#ale tohle mě těší

[takovanormalnielie]

4.3.2024

Vousy pořád drží, ale povedlo se mi přežít celej den a zvládla jsem všechno, co jsem potřebovala. No, teda skoro. Jídlo jsem překvapivě uhrála ve volným stylu tak, že se oblizovali všichni. Udělala jsem vepřovou kýtu na kousky s karamelem, skořicí, čerstvým zázvorem, cibulí, česnekem, rybí omáčkou, sojovkou a vypadalo to všelijak. Nějak jsem to uspěchala a spíš se to vařilo, tak mě napadlo to zasypat solamylem a najednou se to celý vyřešilo. Navrch jsem tam hodila ještě buráky a bylo hotovo. K tomu jsem udělala rýži a salát z mrkve, ledovýho salátu a pok choi a zalila jsem to rýžovým octem s medem. Asi už umím udělat obědovou variantu C. Ostatní drobnosti jsem taky zvládla a nakonec jsem ještě zapojila pračku. No...ale pračka neodpouští a N. taky ne, protože za tohle se mi bude smát do konce věků. Proklínám výrobce přípojek odpadu. Na co tam proboha dávaj zátku?!! Ano, vesele jsem napojila novou přípojku na hadici i s krásnou červenou zátkou, protože jsem prostě debilka a když pospíchám, nedávám pozor. N. se náramně těší, až to bude zítra vyprávět v práci, protože to zřejmě stálo i za tu potopu a stres, že se nám rozbila pračka.

[kralovna-ne-stesti]

Čím dál tím víc si připadám rozbitá.

Tím, že chci od života víc. Že nechci celej život pracovat, že nechci den co den chodit do zaměstnání, že nechci čekat na víkend nebo pár týdnů dovolené do roka. Že chci žít, svobodně, podle sebe. Že nechci řešit co většina, nechci koukat na zprávy, nechci ani s batohem procestovat svět, nechci se v pátek večer scházet se známými a řešit, jak jsme unavení, jak je blbá vláda, jak sousedi to či ono,...

Nechci takhle žít.

Chci víc. Chci svůj čas, chci ho plnit tím, co mě těší, nechci být frustrovaná a unavená a zlomená. Nechci v sobě cítit, co cítím, nechci prožívat to obrovský, hluboký, vyděšený prázdno, co na mě zírá skrz tu propast mojí duše. Neumím si to představit, strávit tak celý život. Žiju tak už deset let. Deset zasraných, dospělých let, kdy život je boj a držet a šoupat nohama se nejenom že vyžaduje, ale hlavně taky oceňuje.

Proč... proč to tak je? Odmítám věřit tomu, že tu jsme, aby náš život vypadal takhle. Narodit se, užít si vesměs jenom jednoho rodiče, protože ten druhý musí živit rodinu, strávit devět, třináct nebo i dvacet let ve škole, chodit do práce, den za dnem, čtyřicet, padesát let, bez ustání, protrpět se stářím, zničení po tom všem, a umřít.

Tohle. Není. Život.

A já se s tím nedokážu vyrovnat, že bych to měla žít, že tohle by byla moje realita. Chce se mi z toho vyskočit z kůže, křičet, brečet, utéct do lesa a nikdy se nenajít. Protože... tohle mě zabíjí. Tenhle takhle nastavený svět, ve mě hnije, a já umírám, uvnitř.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 09 - Spirála

Pro dnešek tu snad budou dvě povídky, jedna včerejší a pokud se všechno povede, tak taky jedna dnešní!

Být vědomě očarovaný byl zvláštní pocit. Tasse si byl velice dobře vědom toho, kde je i co se děje. Vůbec ho to ale netrápilo. Pavučiny všude kolem? Nezájem. To, že jdou tvorovi, který tenhle tunel vytvořil, vstříc prakticky s otevřenou náručí? Komu to vadí? Kdyby tu nebyla Mara, možná by si toho ani nevšiml a vesele by pokračoval dál. Přece jen to bylo vzrušující. Jistě, opuštěná vílí studna uprostřed hvozdu, ze které bylinkáři čerpali vodu určenou k výrobě lektvarů, zněla úžasně, ale tohle přímo zavánělo Skrytým lidem nebo něčím podobným. A on specificky by přece neměl mít čeho se bát, ne?

Teprve když ho Mara konečně zastavila, začalo být i jemu jasné, že všechno opravdu asi nebude úplně v pořádku. Způsob, jakým ho jejich situace absolutně nerozrušovala, byl podezřelý. Jistě, Tasse byl od přírody chorobně zvědavý a kdyby nepřišel na to, co se za tajemným pavučinovým tunelem skrývá, strávil by nad tím rozhodně pár bezesných nocí a možná by se pokusil vrátit zpátky a celé to místo prozkoumat, ale rozhodně by nenutil Maru, aby šla s ním. Ne takhle moc. Bude se jí muset omluvit. Ideálně hned, ale… Tasse neměl pocit, že by se měl omlouvat. Muselo to být tím očarováním, ale zdálo se mu, že neudělal nic špatného. Jistě, rozumem chápal, že to není pravda, ale bylo mu jasné, že v tuhle chvíli by nedokázal být dostatečně upřímný. Bude to muset napravit, jakmile bude mít zase jasnou mysl. 

Pavučinový tunel se stáčel mírně do strany a jak pokračovali v cestě, Tasse si byl jistý, že se pohybují ve spirále. Jak celý tunel vypadal zvenku? Byl vůbec viditelný? Nebo nad zemí? Nezdálo se, že by se nějak svažoval, ale na takovém místě bylo docela možné, že by si toho prostě nevšimli. Hlavně ale nebyl čas se zastavovat a uvažovat nad tím. Musel pokračovat, zjistit, kam až to vede a co je na konci! 

„Začínám mít pocit, že se pohybujeme v kruhu,“ povzdechla si Mara někde za ním. 

„Ve spirále,“ opravil ji. 

„Huh?“

„Ano, je to spirála,“ zaševelil tichý hlas, jako kdyby po pavučinách cupitaly stovky malých nožek. „Těší mě, že to někdo poznal…“ Mara se zarazila právě ve chvíli, kdy Tasse vyrazil kupředu ještě o něco rychleji. 

„Sakra, Tasse!“ odfrkla si a přidala. Nebylo to úplně snadné, v tunelu ze všech stran pokrytých pavučinami se běhalo špatně, takže i když měla delší nohy než Tasse, dohnala ho až za pořádně dlouhým obloukem.

Tam tunel končil. Ústil do prostoru, který vypadal jako podzemní jeskyně - temná a vlhká, její stěny pokryté chuchvalci pavučin, které se proplétaly s kořeny mohutných stromů někde nahoře. Tassemu se nějak podařilo dostat se až do středu jeskyně, kde teď skoro nehnutě stál a opíral se o svou hůl. 

„Tasse?“

Neodpověděl. Mara se rozhlédla kolem. Jeskyně vypadala prázdná, až na spoustu pavučin a, pravděpodobně, pavouků a obvyklých podzemních tvorů. 

Tedy… aspoň pokud se mezi obvyklé podzemní tvory počítala bytost, která najednou stála před Tassem v místě, kde by Mara přísahala před chvílí ještě něco nebylo. 

„No konečně…“ zazněl Maře v uších šepotavý hlas. „Říkala jsem si, že jste přece byli dva. Tak pojď blíž…“

Mara vstoupila do jeskyně. 

„Myslím,“ zamumlal Tasse, „že jsme objevili Dvůr pavučin.“

„Dvůr pavučin?“ opakovala Mara. Tasse se neohlédl, jenom přikývl.

„Tohle je jeho královna.“

Bytost, před kterou Tasse stál, lehce přikývla. Jak se k ní Mara přiblížila, viděla ji ve slabém světle, které vycházelo ze stěn kolem, o něco lépe. Byla vysoká, od pasu dolů pavouk, od pasu nahoru žena. Spíš dívka, Mara neměla tušení, jak u Skrytého lidu fungoval věk, ale královna nevypadala o moc starší než ona sama. Měla šedomodrou kůži a dlouhé, tmavé vlasy a s lehkým úsměvem si je prohlížela čtyřmi páry černých lesklých očí. 

„Skoro jsem se bála, že už ani nedorazíš, lidské dítě,“ prohlásila a naklonila hlavu Mařiným směrem. 

„To tys nás sem přilákala?“

„Doufala jsem, že sem někdo zabloudí. Zatím jste můj největší úlovek.“

„Úlovek,“ opakovala Mara a sevřela klacek, který s sebou celou dobu nesla, o něco pevněji.

„Musíš uznat, že přinejmenším tady tvůj kamarád vypadá celkem chutně,“ uchichtla se královna. „I když s tím, jaké jsem zatím měla štěstí…“ královna sepjala ruce a usmála se, přičemž jim předvedla své ostré zuby, „mám radost, že vás tu mám oba dva.“

Mara se zastavila vedle Tasseho.

„To se snaží naznačit, že nás chce sežrat?“

„Není to fascinující?“

„…ne.“

„Ale tohle je dvůr Skrytého lidu, prakticky pod nosem řádu! Je to úžasné!“

„Dvůr?“ Mara potřásla hlavou. „Vždyť je tu sama! Usadila se někde poblíž studny a snaží se lákat si oběti, ale je tady úplně sama, co je tohleto za dvůr?!“

„Jsem tu teprve krátce!“ odfrkla si královna.

„Je tu teprve krátce,“ pokrčil Tasse rameny. 

„To neomlouvá!“

Tasse zavřel oči a zhluboka se nadechl. O něco pevněji se zapřel o hůl a vzal Maru za ruku, jako by se snažil nějakým způsobem ukotvit. Chvíli jen tiše stál a Mara cítila, jak se třese. V jednu chvíli se jí zdálo, jako by byl zamotaný do tenké, lesklé nitky, která se táhla od něj až ke královně. Pak ale mrkla, a nitka byla pryč. Když oči otevřel, opět se zlatě leskly. 

„Máš pravdu,“ řekl pevným hlasem. „Neomlouvá.“

„Kdysi tu býval dvůr,“ odsekla královna pavučin. „Jen ho obnovuji.“

„Nezanikl už před stovkama let?“ namítla Mara. „Teď jsou tu bylinkáři. Patří jim.“

Tasse přikývl a pevně se zadíval na královnu.

„Je tvůj dvůr dost silný na to, aby se postavil Řádu Železného květu?“

[therka1996]

Michaenatina 1x02

MICHAEL SE RÁNO PROBUDÍ OBLÍKNE SE KDYŽ NARAZÍ NA JEHO MAMKU

Mom: Jsem na tebe moc pyšný synu

OBEJME JÍ

Michael: Děkuju mami mám tedkon pocit že mě to tedkon někam posune v životě

Mom: Vím že pospícháš ale musíš se nejdřív nasnídat než pojedeš

Michael: Mami oni tam budou mít jídlo nechci vážně nic zmeškat mám tě rád

DÁ JÍ PUSU NA TVÁŘ UTÍKÁ K AUTU MÁ TOHLE TO AUTO JAKO DÁREK K MATURITĚ

VŠICHNI OSTATNÍ TAM UŽ JSOU A NEMŮŽOU UVĚŘIT ČÍM MICHAEL PŘIJEL VYSTOUPÍ Z AUTA A USMÍVÁ SE .. KLUCI Z TOHO MOC NADŠENI NEJSOU ZE ZAČÁTKU PROTOŽE JSI MYSLÍ ŽE MICHAEL JE NĚJAKEJ NAMYŠLENEJ BLBEC ... A HOLKY JSOU Z NĚHO TROCHU UNEŠENÝ PROTOŽE JE OPRAVDU ROZTOMILEJ .. PRVNÍ K NĚMU JDE VALENTINA

Valentina: Dneska do mně nebudeš narážet

ON SE USMĚJE

Michael: Přísahám že se budu snažit to nedělat včera jsme neměly možnost to ani se představit

NASTAVÍ JÍ RUKU ONA JÍ VEZME TROCHU CÍTÍ TO JISKŘENÍ MEZI SEBOU

Michael: Jsem Michael Ronda

Valentina. Moc mě těší jsem Valentina Zenere

USMÍVAJÍ SE KDYŽ PŘÍCHÁZEJÍ OSTATNÍ A SEZNAMUJÍ SE PŘIJDE K NĚMU ANNA

Anna: Panebože Michaele jak dlouho jsme se spolu neviděly

MICHAEL SE SMĚJE ZVEDNE ANNU DO VZDUCHU

Michael: Anno panebože jak se máš ty jsi ale vyrostla

VALENTINA JE POZORUJE Z DÁLKY A SEZNAMUJE SE S OSTATNÍMA KLUKAMA

Anna: Už to nějaká doba bude

Michael: Jsem rád že spolu budeme znova hrát

Anna: A koukala jsem že ne jenom kvůli mně vid

PODÍVÁ SE SMĚREM K VALENTINĚ ONA RYCHLE UHNE POHLEDEM MICHAEL ZAKROUTÍ HLAVOU A POTOM SE JDOU VŠICHNI SEZNAMOVAT

[jagersmanjensen-blog]

Nový rok — něco končí a něco začíná

Všechno má svůj vývoj. Na začátku tohoto projektu byla idea, že je potřeba udělat svět lepší a že na to nestačí člověk sám. Jenže to nejde nutit. Nelze to vyžadovat, nařizovat a ani prosit není vhodné. Dokud to člověk necítí v sobě, není to přirozené a přesně takové by to mělo být. Dokud to není přirozené a nejde to samo, něco je špatně. Ale to nevadí. Úspěch je postaven na mnoha neúspěších. Člověk se nesmí vzdát a musí pokračovat dál.

Jediné, co tedy nakonec mohu ovlivnit, jsem jen já sám. Postupně si nalévám čistého vína a přestávám lpět na ostatních, abych něco změnil. Ano, sám toho člověk moc nezmůže, ale zmůže toho víc, než kdyby nedělal nic. Když pak stojíte sami a i sami pomáháte, tak pomáháte za sebe a pro sebe. Těší vás to a máte pozitivní emoce. Ale, když se rozčilujete nad tím, že ostatní nepomáhají, tak to zase vzbuzuje jen negativní emoce. Shrnuto — když hledáte někoho, s kým byste chtěli začít pomáhat, naděláte víc nepříjemností než užitku. Kdo tedy potřebuje vlastně pomoc? Vy, nebo Ti, kdo jsou na tom opravdu špatně? Hm. Odteď každý sám za sebe. Když se pak jednou potkáme a řekneme si, kdo jak pomáhal a co dokázal, třeba toho bude v součtu víc, než kdybychom pomáhali společně.

Tento projekt, končí, aby začaly nové. Oddělil jsem investiční aktivity od všech ostatních. Ty budou mít zastoupení jinde v mém životě. Budu nadále se věnovat průzkumu charity a moc se mi líbilo sedět u předvánočního streamu na podporu Ukrajiny. Prostě mi pak došlo, že tohle můžeme dělat každý podle sebe. Na začátku jsem se jen bál, aby se to nepodělalo. Tak tedy budu věřit, že to dopadne dobře.

Tak tedy…tady, pod účtem jistého fiktivního Jägersmana Jensena budu nadále psát o svých amaterských investičních patáliích. Mám rád historii a myslím si, že evidovat si své počínání dává smysl a to hlavně mě, protože bych rád věděl, co se mi honilo tenkrát hlavou, když jsem koupil něco, co po pár letech krachlo. Jenže finance jsou osobní věc. Výše investic nikoho zajímat nemusí. Nechci, aby tady někdo investice bral jako něco jen pro znuděné zbohatlíky nebo zoufalé chudáky. Ne, mě to baví. Za většinou investic mám nějaký svůj osobní příběh. Vím, že riskuji, ale do toho s tím jdu. Třeba to všechno prodělám, třeba vydělám. Je to jako hazard, ale největší riziko pro mě není pravděpodobnost, ale já sám. Čím víc investuji, prodělávám, vydělávám, tím víc se učím nové věci nejen o trhu, ale hlavně o sobě samém. To vše bych zde rád popsal bez strahu, že mě někdo z mých známých nebo z rodiny bude soudit. O tom to není. Nechci, aby tento profil pana Jensena byl spojen s mou reálnou osobou. Každý máme právo na soukromí, ale přesto máme právo na to psát o sobě jak pozitivně, tak i negativně.

Je zajímavé, když člověk začne na sobě pracovat, jak moc se začíná měnit. Minulý rok bylo spousty plánů, které se nedaly stihnout a to mě frustrovalo. Ale časem jsem zjistil, že tu člověk není od toho, aby pracoval, ale aby žil. Všechny ty činnosti spojené s ubíráním životní síly začaly oslabovat. Plány se začaly prioritozovat úplně samy. Do nového roku vykračuji plný naděje jako do dalšího zápasu v boxu. Jsem o rok starší, uvidíme, jaké rány život přinese. Tak pokud máte se mnou procházet můj vlastní příběh a hledáte inspiraci, tak zůstaňte.

Centrem veškerého dění bude Twitter (odkaz naleznete v profilu) a tam už doufám s větší frekvencí budou přibývat mé investorské statusy.

Díky a šťastnou cestu.

[shelleyvcely]

Konečně jsem si našla čas tohle prostudovat a ty brďo! Rozhodně všechno přidávám do playlistu.

K tvým písničkám:

Wanastowy Vjecy - Otevřená zlomenina srdečního svalu "v ohořelým autě... chtěl bych dojet ke hvězdám, který svítily z tvejch očí" JAK PROSÍM TO MŮŽE BÝT O KOMKOLIV/ČEMKOLIV JINÝM NEŽ O NICH??? Mimochodem přikládám nedávnou Michaelovu fotečku co hodil na xitter. Ach ty hvězdy, které svítí z jeho očí. <3

Jelen - To světlo jsi ty To je naprosto Crowleyho rozhodová písnička (reálně přemýšlím, že udělám jenom playlist Crowleyho rozchodových písniček, s tím že tam už budou české i anglické písničky). A jakože "To světlo jsi ty." se mi tam moc moc líbí.

Inka Zemánková - Pláče nebe "Jistě je to tím, že já o nebe nestojím, já nechci jíti do nebe, když tebe líbat smím." ???????????? (Já nebrečím, ty brečíš!) Říkám to zas a znovu, ale největší nepřátelé fanoušků Dobrých znamení jsou fanoušci Dobrých znamení. Přesně tuhle písničku mu měla, mezi ostatními deskami, podstrčit Maggie.

TAK a teď potřebuji asi vysvětlit nebo odůvodnit nebo já ani nevím, pár věcí co jsou v mém playlistu.

Hvězdičko blýskavá Tahle písnička to vše odstartovala. Vše díky neskutečně krásnému fanartu od @ fantasy_knizky na instagramu. To byla reálně veškerá inspirace, kterou jsem potřebovala k vytvoření celého playlistu.

View this post on Instagram

A post shared by žofi in her good omens era (@fantasy_knizky)

Stín katedrál Je rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších českých písniček. Pro mě je něco na tom "můj ideál...VÍŠ TO CO JÁ MÁM RÁD".

Discopříběh Za toto může @spiritlizard!! xD

Zavři oči, když se červenám Mám neskutečnou chuť udělat edit s touto písničkou na Aziraphala složený ze všech jeho zamilovaných pohledů, které již stihnul věnovat Crowleymu za ty dvě série. A pak to poslat kolegyni, která mi včera řekla, že romantickou lásku mezi nimi neviděla až do posledních 10 minut posledního dílu.

Na závěr musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, že zrovna tento playlist bude mít takovou odezvu, ale hrozně moc mě to těší. Moc moc děkuji! <3

nojo asi potřebuju pustit do světa můj český Good Omens playlist

(nesuďte mě prosím)

[dalsimoravskyblog]

Naprosto brutální hodnocení králů z pohádek

Už dlouho jsem žádné hodnocení nenapsala, takže nastal čas. Králů je v českých pohádkách hrozně moc, takže se omezuju na ty z filmových pohádek a na ty, které si aspoň trochu pamatuju. Let’s gooooo, king(s).

Král Miroslav (Pyšná princezna, 1952)

Podivuhodný exemplář postavy s přístupem „I can change her“ oblečený v punčocháčích a středověkých šortečkách, vyznávající tvrdý, ale šťastný komunismus. Nevěřím mu. 3/10 

Král Ctirad (Nesmrtelná teta, 1993)

Tragická figura a opravdu schopný vladař? I mean, sure. 4/10

Král Hostivít (Princezna se zlatou hvězdou, 1959)

Klasický klaďas, hodný taťka a slabý vladař. Fandím jeho vousům a barevnému sladění s Ladou. 5/10

Král Dobromysl (Šíleně smutná princezna, 1968)

Vládce Veselého království, zjevně fanda moderního interiérového designu založil existenci celé své země na smíchu. Snaha dobrá, král slabší. 5/10

Král Kazisvět (Princezna se zlatou hvězdou, 1959)

Kazisvět šestý, z Boží vůle král, mocný panovník a hlava pomazaná. Módní ikona, nemám co dodat. 6/10   

Král Jindřich (Šíleně smutná princezna, 1968)

Další fashionista na seznamu (tygří vzor? hello?), automaticky má trochu navrch, protože ho hraje Marvan. 6,5/10

Král Pikola (Tři veteráni, 1984)

Otec jedné z největších propagátorek body negativity české scény, efektivní zloděj a podvodník. Originalita se mu prostě musí nechat. 7/10

Král, otec Zlatovlásky (Zlatovláska, 1973)

Při intrikování seděl, aby Brumbál mohl při intrikování běhat. Pravděpodobně sexuálně zdatný (mně je to jedno, ale někoho by to mohlo zajímat!). 7,5/10

Král (Zlatovláska, 1973)

Dlouholetí čtenáři mého blogu vědí, že mám pro něj slabost, protože si svůj temný osud nezasloužil. A taky protože je asi nejblíž Disney zloduchovi, co u nás máme (jakože má záporácké monology prokládané záporáckou písní). 8,5/10

Rudolf II. (Pekařův císař, Císařův pekař; 1952)

Nepřítel zvířat („Tak ho bodni do němé tváře!“), milovník umění a tajemna, hlavní postava a hrozný idiot. *chef’s kiss* 9/10 (císař, ale královské tituly měl taky)

Král Já I. (Byl jednou jeden král, 1954)

Druhý Werichův výkon na tomto seznamu, jemuž není co vytknout (až na úplně všechno). Bonus za to, že demonstruje klady i zápory chození do přírody (klad: můžu se tam setkat s perspektivní milfkou; zápor: může mě sežrat bažina). 10/10

Tento post jsem měla doslova týdny v draftech, protože se mi nezdál. Ale nastal čas! Kritiku nepřijímám, můžete mi ale posílat další krále na zhodnocení :).

[opily-zajic]

Pamatujete si, jak jsem někdy před pár měsíci na tomto blogu sdílela svou semestrálku, kde jsem házela špínu na kurátory výstavy Na cestě Milana Kozelky? Na to, jak mi jejich instalační řešení připadalo naprosto irelevantní a nepochopitelné, ale jak to bylo na druhou stranu neuvěřitelně zajímavé z pohledu strukturalistické estetiky, kdy byla jeho díla po jeho smrti znovu přetvářena z úplně z jiných materiálů, kdy byly z instalace kompletně vypuštěny všechny performativní aspekty jeho tvorby, ale i přesto těmto novým obsaženým předmětům (kterých se Kozelka třeba ani nedotknul, pouze je nabídnul ve skicách jako možné řešení) připisovali v kontextu tohoto umělce estetickou hodnotu? 

Tak mě před nedávnem, když jsem znovu do Domu pánů z Kunštátu v Brně zavítala, abych se podívala na výstavu diplomek FaVU s názvem Lost Focus, překvapila a škodolibě potěšila jedna maličkost - Milan Kozelka je v podstatě stále Na cestě. Kurátoři AFO jeho tvorbu oživují novým, mnohem zábavnějším způsobem, který lze v mnoha ohledech interpretovat jako zábavný útok na výstavu předchozí. 

Jeho “kontroverzní politické” plakáty nalepené na sololitu, kterým byla v době jeho výstavy připisována umělecká hodnota a které zbytečně zaplnily celý prostor jedné místnosti Pánů z Kunštátu, jsou v rámci této výstavy (která skončila 31. 7. 2022 ) zpětně dekonstruovány a manifestovány jako pouhý stavební materiál. Jako pouhá součást poličky, bezvýznamný kousek dřevotřísky, který má místo umělecké funkce primárně funkci instalační, chladnou, rozumnou, snad i lhostejnou. “Díla”, která byla v rámci Kozelkovy výstavy považována za umělecká, jsou v kontextu Jeskyně FaVU brána jako pouhá součást konstrukce, nepatrný detail a disponibilní část toho všeho. Tento moment skvěle zapadá do rámce mého strukturalistického vnímání Kozelkovy výstavy, kdy určité objekty po skončení expozice nebo přesunutí na jiné místo ztrácí svůj umělecký kontext a identifikují se v rámci své předchozí role, což je v tomto případě stavební materiál. Nejsem si jistá, zda bylo tohle gesto vykonáno záměrně a vědomě, nebo zda se nejednalo o pouhý výsledek nedostatku materiálu a práci s omezeným rozpočtem, každopádně byl tento detail zábavným momentem, který mě možná baví až doteď. Hoďte té výstavě všechnu špínu na hlavu, jasně vyjádřete, co si o tom myslíte! V tomto ohledu mě bavíte!

Tak celkově považuji tuhle výstavu diplomantů za vydařenější, než tu Kozelkovu. I přesto, že má samotná výstava hodně nesrovnalostí a hodně zmateností, tak byla určitým zábavným experimentem a spojením různého starého a zažitého s novým a zajímavým. Vystavovat díla více lidí a spojit je do určitého jednolitého celku bez toho, aby účastníky zbytečně negeneralizovala, je nejenom obrovská výzva, ale taky předem prohraná bitva, a tak mě těší, že v tomto případě tahle bitva dopadla poněkud příjemnou remízou. Bavilo mě tam být. I přesto, že jsem v podstatě i s tištěnou publikací v ruce nevěděla, o co a o koho go (a přesměrování na internetové stránky je sice tradiční procedurou, ale ne zrovna způsobem, který bych podporovala a identifikovala se s ním). Našla jsem momenty, které diplomanty spojovaly, ale zároveň jsem si uvědomovala všechny rozdílné aspekty jejich tvorby. Jsme jedna generace - takže je jasné, že v určitém momentě a ohledu všichni tvoříme tak nějak podobně - ale zároveň si nejsme tak stejní a podobní, jako cynicky popisujeme ve svých dílech. Všichni jsme postromantiky, dystopisty a cynickými mučedníky, ale každý jsme s tímto označením trochu jinak definováni a identifikováni.  

Spojení dystopie a přírody po přírodě, tiché a citlivé skandování hesel a cizích slov ve spojení s něčím známým a klidným, něčím nostalgickým a intimním, tichá předzvěst apokalyptické bouře – aspoň tohle jsem pocítila při návštěvě této výstavy. Samozřejmě toho mám milion dalšího, co říct, hromadu dobrého i hromadu špatného, ale nemyslím si, že by to bylo pro kohokoliv “nebrněnského” a “nefaváckého” úplně relevantní. A vzhledem k tomu, že doufám, že mě tady čtou hlavně ti nebrněnští a nefaváčtí, tak se další elaborace pokusím zdržet. 

Každopádně se mnou někdo choďte na výstavy v Brně, potřebuju s někým všechno probrat a vzhledem k tomu, že mi ještě nezačal semestr, tak bohužel nemůžu svými myšlenkami mučit všechny mé spolužáky a přátele. 

[kocourmokroocko]

Musím vám, pane Kocour, projevil obdiv. Vy máte sice depky a vykašlete se sem tam na lidstvo, ale o svoje ptáčky se viditelně i tak staráte. Nějaké tipy, jak se tohle naučit a udržet si to? Také vlastním zvířenu, která mi psychicky hodně pomáhá, ale zahanbeně se přiznávám, že když je mi doopravdy zle, strádá. A to si nezaslouží.

Tohle je zrovna pro mě samotnýho Téma a je hezký, že se na to ptáš, milý poutníku. :) Děkuju.

V první řadě chci říct, že deprese je sviň a v nejhorším propadu je pro mě taky těžký se zvednout a nějak se o svoje zvířátka postarat, takže fakt chápu, jak se to může zdát energeticky nemožný a myslím, že by ses za to neměl hejtit. Kde je snaha, tam je eventuálně cesta. ♥

V druhé řadě určitě hodně pomáhá bojový chvat jménem "bydlím se svým milujícím mužem". Když je mi fakt, fakt zle, vím, že bych se na něj v nejhorším případě mohl obrátit, aby suploval. Taky jsem dal klíče od bytu dvěma důvěryhodným kamarádům, kdyby se fakt pohroma stala, a ti mají návod, jak se o ptáčata postarat a jsou ochotní přijít a rodičovat za mě. Tyhle tři pojistky v podobě dobrých lidí jsou vlastně už samy o sobě tak uklidňující, že jsem je zatím nemusel využít (ale vím, že tam jsou, a to je super).

Taky podle mě hodně záleží na typu mazlíčka. Myslím, že sám o sobě bych byl například strašně špatnej paníček pro psa, i když psy miluju. Je to prostě aktivitama a druhem péče náročnější zvířátko. Andulky jsou z tohodle hlediska dost nenáročný — vařená směs je hotová hned, většinů dnů v týdnu jde jen o to nalámat brokolici na růžičky a vyměnit vodu a zrní, jednou za tejden pak uklidit klec. A to se jakože hodně dá. Hravou pozornost a speciální aktivity, jako například bazének etc., do toho nepočítám, tohle je prostě to holý andulčí minimum, a je naštěstí dost zvládnutelný. Kdybych měl náročnější zvíře a byl na to sám... nevim nevim. (Kvůli tomu jsem před pár měsíci odložil pořizování většího papouška, protože ten depresivní propad, ze kterýho teď vylejzám, mě fakt nepřesvědčil, že jsem na zvýšenou náročnost péče o zvířátko připravenej a radši jsem chtěl počkat.)

Je taky strašně důležitý to, co jsi sám zmínil — tzn. "kašlání na lidstvo". Dělám to mimo jiné proto, že už znám svoje mentální kapacity během deprese, a když na mě fakt udeří Temno, veškerou svojí sílu soustředím a šetřím jen na 1. péči o andulky, 2. nejbližší kamarády a rodinu, 3. práci, 4. školu. Naučit se se sebou pracovat mi určitě trvalo roky, ale vím, že když jsem totálně na dně, musím jít do módu spořiče baterie, omezit svůj život na holý minimum věcí, co maj absolutní prioritu a úplně vyškrtnout ty, co by mě o energii na ty prioritní věci obíraly. Jedna z těch věcí, co tedy osobně musím vyškrtnout, je právě řešení inboxu nebo generální populace na internetu (i když mě normálně těší, že existuje populace na internetu, a rád s ní interaguju).

PDNJ: Myslím, že je hrozně důležitý si simplifikovat svět do absolutně minimalistickýho bodovýho seznamu, říct si, co je pro mě dobrý a co je důležitý, tyhle věci zabarvit zvýrazňovačem a na všechno ostatní se v nouzi vykašlat. Jestli to bere moc energie a není to důležitý, tak alespoň dočasně: YEET. Vymariekonduj to do nebes. To samý platí s tou péčí o zvířátko: Vypsat si bodovej seznam toho absolutního holýho minima věcí, co se každej den musej stát, aby zvířátko nějak spokojeně žilo, abys během toho nejhoršího propadu měl jasnej, krátkej a čistej plán, kterýho se držet. Mimo depku přidáš to dobrý zábavný okvětí, ale hlavní je, že dodržíš základní kostru. ♥

Drž se, milý kádře.

[zaseaz]

DEN 8.

Zákoutí | 08:11

„Dáte si k těm vejcím, chlebíčku, kroasánu, džusu, čaji…. i kávu?“ ptá se mě ráno majitel. Láduju se pořádnou poctivou snídaní. Taky za to poctivě platím. Jsem cash švorc. Dělá mi radost kotník, který mě přestal bolet, takže tuším, že dnes ujdu dálavu. Po jídle si dávám ještě rychlou řeč s třemi postaršími dámami, které jsou na Stezce Českem. Srdečně mě to těší.

Svahová | 09:40

Je modré nebe. Náladu mám skvělou a výhledy po krajině jsou boží. Chůze je jedna radost. Koukám na předpověď. Večer má přijít nějaký přívalový déšť a hlásí silné bouřky snad po celém Česku. Jak to říkal ten pán s traktorem? JÁ to mrdám… já to nebudu dělat. NEBUDU TO DĚLAT!!!!  

Lesná | 10:30

Odpočívám po dalším strmějším výstupu. Koukám do mapy a hledám nějaký bytelný přístřešek, kde večer přežiju. Nacházím horu Bradáčov (876) kousek u Českého Jiřetína, kde dle fotek stojí hezký dřevěný přístřešek. Hned vedle nějakého loveckého zámečku. To zní skvělě! Přinejhorším budu zámeckým hostem! :) Od Lesné je to asi 22 km. To mám celý den co dělat. Začít kropit má asi od osmi. Vyrážím za nosem.

Mníšek | 14:55

Sedím na čerpací stanici a pozoruju ten bizár okolo. Je to další hraniční město a více než obyvatel je tady zahradních trpaslíků. Housku tu koupíte ztěží, ale prsatou Šmoulinku určitě. Piju energeťák a doplňuji vodu na hajzlu. Jsem nervózní. Předpověď mi zkrátila čas. Začít pršet má už od 17 hodin. „Chlapi, jestli nechcete být durch, tak dejte do kroku,“ radím náhodným mladým trampům ležícím na karimatce vedle čerpacího stojanu. „Ale pršet nebude, z čeho?!“ odpovídají. No jak myslí… já přidávám do kroku a jedu na max. Včerejšek se nesmí opakovat!

Bradáčov (876) | 17:20

„Špatná volba, měl jsem tam vyjít na slušňáka po asfaltu,“ jsem na sebe naštvaný. Do strmého kopce s černým mrakem za zády se hrnu bahýnkem a vysokou trávou. Chtěl bych odpočívat, ale nemůžu. Musím vystoupat až nahoru dřív, než přijde ta spoušť a bouřka. Už teď má zase zpoždění.

Bradáčov | 17:50

29 km v nohách..... a přichází ŠOK! Zklamání, zrada. Pr��ser jak vrata. Ten dřevěný vysněný přístřešek má ve stropě díry. A na zemi od včera neuschnuly kaluže vody. Jsem sprostý...tohle je totiž totálně v řiti. Navíc chybí jedna stěna boudy, takže tam bude pěknej fičák. Nevím, co dělat. Zámek mě nezachrání, je to zapečetěná ruina. Sedám na lavici v temném rohu, zavírám oči a cestuji pryč, někam daleko. Piju poslední doušky chlastu a vidím dno.

Bradáčov | 18:08

Začíná pršet. Není na co čekat. Jediná možná záchrana je lovecká chatička,o které jsem se nezmínil. Doplňuje trojúhlník osamocených staveb. Na její zahradě zrovna čistě náhodou griluje partička zaměstnanců Lesů ČR. Tipuji dle terénních aut a zelených mundůrů. Pijou ferneta a smějou se. Ví, že jejich zadky budou dneska v teple. „Dobrý den, dobrou chuť,“ mávám přes plot. „Nevíte o nějakém přístřešku tady v okolí? Tento má děravou střechu a hodně zatéká,“ hlásím přehnaně smutně a doufám, že mi bude nabídnut azyl. Třeba malá půdička, klidně i ten krmelec, cokoliv! To, co se blíží v mracích, je totiž hotový konec světa. „Nene, není tu nic víc, jen tu boudičku, kterou vidíte. Ale včera tam spala rodina i s dětmi,“ odpovídají moc nadšeně. A tím to taky hasne. Nic víc. Ani šťopička ferneta na kuráž. Odcházím proto zpět do boudy a začínám plachtou zakrývat bok dřevěnky, aby tak silně nefoukalo a aby na mě opilí lesáci z pohodlí teplíčka nekoukali. Ze stropu začíná kapat, spát není kde, jen na uzounké lavici sotva k sezení. Lehám si na ni, opírám se v rohu o krosnu, úplně dopíjím kořalku a koukám na myš, která běhá po mokrém betonu.  

Bradáčov | 19:40

Fouká strašně silný vichr. Vážně to vypadá, že to mou napnutou plachtu každou vteřinu urve. Uletím i s boudičkou? Mohl bych… někam k moři třeba. Při mé smůle by mě to ale odfouklo k moři do Polska a bylo by to ještě horší. Vítr v plachtě tedy rozbíjím zapřením trekových hůlek o staré kovové přepravky od limonád. Upěvňuji stavbičku provazy. Víc nezvládnu. Víc propriet ani nemám. Musím přečkat do rána. Jedna radost přece přichází. Změna předpovědi hlásí, že krutá bouře snad ušetří Krušné hory. ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ.

Bradáčov | 21:02

Jdou kroky a zastaví se. „Aha, koukám, že už je obsazeno,“ prohodí do tmy přívětivá slova kolemjdoucí postavička. Spíše velký balvan s nožičkama. Otvírám oči. „Já už dál nikam nejdu, mohu se přidat?“ ptá se mě bloudící tramp s velkou pláštěnkou na možnost noclehu. „No jistě! Račte vstoupit, buďte vítán,“ cítím vzrušení. „Už jsem nám natáhl i plachtu! To bude luxus. Jen tu není kde spát, všude je kaluž,“ připravuji ho na zážitek. Najednou je mi o hodně lépe. Temno ve mně ustupuje. A to vím fakt jen to, že se jmenuje Jaromír. Jak vypadá a kdo to je, to nemám šajn. Sedíme potmě, kecáme do půlnoci. Snad i déle, než lesáci ve vedlejší chatě. Smějeme se, je nám dobře. Že venku i vevnitiř přístřešku leje, fouká do nás vítr, je odteď vlastně vedlejší.  

[serenitybasteela]

Psychedelik - Život je kolotoč Prostě píšu. Tak snad se to taky líbí...

„Detektive konstáble Cabble! Neviděl někdo z vás detektiva konstábla Cabblea?” zvolal patolog James Carleson, aniž by pohledem uhnul z těla. „Volal jste mě?” uslyšel nad sebou příjemný, lehce koketní ženský hlas. „To jste se asi spletla, drahoušku, tady není bordel, ten je o budovu dál. Tohle je místo činu.” „Nechci vám kazit iluze, drahoušku, ale vím jistě, že nespletla.” S dosti rozlobeným výrazem, na který si dnes obzvláště dával záležet, zvedl oči od těla. Sotva se pořádně nadechl, aby mohl říct od plic, co si o ní myslí, zarazil se. Byla krásná. „Detektiv konstábl Cabble. Ale můžete mi říkat Dana,” představila se s neskrývaným pobavením. Chvíli mnohem delší, než by se slušelo, se na ženu díval. Měla jasně modré oči, které mu připomínaly oblohu. Kaštanové lokny lemovaly malé uši, konečky splývaly s dobře padnoucím sakem černé barvy. V rukou držela malý poznámkový blok, připravena si zapisovat. „Aha,” na víc se nezmohl. „Tak co tu máme, doktore?” sklonila se nad tělo, čímž mu dala možnost vrátit se zpět k tomu, proč ji vlastně volal. „Tělo muže mezi 18 a 20 lety. Masivní krvácení z rány na temeni hlavy. Smrt nastala okamžitě.” Dana si tělo prohlížela. Vypadalo, jako by chtělo někam běžet, ale zamrzlo v čase. Ač se za to hluboce styděla, po smrti jí všichni přišli jen jako těla. Prostá schránka bez jediného znaku člověčství. „Našly se u těla doklady totožnosti?” „U těla přímo ne, peněženka ležela asi metr od něj,” doktor podával detektivce černou koženou peněženku. „Adam Stone, podle průkazu mu bylo včera čerstvých 19 let. Docela smutná oslava dne narození, nemyslíte, doktore?” „Hm. Tady už jsem skončil,” zavolal doktor směrem ke dvěma chlapíkům, kteří postávali s cigaretami u auta koronera. „Myslíte, že to byla sebevražda?” zeptala se se zvědavostí v hlase. Doktor Carleson se znova podíval na ženu před sebou. Ve skrytu duše nesouhlasil, aby ženy zastávaly vysoké posty v kriminálním odvětví. Podle něj neměly schopnosti a sílu. Totéž si myslel i o lékařkách. Nikdy to ale neřekl nahlas. A teď, když před ním stálo tohle něžné stvoření, cítil zvláštní pocit. Neuměl ho popsat, ale byl tam. „Vše tomu nasvědčuje.” „I ta zvláštní poloha těla?” „V čem vám přijde zvláštní?” Doktor pomalu kráčel ke dveřím svého malého černého Porche. „Je obličejem k nám,” následovala ho neodbytně detektivka. „To se tak někdy stává. Tělo se mohlo otočit.” „Nebo se na to nechtěl dívat,” vstoupil jim do rozhovoru ten vyšší chlap, když přenášeli nosítka s tělem do dodávky. Oba se za ním podívali. Když tělo zmizelo ve voze, Dana pokračovala se svými otázkami. „Nemyslíte si, pane doktore, že je to málo pravděpodobné?” „Víc vám samozřejmě povím až po pitvě. Jestli na těle budou nějaké stopy po cizím zavinění, najdeme je.” „Věřím vám. Ale přece jen,” Dana se při přemýšlení dívala na muže ve světlém kabátu opodál, jak přecházel od jednoho policisty k druhému. „Přece jen co?” „Nic, nic. Jeďte. A dejte mi, prosím, co nejdříve vědět.” Ihned po tom, co doktor spěšně odjel, prohlédla na vysokou budovu před sebou. Počítala okna odspodu až na střechu. Jedna, dva, tři, pět, devět, dvanáct. Zatočila se jí hlava. „Jste v pořádku?” uslyšela za sebou mužský hlas. „Ano. Já jsem jen,” více nestačila říct. „Bart Brickson, těší mě,” nabídnutá ruka ji polekala. „Promiňte, to jsem nechtěl,” muž o krok couvl, až se jeho kabát barvy velblouda lehce rozevlál. „Přejete si?” „Moje jméno vám nic neříká? Zjevně tu budete nová. Jsem z večerních zpráv. Zprávy v šest přinese vám Bricksonova pěst. Pořád nic? Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším vám,” muž nejdřív předváděl úder pěstí do vzduchu, poté se snažil hlubším hlasem přednést svou úvodní větu. „Vždyť se vám to ani nerýmuje,” odpověděla Dana. Bart, značně zklamaný tím, že ho ta žena vidí poprvé, si promnul prsty rukou o sebe. Tohle dělal pokaždé, když ho něco vyvedlo z míry. Když si povšiml, že ho stále pozoruje, raději schoval ruce do kapes. „Můžete mi říct, co tady děláte?” „Teď čekám na svého kameramana, zase má zpoždění. To je už pošesté tenhle týden.” „Tak to nemáte moc úspěšnou bilanci.” „Jednou ho stejně zabiju. Aha, to jsem asi před vámi říkat neměl,” odtušil. „Pro tentokrát to pominu, ale až někde najdu muže v kostkované košili s kamerou místo obličeje, posvítím si na vás,” mrkla detektivka na moderátora, přitáhla si límec saka ke krku a odešla. „Promiň, byla zácpa,” křičel baculatý muž s kamerou na rameni, zatímco podával moderátorovi mikrofon. „Jasně, zase zácpa. Buď si vymysli konečně jinou výmluvu, nebo začni jezdit o hodinu dřív. A utři si tu šlehačku, máš ji až na košili.” „Promiň. Takže za tři, dva, jedna!” gestikuloval kameraman. „Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším zas,” pozměnil na poslední chvíli moderátor svou slavnou hlášku. Kameraman, ve snaze svému šéfovi vlézt zase o něco víc do zadku, zdvihl palec nahoru. „Právě stojím u dvanácti patrové budovy nechvalně známé jako vstupní most do podsvětí. Lidé, bez ohledu na věk, sem několikrát do roka přichází ukončit svůj život. Nejinak tomu bylo i dnes. Podle mého informátora z řad policie došlo zhruba před hodinou k další sebevraždě skokem ze střechy. Jedná se o dvacetiletého Adama Stonea. Stone byl naposled viděn, jak odchází z vysokoškolské koleje neznámo kam.” Kameraman hlavou pokynul směrem k blížícímu se uniformovanému muži s pěstěným knírkem. Bart okamžitě pochopil, co mu jeho podřízený naznačil. „Bart Brickson, stanice R2T, vy jste detektiv konstábl Cabble? Můžete našim divákům říct více informací?” „Hledáte detektiva konstábla Cabblea? Ta před chvílí odjela zpět na stanici,” ukázal policista směrem na druhou stranu. „Odjela? Jak odjela?” „Detektiv konstábl Cabble je žena,” rozesmál se vousáč. „Ještě mi řekněte, že má kaštanové vlasy a černé sako.” „Takže už jste ji potkal.” Bart nahodil svůj zubatý úsměv, předal slovo do studia a vzteky zaklel. Maya Gleresová zrovna ukládala svou semestrální práci na externí disk, když uslyšela o smrti někoho z její školy. „Dej to nahlas, dělej,” přikázala Minervě, zrzavé dívce, která jí dneska dělala služku. Ta, ve snaze rychle se dostlat k ovladači, strčila omylem do psacího stolu své paní. Maya zavřela oči. „Jsi nemožná, Minervo. Zmiz mi z očí! A dej to konečně nahlas,” zakřičela. Malá zrzka se rozplakala. Když byla konečně pryč, zaposlouchala se studentka do zpráv. Adam, Adam, nic jí to jméno neříkalo. Buď tady byl krátce nebo se jednalo o nulu. V tu chvíli ztratila jakýkoliv zájem. Brunetka ve fialovém svetru zaklapla notebook, vložila ho do tašky a vyndala knihu povinné četby. Chvíli si četla, pak knihu zavřela. Dneska jí to už nemyslí. Chtěla vstát a odejít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře do učebny. „Ano?” „Máš tu volno?” do dveří strčil hlavu Kannten Mainne, nejhezčí kluk z celé školy. „Jasně, zrovna jsem si četla povinnou,” zamrkala svůdně dlouhými řasami Maya. Kannten, vysoké a svalnaté pravé křídlo fotbalového týmu školy, byl nejenom krásný a talentovaný, ale především chytrý. „Fakt? Tak to se k tobě přidám, Minervo, jestli ti to nevadí,” usmál se. „Maya,” zarazila se na chvíli studentka, ale stačil jeden úsměv a prominula by mu snad vše. „Znal jsi Adama Stonea?” ani nevěděla, proč se ho na to zeptala. „Adama? Proč se ptáš?” prohlížel si ji. „Jen tak. Já nevím. Před chvílí hlásili ve zprávách, že se zabil.” „Zabil?” „Skočil ze střechy dvanactipatráku,” dodala jen tak mimochodem. „Adam, Adam, to mi nic neříká,” odpověděl. Maya ho pozorovala. Nepřišlo jí, že by nevěděl, o koho šlo. „To už je tolik? Musím jít. Hele, líbí se mi, jak zpíváš, Minervo,” usmál se Kannten. „Maya, tak se jmenuji. A nezpívám.” „Ne? Aha, no, já myslel právě, že...” „Jsem roztleskávačka, Kanntene.” „Jasně, však jo, eh.” „Mayo.” „Jo, však jo. Tak ahoj na hodině, Mayo,” zamrkal na ni a odešel spěšně ven. Studentka zavřela knihu a povzdechla si. Venku Kannten okamžitě vytočil číslo pod přezdívkou Stoney. „Ahoj, tady Adam. Momentálně nejsem k sehnání, takže se nejspíš někde učím. Je-li to akutní, zanechte po zvukovém signálu svůj vzkaz.” „Adame, do prdele, kde jsi? Teď mi nějaká holka ze školy říkala, že někdo tvého jména skočil z dvanactipatráku. Okamžitě mi zavolej zpátky, až vzkaz uslyšíš.” Kannten schoval telefon do kapsy a rozeběhl se ke kolejím. Těsně před tím, že chytil za kliku dveří svého pokoje, mu zazvonil mobil. Cizí číslo, chvíli přemýšlel, zda má hovor přijmout. „Halo,” nakonec opatrně zašeptal, nechtěl vzbudil svého spolubydlícího. „Kanntene, můžeš mluvit?” „Adame? Jsi to ty? Do hajzlu, co se stalo?” Spolubydlící se zavrtěl. Kannten si rychle lehnul a přikryl se peřinou. „Já nevím, Kannty. Byl jsem slavit, víc si nepamatuju,” hlas kamaráda zněl roztřeseně. „Adame, ty vole, vždyť o tobě všude říkaj, že jseš mrtvej.” Adam zvlykl. „Sakra, uvažuj. Měl tvoji peněženku, tak jste se asi někde museli potkat.” „Mám okno, Kannty. Možná jsem ho potkal, já fakt nevím.” „Jsi doma?” „Ne, v baru U Johnnyho.” „Máš kam jít? Máš peníze?” „Něco jo. Kannty, pojedu tam. Třeba si na něco vzpomenu.” „Adame, neblbni, nikam nejezdi. Běž domů,” snažil se přesvědčit kamaráda. „Nemůžu. Určitě tam jsou fízlové.” „Tak jim aspoň vysvětlíš, že to byl omyl.” „Ne, pojedu tam. Ozvu se, až něco budu vědět. Zatím nikomu nic neříkej. Prosím.” Adam bez rozloučení položil telefon do vidlice na stěně baru U Johnnyho a podíval se do zrcadla vedle aparátu. Černé kruhy pod očima dělaly jeho už tak zničený obličej ještě více bledý. Vrazil si kapuci do čela a se skloněnou hlavou odešel do ulice. Před vchodem stál zrovna taxi. „Jezdíte ještě?” snažil se působit nad věcí. „A kam to bude?” usmál se taxikář. „K dvanactipatráku.” „Nechceš se tam zabít, že ne? To už bys byl druhý. Počkej, to jsi ty, že jo? No jsi to ty!” „My jsme se už viděli? Včera? Pamatujete si mě?” „No jasně, že jo. Byl jsi tedy pořádně pod obraz, ale určitě jsi to ty. Kde máš toho svýho poskoka?” „On se mnou někdo byl?” „Takový střízlík, pořád za vámi běhal.” „Nás bylo víc? Nepamatujete si jména?” „Ty, ten střízlík a ještě blonďák. Jména si ale nepamatuju. Každopádně blonďák vystoupil hned na druhé zastávce, vy dva jste jeli dál.” „Kam dál? K dvanactipatráku?” Adam se snažil vzpomínat. „Ne, na druhou stranu. Do nóbl bytovek.” „Takže jsem jel domů,” řekl Adam spíš pro sebe, „ale teď mě odvezte do dvanactipatráku. Prosím.” Řidič pokrčil rameny, ve finále mu to mohlo být jedno, co ten bláznivý kluk bude chtít udělat. Když o patnáct minut později dorazili na místo, kluk v kapuci se zachvěl. „Tak hodně štěstí, kluku,” rozloučil se řidič a odjel. Adam, krytý černou tmou, se sunul podél zdi ke dveřím. Byly přelepeny policejní páskou s oznámením o zákazu vstupu. Zprudka do dveří strčil. Uši rvoucí skřípavý zvuk se táhl nocí mezi vybydlenými baráky. Z přední kapsy svých džín vytáhl malou baterku, kterou si svítil na cestu po schodech. Dvanáct pater. Naštěstí měl fyzičku ve výborné formě, přece jen se mu bojový sport jednou vyplatil i mimo ring. Bez většího zadýchání dorazil na střechu. Vítr skučel mezi zohýbanými pláty lopatek vzduchových šachet. Adam se rozhlížel, kužel světla kroužil u okraji střechy. Nechápal, co tam dělá. Vždyť to tady určitě prohledávala policie, jestli tady něco bylo, dávno to mají mezi důkazy. Už se chystal zavolat Kanntenovi, když si vzpomněl. Zčista jasna to viděl všechno před sebou. Jak ho ten kluk, který jako kdyby mu z oka vypadl, tahal do taxíku. Jak ho doprovodil až ke dveřím baráku, kde se přetahovali o klíče. Jak se mu Adam vyškubl a utekl až sem. A jak toho kluka shodil ze střechy, když se Adama snažil zachránit před skokem do tmy...

[nemrava]

Porno Mgr. Alexandra

Ležela tam nahá, nohy roztažené do praku. Jednou rukou si mnula prsa a druhou si, za doprovodu ne příliš přesvědčivě znějícího sténání, snažila přivodit orgasmus. On stál nad ní a snažil se o to samé, leč s ještě méně uvěřitelnou přirozeností. Po čele mu stékaly pramínky potu a v jeho výrazu by jeden nedokázal rozlišit strach, nervozitu, touhu mít už to konečně za sebou a vyčítavou myšlenku, proč že si to, kristapána, včera musel ve sprše udělat. V tomhle hypnotickém vzduchoprázdnu, které jen tu a tam projasnilo její „tak už dělej,“ setrvali oba bezmála dvacet minut. Až to nakonec vzdal a odešel do sprchy. “Takže stříkání nebude, nebo co?” křičela na něj. Nebýt toho zpackaného finále, dost možná jsem byl svědkem strmého vzestupu nového českého pornoherce. Leč jeho kariéra skončila ještě dříve, než započala. A to na odtokovém kanálu hotelového pokoje.

Když jsem se před nějakým tím měsícem svěřil na sociálních sítích všem svých kamarádům s tím, že po roce dávám výpověď v na oko vysněném zaměstnání, ani v těch nejdivočejších snech jsem si nedokázal představit, co bude následovat. Několik dní po zveřejnění onoho srdceryvného statusu se mi ozval starý kamarád ze školy. Konverzaci začal tradičně nevinně, totiž tím, že se zeptal, zda ještě fotím. Abychom si totiž rozuměli, při svých studiích jsem si přivydělával focením. Ať už portrétů či svateb. A nutno podotknout, že jsem si tehdy nevedl vůbec špatně. Klienti se poměrně brzy začali ozývat sami a o práci jsem nouzi neměl. Avšak nikdy jsem nedokázal být pánem svého času a poměrně brzy jsem se začal s odevzdáváním hotových fotek opožďovat, až jsem svou hvězdnou kariéru fotografa pověsil na hřebík.

Odpověděl jsem, že už jen minimálně. Netušil jsem, co má za lubem. Nicméně pozval mě na kafe, že bychom se mohli po těch letech zase vidět. Byl jsem bez práce, po několika letech nepřetržitého ježdění po světě jsem měl fůru času, tak jsem si říkal, proč by ne. Sešli jsme se tedy v našem oblíbeném podniku, v kavárně na Šilingráku, kde jsme nikdy nepili kafe. Vlastně ani nevím, jestli ho kdy měli v nabídce. Nikdy jsem nikoho neviděl ho alespoň pít. Přijel jsem o půl hodiny později, protože D1 (to jako důvod, si myslím, stačí), ale hned ze dveří jsem ho poznal. Vůbec se nezměnil. Dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy po ramena, šprťácký brýle, pihatý nos, podsaditá postava našněrovaná v úzké košili. Dneska by si jeden řekl, že je Saša klasickej hipster, jenže on takhle chodil oháklej už před nějakými těmi devíti lety. Ještě když to nebylo in.

„No ty vole, nazdár! To je dost, že se taky vidíme,“ prohodil nahlas sotva mě uviděl, „pojď si sednout, už jsem objednal pivko.“

„Bože, Sašo,“ smál jsem se už ode dveří, „ty jsi se vůbec nezměnil, ale vůbec ne.“

„Zato ty jo, kdes nechal vlasy proboha?“

„Vždyť jsem ti říkal, že po státnicích se nechám ostříhat,“ vzpomínali jsme na mou hřívu, kterou mi tehdy záviděla kdejaká ženská.

Nemělo smysl odmlouvat, na to jsem Sašu znal už moc dlouho, srkl jsem si piva a smiřoval se s myšlenkou, že v Brně strávím noc. Saša, na rozdíl ode mě na vysoký zůstal. Zastával jistou zhýralou filozofii života, v níž šlo de facto o to, že pokud jeden neopustí studentský život, nikdy studentem nepřestane být. A je vcelku jedno, jestli je vám dvacet, třicet nebo čtyřicet. A proto tu přede mnou seděl věčný student, bezmála třicátník, co si dodělává už snad desátý titul. Dlouho jsme seděli jen tak, popíjeli, smáli se a vzpomínali. Vzpomínali na to, jak jsme utíkali revizorům, milenkám, dealerům a všelijaké další havěti. Když v tom mi položil otázku, která mě posadila na zadek (i když to spíše udělalo to pivo): „Nechceš fotit porno?“. Saši otázka mě absolutně uzemnila. Jako jo, možná si nějaká naše společná známa pouštěla pusu na špacír, ale že bych se někdy viděl jako hvězda filmů pro dospělé, na to jsem koule tedy nikdy neměl. Doslova.

„Cože? Jako sorry, ale viděls dneska ty mutanty, proboha, vždyť by mě ani v sobě necitíla, když je zvyklá na ty steroidový banány. A stát se stojkou před tebou a pokoušet se o nějaký výkony... A to ještě před tebou? Fakt ne, tohle mi za ty prachy ani nestojí.“

Když jsem se snažil vzchopit z letargie, Saša vybouchl smíchy. Prskal ze strany na stranu a mlátil rukou do stolu.

„Počkej, ty sis jako myslel, že ti nabízím nějakou buchtu, kterou bys klátil? Neblázni, na to už jsi na to starej a ošklivej.“ Za normálních okolností by mě ta poznámka asi urazila. Nicméně teď mě uchránila od zástavy srdce. Ze studu, přirozeně.

„Vůbec ne, prosímtebe. Pamatuješ si na Sylvu? Z medicíny? Tak s tou jsme nahráli jeden klip, nějakej soft, chápeš, jenom ona, jak si to dělala nějakým dildem. Původně to měla pro svýho snoubence, chápeš, aby si mohl honit brko, když byla na praxi. Jenže se pak rozešli a ten kokot to dal na net. No, tam se to celkem líbilo a nějak jsme začali točit soustavně. Máme jeden web. Jakože, vejvar to není, to bych ti kecal. Dneska je toho porna všude dost a lidem se nechce platit. Ale snažíme se to dělat... jak to říct. Osobnější? Chápeš, příběh, a tak...A dneska se holkám makat nechce, takže nabídneš spolupráci a šest z deseti do toho jde. Jen za ten pocit, že ukážou kundu světu. A za pár tisícovek, žejo.“

„Moment, myslíš jako porno s příběhem? To už tady bylo. Ti instalatéři, svatby...“

„Ne, jakože když si předplatíš video, tak k němu dostaneš i to background story. Kdo ta holka je, kdo je on a taková ta omáčka. A taky stříkání. To musíš vystřihnout. Jinak si ti honimíři nepřiplatí. Divil by jsi se, ale lidi dneska nezajímají jenom kozy a ptáci. Chtějí víc. No a to je právě ono. My na ten web potřebujeme i fotky. Spoustu fotek, chápeš. K tomu psaní, takový ilustrace. A zrovna v tu chvíli jsem si všiml, že jsi psal, jak jsi přišel o práci. Tak mě napadlo, zda bys do toho nešel.“

Při tom poslouchání Sašova monologu jsem stihl vypít zbytek piva a objednat si panáka vodky. Sylvu si pamatuji. Byla to holka z medicína, tuším, že to měla být jednou pediatrička. A taky si pamatuji na Dana. Na jejího snoubence, se kterým jsem se taky nespočetněkrát probudil kdesi v Lískovci na zastávce. Ani jsem nezaregistroval, že se rozešli. Což mi přijde jako hrozná škoda. Jejich vztah měl něco do sebe. Hlavně když si to před všemi rozdávali na gauči a nikdo ze zbylého osazenstva nevěděl, zda to opravdu dělají, nebo jsou všichni tak zfetovalí, že máme skupinovou halucinaci.

„No jako... jak si ty fotky představuješ?“ odpověděl jsem tak nějak intuitivně. Skoro jako bych byl na setkání s nadcházejícími novomanželi a domlouváme svatební focení.

„Jednoduše. Klasický portrétovky, možná nějaký lechtivý, ale nic brutál, to necháme až do videa, aby byli nadrženci namotivovaný. Navíc. Mám kamaráda, co dělá v divadle. Už jsem se s ním o tom bavil, mohl by nám půjčit všechny možný i nemožný kostýmy. Třeba jeptišky, nějaký viktoriánský šlechtičny jako Báthoryová, a tak. Že bychom holkám udělali nějaký portfolio. Tématický, to se ví. Fotky a videa. A všechno.“ Saša se při líčení svých megalomanských plánů často zadívával kamsi z okna ven, pln snového výrazu jakoby z oka vypadl prokletému poetovi. „Akorát s prachama je to na štíru. Zatím všechno cpeme zpátky do webu, takže bychom ti do začátku dělali jen reklamu. Ale čase bychom se určitě zrevanžovali. O tom žádná.“

Chtěl jsem teď napsat, jak jsem dlouze přemýšlel, jestli se mám pod tenhle bláznivý nápad podepsat. Ale lhal bych. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu.

„A kdy je první klapka?“

„Věděl jsem, že do toho půjdeš. Začneme se Sylvou, hrozně se na tebe těší. Co děláš o víkendu?“

[klukzesudet-blog]

Džin v poušti

Jednou jsem potkal pána, který mi vyprávěl, jak ho kdysi zajímalo, jestli existuje Bůh. Hledal Boha tak, že si koupil letenku. Z Prahy do Varšavy a zpět. S výsledkem hledání ale spokojen nebyl. Proto letěl jindy do Budapešti. Pak prý letěl ještě jednou, ale nepamatuji si kam. “Při všech těch letech,” povídá ten pán, “bylo velmi příjemné počasí,” načež trochu naštvaně a trochu smutně dodal: “a zjistil jsem, že žádný Bůh není.” Když jsem se ho zeptal, pročpak si to myslí, pověděl mi zcela vážně, že ani při jednom letu Boha nespatřil. Na žádném z mraků prý Bůh nebyl.

“Musíte jenom hledat jinde,” pověděl jsem mu. “To, že jste nenašel Boha v mracích, neznamená, že žádný není. Znamená to jenom, že nesedí v mracích.” Pán se zamyslel a do tváře se mu vlila upřímná radost. Nad tím, že může hledat dál.

Podobně je to s džiny v poušti. Jsou lidé, kteří jsou schopni s vážnou tváří tvrdit, že žádní džinové v poušti nežijí. V horách nad Mrtvým mořem je jedno prastaré město. Kdysi střed bohaté a mocné říše a sídlo přeslavných králů. Dnes pár kamenů napůl zasypaných pískem a několik oltářů vytesaných do skal. Potkáte tam spoustu lidí, ale žádný z nich tam nebydlí. Jen se tam chodí dívat. Než přijdete k prvním oltářům, musíte projít úzkým údolím okolo kamenných kvádrů, velkých jako barák. Do těch kamenů vede malilinkatý vchod, kterým se sotva proplazíte. Vevnitř se nachází místnůstka velikosti asi tak sklepní kóje. A v ní není nic. Když jen tak stojíte a koukáte na ty kvádry, hlavou se vám honí myšlenky, k čemu mohou být dobré. Naše myšlení je zkorumpované racionalitou. Hledáme vysvětlení, která dobře zapadají do našeho světa, kde se dá všechno koupit a prodat. 

Dříve lidé dobře věděli, k čemu tyto kameny slouží. Jsou to obydlí džinů. Duchů pouště. Přes den stačí džinovi malá místnůstka, aby se v ní prospal. Džin moc nepotřebuje. Sám je nehmotný a proto ani nemá žádné krámy, které by si doma ukládal. Večer pak své obylí může opustit, chce-li se zjevit kolemjdoucímu člověku, třeba proto, aby ho navedl na správnou cestu. Nebo naopak může takový džin všechno v životě lidském zamotat. Nezávisí to ale na džinovi. Závisí to na člověku, kterého potká. Jsou lepší a horší způsoby, jak reagovat na setkání s džinem. Řekneme si o nich víc. Tak jako tak, dodnes se těm otesaným obrovským kvádrům před vstupem do skal v poušti říká “Kameny džinů”.

Teď před nimi stojí turistický průvodce a říká, že to označení je nesprávné. Že to nejsou žádná obydlí džinů, ale prastaré hrobky. A že prý to prokázali archeologové. Nesmysl. Žádný z archeologů, a to jich znám docela dost, by nikdy netvrdil, že prokázal, zdali někde bydlí nebo nebydlí džin. Archeolog může maximálně tak říct, že na tom kterém místě byl kdysi někdo pochován. Může i vyslovit domněnku, o koho že se to jednalo. A to je tak všechno. Jestli na místě, kde byl jednou někdo pochován, žije nebo nežije džin, je otázka, na jejíž zodpovězení v metodologii archeologa neexistuje žádný postup. Proto každý seriózní archeolog na téma džinové mlčí.

Jediná účinná metoda, jak zjistit přítomnost džina ve velkém kamenném kvádru je nechat ho k sobě promluvit. Ale není to samo sebou. Kdybyste se stavěli na hlavu a strávili u toho obrovského šutru třeba měsíc, pokud s vámi džin mluvit chtít nebude, nepromluví. Myslím si, že je potřeba přistoupit k tomu zcela opačně. Nesmí vás vůbec napadnout, že byste s džinem chtěli mluvit. To se těžko říká. Je to jak s tím chlapečkem, co nesmí myslet na liščí ocas. Myslím, že se musíte smířit s faktem, že džina nezajímá, jestli s ním mluvit chcete, nebo ne a že se rozhodně podle vás nehodlá nijak zařídit. Je ale možné, že vás vyzve k dialogu zrovna on. Ať jste si to předem přáli, nebo ne.

Já s džinem mluvil. Uprostřed pouště, když jsem v ní přespával. Našel jsem si pěkné místo v závětří mezi kameny v korytu potoka, který teče jen pár týdnů v roce - po období dešťů. V poušti je vše naopak. Zatímco u nás potoky občas vyschnou, v poušti jimi jen občas protéká voda. Voda vymlela kameny dohladka, takže se na nich dá dobře ležet. Široko daleko, nikde nikdo. Cestou jsem zahlédl pár beduínských stanů, ale to bylo ve vzdálenosti tak jedné či dvou hodin jízdy na kole. Žádný strom, keř, natož pak louže. Jenom kamení. Zato ale spoustu hvězd nad hlavou. Hvězdy mohou zakrýt dvě věci. Buď mraky, nebo příliš moc světla, které produkujeme my, lidé. V poušti žádné světlo není. Beduíni dělají jen malé ohníčky z pár klacíčků, které dodnes nechápu, jak v poušti najdou. Mraky jsou na pouští taky jen málokdy. Je jen málo míst na světě, kam bych doporučoval zajet, když se chcete krásou hvězd doopravdy pokochat. Poušť je jedním z nich.

Když přespávám venku, občas se v noci probudím. Doma v posteli bych z toho radost neměl, ale venku pod hvězdami se na tato noční probuzení vyloženě těším. Otevřete oči a pohlédnete na střechu pod níž spíte. Tou střechou vám není nic majestátnějšího, než celý svět, najednou tak obrovský, daleký a tajemný. Přijdete si najednou neskutečně malý. Vaše existence vám přijde nicotná ve srovnání s tím, jak obrovský svět vidíte nad sebou. Krásná lekce pokory pro všechny z nás, kteří máme tendenci se domnívat, že svět se točí právě kvůli nám. A přeci máte zvláštní, příjemný pocit. Pocit, že tady jste doma. Tady v tomto světě. V tomto obrovském vesmíru. V této veliké galaxii. Na této maličké planetě. V této titěrné zemičce, a to i navzdory faktu, že nám kartografové mohou tvrdit, že je třeba největší ze všech, které znají. V tom je ta potíž. Když se podíváte otvorem ve spacáku na hvězdy, může vám dojít, jak málo toho víte. Přesto se najednou můžete cítit doma. Jako kdyby se vám otevřely dveře malého útulného domečku ve vašem srdci. Cítíte, že všechno okolo znáte. Znáte ty hvězdy nad sebou. Nejsou pro vás nové. Okolo vás také není nic, co by vás mělo překvapit. Když jsem spal v poušti, cítil jsem se opravdu v bezpečí. Jako bych alespoň na krátkou chviličku našel to místo v labyrintu světa. Ráj se nenachází na nějakém fyzickém místě. Nachází se v srdci. Tím labyrintem k němu vede úzká a temná cestička, kterou se ale dá projít. Nesmíte se bát. Jenom škoda, že tam nemůžete dlouho zůstat. Neúprosný čas vás nutí jít dalšími cestičkami vpřed. Myslím ale, že je možné se na takové místo neustále vracet. Že cestičku znovu najdete, ale samozřejmé není. Je potřeba se hodně snažit.

Asi se mnou budete souhlasit, že není nic divného na tom, když na takové cestičce labyrintem světa a srdce potkáte džina. Kde jinde by asi tak měl být? Zalezlý v šutru, který býval někomu hrobkou?

Té noci mě probudil tarbík. Je to taková pouštní myš na dlouhých nohách. Ano, i to je v poušti naopak. Myši nemají krátké nohy a neběhají. Skáčou. Zajímal ho vak s jídlem. Když zjistil, že se do něj nedostane, odsvištěl jak tasmánský čertík. Otočil jsem hlavu k obloze, očekávaje ten mystický pohled daleko do světa. Čekalo mě ale překvapení. Nade mnou byl džin. V celé své kráse, přesně tak, jak bych si jej představoval. Velký, mocný, ale přece ne božský. Vzbuzoval obavu i důvěru zároveň. Musím říci “byl”, protože on nestál. Ani neletěl. Ani nesublimoval. Neznám správné sloveso, které by vyjádřilo pravou podstatu džinovy přítomnosti ve chvíli, kdy se stane viditelný lidskému oku. Stejně tak není v naší řeči sloveso, které by vyjádřilo způsob džinovy komunikace k nám. Džin nemluví. Nezpívá. Nevnukává myšlenky (není to koneckonců žádný šarlatán). Přesto ale víte, co vám sděluje.

Splním ti tři přání, protože jsi mě našel, aniž bys mě hledal. Nemůžeš přemýšlet moc dlouho, protože já dlouho v této podobě nevydržím. Nejsem z masa a kostí jako ty. Proto se nikdy nemohu s finální platností rozložit v prach. Má fyzická podoba se rozplyne, pročež mě většina lidí nikdy ve svém životě nebude schopná vidět. Objevím se možná za pár dní, měsíců, ale možná i pár staletí. Nikdy není možné říct, jak dlouho bude trvat, než mě zase někdo z lidí spatří. Je to spravedlivý úděl džina. Nejsme jako lidé. Nepotřebujeme se předvádět. Není před kým, ani proč. Nepotřebujeme nikoho o ničem přesvědčovat. Nepotřebujeme být utěšováni. Nestojíme o ničí slávu, lesk, ani bohatství, protože všechny tyto statky jsou pomíjivé. My nejsme stvořeni v čase, ale s časem. A jsme tu proto, abychom lidem připomínali, že vedle jejich marností je svět přeci jen naplněn nadějí, vírou, láskou a konečnou spravedlností, jejímiž soudci ovšem nebudete ani vy ani my. Jsme tu proto, abychom připomněli, že nejste na světě sami, že nejste ani mocní, ani velcí, ani slavní. Však podívej, jakou moc máš ty nade mnou? Mohu se v minutě rozplynout jak oblaka na obloze. Podívej, jak jsi vůči mě malý. Mohl bych tě vzít do ruky, kdyby byla z pevného materiálu. A co je tvoje sláva, byť bys byl prezidentem nejmocnější země na světě, ve srovnání se směšně krátkou dobou, kterou strávíš na zemi? Já, který jsem přišel s časem, pamatuji lidi, kteří uměli jen pár slov, kterými se mohli domluvit. Proti krutosti přírody znali použít jen klacek a kámen. Znáš snad jejich jména? Víš, jaké zásluhy pro svoji společnost měli? Kolik jiných se jim klanělo? A tak to bude s tebou. I kdyby nakrásně tě tvé skutky přežily, přijde den, kdy po tobě nezbyde ani ten prach. Kdyby zbylo pár kostí, za desetitisíce let nikdo nebude vědět, komu patřily, co jsi byl zač, kolik lidí jsi rozesmál, ani koho jsi měl rád. Přesto tu nejsi zbytečně. Máš úkoly, o kterých jsem právě mluvil. Máš mít rád, milovat, máš působit radost druhým. Jenom podle toho budeš jednou souzen. Řekni mi svá přání, které ti mohu vyplnit, abych ti v tomto úkolu pomohl. Dobře si je rozmysli, protože to jsou jediná přání, která ke mě budeš moci v životě mít. Doteď tě ani nenapadlo, že bychom se mohli potkat, a právě proto jsem tu právě s tebou. Ode dneška, kdykoliv se do pouště vrátíš, budeš vědět, že tu mohu být. Naše setkání pro tebe bude reálné a možná si ho i budeš přát. Ale my džinové právě takhle nefungujeme. Patříme do světa, který reálný - jak tomu slovu rozumíte vy - není. Proto se nepříště už nikdy nemůžeme spatřit.

Když dostanete od takového džina možnost tří přání, byli byste hloupí, abyste ji vyplýtvali na něco, co si klidně můžete pořídit sami. Je spousta věcí, které si prostě seženete a žádného džina k tomu nepotřebujete. Když ne hned teď, tak třeba za čas. Ale není potřeba víc, než vlastních sil. Tak třeba já bych chtěl nové hodinky. Vyhlédl jsem si jedny. Jsou docela drahé, mají hodně funkcí. Měří srdeční tep, říkají, že máte přidat nebo naopak ubrat v tréningu, zahrají vám písničku, přečtou zprávu od maminky a ukáží vám na mapě, kde se nacházíte. 

Pravda, kdybych vám tohle řekl před nějakými dvaceti lety, odpověděli byste asi, že takové hodinky mi může přinést maximálně tak džin. Jenže dneska se dají koupit na internetu. Možná na ně každý nemá peníze, ale pokud má poctivou práci, a opravdu je chce, dovede na ně našetřit. Džin není potřeba. Můžete namítnout, že hodinky jsou ještě v pohodě. Ale vy chcete drahý dům, na který nikdy nemáte šanci sehnat dost peněz. Nebo drahou jachtu, na kterou za celý život nevydělá ani celá vaše rodina. Ale já si myslím, že pokud někdo tu jachtu opravdu, ale opravdu chce, a v pestrosti života nenašel nic významnějšího než hordu železa a plastu uprostřed oceánu, že toho skutečně jednou dosáhne. Pár lidí s velkou drahou jachtou osobně znám, proto mohu potvrdit, že když takový cíl máte, jakkoliv se může někomu zdát šílený, je možné si ho vyplnit. Jachtu mít můžete, věřte mi. Nepotřebujete na ní džina. Otázka je jen, co jste pro tu jachtu schopni ve svém životě obětovat a jestli to za to opravdu stojí.

Pokud dostanete takhle výsostnou nabídku od džina, doporučuji uvažovat v kategorii zázraku. Přát si něco, co si nemůžete koupit za peníze. Neříkejte létající talíř, prosím vás. Džinové mohou na hloupou otázku dát hloupou odpověď. Dostanete frísbíčko, které jste si mohli za pár stovek koupit ve sportovních potřebách a nemuseli jste vyplýtvat jedno opravdu veliké přání. 

Zázraků každý může najít několik. Pro mě je velkým zázrakem lidský život. Kdybyste měli nejvíc peněz na světě, nebudou vám nic platné, lidský život za ně nekoupíte. Spousta lidí by si přála dát život někomu novému, ale nemohou. Jsou lidé, kterým se něco podobného povedlo velmi rychle, a to třeba aniž by i sami chtěli. Tací pak zázrak nutně nedocení. Teprve ti, co čekali, modlili se, plakali, až se jim dostalo slitování, nehledě na ty, kteří stále čekají, vám mohou vyprávět. Dát lidský život, to je zázrak.

Spoustu lidí žije samo. Děti z domovů po nějaké době odcházejí. Není výjimkou, že velmi daleko. Objeví se jen jednou za čas na obrazovce monitoru. Hodně rodičů nežije se svými dětmi. Hodně lidí drží pospolu jenom hypotéka na dům. Rodina, ve smyslu funkčního celku, kde se lidé mají rádi, jsou šťastni, když se setkají, rodina ve smyslu spokojeného společenství lidí různého stáří, politických i světových názorů a různé chuti, taková rodina je zázrak.

Dům nebo byt vlastní kdekdo, obzvlášť v naší zemi. Patříme mezi národy, které nejvíc ze všech na světě prahnou po vlastnictví nemovitosti. Třeba naši západní sousedé to tak nemají. Nepotřebují dům nebo byt vlastnit, aby se v něm cítili dobře. Možná je to proto, že znají rozdíl mezi slovy dům a domov. Dům může být prostě omítnutá plejáda cihel, plná nepotřebných věcí, které je nutné pořád dokola čistit a opravovat. Dům může být svazující skutečnost, bránící ve hledání příjemného místa na zemi. S domem, který vlastníte, můžete být docela dobře nespokojeni. Domov, to je něco jiného. Domov je místo, kam patříte. Víte to. Kde vás hřeje srdce. Kam směřují vaše vzpomínky a přání. Může, ale nemusí to být dům. Mnoho lidí, kteří mají dům, ve skutečnosti nemají, kde by si odpočinuli před strastmi provázejícími jejich každodenní životy. Nemají, kde by v tichosti mohli pokleknout k děkovné motlitbě, či kde by čerpali životní sílu. Mají dům, ale domov nemají. Mít domov, to je zázrak.

Dát život, mít rodinu, mít domov. 

Džin mě pozorně vyslechnul a aniž by cokoliv odvětil, tiše se rozplynul.

[therka1996]

Tayvin 1x45

TAYLOR SE PO RÁNU PROBUDÍ DÁ CALVINOVI PUSU NA TVÁŘ A JDE DOLŮ NAKRMIT KOČKY KDYŽ JÍ NĚKDO ZVONÍ NA ZVONEK JE V ŠOKU PROTOŽE NIKOHO NEČEKALA ... JDE OTEVŘÍT A TAM STOJÍ MARTHA

Taylor: Martho co tu děláš ?

Martha: Tak už jsem tě dlouho neviděla kamarádko tak jsem tě přijela navštívit doufám že neruším ?

Taylor: No vlastně

UKÁŽE NAHORU

Martha: Ty tu někoho máš tak promin já zase půjdu

Taylor: Ale neblázni jsem si jistá že Adamovi vadit nebudeš pojd dovnitř udělám ti snídani a kafe?

Martha: Kafe m stačí takže je to pravda když mi to volala Selena tak jsem tomu nemohla uvěřit

Taylor: Ano po dlouhý době mám přítele a musím říct že jsem štastná jako jsem snad nikdy nebyla

Martha: Ale včera jsem slyšela že jsi tady měla Harryho co tu vůbec chtěl?

Taylor: Chtěl mě zpátky ... Přijel že o mně pořád stojí

MARTHA JE V ŠOKU MÁ VYKULENÝ OČI

Martha: Co jsi mu na to řekla

Taylor: Co jsem asi měla říct mám tedkon přítele kdybych byla bez Adama tak by to možná bylo i jiný... Ale ty ani nevíš jakej on doopravdy je každej říkal jakej je sukničkař ale když je semnou pozoruje jenom mně na nikoho jinýho se nepodívá nikdo jinej ho nezajímá a tohle to chci aby měl každej chlap co je semnou ... Ani neřeší paparazzi prostě to bere s tím že to patří ke mně .. Dělá svojí kariéru a mně nechává prostor ...

TAYLOR KDYŽ O NĚM MLUVÍ TAK NEVÍ ŽE CALVIN UŽ JE VZHŮRU A VŠECHNO TO SLYŠEL JE Z TOHO HROZNĚ MOC NADŠENEJ ...

Martha: Ty ho miluješ?

CALVIN JEŠTĚ CHVILKU ČEKÁ

Taylor: Když nás tady viděl s Harrym a chtěl odejít bez toho aniž bych mu to všechno vysvětlila bála jsem se že ho ztratím ... Takže nespíš ano

ON SE USMÍVÁ JEŠTĚ VÍC POTOM JDE POMALU DOLŮ A OPŘE SE O FUTRO

Calvin: Dobré ráno

TAYLOR SE LEKNE MARTHA SE USMÍVÁ ON JDE POMALU K NIM DÁ TAYLOR MALOU PUSU A NASTAVÍ RUKU MARTHE

Calvin: Jsem Adam Wales

Martha: Martha hunt moc mě těší slyšela jsem na tebe jenom samou chválu

Calvin: Co na to můžu říct chci aby Taylor byla spokojená a dělám proto co můžu

Martha. No tak já vás nechám o samotě

Calvin: Ne prosím tě neblázni já jsem stejně na odchodu

ONA HO CHYTNE ZA RUKU

Taylor: Kam jdeš

Calvin: Volal mi David jdeme si spolu jenom někam sednout nevadí to navíc stejně tu máš návštěvu

Taylor: Ne v pořádku

POLÍBÍ JÍ TAYLOR HO JDE DOPROVODIT

Calvin: Co kdybych ti to večer vynahradil můžeme spolu jít do jedný restaurace

Taylor: Počítám s tebou

ON JÍ OBEJME A TAYLOR VIDÍ JAK ON ODJÍŽDÍ USMÍVÁ SE VRACÍ SE ZA MARTHOU

Martha: Takže jsi ted uděláme holčičí mejdan

Taylor: Proč ne můžeme všechny svolat a jdeme na to

[deadandsarcastic]

Zápis První - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího krému

Nervózně si prohrábl své tyrkysové vlasy, ale dával si opravdu pozor, aby si tím neodkryl pravé oko, jež schovával za rovnými prameny spadající mu k úzké bradě. Už tak stačilo, že přitahoval pozornost vzezřením třináctiletého klučiny, který se rozhodl celému světu ukázat, jaká je to chodící duha. Ale jemu se zkrátka pastelové barvy líbily... A lamy taky. (O čemž vypovídal jeho bílý kufr posetý spoustou obrázků a nášivek těchto zvířátek.) Skousl si rty, poupravuje si černý kožený choker s malinkým růžovým drahokamem majícím mnohem větší cenu a význam, než by se mohlo zdát. Věděl, že se tady má sejít se svým momentálním spolupracovníkem, který mu byl přidělen speciálně na tuto misi... Jenže se mu nikdo neobtěžoval sdělit něco dalšího, jako například jak jeho kolega má vypadat, odkud přijde a co je vlastně zač. Uvědomoval si, že povolání lovce se může věnovat různorodá skupinka lidí a často to u nich ani nešlo na první pohled poznat. (Ostatně dvaadvacetiletý klučina, jenž měřil 153 centimetrů a nevážil ani padesát kilo byl zářným příkladem.) Tak tu jen postával, opřený o zeď nádražní budovy, žmoulal v ruce, od zápěstí až po loket zamotané v obvazech, dva lístky na vlak do největšího zapadákova v Americe a šeříkovým okem sjížděl pohledem každého procházejícího.

„Sakra práce! Vyseru se na to!" pomyslel si a měl chuť někoho nakopnout; navenek se ale tvářil naprosto prázdně a dál kráčel nádražní halou. Už teď měl téhle mise dost. Po tom pitomém nádraží běhal už asi půl hodiny, na zádech vláčel přecpaný batoh a neměl nejmenší tušení, koho tu má hledat. Tedy, věděl, že ten někdo je jeho nový kolega... A taky věděl, že mu vtloukali do hlavy, jak ten kolega vypadá... Jenže jediné, co si pamatoval, bylo to, že je vážně malý, protože potom už se mu nechtělo poslouchat a radši tenkrát začal pod stolem koukat do mobilu. No a co. Tak měl zajímavější věci na práci, než poslouchat neustále svoje nadřízené... Třeba scrollovat Instagramem. Šlehl tím nejděsivějším pohledem, co dokázal udělat, po skupince lidí, která na něj zcela očividně zírala; bylo mu jasné, že je to kvůli té roušce přes pusu, pásce přes oko, pod kterou něco růžově svítilo, piercingům na krku, nebo dost možná dlouhému plášti, který nosil i v tomhle horkém letním počasí. Nebo že by jen zírali na tu tlustou vrstvu opalovacího krému, který měl namazaný všude po těle? Těžko říct. Možná zírali na to všechno dohromady. Odfrkl si a vykráčel ven z haly, jeho těžké vojenské boty při tom hlasitě klapaly o podlahu, takže už se za ním otáčeli naprosto všichni. Když byl konečně venku, zalezl pod nejbližší stín a rozhlížel se okolo sebe. Hledal někoho "moc malého na svůj věk"... Uvnitř v hale nikdo takový stoprocentně nebyl, nebo to tedy nebyl ten, koho hledal - pár lidí už takhle zastavil a na otázku "Dobrý den, vy jste lovec?" mu byly odpovědí jen nechápavé výrazy a jeden dětský pláč, kdy špatně odhadl věk a vrhl se k hodně malému klukovi, kterého svým zjevem zcela evidentně zděsil. Pohled mu padl na cosi extrémně duhového kus od něj. „Hm... Že by konečně on?" zamumlal si pro sebe. Byl malý? To tedy sakra jo. Vypadal divně? Docela. „Jo to by mohl být ten lovec... Nebo skočím po dalším dítěti a odvedou mě odsud jako potencionálního pedofila. Meh. Yolo." Po tomhle vnitřním rozhovoru se vydal směrem k té malé hromádce duhy, která se opírala o stěnu budovy. „Dobrý den, vy jste lovec?"

Jediným odhaleným okem si přejel nově příchozího a neubránil se letmému úsměvu. Čekal všechno možné, ale tahle osůbka před ním mnohonásobně předčila všechna jeho očekávání. Už teď mu bylo jasné, že tahle mise se ponese ve velice zajímavém duchu. Posunul si padající ramínko bílého nátělníku, na němž nosil nápis "LOVE IS NOT A SIN" (I když tak nějak úplně nevěděl, co se tím myslí. Zkrátka jej dostal od svého kolegy k Vánocům se slovy „Pro tebe jako dělané," a ta duhová písmenka se mu tak zalíbila, že si tenhle kousek oblečení našel cestu do jeho každodenního šatníku.) a natáhl k nově příchozímu pravou ruku, kterou mu zdobila hromada nádherně barevňoučkých náplastí. (Některé, na něž byl vážně hrdý, měly dokonce potisk s jednorožcem či mořskou pannou.) „Ano, to jsem. Kyry Rosenwille, lovec třídy A, těší mě." Rozhodně nemusel zmiňovat svoji hodnost, vlastně to ani původně neměl v plánu, ale chtěl tomu vysokému, tmavému fleku před sebou, jehož hodnost odhadoval tak na S, dokázat, že rozhodně není žádný nováček.

Vážně se mu ulevilo, když věděl, že konečně našel toho, koho hledal. Stiskl nabízenou ruku a pousmál se, i když to přes masku nebylo vidět. „Potěšení na mé straně. Jmenuji se Maverick. Jsem... Uh..." Až teď ho trklo, že ten duhový prcek naproti němu má vyšší třídu, než on. Tak tohle bude sakra trapné. „...upír třídy C..." zamumlal a přešlápl. A co jako. On nemohl za to, že mu lovecká organizace do oka nacpala svítící šutr, kterým si ho drží jako psa na vodítku, a na každé misi s sebou někoho musí mít. Kdyby mohl chodit sám a nic ho nedrželo, už dávno je z něj S+ a učí se o něm všichni nováčci. (Anebo ještě líp, kdyby ho nic nedrželo, už dávno by půlce svých nadřízených ukousal hlavy a vzal čáru někam do lesů.)

„Úpííír?" zeptal se zvědavě Rosenwille, přičemž schválně, až lehce dětsky, natáhl hlásek. „Tak to vysvětluje tu horu opalovacího krému... Padesátka, nebo ještě silnější?" Ale vlastně ani nečekal na odpověď a raději nacpal vyššímu do ruky jízdenku. Poznámky na jeho hodnost se raději rozhodl přeskočit, jelikož mu bylo nadmíru jasné, že by to skončilo urážkou nebo velice hnusným rýpnutím... Proto se snažil v hlavě přijít co nejrychleji s jiným tématem rozhovoru, jenže ani tady se nejednalo o nejšťastnější výběr: „Jednoho upíra už mám na kontě. Bylo to asi tak půl roku zpátky. Stříbrný kolík přímo do srdce, víš? Ale předtím jsem mu ho narval ještě do- ehm... Jiných zajímavých míst..." Raději své vyprávění utnul, jelikož mu došlo, že je příliš brzo ráno na tenhle typ historek, že se okolo pohybují normální lidé a děti pod patnáct let a že si vlastně chtěl ještě po nějakou dobu uchovat masku slušného, mladého klučiny.

„Oh... To je... Zajímavé, velice zajímavé," radši stočil pohled jinam a přemýšlel, k čemu se to zase upsal. Jede do nějakého vidlákova, kde pravděpodobně ještě pořád píchají se svými sestřenicemi, a jede tam s... Tímhle. Ne, že by se mu Kyry nějak vyloženě nelíbil, ale jestli se mu pokusí cokoliv narvat kamkoliv, tak si osobně vydlabe z oka ten kámen a bude velice zle. „Kdy nám jede ten vlak?"

„Během tří minut... Hele, už nám to dokonce ukazuje, že pojede ze třetí koleje," oznámil radostně, zatímco vyhublým prstíčkem mířil na informační tabuli. Potom už jenom popadl rukojeť svého kufru, druhou rukou chňapl Mavericka a vyrazil si to na peron... Jenom doufal, že upír půjde dobrovolně, protože mu bylo jasné, že kdyby se zapřel, tak ho neutáhne, ani kdyby se na hlavu stavěl.

Radši se nechal táhnout, protože by tam stejně musel eventuelně dojít; plus ta představa stříbrného kolíku zaraženého v prdeli se nad ním pořád hrozivě vznášela a vzhledem k tomu, že ještě nevěděl, jestli mladší není nějaký psychopat, co po něm s tím kolíkem půjde, když bude klást nějaký odpor, zkrátka se rozhodl pro jednou zase dělat poslušného upíra. (Ale bylo mu tak nějak naprosto jasné, že to slušné chování ho stejně přejde, než zase vystoupí z vlaku, ať se snaží chovat sebelíp.)

Na sluníčku se naštěstí nemuseli vyhřívat dlouho, jelikož se do stanice přidrkotala stará vlaková souprava skládající se z lokomotivy a dvou vagónů rozdělených na kupé, tudíž to vypadalo na jakž takž přežitelnou cestu... Naneštěstí se zhruba polovina lidí postávajících na nádraží rozhodla jet přesně stejným spojem, takže se ani nenadáli a skončili obklopeni hromadou vřískajících dětí, snažících se dostat do vlaku mezi prvními, otrávených rodičů, klubem důchodců s vycházkovými holemi, které se rozhodně nebáli použít při bojích o volná sedadla, partičkou lehce podnapilých zálesáků a jedním smrdícím bezdomovcem, jenž vypadal, že ani nemá jízdenku.

V duchu ječel všechna sprostá slova, která se kdy naučil (a pár nových jich dost možná i zrovna vymyslel), ale místo předvedení perfektního ragequitu a vraždy pár lidí jen zaťal zuby, stiskl Kyrymu ruku, aby ho v tom bordelu neztratil, protože podruhé se mu ho už fakt hledat nechtělo, a nějakým zázrakem se nakonec procpali dovnitř a k volným sedadlům - bylo dost možné, že při tomhle úkonu Maverick někoho "omylem" shodil na zem, nebo někomu "omylem" jednu natáhl, ale toho samozřejmě "velice" litoval a nemělo to absolutně nic společného s tím, že už si potřeboval nějakou nenápadnou cestou vybít vztek, jinak by mu ten šutr v oku za chvíli svítil jako zářivka.

„Páni... To je jako mít vlastní ochranku," rozplýval se nadšeně Rosenwille, zatímco seděl na sedadle u okna, upíra přesně naproti sebe, houpaje vesele nohama. Z kapsy tříčtvrtečních kalhot vytáhl mobilní telefon (Nikoho už snad nepřekvapí, že obalu tohoto zařízení vévodila enormní leskle růžová lama.) a hned na něm začal něco hledat. „Můžu si tě tak uložit do kontaktů, že jo? Nebo chceš být raději Cé Upír~?" Sotva to dořekl, věnoval Maverickovi nevinný úsměv, a pak sebou plácl tak, že skončil natažený přes dvě sedadla. - Stejně si sem nikdo neplánoval sednout, tak co. Nikdo zkrátka dobrovolně nechtěl sdílet kupé s chodící duhou a vražednou horou opalovacího krému... A kdyby se přece jen takový odvážlivec našel, tak měl smůlu, jelikož Kyryho kufr perfektně blokoval dveře.

„Ulož si mě, jak chceš," mávl rukou a rovnou si i sundal z oka pásku, protože mu bylo nepříjemné, když jí musel nosit - on totiž sice oko v tomhle důlku neměl, ale nějakým zázrakem viděl přes ten kámen, co měl místo oka. Tudíž mu bylo milionkrát příjemnější, když přes to "oko" nic neměl a mohl normálně koukat okolo sebe. A taky, už si tam ani nic nasazovat v nejbližší době neplánoval; bylo dvacáté-první století a lidé byli jeden divnější, než druhý, takže věřil tomu, že po světě běhají i další kreatury s růžovým kamenem v oku (akorát on tam ten kámen neměl jako módní doplněk, ale spíš nutné zlo), takže tu pásku na oku neměl ani tak proto, aby skryl, že je upír lovec, ale protože vážně nenáviděl, když na něj lidé čuměli.

Sotva si Maverick sundal pásku, Kyry zpozorněl. Dokonce jej to zaujalo natolik, že se vyhoupl zpátky do sedu. „Jé, my ladíme!" vyhrkl s rozzářenýma očima a hrdě ukázal na svůj krk, kde se na chokeru pohupoval drahokam podobného odstínů. „Akorát teda ten můj nesvítí... A mám jej z trochu jiného důvodu než ty... Teda alespoň myslím... Přijde mi docela praštěné, aby upír používal nějaký kamínek na ochranu před temnými silami." Aby se přiznal, jeho nový kolega jej zajímal a udivoval čím dál tím víc... Dost možná taky proto, že nic neskrýval a věci ukazoval narovinu. - I když to na druhou stranu Kyry považoval za nerozumné a lehce pošetilé.

Podepřel si bradu a zadíval se z okna, jakože ho Kyry vůbec nezajímá, ale po očku ho stejně pozoroval. „Ale jo, ten šutr, co mám v oku, asi funguje jako nějaká taková ochrana proti temným silám," zamyslel se nahlas po chvíli. „Jenže já jsem ta temná síla, kterou to má potlačovat, a ten kámen mi tam narvala naše milá organizace, pro kterou pracujeme," vydechl a hodil si nohu přes nohu. Když už má s tím klučinou pracovat, tak už by mu taky mohl rovnou vysvětlit, že to, že je v té nejnižší třídě, ještě nutně neznamená, že je naprosto neschopný, a můžou za to všichni, jen ne on. „Víceméně mi tenkrát dali na výběr, buď mě na místě zabijí, nebo mi nacpou tuhle věc do oka a já se přidám k nim. Hrozný klišé, jo, já vím," ušklíbl se. „Ale kdybych věděl, jakej vopruz tahle práce bude, asi bych jim tenkrát řekl, ať mě co nejrychleji odpraví... Ale tak co, když už jsem tady, tak to nějak vydržím. Stejně ta organizace nebude trvat věčně..." Těžko říct, jestli ještě pořád mluvil ke svému spolupracovníkovi, nebo už si jen povídal pro sebe.

Rosenwille jej se zájmem vepsaným ve tváři pozoroval a hltal každé jeho slovo. Sotva Maverick domluvil, neodpustil si poznámku: „No ne, nejenže máme stejný módní doplněk," schválně nasadil při vyslovení těch dvou slov lehký sarkasmus, „ale ještě se naše minulosti pohybují v podobné klišé rovině... My jsme vážně předurčení k tomu být parťáci!" Víc se ale ke své minulosti nehodlal vyjadřovat. Rozhodně se necítil jako nějaká zhrzená třináctka, která si nutně potřebuje postěžovat každému na počkání o tom, jak je její život na nic a jak jí nikdo nerozumí. Kdepak. Omlouváme se, ale nemáte dostatek bodů zkušenosti k odemknutí úrovně „Kyryho minulost", vraťte se, prosím, později. „A teď už bys mohl být hodný a prozradit mi tvoje telefonní číslo," dodal po chvíli ticha rozhodným hlasem, jako by se vůbec nebavil se skoro o třicet centimetrů vyšší mytickou bytostí.

„Jo, jo..." protočil očima, nebo tedy respektive okem, a nadiktoval rychle Kyrymu svoje číslo. „Nicméně, ještě k tomu šutráku, co mám v oku - ono je to totiž docela důležitý, jinak bych na tý misi byl vážně úplně k hovnu," vrátil se zase ke skuhrání o tom, jak by ve skutečnosti mohl být mnohem vyšší třída a že je lepší, než vypadá. „Já jsem silnej, okay? Mohl bych všem v tomhle vlaku ukousat hlavy během pár minut. Problém je v tom, že ty bys mi to musel nejdřív dovolit. Ty, nebo jakejkoli jinej lovec," pohodlněji se uvelebil na sedadle, protože mu obyčejné sezení začínalo být nepohodlné. „Takže! Až budeme v nějakým průseru, já okolo sebe můžu leda tak kopat, pokud ty mi neřekneš, že se můžu chovat tak, jak bych se choval, kdybych neměl v oku ten kámen. Chápeme se? A je jedno, jak to podáš, na žádnou speciální formuli nefunguju. Klidně zařvi "Mavericku, trhej!", ten efekt to mít bude," mávl rukou a zadíval se na mladšího.

Spokojeně si vytvořil nový kontakt na svého parťáka, zatímco poslouchal jeho nekonečné stěžování... Ale tak nějak jej chápal, protože věděl, že jemu by se taky nelíbilo, kdyby měl přistřižená křidélka a omezené schopnosti. A když zaslechl onu část „Mavericku, trhej," neubránil se letmému úsměvu. „Fajn, budu si to pamatovat... Takže budeme mít vlastně takovou stopku, jo? Nebo spíš startér..." Na okamžik se odmlčel, ale po pár vteřinách se rozhodl pokračovat: „Tahle mise se zdá čím dál zajímavější... Což mě přivádí k otázce, jestli jsi byl informován o našem úkolu."

„Já jen vím, že jedeme do nějaké naprosté prdele... A je dost možné, že mi i říkali, co tam jedeme dělat, ale to jsem je pravděpodobně zase neposlouchal, takžeee... Informuj mě," rozhodil rukama a se zájmem pozoroval mladšího, protože už za tu krátkou chvíli se z Kyryho stal někdo, kdo dovedl udržet upírovu pozornost alespoň na pár minut - dost možná i částečně proto, že byl tak barevný a Maverickovi se zalíbilo na něj zírat, asi jako batoleti, když mu dáte barevnou, novou hračku.

„Jasně, něňa problema," prohlásil zvesela, lehce paroduje jižanský přízvuk, pravděpodobně španělský. Docela se mu zamlouvalo, že může upírovi něco vysvětlit, protože to znamenalo, že nenastane trapné ticho a že rozhovor bude pokračovat. Proto se taky hbitě natáhl k jedné z vrchních kapes svého kufru, odkud vylovil malý netbook polepený blyštivými nálepkami kaktusů s roztomilými tvářičkami. Během mrknutí oka zadal sedmadvacetimístné heslo, a pak musel zadat ještě jedno, aby se dostal ke složce s požadovanými soubory. „Gloomville, město s necelými sedmi tisíci obyvateli," okomentoval odměřeně satelitní fotky města, jakmile položil netbook na malinký stolek mezi nimi. „Vcelku solidní zapadákov, který je většině lidí ukradený, a hádám, že skoro nikdo nemá ani to nejmenší tušení, že něco takového existuje." Postupně proklikával fotky ponurých ulic, jimž vévodily převážně postarší, ne moc dobře udržované vily ve stylu 19. až začátku 20. století. „Kdysi se jednalo o rekreační městečko bohatších rodin, ale teď postupně začíná měnit na masový hrob... Za poslední asi měsíc spáchalo okolo sedmdesáti lidí sebevraždu bez známé příčiny. Prý se ve více jak polovině případů jednalo o zdravé jedince s normálním životem bez nějakých závažnějších problémů... Sebevraždy byly různé; od utonutí, přes upálení, oběšení až po nabodnutí na hrot kovového plotu... Pokud chceš vidět fotky, tak ty mám v jiné složce."

„Hmm, fotky zní zajímavě," pokýval hlavou. „Celej tenhle případ zní docela zajímavě. Docela. Ale stejně bych byl radši doma..." zamumlal poslední větu spíš pro sebe. „A je hezký, že tam tolik lidí páchá sebevraždu, nicméně my nejsme psychiatři, takže hádám, že utěšovat tam zbylé pozůstalé a dělat přednášky o tom, že sebevražda nic neřeší, tam dělat nejdeme..." povzdechl si. „A zároveň, nějak mě nenapadá žádná potvora, co by nutila lidi páchat sebevraždy... Nebo lépe řečeno potvora, co by to měla jako svojí výsadu," zamyslel se a možná by i na něco moudrého přišel, kdyby se mu chtělo, jenže jemu se nechtělo. „Tak mi ukaž ty fotky~"

„Ne, na psychiatry ani psychology si fakt hrát nebudeme... Teda alespoň já to v popisu práce nemám," odvětil bez nějakých viditelných emocí, zatímco zavřel složku s fotkami Gloomville a rozklikl jinou, s velice krásným pojmenováním – „Mrtvolky". Obsah by se rozhodně dal popsat jako zajímavý, avšak rozhodně nebyl pro každého a někomu mohl způsobit lehkou nevolnost. „Vždycky mne dokáže překvapit, kde a jak naši drazí spolupracovníci shánějí tyhle materiály... Asi musí pracovat v nějakém super utajení."

Zíral do počítače a nevzrušeně zkoumal fotky. „Viděl jsem horší," pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Nakonec jen zapadl zpátky do sedadla, aby naznačil, že tohle už ho zase nezajímá a z kapsy vylovil mobil. „Hele, když už jsem ti dal já svoje číslo, ty bys mi mohl dát to svoje... Abych tě zase nemusel extra pracně hledat, až se mi někde ztratíš. A ty se svojí velikostí vypadáš jako někdo, kdo se ztratí snadno," neodpustil si uštěpačnou poznámku, protože být zmrd na ostatní bez nějakého jasného důvodu měl zkrátka v povaze; a to, žel bohu, už žádný kámen v oku nezastavil.

„Znám i přívětivější způsoby, jak někoho požádat o číslo, ale fajn, já ti klidně dááám~" zavrněl lehce rýpavě a zpaměti upírovi nadiktoval devět čísel. Potom si přitáhl netbook k sobě na klín a začal něco datlit na klávesnici a na okamžik nic neříkal. „Stejně bych se neztratil," přerušil nakonec ticho, aniž by Maverickovi věnoval alespoň letmý pohled. „Věř mi, že tohle není můj styl."

„Hm, hm," pokyvoval hlavou, jako že naprosto poslouchá, ale pohled při tom neodtrhl od obrazovky svého telefonu, do které, velice soustředěný, ťukal prsty s černými, špičatými nehty. „Když tak teď nad tím přemýšlím, my v té vesnici, nebo co to vůbec je, zůstaneme určitě dýl jak jeden den," promluvil po nějaké chvíli ticha. „Nezmínili se ti náhodou, jestli se tam dá někde ubytovat? Protože já u popelnic spát nechci."

„Tys opravdu nebyl na žádné pořádné misi, že?" neodpustil si škádlivou otázku Kyry, kdy konečně odtrhl pohled od obrazovky, aby mohl na staršího mrknout. „Domluvil jsem se s vedením a za přítomnosti učitele Akronnuse jsem vybral tooooohle!" Znova otočil netbook na Mavericka, kde tentokrát celé obrazovce vévodila třípatrová vila s tmavou fasádou, porostlá břečťanem, nad jejímiž dveřmi byl hrdě vyvěšen štít hlásající, že se jedná o penzion „U Stříbrného pramenu". „Dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou a balkonem. Měli by tam mít zavedenou wifi a objednal jsem plnou penzi... I když teda nevím, jestli normálně jíš... To mi totiž nikdo neřekl."

Radši se nevyjadřoval k otázce toho, jestli byl někdy na nějaké pořádné misi, protože ne, nebyl. Proč by si ho totiž s sebou kdokoli, kdo ho znal, někam dobrovolně bral? Cestovat s ním v jednom dopravním prostředku déle než dvacet minut bylo pro většinu lidí utrpení. Tohle bylo tudíž pravděpodobně nejdál, co se v téhle práci kdy podívá, a byl docela zázrak, že ho tam vůbec poslali. Zadíval se do počítače a spokojeně pokýval hlavou nad výběrem ubytování (a především tím, že tam bude mít WiFi). „To je pěkný. A jídlo mám svoje," poplácal rukou svůj enormní batoh, ve kterém na dně skladoval menší chladicí bednu, plnou sáčků zvířecí krve.

„Myslel jsem si to od chvíle, kdy jsi řekl, že jsi upír," pousmál se Rosenwille. „No... Mně to může být vcelku jedno, když jsem ten pobyt stejně neplatil." Potom už si netbook vzal zpátky k sobě, vytáhl bílá sluchátka a rozhodl se část cesty strávit sledováním filmu „Love, Simon", protože stejně neměl nic lepšího na práci a takhle mu čas ubíhal mnohem rychleji. Když skončily závěrečné titulky, rozhodl se mrknout na Mavericka, protože byl docela zvědavý, jak tráví čas on... A taky mu chtěl říct, že za zhruba půl hodiny budou vystupovat, a ještě jej chtěl obeznámit s jejich „maskováním" mise.

Za tu dobu, co mladší zíral do notebooku, se Maverick stihl rozlézt přes celé dvě sedačky a roztáhnout nohy div že ne přes celé kupé, vyplácat si většinu dat v mobilu, kompletně z něj vybít baterii a otřít téměř všechen opalovací krém ze svojí kůže na sedačky pod sebou, jak se tam tak válel. Když postřehl, že se na něj Kyry podíval, zrovna šťoural prstem do díry v sedačce, která se kvůli tomu postupně zvětšovala, a zeptal se: „Už tam budeme? Přestává mě to tu bavit."

„Za půl hodiny... Zrovna jsem ti to chtěl říct," pousmál se klučina s tyrkysovými vlasy, zaklapávaje netbook. „A taky jsem ti chtěl předat tohle..." Znovu zašátral v jedné z kapes svého zavazadla a vytáhl obálku napěchovanou penězi a falešné doklady. (To, že on dostal kreditní kartu, protože vedení upírovi zas tak moc nevěřilo, raději nezmiňoval.) „Vím, že mě nebudeš poslouchat déle než tři minuty, tak to zkrátím: Momentálně se jmenuješ Kevin Smith a já Jeremy Pettersson. Do Gloomville jsme přijeli na rekreaci, protože v lesích okolo města se nachází léčivé prameny. O nějakých sebevraždách jsme v životě neslyšeli... Jo a dovolenou nám platí naše cestovní agentura, která nás sem vyslala nejenom na prázdniny, ale také proto, abychom zjistili, zda by bylo výhodné pořádat sem zájezdy. Srozumitelné?"

„Ježíši Márjá, to jsou tak debilní jménaaa," zahučel, ale následně dodal: „A jinak jo, chápu. Asi. Meh," opět přestal poslouchat a z batohu vytáhl opalovací krém, který na sebe zase začal plácat, aby se venku náhodou nespálil. Na obličeji si ještě pro jistotu upravil roušku, aby měl jistotu, že mu určitě zakrývá celá ústa, nicméně svoje svítící kukadlo už nijak neskrýval, zaprvé proto, že to dělal nerad a zadruhé proto, že pásku někam pohodil a už ji nemohl najít (ne, že by se jí hledat zrovna snažil).

„Já je nevymýšlel," poznamenal a pokrčil ledabyle rameny. „A stejně nás jimi osloví párkrát a my si mezi sebou budeme říkat našimi skutečnými jmény." Potom poschovával všechny věci, které si během cesty povytahoval, zase zpátky do kufru, a lehce si prohrábl vlasy, ale dával si samozřejmě pozor, aby neodhalil své pravé oko. „Připraven?" pohlédl na svého parťáka, opíraje se o své enormní zavazadlo.

Pokýval hlavou. „Jojo... Ať už jsme venku," zamumlal upír, hodil si na záda batoh a oprášil si z tmavého pláště nějaký bordel, který zůstal na sedadlech pravděpodobně od předchozích cestujících. „Upřímně doufám, že ta hromada lidí z toho vlaku vylezla na předchozích stanicích a neputují všichni sem, protože do té mačkanice se mi zrovna dvakrát znova nechce."

„Pochybuju, že by tolik národa cestovalo zrovna sem," zavrtěl Kyry pochybovačně hlavou. „Hádám, že vystoupili tak před hodinou... Na té zastávce, odkud se dá dostat k jednomu celkem známému hradu... Nebo tak něco. Moc jsem to okolí nestudoval. Znáš to, prostě jen proklikáš odkazy a doporučení na mapě a jdeš dál." Pak už jen popadl rukojeť kufru a ze zadní kapsy tříčtvrtečních kalhot vylovil kulaté růžovobílé lízátko, jež rozbalil a okamžitě nacpal bez zaváhání do pusy - jenom umělohmotná palička čouhala. A takhle vyrazil se svým zavazadlem do chodbičky.

Strčil si ruce do kapes a následoval mladšího ven z kupé; upíra vážně potěšilo, že Kyry měl předtím pravdu a na chodbičce bylo prakticky prázdno. Spokojeně se opřel ramenem o zeď a čekal, až vlak zastaví a oni budou moci konečně vystoupit.

[duseplavec]

Znamení

Někdy se jen tak podívám na nebe a musím se usmát. Nad tím, jak je Bůh důmyslný a jak Vesmír rezonuje s naší existencí. Jak se nám vždy vše děje ve správný okamžik a jak člověku do cesty vstupují lidé, kteří nesou poselství nebo nějaké poznání. Jak jsou všude kolem nás ZNAMENÍ, pokud setrváme ve víře a neuzavřeme své srdce.

Tak se mi stalo, že jsem náhle pod vedením ruky osudu seděla naproti člověku, který mi nesčetněkrát tolik ublížil, tolik mě využil, zranil, ponížil. A přesto jsme najednou po půl roce seděli nad čajem, sdělovali si se smíchem novinky ze svých životů a v jednu chvíli jsem tuhle osobu prostě jenom držela za ramena a soucitně jsem chápala tu bolest, kterou prožívá. To jak se mě zoufale ptá: ,,co dělám špatně?´´ ,,proč slibuje a nedodrží?´´ ,,proč mi dává naději a pak dělá, že neexistuju?´´ ,,proč se bojím udělat ten krok a bojovat o toho, koho miluju?´´ ,,to vážně po tom všem může takhle jednat bez svědomí?´´. Nic nespojí dva lidi tak, jako soucit a vědomí, že druhý ví, jak přesně se cítíte a co prožíváte. Dost možná se už znovu neuvidíme, a bude to tak asi i dobře, ale tyhle momenty pro mě byly zásadní. Protože mi opět ukázaly, jak mocné je vzájemné odpuštění a jak ve správný čas na správném místě přijde zásah, který nám pomůže si to vše uvědomit a jak nám skutečně někteří lidé přinesou to pomyslné zrcadlo. A že ať nám druhý ublížil jakkoliv, pokud skutečně odpustíme, jsme neskutečně lehcí a svobodní a plní lásky a pochopení bez ohledu na to, co se kdy mezi námi odehrálo.

Stejně tak jako když mi hodně pozdě večer zazvonil telefon od člověka, co se mnou tři roky pracoval a co mi vždy byl kolegou, podporou a co mi předal plno zkušeností. Najednou jsem slyšela, že moje práce měla smysl, že spoustě lidem chybím, že to beze mě není ono, že mě nelze nahradit, že nikdo moc nepochopil, proč jsem najednou byla ze své milované práce, kterou jsem vykonávala dobře, vyhozená jako nepotřebný kus nábytku, a že mnozí na mě velmi rádi vzpomínají a že hlavně chce, aby se mi dařilo, abych vše zvládla a ať jsem šťastná. Takový hovor zrovna v den, kdy člověk na pár minut zapochybuje o tom, zda si na něj vůbec někdo ještě vzpomene a zda vůbec to, co dělal pro lidi, mělo význam.

Další den zpráva od letité kamarádky, která tajně miluje jednoho muže, který o ní zřejmě nemá moc potuchy, leda tak se párkrát potkají v práci. I přesto k němu chová hluboké city a denně se těší, že ho alespoň z dálky zahlédne a to jí zlepší den. A následující výčet pocitů, které má. Od strachu, že pokud své city vyzná, znemožní se jak u něj tak všude kam se to roznese, přes úvahy, zda není blázen až po konstatování, že pokud by on o ni stál, už by určitě dávno něco udělal, tudíž je jasné, že o ní ani neví, nebo mu je zkrátka lhostejná. V té zprávě následoval dodatek: ,,Ty už jsi alespoň tu svou osudovou lásku potkala, Tobě se to splnilo, Ty jsi našla odvahu si přát a věřit v nemožné, Ty jsi měla možnost ji políbit, být s ní a splynout´´.

Nejdřív jsem se vztekala, že k čemu mi to bylo, když jsem nakonec stejně zůstala sama a že je lepší tohle vůbec nepoznat, než to pak ztratit. Ovšem ráno, když jsem se probudila ze změti snů, mi došlo, že jsem skutečně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Jen jinak a jen na chvíli, ale Vesmír mě vyslyšel. A že vlastně nejde o to, aby něco trvalo, ale o to, aby se to vůbec stalo. Došlo mi, že málokdo kolem mě může vyprávět, že se na první pohled do někoho tak hluboce zamiloval a že ten cit v něm hoří už přes tři roky. Že i z úplných cizinců a lidí, kteří se kolem sebe jen mihli, se přes tu naprostou nepravděpodobnost stali blízcí lidé, kteří spolu náhle během jednoho prosincového večera souzněli a prožili něco, co už jen tak neprožijí. Že během velmi krátké doby se dokázali tolik sjednotit se svými dušemi, že i když následovalo bolestné odloučení, tak tento otisk duší byl tak nesmazatelný, že je znovu svedl dohromady. A že i když velice brzy následovalo další ještě bolestnější rozloučení, tak ten cit nevyhasl.

A právě proto, že můj cit nevyhasl, tak se po třech letech stalo i to, co pro mě byla naprostá fantazie, nemožnost a vrchol mojí představivosti. Po třech letech strachu, pochyb a soužení jsem najednou v jeden večer znovu s touhle osobou stála pod hvězdami nad městem a naše duše se znovu sblížily. O dva dny později jsem překonala ten největší strach, když mi ležela v náruči, a já se prostě zbavila těch okov nejistoty, a poprvé jsem ji doopravdy políbila. Následoval měsíc, kdy nebylo třeba moc jíst, moc pít, moc spát. Nebylo třeba nic. Jen být si nablízku a splynout spolu co možná nejčastěji. Dýchat jedním rytmem a celý den se dotýkat a opíjet tou vůní. Slibovat si v oparu cigaretového kouře budoucnost a těšit se na společné plány. Probouzet se vedle sebe a jen v duchu šeptat do Vesmíru ,,děkuju!´´. A i když pak přišla rána z čistého nebe, která mou duši a mé srdce potřetí rozetnula vejpůl, tak až po tomhle dopise od kamarádky mi došlo, jak moc jsem šťastná a vděčná, že se to vše stalo, a že kdyby se měla minulost opakovat, budu opakovat každý ten okamžik i s vědomím, že brzy přijde bolestný konec. Každá ta vteřina stála za to. Protože to byly nejšťastnější chvíle mého života. Doteď nevím, zda jsem byla milovaná, ale je to jedno, protože já MILOVALA celou svou existencí a v těch chvílích jsem skutečně ŽILA.

Jednou o tom budu s úsměvem vyprávět vnoučatům. A pokud neuvěří jen mému vyprávění, pak jim do rukou vložím jednu knihu a jednu zašlou společnou fotografii…