#čištění

[feminela]

Čistý záchod je základem uklizené koupelny a také domácnosti. Není ale vždy jednoduché ho vyčistit správně, protože toaleta může být plná různých bakterií, které nebudou vypadat dobře.

[toubledrouble]

Miluju přes sdílenou koupelnu poslouchat zvuky čištění zubů šťastlivce před operací, který ještě neví, že mu krom zubů taky na sále klidně omylem rozříznou ret a celý den mu to nikdo nebude hodlat vysvětlit

[cleaningsolarpanels]

Čištění solárních panelů

Brightening Tomorrow: The Importance of Washing Photovoltaic Panels

As the world increasingly turns towards renewable energy sources to combat climate change and reduce dependency on fossil fuels, photovoltaic (PV) panels have emerged as a pivotal technology in the transition to a sustainable future. These sleek panels silently convert sunlight into electricity, powering homes, businesses, and even entire communities with clean, renewable energy. However, to ensure optimal performance and maximize energy output, regular maintenance, including washing, is crucial for photovoltaic panels.

Why wash photovoltaic panels? The answer lies in the nature of their function. Photovoltaic panels work by capturing sunlight and converting it into electricity through the photovoltaic effect. This process occurs when photons of light strike the semiconductor material within the panels, freeing electrons and generating an electric current. However, anything that obstructs the sunlight from reaching the semiconductor material can diminish the panels' efficiency, and that's where washing becomes essential.

Dust, dirt, pollen, bird droppings, and other debris can accumulate on the surface of photovoltaic panels over time, creating a barrier between the sunlight and the semiconductor material. This buildup can significantly reduce the panels' ability to capture sunlight and convert it into electricity, leading to decreased energy production and lower overall efficiency.

So, how should one go about mytí fotovoltaických panelů effectively? The process is simpler than it may seem, but it requires attention to detail and the right approach.

First and foremost, safety should always be a priority when washing photovoltaic panels, especially if they are installed on rooftops or in hard-to-reach areas. Ensure that you have the necessary safety equipment, such as harnesses, ladders, and appropriate footwear, to prevent accidents and injuries.

Timing is also crucial when it comes to washing photovoltaic panels. While regular cleaning is essential, it's essential to choose the right time to wash them. Ideally, aim to clean the panels early in the morning or late in the afternoon when the sun is less intense. Washing the panels during these times can prevent the water from evaporating too quickly, allowing for more effective cleaning.

When it comes to the actual washing process, simplicity is often the key. Start by gently rinsing the panels with water to remove any loose debris. For more stubborn dirt or residue, a mild detergent solution and a soft sponge or cloth can be used to gently scrub the surface of the panels. Avoid using abrasive materials or harsh chemicals, as these can scratch or damage the panels.

In some cases, a hose with a nozzle attachment or a pressure washer set to low pressure can be used to wash photovoltaic panels from the ground. However, exercise caution to avoid spraying water directly at the electrical components or seals, as this can cause damage.

If the photovoltaic panels are heavily soiled or located in hard-to-reach areas, it may be best to enlist the help of a professional cleaning service. These professionals have the experience, expertise, and specialized equipment necessary to clean photovoltaic panels safely and effectively.

In conclusion, washing photovoltaic panels is a vital aspect of maintaining their performance and maximizing energy production. By following the right techniques, timing, and safety precautions, you can ensure that your photovoltaic panels continue to shine bright, powering your home or business with clean, renewable energy for years to come.

[hidden-but]

The czech anthem is perfect for when you drink too much and all the paneláky start looking the same

real

[goodbuttaken]

včera (dnes) takových typických pět minut v mém životě:

0:25 kašlu na to, jsem fakt unavenej, jdu spát bez čištění zubů

0:27 ok, mám docela dobrou náladu, tak si ty zuby přecejenom vyčistím

0:29 mám strašnou chuť na sojové mléko

0:30 venku se hezky ochladilo a mám v sobě to mlíko, ideální chvíle jít si zaběhat

<leaves for a 6k night jog>

[takovanormalnielie]

8.6.2024

N. je na team buildingu s celým učitelstvem a já se tu starám o příšerky. Na oběd nás pozvala mamka, takže jsem měla o starost míň. Dopoledne jsem vyžehlila a odpo jsem si udělala nehty a hrála si s dětmi. Na večer jsem obstarala zahradu, nakrmila a vykoupala děti a během přípravy do postele a čištění zubů to přišlo. Zlatý hřeb večera. Kluk si musel nutně před zubama ještě udělat a vypít jahodový mlíko. Šla jsem s malou napřed. Ona si šla hrát na klávesy a já připravovat kartáčky a v tu chvíli tam naběhl kluk s tím sladkým mlíkem a začli se prát o ty klávesy. Samozřejmě, že to mlíko nalili dovnitř. Nemusela jsem ani křičet. Věděli, že je zle. Po zubech zapluli do postele a byli jak pěny. Uspali se sami. Já jsem hodinu rozebírala, sušila a znovu skládala celý klávesy. Bylo to nalitý v repráku a v klaviatuře. Bohužel toho byla plná i ta membrána, která zajišťuje kontakt na desce. Musela jsem to odstrojit úplně všechno. Jediný, co zůstalo ušetřený byla naštěstí základovka. Nakonec nevím, jestli mě to víc štvalo, nebo bavilo.

[zharske-ditko]

the pivko brothers měli dobrej reception tak mám pocit že vám dlužím update

plzeň byla (nemám ponětí jaký je číkoliv pohlaví takže jsou neutrálně označovaný podle rodu piva) do včerejška rozhodně nejstatečnější, ovšem po tom co jsem se je snažila vyndat z klece abych ji mohla vyčistit už se jí moc kooperovat nechce - což je v pořádku, za dva týdny by měli být ready na vypuštění, takže by si měli udržet zdravý strach z lidí, ale pak se cítím mega špatně když je prostě musím vyndat ven nebo k nim stčit ruce se zrním

plzeň je taky nejvíc vokální, jakmile jsem otevřela dveře tak začala pípat, což je hrozně precious a taky hrozně smutný protože vím že jsou ve stresu

dneska byl nejstatečnější asi radegast, s tím že krakonoš je unanimously největší srab (it's ok though i love him i get it) kterýho ty další dva vždycky zmačknou jak se nacpe nejvíc za ně do rohu

dostat je z tý klece na čištění byl fakt porod, jsem musela přijít na to jak je vůbec zatím přechovávat, nakonec jsem je dostala aby zůstali v tý krabici, a oni se namačknout do jakýhokoliv rohu available, takže jakmile je tam přendám tak už zůstanou

jsou na handling docela jednoduchý, ale samozřejmě si to neužívaj takže se snažím aby to bylo co nejkratší. dneska jsem jim tam nechala provázek rolniček aspoň na hraní protože co si budem nějaký obohacení by se hodilo, ač předpokládám že se jim nebude líbit že to dělá zvuk aspoň ze začátku, uvidíme

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 11 - Obyčejná budka

„Tohle prostě není fér,“ povzdechl si Tasse a odhrnul si vlasy z očí. Začínaly být trochu dlouhé, zatím ne tak, aby si je mohl zastrčit za ucho, ale dost na to, aby mu mohly překážet. Seděl na povaleném špalku a s velice otráveným výrazem vyhraboval zbytky starého hnízda z ptačí budky.

„Co? Že nás nepustěj na krok z Lesního hradu protože jsme v doupěti tý pavoučí holky omylem strávili čtrnáct dní? A já myslela, že ty na venkovní aktivity moc nejseš,“ uchechtla se Mara. 

„Však teď jsme venku, ne? Ale tak nějak jsem nečekal, že skončíme u tohohle. Čištění ptačích budek - vážně?“

„Blíží se zima, někdo ty opuštěný musí vyčistit a připravit na jaro.“

„Já vím,“ zabručel Tasse a pokusil se odfouknout neposedný pramen vlasů, který ho lechtal na čele. „A ostatní si tohle všechno odbyli před týdnem mezi tím, co nás hledali. Jenom… Nikdo mě tak úplně nepřipravil na to, že budu pracovat.“

Mara vyprskla. „To jako fakt? Počkej, doopravdy?! Na co tě pak teda připravovali?“ 

„Na studium?“

„A k čemu myslíš, že to studium vede?“

„…k vzdělání?“

„A k práci! Tomu se tady v řádu nevyhneš. Každýho tady učej, jak bejt co nejvíc samostatnej. I když jseš kluk z bohatý rodiny.“ Mara se zazubila. „Možná, že tohle je ten důvod, proč si ten tvůj vychovatel myslel, že to tady nezvládneš…“

„Já tě nesnáším.“

„To je mi úplně jasný.“

„Podáš mi další budku?“

„Ani nápad!“ prohlásila Mara. Ještě ani nedomluvila a už se natahovala pro jednu z budek, které jim bylinkáři v rámci údržby sundali ze stromu. „Tahle je pěkně těžká…“

„Nevadí, postarám se o ni!“

„Když myslíš…“ Mara budku zdvihla. „Jo, váží o něco víc než ty ostatní… Ale zase je o dost větší. Zajímalo by mě, co v ní hnízdilo…“

„Škoda, že v těch budkách nenechávají podpisy, co?“

„Ty doma normálně píšeš po stěnách? Navíc… zůstává tam po nich peří a tak, takže vlastně jo, něco jako podpis po sobě nechávaj.“

„Hmmm…“ přikývl Tasse zamyšleně. „Tak se podíváme, kdo se nám podepsat tady?“ poklepal na stříšku budky. Budka zasyčela.

„Um… Maro?“

Mara vzhlédla od budky, do jejíhož čištění se právě pustila. Tasse na stříšku zaklepal znovu. Budka opět zasyčela. 

„Tohle ptačí budky normálně nedělají, že ne?“

„Tak…třeba taková husa dovede syčet pěkně. Ale do obyčejný budky se husa nedostane…“

„To řekni téhleté!“

Tasse natáhl ruku a opatrně nadzvedl stříšku budky, aby viděl dovnitř. Z příšeří na něj zasvítil pár žhnoucích očí. Tasse jejich pohled opětoval.

„Ty nevypadáš jako husa…“

„Sssssss.“

„Co tam máš?“ vyzvídala Mara.

„Pojď se podívat!“

Mara odstrčila svou budku a znovu vyskočila na nohy. V mžiku byla u Tasseho a nakláněla se mu přes rameno. Ve škvíře mezi budkou a stříškou byly vidět oči jako řeřavé uhlíky navrchu šupinaté hlavy, z jejíž tlamy podrážděně šlehal rozeklaný jazyk.

„Had…?“

„Tohle nebude had,“ potřásl Tasse hlavou a pootevřel budku ještě o něco víc. „Podívej.“

Tvor v budce sice připomínal hada, ale byl výrazně mohutnější. Šupiny, na pohled hrubší než ty hadí, se mu duhově leskly a na zádech měl složená křídla připomínající netopýří. V  budce byl zaklíněný tak natěsno, až to vypadalo, že se dost možná nemůže ani hnout.“

„Vypadá to, že tu máme smoka. Vidíš? Má křídla a už i nohy.“

„Tak to jsem s tím hadem nebyla až tak daleko, co?“

„Vlastně ne. Kdo ví, jak dlouho v té budce byl, možná se tam dostal už v hadí podobě a jak rostl, nemohl se už dostat ven…“

„Představ si, že by tam dorost na draka,“ zamumlala Mara. 

„No nevím, podvyživeně sice nevypadá, ale potom, co si asi smlsl na ptácích, co tu budku obývali, tak asi moc další potravy očekávat nemohl. Ven se dostat nemohl a ptáci určitě nejsou tak hloupí, aby za ním do budky sami lezli. Četl jsem, že vydrží bez jídla docela dlouho, ale takhle by se té druhé stovky asi nedožil, aspoň ne v dobrém zdraví…“

„Co s ním teda? Zkusíme ho dostat ven?“

„Můžeme to zkusit… Pak ho vezmeme za mistrem Sestem, ten by mohl vědět, co s ním.“

Tasse odklopil stříšku budky úplně a zanořil do ní ruku. „Tak pojď, kamaráde, vytáhneme tě na světlo, ať se v té krabici moc- ÁÁÁÁÁU!“ zařval a odskočil od budky. Ruku prudce vytáhl a s ní i rozvášněného smoka, který se mu zakousl do předloktí. Na denním světle byl překrásný - hrál všemi barvami a z čela mu vyrůstal pár zlatavých růžků. Hrabal ve vzduchu krátkýma nohama a křídla, momentálně moc malá na to, aby s nimi mohl létat, se mu podrážděně škubala. 

„Sakra, Tasse!“ zaječela Mara. 

„Uh… mám ho?“ uchechtl se Tasse rozpačitě. 

„Nejsou tyhle potvory náhodou jedovatý?!“

„…možná?“

„Ty jseš takovej idiot!“

„Tohle snad nemyslíte vážně!“ zazněl dvorem hlas mistryně Luidgardy. „Vy jste se úplně zbláznili?! Maro, okamžitě přiveď mistra Sesta! Tasartire, ty se nehýbej, toho smoka z tebe musíme dostat dolů, ať do tebe nenapumpuje ještě víc jedu. Bohové, začínám mít pocit, že na vás dva budu muset víc dohlédnout!“

[kdomipodakopretinu]

narvěte mě do pračky a zapněte program na čištění špinavých hader

[kocourmokroocko]

Prosím drahý Kote, táži se Vás, má Arnie aspoň jedné myšlenky v hlavě? Kdykoliv vidím jeho fotku velmi o tom pochybuji. Chovám nejvyšší úctu k němu i Vám a raduji se z jeho zdánlivě myšlenkami nezatíženého bytí.

S pozdravy a pohlazením (pro Arnieho)

Antiela

Arník má obrovský ouška po svojí vlčáčí prabábě

doktor říkal, že mu je máme pravidelně zvedat, prohlížet a sahat do nich, aby se pak nebál čištění

vyvinul se z toho rituál "kontroly rozoumku"

vždycky mu zvedneme to veliký ucho, podíváme se dovnitř a zkoumáme, jestli mu mezitim vyrost v hlavičce rozum.

Ne

ohraničený záhonek za jeho očičkama zeje již sedmý měsíc prázdnotou

upínáme své naděje na jaro. I za osamělou žížalu bychom byli rádi.

i za šutr

tbh i nános prachu by v tomhle bodě třeba nějakej ten neurotransmiter rozhejbal

na každý pád díš čirou pravdu. Arnold si nikdy v životě nic nemyslel. A nezdá se, že by s tím plánoval teď na kůzlecí kolena začínat. ♥

(Níže milého kolegyně v práci, snažící se nalézt v očích páně Arnoldově jedinou myšlenku (a seznávající zmar), 2022, kolorováno)

[myzetauniverse]

Welcome, whumptomber!!! Muhehe https://www.youtube.com/watch?v=xyMmU2wl0wk Happy Whumptober everyone! Sorry for it being in Czech language, but I decided to stick with last year - always add a POV from another person

1. “Vedl jsem si dobře?

Whumper jako mentor | Mladý hrdina | Ztráta krve Měl to být den, jako kterýkoliv jiný. Odpolední práce v napůl vylidněném pueblu, čekání na návrat mužů, kteří se vydali pomstít smrt Bílého učitele. Nšo-Či si přitáhla opasek a donesla dvě tykve s vodou do místnosti s ohništěm, kde se chtěla umýt. Nestihla si ale ani sundat vyšívaný oděv, z dolní plošiny se ozval bojovný, vítězný pokřik, zem se zachvěla pod slavnostními údery kopyt koní. Muži se vracejí, a tedy i její bratr a otec! Trochu se jí zachvělo srdce. Co když padli? Co když zůstane úplně sama?

Rychle vyběhla ven a zdolala dva žebříky na planinu, kde s úlevou spatřila oba dva milované muže živé a nejspíš i zdravé. Zbytek výjevu byl ale přinejmenším nezvyklý. Nosítka z medvědí kůže mezi dvěma koňmi, a tři zajatci, kráčející se svázanýma rukama. Tlupy Kiowů, potupně smýkaných a vlečených úplně vzadu, si zprvu ani nepovšimla.

Teď už důstojně a klidně popošla pozdravit Vinnetoua a Inču-Čunu. Kdysi malý bráška, dnes dospělý bojovník a budoucí náčelník, ji uvítal vřelým objetím a polibkem. Na sourozenecké důvěrnosti ale zbyla jen krátká chvíle. Mezitím byla snesena ona podivná kožená konstrukce, a čtyři řadoví bojovníci ji dopravovali do místnosti hned vedle Vinnetouova příbytku. “Pojď sestro” Téměř stroze jí přikázal Vinnetou.

Poslechla, byla zvědavá, co se v tom pytli skrývá.

Když vstoupili mezi prosté zdi, údivem se jí rozšířily panenky. Na lůžku ležel běloch. Bělejší, než běžně bledé tváře bývají, a hned pochopila proč. Košile neměla šarlatovou barvu, jak si původně myslela, spodní lem byl stále modrý. Byla celá promáčená nyní již zaschlou krví. Ta byla ostatně všude, šmouhy na mladíkových rukou, obličeji, ve vlasech, na kalhotách. “Vinnetou, proč mi sem nosíš mrtvého bílého muže?”. Vinnetou byl odjakživa rázný, a konal skutky, kterým nerozuměla, ale co má dělat s mrtvolou?

“On není mrtvý. Žije. A já chci, abys ho zachránila” Rychle se sama šla přesvědčit. Odhrnula šátek, ledabyle přiložený na blonďákův krk, a strnula. Zející rána pod čelistí, očividně už zanícená, další krev kolem rtů. Zkusila tep, a ke svému překvapení ho nahmatala. Slabý, ale byl tam. Plavovlasý se navíc lehce ošil a polohlasně zasténal, dotek na krku ho nepochybně bolel.

“Vinnetou, co se mu stalo?” pokud mu měla zachránit život, musela to vědět. “Bojoval jsem s ním. Chtěl jsem Old Shatterhanda nejdříve omráčit, dal jsem mu ránu do ramene, ale nesvalil se. Nakonec jsem ho bodl do krku.” Založila si ruce v bok a měřila si bratra, jako kdyby byl vzpurné malé děcko. “A proč tedy chceš, abych ho zachránila? Stejně taková zranění nepřežije! Je to jen ztráta času!” vystrčila bojovně bradu. Vinnetou se ale nedal. “Má sestra je sice mladá pouhých šestnáct jar, ale učila se od velkých šamanů. Chci znát poslední slova Klekí-Petry. Otec mi už dal svolení. Howgh”. “Ale já…” Černé oči ztvrdly na kámen. “Řekl jsem howgh. Tys mi nerozuměla?” trochu nešetrně ji chytl za zápěstí, načež se otočil a odešel.

A tak se postarala o to nejdůležitější, nic jiného nepřicházelo v úvahu. Opatrně světlovlasému nepříteli svlékla košili, omyla krev z jeho tváře i těla. Samozřejmě jí neuniklo, že je to vlastně pohledný, dobře stavěný muž. Když bolestí při čištění a obvazování rány na pár vteřin otevřel oči, než je zase zavřel a upadl do bezvědomí, všimla si, že jsou zářivě modré. V nitru vyslala modlitbu k Manitouovi, aby vedl její ruce jak nejlépe bude umět, a poprosila o bělochův život. Jakže ho nazval Vinnetou? Old Shatterhand, tak to bylo. Opravila se. “Prosím o Old Shatterhandův život.” ****************

Někam mě opět přenesli. Vnímal jsem vše jen napůl, neschopen pohybu, měl jsem ukrutnou žízeň a všechno mě bolelo tolik, že jsem vlastně už ani žádnou bolest necítil. Lidé kolem mne mluvili řečí, ze které jsem nerozuměl ani slovo. Cítil jsem jen odporný pach zatuchlé krve z vlastní košile, a moči z kalhot. Na pár vteřin se mi povedlo otevřít oči a spatřit přízrak krásné dívky, nejspíše zase jen další ze snů. Nic jiného, než sny jsem už stejně dávno neměl. Nedokázal jsem ani udržet víčka, nedokázal jsem zvednout ruce, ve vteřině přišla další neskutečná bolest - já ještě stále dokážu cítit bolest? - napadlo mě, než se opět všechno v agónii zhroutilo do propasti.

[kralovna-ne-stesti]

Víte, jak vypadá volný den (víkend), když jste dospělí (a žena)?

Úklid bytu, koupelny a toalety, podlahy, praní, převlíkání postele, čištění lednice a probírání potravin, vynášení smetí a tříděnýho, hodinový nákupy v potravinách a drogerii, vaření, mytí nádobí, doplňování zásob, plánování dalšího týdne, ...

Jo, vítejte v realitě.

[toubledrouble]

Úžasné zážitky z motolské stomatologie:

Omylem mi rozřízli ret. VRTAČKOU. Nechápu jak se jim to povedlo tak rovně, ale ok.

Taky jim trvalo den, než mi to po spoustě dotazů konečně někdo vysvětlil

Při takovém tom potupném přesunu z postele na tu věc co vás přehodí na stůl, kdy jste jen přikrytí dekou, se na mě jeden z doktorů usmál a zvláštním tónem řekl "hodná holka". Pak ho naštěstí odehnal fajn anesteziolog.

Budu mít doživotní zásobu piškotů

Zapomněla jsem si vzít sprcháč, ale ne zubní pastu. Na operaci zubů. Jo.

Čištění zubů? Asi máte na mysli výplach heřmánkovým čajem

Vedoucí co je tu na praxi na interně mi donesl sprcháč. Od toho dne jsem neměla povolenou sprchu. Geniální.

Na vizitu jde z pravidla jeden primář, jedna sestra která mu drží věci, a dalších 20 lidí z oddělení co se jen kochají

[pepikhipik]

Struhárik Filip: Co je nového v médiích

Knihy ze série Co je nového jsou převážně skvělé – a tahle to potvrzuje. Na pár stránkách čtivou formou shrnuje podstatné změny posledních desetiletí v médiích. ⬇️

Začíná Soumrakem novin, obdobím, kdy to vypadalo, že noviny odchází do zapomnění a pokračovat bude Online žurnalistika. Kromě toho celkový trend byla Ztráta důvěry a také téma Objektivity.

Šéfredaktor holandského webu De Correspondent Rob Wijnberg je přesvědčený, že novinářská objektivita je hrozbou pro demokracii. Podle něj je objektivita nejhůř pochopenou, neustupující a nebezpečnou iluzí, v jakou kdy novináři věřili. „Nepochopenou, protože si ji lidé často pletou s nezávislostí a nestranností. Neustupující, protože vypadá jednoduše a je laciná. Nebezpečnou, protože je tou největší lží, kterou můžete publiku říct. A iluzí, protože vlastně neexistuje,“napsal Wijnberg v článku v roce 2017. A dodal: „Je doslova nemožné popisovat svět bez toho, abychom měli představu, co je dobré, nebo zlé, relevantní, nebo triviální, pravdivé, nebo nepravdivé.“ (Str. 32)

Následují Nová média, tedy mimo jiné IPTV, hybridní televize, streaming, otevřená žurnalistika i žurnalistika automatická, robotická, ale také newslettery a podcasty. A pochopitelně Sociální média. Sociální sítě, jejich algoritmy, které preferují polarizující a emotivní obsah, neprůhlednost, čerpání výhod a vyhýbání se zodpovědnosti, problémy se servírováním nevhodného obsahu, …

Téměř všechna tato odhalení popisovala podobný příběh: zaměstnanci Facebooku zkoumali problémy, které může sociální síť způsobovat, a přinášeli návrhy řešení. Problémem bylo, že management Facebooku tato řešení brzdil, pokud mohla ohrozit výdělky, aktivitu uživatelů, růst firmy nebo její image. Všechny tyto problémy nevznikly omylem, ale protože Facebook funguje přesně tak, jak by měl fungovat, vysvětluje Siva Vaidhyanathan ve své knize Antisocial Media. (Str. 53)

Pokračují Dezinformace. Co to je, kde se berou a jak fungují, atd. Hezké shrnutí toho, proč jim lidé věří:

Lidé mají tendenci věřit konspiracím, pokud pociťují nedostatek kontroly nad svým životem. To se děje ve větší míře právě v mimořádných situacích, jakými je například pandemie. Lidem může tehdy konspirační příběh poskytnout určitou strukturu a schéma, jak se se složitostí světa vypořádat. Pokud věříte, že je za aktuálními událostmi nějaký plán a někdo mocný je za toto všechno zodpovědný, dává vám to iluzi kontroly, možná úlevu a hlavně dobrý pocit, že jste to odhalili a nenechali jste se zmanipulovat. Někteří lidé mají tendenci věřit, že za velkými událostmi jsou i velké příčiny, ačkoli to tak vůbec nemusí být. Tento jev se v angličtině nazývá proportionality bias, tedy předpojatost proporcionality. Dezinformacím také častěji věří lidé, kteří nedůvěřují systému, institucím, politikům či médiím. (Str. 65)

A také připomenutí skutečného cíle zaplavování veřejného prostoru nesmysly a různými variantami – vzbudit nedůvěru a relativizování.

Odborníci varují také před deepfake. Jde o techniku využívající umělou inteligenci, která dokáže vytvářet falešná videa. Ukazovat mohou například známé osobnosti nebo politiky při něčem, co ve skutečnosti nikdy neudělali. Nebo obsahují něco, co nikdy neřekli. Hrůzostrašné důsledky těchto možností si umí představit asi každý. Velké technologické společnosti už vyvíjejí systémy, které mají pomoct odhalovat falzifikáty, ale deepfake může i tak narušit důvěru lidí v audiovizuální obsah. A to je vlastně to, co konspirátorům vyhovuje – nepotřebují, aby lidé uvěřili nějakému konkrétnímu nesmyslu, stačí vzbudit nejistotu, že se nedá věřit nikomu a ničemu. (Str. 68)

Jakmile začneme bojovat s dezinformacemi, narazíme na otázku Svobody médií. Funkce novinářů a jejich ohrožování, míra svobody. Závěr pak přináší ještě další témata – placení za obsah, rozmanitost, čištění informačního „odpadu“, soukromí a jeho ohrožení, regulace. A samozřejmě to nejdůležitější, co nás vrací na začátek žurnalistika, žurnalisté a jejich nezbytnost.

Pokud se nechcete prokousávat například Sociologií žurnalistiky nebo si filtrovat relevantní informace z Manipulace a propagandy na pozadí současné informační války, pokud chcete stručný souhrn, tohle je skvělá volba.

Odkazy:

Co je nového v médiích v ČBDB

Co je nového v médiích v Databázi knih

recenze Jan Lukavec, iLiteratura

STRUHÁRIK, Filip. Co je nového v médiích. Praha: Nová Beseda, 2022. ISBN 978-80-88383-34-5.

Zdroj ⬇️

[opily-zajic]

Jsem umělkyně. I když pracuji v knihkupectví, i když zrovna nic nevytvářím, stále umělkyní jsem. Je to neměnný status obalující mé jsoucno a definující mou existenci. Mladý umělec do třiceti let. Co se stane, až tento status ztratím?

Nejvíce se obávám své budoucnosti postrádající umění. I kdybych měla být nedělním malířem, i kdybych měla žít o chlebu a vodě, i kdybych měla mít tři práce. Chci být umělec. Budu chtít o samé i po třicítce? Budu mít sílu si tento status udržovat, i když přestanu být pro instituci zajímavá, cenná a relevantní? Vydrží mi tento chtíč, i když se mi nedostane žádného uznání a všechna má díla půjdou tzv. do šuplíku? A bude to v tento moment vůbec o chtíči, nebo pouze o bezvýchodnosti situace a nutnosti s tím přestat?

Cítím tlak, který se vyvíjí napříč celým akademickým prostorem. Rozhodující moment, zda budu mít možnost umělcem zůstat, není nadcházející událostí v horizontu dálné budoucnosti, nýbrž právě probíhající událostí. Chtivá kompetitivnost, nepřímý boj o post největšího umělce, nejzajímavější článek vhodný uznání. Své výstavy počítám na prstech jedné ruky a na svých hodinkách odpočítávám poslední roky existence v instituci. Vždyť já nic jiného dělat neumím. Co si se sebou počnu?

Čištění zamaštěných motorů vzduchotechniky na střechách automobilek je snesitelnou výplní času pouze v momentě, kdy je tato aktivita označena za umělecký projekt. Sedět s kamarády v myslivecké hospodě a probírat každodenní témata geograficky omezená na okruh deseti kilometrů nad neustále se plnícími sklenicemi alkoholu je omluvitelným pouze tehdy, když přijde ospravedlní ve formě sociologického výzkumu. Pít mezi vesničany. Stát se antropologem mezi divochy. Aplikovat strategii zúčastněného pozorování. Sledovat jejich chování a hledat v nich inspirace pro další díla. Oddálit se od každodennosti a pohlížet na ni z vyvýšeného pohledu někoho důležitějšího, lepšího, z pohledu umělce. Já a Jiní. Když tohle všechno ztratím, tak již nebude cesty zpět; budu pouhým servisním technikem. Hospodským povalečem. Knihkupcem. Nulou, která se už nemůže zabalovat do omluvného hábitu akademika.

Život není uměleckým výzkumem; je koncem umělecké praxe.

Co si jenom počnu? Absence něčeho, co považuji za jedinou složku svého jsoucna, mě každý večer po ulehnutí do postele jenom straší. Vždyť nic jiného neumím. Na nic jiného jsem se nepřipravila. Nemám žádný záložní plán, zadní vrátka. Ve všem ostatním jsem nevyužitelnou nulou postrádající své místo ve statistikách. Pluji výtvarným vysokoškolským vzděláním a i přesto, že statistiky, jež kontroluji dnem a nocí, na mě promlouvají jasně a srozumitelně, tak je stejně zaženu někam do dálky svého podvědomí a naivně se krmím představou, že budu možná výjimkou potvrzující pravidlo. U ostatních to nevyšlo, u mě možná ano – kolik mladých umělců sdílí stejnou naději jako já?

[onaras-oficialni]

Den 15 - Tuhá zima

Beleron už tu skupinku sledoval pět dní. Popravdě se divil, že jsou pořád ještě naživu.

Tak pro začátek si dosud nevšimli, že je sleduje. Ne že by to bylo až tak překvapivé, koneckonců jeho od dětství učili, jak se v lese nenechat spatřit, ale když mu Fergus nařídil tuhle skupinku ohlídat, tak nějak předpokládal, že budou... já nevím, představovat hrozbu? Ale z toho, co za těch pět dní viděl, to bylo jen pár chudáků z nížin, kteří podcenili beltanskou zimu.

Stáhl si kápi hlouběji do čela a opatrně vykoukl skrze křoví, za kterým se krčil. To byla další chyba, které se ta pětice dopouštěla - vyčnívali z krajiny jako muchomůrky z mechu. Každý věděl, že správné tábořiště se staví kousek dál od cesty, nejlépe v nějakém ďolíku nebo vedle skalní stěny, aby bylo alespoň částečně chráněno před větrem. Hraničáři si o podobných místech říkali, takže některá z nich se používala už staletí. Ale tihle matlové sebou plácli hned vedle pěšiny, ani se nepokusili kolem sebe uplácat sníh. Není divu, že se jim dosud ani jednou nepodařilo rozdělat oheň.

Ale musel uznat, že na nich bylo něco... Ostrého? Nešlo jen o zbraně, které se většině z nich houpaly u boku nebo na zádech. Byl to způsob, jakým se pohybovali, jak se rozhlíželi po okolí, jako by byli připravení při sebemenší náznaku ohrožení okamžitě vystartovat. Někde jinde mohli být nebezpeční - ale tady byli na neznámé půdě a v jejich pohybech byla znát nejistota.

Už ho začínala bolet záda. Kousek odtud je tábořiště, mohl by se tam přesunout a trochu se vyspat. Ohně by si mohli všimnout, ale aspoň bude za větrem. Ale raději ještě počká, až se ještě trochu setmí. Když už se nenechal spatřit takhle dlouho, přece si to teď nezkazí.

Skupinka u cesty opět učinila marný pokus rozdělat oheň. Nevrle si rozložili stan a začali se chystat ke spánku. Jen ten dlouhá v černém (Beleron ho odhadoval na vůdce skupiny) dál obhlížel okolí.

Už už se Beleron chtěl zvednout, když v protější stráni zachytil pohyb. Směrem ke stanu klouzalo pět sněhobílých snovlků. V šeru jejich těla prakticky splývala s okolním sněhem. Neměli by tu být, ne takhle daleko na jihu. A ti chudáci dole neměli ani tušení, že se k nim blíží smrt.

*

Baltazar si šelem všiml, až když po něm první z nich skočila. S výkřikem jej odrazil magickým štítem. Zbytek Eskadry se vyrojil jako vosy, když jim někdo kopne do hnízda. Koutkem oka zahlédl Ořícha, jak se ohnal po dalším z vlků, který však jeho sekeře hbitě skočil. Ty potvory byly zatraceně rychlé.

Baltazar se zaměřil na vlka, jehož právě odrazil. Šelma byla zcela bílá a náraz do štítu jím, zdá se, nijak neotřásl. V jeho ledově modrých očích skoro jiskřila špetka inteligence. Ty oči... modré jako voda z tajícího ledovce... tak hluboké... tak studené... mrazivé...

Do vlkovy lopatky se zabodl šíp a šelma vyjekla bolestí. Mrazivý pohled se stočil jinam a Baltazar se otřásl. "Nedívejte se jim do očí! Uspí vás!" zakřičel nad bojištěm jakýsi horský duch. Ne, nesmysl, takhle se duchové nechovají. Baltazar vrhl po vlkovi magický projektil. Maximálně ho tím vyprovokoval.

"Nějaké další rady?" houkl do šera.

"Oheň a železo!" odpověděl neznámý. K prvnímu šípu se připojil druhý.

Z Baltazarových rukou vyšlehl proud temného plamene. Do nosu ho udeřil puch spáleného masa a šelma padla k zemi. Baltazar obrátil svou pozornost ke zbytku smečky.

*

Bylo po boji. Beleron odvedl Eskadru, jak se mu představili, do malého údolí chráněného před větrem, kde jim pomohl rozdělat oheň. Durgrim (jejich léčitel), se okamžitě pustil do čištění ran.

"Není to nic osobního, vážně," vysvětloval Beleron Baltazarovi, "prostě jste něco neobvyklého, tak mě náš velitel pověřil, abych vás sledoval. Co tu vůbec takhle uprostřed zimy děláte."

"Byznys," pokrčil Baltazar rameny, "hledáme ztraceného syna jednoho kupce. Naposled ho viděli kousek odsud."

"Hele," vložil se do debaty Ořích, "ty umíš stopovat, ne? To bys nám ho mohl pomoct najít."

"Je pravda, že někdo místní, by se nám hodil," navázala Claudia.

"Pravda, to bych mohl." Koneckonců bude pořád plnit Fergusův příkaz. Zblízka se mu budou sledovat mnohem lépe.