#volný den

[kralovna-ne-stesti]

Víte, jak vypadá volný den (víkend), když jste dospělí (a žena)?

Úklid bytu, koupelny a toalety, podlahy, praní, převlíkání postele, čištění lednice a probírání potravin, vynášení smetí a tříděnýho, hodinový nákupy v potravinách a drogerii, vaření, mytí nádobí, doplňování zásob, plánování dalšího týdne, ...

Jo, vítejte v realitě.

[nejene]

Dneska mám první volný den od Vánoc, spoustu věcí co potřebuju udělat, takže jsem se přirozeně rozhodla zapracovat na svém stylu a zbavila jsem se černých tkaniček ve svých černých botech.

Abyste věděli. A ano, jsou to ukradené stuhy s dárků. A pokud vás nebaví vaše tkaničky, měli byste udělat to samé.

[takovanormalnielie]

6.4.2024

Konečně mi začíná být o něco líp. Celý den jsme akorát lenošili. Chvíli jsem s klukem hrála něco jako viking diablo na psku a s N. jsme pak koukaly na LOTR seriál. Odpoledne jsme si užili chvíli sluníčka na zahradě hezky každej po svým. N. sázela, děti si hrály a já si konečně našla čas udělat si nehty. Zvala mě, ať se s ní jdu rejpat v hlíně a já zas, že jí udělám manikúru. Obě jsme zdvořile odmítly a uchechtly se. Dřív by to vypadalo tak jinak a všude by bylo napětí. Obě bychom se snažily naplňovat naše AGAB stereotypy a ani jednu z nás by to netěšilo. N. se tolik let držela zpátky, abych měla prostor dokázat si, že jsem muž a já to celý tak nenáviděla. Nerozuměla jsem tomu. Všechny ty "chlapský věci" mě vytáčely. Bylo to vždycky jako zkouška, kterou musím složit a všichni mě sledujou a čekaj, jak to pohnojím a všechno vyjde najevo. Teď jsme obě volný a nikdy nám nebylo líp.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 02 - Červená nitka

A jedeme dál, den druhý naší psací výzvy!

Každý, kdo cestoval do Lesního hradu, sídla Řádu Železného květu, musel nejdřív proniknout do nitra Tazalského hvozdu. Byl to prastarý les, rozlehlý a hluboký, a stromy v jeho středu byly podle některých pověstí tak vysoké a mohutné, že svými větvemi podpíraly oblohu. To byly ovšem poněkud přemrštěné domněnky. Členové řádu Tazalský hvozd studovali už celá staletí a mohli s jistotou říct, že žádný ze stromů, které zde zkoumali, nebyl tak vysoký, aby zasahoval do jiné sféry. Přesto se každému, kdo došel až tak hluboko, mohlo stát, jako by vstoupil do jiného lesa - čím hlouběji poutník došel, tím větší tu stromy byly, opravdoví obři s kmeny širokými jako celý městský dům a větvemi tak vysoko nad zemí, že splývaly v hustý zelený baldachýn. Samotný Lesní hrad do středu Tazalského hvozdu dokonale zapadal - jeho stěny byly tvořeny vzájemně prorůstajícími kmeny, které víceméně tvořily jeden gigantický strom, obklopený další hradbou podobně propletených stromů.

Mara si tím při svém příchodu nebyla úplně jistá, ale jakmile prošla branou, kterou jí otevřeli dva členové řádu jednoduše tak, že přinutili husté větve se rozplést a pustit ji dál, musela uznat, že působí minimálně jako vílí pevnost z nějaké pohádky. Aspoň tak, jak si pevnosti v duchu představovala, velké a bezpečné, se spoustou lidí, kteří rozhodně věděli, co dělají nebo by aspoň měli dělat. V malé podhorské vesnici, kde vyrůstala, jich moc neměli. A neměli tam ani lidi v tmavě zelených učednických hábitech, který dostala ještě večer, když dorazila. „Pokud se ti zdá, že nesedí, nic si z toho nedělej,“ řekla jí pihovatá d��vka, která jí hábit předala. „Jsou schválně ušité hodně jednoduše a volné. Řád očekává, že si každý učedník svůj hábit upraví tak, aby mu vyhovoval.“ Hm. To znělo překvapivě prakticky. Když se Mara rozhodla vstoupit do učení u Řádu Železného květu, neočekávala žádnou velkou praktičnost. Praktičnost byla, jak známo, pro čarodějky. Tolik aspoň Mara pochopila z těch pár let učení u Zary, staré poloelfí dámy, která bydlela za její vesnicí. Čarodějky znaly své okolí a dokázaly s ním pracovat, směrovat magii všude kolem, aby dosáhly toho, co potřebovaly. Oproti tomu bylinkáři, jak se členům řádu často říkalo, protože mezi nimi bylo hodně léčitelů a mágů zabývajících se botanickou magií, se chlubili svými znalostmi a tím, jak rychle dokázali zasáhnout, pokud bylo třeba, ale podle toho, co Maře řekla Zara, si „nechávali magii pomalu proudit v žilách“, což podle ní bylo nejen rychlé a efektivní, ale taky nezodpovědné. Teď ji ale napadlo, jestli její nechuť vůči řádu nebyla trochu přehnaná. Přeci jenom, když se začala vyptávat na detaily ohledně toho, jak magie funguje a jak by bylo možné některé věci urychlit, i Zara jí řekla, že by asi udělala lépe, kdyby se zeptala některého bylinkáře. A tak skončila tady - na vrchní palandě v místnosti, ve které kromě ní tu noc spali ještě čtyři další učedníci. Mělo to být dočasné opatření, jakmile se všichni trochu rozkoukají, dostanou vlastní pokoje v jiné části Lesního hradu, ale prozatím je řád ubytoval v prostorách určených pro hosty. Postel pod ní byla obsazená až teď ráno - poslední učedník, který tu měl dočasně přespávat, dorazil za úsvitu, prý měl zpoždění. Maru napadlo, že asi cestoval přes noc, protože jakmile mu ukázali jeho postel, lehl si a usnul. A protože podle staré dámy, která ho do noclehárny doprovodila, měla být snídaně pro učedníky až za nějakou dobu, zůstala Mara tam, rozhodnutá něco udělat se svým hábitem. Už si ho vyzkoušela a sešpendlila tak, aby jí jeho střih lépe vyhovoval - stačilo povolit původní stehy a pak ho zabrat po stranách, protože byl sice dost dlouhý, ale příliš volný a Mara byla sice vysoká, ale štíhlá. Poměrně rychle narazila na problém. Byla si sice docela jistá, že si zabalila všechny nitě, které pobrala a které jí maminka z domu dovolila odnést (jinak by jí Zara dala pořádně za uši, šití přeci jen patří mezi základní vybavení správné čarodějky), ale zdálo se, že jediné, co ve své brašně měla kromě jehelníčku plného jehel a špendlíků byla špulka jasně červené niti. To by Maře samotné ani tak nevadilo… ale co jí řeknou všichni ti bylinkáři? MInimálně si byla docela jistá, že dostane nějaké kázání. Co už ale - oblečení si nějak upravit musela a zatím nevěděla, na koho se obrátit kvůli půjčování nití. Holt tu červenou nitku budou muset všichni přežít.

„Nebyla by zelená lepší?“ Mara málem vyletěla z kůže, když se zpod ní ozval cizí hlas. Zabrala se do práce tolik, že úplně zapomněla kde je. Jediné, co v její mysli existovalo, byla jehla a červená nitka, prolézající skrz naskrz zeleným plátnem, a na sedmispáče na spodní části palandy úplně zapomněla. Když se naklonila, aby na něj lépe viděla, zrovna si sedal. A hned bylo taky jasné, proč má na její práci připomínky. Jak se soustředila na svou práci, vůbec si nevšimla, že jí špulka nití sklouzla z postele a dlouhá červená nit teď visí z její postele až dolů a mizí někde pod tou spodní. „Ale bohové… Podal bys mi ji, prosímtě?“ „Oh… samozřejmě…“ Zapíchla jehlu do látky a sledovala, jak slézá na všechny čtyři a šátrá pod postelí, dokud její špulku nenašel. Pečlivě ji pak oprášil a část vymotané nitě na ni navinul, teprve potom se postavil na nohy. Pevně se při tom držel postele. „Tady prosím, madam.“ „Jó, ňáká madam, to určitě,“ uchechtla se Mara a špulku si od něj vzala. „Díky. Já jsem Mara.“ „Tasse.“ Usmál se a ona si ho konečně mohla pořádně prohlédnout, když teď nebyl zabalený v dece a nekoukaly z něj jenom vlasy. Byl o něco menší než ona, trošku při těle, s krátkými světlými vlasy, které vypadaly skoro jako bílé. Podle zašpičatělých uší mohl být půlelf nebo něco podobného? Mara si nebyla jistá. Když stál, nakláněl se trochu ke straně a přidržoval se při tom žebříčku, který vedl k její posteli. „Díky, Tasse.“ Kývla na něj a znovu se pustila do práce. Tasse zůstal stát vedle postele a se zájmem jí sledoval, jako by se snažil nastudovat, co přesně dělá. „Mohl bych se na něco zeptat?“ ozval se po pár minutách. „Jen do toho.“ „Proč zrovna červená nit?“ „Věřil bys, že jsem jinou nenašla?“ Zasmál se. „Tak, samozřejmě. To dává smysl!“ „Ale má to i praktický využití. Někdo věří, že červená nit je dobrá na ochranu před Dobrým národem a všelijakejma dalšíma potvorama.“ „To je…zajímavé…“ zamumlal Tasse. Pohledem sledoval její jehlu, jak projíždí látkou sem a tam a nechává za sebou jasně červenou stopu. „Jak tě před nimi ochrání?“ Mara pokrčila rameny. „Možná je prostě rozptýlí natolik, že ti nakonec daj pokoj? Je to pěkná barva.“ Tasse přikývl, oči stále upřené na její červenou nitku. „Asi máš pravdu… Rozhodně je to pěkná barva.“

[prospercz]

Den 88

4, 3, 2, 1. A Je to. Jsem upocený, nevyspalý, spálený od sluníčka, ošlehaný větrem, v mokrých botách se zmrzlými prsty na nohou i na rukách. Ale stojím tu. Vyšplhali jsme na vrchol hory Mount Shasta, 4321 m.n.m., nikdy v životě jsem nebyl výš. Sbohem San Jacinto s 3302 m.n.m., minimálně na měsíc a půl tě teď vystřídá nový kopec.

A není to ledajaký kopec. Konečně jsme si vyšlápli na jednu z těch vyhaslých sopek, okolo kterých už od Oregonu chodíme. Vždycky jsem na ně toužebně koukal, jaké by to asi bylo na jednu vylézt. A teď se to povedlo. Snadné to ale rozhodně nebylo.

Čeká nás 1500 metrů výškových na třech mílích. Většinou po sněhu nebo po suti, o trailu se nám může jen zdát. Každý si prostě vybere svou cestu, která se mu zdá nejschůdnější. Vstávání ve 4 ráno, abychom aspoň cestou nahoru měli zmrzlý sníh.

Svah kopce je hodně příkrý, být ještě trochu víc, tak už se tady nedá jít vůbec. Nahoru je to celkem v pohodě, ale cestou dolů to pak bude problém. Vybrali jsme si cestu po západním svahu kopce, sluníčko se sem dostane později a měla by být i bezpečnější. Na druhé straně padá kamení a nedá se tam jít bez přilby. Nedoporučuje se tam chodit vůbec, ale stejně většina lidí vybírá právě tuhle cestu. Takže my jdeme po západní straně sami.

Ráno je pořádná zima. Všechno ještě zhoršuje silný a štiplavý vítr. Lituju toho, že jsem si v bounce boxu poslal napřed rukavice. Ale tak to jsem netušil, že budeme šplhat do 4000. A protože jsme na západní straně, slunce uvidíme až skoro nahoře. Musím se zahřát pohybem.

Na vrchol se dostaneme za necelé 4 hodiny, to je slušný výkon. Většině to trvá déle, ale pro naše trail legs, umocněné tím, že stan zůstal dole a jdeme na lehko, to není žádný velký problém. Je tady nádherný výhled do všech stran, svítí na nás ranní slunce a prostě je to tu parádní!

Pro většinu lidí jsme tady atrakce. Nejenže je všechny po cestě nahoru předbíháme (traily se pod vrcholem spojují), ale hlavně všichni válí oči, s čím jsme sem vyšplhali. Máme naše roztrhané trailové tenisky a na nich jen nesmeky, v ruce cepíny, a jsme oblečení do šortek s legínami pod. Na první pohled jsme oproti ostatním jako pěst na oko. Všichni mají horolezeckou kotníkovou obuv s Gore-Tex membránou, třídu minimálně C, takže pořádně tvrdé podrážky. Na nich natažené mačky. Na sobě nepromokavé technické kalhoty a bundy, na hlavě helmu. No je to vtipná podívaná. Ale už jsme si za ty měsíce zvykli, že na nás lidi divně koukají.

Cesta dolů stejnou stezkou je teprve pořádně na hovno. Klesat prudkým kopcem je 1000x horší než stoupat. Je to náročné i mentálně, člověk musí pořád dávat pozor kam šlape, a jestli ho ten krok udrží. Navíc už nám začíná pod nohama tát sníh. No prostě nic moc. Dolů nám to vlastně nakonec zabralo víc času než nahoru. Kousek svahu jsme museli z bezpečnostních důvodu sjet po zadku. V šortkách to není taková sranda jako v kalhotech, takže jsem si asi spálil zadek.

Protože je tady v téhle chráněné oblasti moc návštěvníků, dotáhli vyprazdňování ještě dál. Už nestačí jen vykopat díru, člověk to musí dělat do papírového pytlíku a pak si to s tebou odnést zpátky dolů k silnici. Moc promyšlené to ale nemají…nebudu tady zabíhat do detailů, ale srát do pytlíku je rozhodně jeden z mých nejhorších zážitků vůbec.

Zpátky ke stanu dorazíme kolem jedné. Oba jsme úplně vyřízení, ale čeká nás ještě dalších 700 metrů dolů k silnici. To už se sotva plahočíme, ale někdy ve 4 máme hotovo. Stopneme auto do města a jdem si koupit oslavné pivo do obchodu. Postavíme stany v kempu a Stir it up se ještě vydá za kulturou, v parku je zdarma letní koncert. Já to měl v plánu taky, ale nedám to, jsem vyřízený. Navečeřím se a jen padnu do postele. Takhle si volný den na PCT určitě moc lidí nepředstavuje, ale pro nás to byl “Best zero day ever”!

[borisjelinek]

Boušínský farář P. Josef Rudiš

Narodil se 7. prosince 1815 v Brodě u Jaroměře (něm. Prode, nesprávně se uvádí, že se narodil v Českém Brodě, pokřtěn byl o den později v kostele v Heřmanicích) do rodiny místních rolníků Josefa a Anny Rudischových z čp. 39, kteří ho poslali na studia do královéhradeckého semináře a na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Po kaplanování v Chvalkovicích se stal v roce 1855 administrátorem v Německé Brusnici (dnes Hajnice). Odtud směřovaly jeho kroky na Boušín, kde byl v letech 1859-1860 administrátorem a poté farářem. Do oka místním však mnoho nepadl a rozepře s místními rostly. V roce 1871 se jeho spory s některými slatinskými občany vyhrotily natolik, že se dostaly též do celostátního tisku. Nejprve vyšel 24. března 1871 článek v "Národních listech", který ho zkritizoval:

„Ze Slatiny okr. náchodský. (Škola a velikomyslný dar velkého pána.) Zastupitelstvo obce Slatiny odepřelo volbu do místní školní rady, jakož i placení 10% školní přirážky, pokud nebude škola dle stávajících zákonů školních do pořádku uvedena. Jest toliko jen jedna a ještě malá světnice k vyučování, kde se musí 209 žáků polodenně a toliko od jednoho učitele vyučovati, který není s to všem nynějším požadavkům zákona, a sice s takovým prospěchem vyhověti, jak by při celodenním vyučování očekávati se mohlo. Z této příčiny obecní zastupitelstvo žádalo u cís. král. okresní školní rady, by ještě jedna školní světnice vystavěna a stará opravena byla. Rozmnožená c. k. okresní školní rada vyhověla této žádosti s tím podotknutím, by tato stavba na jaro odložena byla. Školní přirážky musely však býti zaplaceny, poněvadž dluhující donuceni byli exekucí. – Přesvědčili jsme se již kolikráte, jak naše školní mládež hospody a hudební veselosti ráda navštěvuje, ano i celé noci při takových zůstává, aniž by rodiče po svých dítkách se ptali a je hledati nechali. Tomuto zlu, kde se ještě mravní cit nevinné mládeže slovy neslušnými otravuje a mnohým neslušnostem učí, mělo by se předejíti. K tomu cíli uspořádal p. učitel přiměřenou radovánku školním dítkám na ostatky masopůstu, při které podotknul, kdoby se více ze školních žáků ukázal v hospodě při taneční zábavě, nesmí se radovánek školních dítek zúčastniti. Druhý cíl byl ještě ten, by větší a odrostlejší mládež viděla, že se také jiným a lepším spůsobem baviti může, než jak to obyčejně viděti jest. Mnohý mladík celou noc se svou loutkou v kole jako o závod v chlupatici na hlavě a někdy i se zapáleným doutníkem v ústech se točí, křičí, do druhého tluče, jak by tomu zjednán byl, a nepřestane, dokud ho hvízdající klarinet a přizvukující mu trumpetka popouzí. O čemž se dále rozepisovati nemíním. Na tuto školní radovánku jsme pana učitele za příkladem jiných obcí již vícekráte vybízeli, ale on se vždy odvolával, že pohřešuje štědré ruky, která by záměr jeho podporovala. Ale jak se říká: Kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, bude mu otevříno. I hledal a nalezl dobrodince faráře bohušinského p. R. školního katechetu, kterému svůj záměr co nejlépe vylíčil, doufaje, že dobře pochodí. Na otázku ale vel. p. faráře, mnoho-li as těch dítek dohromady bude, odpověděl, že do 200 jich nebude mnoho chybět. Načež p. farář učiteli s tou největší ochotou – celých 20 kr. daroval. Za tento velikomyslný dar p. učitel slušně se poděkovav, myslel sobě: Bylo-li na poušti 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami poděleno, a ještě 12 košů drobtů zbylo, proč by nestačilo 20 kr. toliko 200 žákům. A v skutku stalo se. Děti byly poděleny houskami neb rohlíky, křenovkami, jichž hojnou zásobu p. starosta Jan Řehák objednati dal; ano i o potřebný nápoj bylo postaráno. Byl to den velmi krásný a radostný. Mladí i staří spěchali se podívati na ten nový dorůstající svět pravíce: Takovou radost ty děti jak živy neměly, na to budou dlouho pamatovat; mnohý otec a mnohá matka radostí brzy plakali, brzo zase se smáli, vidouce své dítky, jak vesele skákají, zpívají, deklamují a deklamujícím ručičkami tleskají. Jiní zase davše své štědrotě volný průchod, pomáhali dítkám jejich radost všelikými dary rozmnožovati. Za tyto dary budiž všem příznivcům školní mládeže, zvláště pak pp. starostovi a učiteli čest a sláva!“

Následně zareagoval boušínský farář tím, že svoji odpověď zveřejnil 4. dubna 1871 v inzertní části stejného periodika:

„Z Boušína do Slatiny.

V příloze k čís. 82 „Národních Listů“ pod článkem „Ze Slatiny ok. Náchodský.“ (Škola a velikomyslný dar velkého pána), vyčítá se mi, jakožto boušinskému faráři a školnímu katechetu, ovšem ze msty, že jsem slatinskému p. učiteli jen 20 kr. co příspěvek na obmýšlenou radovánku pro děti, kterou v hostinci svého bratra p. Čeňka Bergra uspořádati obmýšlel, podal. – Věc se má takto: toho dne před radovánkou, když bylo po vyučování, sdělil mi ve škole p. učitel Jan Berger, že hodlá v hostinci svého bratra na zejtří radovánku pro děti uspořádat, na kterou, jak pravil, od obce 6 zl. určeno jest. Poněvadž jsem pro školu předtím daroval více než tucet katechismů, aby nejchudší žactvo potřebnou knihou touto opatřeno bylo, myslel jsem sobě, že dětem prospěji lépe knihami, než radovánkou takovou, při kteréž se dětem zavázaly oči šátkem, by při všeobecném smíchu houžku sobě nachmataly. – Na ujištění p. učitele, že vezme za vděk každým malým dárkem, přidal jsem k těm knihám co jsem právě u sebe měl, nic zlého netuše. Že mnoho peněz s sebou nenosím, toho příčinou jest ta okolnost, že jsem jen v nadřečeném článku co veliký pán titulován: v skutečnosti však se zdá, že slatinský p. učitel dle svého hmotného postavení jest též tak veliký, ne li větší pán, nežli farář na osamotělé farce na Boušíně; a přec neudal, mnoho-li pro děti věnoval, ačkoli se nechal oslavit. Že jsem se ptal, kolik dítek přijde na tu merendu, bude sotva pravda; neboť co katecheta vím dobře, kolik dítek v každé třídě se nachází. An kdosi myslel, že chci s 20 kr. zázraky činit, jest divná věc; vždyť snad každý ví, že jsem jen prostý kněz a nikoli Kristus na poušti. Že vychválený starosta obce Slatiny p. Jan Řehák žije v civilním manželstv, a kněze právě v lásce nemá – tomu se tak nedivím, jako že p. učitel ve Slatině s místním duchovním nechce žíti v přátelském poměru a připojuje se k těm mým protivníkům, na jakých ještě žádný boušinský farář neměl v Slatině nedostatku – kdežby nejraději každých čtrnáct dní měli jiného. Kdož zdejší poměry dobře zná, nebude záviděti to štěstí, býti farářem na Boušině, a spolu tím velkým pánem.

J.R.“

Tyto spory nesly s nelibostí až na královéhradeckém biskupství. Oficiálně zde stáli za svým farářem, ve skutečnosti ale přemýšleli, co s ním udělat. Příležitost se naskytla, když 15. dubna 1874 zemřel stařičký úpický děkan Msgre. Antonín Charvát. Na jeho místo byl jmenován právě páter Rudiš, který tak následujícího roku Boušín natrvalo a s lehkostí v srdci opustil. Vše však nebylo tak jednoduché, jak by se z předchozích řádků zdálo, což potvrzují slova slatinského kronikáře, který zhodnotil Rudišovo působení na Boušíně takto:

"Pán farář Josef Rudiš byl dosti pokročily kněz nevyhledávaje příliš se zavděčiti ordynáritu a byskupovi a ač jsa rozeny němec, nedával toho znátí nybrž sám i odbyral vzdělávaci české spisi svobodomislné, také "matici lidu" a rád je půjčoval i dorůstající mládeži. Nebyl sice znamenitým kazatelem, avšak velmi rád učinil i dlouhé kázání a mnohou větu poučnou opakoval několikráte, snáže se, vštípiti to v pamět posluchačům.

Jeho zálibě k majetku stařím spíše přibývalo, a tu když často kázal z horlivosti o lakomci a mamoně bylo posluchačům tajiti úsměch, čehož on však mnoho nepozoroval. Šetřil sice, penize a za časté při vyjednáváni se, se sousedy dosti úrpůtné hádával o peníze, jež za svatbu neb pohřeb požadoval, předce sobě přál ovšem nejvíce nápoje, anť byl piva milovnikem. Byval-li napitý, býval ihned rozlobený. Bylť tlusty a oddychoval, těžce chodil a nohy měl často malomocné. O pouti, svátcích a posviceni se často zapomenul a při dopoledním nešporu v kostele musil jej i někdy pamatovati, sám jeho kostelnik. To bylo přičinou, že naň konečně u konsistoře bylo žalováno a vyslan byl do obce k představenému Jánu Řehákovi, k vyšetřeni toho vykář, tajně, bez vědomy farářově. K žádosti vykářově představený, povolal několik starších sousedů mezi nimi i mého otce a ti smírnou výpovědi uspokojilo vykáře, takže vyšetřováni bylo zastavéno, p. farář však od té doby byl na sebe opatrný."

Jeho nové působiště bylo o něčem jiném. K jeho poctě bylo sehráno dokonce ochotnické divadelní představení „Zkouška před svatbou“. Zde se velmi aktivně účastnil společenského a kulturního života a stal se podporovatelem nejen místních katolických spolků. Nedlouho po svém příchodu, 30. října 1876, vstoupil do Občanské besedy. Zajímal se celkově o stav města a snažil se dopomáhat k jeho rozvoji. 4. března 1876 se zapsal do povědomí místních tím, že požádal obecní úřad, „aby byly u vdovy Faltky č. 143 zdržující se nemravné ženštiny ráznými prostředky z města odstraněny.“ 26. května téhož roku na sebe upozornil tím, jak vedl průvod a sám pohřební obřad tamního řídícího učitele Jana Smetany, nezapomenutelná byla zejména jeho slova. Stal se zde totiž výrazným a skvělým řečníkem, a proto byl o něj vždy velký zájem, ať již šlo o církevní obřady, tak světské akce s účastí místního duchovenstva. Zemřel 2. ledna 1879 v Úpici, kde byl o 5 dnů později rovněž pohřben.

Fara na Boušíně

[nula7]

Pátek, den zachodování.

Někdy se to tak semele, že v občerstvovně zbude jediný volný místečko jen u dveří chodbičky, vedoucí na wecka. No co, kolektivní veselí holt doprovází samovolné pozorování cvrkotu. Migrace všemožných pohlaví, mířících odlehčit vlastnímu tělu od kapaliny, kterou do sebe nejprve slastně nalili, pak přefiltrovali a posléze jí snad s ještě větší slastí vypustili zpět na světlo Boží, nemá konce.

Jojo, každej tam musí. Taková obyčejná věc, jako je odskočit si povětšinou jenom na malou a ono ejhle, kolik epizod a kolik příběhů. K zamyšlení, pousmání i zaplakání.

Ovarová tetka, tak padesát plus, co si ve společnosti záchodové mísy odložila škrtící podprdu, to je jen takový safari za polárním kruhem. Ovšem když se k tomu přidá zadní pohled s vykasanou blůzičkou a šňůrkou tangáčů, zírající z hlubiny odvrácených polokoulí, k  pousmání.  Ale jo, narozky.

Pravdivost prohlášení, že tentokrát tam byl opravdu nával, dozajista nepodtrhnou kalhotky, vláčené na jehlovém podpadku majitelky. Krajkové. Tak tady někde leží částečné řešení neznámé v rovnici, proč většinou holky chodí na onu místnost ve dvojici a některé raději sem tam samy.

On takový posilněný majitel trenýrkové nášivky od Calvina, kropící širé okolí pisoárového zátiší, dozajista kecama o ceně spoďárů nikoho neosloví. Jestli on se ten Klein neměl jmenovat spíš Lang. Klátící se mužské postavy, šumění mušlí, které nešumí, filosofování o životě a sem tam ještě nějaký ten vzkaz, zvěčněný na zdi, tak tohle všechno se může šustnout. V pátek, den zachodování.

[tynous]

PRAXE V ZAHRANIČÍ - NEDOSAŽITELNÝ MÝTUS ČI NAOPAK ŽIVOTNÍ ZKUŠENOST?

Idea vyjet na praxi do zahraničí vznikla již někdy během prvních let medicíny. Připadalo mi to jako super nápad…německy umím, tak proč to nezkusit. Zároveň jsem ale m��la velký strach z toho, jak to všechno udělat, aby to fungovalo. 

Tady je tedy pár rad a tipů pro ty z vás, kteří byste rádi podnikli podobné dobrodružství, ale tak trochu tápete v tom, jak na to. 

Minimálně naše fakulta vám s ničím nepomůže, musíte si všechno zařídit sami. Praxe se ale normálně uznávají (ty letní, s předstátnicovými je to trochu složitější).

“Go big or go home.” - nebojte se to pořádně rozjet! Napište si jeden vzorový mail, kde uvedete vše potřebné - kdo jste, odkud jste a co byste v dané nemocnici/na daném oddělení chtěli dělat. Pak je třeba začít neúnavně googlit maily sekretářek daných oddělení. Někdy je to trochu složité, ale vždycky se dá něco najít. Nejideálnější je psát přímo na sekretariát oddělení, kam byste chtěli vyjet na stáž nebo sekretářce, která se věnuje přímo studentům. 

Pár kontaktů přikládám zde:

Keplerklinikum Linz: karin.eibl@kepleruniklinikum.at 

Landeskrankenhaus Hall (Tirol Kliniken): gabriele.plank@tirol-kliniken.at / hall.aedion@tirol-kliniken.at

Všeobecná chirurgie Göttingen: allgemeinchirurgie@ekweende.de

Míst a kontaktů je spousta, stačí jen pečlivě googlit a nebát se poslat mailů třeba i 30. Já jsem jich vloni poslala tak okolo těch 30 a místo měli nakonec jen v jedné nemocnici. 

3) ZAČNĚTĚ VČAS - v Rakousku, Německu atd. Mají svoje mediky a těm samozřejmě dávají přednost před zahraničními studenty. Pokud tedy máte nějaké místo, které by vás lákalo, je ideální začít psát už během letních prázdnin rok předtím, než někam chcete vyrazit. 

4) Nenechte se odmítnout! Pokud vám napíšou, že mají v daném termínu plno, zeptejte se, kdy mají volno a zkuste se tomu trochu přizpůsobit. Mně se tohle velice osvědčilo právě letos, kdy jsem se nenechala odbít a dostala jsem tento termín tady v Rakousku, za což jsem teď velmi ráda. 

5) PAPÍRY, FORMULÁŘE A DOKUMENTY - Do Rakuska budete potřebovat kompletní záznam všech vašich proběhlých očkování - dostanete na to od nich speciální formulář, který vám musí potvrdit vás praktický lékař. Dejte si pozor a zkontrolujte si proto všechna povinná očkování. Hlavně to, jestli je má vás praktik nebo vy někde zaznamenané. Mně vloni chyběl záznam o druhé dávce MMR vakcíny a musela jsem to složitě dohledávat v kartě od pediatra. 

Dále budete potřebovat naskakovaný pas, očkovací průkaz, kartičku pojištěnce a potvrzení o studiu v angličtině (dostanete na vyžádání na studijním oddělení). Někde možná budou chtít i výpis známek/splněných povinností - já jsem si jednoduše stáhla výpis splněných předmětů v SIS. 

Příští rok už to možná nebude aktuální, ale pro jistotu je dobré vědět, kolik dávek očkování proti COVID-19 je v dané zemi potřeba. Němci letos vyžadují 3, tady v Rakousku to po mě nikdo nechtěl. 

Každá nemocnice vám potom pošle i nějaké své formuláře, které bude chtít podepsat. 

6) BYDLENÍ - To je vždy opravdu velké a velmi nákladné téma. Rakušáci s bydlením většinou moc nepomůžou. Na obou svých praxích v Rakousku jsem bydlení musela shánět sama. Tady v Hall jsem dostala akorát seznam doporučených míst. Nakonec jsem v obou místech sehnala bydlení na koleji. Nevýhoda je v tom, že kolej musíte zaplatit minimálně na měsíc. Většinou to ale stejně vyjde nejvýhodněji. V Linzi jsem šlápla trochu vedle a našla sice velice krásnou, zato ale zbytečně drahou a vzdálenou kolej. 

Přikládám link: https://www.stuwo.at/studentenheime/linz/ (doporučila bych ale pohrdat něco levnějšího a blíž nemocnici, tato je cca 30 min cesty)

Tady v Hall bylo bydlení trochu zapeklité, protože městečko je poměrně malé. Naštěstí jsem sehnala poslední volný pokoj na místní koleji, která je asi 7 minut od nemocnice. (Drama Tome true.)

https://www.campushotel.at

V obou případech ale platím vždy za celý měsíc. Na koleji se dá také ubytovat vždy pouze ve všední den od 8 do cca 12, takže na to musíte myslet a vyrazit tak, abyste byli na místě už v pátek dopoledne před začátkem praxe. Máte ale pak aspoň volný víkend na to, se pořádně rozkoukat a vyrazit někam na výlet. 

V Göttingenu mi nabídli bydlení přímo od nemocnice. Mají tam teď prý nějaké nové byty pro lékaře a je možné se tam ubytovat i jako student. Já nakonec bydlím u známé přes bráchu, který tam byl na rok na gymplu. Je to ale velice milé, protože se nemusíte trápit se sháněním bydlení. 

7) ROZPOČET - Rakousko i Německo mají vyšší životní úroveň, tudíž ve spoustě směrech i vyšší životní náklady. Super výhodou je, že v rámci praxe máte v nemocnici jídlo zadarmo (v obou případech to tak bylo). Tím máte vyřešený oběd každý den, což vám ušetří spoustu peněz a času s přípravou. Jídlo je v Rakousku v supermarketu už téměř stejně drahé jako u nás, akorát ta kvalita je prostě trochu vyšší. :) Drahé jsou v obou zemích služby a veřejná doprava. Veřejná doprava mě asi trápí vždycky nejvíce. Ve větších městech se určitě vyplatí koupit si týdenní/měsíční jízdenku. V menších městech se dá většinou na spoustu míst dojít pěšky. Tady v Hall je třeba dostupné pěšky opravdu všechno do 30 minut. Problém je jen to, že když se chcete podívat někam kousek dál, prostě si připlatíte. Jen výlet do Innsbrucku a zpátky, který je od Hall vzdálený cca 10 km, vás přijde na 8 euro. 

Vyjít se dá dobře s 150-200 eury na těch 14-16 dnů. Je v tom ale i 1-2 kafe v kavárně, nějaký ten vstup do muzea/na koupaliště/do bazénu. Když už jsem tady, tak se snažím si to trochu užít. :D

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[haneulgangnamacademy-rpg]

Seeun

Jméno postavy: Alexander Viktor Mikhailov Pozice: Student Ročn��k: 1. ročník lékařské fakulty Národnost: Rusko

Backstory: O Alexovi se mohlo již od začátku života říkat, že vyhrál v loterii, přeci jen se jen tak někomu nepoštěstí narodit do rodiny vysoce postaveného politika. Avšak každá mince má dvě strany, jelikož již od pohledu jeho jména každému došlo, odkud mladý chlapec mohl být. Území v kterém pobýval do svých patnácti let bral za domov. Chlapec který na první pohled vypadal sociálně nezaujat, byl ve skutečnosti inteligentní, avšak svůj volný čas trávil v herním světě, kde se seznámil taky s chlapcem, který mu říkal o různých věcech, co se právě říká o jeho rodném domově. A vlastně kde byla pravda? Viktor, jenž bylo jeho druhé jméno, byl adoptovaný. Věděl o tom už o útlého věku, a možná i proto pro něj bylo jednodušší se seznámit s oním chlapcem přes on-line hru, když díky svému otci si mohl dovolit lekce svého rodného jazyka. A zde možná i začal onen nápad tehdy mladého chlapce, že se bude snažit dostat daleko, za hranice kruté zimy, vlády a své rodiny. Poznat své předky a možná najít jeho biologickou rodinu. A za pomocí právě chlapce i plán vznikl. Viktor se každý den učil jako vzorný student, stále v kontaktu s chlapcem, který mu pomáhal s učením korejštiny. Uběhlo pár let a byly zde přijímačky na vysoké školy, a právě Alex měl jasno, Haneul na kterou se hlásil i jeho dlouholetý přítel. Stres a strach, že ho nepřijmou a on tak bude zůstávat ve své rodné zemi tam byl. Avšak za pomocí právě jeho kamarád se chlapec dokázal probojovat, a zde už ho čekalo jen jedno, samotný odlet. Kdy díky svému otci byl schopný získat i ubytování, aby neskončil jak jeho otec říkal ‘Méněcenném bydlení pro chudé’ v podobě internátu. Tudíž zajištěný, se zprávou o přijetí chlapec vyrážel na Haneul.

Facebook: Alexander Viktor Mikhailov

[lamtncz]

10 Tipů na Dárek pro Ženy: Inspirujte se pro Speciální Příležitosti Hledáte ten správný dárek pro ženu ve svém životě? Ať už je to pro vaši přítelkyni, manželku, maminku nebo kamarádku, přinášíme vám deset tipů na dárky, které zaručeně potěší a udělají radost. 1. Šperky Šperky jsou klasickým a vždy oblíbeným dárkem. Zvažte elegantní náušnice, stylový náramek nebo krásný náhrdelník. Personalizované šperky s iniciálami nebo datem narození jsou také skvělou volbou, která přidává osobní dotek. 2. Luxusní Parfém Vůně je velmi osobní záležitostí a luxusní parfém může být perfektní dárek. Vyberte vůni, která odráží osobnost obdarované a dodá jí pocit výjimečnosti. 3. Wellness Balíček Darujte jí den plný relaxace s wellness balíčkem. Může to být návštěva lázní, masáž nebo domácí wellness set s vonnými svíčkami, oleji a koupelovými solemi. 4. Stylová Kabelka Kabelka je praktický a zároveň módní dárek. Vyberte kabelku, která bude ladit s jejím stylem a kterou bude moci nosit jak do práce, tak na volný čas. 5. Personalizovaný Dárek Personalizované dárky, jako jsou gravírované šperky, fotoalba s vašimi společnými fotkami nebo personalizované kalendáře, dodávají dárku zvláštní hodnotu a ukazují, že jste si dali záležet. 6. Kvalitní Kosmetika Luxusní kosmetika je dárek, který ocení každá žena. Sady na péči o pleť, profesionální make-up nebo voňavé tělové mléko udělají radost a dopřejí pocit luxusu. 7. Knižní Poklad Pokud je vášnivou čtenářkou, věnujte jí knihu, kterou si už dlouho přeje, nebo novinku od jejího oblíbeného autora. E-knihy a audioknihy jsou také skvělou alternativou. 8. Gurmánské Dobroty Delikatesní balíčky plné vybraných čokolád, kvalitního vína, sýrů nebo exotického koření jsou dárkem, který potěší každého gurmána. Přidejte osobní vzkaz pro ještě větší radost. 9. Zážitkový Dárek Zážitkové dárky, jako jsou lístky na koncert, let balónem, kurz vaření nebo víkendový pobyt, přinášejí nezapomenutelné okamžiky a společné zážitky. 10. Módní Doplněk Stylové šály, rukavice, sluneční brýle nebo hodinky jsou módními doplňky, které obohatí její šatník a udělají radost. Závěr Při výběru dárku je důležité myslet na vkus a zájmy obdarované osoby. Personalizované a promyšlené dárky mají největší úspěch, protože ukazují, že vám na ní záleží. Nezáleží na tom, zda je dárek velký nebo malý, důležité je, aby byl dán s láskou. Těmito tipy můžete najít ideální dárek, který potěší a překvapí každou ženu ve vašem životě.

[teryontheroad]

Další den už vjíždíme do Chorvatska. To je asi nejnáročnější země na přespání v autě mimo kemp. A tak jsme přímo nadšeni, když objevíme zátoku, kde se běžně za kempování platí .... ALE! I tady je zřejmě po sezóně. Vjezd je volný a nikdo nekasíruje. Zůstáváme tady s dalšími karavany. Po 19. hodině se šíleně zvedne vítr a s autem to háží tak moc, že se absolutně nevyspíme. Během noci se skoro všichni rozhodnou raději odjet a do ráda zůstáváme jen dvě auta. Ráno už je klidné a já jsem ráda, že jsme zůstali.

Do Bosny jedeme lesní cestou plnou spadlých stromů a větví. Nikoho nepotkáváme. Z počasí už jsme zoufalí. Máme za sebou téměř polovinu cesty a stále jen prší a fouká a je zima. Nic moc se dohromady se psem a dítětem nedá dělat a začíná se to odrážet na naší psychice. Neděli strávíme u německé rodiny, která se v Bosně rozhodla koupit dům a žit tady. Teplota klesla pod 10°C, mrholí a naše jediná zábava jsou ovce a krávy místních.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ DVACÁTÁ DEVÁTÁ – POTŘEBA KRÁSY

Podobně jako člověk potřebuje k životu vzduch, vodu a jídlo, tak potřebuje i krásu. Krása není něco navíc, co není nezbytné a vnímá se nebo prožívá pouze příležitostně. Člověk má vnitřní potřebu krásy každý den svého života a je otázkou, jak moc je uspokojována.

Co je to krása, nebo co považujeme za krásné. Těch definic je mnoho a mění se s vývojem našeho živočišného druhu. Ta prvotní krása však vychází z dech beroucího uspořádání našeho vesmíru. Čím více pronikáme do jeho tajů, tím více jsme ohromeni jeho nekonečnou tvůrčí schopností. Lidé od pradávna vzhlíželi k nebi a obdivovali jeho denní i noční podobu. S nebem byli spojovány všechny nadpřirozené bytosti, které řídily a ovládaly život na zemi. Nebe viděné ze země bylo jediným důkazem všehomíru, který jí obklopoval. Teprve s použitím výkonných dalekohledů a vesmírných sond člověk zjistil, že naše planeta a život na ní je výsledkem miliardy let dlouhého tvůrčího vývoje.

Je pozoruhodné, že teprve náš druh – homo sapiens, který je asi dvě stě tisíc let starý byl poctěn tím privilegiem, že v plném rozsahu může vnímat krásu, která měla svůj počátek před 13,8 miliardami let. Tato schopnost vnímat krásu je výjimečným darem, který nemá žádný jiný živočišný druh na naší planetě. Jedině člověk má tu syntetickou schopnost vnímání trojrozměrného, barevného, zvukového světa, který je voňavý nebo páchne. Povrchy vnímá jako hrubé, nebo hladké. Pokrmy jsou sladké, slané nebo hořké. Čím více je člověk obdařen citlivou vnímavostí, o to více nuancí prožitků na základě svých bystrých pěti smyslů prožívá.

Ostatní živočišné druhy mají některé schopnosti dokonce vyvinutější, jako například zrak nebo sluch, ale používají je pouze pro své přežití, a ne celkové vnímání krásy světa, ve kterém se pohybují.

Skutečná hmota je z 99,9 % prázdno. Tím, že nejsme schopni vidět svět na úrovni atomů, tak prožíváme neprostupnou hmotu nebo volný prostor. Barvy neexistují a my podle vlnových délek světla je vnímáme v pestrobarevné škále. Podobně i zvuk se šíří s pomocí vlnění které můžeme rozpoznat jako Beethovenovy smyčcové koncerty nebo jako hluk sbíječky. Podobně ani chuť neexistuje a pouze na základě rozpoznání různých chemických prvků si uvědomujeme, zda nám jídlo chutná, nebo ne.

Ve skutečnosti vesmír a jeho vývoj bez přítomnosti lidského vnímání je velice prázdný a nezajímavý. Teprve s přítomností člověka se vesmír může projevit v celé své kráse. Člověk z jeho krásy čerpá inspiraci pro svoji vlastní tvůrčí činnost, vědomě či podvědomě. Svým myšlením a jednáním vytváří umělý svět, který ovlivňuje přírodní vývoj v dobrém, ale převážně ve špatném smyslu. Z umělého prostředí se vytrácí prvotní krása a je nahrazována něčím, co je považováno za krásné, ale ve skutečnosti je ošklivé. V současné vývojové etapě, kterou výrazným způsobem ovlivňuje náš živočišný druh, kde se ničí čím dál tím více vše přírodní a přirozené nemůže vznikat nic krásného.

Odtržen od přírodního vývoje, obklopen umělým a virtuálním prostředím současný člověk ztrácí schopnost rozlišovat mezi tím co je krásné a ošklivé, ale především co je dobré a zlé. Odvěké spojení dobra s krásou, oproti zla s ošklivostí je narušeno a dochází ke zmatení významů těchto pojmů. Dnes není nic zarážející, že dobro je spojováno s ošklivostí a zlo s krásou. Krása jako taková je považovaná za něco staromódního a nevhodného v technickém a digitálním světě, jehož cílem je čím dál tím větší výroba a spotřeba, ale především co největší zisk.

Současný konzumně orientovaný svět dělá z lidí bezduché roboty, kteří slouží jak výrobě, tak i spotřebě s narušenou, nebo dokonce zdegenerovanou schopností vnímat vesmírnou krásu jejíž jsou součástí. Jakkoliv velké uspokojení jejich hmotných potřeb nemůže nikdy vyplnit vnitřní prázdnotu, která je způsobena neschopností vnímat krásu a podílet se na jejím přirozeném vzniku.

Novodobý člověk prosperujících částí našeho světa ještě zatím nestrádá nedostatkem vzduchu, vody a jídla, ale je na něm patrný vnitřní nedostatek prožívané krásy. Je to právě tato vzácná schopnost, kterou člověk má vzhledem, ke svému rozšířenému vědomí, která zásadním způsobem může ovlivnit život který žije. Krása v žádném případě není spojena s luxusem, ta vyvěrá z podstaty dobrých věcí sloužících všem lidem. Krása je vesmírné dobro, které nám umožnilo zrodit se do tohoto pozoruhodného světa.

[prospercz]

Den 20

Vstávám v 5:15. Celou noc mě budí zima a tak jsem si řekl, že radši budu šlapat a zahřeju se. Musím říct, že můj spacák je zatím zklamání. Zítra jim napíšu z města email, že teda za ty prachy nic moc…

Jdu sám, ostatní ještě spí. Ráno je to zase do prudkého kopce, naštěstí jsem ještě v takovém polospánku, tak si to neuvědomuji. Za dvě hoďky zastavuju a dávám si snídani. Stoupání mám za sebou a zbytek dne je už jen hezká sinusoida. Jsme zase tak vysoko, že poušť se změnila v borový les plný spadaných šišek a té krásné vůně. Tady se půjde samo! Bohužel jako na většině míst, i tady jsou místy vidět ohořelé stromy po požáru. Naštěstí to není tak drastické.

Je příjemné počasí, na celý týden se ochladilo na příjemných 15 stupňů. Ve čtvrtek má dokonce sněžit! To už ale budu naštěstí ve městě. Hezky to na tu noc vyjde. Snad si kvůli tomu sněhu nebudu muset vzít volný den. Necítím se na to. Proto jdu dnes 20 mil a zítra dalších 22. Tak se dostanu do města z druhé strany a hory už budu mít za sebou. Měl bych se z velké části tomu sněhu vyhnout.

Přecházím přes pár sněžných polí. Nic, co by mě mohlo teď vykolejit. San Jacinto bylo mnohem horší. Ani nenahazuju nesmeky a cepín, jdu jen tak. Na oběd se potkám s klukama. Stir it up nás naučil celkem fajn trik. Bramborová kaše je skvělá jako plnění do tortil. Takže dnešní menu bylo: tortila, brkaše, vege Jerky, sušená rajčata, nadrolené chipsy, chilli a parmazán. Celé zabalené jako tortila. Násobené třemi. Docela jsem si pochutnal.

Asi hoďku po obědě narazíme na další trail magic. Už jsme řešili, že jsme dlouho žádný neviděli. Limonáda a čerstvé ovoce jsou vždycky fajn, i když je člověk po jídle.

Energie z tohohle překvápka nás donese poslední míle do kempu. Bude nás tu asi hodně, kempy byly od sebe teď dost daleko. A je tu navíc po 15 mílích zase voda. Jeden kluk tu poprvé rozdělá oheň. Já jsem se už jednou nabízel, ale v ten den o to nikdo nestál. Potkáme i starou známou, Stellu, která s námi šla ve skupině přes Apache peak.

Dneska po pěti dnech stavím stan, nechce se mi, ale bude zase zima (jsme 2525 m.n.m.), tak snad bude ve stanu trochu tepleji. Po sedmé je taková kosa, že už každý zaleze k sobě. Já jsem asi jediný, kdo takhle brzy neusíná. Čtu si Harryho. Chodím spát až kolem osmé.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 42.

Červené švestkové květy

Xiao Chiye stanovil datum hostiny před banket sta úředníků. Chen Yang šel doručit pozvánku, ale nakonec to byl Ge Qingqing, kdo jí přijímal.

„Lanzhou je v poslední době ve službě v císařově přítomnosti. Nemá vůbec volný čas, tak ji přijmu jeho jménem já.“ Vzal si Ge Qingqing pozvánku do ruky. Jakmile si vyměnily formální pozdravy, řekl: „Císařské armádě teď leží svět u nohou. Předpokládám, že zástupce generála Chen je také hodně zaneprázdněn?“

„Místokrál každý den tvrdě pracuje na oficiálních dokumentech. Pro nás, jakožto pro muže, jež mu sloužíme, neexistuje nic, jako být moc zaneprázdněn.“ Vypil Chen Yang čaj a pokračoval: „Ge-xiong měl tentokrát štěstí v neštěstí, když byl povýšen na soudce. Tvoje budoucnost je zářivá. Opravdu působivé.“

Oba muži předstírali zdvořilost, když spolu přátelsky mluvili a ze všech sil se snažili si neudělat ostudu. Mezi císařskou osobní stráží a císařskou armádou vznikaly poslední dobou konflikty, které vytvářely svár. Teď se zrovna nacházeli v bodě, kdy k druhému chovali averzi už od pohledu.

Teprve když mu byl šálek čaje vyměněn za čerstvý, Chen Yang vstal, aby se rozloučil. Ge Qingqing ho vyprovodil a Shen Zechuan, který byl celou dobu uvnitř, zvedl závěs a vyšel ven.

„To pozvání přišlo ve špatnou dobu.“ Předal mu Ge Qingqing pozvánku: „Vážně chceš jít?“

„Proč ne?“ Otevřel ji Shen Zechuan a uviděl Xiao Chiyeho energickou a troufalou kaligrafii.

„Brzdění císařské osobní stráže Xiao Chiyem v posledních dnech nabírá na síle. Naše mise jsou neustále zdržovány císařskou armádou. Navíc má důvěru a přízeň císaře. Kdyby měl v plánu něco udělat...“ Ge Qingqingův hlas se pomalu vytratil.

„To, co dělá, už nemůže být zjevnější.“ Zavřel Shen Zechuan pozvánku a pokračoval: „Chce potlačit císařskou osobní stráž a proměnit Qudu v území pod jeho kontrolou, aby se Jeho Veličenstvo muselo spoléhat pouze na jeho císařskou armádu. Dá se očekávat, že císařské osobní stráži ještě několik ran zasadí.“

„Právě. V současné době je příliš riskantní vzít strýčka Ji na jeho hostinu.“ Řekl Ge Qingqing.

Shen Zechuan bezelstně odhodil pozvánku na stůl a řekl: „Tohle se týká Zuo Qianqiuho. Tady past nenastraží.“

Ge Qingqing se stále necítil příliš klidný.

Rána na Shen Zechuanových rtech se již zahojila. Oblékl si kabát a řekl: „Půjdu na chvíli ven.“

Pak, brodíc se sněhem, vyrazil. Dnes nesněžilo hustě, vítr byl však silný.

Dorazil na ulici Donglong a vydal se přímo do pavilonu Ouhua na opačném konci, než byla vila Xiangyun.

Xi Hongxuan nedávno složil několik klasických písní a předal notové zápisy melodií zdejším kurtizánám, aby je mohly zpívat, z čehož se neočekávaně stala velkolepá podívaná. Nejlepší však bylo, že nechal pod jevištěm vyhloubit prostor a naplnil ho měděnými nádobami s otevřeným hrdlem, na které následně položil jednu vrstvu dřevěných prken. Současně zakoupil novou skupinu mladých dívek z Juexi, které několik dní trénoval. Poté jim nechal na kotníky připevnit zvonečky, a když pak tancovaly na jevišti v dřevácích podle rytmu, zvuk zvonků se promítal do měděných nádob. Celé představení bylo díky tomu éterické a dechberoucí.

V tuhle chvíli dívky na jevišti akorát zpívaly Xi Hongxuanovy písně, zatímco on sám se opíral ve svém ratanovém křesle ve třetím patře, držel vějíř a se zavřenýma očima poslouchal. Služebná byla zcela neslyšná, když v ponožkách opatrně našlapovala po vlněném koberci. Poklekla před korálkový závěs a tiše řekla: „Druhý pane, host dorazil.“

Aniž by Xi Hongxuan otevřel oči, zavřel vějíř.

Služebná vstala a zvedla Shen Zechuanovi závěs. Ten vstoupil a uviděl jinou dívku klečet u Xi Hongxuanových nohou, které zrovna masírovala.

„Pozvěte mladého pána Shena, aby se posadil.“ Vyťukával si Xi Hongxuan do rytmu, zatímco se soustředil na zpěv.

Klečící dívka se došourala po kolenou k Shen Zechuanovy a pokusila se mu sundat boty. Shen Zechuan však zvedl ruku, aby ji zastavil a posadil se na židli.

Teprve když melodie skončila, se Xi Hongxuan spořádaně posadil. Zatímco popíjel čaj, ukázal na dívku svým vějířem a řekl: „Tahle je nová a neposkvrněná.“

Shen Zechuan se na ni nepodíval.

Xi Hongxuan se zasmál. Podíval se na něj a řekl: „Neřikej mi, že ses vážně zaplet s Xiaem druhym? Co? Pořád si pro něj schováváš svojí cudnost?“

Vlasy na Shen Zechuanových spáncích vypadaly v téhle teplé místnosti, jako by byly nasáklé inkoustem, díky čemuž vypadala jeho tvář trochu nepřístupně. Vzniklý kontrast mu dodával až nadpozemskou auru.

„Když už si mě sem zavolal, tak zkrať to tlachání.“

Xi Hongxuan si znovu otevřel vějíř a se svým obézním tělem nacpaným do ratanového křesla řekl: „Sme přece kámoši. Vidim, že je pro tebe těžký zůstávat v přítomnosti Xiaa druhýho, tak sem tě sem dneska zavolal, aby ses dobře pobavil. Kdybysme se měli bavit o ubohosti, pak bys ty, Shen Lanzhou, rozhodně vyhrál. Xiao druhej tě kdysi kopnul, zasel kořeny tvý nemoci a způsobil, že seš teď chronicky nemocnej a křehkej. A teď musíš předstírat, jakej seš s nim kamarád. To je vážně jako za trest.“

„Je to tak.“ Nevyhýbal se Shen Zechuan tématu. Místo toho řekl rezignovaně: „Je to takovej blbec.“

„Ale co tak vidim, nevypadá to, že by měl v plánu nechat císařský osobní stráži nějakej prostor.“ Řekl Xi Hongxuan. „Lanzhou, zdá se, že ho tvoje intimní řečičky moc neovlivnily.“

„Jsi moc zhýčkaný,“ přijal Shen Zechuan teplý kapesník, který mu dívka podala, a otřel si ruce. Úsměv v jeho očích a chlad, který kolem sebe měl, když přišel, beze stopy zmizely a pozvolna se vyšperkovaly do jeho obvyklého výrazu. „Myslíš na svoji švagrovou s takovou urputností, že jakmile se s ní jednou vyspíš, zahrneš jí nekonečnou přízní a láskou. Ale mezi mnou a Xiao'erem jde jen o vztah na jednu noc. Jak by se to mohlo považovat za lásku?“

„Takže chceš říct, že...“Zvedl Xi Hongxuan hůlky: „To byl jenom úlet?“

„Dokonce i úlet je umění.“ Řekl Shen Zechuan. „Každý někdy s někým vleze do postele a každý se svými vlastními potřebami. Jakmile je po radovánkách, je konec. Když na to budeš neustále myslet, tak už to nebude úlet, nebo ne?“

Xi Hongxuan sepjal ruce a nahlas se zasmál: „Dobře, dobře! Skvělý Lanzhou! Bál sem se, aby tě teď neměl v hrsti a tys nezapomněl, že jsme to my dva, kdo je na stejný lodi. Tady, tady. Ochutnej tohle. Je to divoká zelenina akorát dovezená z Qinzhou. Takhle vytříbenou věc nemá ani císařská kuchyně.“

Oba muži si vybrali pokrmy k ochutnání.

Xi Hongxuan znovu promluvil: „Tenhle Xiao druhej je vážně něco. Dřív mu nikdo nevěnoval pozornost a pak najednou na podzimnim lovu ukázal svojí pravou tvář. Teď, když už svoje schopnosti nemůže dál skrejvat, do toho jde naplno bez ohledu na ostatní. Převzal vojenské záležitosti osmi velkých výcvikových divizí a všechny klíčové pozice přenechal svým důvěryhodným pomocníkům. Výsledkem je, že žádný z osmi velkých rodů teď nemá skutečnou moc. To svoje přetvařování ale předvádí tak bezchybně, že na něj nikdo nenašel žádnou špínu. Řekni, copak tě to neštve? Neni to hodný nenávisti?��

Shen Zechuan si na stole všiml talíře s nakrájenou okurkou, ale ani se jí nedotkl. „Xiao'er spálil na lovištích Nanlin všechny mosty. Vsadil vše na šanci, že bude mít Jeho Veličenstvo na paměti jejich přátelství a nechá ho jít. Ale tahle naděje byla marná, stejně jako nabírání vody sítem. A co víc, ještě navíc skončil pod bedlivým dohledem šesti ministerstev. Čas vrátit nemůže a tak mu nezbývá, než si získat skutečnou vojenskou moc v Qudu. Ve srovnání s osmi velkými výcvikovými divizemi je císařská armáda jako světlušky a jasný měsíc. Jsou užiteční, ale ne zase tak moc. Nebylo pro něj snadné konečně získat převahu. Samozřejmě, že si nenechá ujít příležitost.“

„Dřív, když byl ještě Pan Rugui ve čtyřiadvaceti yamenech, ho mohl kdykoliv východní úřad srazit o stupínek níž. Ale teď, když je Pan Rugui mrtvej, východní úřad taky upadá. Takže teď, v tomhle velkym Qudu, vážně neni nikdo, kdo by se proti němu, Xiao Ce'anovi, dokázal postavit!“ Zakousnul se Xi Hongxuan do jídla a řekl: „V posledních dnech jsem nebyl zrovna zahrnut přízní Jeho Veličenstva. Jeho Veličenstvo teď poslouchá Hai Liangyiho, a rozhodlo se být moudrým monarchou zlatého věku. Teď už se se mnou chodit bavit nechce.“

Shen Zechuan dojedl a beze spěchu řekl: „Člověk, který žije déle, než dvacet let, už si utvořil jasnou povahu. Jestli ho dokáže pár slov napravit, pak už nic na tomhle světě nebude těžké.“

Xi Hongxuanovy hůlky se zastavily: „Myslíš...“

„Hai Liangyi je gentleman mezi gentlemany,“ odložil Shen Zechuan hůlky: „Je jako voda tak křišťálově čistá, že vidíš její dno. Jedno jeho setkání se současným císařem je jako když se voda dostane do kontaktu s horkým olejem. Dříve nebo později exploduje a rozstříkne se všude. Už je to nějaká chvíle, co Xue Xiuzhuo dosáhl své pozice, tak proč není ochoten postupovat dál? Do velkého sekretariátu. Není to přeci tak, že by nebyl dostatečně kvalifikovaný. To, co v tuhle chvíli chybí ústřední správě, jsou právě talenty.“

Xi Hongxuan o tom mlčky přemýšlel.

Shen Zechuan řekl: „Teď, když jsou před námi cizí nepřátelé, jak může osm velkých rodů stát rozděleně a čelit jim každý sám? Už jsi hlavou rodu Xi. Jak se říká, bohatství stoupá i klesá. Teď, když je příležitost na dosah, neříkej, že jí necháš být?“

Xi Hongxuan odložil hůlky, otřel si kapesníkem pot a znovu se na něho podíval: „Ty chceš, abych kontaktoval osm velkých rodů a přiměl je, aby spojily síly a vypořádaly se s Xiaem druhým?“

Shen Zechuan odpověděl: „Xiao'er je jenom jedním z nich. Dnes jsou civilní úředníci oblíbení. V důsledku toho se zdá, že je císařská akademie na vzestupu. Během několika let budou do oficiálních řad jeden po druhém vstupovat synové prostého narození ze skromných poměrů. Až se tak stane, co se stane se všemi vzácnými syny osmi velkých rodů, kteří jsou zvyklí se poflakovat? Jestli chudí vzrostou u moci a to povede ke vzniku nových šlechticů, pak druhý mladý pane, osm velkých rodů už nebude osmi velkými rody.“

Xi Hongxuan řekl: „I tak... je tohle příliš ožehavé téma. I kdbysme nechali všechno ostatní stranou, Yao Wenyu nebude souhlasit. Je to Hai Liangyiho student, kterého samotný Hai Liangyi instruuje. V posledních letech cestoval za studiem po celém světě a poznal nespočet talentů a mudrců. Ten rozhodně neuzavře spojenectví s námi.“

Shen Zechuan řekl s úsměvem: „Osm velkých rodů znamená jen osm velkých rodů. Není důvod, aby to bylo těchto osm rodů. Pokud na to rod Yao nemá, vyměňte ho za jiný.“

Xi Hongxuan už nejedl. Odstrčil židli a přešel po místnosti. Po nějaké době se znovu podíval na Shen Zechuana: „Ale máš nějaký způsob jak udržet Xiaa druhého v klidu? Jestli chce chránit císaře, nebude jenom tak sedět a nic nedělat. Nebál bych se, kdyby šlo jenom o něho, ale za ním stojí Libejská obrněná kavalerie. S Xiao Jimingem se nejde Xiao Ce'ana dotknout ani mu ublížit. Je hrozně těžký se s nim vypořádat!“

„Xiao Jiming je impozantní, ale jeho moc a prestiž leží na hranicích.“ Podepřel si Shen Zechuan hlavu. Jeho oči pod stíny nebyly jasně vidět. Xi Hongxuana naposledy postrčil: „Qudu je tvoje místo. A jak se říká, ani mocný drak se nevyrovná hadovi na jeho vlastním území. Existuje spousta způsobů, jak zajistit, aby byl Xiao'er až po krk ve svých vlastních problémech, než aby zasahoval.“

Xi Hongxuan byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že Shen Zechuan řekl tvoje, namísto naše. Jen se zeptal: „Jaké způsoby?“

Shen Zechuan se tiše zasmál a řekl: „Vliv Xiao'era zcela závisí na důvěře Jeho Veličenstva. Jsou kamarádi po mnoho let a mají za sebou veselé dny plné pití. A co víc, Xiao'er mu zachránil život. S tím se pro tuhle chvíli skutečně nedá nic dělat. Ale věci jako přátelství jsou jako podzimní rosa. Jakmile je necháš dostatečně uschnout pod žhnoucím sluncem, zmizí.“

Xi Hongxuan se podíval na Shen Zechuana a vzpomněl si na Ji Leie o oné deštivé noci a všechna zvěřina a divoká zelenina, které snědl, se mu začaly obracet v žaludku. Vší silou se pokusil na sobě nedat nic znát a s úsměvem řekl: „Jestli už máš vymyšlené řešení, tak mi ho řekni.“

Jakmile Shen Zechuan odešel, lehl si Xi Hongxuan zpět do svého ratanového křesla a řekl číšníkům, aby uklidili stůl. Otočit se pro něj představovalo výzvu a tak potřeboval někoho, aby mu pomohl. Zničehonic začal podléhat pocitu, že se mu špatně dýchá a tak nechal své muže, aby otevřeli okna.

Xue Xiuzhuo vyšel z oddělené části místnosti. Xi Hongxuan si posteskl: „Takys to slyšel? Naštěstí se narodil jako syn Shen Weie. Kdyby se dostal k moci, bylo by mnohem těžší se s nim vypořádat, než je teď s Xiaem druhym.“

„Abys někoho využil, musíš použít správnou metodu.“ Nalil si Xue Xiuzhuo čaj. „Na tomhle světě není nikdo, kdo by neměl žádné touhy ani přání. Shen Lanzhou má také svoje slabiny. Dokud to máme pod kontrolou, pak se ani toho nejzákeřnějšího psa nemusíme bát.“

„Žádný sme ale zatim nenašli,“ poklepal si Xi Hongxuan vějířem na střed čela. „Podivej se, jak je bezcitnej vůči Xiaovi druhýmu. Otočil se k němu zády, jen co vstal z jeho postele. Ponížení ani lichotky na tenhle druh zločinců nefungujou. Nedá se mu ani vyhrožovat.“

Xue Xiuzhuo polknul čaj, usmál se a řekl jemným, rafinovaným způsobem: „Kam ten spěch? Udělej, co říká. Ať už to uspěje nebo ne, pro Xiaa druhého to pořád bude pohroma. Až přijde čas, odhalí své skutečné motivy.“

Shen Zechuan zamířil dolů, ale nespěchal k odchodu.

Jedna z prostitutek ho pozdravila. Věděla, že je Xi Hongxuanovým čestným hostem a tak mu ihned začala podstrojovat: „Na co se mladý pán dívá? Pouhý pohled se nevyrovná osobnímu vyzkoušení.“

Shen Zechuan si změřil pohledem nádherně oblečené kurtizány a zeptal se: „Máte i prostituty?“

Žena se otočila a řekla osobě za sebou: „Vezmi tohoto pána nahoru a přiveď mu pár čistých chlapců s jemnou tváří, aby mu posloužili.“

Shen Zechuan chvíli seděl v místnosti, než dovnitř vešli tři prostituti. Přelétl po nich pohledem – všichni byli náležitě upravení. Dohazovačka byla bystrá a věděla, koho vybrat. Ani když prošla celou budovu, nenašla nikoho krásnějšího, než byl Shen Zechuan, a tak zvolila nekonvenční metodu a poslala mu jemně vypadající mladíčky.

Chlapci vykročili vpřed, aby Shen Zechuanovy sundali boty, ale ten posunul nohy mírně stranou. Proto poklekli a znovu se neodvážili pohnout.

Shen Zechuan se zahleděl z okna a po chvíli řekl: „Svlékněte se.“

Všichni tři ze sebe začali poslušně svlékat šaty. Shen Zechuan se podíval na jejich hezká ramena, když byli asi v polovině svlékání, ale od začátku do konce zůstávalo jeho srdce klidné jako tichá voda. Tak se podíval na jejich ruce - každá z nich připomínala ruce dívky, která si vedla spokojený a pohodlný život. Neměli mozoly, ani neměli na palci prsten.

Shen Zechuan pomalu vydechl a vstal. Aniž by se obtěžoval oznámit svůj odchod, otevřel dveře a odešel, nechávajíc za sebou tři udivené chlapce.

Ding Tao Shen Zechuana bedlivě sledoval. Když viděl, že konečně vychází z pavilonu Ouhua, pečlivě si něco poznamenal do malé knížky, která už byla celá pomačkaná z toho, jak pevně ji svíral. Jakmile měl dopsáno, všiml si, že už se Shen zechuan začleňuje do davu. Ding Tao se neodvažoval být nedbalý, a tak ho spěšně z bezpečné vzdálenosti pronásledoval. Shen Zechuan nechodil zase tak rychle, přesto mu během mrknutí oka zmizel.

Ding Tao překvapeně vykřikl a začal pospíchat, jen aby mu cestu zablokoval vysoký, statný muž v bambusovém klobouku. Stačilo se k němu jen přiblížit a věděl, že je to muž zběhlý v bojových uměních! Všude kolem bylo moře lidí. Ding Tao nechtěl nikomu ublížit, proto nijak nezareagoval, což Shen zechuanovi umožnilo ho setřást. Ding Tao naštvaně zahrozil pěstí, ale pak si uvědomil, že toho muže odněkud znal.

Jakmile se setmělo, sníh zesílil. Onen vysoký a statný muž ušel kus cesty, kloboukem si úmyslně zakrýval tvář. Zabočil, ale vstoupil do slepé uličky. Shen Zechuan stál za ním a řekl: „Sleduješ mě už půl měsíce. Co chceš?“

Vysoký a statný muž si stáhl bambusový klobouk o něco níž, ale pak se rozesmál a řekl: „Bystrej. Kdo by si pomyslel, že sis toho všimnul už tak brzo.“

„Tvoje schopnost utajit dech je vynikající.“ Řekl Shen Zechuan. „Copak jsi mě sám tyhle triky neučil? Jen co tě pustili z vězení, jsi beze stopy zmizel a je nechal tě pronásledovat mimo Qudu. Muselo tě to stát hodně úsilí.“

Muž nadzvedl svůj bambusový klobouk a odhalil tvář se strništěm. Qiao Tianya si odfoukl pramínek vlasů z čela a řekl: „Bylo by fajn, kdybys mě vlákal do vinotéky. To musíme stát a mluvit zrovna tady?“

„Králíky je těžké polapit.“ Díval se na něho chvíli Shen Zechuan, než řekl: „Mám ti říkat Qiao Tianya? Nebo Songyue?“

„Jak budeš chtít.“ Řekl Qiao Tianya. „Řikej mi Qiao Tianya a budeme známí. Oslovuj mě Songyue a budeš mým pánem.“

„Vaše excelence je schopný muž. Co tě přimělo se podřídit mému učiteli?“ Zeptal se Shen Zechuan.

„Co sem moh dělat?“ Zasmál se Qiao Tianya posměšně. „Velkému rádci Qi vděčim za svůj život a to musím splácet tim, že pro něj budu po zbytek života tvrdě dřít jako vůl nebo kůň.“

„Takže to, proč to šlo té noci na lovištích všechno tak hladce...“ Řekl Shen Zechuan: „... bylo díky tvojí pomoci.“

„Přijmout tě za svýho pána znamená, že budu sledovat tvoje podněty.“ Řekl Qiao Tianya. „Původněs chtěl prince Chu zabít, ale nečekal si, že bude Xiao druhej tak smělej a nacpe ho přímo před císařskou osobní stráž, aby ji napálil a nechal hrát na slepou bábu. Seš ale pohotovej. Dokázals využít příležitosti a podat Xiaovi druhýmu pomocnou ruku.“

„To jsou všechny schopnosti, které mám.“ Řekl Shen Zechuan.

Qiao Tianya si oprášil sníh z ramen a řekl: „Budu vás v budoucnu následovat, pane. Pokud bude k jídlu maso, nezapomeňte mi dát k pití misku polévky. O mě je mnohem snazší se starat než o stráže Xiaa druhýho.“

„Ding Tao je mladý,“ hodil po něm Shen Zechuan jen tak mimochodem váček s penězi. „Chen Yang a Gu Jin jsou ti, kteří jsou tvrdými oříšky.“

Qiao Tianya si peníze vzal a řekl: „Tak dobře jste Xiaovi druhýmu porozuměl, ale on pořád myslí jenom na to, jak jste mu zachránil život.“

Shen zechuan se usmál: „Radši bys následoval jeho, co.“

„Já sem strážce s neochvějnou loajalitou,“ zvedl Qiao Tianya nevinně ruce. „Jestli mě bude Xiao druhej ochotnej koupit za tisíc zlatých, pak pro něj budu přirozeně ochotnej projít vodou i ohněm.“

Shen Zechuan řekl: „Škoda, že už je to kolem něj narvané lidma. Jak by tam na tebe mohlo zbývat místo?“

„Můj malý pán...“ naklonil Qiao Tianya hlavu a přimhouřil oči, když říkal: „....má skutečně jízlivou pusu.“

Shen Zechuan nasadil výraz "lichotíš mi".

„Ale to,“ usmál se Qiao Tianya: „platí pro nás oba.“

+++

O osm dní později dorazili Shen Zechuan s Ji Gangem podle plánu.

Ding Tao si očividně stěžoval. Gu Jin, který dnes nepil, stál za dveřmi a už z dálky si všiml Qiao Tianyi, jež šel za Shen Zechuanem. Ding Tao si ihned stoupnul na špičky a zašpital: „Jin-ge, to je on. To je on!“

Chen Yang provedl Shen Zechuana s Ji Gangem dveřmi. Qiao Tianya musel přirozeně zůstat venku, jenomže neměl zase takové sebeuvědomění a tak jeho nohu, která se chystala vkročit dovnitř, musel zablokovat Gu Jin.

„Slyšel sem, že ses před pár dny postavil tomuhle klukovi do cesty.“ Podíval se Gu Jin svýma bystrýma očima na jeho bambusový klobouk. „Co seš to za hrdinu, že šikanuješ dítě?“

Ding Tao si odfrkl oprávněným rozhořčením a papouškoval: „Jo, co seš to za hrdinu?!“

Qiao Tianya vybuchnul smíchy. Bezděčně si sundal klobouk a řekl s drzým úsměvem: „Nejsme tu dnes večer kvůli jídlu? Tak proč se hádat? Tohohle kamarádíčka teď vidim prvně. Brácho, možná máš špatnýho člověka?“

Ding Tao vzteky vykřikl: „Jak to můžeš říct? S nikym bych si tě nesplet!“

Gu Jin zastavil Ding Taa a postavil se Qiao Tianyovi. Dva muži téměř stejné výšky si stáli tváří v tvář, až do sebe téměř naráželi.

Gu Jin řekl: „Dnes není ten správný čas. Domluvme se na někdy jindy.“

„Já nemam čas.“ Zatahal si Qiao Tianya za pramínek vlasů před čelem a vrhl na Gu Jina provokativní úsměv: „Koneckonců můj pán má jenom mě. Kde bych probůh vzal tolik volnýho času, abych moh vychovávat tady mladšího brášku.“

Gu Jin si chladně odplivl a řekl: „Řekni mi svoje méno. V budoucnu budeme mít hodně příležitostí se setkat.“

„Tenhle pokorný služebník je Qiao Yueyue.“ Poklepal si Qiao Tianya dvěma prsty na spánek směrem k Ding Taovi. „Taky známý jako Xiaosongsong.“

Chen Yang zavedl Shen Zechuana a Ji Ganga dovnitř. Nádvoří, kterým procházeli, bylo hluboké. Minuli verandu chaoshou a prošli měsíční bránou, jen aby se před nimi rozprostřel nádherný pohled na nádvoří plné červených švestkových květů.

Když Shen Zechuan vešel, Xiao Chiye stál akorát pod stromem a čekal. Na letmou vteřinu si vyměnily pohledy, ale než stačili vyjádřit jakýkoliv jemný pocit, oba svůj pohled zase odvrátili.

Xiao Chiye přivítal Ji Ganga a s úsměvem ho pozdravil: „Prosím, omluvte mě, že jsem nešel shishuovi naproti, i když shishu musel čelit sněhu, aby přišel až sem. Víno i jídlo už jsou nachystané. Shifu už dlouho čeká uvnitř.“

Ji Gang se podíval na Xiao Chiyeho a zastavil ho, než mu stačil vzdát úctu. „Tvůj shifu se odtrhl od rodu Ji před více než dvaceti lety a tvé bojové umění má teď svůj vlastní osobitý styl. Protože nejsme ze stejné školy bojových umění, není třeba být přehnaně zdvořilý.“

Xiao Chiye řekl: „Naše bojová umění lze dotrasovat ke stejnému původu, což znamená, že jsme ze stejné školy. Jen díky zasvěcení do pěstního stylu rodu Ji, jsem dnes schopný zvládat směsici bojových umění různých rodů. Už dávno jsem slyšel o shishuově pověsti a velmi ho obdivuji. Takže ať už je to jakkoliv, svůj respekt mu vyjádřit musím.“

Xiao Chiye se v úctě uklonil a zavedl Ji Ganga dovnitř. Nezapomněl však otočit hlavu, aby řekl Shen Zechuanovi: „Lanzhou a já jsme se také dlouho neviděli.“

Shen Zechuan prošel dveřmi a s úsměvem řekl: „Shixiong má teď takovou moc a vliv. Musíš být hodně zaneprázdněný.“

„Jsme ze stejné školy bojových umění,“ řekl Xiao Chiye neutrálním tónem. „Takže bez ohledu na to, kolik mam práce, si na tebe vždycky čas najdu.“

„Jak bys kvůli mně mohl zdržovat práci?“ Řekl Shen Zechuan. „V poslední době jsem neměl skoro co dělat a to jen díky shixiongovi, který na mě tak dohlíží.“

„S radostí.“ Zvedl Xiao Chiye závěs. „Jestli chceš být zaneprázdněný, přijď ke mně. Připravím pohovku a budu tě kdykoliv čekat.“

Shen Zechuan ucítil bolest na zátylku, jen co uslyšel slovo pohovka. Jakoby na těch místech, kam ho předtím kousnul, zůstával žár. Byl tak spalující, až se jeho úsměv zcela vytratil.

Zuo Qianqiu byl oděný v róbě se širokými rukávy a širokými límci, své bílé vlasy měl stažené do drdolu. Vůbec nevypadal jako vytříbený učenec nebo generál vzbuzující úctu. Očividně byl o několik let starší než Ji Gang, přesto vypadal mladší. Kdyby měl být nějak popsán, řeklo by se o něm, že měl až nadpozemskou auru. Zdálo se, že zvěsti z válečného bratrstva o tom, že se stal mnichem, nebyly tak úplně neopodstatněné.

Zuo Qianqiu se otočil a spatřil Ji Ganga.

Ji Gang měl na sobě krátké bavlněné oblečení s tlustým krátkým kabátem. Stál tam se znetvořeným obličejem a hleděl na něho. Minulost se během okamžiku vynořila. V uších mu jasně zněl jásot a smích mladíků, muž před ním byl však již starý a bělovlasý.

Xiao Chiye prolomil ticho a řekl: „Oba shifu se mohou najíst tady, zatímco já a Lanzhou počkáme venku.“

„Chuan-er, pořádně si zapni kabát.“ Ji Gang vypadal osaměle, když se otáčel ke straně, aby Shen Zechuana upozornil: „Pojď dovnitř, jestli ti bude zima.“

Shen Zechuan přikývnul.

Zuo Qianqiu řekl: „A-Ye, postarej se o svého shidiho.“

Xiao Chiye se usmál na znamení, že to bere na vědomí, než společně vyšli ven.

Venku bylo chladno, přesto byla vzácně jasná noc.

Shen Zechuan sestoupil po schodech a zahlédl hustý háj plný červených švestkových květů a uvnitř něj most. Tohle nádvoří bylo tak vytříbené, že to vůbec nevypadalo jako Xiao Chiyeho styl.

„Tohle nádvoří sem koupil od rodu Yao.“ Zdálo se, jakoby Xiao Chiye přesně věděl, na co myslí. Stál za ním a rukou odhrnul větev plnou červených květů, jen aby odhalil okolní čistý potok. „Hezký. A taky drahý.“

„A stejně ti nevadilo za to tolik utratit.“ Ani se Shen Zechuan neohlédl. Xiao Chiye hrudí jemně narazil na jeho záda a položil mu ruku na hlavu.

Naklonil se k jeho uchu a nonšalantně řekl: „Červené švestky pokryté sněhem. Lanzhouho zahalila vůně. Jeho úsměv má cenu tisíce zlatých.“

„Musels dát do zástavy i svoje kalhoty.“ Začal se Shen Zechuan skutečně pomalu usmívat.

„Jo, stálo mě to docela velkou částku. Ale Yao Wenyu to už tak prodával za málo.“ Odmlčel se Xiao Chiye na chvíli, než pokračoval: „Utek si docela rychle. Musí tě stát dost úsilí, se mi vyhejbat.“

„Nevyhýbám se ti.“ Zvedl Shen Zechuan prst, aby odstrčil Xiao Chiyeho dlaň. „Ale copak je něco, co spolu musíme probírat tváří v tvář?“

Xiao Chiye se usmál a řekl s trochou bezcitnosti: „Nemůžeš si trochu hýčkat svýho druhýho mladýho pána potom, co se s nim vyspíš?“

Shen Zechuan udělal pár kroků vpřed, aby se vzdálil od Xiao Chiyeho hrudi, než se otočil a beze slova si ho prohlédl. Za této hvězdné noci zdobené švestkovými květy oba muži konečně zpětně něco pochopili.

Xiao Chiyemu došlo, že to, co oné noci svíral, byla voda. Jakmile odtekla, byla pryč. Shen Zechuan se ani v nejmenším nezdráhal odejít. Po záchvatu vzájemného kousání a trhání, zůstal všechen ten přetrvávající žár pohřben pod barvami noci. Ani v té největší extázi, ve které Shen Zechuan zvedal omámeně svůj krk, si ho - Xiao Ce'ana - nevypálil do svých vzpomínek.

Xiao Chiye si znovu a jasně uvědomil jednu věc. Byl jediným, kdo byl té noci přemožen chtíčem.

„Radil jsem ti to,“ zvedl Shen Zechuan prsty, aby přidržel švestkovou větev a okouzleně řekl Xiao Chiyemu: „že by pro tebe bylo nejlepší ten zátylek nekousat.“

„Rozkoš v ložnici...“ Odhalil Xiao Chiye svůj frivolní úsměv: „...není něčím, co bych si mohl dopřát sám.“

„Největší rozdíl mezi tebou a mnou, je touha. Ty jsi plný tužeb. Vůbec se nesnažíš svoje ambice skrývat. Ten zátylek je jen tou menší z nich. Držíš mě zpátky, chceš tomu vzdorovat, chceš to porazit, ale nakonec tomu stejně podlehneš. Ale Ce'ane,“ utrhl si Shen Zechuan švestkový květ a jeden z okvětních lístků si vložil do úst. „Já nemám chtíč. Tak jak se mi chceš postavit?“

Xiao Chiye přistoupil o krok blíž a popadl Shen Zechuana za ruku, v níž držel květinu. Sklonil se, přitiskl se k němu a hbitě řekl: „Co je to jednou? Nuda. Měli bysme to dělat ještě několikrát. Kurtizány z pavilonu Ouhua si použít nemoh a ani ses neodvážil dotknout těch chlapců. Předstíráš, že žiješ v celibátu jako rezervovaný mudrc. Ale já sem nebyl ten, kdo té noci tak jemně lapal po dechu.“ Přitáhl si Xiao Chiye Shen Zechuanovu ruku ke svým rtům, nebezpečně jí k nim přitiskl a ušklíbl se: „Je pravda, že sem propadnul chtíči. Ale když seš ty sám tak neochvějnej, tak proč ses se mnou pokusil pod peřinou vyvolat bouři? Shen Lanzhou, ty se bojíš podlehnout touze mnohem víc, než já, nemam pravdu?“

[rustikalni-typek]

včera večer ke mně přišlo rozluštění. ani jsem nad tím v tu chvíli nijak nepřemýšlel. proč mě tma tolik uklidňuje. počínaje rozbřeskem, hlavou mi proletí milion pocitů. myslím, že můj hlavní důvod proč nejdu na terapii je ten, že se mi nic neděje. myslím, že spouštěč všech těch pocitů se neváže k nějaké konkrétní situaci. myslím a bolí to. všechno dokud nepřijde tma. já totiž necítím svoje tělo. jako když se stěny místnosti přibližují a já se je rozpažen snažím udržet. přes den nedokážu vynechat jedinou příležitost zkontrolovat jak vypadám. v odrazu čehokoli. nedokážu odpovědět proč, kdyby se mě někdo ptal. a najednou je to všechno tak jednoduchý. když je tma, tak se nevidím a já cítím, že jsem volný. vím, že je to defekt a vím, že je to dočasné. já to ustojím a to úsilí přinese plody. to jsem zrovna stál na balkóně a přemítal o tom jak vlastně nechci aby jsi přijela za mnou. nejsem tolik statečný. jak bych mohl čelit tomu stát každý večer na tom balkóně sám, když bych věděl, že ten balkón zažil tebe. že jsi seděla v tom křesle, které by bylo prázdné. že by ten pokoj měl tvoji vůni, kterou bych tam už další den necítil? Nemyslím si, že jsem tak statečný. myslím a bolí to.