nemrava

[nemrava]

Obrýlené stárnutí

Každý den vstávám o hodinu dříve, než bych musel. Ne snad proto, že bych trpěl nespavostí, nebo se mi nedej bože zdáli nějaké ty noční můry, vůbec ne. Ba přímo naopak. Vstávám o hodinu dříve, protože neumím vstávat. Kde jsou ty časy, co mi ke šťastnému dni stačily dvě hodiny plytkého podřimování a sklenka červeného na probuzení. Vstávám o hodinu dříve, abych ten bytostný nepokoj v srdci rozložil do delšího časovýho úseku. Co na tom, že to nefunguje, hlavní je, že i přes tu ranní hodinu k dobru stejně nemám na nic čas, že jo. A taky se můžu podívat na zprávy z předešlého dne, protože má milá nenávidí televizní zpravodajství. Protože Babiš. Protože Prymula a korona. Protože se už dál nemám ptát. 

"Ty kráso, dobře ty. A jak sis je dal?" ptal se kluk, od oka něco kolem dvaceti, druhýho stojíc pár metrů ode mě.

"No tyvole! Byli jsme v baru. Popíjeli jsme, však to znáš. Už bylo něco po dvanáctý, když se ta jedna začala sápat po druhý. Ale fakt jako drsně; hladila ji po kozách, lezla po ní a jazykem ji oblizovala uši. To už jsem přestával dávat, měl jsem ho jak z kamene, tak jsem si přisednul, objednal jsem pití a během půl hodinky jsme už byli na cestě ke mně."

"No, a co pak? Dělej, tohle mi musíš říct!" žadonil tázající s neskrývanou nadržeností v hlase.

"Klasika, znáš to, načal jsem vodku, všem jsem nám nalil a než jsem se nadál, obě byly nahý a uculovali se. Tak znáš to, jsem chlap, nemohl jsem odmítnout." chvástal se po chlapsku tázaný, načež od svého soukmenovce sklízel neutuchající obdiv. 

"Pffff, amatére, ty sis je odvedl domu? Nechtěl bych je ráno dostávat pryč. Vždycky ty k nim, ne ony k tobě! Chjo, kde jsou ty zásady… Ta dnešní generace…" povzdych jsem si, zaplatil naftu a odjel z pumpy pryč, aniž bych tomu nechtěnému dialogu i mému tichému pofrknutí věnoval sebemenší pozornost. Až do minulé soboty.

"Ty mžouráš!" napomenula mne.

"Ale nemžourám! Jen svítí sluníčko!" hájil jsem svá tmavomodrá očka.

"Mžouráš. Zítra si zavoláš do optiky a objednáš se na měření." utnula jakékoliv další pokusy o mou obranu a já, s hrdým, leč tichým, odmítnutím pokračoval v cestě. 

Nikdy jsem na vadu zraku netrpěl, proto má návštěva očaře byla stejně pravděpodobná jako přistání na povrchu slunce. Navíc jsem kluk (podle občanky asi muž, ale důležitý je, na kolik se jeden cítí, ne?), takže ve společné domácnosti, kór v době emancipace, tik toku a dalších výdobytků jedna dvacátého století, mám právo rozhodovat o tom, kam půjdu nebo nepůjdu. Měl jsem jasno - u očaře mě nikdy nikdy neuvidí.

Druhý den, deset minut před otevíračkou už jsme byli připraveni na značkách před optikou. Byl jsem si zcela jist absolutní zbytečností onou návštěvou specialisty, že mne výsledné dioptrie na každém oku trošku zaskočily. Její vítězoslavné uculování jakože já ti to říkala už tak moc ne. Zbytečky sebeúcty jsem se marně snažil zachránit žlutými antireflexními sklíčky, protože i když brýle nepotřebuju, tak budu alespoň jako pan Vetchý. Teda stylovej, víme jak. 

"Lepší?" zeptala se mne v autě poté, co jsem si je se značnou nedůvěrou poprvé nasadil.

Chvíli jsem mlčel, snažíc se vstřebat nově zostřeného smyslu.

"No, jak bych to tak nějak nejelegantněji řekl," ukazoval jsem na budovy v centru jako matador-průvodce, "to město je vlastně fakt moc hezký."

"Hlavně když ho vidíš, žejo!" vykřikla s úsměvem od ucha k uchu. Protože moc dobře věděla, že má pravdu. Jako pokaždé.

Takže poté, co každý den o hodinu dříve vstanu, abych se podíval na včerejší zprávy, nasadím dioptrické, ale žluté (sic!), brýle, nakrmím kočky a na pumpě se v duchu vysmívám pubertálním rozhovorům nahodilých náctiletých, si uvědomím, že ať už se cítím na dvacet nebo padesát, už nějakou tu dekádu na krku mám. A nemá smysl si nic nalhávat, ony už ani i ty kolena nejsou jako dřív, a paní u pokladny se mě taky neptá na věk, když si vítězoslavně nesu láhev vína. Ale stále lepší být individuem ve srandovním tričku, v converskách a srandovně hipsterských brýlích co si je vědoma toho čísla v občance a přijímá jej jako holý fakt, než vybotoxovaná komparzistka ze Zombielandu nebo padesátník poohlížející se po elixíru mládí v klínech dvacátnic, co si nesou břímě problému s otcem. Nebo ne?

Bože, kde jsem nechal brýle?

[nemrava]

Držení za ruce a ejakulace

Sotva ráno vytáhne jeden paty z paneláku, už aby se svlékal, jak je venku vedro. Všude kolem se vzáší alergiky a Babišem milovaný žlutavý pyl, který obarví jakoukoliv metalízu. Vážně. Mám pocit, že i tu parádní žlutou barvu, co se dává na brouky (New Beetle, auto rozuměj) dokáže náramně zohyzdit. A co teprve ty okna. Pokud v tomhle období chce mít člověk čistý okna, aby si najal brigádu uklízeček zavislých na perníku. Ale co, včely tu sračku prej milujou, tak co z toho, je začátek léta, že jo.

Ale co je snad nejtypičtější na tomhle období je to kolektivní nutkání dávat tak okázale světu najevo, že si člověk po probrečený zimě a jaru někoho našel - někoho, kdo není imaginární, někoho, kdo ještě dýchá, má všechny končetiny a ideálně na Tinderu. Jako by někteří, a tím někteří mám na mysli poměrně široké spektrum od mladistvích erotomanů, co si musí pohonit svoje nabubřelá ega před svými kolegy z crew, přes jejich Instagrami posedlými polovičkami, až po impotentní čtyřicátníky, co hledají ztracený čas v kundičkách naivních dvacítek (aneb Bůh žehnej Daddy issues!) Suma sumárum, v tomhle období antiperspirantů se to všude jenom hemží iluzí letní lásky. Té lásky, od níž si všichni slibují, že vydrží. Stejně jako erekce. Jenže stejně všichni víme jak to dopadne. Slzama a pérem v dlani. 

Nechápejte mne špatně, já proti projevům lásky na veřejnosti nic nemám. To vůbec ne, ba právě naopak. Ejakulovat na zadeček své milé na vrcholu hradní věže, kam co nevidět vyleze čtyřčlenná maloměšťácká rodina, jejíž nejmladší členy poznamenám po zbytek života považuji za jeden z nejvzrušujících zážitků vůbec. Jenže je rozdíl ne úplně nechtěně okořenit sobotní rodinnej výlet a posrat celý odpoledne celýmu naměstí tím, že si na repráku pustím nejdrsnější českej rap, sednu si na svýho drsnýho boye a budu se na celej svět tvářit hrozně spokojeně, i když všichni okolo moc dobře víme, že ten anál vyzkoušela jenom aby se mohla chlubit před kamarádkama. 

To, co se snažím říct, je, že je setsakramensky vidět, jak se k sobě dva chovají, když jsou spolu týden, měsíc, rok nebo třeba půl století. A nejvíc si myslím, to jde vidět na starých lidech. Určitě jste to už zaregistrovali; když se starý pár vede za ruce. Jdou spolu, bok po boku, ideálně hezky oba oblečeni, mlčky a přesto šťastně. Takové triviální gesto, které dokážou dva povznést na něco víc. Na něco, z čehož čiší ryzí autenticita citu. 

Tohle "něco" je věc, která mě vždycky donutí se usmát. Je to tak milé, že vlastně ani nejde se neusmát. Vlastně to jednomu dává naději. Naději, že ze statisíců těch ne moc technicky zvládnutých rádoby francouzáků, tisíců vynucených orgasmů (ala "Tak mi ho aspoň vyhoň.") a stovek uplakaných samoživitelek vznikne alespoň pár takovýchto gest, nad kterými se pousměji.

[nemrava]

Na Schody a nikdy zpět

Zvláštní pocit, přemýšlet o svém dětství jako o něčem, co tady bylo před chvílí a zároveň tak dávno. Nebude to trvat dlouho a já si ve svém životě odškrtnu třetí desítku a přitom někde uvnitř jsem stále to malý naivní děcko, který se nedokázalo vypořádat s osudem, se sebou samým. Jako by ta jedna část mne nebyla sto přijmout samu sebe jako celek, nýbrž jako slet desítek individuí, co spojuje pouze tělo. A ne úplně ošklivý tělo, tedy k zahození, tedy dneska, možná. Chápeme se. Ale to nebylo vždycky.

Jsem devadesátkový dítě, takže pamatuju věci jako oblečená Pergnerová, co naplňovala sny snad každýho mladýho kluka svým čágobélošílenci. Pamatuju si první rap v čechách, který je od tý doby taky dost možná první a poslední rap v naší kotlině. Pamatuju si první Škodu Octavii, povinný zubařský prohlídky ve škole, kazety, na který jsme si nahrávali písničky z rádia, abychom si je znovu pustit a trvalo nám mnohdy léta, než jsme poznali interpreta, protože internet v tý době měl jenom někdo, kdo něco znamenal (takže my ne) a než si jeden něco vyhledal, jako třeba obrázek nějaký nahotinky, nejenom že to trvalo nekřesťansky dlouho, ale navíc to vydávalo takovej ten dost divokej vytáčivej zvuk. Kdo slyšel, už nikdy nezapomene.

Devadesátky zkrátka měly něco do sebe. Tohle ale asi řekne každej jednotlivec o svý generaci, respektive o desetiletí, do který se narodil. V mých očích to bylo takový to nevinný období, kdy jsem se rozhlížel po světě a tak nějak se v něm snažil orientovat. Devadesátky ale skončily dřív než se jeden nadál. Milénium, útok na dvojčata a všechny ty osudový věci, co se tehdy staly a já už na ně zapomněl. A první události, co formovaly mne do toho, co jsem dnes tady a teď. Rozvod našich, stěhování, nové prostředí, noví kamarádi, nové úplně všechno. Zkrátka všechno, co je potřeba, aby z malýho děcka vyrostl depresivní pubescent, anebo rebelující kriminálník. Ve mně se spojovalo obojí.

Když jsem byl na prvním stupni základky, byla to pohodička. Učili jsme se možná tak algebru, vyjmenovaný slova, o českých králích a princeznách a nějaký ty anglický slovíčka. Ale škola byla to poslední, co jednoho zajímalo. Moje mysl byla zcela pohlcená vymýšlením důmyslných plánů, jak narafičit židli tak, aby ji bylo možno zcela podtrhnout spolužačce ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Anebo nesmyslným pobíháním po třídě, kde jsme se všichni navzájem mlátili a křičeli u toho „máš aids!“, aniž bychom pořádně věděli, co to vlastně to aids je.

Hra na aids vznikla tak, že můj kamarád byl za trest posazený vedle spolužačky, kterou neměl rád. Kterou ve třídě vlastně nikdo neměl rád. Ne že by byla nikterak ošklivá nebo hloupá, to ne, nebyla ani zlá, nebo tak něco. vlastně byla docela dost obyčejná a jmenovala se Lenka. Možná byla trochu menší, ale to bych jako důvod zcela neskrývané šikany nepovažoval. A měla tu smůlu, že ten, komu se celá třída smála, byla zrovna Lenka. A když byl Venca nucen sedět celý den vedle Lenky, vykřikl, že jako nebude sedět vedle Lenky, protože má aids a smrdí. A od tý doby ta hra na aids. To jenom abychom předešly nedorozumění, kdybych se někdy zmínil o hře na aids.

Mimo školy pro nás existovalo jenom ježdění na kole, hraní si na policajty a zloděje, kdy jsem zcela předvídavě hrál vždy kategoricky jenom zloděje, chození k rybníkům nebo ke kamarádovi na první pícíčko a první počítačový hry, u kterých se nikdy neřešily framy, ale to, jestli se svými dvěma mega vejde na disketu, abychom si jí mohli zkopírovat. Protože víc se tam nevešlo a instalovat něco z deseti disket byla dost nuda.

Pak ale přišel druhý stupeň základky. To je takový ten zlomový moment, kdy začne být ta nevinnost dětské duše být infikována tím dospělým světem. Ve škole se začínají učitelé snažit vás regulérně něco naučit, hlavně něco ne moc smysluplnýho, kluci si pomalu ale jistě začínají uvědomovat, že holky se neliší jenom tím, že jsou divný a řeší úplný kraviny a na kole jezdí vždycky pomaleji, začíná se řešit sociální zázemí, řeší se, kdo chodí v čem oblékaný, začínají se vyčleňovat šprti, intošky, aidsovky, divnolidi, Martin buzík ze přední a pak my, ti ze zadní, takříkajíc.

První cigarety jsme kradli rodičům, měli je nastrkaný v bundách, sházeli se za kinem po škole a učili se kouřit. Škrábalo to v krku, dávili jsme se a fakt nechápali, co na tom všichni vidí. Ale zkoušeli jsme další a další, protože to dělali kluci z osmičky a kluci z osmičky byli sakra hustí. Proč? Naše základka byla jedna ze dvou maloměsta, v němž jsem vyrůstal. A právě kluci z osmičky ukázali klukům z druhý školy, která z nich je v našem městě ta lepší. Sice ocelovou tyčí, ale přece.

Kluci z osmičky navíc byli dost často po škole, což jim ale moc nevadilo, protože do ní moc nechodili. Navíc a to je vlastně dost možná to nejdůležitější, kluci z osmičky měli vždycky ty nejlepší holky ze školy. Bylo úplně jedno, kolik trapných chvilek jsem zažil při sladkém nadbíhaní zaručené lásce mého života, stačilo, aby kolem prošel osmák a celý plán ze zhroutil do sebe jako domeček z karet. Být jako osmák, to bylo něco. Být jako osmák, to znamenalo být něco, byť jen v našich naivních očích.

Kluci z osmičky dělali taky něco, co jsme do tý doby vůbec nechápali. Chodili totiž do hospody, respektive do baru. Chodili tam každý den, hned po škole a byli tam dlouho do noci. Bar Na schodech, to bylo něco, co nás, kuřáky v zácviku, zcela fascinovalo. Osmáci se kamarádili s mnohem staršíma klukama z města, co jezdili na skejtech a chodili s nejkrásnějšího holkama dle tehdejších měřítek. Věděli jsme, že přesně to je to, co musíme udělat, abychom naše prázdný nevinný životem naplnili něčím smysluplným. Museli jsme se dostat Na schody.

My tři, kamarádi, co se známe snad už od kolébky, jsme se domluvili, že doma řekneme, že jakože půjdeme do kina, na Krokodýla Dundeeho, nebo tak něco. S uslzenýma psíma očima jsme uprosili rodiče o nějaký ty peníze a vydali se vstříc Schodům, vstříc životu tam venku, dalece překračující naše nejbláznivější představy.

Musel to být pátek, protože v pátek se vždycky něco dělo. Stáli jsme před vstupem Na schody, který byl, zcela nepřekvapivě v patře, kam se šlo po schodech. Kouřili jsme jednu za druhou ne proto, že by nám to nějak chutnalo, ale proto, abychom vypadali zajímavě pro ty hloučky proudících lidí. Tak jsme si to alespoň mysleli. Ve skutečnosti jsme nervózně přešlapovali na místě a hádali se, kdo půjde dovnitř první. Takhle hádat jsme se mohli snad i hodinu, než se jeden z nás odhodlal a vykročil vpřed.

Na močí páchnoucí chodbě byla slyšet hudba, nějaký raný tekno, co se linulo nicotou z jukeboxu. Když se naše obličeje objevili ve dveřích, všichni si nás prohlíželi, jakože co? Co tady chtějí ty děcka? Ale my se nenechali odradit. Věděli jsme až moc dobře, co všechno je v sázce. Pokud se otočíme, budeme vypadat, jako bychom zabloudili. Musíme pokračovat, stůj co stůj.

Posedali jsme u nejbližšího stolu a mlčky čekali, co se bude dít. Jak to vlastně chodí v baru, v hospodě? Přijde číšník jako v restauraci, kam nás vodili rodiče?

„Hele, co tady pohledáváte?“ zeptal se jeden ze sedících na baru.

„No... my jsme přišli na pivo,“ vykoktal jeden z nás větu, kterou pravděpodobně  slyšel od svýho táty.

„Na pivo, jo? A osmnáct bylo?“ ozvalo se zpoza baru, od piercingama zkrášleného obličeje servírky Máyi.

„Osmnáct? Blbneš, ty caparti jsou od nás ze školy,“ odvětil Petr, osmák ze školy, co byl vyhlášený tím, že zmlátil každýho koho chtěl. I dospělý.

„Aha, takže nebylo. Takže pánové, nabídnu kofolu?“

Všichni do jednoho jsme znejistěli, zčernevenali, abychom v samotném závěru pokorně zakývali. A strávili večer na několika půllitrech kofoly a společné krabičce cigaret, to abychom alespoň trošku vyrovnali tu potupu, jíž jsme byli vystaveni. Ten večer se nestalo zhola nic, co by stálo za vzpomínku. Nikdo si nás nevšímal, nebyli jsme ničím a nikým. Celá mise dopadla zcela katastrofálně, to jsme si mysleli, když jsme kolem desáté odcházeli.

Zlom ale přišel v pondělí ve škole, když nás zastavil ve škole Petr na chodbě a pronesl ono osudné: „Hele, večer jdeme Na schody, jestli chcete, stavte se. Zahrajeme fotbálek.“.

[nemrava]

Ty jsi ale čurák

Tak nějak už jsem rezignoval na svoje ambice změnit svět. Jasně, v nějakých dvaceti je člověk plný elánu, entuziasmu, amfetaminu a touhy dokázat těm idiotům všude okolo, že jsou vlastně idioti, a že by se nad sebou jako měli zamyslet. Žejo. Jenže s přibývajícími kily, dětmi, léty a účty se všechna ta energie, ať už přirozená nebo chemická, tak nějak vytrácí. Ne že by nebyly peníze nebo nedej bože čas, ona tak nějak přejde spíš chuť, protože ruku na srdce, ve třiceti být nafetovaný na tekno akci kdesi na konci světa na louce s kočárkem s malým uzlíčkem štěstí, to není něco, čím by se jeden chlubil při nedělním obědě u babičky. Že ano. Člověk sám sebe přistihne v okamžiku, kdy se zastaví, típne svou zaručeně poslední cigaretou a s jistým škodolibým nihilismem uvnitř sebe sama pohlédne do zrcadla a řekne s pomalu až děckou upřímností: „Ty jsi ale čurák.“

Když jsem byl ve třeťáku na vejšce, měl jsem o svojí budoucnosti tak nějak jasno, jako ostatně každý v tom věku: budu dělat to, co mě baví a co bude svět prospěšné, totiž učit naše potomky, budu nosit skejtový boty a volný kalhoty, protože jsou jednoduše pohodlný a ne proto, že se zrovna nosí, budu nosit dlouhý vlasy spletený do copu, protože při punkovym koncertu nejvíc vyniknou v moshi. A stejně jako jsem zaručeně věděl, co v budoucnosti dělat chci, měl jsem tak nějak i jasno, co dělat rozhodně nechci – nikdy nechci být jako můj otec. Nikdy.

Představa, že chodím do práce, co mě nebaví jenom proto, abych vydělal peníze a jednou za týden se sešel se svými kamarády na pivu, kde bychom nadávali na politiky a na svoje stále objemnější protějšky pro mne byla podobně pohodlná, jako dvě černošský klády v zadku. Současně. (Je tahle narážka rasistická?).

Jenomže jak už to tak nějak bývá, věci se od svojí přirozenosti nevyvíjejí tak, jak chceme. Jak šel čas, začal jsem přicházet o ideály. Jako jo, spalování fosilních paliv vytváří skleníkové plyny, hrozí globální oteplování a tučnáci chytají bronz, ale dvouapůlitrový přeplňovaný šestiválec s náhonem na zadek tak nějak uklidní mozek víc, než uspořený čtyři miligramy CO2 v chytrý aplikaci. A kdo říká, že ne, tak je divnej.

Navíc, všude okolo se začnou tak nějak samovolně objevovat takoví ti mladí lidé. Brečí, pohazují úsměvy, začnou nám zabírat ty nejoblíbenější místa na ženině hrudníku, všude po sobě zanechávají nepořádek a smrad, ale co hlavně, stojí peníze. Když se tu a tam zcela nahodile objevím v uličce s děckými plínkami, bryndáky a dalšími stovkami, pro mne zcela nedefinovatelnými věcmi, přemýšlím, zda zde řádil recesista, nebo zda jsem se omylem propadl do jiné měnové dimenze – litr za plíny na týden? Pětikilo za sunar na...(dávkování neznám)? Kde je sedačka, kočár, přebalovací pult a další bambilion věcí, co ty malý koncentrovaný štěstíčka potřebují? Aby si jeden před početím vzal hypotéku na dítě.

V důsledku toho, a zdaleka nejen toho, se jeden pak přistihne, že každý ráno vstává do práce, kde dennodenně vykonává jednou a tu stejně frustrující práci jako dělal včera, a kterou bude dělat i zítra. Domů se vrací až k večeru, aby si mohl ohřát krabičkové jídlo a jeho delikátní prefabrikátovou chuť oslavit sledováním zcela progresivním nikdy nekončícího seriálu komerční televize. Žejo.

A vrcholem toho všeho je léto! To nejlepší období v roce, pomyslí si každý, koho ještě nezačaly bolet záda ze spaní pod stanem a kdo se ještě nespálil na zadní straně kolen. A taky ten, komu ještě nesmrdí oblečení polité od piva či vína, v tom lepším případě (tomu je ale stejně při zvracení jedno, zda si poblije boty, žejo). Pro ten zbytek je to období dovolených, tj. těch několik málo dní, do kterých se snaží vměstnat všechno to veselí, o které ve zbytku roku přichází. A tak vznikají fotografie z jinak nikým si nepamatovaných několikadenních setkání starých kamarádů, kteří se pomalu ale jistě rozrůstají a partnerky a posléze i o ty dětičky. A to i ti, co říkali, že o ženskou nezavadí ani obloukem.

A to je ten okamžik, kdy se zastavím, pohlédnu na sebe do zrcadla, prohlédnu si upravené vousy, které pro jistotu ještě párkrát pročísnu hřebínkem a zakápnu olejíčkem, to kdyby náhodou. V kapse zkontroluji klíče od svého dvouapůllitru, políbím ženu, kterou pohladím na bříšku a vydám se vstříc  práci, na kterou den co den nadávám. A při tom sám sobě s úsměvem říkám: „Ty jsi ale čurák.“

[nemrava]

Blondýnčin Malý princ

Sedí nahý na mramorové záchodové míse. Pramen jeho dlouhých hnědých vlasů zakrývá nepřítomný pohled. Z úst mu vychází malý obláček kouře. Ve vedlejší místnosti, se mezitím obléká do saténového županu starší prošedivělý muž. Z nočního stolku zvedá svou peněženku, otevírá ji a s úsměvem na tváři vytahuje několik bankovek, co vzápětí vloží do ruky mladíkovi v koupelně, přitom mu zajede prsty do vlasů, hladí ho po temeni, rameni až na bradu a tu mladíkovi mírně pozvedne. Políbí ho na tvář. V jeho očích nelze vyčíst zhola nic, jsou prázdné, bez života. Či naděje.

Probouzí se ráno ve své posteli, posadí se na kraj a zapálí si cigaretu. Jeho skromný jednopokojový byt dává najevo, že je užíván pouze k příležitostnému přenocování. Vchází do koupelny. V rozích podlahy jsou chuchvalce vlasů. Nemá potřebu uklízet, proč také. Je to jenom půjčený prostor, s nímž sdílí jen to tady a teď. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Jako by tenhle ambivalentní vztah definoval jeho žití jako takové.  Opláchne si obličej, hledíc na sebe do zrcadla, avšak nepozoruje sebe sama, dvacetiletého kluka, ale lidskou existenci odsouzenou k životu. Napustí si vanu, kde si oholí přirození i pozadí, poté oholí i obličej ačkoliv sám ví, že mu bradka sluší. Nemůže si ji však dovolit, starší pánové preferují nevinný vzhled.

Odpoledne stráví v kavárničce na náměstí. Chodívá do této kavárny rád, je spojená s knihkupectvím, kde si pokaždé koupí nějaký nový titul a jeho četbou zaplní prázdnou mezeru mezi probuzením a noční rutinou. Dnes narazil na nové vydání Teplouše od Burroughse. Jakmile jej spatřil, usmál se; přišlo mu ironicky komické, že znovu po letech narazil na dílo, se kterým se plně identifikoval. Bez váhání knížečku koupil, posadil se k volnému stolečku na zahrádce, objednal si dvojité lungo a otevřel svůj životní příběh, napsaný o půl století dříve, než se vůbec narodil a oddal se neosobním vzpomínkám.

„Je to znamenité dílo, nemyslíte? I když já sama mám raději Feťáka, přijde mi to realističtější.“ Obrátil svůj zrak od řádků psaných oblíbeným autorem a spatřil dámu, zhruba třicetiletou, usuzoval tak podle ještě bujných křivek jejich ňader oděných ve volném bavlněném tričku. Bylo patrné, že je bez podprsenky, soudě dle viditelných bradavek. Posadila se na židli potaženou červenou koženkou a prohlížela si jej.

„Ehm… víte, já nemám náladu se s někým…“ Než stihl dokončit větu, přísedící blondýnka ho zadržela: „Já tě znám, mluvil o tobě H.,“ na chvilku se odmlčela, z kabelky vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila, „neboj, nejsem ten typ člověka, kterému by to vadilo,“ znovu si popotáhla a kouř okolo ní způsobil iluzi stříbrné aury, „prý máš neuvěřitelné charisma.“

Zavřel Feťáka, zasunul ji do náprsní kapsy svého černého kabátu, cucnul si již vlažné kávy. Po jejím vzoru vytáhl krabičku červených cigaret, pyšnících se značkou Marlboro, jednu vytáhl a zapálil si: „Nevím, co vám o mně H. povídal, v každém případě bych vás rád poprosil, zda-li byste nemohla odejít. Neberte to jako výraz domýšlivosti či dokonce arogance, ale za hodinu musím do práce a rád bych si předtím odpočinul.“ Blondýnka se zahleděla do jeho tmavomodrých očí a uculila se. „Právě proto jsem tady, hlupáčku.“

„Jak to myslíte?“ Znějistěl.

„Moc dobře vím, čím se živíš. Chtěla bych si tě dnes najmout, nebyl by to problém, ne? Nebo pracuješ jen s muži?“ Na moment se zarazil, do skleněného popelníku uhasil cigaretu, usrkl kávy a na účtenku napsal částku, kterou posléze posunul po stole směrem k blondýnce. Vše dělal bez jakéhokoliv náznaku emocí, zcela chladně, strojově, tedy přesně tak, jak se cítil. Ona, aniž by na proužek papíru pohlédla, vzala účtenku a vložila si ji do kapsy u svých prodřených džínových kalhot. Usmála se na něj a zaplatila útratu. Dnes má o práci vystaráno.

Dovezla ho v novém Mercedesu do čtvrti, kterou moc dobře znal. Byl zde již několikrát, je sice pravda, že povětšinou pokaždé v jiném domě, avšak bydlel zde i H., stálý klient. V obývacím pokoji byla dominantou veliká rohová sedačka se vzorem tygří kůže. Posadil se na ni, ona zatím rozlila do sklenek brandy. Položila jej na konferenční stolek a posadila se vedle něj. Bylo mu jasné, co musí udělat: musí si dát pár skleniček, aby se uvolnil. Je to paradox, už tomu bude rok, co nabízí své tělo jak mužům, tak i ženám a stále si musí mysl, nebo pokud je s mužem i tělo, opíjet.

Byla slyšet hudba, usuzoval, že to bude Elton John. Už v sobě měl několikátou sklenku brandy, avšak nervozity se nezbavil. Blondýnka celou dobu seděla na protější straně pohovky a mlčky jej pozorovala. Normálnímu člověku by tato situace přišla přinejmenším pozoruhodná, jeho však už po roce, kdy zažil fyzický teror od něžných žen, cukrování od drsných mužů a fekální choutky od starších pánů, nemohlo nic zaskočit. Nebo si to alespoň domýšlivě myslel.

Dopíjel další sklenku. Už je čas, pomyslel si. Vstal, sundal si kostkovanou košili a přisedl k blondýnce. Rukou ji vjel do vlasů a políbil ji. Druhou rukou ji střídavě hladil po zádech a bocích. Povalil ji na pohovku, cítil jak se mu povolil culík a pramínek vlasů mu spadl do obličeje, ona mu jej s jistou mateřskou něhou zasunula za ucho. Sjížděl ji pomalu na krk, do kterého se jemně zakousl. Vyhrnul ji tričko a přemístil se na prsa. Měl pravdu, neměla podprsenku. Špičkou jazyka ji hladil bradavky, její záda se prohnula silou vášně až slabounce vzdychla. Rukou nahmatal pásek a snažil se ho rozepnout, když v tom ho zastavila a odtáhla se.

„Co se děje?“Chceš to jinak?“

„Víš, já tohle nechci.“ Odvětila.

„Věděla jsi přeci, čím se živím, nebo ne?“ Přikývla a odvrátila zrak.

„Tak co jsi po mně chtěla?“

„Já tě pozoruji již dlouho. Vím, co děláš, a vím i proč to děláš.“ Pohlédla zpět do jeho očí, zatímco ji on nechápavě pozoroval. Ve městě nikoho nezná, přistěhoval se před rokem a je nepravděpodobné, že by zapomněl tvář známého člověka.

„Žiješ v té své cimře na předměstí, ve dne se potloukáš po kavárnách a čteš. Po večerech chodíš do... těch podniků, kde piješ a potom děláš…,“ odmlčela se a pohladila ho po ruce, „...to co děláš. Mně to nevadí, já jsem po tobě ani nechtěla to, co děláš jim. Ozvala jsem se ti, protože tě chápu…“ Vstal, do ruky sebral svůj kabát a mířil ke dveřím, nehodlal poslouchat nějaké mravoučné povídačky, když v tom jeho sluch zaregistroval: „Já tě miluju!“.

Ta slova ho probodla a celé jeho tělo paralyzovala. Stála za ním a objala ho, on s vytřeštěným pohledem zíral na prosklené dveře. Nevěřil vlastním uším, nevěřil tomu, co před chvílí přeťalo jeho dosavadní život. Ta slova, jenž se nekonečně omývají v televizi, v časopisech, próze, poezii, kde se s nimi nakládá jako se spotřebním zbožím podléhajícím ekonomice a  neviditelné ruce trhu, načež podstata slovního spojení ztratila svůj význam, kdy člověk, jako tvor společenský, pozbyl onen cit držící společnost pohromadě. Nevěřil a ani nedoufal, že je uslyší mířená na svou vlastní osobu tak, jak byla nyní vyřknuta, nikoliv tak, jak mu jej již několikrát vmetl do obličeje upocený stařík, když mu podával těžce vydřené peníze.

V koutku se mu objevila slza, otočil se a chtěl blondýnku, jejíž jméno ani neznal, obejmout a vzdát se své vlastní negace vůči životu, chtěl cítit, ať už by to bylo cokoliv. Ovšem zamrazilo ho podruhé. Tupá bolest zaplavila jeho bok a rozlévala se po celém těle. V zorném poli mu utkvěl smějící se blondýnčin obličej. Pohlédl níže a uviděl blýskající se kuchyňský nůž, jehož čepel zmizela kdesi v jeho útrobách. Na bílé dlouhé chlupy koberce dopadaly kapky rudé krve. Palčivá bolest nedovolila mysli vzplanuté nadějí, formulovat jakákoliv slova. Bolest se znásobila, když blondýnka nožem otočila o devadesát stupňů. Zatnul zuby a z úst vyšel slabounký vzlyk. Blondýnka nůž vytáhla. Proud krve vytvořil na chlupatém koberci rudé bahno. Padl na kolena a naposledy zvedl pohled nahoru.

„Dýchej pomalu, neboj se, za chvíli ti už bude teplo. Už to nebude bolet. Nic už tě nebude bolet. Oddej se tomu. Ber to jako dar. Jako dar osvobození. Jsi moc krásný. Jsi moc nevinný pro tenhle svět. Nepatříš sem. Vrať se zase nazpět, můj Malý princi.“

Padl ji k nohám. Svobodně. Osvobozen.

[nemrava]

Dita

Poslední dobou se mi čím dál častěji vkrádá na mysl myšlenka, že najít k sobě někoho, kdo se mne nebude pokoušet změnit, komu budu vyhovovat tak, jak nyní jsem, jako hotová lidská bytost a ne jako polotovar, je mise předurčená k neúspěchu. Abych byl upřímný, tahle myšlenka mne provází životem už od té chvíle, kdy jsem poprvé ochutnal teplo ženského klínu, přirozeně. Asi jako každého chlapa, že ano. Ale tahle poslední zkušenost, ta mne tak nějak přivedla do stadia, kdy se pomalu, leč o to více jistě, loučím s jakousi takousi vidinou, že najdu někoho, koho nebudu chtít po měsíci zabít. Ale to předbíhám.

Abych si osvěžil paměť, musel jsem si přečíst pár svých předchozích příspěvků, protože osoba, o které vám chci dnes poreferovat je jedna a tatáž. Nazývejme ji třeba Dita. Dita byla stejně stará slečna jako já, takže už si sama něco odžila. A s takovou jsem k ní i přistupoval, jako k samostatné jednotce, se kterou můžu koexistovat, což byl, jak jsem později zjistil, asi největší kámen úrazu. Ditu jsem poznal už asi před více dvěma lety, kdy jsem se přestěhoval na Moravu. Toulal jsem se tehdy historickým centrem a zabloudil až do uličky, kde se vystavovaly fotografie místcních fotografů. Doprovod jim dělala místní zpěvačka s kytarou, Dita. Už z dálky se mi líbila – celá potetovaná, s brýlemi, malá pevná prsa, piercing v nosu, zkrátka takový ten alternativní typ člověka, co mě vždycky přitahoval.

Když dohrála, oslovil jsem ji, něco jako, že se mi její skladby líbily a pod čím ji najdu na internetu. Slovo dalo slovo a my se stali přátele, ačkoliv svou náklonnost jsem před ní nikdy netajil. Jenže měla přítele. A co si budeme, lézt cizímu do zelí, to se zkrátka nedělá. Navíc, hnusí se mi představa strkat ho někam, kde ještě před chvílí mohl být cizí meč, žejo. Takže jsme se vídali jenom na občasné poreferování o životě, a tak. Nic jsem už od těchto setkání neočekával, spíše jsem s ní jenom trávil čas, protože byla taková správně bláznivá.

Zlom nastal asi tak po roce, letos na jaře. Kdy poprvé skončila u mě v bytě. Nicméně k ničemu nedošlo, jak jsem se hrdě pyšnil tři příspěvky zpátky. Setkávali jsme se stále častěji; třeba na onom výletě v Brně, kde jsme oba promokli (pro změnu dva příspěvky nazpět), až to celé vygradovalo do okamžiku, kdy jsem se z ní opilý snažil vyšukat duši, což k mému značně ovíněnému stavu skončilo jenom hlasitým smíchem. Mým. Proč, to dodnes netuším.

Po oné tělesné konzultaci jsme spolu začali oficiálně randit. To znamená, že jsme spolu spali furt a všude. Doslova. Na benzinkách, procházkách po skalách, zkrátka všude. Vídali jsme se každou možnou chvíli a svět se v tu chvíli zdál býti místem krásným pro život. Důkazem budiž i fakt, že jsem si do playlistu nahrál jedno album Tomáše Kluse. A to jako fakt.

Jenomže jak plynul čas, já si postupně začal všímat takových těch maličkostí, které jsem zprvu přehlížel, ale které mi začali postupně vadit. V první řadě musím zmínit všechny ty ženské věci, jež začaly okupovat všechny volné prostory v mé koupelně. Stěží dokážu identifikovat desetinu všech těch přípravků na vlasy, na pleť, na oči, ruce, zadky, intimní partie a kdoví na co všechno a vlastně ani nechci, jenže jich bylo zkrátka tolik, že jsem mezi zástupy všech těch lahviček nemohl najít svou vodu po holení. Situaci jsem vyřešil elegantně – přidělal jsem si další, v pořadí šestou, poličku vedle zrcadla. Její smysl byl jediný, abych na ní mohl mít má pěna po holení, kolínská a holící strojek. Můj záměr však vzal za své, když jsem ke strojku nemohl najít nabíječku. Po hodině prolízání všech skřínek, poliček, sifónu a snad i záchodové mísy jsme společně museli jen suše konstatovat, že se musel vyhodit společně s mými šampóny, které nebyly bio. A tady se dotýkám jednoho z dvou hlavních důvodů, proč jsem ji po dvou měsících odvezl na nádraží, slíbil, že se ozvu a po týdnu ji už jen dovezl tunu těch jejích věcí.

Dita byla veganka a fanatická ochránkyně světa. Jakože takhle, mně je ta myšlenka udržitelného prostředí, zachraňování delfínů a nepapaní prasátek veskrze sympatická, ne že ne. Jenomže zde, dost možná více než kde jinde, platí ono staré české „všeho s mírou“. Vedle dramatického zredukování mých hygienických potřeb následovalo i dost brutální zeštíhlování mého jídelníčku. Z čehož logicky plyne i zeštíhlování mne samého. Nejenom, že mi vyházela všechny ty mouky, vajíčka a takové ty „základní“ suroviny, které mi mnohdy zachránily prohladovělé svátky a já je musel nahradit trojnásobně dražšími bio variantami, ale dokonce jsme museli přestat navštěvovat určití podniky. Třeba restaurace, hospody, hladová okna, moje milovaný fastfoody ale i, a tady bez legrace, určité typy tankovacích pump. Proč? Protože přece nebudeme podporovat byznys, jež stojí za utrpením těch roztomilých chlupáčů nebo za klimatickou změnou. S tím se pojí další fanatická potřeba – neustále mi připomínat, jaký jsem vlastně zloduch, když jezdím v autě a spaluju dinosaury.

Další věcí, která mi zpočátku přišla roztomilá, ale která mě dodneška přivádí k šílenství, je chlast. Narovinu, rád se napiju. Zbožňuju večery, kdy se setkám s přáteli, dáme si pár drinků, smějeme se a nakonec uděláme nějakou tu klukovinu (třeba nasedneme na autobus v pondělí ráno a jedeme do kavárny na pivo). Dita měla alkohol taky ráda. Jenže čím více jsme se vzájemně poznávají, tím více jsem si všímal, že Dita má alkohol moc ráda. Večer k večeři. V noci k zábavě, ráno k snídani, dopoledne na rozjezd, a tak dále a dále. Chlastala zkrátka furt. A ruku na srdce, ožralej chlap není nikterak půvabný pohled, ale zpitá ženská vykřikujíc na celou hospodu, že ona si vývar určitě neobjednala, protože není masožrout bez špětky svědomí (sic!), to jednomu ani za to šukání nestojí. A mě fakt nestálo, čemuž se hrozně divila.

Pomyslnou třešničkou na dortu byly finance. Peníze jsou vždycky hrozně ošemetný téma, nikdo se o nich nerad baví. Tedy za předpokladu, že nejste prsatá blondýnka, co má vedle sebe prošedivělýho dědulu a čeká na ty čtyřicítky horečky. Dita se o nich taky nerada bavila, přeci jenom, živila se jako uklízečka v jedné vesničce kousek za městem. To zcela korespondovalo s jejím světonázorem a vlastně mi to na ní i imponovala, že to s tím zachraňováním myslela skutečně vážně a nikdy bych člověka nesoudil podle výše jeho příjmů, to vůbec ne. Háček byl zakopaný totiž trošku jinde.

O mou výchovu se postarala jednak prozíravá milující dvojice, druhak starý český a americký filmy. Takže mám tak nějak zakódováno, že večeři, divadlo, kino a takový ty věci nakupuje chlap. Stejně jako takový ty věci na auto a do něj, žejo. Samosebou, když jsme jezdili ke mně na byt, nákup jsem platil taky já, přece bych se nenechal vykrmovat od slečny, žejo. Ale tak nějak jsem očekával, že když už jsme spolu delší dobu, že zkrátka třeba jednou zaplatí Dita. Dlouho se nic nedělo, tak jsem sebral koule a řekl jsem jí narovinu, že to jídlo, který mimochodem musíme dělat z nejvíc zdravých a svět zachraňujících věcí, jíme oba, tak že bychom se i o ten nákup mohli podělit. Pochopila mne celkem rychle. Na tisícikorunový nákup mi přispěla dvoukilem. Prý vydělávám víc.

Peníze vem čert, řekl by jeden, včetně mě, jenže ty krásně demonstrují tu pravou rozdílnost mezi mnou a Ditou. Je to jakási vyspělost, abych tak řekl. Taky nechci devastovat přírodu, proto se snažím třídit odpad, vodu si stáčím do skleněných láhví, když nemám kocovinu a jde to, snažím se všude dojít pěšky apod., ale zase neparazituji na ostatních a na veřejnosti se, doufám, nechovám jako totální píča. Piju, stejně jako Dita, ale uvědomuji si, že musím chodit do práce, musím řídit a tak se prostě nenapiju. A nakonec, vím, co od života chci, vím, jak toho dosáhnout a taky jednoznačně vím, že Ditu nechci. Protože ona sama vlastně neví, co chce.

[nemrava]

Porno Mgr. Alexandra

Ležela tam nahá, nohy roztažené do praku. Jednou rukou si mnula prsa a druhou si, za doprovodu ne příliš přesvědčivě znějícího sténání, snažila přivodit orgasmus. On stál nad ní a snažil se o to samé, leč s ještě méně uvěřitelnou přirozeností. Po čele mu stékaly pramínky potu a v jeho výrazu by jeden nedokázal rozlišit strach, nervozitu, touhu mít už to konečně za sebou a vyčítavou myšlenku, proč že si to, kristapána, včera musel ve sprše udělat. V tomhle hypnotickém vzduchoprázdnu, které jen tu a tam projasnilo její „tak už dělej,“ setrvali oba bezmála dvacet minut. Až to nakonec vzdal a odešel do sprchy. “Takže stříkání nebude, nebo co?” křičela na něj. Neb��t toho zpackaného finále, dost možná jsem byl svědkem strmého vzestupu nového českého pornoherce. Leč jeho kariéra skončila ještě dříve, než započala. A to na odtokovém kanálu hotelového pokoje.

Když jsem se před nějakým tím měsícem svěřil na sociálních sítích všem svých kamarádům s tím, že po roce dávám výpověď v na oko vysněném zaměstnání, ani v těch nejdivočejších snech jsem si nedokázal představit, co bude následovat. Několik dní po zveřejnění onoho srdceryvného statusu se mi ozval starý kamarád ze školy. Konverzaci začal tradičně nevinně, totiž tím, že se zeptal, zda ještě fotím. Abychom si totiž rozuměli, při svých studiích jsem si přivydělával focením. Ať už portrétů či svateb. A nutno podotknout, že jsem si tehdy nevedl vůbec špatně. Klienti se poměrně brzy začali ozývat sami a o práci jsem nouzi neměl. Avšak nikdy jsem nedokázal být pánem svého času a poměrně brzy jsem se začal s odevzdáváním hotových fotek opožďovat, až jsem svou hvězdnou kariéru fotografa pověsil na hřebík.

Odpověděl jsem, že už jen minimálně. Netušil jsem, co má za lubem. Nicméně pozval mě na kafe, že bychom se mohli po těch letech zase vidět. Byl jsem bez práce, po několika letech nepřetržitého ježdění po světě jsem měl fůru času, tak jsem si říkal, proč by ne. Sešli jsme se tedy v našem oblíbeném podniku, v kavárně na Šilingráku, kde jsme nikdy nepili kafe. Vlastně ani nevím, jestli ho kdy měli v nabídce. Nikdy jsem nikoho neviděl ho alespoň pít. Přijel jsem o půl hodiny později, protože D1 (to jako důvod, si myslím, stačí), ale hned ze dveří jsem ho poznal. Vůbec se nezměnil. Dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy po ramena, šprťácký brýle, pihatý nos, podsaditá postava našněrovaná v úzké košili. Dneska by si jeden řekl, že je Saša klasickej hipster, jenže on takhle chodil oháklej už před nějakými těmi devíti lety. Ještě když to nebylo in.

„No ty vole, nazdár! To je dost, že se taky vidíme,“ prohodil nahlas sotva mě uviděl, „pojď si sednout, už jsem objednal pivko.“

„Bože, Sašo,“ smál jsem se už ode dveří, „ty jsi se vůbec nezměnil, ale vůbec ne.“

„Zato ty jo, kdes nechal vlasy proboha?“

„Vždyť jsem ti říkal, že po státnicích se nechám ostříhat,“ vzpomínali jsme na mou hřívu, kterou mi tehdy záviděla kdejaká ženská.

Nemělo smysl odmlouvat, na to jsem Sašu znal už moc dlouho, srkl jsem si piva a smiřoval se s myšlenkou, že v Brně strávím noc. Saša, na rozdíl ode mě na vysoký zůstal. Zastával jistou zhýralou filozofii života, v níž šlo de facto o to, že pokud jeden neopustí studentský život, nikdy studentem nepřestane být. A je vcelku jedno, jestli je vám dvacet, třicet nebo čtyřicet. A proto tu přede mnou seděl věčný student, bezmála třicátník, co si dodělává už snad desátý titul. Dlouho jsme seděli jen tak, popíjeli, smáli se a vzpomínali. Vzpomínali na to, jak jsme utíkali revizorům, milenkám, dealerům a všelijaké další havěti. Když v tom mi položil otázku, která mě posadila na zadek (i když to spíše udělalo to pivo): „Nechceš fotit porno?“. Saši otázka mě absolutně uzemnila. Jako jo, možná si nějaká naše společná známa pouštěla pusu na špacír, ale že bych se někdy viděl jako hvězda filmů pro dospělé, na to jsem koule tedy nikdy neměl. Doslova.

„Cože? Jako sorry, ale viděls dneska ty mutanty, proboha, vždyť by mě ani v sobě necitíla, když je zvyklá na ty steroidový banány. A stát se stojkou před tebou a pokoušet se o nějaký výkony... A to ještě před tebou? Fakt ne, tohle mi za ty prachy ani nestojí.“

Když jsem se snažil vzchopit z letargie, Saša vybouchl smíchy. Prskal ze strany na stranu a mlátil rukou do stolu.

„Počkej, ty sis jako myslel, že ti nabízím nějakou buchtu, kterou bys klátil? Neblázni, na to už jsi na to starej a ošklivej.“ Za normálních okolností by mě ta poznámka asi urazila. Nicméně teď mě uchránila od zástavy srdce. Ze studu, přirozeně.

„Vůbec ne, prosímtebe. Pamatuješ si na Sylvu? Z medicíny? Tak s tou jsme nahráli jeden klip, nějakej soft, chápeš, jenom ona, jak si to dělala nějakým dildem. Původně to měla pro svýho snoubence, chápeš, aby si mohl honit brko, když byla na praxi. Jenže se pak rozešli a ten kokot to dal na net. No, tam se to celkem líbilo a nějak jsme začali točit soustavně. Máme jeden web. Jakože, vejvar to není, to bych ti kecal. Dneska je toho porna všude dost a lidem se nechce platit. Ale snažíme se to dělat... jak to říct. Osobnější? Chápeš, příběh, a tak...A dneska se holkám makat nechce, takže nabídneš spolupráci a šest z deseti do toho jde. Jen za ten pocit, že ukážou kundu světu. A za pár tisícovek, žejo.“

„Moment, myslíš jako porno s příběhem? To už tady bylo. Ti instalatéři, svatby...“

„Ne, jakože když si předplatíš video, tak k němu dostaneš i to background story. Kdo ta holka je, kdo je on a taková ta omáčka. A taky stříkání. To musíš vystřihnout. Jinak si ti honimíři nepřiplatí. Divil by jsi se, ale lidi dneska nezajímají jenom kozy a ptáci. Chtějí víc. No a to je právě ono. My na ten web potřebujeme i fotky. Spoustu fotek, chápeš. K tomu psaní, takový ilustrace. A zrovna v tu chvíli jsem si všiml, že jsi psal, jak jsi přišel o práci. Tak mě napadlo, zda bys do toho nešel.“

Při tom poslouchání Sašova monologu jsem stihl vypít zbytek piva a objednat si panáka vodky. Sylvu si pamatuji. Byla to holka z medicína, tuším, že to měla být jednou pediatrička. A taky si pamatuji na Dana. Na jejího snoubence, se kterým jsem se taky nespočetněkrát probudil kdesi v Lískovci na zastávce. Ani jsem nezaregistroval, že se rozešli. Což mi přijde jako hrozná škoda. Jejich vztah měl něco do sebe. Hlavně když si to před všemi rozdávali na gauči a nikdo ze zbylého osazenstva nevěděl, zda to opravdu dělají, nebo jsou všichni tak zfetovalí, že máme skupinovou halucinaci.

„No jako... jak si ty fotky představuješ?“ odpověděl jsem tak nějak intuitivně. Skoro jako bych byl na setkání s nadcházejícími novomanželi a domlouváme svatební focení.

„Jednoduše. Klasický portrétovky, možná nějaký lechtivý, ale nic brutál, to necháme až do videa, aby byli nadrženci namotivovaný. Navíc. Mám kamaráda, co dělá v divadle. Už jsem se s ním o tom bavil, mohl by nám půjčit všechny možný i nemožný kostýmy. Třeba jeptišky, nějaký viktoriánský šlechtičny jako Báthoryová, a tak. Že bychom holkám udělali nějaký portfolio. Tématický, to se ví. Fotky a videa. A všechno.“ Saša se při líčení svých megalomanských plánů často zadívával kamsi z okna ven, pln snového výrazu jakoby z oka vypadl prokletému poetovi. „Akorát s prachama je to na štíru. Zatím všechno cpeme zpátky do webu, takže bychom ti do začátku dělali jen reklamu. Ale čase bychom se určitě zrevanžovali. O tom žádná.“

Chtěl jsem teď napsat, jak jsem dlouze přemýšlel, jestli se mám pod tenhle bláznivý nápad podepsat. Ale lhal bych. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu.

„A kdy je první klapka?“

„Věděl jsem, že do toho půjdeš. Začneme se Sylvou, hrozně se na tebe těší. Co děláš o víkendu?“

[nemrava]

Mít = být

Ženu kupředu svých sto devadesát koňských sil vstříc noční krajině. Ručička tachometru se blíží k dvoustovce. Stromy lemující okresku se kolem mne míhají, nevěnuji jim pozornost, ačkoliv každý z nich může být můj hrob. Každý z nich může být dehonestován křesťanským symbolem konečnosti, nesouc mé jméno a dnešní datum, na které se stejně zapomene jako na ty tisíce před ním. Řítím se kupředu. Bez cíle, bez rozumu. Chovám se iracionálně, proti všemu, co by soudný jedinec považoval za „správné“. Ale tak se chovám koneckonců celý život. Že ano.

Je to hrozně zvláštní pocit. Odhodit stranou všechny předsudky, všechny konvence, všechny ty přitroublé zákazy a přikázání, všechny ty rady vševědoucích psychologů, psychiatrů, životních koučů a kdoví čeho všeho. Ještě zvláštnějším se ten pocit stane, pokud se oprostíte od toho, co vám od mala bylo vštěpováno těmi nejdražšími, rodinou. Člověk se řítí kupředu, směrem do neznáma, bez závazků vůči sobě nebo ostatním, s vědomím omezenosti svého bytí. A teprve tenhle moment, kdy stačila o pár kilometrů v hodině vyšší rychlost, kdy stačila jedna zbloudilá srnka, nebo jeden větší výmol, zkrátka kdy stačilo tak málo, abych ukončil svůj sedmadvacet let trvající pobyt tady a teď mi dalo znovu, po letech, ochutnat vlastní smrtelnosti.

Abych to celé uvedl na pravou míru, v onu chvíli jsem pocítil to, co asi každý racionální bytost, totiž strach. Natolik banální a zcela primitivní pud, že se zdá býti až nesmyslné a zcela zbytečné o něm něco psát. Zažíváme ho všichni, dnes a denně. Strach o práci, strach z toho, že nám naše milá zahýbá a rozdává si to s naším nejlepším kamarádem na gauči koupený v super po sezónních slevách, strach o to, zda budeme mít z čeho zaplatit nájem, když všechny peníze úspěšně požírají složenky, strach ze zubaře, protože perník oslabuje sklovinu nebo tmy, protože se jí bojí i moje máma. Těch strachů je v životě prostě tolik, že by vydaly na stohy knih. Nicméně jeden strach jsem záměrně v mém skromném výčtu vynechával. Vynechával jsem jej cíleně a to z toho důvodu, protože jsem ho už dlouhou dobu nepociťoval. A to ten strach dost možná nejdůležitější, strach ze smrti.

Sebe sama považuji od jistých dob za materiálně šťastného člověka. Našel jsem si práci, kterou z hloubi duše upřímně nenávidím a kvůli které nenávidím osobu, co se ze mě stala. Díky upřímné lásce mých rodičů jsem vyrostl do relativně, na dnešní poměry, přívětivého vzhledu  včetně morálně sociálních základů a nabyl, byť zcela nesmyslné a nepraktické, vysokoškolské vzdělání. Mám několik celoživotních přátel, se kterými jsem zažil ty nejdivočejší zážitky, na které budu navždy s láskou vzpomínat a posteli jsem měl tolik žen, že by leckterý chlapec, co nikdy neokusil ženin klín ejakuloval jen co bych vyslovil onu cifru. Podle dnešních společenských měřítek bych měl být bytostí nanejvýše šťastnou. Ale nejsem. Alespoň v tom poetickém slova smyslu. Něco mi chybí.

Všechna ty moderní pozlátka, jimiž jsem dennodenně obklopován a donekonečna přesvědčován, že jsou to právě ony, co mě v životě učiní skutečně šťastným, ty všechny jablíčkový telefony, ty super ultra odlehčený karoserie z Mnichova, ty nový úplně nejvíc pohodlný botky, všechny tyhle, a zde mi dovolte ten výraz, píčoviny, já mám, nebo jsem v minulosti měl. Proč? Protože jsem se narodil do materiálně smýšlející společnosti, kde je postavené rovnítko mezi vlastnit a být šťastný. Všechno se podřídilo tomu něco vlastnit; partnery máme, až máme to, čím je okouzlit (protože vtip a úsměv nic nestojí, že ano), děti máme, až splatíme hypotéku, rodiny nemáme, protože místo toho můžeme vydělávat peníze, žejo.

Jenže nikdy nic netrvá věčně a i já si uvědomil, že tahle povrchní hra na štěstí je jedna veliká lež. Kdy? V ten moment, kdy mi bylo všechno už tak nějak fuk. Měl jsem všechno a zároveň nic. Neměl jsem touhu ani chuť vylézt ráno z postele. Nemělo to smysl. Proč? Abych jel do světa, kde už jsem tolikrát byl? Jít do baru, abych okusil ženské tělo, v němž už jsem tolikrát byl? A přesně v ten moment, kdy mi nic nedávalo důvod jsem sedl za volant svého vysněného auta a vydal se vstříc noci, které se bojím. A když se mi srdce v jeden moment rozbušilo a dech se zrychlil, já dal nohu z plynu. Protože nechci udělat žádnou kravinu. Protože nechci zemřít. Protože chci žít.

Tohle natolik triviální zjištění mne zasáhlo tak moc, že jsem den na to dal v práci výpověď. Nechci trávit čas něčím, co mě nenaplňuje. Za dva týdny jsem si našel známost se kterou nyní plánujeme společnou budoucnost. Nechci povrchní jednonoční známosti, ze kterých si nic nepamatuji. Měsíc na to jsem se udobřil se svým tátou. Po dvou letech. Nechci být bez kontaktu s osobou, která mi dala život a která mne formovala. Chci žít tak, jak chci já. Nechci žít podle cizích pravidel. A to si myslím, je cesta ke štěstí.

[nemrava]

Tmavomodř

Přicházím k sobě. Zvedám ze země znavené tělo; dobelhám se do kuchyně. Jsem oblečený. V paměti po včerejších událostech to zeje prádznotou. Marně se snažím najít mobil, svou externí rozšířenou mysl. Zapálím si cigaretu a prohlížím se v zrcadle. Oči mám zarudlé, zapadlé, mdlé. Bez života.

Vidím bratra, má nateklou tvář, z nosu mu teče slabounký pramínek krve. Vidím otce s napřaženou rukou. Vidím slzy v sestřiných světlounce modrých očích.

Vzpomínky svévolně vyplouvají na povrch z útrob nevědomí, kde měly zůstat. Srdce se mi při každém výjevu zběsile rozbuší a mozek nedokáže rozlišit, co se stalo a co se stát nemělo. Zvedá se mi žaludek a já jeho obsah vyprazdňuji do umyvadla, kde jsou neumyté skleničky a hrnky, které svými zvratky plním až přetékají. Vyvrhuji ze sebe poslední zbytky lidství.

Nahřívám nad svíčkou ohnutou lžičku; do čiré tekutiny nasypu trochu toho krystalického štěstí. Zkušeně promíchat, a je to. Nasávám do jehly. U kapesního zrcadla se načančám jako ty slečny na Instagramu, jako nějaká laciná děva. Nejsem přece nic jiného, jenom v mužském provedení. Chytnu si ret a nechám jediným vpichem prostoupit do mého těla potravu pro svého vnitřního démona. Na poslední okamžik vidím v zrcátku stále uplakané malé tmavomodré dítě. Nechávám se unášet vírem tance se smrtí, milenkou navěky. Upadám do temnot a slastně zapomínám. Oči se zahalují do černé.

Bokem jako by mi projel ostrý nůž. Žíla na čele mi bolestivě pulzuje. V ústech cítím tekutinu, krev a sliny, pomyslím si. Vím, co se děje. Není to poprvé. Snažím se zaostřit na okolní předměty, ale nejde mi to. Při pokusu vstát se mi podlamují nohy. Břišní svaly se nekontrolovatelně stahují. Moje materiální já se svíjí v cyklicky se opakujících vlnách agónie. Něco je špatně, probleskne mi hlavou. Ta jako by měla každou chvílí prasknout. Z posledních sil se po čtyřech doplazím do koupelny. Hlavu strčím do vany a otočím kohoutkem se studenou vodou. Je mi zima. Třesu se. Střemhlav se vrhám do své osobní pekelné výhně.

Přicházím k sobě. Znovu, bohužel. Na dlaždičkách okolo jsou rozpoznatelné kapičky nyní již zaschlé krve. Každý sval skuhrá a naříká. Srdce bije nepravidelně. Jakoby ze setrvačnosti. Je unavené a už vynechává. Pohroužená mysl si začíná uvědomovat, co se to vlastně stalo.

Odpoledne trávím vytíráním, utíráním, drhnutím, uklízením, vysáváním, umýváním nádobí. Počítám-li správně, mám pár hodin, než se o slovo zase začnou hlásit abstinenční příznaky. Narychlo do sebe nacpu talíř plný špaget, které mám v lednici už kdoví jak dlouho. Pod padajícími kapkami horké vody se snažím ze své kůže smýt několikadenní nános hnusu a špíny. Vyčistím si zuby. Kdybych se bývával lépe učil, mohl jsem být celkem dobrým farmaceutem, pomyslím si, když do sebe hrnu pečlivě připravenou směs analgetik a prášků na spaní, jimiž mě nevědomky zásobuje má milující babička. Ulehám do měsíce nestlané postele. Trpělivě vyčkávám na spánek, co mi pomůže přečkat dojezd.

Vidím mámu, jak se mi vzdaluje, jak odchází. Vidím své ruce, na niž je krev. Vidím siluety přátel, ale jejich obličeje se rozplynuli. Vidím ji, jak prochází s jiným klukem okolo.

Po dalších pár hodinách procitnu. Okamžitě polykám další várku léku, jež jsem si svědomitě připravil na torzo co zbylo z mého nočního stolku. Další den celý proležím. Jsem bez sil. Skuhrám vyčerpáním. I to skuhrání je vyčerpávající. Raději poslouchám hudbu. Nejhorší je za mnou. Znám tyhle stavy. Tentokrát se jím již nenechám ovládnout. Nenechám ho pohltit mysl. Už je čas se ho vzdát, spoutat ho a uzavřít ho spolu se svými strachy, se svými vzpomínkami, svým dětstvím a svou nevinnosti do nitra pohroužené duše.

Poprvé jsem ho požádal o pomoc ve svých patnácti. Jako reakci na všechnu tu předstíranou autenticitu každodennosti, potřeboval jsem obranný val proti těm venku, černobíle vidoucím soudcům. Pomohl mi ve vykonstruovaném světě na vrchol a přitom v tom jediném skutečném mě stahoval stále níž a níž. Právě díky němu jsem dokázal to domněle cenné: nadutý bankovní účet, laciný obdiv, moc nad ostatními, pozlátka smyslovosti. A ztratil to opravdu hodnotné. Ztratil jsem rodinu, důvěru. Ztratil jsem přátele, víru. Ztratil jsem zdraví, vůli. Ztratil jsem lásku, touhu. Ztratil jsem moc nad sebou. A málem jsem ztratil sám sebe.

Vychytrale se schovával ve stínech mých snů. Poháněl mě neustále kupředu. Radil, jakým směrem se vydat a já už jeho přítomnost nevnímal. Myslel jsem, konal jsem, žil jsem jako já. A přitom to byl on. Využíval každé mé pochybnosti, každého škobrtnutí, aby mi prstem ukázal směr, kam dále jít. Směrem k vám. Jeho pomoc mě stála již příliš mnoho, abych se jen vzdal. Musím se ho nadobro vzdát a stát bez opory. Musím žít autenticky, s vlastním démonem uzavřeným v žaláři vlastní minulosti. Musím si sebe sama vydobýt zpátky. Musím poznat, kdo se skutečně skrývá za těma tmavomodrýma očima.

M. 2015 (že jsem se za ta léta posunul, že?)

[nemrava]

Big Mack v trenýrkách

Byli jsme zrovna uprostřed lužáneckého parku, když nás zastihla asi ta největší průtrž mračen, jakou jsem kdy viděl. Během několika málo sekund se vyplavila voda z kanálů a z udržovaných štěrkových cest se stala veliká bažinná lázeň. A v tu chvíli jsme tam spolu stáli, zíraje na ostatní, jak se zběsile pobíhají sem a tam v naději, že se schovají pod nějakým tím přístřeškem. Museli jsme vypadat jako blázni, když jsme tam stáli uprostřed toho všeho, promoklí až na kost a hlasitě se smáli. Jen stáli, hleděli do nebes a radovali se jako nicnetušící nevinné děti.

Všichni ti kolemběžící si stoprocentně museli myslet, že jsme oba zpití pod obraz, soudě dle jejich odsuzujících pohledů snoubících se s upřímným nepochopením a opovržením mezi řádky. My ale nebyli ani opilí, ani zfetovaní. Byli jsme jednoduše šťastní. Pro ostatní ta věc tak nepochopitelná, ale především zbytečná mezi těmi všemi materiálními pozlátky, že si ji s díky odpírají jako cosi zapovězeného, nebo lépe řečeno bezcenného. Jako by se ten pocit žít teď a tady rovnal olizování právě použitého análního kolíku. V tu chvíli žil, v tom nejkrásnějším slova smyslu, existoval jsem, v tom Sartrovském.

Když se mračna rozplynula, začala nám být zima. Prvotní nápad, jít se usušit někam do restaurace a při té příležitosti se třeba i najíst zhatila při prvním pohledu nervózně se tvářící paní vrchní, dá-li se ji takto nazvat. Ačkoliv se ji vůbec nedivím. Dlouhovlasá potetovaná slečna v absolutně promáčených černých šatech, co v jedné ruce drží kabelku a v druhé lodičky z nichž teče voda smíšená se štěrkem v doprovodu nepříliš perspektivně piercingy zdobeného chlapce pravděpodobně nebudí příliš důvěry. Společně jsme usoudili, že nastalá situace potřebuje radikální řešení. Stejně jako naše hladové žaludky.

Zaplať pánbůh, krom vrozené slabosti pro všechny formy závislostí mi tátův genofond dal i něco málo z jeho pragmatismu a talentu zachovat si chladnou hlavu. A tak jsme, ona jako uplakaná panda a já jako karikatura na Richarda Krajča doběhli k autu, kde jsem měl několik firemních, ale především suchých firemních triček. Ještě na parkovišti jsme loudilým pohledům ostatních návštěvníkům brněnské metropole ukázali jeden roztomile pevný a jeden neroztomile chlupatý zadek, naskákali do auta a za hlasitého chechtání se vydali vstříc nechutně nezdravým pochutinám strýčka McDonalda.

Jako ano, chtěl jsem si vykročit k pultu pro svého zaslouženého Big Macka jen tak ledabyle v trenýrkách, to abych ukázal světu korporátního stravování nový dress code, leč byl jsem jednoznačně přehlasován. Prý tam jsou děti a jejich rodiče by takový módní výstřelek nemuseli úplně akceptovat. Nebo něco v tom slova smyslu. Tohle rozhodnutí přisuzuji onomu bájnému rodičovskému smyslu, jímž u mne příroda šetřila. A tak může osazenstvo brněnského McDonalda děkovat tomu, kdo vymyslel tu uličku s okýnky, kde vám jídlo podají přímo do auta. Osobně se domnívám, že ten nápad ho napadl při obdobné situaci, v níž jsme byli my. Protože ruku na srdce, kdo na sobě má kalhoty, když dostane jídlo do auta?

Závěr dne jsme strávili ve společnosti česnekových brambůrků a červeného vína při sledování kulinářského mistra pana Babici a obdivováním jeho schopností kombinovat nejen doposud nekombinovatelné potraviny, ale i technologické postupy, což je v mých očích věc zcela inovátorská a revoluční, že bych Michelinskými hvězdami určitě nešetřil.

Ale ten den, mi kromě dvou sušáků vypraného prádla dal ještě něco. Znovupocítění toho, jaké to je žít. Žít bezprostředně, nehledíc do toho, co bylo, nebo co bude. Vychutnávat si ty drobnosti, co jsme se díky jejich mnohočetnosti naučili přehlížet, ale které mnohdy dokáží jednoho rozveselit a nabudit víc, než kdejaký perník. Jako je třeba ten z Pardubic.

[nemrava]

Sako v converskách

Je to jenom chvilka, milisekunda, co trvá srdci odstřelit mojí mysl zcela mimo realitu, daleko za mléčnou dráhu, abych stále hledal planetku b612. Ta chemická pachuť se pomalu rozlévá po celém mém těle, protkává buňku po buňce celé mé hmotné já, abych mohl jen podřízeně svěsit ruce, zapadlé oči pootočit směrem k oknu a oddat se světu. Ten pocit už moc dobře znám, ale stejně si na to jeden blbě zvyká. Je dost na hovno cítit umírat svoje tělo.

Když jsem dnes ráno přijel do Bratislavy, bylo hezky. Slunce příjemně pálilo a ten provoz taky nebyl nikterak hustý. Slečna recepční se mne na hotelu ujala s vřelým úsměvem, který jsem, k mému překvapení, vrátil zcela nezaujatě, nenuceně. Na pokoj jsem si odnesl jen svoje dva kufry a urychleně se vydal ven, nevědíc dost dobře kam. Přeci jen, schůzka je naplánovaná až na pátou odpolední. Mám dobré tři hodiny k dobru.

Naprázdno jsem se procházel zapadlými uličkami slovenské metropole a nechával mysl svobodně plynout. Nebo alespoň nechávat ji tu iluzi svobody, o kterou ji stejně za chvíli připravím. Ničemu moc nevěnuji pozornost, bezcílně bloudím a nic nenacházím. Když v tom si všimnu stánku se zmrzlinou. Za ne zrovna moc let mi bude třicet, ale já tady stojím a lížu zmrzlinu. Je totiž ananasová. Chutná podobně, leč přece jinak. V paměti se snažím rozvzpomenout si, jestli mi takhle chutnala i kdysi, na vysoký, když jsme ji lízali spolu. Když jsem ti ji otíral o tvář a spolu se opilí smáli všem kolemjdoucím. Kdy jsme žiji. Ale nemůžu si vzpomenout. Chutná divně uměle. Vyhazuji ji a vydávám se zpátky k hotelu.

Osprchuji se, před zrcadlem precizně překryji tetování make upem a vyndám si z obličeje kovové ozdoby. Musím vypadat reprezentativně, že. Obléknu si tmavě šedou košili, černé kalhoty a proužkaté sako. To mě naučila Markéta; když vzor, tak buď na košili nebo na saku. Nikdy ne na obojím. Ale jistou mladickou rebelii si do svého dnešního outfitu stejně propašuji a do vestibulu vycházím v prošoupaným černých converskách.

U stolu už sedí dva postarší pánové. Jeden s prošedivělými vousy, druhý strojeně oholený. Následuje takový to standartní oťukávání: představíme se, poté společnosti, které zastupujeme, pak vlastně proč tady jsme a vo co vlastně jde. A to je moje práce. Přesvědčit protistranu, že to je právě ona, která chce mě, potažmo společnost, která mi tenhle výlet platí. Ačkoliv ve skutečnosti je to přesně naopak. Projednáváme benefity naší spolupráce, náležitě nafukuji těch pár fakt, co mám v rukávu až nakonec, zcela k mému překvapení, vstane prošedivělý pán a kynouc směrem ke mně pronese: „Inu dobrá, přesvědčil jste mne. Ale upřímně, není to tím, co jste říkal, to jsme slyšeli už od více vám podobných. Mne jste přesvědčil tím, že na tak důležitou obchodní schůzku máte odvahu přijít v teniskách. To se jen tak nevidí.“

Ještě společně povečeříme a již neformálně probíráme nesmyslné detaily, jež náležitě zapíjíme šampaňským. Cítím, jak mi bublinky lezou do hlavy, tak se omluvím a raději se odeberu na pokoj, abych ještě svou několika hodinovou snahu neposlal do kytek. Nebylo by to poprvé, co chlast ukázal toho zmrda ve mně.

„No, tak povídej, jak to probíhalo?“ volá mi s neskrývanou zvědavostí jednatel.

„Dobrý večer, šéfe...“

„Nevyšlo to? Co se jim nelíbilo?“ nenechá mě ani dokončit větu.

„Podepíšou to, tak, jak je to připravený.“

Po chvilce odmlčení se na druhé straně ozve hlasitý jásot: „Ufff, já to věděl, že to zvládneš. Saka M.! Tohle nás zachrání. Ne, že bych ti nevěřil, to ne. Jenom tohle už je veliká hra. Sakryš, já mám radost! Koukej to v Blavě pořádně oslavit. Zasloužíš si to!“

„Nebojte, šéfe.“

Zahazuji telefon na postel, zatímco já sedím na zemi. Vedle sebe malou cestovní taštičku, kterou mi před půl rokem darovala babička. Vyndavám kapátko, buchnu, malou lahvičku s destilkou, zapalovač a nakonec taky to zdaleka nejdůležitější. To, co jsem se už kdysi zařekl, že si do těla nikdy více nevpravím. A teď a tady zrazuji sám sebe. Mistrně natahuji do buchny tak, jak mi to kdysi ukázali ti, co dnes už nejsou mezi námi. Z noťasu hrají písničky mého dospívání. UDG a jejich Kurtyzána. Ironie.

V protisvětle pouliční lampy vše naposledy kontroluji. Moc dobře vím, že pokud ještě někdy budu při smyslech, v příštích několika hodinách to zcela určitě nebude. Myslí mi rezonuje poslední záchvěv sebeúcty: „Podívej, dnes jsi dokázal to, co v tvém věku jen málokdo. Máš na co být pyšný. Proč zahazuješ tu šanci? Proč se zase vracíš?“

„Vracím? Nikdy jsem přece neodešel. Jenom jsem k tomu všemu ztratil sám sebe.“

[nemrava]

Dívka v rudém

Sešli jsme se na hotelové recepci. Ačkoliv jsem ji měl ten večer vidět vůbec poprvé v životě, když jsem vešel do vestibulu, ihned jsem ji poznal. Vlasy po ramena, černé jako uhel, elegantně překrýval červený baret. Výrazné řasy jakoby tajuplně skrývaly jinak kaštanové panenky. Rudá rtěnka z jejích úst se stihla obtisknout na sklenku ginu položeném na baru, u kterého seděla oděná v bordových šatech. Na nohou měla síťové punčochy a černě se lesknoucí vysoké kozačky. Stehno přehozené přes druhé, evokujíc lehkou děvu, mě zvláštním způsobem přitahovalo. Slečna v rudém.

Vypadala jako laciná holka, leč stejně se za ní otáčeli chlapi i ženský. Bez rozdílu. A to bylo přesně to, co se jí líbilo.  Provokovat a fascinovat. Žít okamžikem, jak mi říkala.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem, jak se patří.

S pomrknutím se na mě otočila: „Ach, ahoj. Konečně se poznáváme. Že?“. Čas jako by se zpomalil, vesmír jako by se zredukoval jen na naše dvě osoby. Byl jsem jen já a ona, uvězněni v nekonečnu.

„To ano. Mohu přisednout?,“ pokynul jsem na barovou stoličku vedle ní.

„Prosímtebe, že se ptáš. Samozřejmě.“

Posadil jsem se vedle ní. Objednal jsem si červené víno. Ne, že bych se chtěl opít. Stačilo jen trochu otupit smysly. Přeci jenom, pořádně jsem nevěděl co od onoho večera očekávat.

Pohladila mě po noze a s nebývalým klidem v hlase, vzhledem k naší dohodě, ke mne pronesla: „Hned z kraje si musíme ujasnit pár věci. Za prvé, všechno, co se dneska stane, si sám chtěl. Nechci žádné výčitky, osočování nebo tak něco. Za druhé, pokud se ti něco z toho, co se bude dít, nebude líbit, musíš mi to dát jasně najevo, rozumíš? Někdy člověk říká, že už nechce, ale přitom chce, abych naopak přidala.“ Když mluvila, tajuplně se na mě usmívala.  

„Chápu,“ odpověděl jsem nesměle.

„A nakonec za třetí, a to zdaleka nejdůležitější. Naše setkání je první a zároveň i poslední. My dva se už nikdy v životě neuvidíme. Proto to ber spíš jako vstupenku za oponu, jako ochutnávku. Dál už musíš pokračovat sám. Nesmíš se upnout na mě. Nikdy více už v kontaktu nebudeme. Nechci žádné city, žádné stalkování, zkrátka nic. Navždycky pro tebe budu už jenom vzpomínkou.“

„Souhlasím.“

Posadila se na manželskou postel a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Z kabelky vytáhla pytlíček s bílým krystalem. Trošku usypala na telefon a platební kartou urýsovala úhledné přímky. Srolovanou bankovkou jsem si nabídl. Celou lajnu jsem si vpravil do mozku a nosní přepážku nechával vstřebat tu nahořklou pachuť. Než jsem se stačil zalknout, proces jsem zopakoval do druhé nosní dírky. Mlčky mne pozorovala, stále se usmívajíc.

Zatímco ona likvidovala své geometrické veledílo, moje krevní řečiště absorbovalo většinu alkaloidu. Cítil jsem své srdce, jak pomalu zrychluje tep, svůj dech, jak se prohlubuje, svou mysl, jak se vymaňuje z vězení těla.

V tom vstala a začala se pomalu svlékat. Prvně jedno ramínko, pak druhé. Šaty letmým dotykem spadly na zem a odhalily mi tak její zjizvenou nahotu. Předklonila se a plížila se ke mně. Věnovala mi polibek a pokračovala stále níže. Odevzdal jsem se. Povyhrnula mi košili a jazykem přejížděla po podbřišku. Obratně mi sundala kalhoty, posléze i košili. Sála mě a já se jí dokonale poddal.

Držela ho vztyčeného v ruce a jazykem mi přejížděla tam, kde do té doby ještě žádná jiná. Olízla si prst a vpravila ho do mě. Prvotní křeč se rychle přetavila v nepředstavitelné blaho. Zmítán opojením poznáváním dosud mi odpíraného jsem nezaregistroval, jak prst smáčí v oné chemické substanci a vrací jej zpět do mých útrob. Jak jej mé tělo vstřebávalo, rozkoš se násobila geometrickou řadou a mysl se zmítala na pokraji šílenství. Vnímaje mé hlasité sténání se na mě posadila, aby do ticha noci přidala i vlastní vzlyk. Prsty plnými krystalického štěstí si promnula své ženství. Obě naše těla se ocitly ve slastné agónii.

Naklonil jsem se, abych převzal iniciativu, ale zatlačila mě zpátky k posteli. Ruce mi za hlavou přivázala k čelu postele bavlněným šátkem. „Pamatuj, co jsem říkala,“ zašeptala mi přitom do ucha. Na hruď mi, stále na mně sedíc, vysypala poslední zbytky, aby je okamžitě vyšňupala. Zaklonila se směrem ke kabelce, z níž vytáhla blýskající kousek platiny. Jemně se pohupovala sem a tam a žiletkou si pomalu přejela po prsu. Hlasitě povzdechla, aby vzápětí udělala to samé i na druhém ňadru. Z čar začaly pramenit potůčky černé krve, jež zkrápěly moje břicho. Sténala a přidávala na intenzitě. Přirážela silněji a silněji, když v tom žiletku přiložila na můj hrudník a jedním tahem mě nechala vyvěrat ven. Mísili jsme se do sebe, splývali v jedno. Pak ještě jednou. Důrazněji. Zatnul jsem zuby. Cítil jsem, jak se otevírám. Sobě, jí, světu. Jak všechno, byť jen na chvíli nabývá jasných kontur, jasných významů, jasných smyslů. Jak se všechno zdá býti jasné a jednoduché.

Bolest, rozkoš, euforie, nicotnost, vratkost a špína jedný noci se v ten okamžik staly synonymními. Staly se tím, co rozbořilo doktrínu každodenního požitku.

„Jsem požitkář,“ říkala, „žiji přítomností. Neřeším budoucnost, protože ji neznám. Neřeším minulost, protože ji nezměním. Žiju tím teď a tady, protože to jediné má cenu. A nenechám se v tom omezovat.“

Význam téhle věty a jizvy, to mi tehdy předala slečna v rudém.

[nemrava]

Kde je erekce?

Hledím ji do očí a zcela neskrývaně si ji prohlížím. Má dlouhé kaštanové vlasy, s nimiž si vítr lehce pohrává. Má je dlouhé až po zadek. V mysli si představuji, jak bych si je chtěl omotat kolem dlaní, tahat za ně. Udělat si z nich vodítko, cestu, jak degradovat tělo i ducha. Má zelenkavé oči, jejichž barvu zdůrazňují velké brýle. To, co ostatní považují za nedostatek já cíleně vyhledávám. Vzrušuje mě myšlenka, že bych je mohl poskvrnit. A zcela nesobecky to, stočí-li se tímto směrem konverzace, přiznávám. Světlounce bílá napůl zapnutá halenka dává vyniknout jejím potetovaným vnadům. Představivost mi pracuje na plné obrátky – spojuje onen geometrický obrazec obě bradavky? Co se týká tetování a něžných těl našich poloviček, mám rád, když nejsou nikterak výrazná. Samozřejmě, vzhled a krása, navýsost subjektivní veličiny, nicméně po těch letech a zkušenostech zastávám názor, že méně je někdy více.

„Ty se mě normálně snažíš opít?“ táže se, ale vůbec ne úsměvně. Očividně si již několikrát podobným procesem prošla.

„Dost možná to tak vypadá,“ pousměji se, „a vlastně máš pravdu. Ale neboj, nechci s tebou spát. Tedy,“ na chvilku se odmlčím, vědom si nekorektnosti toho, co jsem zrovna vypustil z vlastních úst, „nemyslím to tak, že by jsi byla nějak... že by jsi mě nepřirahovala. To vůbec ne. Jenom mě sex na jednu noc tak nějak už moc nebere. Jestli mě chápeš.“ Usmívám se a zapaluji si cigaretu doufajíc, že jsem to celé nezazdil.

„Teda řeknu ti, ty to s holkama asi moc neumíš.“ Při téhle poznámce se mi chce hlasitě smát. Nicméně neshledávám to jako nejlepší nápad. A tak raději jenom potupně usrknu vody.

„No, to musíš posoudit sama. Ale abychom se vrátili k oné myšlence s pitím. Opravdu to nemyslím tak, abys jsi se opila a já tě pak mohl pendlovat někde v auta. Na to už mě trošku bolí kolena. Navíc mám kožený sedačky.“

Z jejího výrazu je patrné, že její myšlenky svádí boj na život a na smrt. Jsem jenom seskupení svaloviny, kostí, žláz a nervů protkaných litry testosteronu, co se jí snaží dostat do kalhotek, nebo za tím vším skrývá něco hlubšího?

„Oukey, tak jinak, proč mi neustále objednáváš pití? Když moc dobře víš, že ty pít nemůžeš?“

„Upřímně?,“ probodne mne rádoby sarkastickou nechápavou grimasou, „dobře, tak já ti to povím. Chci tě poznat,“ její pošklebek ještě přidává na intenzitě, proto pozvolna pokračuji, „nebo, abych byl konkrétnější. Vlastně jsou tu dvě možnosti. Můžeme tady sedět, na terásce u přehrady, povídat si, před sebou se vzájemně přetvařovat a doufat v cosi, anebo se můžeš opít, odhalit mi, kdo vlastně jsi a můžeme si tak ušetřit spousty času.“

Upijí zelené třináctky, zapálí si s jistou morální v lehkosti v hlase jen tak pronese do větru: „Dobrá tedy, ale jedeme k tobě.“

Sedíme na mém žlutooranžovém gauči a posloucháme rock z osmdestátek. Hádáme se, z jakého alba je ta a ta písnička. Hrajeme na absolutně rozladěné ukulele a střídavě usrkáváme gin s tonikem. A okurkou. Společně kouříme a necháváme se unést okamžikem. Je mi dobře. Byť jenom na chvilku, vím to, ale je mi dobře. Najednou se na mě mrštně posadí a políbí mě. Než stačím jakkoliv zareagovat, vlepí mi facku a odejde na záchod.

Mlčky čekám na to, co bude následovat. Čekání si zkracuji další sklenkou. A další. Když ani se ani po půl hodině ze záchodu neozývají žádné zvuky, mírně znervózním.

„Hele, je to trapný, ale jsi v pohodě?“ zeptám se záchodových dveří, z nichž se ozve jen strohé: „Jo, jdi pryč.“

Po další půl hodině, jednom potupném močení do umyvadla a třech dalších drincích již dveře otevírám a vidím to, čeho jsem se od začátku obával. Nacházím ji s hlavou zabořenou v záchodové míse. Děkuji jenom svému rannímu já, že jsem během bleskového úklidu nezapomněl eliminovat spoušť včerejší večeře.

Snaží se uhájit zbytky cti a odhání mne od sebe pryč. Nicméně jsme si oba vědomi zbytečnosti jakýchkoliv snah o zvrácení nezvratného. Podléhá. Vlasy ji svážu do drdolu. Odnesu ji do postele. Na noční stolek ji odložím brýle. Když ji svlékám kalhoty a prohlížím si její rudé kalhotky s krajkou, kdesi v nitru se zarazím – kde je erekce? Kde je ten čertík na rameni, co mne přesvědčení stát se na chvíli nekrofilem? Než sám sobě stačím odpovědět, už ji nesu sklenici vody a k posteli přináším kýbl.

Rozestelu si v obýváku potom, co mírně poklidím nepořádek minulých okamžiků. Než ulehnu, pro jistotu ji v ložnici zkontroluji. Odfukuje jako nemluvně. Usínám s jistým zadostiučiněním. Jsem sám na sebe hrdý. Mohl jsem jí vyhodit. Mohl jsem po ní vyjet už v autě. Mohl jsem ji vzít do hotelu. Nebo někde na louce a ještě ušetřit naftu i počestnost, mou i její. Mohl jsem ji vyhodit doma a vyhonit si. Mohl jsem udělat tolik věcí, abych se téhle situaci vyhnul. Ale neudělal. Ono je totiž důležitý nechovat se jenom tak, jak člověk chce. Hrozně důležitý je přece i to, chovat se tak, abys se na sebe jeden mohl podívat do zrcadla i druhý den. Ne?

[nemrava]

Něco oslizle nemravného

„Počkej. A to spolu jako dneska nebudeme spát? Nebo co jako?“ otázala se mne s podivem ve tváři.

„No. Myslíš, že bychom si dneska mohli jenom povídat?“ odvětil jsem, poněkud nejistě.

„Pokud zaplatíš, tak jako obvykle, tak si můžeme povídat. Jestli je to teda to, co fakt jako chceš.“

„Chci.“

Posadila se na postel vedle mého nahého těla. Necítil jsem stud ani nejistotu. Pohladila mě po stehně a usmála se. Nevím, zda upřímně nebo protože si myslí, že by měla, když jí za její čas platím. Za normálních okolností by mě její dotyk vzrušil, dost možná bych se na ni okamžitě vrhnul a snažil se zapomenout na ten každodenní bol. Dnes se mnou ale nedělá nic. Jako by její ruka byla chladná, bez kapky toho lidského tepla. Dost možná to je ale mnou. Dost možná necítím zhola nic.

„A o čem si chceš povídat?“ Naklonila se a pokusila se mi zakousnout do ucha, ale uhnul jsem.

„Nevím, je mi to jedno. Pověz mi něco o sobě. Něco, co ještě nevím.“ Znovu se narovnala a ledabyle odfrkla.

„Okay. No dobře. Uff, chodím na peďák. Angličtina a výtvarka. Jako ne, že by mě to nějak extra bavilo, ale oba rodiče učí, tak se ode mě tak nějak očekávalo, že skončíl na peďáku. Víš jak to chodí.“

„Vím. Vím to moc dobře.“

„Právě, prostě to tak je. Zaplať pánbůh za tu výtvarku, díky ní se dostanu na výstavy, vernisáže, a tak. Grafika, jó, ta mě ba. To si dovedu představit, že by mě živilo.“

„To chápu. Kreativní práce. To dokáže jednoho naplnit,“ posadil jsem se, hlavu opřel o čelo postele a z krabičky vytáhl cigaretu, kterou mi mrštně zapálila, aby si vzápětí zapálila svou.

„Přesně! Fakt by mě asi zabilo, kdybych dělala někde ve fabrice dvanáctky jedno a to samé, to není nic pro mě. No a co ty? Jak ty jsi se dostal k tomu... co ty teď vlastně děláš?“

„Obchoďáka...“

„Jaj. A jak jsi se k tomu dostal? Nebo... znám pár obchoďáku a upřímně, úplně mi na něj nepasuješ.“ Její poznámka ve mně vyvolala neskrývaný smích.

„A na koho bych ti pasoval? Na češtináře?“

„Na toho úplně ne, možná na nějakýho... já nevím, daňovýho poradce? Co já vím.“

„No vidíš a já češtinář zrovna jsem.“

„Tak to kecáš! Týjo! Kdybych já měla takovýhleho češtináře... to bych asi se možná na ty ústní zkoušky i něco naučila.“ Z její úmyslného dvojsmyslu jsem zčervenal a na chvíli se zarazil. Na lichotky jsem zvyklý, leč ta nevinnost, jež se snoubí z jistou sociálně finanční zhýralostí situace, v níž se dává světu ne odiv mne na okamžik ochromila.

„Ale ne, dělám si jen legrácky. No a jak si se dostal k tomu dělat obchoďáka?“ Prohlížel jsem si ji svitu naoranžovělého světla lampičky, v němž její rudé vlasy získávaly nachovou záři. Podobně jako koruny stromů při večerních červáncích. Znovu rudé vlasy. Skoro jako prokletí, pomyslím si.

„Právě proto. Učil jsem bezmála rok na střední a učit mě vlastně svým způsobem bavilo. Jenom byl ten háček, když jsem se s děckama potkával i ve svém volném čase. Třeba večer v baru. A ony pak měly nutkavou potřebu to při výuce náležitě zdůrazňovat. Tak jsem zkusil něco jiného. Navíc, vždycky se můžu vrátit, žejo. Ale dost o mně. Řekni mi ještě něco o sobě. Proč vlastně děláš to, co děláš?“

„Myslíš tu školu?“

„Ne, myslím to teď tady.“

„Jó tohle! No, znáš rychlejší a příjemnější způsob, jak si přivydělat při škole?“ zachichotala se, do sklenice s vodou položenou na nočním stolku hodila nedopalek. Začala si pomalu svlékat tričko.

„Nebo jako. Ona to dělá spousta holek. Je hrozně důležitý, když máš někoho, s kým se o tom bavit,“ pokračovala, zatímco já se kochal pohledem na její tmavě modrou krajkovou podprsenkou, „víš, kdyby mi o tom neřekly, asi bych nikdy nad ničím takovým ani nepřemýšlela.“ Vstala a sundala si kalhoty. Kalhotky ji ladily s podprsenkou. Stejně jako vždy. Má smysl pro detail. Pokaždé má sladěné spodní prádlo. Vklouzla pod peřinu a přitulila se ke mně.

„A to ti to samotné na sobě nevadí. Nebo... abys mě nepochopila špatně, nemyslím to vůbec nějak zle, ale já jsem mývával kdysi takový pocit... hnusu ze sebe sama, když jsem s někým byl byť jen přes noc. Ani si nedovedu představit, jaké by to bylo, když bych si za sex vzal peníze.“

„Proč bych se měla cítit provinile? Je to jenom sex. Mechanický pohyb, díky němuž přežívá náš druh, ne? Vím, kam míříš. Jenže já třeba rozlišuji dvě věci; sex a milování. Sex je jenom sex. Je to jenom šukání. Šup sem, šup tam...“

„A střík, střík?“ neodpustil jsem si přiblblou pubertální připomínku.

„A někdy jen kap kap,“ rozesmála se tak hlasitě, až jsem ji musel chytnout za ústa, aby nezačali na zeď mlátit další hotelový hosté jako minule.

„Ale to milování, to je když v tom hrají roli i city. Je to úplně něco jinýho.“

„Rozumím ti, mám to stejně. Bereš to docela pragmaticky, to svoje brigádničení, to je mi sympatické. Spousta lidí to odsuzuje, ale ty to dokážeš brát s nadhledem.“

„Upřímně, jejich názor je mi celkem fuk. Proč bych ho měla vlastně brát vážně. Je to můj život. Moje tělo a moje svědomí. A jediný, komu se mám zodpovídat jsem já sama. Tak co je mi do ostatních.“

„Ano.“

„Navíc. Když se nad tím zamyslíš, já jenom na několik chvilek půjčím svoje tělo. Teď si vem, že spousta lidí dře od rána do noci v práci, kterou nesnáší. Ti obětují mnohem víc, svůj čas, někdy i zdraví, kterej mohli věnovat něčemu úplně jinýmu. Představ si, co může taková svobodná matka dělat? Může chodit dennodenně do práce, aby vydělala nějakou tu korunu a dala děcku alespoň to nejpotřebnější. Jenže ho vůbec neuvidí a jednou si to bude vyčítat. Že ho neviděla vyrůstat, a tak. Anebo může dělat to, co já. Pokud si dá pozor, bude mít peníze i čas, který ji nikdo nevynahradí. Jedinej háček je prostě v tý zkostnatělý společenský představě, že sex za prachy je něco oslizle nemravnýho...“

„No, když si vybavím ty slečny, co postávají po cestě na Hatě, moc kjůt a svít mi to nepřijde,“ neodpustil jsem si podotknout.

„Ale to jsou zase šlapky. Já bych sebe sama označila za společnici. V tom pravém slova smyslu. To je rozdíl. Dělám ti společnost jak duchem, tak tělem. Nekouřím ti jen péro. Alespoň ne tobě.“ Usmála se.

„A vykouříš mi ho?“

„Ty jsi hrozný. Možná proto za tebou chodím tak ráda. Jsi můj nejoblíbenější klient!“ pronesla s podivnou noblesou v hlase, políbila mne na rty a zmizela pod peřinou.

[nemrava]

Instagramová srdéčka nehřejí

Sedím na střeše paneláku na brněnském sídlišti. Vlasy mi čechrá podvečerní jarní vítr. Je teplý a já ve svitu zapadajícího slunce mhouřím oči. Nohy mám svěšené přes římsu. Stačilo by se jen mírně posunout, nebo snad možná jen nešikovně naklonit a následovalo by pár sekund volného pádu. A pak nic. Nicota. Ale já tu nesedím s úmyslem ukončit svojí existenci. Kdepak. Ba naopak. Stále dokola a dokola marně přemýšlím nad tím, kam svou existenci posunout dál. Poslední dobou mám totiž pocit, že jsem se dostal do slepé uličky. A právě tahle prchlivost okamžiku, několik desítek metrů nad zemí mi, byť jen na chvíli, dává možnost jakoby se postavit mimo každodenní shon a s čistou hlavou se podívat na sebe sama.

Pozoruji pobíhající individua tam dole pode mnou. Jak zmateně pospíchají. Chodí sem a tam. Skoro jakoby bezmyšlenkovitě. Jakoby bez úmyslu. Mají-li vůbec nějaký. Všímám si mladé slečny. I s takové dálky si všímám jejích kaštanových vlasů spletených do drdolu. Mám rád drdoly. Pospíchá směrem k Albertu. Mračí se. Nedivím se, určitě jde nakoupit suroviny, aby mohla uvařit večeři tomu svýmu idiotovi, co sedí doma na prdeli a hraje počítačové hry. Anebo támhle. Muskulatura, jejíž bytnost absorbovala jenom touha po tom „být větší“ (všude), co drží kolem pasu cosi, co má patrně představovat zvrácený archetyp krásy silikonu, peroxidu a vytahaných pysků. Spěchají asi domů do postele, aby si užili nejdelší dvouminutový akt lásky. Či mladá maminka, co vytahuje z kufru svého velmi výkonného SUV nákup a jejíž dva roztomilý potomci ječí na celé sídliště. Nemohou se dočkat, až si doma pustí další díl svých oblíbených amerických animovaných píčovin a ona až si to udělá tím umělohmotným přítelem, jež jediný dokáže pochopit její potřeby a složitou osobnost. Je mi na zvracení.

Kam všechny ty cesty směřují? Slečna, nabuchanec, bloncka i ta rádoby svědomitá matka, stejně jako miliony dalších, ti všichni směřují každý večer domů doufajíc, že tam najdou to, proč existují, proč tu jsou. Jedni lásku, druzí rodinu a ti další třeba obličej od semene. Sto hlav, sto chutí. Znáte to. Svým způsobem závidím těmhle lidem. Tu jejich skromnost, kterou celým svým bytím vyjadřují. Spokojit se s tak málem, to je ale pro můj omezený mozek a nabubřelé ego natolik kacířská myšlenka, že ji nejsem s to ani pochopit, natož slepě následovat. Předem nadefinované lajny spokojenosti a domnělého štěstí, pozlátka pomíjivosti. Instantní životy, k nimž přilnout a žít je znamená být šťastný. Nedokážu být takhle šťastný.

Ať už to bylo jakkoliv, vyšší myšlení, mimozemská civilizace nebo jenom statistický nesmysl či náhoda, tyhle řádky píše entita, jež si je vědoma své vlastní existence, dokáže reflektovat sebe sama a, světe div se, již několik týdnů dokáže i celkem obstojně vyprat špinavé prádlo, aniž by se z bílých triček stávala růžová. A to v tom lepším případě. To je vlastnost, která je v námi dosud poznané realitě vskutku unikátní (to praní, přirozeně).

Současně s tímto unikátem je každý jedinec na tomhle zpropadeném světě obdarován ještě něčím možná výjimečnějším. Potními žlázami a svobodnou vůlí. Každý jeden z nás si může vybrat, zda bude či nebude (kéž by to bylo možné říci i o těch žlázách). Evolučně tíhneme sice k první jmenované variantě, jenže pak tu máme už tu věc s tím, jak být. A to je ono. To je to, co mi dráždí žaludek.

Dennodenně se setkávám s tím, jak mi někdo říká, jak mám žít, co musím udělat, co si musím koupit a především jak se mám vůbec chovat.

„Jako já ti do toho nechci mluvit, přeci jenom už jsi dospělý, ale myslím si, že zkoušet se předávkovat gumovými medvídky mi přijde jako kravina.“ Řekla mi kamarádka, když jsem chtěl testovat objem svého žaludku. Kdo rozhoduje o tom, co je a co není kravina.

„V tvých letech už jsem tě dávno měla,“ mi pro změnu mi při nedělním obědě nezapomněla oznámit moje milující maminka. Myslí to se mnou dobře, vím. Jenže jediným činitelem, soudcem i katem svého štěstí není nikdo jiný než já sám. Žádné rady blízkých, internetové zaručené rady na šťastný vztah nebo nedej bože život. Instagramová srdíčka  to moje nepohladí. Jenom ta autenticita cesty ke štěstí, to věčné hledání ve mně budí zvědavost a touho zkoušet dál. A ne nadarmo se říká, že někdy cesta je cíl. Nebo ne?

Zapaluji si další cigaretu a nechávám svou mysl ještě pár minut svobodně plynout, než znovu sejdu dolů do panelákového bytu, do šablonovité ložnice, do ikeácké postele, ulehnu vedle někoho, jehož štěstím já bohužel nikdy nebudu, abych se v noci znovu mohl vydat hledat.

[nemrava]

Dvanáctka

Kostelní zvon ohlašuje půl jednou v noci. Hledím střešním oknem skrze padající kapky deště dolů na ulici, na projíždějící auta, na procházející individuality a nechávám se strhnout tímhle nočním pomalým tempem. Nechávám ho prostupovat celou svou existencí, protkává mé svaly, naplňuje mou mysl a hladí na duchu. Dýchám rozvážně, dlouze a hluboce. Vdechuji kouř chemikálií, co mi milosrdně nabídnou alespoň několik hodin sladkého spánku.

Probudí mě tupá rána. Když se podívám na hodinky, ukazují tři hodiny ráno. Otočím se na bok a snažím se znovu usnout. Přeci jen, na nadcházejících několik hodin za volantem by bylo celkem záhodno si trochu odpočinout. Než však stihnu znovu upadnou do říše nočních můr a apatie, rána se ozývá znovu. A znovu. Slyším hlasy. Naříkání. A stesk.

Zase další psychohrátky mé pokřivené mysli? Neměl jsem to dohulovat, pomyslím si v duchu. Z narkotického vnitřního dialogu mne ale vytrhne slabý ženský hlásek. O něco, zdá se, prosí. Ale nedokážu rozklíčovat o co. Následují další rány. Ne, tohle nejsou noční můry. Ani haldy.

Ve spěchu si oblékám tričko a kalhoty. Vycházím na hotelovou chodbu a všímám si obličejů trčících jako němé sochy z otevřených dveří sousedních pokojů. Zvuky se nadále ozývají z protějšího pokoje dvanáct. Mlčky se ke mně připojuje postarší pán. Může mu být tak kolem padesáti. Je asi stejně vysoký jako já, má už prošedivělé vlasy i vousy. Na sobě má jen nedopnutou košili a kalhoty od saka. Je bosý. Mlčky se na sebe podíváme. Přikývne na souhlas. Zabouchám na dveře dvanáctky.

Hluk rázem utichne. Zabouchám tedy ještě jednou. Nic. Zkusím to ještě jednou. V tom se dveře rozletí dokořán.

„Co tady kurva chcete?“ zpustí zhurta o hlavu vyšší plešatý chlap v trenýrkách.

„Jdeme se zeptat, zda se něco neděje. Slyšeli jsme z vašeho pokoje rány a někdo prosil o pomoc. Tak se chceme jen ujisti...,“ snažím se alespoň rámcově formulovat větu, když mě chlap ze dvanáctky přirazí ke zdi. Pán vedle ho chytí za rameno, ale není to nic platné. Ani jeden se nezmůžeme na odpor.

„Tak abychom si rozuměli, frajere,“ prská mi vodku do obličeje, „já tam se svojí holkou prostě jenom tak trochu vyvádíme. Chápeš? A nechci, abys nás ty, nebo kdokoliv jiný obtěžoval. Chápeš?“

Souběžně s na jeho poměry poněkud konstruktivní výmluvou, jak zamaskovat pocity vlastní méněcennosti, který si musí léčit zbytečnou agresí na něžném pohlaví, se všechny dveře ostatních hotelových spoluherců téhle noční tragikomedie bleskurychle zavírají.

„No dobře, jen doufám, že to vyvádění je chtěný oboustranně,“ pronesu tiše a sklopím zrak.

„To si kurva piš,“ pouští mě a hlasitým zabouchnutím opouští scénu.

S prošedivělým pánem si vyměníme několik potupných pohledů a každý se vracíme do svého pokoje. Otevírám okno a zapaluji si cigaretu. Tiše naslouchám noci doufajíc, že již nezaslechnu žádný ženský hlas. Nic neslyším. Ticho.

Svlékám se do naha. Chci ze sebe svléknout hanbu a stud, jako si had svléká kůži. Chci ze zavrtat do ulity vlastního světa a nebýt. Utéct před ponížením sebou samým. Mohl jsem zavolat slečnu recepční, mohl jsem zavolat policisty, mohl jsem vykonat tolik rozhodnutí, kterými bych neznámé osobě z protějšího pokoje pomohl od trápení, byť třeba na chvíli. Ale neudělal jsem to. Nechal jsem se svázat strachem a raději přilnul k naprosto průhledný a o to debilnější lži. Udělal jsem to, co udělala celá hotelová chodba. Tvářil jsem se, že nevidím, že neslyším, že nevím. Jenže všichni víme, moc dobře to víme.

Stydím se sám před sebou, zavírám oči a snažím se usnout. Alespoň na chvíli.

„Prosím, už ne, bolí to,“ ozývá se tmou.

[nemrava]

Krystalická láska

Přicházím k sobě. Zvedám ze země znavené tělo; dobelhám se do kuchyně. Jsem oblečený. V paměti po včerejších událostech to zeje prádznotou. Marně se snažím najít mobil, svou externí rozšířenou mysl. Zapálím si cigaretu a prohlížím se v zrcadle. Oči mám zarudlé, zapadlé, mdlé. Bez života.

Vidím bratra, má nateklou tvář, z nosu mu teče slabounký pramínek krve. Vidím otce s napřaženou rukou. Vidím slzy v sestřiných světlounce modrých očích.

Vzpomínky svévolně vyplouvají na povrch z útrob nevědomí, kde měly zůstat. Srdce se mi při každém výjevu zběsile rozbuší. Zvedá se mi žaludek a já jeho obsah vyprazdňuji do umyvadla, kde jsou neumyté skleničky a hrnky, které svými zvratky plním až přetékají. Vyprazdňuji ze sebe poslední zbytky lidství.

Nahřívám nad svíčkou ohnutou lžičku; do čiré tekutiny nasypu trochu toho krystalického štěstí. Zkušeně promíchat, a je to. Nasávám do jehly. U kapesního zrcadla se načančám jako ty slečny na Instagramu, jako nějaká laciná děva. Nejsem přece nic jiného, jenom v mužském provedení. Chytnu si ret a nechám jediným vpichem prostoupit do mého těla potravu pro svého vnitřního démona. Na poslední okamžik vidím v zrcátku stále uplakané malé tmavomodré dítě. Nechávám se unášet vírem tance se smrtí. Upadám do temnot a slastně zapomínám. Oči se zahalují do černé.

Bokem jako by mi projel ostrý nůž. Žíla na čele mi bolestivě pulzuje. V ústech cítím tekutinu, krev a sliny, pomyslím si. Vím, co se děje. Není to poprvé. Snažím se zaostřit na okolní předměty, ale nejde mi to. Při pokusu vstát se mi podlamují nohy. Břišní svaly se nekontrolovatelně stahují. Moje materiální já se svíjí v cyklicky se opakujících vlnách agónie. Něco je špatně, probleskne mi hlavou. Ta jako by měla každou chvílí prasknout. Z posledních sil se po čtyřech doplazím do koupelny. Hlavu strčím do vany a otočím kohoutkem se studenou vodou. Je mi zima. Třesu se. Střemhlav se vrhám do své osobní pekelné výhně.

Přicházím k sobě. Znovu. Voda přetéká přes okraj vany přímou na mou tvář. Na dlaždičkách okolo jsou rozpoznatelné kapičky nyní již zaschlé krve. Každý sval skuhrá a naříká. Srdce bije nepravidelně. Je unavené a už vynechává. Pohroužená mysl si začíná uvědomovat, co se to vlastně stalo.

Odpoledne trávím vytíráním, utíráním, drhnutím, uklízením, vysáváním, umýváním nádobí. Počítám-li správně, mám necelé tři hodiny, než se o slovo zase začnou hlásit abstinenční příznaky. Narychlo do sebe nacpu talíř plný špaget, které mám v lednici už kdoví jak dlouho. Pod padajícími kapkami horké vody se snažím ze své kůže smýt několikadenní nános hnusu a špíny. Vyčistím si zuby. Kdybych se bývával lépe učil, mohl jsem být celkem dobrým farmaceutem, pomyslím si, když do sebe hrnu pečlivě připravenou směs analgetik a prášků na spaní, jimiž mě nevědomky zásobuje má milující babička. Ulehám do měsíce nestlané postele. Trpělivě vyčkávám na spánek, co mi pomůže přečkat dojezd.

Vidím mámu, jak se mi vzdaluje, jak odchází. Vidím své ruce, na niž je krev. Vidím siluety přátel, ale jejich obličeje se rozplynuli. Vidím ji, jak prochází s jiným okolo.

Probouzím se zpocený z nočních můr. Okamžitě polykám další várku léku, jež jsem si svědomitě připravil na torzo co zbylo z mého nočního stolku. Druhý den celý proležím. Jsem bez sil. Skuhrám vyčerpáním. I to skuhrání je vyčerpávající. Raději poslouchám hudbu. Nejhorší je za mnou. Znám tyhle stavy. Tentokrát se jím již nenechám ovládnout. Nenechám ho pohltit mysl. Už je čas se ho vzdát, spoutat ho a uzavřít ho spolu se svými strachy, se svými vzpomínkami, svým dětstvím a svou nevinnosti do nitra pohroužené duše.

Poprvé jsem ho požádal o pomoc ve svých patnácti. Jako reakci na všechnu tu předstíranou autenticitu každodennosti, potřeboval jsem obranný val proti vám, černobíle vidoucím soudcům. Pomohl mi ve vykonstruovaném světě na vrchol a přitom v tom jediném skutečném mě stahoval stále níž a níž. Právě díky němu jsem dokázal to domněle cenné: nadutý bankovní účet, laciný obdiv, moc nad ostatními, pozlátka smyslovosti. A ztratil to opravdu hodnotné. Ztratil jsem rodinu, důvěru. Ztratil jsem přátele, víru. Ztratil jsem zdraví, vůli. Ztratil jsem lásku, touhu. Ztratil jsem moc nad sebou. A málem jsem ztratil sám sebe.

Vychytrale se schovával ve stínech mých snů. Poháněl mě neustále kupředu. Radil, jakým směrem se vydat a já už jeho přítomnost nevnímal. Myslel jsem, konal jsem, žil jsem jako já. A přitom to byl on. Využíval každé mé pochybnosti, každého škobrtnutí, aby mi prstem ukázal směr, kam dále jít. Směrem k vám. Jeho pomoc mě stála již příliš mnoho, abych se jen vzdal. Musím se ho nadobro vzdát a stát bez opory. Musím žít autenticky, s vlastním démonem uzavřeným v žaláři vlastní minulosti. Musím si sebe sama vydobýt zpátky. Musím poznat, kdo se skutečně skrývá za těma tmavomodrýma očima.