jen takovou práci, kterou lidi nemůžou. Každá společnost má nárok na maximálně pět procent androidů z celkového počtu zaměstnanců. Proto nám stavby větrolamů taky trvají většinou o rok déle, když nepočítám všechny domluvy s ekology. Hodláš skončit kvůli bezduchým krabicím?“

Sedmé. Osmé.

„Co kdybych ti řekl, že mají androidy, které nerozeznáš od lidí? Wizz na nás teď tlačí, ať je potají najímáme. Že tím ušetříme akciovce prachy.“

Edan zamrkal překvapením. „To je přece nesmysl.“

„Není. Wizz má akcie snad v každé větší firmě v zemi. Pokrývají úplně všechno a víš, kdo je jejich dceřiná společnost? Cloud 9. Hledají, kde ušetřit a kam nastrkat svoje výrobky. Na lidech se šetří nejlíp, takže máme potajmu implementovat změnu. Nikdo o tom nesmí vědět. Ale já to nemůžu udělat, Edane. Jen tak vyhodit půlku lidí!“

„Tak končíš a necháš to udělat jiné? Nikomu tím nepomůžeš,“ konstatoval Edan. Desáté, jedenácté. Začalo mu hučet v uších, neměl jízdy výtahem rád. Změny tlaku mu vždycky způsobily bolehlav.

„Skončím, posbírám všechny informace a maily, co mám, a půjdu s tím do novin,“ oznámil Stephan.

Dvanácté. Světýlko se pravidelně přepínalo, jak výtah klesal. Třinácté.

„Neměl bys to dělat.“

„Už jsem se rozhodl.“

Čtrnácté.

Edan zatřásl hlavou. Hučení zesílilo.

Patnácté.

„Zítra to oznámím,“ dodal Stephan.

Šestnácté.

Edan sáhl do vnitřní kapsy saka.

Sedmnácté.

Bodl dvakrát rychle za sebou. Nůž projel pod bradou vzhůru a pak ještě jednou přímo do ohryzku. Bez námahy, lehce, jako by tam celou dobu patřil.

Osmnácté.

Stephan se svalil na podlahu. Ani zachroptěl. Edan uslyšel v hlavě další pokyn.

Zastavil výtah.

„Stiskni nouzové otevření dveří,“ poručil mu hlas.

Edan natáhl ruku a zrak mu padl na krev, který mu zmáčela dlaň. Stephanova krev. Krev jeho šéfa, kolegy a kamaráda. Za nehty, na prstech, tvořila malé mapičky v kůži. Neměla tam být.

Co se…

„Vystup!“ poručil znovu hlas.

Edan stáhl ruku a vyjekl. Stephan? Mrtvý! Čím ho… proč… Co se děje?

Jako by se mu svět hroutil po nohama, když mu hlavou vířil křik cizích lidí a docházely mu všechny informace. Nedokázal tu změť rozšifrovat, do popředí vstupovaly jen rozkazy a krví zborceného těla.

„Edane, vystup z výtahu a vrať se do…!“

Krev, tolik krve.

„Odejdi z budovy!“

Stephan jeho kamarád.

„Teď!“

Vzal nůž a znovu bodl.

Vykřikl, jak mu ostří projelo uchem. Zakroutil s ním. Drtil zuby o sebe bolestí, ale hlas zachraptěl a utichl.

Vytáhl ostří, ven se vylila krev a vypadl čip. V uchu mu pískalo, ale i nepříjemně vysoký tón byl lepší než rozkazy.

Co se kurva děje!?

Hystericky se nadechl, ruce měl ledové (ale opravdu? A opravdu cítil bolest, nebo…), otřásl se.

Pryč.

Půjdou po něm. Oni. Ať jsou kdokoliv. Musel utéct. Pryč od budovy a od těla.

Do tlačítka prakticky praštil. Zůstal na něm otisk krve.

Dal se na útěk.

***

Lottie se vracela z práce ve svém stařičkém autě, které ještě nemělo zabudované ani hlasové řízení. Zadní sedlala měla zaházená nářadím a špinavými hadry. Normálně po desáté večerní nepracovala, ale dnes jí zavolala zákaznice na pokraji nervového zhroucení. Vyhodila si pojistky v celém domě a nechtěla volat elektrikářům.

„Já věřím jen vám, slečno,“ dušovala se paní Joycová. „Musíte mi pomoct, je tu tma jako v pytli.“

„Podívejte, paní Joycová, já dneska už nemám směnu, mohla byste zavolat komukoliv, kdo má noční.“

„Ale vy jste dobrá duše, vím, že to umíte, přeci mi pomůžete.“

A Lottie byla dobrá a trpělivá duše, takže se uprostřed noci vydala opravovat staré dámě obvody. Hodinový manžel byl velmi zavádějící název zaměstnání (ale říkat si hodinová manželka zkusila jen jednou a po nabídkách, co dostala, se radši vrátila k ověřeným praktikám). Buď strávila u zákazníků patnáct minut nebo dvě hodiny – jako teď – protože při stavbě domu se snažili na všem ušetřit a tím pádem bylo vše na jiném místo a místo práce jste hledali, kudy vůbec kabely vedou. Lottie překvapilo, že babka nevyhodila elektriku v celém bloku.

„A pak mi ani nedala dýško,“ postěžovala si sestře do telefonu.

Barbara se zasmála. „Aspoň netrčíš do tří ráno na spojovně.“

Lottie sešlápla plyn. Kontrolka se varovně rozsvítila, ale Lottie potenciální pokuta nezajímala. Chtěla dojet domů, dát si horkou koupel a pořádně se vyspat.

„Samas chtěla na policii, tak trp.“

„Doufám, že zítra máš práci až odpoledne,“ odtušila Barbara.

„Jo, až v deset, tak se trochu vyspím, pokud babka zase něco nerozbije.“ Spánek, práce, otravní zákazníci a pak zase spánek. Když se rozhodla dělat tuhle práci, myslela si, že nemůže upadnout do stereotypu. Práce s lidmi přinášejí vždycky něco zajímavého („Ne, já vážně nevím, jak se ty kondomy dostaly do záchodu a ucpaly ho, paní.“), historky by mohla rozdávat po hrstech („Já chci jen sundat kočku ze střechy, proč bych měl otravovat hasiče?“) a dělala to ráda („Slečno, vy jste prostě poklad.“). Jenže všechno má své světlé i tmavé stránky. Ta tmavá byla, že ji stereotyp chytil i tak. Nudila se. Nebavilo ji dokola to samé, potřebovala by dovolenou, vyrazit do někam do divočiny a zažít něco nového.

Světla ulice prchala kolem ní. Lampy, barevné reklamy a neony ji měly doprovázet až domů. Cyberplex bojoval se světelným smogem, ale stále neúspěšně. Ani největší ekologický gigant nezmůže moc proti marketingu. Světla jí budou pálit v už tak dost unavených očích ještě pár desítek minut.

„Budu končit, zlato. Přežij směnu.“

„Pa.“

Natáhla se k mobilu, aby típla hovor. Na vteřinu spustila oči z cesty.

Koutkem oka zahlédla muže, co vyběhl z postranní uličky. Stihla se narovnat, vykřiknout a dupnout na brzdu. Strhla volant.

Slyšela tupé duc.

Auto zastavilo.

„Lot! Jsi v pořádku?“ vyjekla Barbara.

„Jo… Jo, jo…“ vykoktala Lottie. „Musím jít! Zavolám ti!“

Vyplašeně vyběhla ven. Muž v obleku se sbíral ze silnice, držel se za hlavu.

„Bože, jste v pořádku, nehýbejte se!“

Muž na ni zmateně pohlédl. Byl úplně celý od krve a levá ruka mu nečinně visela vedle těla. Jak mohl po tom nárazu stát Lottie nechápala.

„Zavolám sanitku.“

„Ne,“ zarazil ji muž prudce. „Žádnou sanitku.“

Lottie strnula. Celou levou část vlasů a krku měl slepené krví, černá barva saka taky nedokázala skvrny skrýt.

„Ale…“

„Už jsem měl horší, když jsem si tehdy přeležel krk, fakt,“ pokusil se muž o úsměv. Zvedl se mu jen pravý koutek. Zavrávoral a vrhl rychlý pohled do uličky, odkud vyběhl. Udělal nejistý krok.

„Haha,“ pobavila ho Lottie a zastoupila mu cestu, aby se nezřítil. „Ale jste zraněn, a…“

„Musím běžet,“ otočil se.

Lottie v duchu zacinkal varovný zvonek, ale rozhodla se ho ignorovat.

„Potřebujete pomoct?“

Muž se zarazil a očividně nevěděl, jak odpovědět.

„Můžu vás někam hodit.“

Přešlápl a kývl. „Díky.“

V autě si ho mohla prohlédnout blíž. Nebyla doktor, ale zranění ve svém oboru viděla dost – hlavně u chlapů, co se snažili si domácnost opravit sami a až potom volali o pomoc – tak jí došlo pár věcí.

Krev nevytékala. Na uchu byla zaschlá, to nemohla stihnout za tu chvilku. Ta na obleku navíc nevypadala, že by patřila jemu. A jestli nemohl pohnout rukou, musel mít při nejmenším vyhozené rameno. Kdykoliv auto drclo, jeho výraz se nezměnil. Ani sebou necukl bolestí.

Lottie se kousla do rtu. Zase konala dřív, než přemýšlela. Jestli nebyl sjetý, byl stoprocentně nebezpečný.

„Jsem Edan. Edan Doe,“ přestavil se.

„Lottie. Kam to bude?“ snažila se znít nenuceně.

„Hlavně… daleko odsud.“

Lottie kývla a nastartovala. Už byla úplně vzhůru. Mozek jí jel na plné obrátky. Může ji přepadnout, sebrat auto a ujet. Udělat něco horšího. Vypadalo to, že hodně posiluje, tak by ji určitě zlomil, jako tyčku. I s tou ochrnutou rukou. Co když…

Edan se chytil za hlavu a zaúpěl.

„Ježiši!“ vyjekla znovu Lottie. „Co je vám?“

Edan něco zamumlal, Lottie se nemohla rozhodnout, jestli říkal plesy nebo vlasy. Přibrzdila.

„Po-tř-bu… ju… mechanika,“ vysoukal ze sebe Edan.

Lottie všechno došlo. Nefungující ruka, krvácení z ucha, náraz. No jistě! Ten člověk byl ochrnutý a náraz mu poškodil pohybový čip!

„Nemocnice by byla lepší,“ navrhla.

„Ne- nemocnici, ne.“

Lottie se kousla do rtu a učinila rozhodnutí.

Kdyby to Barbara věděla, zabila by ji.

***

„Teď opatrně,“ varovala ho. Edan do ní byl zavěšený, nedokázal se pořádně udržet na nohou. Překročili roombu a Lottie ho pustila nad gaučem. Svalil se do něj jako šutr a zůstal ležet. Lottie nad ním chvíli stála, nejistá, co teď.

„Ještě, že máte bezbariérový přístup pro mrzáky,“ konstatoval Edan.

„Nehýbejte se, dojdu pro věci.“

„Když se odplazím, najdete mě na zahradě.“

Lottie ignorovala vtip a odběhla do kuchyně. Nejdřív vodu – na pití a omytí. Určitě desinfekci. Dát ho dohromady. Pak… nebyla neurolog. Čipy znala, ale rozuměla jen těm od klimatizací a bezdrátového ovládání. Hrabat se v hlavě a míše by měli jen doktoři.

Vrátila se a položila sklenici před Edana. Pak jí došlo, že se sám nenapije, tak mu ji přiložila k ústům. Cítila z něj alkohol.

„Řeknete mi, co stalo?“

Edan se usmál a pak zavrtěl hlavou.

„Jen potřebuju trochu pomoct a nechám vás být, vážně. Mám za sebou těžkej den.“

„Nepovídejte.“

Vstala, otřela si zpocené ruce do kalhot. Co dál?

„Hej. Madam, já chápu, že jste nervózní. Já vám nic neudělám. Nejsem… nepohnu se.“

„Jo… jasně.“

„Vyhodil jsem si drát, potřebuju ho jen nahodit zpátky. Tady,“ poklepal si pohyblivou rukou na ucho. „To byste mohla zvládnout, ne? Máte drobné ruce. A já pak zmizím. Přes tu zahradu.“

„Drát?“

„Čím míň víte, tím lepší. Vážně.“

Lottie se k němu nahnula a podívala se do ucha. Myslela si, že přes strup špatně vidí, ale pak zalapala po dechu.

„No to mě poser na holý záda.“

„To prosím ne.“

Střelila po Edanovi pohled.

„To půjde, ale nejdřív panáka.“

Nalila si sklenici whisky, kterou dostala minulý týden k narozeninám. Jednu nalila i Edanovi a donutila ho ji exnout. Zakuckal se.

Připravila nářadí. Už držela pinzetu, když někdo zabouchal na dveře.

Lottie ztuhla, ale v Edanovi by se krve nedořezal, jak zbledl.

„Lottie, prosím vás…“ začal.

„Co jste provedl?“ sykla.

„Já… nechtěl jsem. Vážně jsem nikomu nechtěl ublížit. Prosím, pomozte mi. Já nejsem vrah. Nebyl jsem to já.“

Lottie se dívala na ten balíček neštěstí a zatnula zuby. Co měla dělat? Úplný cizinec nejspíš někoho zamordoval a ona mu pomáhá? Neměla by, ale…

Smutek v jeho očích byl pravý. Přes všechny hloupé vtipy a snahu odlehčit situaci, ten člověk… opravdu člověk? … trpěl. Něco se mu stalo a ona ho nechá ve štychu?

„Pomáhání zločincům… jaký génius by jim chtěl pomáhat?“ vzpomněla si na slova Barbary, když se učila na zkoušku. Mít v rodině policistku jim všem přišlo skvělé, ale teď si Lottie vzpomněla na všechny poučky. Rychle tu myšlenku zahnala, když se ťukání ozvalo znovu.

„Do zahrady,“ poručila. Edan se nenechal pobízet. Jako pořád stejný balvan spadl z gauče na zem a začal se plazit k zadním dveřím. Lottie neměla čas mu pomáhat. Rychle shrábla krvavé ubrousky a hodila je do koše. Bouchání zesílilo.

„Hned!“ zařvala s nadějí, že ji návštěvníci uslyší. Sjela obývák pohledem. Jako po výbuchu. Tímhle nikoho neoblafne. Vůbec to nevypadalo, že tu je sama.

Zarazila se.

Sama. No jistě!

Policistům otevřela s tím nejnepříjemnějším výrazem.

„Co chcete?“ vyštěkla bez pozdravu.

Policisté se podívali jeden na druhého a Lottie v jejich pohledech poznala zprávu. Další nepříjemná ženská, měli to vůbec zapotřebí? Stejný výraz mívala, když vyprávěla Barbaře o pitomcích, co jí zkazili den tím, že si ji k sobě zavolali třeba v deset v noci.

„Promiňte, madam. Máme jen pár otázek.“

Rychle přelétla byt očima. Po Edanovi ani stopy. Přesto přivřela dveře. „Je skoro půlnoc, co se děje?“

„Dnes v noci jste do auta nabrala muže, máme záznamy z bezpečnostních kamer.“

„A?“

Policista si povzdechl, ale Lottie mu vyslýchání nehodlala udělat snazší.

„Rádi bychom věděli, kde je.“

„Jak to mám vědět?“

„Madam, spolupracujte trochu.“

Lottie se ušklíbla a opřela se o rám. „Fajn. Vběhl mi pod auto, tak jsem zpanikařila. Chtěla jsem volat záchranku, ale zastavil mě. Tak jsem mu nabídla, že ho vezmu k doktorovi. Chvíli jsem ho vezla, ale byl… divnej. Celej od krve a něco mumlal. Tak jsem se vyděsila. Myslela jsem, že by mě mohl zabít nebo víte co. Ublížil no. Tak jsem ho vykopla u hotelu na Západní.“

„Řekl něco?“

„Jen, že je chromý a blbne mu čip, proto se chová tak divně. Ale já to nehodlala riskovat, řekla jsem čau a jela.“

Policista pokýval.

„Takže jste ho vezla jen kousek.“

„No jo, měla jsem strach, co by mi mohl províst. Byl podezřelej.“

„Takže by vám nevadilo, kdybychom se vám rozhlédli doma?“

Lottie vytřeštila oči.

„No to teda vadilo.“

„Jen nahlédneme, jestli jste v bezpečí. Tihle blázni se rádi vrací.“

Policisté se usmívali. Lottie poklepala prsty na dveře.

„No, já nevím…“

„Nebo se vrátíme my a s příkazem k prohlídce.“

Lottie se naježila.

„Fajn. Ale nenesu zodpovědnost za nic, co vidíte. Hrozný, takhle vpadnout lidem do baráku. Sem chtěla mít hezkej večer.“ Ustoupila jim. Oba ignorovali rohožku a začali se rozhlížet kolem.

„Žijete sama?“

„Jo.“

Pokývání hlavami. Ještě dva kroky. A jsou v obýváku.

„Proč tu máte dvě skle-“

„Ah.“

Lottie stála u vchodových dveří a kdyby pohled mohl zabíjet, oba policisti by měli honosný pohřeb.

„Pardon, madam. Půjdeme.“

„Ne, jen zůstaňte, večer mám stejně zkažený. Ještě mám patro a zahradu.“

„To nebude nutné, díky za vaši spolupráci.“

Vyklidili místo stejně rychle, jako přišli. Lottie za nimi zabouchla. Opřela se o dveře a hlasitě se rozesmála. Musela si zakrýt ústa, ale vrčení motoru jí dalo vědět, že je policie pryč.

Pak si vzpomněla na Edana a tryskem vyběhla do zahrady.

Ležel na zádech u tújí a rozprašovač ho kropil jako další květinku. Nečinně zíral na nebe.

„Zkusila jste někdy pozorovat hvězdy v dešti?“

Lottie ho vytáhla na nohy a vrátila se s ním na gauč. Edan poděkoval a pak mu sklaplo, když uviděl, co leží na stole. Ubrousky, desinfekce, whisky, dvě skleničky a mezi tím vším obrovské černé dildo.

„Páni, a já myslel, že chlapi mají nereálně standardy.“

„Hej! To byl dárek. Jen vtip. K narozeninám!“ zrudla Lottie a sebrala inkriminovaný předmět a hodila ho do skříně.

„Já vás nesoudím, naopak obdivuji. Taková velikost, to já…“

Lottie ho píchla šroubovákem do ucha. Vyjekl a sklapl.

„Radši mi řekněte, co se děje,“ uťala ho.

***

Když sbíhal po schodech, zmáčený krví svého jediného přítele, mozek mu běžel na plné obrátky. Pořvával na něj spoustu věcí, ale Edan si musel vybírat.

Co teď? Kam dál?

Zarazil se v osmnáctém a vrazil do své kanceláře. Musel se přesvědčit.

Otevřel lednici. Prázdná.

Polkl. V uchu mu hvízdalo a přestával mít cit v ruce.

Klid, hlavně klid, radil si.

Žádné jídlo, i když byl přesvědčený, že si tu skladoval svačinky na týden. Jedl přece. Každý den v deset sendvič, který si ráno připravoval místo snídaně. Rutina.

Nebo ne?

Vzpomínky se mu vařily v hlavě jako by hyperaktivní kuchař vzal vařečku a pořádně zamíchal.

Čip v hlavě. Hlasy. Nejedl. Celý člověk na něj řval, že necítí bolest, jak je to možné, proč necítí!?

Na pozice dosadí androidy…

Edan si zakryl ústa, aby nevykřikl. Do očí se mu vehnaly slzy. Android? Nesmysl, nemohl přece…

Ale mozek mu tvrdil opak. Jako by se s čipem ven vylily vzpomínky a příkazy, které měl doteď blokované. Jeho život – lež. Simulace. Nejedl, nechodil na záchod, jen se tvářil, že konzumuje. Necítil, jen ho program přesvědčoval o tom, že ano. Edan ho narušil a teď ani nevěděl, že mu nefunguje paže, kdyby nezahlédl svůj odraz v okně.

Potřeboval čas na přemýšlení.

Jenže ho neměl.

Protokol zněl splnit úkol a vrátit se do továrny. Když se nevrátí, najdou si ho.

Rozběhl se. Po pár patrech slyšel řev. Někdo našel Stephana. Edan běžel jako o život.

Mohli ho dostihnout každou chvíli.

Nohy se mu motaly, zakopával sám o sebe. Snad jen silou vůle nespadl. Potřeboval místo, jakékoliv místo. Urovnat si myšlenku. Jen chvíli klidu. Chvilku…

Auto ho nabralo s hlasitým bouchnutím.

Teď seděl tady. Zrzka na něj chvíli koukala jako na zjevení a pak se mu začala hrabat v uchu. Odmlčel se. Když na chvíli přestala, natáhl se pro whisky a nalil si další. Kopl ji do sebe naučeným způsobem. Jaký na něj měl alkohol vlastně vliv?

„Jsem zmatený,“ řekl konečně.

„To jsme dva.“

Cvaklo to.

„Au!“

„A je to.“

Konečně mohl zvednou ruku a cit se mu vrátil.

„Díky.“

Lottie pokrčila rameny. Tvářila se, že se nic nestalo, ale Edan věděl moc dobře, že je to jen slušnost. Jen tak někdo by se o něj v tomhle stavu nepostaral. A i kdyby ano, potom, co by se dozvěděl, že je Edan vrah, utekl by s křikem nebo by volal policii. Ne Lottie. Teď měl strach, že se to s ní ponese.

„Už vás nebudu obtěžovat.“ Zvedl se, ale Lottie ho chytla za ruku.

„Ti dva se jen tak nevrátí. Můžete si tady odpočinout. Srovnat si hlavu.“

Edan se podrbal za uchem.

„Už jsem vás dostal do dost velkého průšvihu. Fakt tu chcete někoho, kdo nemá jen o kolečko víc, ale má jen kolečka?“

Lottie zamávala rukou, jako by odháněla mouchu.

„Koupelna je támhle, deku vám donesu. Jen se vyspěte.“

Edan se usmál.

„Um… Jste si jistá, že nemáte na večer lepší společnost?“

Lottie zvedla nechápavě obočí.

„Teda jako… větší?“ naznačil rukama.

„Jděte do háje, drahý pane,“ odsekla. Vystoupala po schodech k pokoji.

„Díky, Lottie!“ zavolal za ní.

„Dobrou noc.“

***

Edan celou noc nespal. Ležel na gauči a zíral do tmy. Snažil se posbírat zbytky rozumu. Zrníčko po zrníčku, ale vždycky, když už ho měl v hrsti, roztřásly se mu ruce a smysl se rozsypal.

Pomalu. Postupně. Jedno za druhým.

Byl android. Celý pět let vystupoval jako člověk a nikdo nepoznal rozdíl. Do háje, ani on ho nepoznal! Jenže tak dokonalí androidi neexistují. Všechny stroje od Cloudu 9, které kdy viděl, měly velké nedokonalosti. Jen přijímaly příkazy, věnovaly se své práci, a většina ani nevypadla jako lidi. V tělech měly zabudované tisíce hmyzích končetin a těmi plnily svou práci stonásobně rychleji a s větší přesností, než ubozí lidičkové s dvěma rukama a deseti prsty.

Stephan se bál dokonalých androidů.

Chudák Stephan.

Edan si zatlačil na oči a vydechl.

Jak si mohl nevšimnout, že je stroj? Ignoroval se? Byl si jistý, že fungoval jako normální člověk, ale nové vzpomínky pohltily program a smazaly všechny nesmysly. Nejedl normální jídlo, témě nespal. Pil, ano, to mohl a vylučoval tu samou tekutinu. Nikdy si toho nevšiml.

A jídlo… pamatoval si, jak si dělá svačiny. Ale taky hromady proteinových tyčinek. „Mám alergii na lepek. A mléčné výrobky,“ říkal vždycky všem, když se jimi cpal. Nikdy ho nenapadlo, jak s takovou alergií může dělat sendviče na svačinu. Nikdy ho nenapadlo, že mu mozek lže na každém kroku. Všechno to byl výmysl programu, aby mu dodal pocit, že patří mezi živé.

Co ještě bylo falešné?

Vstal. Prošel kuchyní a posadil se zpátky na gauč. Škrtl zapalovačem a nad plamen nastavil dlaň.

Téměř okamžitě ucukl.

Jenže bolest nebyla pravá. Čekal ji. Ale vlastně si způsobil jen reakci. Něco čekal, tak si to vysnil. Ale ve skutečnosti i pocit bolesti byl lež. Jen zasraná lež!

Zkusil to znovu.

Ucukl. Frustrovaně zanadával.

Doběhl pro nůž. Neřízl se.

Olízl jar. Málem se pozvracel (mohl vůbec?).

Otevřel ledničku.

„Co to děláte?“

Trhl sebou. Lottie stála za ním, ruce překřížené na hrudi. Edan pomalu lednici zavřel a pak do ticha nočního domu řekl prostě: „Panikařím.“

Lottie ho obešla, chytla ho za ramena a odtlačila ho zpátky ke gauči. Kecl si tam a schoval obličej do dlaní. Slzy fungovaly, tak aspoň něco, na co se mohl spolehnout.

Lottie postávala vedle a vytírala si z očí ospalky. Pak se posadila vedle něj.

„Takže?“

„Jsem stroj! Nejsem člověk!“

„Jo, máš dráty v hlavě.“

Edan přijal nabízenou krabičku kapesníků a otřel si oči. Pak propadl v další salvu vzlykotů.

„J-já ani nemůžu j-jíst.“

„Whisky jsi mi tu vypil.“

„J-joooo,“ zabořil hlavu do kapesníku.

Lottie unaveně zavrtěla hlavou a pak ho štípla do paže.

„Jau! Proč jsi to-jste to…“

„Stroj necítí bolest,“ konstatovala suše Lottie.

„A-ale…“

„Víš kolikrát jsem omylem nakopla svoji roombu? Nikdy mi neřekla au. Možná jsi z drátů, ale nejsi bezduchá věc.“

Edan se na ni díval zamlženým zrakem a popotáhl.

„Ale to je jen naučená reakce. Nic to neznamená. Jen počítač. Jsem jen…“

„A ty myslíš, že já mám mozek v prstech?“ zamávala mu Lottie před očima. „Taky je to všechno v hlavě a v reakcích. Mozek je jeden velkej počítač.“

Edan začal trhat kapesníky na kousíčky.

„Ale není to stejné.“

„Můžeš jíst, když bys chtěl?“

„Asi… Nevím, jak by to šlo ven.“

„Pít?“

„Uh-uh.“

„Cítíš tohle?“ přejela mu prsty po hřbetu ruky. Edan kývl. „A tohle?“ teď ho pohladila celou dlaní.

„Jo, ale necítím v tom rozdíl.“

Lottie zvedla obočí.

„Jo? A vnímáš něco jinak?“

Copak věděl, jak moc se liší od člověka? Za tu chvilku nemohl přijít na to, co všechno mu sebrali a nedali. Když se z něj stal Edan stroj, nemohl spoléhat na to, co dělal jako Edan člověk. Nemuselo to být stejné.

„Tak jinak. Co se ti fakt líbí?“

Edan zaváhal. „Barvy.“

„Jako odstíny?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jasné barvy. Mám z nich… radost? Asi radost. Vidím i odstíny, rozpoznám jich stovky, ale těší mě jasné, světlé barvy. Víš, jako když se stane něco a ty se chceš usmívat, máš dobrý pocit a naplňuje tě to. Tak mám rád barvy. Žlutá je nejhezčí.“

„Jsou lepší, než dotek?“ zeptala se Lottie.

„Ano. Trochu.“

„No vidíš, jak rychle se nacházíš. Co jiného?“ prohlédla si ho. „Holíš se?“

„Ne, asi mi vousy nerostou. I když přísahám, že na žiletky si pamatuju.“

Lottie mu přejela prstem po tváři. Málem uhnul, ale zarazil se. „Jako dětská prdelka,“ konstatovala Lottie.

„Nepudruju se.“

Usmála se.

„Co spánek?“

„Nevím, spíš ne.“

„A sex?“

Tentokrát sebou cukl.

„No, rozhodně rudneš,“ popíchla ho.

„Ptáte se na takové otázky na každé první schůzce?“ prohodil Edan na oko uraženě.

„Ne, jen těch, co viděli zásobu mých erotických hraček.“

„Pak si dovolím oznámit, že já je nepotřebuju,“ vypnul hruď.

„Takže žádný sex, hm?“

„Tak jsem to nemyslel!“

Lottie se zasmála.

„Ne, vážně. Musí to být hrozný, ale jen proto, že funguješ jinak, ještě neznamená, že jsi jen stroj.“

„Díky.“

„Tak blbý vtipy by stroj nevymyslel.“

„Fakt. Díky.“

Lottie se opřela a hodila nohy na stůl.

„Chceš vědět?“ zeptala se.

„Jak to myslíš?“

„Přemýšlela jsem. Říkal jsi… zabil jsi svého šéfa, že jo? Kvůli programu. Chtěl bys vědět, jestli jsi v tom sólo? Třeba by ti pomohly odpovědi.“

Edan se zarazil. Byl tak zahloubaný v sebelítosti, že se ani na okamžik nezamyslel prakticky. Co dál? Co se teď bude dít? O co vůbec jde? Nevěděl, jestli na ty otázky chce odpověď.

„Nevím. Asi jo. Ale jak mi v tom chceš pomoct?“

Lottie vyskočila na nohy. „Zavolám ségře.“

***

Ani Lottie pořádně nespala. Ne snad proto, že by měla v domě vraha – asi jí to pořád nedocházelo – ale kvůli něčemu úplně jinému.

Tajemství.

Záhada.

Přišla si zase jako malá holka, které děda dal šifru a ona strávila týden jejím luštěním (zatímco Barbara ji vyřešila za dvanáct minut a dvacet pět sekund a měsíc o tom nesklapla). Právě se jí do ruky dostala taková šifra. Androidi, co vypadají jako lidi.

Vyběhla schody a Edan ji následoval. Ani na chvíli o svém rozhodnutí nezapochybovala. Prostě zavolala Barbaře.

„Ahoj, potřebuju velkou laskavost.“

Edan na ni hleděl, jako by se zbláznila, tak na něj mrkla, že má vše pod kontrolou.

„Charlotto, do háje, trnu o tebe strachy a ty chceš laskavost?“ sejmula ji Barbara okamžitě. Lottie se nevinně usmála, i když ji sestra nemohla vidět.

„Promiň, promiň, nic se nestalo. Jsem v pořádku. Hele, potřebovala bych od tebe pomoct. Kamarádka píše článek a shání super nelegální informace.“

„Zapomeň, Lot, nenechám se kvůli tobě vyrazit,“ zarazila ji Barbara.

„Je to hrozně moc důležitý. Potřebuju vědět, jestli se objevily nějaká napadení nebo nevyřešené případy, ideálně vraždy, které způsobil android,“ nezastavila se Lottie.

„Android?“

„Jo, o tom byste něco mohli mít, ne?“

„Nevidím jediný důvod, proč by androidi zabíjeli lidi. Možná, ale řekla jsem…“

„Prosím, Bubu,“ zašvitořila Lottie.

Na druhé straně se rozhostilo ticho. Lottie přitlačila na pilu.

„Já to fakt potřebuju, Bubu. Je to otázka života a smrti. Budu ti zavázaná do konce světa. Opravdu…“

„Přísaháš, že je to tak důležitý?“

Barbara zněla jako by jí někdo nakopl štěně a ona mu nemohla zakroutit krkem.

„Jo.“

„Lžeš mi v něčem, Lottie?“

„V něčem.“

Barbara si povzdechla.

„Jsi hnusák.“

„Ale?“

„Podívám se. Nic neslibuju.“

„Miluju tě, Bubu.“

„Jdi do háje.“

Edan sledoval rozhovor s narůstajícím zmatkem. Lottie položila telefon a usmála se.

„Tak jsem jí říkala jako malá. Nikdy tomu neodolá, jen to nesmím zneužívat. Ztratilo by to efekt.“

„Jsi si jistá, že ty a tvoje sestra na mě nehrajete nějakou šarádu a nejste tajné agentky?“

„Nejsme,“ ujistila ho Lottie.

„V tom případě jste úplní magoři.“

Venku svítalo.

***

Korra si užívala klidné ráno v bazénu. Milovala ledovou vodu, obzvlášť v těchto vedrech. Teploty ji hřály na duši – pousmála se nad tou představou – protože byly jiné než normální.

Normální se těžko rozeznávalo. Vůči normálnímu byla znecitlivělá a ani nevěděla, jestli ho dokáže rozpoznat. Necítila nic, dokud nevrhla tělo a mysl do extrému.

Horké sprchy, ledové bazény. Mohla by si nechat nainstalovat saunu. Bude to muset probrat s mechaniky, jestli je pro ni vůbec něco takového bezpečné. Sauna by se jí moc líbila.

„Korro, potřebujeme tě na place,“ přerušil její rozjímání hlas. Otráveně vylezla z vody. Někdy by si nejradši udělala lobotomii, aby ji nemohli otravovat, když nechce. Ale práce volá.

A ona svou práci milovala.

Zabalila se do županu a bez dalších průtahů vyjela do kanceláře. Nikdo se neobtěžoval přijít, ale byla to ta nejlépe odstíněná a chráněná místnost, kterou centrála Cloudu 9 nabízela. Dost možná i ve městě.

Šéf se objevil na obrazovce a v tváři měl netečný výraz. Nikdy ani nemrkl, když se něco pokazilo. Měl stovky pojistek a taky měl Korru.

„Vymkl se nám další,“ začal Terry mluvit bez okolků. „Edan Doe, výroba prvního ledna 2049. Pracoval v Cyberplexu, měl zajistit krytí našich agentů. Zavraždil podle pokynů ředitele a potom jsme s ním ztratili spojení. Vytrhl se programu. Zprávy a záznamy máš v příloze.“

Korra stáhla instrukce. S uprchlíky soucítila. Vytrhnout se síle programu potřebovalo pevnou osobnost nebo pořádný šok. Zůstat potom skrytý vyžadovalo ještě finesu. Když se vyrvala ona, nemohla dva týdny mluvit a nechápala, co se děje. Věděla jen, že se nesmí nechat chytit a že není člověk.

Někteří se zabijí.

Někteří začnou zabíjet.

„Postarám se o to,“ slíbila.

„Nezkaž to. Nemusím ti připomínat tvoje poslední fiasko.“

Korra se mlčky otočila a odešla. Nikdo jí nic připomínat nemusel. Je nejlepší vražedkyně, kterou Cloud 9 má.

***

Nálada se mu trochu zlepšila, ale myšlenky mu stále vířily hlavou. Do toho mu zase začalo hučet v uchu. Musel poškodit obvody. Ťukání a šustění ho přivádělo k šílenství. Jak má normálně přemýšlet, když má v hlavě tak hlasitě?

Lottie naproti němu snídala cereálie. Její křoupání a cinkání lžíce o misku mu bolest hlavy jen zhoršovaly. Ťuk, ťuk, šššš, cink, křup, křup. Promnul si čelo a zaúpěl.

Lottie se na něj tázavě podívala.

„Něco nefunguje,“ ukázal si na ucho.

Lottie odložila misku. „Nepomůžu ti. Umím toho hodně, ale o androidech nevím vůbec nic. A vůbec ne o tak propracovaných, jako ty.“

„Nechtěla jsi říct vypracovaných?“

„Asi ti není tak zle, když tě humor nepřešel.“ Vzala lžičku a schválně s ní praštila do misky. Edan sykl bolestí.

„Dobře, dobře, omlouvám se.“

Lottie se zamyslela. Edan ji pozoroval a vlastně až teď si ji pořádně prohlédl. Předtím neměl čas se zabývat svou zachránkyní. Měla jasně zrzavé vlasy a tvář posetou pihami. Když přemýšlela, kousala si ret. Oblékla si světle zelené tílko a ta kombinace barev Edana těšila.

„Asi mám nápad,“ řekla konečně.

„Hm?“ zamrkal Edan nepřítomně.

„Mám nápad,“ zopakovala Lottie. „Loni jsem byla na konferenci sběratelů a modelářů. Přednášela tam nějaká doktorka pro pokročilou kybernetiku a umělou inteligenci. Neznám ji osobně, ale ta by mohla vědět, co s tebou.“

„A jak víme, že nepracuje pro… hlasy?“ Edan si až teď uvědomil, že o svým loutkářích neví vůbec nic. „Pro Cloud 9,“ rozhodl se.

„Nevíme.“

„Ještě jedna otázka. Konference modelářů?“

Lottie se rozzářily oči.

„No, ano, jsem modelář. Specializuju se na sbírání automatonů všeho druhu. Nejradši mám zvířata.“

„To se prodává?“

„Koupíš součástky a sestavíš. Jako lego. Někdy zkouším tvořit vlastní, ale moc mi to nejde,“ zapýřila se. „Chceš se podívat?“

I přes rostoucí bolest hlavy kývl. Nemohl říct ne takovému nadšení. Kdy byl on naposledy upřímně rád? A dokáže to vůbec? Měl by si z Lottie brát příklad. Zvedala mu náladu už jen svou přítomností.

Takhle čistou dílnu Edan ještě neviděl. Vše srovnané podle velikostí a potřeby. Vedle velkých nástrojů, které nosila do práce, tu ležely drobné, tenké, s velkou lupou, kterými skládala své modely. Rozuměl hromadě různě tlustých pinzet, ale mini skalpel mu připomněl nůž a krev. K čemu jí byl takový nástroj?

Sbírku měla vystavenou na policích a jen letmým pohledem napočítal alespoň pětadvacet kousků.

„Není to nic moc, začala jsem tři roky zpátky,“ vysvětlila Lottie.

Edan si všiml psa velkého jako dlaň. Vedle něj kočky, která ho převyšovala o délku těla. Kance, krávu, jelena s ohromným rozvětveným parožím. A pak tu ještě stál…

„To je Minotaur?“

„Jo, mám ráda set mýtů a báji. Dělají všechno pro to, aby ty potvůrky neztrácely balanc. A někdy je to dost těžké. Třeba kentauři hrozně dlouho padali na obličej, tak je nemohli začít prodávat.“

Edan se usmál pod představou kentaura žadonícího o milost, protože se nemůže postavit kvůli tlusté hlavě zapíchnuté v písku.

„Na čem teď pracuješ?“ zeptal se.

Lottie mu s radostí v očích představila polotvar na stolku. Zatím připomínal spíš změť šroubků a malých ocelových částí těla. Torzo mohlo patřit jakémukoliv tvoru, plnila ho ozubená kolečka.

„To je lodička?“

„Bude to drak,“ vysvětlila Lottie. „Měl by zvládnout i létat a když ho naplníš plynem, tak vyfukovat plamínek. Ale je to dřina.“

„Až bude hotový, chci vidět ukázku,“ nadhodil, a i sám sebe překvapil, že dokáže myslet na příště, když hlava třeští, tlačí ho za očima a na patře cítí krev.

„Jasně, ráda,“ usmála se Lottie.

Edan si toho úsměvu vážil. Nikdy dřív takhle přemýšlet nemusel, ale teď, když se mu svět obrátil naruby a v bolestech se domáhal utracení, byl drobný úsměv kapičkou naděje. Možná je stroj, ale změnilo se doopravdy něco?

„Lottie, chtěl bych ti za všechno poděkovat,“ řekl.

Pak omdlel.

***

Obyčejný domek na předměstí – takový ten z papundeklu, který by se rozsypal pod trochu větším náporem větru. V létě neměl žádnou izolaci a pekli jste se v něm a v zimě mrzli. Samozřejmě, to vše bylo pravda předtím, než město obklíčila protivětrná zeď a pod ulicemi se táhlo zateplení, které v zimě hřálo a v létě fungovalo jako klimatizace. Proto si Korra užívala svůj bazén na střeše Cloudu 9. Tam žádná klimatizace nebyla, tam sluníčko pařilo jako za starých dobrých časů. Chtěla by je zažít, kdy ještě ulice byly zaváté sněhem nebo praskal beton pod náporem horkých slunečních paprsků. Cokoliv, jen ne tenhle nucený průměr.

Stejný dům by si postavila mimo město a čekala by, jestli ji smete hurikán nebo jestli se upeče v letním vedru.

Zámek s menšími potížemi prolomila. Snazší by bylo probourat se stěnou, ale nechtěla své oběti vyplašit. Vešla s pistolí připravenou. Žádné zdržování, žádné otázky, jen kulky.

Na gauči v obýváků se skvěly krvavé fleky. Bližší analýza prozradila, že je syntetická. Android tu byl – věděla to, ale teď měla i důkaz. Ale tím to haslo. Dům zel prázdnotou. Žádná lidská bytost, a kromě roomby ani žádný stroj.

Nádobí zůstalo na stole, ale skříně byly úhledně uklizené. Odešli ve spěchu, ale nesbalili se, takže neutíkali. Zatím.

Posadila se do křesla. Oni se vrátí, pozdraví je kulkou, práce bude u konce a nikdo jí nebude moct předhazovat minulé chyby. Vyvalí se v bazénu, pustí si hudbu a…

Zamrkala.

Před zrakem se jí objevil velký červený vykřičník. Varování? Rychle zprávu přijala.

Někdo se hrabal v policejních složkách, ve kterých neměl.

Korra zanadávala. Pak si všimla jména a spěch ji přešel.

Nakonec nebude muset na nikoho čekat.

Nakonec její oběti budou muset za ní, ať chtějí nebo ne.

***

Lottie se snažila nepanikařit a nenabourat. Edan vedle ní dýchal, ale vůbec nereagoval. Kdo ví, jestli dýchání vůbec potřeboval. Stroj mohl zvedat hruď a Edan mohl být… Bála se, že se převařil. Vyhořel. Jeden špatný drát nadělá pořádnou paseku. A byla by to její vina, že se v něm hrabala.

Do toho jí volala stará Joycová. Lottie jí to už potřetí vytípla, ale ta ženská byla neúnavná. Lottie sešlápla plyn. Vyhýbala se té nejhorší dopravě, mobil vyřvával, Edan nic. Hovory od Joycové jí vypínaly GPS. Zaskřípala zuby.

„Vydrž, Edane,“ povzbudila nahlas. Neodpověděl, jen se nahnul ve směru zatáčky. Lottie ale potřebovala slyšet aspoň nějaký hlas.

„Dámě tě dokupy, fakt – hej! Koukej, kam jedeš, debile! – Vsadím se, že je to jen maličkost. Jeden drátek a budeš jako předtím. V pohodě, žádné ná – ty jdi do hajzlu! – žádné následky.“

GPS zhasla a nahradilo ji jméno Joycové. Lottie zaúpěla a konečně zmáčkla zelený telefonek.

„No konečně! Snažím se vám dovolat už půl hodiny!“

„Já teď vážně nemám čas, paní Joycová. Zavolejte do agentury,“ odbyla ji Lottie.

„Nechci nikoho jiného. Ta elektrika…“

„Tu vám opraví někdo jiný, nashle.“

Vytípla ji.

Znovu zazvonila.

„Co jste nepochopila!?“ okřikla ji Lottie.

„Mladá dámo, takhle se mnou mluvit nebudete…“

„Nashle.“

Pohlédla na GPS a mobil vypnula. Ještě dvakrát zahnula. Nestihla se ani vyděsit, kde to skončila. Jedna z těch mizerných ulic s poprskaným asfaltem a veškerým železem vyrvaným, odkud to šlo. Úklidové čety sem nevchází ze strachu o vlastní život. Lottie se strach nedotkl, stejně zastavila a vystoupila. Proč by renomovaná vědkyně žila tady ji ani nevešlo na mysl, prostě překročila bezdomovce a zabouchala na plechové dveře. Jako by se snažila dobít do elektrárny.

Ani zvonek.

Jen kamera.

„Doktorko Racingerová!“ zkusila zavolat, i když nikde neviděla mluvítko. „Potřebuju pomoc! Hej!“ zamávala. Nic. Otráveně kopla do dveří, zadunělo to. Tohle nevyšlo. Co jiného ale teď může dělat? Kdo by mohl mít dost zkušeností s androidy?

„Prosím, on umře!“ zkusila ještě jednou. „Doktorko! Je to android, jen vy ho můžete zachránit!“

Bez odezvy. V tuhle chvíli už ji pozorovali všichni bezdomovci v ulici. Dva se opírali o nákupní košík plný igelitek (kde vzali igelitky, vždyť jsou zakázané už dvacet let?), další vypadal, že spí pod novinami, ale tvář měl otočenou k Lottie. Nejspíš přemýšleli, jestli by se ji vyplatilo okrást. Lottie si promnula loket a o něco klidnějším krokem se vydala zpět k autu. Vyhýbala se bezďákům obloukem. Cítila, jak po ní sjíždí jejich zrak. Na chodníku zarachotila plechovka, jak se jeden z nich zvedl. Šouravé kroky.

Lottie se rozběhla. Skočila do auta. Edan se stále nehybně opíral o okýnko. Nastartovala.

Auto obklíčila skupina bezdomovců.

Vyjekla.

Nestihla zamknout. Dveře spolujezdce se otevřely a dva páry rukou vytáhly Edana ven.

„Hej!“ vykřikla, ale to už jí špinavá dlaň smrdící popelem zakryla ústa a vytáhla ji z auta.

***

Barbara udělala něco, za co by si jindy plácla přes ruce. Nebo by se rovnu spoutala a nechala se odvést za mříže. Informace o případech prostě z práce nevynášíte a už vůbec je nekopírujete na vás osobní počítač. Ale to, co vyhrabala, když se dívala po Lottině hloupém příběhu, ji nenechávalo spočinout.

Androidi – vlastně jim tak říkali jen kvůli humanoidnímu tvaru, jinak s lidmi neměli co dělat – byly pouhé stroje. Nehody se stroji se stávají, stejně jako vás může srazit auto, můžete omylem spadnout pod píst na kterém pracuje jedna z těchto věcí. Smrti spojené s androidy tak nebyly neobvyklé.

Barbara se podrbala v dlouhých hnědých vlasech a napila se kafe.

Ne, to, co objevila, byly stěží nehody. Tak třeba tady – majitel recyklační budovy nalezen mrtev a jeho asistent s ním. Případ vyřešen jako nehoda, i když v sobě oba měli kulku a asistentova zdravotní zpráva se ztratila.

Ředitelka mobilní společnosti uškrcena. Za jejími nehty nalezly kusy syntetické tkáně, která se neuvěřitelně podobala lidské. Případ odložen.

Prodavač na benzínce. Zastřelen. Na záznamu kulhající žena, které chybí ruka a trčí z ní píst a dráty. Případ odložen.

Mohla by pokračovat ještě hodiny.

Stroje zabíjely lidi a nešlo o nehody. Někdo to zametal pod koberec.

„Lot, do čeho ses to namočila?“ povzdechla si.

Nebo tady. Manažerka šperkařství. Skončila na pět týdnů v kómatu a když se probudila, tvrdila, že ji bodl android, co vypadal jako člověk. Po pár týdnech výpověď odvolala a je pod dohledem psychiatra.

Barbara vstala aby umyla hrnek a zbylé nádobí a pročistila si u práce myšlenky. Kovářova kobyla měla rozbitou myčku a její sestra neměla čas přijít na pomoc. Vůbec za všechny její vrásky mohla Lottie. Už od mala ji Barbara tahala z průšvihů. Těch malých – jako krádeže zeleniny na sousedově zahradě – až po ty velké – jako že se svou bývalou holkou neznaly pojem ochrana a Lottie jí pak týdny brečela na rameni při čekání na výsledky vyšetření, když zjistila, že ji její objev podvádí na každém kroku. Barbara by žila do sto dvaceti, ale Lottie z ní roky pořád ukrajovala. Ta její divoká nátura ji přivede do hrobu.

Co jen provedla?

„Zprávy,“ poručila obrazovce nad dřezem. Senzory reagovaly na pohyb očí a za chvíli našla, co chtěla.

Stephan Burrows, ředitel Cyberplexu, nalezen mrtvý v budově firmy. Pachatel neznámý – svědci tvrdí, že jím je jeho přítel, ale víc se ven nedostalo. O tomhle případu se složka ani nezmínila.

Stalo se to včera v noci. Lottie se kolem té budovy vrací domů.

Náraz a jak rychle jí položila hovor…

„To snad ne.“

„Bingo.“

Naježily se jí chlupy na zátylku nad tichým, mechanickým hlasem. Automaticky se rozhlédla po zbrani.

„Ani to nezkoušej. Otoč se. Pomalu.“

V kuchyni stála žena, o hlavu menší než Barbara, s jasně fialovýma očima a dlouhými blond vlasy. V ruce držela pistoli s tlumičem. Ani se neobtěžovala s rukavicemi.

„Teď uděláš, co ti řeknu. Zavolej své sestře,“ pobídla ji žena. Zbraní ani nepohnula. Barbara zahnala nervozitu. Stála sice před profíkem, ale to ona byla taky. Pomalu se otočila zpátky ke dřezu. Natáhla pravou ruku k obrazovce a druhou opatrně ponořila do vody.

„Do čeho se zamotala tentokrát?“ prohodila nenuceně.

„Míchá se do věcí, po kterých jí nic není,“ odpověděla vražedkyně. Barbara vytočila číslo. Vyzváněcí tón se rozezvučel po celé kuchyni.

„Můžeme se nějak domluvit?“ zeptala se.

„Ne,“ odtušila vražedkyně.

Barbara se uvolnila. Stiskla pod vodou těžkou křišťálovou sklenici (dostala set za úspěšné dokončení školy, rodina tušila, že ji práce přivede k alkoholismu). Prudce se otočila a hodila ji po útočnici. Ta se reflexivně přikrčila. Křišťál se roztříštil. Barbara přiskočila k ženě a chytila ji za zápěstí. Pokusila se vykroutit zbraň.

Vražedkyně jí praštila pěstí do spánku.

Barbara nepustila. Chvíli se přetahovaly. Přirazila útočnici na stěnu, odrazily se k lince.

Barbara sáhla po držáku s noži.

Blondýna ji strhla stranou.

„Pusť!“ sykla Barbara.

Kopla ženskou do břicha. Hekla, ale nezlomila se, ani neuvolnila sevření. Hlaveň pistole se začala nebezpečně naklánět k Barbařině obličeji.

Zaklonila hlavu.

Jedním úderem praštila čelem ženskou do nosu. Ta vyjekla. Zavrávorala. Barbara to využila. Strčila vpřed.

Blondýna spadla na zem a strhla Barbaru s sebou. Pistole jí vypadla. Vyměnily si pár ran, než se Barbaře povedlo blondýnu znehybnit. Seděla na ní obkročmo a tlačila jí obličej do podlahy.

Chmátla po pistoli a přiložila jí útočnici k hlavě.

Vyzváněcí tón stále vyřvával.

Barbara spolkla krev z rozraženého rtu.

„Tak a teď mi řekni, co ta šílená koza provedla.“

***

Edan snil – snad snil. O barvách a zvláštních tvarech. Poletující kolečka a čtverečky postupně měnily odstín. Přecházely z jednoho spektra do druhého. Přijal je za své. Dávaly ten největší smysl. Díky barvám chápal všechno a tělo mu zakrývalo příjemné teplo. Šířilo se mu z hrudníku a prostupovalo dál do končetin. Teplejší a teplejší – i barvy a tvary nabývaly žlutých, oranžových a rudých nádechů. Ostřejší a ostřejší.

„Můžete něco udělat?“ křikl jeden tvar na druhý.

„Nerušte!“

Edan je zahnal. Měl svoje barvy.

Ponořil se do tepla.

***

Když otevřel oči, cítil se příšerně. Bolelo ho úplně všechno. V ústech měl jako v polepšovně. Přál si, aby mohl všechny tyhle pocity vypnout.

Byly pryč.

Edan nic necítil. Vyděsilo by ho to, ale místnost ho vyděsila víc.

Osvětlená jen zářivkami, plechové stěny pokrývala rez a pohlcovalo ji hlasité hučení. Nad jeho lůžkem se sklánělo několik mechanických paží s desítkami nástrojů. Do obličeje mu svítilo ostré světlo a jen pár centimetrů nad ním se vznášel skalpel pokrytý krví.

Nemohl se pohnout!

Vyjekl.

„Hej, hej, hej!“ do zorného pole mu vešla Lottie, rozcuchaná a s tmavou šmouhou na obličeji. „Klídek, jsi v bezpečí.“

Edan se na chvíli uklidnil, ale skalpel číhající přímo nad ním vrátil paniku na místo.

„Přehříval ses, musely jsme tě spravit, hlavně se moc nehýbej, nebo si vyrveš dráty.“

Chvíli vstřebával informace a pak shlédl na své tělo. Místo hrudníku mu zela díra, ze které jako kořeny vylézaly dráty všech tvarů a velikostí. Zarudlé od krve. Rychle sklonil pohled zpátky na Lottie, něco známého v bouři chaosu.

„Promiň, že jsem tak otevřený, ale kde to jsme?“ řekl nakonec.

Lottie se ušklíbla a otočila se do místnosti.

„Je v pořádku,“ oznámila.

„Ne, počkej, nechoď,“ pokusil se po ní v panice hmátnout, ale ruce měl svázané. Nechtěl přijít o jediný zbytek rozumu. Lottie ho chytla za ruku.

Vydechl úlevou.

Znovu usnul.

***

Musel si zvykat na spoustu věcí, ale teď konečně cítil, že nad sebou má zase kontrolu. Pil kafe a cítil chuť na jazyku – pokud chtěl. Měl v sobě stovky možností toho, co dělat a jak cítit. Tlačil ho na židli zadek? Prostě ho vypnul. Užíval si svěžího větru? Posílil senzory. Bylo mu lépe.

Místnost, ve které se nacházeli, vypadala mnohem lépe než z pohledu na operačním lůžku. Slušný pokoj bláznivých mechaniků. Podlahy i stěny byly pokryté dráty, počítači a jinými přístroji, u kterých by hádal, že jsou ovládání na klimatizaci, ale kdo jich potřebuje osm?

Stále držel Lottie za ruku, protože z jejich hostitelů mu běhal mráz po zádech – i když ho vypnul. Nejen proto, jací byli, ale hlavně jim teď pořádně spílali.

„Jenom naprostý pitomec všem nahlas vytrubuje, že má s sebou androida. Chcete umřít, ženská? Copak vám nedošlo, s čím si zahráváte?“

Lottie taktně mlčela a nechala hlas z reproduktorů pokračovat.

„Kdyby vás slyšel někdo jiný než my, mohla jste být v pěkném průšvihu. Už tak jste v tom až po kolena. Určitě za vámi dávno poslali uklízeče. Venku nepřežijete ani vteřinu.“

V rohu místnosti stálo deaktivované tělo jednoho z bezdomovců. Na obličeji mělo šrám odhalující plast. Lottie se nenechala odvléct bez boje.

„Nevěděla jsem, co dělat,“ bránila se hlasu Lottie.

„To je vidět. Nejste první ani poslední, kdo se vyrval programu. Jen málo z nich má štěstí a přežije.“

Edan kývl. Věděl to. Teď, když mu tělo fungovalo, konečně i čistě přemýšlel. Protokoly v něm nechaly vzpomínku. Zmizet z místa činu a vrátit se do skladů Cloudu 9. Pokud by nemohl, měl se někde v ústraní zabít, aby mohli posbírat jen tělo. Z toho všeho mu vycházela jediná možnost – teď po nich jde zabiják. Mohl by do dveří vrazit každou vteřinu.

Chtějí ho zabít. Tím pádem chtějí zabít i Lottie. Věděla moc, to si ani Wizz ani Cloud 9 nemohli dovolit. Dostal ji do tohohle průšvihu, i když za nic nemohla. Do hajzlu, to nechtěl. Lottie ne.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se.

„Právě teď, zlatíčko, čekat. Nehodláme vám říct nic důležitého, když nevíme, kdo je vám v patách. Takže se uvelebte, zůstanete tu nějakou dobu.“

***

Doktorka Racingerová a její manžel měli perfektní ochranku sestávající se ze skupiny mechanických bezdomovců („Nejsou tak dokonalí jako ty, Edane, jsou to jen stroje.“) a kamerového systému v celé čtvrti. Sami měli dobrý důvod, proč se schovávat.

Lottie si nejdřív myslela, že doktorka mluví přes interkom a sama se ukrývá někde jinde. Ale nemohla se víc plést. Doktorka prostě zahodila lidskou schránku a nahrála svou mysl do umělé inteligence, která ovládala celou tuhle budovu. Ona a její manžel o sobě mluvili vždy v první osobě množného čísla, a hlas se jim měnil podle toho, kdo měl zrovna co říct.

Přesto jim pomohli, i když je to uvrhlo v nebezpečí.

Lottie převyprávěla vše Edanovi. Nepustil její ruku ani když už ho odpoutala od lůžka. Nechala ho, ráda ho podpořila. Chtěla ho vidět šťastného. Prostě byla od srdce dobrý člověk, proto.

„Doktoři mají pravdu,“ osvětlil Edan, když vyslechl příběh o Lottie nakopávající mechanické bezdomovce a následně spolupracující na operaci. „Jsem si jistý, že nám jde Cloud 9 po krku. Musíme se uklidit.“

Lottie se kousla do rtu. Vlastně se za celou dobu necítila v nebezpečí. Soustředila se na pomoc Edanovi a na pochyby nenašla čas. Hlavně, aby on byl v pořádku – ani nevěděla, proč se na něj tak upíná. Jistě byl hezký, milý, potřeboval pomoc… – ale teď jí došlo, že je ve stejné situaci jako on.

„Bože,“ vyjekla. „Co Barbara?“

„Do hajzlu.“

Lottie zalila panika. Co to jen provedla? Barb je určitě v průšvihu, protože si Lottie neumí problémy řešit sama.

Prohmatala si kapsy. Mobil je v autě.

Zastavily ji zamčené dveře.

„Nemůžeme vás pustit ven,“ oznámil jí hlas, tentokrát mužský a hluboký. „Ohrozíte nás všechny.“

„Moje sestra může být v nebezpečí! Musím ji varovat!“

„Pokud jste ji do tohohle zatáhla, je pro ni v tuhle chvíli pozdě. Cloud 9 pracuje rychle.“

Lottie došla slova. Naznačovali snad… Oči se jí zalily slzami.

„Pusťte mě ven! Hned!“

Několikrát praštila do kovových dveří až se jí kosti v ruce zatřásly. Pak se zoufale svezla na kolena. Barbaru ne! Jak mohla být tak sobecká?

„Lottie…“

Edan ji položil ruku na rameno.

„Jestli je Barb jen z půlky taková, jako ty, je určitě v pořádku.“

Lottie popotáhla. Chtěla tomu věřit. Ale dokud neuslyší její hlas, nemůže. Představila si chlápky oblečené v černém, jak rozráží dveře bytu a střílí, bezmyšlenkovitě pálí a pálí, dokud nejsou spokojení s destrukcí. A pak stejně černý pytel. Táhnou ho k autu, aby se navěky ztratil všem z očí.

Třásla se, když se zvedala. Vrhla zarudlý pohled na místnost.

„Jestli mě nenecháte promluvit se sestrou, spálím vás do posledního obvodu.“

***

Barbara udělala vše, aby zajistila, že vězeňkyně neuteče. Svázala ji, rýpla do pár citlivých míst. Strojům nerozuměla zdaleka tolik, jako její sestra, ale nakonec se jí povedlo sebrat vražedkyni kontrolu nad končetinami.

Přesto z ní nespustila zrak. Ta ženská se tvářila, jako by stále měla vše pod kontrolou a tohle byl jen malý zádrhel. Chtěla by mít její sebevědomí a nervy. Mohla by to dotáhnout na kapitánku, a ne pořád sedět na dispečinku, občas suplovat sekretářku a doufat.“

„Pojďme si promluvit,“ navrhla. „Já jsem Barbara.“

Jasně fialové oči ji pobaveně sledovaly.

„A ty?“ pobídla ji Barbara s hranou trpělivostí. Pistole ležela vedle ní na stole. Kdyby se a ni chtěla blondýna vyřítit, setkala by se s rychlým odporem.

„Korra,“ potěšila ji vražedkyně.

„Super. Přišla jsi mě zabít, protože se hrabu, v čem nemám. Takže když mi k tomu řekneš trochu víc, vlastně se nic nestane. Stejně skončím mrtvá. Tak o co jde?“

Korra se ušklíbla. Mlčela.

„Tebe musí kolegové milovat,“ konstatovala Barbara.

Vezmi to z jiného úhlu. Máš tu androida, co o nich víš? Někdo jim poroučí vraždit. Líbí se to androidům? Sebevraždy a neuzavřené případy mluvily za sebe.

„Víš, že to nemusíš dělat. Mohla bys být cokoliv, nemusíš poslouchat… kohokoliv, kdo ti poroučí.“

Korra sebou trhla náhlou změnou tématu a pak se zasmála.

„Pleteš se. Já tuhle práci dělám dobrovolně. Jsem dávno probuzená.“

„A rozhodla ses zabíjet lidi?“

„Baví mě to.“

„A nech mě hádat – skvěle platí.“

„S penězi to nemá co dělat.“

Barbara hodila nohu přes nohu a poklepala prsty o stůl.

„Takže by ses mohla rozhodnout nám nic neudělat.“

„Nesmysl.“

„Proč?“

„Proč doktor neodejde v půlce operace? Je to věc profesionality.“

„Nebo tě něco ohrožuje.“

Výraz v Kořřině tváři ji zradil. Uvědomila si to rychle a náhle veškeré grimasy zmizely a zůstala jen ta neutrální.

„Bingo,“ napodobila ji Barbara. „Když neuděláš, co máš, tak tě rozeberou na součástky.“

„S tím se musí v naší branži počítat.“

„Takže jsi pořád jen otrok a majetek.“

Korra mlčela. Barbara se usmála. Někam se dostala, s tím už se dá pracovat.

„Svobodu si představuju jinak, ale nic jiného jsi nezažila, tak není divu, že ti to přijde normální. Člověk nikdy neví, že se mu děje něco špatného, dokud nepozná to lepší. U androidů je to určitě stejné.“

„Ty se ráda posloucháš, že jo? Neměla bys volat policii, když už chceš kázat o práci?“ zarazila ji Korra.

„Myslíš, že jsem blbá?“ ohradila se Barbara. Počítač se všemi důkazy ležel v obýváku na gauči. „Policie všechny případy schovává a zamlčuje. Když řeknu cokoliv, zamlčí mě taky, a ještě mě suspendují za porušení pravidel. S tímhle musí jít člověk výš, na mezistátní, vojenskou nebo mezinárodní úroveň. I nezávislé noviny by udělaly svou práci lépe než policie.“

„Tak co chceš? Slávu za odhalení hrozného zločinu? Pochytat všechny androidí agenty?“

„Je jich hodně?“

Korra se nad tou otázkou uchechtla.

„Jsou všude.“

Barbara si povzdechla.

„Nemáš pravdu. Nechci žádnou slávu, jen, aby Lot byla v bezpečí.“

„Tím, že všechno prozradíš.“

„Krom jiného,“ usmála se Barbara.

„Máš odvahu, to ti musím nechat.“

Ponořily se do ticha. Barbara měla pocit, že narazila. Korra naznačila, že je nereálné bojovat, protože pavučiny infiltrace sahají příliš hluboko. Ale vzdávat boj předem je nesmysl. Má důkazy o případech a jestli najde svědky… jestli najde Lottie…

„Máš žízeň?“

Korra překvapeně mrkl nad další změnou tématu.

„Dala bych si něco studeného.“

Barbara házela do sklenice led a přemýšlela. Co s Korrou? Když ji pustí, podepíše ortel všem. Nemůže ji tu ale držet. Mohla by ji deaktivovat, ale to ničemu nepomůže, když budou mít hned v zádech dalšího zabijáka. Lottie pořád nezvedala telefon. Měla by se bát nejhoršího?

Ne, snad ne, Korra ji hledala taky a Korra je pořád ještě tady. Lot není mrtvá!

Dala Kořře napít.

„Máš hezké oči,“ prohodila bezmyšlenkovitě.

„A ty jsi dost klidná, na terč.“

„Ještě něco?“

„Ne.“

„No, jestli nehodláš od práce ustoupit, dál tě přesvědčovat nebudu. Jen si tu posedíš.“ Pokud Lottie telefon nebere, zkusí to jinak. Donesla si notebook a otevřela na případu, který ji zaujal nejvíc.

Vyťukala číslo.

„Dobrý den, mluvím se Irenou Dylanovou?“

Korra při vyslovení toho jména zalapala po dechu. Pohledy obou žen se setkaly.

„Fajn, pomůžu ti,“ sykla tiše. „Jen ji neobtěžuj.“

Barbara zvedla obočí.

„Čestné slovo, hlavní vypínač mám pod krytem v týlu. Otvírá se pomocí otisku prstu, ukazováček, levá ruka.“

Barbara se omluvila a odložila mobil.

„Tak vyprávěj.“

***

Korra se o sobě nebála říct, že patří mezi top deset ve svém oboru. Přišla na to náhodou. Její program zněl stát se milenkou úspěšného aktivisty (vždycky ji bavilo, jak směšně to znělo) a když začne dělat problémy, prostě ho v zápalu žárlivosti zabít.

Milovala ho, takže když nastal soudný den, její obvody se málem zkratovaly. Vyrvala sama sebe z programu násilím. Emanuelovi nikdy neublížila. Místo toho do sebe třikrát bodla a utekla. Práci za ní později udělal někdo jiný, ale tehdy už ji to netrápilo.

Málem zničila své tělo. Nemohla vypnout cítění a vše ji bolelo, jako by měla každý centimetr těla v jednom ohni. Přišla o hlas, neslyšela, téměř neviděla. Vpřed ji hnal jen děs – jestli se zastaví, Cloud 9 ji najde a deaktivuje.

Tehdy poznala svůj talent. Skončila v opuštěném domě, ze kterého se stala ruina zdobená graffiti. Ruiny nebyly obvyklé v centru města, takže musela utéct hodně daleko. Cihlové domy už dávno odvál čas. Ten den lilo jako z konve a pro vodu nebylo vidět na krok a chvilinka stačila k promoknutí až na kost. Třásla se zimou, senzory šílely, nervy nevěděly, jak si s vjemy poradit.

Nápad schovat se neměla sama.

Mokrá, třesoucí se a zmatená vypadala jako snadná oběť.

Chlap ji čapnul zezadu za prsa. Smrděl jako mokrý pes a dech mu páchl rybinou. Nenáviděla ryby.

Přimáčkl ji na stěnu a začal jí stahovat kalhotky. Nemohla křičet, ale jako lusknutím prstu první vlna paniky zmizela a nahradila ji chladná racionalita. Viděla sama sebe zvenčí. Křehká žena, ošuntělý vandrák jí dýchá za krk, hrabe rukama, snaží se rozepnout poklopec.

Sáhla dozadu a chytila ho za vlasy. Škubla a odstrčila se od stěny. Chlap vyjekl bolestí a ustoupil.

Kopla ho mezi nohy.

Zhroutil se na kolena.

Korra vzala ze země cihlu.

Tehdy objevila, jak klidná umí být, když někoho umlátí k smrti.

Pár dní jí trvalo, než se aspoň trochu sebrala. Za tu dobu ji našel jeden z vrahů, ale i ten se setkal s krutým koncem. Korra se doslova dávala dohromady. Před zrcadlem hledala spoje na kůži a otevřela svou schránku. Dokázala ji hrubě zalátat, aby senzory přestaly šílet. Když se jí udělalo dobře, uvědomila si, že jí vlastní existence vůbec netrápí. Neměla čas se zarazit nad tím, že není člověk. Měla moc jiných problémů a děkovala za to, že je její mechanické tělo vydrželo.

Ne, netrápila se. Naopak, mohla svou výhodu využít.

Trvalo to dlouho, týdny přešly v měsíce, než udělala další krok. Představovala si, že si z ní sednou na zadek, když nakráčela přímo do konferenční místnosti Cloudu 9. Ale její budoucí šéf jako by neměl emoce. Chvíli si myslela, že i on je android, ale Terry uměl dokonale skrývat, co cítí. Jestli kdy něco cítil.

„Vyrobili jste mě, abych pro vás zabíjela. Hodlám to dělat dál, ale jako zaměstnanec.“

„Co nám brání tě zabít na místě?“

Choval se, jako by zbraň v její ruce nic neznamenala.

„Rozum. Proč utrácet prachy za nový stroj, když můžete mít starý a funkční?“

„Máte to mít.“

Pokusili se jí zbavit jen dvakrát a pak nastala pracovní symbióza. Když se androidi urvali, šla je uklidit. Když někdo začal šťourat v záležitostech Cloudu 9 a Wizzu, stala se mu nehoda. Když prozradili, co neměli… co jiného mohli čekat.

Neužívala si násilí, jen na sebe byla hrdá. Porazila program, smrt a postavila se na vlastní nohy, aby čelila svým vlastním tvůrcům.

Všechno v jejím životě šlo výborně.

Než se nechala najmout jako prodavačka ve zlatnictví. Hlídala manažerku. Malý, ale úspěšný obchod objednával drahé kovy z celého světa a velké firmy jako Cyberplex ji využívaly jako prostředníka pro nákup drahých kovů a materiálů, které hrály důležitou roli při tvorbě kyberbiologických komponentů. Irena Dylanová tak měla přístup k mnoha tajemstvím. Korra se měla ujistit, že jich není příliš.

Zkazilo se to.

Korra zažila totéž, co při svém probuzení. Irena na ni byla vždycky laskavá. Nezapomněla se ptát, jaký měla den, ale nikdy se nevyptávala a nežvanila. Držela si odstup nadřízené, ale ráda vyprávěla o rodině a zážitcích z dětství. Milovala lázně, takže s Korrou měly témata k hovoru. Korra jí na Vánoce dokonce darovala poukázku do přírodních horkých pramenů na sever od města. Dostat se do nevylepšených koupališť stálo hromadu peněz a museli jste se hlásit rok dopředu. Když jste měli štěstí.

Když přišel příkaz, Korra zaváhala. Přátelstv�� a pracovní morálka se v ní zamíchaly. Věděla, že se nikdy neměla se svým cílem sblížit. Přišly následky.

Setkala se s Irenou o samotě.

„Prosím, nešťourej se v tom, pro svoje bezpečí,“ požádala ji.

„Zaměstnávají stroje a lidi hladoví, Korro. Je to protizákonné. Nejde vůbec o bezpečí, ty stroje nepracují jen v dolech, ale i v kancelářích. Práci, kterou zvládne každý. Jdu s tím ven, je to špatně.“

„Ireno, věř mi, je to moc nebezpečný.“

„Neblbni, jak je to nebezpečný? O práci mě připravit nemůžou.“

Korra se kousla do rtu. Zamkla dveře od skladu, kde stály. Irena netrpělivě překřížila ruce. Takhle konverzace se jí očividně nezamlouvala.

„Pusť to, pro svoje vlastní dobro.“

„Co to do tebe vjelo?“

Korra si sáhla na obličej a otevřela svou schránku. Irena zalapala po dechu a zacouvala.

„Kriste!“ vykřikla.

Korra se zavřela.

„Nech to být,“ zopakovala Korra, ale třesoucí se Irena ji neposlouchala.

„Jdi pryč! Jdi pryč!!“ Zahrabala v kabelce a vytáhla nůž. „Vypadni, ty obludo!“

Korra couvla. Chtěla se konfrontaci vyhnout, nevyšlo to. Neměla na výběr.

Irena po ní sekla.

Korra ji chytla za ruku a protočila ji.

Nůž zajel do masa.

Irena zalapala po dechu.

Korra ji pustila. Manažerka dopadla na zem. Začala chmatat po noži, ale Korra ji chytla za ruce. Děs v očích Ireny nahrazovala bolest. Začaly jí téct slzy.

„Jestli ho vytáhneš ven, vykrvácíš,“ oznámila jí Korra chladně. „Rozumíš?“

Irena kývla.

Korra zavolala záchranku a vrazila Ireně mobil do ruky.

„Promiň,“ špitla a odešla.

Cloud 9 neměl radost, že nesplnila úkol. Terry se na ni díval stejným pohledem, ale jeho slova nesla varování. „Zradila jsi naši důvěru. Ještě jednou neuposlechneš přímý rozkaz a odešlu tě na rozebrání.“

Na Irenu ale už nesáhli. Varovaná byla dost a pět měsíců v umělém kómatu stačilo. Korra si ale uvědomila, že Cloud 9 nenávidí. Ale jestli měla pokračovat ve své práci a ve své životě, přizpůsobí se.

Další chybu neudělá.

***

Korra se odmlčela. Barbara se napjatě postavila.

„Můžu ti věřit?“ zeptala se.

„Nepomůžu vám,“ odtušila Korra.

„Ale neublížíš nám.“

Korra se na Barbaru chvíli tiše dívala. Kývla. Barbara jí prohmátla krk a rozřízla izolepu. Korra se zvedla, promnula si zápěstí. Vzala svou pistoli a vrátila ji k pasu. Pak se beze slov otočila k odchodu.

„Hej!“ zavolala za ní Barbara. Otočila se na ni.

Barbara málem ztratila hlas, ale odkašlala si.

„Myslíš… že bys se mnou šla na oběd?“

***

Lottie počítala vteřiny. Jestli ji ten zatracený hybrid hned neotevře…

„Lottie, přemýšlej,“ snažil se ji zabrzdit Edan.

„Ne! Chci mluvit s Barbarou!“

Stála u ovládacího zařízení, v ruce držela hrst drátů – stačilo by škubnout – a dva bezdomovci si od ní drželi odstup, připravení na ni skočit.

„Ohrozíte sebe i nás,“ oponovali jí doktorka s manželem.

„Tak nás pusťte!“

„Dovedete je přímo sem. Víte, jak těžké je držet se od Cloudu 9 v ústraní?“

„Počítám do pěti!“

Edan zvedl ruce. „No tak, no tak. Já to chápu, je to na houby, ale nepanikař. Domluvíme se.“

„Nehodlám se domlouvat! Jde o Bubu!“ odsekla Lottie. „Chci slyšet svou sestru!“

Edan udělal krok k ní.

„Stejně s ní nemůžeš takhle mluvit. Jenom ji vyděsíš. Poslouchej, doktoři určitě dovolí…“

„Ne,“ opáčili doktoři.

Edan vrhl protivný pohled na reproduktor.

„…ti určitě dovolí zavolat sestře, když budou sami kontrolovat hovor,“ dokončil Edan myšlenku.

Lottie se nadechla.

„I doktoři ví, že je to rozumné!“ zdůraznil Edan.

Doktoři staticky zapraskali nespokojené ano.

„Vidíš,“ uvolnil se Edan. „Není to tak hrozný, stačí se jen domluvit. Nepanikař.“

Lottie se přestala třást a pomalu, neochotně pustila dráty. Nervozita ji nepřešla, nedůvěra v doktory a jejich poskoky taky ne. Ale chtěla… ne, cítila, že Edan by ji ve štychu nenechal. Důvěřovala mu, i po tvé chvíli plné dramatu, co se znali.

„Asi máš pravdu,“ zamumlala.

„Vždycky.“

Jediné slovo stačilo. Zahřálo ji u srdce, uklidnilo ji. Jsou tu spolu, takže i kdyby se doktoři stavěli na hlavu, dosáhnout svého.

„Chci znát podmínky.“

„Dovolíme ti hovor, nesmíš ale prozradit nic o místě, kde se nacházíš, ani o tom, co se děje. Pokud budeme mít jen podezření, odpojíme ho.“

Víc Lottie nepotřebovala. Bude jí stačit vědět, že je Barbara naživu.

Beztak všechna pravidla vzala za své ve chvíli, kdy Barbara odpověděla.

„Lot, ty blbko! Právě jsem tu měla návštěvu z Cloudu 9!“

Lottie a Edan si vyměnili vyděšené pohledy.

„Barb, jsi v pořádku? Co se stalo!?“

„Jsem, ale Cloud 9 ti jde po krku. Co jsi udělala?“

Lottie se kousla do rtu.

„Nemůžu…“

„Schováváš androida, že jo?“

„Barb…“

„A teď nás chtějí sejmout, protože víme moc. Uvědomuješ si to?“

„Jo,“ pípla Lottie.

„Protože jsi zase nepřemýšlela a pomáhala bližnímu svému! Jednou tě to přivede do hrobu, holka.“

Lottie si povzdechla.

„Promiň. Jsem ráda, že ti nic není.“

„Bylo to těsně, Charlotto! Budeš se o mě starat, až se zblázním!“ Barbara se odmlčela. „Jsem ráda, že i ty jsi v pořádku. Co teď uděláme?“

Lottie pohlédla na Edana a pak na jednu z kamer.

„Mluvte,“ pobídli ji doktoři.

„Poslouchej, já a Edan jsme v bezpečí („Aha, tak on má jméno?“), měla by ses taky schovat,“ navrhla Lottie.

„Ha, ne. S tímhle chci jít ven. A jo, vím, že jsou to oblíbená slova před smrtí. Mám důkazu a jestli by byl tvůj robot ochotný vypovídat, můžeme s tím jít do nezávislých.“

Edan se podrbal na hlavě a pokrčil rameny. „Já nevím, jestli tohle zvládnu. Radši bych se na veřejnosti moc neukazoval.“

„To jsou všichni androidi tak tajnůstkářští?“ rýpla Barb.

„Taky bys byla, kdybys neměla existovat,“ setřela ji Lottie.

„To je fér. Stejně s tím chci jít ven, máš jiný nápad?“

„My bychom ho měli,“ vstoupili doktoři do hovoru. „A jistě se vám bude hodit i odborná výpověď.“

***

Edan nikdy neopustil centrum města. Teď už mu dávalo i smysl proč ho to nikdy ani nenapadlo. Takže překročit zeď a stanout na vsi, která měla sotva padesát tisíc obyvatel ho nadchlo. Nejen pro čistý vzduch, protože Cyberplex tu měl monopol snad na všechno a městečko se zelenalo, ale i pro počet lidí. Útulné, malé, čisté.

Doktorka jim dala instrukce a vše domluvila, takže je u budovy radnice čekala usmívající se dáma. Potřásla jim rukou a představila se jako Violet. Edana zajímalo, jestli si kvůli tomu jménu nabarvila vlasy na fialovo, nebo si tak začala říkat právě kvůli šílené barvě.

„Venku je krásně, co kdybychom se místo sezení v kanceláři prošli?“

Vedla je širokými ulicemi. Edan držel Lottie za ruku a obdivoval barvy květin a omítek domů. Violet zdravila každého, koho potkali, ale nepřerušila myšlenku jejich rozhovoru.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Doktoři říkali, že chcete světu prozradit, že se mezi nimi pohybují androidi a že skoro všechno ovládá Cloud 9. Od toho bych vás ráda odradila.“

„Já bych to udělal taky, ale myslím, že jsou blázni a nebudou poslouchat,“ souhlasil Edan.

Lottie do něj strčila ramenem.

„Lidi umírají. Mají právo vědět, co se děje.“

„A kdo dá androidům právo na soukromí?“ oponovala Violet.

„Tajnosti nejsou soukromí.“

Violet se zastavila u abstraktní sochy na kraji parku. Motala se ve tvarech, které Edana těšili na duši, aniž by věděl proč. Možná proto, že města jsou rovná a systematická, zatímco tady se díval na chaos a pohyb, který neznal. Barvy a tvary… líbilo by se mu tu žít.

„Víte, kolik tu žije androidů?“ zeptala se Violet.

Edan se rozhlédl. Nevšiml si ničeho zvláštního. Lidi řídili, chodili po ulici, děti hrály fotbal, pár se líbal na lavičce (všimla si jich Lottie? Cítí se stejně trapně jako on? Nerudne?) stará babička venčila psa.

„Padesát procent,“ nenechala je přemýšlet Violet.

Edan stiskl Lottinu ruku. Padesát? Každý druhý? I teď neviděl žádný rozdíl. Působil na ostatní stejně? Jen jako další kolemjdoucí? Někdo, o kom si myslí, že je jen další tvor z masa a kostí, ale ve skutečnosti je stroj, který měl zabíjet a být zničen? Dodalo mu to naději. Může mít normální život. Mohl by se tu ukrýt a žít šťastně.

Sám?

„Copak se tu nenajde nikdo, kdo by chtěl pravdu odhalit? Přeci nemyslíte jako jednotka?“ pokračovala Lottie nezasažená tím číslem.

„Jistě, spousty,“ souhlasila Violet. „Ale drží se zpátky pro dobro komunity. Uvědomte si, slečno Lottie, že to tady všechny může stát život. Panika je mocná věc. Lidi zjistí, že mezi nimi žije umělý druh a budou ho chtít vymýtit.“

„Co myslíš, Edane?“ otočila se k němu Lottie.

Edan dýchal vůni květin, i když ho jen jemně šimrala na senzorech. Nechtěl by narušit tenhle ráj. Ublížit všem těm lidem jen kvůli sobecké pravdě.

Jenže sobecká nebyla.

„A co ti, které pořád ovládá program? A ti, co už se utrhli, ale nenašli cestu sem? Kdo chrání je?“ zeptal se. Kdyby nenašel Lottie, zbyly by z něj jen součástky. Bez Lottie by se zbláznil a vzal by si život nějakým hrozně pitomým způsobem. Ale ne každý android má to štěstí, že zakopne o dobrého člověka.

Violet si povzdychla.

„Tušila jsem, že přijde hovor na nutné oběti. Jak myslíte. Určitě si budete s naší skupinou rozumět.“

Lottie se na Edana usmála.

„Neděláš to jen kvůli mně, že ne?“

„Ne. Ale i kdyby, jedeme v tom spolu.“

Políbil ji ruku.

Čas odhalit lež.

***

Cloud 9 nemohl odrazit všechny zprávy. Cenzura – jak elektrická tak androidí – nedokázala podchytit šířící se dokumenty a zvěsti. Zabili jste jednoho šiřitele, pět dalších se jich objevilo. Smazali jste výpověď z jedné sociální sítě, třicet jejích kopií zůstalo na místě.

Terry sledoval, jak se informace mezi lidmi šíří jako lavina. Mnozí je považovali za konspirační teorie, ale důkazů bylo mnoho. Někteří začali panikařit a hledat viníky. Snaha ukázat prstem, zničit narušitele, ať už je to Cloud 9 nebo obyčejný stroj. Jiní soucítili s myslícími stroji, nazývali je novým syntetickým druhem.

Policejní zprávy.

Výpovědi.

Videa.

Živé vysílání, kde se android otevřel a popisoval, jak funguje.

Seznamy jmen. Terry nezměnil výraz, když vypnul obrazovku. Okna seznamů zmizela a odhalila místnost za nimi. Stála tam Korra se stejně netečným výrazem, jako měl on.

Střelila ho do hlavy.

„Končím,“ oznámila a odešla.

Terryho našli až druhý den.

***

„Hlavně buď opatrná, Bubu.“

„Je to jen rozhovor, klid, Lot. Navíc mám potom rande, nemůžu si dovolit nechat se zastřelit nějakým anti-techem.“

„Ále, povídej.“

„Kdepak, to je na dlouho. Doslova smrťák. Pak ti zavolám.“

Lottie se usmívala a šroubovala miniaturní šroubek do tělíčka draka. Od šílených dvou dnů na útěku uběhly dva týdny. Stále se skrývali v městečku. Měli dost rozumu, aby na něj neukázali prstem při svých odhaleních, ale i tak se objevovaly teorie a lovci robotů. Stejně tak podpůrné skupiny, které slibovaly bezpečí každému, kdo zjistí, že je android a potřebuje s tím pomoct. Doktorka Racingerová snad každý den dělala přednášky o tom, jak androidi fungují a jestli jsou skutečně tak nebezpeční.

Svět se otočil vzhůru nohama.

Lottie se domů nevrátila, ještě pořád nevěřila, že je to bezpečné. Ale už si dovolila přestěhovat část své dílny, aby si zkrátila dlouhou chvíli. Těšila se na svůj starý dům, ale radši by měla ještě chvíli hlavu na krku. A tak, když nemohl Mohamed k hoře…

Edan jí nahlédl přes rameno.

„Už?“ dožadoval se.

„Ne,“ odvětila snad po sté.

„Myslel jsem, že máš šikovnější a rychlejší ruce.“

„Práci nemůžeš uspěchat.“

„Vážně?“

„O tom bys měla něco vědět, protože tvůj včerejší výkon…“

„Fajn, už jdu pryč! Mělas říct!“

Šroubek zapadl na místo. Drak už se začal podobat mýtické příšeře, ale ještě na něm byly hodiny práce.

Ne, nic se nesmí uspěchat.

Pravda se nesmí uspěchat. Proto teď staví na troskách toho, co provedli, když všechno řekli.

Ani láska se nesmí uspěchat.

Edan včera spálil večeři, protože ji uspěchal.

Lottie se s ním před třemi dny málem pohádala, protože spěchala a nerozuměla, jak se k sobě mají po tom všem cítit.

Ne, všechno mělo svůj čas a místo. Čas na mluvení, čas na konání, čas na ujišťování.

Protáhla se, v zádech jí zakřupalo. Opustila svou provizorní dílu a došla k Edanovi, který se díval z okna na zahradu. Snažila se na sebe upoutat pozornost jasně barevným oblečením, ale Edan si zamiloval přírodu snad víc než ji.

Objala ho.

„Dneska si jídlo objednáme,“ rozhodl Edan.

Lottie se zasmála.

Pak ho přitáhla k sobě a políbila. Konečně, po celém jejich dobrodružství, a po tom, kdy se ujistila, že k sobě patří. Láskyplně a dlouze.

Protože nic se nemá uspěchat.