#taky je to žena

[slunkopunk]

LIBUŠE NA LETNOU!

Dnes jsem s tátou a bratrem měla rozpravu o soše Stalina jež stávala na Letenské pláni a shlížela na Prahu.

Vznesla jsem argument, že nynější metronom není nijak esteticky uspokojující a lidově nazvaná “fronta na maso” vypadala mnohem lépe.

no podívejte se sami…

Samozřejmě tím nemyslím, že bychom měli vrátit Stalina na stupínek, pouze to, že by se na míste socha vyjímala lépe.

Bloumali jsme tedy, kdo by byl hoden takového místa…

Muj otec navrhl Masaryka, já avšak byla přesvědčena, že lze najít nekoho lepšího.

Pak mi svitlo, LIBUŠE!

I přesto že existence její osoby je diskutabilní, tak to byla právě ona, co zvěstovala vznik a slávu Prahy.

Kdo jiný by tedy měl pohlížet na rozprostřenou Prahu, než-li její zvěstitelka?

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná 360 filmů! aneb 48. statistika

Nejméně známým filmem nové desítky je tento:

Toto jsou všechny nové filmy:

Sněží! (2019) : nezná 88 %, vidělo 0 % (25. místo)

Pláč svatého Šebestiána (2019) : nezná 83,3 %, vidělo 0 % (60. místo)

Vůně vanilky (2001) : nezná 76,5 %, vidělo 3,9 % (115. místo)

Povodeň (1958) : nezná 75,5 %, vidělo 1,9 % (122. místo)

Mandragora (1997) : nezná 70,3 %, vidělo 4,7 % (169. místo)

V erbu lvice (1994) : nezná 67,3 %, vidělo 0 % (187. místo)

Na kometě (1970) : nezná 52,9 %, vidělo 11,8 % (291. místo)

Zakleté pírko (2019) : nezná 52,8 %, vidělo 13,2 % (294. místo)

Vítr v kapse (1982) : nezná 50,9 %, vidělo 11,3 % (304. místo)

Toman (2018) : nezná 50 %, vidělo 8,9 % (310. místo)

náhodné poznatky:

tentokrát tu máme hned několik historických filmů, dva ze středověku a dva ze čtyřicátých let (Pláč svatého Šebestiána, Vůně vanilky, V erbu lvice a Toman), ty, kde jsou hlavními hrdinkami ženy, jsou o lásce k bližním a romantické lásce, ty s mužskými hlavními hrdiny jsou o tom, jak jsou ti chlapi svině... interesting, in-te-res-ting!

jen 3 nově přidané filmy nikdo neviděl, celkově je takových filmů ale už 52

nejméně známým rokem (v absolutních číslech) je 2015 (12 neznámých filmů) a tato dekáda už vyplodila 72 neznámých filmů, což představuje 20 % všech neviděných filmů a 54 % všech filmů z dané dekády

do panteonu režisérů neznámých filmů odmítnutých širokou společností čumblrem vstupuje nová žena: Kristina Nedvědová, která okamžitě přebírá cenu nejméně známého filmu této desítky :/

osobní skóre: viděla 0 | neviděla 6 | neznám 4

zaujalo mě hned několik filmů – Na kometě vypadá jako ujetá umělecká sranda, Mandragora je nečekaně zajímavá svým amatérským feelem, u Povodně mě zajímá praktické provedení a Toman bude asi i dobrý film

Sněží! looks like trash tho, se omlouvám režisérce

Zakleté pírko obviously taky, ale Troškovi se neomlouvám

Další statistiku vám přinesu, až zase o něčem zahlasujete. Zdar a sílu najdeš v sýru!

[takovanormalnielie]

8.9.2023

Postupně opatrným způsobem testuju svoje okolí na otázky ohledně trans lidí. Nevypadá to zrovna dobře. Uvedu příklad.

A: „Máš tam výběr pohlaví a už tomu neříkaj ani žena a muž, ale pohlaví 1 a pohlaví 2.“

B: „Co třeba pohlaví 3? Jako nebinární?“

A: „To tam neni.“

B: „Škoda.“

A: „No to teda vůbec! Ještě tohle podporovat!“

Dál už jsem v konverzaci ani nepokračovala, protože vím, jak by to dopadlo. Nebinarita je výmysl "LGBT propagandy", máme se moc dobře, potřebujem pořádnou válku atd. Takže si to shrneme.

1. Nebinarita je zcela validní. To, že si jí většina lidí nedovede představit, neznamená, že neexistuje. Dřív se taky slunce točilo kolem placatý země a nakonec to tak nebylo. Ráda bych se tentokrát, ale vyhla upalování kohokoliv.

2. Nic jako "LGBT propaganda" neexistuje! Tečka! Jsme lidi, jako všichni ostatní. Nikoho neverbujem. Netransujem děti. Nehomofikujem heterosexuály.

3. Myslím, že válek už bylo víc, než dost. Lásku všem.

[i-might-change-it-later]

Koukli jsme na Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Říkala jsem si, že je to zajimavej film, protože na tehdy má celkem zajímavý detaily. V žádným bodě Annu nekritizujou za to, že s Lubošem spala, i když ho znala jen chvíli. Potrat je prezentovanej její maminkou jako chytřejší volba. Naznačujou, že být žena na pracovišti je těžký, i když spíte s šéfem a máte díky tomu lepší šance. Ukazujou, jak těžkej je život samoživitelky.

A teď jsme si pustili Jak dostat tatínka do polepšovny. Jsme tak v půlce. Vůbec nechápu pointu. To je to fakt celý jen o tom, že Anna trpí, strpí Lubošovi asi všechno, zatímco on si dělá co chce a snaží se si vrznout? V jedničce sice taky byla smutná, ale aspoň to vedlo směrem k tomu, co chtěla celou dobu.

Nerozumím tomu.

Pls, že to bude mít na konci nějaký rozuzlení, kde Luboš odprosí.

(Ne, koukáme na to každý druhý Vánoce a stejně si nepamatuju, jak to končí.)

[dalsimoravskyblog]

ŠTRAMÁCI/ANDY: druhé kolo, 08

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

Hedy Lamarr (1914–2000)

Vůbec nevím, jestli jí vůbec můžu jako Rakušanku nominovat, ale narodila se ještě za Rakouska-Uherska a hrála v české Extasi, tak to zkusím.

Jeden z jejích prvních filmů a už ho zakazuje jak papež, tak Hitler za pohoršování.

Od svého žárlivého, s nacisty sympatizujícího manžela, který ji zakazoval hraní, utekla v přestrojení za vlastní služku, které do kafe nasypala prášky na spaní.

A pro americkou armádu spolu se skladatelem Georgem Antheilem vynalezla nový systém tajné komunikace, systém rádiových signálů, které nešlo rušit nebo odposlouchávat. Nabídli ho americké armádě, která ho ale odmítla pro příliš velkou složitost, načež ho po vypršení patentu sprostě ukradla a využila během kubánské krize. 

Bez tohoto systému bychom dneska neměli wifinu, Bluetooth, GPS nebo satelitní televizi.

Měla řadu dalších nápadů, které se týkaly například konstrukce letadel, ale o další patent se už nikdy nepřihlásila.

A krom toho byla tedy taky opravdu nádherná.

[kralovna-ne-stesti]

Lidé se sejdou na oslavě, rodina, všichni se vřele vítají, usmívají, konverzují, vtipkují.

Všichni řeší problémy. Každý má za sebou, za tím úsměvem, bolest, trable, potíže, trauma. Každej jeden člověk kolem stolu si táhne v sobě kamení, aniž bychom to na první, miliontý pohled viděli. I když se známe celý život. Právě proto, že se známe celý život, každý se stal mistrem ve skrývání.

L. je podpantoflák, nikdy nedosáhl takového úspěchu jako bratr, má starosti v manželství, žena se stala úspěšnější a dává přednost práci než jemu, velice hodný, až moc.

E.A. Krásný život se proměnil v peklo kvůli lásce, celý roky je na práškách a v depresích neochotná s tím něco udělat, smířila se s životem od desíti k pěti, sama, v dluzích, který neudělala.

J.C. je sám, sociálně vyloučen, bez přátel, nikdo neví proč, a čím je starší, tím víc si to uvědomuje a trpí, na druhou stranu je rozmazlovaný a občas hajzlík, v hlavě začíná mít bordel a já o něj strach.

H.E. je většinu životu sama, za sebou spousta špatných vztahů, tvrdě pracovala a stejně nemá nic, dcera má papíry na hlavu a svůj život zahodila, vnučka začala mířit stejným směrem.

V. vdovec, dcery a jejich rodiny ho mají totálně na háku, nezajímají se o něj a úspěšně si ničí životy, je součástí jen naší rodiny, přesto svou ženu často deptá nebo je sobecký, a je to škrt.

E.L. než čelit dospělému životu nechala si napsat antidepresiva, ve svém mladém věku je obézní, zahodila šanci vymanit se z rodinného směru a naopak se nalodila, únik od převzetí zodpovědnosti (práce) hledá ve snaze založit rodinu.

H.A. znuděná, prudérní, někdy zlá a svými "kamaradkami" využívána, s nějakou traumatickou poruchou, která vznikla smrtí jejího rodiče, velice vyhraněná k tomu, koho z rodiny má ráda a kým pohrdání, neustále všechny kolem nutí pociťovat k ní lítost a vděčnost zároveň.

R. nazlobená na svět, že kvůli dětství nemohla v budoucnu mít víc, neochotná změnit pohled a vzít život do svých rukou, s obrovským množstvím omezujícího myšlení, který předává svým dětem, absolutně finančně závislá na svém muži, což v ní způsobuje frustraci a ta různě probublává napovrch.

J.R. muž se zničeným zdravím, spoustou neduhů a bolestí a takových zdravotních potížích, co si sotva umíme představit, nechápající dnešní svět, technologie, zaměstnání ani ceny, názorově ovládán médii, občas ten vztek na svět u něj vypluje na povrch a je zlý na svou ženu.

Nevyjmenovala jsem ani zdaleka všechny. Ani zdaleka nevím/netuším o všem, s čím se navenek, v sobě, potýkají. Je to jen ukázka. Rozesmátý obličej, veselá konverzace, za zavřenými dveřmi peklo vlastního života a rozhodnutích, která je vedla.

Já bych tu i o sobě mohla napsat taky spoustu řádků, jak obrysově vypadají moje kameny. Ale víte co je na tom nejvíc zvláštní? Když jsem si tohle včera večer uvědomila, došlo mi něco strašně důležitého a cenného.

Já na tom nejsem tak špatně.

Nemám ani zdaleka takové potíže nebo trápení, dokázala jsem narozdíl od ostatních stejné situace vyřešit a vyjít z nich. Nejsem ani nemocná, ani ošklivá nebo obézní, ani hloupá, ani jsem se nepřestala rozvíjet a posouvat dál, dělám těžká rozhodnutí, překonávám se, sním a navzdory všemu, třebaže pomalu, jdu kupředu.

Já si nemám na co stěžovat.

Mohla bych. Ale nic z toho není, anebo jsem tomu nedala takovou váhu, anebo jsem se to rozhodla řešit natolik, aby mě to dlouhodobě zničilo a poznamenalo můj život. Mám v hlavě strašnej bordel, mám v sobě obrovskou ránu a bolest, mám od sebe příliš přemrštěných, nesplněných očekávání, až nezdravě moc se trápím a bolí mě bolesti všech okolo mě, někdy tloustnu, někdy nevydělávám, někdy nechávám špatná přesvědčení vést můj život, někdy jsem zlá a ničím všechno kolem.

Ale v konečném důsledku s tím špatným vždycky přestanu, nikdy nevzdám boj i když bych moc chtěla, vždycky mě něco ve mě přinutí po době trápení se zvednout a hledat cestu jak to pochopit, posunout se, rozvinout se, být lepší a šťastnější. Vždycky tu je fakt, že jsem se narodila sice nechtěná, ale navzdory všem vrozeným neduhům v konečném důsledku zdravá a silná fyzicky i psychiky, i když nejsem modelka, moje tělo je normální a zdravé stejně jako můj celkový vzhled. I když nejsem jadernej vědec, umím si poradit, něco vytvořit, snít, naučit, pochopit souvislosti a důsledky.

Vzdoruju. Vzdoruju útrapám.

Možná to je čistá tvrdohlavost to vzdát. Možná, že jsem naopak příliš hloupá na to, abych pochopila, že třeba nic z té snahy nemá smysl. Možná hluboko ve mě žije něco nebo někdo, kdo se probudí vždycky, když se propadnu až na dno a už nechci, už nemůžu, a převezme kontrolu a vytáhne mě nahoru. Já nevím. A nezáleží na tom.

To důležité pro mě je, že si opravdu, upřímně nemám na co stěžovat. Jsem (navzdory všemu) šťastlivec. V poměrech dnešního světa jsem jedna z těch, co vyhrála loterii, ve všech směrech. A to je teď to jediný, co chci mít v hlavě, když zase začnu padat králičí norou mojí sebedestruktivní mysly a hledat důvody, proč jsem chudák holka nešťastná a mám se hůř než ti ostatní. Protože nemám. Vím, že spousta lidí by můj život brala, hned by měnila, nemá mě ráda protože na mě žárlí, protože pro ně já jsem ta opravdu sťastlivá, který všechno jde a vychází a má skvělý život, který chtějí pro sebe.

Není to ideální ani dokonalý. Nemá to tak nikdo. Ani ti, o kterých si to skrze instagram myslíme. Taky víme, že usmívat se a mluvit o budoucnosti a plánech může i člověk dvě hodiny před skonem vlastním rozhodnutím. Nikdo na světě nežije na obláčku, i miliardáři se trápí a něco někomu závidí.

Ja jsem šťastná, požehnaná, nevím jak se tomu vlastně ani říká. Ale konečně jsem to uviděla skrz tu mlhu.

Řekla bych, že když se opravdu zamyslíte, nejspíš dospějete je stejnému zjištění jako já.

[opily-zajic]

Minulý rok se staly poprvé za celou historii všech českých uměleckých vysokých škol vedoucími malířského ateliéru ženy. Tento rok se stal prvním v historii, kdy na benátském Bienále umění vystavovalo více umělkyň než umělců. Čtu články od teoretiček a filozofek, na univerzitě mě vyučují profesorky a doktorky. Procházím výstavní prostory a pavilony benátského bienále, sleduji témata, která byla na nejznámější umělecké výstavě probírána, a v hlavě mi hrají tiché ódy na radost. Konečně. Jako kdyby nastal náš čas. Jako kdybych měla taky šanci. O patro níž našeho ateliéru se zničehonic udála tichá revoluce; tak proč by nemohla proběhnout i se mnou?

Vždycky nás bylo hodně – umělecké školy naplněny desítkami umělkyň, často stejně jako u našeho ročníku doplňovány jedním, maximálně dvěma spolužáky. Vždycky nás bylo hodně. A tolik nás během okamžiku mizí.

Z ročníku dvanácti studentů malby jsme jenom tři, kteří ve svém umění pokračují: Dvě ženy a jeden muž. Kolik nás bude potom, co školy doděláme? Kolik nás zbyde, až dovršíme třiceti let a už nebudeme mladými umělci, kteří si mohou nárokovat zájem a pomoc ostatních? Kolik z nás to vydrží? Kdo z nás má dostatek síly na to, aby tohle podstupoval i po třicítce?

Útěk do jistoty pravidelného státního platu pedagoga je každým rokem přijatelnějším a reálnějším řešením každonočních úzkostí. Už nejde o to, zda budeme dobrými umělci. Jde o to, zda umělci vůbec zůstaneme. Živit se jako pedagog může být jednou z cest. Udržet se mezi mladými, mít kontakt s uměním, mít materiál pro tvorbu. Tolik z nás však tuto cestu už provedlo – pedagogy základních a středních škol se z našeho ročníku stane asi polovina. Pokud se někdo dostal na vysokou školu, tak to byla hlavně pedagogická fakulta. Učitelky výtvarky a historie. Idealizovaná představa vedení ateliéru na vysoké škole je stejně vzdálená jako nadějná; kdyby její podmínkou nebylo to, aby vedoucí byl nejenom dobrým, ale aktivním umělcem.

Z nás tří je to právě můj mužský spolužák, který prodává své obrazy. Klasické studie parafrázující barokní olejomalby velkých mistrů jsou samostatně vyhledávány a jejich pouhá přítomnost vytváří přitahující auru nejenom pro studenty jeho ateliéru, ale hlavně cizinců-sběratelů, kteří se v ateliéru jednou za čas objeví. Sedíme spolu v hospodě a bere mi telefon, aby mohl pozdravit naši třetí spolužačku ze střední a pochlubit se jí s velkou novinkou; bude prodávat obraz a tentokrát to není žádný rodinný příslušník. Polykám veškeré úsečné komentáře a nechávám mu svou hodinu blaha. Na druhý den za mnou přijde jako obvykle – máš počítač? A sepíšeš mi smlouvu na ten obraz? Jak se to dělá? Povzdechnu si a usadím se k dokumentu, stejně jako to pro něj dělám už šest let, tentokrát také s tichým slibem, že mu už nikdy nebudu znovu pomáhat. Naposledy jsem prodala obraz před dvěma lety. Závidím mu to, že prodává, nebo to, že je to chlap? Proč je abstraktní boj o post největšího umělce tak ovlivňován čísly a penězi? Musím taky dělat takové blbosti, abych přežila? 

Sedím v ateliéru a s cigaretou v ruce prázdně koukám na své práce. Snažím se vyjít ze svého vlastního těla, nevěřit svému vlastnímu zraku a subjektivnímu mozku, stát se párou plující po vysokých stropech ateliéru postrádající jakoukoliv informaci o mně samé. Snažím se koukat na své práce cizíma očima, ale stejně jen sedím a prázdně koukám těmi svými. Nikdy neuvidím své dílo jako někdo jiný. Nepodaří se mi spatřit budoucnost. Nedozvím se, jestli to zvládnu. Zda se stanu aktivním umělcem. Zda vydržím. Dotáhnu to někam.

Nejraději bych se svým uměním táhla někam do prdele; myšlenka pronásledující mě kdykoliv, kdy mě opustí ten kousíček sebevědomí, který v sobě neúnavně vzbouzím. Jsem jako ostatní. Možná to nedotáhnu právě proto, že jsem žena – ženská témata, která jsou všem tak známá, prostupují mou tvorbou a vytváří z ní něco známého, nudného. Možná je můj neúspěch schován právě v tom, že jsem se stala většinou. Reaguji jako žena. Jsem citlivá. Mám se stát chlapem, abych vyčnívala? Proč bych to ale sakra dělala, když se o to v zoufalosti pokusily mnohé přede mnou? Co si mám počnout? Vydržím to?

[autistictortoise]

Doporučuji váženému čumbrlstvu ke zhlédnutí seriál Píseň pro Rudolfa III.

Díly nenavazují, pokud nemáte čas, věnujte svou pozornost aspoň poslednímu dílu zvanému Betlém. Je tam dobrý děj, skvělé písničky, ale skoro nikdo tento seriál nezná, protože jeho natáčení bylo přerušeno událostmi srpna '68, dva díly se ztratily (možná i víc, teď přesně nevím) a zbytek skončil v trezoru. Je škoda, že takto zapadl, šiřme proto prosím povědomí o tomto seriálu a o tom, že u nás ve 20. století vznikly i kvalitnější seriály než Žena za pultem a Nemocnice na kraji města (i když Nemocnici jsem taky jednu dobu z nudy sledovala)

[myvalzpival]

velice obecné otázky, z jakýho světa je tvoje scifi? dystopická budoucnost země? cestování vesmírem? život na jiný planetě? každá povídka jinej svět? nebo existujou všechny v jednom?

jinak, queer scifi nikdy neni dost!! rozhodně budou lidi kdo to budou velice rádi číst!

ahoj 🥹 děkuju za svělou otázku!!!

svět Fíkusu je dystopická budoucnost země/alternativní budoucnost země. ta budoucnost je dost neurčitě časově položená, obzvlášť proto, že se po oné světové katastrofě vlastně nic moc nezměnilo, jen se spousta věcí... zhoršila 🤷🏻‍♂️

Abyste si to mohli představit, ukážu vám to na Olomouci, kterou je hned první povídka inspirovaná. Hlavní hrdiňáček kouká z okna na zarostlou Olomouc a poznamenává, že kdysy ten lesík byly dost žádané domky v žádané čtvrti. Teď sám, i přes to, že má práci, squatuje v polorozpadlý barabizně hned vedle feťáckýho doupěte, všechno tam smrdí chcankama a někdo jim dole u krabice furt krade součástky z rozvodové sítě.

Na druhou stranu třeba Baltazar bydlí v úplně normálním bytě v bytovce, má tam kočky, kávovar, teplou vodu a pohodlnou postel. A taky super moderní bezpečnostní alarm proti policajtům.

Elektronika existuje a zlepšuje se, ale spíš jen mezi smetánkou. Třeba Albert, muž klasické nižší třídy, má ipod shuffle, který našel na hajzlíkách a sám si k němu musel vyrobit nabíjecí kabel. A nesmí ho nikomu ukazovat, nebo ho náckové na ulici zbijou. Ale ti ho zbijou i za to, že čte Švejka, a že má brejle, když optiky ve městě už dávno nefungujou.

Mezi městy je těžké se dostat, protože jedna cesta vlakem rozvrzaným cajdákem stojí několik tisíc.

Na vesnicích, kde neměla katastrofa tak hrozné dopady, se naopak život kvůli izolaci od okolí posunol o několik století vzad. Kočička se narodila jako dcera paní učitelky a sedláka a protože nebyla dost chytrá, aby se dostala do speciálního kempu pro nadané děti, musela si vzít syna mlynáře, kterého nesnášela. Její babička byla pokroková žena, protože nosila kalhoty, koukala na televizi a hlavně nevěřila koncentrákům, jak říkala kempům pro nadané děti.

A tak dále a tak dále! Kdyby tě zajímalo něco konkrétního, ptej se dál :3

Díky!!!

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná 380. filmů! aneb 50. statistika

Tento film z nové desítky je nejméně známý:

A tohle je komplet nově přidaná desítka:

Králové videa (2020) : nezná 88,7 %, vidělo 0 % (21. místo)

Válka barev (1995) : nezná 88,2 %, vidělo 3,9 % (26. místo)

Domestik (2018) : nezná 88 %, vidělo 0 % (28. místo)

Ošklivá slečna (1959) : nezná 87 %, vidělo 1,9 % (36. místo)

Přísně tajné premiéry (1967) : nezná 78,9 %, vidělo 0 % (104. místo)

Žiletky (1993) : nezná 76,9 %, vidělo 3,8 % (121. místo)

Karel, já a ty (2019) : nezná 75 %, vidělo 3,8 % (139. místo)

Chvilky (2018) : nezná 72,5 %, vidělo 9,8 % (161. místo)

Zítra se bude tančit všude (1952) : nezná 69 %, vidělo 3,4 % (191. místo)

Golet v údolí (1995) : nezná 54,4 %, vidělo 7 % (295. místo)

náhodné poznatky:

ráda hledám spojnice mezi filmy a tady to půjde taky – ve dvou civilně laděných low budgetových filmech (Chvilky; Karel, já a ty) hraje Boková, ve dvou černobílých filmech (Ošklivá slečna, Přísně tajné premiéry) jde o lidi v brýlích, kteří se nečekaně připletou ke zločinu, Golet v údolí je o dávno ztracené době a Válka barev je z doby, kdy bylo potřeba vysvětlovat, co je paintball, Zítra se bude tančit všude je oslava komunismu, zatímco Králové videa a Žiletky jsou o životě v komunismu... a pak je tu Domestik a do toho se radši vůbec nepouštím

do síně neslávy vstoupila další žena (Beata Parkanová: Chvilky), celkem je žen-režisérek neznámých filmů už 27

dva nové filmy z padesátek znamenají, že už i tuto dekádu začínají požírat filmy neznámé; doteď to byla asi nejznámější dekáda, protože pohádky

osobní skóre: viděla 1 | neviděla 2 | neznám 7

musím se přiznat k hrozné věci – u Karel, já a ty jsem hlasovala pro ano, protože jsem si to spletla s úplně jiným filmem, a to ještě navíc nevím s jakým

viděla jsem Chvilky a doporučím je, je to takový tichý film o ničem, ale vím, že mě to oslovilo

hned několik filmů působí hodně zajímavě, Králové videa mají boží už i trailer a jsou na ivysílání, takže je větší než malá šance, že se na některý film dokonce i podívám

To jsem se rozjela... Tak zase příště.

[takovanormalnielie]

24.8.2023

Dnešní den se táhl v šedé zóně, což nemusí být nutně špatná věc. Jsem celkem ráda, že mě přešel alespoň imposter syndrom. Jsem zkrátka žena a hotovo. Při pohledu na svoje starý fotky, který jsou vyvešený všude po domě, se nemůžu zbavit pocitu, že na mě z nich kouká cizí člověk s mojí rodinou. A je to tak! Často během konverzace narážíme se ženou na fakt, že ten cizí člověk s námi žil jen tak bokem. Byl neustále naštvanej, otrávenej, nepřítomnej, nešťastnej, uzavřenej. Tenhle člověk tu se mnou byl od patnácti let, ale nikdy jsem to nebyla já. Byla to maska, obranná reakce a důsledek popírání sebe sama. Byl to obal, ve kterym se celou dobu dusila Elie. Naše životy se od toho dne, kdy jsem se vyoutovala a zahodila ten obal, zlepšily ohromným způsobem. Nese to s sebou samozřejmě spoustu nových problémů a překážek, ale dennodenně se přesvědčujeme o tom, že to stojí za to. Jsem na nás hrdá, jak to zvládáme. Jsem hrdá na svojí ženu, naše děti a taky na sebe. Jsme jeden celek, tým, kterej nic nerozdělí. Mám kolem sebe tolik lásky, že nedokážu spadnout na zem. Obklopuje mě a podrží, když ztratím balanc. Jsem Elie. Jsem tady a konečně žiju!

[spotsupstuff]

"chlapec žije" chceš mě zabít co LISDFHISDFDSF

LIDSFHSDF já si to pamatuji, jak sis na tom prve stála a taky, že se mi líbilo tvoje vysvětlení biologie (bio-mechaniky?) iterátorů, všechno to hezky zacvaklo do sebe *proč* by to fyzicky nešlo ... a samozřejmě na druhé straně je ta katarze, kde je necháš pobíhat svobodně, i kdyby jenom jako AU. (navíc s tvou hivemind tak je to dost zajímavé, to oddělení iterátora od zbyzku Mysli a potřeba být "kompletní" - a nenech mě začít mluvit o tom jak zbožňuji důsledky když se jeden dlouho nepřipojí do celé Hivemind, ty psychologické následky, prostě -cheff's kiss-)

Tyjo, taky, taky, Akers mě dost tehdy d��sil - ačkoliv ne tak moc jako ta existenciální krize co se držela po dokoukání. Vím kterou myslíš, úplně na konci, jak stále hlídá Arku jelikož sama nemá jak ji poslat do orbitu, nedovedu si představit jak dlouho tam byla sama co se zbytek posádky pozabíjel. A JO!! Ta výměna těl byl takový první "a kurva" moment, že jde fakt do tuhého a takhle to funguje ... plus když našli s Catherine ty nahrávky původního Simona, že on byl tím prvním pokusem pro tuhle technologii. A samozřejmě to ticho na konci kdy Simon zůstal sám a v tom jeho posledním "Catherine?" slyším jak litoval toho, že v posledních chvílích se spolu pohádali ... rent free in my brain istg. A jo! WAU nebo konstrukční gel tomu myslím říkali ingame, těžko říct, asi to do určitý míry je antagonista, software/AI který začal samovolně dělat to pro co byl vytvořen? Udržet lidi naživu? Přeci jen WAU dalo Simonovu kopii do jeho nového "těla" ale taky to mutací stvořilo bytosti jako Akers (plus ta jedna lokace kde kvůli WAU všem explodvali ty čipy v mozku, fujky). SOMA je skvělá na pokládání otázek za co považujeme živost a lidskost a pak tě dá do situace kde ty tvoje názory otestuje tím nejvíc nepříjemným způsobem. Viz ti roboti, jež musíš odpojit pro kabel nebo ta jedna žena za kterou to WAU dýcha externími plícemi ... a žádá tě, abys ji nezabíjel ... the brainrot.

Moon mi připomína toho jednoho týpka co jsem zahlídl na mojí fyp, kterej si prostě pochoduje v Everglades bos. A samozřejmě, mokřadová štěnátka, nebezpečné nudle ... všechno se dá chytit alespoň jednou, ale pokud seš Moon a Nish tak to nejspíš chytíš vícekrát ke zděšení všech přihlížejících. Pokud jsou ještěři jako krokodýli se rozdělením čelisťového svalstva, tak může Moon úplně v klidu jednou rukou zavřít červené ještěrce tlamu jako nic. Bestie se snaží utéct zatímco ona ni sladce mluví jak je roztomilá.

Nish potřebuji terapii a ne od BetterHelp, ale dotáhnout ho tam bude potřeba ve čtyřech, možná víc

ŽIVOT JE HNEĎ V TEJ VETE, KARAMELKO NIEEEEEEEEEEEE

ja, s dvoma off string alternatívnymi vesmírmi po tom ako som povedala že niečo tak pohanské nebudem robiť:

GJKSLDMCKLMGLKD OCH JA BY SOM ŤA NECHALA, ŠTÍSTKO mám to rada keď ostatný dôdju ku svojim vlastným analýzam a potom mi o nich povedia. niekedy zistím že som šikovnejšia ako som si myslela pôvodne GJSDJCLKSJ ďakujem ďakujem, ale! možno preto som sa podvolila tomu off string nutkaniu kvôli tomu že s mojimi headcanons to sľubovalo že to bude zaujímavé a unikátne. joj tie blbostičky s Hivemind ma Tak bavia...

to snáď není možné on si hádam pamätá všetky mená v tej hre. ty Paskuda. ja tu cez hmlu čučím zatiaľ šo on bude vedľa mňa vibrovať so Znalosťami JGLSDCMLDSMKGL "a kurva" moment... ale hej, lepšie sa to kurde nedá ani nazvať. tie momenty na konci hry sú mi už dosť matné, ale tú hádku si furt celkom pamätám. minimálne tú hrôzu a bolesť čo potom nasledovala. nasty shit... ten fakt že teraz tam Simon je sám...- no ako videla som nejaké tie obrázky na tumblere kde sa Simon 2 vráti naspäť hore a nájde Simona 1 ale furt, no FUCK ja zabudla aké nechutné tie povtori sú </3 ← vygooglila si Akersa waugh ja si takú miestnosť nepamätám ah fuck čomu som sa ja vyhla.... ale njn, kondícia a "zmýšľanie" toho WAU ako AI... aiya..... pozoruhodné veci. chcem od nich zdrhnúť <3 všetky tie skúšky morality boli také hovadá, ten utuber ktorého som pozerala vždy nahodil taký výraz, joj chudáčik. nervy zo všetkých svetových strán

EJJJJJ TOHO TÝPKA TIEŽ POZNÁM!!!! blázon... totálne Mooncore ale, hej. Nish taki GJDSLKCMLLK sa od nej naučil... láska <3 a potom nájdu nejakého toho štrkáča (alebo čo za potvori to ten týpek varoval že nechitať a dať si bacha) a odskočia od toho ako mačky od uhorky. OU KEJ tá predstava že Moon len "drž klapačku" nejakého toho krokouša je trošénku desivá, môj rešpekt paní...... boha.. Moon je skrátka trocha zdravo šialená. "when you touch the grass a bit TOO much"

zavolať celú zasratú lokálnu skupinku aby túto zelenú skrinku dokopli do kresla u terapeuta jak sa patrí na rodinku, amen 🙏

[kvetyzlouky]

kruhy III. (psáno někdy v půlce února)

skoro dva týdny jsem chtěla psát příspěvek o tom, že jsem ty kruhy rozsekla, už jsem byla unavená z těch zmatených pocitů, které jsem mu vyzvracela po plese, že mi je nepříjemně, protože jednu noc u mě spí a pak další týden spolu nekomunikujeme a sotva se pozdravíme, a on reaguje, jak kdybych ho žádala o ruku, hypotéku a tři děti, ale já jenom chci nějakou základní slušnost, a tak mě nechal odjet (z jeho pohledu se prý otočil a já byla pryč, každý máme svou pravdu), přestože jsme nedořešili konverzaci, mohl napsat, ale nenapsal, poplakala jsem si v noční tramvaji a ráno se probudila s tím, že je mu konec, že mu nedovolím mi okupovat mozek, a tak se Žal se odkládá stal mou hymnou a já se velmi snažila být silná žena, občas se to dařilo úspěšně, občas jsem sklouzávala k doufání, že se potkáme a budeme se bavit.

a tak jsme se potkali minulý čtvrtek a pozdravili se, cítím ve vzduchu, že nebudu silná. měla jsem pravdu. konečně jsme spolu měli sex. opět usínáme se svítáním. a to "ráno", neboli dvě odpoledne, není tak chladné jako vždycky, nabízí mi pití a čínskou polévku, kouříme spolu a vycházíme ze sklepení do světla. rozlámaná, kocovinová. neměla bych jít večer do hospody, ale vím, že tam bude (a taky jiný muž, kterého bych chtěla vidět). aura zůstala pozměněná, veselá, vtipkujeme, cítím radost. ptá se mě, jestli jsem v pohodě. proč bych neměla být? jen tak.

spím tři hodiny a jedu do školy v Plzni a večer z té celé únavy a alkoholu jsem smutná, mám pocit, že se mezi námi něco změnilo. uvědomuji si, že přijde rozlomenina, jsem z toho nešťastná dopředu.

vytvářím si ochrannou zeď z kolegy, který mě zve na randíčko. chtěla bych s ním odjet do Polska k moři, spontánně, na otočku, vypadnout z Prahy, vidět východ slunce a moře, spát v autě, ale to nevychází. uvidíme se v pátek, je mi sympatický, ale musím nějak vybruslit z toho, že on mi píše, že se těší, a to mě děsí. je mi sympatický, ale rozhodně nechci nic mít s někým z práce.

a včera jsem měla zase doufání, protože vím, že se potkáme na akci, radostné pozdravení, ale potom mizí.

[kralovna-ne-stesti]

myslet taky na sebe

Myšlenka, která na začátku byla jen zrnkem písku v duně dalších myšlenek, ale den ode dne se jejich význam pro mě prohlubuje.

Jednou jsem se "vztekala", že všechno dělám já. Mám mít všechno v hlavě, všechno na starost, a hlavně bejt zticha (to mi nikdo nenařídil, to já sama) a pokračovat ve starostlivisti, udržování rodinného krbu a nezištné obětavosti. A já toho měla už dost a najednou jsem si říkala, když jsem mu dělala snídani na další den, že kdy naposledy udělal on/někdo snídani pro mě? Kdy naposledy mi někdo uklidil, vypral, ustlal, uvařil, šel za mě nakoupit, přišel ke mě s krémem, abych se namazala,...

Samozřejmost.

Udělala jsem to já, nebo se to prostě nějak stalo vlivem výchovy, společenských standardů, z očekávání rolí,...? Asi všechno. Abychom si rozuměli, já se o nás ráda starám. Ale děsí mě, když si uvědomím, že jenom dávám a obětuju se a zpátky nepřichází nic. Ano, vím, muži si to třeba ani neuvědomí, když žena nenadává, vím že se můžu slušně a konstruktivně ozvat, přesto. Vážně mě strašně moc mrzí, že ho to nenapadne samotného, udělat taky něco hezkého, ohleduplného nebo jen pozorného pro mě. Jen tak, bez toho abych padala na hubu a fňukala mu, že nic nestíhám.

Trochu jsem odbočila, ale tady se zrodila ta myšlenka. Myslet taky na sebe. Já na ráno tu snídani dělám jen jemu, sobě ne. Že to je zbytečný, beztak pracuju z domova, už jsem unavená a nebudu se tím zdržovat,... A pak nesnídám.

Tohle je jen kapka v moři. A není to jen o tom, že se starám o naši rodinu, rozhodně to všechno nechci svádět na to. Je to o tom, že bych ráda měla na pracovním stole květiny, ale nechci za ně utrácet. Je to o tom, že bych chtěla mít krásné vlasy, ale nedopřeju si a nenajdu si čas na péči o ně. Je o tom, že chci jet pryč, na výlet, na dovolenou, ale nechci utrácet a on nemá čas, a tak sedím doma na zadku a plytvám časem. Je to o tom, že jemu prostřu stůl, ohřevu jídlo a naservíruju, ale sama to jím studený u linky.

Je to milion věcí. Menších, větších.

Je to jako v letadle. Kyslíkovou masku taky nejdřív nasazuje rodič sobě, pak dítěti. Protože když nebude rodič, nebude, kdo by se o dítě postaral.

Postupně, nenápadně, pomaličku si to v hlavě zpracovávám. Malé drobné krůčky, které chci dělat, abych to změnila. Abych se naučila dávat se na první místo. Abych se naučila o sebe starat stejně pečlivě a s láskou, jako o něj. Abych zvládla pře-nastavit svoji hlavu a návyky.

Seznami, kdy mám dané, abych každý den cvičila jógu, meditovala, mazala se oleji a masírovala rollerem, snědla jedno ovoce a jednu zeleninu, vypila dva litry vody a ušla deset tisíc kroků, mám za sebou a nefungovaly. Nebylo to o mě, ale o dalších úkolech ke splnění. Aby to fungovalo, musí to být něco, co chci, vím proč to chci a vím jakým způsobem mi bude příjemné k tomu dojít.

[kadet-pise]

Že MCU použili ze severské mytologie vlastně jen jména je všeobecně známá pravda. Co všechno ale změnili?

Dnes se podíváme na zoubek

potomkům bohů

 Jestli jste ze článků ještě nepochopili, že MCU udělalo v dětech bohů trochu bordel, tak si je budete muset přečíst znovu. MCU totiž vzalo rodokmeny našich oblíbených bohů, zmačkalo je a shodilo z Bifrostu do nicoty.

V potomcích bohů se budeme bavit převážně o Lokim, takže pro začátek jen pár okýnek dalších bohů. Bohové mají mnoho dětí, některé významnější, některé jsou jen zmíněné, takže i já tu vypíchnu ty nejdůležitější.

*

Heimdall – už jsme řekli, že Heimdall je otcem tří vrstev obyvatel. Při svých cestách mezi lidmi lehával s manželskými páry různých vrstev, dokud ho pohostili.

Ódin – Ódin má s Friggou víc dětí, ale jeho neznámějším je samozřejmě Thór. Jeho dalšími potomky jsou dvojčata Hodr a Baldur. Když se Frigga dozvěděla, že Baldur bude zavražděn, požádala na světě každou věc, aby mu neubližovala. Baldur se tak stal prakticky nesmrtelným a bohové si své dlouhé chvilky krátili tím, že po něm házeli zbraně a ty se od něj neškodně odrážely. Frigga ale zapomněla požádat malou větvičku jmelí, čehož záhy využil Loki k tomu, aby ze jmelí udělal šíp a nechal Hodra vystřelit po svém bratrovi. Baldur samozřejmě umírá a to se stává prvním krokem k Ragnaroku. Zajímavost o Baldurovi je ta, že je spojován s Ježíšem, protože po Ragnaroku je uctíván přeživšími lidmi a povstane z mrtvých. Tady nám křesťané zašťourali do mytologie hodně.

Thór – Thór má několik potomků se Sif, jmenovitě dva syny. Magni a Módi – jejich jména se dají přeložit jako Mocný a Vztek.

*

No a co ten Loki? Lokiho děti čeká nevalný osud, ať už jsou jakékoliv. Se svou manželkou Sigyn má dva syny Narfího a Valiho. Jejich osud je tragický, když jednoho Ódin promění ve vlka, ten roztrhá toho druhého a jeho střevy pak připoutají Lokiho ke skále.

Se svou milenkou, obryní Angrbodou má další tři potomky, kteří jsou považováni za monstra. První je Hela, žena, jejíž polovina těla je mrtvá. Je Ódinem vyhnána do vlastní říše, kde se stará o mrtvé, kteří nepadli v boji. Dalším je had Jormungandr, kterého ze strachu bohové hodí do oceánu. Tam roste a roste, až obtočí celý svět a je schopný zakousnout se do vlastního ocasu. Často je tak vyobrazován jako Uroboros. Jormungandr má při Ragnaroku zavraždit Thóra, takže Thór často vyjíždí na moře a snaží se s hadem bojovat.

Poslední syn je Fenrir, vlk. Ze začátku přítel bohů, hlavně boha války Týra. Bohové ale brzy zjistí, že vlk roste do obřích velikostí a začínají se ho bát. Proto ho obelstí a přivážou ho magickými lany. Při téhle lsti ukousne Týrovi ruku. Aby nikoho dalšího nepokousal, do tlamy mu vzpříčí meč. Fenrir tak leží a čeká na Ragnarok, kde jeho vlastní potomci sežerou slunce a měsíc, a on sám zabije Ódina. Je tak obrovský, že mu z tlamy tečou sliny a tvoří řeku.

Loki je měňavec, umí měnit podobu, jak se mu zachce. S tím taky přichází změna pohlaví. Ze Starší Eddy víme, že Loki byl po určitou dobu mezi lidmi jako děvečka a rodil děti. Leckdo tak může být potomkem Lokiho.

 *

“Věz, dal-li jsem někdy,

komu jsem neměl dát,

zbabělci, veliké vítězství:

po osm zim jsi ty

pod zemí byl

dojičkou krav a děvečkou,

děti tam rodils,

a to je ubohý úděl.”

-          Starší Edda

 *

To nejlepší samozřejmě na konec. Jelikož je Loki měňavec, může se proměnit opravdu na cokoliv. Při stavbě opevnění Ásgardu slíbí bohové obrovi, že když to zvládne sám se svým koněm, darují mu měsíc a za ženu Freyu. Jenže netuší, že kůň je magický a zdi Ásgardu rostou neuvěřitelnou rychlostí. Jak už je zvykem bohů, obrátí se na Lokiho o pomoc („Pomůžeš nám, NEBO!!!!!“). Loki se tak promění na klisnu a odláká koně pryč. Obr prohrává svou sázku a Loki se po dlouhé době vrací s osminohým hříbětem Sleipnirem, kterého daruje Ódinovi jako nejrychlejšího koně v devíti světech. Takže ano. Loki se nechal zbouchnout koněm.

*

Marvel vs. Mytologie jsou krátké články s informacemi, které jsem našla při psaní knihy Ve větvích Yggdrasilu, která vychází začátkem roku 2023 v nakladatelství Golden Dog.

Nejedná se o vyčerpávající výčet a vzhledem k orální tradici mytologie se můžou příběhy, které znáte, lišit. Mytologie má základ ve Starší Eddě, která byla přepsána pod křesťanským drobnohledem, takže byla spousta mýtů změněna k nepoznání od pohanských tradic.

Zároveň se taky nejedná o vyčerpávající výčet komiksu, který funguje úplně jinak než MCU.

Ilustraci na pozadí (a zároveň na obálce knihy) vytvořil Michal Sirotek.

[onaras-oficialni]

Den 10 - Hrozba čaje

Drobná pauza od dobrodružství Claudii nevadila. Věčné cestování spojené s profesí žoldáka umí být únavné a společnost Eskadry ji občas přiváděla k šílenství (byť by ji ani nenapadlo stěžovat si nahlas). Rodinné setkání však rozhodně neodpovídalo její představě o odpočinku.

Claudia byla z domova zvyklá na nepříjemné odpolední čaje. Nad hrnkem horkého nápoje už snad tisíckrát odpovídala na otázky, kdy už se konečně provdá, pak jestli už jsou na cestě nějaká vnoučátka, což v poslední době vystřídalo proč se ještě znovu neprovdala, vždyť v tom velkém domě musí být tak sama, a ne, služebnictvo se nepočítá. I ty nejzvídavější tetičky však bledly v porovnání s Claudiinými nevlastními dcerami.

Imler byl za svůj život třikrát ženatý. Ta první, Oleana, mu dala dcery Sideru a Kosimu, načež zemřela na tuberkulózu. Minimimálně toto manželství bylo z lásky. Druhá žena, Ocela, zemřela po nešťastném pádu z koně, ale zanechala mu dceru Analise. Sňatek s Claudií mu přinesl podíl na pile jejího otce a moc hezký kousek lesa spolu s nadějí, že mu třetí žena konečně dá vytouženého syna. Nestalo se tak a Imler se zabil pádem ze schodů. Zanechal Claudii dům, většinový podíl v Silbersteinových papírnách a tři dcery, z nichž nejmladší byla dvanáctiletá a nejstarší o pár let starší než Claudia.

Takže ji teď čekal čaj ve společnosti, která ji viděla jako vetřelce, kterou připravila o polovinu dědictví po otci a která by moc netruchlila, kdyby měla Claudii potkat nějaká nehoda. Nejspíš proto trvala na roli hostitelky.

Pohoštění přichystala v salonku. Konvice, čtyři šálky, cukr, mléko, med a citron pro Kosimu, protože ta od svého snoubence pochytila nějaké divné chutě, talířek se sušenkami, další talířek s koláčky s marmeládou.

Snad posté si v duchu projela seznam. Obléci se elegantně, ale vkusně. Sundat bratrský prsten a dobře ho schovat. Ujistit se, že její kancelář je zamčená a dveře do sklepa bezpečně schované pod kobercem. Připomenout Lessigovi, ať si dává pozor na jazyk a nezmiňuje nic, co by se týkalo Bratrstva. Dokud jsou její hosté tady, je jenom bohatá vdova s podivínskou zálibou v dobrodružství.

Zvuk klepadla jí prozradil, že společnost dorazila. Vykouzlila na tváři svůj nejzdvořilejší úsměv a šla je přivítat.

*

První čtvrthodina byla překvapivě snesitelná. Sestry se očividně dlouho neviděly a potřebovaly si sdělit všechny novinky, takže Claudia mohla jen sedět, upíjet čaj a přikyvovat. Sideřin manžel slavil další úspěch na burze nebo cože to dělal. Kosima jim konečně sdělila datum svatby (budu si muset najít nějakou dobrou výmluvu, proč se tam neukázat, a poslat hodnotný svatební dar). Analise její učitel doporučil, aby se věnovala alchymii a přírodním vědám, protože má nadání. Pak se ale pozornost obrátila ke Claudii.

"A jak vám se daří, Claudie," začala Kosima, "pořád ještě se necháváte najímat na špinavou práci?"

Alespoň už mi přestala říkat mamá, pomyslela si Claudia. Nahlas řekla: "Je to tak, drahé dámy, touha po dobrodružství mě dosud nepustila. Ale mohu spát klidně s vědomím, že je o můj majetek dobře postaráno."

"To je hezké, že máte čas na záliby. Když je řeč o dobrodružství," pokračovala Sidera, "nepotkala vás i nějaká milostná? Nezazářily na vás Omařiny paprsky?"

"Sestro, myslíš snad, že je vhodné klást takovéhle otázky vdově po našem otci?" napomenula ji Kosima.

"Ale notak, jen se zajímám o dobro naší hostitelky," usmála se sladce Sidera. A taky o to, aby náhodou nepřivedla do rodiny dalšího dědice, slyšela Claudia v jejím pohledu.

Nahlas řekla: "Ne, drahá, láska se mi zatím vyhýbá."

"Navíc by to bylo značně nevkusné, tak brzy po otcově smrti," ucedila Kosima.

Už jsou to dva roky, ty zmije. I kdyby mě Imlerova smrt zcela zničila, dva roky jsou dost času na truchlení. "Věřte mi, že poslední věc, po které bych toužila, je pošpinit památku drahého Imlera."

"Musím tedy říci, že jste ohromně statečná, drahá Claudie. Myslím s tím dobrodruhováním," řekla Sidera po chvilce ticha, "takhle riskovat život, aby jiní mohli klidně spát... A říkala jste, že je o otcovy podniky dobře postaráno?"

"Ano, Lessig se o moje záležitosti stará velmi zodpovědně."

"Napadá mě totiž... Při těch vašich nebezpečných zálibách..." pokračovala Sidera, "myslím, že jev našem zájmu ujistit se, že na nás bude pamatováno, pokud by vás snad potkala nějaká nehoda."

Claudia už se ani nesnažila usmívat. "Ujišťuji vás, drahé dámy, že má závěť je bezpečně uložena v trezoru a že pokud bych měla být roztrhána nějakou příšerou, ani jedna z vás nepřijde zkrátka."

*

Mohla jsem je otrávit, pomyslela si, když za jejími hosty konečně zapadly dveře. Aspoň ty dvě starší, Analise je zatím neškodná. Jen pár kapek strychninu na dno šálku, nikdo by si ničeho nevšiml, dokud by nebylo pozdě. Bratrstvo by mi to určitě pomohlo zahladit.

Nebo bych mohla změnit závěť. Odkázat dům Bratrstvu nebo nějaké církvi a nechat ty hyeny, ať se poperou o zbytek. Ano, to je dobré. Jen ať se usmívají a dělají jedovaté poznámky, já se budu smát naposled.

Byl čas vrátit se k Eskadře. Už jí skoro začínali chybět.