#bylo mi tam dobře když jsem tam byla

[kralovna-ne-stesti]

Volá mě klid a tvořivost. Vnitřní svět, kterej v sobě kvůli povinnostem, spěchu a modernímu tempu potlačuju.

Volá mě čtení knížek místo tiktoku. Volá mě domácí tvoření místo her na mobilu. Volá mě kreativita, která bublá pod povrchem.

Už jsem opětovně utla zprávy. Člověk si ani nevšimne, a najednou je čte denně, dvakrát, třikrát za den... Scroluju rychle, protože nechci nepříjemnej obsah a zastavuju u receptů a přírody. Připravuju svůj mozek i strach zase zlehka sklouznout ke svým projektům, ale bez tlaku a stresu - snažím se naladit na užívání a ne na tlak sama na sebe. Sbírám si rozvojová témata, podcasty, knihy... abych zase našla cestu k sobě a rovnováze.

Chtěla bych každej den vytvořit jednu věc. Přečíst p��r stránek knihy. Ubírat čas na mobilu. Zkracovat čas usínání. Zase zautomatizovat procházky. Mít připravený snídaně. Zkoušet nový recepty koláčů a buchet. Najet zpátky do režimu starání se o domácnost. Ztišit hlavu a nechat mluvit srdce.

Zpřítomnit se, naslouchat si a sladit se zase sama se sebou.

Chybí mi to. Chybím si.

[iliene]

Porovnání Tří princezen a Čarovného jablka

Ve zkratce: Jen u jednoho jsem neměla cukání čučet do mobilu.

Trochu delší, nijak nestruktorovaný recenzní výblitek:

Tři princezny byly nemastné, neslané.

Jak už jsem říkala, kostýmy vesměs fajn. Princeznám to moc slušelo. Co bych dala i jen za jeden z jejích hlavních fitů. (Ty na konec nebyly nic nic moc.) Trojanovi mladšímu to moc slušelo ať měl co měl, ale tak pěknej kluk, co od táty odkoukal, co moh a jde mu to zdárně zreplikovat. Díky Strachovi Bohu za to!

Místa a rekvizity taky docela dobrý, ale je to prostě hluchý jako amatérská fotka s moc prázdným místem.

Žádný vtip, snad ani jednou jsem se nezasmála. Celkový scénář mě taky zklamal, docela vykrádačka, ale okay ze těch pár měsíců, co měli na to to napsat, tak ještě s přivřením oka dobrý. Ale dialogy ani se zavřenýma očima neodpustím, ty byly prostě marný.

A to vše si dovolím jako študovaná žurnalistka v oboru scénáristiky s klidem (teda rozhořčením) říct.

A teď k tomu lepšímu. Čarovné jablko si asi i příští rok poměrně ráda pustím.

Dialogy byly plnější, i s nějakou vycpávkou, jak by normálně člověk mluvil, neosekané jen na to nejnutnější, jak je teď zvykem.

Přesto, že v porovnání s Princeznami to mělo jakoby horší kameru - míň ostrou (promiňte mi vague popis, na optiku jsem se nespecializovala) , tak ale filtr i vignette, kterou tomu dali to udělala mnohem útulnější a soustředila divákovo oko na to podstatné.

Herecké výkony taky o moc lepší, chemie mezi páry - na jedničku.

Úplně mimo musím vypíchnout roli tatínka krále, který byl tak milý a pro jednou "pro lidi", tak úplně nekrálovsky fajn, že jsem mu žrala každou scénu a byla jsem ráda, že to není zas nechápavý "zlý" rodič, který nerozumí svému teenagerskému potomkovi, na které jsem si v pohádkách zvykla.

Kostýmy a kulisy trochu chudší, ale nerušilo to, naopak, příjemná změna od půjčených plně vybavených hradů. Líbilo se nám.

Bylo to předvídatelné, ale tak pohádkově mile, že to nebylo na škodu.

Tu a tam tu mělo nějakou logickou nedomyšlenost. Jako proč hlavní hrdinka, ač zná příběh od maminky, se nedovtípí, proč se lidé v podhradí do krve hádají? Nebo teda přeměna v kámen pro mě s maminkou vypadala spíš jako přeměna v mastný flek. Ale to se všechno ztratí, když ostatní je dobře provedené.

Moc mě potěšilo, co na konec řekla babička té dceři ježibaby - něco ve stylu, že "rodinu si nevybírá, ale svoji cestu ano", což je podle mě moc krásné poselství.

Ale pozor, po Slovácky mi to přišlo lepší než dabing.

(Jo a zasmála jsem se "elevator music". Až nepatřičně moc. 🤣)

[holoubek]

jsem jediná, komu připadá, že to jde s Dírou z kopce?

je úplně v pořádku, pokud ano, ale v polovině kazety #63 jsem musela přestat a od té doby vůbec nemám chuť se k podcastu vracet. připadá mi, že se čím dál tím častěji jedná o vyjádření přímých postojů autorů k tématům, do kterých jim s prominutím vůbec nic není.

dobře, všichni známe stereotyp jednoho homosexuálního muže ve skupině heterosexuálních žen. co je punchline? že to tak je? ironie toho, že si ženy vytvoří "safe space", ale je tam přítomen muž? to, že se detektivové rozhodnou předstírat, že jsou taky gayové? v ten moment jsem kazetu vypnula, protože tohle je jako vtip prostě slabé. pročež jsem dorazila na komunitní discord, abych si mohla přečíst, kterak jeden z autorů chtěl dát postavě AIDS.

v díře je tolik prokletí, nedává mi proto smysl, proč by to dělal. jediný důvod, který mi přijde možný, je, že by to bylo bráno jako komedický prvek. moje otázka v tu chvíli je, co je na smrtelné nemoci tak vtipného.

hodně mi taky vadila kazeta #56, kdy agresorka (nepravdivě) omlouvá svoje činy tím, že byla obětí sexualizovaného násilí. můžeme říct, že v epizodě autoři zaujali správný postoj vůči násilí, které odsuzují, ale celý tento aspekt jejich perspektivu kazí. přijde mi dost nevkusné, aby se postava vymlouvala právě takhle, když z reálného života víme, že problém je opačný - skutečným přeživším lidé nevěří. mám pocit, že autoři téma dost zlehčovali.

nakonec už bych zmínila jen ten fakt, že lafka v kazetě #59 řekne rasistickou nadávku. ta scéna je úplně zbytečná, nebyl jediný důvod, proč by to muselo v epizodě být. z mého pohledu se jedná jenom o pokus být edgy a speciální ze strany autorů.

fanoušek se na discordovém serveru zeptal, zda by bylo možné, aby byly k epizodám přidána upozornění na citlivá témata, což by mnohým posluchačům pomohlo. odpověď autorů byla, že se rozhodli proti. racionálního vysvětlení proč už se nikdo nedočkal.

díře chybí jakákoli hloubka. citlivá témata, která se objevují, jsou prvoplánová a nenutí posluchače se jakkoli zamyslet, jedná se tedy pouze o rage-bait a snahu se radikálně odlišit. z celkem dobrého nápadu na podcast se stala snůška špatných vtipů, snaha šokovat a pohrdání fanoušky.

počítám s tím, že se mnou nebudou všichni souhlasit (proboha, doufám, že ne! každému jeho vlastní názor), ale tohle jsou mimo jiné důvody, proč už se k díře nikdy nevrátím. dál budu podporovat dírské umělce na tumblru, ale sama se chci distancovat.

[takovanormalnielie]

15.12.2023

Helix mám píchlej a bolelo to jen trochu. Vlastně nejhorší byla ta chvíle propíchnutí chrupavky, ale vypadá to dobře. Jsem spokojená, i když ten nostril jsem Z. fakt záviděla. Možná později, když práce dovolí. Pak jsme si daly kafčo, pokecaly jsme a vyrazily na oslavu narozenin její kámošky. Tam jsem se fakt náramně bavila. Z. se obklopuje skvělejma a milejma lidma, takže to byl pro mě naprostej safespace. Všichni se hned omlouvali při misgenderingu, na což jsem odpovídala, že to vůbec nevadí, protože vím, že to nikdo nedělá naschvál a upřímně se snaží. V jednu chvíli, ovšem nešťastná událost odstartovala řetězec hořkosladkejch událostí, který ve mě zanechaly hřejivej awww pocit. Než jsem vyrazila, tak jsem nemohla najít svojí stahovací košilku a tak jsem si vzala svůj starej nátělník a zapomněla na to. Na oslavě pak v jeden okamžik barmanka neudržela tác a všechny objednávky pro náš stůl skončily na mě. Byla jsem promočená skrz na skrz. Sundala jsem si tričko, viděla ten pitomej nátělník a placatej hrudník a okamžitě mě hitla silná dysforie. Budu na sebe hnusná, ale bylo to jako kdyby se mrknutím oka rozplynula nějaká iluze, kterou se celou dobu snažím vytvořit. Následně to ale přebila nádherná vlna solidarity. Holky si povyměňovaly oblečení, aby mi mohly půjčit kalhoty a já byla poprvý v životě na dámách a převlíkala si tam s jednou holkou kalhoty. Byli jsme tam nakonec jen samý holky a jeden kluk a já jsem se opravdu cítila, jakože mezi ně patřím. Nikdy jsem nebyla chlap, ale najednou mám pocit, že konečně začínám být ženou.

[doporta]

Vpis 4 - Do druhýho domova

(27.12.) Ještě že jsme chtěli po osmý hodině vstávat, protože se v tu chvíli rozdrnčely stroje stavby na vedlejším pozemku, pak už se v hotelu nevyspal snad nikdo. Čili jsem měl dost času se nasnídat, zabalit a na půl desátou po checkoutu s klukama vyrážíme autem zpátky ke Casa da Música. Lístky na self-guided tour se daly koupit online, takže stačí sem přijet. Má to svoje podzemní parkoviště, který se teda platí extra, ale co už. Přesně v deset jsme na značkách, ale musíme chvíli počkat, než to všechno otevřou. Pak dostaneme briefing, že máme pokračovat podle šipek, a tím si projdeme celou budovu. Tohle je úvodní schodiště.

Já jsem nic od Rema Koolhaase naživo neviděl a vzhledem k tomu, že to je jeden z těch mála architektů, který aspoň registruju, tak mi to nedalo se sem vypravit. Nehledě na to, že ten dům teda zaujme už zvenku, takže by to byl hřích takovou příležitost nevyužít. Vstup stál osm euro, ale jsme tu evidentně první a celý to máme pro sebe, takže si tu můžeme bloumat a nechat to na sebe působit, což je za mě nejlepší způsob. Je to dům hudby, takže na akustiku se tu klade důraz.

Srdcem týhle devítipatrový budovy je koncertní sál pro 1300 lidí, kde je teda úplně pecková lóže, vypadá jak z Minecraftu.

V tom domě mě baví se pohybovat, hosta to láká se všude podívat, ty prostory jsou hodně nezvyklý a bez pravejch úhlů, ale vlastně je tu člověku dobře.

Je tu spousta menších sálů nebo asi nějakejch zkušeben nebo seminářovejch místností (popisky si nečteme), kde si někdy říkám, jestli to takhle vypadá kvůli akustice nebo to má jinej smysl.

Hodně se mi líbí, že tu takovej dům postavili, zajímalo by mě, jestli k tomu taky byly takový debaty chytrý jako v Praze ke Kaplickýho chobotnici. V nejvyšším patře je tahle místnost (nejdřív byla zavřená, ale upozornili jsme slečnu z pokladny, a fakt na to zapomněli, tak nám děkovali), což s tím nábytkem je už tak nějak na hraně, a taky tu teda bylo horko od sluníčka, což si nedovedu představit v létě.

Nakonec jsme to tu měli prohopskaný tak za půl hodiny, koncert tu žádnej nestihneme, ale vidět to určitě bylo dobrý, to jsem spokojenej, mám tedy v portfoliu Koolhaase :) Když máme auto, chceme to využít ještě na jeden výlet mimo Porto a Shou Min má v merku městečko Braga asi hodinu na sever, tak tam svištíme.

Teda městečko, ono je to třetí největší město v Portugalsku, taky ultra historický, no nás tu zaujalo poutní místo Bom Jesus do Monte, takovej komplex na kopci nad městem. Vyjet se tam dá takovou lanovkou.

Tou jsme ale fikaně nejeli, páč se sem dá dojet autem. Je tu hotel (tu bych si klidně dovedl představit bydlet!), takovej členitej areál a centrem je kostel obklopenej parkem.

Tak to je impressive, musím říct. A kostel má takovej zajímavej oltář, to jsem asi neviděl.

Asi nejvíc se sem bude chodit za těmi výhledy, Braga je tu jako na dlani (tady jsem zachytil Shou Mina s Bhuveshem v akci).

Po pokochání sjedeme do města, kde Shou Min odborně najde místní restauraci na oběd. Bago do Baco je roztomilej podnik a doporučuju, kdyby tu někdo byl. Komplet oběd s vynikajícím dezertem a vínem za deset euro… Máme ještě chvíli, tak to tu projedem a trochu projdeme, všudypřítomná je tu ta římská historie. Takovejhle pomník-akvadukt si tu postavili před pár lety k připomenutí dvou tisíc let od založení města.

Jelikož se mi blíží let, tak to tu balíme a jedem zpět k Portu, respektive na letiště, kde jsme během půl hodiny. Chlapci v autě vytuhli, holt ta turistika v kombinaci s jetlaggem, to je náročný. Doplnění benzínu a vrácení auta bez problému, s klukama se loučím (bylo to milé, kdypak se zase shledáme?), oni pokračujou ve svý iberský jízdě, zatímco já letím na západ. Letiště v Porto dobře znám z těch přestupů a občasných přenocování. Pořád hezký.

Včera jsem si při checkinu přikoupil i security fast track (devět euro), abych neměl stres, že se tu někde zaseknu, a dneska se to teda hodilo, byly fronty. Já jsem hladce proplul až ke gateu, kde se zrovna začínalo boardovat. Pak to teda stejně trvalo, nebylo tu totiž letadlo a boarding spočíval jen v posunutí lidí do jiný ohrádky. Ale už lezeme, takže bye bye Porto!

Pro změnu letím na Azory Ryanairem a jak jsem cíleně odkládal checkin, tak jsem nakonec vyfasoval - drum roll please - exitovou sedačku! Juch, takže místa habaděj, nakonec i prostřední sedadlo volný, takže luxusní let. Stihnu se prospat, zkouknout seriál, a už přistáváme na podvečerní Terceiře. Nebývá to tu busy, ale zrovna přistálo i něco dalšího, takže u půjčovny maličko fronta, pak se hledá auto, no nakonec se z letiště dostanu asi až po hodině od přistání. Do hotelu už jedu po paměti, už tu na mě čekaj, všecko good. Ještě musím zajet do Continente na nákup, ať mám co jíst, s vyjídáním restaurací už končíme :) Beru známý dobroty, jen teda bez pana H mi to tak hladce nejde. (Mají í ty místní ananasy, který už jsou teda výrazně dražší než dovoz - 7,99 EUR vs. 1,54 EUR za kilo. No holt kvalita se platí.)

Na Terceiře je i teď 17 stupňů, takže o dost tepleji než v Portu a taky větší vlhkost, no zkrátka takový to azorský voňavý. K večeři místní chleba a sýry a pak už je flákání v posteli. Vedoucí zájezdu mě předběhl.

Posedím na balkónku, stejně jako jsme tu seděli s panem H poprvé zkraje roku 2014, to je dááávno, skoro se dojímám. No tak ať to nepřeženu, jdu spát, ať taky nemám jetlag, je tu ještě o hodinu míň než v Portu, čili už o dvě hodiny od Česka. Tak azorská část výletu právě začíná, dobrou noc a pozdravy z mýho druhýho domova v Atlantiku!

[nakanary8]

Vpis 7 - Vlny

(10.12.) Kanáry mají tentokrát takovej trik, že se každý ráno tváří zamračeně, takže z toho se moc nepozná, jak bude. Ale pak během snídaně se to často vybere do modra a to je pak taková krása, že nám to nedá a hned po snídani běžíme pozdravit moře. Jedna bíle vyladěná Evička.

Dneska jsem se probudil nějak brzo (v půl osmý), tak snad už to není nějaká předzvěst návratu do pracovního procesu. Ale vlastně díky tomu počasí jsme mohli vyrazit relativně brzo na tu pláž a dělat peeling. Bylo teda i přes to sluníčko zrána chladno (lehce pod dvacet stupňů), takže jsme zatím dali jen chození po pláží a peeling. Ostatním se zima nezdála, a tak pláž byla za chvilku poloplná mořechtivých turistů. Když se ukáže, že už jsme na pláži, záhy se nadšeně přidává zbytek delegace (to malý dítě není součástí delegace).

Ti se vrhají hned do oceánu, já zatím jen tak zlehka po kotníky. Ale třeba nechat se zahrabávat do písku vlnama je pořád zábava.

Sestřenka nelenila a tento okamžik zachytila, aby tedy bylo zřejmé, jak chodím vybaven na pláž. Šortky, mikina, klobouček, všechno pochopitelně v černém.

Ale ne, to bylo jen dneska a jen dopoledne! Aspoň jsem tak s sebou mohl mít mobil a udělali jsme foto session! Zpočátku mě to víc bavilo, než mi to šlo. Tohle je André, resp. jeho nohy.

Pak přicházely vlnky, což lákalo do vody i ostatní. Vzhůru do oceánu!

Janička to má dobře zařízený, kdyby byla v nouzi, má s sebou hned dva bodyguardy, kteří jsou připraveni k zásahu - a už se za ní vrhaj!

Za chvilku smluveným gestem hlásí, že je vše v pořádku. 

Vlny v průběhu dne nabývaly na síle, což nás tedy velmi bavilo - pánové v červených plavkách byli v tom moři velmi fotogenický!

To si sem nemohu dovolit nedat, tak tady trojice best of, ještě že nám oceán ty vlny stihnul během naší dovolený poslat!

A zde ještě spokojená výprava na pláži, já nějak nezachytil, že se fotí selfie, viď, bych se tvářil aspoň!

I když se někteří dušovali, že dneska oběd přeskočí, opak byl pravdou a pěkně v jednu jsme se všichni sešli v restauraci a už jsme se zas ládovali. To už je takovej zaběhnutej koloběh, já jsem po obědě odpadnul (nebyl jsem sám), ale odpolední slunce nás zas vylákalo na pláž, takže jsme si vln užili do syta všichni. Andrého s Víťou vlastně nebylo možný z oceánu dostat, lovili vlny, plavali k bójkám, no hotový Neptunové! Holky se vyhřívaly v písku, já si dělal procházky po pláži, hlásím, že people watching fajný, mrk mrk. Později odpoledne se slunko schovalo za mraky a trochu se zvedl vítr, tak jsme to zabalili. Někdo šel nakupovat suvenýrky, já šel spinkat. Probudil jsem se na západ slunce a na večeři, ideál. A pláž zas zalitá sluncem, tak takhle se to tu s námi loučí!

Dneska západ slunce evidentně zaujal celou delegaci, ta část z lepšího pokoje to též fotila a pěkně!

Náš hotel nabízí ke stravování ještě jednu restauraci vyšší kategorie, určenou pro hosty z lepších pokojů nebo za peníze. Taková vymoženost tu posledně nebyla, ale i my smrtelníci ji máme šanci jednou za pobyt vyzkoušet, tak to bylo to, co jsme včera bookli a dneska na to jdeme. Rovnou říkám, že highlightem večeře byla čokoládová fontánka!

Prostor trochu lepší než “naše” restaurace, hlavní rozdíl je v tom, že zde je to s obsluhou. Na nás byla maličko pomalá, ale to mohl být i náš problém. Dámy si daly ryby, pánové burgery.

Asi největší slabina byla kuchyň neoddělená od restaurační části, takže tu smažením vznikl poměrně hustý dým, což nebylo moc příjemný a bylo tu celkem teplo. Takže jsme se tu po jídle mnoho nezdržovali, hele tam u nás o patro níž se člověk nají asi ve větší pohodě. No třeba to tu doladí, přece jen mají hotel otevřený první tejden… Skupinka se pak odebírá na čerstvý vzduch užívat si animační program, já vyrážím psát blog. Noc je tedy ještě mladá, tak to beru oklikou a jdu si posedět na noční pláž, kterou mám (za svitu Venuše tam v dáli!) komplet pro sebe.

Tak to byl prima zážitek a ta večeře vlastně taky, ten burgr byl dobrej a ostatní si též pochutnali. Děcka, zejtra máme poslední den! Takže se na to jdeme chystat, ať si to ještě pořádně užijeme, než odletíme zpět do vánočních radovánek. Jdem udělat Duolingo a pak dobrou noc!

PS: No a máme tu jeden nečekaný kunsthistorický bonbónek! Pamatujete si tu historickou fotku Mogánu, co jsem sem dával ve třetím vpisu? 

Tak ta moje domněnka, že je to fotografie z roku 1815, je chybná, to mohlo být vyfoceno tak o sto let později, upozornil kamarád spolucestovatel Matěj. A víte proč? Protože v roce 1815 žádná fotografie neexistovala :) Čili to je fotografie z blíže neurčené doby, kterou Mogán nejspíš slavil dvousté výročí založení roku 1815. Děkujeme Matějovi za upozornění a je tedy zajímavé, že jiní kunsthistorici (například nejmenovaný docent) si toho nevšimli :)

[tbharashi]

Ahojte!! ♡*.

hello hello!! tady opět natka! (*ゝω･*) dneska bych vám chtěla ukázat kde muj gal make-up začal, i to co bylo předtím. vlastně tenhle post je takový proof, že vůbec gyaru praktikuju irl lol. (*>∀<*)

(květen, 2023)

tady je můj make-up, když jsem se o gyaru už zajímala, ale neměla jsem...koule na to vůbec něco zkusit. přesto, můžete vidět trochu gyaru influence, velké řasy, linky co směřují dolů, make-up pod očima napodobující eye-droop!!!

(říjen, 2023)

no...jak tohle popsat..můj první pokus o gyaru make-up. jak můžete vidět, nedívala jsem se na tutoriály od gals, ale spíš na tik toku. VELKÁ chyba co se týče gyaru, kvůli tomu jsem místo toho použila bílou místo černé, nebo žádné barvy v mým eye-droop. taky jsem si na sebe nenalepila žádné řasy...z nějakého důvodu?? i když jsou snad nejhlavnější části gal make-upu. o tom ageyosal ani nemluvím...co to je?? ( ﾟдﾟ) vypadá to jak kdyby mi někdo dal do držky...

(červen, 2024)

no! jak jde vidět, dala jsem si veeelkou přestávku od zkoušení gyaru... ( ﾟεﾟ；) tohle byl můj první look, kde jsem si řekla, že gyaru je ta pravá subkultura pro mě. tenhle make-up vypadá hodně podobně tomu, co jsem na sobě nosila ješte než jsem gyaru byla. i když to nic moc není, když jsem se dívala na make-up tutorial od japonské gal, cítíla jsem skoro...euforii? lol? prostě mi bylo dobře (*´▽｀)v

(červenec, 2024)

tady je můj první..."opravdový" gal look. máme více dramatický eye-droop vyplněný černou, naučila jsem se lepit řasy tak, aby to vypadalo, že mi oči směřují dolů, zkusila jsem aegyosal a nakonec máme ten ikonický gyaru nose-strip. s tou čárou na nose mám problém doteď lmfao...jestli máte někdo recommendations na dobrý bílý makeup (foundation, concealer atd.), prosím help a girly out (;´-｀)

(srpen, 2024)

pardon za špatnou kvalitu (ﾟДﾟ ) tady jsem si koupila nové řasy a....dolní řasy!!! konečně!! myslím si, že ty spodní řasy prostě hrozně moc spojují ten gal look dohromady!!! tady jsem taky začla používat bílý eyeshadow místo hnědého, aby můj make-up vypadal více dramaticky. na fotce můžete vidět jak moc vám ten gal make-up změní oči lol. jo..a taky jsem si nechala v tu dobu propíchnout nos!!

(září, 2024)

tady je můj most recent "opravdový" gal look, kde jsem si namalovala i nose-strip. dělám si můj eyeshadow teď trochu jinak, ale jinak si make-up pořád dělám tak nějak stejně. když to porovnáme s mým prvním pokusem...myslím, že jsem se hodně zlepšila. kdo by to řekl? research a opravdu inspirování se od japonských gyaru, pomáhá <3

(listopad, 2024)

face reveal!! (*≧∇≦)ﾉ look je víc simple, jelikož jsem šla do školy a prostě jsem líná vstávat brzo, abych se piplala s čárou na nose (´ε ｀　)

tohle je hlavně ukázka toho, že každý někde začínáme a tbh..nikdo nejsme perfektní. můj make-up i teď nemá hodně věcí správně (hlavně moje obočí lol...), ale jsem na cestě tam!! ať už jste gyaru, nebo jiná subkultura, která má s make-upem blízko, nebojte se pokud vaše první pokusy stojí za prd <3 nikdo chytrý z nebe nespadl!!!

[mujsilenejdenik]

Moje soukromé ABC psychofarmak aneb Co všechno jsem už zobal

C

C je pro Citalec. Jedná se o běžné antidepresivum, které může předepsat i praktický lékař. Pro mě to byla úplně první zkušenost s antidepresivy - předepsala mi ho známá internistka, když jsem byl na vysoké škole a začaly se u mě projevovat nepříjemné stavy jako úzkosti, skleslost až s náznakem deprese.

Tahle známá internistka byla svého času něco jako náš rodinný lékař. Chodil jsem s ní takřka se vším. Nejprve jsem k ní přišel právě z důvodu, že se necítím úplně dobře. Vyšetřila mě horem dolem, ale nic na mě nenašla. Postěžoval jsem si jí, co mě trápí a právě ona byla první člověk, který vyslovil, že moje problémy by mohly souviset s psychikou. A předepsala mi Citalec.

Je to už hodně dávno, takže na účinky léku si už přesně nevzpomínám, ale asi mi pomohl trochu se vyklidnit. Užíval jsem ho vlastně až do doby, než jsem začal chodit na psychiatrii. Tam mi bylo řečeno, že moje známá, co by internistka, se do toho neměla míchat a na psychiatrii mě poslat rovnou. Každopádně vím, že to myslela dobře a jde o věc názoru.

Jedinou “nevýhodou” Citalecu, jako i jemu podobných psychofarmak, je, že trvá cca tři týdny, než tzv. najede. Takže na jeho účinky si chvíli počkáte.

[chodi-sama]

Něco se změnilo

Je to neuvěřitelný, kolikrát už jsem si chtěla sednout a všechno to sepsat. Sednout si a napsat, co se teď děje v našich životech. Stejně to asi nikoho moc nezajímá, ale je to vlastně celkem dobrá terapie. Pro grafomanku. Kdysi jsem popsala tisíce stránek. To už je dávno, možná to ještě mám někde uložený. Všechny ty pubertální lásky. Dneska se zdravíme, říkáme si čau, jak žiješ? Víme o sobě, ale nevíme. Na jaře jsem byla v očekávání krásnýho léta, plnýho setkávání. A ono takový bylo, i když ne docela tak, jak bych si to představovala. Začalo to tím, že jsem se úplně nesetkala sama se sebou ve vlastních očekáváních a nejvíc to mrzelo V. Démoni. Když už jsem si říkala, že jsem se s tímhle nějak vypořádala, spadla jsem velmi trapně ze stojícího kola do trávy a zlomenina odhalila poměrně velký nádor v kosti u zápěstí. Byl úplněk a byl slunovrat. Na ambulanci v ten den byla spousta zlomenin, to jen já musím mít něco speciálního. Kolečka po doktorech se završila biopsií v Brně. Není to zhoubné, uf, ale vezmou mi kus kosti a dají mi kost od dárce. Prý těch kostí mají plné mrazáky a dobře to srůstá. Haha. Vyprávím to všem, koho to zajímá, protože je to trochu zajímavý. Ale už to říkám jen ve zkratkách, protože je to otravné téma k hovoru, který se tím nikam neposune. Já nepotřebuji ujištění, že to bude dobrý, protože to je dobrý, díky. Největší lidská zranění nejsou vidět a nelze se o nich bavit na první dobrou a hlavně cesty k nápravě nebývají tak přímý. Jé, hele, co máš s hlavou? Co máš se srdcem? Co tě bolí? Je to tak, že každýho něco bolí. Lidský těla jsou křehoučký a duše složitá. Já se svou bolestí nechci nikoho otravovat, ale je to vidět. Ta super plavací sádra je vidět. A je to téma hovoru. Je mi z toho někdy trochu trapně, pak mě to nudí, pak zase říkám dokola písničku o nádoru v kosti, o kterým jsem ještě před slunovratem ani netušila, že může existovat přímo v mojí ruce. Mimochodem ta ruka je pravá. Takže teď píšu levou. Hrozně mě to štve, protože mi to nejde rychle a není to tak hezký. Na čas jsem tak přestala úplně psát. To bylo divný. Teď se zas z hlavy tlačej slova a já si říkám, že by to chtělo něco vydat. Už je mi moc let, za chvíli třeba nebudu, ten život tak letí. Někdy mě napadá, že bych se mohla učit zpívat. Ale asi pořád ještě nemám dost sebevědomí. Trapný. Přitom už jsem opravdu paní. Ale tyhle nádory v kostech se dějí většinou lidem kolem dvaceti let věku, typicky, asi jsem se moc neposunula. Tchýně řekla mému muži, že bych měla konečně dospět. Dospět kam? Na konečnou dospějem jednou všichni a pak si dáme danse macabre, velikej večírek pro všechny mrtvý bez rozdílu. Ve smrti je rovnost, dost možná i svoboda. Ale ještě na to není čas. Máme zodpovědnosti, úkoly, věci, ze kterejch se můžeme těšit. A hlavně tu lásku. Nejvíc pro mě je uvědomění, že v tý lásce můžu žít celej život, díky mým předkům, který za to všechno můžou, i když některý větší věci se jim bohužel podchytit úplně nepovedlo - třeba solidární společnost nebo vztah člověka k přírodě. I tak díky nim proplouvám láskyplným životem a krásně si už drahně let dělám víceméně přesně to, co chci. Mám se dobře. Nejkrásnější letní noci u ohňů mě budou zahřívat celou zimu. Ještě včera jsem tam seděla a dneska už má mrznout. Ale doma ne, doma je teplo, manžel přichystal dřevo. V. je prostě nejlepší. Stará se o mně i o děti, když nemůžu já.

Teď je mi zas líp, lepší fáze, čekám na operaci, až mi daj do těla kost z mrazáku, možná od nějaký motorkářky. Ještě dva a půl měsíce. Je to šílený. Ale mám štěstí, věřím v tomhle doktorům. Vědí co dělají, píchaj mi divný injekce. Dostávám v nich klony jakýchsi bílkovin, co brání aktivaci osteoklastů. Je to podle mně fakt hustý. Tvrdnou mi kosti. Nic necítím. Doplňuji vápník, chutná jako chemická jahoda, je potřeba to zapít. Nějak mám pocit, jako kdyby tohle zranění na chvíli zatemnilo rozhovory, stávaly se plytkýma a povrchníma. Až v poslední době, když už jsem si na to postěžovala sama sobě, tak se to otočilo. Rozhovory se stávají vážnějšími, možná i s tím, jak přichází podzim. Během posledních měsíců jsem měla možnost vyzkoušet, jaký to je navazovat nový vztahy. Nejsem v tom moc dobrá. Ale když už se to povede, má to potenciál na celoživotní opus. Kocourům už bude deset, chtěla bych to oslavit. Jeden z nich chrápe na gauči. Opravdu chrápe. Před deseti lety jsem se tedy spolu s kocoury vykašlala na dodělání škol. Nelituju. Jen si občas postesknu, že je možná škoda, že jsem nevydala nějaký ty rozhovory o roce 2000, některý jsou možná i přepsaný. Někde. Všechno se motá v kruzích, takže i na tyhle témata připadla včera řeč s lidmi, s nimiž jsem asi tak před těmi deseti lety tvořila jinej svět. Jsou pořád krásný. A já se vděčností fakt zalykám. Skoro si říkám, že jsem snad nikdy nebyla šťastnější. Kazí mi to snad jen domácí nepořádek, haldy oblečení ještě z letních radovánek. Musím asi fakt uspořádat tu kočičí oslavu, pozvat návštěvu, aby mě něco donutilo tu pořádně uklidit. Teď, když už mě ruka tolik nebolí, tak by to šlo. Všechny problémy světa jsou v mým mikrokosmu nepodstatný. A stejně si radši koupím férový kafe a nebudu jíst maso, nekoupím si nový hadry, stejně nemám za co. V bezpečný bublince mezi lidma, se kterýma je mi dobře, i když je to vlastně mnohdy někde v suti a všechno je práce, něco končí, ale jiný věci začínaj a vykročit z komfortní zóny je to, co dělá život naplněným. A děti, ty to poznaj. Protože láska. Tak zdarec.

PS: na fotce jedna z mejch čerstvejch lásek.

[nepraktickazena]

"Chytrá, jen kdyby se víc snažila"

Prý co tě nezabije, to tě posílí. Škola mě posílila tak moc, že se z toho vzpamatovávám ještě dneska. Občas se mi zdá noční můra, že jako dospělá musím zpátky na základku, sedím tam v lavici a stejně jako tenkrát je ze mě totální mimoňka.

Ne že bych měla problém chápat učivo, to vůbec. V dospělosti mi naměřili IQ 132. Jako čtyřletá jsem uměla nazpaměť celý pohádkový knížky, co nám z nich máma četla. Dvojstránku jsem měla kódovanou podle ilustrací a nedovolila mámě obrátit list, dokud neřekla poslední slovo ze stránky, i když už je dávno uměla zpaměti. Když na čtení neměla čas, vzala jsem si knihu sama a přeříkávala ji zpaměti ročnímu bráškovi v postýlce. U toho jsem obracela stránky přesně tam, kde se má. Pozorovala mě pančelka ze školky, když byla u nás na návštěvě, a že něco takovýho v životě neviděla.

Do školky jsem chodila jenom rok a nejvíc mě bavilo kreslení a vymýšlení si příběhů. V pedagogicko-psychologický poradně mi dal doktor na vyplnění pár listů s úkolama jako rovný čáry, spojování nebo nakreslit maminku. Tsss, rovný čáry jsou pro sraby! Moje škrábanice a neschopnost nad nudným úkolem v klidu sedět se mu nelíbily a doporučil odklad školní docházky. Pančelky ve školce se chytily za hlavu, že jim tam čtu leporela a mám mazat do první třídy. Tak jsem mazala.

Učení mě vlastně bavilo, byla jsem zvědavá a nasávala znalosti jak houba. Čtení mi šlo hodně rychle, stejně tak matika a přírodopis. Nešly mi přestávky a tělocvik. O přestávkách jsem žalostně selhávala v "normálních" rozhovorech o tom, co mě baví nebo čím bych chtěla jednou být. Rychle jsem zjistila, že druhá nebo třetí věta o dinosaurech, kytovcích nebo jiný aktuální posedlosti spolužáky nezajímá. Oni o ničem zajímavým nezačínali a často se mi smáli, ale neřekli, proč se mi smějou nebo co je špatně na tom, co jsem řekla. Občas se takhle rozesmála i pančelka, ale to jsem jen schlípla a byla zticha. Zas ty pravidla, co mi nikdo nedal přečíst!

V hodinách se jelo rychlostí nejpomalejšího žáka, zatímco můj mozek si to svištěl kupředu jak hejno veverek na steroidech. Zatímco se četlo nahlas z učebnice stylem každej přečte kousek, já měla obě stránky dávno přečtený a prohlížela si obrázky nebo koukala z okna. A když mě vyvolali ke čtení, samozřejmě jsem nevěděla, kde mám navázat. Nešly mi ani matematický "pětiminutovky", kde se nesměly zapisovat příklady, ale jen rovnou jejich výsledky do čtverečkovýho papíru. Jenže já už u druhýho čísla nevěděla, který bylo to první... Za zapisování příkladů drobounkým písmem nad příslušnej čtvereček bylo hned napomenutí, že to dělat nemám, že musím umět počítat z hlavy. Jenže hlava "38 + 14" ne a ne udržet. OK, čtrnáct. Něco osm bylo to první. A tu druhý bylo... sakra... něco náct. Já nevim.

Napsaný příklady jsem sice chápala dobře, ale dělala v nich chyby z nepozornosti. Z jedničky na vysvědčení se rychle stala dvojka, spolu s nálepkou "blbá na matiku".

[mika-invin]

Krátké cosi Mika/Dušelka

Jarka s povzdechem zaklapl knihu a odložil ji vedle křesla. Zkoušel si číst asi už třikrát ale prostě se nedokázal soustředit.

Problém který ho trápil? I v jeho očích to byla kravina a o to víc ho to deptalo.

S Mirkem měli krásný vztah. Už od začátku šli na vše pomalu. Nejdřív objetí, pak držení rukou, samozřejmě čím dál víc mazlení a poměrně nedávno (zrovna na jejich výročí) i první pusa. Jarka si ten moment pamatoval jako by to bylo včera. Dokonce se i chvíli na to sestěhovali k sobě.

To vše však vedlo k onomu problému nebo spíše jeho starosti.

Jejich společné chvíle byly stále víc a víc intimní. Což Jarkovi nevadilo, ale... Bál se.

A čeho vlastně? Sám sobě si přiznal, že Mirka miluje už dávno, tak proč se tak bojí mu to říct? Nebo ještě hůř...Proč mu to nechce říct?

Promasíroval si spánky.

Nemohl myslet na nic jiného a už to i začínalo být poněkud otravné.

,,-Jarko!" jemně s ním kdosi třásl.

Překvapeně vzhlédl a setkal se s očima svého milého.

,,Děje se něco, zlato?" položil mu Mirek ruku na rameno, druhou mu položil na koleno a čupl si vedle něj.

,,To nic. Vítej doma."

,,Jarko," řekl Mirek jemně, ,,třikrát jsem na tebe volal jen co jsem tě viděl a ještě předtím, sotva jsem přišel, že jsem doma a pak kde jsi..."

,,Promiň," špitl Jarka a opřel své čelo o to blonďákovo.

,,To nic," políbil ho na čelo a vzal jeho ruce do svých.

,,Copak tě trápí?"

,,... Nic mi asi jako odpověď neuznáš, co?"

,,To tedy ne. Samozřejmě pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Miluji tě a nechci, aby tě něco trápilo."

,,Asi... Bys to měl vědět..." opřel svou hlavu o Mirkovo rameno. Mirek přesunul jednu ruku na záda druhého mladého muže a tvořil na nich uklidňující kolečka.

,,Jen - můžu to spíš napsat?" pokračoval Jarka.

,,Samozřejmě," podal mu jeho přítel tužku a papír ze stolku kousek od nich.

,,Díky," dal Jarka Mirkovi pusu na tvář.

Následně Mirek pozoroval, jak jeho nejdražší píše a občas váhá či přemýšlí. Když do ruky dostal hotové dílo, stálo tam toto:

Upřímně nevím jak začít a promiň, jestli to nebude moc dávat smysl, ale... Prostě nedokáži někomu říct nahlas, že ho mám rád. Toho sis nejspíš všiml v podobě, kdy jsem pouze odpovídal ,já tebe taky' nebo jen ,taky'. Štve mě to a nevím jak je to možné. Obzvlášť když už dlouho vím, že tě miluji.

Rád bych ti to nějak dával najevo, ale nevím jak jinak... promiň

Když dočetl, objal Jarku a lehce s ním kolébal ze strany na stranu.

,,Tohle tě tak moc trápilo?" zeptal se skoro šeptem. A Jarka pouze kývnul.

,,Hmm, tuhle jsem slyšel že někdo používá trojí poklepání na toho druhého. Šlo by to?"

Jarka překvapeně vzhlédl a pak nadšeně přikývl.

,,To je fajn. Mně už ale v téhle pozici umírají nohy," zvedl se, posadil se na gauč hned vedle a poklepal si rukou na klín.

,,Vždyť tě bolí nohy," připomněl mu Jarka.

,,Tak tedy kolena. Takhle ale dobrý."

,,Tak dobře," přemístil se Jarka na svůj trůn. Většinou si na Mirka sedl zády k němu nebo bokem, ale tentokrát se k němu přitiskl obkročmo.

Mirek kolem něj omotal ruce a zabořil svůj obličej do havraních kadeří.

,,Miluji tě zašeptal."

Vzápětí ucítil tři poklepání. Usmál se.

Tohle byl dobrý nápad. Vlepil příteli pusu do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

Ať už je čeká cokoli, zvládnou to. Spolu.

Prošla jsem poznámky a vylovila tohle

(Autismus? U Jarky? Možná XD)

[manulenka]

ᴍáᴄʜᴏᴠᴀ ᴄᴇsᴛᴀ ᴢ ᴍěʟɴíᴋᴀ ᴅᴏ Čᴇsᴋé ʟíᴘʏ ⛰️

Volné dny jsem využila k otestování naší vytrvalosti. Poprvé jsem s psicemi vyrazila na vícedenní trek. No, v našem podání byl celkem 2 denní, takže jsme to zase nepřeháněly a skončily pro jistotu už v Doksech 😆

Vybrala jsem trasu, kam se dalo celkem dobře dopravit veřejnou dopravou a zároveň trasa slibovala něco pěkného vidět.

Máchova cesta z Mělníka do České Lípy začíná oficiálně u mělnického zámku, my ale vyrazily rovnou z vlakového nádraží. Hned první kilometry po asfaltu byly zároveň do kopce. To dokáže navnadit 🙈😆 Bylo opravdu krásně a už slušné teplo. Fífa v Harasově zahájila koupací sezónu, akorát mi tam hupla i s batůžkem na zádech, ještěže jsem ty granule řádně zabalila do pytlíčků🙈 Keliška musela samozřejmě do vody taky, akorát si vybraly nejhůř dostupné místo, co šlo, takže jsem obě musela vytáhnout ven za kšíry.

Nejvíc jsem se těšila na úsek Kokořínským Dolem. Jen jsem jaksi pozapomněla, že je víkend, volno, sluníčko a hic k tomu. No, kdo by to byl čekal, že tam bude nával výletníků, že?

Batoh vážil odhadem 12 kg, ale s každým kilometrem o něco ztěžknul. Na konci dne měl snad metrák 😃

Kousek za Rájem jsem postavila stan hupla do spacáku. Holky byly vyřízené, takže následovaly mého příkladu. Bylo ještě celkem brzo, my už měly dost. Ještě ani nepadla tma, když mě z polospánku probralo funění a rozhrnování listí, a to celkem blízko stanu. Pak se ozval děsný řev. Ještěže jsem si říkala, že nesmím zničit ten nový spacák, jinak bych si snad ucvrkla strachy. Asi to byl srnec. Chvíli se ještě ozývalo cvrlikání ptáků, pak všechno utichlo.

Spala jsem do 6:30, kdy mě vzbudil budík. Ve spacáku bylo krásně teplo, takže jsem se vyspala celkem dobře. Jen jsem ráno zjistila, že je všechny sesunuté k východu že stanu. Postavila jsem ho totiž krapet z kopce 🤦‍♀️

Všechno js zabalila, uvařila snídani a před osmou jsme vyrazily na další část cesty. Nikde nikdo, ticho, jen ti ptáci zpívali.

Během dopoledne jsme zvládly cestu do Bezdězu, což bylo asi 14,5 km. I když jsme dupaly kus do kopce (ten nejlepší nás ještě čekal...😃), tahle cesta byla za odměnu. Nádherný les, stále liduprázdno. Potkala jsem jen turistů se stejně naloženým batohem, jako jsem měla já. Po cca 11 km, kdy jsem nepotkala naprosto nikoho, to jeho turistické "Ahoj" najednou znělo jinak. Začala jsem chápat to dojetí trekařů při několikadenních pochodech.

Po cestě nám, bohužel, došla voda, takže jsem v Bezdězu hledala možnost vodu doplnit. Jiskru naděje js spatřila v ceduli směřující výletníky k informačnímu centru, kde má být i WC. No, to tam možná i bylo, ale info centrum má otevřeno pouze v sobotu, což jsem zjistila až z internetu, na dveřích pro jistotu nic napsáno nebylo 🤔

Vrátila jsem se tedy k restauraci, kterou jsme minuly po cestě do info centra. Bylo půl dvanácté, tak jsem si řekla, že se odměním dobrým obědem. Byla tam velice milá obsluha, která hned holkám donesla misku s vodou, kterou obě ihned využily. Nacpala jsem se skvělými penne s kuřecím masem ve smetanové omáčce, které jsem zalila půllitrem Kofoly. Chtěla jsem doplnit vodu na záchodě, ale na dveřích byla cedule, že voda není pitná. Mám s sebou filtr, tak snad to projde... Následky vydatného oběda jsem poznala vzápětí, kdy jsme svorně funěly do kopce cestou na Bezděz, společně s mraky dalších lidí. Dost nepříjemná slečna u vchodu a vstupné 180 korun mě nakonec odradilo od záměru si hrad prohlédnout. Čekala nás ještě cesta do Doks, což podle ukazatelů mělo být nějakých 7,9 km, ale znáte to... Vlk taky sliboval.

Seběhly jsme kopec prodírajíc se davy dalších a dalších výletníků zpátky do vesnice a vydaly se dál po červené směr Doksy.

Brodily jsme se pískem, párkrát si musely odfrknout, ale nakonec jsme tam dorazily. Hurá! Mám toho dost. A psí taky nevypadají nejsvěžejší. Na další den hlásí bouřky, takže jsem se rozhodla, že z Doks už pojedeme domů. Na nádraží jsme musely vytrpět ještě dve nevychované děti, které neustále běhaly kolem psů. Musím ocenit Fífy trpělivost, strašně moc se zlepšila. Já už bych je teda kousla do zadku...

Čekalo nás poslední dobrodružství v podobě cesty vlakem domů se dvěma přestupy, jeden 3 a druhý 4 minuty. I když to díky zpoždění prvního vlaku nevypadalo nadějně, nakonec jsme dorazily do Brandýsa dle plánu aplikace.

Trochu mě mrzelo, že jsme nepokračovaly dál, ale aspoň jsem měla čas se připravit na další pracovní týden. Jsem nadsena, jak to psice celé zvládly, dalo mi to víru v úspěch, až vyrazíme na Stezku 😊

[institutexpermentalnitvorby]

Mám sádru a tak si můžu vesele užívat reakce doktorského obsazení blízké nemocnice...

Všichni se chovají, jako by zkouškové bylo něco, co je zbytečné. Asi zapomínají, že sami měli dost problémů....

"Tak s tím, že vás někdo bude vozit, se počítá, když jste zraněná." Dobře, dodnes jsem si nebyla vědoma toho, že asi z pojištění máte dostat osobního řidiče.

"Můžete ve středu?" "Omlouvám se, ale ve středu ne, kdykoliv jindy." *Doktor, již agresivně* "Tak kdy vás mám tedy laskavě objednat?"

Ano, na to poslední jsem alergická, tak buď chci dát ten termín natvrdo, nebo se tak pitomě neptám...

A pro zajímavost sestra u zubařky:

*otráveně a lehce nadřazeně s pasivně agresivním tónem* "Tak jsem vás tam někam objednala, ale máme plno, někam jsem vás tam nacpala." Řekl někdo té nádheře, že to, že mi bude opravovat i roky rozpadlý zub, byl nápad té doktorky a né můj? Doktorka si mě cíleně objednává do zkouškového. Chápe, že jinak se to blbě plánuje. Sestra na vysoké byla snad jen na dni otevřených dveří se synem.

[myzetauniverse]

Welcome, whumptomber!!! Muhehe https://www.youtube.com/watch?v=xyMmU2wl0wk Happy Whumptober everyone! Sorry for it being in Czech language, but I decided to stick with last year - always add a POV from another person

1. “Vedl jsem si dobře?

Whumper jako mentor | Mladý hrdina | Ztráta krve Měl to být den, jako kterýkoliv jiný. Odpolední práce v napůl vylidněném pueblu, čekání na návrat mužů, kteří se vydali pomstít smrt Bílého učitele. Nšo-Či si přitáhla opasek a donesla dvě tykve s vodou do místnosti s ohništěm, kde se chtěla umýt. Nestihla si ale ani sundat vyšívaný oděv, z dolní plošiny se ozval bojovný, vítězný pokřik, zem se zachvěla pod slavnostními údery kopyt koní. Muži se vracejí, a tedy i její bratr a otec! Trochu se jí zachvělo srdce. Co když padli? Co když zůstane úplně sama?

Rychle vyběhla ven a zdolala dva žebříky na planinu, kde s úlevou spatřila oba dva milované muže živé a nejspíš i zdravé. Zbytek výjevu byl ale přinejmenším nezvyklý. Nosítka z medvědí kůže mezi dvěma koňmi, a tři zajatci, kráčející se svázanýma rukama. Tlupy Kiowů, potupně smýkaných a vlečených úplně vzadu, si zprvu ani nepovšimla.

Teď už důstojně a klidně popošla pozdravit Vinnetoua a Inču-Čunu. Kdysi malý bráška, dnes dospělý bojovník a budoucí náčelník, ji uvítal vřelým objetím a polibkem. Na sourozenecké důvěrnosti ale zbyla jen krátká chvíle. Mezitím byla snesena ona podivná kožená konstrukce, a čtyři řadoví bojovníci ji dopravovali do místnosti hned vedle Vinnetouova příbytku. “Pojď sestro” Téměř stroze jí přikázal Vinnetou.

Poslechla, byla zvědavá, co se v tom pytli skrývá.

Když vstoupili mezi prosté zdi, údivem se jí rozšířily panenky. Na lůžku ležel běloch. Bělejší, než běžně bledé tváře bývají, a hned pochopila proč. Košile neměla šarlatovou barvu, jak si původně myslela, spodní lem byl stále modrý. Byla celá promáčená nyní již zaschlou krví. Ta byla ostatně všude, šmouhy na mladíkových rukou, obličeji, ve vlasech, na kalhotách. “Vinnetou, proč mi sem nosíš mrtvého bílého muže?”. Vinnetou byl odjakživa rázný, a konal skutky, kterým nerozuměla, ale co má dělat s mrtvolou?

“On není mrtvý. Žije. A já chci, abys ho zachránila” Rychle se sama šla přesvědčit. Odhrnula šátek, ledabyle přiložený na blonďákův krk, a strnula. Zející rána pod čelistí, očividně už zanícená, další krev kolem rtů. Zkusila tep, a ke svému překvapení ho nahmatala. Slabý, ale byl tam. Plavovlasý se navíc lehce ošil a polohlasně zasténal, dotek na krku ho nepochybně bolel.

“Vinnetou, co se mu stalo?” pokud mu měla zachránit život, musela to vědět. “Bojoval jsem s ním. Chtěl jsem Old Shatterhanda nejdříve omráčit, dal jsem mu ránu do ramene, ale nesvalil se. Nakonec jsem ho bodl do krku.” Založila si ruce v bok a měřila si bratra, jako kdyby byl vzpurné malé děcko. “A proč tedy chceš, abych ho zachránila? Stejně taková zranění nepřežije! Je to jen ztráta času!” vystrčila bojovně bradu. Vinnetou se ale nedal. “Má sestra je sice mladá pouhých šestnáct jar, ale učila se od velkých šamanů. Chci znát poslední slova Klekí-Petry. Otec mi už dal svolení. Howgh”. “Ale já…” Černé oči ztvrdly na kámen. “Řekl jsem howgh. Tys mi nerozuměla?” trochu nešetrně ji chytl za zápěstí, načež se otočil a odešel.

A tak se postarala o to nejdůležitější, nic jiného nepřicházelo v úvahu. Opatrně světlovlasému nepříteli svlékla košili, omyla krev z jeho tváře i těla. Samozřejmě jí neuniklo, že je to vlastně pohledný, dobře stavěný muž. Když bolestí při čištění a obvazování rány na pár vteřin otevřel oči, než je zase zavřel a upadl do bezvědomí, všimla si, že jsou zářivě modré. V nitru vyslala modlitbu k Manitouovi, aby vedl její ruce jak nejlépe bude umět, a poprosila o bělochův život. Jakže ho nazval Vinnetou? Old Shatterhand, tak to bylo. Opravila se. “Prosím o Old Shatterhandův život.” ****************

Někam mě opět přenesli. Vnímal jsem vše jen napůl, neschopen pohybu, měl jsem ukrutnou žízeň a všechno mě bolelo tolik, že jsem vlastně už ani žádnou bolest necítil. Lidé kolem mne mluvili řečí, ze které jsem nerozuměl ani slovo. Cítil jsem jen odporný pach zatuchlé krve z vlastní košile, a moči z kalhot. Na pár vteřin se mi povedlo otevřít oči a spatřit přízrak krásné dívky, nejspíše zase jen další ze snů. Nic jiného, než sny jsem už stejně dávno neměl. Nedokázal jsem ani udržet víčka, nedokázal jsem zvednout ruce, ve vteřině přišla další neskutečná bolest - já ještě stále dokážu cítit bolest? - napadlo mě, než se opět všechno v agónii zhroutilo do propasti.

[prospercz]

Den 98

Přicházím do vesničky Belden. Je pidi, asi jako ta naše doma. Nic moc tu není, jen jeden resort s malým obchodem. A i ten funguje všelijak. Kvůli tomu všemu sněhu se jim zřítila skála na silnici a tak teď mají problém se odsud vůbec dostat. Ale přesto to nějak zvládají.

Potkal jsem tu Scramblese. Jaké to milé překvapení, když jsem se sem pozdě večer po 30 mílích dotrmácel. Seděl na verandě a chystal se zrovna odcházet. Tak se mnou nakonec ještě hodinu poseděl, a pokecali jsme o všem možném, co se komu za poslední měsíc a půl přihodilo. Pak se naše cesty zase rozešly. Snad ho ještě uvidím ve Washingtonu. Šance tam je.

Jak už jsem zmínil, dneska jsem si zase střihl 30 mil. Chtěl jsem se dostat sem dolů do 400 m.n.m., abych výstup zpátky do 2000 uskutečnil brzo ráno. Nakonec se to povedlo, ale cesta to byla trnitá.

A trnitá byla i doslova. Kus trailu byl zarostlý ostružiníkem, a taky se tu zase objevuje poison oak. Člověk si musí dávat pozor, kam šlape. Dokonce na mě v jednu chvíli spadla malá větev. Nic se nestalo, ale zase to připomíná, jak je tu všechno suché a visí to jen “na vlásku”.

Někdy kolem 11 jsem potkal trail magic. Jeden z nejlepších, co jsem měl. Beryl dobře ví, po čem hiker touží. Meloun, třešně, jablka, pomeranče a banány. Tohle všechno měl. K tomu vychlazené limonády a spoustu dalších snacků. Bylo mi ho trochu líto. Měl tam jídlo tak pro 35 lidí, ale dneska jich pohostil maximálně tak 8. Když jsem se loučil, dostal jsem ještě na cestu svačinu v podobě dalšího ovoce. Milý to chlapík!

Moc k vidění toho dneska nebylo. Celou dobu jsem šel pod spálenými stromy. Aspoň že pod nimi začíná zase rašit zeleň. Je to ale většinou plevel, jako když si domů na zahradu navezete hlínu, nezasejete pořádnou trávu, a necháte tam růst cokoli. Takhle nějak to tu vypadá.

Jen jeden kousek byl jiný. Krásný zelený palouček plný rozkvetlého kvítí. Červená, růžová, modrá, fialová, žlutá. Pastva pro oči. Obrovský kontrast s tím zbytkem dne. Dal jsem si tu oběd a užíval si tu krásu kolem.

Oficiálně jsem se dostal do pohoří Sierry. Zase. Tentokrát akorát z druhé strany. Už se to blíží! Ještě 200 mil a začne ta nejhezčí část celé hřebenovky. Moc se těším!

[lieselotte-sky]

Facebook — potřebuji poradit

nebo alespoň nasměrovat. Něco mi uchází a já nevím co to je. Na Facebooku jsem registrovaná, kdysi jsem tam chodila, byla aktivní, pak jsem zjistila, že to nepůsobí dobře na moje nervy, napsala jsem tam, co mi na facebooku vadí a proč tam už nepůjdu a chodit jsem tam přestala. Také jsem tamtéž napsala, že účet mazat nemíním, protože nechci smazat obsah, který byl v minulosti vytvořen, mazání účtů rozbíjí obsah, který lidé sdíleli, bohužel.

Před zhruba dvěma měsíci rokem mi bylo od vzdálenějších známých řečeno, že mi poslali žádost o přátelství na facebooku. No tak jsem se tam teda přihlásila a potvrdila to, well, nevím co si od toho ti lidé slibují, nechodím tam. Na vlkonoce jsem tam teda poslala vlka, protože když už jsem se tam přihlásila, no. Možná právě to byla chyba. Teď jsem ale přes facebookový messenger potřebovala domluvit obchod, protože s některými lidmi to jinak prostě nejde (jo, to je další důvod proč nemazat účet) a najednou jsem zjistila, že mám poměrně zrůdné množství žádostí o přátelství od lidí, které sice nějak vzdáleně znám (není to banda nějakých botů nebo tak něco), někteří mi dokonce píši soukromé zprávy.

A tady se dostávám k jádru věci. Věřím tomu, že si prostě občas někdo na profilu nepřečte, že už na facebooku nejsem a že tam nechodím, ale v takhle masivním množství se to rozhodně dít nebude. Když jim napotvrzuji všechny ty žádosti, tak k čemu jim to bude? Já tam stejně žádný obsah nedávám. Nějaký víceméně náhodný obsah dávám sem, technicky zaměřený obsah dávám na blog, to se dá všechno číst bez toho, abych se já vůbec dozvěděla, že to někdo čte, takže otázka zní. Co si kdo slibuje od toho, že si mě přidá do přátel na facebooku? Něco tím ti lidé viditelně sledují, ale já nechápu co. Obsah to spolehlivě není, protože ten tam žádný nedávám, komunikace se mnou to také není, protože na FB jednoduše nechodím, navíc e-mail je veřejně známý a spousta lidí na mne má i telefon.Cokoliv z toho je rychlejší a spolehlivější, takže toto také není ono. Že o něco ale jde je mi jasné, jenomže nevím o co. Budu vděčná i za postrčení, protože, abych pravdu řekla,začínám z toho být bezradná a zmatená.