javojtazak

[javojtazak]

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 2. Princeznička

„Co to mělo znamenat, Briseno?“ pištěla mladičká princeznička. Usilovně jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že ještě vyroste do krásy. Přece jenom jí bylo čtrnáct. Když se jí trochu zvětší prsa a zmenší břicho, tak by… ale ne, ne, to prostě nepůjde, už jsem viděl matky s deseti dětmi, které byly hezčí než ona.

Čarodějka stoicky trpěla Elainino hořekování.

„Říkala jsi, že mě vytáhne a ulehne se mnou na lože, nebo na hlínu, nebo možná ještě ve vodě, ale udělal něco z toho? Ne! Jenom mě nacpal do té své zpocené košile a odvedl mě k otci. Copak je tohle nějaká spravedlnost? To se mu nelíbím, nebo co?“

„Můžeme to zkusit,“ ušklíbla se Brisena. „Lehnu si před něj nahá a schválně, co se stane.“

Princezna zrudla. „To bys neudělala, ty harpyje jedna prolhaná, mrcho prašivá, to nesmíš, ty bestie ďábelská, ty –“

Hodila po čarodějce vázu, ale neuměla mířit, Brisena ani nemusela uhýbat.

„Ty… ty…“ Elaině došly nápady.

Povzdechl jsem si. Kdo by čekal, že usmiřování s Brisenou se promění v usmiřování královské dcery? Ta malá fúrie musela dovnitř vtrhnout zrovna v okamžiku, kdy jsem čarodějku dostal do postele.

Shodil jsem pokrývku a stanul uprostřed místnosti docela nahý. Princezna na mě nejdříve vrhla rozzuřený pohled, ale pak zčervenala a obrátila se zády.

„Zakryjte se, sire,“ zaprosila. „Tohle není pro ctnostnou dámu vhodné.“

„Ctnostná dáma, právě v tom to celé vězí,“ spustil jsem. „Ctnostná dáma neuloví manžela na svoje tělo, neuloví ho na svého ducha, ani na svoje zásady. Uloví ho na bohatství. Váš pan otec je zajisté bohatý,“ ušklíbl jsem se při pohledu na rozpadající se hrad, „ale pan Lancelot je bohatší. Co ženě zbývá? Ulovit ho na svoji vášeň. Na zuřivý plamen v jejím nitru, v jejích bocích,“ zašeptal jsem jí do ucha a pohledem zalétl k Briseně, která nevěděla, jestli rudnout zlostí, nebo mi aplaudovat k výkonu. „Takže… jste cudná… nebo vášnivá?“

Červená od hlavy k patě, ale s odhodlaným výrazem ve tváři, princezna se otočila a pohlédla mi přímo do očí. „Vášnivá,“ pípla, až jsem se málem rozchechtal.

„A chcete svého rytíře?“

„Ano!“

„Jak moc?“

„Víc než cokoliv na světě.“

„Nezáleží vám, na jak dlouho ho budete mít?“

Zarazila se.

„Jak to myslíte?“

„Však jsem to čekal, vám jde jenom o chomout,“ mávl jsem rukou a odvrátil se.

„To není pravda!“ vykřikla.

„Takže vám stačí strávit s Lancelotem jednu noc a potom se s ním rozloučit navždy?“

Zase zaváhala, ale nakonec přikývla. „Ano. Chci ho.“

Usmál jsem se. „V tom případě bych pro vás měl řešení…“

[javojtazak]

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 1. Past na Lancelota

 „Dinadane! Slez!“ zavolal Lancelot do korun stromů.

„Už jsou pryč?“ ujistil jsem se.

„Pryč,“ přisvědčil Lancelot.

„Ale tamhle ještě jednoho vidím.“

„Jeho duše už mezi námi není.“

„Myslíš, že duše sídlí v hlavě?“

„Cože?“

„No nemá hlavu a ty jsi povídal, že jeho duše mezi námi není. Aha, tamhle se válí, počkej chvilku, vždycky jsem chtěl naplivat na duši.“

„Koukám, že teď jsi onačejší hrdina, Dinadane, když už všichni buší na dveře Páně.“

„Mám jiné přednosti než statečnost.“

„Například?“

„Například své diplomatické schopnosti a strategické myšlení. Moudře jsem usoudil, že tito pánové,“ přejel jsem rukou šest mrtvých těl, „nebudou přístupni racionale disputatio a že jim své argumencio o vlastnické povaze peněz v našich váčcích nejlépe vysvětlíš s pomocí svého gladio a strategicky jsem se rozhodl nestáti v cestě tvému nekompromisnímu uictoria.“

„Cože? Krucinál, Dinadane, ty patříš do kláštera a ne do zbroje. Kdes přišel k takovým nesmyslům?“

„Studoval jsem judikáty.“

„Cože jsi?“

„Soudní spisy.“

„K čemu? Kdyby ses radši učil šermovat. Jak ses proboha stal rytířem?“

„Ožral jsem se.“

„Cože?“

„Jsi mladý, Lancelote, tos ještě nebyl na světě.“

„Tak mě pouč.“

Povzdechl jsem si.

Poprvé jsem se utkal v boji ve dvanácti letech. Byla to ode mě hrozná hloupost. S králem Artušem – tehdy na trůně seděl sotva několik týdnů – jsme se předešlého večera opili ve stájích, a protože jsem dokázal stáhnout celý tuplák medoviny naráz, pasoval mě pro mé „hrdinství“ na rytíře.

Druhý den na Camelot přicválal napůl mrtvý panoš. Hledal někoho, kdo by pomstil jeho pána zabitého potulným rytířem, který se usídlil u jezera Diana. Býval jsem mladý hejsek pyšný na svůj nezasloužený titul; začal jsem se vychloubat, že onoho rytíře srazím do kolen. Ani nevěda jak, najednou jsem seděl na koni a jel si pro smrt.

Měl jsem štěstí, že onen rytíř – jmenoval se král Pellinor a zrovna odpočíval během svého dlouhého honu na břichaté zvíře – byl vzor čestného idiota: potom, co mi kopím proděravěl bok, mě nejenom ošetřil, ale dokonce i zaplatil ranhojiče. Prý se styděl, že srazil k zemi tak mladého kluka; pod zbrojí můj věk nepoznal.

„Od té doby jsem už nikdy nebojoval čestně,“ zakončil jsem svůj příběh.

„Šprýmař jako vždycky,“ rozesmál se Lancelot.

Jenže já nežertoval. Možná jsem neuměl bojovat jako rytíř. Zato jsem uměl vítězit. Tu jsem nepříteli chrstl do očí sůl, tu po něm hodil nůž, tu na něho poslal nájemné vrahy. Naučil jsem se latinsky, pustil se do studia římského práva, začal Artušovi kecat do politiky a spřátelil jsem se i s Merlinem, který mě naučil triky špinavější, než bych si kdy dokázal představit.

„Uvidíme, jak se tvoje historka zalíbí lidem na hradě,“ Lancelot kývl k rozlehlému jezeru, na jehož odvrácené straně se zvedala monumentální pevnost. Když jsme ale dojeli blíž, viděli jsme, že její okna jsou potažená černým suknem a i hrad sám má už dny své slávy za sebou.

„To smrdí dobrodružstvím,“ zašeptal jsem. „Lancelote, pojď, ještě máme čas se obrátit.“

„Nežertuj, Dinadane, takovou příležitost si přece nenecháme utéct. Máme možnost prokázat, co v nás vězí.“

„Nezapomeň, že tvým úkolem je bezpečně mě dopravit až ke králi Gwyneddu,“ připomněl jsem.

„Bez obav. Uděláme si krátkou zastávku na noc, zachráníme princeznu před drakem a budeme zpátky na naší vznešené pouti, než stačíš říct ‚chystají se nás zabít,‘“ ujistil mě Lancelot a zabušil na bránu.

Když jsme se klíčníkovi představili jako rytíři Kulatého stolu, bleskem nás odvedl k místnímu pánu, králi Pellesovi. Sotva nás ten starý dobrý muž uviděl, celý se rozzářil. Měsíce neholený, s dlouhými vlasy, jejichž zemitá barva rychle ustupovala šedinám, seděl na posteli ve svých komnatách a máčel si nohy v lavoru s teplou vodou, zatímco mu lepá služtička podávala pohár se svařeným vínem. Udělal jediný ústupek dvorskému étosu: vzal si korunu.

„Vítejte, hrdinové,“ přivítal nás král s rozpřaženýma rukama. Lancelot sklonil hlavu, já jenom mírně kývl. „Omluvte mé neurvalé chování, ale jsem promrzlý až na kost. Ráno jsem vyrazil na ryby. V jezeře pod hradem se mi cáká sumec, na něhož líčím už celou věčnost. A dneska se zakous… Jenže pak mi ta mrcha – ještě teď se mi tomu nechce věřit – celou loď překotila a mě vymáchala v ledovatici.“

„Sumci jsou svině, pane,“ ušklíbl jsem se, jenže Lancelot si potrpěl na formalitky:

„Pane, jsme dva potulní rytíři, kteří by rádi na jedinou noc přijali pohostinství tvé střechy, než budou pokračovat ve své výpravě. Pokud ti mohou na oplátku ulehčit od jakéhokoliv protivenství, rádi se úkolu zhostí.“

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ zaradoval se král. „Abyste rozuměli, mám strašlivý problém.“

Lancelot se k němu naklonil blíže.

„Ulevte svému srdci, pane, a nechte nás nést vaše břímě.“

Pellese ponejprv zarazil étos Lancelotova vystupování, ale pak si odkašlal a spustil: „Mám dceru nebývalé krásy. Vlastně je tak krásná, že si vysloužila zášť čarodějnice Morgany. Černokněžna moji květinku stihla strašlivou kletbou – uvěznila ji ve vroucí lázni obklopené říší mrtvých. Už desítky hrdinů se k ní snažily přiblížit, však běda, žádný neuspěl.“

„Já ji zachráním!“ zvolal Lancelot. „Ukažte mi místo, hned za ní vyrazím.“

„Nejdřív si musíš odpočinout po náročné cestě!“ připomenul jsem.

„Netřeba. Nesmíme nechat dámu v nesnázích čekat!“

„To… to nebude nezbytné,“ znejistěl král. „Stejně se k ní můžete vydat až… až po setmění. O půlnoci. Jindy není možné kouzlo zlomit.“

„V tom případě se budu modlit, než nadejde čas,“ pokračoval Lancelot.

„Nebo bychom se mohli najíst,“ navrhl jsem.

„Zajisté,“ souhlasil král. „Blíží se večer a hostina je už připravena.“

„Bůh mě povede na mé cestě,“ vedl si Lancelot svou, takže do hodovní síně jsme ho museli bezmála dotáhnout.

Stoly byly roztaženy v dlouhém rytířském sále. V krbu praskal milostivý oheň, na stěnách byly rozvěšeny ukořistěné šavle a štíty z dalekého východu, kolem se proháněli psi a dotírali na hodující dvořany. Mladá služka mi dolila víno a přitom se hluboce předklonila, ale já si jí nevšímal. Dveře do sálu se zrovna otevřely…

„Panna Brisena,“ představil král Pelles nově příchozí, „naše ctěná přítelkyně.“

Dlouhý rusý cop jí hladil nádherné pozadí ukryté pod těsnými saténovými šaty. Její hadí pohled mi hrozil zastavit srdce. Znovu jsem se napil, polkl, zvedl se a uklonil. Už jsem se nadechoval ke slovu, jenže Lancelot mě předešel:

„Jaké nevýslovné potěšení přivítat vás mezi námi, madam,“ spustil a dvorně jí odsunul židli.

S mírnou úklonou se posadila. „Jsem ráda, že mezi s sebou máme tak mocné rytíře,“ řekla. „Slyšela jsem o vašich činech, sire Lancelote. Je pravda, že jste byl jednou chycen na stromě jenom v košili, zatímco dole na vás čekal rytíř s mečem?“

Lancelot si zahanbeně odkašlal. „Nevím, jestli si takový muž zaslouží, aby byl nazýván rytířem,“ odpověděl. „Ale ano, stalo se.“

„Jak jste se vůbec dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Snad jste nebyl vyrušen uprostřed radovánek se ženou toho nešťastníka?“

„Zajisté ne!“ ohradil se Lancelot, ale já věděl, že kecá; už mi ten příběh několikrát vyprávěl ve stavu nemalého podroušení. „Byl jsem jí napálen. Přesvědčila mě, že se ve větvích zachytil její šátek, a požádala mě, abych jí ho sundal. Tak jsem se odzbrojil a vylezl nahoru. Běda, byla to past – její muž čekal v záloze a sotva jsem se ocitl beze zbraně, vyřítil se na mě.“

„Neuvěřitelné,“ vydechl král. „Jak jste se zachránil?“

„Urval jsem větev, toho hříšníka odzbrojil a nakonec i zabil.“

„Jenom větví?“ podivila se Brisena.

„Ne. Zmocnil jsem se meče.“

„A ta dívka?“ ušklíbl jsem se.

„Naříkala, že jsem zabil jejího pána manžela.“

„To nebylo příliš rytířské,“ dorážela Brisena, až Lancelot pokorně sklonil hlavu:

„Ne, paní, máte pravdu. Možná to byl zbabělý rytíř, ale měl jsem ho ušetřit. Leč jak byste zjistila, kdybyste byla muž, v žáru bitvy je těžké zastavit meč v posledním okamžiku. A já byl mladší, ne tak dobrý jako teď. Dnes bych ho určitě dokázal omráčit, ale nezabít.“

„Brzy budeš mít šanci dokázat, jaký jsi rytíř,“ zastal jsem se ho. „Princezna čeká jenom na švarného zachránce.“

„Pravda!“ vrátil se Lancelotovi elán. „Společně dokážeme, čeho jsou schopni rytíři Kulatého stolu!“

„Společně?“ zajíkl jsem se.

„Zajisté,“ ušklíbla se Brisena. „Přece byste nenechal svého přítele jít vstříc tak strašlivému nebezpečí samotného.“

Už jsem stačil získat ztracenou duchapřítomnost. „To zajisté ne, ctěná dámo. Ruku v ruce –“

„Bok po boku,“ opravil mě Lancelot.

„Ano, bok po boku, štít vedle štítu, budeme kráčet kupředu,“ deklamoval jsem. „Lancelote, pověz jim, jak slavné bude naše vítězství.“

Můj společník se vztyčil, aby se pustil do sáhodlouhé tirády, a já si zatím kápl do vína špetku „medicíny“. Sloužící si jí možná všimli, ale nevadí, hlavní, aby ji nepostřehli spolustolovníci. Sotva Lancelot skončil, pozvedl jsem pohár k přípitku a nechal jed udělat zbytek. Dávivý reflex se brzy dostavil; celý zelený jsem skončil pod stolem v poloze více než nedůstojné.

„Přebral jsi s vínem, drahý Dinadane?“ zeptal se mě Lancelot, zatímco mi pomáhal na nohy.

„Ne,“ kroutil jsem hlavou. „Nevím… to jídlo… vůbec mi neudělalo dobře…“

„Měl by sis odpočinout.“

„To nejde, příteli, čeká nás bitva.“

„O tom nemůže být řeč. Nenechám tě, aby ses vydal všanc nebezpečí v takovém stavu. Nemohoucí bys mi nebyl k užitku a navíc by ses mohl zranit. Jdi si odpočinout, král ti jistě poskytne vhodné komnaty.“

Podpírán sluhy, vystoupal jsem do promrzlého pokoje. Nestihli tu roztopit – přece jen předpokládali, že noc strávím v poli. Sotva jsem osaměl, vzal jsem si protijed, zachumlal se do kožešin a čekal. Bolest ustupovala velice pomalu…

Za okny již dávno vyšly hvězdy, když se dveře pokoje pootevřely.

„Pojď dál,“ vyzval jsem Brisenu, „už jsem tuhle kobku stihl vytopit. Fujtajksl, vždyť je to tu horší než v našich žalářích.“

„S nimiž ses zajisté seznámil víc než důvěrně.“

„Jenom párkrát a vždycky to bylo nedorozumění. Tvrdila mi, že je svobodná.“

„Podle mých informací jsi v nich byl už pětkrát a žena s tím neměla co dočinění ani jednou. Zato se v zápisu objevilo něco o krádeži, znesvěcení kostela a hospodské rvačce.“

„Ano, na kostel si vzpomínám, však říkám, že mi tvrdila, že je svobodná. U zpovědi se přece lhát nemá. A vůbec, jak to všechno víš?“

„Mám své způsoby.“

„Jistě, to čarodějnice vždycky mají.“

„Ženy – mají své způsoby,“ zdůraznila a pohladila mě po stehnu, až mi zahořel oheň ve slabinách. Přitáhl jsem si ji, ale klepla mě přes ruce.

„Nech si toho. Máme přece povinnosti,“ ukázala mi záda.

Přivinul jsem si ji na hruď a poodhrnul vlasy, které si pro svou noční návštěvu nechala necudně rozpuštěné. „Jo tak povinnosti,“ zašeptal jsem jí do ucha. Stiskl jsem ji kolem boků, odměnou mi byl roztoužený vzdech.

„Teď ne, drahý,“ zaprosila.

Nevěřil jsem jí.

„Ne?“ zašeptal jsem a přejel jí po břichu výš. „Ne?“ zopakoval jsem a zahákl palec za lem šatů. „No tak ne,“ dodal jsem a pustil ji.

Viděl jsem, jak ji to rozzuřilo. Pche, ženské zbraně. Jako by muži žádné neměli.

Sjela pohledem k mým nohavicím a ušklíbla se: „Vidím, že tvůj meč je připravený bodat.“

„Vím o pochvě, do níž by šel zastrčit.“

„Prase,“ zchladila mě a zamířila ke krbu. Vhodila do něj směs bylin, která se s hlasitým praskáním proměnila v oblak kouře, a pustila se do zuřivého deklamování. Nevyrušoval jsem ji; věděl jsem, jak moc se musí soustředit.

Rychle jsem se upravil, rozhodil kožešiny po zemi, abychom si měli na co sednout, a zhluboka se nadechl. Dým mě donutil ke kašli, vzápětí se dostavilo i točení hlavy a rozmazané vize. Poposedl jsem si ze strachu, abych nespadnul do ohně.

Před oči mi vyskočil kříž. Pak kamenná mohyla, náhrobek, nakupená hlína, divoce bující plevel, houkání sovy, noční dech, vítr mi čechrá vlasy, vlčí zavytí, až mám chuť vyskočit hrůzou z těla. Lancelot pomalu kráčí kupředu, za ním vystrašený panoš s loučí. Mocný rytíř je zakutý v plátech, zatímco chudák blonďatý mladík si nemohl vzít víc než ubohou prošívanici a přilbu. Místo meče má sekeru a každou chvíli klopýtá, jak se mu klepou kolena.

Najednou zaskřípe kámen. Rozhlížím se kolem dokola, až najdu mrtvolnou ruku vyčuhující z otevřeného hrobu.

„Ve jménu Krista, pána našeho, poroučím ti, vrať se zpátky k ďáblu!“ zvolá Lancelot a bodne do díry. Ozve se zavřeštění a ruka znovu zmrtví.

Nad hřbitov se vznese krákání krkavců.

„Vidím, že jsi to rozjela se vší parádou,“ pochválil jsem Brisenu, „komedie je to nádherná. Ale bude se muset taky trochu snažit? O co větší cena, o to sladší bývá odměna.“

„Nepoučuj,“ ohradila se. „Tyhle věci jsem dělala už v době, kdy jsi Merlinovi lízal boty, aby ses naučil vyvolávat démony.“

Pche, prý boty… Zarděl jsem se při vzpomínce na Merlinovu zálibu v Platónských praktikách a rychle změnil téma: „Často nemravným princezničkám dohazuješ milence?“

„Divil by ses. První, na co se mě každá žena ptá, je, jestli jí ukuchtím nápoj lásky.“

„Nápoj lásky, to mě nenapadlo. Proč to děláme tak složitě?“

„Protože žádné nápoje lásky nejsou. Alespoň o nich nevím,“ přiznala. „Většinou stačí trochu povzbuzováků – někdy pro ženu, jindy pro muže. Ale to je záležitost jednorázová, nejistá a hlavně mám strach, že na našeho pánbíčkáře by neúčinkovala.“

Náhrobek za panošem se postavil. Z nějakého důvodu měl tvar kamenného obra. Panoš ho zaslechl, otočil se a otevřel pusu k výkřiku, ale dech se mu zadrhl v hrdle. Obr uchopil kříž, rozmáchl se jím jako kladivem a roztříštil mladíkovu hlavu na kaši.

„Ale nééé,“ zaúpěl jsem. „Vážně jsi musela? To bylo docela zbytečné.“

„Kdybys šel s Lancelotem ty, tohle by se nestalo.“

„Jistě, teď bych měl hlavu na maděru já, pěkně děkuji. Myslel jsem, že mě máš ráda?“

Políbila mě. „Mám tě ráda. Nevěřil bys, jak moc.“

Věřil jsem jí a trochu mě to děsilo. Věděl jsem, jak se umí mstít ženy, ale čarodějky? Morgana byla příklad za všechny, kvůli jejímu sporu s Artušem už zahynuly desítky dobrých mužů, mám se připravit na podobnou elegii? Ne, děkuji pěkně.

Hřbitov trhal Lancelotův patetický řev. „Zemři, ďáble!“ křičel, zatímco si tupil meč o obrovy nohy. Kolos se rozpřáhl k úderu. Když kříž dopadl na štít, rozjasnila temnotu záplava jisker. Lancelot se zabořil do hlíny až po lýtka. A obr se rozpřáhl podruhé…

„Jestli ho zabije do země až po hlavu, tak se Lancelot k princezničce nedohrabe,“ připomněl jsem.

„Ty jsi chtěl, aby to měl těžší.“

„Těžší, ne nemožné!“

„No dobře.“

Lancelot se zrovna pustil do modlení. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijmi duši mou do své náruče a – “

„Ať si myslí, že je to dílo Boží,“ zašeptala Brisena a udělal gesto rukou.

Obr se rozpadl na kameny. Já i Lancelot jsme si oddechli najednou.

„Tak, to by na jeden večer snad mohlo stačit,“ navrhl jsem. „Měsíc je už skoro v zenitu a Lancelot smrdí jako vandrák, měl by si jít zaplavat.“

„Když jsi tak chytrý, proč jsi mu cestu nepřipravil sám?“

„Někdo ho sem dovést musel. Tak koukej zrušit všechna další zákeřná překvapení.“

„No dobře,“ zklamaně sklopila oči, jako dítě, které rodiče odtáhnou od oblíbené hry, a odvolala svá kouzla.

Ještě jsme museli počkat, než Lancelot vzdá hold Bohu a pomodlí se nad tělem nešťastného panoše. Pak konečně dorazil k jezírku uprostřed hřbitova. Voda v něm vřela a šířila do okolí záplavu páry, čehož si všiml i nedovtipný Lancelot. Zatímco se odstrojoval, museli jsme si vyslechnout další modlitbu na obranu před zlem.

Brisena si odplivla. „Tohle je horší než kostel.“

„Ty jsi někdy byla v kostele?“

„Potřebovala jsem hostie.“

„Nějaké ti seženu.“

„Ach, ty jsi tak sladký,“ přitulila se ke mně.

„Ještě počkej, chystá se skočit.“

„Proč nemáš takové svaly jako on?“

„Ještě před chvílí ses lísala!“

„To jsem si ho pořádně neprohlédla. Přemýšlím, jestli si rychle s Elainou nevyměnit místo.“

„Změnil jsem názor, pojď sem, ať se ten kretén uškvaří.“

Ale Brisena znovu začala čarovat. Lancelot skočil do jezera, žár se ho ani netkl. Pár temp ho dovedlo až k dívce na dně. Elaine nebyla žádný skvost: plochá hruď a nepoměrně veliké boky z ní tvořily podivně tvarovanou figuru. Celou báchorku s Morganinou záští to stavělo na ostrou hranu, ale sázel jsem na Lancelotovu přirozenou tupost. Princezna byla nahá – i to byla součást plánu, kdo by dokázal odolat obnažené ženě? Lancelot ji vynesl na vzduch a na břehu jezera se rozchrchlal jako stařec.

„Tak – a polibek,“ napověděl jsem.

Lancelot na dívku tupě zíral. Pak ji něžně poplácal po tváři, a když to nepomohlo, spustil usedavý nářek. „Ach, jaká tragédie, že dívka tolik spanilá musí zahynout už v tak mladém věku. Proč, Bože, proč jsi to dopustil?“

„To je idiot,“ zavrčel jsem.

„Tak mu napovězme,“ povzdechla si Brisena.

„Zakletí zlomí polibek z pravé lásky!“ zazněl nad hřbitovem hlas shůry.

Lancelot se chvíli rozhlížel kolem a nakonec se k dívce sklonil a cudně ji líbnul.

Elaine okamžitě otevřela oči.

„Ach, můj zachránce!“ vrhla se mu kolem krku, ale Lancelot ji odstrčil:

„Ne, spanilá dámo, to ne já, ale Bůh tě zachránil.“ Pak si uvědomil, že jsou oba nazí. Rychle se začal soukat do kalhot.

Elaine vypadala zmateně. „Co to děláš? Ne, tak to nemá být… Já jsem tady, otoč se, koukni na mě.“

„To nesmím, vzácná paní, vždyť jste obnažena.“

„No právě! Měli bychom zpečetit náš osud nocí vzájemné lásky!“

Zakroutil jsem hlavou. „Ti dva jsou k sobě stvořeni, mluví úplně stejně.“

Ale Lancelot se nenechal nalomit tak snadno.

„Ne, vzácná panno. Nepošpiním dnešní svatou noc nízkým činem. Bůh mě zachránil z nebezpečí největšího, když mi pomohl překonat strašlivého obra, který zahlušil jednoho odvážného muže. Teda, pomohl… Obra jsem přemohl silou své paže,“ lhal, „ale jsem si jistý, že Bůh stál při mně. Jako díky za jeho pomoc jsem se mu rozhodl zasvětit své panictví.“

„Ty jsi panic?!“ vyjekla Elaine.

„On je panic?“ vyjekla Brisena.

„Hovno,“ zavrčel jsem. „Je to tlučhuba. S tím obrem jsi to fakt přepískla, kvůli němu je teď všechno v pánu.“

„Jdi do háje!“ zakřičela na mě Brisena a rozeběhla se pryč.

Smutně jsem si povzdechl. Tak ti díky, Lancelote, protože jsi takovej kretén, dneska si neužije ani jeden z nás.