#násilník | Explore Tumblr posts and blogs

ocean-prachu · 4 years ago

Text

triptych

(fotila šárka)

na nepoužívanym nákladovym nádraží stojí velká budova, která už dávno neplní svojí původní funkci. z kanceláří zůstaly jenom nepříjemně ostrý zářivky, starý zažloutlý kachličky na záchodech a koberec, do kterýho byla zašlapaná nejmíň desetiletá špína nádražního ruchu. venku za oknem projíždí tramvaje od noci do rána a pak zase od rána do noci a když jedou obzvlášť rychle, rozcinkají tenký skla okeních tabulí, co tvoří celou jednu stěnu pokoje. ve vzduchu uvnitř je cítit terpentýn a akrylový barvy a na stole jsou náhodně rozmístěný hromádky vajglů z cigaret. slunce jako by ten den ani nevstalo. násilník leží zabalenej v růžově potažený duchně a spí neklidnym spánkem, občas něco nezřetenýho zamumlá, čelo má zkrabacený. vzbudí ho tupý rány do dveří.

co děláš ty vole? seš úplně šíená?

sem úplně vzteklá

jestli tady něco zničíš ty krávo, tak tě vytáhnu ven za vlasy

z chodby začně telefon vyzvánět nesnesitelnou melodii a bouchání na dveře vystřídají zvuky tlumenýho hovoru a za chvíli ticho. násilník se převalí na posteli. uvnitř je všechno úplně stejně neutěšený jako venku. ocelový nebe skoro těsně nad hlavou, že člověk cítí jeho tíhu a na studený podlaze, stejně jako na špinavý matraci, jsou rozházený kousky všemožnýho bordelu a neumytý nádobí s nazelenalou plísní.

žony! pocem prosim

v koberci je rozšlapaná hlína z velkýho květináče co dřív pravděpodobně stál na nočním stolku. na zemi se válí jeho dva kámoši a rvou se.

jonáš, je zvyklej na rvačky, je drzej a vzrůstem malej kluk a lidi se neostýchají ho praštit když je štve. naproti tomu marie má od něj nasazenou kravatu, rozcuchaný vlasy a v očích se jí leskne šílenství. když vstoupí násilník do pokoje, jonáš jí pustí a žony si stoupne mezi ně. o pár chvil později už ty dva zase sedí naproti sobě a snaží se si povídat, ikdyž v každym z nich zuří neutichající bouře.

já nemam žádný kámoše

cože?

hele, já mam rád lidi, myslim že je důležitý jim pomáhat, ale žádný vazby...sem sám, chápeš chápeš

marie převaluje v hlavě pochybnosti a kouká někam do prázdna. vedle v pokoji násilník už po tisící přechází sem a tam a kouří jedno cígo za druhym, vysokej a hubenej, s tenkýma pavoučíma končetinama. pochoduje a každý nadechnutí chutná trochu jako popel. když se zastaví, kouká skrz špinavý okna ven na prosklený domy táhnoucí se podél tramvajových kolejí. pak se vytrhne z meditace, jakoby najednou někdo zazvonil na zvonek,škubne sebou a dojde vedle pro tu bláznivou holku.

musim jít, poď, ukážu ti kde schovávam klíč.

násilník se tváři nešťastně a mařenka s nim skoro ani nesoucítí jak je šílená. dovede jí dolu a ukáže na kámen opracovanej do tvaru krychle.

tady

obejmou se a trochu to studí. otočí se k sobě zádama a násilník na chvíli přitlačí víčka těsně k sobě.

násilník

v krámě je fronta až k mrazákům. lidi přešlapujou netrpělivě na místě zatimco pani vepředu využívá sobotní nákupy k navázání hovoru s kymkoli kdo neni její jezevčík a nemáte tu jinou tatarku? víte, ne tuhle drahou....holka za kasou, který může být zhruba tak patnáct pro jistotu nezvedne hlavu není, jenom tahle paní se nevzdává a to mýdlo s jelenem? holka hypnotizuje obrazovku se záznamem kamerovýho systému taky není.. já ho nemůžu nikde sehnat. násilník kouká tupym pohledem do hromady banánů a pomalu se odpojuje. v hlavě se mu všechno rýmuje a on se snaží rozplíst ty verše a pověsit je na nějakou plynulejší nit myšlenek, ale nejde to a on cítí že se spíš rozsype než aby se mu o podařilo navlíknout si na řadě týpek za nim mu drkne do ramene. násilník se na něj podívá, položí svuj nákup na poličku se sušenym ovocem a s nepřítomným výrazem vyjde ven. přejde ulici a za chvíli už zase chodí u sebe v pokoji z rohu do rohu a kouří cigára. mysl splejtá myšlenky do rýmů a dlouhý paže lítají kolem pokroucenýho těla jakoby gestikulovaly v tichý hádce jedna proti druhý. budík ho za chvíli vytrhne z jeho odpoledního šílení a on na sebe hodí bundu a vyrazí směrem k vlaku, do vlaku, do klubu. cestou kolem něj míhají lidi a stromy a dopravní prostředky a uvnitř se mu slova pořád veršujou. čim víc se pokouší je neposlouchat, tim intenzivnějc na něj křičí. cítí se jako v pasti, kterou sám na sebe nastražil. někdo mu nabídne práska z žárovky a on bezmyšlenkovitě nasaje kouř. jeho obzor se zamlží a všechno povolí. rozhlídne se a uvidí kolem svý kámoše, pódium, mikrofon a ruku která mu ho podává a řiká jedeš. přebírá štafetu a pozornost lidí v sále se obrátí jeho směrem. hlas v hlavě je teď najednou i mimo ní, akorát nerýmuje, jenom řiká slova, který v tu stejnou chvíli mizí ze záznamu jeho mysli někam pryč, jako lavina co se utrhne a nedá se zastavit. připadá mu to jako vteřina, ale když zvedne hlavu, zjistí že kolem něj už nikdo neni. nikdo kromě jimba, kterej se hlasitě směje a doslova se popadá za břicho. mrkne na zvukaře a ten vypne beat.

ještě pár dalších hodin sedí se smradem na baru a když začne svítat sedne na vlak zpátky domu. když vystoupí na hlaváku, jakoby najednou někdo zhasnul tu žárovku ze který na začátku večera tahal kouř. mlha se rozestoupí a pod ní se obnaží stejně šedá obloha s jakou se včera loučil. ranní chlad mu zaleze pod košili a pot z chemikálií co ho předtim hřál, začíná najednou mrazit. jeho myslí se rozlíhaj útržky hovorů předchozí noci.

zaposlouchá se do nich, jakoby chtěl sám sebe zkoušet a v úděsu zjistí že se všechny rýmujou.

marie

marie se dovleče k tramvaji následovaná světou, vlčáčí fenou, kterou našli před pěti lety někde na vesnici ,jak se skrývá pod autem a mrzne. ponořená do šedivýho oparu myšlenek vystoupí z tramvaje a vyškrábe se na kopec. projde malym lesíkem po ušlapaný cestě a ocitne se na hřišti. parkuje tam spousta obytňáků a maringotek a kolem nich se válí hromady nejrůznějšího harampádí. starý dveře, zrezlý kusy železa, polorozpadlej nábytek. zpoza zelenýho náklaďáku se ozývá kejhání hus. marie si zhluboka oddechne. na rozježděnym povrchu plným motorovýho oleje se lesknou černočerný kaluže a všechno dohromady vytváří atmosféru marasmu. přes hřiště prochází holka v kloboučku a tyrkysovejch gumácích, mává na máry a z rukou jí na blátivou zem padají kusy čerstvě vypranýho oblečení. černej pes ležící na verandě domku na kraji hřiště začne štěkat, husy kejhaj a z dílny se ozývá jiskření svářečky. máry stojí někde uprostřed tý spouště a sahá si na kůži na obličeji. když přejede prstama kolem očí, kůže se měkce prohýbá. život se tady žije rychle. ahoj stará cikánka co bydlí hned za dveřma do baráku se okamžitě po pozdravu rozkašle astmatickym kašlem. máry toho využije aby unikla rozhovoru a proplíží se kolem ní do kuchyně. v kuchyni je všechno mastný a olepený, nad hnijící zeleninou poletujou octomilky a krásnej syřan s opálenou kůží vaří večeři. máry si sedne na gauč ve společence a dírou po dveřích pozoruje jeho plynulý pohyby. připadá jí jakoby se vznášel kousek nad zemí, jak kmitá od ledničky ke sporáku a komponuje.

místností se plíží různý přízraky lidí co obývají tyhle bažiny beznaděje, ale většinou jen proplujou kolem a zase tápou po svejch nekonečnejch osách dál. kluk co s nim občas pospává, aby jí nebylo teskno se najednou objeví v kuchyni a hodí po ní křivym úsměvem ale, návštěva meziměsto. co studium princezno chvíli si vyměňujou slova, je to těžkopádný. zatimco ona mluví o pocitu frustrace ve městě, kde všichni žijou jen uvnitř institucí, on jí vypráví o ložiskách v motoru. pak spolu ještě chvíli rozpačitě mlčí než jí vezme do jednoho z obytňáků a začne jí objímat já nevim jestli můžu šeptá mu a připadá jí že musí i nemůže. má strach z blízkosti stejně tak, jako jí potřebuje. nechá ho aby se jí dotýkal. moc dlouho to netrvá. potom zas oba mlčí. leží vedle sebe a marie kouká na strop auta. za chvíli na to se začne zvedat co máš v plánu? nechceš zůstat? jeho smutný oči se do ní vpíjí a jí naskakuje husí kůže musim ještě něco... ani to nedořekne, ví že je to lež, ikdyž ze soucitu. kouká na něj, mlčí a skrz to ticho prosakuje studený prázdno. vystupuje zevnitř do prostoru a dá se skoro nahmatat. mam tě moc rád krásko cítí jak se jí ty slova omotávají kolem krku a dusí jí, neví co na to říct. nechá si do ruky vmáčknout nějakou trávu a vypadne ven kde trochu prší. chvíli stojí na rozježděnym plácku. na zádech batoh s kartáčkem na zuby. chtěla by jít domu.zavolá jonášovi, ale napětí ještě nevychladlo, řiká jí že asi půjde do baru pro kluky a že tam ona asi chtít jít nebude, vzhledem k tomu, že je holka a položí telefon. za chvíli přijede bílá dodávka a z ní vyskočí bujará postava ahoj maruško, co vyvádíš. nechceš jít na chvíli dovnitř? neni si úplně jistá, ale její stín jí předběhne a ona ho následuje jako svůj vlastní duch zpátky do domu, akorát místo do společenky vejde do pokoje. lehne si na postel a kouká do stropu, zatimco něčí teplý ruce jí začnou sahat na stehna.

jonáš

když máry i násilník vypadnou, jonáš si zaleze zpátky do postele a přitáhne si k sobě knihu co ležela otevřená na stole. je celá od hlíny. začne si sám pro sebe trochu nadávat jak oprašuje jednotlivý stránky, na uklidnění si ubalí cígo a do sluchátek pustí co nejvíc nahlas směsici písniček který si nahrál do jedný složky, jako když si lidi dřív vypalovali cédéčka. za chvíli usne a když se probudí, venku už je tma. vyčistí si zuby, oblíkne poslední neroztrhaný triko a oholí si vousy. do uší znova nasadí sluchátka a vyjde z nehostinnýho pokoje na stejně tak nehostinnou ulici. courá se žižkovem když mu zavolá marie. pořád v něm vře jejich ranní hádka. má jí rád, ale má jí taky dost, je nevyzpytatelná a chce všechno hned a v nesmyslnym množství. trochu jí odpálkuje, aby věděla, že ani jeho svět neni úplně bez hranic a zapluje do potemnělýho baru kam se vchází dolu po schodech. pod schodama stojí vyhazovač. tváří se nezaujatě, pokyne na jonáše buldočí hlavou a sklopí oči zpátky k telefonu, kde hledá nějaký rozptýlení ze svojí všeobjímající nudy. jonáš hodí bundu do šatny a posadí se na bar. o pár hodin a drinků a čáru řízlýho speedu později si nechává vykouřit péro v místnůstce s košťatama. když opouští podzemí, venku se už rozednívá a na ulici po sobě štěkaj dvě lidský feny sprostý nadávky. kdyby mohly, tak se rozcupujou. jonáš vytáhne sprej co má v hluboký kapse a začne po zešedlejch omítkách psát zprávy o stavu světa a svýho vlastního vědomí, značkuje si cestu zpátky domu a jak si neuvědomuje, že už je celkem ráno a všechno je vidět víc než v noci, hlavně to co se nemá, zastaví u něj povědomý auto. z auta vyskočí strážce pořádku a zákona a přimáčkne ho na zem. jonáš hlasitě křičí a týpek co na něm klečí mu pro jistotu jednu vrazí. pak ho sebere ze země a narve přes všechny protesty na zadní sedačku. ještě cekeneš..jonáš je na podobný zacházení zvyklejší než si policajti myslí a ani necekne. zato začne chcát na sedačku, hezky potichu.

přijdou na to až když ho začnou tahat zase pro změnu ven a očividně je to rozčílí. jak chceš ty malej zmrde poprská ten starší z nich jonášův smějící se obličej a narve ho zpátky. když zastaví příště, jsou v rozsáhlým parkovym areálu. kolem celkem rušno a na kopci na vrcholu toho všecho stojí kostel. co je, kde to sme, to nemůžete. u dveří se objeví pochopové v bílym a narvou zmítajícímu se jonášovi do paže jehlu s neznámym obsahem. to ho zklidní mrkne jeden z nich na fízla za volantem zkurvená buznička uslyší ještě jonáš jakoby z dálky a potom upadne do dutý nicoty.

#acab #násilník #jinysvetjenekdynemozny

0 notes

violetwonder · 4 years ago

Text

V tom dnešním snu mě přišel zachránit a toho úchyla málem zabil, možná že dokonce i zabil. A pak, když jsem chtěla otevřít dveře zazvonil budík... jako kdyby mě ušetřil toho vymýšlet slova, co bych mu řekla. Určitě bych plácla nějakou blbost jako “jak víš kde bydlím?” nebo “proč jsi přišel?” ...

Byla jsem vyděšená víc z toho že ho vidím kukátkem za dveřma než že mě v tom snu ohrožoval násilník.

Kdo ví, co se mi ty sny snažej říct ... achjo

3 notes · View notes

emaablvk · 6 years ago

Text

NIE

možno keby si chlapci uvedomili,že tie úchylné pohľady,neslušné poznámky sú reálne nepríjemné až frustrujúce a skľučujúce

hlavne to obťažovanie dievčat za každú cenu aj napriek ich nezáujmu

tak by som bola ku Vám aj milšia,pozerala by som sa krajšie a neučila sa bojovať v sebaobrane:)A dotyk od niekoho kto ma má reálne rád by som zniesla s bonusom krásneho pocitu.

lenže bohužiaľ to tak nie je.

a ja nechcem aby sa ma ktokoľvek chytal,dotýkal a robil čokoľvek iné

nie len ja ale aj ženy a dievčatá,ktoré obťažovali muži (!) a chlapci.

nie znamená nie!

dievča môže byt hocijak vyzyvavo oblečené,nemravne a neslušne ale ty nemas žiadne právo sa ho dotknúť!

nie si žiadny alfasamec

si obyčajný hulvát,násilník a grobian.

45 notes · View notes

peakvinovina · 6 years ago

Text

Násilník mi snědl med.

3 notes · View notes

jajsemvelmiprohumor · 3 years ago

Text

Bratři a sestry, já se textům Dominika Duky vyhýbám jako čert kříži. Ale když jsem z rozrušených reakcí vyrozuměl, že si kardinál zase jednou ublinkl do úst, nedalo mi to, jeho kritizovaný příspěvek si přečetl a pochopil, že ten text má dva zásadní problémy. Tím prvním je humanizace násilníků. V děsivých konturách války jsme zvyklí uvažovat o nepřátelích jako o objektech, jako o bezduchých strojích. Uvažovat takto o Rusech je o to snazší, že je jich mnoho, vypadají koženě a jejich životy nikdy nikdo nebral moc vážně. Jakákoli psychologizace takových ruských mašin pak vypadá jako omlouvání jejich zločinů. Dukova zmínka o tom, že násilník je často obětí svých vlastních vnitřních hrůz a že za své jednání nese vinu nejen on sám, ale i jeho nadřízení, je obzvlášť pikantní v kontextu našeho vlastního, tedy klerikálního zneužívání. Ale v pořádku, já tomu vysvětlení rozumím. Neměli bychom plivat na všechny ruské vojáky a katolické kněží, vždyť někteří z nich pomáhají. Měli bychom vinit i jejich nadřízené, kupř. generály a kardinály. Druhý problém Dukova textu je tak starý, že se až divím, že se ještě necháte takovou trojstupňovou demagogií vyprovokovat. Požadavek, aby měly znásilněné ženy možnost-vzít(!) potratovou pilulku, nejprve formuluje jako požadavek, aby znásilněné ženy měly povinnost-vzít(!) potratovou pilulku. Pak takovou povinnost kritizuje a obhajuje možnost-nevzít(!) pilulku a nenechat se potratem dále traumatizovat. Aby z toho vyvodil povinnost-nevzít(!) potratovou pilulku, a tedy i zákaz její distribuce obětem znásilnění s dělohou. Tohle my v církvi děláme často, právo křesťanů vstoupit do manželství chápeme jako zákaz homosexuálů vstoupit do manželství, právo zemřít přirozenou smrtí chápeme jako zákaz asistované sebevraždy, právo na svobodu vyznání chápeme jako zákaz náboženské kritiky. Překvapuje mě, že text pana kardinála ještě někoho překvapuje.

0 notes

oceanprachu-blog · 6 years ago

Text

násilník

pod trojskym mostem jsou velký široký schody, který tvoří takovej jakoby amfiteátr. násilník se svíjí pod tima rádoby antickýma schodama v křečích a myslí si, že umírá. myslí si, že mu prasknul vřed co si vypěstoval svým řekněme nepravidelnym způsobem života, řiká, že mu nikdy nebylo tak špatně.

venku je tma a zima, ne zimní zima, ale takovej ten chlad co se táhne na podzim od řeky a zalejzá ti až pod triko.

poodejdu se porozhlídnout okolo, protože Toyota se někde zaběhla, jako pokaždý když loví a ve tmě vždycky loví. volam na ní do noci, ale nikde nic, pusto prázdno a jak se otáčim zpátky, nemůžu se neusmívat, na schodech sedí nějaký lidi co maj očividně rande a koukaj dolu na násilníka, kterej se válí na betonu a skučí a padaj mu z jeho hubenejch nohou kalhoty s rozepnutym páskem. místama to skučení střídá s pochodovánim sem a tam, přičemž promlouvá ke svojí bolesti. je to něco mezi modlitbama, výhrůžkama a zaříkávánim. občas si zkusí strčit prsty do krku, aby si ulevil, což z vnějšího pozorování nevypadá jako úplně funkční strategie. to ne, ale zato to vypadá jakoby pro ty lidi na rande sedící nahoře v amfiteátru odehrával celkem solidní představení. má rozcuchaný vlasy a rozbil se mu zip na batohu, ze kterýho kouká spacák a nějaký dráty od minibedniček. řikal, že mu to přines jeho kámoš se slovama nenávisti, protože něco proved. co proved to neví a nikdo mu to neřek, protože očividně občas někde něco provádí, každopádně má teda vlasy hodně rozcuchaný a voči úplně vodový, velký, ale trochu prázdný a vyděšený a ksicht celej pokroucenej z toho břicha a kalhoty pod zadkem. mam pocit, že najednou i já sem kousek toho představení, jak u něj sedim v takovymtom podřepu co dělaj indický babičky anebo nervozně kroužim sem tam a řvu po Toyotě. feťáckej nádech ještě šponuje ten chlad a moje roztrhaný silonky, co maj nad kolenem napsaný LOVE , a love teda zrovna žádný nemam, kdyby jo, koupila bych násilníkovi kolu a možná by pak tolik nebrečel. Toyota za chvíli přiběhne s jazykem až na zemi a vytřeštěnýma očima, tváří se skoro stejně jako muj společník, akorát má očividně víc radosti ze života, aspoň pro teď. Celý to je trochu krásný a necítim vůči celý tý situaci nic moc hlubokýho, protože ta bolest není moje, ikdyž jí znam. trochu jako číst jednu z těch divočejších depresivnějších knížek jáchyma topola. Když nabere dech , ptá se mě, jestli je tohle normální. upřímě mi to připadá trochu přehnaný, na malou porci opia, co sem mu pár desítek minut předtim dala spolykat, tak to řikam jak to je a on na to, že to zapil čtvrtlitrem rumu, neboť má problémy. s alkoholismem, ale taky tak vůbec problémy. to už mi příde celkem ne tak podezřelý, posunem se kousek dál z pod toho mostu směrem k lodi. jsou tam záchody, kde teče nepitná voda. zatimco jí natáčim do flašky od piva, příde kristalka a s tou svojí učitelskou dikcí mi vysvětluje, že tuhle vodu teda fakt pít nemáme, že je z velkýho barelu a stojí tam nevimjak dlouho a blablabla nicméně pak přinese jinou vodu , za což jí požehnej pánbůh a odvrávorá k vohni obluzovat nějakýho kluka s dlouhýma vlasama. Ty dlouhý vlasy mě trochu znepokojujou, ale nemam čas nad tim přemejšlet, protože násilník říká jestli jdem a já na to, že jo. Má zrovna vyděláno pár drobnejch a ikdyž už vypadá o něco míň útrpně, rád by prej jel taxíkem. Ačkoli bych taky ráda jezdila taxíkem, vzpomínam na mojí kámošku zlou juditu, která pokyvuje hlavou a se sarkastickym úsměvem cedí mezi zubama že zlatá mládež si žije nad poměry ekonomické krize, a rači ho přemluvim ať dem pěšky na palmovku, protože palmovka je skvělý místo, hlavně v noci a my nejsme žádná zlatá mládež, aspoň on určitě není zlatej a já určitě nejsem mládež. Na palbeachi potkáme emila, vyhodili ho z bytu a tak jede spát k nám na barák na žižkov, kamž ho vyprovodíme. jednak protože sem dobrá hostitelka a taky cítim velkej soucit, kterej se momentálně prosákne i skrz muj hlubokej a táhlej vnitřní smutek. Připadá mi, že když je vám šede, nemělo by se stávat, že končíte před zimou v promrzlym baráku s bandou dětí, co v něm bejt trochu chtěj, ale taky trochu nemají kam jít. já domu jít určitě nechci a protentokrát mam štěstí v podobě klíčů od bytu kousek odsud . Ten byt je muj úkryt posledních pár dní. Je malej a útulnej. Všechno je v jednom pokoji; pračka, dvojplotýnka, umyvadlo, sprcha, postel a internet a lampička co dělá příjemný světlo. Přídem třeba kolem půlnoci, já a násilník. Udělam čaj do skleněný konvičky a ubalim brko z posledních vejškrabků. myslim že se mu to líbí, trochu ho pozoruju, abych věděla co s tim že je tady, ale nevim. Sem ráda, že si už nemyslí že umírá. Naše hovory tečou tak vláčně a plynule jako by byli z medu a já se cítim uvolněně. Mluvíme o ničem konkrétnim, a celý je to takový bezpečný. Kouříme v posteli a posloucháme nějakou skoro výtahovou hudbu, tak zhasnu světlo. Hele žony, ale nebudeme spolu spát, řikam co nejvíc „jakobynic“ to dokážu a podívam se na násilníka, kterej kouká na mě a říká „já sem právě fakt doufal, že ne“ chvilku se smějem a na dobrou noc posloucháme jak nějakej postarší pán čte jaroslava haška.

...

Si byla v noci tak křehká.

…

ráno odejde a s nim odejde i ten pocit, že sme jenom tady a teď. Nejsme. Jedu tramvají, sedim jako dycky na červený sedačce. Svět je zase šedivej a hlava obtěžkaná. Násilník jede na další nákup, z místa na místo z ulice do pokoje, z pokoje na ulici z ulice na pódim. Já jedu v tý tramvaji a polikam neurol co mi dala kristalka. Kolem mě lidi jedou do práce, do školy, maj program a tak. Já jedu tramvají a sedim na červený sedačce.

2 notes · View notes

divkakteraneprestalaverit · 4 years ago

Text

v 5 ráno bez korekce 12.1.21

Lidi jsou až příliš jednoduchý záležitosti. Jedinej smysl vidím snad v těch terapiích, kdy za týden na člověka působí tolik věcí, že odlítne, od svého nitra. Psychoterapeut ho zase dovede trošku zpátky a probudí v něm jeho emoce. Posílí jeho vůli a otázkama ho dovede zase zpátky k jeho podstatě.

Šílím a tak střílim tlučovitej hlen (násilník). To je tak přesný. Člověk tu nemá moc jiných možností, než šílet. To by spělo k těm drogám – smrt v životě (vysoká hra, pan morfeus), nebo tedy chceme-li tak pak k té smrti – jedinej možnej způsob boje je tu sílu přijmout a vrátit ji jako ránu pěstí (kineziologie – čumpelík). Drogy ne, ty člověka dostanou mimo společnost a společnost je už téměř po celé planetě. Taky si myslím, že drogy otupujou reflexy a intuici, a to jsou ty nejdůležitější věci, co nám příroda poskytla. Vzít si život? Jo to by dávalo smysl, ale dejme tomu, že prostě a jednoudšše nemůžeme, tak zní pravidlo a tohle jediné pravidlo nám dává alespoň tu základní jistotu a to žít. A jak říkal Camus, je to absurdní, tedy musí to být jak s tou vrácenou ránou. Pokud je to absurdní, zničíme to pouze absurditou, šílenost si žádá šílené jednání. Každý kdo se odvažuje žít je šílený. Je důležitý umět vypadat, umět odpovídat, umět jazyk společnosti a vědět, kde je „normálno“. Člověka to ale moc nebaví, že? Má tendenci lítat, žít v realitě:D to je vtipný protože realita každýho je jiná a realita sama o sobě neexistuje stejně jako neexistuje pravda. Je to jenom odraz nějakýho současnýho průměrnýho momentálního vědění. Dejme tomu fakta – jako že gravitace funguje takhle – stejně jak s tím letadlem, o kterém mluvil Jandourek (postavili letadlo a stále se snažili, abv bylo rychlejší, jakmile překonali rychlost světla, letadlo se rozpadlo, za touhle hranicí už nefungovala fakta, která fungovala před ní), jakmile se budem dostávat do problematiky dál, vždycky zjistíme, že se ještě dá jít za hranice – u gravitace by to mohlo být například, že budeme schopni používat náš mozek třeba ze 70% a budeme se umět gravitace vědomě „vzdát“. Ale ve skutečnosti vidím jediné reálno, kterého jsme schopni v našem jepičím životě dosáhnout, vidím ho pouze v emocích. Proto ta psychoterapie mi přijde v tomhle zatím poměrně dost chudým lidským mozečku jako jediný pouto s realitou – tedy se sebou samým – se svou vlastní skutečností.

Jediný, co mě na tomhle celým stresuje je babylonská věž. Člověk může furt zkoumat dál ale čím víc ví, tím dál se dostává od normality, nudnosti, přízemních věcí, což jsou hranice onoho fotbalového hřiště, na kterým hrajeme. A dává to smysl. Kdo se naučí hospodařit v těch pravidlech, které tu momentálně fungují, se automaticky stává v téhle společnosti úspěšným (ať už jde o jedničkáře ve škole, bankéře rozumějícího ekonomice, o politika stíhajícího veškerá média, lidské ideologie, nebo „umělce“, kterému se daří vytvářet to po čem je poptávka. Ti jsou normální, ti se nezbláznili, těm babylonská věž nehrozí. Pak jsou tu umělci, ti bláznivější, kteří přeskočí dobu a dostane se jim uznání až po smrti, ti blázní, jsou individualisté. Tomu, kdo se těchhle přízemností vědomě vzdává a kouká za ně, tomu hrozí vymezení se ze společnosti. Vymezení se ze společnosti zase nutně spěje k tomu, že člověk je jednoduchá záležitost a začnou na něj působit emoce, začne strádat, začne být sám, cítit se sám. Může si v takovém případě vybrat pózu. Pózu, která se bude blížit jeho skutečnosti. Obklopí se tak lidmi, kteří mají náhled na skutečnost podobný a nebude se cítit tolik sám. … dá se rozvést – nemusí to být jen umělci, ale i filosofové, stejně tak skejťáci nebo pankáči…

Ale myšlenky mi utíkají směrem, proč se při psaní něčeho takovýho cítím jako král? Cítím, jak mi narůstá ego, jak se ten had vine kolem mýho srdce a pomaloučku do něj dává jed, jed kterej mi bude proudit žilama a nenápadně si mě celou obejme. Ego. Všudypřítomně hrozící ego. Možná že ve finále jde o pud přežití. Jestliže lezu na babylonskou věž, musím mít stále menší strach, že spadnu, jinak by mi to hrozilo víc. Jenže to ego taky způsobí to, že budu pohrdavě nahlížet na vracení se do přízemnějších pater. Proč by tam člověk chtěl, když ví že to není pravda a ví, že za pravdou vede cesta – nahoru. Jak se má vzdát týhle podělaný touhy poznání, vědět víc, rozšiřovat obzory, otevírat oči. Je špatný být slepým a mít oči zavřené, protože člověk pak zjistí, že slepě buduje a žene se za něčím, co nedává smysl jeho podstatě – jeho emocím (má auto a helikoptéru, ale není šťastný). Jenže poznávání, které mě teda dejme tomu baví a když dělám něco co mě baví, tak bývám šťastná zároveň nutně spěje k vymezení se většině, k individualismu a z toho bývá člověk (biologicky dáno) nešťastným.

No člověk si zkrátka nesmí myslet, že umí být šťastný. Musí jenom žít a nějak to vyvažovat asi no, jakmile vylezu moc vysoko, je čas na to, abych našla něco, co mi shodí ego a hodí mě do něčeho přízemnějšího, odkud budu mít zase tendence růst. Nekonečný boj. Nesnesitelná lehkost bytí. Absurdno. A jsme zpátky.

0 notes

allmothsdied · 4 years ago

Text

Pustili jsme přes práh

Jednoho schizofrenika

Pravda, poruch máme

Ve sbírce po málu

Alkoholik, násilník, pedofil,

Autisma, narcista, feťák

Deprese, úzkosti, insomnie,

Anorektička, bulimička

Sociální fobie, agrese

HPO, bipolárka, OCD

Jenže ten schizofrenik si vysadil léky

Začal mít psychotické stavy

A byl agresivní

My měli strach, i přes zamčený dveře

Pokoje

Celou noc bděl a lil do sebe jednu kávu

Za druhou

A všechno snědl

A vy, málokdo se léčí

Jo, poslední vrh je takový poničený

Víc než generace před námi

Jsme vadní

Se smůlou vytetovanou na čele

Zneužívání, týrání

A pak prý měj děti

Aby se narodily už bláznivý

S našimi geny

Není žádný happy end

A poruchy osobnosti

Psychický nemoci

Vytetovaný po těle

A v něm

Lesy hoří dál

Hoříme polití benzínem

Se zapalovačem v ruce

Vydechujem cigaretový kouř

Slzami neuhasitelný

Velká šťastná rodina

Až na kost

Kroutící se orgány

Křičí

V agónii

Dost

Navýšená dávka antidepresiv

Všechno se sype

Není divu, když jsi ze štěrku

I ty pitomý šutry se snažej utéct

Jenže není kam

Pronásledováni minulostí

Hořkýma vzpomínkama

Ale schizofrenik nám chyběl do sbírky

Tak proč ho nepozvat dál

Pařba se asi trochu protáhne

Nechtěl odejít

A mé se srdce zastaví

Při každým křiku zvonku

Hele, návštěva

Račte dál, představení začíná

1 note · View note

theothermovember · 4 years ago

Photo

Boston Globe reporters were the first to uncover the network of sexual predators and cover-ups in catholic church. Victims of the clergy abusing their power started to come forward all over the world. In the Third World, sexual violence in Catholic church is believed to be even more common. The missionaries were supposed to spread civilization, but they imported strict church hierarchy and made sex taboo, which makes it easier to abuse and harder to report it. In Czech Republic, the church seems weak as most people are atheist and Catholics don't (yet) try to influence politics and repress womens' and LGBT+ rights. But sexual violence inside the church is happening nevertheless. Its face? Cardinal Duka, who is famous for cover-ups and trivialization of the problem. Once a political prisoner of the pre-1989 regime, he now is a part of the conservative wing around president Zeman. Right-wing conspiratory media praise Duka, but the real picture is different. He likes to twist the words of pope Francis. The pope denounced the practice within the church when the abuse and violence is being covered up and the predators are moved to another parish. And this is what Duka has been doing and defends it in a truly toxic way - saying he can't make every case public, what if the accusation is false? And what is kept private is not investigated. The priests continue to abuse the trust of their flock. In one of the cases, Duka, at the time head of the Dominican order, knew about a deacon who was raping an underage student living in the monastery. He did nothing to stop it, and he proceeded to ordain him a priest. But the student was later kicked out for starting a relationship - a consensual one - with another order member. It seems that priests are only allowed to have sex when the other party says no. Duka supports Polish conservatives who see any non-cis/hetero identity as a "totalitarian ideology", he also stirs up hatred against refugees, he is in tune with conservatives and neo-Nazis alike. He is a part of the ultra-conservative elite that promotes nationalism and views struggles for human rights as a dangerous ideology. Thank God that Jesus isn't alive to see this...

Text: Barbora Votavová - @malekouskysvobody

CZ:

Reportéři a reportérky Boston Globe stáli na počátku rozkrývání sítí sexuálních predátorů v katolické církvi. Oběti duchovních, zneužívajících svou moc, se začaly ozývat po celém světě - navzdory snahám cíkve vše ututlat. Specifické je církevní sexuální násilí v zemích třetího světa. Misionáři sem měli údajně přinést civilizaci. Přinesli však církevní hierarchii a tabuizaci sexu a odhaduje se, že sexuální násilí kněžích je tu v důsledku mnohem běžnější než jinde. Specifická je i situace v Česku. Církev tu (zatím) moc nezasahuje do politiky omezováním práv žen nebo LGBT+ lidí, což je v regionu výjimka. Sexuální násilí se ale v církvi děje bez ohledu na počet věřících. Jeho symbolem se díky zamlčování a bagatelizaci problému stal kardinál Duka. Láska k mocným ho z pozice vězněného odpůrce minulého režimu dostala do konzervativního křídla kolem Klause a Zemana. Konspirační servery Duku velebí. Za hranicemi Parlamentních listů a Sputniku ale vypadá jeho obraz jinak. Duka rád překrucuje poselství papeže Františka. Ten odsoudil církevní praxi utajování zneužívání a přesuny pachatelů na jinou farnost. Duka to obhajuje klasicky po toxicku - přece nemůže zveřejnit každý případ, co kdyby to bylo křivé obvinění? A co se nezveřejní, to se nevyšetřuje. Kněží mohou dál zneužívat důvěru svých oveček. Duka např. jako představený dominikánského řádu věděl o jáhenovi, který znásilňoval nezletilého, v klášteře ubytovaného studenta. Nijak nezasáhl, násilník byl vysvěcený na kněze. Zato student byl později z kláštera vykázán, protože navázal milostný vztah - konsensuální - s jiným členem řádu. Kněžím se zřejmě sexuální aktivity tolerují jen když s nimi druhá strana nesouhlasí. Duka se přidal k polským konzervativcům, kteří jinou než cis hetero identitu považují za "totalitární ideologii" a hodlají proti ní bojovat, nenávist vyvolává i směrem k lidem na útěku, kromě hnědnoucího Hradu se bratříčkoval i s neonacisty ze Slušných lidí. Je součástí ultrakonzervativní elity, která se skrze stavění mariánských sloupů a odmítání istanbulských úmluv snaží posilovat nacionalismus a omezovat lidská práva, jejichž ochranu označuje za nebezpečnou ideologii. Ještě že se toho nedožil Ježíš...

Text: Barbora Votavová - @malekouskysvobody

#theothermovember #dominikduka #bostonglobe #toxic masculinity #mariekraus #lgbt

0 notes

berlinundergroundrpg · 5 years ago

Text

Yoon Jeonghan

Vek: 23

Postavenie: nezaměstnaný, psychicky nemocný

Príbeh i povaha charakteru: did, disociativní porucha osobnosti, je psychická nemoc, kdy si mozek jednotlivce vytváří další alterega jako obranný systém či pokus vypořádat se se situací, se kterou se v minulosti jednotlivec nedokázal vypořádat sám. jeonghanovi bylo did zjištěno v jeho osmnácti letech, kdy se u něj podařilo zjistit celkem 4 altrerega - jojo, dětské alterego, hybrid štěněte (konkrétně kolie, měli bychom být přesní). yoon, “alterego zla” jak ho jeonghan sám popsal, má podobu démona a jeonghan ho stále nedokáže plně ovládat. pak han, který je naopak alteregem dobra, jak to tak u pacientů s did bývá. vzhledově je nejblíže podobný jeonghanovi. a nakonec hannah, alterego dívky. každé alterego má svůj původ a důvod k existenci. jak to tak většinou bývá, jeonghanovo trauma začalo už v jeho dětství, které bylo doslova jako zkouška ohněm. jeho matka byla alkoholička a drogově závislá, otec byl násilník. jediné, co jeonghana drželo při životě, byla jojo, fenka dlouhosrsté kolie, kterou jeonghan jednou našel na ulici, postaral se o ni z toho zbytku jídla a peněz, ze kterého žil, no a pak spolu pár let přežívali. jen jednoho dne na něj jojo už nečekala, a ačkoliv to jeonghana rmoutilo, chápal proč. z této zkušenosti tedy vzniklo alterego jojo - dětinské, neskutečně hravé a věčně veselé štěně. spolu s prvním alteregem vznikly automaticky i další dvě - yoon a han. z toho han byl první ego, které se u jeonghana začlo projevovat, což ovšem nebyl problém, protože jejich styl chování byl docela podobný, tedy až na to, že han je neuvěřitelně optimistický i v těch nejtemnějších situacích. yoon je osobnost, která se naštěstí neproevuje tak často, ale když už, tak je z toho vždy velký průser. yoon nemá žádné hranice a pravidla jsou pro něj jen směšná hrstka nesmyslů. tohle alterego je údajně geniální sériový vrah a to způsobilo, že se jeonghan dostal do péče psychiatrů a terapeutů. ale to nejhorší na tom je, že když se vzbudí yoon, jeonghan si pak nepamatuje ani ň z toho, co všechno provedl. jeonghanovi se s alteregy daří žít s klidem, ale nevěděl, jak na yoona. poslední alterego, hannah, je dívčí alterego, které vzniklo na základě jeonghanovy potlačované sexuální orientace. jeonghan si nikdy nedokázal úlpně připustit, že by mohl být na stejné pohlaví. přišlo mu to nelogické, nemorální, a nesmyslné. no, a tak mu podvědomí ten smysl dalo. když se projevuje hannah, nechová se sice jako úplná holka. neobléká se tak, nemá za potřebí nic z toho. jediné, o co jí jde, je sex. je jí jedno jak, kdy a kde, hlavně aby to byl muž a aby bylo po jejím. jeonghanovi tedy většinou nezbývá, než se s tím smířit. žít s těmito osobnostmi není nijak jednoduché, ale jeonghan to s pomocí léků a odborné pomoci statečně zvládá. není pro něj problém se s ostatními alteregy domluvit na mnoha situacích, i když ne na všech. největší problém jsou hannah, která se však dá ještě zvládnout - je docela neškodná- a yoon. ten je vlastně důvod, proč se místo zachování a spolupráce s alteregy jeonghan po domluvě s odborníky dohodnul, že musí nemoc pryč. terapie však nejsou snadné, a tak jeonghan nemá možnost zapojit se do každodenního života.

0 notes