#vladimir sorokin

[stromuprisahat]

As our Batya says, there are three things you want to look at continuously: fire, the sea, and other people’s work.

Day of the Oprichnik (Vladimir Sorokin)

[biblioklept]

Blog about some recent reading

A few weeks ago, I picked up Anthony Kerrigan’s translation of Miguel de Unamuno’s Abel Sanchez and Other Stories based on its cover and the blurb on its back. I wound up reading the shortest of the three tales, “The Madness of Dr. Montarco,” that night. The story’s plot is somewhat simple: A doctor moves to a new town and resumes his bad habit of writing fiction. He slowly goes insane as his…

[nicklloydnow]

“In Russia, power is a pyramid. This pyramid was built by Ivan the Terrible in the 16th century – an ambitious, brutal tsar overrun by paranoia and a great many other vices. With the help of his personal army – the oprichnina – he cruelly and bloodily divided the Russian state into power and people, friend and foe, and the gap between them became the deepest of moats. His friendship with the Golden Horde convinced him that the only way to rule the hugeness of Russia was by becoming an occupier of this enormous zone. The occupying power had to be strong, cruel, unpredictable and incomprehensible to the people. The people should have no choice but to obey and worship it. And a single person sits at the peak of this dark pyramid, a single person possessing absolute power and a right to all.

Paradoxically, the principle of Russian power hasn’t even remotely changed in the last five centuries. I consider this to be our country’s main tragedy. Our medieval pyramid has stood tall for all that time, its surface changing, but never its fundamental form. And it’s always been a single Russian ruler sitting at its peak: Pyotr I, Nicholas II, Stalin, Brezhnev, Andropov … Today, Putin has been sitting at its peak for more than 20 years. Having broken his promise, he clutches on to his chair with all his might. The Pyramid of Power poisons the ruler with absolute authority. It shoots archaic, medieval vibrations into the ruler and his retinue, seeming to say: “you are the masters of a country whose integrity can only be maintained by violence and cruelty; be as opaque as I am, as cruel and unpredictable, everything is allowed to you, you must call forth shock and awe in your population, the people must not understand you, but they must fear you.”

(…)

Alas, Yeltsin, who came to power on the crest of the wave of perestroika, did not destroy the pyramid’s medieval form; he simply refurbished its surface: instead of gloomy Soviet concrete, it became colorful and was covered over with billboards advertising western goods. The Pyramid of Power exacerbated Yeltsin’s worst traits: he became rude, a bully and an alcoholic. His face turned into a heavy, motionless mask of impudent arrogance. Toward the end of his reign, Yeltsin unleashed a senseless war on to Chechnya when it decided to secede from the Russian Federation. The pyramid built by Ivan the Terrible had succeeded in awakening the imperialist even in Yeltsin, only a short-lived democrat; as a Russian tsar, he sent tanks and bombers into Chechnya, dooming the Chechen people to death and suffering.

Yeltsin and the other creators of perestroika surrounding him not only didn’t destroy the vicious Pyramid of Power, they didn’t bury their Soviet past either – unlike the post-war Germans who buried the corpse of their nazism in the 1950s. The corpse of this monster, which had annihilated tens of millions of its own citizens and thrown its country back 70 years into the past, was propped up in a corner: it’ll rot on its own, they thought. But it turned out not to be dead.

(…)

The Pyramid of Power was vibrating and its vibrations stopped time. Like a huge iceberg, the country was floating through the past – first its Soviet past, then only its medieval past.

Putin declared that the collapse of the USSR was the greatest catastrophe of the 20th century. For all clear-headed Soviet people, its collapse had been a blessing; it was impossible to find a single family unscathed by the red wheel of Stalinist repressions. Millions were annihilated. Tens of millions were poisoned by the fumes of communism – an unattainable goal requiring moral and physical sacrifices by Soviet citizens. But Putin didn’t manage to outgrow the KGB officer inside of him, the officer who’d been taught that the USSR was the greatest hope for the progress of mankind and that the west was an enemy capable only of corruption. Launching his time machine into the past, it was as if he were returning to his Soviet youth, during which he’d been so comfortable. He gradually forced all his subjects to return there as well.

The perversity of the Pyramid of Power lies in the fact that he who sits at its peak broadcasts his psychosomatic condition to the country’s entire population. The ideology of Putinism is quite eclectic; in it, respect for the Soviet lies side by side with feudal ethics, Lenin sharing a bed with Tsarist Russia and Russian Orthodox Christianity.

Putin’s favorite philosopher is Ivan Ilyin – a monarchist, Russian nationalist, anti-Semite, and ideologist of the White movement who was expelled by Lenin from Soviet Russia in 1922 and ended his life in exile. When Hitler came to power in Germany, Ilyin congratulated him hotly for “bringing the Bolshevization of Germany to a halt.

(…)

In his articles, Ilyin hoped that, after the fall of Bolshevism, Russia would have its own great führer, who would bring the country up from its knees. Indeed, “Russia rising from its knees” is the preferred slogan of Putin and of his Putinists. It was also taking his cue from Ilyin that he spoke contemptuously of a Ukrainian state “created by Lenin”. In fact, the independent Ukraine was not created by Lenin, but by the Central Rada in January 1918, immediately after the dissolution of the Constituent Assembly by Lenin. This state arose because of Lenin’s aggression, but not thanks to his efforts. Ilyin was convinced that if, after the Bolsheviks, the authorities in Russia were “[to become] anti-national and anti-state, obsequious toward foreigners, [to dismember] the country, [to become] patriotically unprincipled, not exclusively protecting the interests of the great Russian nation without any regard for whorish Lesser Russians [Ukrainians], to whom Lenin gave statehood, then the revolution [would] not end, but enter its new phase of perishing from western decadence.”

“Under Putin, Russia has gotten up from its knees!” his supporters often chant. Someone once joked: the country got up from its knees, but quickly got down onto all fours: corruption, authoritarianism, bureaucratic arbitrariness and poverty. Now we might add another: war.

A lot has happened in the last 20 years. The president of the Russian Federation’s face has turned into an impenetrable mask, radiating cruelty, anger, and discontent. His main instrument of communication has become lies – lies small and big, naively superficial and highly structured, lies he seems to believe himself and lies he doesn’t. Russians are already accustomed to their president’s lie-filled rhetoric. But, now, he’s also inured Europeans to those lies. Yet another head of a European country flies to the Kremlin so as to listen through their traditional portion of fantastical lies (now at an enormous, totally paranoid table), to nod their head, to say that “the dialogue turned out to be fairly constructive” at a press conference, then to just fly away.

(…)

Putin’s inner monster wasn’t just brought up by our Pyramid of Power and the corrupt Russian elite, to whom Putin, like the tsar to the satraps, throws fat, juicy bits of corruption from his table.

It was also cultivated by the approval of irresponsible western politicians, cynical businessmen and corrupt journalists and political scientists.

(…)

For Putin, life itself has always been a special operation. From the black order of the KGB, he learned not only contempt for “normal” people, always a form of expendable matter for the Soviet Moloch-state, but also the Chekist’s main principle: not a single word of truth. Everything must be hidden away, classified. His personal life, relatives, habits – everything has always been hidden, overgrown with rumors and speculation.

Now, one thing has become clear: with this war, Putin has crossed a line – a red line. The mask is off, the armor of the “enlightened autocrat” has cracked. Now, all westerners who sympathize with the “strong Russian tsar” have to shut up and realize that a full-scale war is being unleashed in 21st century Europe. The aggressor is Putin’s Russia. It will bring nothing but death and destruction to Europe. This war was unleashed by a man corrupted by absolute power, who, in his madness, has decided to redraw the map of our world. If you listen to Putin’s speech announcing a “special operation”, America and Nato are mentioned more than Ukraine. Let us also recall his recent “ultimatum” to Nato. As such, his goal isn’t Ukraine, but western civilization, the hatred for which he lapped up in the black milk he drank from the KGB’s teat.

Who’s to blame? Us. Russians. And we’ll now have to bear this guilt until Putin’s regime collapses. For it surely will collapse and the attack on a free Ukraine is the beginning of the end.

Putinism is doomed because it’s an enemy of freedom and an enemy of democracy. People have finally understood this today. He attacked a free and democratic country precisely because it is a free and democratic country. But he’s the one who is doomed because the world of freedom and democracy is far bigger than his dark and gloomy lair. Doomed because what he wants is a new Middle Ages, corruption, lies and trampling on human freedoms. Because he is the past. And we must do everything in our power to make this monster remain there – in the past – for all time, together with his Pyramid of Power.”

“The Russian president is facing the most serious threat to his hold on power in all the 23 years he’s run the nuclear state. And it is staggering to behold the veneer of total control he has maintained all that time – the ultimate selling point of his autocracy – crumble overnight.

It was both inevitable and impossible. Inevitable, as the mismanagement of the war had meant only a system as homogenously closed and immune to criticism as the Kremlin could survive such a heinous misadventure. And impossible as Putin’s critics simply vanish, or fall out of windows, or are poisoned savagely. Yet now the fifth-largest army in the world is halfway through a weekend in which fratricide – the turning of their guns upon their fellow soldiers – was briefly the only thing that could save the Moscow elite from collapse.

(…)

Much of this sudden resolution is as curious and inexplicable as the crisis it solved. Prigozhin appears – thus far – to have had none of his demands heeded. The top brass of Russia’s defense ministry is still in place. He has done incalculable damage to Putin’s control over the Russian state, and shown how easy it is to take control of the key military city of Rostov-on-Don and then move fast towards the capital. And it took the intervention of Lukashenko, an ally whom Putin treats more as a subordinate than an equal, to engineer an end to this ghastly of weekends for the Kremlin.

(…)

The rage and tension that has been building for months has not suddenly been assuaged. It has instead been accentuated.

So accustomed are we to viewing Putin as a master tactician, that the opening salvos of Prigozhin’s disobedience were at times assessed as a feint – a bid by Putin to keep his generals on edge with a loyal henchman as their outspoken critic. But what we have seen – with Putin forced to admit that Rostov-on-Don, his main military hub, is out of his control – puts paid to any idea that this was managed by the Kremlin.

(…)

Perhaps Prigozhin dreamt he could push Putin into a change at the top of a ministry of defense the Wagner chief has publicly berated for months. But Putin’s address on Saturday morning has eradicated that prospect. This is now an existential choice for Russia’s elite – between the president’s faltering regime, and the dark, mercenary Frankenstein it created to do its dirty work, which has turned on its masters.

(…)

This is not the first time this spring we have seen Moscow look weak. The drone attack on the Kremlin in May must have caused the elite around Putin to question how on earth the capital’s defenses were so weak. Days later, elite country houses were targeted by yet more Ukrainian drones. Among the Russian rich, Friday’s events will remove any question about whether they should doubt Putin’s grip on power.

(…)

As this rare Jacobean drama of Russian basic human frailty plays out, it is not inevitable that improvements will follow. Prigozhin may not prevail, and the foundations of the Kremlin’s control may not ultimately collapse. But a weakened Putin may do irrational things to prove his strength.

He may prove unable to accept the logic of defeat in the coming months on the frontlines in Ukraine. He may be unaware of the depth of discontent among his own armed forces, and lack proper control over their actions. Russia’s position as a responsible nuclear power rests on stability at the top.

A lot more can go wrong than it can go right. But it is impossible to imagine Putin’s regime will ever go back to its previous heights of control from this moment. And it is inevitable that further turmoil and change is ahead.”

“No one should be naive and think that any new Russian leader would automatically be better.

For their part, it is understandable that Ukrainians hope that liberation may be at hand if Russians fall out among themselves. But the chilling truth is that Prigozhin has made it clear that he is rebelling because the aggression against Ukraine has been mismanaged, not because it is a war crime. Prigozhin’s unrestrained brutality means that if he succeeds in bending the Russian state and army to his will, the war against Ukraine could be plunged into new depths of horror.

So far, Putin has used bluster about using nuclear weapons but don’t count on a criminal such as Prigozhin to show restraint. For this is a man who has used a sledgehammer to smash the head of an insubordinate soldier.

Would such a beast bother considering the consequences before unleashing nuclear weapons on the world?

Make no mistake, the fate of Russia’s vast nuclear arsenal is now in play. As bad for Russia and the world as Putin’s regime has been, a new power struggle for control of the Kremlin risks putting the world on the brink of atomic catastrophe. We have never witnessed a civil war inside a nuclear-armed state before.

(…)

Nuclear-armed anarchy is a terrifying prospect. But there is little in practice that the West can do to control the situation.

However much Putin deserves a grim reckoning, those who may yet topple him are even less predictable and self-controlled. Yesterday’s chaos suggests his coming fall would still set in train a worse time of troubles for all of us.”

[bormgans]

KOLYMA STORIES - Varlam Shalamov (1954-1965, transl. 2018) & TELLURIA - Vladimir Sorokin (2013, transl. 2022)

Two very different books this time, both translated from Russian, both published by New York Review Books, and both collections of short stories of sorts. Telluria is a work of speculative fiction, set in a future Russia. Kolyma Stories is not so fictional, as it is Shalamov’s personal account of his 15 years in the gulag – one of the very few that survived in the system for such a long time. I’m…

[anokatony]

'Day of the Oprichnik' by Vladimir Sorokin – The Three R's – Raucous, Ribald, and Reckless

  ‘Day of the Oprichnik��� by Vladimir Sorokin   (2006) – 191 pages   Translated from the Russian by Jamey Grambrell   The year is 2028. Modern Russia has now returned to leadership by an all-powerful Czar who is referred to only as “His Majesty”. The modern Russian leader is much like Russian leaders from the past like Genghis Khan and Ivan IV, also known as Ivan the Terrible. “How glorious it is…

[channeledhistory]

In Russland hat ein neues Expertenzen­trum für Bücher durch seine Empfehlungen erreicht, dass der Großverlag Eksmo-AST den jüngsten Roman von Vladimir Sorokin „Das Erbe“ (Nasledie) sowie zwei aus dem Englischen übersetzte Titel, „Ein Zuhause am Ende der Welt“ von Michael Cunningham und „Giovannis Zimmer“ von James Baldwin, nicht mehr verkauft. Das Zentrum, das in die Verlagsvereinigung „Russische Buchunion“ installiert wurde, besteht aus Vertretern der Medienaufsichtsbehörde Roskom­nad­sor, der offiziösen Russischen Geschichtsgesellschaft und der Militärhistorischen Gesellschaft, der Rus­sisch-Or­tho­do­xen Kirche, der Geistlichen Organisation Russischer Muslime und anderen Gremien. Seine Experten prüfen, ob Buchpublikationen mit der russischen Gesetzgebung konform sind. Im Fall der Romane von Baldwin und Cunningham dürfte die Thematik von Homosexualität Anstoß erregt haben. Bei Sorokin, der in eine dystopische Zukunft Russlands versetzt, werden zudem Gewaltexzesse geschildert, auch an scheinbaren (freilich zwanzig Jahre alten) Kindern.

AST habe um den im vorigen November erschienenen Roman „Das Erbe“ gekämpft, sagt Sorokin der F.A.Z. am Telefon. Der Verlag habe eine unab­hän­gige Expertise in Auftrag geben wollen. Doch ultranationalistische Organisationen wie die militante Kirchenbewegung „Sorok sorokow“ und die Verfolger kritischer Popmusiker von „Ruf des Volkes“ (Sow naroda), aber auch die den Ukrainefeldzug befürwortende Autorin Olga Uskowa hatten AST wegen des Romans denunziert. Das Innenministerium habe auf den Verlagsleiter Druck ausgeübt, dem er sich schließlich beugte, sagt Sorokin. Immerhin sei die Startauflage von 20.000 Exemplaren fast vollständig verkauft.

„Das Erbe“ vollendet eine Trilogie, die mit dem „Schneesturm“ einsetzte, worin ein Arzt sich in einer mittelalterlich-hochtechnologischen russischen Winterlandschaft verirrt, und von dem unlängst auf Deutsch herausgekommenen „Doktor Garin“ mit dessen weiteren Abenteuern fortgesetzt wird. Im dritten Buch ist Russland in Teilregionen zerfallen, wo Riesen und Zwerge mit normalgroßen Menschen koexistieren, eben­­­so wie archaische Rituale und Orgien mit Gentechnik und Atombomben. Zerfallen ist auch die russische Sprache, die Figuren reden in einer Mischung aus lokalen Dialekten, Neologismen, Archaismen und chinesischen Lehnwörtern. Eine Verbindung der Regionen stiftet ein transsibirischer Panzerzug, der marodierende Partisanen abwehrt, aber Menschen als Treibstoff verbraucht, die im letzten Waggon umgebracht, zuvor aber noch gefoltert werden. Staatssicherheitsleute sortieren die buchstäblich zu verheizenden Renegaten aus, un­ter ihnen ein Autor satirischer Gedichte. Assoziationen zu gegenwärtigen russischen Repressionen und Gewaltorgien drängen sich auf, auch etwa wenn ein Heizer mit Vorschlaghammer den Unglücklichen die Köpfe zertrümmert. Der Text dürfte sich daher auch der „Russophobie“ schuldig machen.

[pepikhipik]

Esej o životě a díle ruského spisovatele Vladimira Sorokina z pera Libora Dvořáka

Jen málo ruských autorů budí takové nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmodernista Vladimir Sorokin (*1955). Tento autor a jeho tvorba (společně třeba s Ludmilou Ulickou a Viktorem Pelevinem) patří v ruské literatuře moderní doby už po desítky let ke světově nejproslulejším a nejsledovanějším.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystudoval Literární institut Maxima Gorkého, ale Moskevskou vysokou školu ropného a plynařského průmyslu. V této branži však nikdy nepracoval a jako začínající spisovatel se stal redaktorem známého sovětského časopisu pro mladou literaturu Směna. Odtud byl nucen už po roce odejít. Důvod? Odmítl vstoupit do komsomolu – a dlužno podotknout, že to si tehdy troufl jen málokdo. Jinak není zrovna všeobecně známo, že působil také jako výtvarník, k čemuž se v poslední době zase vrací. Každopádně už v mládí ilustroval a graficky upravil na padesát knižních titulů.

Ostatně postoj ke komsomolu a ke všemu komunistickému, na co Sorokin už jako mladý muž narážel, v něm zůstal po celý život. Svědčí o tom ostatně i nejnovější esej Monstrum z minulosti, který spisovatel napsal hned na počátku války Ruska proti Ukrajině, z něhož tu budeme průběžně citovat, abychom jím tento text prokládali jako intarzii.

Když roku 1999 nemocný Jelcin posadil Putina na ruský mocenský trůn, byla jeho tvář sympatická, možná dokonce přitažlivá, a jeho rétorika zcela zdravá. Mnozí měli dojem, že na vrchol ruské mocenské pyramidy stoupá inteligentní úředník, jemuž je jakákoli pýcha či povýšenectví cizí, a zároveň moderní člověk, který chápe, že postsovětské Rusko před sebou má jen jednu jedinou cestu perspektivního rozvoje – demokracii. Hodně o ní ve svých prvních interview mluvil a sliboval ruským občanům pokračování reforem, svobodné volby, svobodu slova, dodržování lidských práv ze strany moci, spolupráci se Západem, ale hlavně střídání osob v nejvyšších úřadech.

„Nemám v úmyslu se toho křesla křečovitě držet!“ prohlásil tehdy Vladimir Putin. V Rusku, jak známo, lidé, stejně jako kdysi, slovům a zevnějšku svých vládců většinou skálopevně věří. No a tenhle člověk byl, řečeno s Gogolem o jeho hrdinovi z Mrtvých duší, „v každém ohledu příjemný“: otevřený v komunikaci, snažící se každému porozumět, seriózní, ale zároveň vybavený smyslem pro humor, a dokonce i sebeironií.

V té době ho někteří politici, intelektuálové či politologové, kteří jsou dnes zuřivými odpůrci Putina a jeho systému, jednoznačně podpořili, a leckdo z nich dokonce ve snaze pomoci mu k vítězství v nejbližších volbách vstoupil do jeho předvolebního štábu. A on zvítězil. Jenže osudový prsten moci už okoval jeho prsteník a konal své zhoubné dílo – v tom na první pohled sympatickém a živém člověku se začalo zvolna rodit imperiální monstrum.

Ale pokročme dále v líčení Sorokinových životních osudů. Jako spisovatel se formoval během umělecky velmi zajímavých osmdesátých let minulého století, během nichž se tehdejší Sovětský svaz zcela zásadně proměnil. Roku 1985 vyšel v pařížském nakladatelství Syntaxis jeho román v dialozích Fronta; jeho děj se odehrává v klasické sovětské frontě, o níž básník Jevgenij Jevtušenko svého času prohlásil, že je to „nejodpornější projev sovětské epochy“. Bazální absurdita situace lidí v této frontě čekajících spočívá v tom, že nikdo z nich neví, na co se ta fronta vlastně stojí…

Ostatně – co je garantem už půltisícileté konstrukce, na jejímž půdorysu se v Rusku vládne, ať už v čele státu stojí car, imperátor, generální tajemník, nebo autokratický prezident? Právě toto je jedním ze Sorokinových stěžejních prozaických témat:

Moc v Rusku má podobu pyramidální. Tuto pyramidu v 16. století zbudoval Ivan Hrozný – ambiciózní krutý car, zmítaný paranoiou a mnoha charakterovými kazy. Ten za pomoci své osobní gardy, zvané opričnina, ruský stát krvavě a tvrdě rozdělil na Moc a Lid, na našince a cizáky, mezi nimiž vyhloubil hluboký příkop. Svazek se Zlatou hordou ho přesvědčil, že velké Rusko je možné spravovat jediným způsobem: jako okupační moc na tomto obrovském obsazeném území. Moc s manýrami okupanta musí být silná, krutá, nepředvídatelná a pro lid nepochopitelná. Lid smí jen poslouchat a kořit se. A na vrcholu té temné pyramidy sedí jeden jediný člověk vybavený absolutní mocí a všemi právy.

Je to paradox, ale za těch pět století se princip ruské státní moci nezměnil. Což považuji za největší tragédii naší země. Středověká pyramida tady celou tu dobu neochvějně stála, měnila svůj povrch, ale ne konstrukci. A na jejím vrcholu vždy seděl jeden jediný ruský vládce – Petr I., Nikolaj II., Stalin, Brežněv, Andropov… Dnes tam už přes dvě desetiletí trůní Putin. Starý slib porušil a svého křesla se drží ze všech sil.

Mocenská pyramida vladaře intoxikuje absolutní mocí. K nejvyššímu mocipánovi a jeho suitě vysílá archaické, středověké vibrace: „Jste páni této země, jejíž celistvost se dá zachovat jedině silou a krutostí. Buďte neprůzrační jako já, nelítostní a nepředvídatelní. Dovoleno je vám všechno, musíte v obyvatelstvu vyvolávat strach a strnulou hrůzu. Lid vám nemusí rozumět, ale musí se vás bát.“ Soudě podle posledních událostí Putina zcela opanovala šílená myšlenka obnovy Ruského impéria.

Co k tomu dodat? Středověkou konstrukci pyramidy bohužel nezbořil ani Jelcin, jehož k moci vynesla perestrojková vlna. Ten také jen obnovil její povrch, takže místo chmurného sovětského betonu tu najednou byla křiklavě barevná plocha, tvořená reklamou na západní zboží. V Jelcinovi pyramida moci prohloubila jeho nejhorší povahové rysy: svéhlavost, hrubost i alkoholismus. Jeho tvář se proměnila v těžkou, nehybnou, hrubě povýšeneckou masku.

Během svého panování právě Jelcin rozpoutal nesmyslnou válku s Čečenskem, které se hodlalo od Ruské federace odloučit. Pyramidě, již vystavěl Ivan Hrozný, se podařilo probudit v dočasném demokratovi imperialistu: jako pravý ruský car vyslal na Čečensko tanky a bombardéry, čímž čečenský národ odsoudil k útrapám a obětem.

Jelcin a budovatelé perestrojky v jeho okolí nejenže proklatou pyramidu moci nezbořili, ale na rozdíl od poválečných Němců, kteří během 50. let mrtvolu svého nacismu pohřbili, oni nepochovali ani svou sovětskou minulost. Zdechlinu tohoto netvora, který zničil desítky milionů životů vlastních občanů a vrátil zemi o 70 let zpět, jen odhodili do kouta – však shnije sama. Jenže se ukázalo, že zdechlina je nanejvýš životaschopná.

Vraťme se ještě do Sorokinových literárních začátků. Nesmírně zajímavým juvenilním textem je román Třicátá Marinina láska z prostředí sovětského disentu. Sorokin ho psal na počátku 80. let, konkrétně za tajemnické vlády bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Ten sice panoval se smrtí na jazyku, která na sebe také nenechala dlouho čekat, ale jak se Sorokin přiznává, duch jisté beznaděje, který z tohoto románu čiší, byl dán tím, že tehdejší mladá sovětská inteligence měla dojem, že „sověty jsou tu navždy“.

K tomu snad podotkněme, že „sověty tu sice nebyly navždy“ (na čas je vykořenila Gorbačovova perestrojka a poté Jelcinovy „drsné devadesátky“ s jejich pokusy o politickou i hospodářskou reformu největší země světa, o nichž byla právě řeč), jenže Putinovo téměř čtvrtstoletí u moci i nejnovější politická praxe, umocněná válkou, vedou k návratu do sovětského temna.

Mocenská pyramida se rozvibrovala a ty vibrace zastavily čas. Země jako obrovitá kra vyplula do minulosti, nejdřív do sovětské a pak do vyloženě středověké. Putin prohlásil, že rozpad SSSR je největší geopolitickou katastrofou 20. století. Pro všechny normálně uvažující sovětské občany to přitom bylo vyložené štěstí – po celé zemi jste nenašli rodinu, přes niž by se nepřevalilo rudé kolo stalinských represí. To zničilo miliony životů. Desítky milionů občanů zažily otravu chimérou komunismu, neuchopitelné ideologie, která od lidí požadovala mravní i fyzické oběti.

Jenže Putin ze sebe nedokázal vypudit důstojníka KGB, jehož učili, že Sovětský svaz je naděje celého pokrokového lidstva, kdežto Západ je nepřítel, který je schopný jedině nás morálně rozložit. Stroj času spustil obráceným směrem, vrátil se tak do let svého sovětského mládí a postupně donutil všechny poddané, aby se tam vrátili taky.

Jakmile Putin získal moc, začal se měnit a ti, kteří ho zpočátku vítali, postupně pochopili, že tyhle proměny Rusku nevěští nic dobrého. Televize NTV byla rozdrcena, jednotlivé televizní stanice začaly přecházet do rukou Putinových souvěrců, zavládla v nich tvrdá cenzura a Putin se ocitl mimo jakoukoli kritiku.

Zatčen a na deset let uvězněn byl Michail Chodorkovskij, šéf nejbohatší a nejúspěšnější ruské soukromé firmy. Jeho společnost JUKOS rozkradli Putinovi kamarádíčci. Smyslem této „zvláštní operace“ bylo poděsit další ruské oligarchy. A to se podařilo: leckteří odjeli do zahraničí, ale ti zbylí přísahali Putinovi věrnost a z leckoho z nich se staly jeho „peněženky“.

Z novější a nejnovější tvorby na sebe upozornily především romány Den opričníka, Cukrový Kreml, Vánice, Telurie a nejnověji Doktor Garin. Především prvně jmenovaný text je opravdu světoznámý a je považován za velmi přesné alegorické zobrazení osobnosti Vladimira Putina a jeho doby. Sorokin častou nálepku jakéhosi politického vizionáře odmítá a tvrdí, že jeho romány jsou jen a jen beletristickým ztvárněním světa, který kolem sebe vidí. Jak ovšem v Praze při křtu Dne opričníka v roce 2009 uvedl, jeden jeho přítel historik řekl: „Na to, že to nejsou politické vize, ti to až pozoruhodně vychází…“ Zřejmě právě proto je v proputinovských kruzích odmítán, až hanoben.

Zhoubnost mocenské pyramidy spočívá v tom, že vládce sedící na jejím vrcholu přenáší svou psychosomatiku na veškeré obyvatelstvo země. Putinova ideologie je velmi eklektická: úcta ke všemu sovětskému sousedí s feudální etikou a Lenin zase s carským Ruskem a pravoslavím.

Za Putinova oblíbeného filosofa je přitom považován Ivan Iljin – monarchista, ruský nacionalista, antisemita, ideolog bílého hnutí, jehož Lenin v roce 1922 ze sovětského Ruska vypudil a který závěr svého života strávil v emigraci. Když se v Německu dostal k moci Hitler, Iljin ho jako vůdce vřele vítal, hlavně za to, že „zastavil bolševizaci Německa“. „Kategoricky odmítám hodnotit německé události posledních tří měsíců z pohledu německých Židů…,“ psal tehdy.

Když ale Hitler prohlásil Slovany za rasu druhé kategorie, velmi se ho to dotklo a za kritiku führera se dostal až na gestapo, odkud ho vysvobodil Sergej Rachmaninov. Hned nato se přestěhoval do Švýcarska. Ve svých statích Iljin vyslovoval naději, že po pádu bolševismu se v Rusku vynoří jeho vlastní vůdce, který velkou zemi pozvedne z kolenou. „Rusko zvedající se z kolenou“ je oblíbený slogan Putina a jeho putinistů. Stejně jako Iljin se opovržlivě vyjadřuje o ukrajinském státu, „který vytvořil Lenin“.

Ve skutečnosti není tvůrcem nezávislé Ukrajiny Lenin, ale Ústřední rada v lednu 1918 hned poté, co Lenin rozehnal Ústavodárné shromáždění. Tento stát se zrodil kvůli Leninově agresi, nikoli jeho zásluhou. Iljin byl přesvědčen, že pokud po bolševicích nastoupí do čela Ruska moc „protinárodní a protistátní, servilní vůči cizákům, rozvracející zemi a vlastenecky vykastrovaná, která nehájí výlučně zájmy velkého ruského národa a místo toho dá prostor všelijakým zprostituovaným Malorusům, jimž se o státnost postaral Lenin, pak revoluce neustane, ale vstoupí do nové fáze záhuby, způsobené západním rozkladem“.

Jedna důležitá poznámka – Sorokin, a to v podstatě jakýkoli, se nečte právě snadno. O příznačné čtenářské náročnosti jeho textu známý český rusista Tomáš Glanc před časem napsal: „Na čtenáře se Sorokin neohlíží, nijak zjevně s ním nepočítá a v určitém smyslu ho dokonce zastupuje. Své ‚čtenářství‘ ovšem rozhodně nepředkládá jako pasivní nebo nezaujatou skrumáž slov: vlastní kompozicí, vlastním autorským prožitkem proměňuje i citaci v tvůrčí čin. Nicméně jako každé čtení, i četba psaním představuje výpověď výrazně jedinečnou, osobní.“

A úplně na závěr jedna osobní zpověď. Když jsem byl před časem v jednom rozhovoru požádán o svůj názor na tvorbu autora, jehož dílo dlouhá léta s velkým zaujetím překládám, odpověděl jsem: „Už jako jeho čtenář jsem byl velkým Sorokinovým fandou – a tady vlastně rozdíl mezi čtenářským a překladatelským vnímáním autorova díla skoro nevidím. Fascinuje mě jeho schopnost střídat styly a psát prózy nejen velmi moderní a postmoderní, ale i skoro klasické (příkladem posledně řečeného je pro mě v každém případě Vánice).“ Mimochodem prakticky totéž platí i o Doktoru Garinovi.

Jak jsme už několikrát konstatovali, Sorokin samozřejmě patří do první řady Putinových odpůrců, ale v předchozích letech, podobně jako další autoři soustavně kritizující jeho režim (Ulická, Alexijevičová) a vlastně i další umělci, nijak ohrožen nebyl – Putin si byl dobře vědom toho, že jeho tvorbu stejně čte jen ta výseč ruského obyvatelstva, která si rovnou myslí to, co on sám.

To se ale v posledním roce dramaticky proměnilo a za kritický postoj k válce vás Putin může odměnit i 15 lety vězení. Proto Sorokin i se ženou (podobně jako mnozí další) odjel do Berlína a prohlásil, že se do Ruska vrátí, až tam bude vládnout někdo jiný a jinak. Ovšem kdy to bude, to se dnes dohlédnout nedá…

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.

Zdroj: FORUM 24

[horangislittletiger99]

Tw: non consenting pet play,sex as rewards and just masochistic reader

Imagine being kidnapped by makarov and made to be his pet

like you saw something you weren't supposed to and you piqued his interest in some way

that's the only way I see it to be honest

He'll have sex with you as a reward

Probably carve his Initials in your skin with a knife

Maybe he'll have yuri join in too ( ͡° ͜ʖ ͡°)

your usually Perceived as bad when he's having a moment and you'll be not allowed to touch yourself or anything

(I pictured him having a shock collar for you on those occasions)

He'll probably make you wear a tight black dress no matter what gender

You'll even wear a collar and be forced to call him daddy or master in Russian

It could just be me desperately wanting to be owned or something

[stromuprisahat]

“In short, the SOBs locked themselves in, and Batya forbade us to use fireworks—the house wasn’t in disgrace. Couldn’t use gas or lasers either. So we did things the old way—in the lower quarter: this and that, the enemies are upstairs. We asked them statesmanlike, officially, they came out with suitcases and icons, we singed them, began to smoke the upstairs ones out. We thought they’d open up, but they jumped out the window. The elder landed on the fence—the spike went straight through his liver—the younger broke his leg but survived, and then he gave evidence…”

Day of the Oprichnik (Vladimir Sorokin)

[biblioklept]

On Vladimir Sorokin’s Blue Lard, pp. 162-87 (indigo pill, fecal culture, piss blood, ice cone)

Previously on Blue Lard… pp. 1-47 pp. 48-110 pp. 111-61 We left off right before the gross abject center of Vladimir Sorokin’s novel Blue Lard (in gross abject translation by Max Lawton). The midpoint is a strange short story, “The Indigo Pill” (by one Nikolai Buryak, author of The Flood). “The Indigo Pill” is the textual tissue between Blue Lard’s warped lobes, a segue that marries opera and…

[kissycat]

So primal to walk around in the dark in 0°c weather and occasionally stop into supermarkets to get a thing to eat... like a wolf roaming the tundra

[highways-are-liminal-spaces]

i made this on instagram today and have decided to post it here…. 16 favorite fiction books published (or translated into english!) in the last 5 years. titles under the cut:

a history of the island by eugene vodolazkin

the book of elsewhere by keanu reeves and china miéville

lapvona by ottessa moshfegh

drive your plow over the bones of the dead by olga tokarczuk

the memoirs of stockholm sven by nathaniel ian miller

harrow the ninth by tamsyn muir

the memory police by yoko ogawa

what moves the dead by t kingfisher

our wives under the sea by julia armfield

the only good indians by stephen graham jones

north woods by daniel mason

reprieve by james han masson

thrust by lidia yuknavitch

the butchers’ blessing by ruth gilligan

utopia avenue by david mitchell

telluria by vladimir sorokin

[dasha-aibo]

I really don't like the art that's like "it's incomprehensible ON PURPOSE. You get to decide what the meaning is" especially if it's something that's extremely cheap and simple to do.

Like, there's no craftsmanship, no blood, sweat and tears in it. You just half-assed something, gave it a pretentious name and then postured and made yourself look smart. The art, if there's any in it, is usually everything surrounding the work itself, the performance of the artist around it. Which is... Something, I guess. But I find it hard to admire.

There's a Russian author, who I really like: Vladimir Sorokin. He kind of does this. Only with purpose and intent and there's actual meaning behind it.

His most infamous novel "the Norm" is about an alternate reality late-USSR, where the state mandated that everyone must eat a portion of shit (called "the Norm") every day. The novel has no real plot, nothing happens in it, it's just scenes of life in that alternate reality. At one point the book devolves into pages of "Normal" followed by a seemingly random word, like "normal wedding, normal bride, normal groom, normal booze, normal celebration". And then it clicks in your head that it's a life story of a typical man in that universe.

That's not how you're supposed to write books, that breaks conventions, it's weird and off-putting, but there's already a meaning in it, the writer is not doing random shit and then inviting you to draw your own conclusions. All of this is absurd and weird and broken, but there's no need to play coy or pretend or waste your time. It's a fascinating read and it took actual effort.

Sorokin also ate shit IRL to figure out the taste and texture to put them in the book, but that's neither here nor there.

[haxyr3]

Yay, another book by Vladimir Sorokin was translated into English!

I can't imagine how the translator managed this task. Sorokin plays with language, with cultural clichés and thus diagnoses society. It's a fantasy world, but in a trippy way, and at the same time very real and ruthlessly truthful. Now I understand why Max Lawton took so long to translate Blue Lard!

P.S.: I never liked Larissa Volokhonsky's translations. It's good for Sorokin that she refused to work on his novels.