#úpice

[borisjelinek]

Boušínský farář P. Josef Rudiš

Narodil se 7. prosince 1815 v Brodě u Jaroměře (něm. Prode, nesprávně se uvádí, že se narodil v Českém Brodě, pokřtěn byl o den později v kostele v Heřmanicích) do rodiny místních rolníků Josefa a Anny Rudischových z čp. 39, kteří ho poslali na studia do královéhradeckého semináře a na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Po kaplanování v Chvalkovicích se stal v roce 1855 administrátorem v Německé Brusnici (dnes Hajnice). Odtud směřovaly jeho kroky na Boušín, kde byl v letech 1859-1860 administrátorem a poté farářem. Do oka místním však mnoho nepadl a rozepře s místními rostly. V roce 1871 se jeho spory s některými slatinskými občany vyhrotily natolik, že se dostaly též do celostátního tisku. Nejprve vyšel 24. března 1871 článek v "Národních listech", který ho zkritizoval:

„Ze Slatiny okr. náchodský. (Škola a velikomyslný dar velkého pána.) Zastupitelstvo obce Slatiny odepřelo volbu do místní školní rady, jakož i placení 10% školní přirážky, pokud nebude škola dle stávajících zákonů školních do pořádku uvedena. Jest toliko jen jedna a ještě malá světnice k vyučování, kde se musí 209 žáků polodenně a toliko od jednoho učitele vyučovati, který není s to všem nynějším požadavkům zákona, a sice s takovým prospěchem vyhověti, jak by při celodenním vyučování očekávati se mohlo. Z této příčiny obecní zastupitelstvo žádalo u cís. král. okresní školní rady, by ještě jedna školní světnice vystavěna a stará opravena byla. Rozmnožená c. k. okresní školní rada vyhověla této žádosti s tím podotknutím, by tato stavba na jaro odložena byla. Školní přirážky musely však býti zaplaceny, poněvadž dluhující donuceni byli exekucí. – Přesvědčili jsme se již kolikráte, jak naše školní mládež hospody a hudební veselosti ráda navštěvuje, ano i celé noci při takových zůstává, aniž by rodiče po svých dítkách se ptali a je hledati nechali. Tomuto zlu, kde se ještě mravní cit nevinné mládeže slovy neslušnými otravuje a mnohým neslušnostem učí, mělo by se předejíti. K tomu cíli uspořádal p. učitel přiměřenou radovánku školním dítkám na ostatky masopůstu, při které podotknul, kdoby se více ze školních žáků ukázal v hospodě při taneční zábavě, nesmí se radovánek školních dítek zúčastniti. Druhý cíl byl ještě ten, by větší a odrostlejší mládež viděla, že se také jiným a lepším spůsobem baviti může, než jak to obyčejně viděti jest. Mnohý mladík celou noc se svou loutkou v kole jako o závod v chlupatici na hlavě a někdy i se zapáleným doutníkem v ústech se točí, křičí, do druhého tluče, jak by tomu zjednán byl, a nepřestane, dokud ho hvízdající klarinet a přizvukující mu trumpetka popouzí. O čemž se dále rozepisovati nemíním. Na tuto školní radovánku jsme pana učitele za příkladem jiných obcí již vícekráte vybízeli, ale on se vždy odvolával, že pohřešuje štědré ruky, která by záměr jeho podporovala. Ale jak se říká: Kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, bude mu otevříno. I hledal a nalezl dobrodince faráře bohušinského p. R. školního katechetu, kterému svůj záměr co nejlépe vylíčil, doufaje, že dobře pochodí. Na otázku ale vel. p. faráře, mnoho-li as těch dítek dohromady bude, odpověděl, že do 200 jich nebude mnoho chybět. Načež p. farář učiteli s tou největší ochotou – celých 20 kr. daroval. Za tento velikomyslný dar p. učitel slušně se poděkovav, myslel sobě: Bylo-li na poušti 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami poděleno, a ještě 12 košů drobtů zbylo, proč by nestačilo 20 kr. toliko 200 žákům. A v skutku stalo se. Děti byly poděleny houskami neb rohlíky, křenovkami, jichž hojnou zásobu p. starosta Jan Řehák objednati dal; ano i o potřebný nápoj bylo postaráno. Byl to den velmi krásný a radostný. Mladí i staří spěchali se podívati na ten nový dorůstající svět pravíce: Takovou radost ty děti jak živy neměly, na to budou dlouho pamatovat; mnohý otec a mnohá matka radostí brzy plakali, brzo zase se smáli, vidouce své dítky, jak vesele skákají, zpívají, deklamují a deklamujícím ručičkami tleskají. Jiní zase davše své štědrotě volný průchod, pomáhali dítkám jejich radost všelikými dary rozmnožovati. Za tyto dary budiž všem příznivcům školní mládeže, zvláště pak pp. starostovi a učiteli čest a sláva!“

Následně zareagoval boušínský farář tím, že svoji odpověď zveřejnil 4. dubna 1871 v inzertní části stejného periodika:

„Z Boušína do Slatiny.

V příloze k čís. 82 „Národních Listů“ pod článkem „Ze Slatiny ok. Náchodský.“ (Škola a velikomyslný dar velkého pána), vyčítá se mi, jakožto boušinskému faráři a školnímu katechetu, ovšem ze msty, že jsem slatinskému p. učiteli jen 20 kr. co příspěvek na obmýšlenou radovánku pro děti, kterou v hostinci svého bratra p. Čeňka Bergra uspořádati obmýšlel, podal. – Věc se má takto: toho dne před radovánkou, když bylo po vyučování, sdělil mi ve škole p. učitel Jan Berger, že hodlá v hostinci svého bratra na zejtří radovánku pro děti uspořádat, na kterou, jak pravil, od obce 6 zl. určeno jest. Poněvadž jsem pro školu předtím daroval více než tucet katechismů, aby nejchudší žactvo potřebnou knihou touto opatřeno bylo, myslel jsem sobě, že dětem prospěji lépe knihami, než radovánkou takovou, při kteréž se dětem zavázaly oči šátkem, by při všeobecném smíchu houžku sobě nachmataly. – Na ujištění p. učitele, že vezme za vděk každým malým dárkem, přidal jsem k těm knihám co jsem právě u sebe měl, nic zlého netuše. Že mnoho peněz s sebou nenosím, toho příčinou jest ta okolnost, že jsem jen v nadřečeném článku co veliký pán titulován: v skutečnosti však se zdá, že slatinský p. učitel dle svého hmotného postavení jest též tak veliký, ne li větší pán, nežli farář na osamotělé farce na Boušíně; a přec neudal, mnoho-li pro děti věnoval, ačkoli se nechal oslavit. Že jsem se ptal, kolik dítek přijde na tu merendu, bude sotva pravda; neboť co katecheta vím dobře, kolik dítek v každé třídě se nachází. An kdosi myslel, že chci s 20 kr. zázraky činit, jest divná věc; vždyť snad každý ví, že jsem jen prostý kněz a nikoli Kristus na poušti. Že vychválený starosta obce Slatiny p. Jan Řehák žije v civilním manželstv, a kněze právě v lásce nemá – tomu se tak nedivím, jako že p. učitel ve Slatině s místním duchovním nechce žíti v přátelském poměru a připojuje se k těm mým protivníkům, na jakých ještě žádný boušinský farář neměl v Slatině nedostatku – kdežby nejraději každých čtrnáct dní měli jiného. Kdož zdejší poměry dobře zná, nebude záviděti to štěstí, býti farářem na Boušině, a spolu tím velkým pánem.

J.R.“

Tyto spory nesly s nelibostí až na královéhradeckém biskupství. Oficiálně zde stáli za svým farářem, ve skutečnosti ale přemýšleli, co s ním udělat. Příležitost se naskytla, když 15. dubna 1874 zemřel stařičký úpický děkan Msgre. Antonín Charvát. Na jeho místo byl jmenován právě páter Rudiš, který tak následujícího roku Boušín natrvalo a s lehkostí v srdci opustil. Vše však nebylo tak jednoduché, jak by se z předchozích řádků zdálo, což potvrzují slova slatinského kronikáře, který zhodnotil Rudišovo působení na Boušíně takto:

"Pán farář Josef Rudiš byl dosti pokročily kněz nevyhledávaje příliš se zavděčiti ordynáritu a byskupovi a ač jsa rozeny němec, nedával toho znátí nybrž sám i odbyral vzdělávaci české spisi svobodomislné, také "matici lidu" a rád je půjčoval i dorůstající mládeži. Nebyl sice znamenitým kazatelem, avšak velmi rád učinil i dlouhé kázání a mnohou větu poučnou opakoval několikráte, snáže se, vštípiti to v pamět posluchačům.

Jeho zálibě k majetku stařím spíše přibývalo, a tu když často kázal z horlivosti o lakomci a mamoně bylo posluchačům tajiti úsměch, čehož on však mnoho nepozoroval. Šetřil sice, penize a za časté při vyjednáváni se, se sousedy dosti úrpůtné hádával o peníze, jež za svatbu neb pohřeb požadoval, předce sobě přál ovšem nejvíce nápoje, anť byl piva milovnikem. Byval-li napitý, býval ihned rozlobený. Bylť tlusty a oddychoval, těžce chodil a nohy měl často malomocné. O pouti, svátcích a posviceni se často zapomenul a při dopoledním nešporu v kostele musil jej i někdy pamatovati, sám jeho kostelnik. To bylo přičinou, že naň konečně u konsistoře bylo žalováno a vyslan byl do obce k představenému Jánu Řehákovi, k vyšetřeni toho vykář, tajně, bez vědomy farářově. K žádosti vykářově představený, povolal několik starších sousedů mezi nimi i mého otce a ti smírnou výpovědi uspokojilo vykáře, takže vyšetřováni bylo zastavéno, p. farář však od té doby byl na sebe opatrný."

Jeho nové působiště bylo o něčem jiném. K jeho poctě bylo sehráno dokonce ochotnické divadelní představení „Zkouška před svatbou“. Zde se velmi aktivně účastnil společenského a kulturního života a stal se podporovatelem nejen místních katolických spolků. Nedlouho po svém příchodu, 30. října 1876, vstoupil do Občanské besedy. Zajímal se celkově o stav města a snažil se dopomáhat k jeho rozvoji. 4. března 1876 se zapsal do povědomí místních tím, že požádal obecní úřad, „aby byly u vdovy Faltky č. 143 zdržující se nemravné ženštiny ráznými prostředky z města odstraněny.“ 26. května téhož roku na sebe upozornil tím, jak vedl průvod a sám pohřební obřad tamního řídícího učitele Jana Smetany, nezapomenutelná byla zejména jeho slova. Stal se zde totiž výrazným a skvělým řečníkem, a proto byl o něj vždy velký zájem, ať již šlo o církevní obřady, tak světské akce s účastí místního duchovenstva. Zemřel 2. ledna 1879 v Úpici, kde byl o 5 dnů později rovněž pohřben.

Fara na Boušíně

[flagwars]

Flag Wars Bonus Round

[spaceexp]

Unexpected Rain on Sun Links Two Solar Mysteries

NASA - Solar Dynamics Observatory (SDO) patch. April 5, 2019 For five months in mid 2017, Emily Mason did the same thing every day. Arriving to her office at NASA’s Goddard Space Flight Center in Greenbelt, Maryland, she sat at her desk, opened up her computer, and stared at images of the Sun — all day, every day. “I probably looked through three or five years' worth of data,” Mason estimated. Then, in October 2017, she stopped. She realized she had been looking at the wrong thing all along. Mason, a graduate student at The Catholic University of America in Washington, D.C., was searching for coronal rain: giant globs of plasma, or electrified gas, that drip from the Sun’s outer atmosphere back to its surface. But she expected to find it in helmet streamers, the million-mile tall magnetic loops — named for their resemblance to a knight’s pointy helmet — that can be seen protruding from the Sun during a solar eclipse. Computer simulations predicted the coronal rain could be found there. Observations of the solar wind, the gas escaping from the Sun and out into space, hinted that the rain might be happening. And if she could just find it, the underlying rain-making physics would have major implications for the 70-year-old mystery of why the Sun’s outer atmosphere, known as the corona, is so much hotter than its surface.  But after nearly half a year of searching, Mason just couldn’t find it. “It was a lot of looking,” Mason said, “for something that never ultimately happened.”

Image above: Mason searched for coronal rain in helmet streamers like the one that appears on the left side of this image, taken during the 1994 eclipse as viewed from South America. A smaller pseudostreamer appears on the western limb (right side of image). Named for their resemblance to a knight’s pointy helmet, helmet streamers extend far into the Sun’s faint corona and are most readily seen when the light from the Sun’s bright surface is occluded. Image Credits: © 1994 Úpice observatory and Vojtech Rušin, © 2007 Miloslav Druckmüller. The problem, it turned out, wasn’t what she was looking for, but where. In a paper published today in the Astrophysical Journal Letters, Mason and her coauthors describe the first observations of coronal rain in a smaller, previously overlooked kind of magnetic loop on the Sun. After a long, winding search in the wrong direction, the findings forge a new link between the anomalous heating of the corona and the source of the slow solar wind — two of the biggest mysteries facing solar science today. How It Rains on the Sun Observed through the high-resolution telescopes mounted on NASA’s SDO spacecraft, the Sun – a hot ball of plasma, teeming with magnetic field lines traced by giant, fiery loops — seems to have few physical similarities with Earth. But our home planet provides a few useful guides in parsing the Sun’s chaotic tumult: among them, rain. On Earth, rain is just one part of the larger water cycle, an endless tug-of-war between the push of heat and pull of gravity. It begins when liquid water, pooled on the planet’s surface in oceans, lakes, or streams, is heated by the Sun. Some of it evaporates and rises into the atmosphere, where it cools and condenses into clouds. Eventually, those clouds become heavy enough that gravity’s pull becomes irresistible and the water falls back to Earth as rain, before the process starts anew. On the Sun, Mason said, coronal rain works similarly, “but instead of 60-degree water you’re dealing with a million-degree plasma.” Plasma, an electrically-charged gas, doesn’t pool like water, but instead traces the magnetic loops that emerge from the Sun’s surface like a rollercoaster on tracks. At the loop’s foot points, where it attaches to the Sun’s surface, the plasma is superheated from a few thousand to over 1.8 million degrees Fahrenheit. It then expands up the loop and gathers at its peak, far from the heat source. As the plasma cools, it condenses and gravity lures it down the loop’s legs as coronal rain.

Animation above: Coronal rain, like that shown in this movie from NASA’s SDO in 2012, is sometimes observed after solar eruptions, when the intense heating associated with a solar flare abruptly cuts off after the eruption and the remaining plasma cools and falls back to the solar surface. Mason was searching for coronal rain not associated with eruptions, but instead caused by a cyclical process of heating and cooling similar to the water cycle on Earth. Image Credits: NASA’s Solar Dynamics Observatory/Scientific Visualization Studio/Tom Bridgman, Lead Animator. Mason was looking for coronal rain in helmet streamers, but her motivation for looking there had more to do with this underlying heating and cooling cycle than the rain itself. Since at least the mid-1990s, scientists have known that helmet streamers are one source of the slow solar wind, a comparatively slow, dense stream of gas that escapes the Sun separately from its fast-moving counterpart.  But measurements of the slow solar wind gas revealed that it had once been heated to an extreme degree before cooling and escaping the Sun. The cyclical process of heating and cooling behind coronal rain, if it was happening inside the helmet streamers, would be one piece of the puzzle. The other reason connects to the coronal heating problem — the mystery of how and why the Sun’s outer atmosphere is some 300 times hotter than its surface. Strikingly, simulations have shown that coronal rain only forms when heat is applied to the very bottom of the loop. “If a loop has coronal rain on it, that means that the bottom 10% of it, or less, is where coronal heating is happening,” said Mason. Raining loops provide a measuring rod, a cutoff point to determine where the corona gets heated. Starting their search in the largest loops they could find — giant helmet streamers — seemed like a modest goal, and one that would maximize their chances of success. She had the best data for the job: Images taken by NASA’s Solar Dynamics Observatory, or SDO, a spacecraft that has photographed the Sun every twelve seconds since its launch in 2010. But nearly half a year into the search, Mason still hadn’t observed a single drop of rain in a helmet streamer. She had, however, noticed a slew of tiny magnetic structures, ones she wasn’t familiar with. “They were really bright and they kept drawing my eye,” said Mason. “When I finally took a look at them, sure enough they had tens of hours of rain at a time.” At first, Mason was so focused on her helmet streamer quest that she made nothing of the observations. “She came to group meeting and said, ‘I never found it — I see it all the time in these other structures, but they’re not helmet streamers,’” said Nicholeen Viall, a solar scientist at Goddard, and a coauthor of the paper. “And I said, ‘Wait…hold on. Where do you see it? I don’t think anybody’s ever seen that before!’” A Measuring Rod for Heating These structures differed from helmet streamers in several ways. But the most striking thing about them was their size. “These loops were much smaller than what we were looking for,” said Spiro Antiochos, who is also a solar physicist at Goddard and a coauthor of the paper. “So that tells you that the heating of the corona is much more localized than we were thinking.”

Animation above: Mason’s article analyzed three observations of Raining Null-Point Topologies, or RNTPs, a previously overlooked magnetic structure shown here in two wavelengths of extreme ultraviolet light. The coronal rain observed in these comparatively small magnetic loops suggests that the corona may be heated within a far more restricted region than previously expected. Image Credits: NASA’s Solar Dynamics Observatory/Emily Mason. While the findings don’t say exactly how the corona is heated, “they do push down the floor of where coronal heating could happen,” said Mason. She had found raining loops that were some 30,000 miles high, a mere two percent the height of some of the helmet streamers she was originally looking for. And the rain condenses the region where the key coronal heating can be happening. “We still don’t know exactly what’s heating the corona, but we know it has to happen in this layer,” said Mason. A New Source for the Slow Solar Wind But one part of the observations didn’t jibe with previous theories.  According to the current understanding, coronal rain only forms on closed loops, where the plasma can gather and cool without any means of escape. But as Mason sifted through the data, she found cases where rain was forming on open magnetic field lines. Anchored to the Sun at only one end, the other end of these open field lines fed out into space, and plasma there could escape into the solar wind. To explain the anomaly, Mason and the team developed an alternative explanation — one that connected rain on these tiny magnetic structures to the origins of the slow solar wind.

Solar Dynamics Obsrvatory (SDO). Image Credit: NASA

In the new explanation, the raining plasma begins its journey on a closed loop, but switches — through a process known as magnetic reconnection — to an open one. The phenomenon happens frequently on the Sun, when a closed loop bumps into an open field line and the system rewires itself.  Suddenly, the superheated plasma on the closed loop finds itself on an open field line, like a train that has switched tracks. Some of that plasma will rapidly expand, cool down, and fall back to the Sun as coronal rain. But other parts of it will escape – forming, they suspect, one part of the slow solar wind. Mason is currently working on a computer simulation of the new explanation, but she also hopes that soon-to-come observational evidence may confirm it. Now that Parker Solar Probe, launched in 2018, is traveling closer to the Sun than any spacecraft before it, it can fly through bursts of slow solar wind that can be traced back to the Sun — potentially, to one of Mason’s coronal rain events. After observing coronal rain on an open field line, the outgoing plasma, escaping to the solar wind, would normally be lost to posterity. But no longer. “Potentially we can make that connection with Parker Solar Probe and say, that was it,” said Viall. Digging Through the Data As for finding coronal rain in helmet streamers? The search continues. The simulations are clear: the rain should be there. “Maybe it’s so small you can’t see it?” said Antiochos.  “We really don’t know.” But then again, if Mason had found what she was looking for she might not have made the discovery — or have spent all that time learning the ins and outs of solar data. “It sounds like a slog, but honestly it’s my favorite thing,” said Mason. “I mean that’s why we built something that takes that many images of the Sun: So we can look at them and figure it out.” Related links: IRIS Spots Plasma Rain on Sun's Surface: https://www.nasa.gov/feature/goddard/2016/iris-spots-plasma-rain-on-suns-surface And the Blobs Just Keep on Coming: https://www.nasa.gov/feature/goddard/2019/and-the-blobs-just-keep-on-coming SDO (Solar Dynamics Observatory): http://www.nasa.gov/mission_pages/sdo/main/index.html Images (mentioned), Animations (mentioned), Text, Credits: NASA/Rob Garner/Goddard Space Flight Center, by Miles Hatfield. Greetings, Orbiter.ch Full article

[zmapujto]

Podnět 199908 - Poškozený povrch vozovky - Rtyně v Podkrkonoší, Úpice, Trutnov #Poškozenýpovrchvozovky #RtyněvPodkrkonoší,Úpice,Trutnov #ZmapujTo #MobilniRozhlas https://bit.ly/3GnKXdt

[prazskytankista]

Síla. Okamura vytáhl drsný dopis od starosty. Nepřizpůsobiví, vši, sociálka. A tlak na vládu

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura na dnešní tiskové konferenci k jednání Poslanecké sněmovny zkritizoval ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD), že nedokáže vyřešit řádění lupičského gangu v okolí Prahy. „Je skandální, že tady řádí gang vykradačů a ministr vnitra radši pracuje na nebezpečích, která nám prý hrozí na sociálních sítích,“ prohlásil Okamura. Na Hamáčka prý chystá také interpelaci ohledně nesnesitelného soužití obyvatel města Úpice s romskými sousedy. Jejich děti prý nosí do školy vši a rodiče nespolupracují s ředitelem školy ani starostou. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Sila-Okamura-vytahl-drsny-dopis-od-starosty-Neprizpusobivi-vsi-socialka-A-tlak-na-vladu-610768

[mailplate3-blog]

The Source Of The Sun's Plasma Rain Has Finally Been Discovered

Coronal rain like that captured by NASA's SDO in 2012 is sometimes visible after solar eruptions. (Credit: NASA’s Solar Dynamics Observatory/Scientific Visualization Studio/Tom Bridgman, Lead Animator)

While rain on Earth is associated with water, precipitation on the Sun comes as giant clumps of plasma, or supercharged gas, which drizzle down from the star's atmosphere on to its surface. Though coronal rain has been observed on numerous occasions, its source, which researchers believed would help them better understand how the Sun's outer atmosphere, or corona, gets so hot, had never been discovered. Now, thanks to Emily Mason, a graduate student at The Catholic University of America in Washington, D.C., the mystery has finally been solved.

Mason's quest to discover the origin of coronal rain began in mid-2017, when she started sifting through the images taken by NASA’s Solar Dynamics Observatory, or SDO, a spacecraft that has photographed the Sun every twelve seconds since its launch in 2010. She was particularly focused on the helmet streamers — closed magnetic loops which connect regions of opposite magnetic polarity. Often visible protruding from the Sun during a solar eclipse, the massive million-mile tall loops were identified by computer simulations as the most likely source of the precipitation.

Though the researcher found no evidence of the plasma rain in the helmet streamers, Mason did observe a series of tiny magnetic structures beside them that she was unfamiliar with. “They were really bright, and they kept drawing my eye,” she said. “When I finally took a look at them, sure enough, they had tens of hours of rain at a time.”

Emily Mason spent six months looking for evidence of the rain inside helmet streamers like the ones visible in this image of the 1994 solar eclipse. (Credit: Úpice observatory, Vojtech Rušin, Miloslav Druckmülle/NASA/gov)

After six months of researching, Mason announced in a group meeting, "I never found it [rain in the helmet streamers] — I see it all the time in these other structures, but they’re not helmet streamers." Nicholeen Viall, a solar scientist at NASA's Goddard Space Flight Center, and a coauthor of the paper published in the Astrophysical Journal Letters on April 5, 2019, who recalls the moment clearly, said, “And I said, ‘Wait…hold on. Where do you see it? I don’t think anybody’s ever seen that before!"

The structures Mason was referring to are called null-point topologies. These magnetic loops are very different in structure from the helmet streamers and measure just tens of thousands of miles high. “These loops were much smaller than what we were looking for,” said Dr. Spiro Antiochos, who is also a solar physicist at Goddard and a co-author of the paper. “So that tells you that the heating of the corona is much more localized than we were thinking.”

As for how the plasma rain forms? Mason believes the process is similar to that on Earth. On our planet, the water cycle begins when liquid water from the oceans, lakes and streams evaporates due to the sun's heat and rises into the atmosphere. The cooler air above causes the water vapor to condense into clouds, which eventually get heavy enough to be dragged down by gravity and fall as rain.

Mason observed the rain in smaller magnetic loops that have a very different structure from the helmet streamers. (Credit: NASA’s Solar Dynamics Observatory/Emily Mason

In the Sun's case, the electrically-charged plasma follows the magnetic loops emerging from the hot star's surface, similar to a rollercoaster on tracks. As it gets close to the endpoints, where the loop meets the Sun's surface, the thousand-degree gas gets superheated to over 1.8 million degrees Fahrenheit. This causes the plasma to expand and gather at the top of the loop. As it moves away from the sun's intense heat, the gas cools, condenses, and helped by the Sun's gravity, falls along the loop's sides as coronal rain!

Though Mason's discovery did not solve the mystery of how the Sun's atmosphere is so much hotter than the star itself, it did provide some clues. “We still don’t know exactly what’s heating the corona, but we know it has to happen in this layer,” she said.

While the main source of the rain has been found, NASA scientists are convinced there is more to be found in the helmet streamers as well. “Maybe it’s so small you can’t see it?” asked Antiochos. “We really don’t know.” While this means Mason will have to pore over thousands of additional photos, the researcher does not seem to mind. “It sounds like a slog, but honestly it’s my favorite thing,” she said. “I mean that’s why we built something [ like the SDO] that takes that many images of the Sun: So we can look at them and figure it out.”

Resources: earthsky.org, NASA.gov

Source: https://www.dogonews.com/2019/4/27/the-source-of-the-suns-plasma-rain-has-finally-been-discovered

[reseau-actu]

Le Soleil est un système dynamique, voire chaotique, et de nombreuses structures peuvent y être observées, corrélées aux nombreux phénomènes qui s’y produisent. Les modèles solaires prédisent l’existence de pluies de plasma, appelées pluies coronales, dans les boucles magnétiques solaires, bien qu’elles n’aient jamais été observées… jusqu’à maintenant. Une équipe d’astrophysiciens a pour la première fois détecté ces pluies qui pourraient, en outre, permettre d’expliquer deux des mystères actuels de la physique solaire.

Emily Mason, physicienne à l’Université catholique d’Amérique à Washington, cherchait une pluie coronale : des globes géants de plasma qui retombent de l’atmosphère extérieure du Soleil sur sa surface. Mais elle espérait la trouver dans les boucles magnétiques hautes de plusieurs kilomètres que l’on peut voir dépasser du Soleil lors d’une éclipse solaire.

Des simulations informatiques ont prédit que la pluie coronale pourrait se produire dans ces structures magnétiques. Les observations du vent solaire, du plasma s’échappant du Soleil et sortant dans l’espace, laissaient supposer qu’une pluie coronale était en cours. Et pouvoir étudier ce phénomène donnerait des pistes pour résoudre un mystère vieux de 70 ans concernant le Soleil : pour quelles raisons la couronne solaire est-elle plus chaude que sa surface ?

Mason et ses collègues ont tout d’abord recherché des traces de pluies coronales dans les boucles magnétiques solaires, comme celles que l’on peut observer sur cette éclipse de 1994. Crédits : Úpice observatory/Vojtech Rušin

Mais après presque un an de recherche, Mason ne parvenait pas toujours à la trouver. « C’était beaucoup de recherche pour quelque chose qui ne se produirait peut-être jamais » déclare Mason.

En fait, le problème n’était pas ce qu’elle cherchait, mais où. Dans un article paru dans la revue Astrophysical Journal Letters, Mason et ses coauteurs décrivent les premières observations de pluie coronale dans un type de boucle magnétique solaire, auparavant négligé. Après une longue et difficile recherche dans la mauvaise direction, les résultats établissent un nouveau lien entre le réchauffement anormal de la couronne et la source du vent solaire lent — deux des plus grands mystères de la physique solaire à ce jour.

Le mécanisme à l’origine des pluies coronales

Observé à travers les télescopes à haute résolution montés sur le satellite SDO de la NASA, le Soleil semble avoir peu de similitudes physiques avec la Terre. Mais cette dernière fournit quelques guides utiles pour analyser le tumulte chaotique du Soleil : parmi eux, la pluie. Sur Terre, la pluie n’est qu’une partie du grand cycle de l’eau.

Il commence lorsque l’eau liquide, accumulée à la surface de la planète dans des océans, des lacs ou des ruisseaux, est chauffée par le Soleil. Une partie s’évapore et monte dans l’atmosphère, où elle se refroidit et se condense en nuages. Finalement, ces nuages ​​deviennent suffisamment lourds pour que l’attraction gravitationnelle devienne irrésistible et que l’eau retombe sur Terre sous forme de pluie, avant que le processus ne recommence.

Sur le Soleil, dit Mason, la pluie coronale fonctionne de la même manière, « mais au lieu d’une eau à 60 degrés, vous avez affaire à un plasma à un million de degrés ». Le plasma, un gaz chargé électriquement, ne s’accumule pas comme de l’eau, mais trace les boucles magnétiques qui émergent de la surface du Soleil. Aux pieds de la boucle, où elle se fixe à la surface du Soleil, le plasma est surchauffé de quelques milliers à plus d’1 million de degrés C.

Des pluies coronales sont parfois observées après des éruptions solaires, lorsque l’échauffement intense associé à une éruption solaire s’arrête brusquement après l’éruption et que le plasma restant se refroidit et retombe à la surface solaire. Mason cherchait une pluie coronale non associée à des éruptions, mais causée par un processus cyclique de chauffage et de refroidissement similaire au cycle de l’eau sur Terre. Crédits : NASA’s Solar Dynamics Observatory

Il s’étend ensuite le long de la boucle et se rassemble à son sommet, loin de la source de chaleur. Lorsque le plasma se refroidit, il se condense et la gravité l’attire le long de la boucle sous forme de pluie coronale. Depuis au moins le milieu des années 90, les scientifiques savent que ces boucles particulières sont l’une des sources du vent solaire lent, un flux de gaz relativement lent et dense qui s’échappe du Soleil.

Cependant, les mesures du vent solaire lent ont révélé qu’il avait déjà été extrêmement chauffé avant de se refroidir et de fuir le Soleil. Le processus cyclique de chauffage et de refroidissement à l’origine de la pluie coronale, s’il se produisait à l’intérieur des boucles, serait une pièce du puzzle.

L’autre raison est liée au problème de chauffage coronal — le mystère de savoir comment et pourquoi l’atmosphère extérieure du Soleil est environ 300 fois plus chaude que sa surface. De manière frappante, des simulations ont montré que la pluie coronale ne se forme que lorsque de la chaleur est appliquée au pied de la boucle.

Mason possédait les meilleures données pour son travail : des images prises par le Solar Dynamics Observatory de la NASA, ou SDO, un engin spatial qui photographie le Soleil toutes les douze secondes depuis son lancement en 2010. Mais près de six mois après le début de la recherche, Mason n’avait toujours pas observé une seule goutte de pluie dans une des boucles. Elle avait cependant remarqué une multitude de structures magnétiques minuscules et peu familières.

« Elles étaient vraiment brillantes et ont véritablement capté mon regard. Quand je les ai enfin regardées minutieusement, il paraissait certain qu’elles subissaient des dizaines d’heures de pluies coronales » déclare Mason.

Des contraintes plus précises sur la cause du réchauffement coronal

Ces structures diffèrent des boucles magnétiques de plusieurs manières. Mais la chose la plus frappante à leur sujet est leur taille. « Ces boucles étaient beaucoup plus petites que ce que nous recherchions » déclare Spiro Antiochos, physicien solaire. « Cela indique donc que l’échauffement de la couronne est beaucoup plus localisé que nous le pensions ».

L’article de Mason analysait trois observations de RNTP (Raining Null Point Topologies), une structure magnétique précédemment négligée présentée ici dans deux longueurs d’onde de lumière ultraviolette extrême. La pluie coronale observée dans ces boucles magnétiques relativement petites suggère que la couronne peut être chauffée dans une région beaucoup plus restreinte que prévu. Crédits : NASA’s Solar Dynamics Observatory/Emily Mason

Sur le même sujet : La NASA a publié l’image la plus proche d’un jet solaire jamais capturée

Bien que les résultats ne disent pas exactement comment la couronne est chauffée, « ils restreignent les limites spatiales de là où le chauffage de la couronne pourrait se produire » explique Mason.

Mason avait découvert des boucles de pluie d’une trentaine de kilomètres, soit à peine 2% de la hauteur de certaines des boucles qu’elle recherchait à l’origine. Et la pluie condense la région où le réchauffement coronal peut avoir lieu. « Nous ne savons toujours pas exactement ce qui chauffe la couronne, mais nous savons que cela doit se produire dans cette couche » ajoute-t-elle.

Une nouvelle explication à la source du vent solaire lent

Mais une partie des observations ne correspond pas aux théories classiques. Selon les modèles actuels, la pluie coronale ne se forme que sur des boucles fermées, où le plasma peut se rassembler et se refroidir sans aucun moyen de s’échapper. Mais alors que Mason parcourait les données, elle découvrit des cas de pluie se formant sur des lignes de champ magnétique ouvertes.

Ancrée au Soleil à une extrémité seulement, l’autre extrémité de ces lignes de champ dégagées s’allonge dans l’espace, le plasma pouvant s’échapper dans le vent solaire. Pour expliquer cette anomalie, Mason et l’équipe ont mis au point une autre explication, à savoir une connexion entre la pluie sur ces minuscules structures magnétiques et les origines du vent solaire lent.

Vous voulez éliminer toutes les pubs du site tout en continuant de nous soutenir ?

C'est simple, il suffit de s'abonner !

J'EN PROFITE

40% de rabais pour les 30 premiers ! Code : 0pub40pourcent

Vous aimez notre travail ? Lisez cela avant de terminer l'article :

Trust My Science est un magazine indépendant tenu par des passionnés et des scientifiques.

Nous travaillons jour et nuit pour vous donner le meilleur malgré des moyens plus limités que certains gros journaux payants et soutenus par différentes organisations. Nous souhaitons préserver cette indépendance et gratuité pour conserver une neutralité sans faille et permettre un partage scientifique gratuit. C'est pourquoi nous proposons à nos lecteurs un abonnement de soutien, et en contre partie, aucune publicité ne s'affichera pour ces derniers. Êtes-vous intéressé(e) à soutenir le savoir gratuit et la promotion des sciences ?

JE SOUTIENS POUR 1.5€ !

Rabais à vie pour les 30 premiers ! (sur abonnement mensuel). Code : soutienmensuel

Dans la nouvelle explication, le plasma commence son parcours en boucle fermée, mais passe — via un processus appelé reconnexion magnétique — à un processus ouvert. Le phénomène se produit fréquemment sur le Soleil, lorsqu’une boucle fermée heurte une ligne de champ ouverte et que le système se rebranche. Soudain, le plasma surchauffé sur la boucle fermée se retrouve sur une ligne de champ ouverte, comme un train qui a changé de voie.

Une partie de ce plasma se dilate rapidement, se refroidit et retombe sur le Soleil sous forme de pluie coronale. Mais d’autres parties de celui-ci s’échappent, formant ainsi, selon eux, une partie du vent solaire lent. Mason travaille actuellement sur une simulation informatique de la nouvelle théorie, mais elle espère également que des preuves observationnelles à venir pourront le confirmer.

Maintenant que la sonde Parker Solar Probe, lancée en 2018, se rapproche davantage du Soleil que tout autre vaisseau spatial, elle peut survoler des rafales de vent solaire lent pouvant être retracées jusqu’au Soleil — potentiellement, à l’un des épisodes de pluie coronale détectés par Mason. Toutefois, la recherche de pluies coronales au sein des boucles magnétiques initialement visées continue car, selon Mason, elles devraient s’y produire également.

Source: Trust My Science

[cervenykoberec]

[vc_row][vc_column][vc_column_text]“Geniální šachistka na stopě zločinů v detektivním příběhu Ireny Obermannové.”       Spisovatelka a scénáristka Irena Obermannová se opět vrací na knižní scénu, tentokrát ale v podobě, ve které ji ještě neznáme. Na pultech knihkupectví se totiž objevila její první detektivka pojmenovaná Dobré duše. Napínavým příběhem nás bude provázet mladá geniální šachistka Alice, která doslova zakopne o mrtvolu. „Není to takový krok stranou, z mé strany, jak by se mohlo zdát, protože jsem vždy koketovala s tím, že jednou napíši detektivku,“ přiblížila vznik knihy samotná Obermannová. Autorka navíc prozradila, že má za sebou rok intenzivního studia detektivních románů.

Slavnostní křest a představení detektivky čtenářům ve SmetaněQ se neobešel bez vzácných hostů. Pozvání Ireny Obermannové přijali dominikánský kněz Tomasz Dostatni a rabín Štěpán Kliment. Vzhledem k názvu publikace se samozřejmě řešilo téma dobrých duší. Samotná autorka si pod tímto spojením představí svoji maminku. „Já myslím, že se dobrá duše pozná podle očí. Když má někdo dobrou duši, tak je to vidět na očích,“ svěřil se Štěpán Kliment.

Pokud vše půjde podle plánu, mohou se všichni čtenáři a potažmo televizní diváci těšit na velké překvapení. Právě probíhá plánování a diskuze, které by měly vést k seriálové podobě Dobrých duší. Jestli uvidíme šachistku Alici i na televizních obrazovkách rozhodne ředitel České televize.

 [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row css=”.vc_custom_1467147611513{background-color: #d6d6d6 !important;}”][vc_column][vc_column_text]Anotace knihy Dobré duše:   Geniální šachistka na stopě zločinů v detektivním příběhu Ireny Obermannové.Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální šachistka Alice, aby tu sehrála simultánní partii se členy místního šachistického kroužku. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu místní starostky. Během hry Alice smete figurky z šachovnice a připraví se tím o velkou příležitost. Ale ona už hraje jinou partii… Navzdory policii i všem obyvatelům městečka se snaží vypátrat, co se stalo. Vrah je na tahu. Dá mat, nebo ho Alice zastaví?

   [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]Jak to na slavnostním křtu detektivky Dobré duše Ireny Obermannové vypadalo, se můžete podívat i ve fotogalerii na našem FB profilu.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

Irena Obermannová pokřtila svoji detektivní knihu Dobré duše "Geniální šachistka na stopě zločinů v detektivním příběhu Ireny Obermannové." Spisovatelka a scénáristka Irena Obermannová se opět vrací na knižní scénu, tentokrát ale v podobě, ve které ji ještě neznáme.

[borisjelinek]

Mostolinka

Tento název je používán pro lokalitu mezi Radčí, Maršovem u Úpice a Libňatovem (dříve známá jako "Winter Flur"), jež je z převážné většiny zalesněná a pod půdním pokryvem ukrývá bohaté geologické složení. Zatímco prameniště se nachází na kenozoických písčito-hlinitých až hlinito-písčitých sedimentech, tak blízké okolí skrývá buď zpevněné sedimenty ze svrchního permu, či zpevněné sedimenty ze spodního permu, u nichž se místy objevují písky a štěrkopísky z období miocénu či pliocénu. Známá je však díky tomu, že se zde nachází vydatné prameniště a vodojem pro úpický vodovod, jehož zřízení má delší historii. Stejný název nese i jedna z přilehlých cest.

V roce 1898 byl učiněn pokus o koupení potřebných pozemků od Mostolinky do Úpice. Další následoval roku 1900. Úspěch se dostavil teprve v následujícím roce, kdy navíc Ing. Jan Řezníček zhotovil nivelační plán od Mostolinky k stodole Bohumila Mrázka (pod hřbitovem) a Ing. Jan Vancl z Prahy předložil generální plán nového vodovodu.

Roku 1902 došlo k definitivnímu odsouhlasení zakoupení potřebných pozemků a zároveň byla vyhlášena veřejná soutěž na vypracování podrobného projektu a rozpočtu na vodovod, v níž zvítězil trutnovský stavitel Jan Blažek. Na druhém místě skončil plán Ing. Jana Řezníčka z Úpice a na třetím projekt firmy Antonín Kunz z Hranic, jenž byl doporučen k zakoupení pro některé pozoruhodné myšlenky. S některými majiteli pozemků se však obec nedohodla, a tak došlo k vyvlastňovacímu řízení.

V roce 1905 byly provedeny 4 pokusné vrty, které provedl J. Janovec ze Žamberka. Ing. Jan Řezníček zase vypracoval plán starého vodovodu a stavitel Jan Blažek z Trutnova upravil projekt vodovodu z Mostolinky. Po návrhu c. k. okresního lékaře MUDr. Kříže byla voda z Mostolinky zaslána na rozbor do bakteriologického ústavu pro zkoumání potravin při české univerzitě v Praze. O 2 roky později byl přijat návrh městské rady, aby byl zřízen městský vodovod z pramenů Mostolinky a obecní zastupitelstvo na tento účel vyhradilo 10 000 K.

V roce 1908 byly vodní prameny v Mostolince zachyceny pro příští městský vodovod. Práce s tím spojené provedla obec ve vlastní režii za odborného dohledu a řízení firmy Antonín Kunz v Hranicích. Navíc bylo položeno rozvodné potrubí. Ve schůzi městského zastupitelstva 26. února 1909 bylo schváleno usnesení, aby k úhradě nákladů na stavbu městského vodovodu z pramenů Mostolinky byla uzavřena půjčka v hodnotě 150 000 K u městské spořitelny v Úpici na úrok 4,5 % a 0,5 % umořování, splatná ročními úhrnnými částkami 7500 K v následujících 52 letech. Stavba obecního vodovodu byla zadána v srpnu 1909 firmě Antonín Kunz, továrna vodovodů v Hranicích na Moravě.

Koncem srpna 1909 byly práce započaty a v prosinci téhož roku dospěla stavba vodovodu k svému dokončení. Vodovodní potrubí v délce skoro 11 km bylo až na malou odbočku do Velbaby položeno a dokončen byl též betonový vodojem pro 5000 hl. Celkem vyšel gravitační vodovod z Mostolinky na 330 000 K.

Od těch dob se tu mnoho nezměnilo, neboť zdejší prameniště stále slouží svému účelu. Rovněž okolní krajina nadále láká jak k výpravám skauty, tak k procházkám a sběru hub návštěvníky z širého okolí, a v zimě tu můžeme navíc potkat i řadu běžkařů a dříve byla lokalita známá různými botanickými unikáty, což však dnes již neplatí. Z posledních změn, jež se tady udály, stojí za zmínku pouze rekonstrukce lesní cesty Mostolinka, která byla provedena v letech 2013-2014.

Cesta u Mostolinky

Prameniště v Mostolince

Prameniště v Mostolince

[kikakanada]

#sunrise #observationnights #ceskarepublika #sky #psenica #pole #morning #sun #sunshine #cestujemczsk #czechrepublic #hvezdarnaupice #upice #field #summer2017 #nature #dobrerano #sleepisfortheweak (na mieste Úpice, Královéhradecký Kraj, Czech Republic)

[borisjelinek]

Škola v Maršově u Úpice

Podle pamětní knihy libňatovské školy byl Maršov přiškolen k Libňatovu již od roku 1759. Na tuto školu přispíval vždy podle svých daní, a to pokaždé jejich jednou třetinou. V roce 1770 docházelo do Libňatova 40 místních dětí. Roku 1841 vyšla oprava libňatovské školy náchodskou stranu Maršova na 25 zl. 51 ½ kr., smiřickou stranu na 4 zl. 27 ½ kr. Kromě toho smiřická strana musela přivézt půl sáhu měkkého dříví ze Sedloňovského revíru, což přišlo na 4 zl.

Teprve po roce 1870, kdy byly přijaty nové školské zákony, se rozhodl Maršov odškolit od Libňatova. Oslovil kosteleckého stavitele Regnera, aby vyhotovil plány nové školní budovy a v březnu 1873 bylo usneseno, aby byla podána žádost o povolení ke zřízení samostatné školy. Ta byla odeslána na okresní hejtmanství a odtud na okresní školní radu, jež 12. dubna 1873 tuto žádost vrátila zpět s tím, že obec musí získat nejprve povolení zemské školní rady. Nová žádost byla podána 24. dubna téhož roku a 13. března 1874 znovu vrácena. 21. února 1876 zemská školní rada zamítla tuto žádost o odškolení od Libňatova. 17. dubna 1876 byl podán rekurs proti tomuto rozhodnutí, ale ministerstvo kultu a vyučování ho 3. června 1876 zamítlo. 8. dubna 1877 byla na radu inspektora Hrašeho odeslána žádost o zřízení exponované školy, ale ani té zemská školní rada 12. prosince 1877 nevyhověla. Okamžitě byl podán rekurs, ale i ten byl 25. května 1878 zamítnut.

Obec se však nenechala udolat a v září 1878 podala žádost, aby bylo obci povoleno alespoň zimní vyučování. Po tolika letech neúspěchů přišla překvapivá odpověď, neboť zemská školní rada 17. října 1878 výše zmíněné žádosti vyhověla, takže od listopadu do dubna musel do Maršova docházet libňatovský podučitel. Místnost v čp. 20 od hostinského Josefa Kastnara vyšla na 60 zl. ročně. Vyučovat se začalo 27. listopadu 1878 a prvním zdejším učitelem se stal Viktorin Vach. 1. ledna 1880 však byla zimní škola zrušena a děti musely opět chodit do Libňatova.

Znepokojená obec reagovala deputací na c. k. místodržitelství, následkem čehož došlo 2. dubna 1880 rozhodnutí zemské školní rady, jímž byla povolena od 1. ledna 1881 2. třída v Libňatově a obnoveno zimní vyučování v Maršově. Pro zimní školu byla postavena úpickým stavitelem Josefem Rejskem nová budova, jež byla dokončena v říjnu 1880 nákladem 4 500 zl. 39 ½ kr. (včetně školní zahrady), přičemž celkový účet nakonec činil 5 281 zl. 43 kr. Autorem plánu budovy byl stavitel Josef Rejsek z Úpice, zednické práce řídil David Vlček z Libňatova, tesařina byla vedena Josefem Baudyšem z čp. 12, kámen lámal Josef Vít z čp. 66, kamenickou práci zhotovil Jan Hoffman, který bydlel v čp. 11, pokrývačská práce zůstala na Josefu Gryvém ze Světlé a cihly dodal Josef Pich z Libňatova. Na základě toho, že byla dokončena školní budova a okresní školní rada měla peněžitou zálohu, bylo okresním školním inspektorem navrženo, aby byla zdejší zimní škola otevřena již od 1. listopadu 1880, místo původně určeného 1. ledna 1881. K schválení tohoto návrhu následně skutečně došlo a na uprázdněné učitelské místo byl opět povolán Viktorin Vach, který po dobu stavby školy zastával místo meziříčského podučitele. Budovu vysvětil 7. listopadu 1880 úpický děkan Josef Eduard Pelhřimovský, rytíř z Greifenfelsu a kaplan P. Josef Krihl.

V září 1881 nahradil Viktorina Vacha dosavadní provodovský podučitel Jan Samek. Novinkou se stalo i to, že 10. prosince téhož roku bylo požádáno o zřízení samostatné školy, čemuž bylo 2. května 1883 vyhověno. 9. května 1883 byla zvolena první místní školní rada a 1. ledna následujícího roku tak obec získala vlastní školu. Dosavadní učitel Samek neměl učitelské zkoušky, a tak byl vyhlášen konkurs na obsazení jeho místa. Ze 6 kandidátů na nového školního správce vyšel nakonec v srpnu 1883 vítězně Roman Poláček. Na školu mohl nastoupit až k 1. lednu 1884, proto zde v mezidobí nadále působil Jan Samek, který se 31. prosince 1883 přestěhoval do Libňatova. Nový správce Poláček se mohl díky svému jmenování a s ním spojenému finančnímu zajištění 26. ledna 1884 oženit s Růženou Rufferovou z České Skalice a hned od počátku se všemi silami vrhl do budování a rozvoje zdejší školy. Vznikla tak školní zahrádka o 124,5 m2 a ovocná školka o 72,5 m2. Rozhodl se též založit pamětní knihu školy.

Roku 1889 byl Roman Poláček vystřídán Janem Krejčíkem. 17.-20. srpna 1892 byla budova školy opravena a nově nabílena. O 2 roky později byla zřízena letní tělocvična, opravena a natřena již velmi zašlá okna. V roce 1900 odešel Jan Krejčík do Havlovic a na jeho místo nastoupil ze Zálesí Josef Šrejtr. Kvůli jeho nemoci převzal v letech 1904-1905 prozatímní správu školy Adolf Brož z Úpice. 20. června 1907 byl postaven na škole první hromosvod, který nainstaloval Antonín Tylš z Mezilečí za 104 K. Roku 1907 byl jmenován novým řídícím učitelem Vojtěch Šandera, za něhož byla v roce 1911 zřízena u školy studna a v následujícím roce došlo k nabílení školy, natření oken a dveří a dalším opravám. V roce 1917 byl přemístěn do Velkých Svatoňovic a do Maršova nastoupil Antonín Kavan. O 2 roky později byl jmenován jeho nástupcem Václav Skalický, kterého v roce 1923 vystřídal Josef Hronovský. Hned následujícího roku byla opravena střecha školy a pokryta eternitem. Následovaly další opravy omítek, natření oken i dveří a vybílení interiéru. 9. října 1926 se na schůzi místní školní rady hlasovalo o ponechání kříže ve třídě. Všichni její členové kromě správce školy byli pro.

Počátek roku 1929 byl ve znamení přerušení výuky, protože tehdy uhodily velké mrazy. Děti mohly do školy opět nastoupit až v březnu téhož roku. 14. června 1929 navštívil školu okresní hejtman Leo Herrscher. Krátce po jeho návštěvě, při níž byla shledána řada závad a stran toho byla dotazována místní školní rada, nastala změna řídícího učitele, kterým se stal Jaroslav Uhlíř. Další změnou se stalo zavedení vodovodu do školní budovy. Zároveň se začalo uvažovat o stavbě nové školní budovy nebo přestavbě té stávající.

Roku 1930 přišla opětovná změna správce školy. Do Maršova nastoupil Bohuslav Míl, za kterého bylo obecní vedení stále více dotazováno okresním školním inspektorem stran stavby nové školy. Obec se však bála velkých nákladů a tak slíbila pouze odstranění závad, jež byly nalezeny ve stávajícím školním objektu. V roce 1931 se dočkal rekonstrukce alespoň byt správce školy, snad proto, že nastala opětovná změna v řízení školy, které převzal téhož roku Jaroslav Suchánek. Začalo též docházet k odstraňování dříve nalezených závad. Byla pořízena nová kamna a také byla vyměněna podlaha. Roku 1932 došlo na nové lavice, věšáky a skříň na pomůcky. V následujícím roce byla vyměněna 3 velká okna a novým schodištěm byl upraven vchod do školy. Následně vznikla nová školní zahrada. V roce 1935 se stal novým řídícím učitelem Emanuel Humňal. Za něj byly opraveny zejména tabule a došlo k založení alpské skalky. Roku 1936 byl vystřídán Miloslavem Möglichem a toho v následujícím roce nahradil Jiří Sommer, který byl roku 1938 v období mobilizace zastupován svým předchůdcem.

Poté přichází německá okupace a školní rok 1939/1940 byl odložen kvůli epidemii dětské obrny. Učit se začalo teprve 16. října a už v únoru následujícího roku byla výuka znovu přerušena. Tentokrát kvůli velkým mrazům. Další problémy přineslo místnímu školství pokračování války a ani osvobození na tom mnoho nezměnilo.

Události února 1948 se projevily též na místním školství. Koncem listopadu 1948 při schůzi rodičovských sdružení při národních školách v Havlovicích, Libňatově a Maršově u Úpice byl podán návrh na společnou školní budovu a v následujícím roce dochází k útlumu výuky v maršovské škole. 1. září 1953 byli místní žáci přiděleni do libňatovské školy, protože jejich počet klesl na 11.

V letech 1957-1965 byla škola přechodně otevřena a jejím posledním učitelem byl Josef Moravec. Budova školy byla po dobu uzavření využívána pro kanceláře místního národního výboru, knihovnu, bydlení, třída pak krátce pro ubytování polských pracovnic, kanceláře a schůzovou činnost pro JZD i pro další příležitosti. Dnes objekt slouží výhradně k bydlení.

Maršov u Úpice čp. 76

[borisjelinek]

Smiřická stráň

Tento zalesněný kopec (569,4 m n. m.), jehož podloží tvoří cenomanské slínovce a pískovce, přecházející severním směrem ve spodnětriasové a svrchněpermské pískovce, se nachází nad Maršovem u Úpice, horní částí Libňatova, Posadovem a Prorubami. Od dávných dob byl s celým okolím součástí smiřického panství, od něhož v roce 1773 zakoupil jeho stráně spolu s nedalekou „Kopnou“ a dalšími pozemky vlastník náchodského panství Josef Parille, kníže Piccolomini de Villa nuova, přičemž na jižní stráni kopce se nacházel kámen s vytesanou trojicí křížků z roku 1734, jenž měl označovat místo, kde se stýkaly hranice tří panství - náchodského, smiřického a žírečského (popis hranic mezi náchodským a smiřickým panstvím byl sestaven až 19. července 1735). Dnes ho připomíná místní pojmenování "U tří křížků". K tomu v roce 1872 přikoupilo náchodské panství od velkostatku Smiřice ještě revír Mezilečí.

Na paměť výše zmíněných událostí byl vrchol panského „Velkého lesa“ (něm. „Großer Wald“, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_4269_1) nazván jako „Smiřická stráň“ (dříve byl takto označován též zdejší les jako celek) a pozemky na jihu od Maršova u Úpice směrem k tomuto kopci byly pojmenovány jako „Smiřická strana“, což potvrzuje též zápis maršovského kronikáře: "Potok nepatrný, Maršovka, u Havlovic do Úpy vztékající, dělí obec ve dvě nestejné částky, z nichž menší (11 čísel) v pravo, na níž se vypíná vysoký, lesem pokrytý kopec s dalekou vyhlídkou, přináležívala k panství Smiřickému, větší na levé jeho straně k panství Náchodskému; nyní obě strany patří k soudnímu okresu Náchodskému a spolu k hejtmanství Novoměstskému n. M." Původně však bylo pojmenování „Smiřická strana“ určeno i pro samotný vrchol, což je vidět ještě v mapách II. vojenského mapování z roku 1852 (viz http://chartae-antiquae.cz/cs/maps/13176/?view=-112.21864186869061,124.31245256003828,5)

Roku 1779 navštívil Úpici císař Josef II., který zamýšlel ještě před výstavbou josefovské pevnosti vybudovat na tzv. Moničím vrchu (něm. Silberberg) pevnost. Podle lidových podání měl dokonce zavítat i do Maršova u Úpice a uvažovat o tom, že by opevněné místo mohlo vzniknout i v místech Smiřické stráně. Zda tomu tak opravdu bylo, tak to se již nikdy nedozvíme, ale spíše jde pouze o jednu z tolika místních legend. Jako součást smiřického komorního panství byly zdejší pozemky po vzniku ČSR rozparcelovány. Ještě předtím však byl les na Smiřické stráni a v celém jejím okolí poničen po roce 1921 bekyní mniškou, a tak musel být v následujících letech vykácen a opětovně vysazován, přičemž pozůstatky těchto zásahů jsou vidět ještě v leteckém měřicím snímku z roku 1937 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1937.TRUT06.08817). Tehdejší situace byla využita také při uspořádání vojenských manévrů, jež se uskutečnily kolem obce mezi 31. srpnem a 2. zářím 1921.

V roce 1926 zažádalo o příděl zdejších lesů město Jaroměř, které o 2 roky později zakoupilo v rámci 1. pozemkové reformy část lesního majetku panství Schaumburg-Lippe z Náchoda, a to revíry Komárov-Mezilečí. Podpisem trhové smlouvy z 22. března 1928 získalo 634 hektarů lesních pozemků za 1 100 000 Kč. 16. června téhož roku transakci schválil Státní pozemkový úřad v Praze a 26. srpna 1928 zástupci města Jaroměře slavnostně přejali tento lesní revír do majetku obce. Následně město Jaroměř k těmto pozemkům přikoupilo od Jaromíra Švorčíka ze Žabokrk u Hronova lesní část „Posadov“, která navazovala na již koupený revír Mezilečí, měla výměru 44 hektarů a zaplatilo za ní 140 000 Kč.

V červnu 1928 byla na Smiřické stráni vybudována dřevěná pozorovací rozhledna, která sloužila také jako trigonometrický stožár. 24. listopadu 1938 byla Smiřická stráň a samota Hájek čp. 72 (rovněž známá jako V Hájku, náležela Josefu a Zdeňce Matějkovým) obsazena Němci, ale po různých intervencích byla samota ze záboru vyjmuta. Smiřická stráň však zůstala územím Velkoněmecké říše až do května 1945. Poté převzalo zdejší lesy zpět do svého vlastnictví město Jaroměř, kterému zůstaly do září 1953 a následně se staly majetkem státu. Od roku 1991 je lokalita opět majetkem města Jaroměř. Část lokality byla zničena během derecha 11. srpna 2017.

Pohled k Čihadlu a ke Smiřické stráni od Příčnice

[borisjelinek]

Zvonice v Maršově u Úpice

Původní zvonice byla postavena v roce 1753 ve střední části obce, ale do dnešních dob se nedochovala. Vznikla jako reakce na tzv. ohňový patent, který byl vydán císařovnou Marií Terezií 21. srpna 1751 a stanovoval zásady požární ochrany, podle nichž bylo nařízeno stavět zděné komíny a černé kuchyně, přičemž takovýto komín musela mít do roka od vyhlášení patentu každá chalupa. Zároveň s tím museli být zavedeni v každé vsi noční vartýři (hlídači), jež měli při nebezpečí požáru udeřit na zvon, což se dá pokládat za počátek všech našich zvoniček, a to jakékoliv konstrukce. Současný objekt je z roku 1829, přičemž zároveň prošel řadou oprav. Roku 1878 byla zvonice navíc zastíněna budovou školy.

Časem však starý a poškozený zvon přestal vyhovovat a 6. ledna 1892 se obecní zastupitelstvo usneslo na tom, že bude zakoupen nový zvon. 2. května 1892 byl do ní pořízen nový zvon, který měla vyrobit firma V. F. Červený a synové v Hradci Králové, ale ve skutečnosti byla tato společnost pouhým zprostředkovatelem. Vznikl k uctění památky sv. Jana Nepomuckého, patrona maršovské zvonice, jež byla zpočátku vedena jako kaplička. Vážil 50 kg a v průměru měl 48 cm. Vyšel na 87 zlatých a 96 krejcarů. Starý a prasklý zvon vážil 34,5 kg a nesl letopočet 1769.

Zhoubou pro maršovský zvon se staly rekvizice 1. světové války. 2. října 1917 byl zvon zabaven, v místní škole zvážen a odvezen na nádraží do Malých Svatoňovic. O měsíc později obdržela obec přípis, v němž jí bylo za uvedený zvon přiznáno 200 K. Od té doby zela zvonice prázdnotou a na náhradu zrekvírovaného zvonu došlo až po vzniku ČSR. 18. července 1920 se uskutečnilo svěcení nového zvonu, který byl zakoupen v Broumově a pojmenován Josef. Vážil 47 kg a bylo za něj zaplaceno 3 305 Kč, z čehož 1 238 Kč bylo získáno sbírkou po obci, 330 Kč činilo jmění ve válce zrušené pojišťovny hovězího dobytka a zbytek byl uhrazen z obecní pokladny. Celkový náklad na zvon činil 3 496 Kč. Novým zvonem bylo poprvé vyzváněno k hrobu 72leté Anny Hetfleišové z čp. 54.

V roce 1931 byla provedena oprava střechy prorubským mistrem pokrývačským Valentou, který ji osadil eternitem. Tato oprava vyšla na 1 160 Kč. Další významná rekonstrukce proběhla až o mnoho let déle. V letech 1982-1983 byla realizována oprava střechy, bednění věže a impregnace větší části budovy. O 10 let později došlo k její rekonstrukci a pořízení nového zvonu, který každý den připomíná poledne a podvečer. V této souvislosti se 14. srpna 1993 uskutečnila u zvonice malá slavnost.

Později obec přistoupila k návrhu přesunutí zvonice na jiné, viditelné a dobře přístupné místo tak, aby byla skutečnou dominantou obce, což v současnosti není. Své stanovisko občané vyjádřili prostřednictvím rozeslaných 148 dotazníků a výsledkem tohoto kroku bylo to, že ve 107 případech bylo stěhování odsouhlaseno, proti stěhování se vyslovilo jen 16 osob a zbytek se nevyjádřil. Po sérii jednání nakonec obec dostala posvěcení k přestěhování jak od památkářů, tak i od obecního zastupitelstva. Zádrhelem této akce jsou finanční náklady a pořízení všech vyžadovaných povolení, a proto dosud k její realizaci nedošlo. Doufejme, že se vše zdárně podaří a zvonička bude opět skutečnou dominantou a symbolem obce. Více o zvoničce a všem okolo ní zde: http://obecmarsov.cz/zvonicka/.

Pohled na zvonici od hlavní silnice

[borisjelinek]

Matěnův statek čp. 33 v Maršově u Úpice

Tento roubený přízemní statek podkrkonošského typu s doškovou střechou je v obci uváděn již před rokem 1738 (roku 1713 měla ves 30 domů a v roce 1738 35 stavení, takže lze dovodit, že někdy mezi těmito lety mohl být vybudován), i když odborníky bývá jeho výstavba řazena do období kolem roku 1850. Zde je však nutno podotknout, že v této době se zde již většina domů stavěla z kamene. Počátky tohoto statku však musejí být mnohem starší, neboť zmínky o jeho vlastnících máme již z konce 17. století. Nemůžeme však jednoznačně říci, zda bylo současné čp. 33 totožné s tímto předchůdcem, protože mohlo dojít v zápisech k nějaké chybě a případně po požáru k přenesení čísla popisného na jiný objekt.

S jistotou můžeme říci, že statek stál v roce 1738, kdy náležel sedláku Davidu Mílovi (zapisován jako Mill) a roku 1840 při zhotovování indikační skici stabilního katastru zdejší obce (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA281018400) a jeho stav se nezměnil až do konce téhož století, což je vidět naopak z reambulace stabilního katastru z roku 1877 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_4167_2).

V roce 1773 byla usedlost majetkem Jana Víta, jenž odváděl 13 zlatých a 24 krejcarů kontribuce a musel robotovat 3 dni s 1 koněm. Naopak roku 1791 patřila Josefu Vítovi, v roce 1829 Antonínu Vítovi a roku 1840 Jakubu Vítovi. V letech 1850-1870 byl jako vlastník nemovitosti zmiňován Josef Vít (* 15. března 1835), který býval obecním radním. Roku 1869, kdy bylo provedeno první sčítání lidu, žilo ve statku 7 lidí. V té době připadalo k hospodářství 30 jiter a 1 177 čtverečných sáhů polností. Ještě za života Josefa Víta převzal hospodářství majitelův stejnojmenný syn (* 17. března 1857), který byl zmíněn jako jeho vlastník při sčítání lidu roku 1910. Tehdy v objektu žilo 7 lidí - majitel spolu se svou manželkou Annou, synem Josefem, dcerami Marií a Františkou a rodiči Josefem a Františkou, jež tu bydleli na výměnku.

Na fronty 1. světové války byli v roce 1915 povoláni synové Josef Vít (* 13. února 1891) a František Vít (* 1. října 1887). Roku 1925 byl statek ve vlastnictví Emanuela Rosy, který byl prvním předsedou zdejších divadelních ochotníků a zemřel o 2 roky později. Po něm byla majitelkou statku vdova Marie Rosová, roz. Vítová, jež provozovala rolnickou činnost ještě v roce 1929. Roku 1930 byl zmíněn jako majitel čp. 33 Václav Matěna, kterému se téhož roku narodil syn Bohuslav a za manželku měl od předchozího roku Marii Rosovou mladší. V roce 1935 byla postavena nová kolna. Roku 1937 bylo v hospodářství mláceno obilí jak žentoutrem, tak benzinovým motorem. Ve výměnku tehdy žili původní majitelé - Josef a Františka Vítovi. Od 21. dubna 1964 je tato usedlost, jež slouží pouze rekreačním účelům, památkově chráněná, neboť došlo k jejímu zapsání do státního seznamu kulturních památek. V té době byl jejím majitelem Václav Matěna a v roce 1988 patřila Vladimíru Janovi.

Stavení spolu s hospodářskou částí tvoří celek, který je uzavřen původní zděnou bránou se stříškou a klenutou brankou. U tohoto statku stála stará roubená stodola, která byla v roce 1987 pobořena větrem. Vpravo se nacházela dřevěná roubená výměnkářská chaloupka čp. 80, jež byla zbourána po dohodě s památkovým ústavem v květnu 1990. Stejně tak neexistuje původní špýchar, který byl souběžný s hlavní silnicí pod touto usedlostí a uzavíral tak celý její areál. Více o statku, jenž dnes náleží Ing. arch. Ivanu Kaplanovi a Ing. arch. Jarmile Kaplanové, lze najít více na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-12938666.

Maršov u Úpice čp. 33

[borisjelinek]

Maršov u Úpice

Název této vsi prý původně vznikl od osobního jména Marek (Mareš), což potvrzuje rovněž kniha prof. Antonína Profouse “Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M-Ř”:

"7. Maršov, ves 4 km jz. od Úpice: 1495 Mezleče ves - Maršov ves, RT. II, 472; 1546 (1498) w Smirziczych k tvrzi - w Mezyleczy, w Marssowie k vesnicím, DZ. 6 E 25; 1542 (1533) tvrz Smirzicze - Brziczy, Mezyleczij, Marssow pustý, DZ. 42 G 16; 1545 Nachod zámek - Libniatow, Marssow, Studenecz vesnice, DZ. 7 B 3; 1654 Marssow (v kr. Hradec.), BR. 12/754.

Jm. Maršov = Maršův, t. dvůr. Os. jm. Mareš byl mazlivý tvar z os. jména Martin. Tom Z. n. 147 č. 427 b r. 1378 Martinum vectorem, 1395 Marssonis vectoris, 1399 Marssonem vectorem."

Obec byla založena nejspíše již ve 13. století podle práva německého a původně patřila k vízmburskému panství. Zakladatel se stal rychtářem a požíval zvláštních výhod. Měl statek tzv. "Rychtu" (čp. 37) a byl prost roboty, což přešlo i na jeho nástupce ("svobodníky"), kteří přiváželi pro vrchnost jen sůl a víno a za to byli placeni. První zmínka o obci však pochází až z roku 1495, kdy 7. září učinil Hašek Střižek z Lužan „své nejposlednější poručenství“ (závěť) ve prospěch své manželky Lidmibory z Valečova. Ještě téhož roku zapsala Lidmibora z Valečova rovným dílem své panství čtyřem svým sestrám a po roce zemřela. První sestra Kateřina z Valečova prodala 22. října 1496 díl svůj a všechno své právo na Smiřicku za 1 500 kop grošů českých sestrám, které je daly upsat svým manželům. Byli pak pány nad panstvím: Čeněk Míčan z Klinštejna, manžel Johanky z Valečova, Zikmund Pětipeský z Krásného Dvora, manžel Alžběty z Valečova, a Jan Rajecký z Mírova, manžel Ludmily z Valečova. Všechny tyto díly skoupil za 6 000 kop českých grošů roku 1498 Mikuláš mladší Trčka z Lípy a z Lichtenburka. Tento šlechtic ovládal celé panství až do roku 1516, kdy ho krátce držela Johanka Kroměšínová z Březovic, vdova po Mikuláši starším Trčkovi z Lípy, strýci předchozího majitele panství. Krátce před svým skonem ho však rozdělila mezi své syny, a tak se nedílnými držiteli smiřického a opočenského panství stali Jan, Vilém, Jindřich, Herkul, Zdeněk a Mikuláš Trčkovi z Lípy. O 5 let později zemřeli bratři Jan, Vilém a Jindřich Trčkové z Lípy a roku 1532 je následoval na onen svět i Herkul Trčka z Lípy. V roce 1533 došlo k rozdělení panství na dvě části, přičemž Maršov obdržel Mikuláš Trčka z Lípy. Ten zemřel roku 1540 a na jeho místo nastoupil Vilém Trčka z Lípy a na Veliši, který o 9 let později spojil oba díly panství znovu v jeden celek, protože Opočensko na něj přepsal jeho bezdětný bratranec Jan mladší Trčka z Lípy. V roce 1555 prodala náchodská vrchnost Maršovu 3 pustiny za 26 kop grošů míšeňských: pustinu, která byla zvána jako „Náměrek“, za 8 kop, druhou „Na pustinách“ u obce Kyje za 10 kop a třetí na cestě k Úpici zvanou „Hájek“, za 8 kop. Bohužel Vilém Trčka z Lípy a na Veliši roku 1569 zemřel, a tak došlo k druhému dělení panství. Část Maršova se tak ocitá spolu se smiřickým panstvím v rukou vdovy Barbory z Bibrštejna, zatímco opočenské panství připadá sestře Veronice a jejím dětem. V roce 1577 byl odsouzen k trestu oběšením zdejší nenapravitelný zloděj Balcar. Před smrtí ho uchránila přímluva náchodského děkana Adama Rokytanského a zbožných manželek náchodských měšťanů. Po smrti Barbory z Bibrštejna se stal majitelem Smiřicka Jan Jetřich starší ze Žerotína, její druhý manžel. Tento krok však vyvolal spory mezi Janem Jetřichem a Burianem, Jaroslavem († 1588) a Mikulášem Trčkovými z Lípy, kteří si též osobovali právo na tyto majetky. Proto se roku 1588 sešel zemský soud a došel k závěru, že nejlepším prozatímním řešením bude vynětí panství z rukou Jana Jetřicha a správci stanovil Viléma z Valdštejna na Heřmanicích a Adama Zilvara z Pilníkova na Žirči. Po uzavření smíru zůstal Jan Jetřich pánem nad polovinou Smiřic, zbytek se stal majetkem bratrů Buriana a Mikuláše Trčkových. V roce 1590 své majetky však převedli na Viléma a Kryštofa Jaroslava Trčky z Lípy, resp. na jejich poručníky Johanku Trčkovou ze Žerotína a na Opočně, Mikuláše Trčku z Lípy na Novém Želivě a Jiříka hraběte z Gutšteina. Toto spojení panství trvalo až do roku 1634, kdy zemřel Jan Rudolf Trčka z Lípy a pro podezření, že spolupracoval se svým synem Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy na Valdštejnově proticísařském spiknutí, se z panství stal konfiskát, nad nímž převzali v následujícím roce moc císařští komisaři Bernard Hysrle a Jan Krydel. V letech 1650-1655 jezdili po náchodském panství jezuité Jiří Buda a Jiří Mazenius, kteří vykonávali všechny církevní úkony a v neposlední řadě horlivě obraceli lid ke katolické víře. V roce 1654 bylo v Maršově podle zpovědního seznamu 102 vyzpovídaných. 23. července 1727 se v hliníku utopilo 1,5 leté dítě Jana Záruby. Roku 1735 existovala v Maršově myslivna a lom na kámen. V témže roce byl pořízen do obce první zvon. O 10 let později bylo u Prorub a Maršova utábořeno pruské vojsko. V roce 1753 došlo k výstavbě roubené zvonice. Roku 1775 se zdejší sedláci v čele s rychtářem Janem Vítem zúčastnili selského povstání. V roce 1777 byl s povolením konsistoře postaven na návsi kamenný kříž. Následujícího roku tlupy pruských vojáků způsobily v obci řadu škod. 30. ledna 1822 se ve stodole oběsila z nešťastné lásky 25letá Františka Vítová. 22. prosince 1826 byl na rozcestí hranic Libňatova, Maršova a Radče postaven sloup s 5 rukama, který vyšel na 4 zl. 45 kr., z nichž Maršov zaplatil 52 ½ kr. Roku 1833 byl na návsi postaven dřevěný kříž.

Maršov se tedy až do roku 1849 dělil na 2 osady, z nichž větší náležela k panství náchodskému a měla svého rychtáře, kdežto druhá část spadala pod právo vsi Mezilečí a patřila k panství smiřickému. Uvedeného roku došlo k jejich sloučení do společné katastrální a politické obce, jež si udržela svoji samostatnost dodnes. Roku 1870 vznikl Zábavní a ochotnický spolek Havlíček. Z dubna 1873 pochází první žádost o zřízení samostatné školy, aby děti nemusely docházet do té libňatovské, kterou navštěvovaly od roku 1759. Všechny žádosti však byly odmítnuty a teprve v roce 1878 bylo Maršovu povoleno zimní vyučování. Vyučovat se začalo 27. listopadu 1878 v čp. 20 a prvním zdejším učitelem se stal Viktorin Vach. 1. ledna 1880 však byla zimní škola zrušena a děti musely opět chodit do Libňatova. Znepokojená obec reagovala deputací na c. k. místodržitelství, následkem čehož došlo 2. dubna 1880 rozhodnutí zemské školní rady, jímž byla povolena od 1. ledna 1881 2. třída v Libňatově a obnoveno zimní vyučování v Maršově. Pro zimní školu byla postavena úpickým stavitelem Josefem Rejskem nová budova, jež byla dokončena v říjnu 1880. Na základě toho, že byla dokončena školní budova a okresní školní rada měla peněžitou zálohu, bylo okresním školním inspektorem navrženo, aby byla zdejší zimní škola otevřena již od 1. listopadu 1880, místo původně určeného 1. ledna 1881. K schválení tohoto návrhu následně skutečně došlo. 10. prosince 1881 bylo požádáno o zřízení samostatné školy, čemuž bylo 2. května 1883 vyhověno (k 1. lednu následujícího roku). 13. května 1884 došlo k požáru hostince Josefa Kastnara čp. 20. Jeho pachatelem byl 11letý Josef Míl. V témže roce byl založen SDH. 13. srpna 1884 se v nádržce u čp. 61 utopil 2,5letý Štěpán Vojtěch. Roku 1885 byla vystavěna hasičská zbrojnice. 5. dubna 1886 „Krakonoš“, spolek akademiků severovýchodních Čech zařídil obci „Jedličkovu“ knihovnu o 120 svazcích. 19. května 1889 velká průtrž mračen způsobila rozvodnění místního potoka. 14. července 1894 vyhořela chalupa čp. 54. 7. listopadu 1902 vyhořela stavení Josefa Víta čp. 75 a Josefa Hrázky čp. 44. V roce 1905 byl založen místní odbor Národní jednoty severočeské. 5. října 1908 čtyřletý chlapec zapálil stoh slámy, od něhož chytla stavení čp. 23, 24 a 53. Roku 1911 byl založen Spořitelní a záložní spolek v Maršově. Za 1. světové války padlo nebo zemřelo na následky zranění či nemoci 9 občanů Maršova (Josef Baudyš z čp. 40, Augustin Bejr z čp. 58, František Bernard z čp. 67, Adolf Hrázka z čp. 44, Stanislav Kábrt z čp. 13, Jindřich Kadaník z čp. 57, Antonín Peterka z čp. 5, Josef Vít z čp. 50, Petr Záruba z čp. 2) a 1 zůstal nezvěstným (Josef Kadaník z čp. 10). Další zemřeli na následky zranění až po válce (Josef Baudyš z čp. 12 a Celestýn Baudyš z čp. 40) nebo se vrátili jako váleční invalidé (Karel Dvořáček z čp. 36, Josef Kadaník z čp. 9, Vilém Kadaník z čp. 65, Josef Rubáček z čp. 61, Jan Vít čp. 39).

31. srpna-2. září 1922 probíhaly v okolí obce manévry 4. pěší divize. 15. července 1923 došlo k požáru panského lesa k Nesyté. 12. června 1926 jednalo obecní zastupitelstvo o zřízení vodovodu a 28. srpna následujícího roku o zavedení elektrického proudu do obce. Pro nezájem občanů z obou nápadů sešlo. Kvůli nedostatku vody byl na dolním konci obce zřízen v roce 1929 vodovod pro 10 domů a o měsíc později na horním konci pro 27 stavení. Josef Kadaník z čp. 1 si vystavěl vodovod vlastní. V roce 1932 nalezl Josef Vojtěch z čp. 47 při kopání výkopu pro vodovod 16 kusů stříbrných trojgrošů z let 1626, 1627 a 1631. V letech 1933-1935 proběhla stavba nové okresní silnice Libňatov-Maršov-Kyje. Roku 1934 byla otevřena filiálka Lidového konsumu Svépomoc z Úpice. 14. září 1934 byly Richardem Borgerem z Poříčí u Trutnova úmyslně založeny požáry u Františka Bejra čp. 56 a u Josefa Kadaníka čp. 9. 27. srpna 1935 Adolf Kult při úpravě dvorku u čp. 73 zakopl motykou o hliněnou nádobu, která obsahovala 65 pražských grošů z doby od Václava II. do Vladislava II. Jagellonského. V roce 1938 byla v obci nakrátko umístěna četnická stanice, která byla přemístěna do Libňatova. 10. května 1945 dorazili do Maršova sovětští vojáci. O rok později bylo zavedeno autobusové spojení s Úpicí. V letech 1947-1950 došlo k elektrifikaci obce. Roku 1950 obec získala název Maršov u Úpice. K založení JZD došlo v roce 1951, ale následně zaniklo. Nové družstvo se zrodilo až roku 1957. V roce 1958 proběhla výstavba obecního úřadu a hasičské zbrojnice. V letech 1980-1983 došlo k rekonstrukci Kulturního domu. Roku 1981 byla provedena rekonstrukce elektrické sítě. V roce 1988 byl dokončen vodovod z Hajnice do Libňatova. Výstavba vodovodu pro celou obec byla ukončena až roku 1992. V roce 2011 bylo založeno sdružení Stonožka.

Nejvýznamnějšími zdejšími pamětihodnostmi jsou: roubená zvonice z roku 1829 (původní pocházela z roku 1753) a statek s doškovou střechou čp. 33, který je v obci uváděn již před rokem 1738 (v roce 1987 přišel kvůli vichřici o roubenou stodolu a o 3 roky později byla zbourána jeho součást - roubená výměnkářská chaloupka čp. 80). Vedle toho v lokalitě Pod Hájkem při cestě k Úpici stával od nepaměti dřevěný kříž s kovovým tělem ukřižovaného Ježíše Krista. Roku 1874 byl na jeho místě vztyčen litinový kříž na pískovcovém podstavci, jenž byl zhotoven Antonínem Pátým z Úpice. Roku 1867 postavil na návsi kameník Matouš z Úpice kamenný podstavec, na který byl umístěn železný kříž, jenž byl zakoupen až v Praze. K opravě obou došlo v roce 1921. Kamenný kříž proti čp. 73 byl postaven roku 1902 nákladem manželů Adolfa a Františky Kadaníkových. Všechny kříže byly nabíleny v roce 2016. Nejvýraznějšími místními rodáky jsou: technický mechanik a děkan Fakulty strojní ČVUT prof. Ing. Dr. Josef Šrejtr (11. února 1901 Maršov u Úpice - 26. července 1968 Praha) a výtvarník, kreslíř a ilustrátor Josef Vik (6. dubna 1932 Maršov u Úpice - 4. září 2017 Havlovice).

Maršov u Úpice čp. 34

Kříž U Hájku

Zvonička

Kříž u bývalé školy

Maršov u Úpice čp. 33

[borisjelinek]

Maršovka (Poklekovský potok)

Tato téměř 6 km dlouhá říčka pramení v horní části Maršova u Úpice nad stavením čp. 6 a svým tokem rozděluje tuto obec na 2 části, z nichž jedna náležela původně ke smiřickému a druhá k náchodskému panství. Na svém horním toku je nazývána jako Maršovka či Maršovský potok, na tom dolním jako Poklekovský potok (německy Poklehanbach či Poklekower Bach). Dříve bývala bohatá na pstruhy, což již dávno neplatí.

Již od středověku na ní bylo zřízeno několik rybníků, jež se de facto ve stejné podobě dochovaly dodnes, což můžeme například vidět v císařském otisku stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky. Vždy sloužily k chovu ryb, neboť například roku 1921 byly dolní rybník u čp. 42 a rybník u čp. 37 pronajaty Václavu Ehlovi z Úpice k provozování rybolovu. Obec z toho měla roční nájem ve výši 200 Kč. O 7 let později měly všechny rybníky v obci celkovou rozlohu 15 arů. Jedinou velkou změnou bylo to, že u dolního rybníka proti čp. 42 a u vodní nádrže u čp. 61 došlo v roce 1932 ke zřízení betonových hrází a o 3 roky později byla založena vodní nádrž na místě, jež bylo známé tím, že zde vždy vyvěral silný pramen vody. Obec ho odkoupila od Adolfa Mertlíka z čp. 6. Jeho plocha činila 120 m2 a vlastník obdržel za 1 m2 5 Kč, za samotnou vodu mu byl dán obnos 250 Kč. V roce 1937 byl opraven obecní rybníček u čp. 20. Tehdy sloužily zdejší rybníčky k zásobování parostrojního pivovaru v Úpici ledem. K různým opravám docházelo i v pozdějších letech, kupříkladu roku 1982 byla zrekonstruována víceúčelová nádrž u čp. 16.

Posléze po opuštění maršovského katastru protéká Maršovka Libňatovem, v jehož obecní kronice, založené v roce 1923, je tento tok popsán takto: „Potok ten pramení v Maršově u čís. 6. Sesilován je v Libňatově četnými a stálými prameny, takže není pamětníka, aby i v nejsušších létech vyschl. V Libňatově protéká třemi mosty, z nichž nejstarší je most u čís. 91. v r. 1892 obnovený. Po něm vystavěn most u čís. 144. a r. 1869 most u čís. 7.“ Po dostavění posledně jmenovaného kamenného mostku přišli zdejší občané s nápadem, že by na něm mohla být zřízena socha svatého, podobně jak tomu bývá ve větších městech. Následně se shodli na tom, aby uvedeným svatým byl Jan Nepomucký, který je patronem proti nebezpečí vody a za ochranu mostů. Netrvalo dlouho a nápad se zalíbil i členům obecního výboru. Problém však vyvstal ohledně finančních prostředků, protože obec jich tolik neměla. 20. června 1869 tak byla vyhlášena sbírka po obci, která byla uskutečněna o 4 dny později. S prosbou o příspěvek vyrazili obecní starosta Václav Sirovátka a obecní výbor Jan Celba na stranu úpickou a učitel František Jorka a obecní radní Jan Mrdílek směrem k Hořičkám. Sbírka nakonec vynesla 52 zl. 97 kr. Sochu zhotovil bohuslavický kameník Josef Münzel, který je autorem mnoha soch světců po celém Trutnovsku. Vybudování sochy vyšlo celkem na 106 zl. 36 kr., z toho 77 zl. přímo za sochu. Rozdíl mezi vybranou částkou a nákladem na zřízení sochy byl sanován výnosy různých poplatků, příspěvkem knížecího úřadu a dalšími dary. K první výrazné opravě sochy došlo v roce 1893. Tehdy navrhl obecní starosta Jan Teichman, aby došlo k jejímu novému natření a pozlacení. Návrh je datován 16. dubnem téhož roku a byl přijat obecním zastupitelstvem jednomyslně. Znovu byla vyhlášena sbírka, která se po obci konala 2. června 1893. Devítici obecních výborů se podařilo celkem vybrat 25 zl. 45 kr. Následně byli osloveni úpičtí sochaři Antonín Pátý a Jan Matouš a zbečnický řezbář a sochař František Vlach, za jaký obnos by byli ochotni uvedené práce zhotovit. Nejlevnější nabídku podal Jan Matouš, když si řekl o 80 zl. 22. července 1893 byla tato nabídka schválena obecním zastupitelstvem a chybějící částka ve výši 4 zl. 55 kr. byla vzata z „ústavu chudých“, obecního chudinského fondu. Dodejme ještě, že uvedený sochař v rámci oněch 80 zl. zrenovoval v září téhož roku nejen příslušnou sochu, ale též kříž u staré školy čp. 80. Později byla socha přesazena na protější stranu na okraj školní zahrádky, neboť most trpěl zatížením. V roce 1921 byla socha neznámým pachatelem poškozena a na návrh řídícího učitele Františka Sobotky bylo bezhlavé torzo odstraněno, a to z toho důvodu, že úmyslně poškozená socha před školní budovou nemůže působit v dobrém směru na mravní výchovu žactva. Na místě byl tak ponechán jen jeho podstavec s vytesaným reliéfem sv. Václava. Od té doby se mnohokrát uvažovalo o opravě sochy a jejím opětovném umístění na roh školní zahrady, naposledy se tak stalo v roce 2007. K realizaci tohoto kroku však dosud nedošlo.

Na dolním konci Libňatova Maršovka poháněla mlýn a v místech, kde byl splav pro odvádění vody z mlýna (přesně v půli cesty mezi dnešním čp. 78 a čp. 47) býval dříve velký obecní rybník, který sahal až k samé stráni s cestou do Úpice a je zaznamenán v císařském otisku stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky. První mlýn byl v Libňatově postaven v roce 1790 a musel odvádět vrchnosti 6 ½ korce výmelného za havlovický mlýn, kam obec původně patřila. Podle lidových vyprávění měl stát v místech zbořené chalupy čp. 39 nebo čp. 45, ve skutečnosti byl přímým předchůdcem mlýna čp. 66, který náležel roku 1805 mlynáři Antonínu Šafránkovi a v roce 1815 byl zásadně přestavěn mlynářem Josefem Prouzou.

Z Libňatova pokračuje Maršovka směrem k havlovickým samotám, jež jsou nazývány Muchovem, údajně podle toho, že se zde vždy vyskytovalo velké množství much a komárů. Z Muchova míří dále k bývalému Poklekovskému mlýnu. První zmínka o Poklekově pochází ze 16. století, kdy v roce 1555 náchodská vrchnost rozprodala 6 pustin v Poklekově - náměrek nad Poklekovem a pustiny podle podluží panského za 81 kop míšeňských grošů. Dnes je toto označení užíváno jak pro bývalý mlýn čp. 117, tak pro okolní malé údolíčko. Původ pojmenování je nejasný, některé prameny tvrdí, že pochází od slov klekat či klapat, jiné zdroje hovoří o tom, že vzniklo z nějaké německé zkomoleniny. Sám Poklekovský mlýn byl postaven v roce 1864 Karlem Feistem. Byl o 1 kole na vrchní vodu a 2 kamenech. K místu se váže pověst o poklekovském vodníkovi (viz http://www.lumpici.eu/POVESTI/povest65.html). Mlýn Bohuslava Feista, který ročně zpracovával na 10 tun obilí, byl uzavřen roku 1951 podle příkazu KNV v Hradci Králové.

Pod Poklekovem se říčka poblíž čp. 40 vlévá do Úpy a stává se tak v těchto místech jejím největším pravostranným přítokem, jehož celkové povodí činí 8,57 km2. Na závěr je ještě třeba dodat, že z Maršovky byl v roce 1970 zřízen přivaděč do havlovického rybníka Jindry, který byl vybudován v letech 1957-1959 a pojmenován podle Jindřicha Macha, jenž se zasloužil o jeho výstavbu.

Maršovka pod Libňatovem