#baltazar von den gosse

[onaras-oficialni]

Den 24 - Možnosti ke zvážení

Lady Swift měla pravdu. V Bílé pevnosti poskytnou útočiště každému, kdo o ně stojí. To se vztahovalo i na Krysy.

Na oplátku se snažili být užiteční. Carnimiria a Aurelius se chytli u kuchyně, Krugga a její svaly našli uplatnění u dříví, Roy a Perla pomáhali u zvířat. Během pár týdnů si vytvořili rutinu.

Perlu to dohánělo k šílenství.

Každá minuta strávená kydáním hnoje byla minuta v úkrytu. Minuta, kdy se nebránili. MInuta, kdy nechávali Konsilium roztahovat se po Dvanáctiměstí. Jenže Konsilium bylo tisíce mil daleko a oni trčeli někde uprostřed hor. Byla silnější než kdy dřív, a přitom si ještě nikdy nepřipadala tak bezmocná.

A zbytek Krys se tvářil, že je to v pořádku. Že se jenom přizpůsobují situaci, musí přece počkat, až se to nebezpečí přežene. Fajn, ale jak dlouho? Konsilium není něco, co se prostě jen tak přežene. Ale co kurva mohli dělat? Frustrovaně mrskl vidlemi o zem.

"Ty vidle za to nemůžou..." ozval se hlas ode dveří. Stál v nich jeden z hraničářů, ten černovlasý, co se taky motal kolem stájí. Jestli spolu dosud prohodili tři slova, bylo to moc.

"Vodprejskni," zavrčel Perla.

"Splašíš koně," odvětil hraničář a opřel se o zeď, "ty jseš z těch nových, co? Jak že si to říkáte, Krysy?"

"Co je ti po tom?"

"Taky jsem to kdysi táhnul s podobnou bandou. Vlastně se dvěma. Taky mě někdy štvali. I když já si to aspoň nevylíval na nářadí."

"Ono je to prostě... tak pitomý!" vylítlo z Perly, dřív než s tím stihla cokoliv udělat. A když už se v hrázi našla díra, rovnou se z ní řinulo víc. "My tady vůbec nemáme bejt! Když tu zůstanem, tak to znamená, že nad náma vyhráli. Ale když se ukážem dole na jihu, tak nás zabijou, sotva nás zmerčí. Tam nezmůžem nic, ale vodsuď nezmůžem tuplem nic. A zbytek si klidně dělá jakoby nic. Furt ty vznešený kecy jako 'hlavně že jsme naživu,' ale co to kurva změní?"

Hraničář mlčel. Po až příliš dlouhé chvíli se zeptal: "Ten prsten s lebkou, co nosíš, víš, co znamená?"

Perla prsten instinktivně zakryl. "Proč se ptáš?"

"Čistě teoreticky," zabubnoval hraničář prsty na dřevo vedle sebe, "bych mohl znát někoho, kdo nosí stejný prsten, a mohl bych tě s ní spojit. Co jsem slyšel, tak tihle lidé rádi drží při sobě. Mně to totiž zní, jako že zoufale potřebujete spojence."

"Už jsem se ptala v Gurdunu," zavrtěl Perla hlavou, "řekli, že v tomdle jsme na vlastní pěst, protože si prej nemůžou dovolit jít proti tak velkýmu nepříteli."

"Tak se zeptáš znovu. Možná se odpověď mezitím změnila. Kdyžtak mi dej vědět," zvedl se hraničář k odchodu.

"No moment! Není náhodou nejbližší Hnízdo na opačný straně hor? Jak mě tam asi tak chceš dostat?" zastavila ho Perla.

Z hraničářových prstů vyletěly koule namodralého světla a obkroužily místnost. "Mám svoje cesty."

"Co jsi zač? A proč nám vůbec chceš pomoct?"

"Možná se chci nějak vypořádat s minulými chybami a zanechat po sobě aspoň kousek dobra. Koneckonců Bílá pevnost dá šanci každému, kdo o ni stojí..." pronesl hraničář nepřítomně. Pak zamrkal, jako by se probral z transu. "Máš čas do zítřka. Zas tolik té dobré vůle nemám. Kdyžtak se ptej po Baltazarovi." A byl pryč.

Perla se také obrátila k odchodu. Byl čas na válečnou poradu.

[onaras-oficialni]

Den 20 - Malá laskavost

Přímo navazuje na Modré květiny.

"Všechny ostatní střechy jsme kontrolovali. Musí to lítat že Sněmu. Takže se akorát musíme dostat dovnitř," shrnul jejich situaci Baltazar.

"To není žádné 'akorát," řekla Claudia, "sněmovní budova je nejstřeženější místo ve městě. Není šance, že bychom se tam dokázali dostat. I kdyby se mi nakrásně povedlo vlézt dovnitř oknem, mají stráže na chodbách."

"Tak to máme štěstí, že se jeden z nás přátelí s de Verou," vrhl Baltazar významný pohled na Oliho.

"No zas tak blízko k sobě zase nemáme," začal se Oli bránit.

"Ale no tak, za zkoušku nic nedáš," šťouchnul do něj Durgrim, "prostě za ním přijdeš a normálně se zeptáš, jestli by nám nezvládl zajistit přístup do Sněmu."

"Jasně, protože je naprosto normální dávat sv��m známým přístup do vládních budov."

"Aspoň to zkus. Udělej to pro tým," ukončil Baltazar debatu.

*

Arno mu říkal, že jednou týdně vede šermířskou školu ve staré míčovně. A opravdu Oliho už z chodby vítalo zvonění čepelí. Uvnitř pak našel asi tucet cvičenců, jak na sebe pod Arnovým vedením cvičně útočí.

"Oli!" mávk na něj Arno, "To je překvapení... Dej mi deset minut, už skoro končíme."

Oli se opřel o zeď a jal se pozorovat akci. Šermíři všichni vypadali mládě, převážně lidé nebo půlelfové, ale i pár trpaslíků a půlčíků. Arno kroužil mezi dvojicemi, tu chválil, tu opravoval.

"Pěkně! - Pozor, začínáš výpad nohou, ruka ti musí jít první! - Můžeš ten pohyb zmenšit, všechno je to v zápěstí."

Lekce skončila a žáci se rozešli. Zadýchaný Arno si přisedl k Olimu.

"Tak co, přišel ses podívat na náš trénink? Chtěl by ses k nám připojit?"

"Díky za nabídku, ale asi bych mezi tu mládež nezapadl."

"To víš, šerm jde zase do módy, takže se toho chytly děti papalášů. Někteří si platí i za soukromé hodiny, docela to sype."

"Dobré vědět, jestli někdy pověsím žoldáctví na hřebík. Bych ti mohl začít dělat konkurenci."

"Tak to hodně štěstí," zasmál se Arno, "ale něco mi říká, že sis sem nepřišel jen povídat."

To je to tak poznat? "Bohužel ne. Chtěl bych tě poprosit o laskavost. Najali si nás s Eskadrou kvůli nezvyklým úkazům na střechách - divné zvuky, mrtví holubi, siluety proti nočními nebi a tak. Koncentruje se to kolem budovy Sněmu, takže tam to možná hnízdí? Jenže u vrátnice nás měli za blázny, takže se chci zeptat - věř mi, můj nápad to nebyl - jestli bys nám náhodou nemohl pomoci? Když už jsi de Vera?"

Arno svraštil čelo. "Trochu přeceňuješ, jak velkou moc to jméno má. Já se od politiky držím dál, to spíš můj bratr... "

"Aspoň se u někoho přimluvit?"

Když Arno neodpovídal, vytasil se s posledním trumfem. "Budu ti dlužit. Možná další schůzku?"

"Ty teda víš, jak smlouvat," zasmál se Arno, "ale měl bych férovější nabídku. Já poprosím Leona, aby vám zajistil vstup, a ty mě naučíš tu fintu z minula."

Po chvilce rozvažování Oli přikývl. "Fajn. Ale až potom, co nás dostaneš dovnitř. A učím to jenom tebe, ne že to předáš svým žákům."

"Platí," zazubil se Arno a začal si sbírat věci. "Dřív než zítra nemá cenu za Leonem chodit, takže měl bys teď chuť na tu druhou schůzku?"

"Moc rád."

[onaras-oficialni]

Den 15 - Tuhá zima

Beleron už tu skupinku sledoval pět dní. Popravdě se divil, že jsou pořád ještě naživu.

Tak pro začátek si dosud nevšimli, že je sleduje. Ne že by to bylo až tak překvapivé, koneckonců jeho od dětství učili, jak se v lese nenechat spatřit, ale když mu Fergus nařídil tuhle skupinku ohlídat, tak nějak předpokládal, že budou... já nevím, představovat hrozbu? Ale z toho, co za těch pět dní viděl, to bylo jen pár chudáků z nížin, kteří podcenili beltanskou zimu.

Stáhl si kápi hlouběji do čela a opatrně vykoukl skrze křoví, za kterým se krčil. To byla další chyba, které se ta pětice dopouštěla - vyčnívali z krajiny jako muchomůrky z mechu. Každý věděl, že správné tábořiště se staví kousek dál od cesty, nejlépe v nějakém ďolíku nebo vedle skalní stěny, aby bylo alespoň částečně chráněno před větrem. Hraničáři si o podobných místech říkali, takže některá z nich se používala už staletí. Ale tihle matlové sebou plácli hned vedle pěšiny, ani se nepokusili kolem sebe uplácat sníh. Není divu, že se jim dosud ani jednou nepodařilo rozdělat oheň.

Ale musel uznat, že na nich bylo něco... Ostrého? Nešlo jen o zbraně, které se většině z nich houpaly u boku nebo na zádech. Byl to způsob, jakým se pohybovali, jak se rozhlíželi po okolí, jako by byli připravení při sebemenší náznaku ohrožení okamžitě vystartovat. Někde jinde mohli být nebezpeční - ale tady byli na neznámé půdě a v jejich pohybech byla znát nejistota.

Už ho začínala bolet záda. Kousek odtud je tábořiště, mohl by se tam přesunout a trochu se vyspat. Ohně by si mohli všimnout, ale aspoň bude za větrem. Ale raději ještě počká, až se ještě trochu setmí. Když už se nenechal spatřit takhle dlouho, přece si to teď nezkazí.

Skupinka u cesty opět učinila marný pokus rozdělat oheň. Nevrle si rozložili stan a začali se chystat ke spánku. Jen ten dlouhá v černém (Beleron ho odhadoval na vůdce skupiny) dál obhlížel okolí.

Už už se Beleron chtěl zvednout, když v protější stráni zachytil pohyb. Směrem ke stanu klouzalo pět sněhobílých snovlků. V šeru jejich těla prakticky splývala s okolním sněhem. Neměli by tu být, ne takhle daleko na jihu. A ti chudáci dole neměli ani tušení, že se k nim blíží smrt.

*

Baltazar si šelem všiml, až když po něm první z nich skočila. S výkřikem jej odrazil magickým štítem. Zbytek Eskadry se vyrojil jako vosy, když jim někdo kopne do hnízda. Koutkem oka zahlédl Ořícha, jak se ohnal po dalším z vlků, který však jeho sekeře hbitě skočil. Ty potvory byly zatraceně rychlé.

Baltazar se zaměřil na vlka, jehož právě odrazil. Šelma byla zcela bílá a náraz do štítu jím, zdá se, nijak neotřásl. V jeho ledově modrých očích skoro jiskřila špetka inteligence. Ty oči... modré jako voda z tajícího ledovce... tak hluboké... tak studené... mrazivé...

Do vlkovy lopatky se zabodl šíp a šelma vyjekla bolestí. Mrazivý pohled se stočil jinam a Baltazar se otřásl. "Nedívejte se jim do očí! Uspí vás!" zakřičel nad bojištěm jakýsi horský duch. Ne, nesmysl, takhle se duchové nechovají. Baltazar vrhl po vlkovi magický projektil. Maximálně ho tím vyprovokoval.

"Nějaké další rady?" houkl do šera.

"Oheň a železo!" odpověděl neznámý. K prvnímu šípu se připojil druhý.

Z Baltazarových rukou vyšlehl proud temného plamene. Do nosu ho udeřil puch spáleného masa a šelma padla k zemi. Baltazar obrátil svou pozornost ke zbytku smečky.

*

Bylo po boji. Beleron odvedl Eskadru, jak se mu představili, do malého údolí chráněného před větrem, kde jim pomohl rozdělat oheň. Durgrim (jejich léčitel), se okamžitě pustil do čištění ran.

"Není to nic osobního, vážně," vysvětloval Beleron Baltazarovi, "prostě jste něco neobvyklého, tak mě náš velitel pověřil, abych vás sledoval. Co tu vůbec takhle uprostřed zimy děláte."

"Byznys," pokrčil Baltazar rameny, "hledáme ztraceného syna jednoho kupce. Naposled ho viděli kousek odsud."

"Hele," vložil se do debaty Ořích, "ty umíš stopovat, ne? To bys nám ho mohl pomoct najít."

"Je pravda, že někdo místní, by se nám hodil," navázala Claudia.

"Pravda, to bych mohl." Koneckonců bude pořád plnit Fergusův příkaz. Zblízka se mu budou sledovat mnohem lépe.