#zpátky k sobě

[kralovna-ne-stesti]

Volá mě klid a tvořivost. Vnitřní svět, kterej v sobě kvůli povinnostem, spěchu a modernímu tempu potlačuju.

Volá mě čtení knížek místo tiktoku. Volá mě domácí tvoření místo her na mobilu. Volá mě kreativita, která bublá pod povrchem.

Už jsem opětovně utla zprávy. Člověk si ani nevšimne, a najednou je čte denně, dvakrát, třikrát za den... Scroluju rychle, protože nechci nepříjemnej obsah a zastavuju u receptů a přírody. Připravuju svůj mozek i strach zase zlehka sklouznout ke svým projektům, ale bez tlaku a stresu - snažím se naladit na užívání a ne na tlak sama na sebe. Sbírám si rozvojová témata, podcasty, knihy... abych zase našla cestu k sobě a rovnováze.

Chtěla bych každej den vytvořit jednu věc. Přečíst pár stránek knihy. Ubírat čas na mobilu. Zkracovat čas usínání. Zase zautomatizovat procházky. Mít připravený snídaně. Zkoušet nový recepty koláčů a buchet. Najet zpátky do režimu starání se o domácnost. Ztišit hlavu a nechat mluvit srdce.

Zpřítomnit se, naslouchat si a sladit se zase sama se sebou.

Chybí mi to. Chybím si.

[just-b-wilde]

Could you add a sample of some of your fan fiction in your native language?

Sure. This is Czech version of my first TUA fanfiction Do you love him? It's written from Lila's point of view.

--

Vím, že ať řeknu cokoliv, nezmění to nic na tom, co se stalo.

Neomlouvá mě to a nejsem si jistá, jestli to chci nějak omlouvat. Ale chtěla jsem, aby věděl, že to bylo komplikovanější, než se může zdát.

„Nikdy jsem nepřestala hledat cestu domů. Ale unavila jsem se a potřebovala jsem přestat utíkat. Uhm... tehdy se to stalo...“

„Miluješ ho?“

„Diego, teď není vhodná chvíle…“

„Tak miluješ ho?“

Všichni se na nás dívali. Všichni čekali na mou odpověď. A vím, že i on ji čekal. Pětka. Pochopitelně, dost se ho to týkalo. Nelíbilo se mi, že tohle řešíme přede všemi, ale už se s tím nedalo nic dělat.

První má myšlenka byla: Neplánovala jsem to.

Samozřejmě, že neplánovala. Nebo se snad dají city nějak naplánovat?

S Diegem to nefungovalo už dlouho předtím, a kdybychom neskončili v tom zatraceném metru, nejspíš by to nefungovalo čím dál víc. Nebo možná by se něco konečně změnilo? Nevím, jestli si jen něco nenalhávám sama sobě.

Těch sedm let změnilo všechno. Ale ne pro Diega, ne pro naše děti. Jen pro mě a pro Pětku. Všechno, co jsme prožili, bylo skutečné. Dva ztracenci v čase.

Ze začátku jsem věřila, že jsme neustále spolu jen proto, že nemáme jinou možnost. Ale vždycky byla jiná možnost. Hledat každý sám, být sám, protože to nás učili – spoléhat se jen sám na sebe a na nikoho jiného. Ale já nechtěla být sama.

Postupem času jsem si zvykla na to, že je Pětka někde pobl��ž. A i když jsme teď zpátky, stále jsem měla nutkání vyhledávat jeho pohled, čekala jsem, že bude někde poblíž. Jako celých sedm let.

Sedm. Let.

Možná jsme neměli moc jiných možností, ale nemění to nic na tom, že mu vděčím za tolik věcí, které jsme spolu překonali. A i když mi děti chyběly každý jeden den, doufala jsem, že se brzy znovu uvidíme. On mi ale dal něco, co mi dávat nemusel.

Byla jsem s ním šťastná.

I uprostřed toho všeho.

Dělal mě šťastnou.

Nemusel mě mít rád.

Nemusel mě milovat.

A přesto vím, že mě miloval.

Řekl mi to několikrát.

Myslel si, že spím. Ale slyšela jsem, když to občas zašeptal do tmy.

Z té vzpomínky mě píchlo u srdce.

Čas říct pravdu. Musím.

Nadechla jsem se k odpovědi, když se od televize ozvalo: „Hej, dospěláci, podívejte se na televizi.“

[opily-zajic]

TW: Znásilnění, gore

Stále si ale neuvědomuji, že jsem v bytě. V jeho bytě. Všechno kolem hučí, má taška padá na zem a on se postaví přede mě. Něco mi říká, ale já si všímám jenom jeho těžkého dechu a silných rukou, které se mžikem jako do další scény najednou ocitají kolem mých ramenou.

Líbá mě a skrze mé zatnuté zuby násilně tlačí jazyk. Jsem v šoku, nedokážu se pohnout. A zničehonic se to stane; všechno se od toho momentu mění a já netuším, že odteď už napořád.

Dopadáme na postel a při kontaktu mého těla s matrací necítím zvuk, který bych čekala. Mé tělo už mi není známé. Cítím, jak mi opadávající vlasy po tenkých pramíncích klesají po polštáři. Rozprostírají se po matraci a stékají dál, snaží se zmizet z mého těla. Míchají se s mými odpadlými řasami, roztečenými nehty, odpadajícím jazykem. Mastnota a pot se pojí se smradem odpadajícího masa. Roztékám se, můj obličej postrádá své znaky, už to nejsem já, už člověka ani nepřipomínám. Jsem teď jen kusem něčeho, teplým masem postrádající svou obvyklou podobu a tvar. Tohle všechno mě zamrazí, nejsem schopna reakce, pohybu, vzdoru. Jsem však stále teplá, stále tady, ať už v jakémkoliv stavu; a to mu stačí. Poslední kousek mě, který zůstal, ve svém mase pociťuje vniknutí. Chci utéct. Nemám jak.

„Je v tobě těsno,“ říká tomu, co ze mě zbylo, a vzrušeně přitom oddechuje. Začíná se pohybovat, nejprve zkouší, kolik si toho může dovolit, a poté už jenom silně doráží. Nezvládla jsem ho ani požádat o to, aby si nasadil kondom. Není to už mé tělo, ale říká mi, že ho mám ochraňovat. Kousky mého masa odpadají na zem, zbytek se třepe pod rytmem jeho přirážení, už nemám ruce, kterými bych se mohla bránit, nemám ústa, kterými bych mohla křičet. Ležím na matraci, v louži svých vlastních vnitřností a tělesných tekutin, a někde v té nechutně zapáchající změti jsou i slzy, které své oči už nikdy nenaleznou. Tenhle moment trvá věky, možná je to můj poslední. Děsím se sama sebe. Pokud ze mě v tom, kým jsem se stala, ještě něco zůstalo.

Těsně předtím, než se udělá, namíří svůj penis na místo, kde bývalo mé břicho. Jeho sperma stéká po mých zbytcích, je stejně teplé, jako odkrytý kus syrového krvavého masa. Smrdí to. Smíchává se to. On, já, oba zapácháme zvěřinou, shnilým masem, potem. Je mi zle. Dopadá na mě a já aspoň a okamžik pocítím tíhu jeho končetin na těch svých. Chvíli se válí v mých zbytcích a já vidím, jak se koupe ve všech mých tekutinách, orgánech, končetinách. Zděsím se toho pohledu. Vypadá nechutně, nesnesitelně. Jak teď asi vypadám já? Jsem rozprostřená po celé matraci, celé mé já je rozděleno na několik komponentů, které působí tak nelidsky, animalisticky, nechtěně. Kousky mé kůže zůstávají v odtržcích, jsou roztrhané jako kusy látky. Rychle je nabírám a snažím se je slepit dohromady, schovat se pod nimi, zachránit tu zoufalou situaci, abych v sobě našla aspoň zbytky své lidskosti. Nic nesedí, nos se přilepuje k bradavce, nevědomky zaměňuji pořadí prstů na rukou, jedním okem zděšeně civím do toho druhého, co se přilepilo na koleno a srůstá s ním. Podaří se mi přikrýt největším kouskem své mastné, propocené a elastické kůže, nic jiného mi v tom chaosu nezbývá. Po chvíli pociťuji její chlad a uvědomuji si, že se má pokožka změnila na přikrývku. Její záhyby se formují každou sekundu do tvaru připomínajíc mé tělo… aspoň to, co z něj zbylo. Sbírám odvahu, opatrně ji nadzvedávám. Prsty jsou v pořádku, všechny končetiny jsou na svém místě. Mé tělo je zpátky. Co to ksakru bylo?

////

Nepatrný kousíček z příběhu, který jsem psala před lety a ke kterému se plánuji v bližší době - až mě nebudou trápit existenční a existenciální problémy, aneb po Vánocích, výplatě a zkouškách - vrátit. Strašně dlouho jsem chtěla něco napsat, celý život chci napsat příběh, ale nikdy ho nedokončím. Tohle je pokus s pořadovým číslem 8. Začala jsem ho psát před dvěma lety a je to spojnice všech mých traumat a hrůz, co jsem za tu dobu zažívala a stále zažívám. Zní to takhle děsivě a strašně edgy, ale vlastně mi to pomáhá, lol. Je to o slečně, kterou někdo zneužije, ona tak ztratí své vlastní tělo a v průběhu příběhu se snaží nalézt zpátky svou podobu. Od pouhého kusu masa a mršiny po porcelánovou vázu, obrovský měděný zvon, tekoucí vodu, a až naposled mlha, která se rozplyne nad obzorem. Vyčtěte si to, jak chcete, já sama se to vlastně snažím už nějakou dobu přečíst a rozumět tomu. Tak tady je kousek! Třeba mě to donutí napsat něco dalšího.

[turnaj-taborovych-pisni]

Tož, rytířské klání začíná!

V prvním kole se proti sobě postaví 22 24 28? písní! Hlasování začne zítra, každá anketa bude trvat týden.

Jelikož však počty nebyly tolik hojné, po vzoru jiných turnajů bude probíhat i druhé kolo návrhů. Není tu váš favorit? Koukejte ho ještě poslat!

Seznam všech soutěžních písní: (byl několikrát rozšířen a editován

Karel Kryl: Lilie

Čechomor: Mezi horami

Prší - Strašlivá podívaná

O malém rytíři - Traband

Padaly hvězdy - K. Plíhal

Ráda se miluje - K. Plíhal

Vstávej, holka - K. Plíhal

Sáro! - Traband

Cesta kolem světa - Tereza Rychecká

legolambs: Conan the Barbarian the musical

Zatanči - J. Nohavica

Ho ho Watanay - původně indiánská ukolébavka, zpívá Žalman

Já, písnička - Žalman & spol.

Nezacházej, slunce, původně lidová, zpívá Žalman

Jdem zpátky do lesů - Žalman & spol.

Rána v trávě - Žalman & spol.

Divoké koně - J. Nohavica

Košilka/Svlíkni si košilku - J. Nohavica

Zítra ráno v pět - J. Nohavica

Batalion - francouzská lidová, Spirituál kvintet

Tři kříže - Hop trop

Ať teče rum! - Ostrov pokladů

Krutej smích - Greenhorns

Rosa na kolejích - Wabi Daněk

Amazonka - Hop Trop

Lou z Lille - Klíč

Rychlé šípy

Vlajka

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 08 - Zamotaný

„Někdo nás k sobě volá,“ opakovala Mara Tasseho slova. Přikývl. „Tady? Uprostřed lesa?“

„Ty to vážně necítíš?“

„Co přesně?“

„Jako by tě něco táhlo dál.“

„Jediný, co mě tady táhne dál, jseš ty.“

„Zvláštní…“ zamumlal Tasse. „Vůbec nic?“

„Nejradši bych tě popadla a odtáhla zpátky do Lesního hradu.“

„To chápu,“ přikývl. „Tak jdeme, ať jsme co nejdřív zpátky.“

Maře v tu chvíli spadl kámen ze srdce.

„Vážně?“

„Ovšem. Čím dřív to tu prozkoumáme a zjistíme, kdo nás to volá, tím dřív se můžeme vrátit.“

Kámen, který Maře spadl ze srdce, nahradil výrazně větší a těžší kámen.

„Tasse… Lezeme nějaký potvoře přímo do chřtánu.“

„Došla jsi se mnou až sem,“ namítl. „Už to není daleko. Vím to.“

„Já zase vím, že ti asi přeskočilo! Něco si na nás chce smlsnout a ty tomu jenom nahráváš! Jdeme zpátky. Řekneme někomu z řádu, že kolem studny se usadilo…něco. Nebudeme zjišťovat, co to je. Necháme to na někom zkušenějším.“

Tasse s hlasitým povzdechnutím pevně zavřel oči. Stál na místě, ztěžka se opíral o hůl a volnou rukou si mnul čelo. 

„Já vím…“ zamumlal po chvíli. „Jenom si nemůžu pomoct… Tohle je poprvé, co mám takový pocit.“

„Teď asi nechápu,“ zabručela Mara.

„Můj mladší bratr byl ten, kdo jako malý vídal v zahradě Dobré sousedy a tak. Skřítky ve stromech, vodní panenky ve fontáně a tak. Mně se tyhle věci vždycky vyhýbaly a…“ otevřel oči. Stále ještě se mu v šeru tunelu divně leskly. „Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo.“

„Ty nemáš pud sebezáchovy, co?“ 

„Proč?“

„Protože je nechceš vidět. Nechceš, aby si tě všimli. Pořád o nich slýcháme, jak snadno se s nima někdo dostane do potíží, někdy stačí je vidět a jsi do něčeho zamotanej!“

Tasse přikývl. 

„Myslím… já myslím, že na to je teď už trochu pozdě…“ povzdechl si. „Co jsem se dotkl té pavučiny na tom stromě, něco mě prostě táhne dál…“

„Bohové… Pořád tě odtud můžu odtáhnout.“

„Co když to pak půjde za námi?“

„V Lesním hradě je spousta bylinkářů. Určitě by si věděli rady.“

„Ale to se to pak nedozvíme…“

„A musíme to vědět?“

„Proč ne?“

„Protože bysme to nemuseli přežít, třeba? Pořád ti to opakuju!“

„Já vím. Možná…“ Tasse se rozhlédl kolem. V tunelu bylo šero, které se pomalu prohlubovalo. Šedobílé stěny byly plné stínů. „Možná by ses měla vrátit. Nahlásit, co jsme objevili a tak, jak jsi říkala. Já to tady ještě trochu prozkoumám-“

„Ty mě vůbec neposloucháš, co?“ přerušila ho. Povzdechl si a podíval se na ni zlatýma očima.

„Nechci mluvit moc nahlas,“ řekl a pokynul jí, aby šla blíž. „Napadlo mě to až teď,“ pokračoval šeptem, když byla dostatečně blízko, „myslel jsem, že jsem jenom nadšený z toho, že jsme na něco takového narazili, ale… ono to opravdu nedává smysl, co?“

Mara zavrtěla hlavou.

„Já myslím, že jak jsem si sáhl přímo rukou na ty pavučiny, tak se mi to nějak dostalo do hlavy. Asi jsem nějak očarovaný.“

„Cože?“

„Uvažuj nad tím! Na takové místo bych sám nikdy nevlezl, ale přitom nás ženu hlouběji a hlouběji. Vůbec nevěnuju pozornost tomu, v jakém nebezpečí pravděpodobně jsme. To není normální, že ne?“

„Po pravdě, o tvým pudu sebezáchovy pochybuju už od tý doby, co ses rozhod ukrást mistryni Luitgardě tu pálenku, co si pálí ve svý laboratoři. Ale teď se chováš extra divně.“

„Strašně těžko se proti tomu bojuje,“ přiznal Tasse. „Měl bych mít strach, ale nemám ho. Původně jsem se nechtěl vrátit, aby se nám Zander a ostatní nevysmáli, ale teď… Je to jako by mě něco hnalo, abych zjistil, kam ta chodba vede. Jediné, čeho se teď obávám, je, že pokud se teď vrátíme zpátky, pokud to vůbec dokážu, nevyrazí sem bylinkáři dřív než ráno a já se během noci pokusím utéct a prozkoumat to tady. Jinak se nikdy nedozvím, co za tím vším je.“

„Myslela jsem, že lidi, co jsou očarovaný, to o sobě většinou nevědí.“

„Třeba jsem očarovaný špatně, já nevím. Ale nějak to funguje a pořád mě to táhne dál. Jako kdyby se na mě kus té pavučiny zachytil a já jsem v něm teď zamotaný jako ryba v síti.“

„Pořád se mi zdá, že jsi trochu moc klidnej.“

„To je součást toho kouzla, myslím. Čím jsme blíž, dokonce mi pomáhá ignorovat všechny ty pavučiny kolem. Pořád jsou hnusné, ale tak nějak je tolik nevnímám, řekl bych. Nejsou podstatné.“

„Podstatný budou, až si je budeš vybírat z vlasů,“ zvedla Mara oči v sloup. „Hele tohle je další důvod, proč bysme se měli vrátit. Pokud jsi nějak očarovanej, budou vědět, co s tím.“

„Nebo půjdeme dál, zjistíme, co chce ten někdo, kdo je na konci téhle chodby, a pak se v klidu vrátíme domů.“

„Tasse…“

„Bude to v pořádku, slibuju. Budeme opatrní. Pokud by se ti cokoliv zdálo podezřelé - totiž víc podezřelé než doteď - máš moje svolení mě popadnout a odtáhnout pryč.“

Mara si povzdechla. 

„Slibuješ?“

„Přísahám.“

„A nevyvedeš žádnou hloupost?“

„Pokud ano, máš moje svolení jednu mi vrazit, hodit si mě přes rameno a odvléct mě pryč.“

„V tom případě mi dlužíš pití.“

„S tím naprosto počítám.“

„Fajn. Ale pokud to nepřežijeme, tak tě zabiju.“

[darksideoftheshipps]

/info: tento článek byl začat psán 27.12.2023 a dokončen byl 14.2.2024 (ano, byla, jsem a budu líná kůže) hodně prokrastinuju/

Zdravím mí drazí přátelé. Rok s rokem se nám sešel a na ČT 1 opět dávali Daddyho Krakonoše. (26.12.2023)

Samozřejmě se dívala, celá naše rodina.

Sranda však je, že já a moje paní sestra @non-human-feelings

shipujeme strašně moc lodí a tak se tomu nevyhlo ani Krakonošovo tajemství. To znamená, že kdykoliv ti tři Adam, Krakonoš a Jiráček, byli spolu ve scéně (ať už dohromady, nebo odděleně) vždy jsme se na sebe potutelně podívaly, abychom si daly vědět, že myslíme na to samé.

A teď slyšte, slyšte.

Teď vám sem vložím několik svých a sestřiných headcanons které nám leží v hlavě:

Jiráček spolu s Adamem a Krakonošem měli být cottage, polyamorous husbands. S tím že by žili s Krakonošem napůl v jeho hájence a napůl v chatce po Lidušce (vysvětlím v dalším bodu). Tam by čas trávil hlavně Pravoslav, když by potřeboval být sám a mít klid ke psaní dalších, svých knih. Nebo si jednuše odpočinout od těch dvou. O to víc, pokud by Adam s Janem chtěli provozovat nějaké to fyzické intimno. U toho Pravoslav úplně být nepotřebuje.

Liduška by si svou rodinu nastěhovala k sobě do zámku a časem by si našla manželku. S tou by adoptovaly nějaké to mimčo ze sirotčince a žili by jako jedna velká, šťastná rodina.

Adam, Jan a Pravoslav by byli strejdové.

Liduščinu manželku si představuju jako Marušku ze Dvanácti měsíčků

Krakonoš bere Lidušku, jako svou dceru a je velice overprotective. Takže ještě předtím než Liduška oznámí, kdo ukradl její srdce, Krakonoš o Liduščině nápadnici už ví všechno.

Maruška je myslivec 🤌🏻a to Krakonošovi imponuje. Nemá proto námitek (ne že by na nich záleželo) když Liduška všechny tři pozve na svatbu.

Jan po dlouhá léta neměl nikoho s kým by mohl být ve fyzickém kontaktu. A tak je hodně touch starved. A ačkoliv to nikdy nedává najevo, je strašně vděčný Adamovi za sebemenší dotek či pohlazení.

Co se týče Jiráčka. Spousta z vás by si řekla, že se musí cítit jako páté kolo u vozu, ale není tomu tak. Od Jana a od Adama se mu dostává dost pozornosti a lásky, jen v jiné podobě než si prokazují oni dva.

×××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

Tohle je už spíše nastínění na povídku než pouhopouhý headcanon

Postupem času začne Krakonošovi docházet, že jeho dvě spřízněné duše nebudou žít navždy. A tak se rozhodne najít posledního lesního ducha, který by jim mohl pomoci s jejich situací. Ale kde se skrývá dřímající duch, to ani sám Krakonoš neví. Myslel si, že všichni zmizeli a on je posledním zde na zemi. Ale čím více přemýšlel nad jejich bezútěšnou situací, začnou se mu zjevovat vize a sny, které ho přesvědčí o opaku. Ještě jeden tu je a pomůže jim. Naděje umírá poslední.

(chci jen říct, že bych to nedržela úplně jako pohádkový příběh)

Nevím jaká by byla přesně zápletka, nad tím jsem nepřemýšlela tolik, jelikož to nenapíšu. Dlouhá léta jsem nic dlouhého nenapsala. Tady naděje už umřela :')

Vím jen že...

Duch jim sdělí, že on je tu pouze jako náhradník, kdyby se něco stalo s Janem. Prakticky se mu nic stát nemůže, ale nikdo nikdy neví.

Jan původně ani nevěděl o co konkrétně žádá. Ano, žádá o pomoc, ale jakou?

Duch jim sdělí jediné řešení na jejich situací a to, že je ochoten dát svojí sílu. Ale jenom jednomu z nich a učinit ho tak duchem lesa spolu s Janem.

Pravoslav se jím ale stát nechce, a chce dožít svůj lidský život se vším všudy. Chce ho dožít se svými nejbližšími.

Tedy problém s tím kdo dostane duchovo sílu není, ale tady nastává další háček.

Do roka a do dne musí Adam zemřít Janovo rukou. Tím získá sílu pozůstalého ducha. Avšak není jisté jestli Adam přijme duchovo energii. Přijme ji jen pouze v případě, že je dobrým člověkem.

Krakonoš má spoustu výtek, že to nedává smysl. Duch mu ale v klidu sdělí, že pokud nadále nemá zájem o tuto možnost, mohou odejít a on upadne zpátky do hlubokého spánku.

Krakonoš chce odejít. Rozhodnut, že za to riziko, to vůbec nestojí. Že by nakonec přišel o oba dva. A o jednoho dříve, než by musel.

Adam ho ale zastaví, s tím že to chce podstoupit. Že budou mít celý rok.

Janovi ani Pravoslavovi, se to vůbec nelíbí. Ale respektují Adamovo rozhodnutí.

Adam má strach. Pochybuje že by byl dobrým člověkem, ale pokud je tu nějaká možnost strávení věčnosti s Janem, chce to riziko podstoupit.

Dohodnou se tedy s duchem lesa. Ten poté zmizí. Že za rok se opět sejdou na stejném místě.

Určitě k tomu ještě něco vymyslím. Ale strašně ráda bych slyšela i vaše nápady. ❤️

Je pravda, že vidím přímo před očima scénu, kde Jan musí usmrtit Adama.

Let me tell you more:

Nejdříve se o to Jan pokusí nožem. To je hlavně Adamův nápad, jelikož chce umřít v náruči svého drahého. Ale Jan nebude schopný tento čin vykonat. Emočně to nezvládne. A tak ho Adam za ruku dovede ke srázu. Mladší muž si stoupne zády k propasti velice blízko k okraji. Jana chytne za předloktí a tím druhého muže přinutí udělat to samé i jemu. "Takhle to bude lepší. Stačí jen, když do mě strčíš." Adam se smutně pousměje.

"Lepší? Adame, co když to nevyjde?" Mladší ucítí jak v jeho milenci narůstá panika a tak si ho přitáhne blíže k sobě. Jednou rukou pustí jeho předloktí a přitáhne si jej za zátylek do něžného polibku. Polibek je plný smutku a vroucího přání, aby se ještě mohl opakovat. Jan je vyvedený z míry a toho Adam využije. Začne pomalu couvat do té doby dokud necítí půdu jen do půli chodidel. V tu chvíli promluví. "Ale vyjde, Jane." Pohladí jej po strnulé tváři a usměje se. "A teď mě strč."

Okay, možná ještě něco připíšu. Chci tu hodně komentářů, mi drazí. :))))))))

(Asi vás budu vydírat. Ano.)

Je to celkem shit. Ale po dlouhé době jsem něco sesmolila a i když to není plnohodnotná povídka, tak mám ze sebe radost. :))))

[kvetyzlouky]

život děla divný divy

byl opět měsíc plný prvního Jana, několik večerů během jednoho týdne strávených nad alkoholem debatami do ranních hodin, blízkost a potom jsme se neviděli, podle mých poměrů dlouho, tolik bolavého toužení, potřeba všechno povyprávět, ale nepotkáváme se a já ti nenapíšu.

mezitím se odehrál třídní sraz, zpátky doma, jiskřivá noc, která končí v půl šesté, omrzliny, pusy na čelo a odsouzení Vítka do Haagu, píšeme si, ale stále mám takové lehké chutě utíkat, konverzace v kruzích, otázka, jaký to má význam, tlačení a vyčerpanost, až nakonec neodepíšu. mám z toho lehké výčitky, v něčem přinášel klid, přece jenom je starší a má překvapivě hodně emoční inteligence, mně možná ještě schází, kdoví.

v úterý jsme se viděli s prvním Janem, jedu domů v půl čtvrté, loučíme se, povídá “dlouho jsme se neviděli”, plesá mi srdíčko, že si všimnul mé nepřítomnosti, ale nic z toho samozřejmě, jenom kocovina a neschopnost dojít druhý den do práce.

dva dny na to potkávám v hospodě Jana III. se slečnou, s kterou jde pěšky k němu. štíplo to, ale vlastně to nebolí, žádné smutky. následující den vidím na hlaváku druhého, jak ve dveřích líbá slečnu. v podstatě mi to je jedno, jen si říkám, co to je sakra za náhody. mířím na vánoční večírek, z kterého se vracím až před šestou domů. s někým. kamarád přítele kamarádky. už jsme se několikrát viděli, ale vlastně spolu neprohodili ani slovo. ten večer jsme si zbyli, směju se, i to ráno v obří kocovině, kdy po pár hodinách spánku vyzvedávám mamku. domlouváme se, že druhý den půjdeme do kina. Chlapec a volavka a pivka. zase končí v mé posteli. pár dnů na to přichází za mnou a kamarády do Tečky, už mám v sobě relativně dost vodky. povídá se mi s ním tak jednoduše. je mi krásně a lehko. další den se ptám, co to vytváříme, říkám, že bych chtěla otevřený vztah, ale v žádném jsem nikdy nebyla, nejsem si jistá, jestli by se mi to líbilo, ale souzním s tím. bavíme se o tom jen tak mimochodem, se smíchem říká dobře, ale asi bych žárlil. vypráví o jeho rodině, známí umělci a významní architekti. bydlí na Malostranské. hraje na bicí a zpívá. trošku na mě doléhá, že jsem dítě ze sídliště, z dělnické rodiny. i když ani jednou se s žádnou informací nevytahoval. koťátko s laskavýma modrýma očima. jsem v Ikee, nepotřebuješ něco? - nepotřebuji, ale možná by se mi líbila nějaká pidi rostlina. - žádné pidi nevypadaly dobře, tak jsem ti vzal střední. břečťan v papírové tašce. zas u mě usíná. přes Vánoce pracuji, vyzvedává mě o půlnoci. psala jsem, že jsem nestíhala v práci jíst, jestli mi přinese jeden řízek. přinesl řízky se salátem a cukroví. snažil jsem se vzít co nejvíce kokosek, protože jsi říkala, že jsou tvé nejoblíbenější. taju. a pak už jsem doslova dojatá k slzám, když mi jako dárek dává kalimbu. tu jsem jen tak náhodně zmínila v konverzaci, že to je jediný hudební nástroj, na který bych snad zvládla hrát. proklínám se, že můj dárek pro něj je rýže.

tak moc mě hřeje fakt, že mě poslouchá a vnímá. že mi je s ním lehko. baví mě a přijde mi neskutečně zajímavý. plánuje věci se mnou.

za tu dobu jsem nepomyslela na prvního Jana, jen včera, když mě napadla tahle myšlenka, že na něj nemyslím, že je to dobře, zároveň jsem si řekla, že se k němu už nechci přibližovat, ��e by mě zase semlel, že jsem nad ním tak zbytečně moc ztratila energii, že teď se děje něco krásného, co si nechci nechat pokazit.

[prospercz]

Den 160

Předposlední stavění stanu. Zní to až strašidelně, když to píšu. Ale je to tak. Ještě dvě noci a pak už nebudu tahat svůj dům s sebou na zádech jako posledních pět měsíců. Mám z toho rozporuplné pocity.

Jsem v Mazama village, hlavně proto, že jsem si sem poslal svůj bounce box se všemi věcmi, které jsem na trailu nepotřeboval. Čekají tu na mě dvě další karimatky, nový stan, cepín, nesmeky, pár kusů oblečení a další drobnosti. Dohromady asi 3,5 kila, které teď ten poslední úsek budu muset nést.

Už nad ránem nám u Harts passu začalo nahoře sněžit a v noci má přijít ještě horší bouřka, tak jsme se rozhodli, že to přečkáme tady dole. Jsme v Lion’s den. Nějaká Mary se rozhodla, že tady pro hikery udělá zázemí se vším potřebným. Je to fajn místo, kde strávit poslední městský den před koncem trailu.

Vyřešíme všechno potřebné a pak už si jen užíváme tu atmosféru hikerské komunity. Je to naposledy. Sešlo se tu asi 25 hikerů, někteří už mají hotovo a teď si užívají oslavy. Někteří, jako my, mají před sebou poslední usek, než to pro ně skončí. Atmosféra je tu zvláštně nostalgická. I já to na sobě cítím. Skoro tomu nemůžu uvěřit, že už to opravdu končí.

Večer si zajdeme do putyky na poslední točené pivo. Jen já, Stir it up a Stereo. Sedíme nad sklenkami a povídáme si až do zavíračky, která je celkem brzy, v 9. To je ale pro nás stejně půlnoc. Na kolech se vydáme zpátky k našemu ležení. Převracím se na karimatce a nemůžu se donutit usnout. Už je to moc blízko a jsem jako malé dítě, co se těší na Vánoce…

PS: doplnil jsem zpětně zase fotky!

[rozumis-mi]

platí že takhle mluvím/rozumim i když znam jinej význam slova? parkrat se mi stalo, ze jsem zmackla jedno z tadytech tlačítek, jelikož jsem znala to slovo, me s jinym významem

teď si to znovu čtu a nevim jestli to jde pochopit tak snad

Ahoj, myslím, že asi v pohodě, do vědy nedělám tak dobrý 🙂

Většinou, když má to slovo nějaký spisovný význam, ale nespisovně se používá jinak, snažím se to korigovat kontextem (viz koňadra-sýkorku zná každý, ale ta vám nemůže uplavat žeano), aby se nám do toho ten spisovný výraz nepletl.

V jiných případech ty různé významy slov si jsou často nějak příbuzné nebo odvozené, takže by v tom byl strašný bordel, kdybych se to všecko pokoušelo nějak třídit, jako který trochu pozměněný význam se ještě počítá a který už ne, případně že nějaká podobnost stála za zrodem nového významu (viz třeba ten šmirgl nebo flastr)

A za další, ve většině případů se nedá mluvit o jednom "správném" významu. Věř mi, jakožto člověk z Brna jsem ten poslední, co bude někomu nakazovat jak používat a nepoužívat slova z vašeho vlastního zobáku. Žádný dialekt není správně nebo špatně, takže pokud se tohle slovo u vás používá jinak než jak ho znám já nebo navrhovatel, sděl nám to! Všeci jsme tu z lásky k jazyku a nekonečného nerdství, slibuju, že nás to všecky bude zajímat!

Jo a tím vás chcu všecky taky poprosit, buďte k sobě hodní respektujte cizí dialekty. Srandu si samozřejmě dělat můžete, ale pokud se vám těžko posuzuje, zda je ta sranda v dobrém duchu nebo už dost urýpaná, možná je dobrý nápad dát si krok zpátky ❤️

[spotsupstuff]

LSDHFLISHDF říkám to s naprostou láskou ale pýcha předchází pádu LDFHSDIF jooo nasadit někomu brouka do hlavy a pak sledovat co se stane je fascinující. A určitě to vidím protože těch možností je hodně, jak vlastně mají vypadat psychické problémy když tvoje mysl je Mnoho (mental illness bass boosted). Od disociace (v hlavě je myšlenek moc málo když jsou off string) nebo paranoia (někoho chytne rapl a dostane si do hlavy, že jim nepůjde vrátit do hlavní hivemind protože jejich čas osamotě je příliš změnil) atd atd šok při zapojení zpátky a potřeba decomprese protože so toho stalo mezitím hodně a potřebují čas ty změny zpracovat na obou stranách ...

Nesnáším jak moje paměť funguje!!!! Jména si krom těch pár hlavních nepamatuji a navíc jsem si prve rychle prošel wiki, hlavně tedy kvůli WAU a jak vlastně Akers vypadá (a souhlasím, hnusně, ale bože ten body horror je v té hře skvělý). Velmi výjmečně vybruji znalostmi, ale většinou to je kvůli hrám -head in hands- Ough to jsem asi nikde neviděl, tehdy jsem na sociálních sítích moc nebyl, ale setkání obou Simonů zní jak dobře tak špatně, člověk je sám sobě největším kritikem a oba si mají dost co navzájem vyčítat. Jůtůber u nějž jsem to shlédnul měl k tomu dobré myšlenky a svoje vlastní nápady co se týče morality a filozofie hry, ale i tak ... určitě to není hra, kterou bych si pouštěl v horších obdobích <3

Ten týpek je hovado. Nevím jak je ještě naživu ale Floriďani a Brňáci to nějak umí dělat. A myslím, že zrovna tam v těch mokřadech jsou uuuh. ploskolebci? Jestli to google přeložil dobře. Cottonmouth, tyhle paskudy. Myslím si že Moon si zaslouží být trochu děsivá <3 Zastavit krokouše jednou rukou je úctihodné, pro Moon je to normální středa.

Nish je zkrátka:

pffft.. "pýcha"- to je to čo ti povie depka keď sa máš troška rád a si na niečo čo si spravil hrdý, preč s takým niečim, čávo. treba sa mať rád a byť hrdý na to čo spravíš v tejto ekonomike. rozprávať sa o tom čo vytváraš lebo ťa to vážne teší nikdy nebude zlé pokiaľ druhú partiju do toho nenútiš 😉 /lh GJSDLKMCLKDSMGKL JA SOM SI MYSLELA ŽE SI UŽ ZAČAL ROZPRÁVAŤ O SOMA-E kým som neprišla ku "off string", ach áno.... SOMA a RW sú si tak strašne podobné, ugh.... -kischt v rukách-

vidíš, joj!!!!! na také veci by som ja asi tak rýchlo neprišla!!!!!!!! OURGH tá dekompresia je TAK dobrý nápad, zapisujem si zapisujem si, možno že sa to podarí ukázať v nejakom komikse v budúcnosti keďže to zjavne teraz robievam. och to by bolo tak supriš ugh

GJSDKLMCLKSDMGLKMKLC potriasť s tou gebulkou ako s hrkáľkou!!!!!!! možno že sa ti tam niečo nové prepojí, nikdy nevieš!!!!!! ale hej no, tak už to býva keď ťa niečo baví. lepšie to ta hore uviazne ako dáke to potrebné učivo a co pak, no "my inner demons are no longer inner, bro" - obaja Simoni keď sa stretnú a prestanú panikáriť

ježkovy voči ty si vtedy nebol na sociálkach ty šťastné hovado, ugh.... neexistovanie na sociálkach jak mi to chýba </3

joj no ten ktorého som ja pozerala bol skôr viac vtipný ako ten úvažliví typ, do kelu ja som o niečo prišla herňajs

BRŇÁCI SDKLGJLSKCKLDSMCMK JA NEVEDELA ŽE TA V BRNE SÚ DÁKY TÝ EXEMPLÁRI THE FUCK SDLGJSLKCMKDMCKL Nish z Brna.... a COTTONMOUTH JO sa mi to nechcelo vyhľadááááť, to sú tý bastardi. "ploskolebec" je kurde metalové ale, ty váááágo. niet divu ža sa im radšej vyhýbať

normálna streda,,,, To Teda, pre boha. joj, furt musím popracovať na mojej Moon, ale poviem ti to že "Moon by mala byť trošku a možno aj trošku Veľmi desivá" je rozhodne na liste poznámok pre ňu. -holds up Moon and Suns- mrte hrôzy moje milované

ÁNO ÁNO TO JE OOOOOOOOON AAAAAAAAAAAAAAAAAA joj to je ale tiež pekne nakreslenéééééé tie zelené so krásne,,, a UGHGHHGRHGRH -points- tie malé vrásky pod očami!!!!! sú TAM!!!!! och lásky moje <33 💞💓💜💞💞

[katie-the-angel-witch]

Lidi pomoc, mám v hlavě brouka a potřebuju ho vyřešit.

Existuje Manga, Danžun Meši, doslovně Podzemní Jídlo, je to o skupině "dobrodruhů" kteří lezou do podzemí protože král který mu vládl když to bylo království slíbíl to královstí tomu kdo porazí čaroděje který nad ním má teď moc. Naši dobrodruzi se dostali k Drakovy, ale kvůli hladu skoro umřeli, jediné co je zachránilo byla teleportace od členky Falin, která ale byla v hubě draka takže se nesvezla a drak ji schramstl. Ty co zachránila chtějí hned jít zpátky dolů aby ji zachránili, v tom podzemí se dá oživovat kouzlem, ale protože všechno co měli až na to co měli na sobě zůstalo v podzemí tak nemají any groš na jídlo, a tak se rozhodnou jíst to co uloví a najdou v tom podzemí, takže každá kapitola je napůl cesta napůl receptář.

Amíci si to přeložili a lokalizují to jako Delicious in Dungeon, což se všichni fanoušci schodujou zní debilně, ale je to pochopitelné trochu jako narážka na Dungeons and Dragons protože DinD je podobné DnD.

Nicméně, snažím se vymyslet český překlad názvu, ale nejde mi to, a došlo mi že by možná pomohlo udělat názvem narážku na Dračí Doupě, tak, pokud vás něco napadne, odpovězte tady. A pokud máte kontakt na lidi z Crew nebo Gate nebo někoho jinýho, zkuste je ukecat ať to lokalizujou, zrovna teď před dvěma týdny vyšla poslední kapitola takže je ideální čas na to.

[kralovna-ne-stesti]

myslet taky na sebe

Myšlenka, která na začátku byla jen zrnkem písku v duně dalších myšlenek, ale den ode dne se jejich význam pro mě prohlubuje.

Jednou jsem se "vztekala", že všechno dělám já. Mám mít všechno v hlavě, všechno na starost, a hlavně bejt zticha (to mi nikdo nenařídil, to já sama) a pokračovat ve starostlivisti, udržování rodinného krbu a nezištné obětavosti. A já toho měla už dost a najednou jsem si říkala, když jsem mu dělala snídani na další den, že kdy naposledy udělal on/někdo snídani pro mě? Kdy naposledy mi někdo uklidil, vypral, ustlal, uvařil, šel za mě nakoupit, přišel ke mě s krémem, abych se namazala,...

Samozřejmost.

Udělala jsem to já, nebo se to prostě nějak stalo vlivem výchovy, společenských standardů, z očekávání rolí,...? Asi všechno. Abychom si rozuměli, já se o nás ráda starám. Ale děsí mě, když si uvědomím, že jenom dávám a obětuju se a zpátky nepřichází nic. Ano, vím, muži si to třeba ani neuvědomí, když žena nenadává, vím že se můžu slušně a konstruktivně ozvat, přesto. Vážně mě strašně moc mrzí, že ho to nenapadne samotného, udělat taky něco hezkého, ohleduplného nebo jen pozorného pro mě. Jen tak, bez toho abych padala na hubu a fňukala mu, že nic nestíhám.

Trochu jsem odbočila, ale tady se zrodila ta myšlenka. Myslet taky na sebe. Já na ráno tu snídani dělám jen jemu, sobě ne. Že to je zbytečný, beztak pracuju z domova, už jsem unavená a nebudu se tím zdržovat,... A pak nesnídám.

Tohle je jen kapka v moři. A není to jen o tom, že se starám o naši rodinu, rozhodně to všechno nechci svádět na to. Je to o tom, že bych ráda měla na pracovním stole květiny, ale nechci za ně utrácet. Je to o tom, že bych chtěla mít krásné vlasy, ale nedopřeju si a nenajdu si čas na péči o ně. Je o tom, že chci jet pryč, na výlet, na dovolenou, ale nechci utrácet a on nemá čas, a tak sedím doma na zadku a plytvám časem. Je to o tom, že jemu prostřu stůl, ohřevu jídlo a naservíruju, ale sama to jím studený u linky.

Je to milion věcí. Menších, větších.

Je to jako v letadle. Kyslíkovou masku taky nejdřív nasazuje rodič sobě, pak dítěti. Protože když nebude rodič, nebude, kdo by se o dítě postaral.

Postupně, nenápadně, pomaličku si to v hlavě zpracovávám. Malé drobné krůčky, které chci dělat, abych to změnila. Abych se naučila dávat se na první místo. Abych se naučila o sebe starat stejně pečlivě a s láskou, jako o něj. Abych zvládla pře-nastavit svoji hlavu a návyky.

Seznami, kdy mám dané, abych každý den cvičila jógu, meditovala, mazala se oleji a masírovala rollerem, snědla jedno ovoce a jednu zeleninu, vypila dva litry vody a ušla deset tisíc kroků, mám za sebou a nefungovaly. Nebylo to o mě, ale o dalších úkolech ke splnění. Aby to fungovalo, musí to být něco, co chci, vím proč to chci a vím jakým způsobem mi bude příjemné k tomu dojít.

[violetwonder]

Nejsem Alenka, ale mám svou vlastní králičí noru.

Ups and Downs. Není to tak zlý jak to bylo, ale občas to není ani dobrý. Momentální depky a smutky chodí v návalech během dne, kdy mě zasáhne vlna šílenýho osamění, ale pak zase odstoupí a je líp. Občas se vrátí ještě jednou nebo dvakrát, ale dá se to zvládat. A je to rozhodně lepší než třeba před dvěma měsíci.

Vlastně když se tak na sebe dívám, mý posuny jsou tak pomalý, že mi to přijde směšný. Vždycky jsem o sobě tvrdila jak na sobě pracuju a jak se snažím, ale mý propady jsou tak 3x větší než celá moje snaha a tak se každej krok zdá jako dva zpátky. Ale! Život plyne dál a nějak bylo, nějak bude. Pracuju s tím co mám.

Posledních pár týdnů chodí velký uvědomění. Co a proč dělám, jak co vnímám, proč přemýšlím tak a tak. Ještě bych potřebovala na to zapracovat a ty špatný vzorce chování a myšlení změnit, ale to bude pro mě asi celoživotní boj.

Tuhle jsem potkala jedno video od nějaký slečny/mladé paní, kde prohlašovala něco o tom, že si nikdy nemyslela, že bude nosit dlouhou sukni, bydlet v horách a chodit trhat byliny do lesa. Prý si “asi” její vnitřní žena něco takového vždy přála. A tím že si nedovolovala být ve své ženské energii, což má spousta žen, snažila se vyrovnat mužům, protože se před nimi spíš chránila, než se jimi nechávala ochraňovat ... Takhle nějak to tam povídala. A já jako vážně chápu na co naráží, co se asi jakože snaží sdělit světu. ALE! Samozřejmě, že nejspíš každá heterosexuální žena chce vedle sebe muže který jí dokáže být oporou a bude se zdát silnější něž ona. Ale myslí si, že k tomu aby žena byla ve své ženské energii nepotřebuje vedle sebe muže. Můžeš být lesní víla aniž by ti za zadkem stál chlap. Na to ho nepotřebuješ. a já bych k tomu ještě chtěla říct tolik věcí. O tom jaké pohlaví je silnější, o tý ochraně před nima, vyrovnávání se jim...ale to bychom tu byli týden ... takže jen ve zkratce ... Já ještě nepotkala muže před kterým bych si dovolila být ve své stoprocentní feminine energy. Což ale neznamená, že v ní normálně nefunguju jindy. 

[pepikhipik]

Co bylo a nebylo správně v minisérii Černobyl?

Dost jsem si užil minisérii HBO jménem Černobyl. Stejně jako v jiných případech adaptací a filmů-na-motivy-reality je ale dobré si připomenout, co vše se v ní lišilo od „předlohy“. Moje fyzikální, žurnalistické a historické podjednotky sesumírovaly ty nejhlavnější odlišnosti. A, tož, pár se jich našlo!

Co se v reálu nestalo

K letošnímu výročí neštěstí v neslavné jaderné elektrárně si připomínáme stejnojmenný seroš, který skóroval cca čtyři roky zpátky. Co vše v něm bylo oproti realitě jinak, nebo posunuté?

🔹 Trojice mužů, kteří se v 2. díle potopili vespod elektrárny, přežila až donedávna. Dva muži pravděpodobně ještě žijí (poslední kontakt s jedním z nich proběhl myslím v roce 2015, takže nelze explicitně říct, že stále žijí, bo to nevíme). Nicméně, nedošlo na dramatickou scénu jejich dobrovolného přihlášení na „misi“. Prostě to dostali rozkazem.

🔹 Problematická chyba v RMBK reaktoru nebyla státní tajemství, ale byla mezi odborníky známá. Pravděpodobná příčina havárie související s chladícími tyčemi byla interně oznámena už 36 hodin po nehodě. Politický kontext seriálu by si vůbec zasloužil vlastní politologický článek. Neustále vyhrožování tím, že někdo „dostane kulku“ nebo Legasovovo kroucení hlavou nad stranickou (ne)schopností, jsou samy o sobě chybné. Kdyby skutečný Legasov nebyl oddaný člen strany, který se dobře navigoval v její byrokracii, nebyl by nikdy vysoce postaveným vědcem. Poslední díl se toho krátce dotýká, ale v předešlých Legasov vypadá trochu jako Alenka v říši socialismu.

🔹 Vzduch nad elektrárnou nemohl zářit vlivem Čerenkovovy radiace, protože na to částice radiace z reaktoru neměly dostatečnou intenzitu, a z většiny ani energii. Co mohlo být nad reaktorem těsně po výbuchu vidět, bylo záření vysoce ionizovaného vzduchu (vlastně jako u blesku). Alexander Juvčenko, jeden z pracovníků noční směny, popsal, že krátce po výbuchu viděl venku nad reaktorem „překrásný paprsek lehce namodralého světla, který směřoval od reaktoru a ztrácel se v nekonečnu.“ Co bylo asi „trochu jinak“

🔹 Radiace typicky není „nakažlivá“, jako je v seriálu prezentováno. Pokud je někdo dekontaminován a nešíří kolem sebe radioaktivní materiál, není pro své okolí rizikem. Oběti akutního ozáření skutečně musely být v izolaci, ale především kvůli tomu, že měli na padrť svůj imunitní systém. Plexisklo chránilo je, ne neozářené.

🔹 Na vliv ozáření nedochází v řádu minut, jako u nešťastného hasiče, který si potěžkal grafit. V reálu by se u něj projevilo ozáření po desítkách hodin.

🔹 Termální exploze, která hrozila ve 2. díle (a které zabránila právě ona heroická trojice), by neměla „2 až 4 megatuny“, ale podstatně menší rozsah. Snad jenom kolem 10 tun TNT. To je pořád kotel a pořád by to mohlo poškodit i další bloky elektrárny. Ale nebyla by to strategická vodíková puma.

🔹 Nedošlo na havárii prvního (ani jiného) vrtulníku během sypání do reaktoru. Došlo na jinou podobnou havárii, kdy helikopotvora zasáhla rotorem jeřáb, avšak ta se stala až týdny po výbuchu reaktoru. Lze nicméně říct, že kdyby Jaderná elektrárna V.I.L. nebouchla, vrtulník by tam být nemusel…

🔹 Pomineme-li uměleckou licenci, seriál se většině mýtů kolem Černobylu vyvaroval. Jeden však zmínil podruhé v závěrečném epilogu, totiž „most mrtvých„. Řada „civilistů“ se sice šla v noci na požár podívat do relativní blízkosti a někteří z nich byli i na onom mostě. Ale informace o tom, že „všichni z něj zemřeli“, nejsou potvrzené. Sledovat statistiku, kdo si v posledku odnesl důsledky ozáření, je obtížné. Dlouhodobé následky havárie se (ne)evidovaly.

Nejlépe to vystihuje svědectví Paši Kondratěva, které vypověděl pro noviny The Guardian před pár lety. Té noci byl prý na „mostě smrti“ i se svou ženou a dvěma dcerami ve věku 10 a 12 let. Dvanáctileté se později rozvinulo těžké astma a v 19 letech při těžkém záchvatu zkolabovala na ulici a kvůli pomalé pomoci zemřela. Měla černobylská noc na mostě vliv na astma? Velmi pravděpodobně mít mohla, 12 let je pro rozvoj těžkého astma kritický věk. Ale stoprocentně to tvrdit nejde. Její rodiče i sestra navíc stále žijí, třebaže na mostě byli taky.

Skutečně se však stalo…

🔸 Skutečně došlo na havárii v jaderné elektrárně Černobyl z důvodů, které popisuje seriál – tedy vlivem katastrofálně špatně naplánovaného i provedeného „bezpečnostního“ testu. #duh

🔸 Skutečně došlo na sypání písku a bóru, evakuaci Pripjaťi a Zóny, úklid střechy pomocí „biorobotů“, odstřel zvířat nebo třeba stavbu sarkofágu a všechny ty další divné věci. Vzdor nepříjemné situaci v Zóně nicméně platí, že zbylé bloky Černobylu byly v provozu ještě poměrně donedávna (!), stejně tak platí, že pro přírodu byl odchod lidí (ač samozřejmě také za cenu defektů) spíše požehnání. Přes všechny absurdně nezvládnuté aspekty prvních hodin havárie (včetně jejího samotného vzniku) lze vlastně heroickou sanaci označit za velký úspěch. Můžeme se jen dohadovat, zdali bychom my dnes v Česku byli schopni reagovat podobně efektivně, kdyby na něco takového nedejOdin došlo…

🔸 Ludmiła Ignatěnko skutečně přišla o dítě – nikoliv však kvůli tomu, že do sebe „vsálo radiaci a zachránilo tak matku“, ale protože bylo vůči kontaminaci během vývoje v děloze mnohem náchylnější. Co je to hlavní

🔸 Černobyl zabil více lidí, než jen pár desítek hasičů a pracovníků elektrárny. Doklady větší míry defektů kojenců jsou ale sporné – vyšší míra defektů v oblasti existuje dodnes. Možná ale více „potenciálních životů“ ukončila panika, protože po havárii došlo na 100 až 200 tisíc lidmi vyvolaných potratů. Tedy z právě obav, aby se nenarodily defektní děti. U dětí a mladistvých také došlo na znatelný nárůst případů rakoviny štítné žlázy asi o 25%. Ta má však velmi nízkou úmrtnost zhruba jedno procento, což ve finále znamená že jen okolo stovky úmrtí na rakovinu štítné žlázy lze přičíst nehodě v Černobylu. U jiných druhů rakoviny odhady mluví o nárůstu o 0.6%.

🔸 Odhady mluvící o celkových obětech v rozpětí od stovek přes 4000 až do 100 000+ však nejsou tak rozmáchlé jen tak z prdele. Rizikových faktorů na rozvoj rakoviny je pořádná pecka, zvláště v (post)sovětském kontextu stravování krásně ukázaném v jedné scéně seroše (cíga, vodka, uzený). Organizace spojených národů v roce 2017 dospěla k závěru, že pouze 25% obětí mezi záchranáři a hasiči, tedy cca 5000 lidí, lze připsat Černobylu. V dřívějších studiích OSN odhadovala, že Černobyl mohl nepřímo zabít 16 tisíc lidí. Greenpeace naproti tomu mluví až o stovkách tisíc lidí. Kde je pravda? To v reálu nikdy nezjistíme. S radiací je to těžké. U nižších dávek může fungovat jako spouštěč rakoviny. Ale když by ji nespustil otevřený reaktor, udělala by to cigareta. U takových případů je pak v podstatě nemožné určit, co vám ten hřebíček do rakve zatlouklo. Rozhodně platí, že Černobyl nebyl zdraví prospěšný. Těžko jej ale brát za reálnější verzi Cthulhu, jak se s ním zachází. Zvláště při pohledu na jiné zdroje energie.

Proč není na místě hejt

Rozhodně bych z výše uvedeného nerad černobylské události bagatelizoval. Čtenáři Vědátora určitě vědí, že jsem velký příznivec jádra, ale při správné aplikaci rozhodně i solárů. Je jistě dobré si připustit hrozbu, která s jadernou energetikou souvisí. A Černobyl je vynikající minisérie natočená na motivy skutečné události. Jako v každém podobném případě po emoční stránce zasahuje hřebíček na hlavičku v řadě způsobů, které by čistý dokument nedovedl.

Nicméně, na konci dne bychom neměli zapomínat i na tu faktografickou stránku události. Alespoň pokud se tedy u minisérie Černobyl nechceme pobavit jenom z hlediska scenáristického nebo televizního. Stále totiž zůstává objektivní skutečností, že jaderná energie zůstává jak jediným skutečně nízkokarbonovým zdrojem elektřiny, tak se může pochlubit i nejmenším počtem obětí.

Uhelné elektrárny uvolňují do atmosféry nejen jemné částice, ale i jemné radioaktivní částice. Které jsou radioaktivnější než jaderný odpad. Rok co rok zabije uhlí více lidí než jeden Černobyl. Jen obětí znečištění atmosféry je každý rok minimálně 80 tisíc.

„No jo, ale co soláry?“

I v případě masivního využití obnovitelných zdrojů by však docházelo na vyšší počet obětí na KWh. Největší neštěstí z hlediska energetiky je stále tohle protržení čínské přehrady. Ale také výšková montáž a údržba solárních a větrných elektráren má na triku značný počet obětí. Uvážíme-li, že dnes solární elektrárny tvoří jen 4 % spotřeby lidstva (nejen elektřiny, ale i zbylé), v případě doplnění na zbylých 96 % by docházelo na podstatně větší úmrtnost už jen z pouhé údržby. Jenže z toho, jak tisíc klempířů blbě spadne ze střechy, se samozřejmě bude hůře točit strhující příběh.

Seriálový Černobyl na každý pád eticky neshazuje jadernou energetiku o nic víc, než aktuální Godzilla eticky neshazuje hypotetická Velká Zvířata (protože nám právě Godzilla před kaiju konkurenty zachrání zadek, duh!). Fiktivní verze Legasova nechce zrušit všechny reaktory, chce je opravit. Minisérie naopak shazuje neprůhledné prostředí bez dodržování regulací a předpisů, shazuje mlžení tváří v tvář realitě, a v neposlední řadě shazuje nenaslouchání odborníkům na danou problematiku…

Bylo by proto skvělé, kdyby si kritici jaderné energie vzali z minisérie právě ta ponaučení, která v ní fskutečnosti vězí. Jinak opakují jenom stejné chyby jako Dyatlov.

Vypni to – Nejde to!

Zvláště tváří v tvář klimatickým změnám je ale především naprosto otřesné se donekonečna dohadovat nad tím, jestli lidstvo chce nebo nechce jadernou energii. I pokud vás radiace děsí, OZE jsou stále málo „efektivní“ (cenově i příkonem). Pokud chceme co nejrychleji a nejlevněji (ne kvůli „penězům“ a mamonu, ale aby z nich nezkolabovala ekonomika, nepřišly tak hladomory/revoluce) nahradit fosilní zdroje nízkokarbonovými zdroji, musíme co nejrychleji přejít na jádro. Třeba jen dočasně, na generaci, dvě. Ale kvaltem!

Dokud se však část ekologů bude zabývat tím, jestli je jádro to pravé ořechové nahrazení uhlí navěky věkův, bude to podobný případ, jako kdyby se lidé s infarktem báli jet do nemocnice, protože by mohli po cestě nabourat.

Zdroj: https://vedator.org/2023/04/co-bylo-a-nebylo-spravne-v-miniserii-cernobyl-2/

[opily-zajic]

Má domácá slivovica přináší další dobrodružství. Tentokrát jsem ji - protože mi byla neuvěřitelná zima a v ten moment byl můj pokoj stále ve stavu neobyvatelné ruiny, která ještě neměla ani postel a přímotop - nabídla pronajímatelce mého ubytování a jejím přátelům. Nemohla jsem přece ze zoufalosti chlastat sama.

"It has a strong, nice taste," řekla mi a usmála se. Nalily jsme si ještě dalšího kalíška a ona vzala do rukou kladívko s hřebíkem, aby připevnila obraz na zeď. Po třetím kalíšku mě požádala o pomoc, jestli bych jí mohla říct, zda je to rovně. Obě jsme se zdlouhavě podívaly na všechny rohy a pak jsme prohlásily, že je to vlastně jedno. Tekutina zase teče do sklenice.

Házela jsem kalíšek za kalíškem a každou porcí mi konečně začalo být tepleji a líp. Taky mi začalo být jedno, že anglicky tady umíme jen my dvě, a s opilýma očima jsem sledovala své dva nové bulharské kamarády, kteří se mi jednou za čas snažili pantomimou a lámavou němčinou vyjádřit, o čem se zrovna baví. Na hodinkách vidím jedenáct večer a v ruce tu nejmastnější pizzu, co jsem kdy v životě jedla - jakmile mi v ruce přistane i vapo se slovy "you can keep it, I don't smoke this one anyways" od majitelky, která neustále nějakou elektronickou cigaretu loví po kapsách, tak mi v hlavě začíná docházet, že tady možná nejde jenom o nějakou náboženskou štědrost a pohostinství. Mezitím ze svého pokoje, ve kterém teprve před pár minutami umístili topení, slyším úder a hlasitý pád. A i když neumím bulharsky téměř nic, tak hromadu sprostých slov k tomu. V hlavě se mi vynoří otázka: budu dneska zase spát na gauči?

Ve dvě hodiny ráno mi oznamují, že začala téct horká voda. Jsem už tak opilá, že teplou vodu už nepotřebuju, ale s vděčností se jdu osprchovat. Abych tam zabila co nejvíce času, tak se osprchuju tak důkladně, jako kdyby mě někdo skrz naskrz vyválel ve smrduté bažině. Mám chuť si i dvakrát umýt zuby, ale to by bylo asi už přes čáru. Nechce se mi zpátky. Koukám na místo, kde by mělo být zrcadlo, ale místo toho je jen několik nudných zelených kachliček, a povzdechnu si.

Když otevřu dveře koupelny a chystám si zase ustlat na gauči, tak na něm už čeká Polina. "Your bed is ready," říká mi s úsměvem. Nakouknu do pokoje - a ano, moje postel tam opavdu je - ale je to to jediné, co v tomto pokoji stojí. Povzdechnu si a ulehávám. Díky bohu za mou domácou; kdybych neměla v sobě tolik této kouzelné tekutiny, tak už dávno sepisuji recenzi na AirBnB a chci se stěhovat.

Zítra ráno se probudím s kocovinou a zamotám se do kabelů, které se bez ladu a skladu povalují na zemi. V nejbližší Bille si koupím pořádnou colu proti kocovině a raději jdu pracovat do ateliéru až do pozdních večerních hodin, abych si byla jistá, že když se vrátím, tak mi tam aspoň pustí topení. Sláva domácé slivovici - kdyby nebyla, tak nikdy nebudu v takovém zenu, jako tehdy.

(Teď už je v mém Erasmáckém pokoji normální nábytek a normální teplota, ale na tyhle dva večery už nezapomenu. Lol)

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 05 - Jenom kapičku

„Něčeho bych se napil,“ povzdechl si Tasse. Seděl na otevřeném okně v Mařině pokoji, zabalený do jedné z jejích strakatých dek a díval se ven, na hvězdnou oblohu. 

„Můžu donýst vodu,“ nabídla Mara a spustila nohy z parapetu na podlahu. 

„Spíš něco ostřejšího.“

„Můžu ti do ní přidat trošku prášku z těch pálivejch papriček, co si v zeleninový zahradě pěstuje mistr Rahim.“

Pohled, který jí Tasse věnoval, byl mírně zděšený. 

„Kdyby to aspoň byla horká čokoláda…“ zamumlal. „Ale já myslel spíš něco…alkoholického? Stačila by jenom kapička…“

„To ti tvoji bohatý rodiče dovolej?“ nadzvedla Mara obočí. „Nasávat po nocích?“

„Myslíš, že to je něco, co bych dělal před nimi?“ zasmál se. „Ti mi povolili tak možná čas od času sklenku vína u večeře, takhle bych se pít opravdu nenaučil.“

Mara vytáhla nohy zpátky na parapet. Její maminka měla doma vždycky lahev nějaké pálenky nebo domácího vína od sousedů a Mara z ní občas tajně upila. A někdy to ani nemuselo být tajně, hlavně pokud měla její rodina hosty. Předpokládala ale, že u boháčů byly tyhle věci trochu jiné. „Jak ses to teda naučil?“

„Většina kuchyní ve velkých domech má přístup do nějakého sklepení. A součástí sklepení bývá nějaký vinný sklípek.“

„Tak víno, jo?“

„Nejen… ale zrovna můj otec má vinný sklípek dost velký na to, aby se hned nepoznalo, že něco chybí. Takže hlavně víno.“ Tasse se najednou napřímil a spustil nohy dolů z parapetu. „Teď mě napadá, Kalle odvedle má tenhle týden službu v kuchyni, že? Myslíš, že by nás pustil dovnitř?“

„Chceš do toho zapojit Kalla?“

„Proč ne?“

„Taky z toho bude něco chtít.“

„Tak ať, o kapičku něčeho se podělit můžeme,“ pokrčil Tasse rameny a slezl z parapetu. „Ale jenom kapičku!“

Maru znovu překvapilo, jak rychle se Tasse dovede pohybovat, pokud jde o jídlo nebo alkohol. Boty, se kterými si obvykle dával na čas, měl obuté v rekordním čase a ze dveří skoro vyběhl, provázen klapáním hole na dřevěné podlaze. Mara ho dohnala až ve chvíli, kdy už klepal na sousední dveře.

Než se Kalle uráčil připloužit ke dveřím, uplynuly skoro dvě minuty, během kterých Mara Tasseho málem odtáhla zpátky do svého pokoje. Než se pro to ale rozhodla, dveře se se zavrzáním otevřely a do chodby vykoukl rozespalý člověk přibližně v jejich věku. Tmavé kudrny mu trčely do všech směrů a na sobě neměl nic kromě volných lněných kalhot, ve kterých patrně spal. Tasse tiše zalapal po dechu a Mara do něj zezadu trochu drcla. Teď nebyl čas na hloupé okukování. Naštěstí měl Tasse očividně srovnané priority, protože velice rychle nasadil široký úsměv.

„Kalle! Nevzbudil jsem tě, že ne? Poslyš, ty máš tenhle týden službu v kuchyni, že?“

„Mhm?“ zamručel Kalle. 

„Takže určitě víš i kde se tam dá sehnat něco k pití?“

Kalle zamrkal.

„Myslíš jako alkohol?“

„Myslím jako alkohol,“ přikývl Tasse nadšeně. 

„Tak počkej,“ řekl Kalle a dveře zase zavřel. Hlomození, které se začalo ozývat z jeho pokoje, napovědělo, že se zřejmě zpátky do postele nechystá. Úplně jasné to bylo, jakmile dveře zase otevřel a vyšel do chodby znovu, tentokrát už i v košili a botách. „Jdem,“ prohlásil. „Vím, kde je klíč od vinnýho sklepa. A když probudíme i Gittu, ukáže nám, kde přesně mistři skladujou medovinu.“

„Tak to už můžeme rovnou probudit i Zandera,“ navrhl Tasse. „Zmiňoval něco o tom, že ví, kde má mistryně Luitgarda tu svoji palírnu.“

„Tak tohle je ta tvoje kapička?“ zasmála se Mara. 

„Taková kapička alkoholu se musí brát vážně,“ upozornil ji Tasse. „Obzvlášť, když se o ni má dělit tolik lidí.“

„V tom případě bysme teda neměli nic zanedbat,“ pokrčila Mara rameny. „Co kdybyste teda vy dva zašli pro Gittu a vyrazili obhlídnout tu kuchyň a sklípek a já zatím zkusím, jestli se mi podaří něco vytáhnout ze Zandera.“

„Tak to zkus rovnou zjistit, jestli jsou vzhůru i Amra a Priska, ať to stojí za to,“ navrhl Tasse. „Sejít se pak můžeme u mně v pokoji, mám tam o místo k sezení navíc.“