#menší než nebe

[martan-co-ma-rad-caj]

"Já se na to vyseru!" zaburácel náhle Sorontur.

Ihned ho napomenulo hlasité "Ššššš!" kdesi za regály.

Stůl, u kterého seděl, byl nejen obehnaný svitky všude po podlaze, ale i každý jeden ždibec jeho plochy jimi byl na několikrát pokrytý. Bez ladu a skladu se na sobě válely záznamy v rozmezí bezmála dvou sta let.

Ve všem tom vznětlivém chaosu papíru seděl v tuto chvíli ještě vznětlivější Sorontur. Vlasy, které si původně svázal do vysokého drdolu, měl rozcuchané a jen málo z nich v drdolu zůstalo. Většina mu spadala ve slepených pramenech po zádech nebo do frustrovaného a unaveného obličeje. Mračil se nad těmi všemi svitky s notnou dávkou znechucení a vyčerpání.

"Co se děje?"

"Co by mělo?!" opřel se lokty o stůl a skryl si obličej do dlaní. Zmáčkl při tom několik srolovaných svitků. "Všechno je super. Naprosto skvělé. Nemůže být lepší." Několikrát se nadechl, až se najednou hlasitě rozvzlykal. "Vyseru se na to... Vyseru... Na všechno."

[onaras-oficialni]

Den 14 - Voda

Menší chronologické okénko: tenhle příběh se odehrává cca 800 let před vším ostatním, co jsem zatím ke Slovopadu napsala. Jednoho dne budu muset udělat nějakou časovou osu.

Byl to okamžik slávy, když jim předávali diplomy. Levan a Marwen, dva sirotci, vybraní pro své mimořádné předpoklady pro studium na nejvyhlášenější vojenskou školu, nyní nejlepší žáci svého ročníku. Přední elfové své generace, chlouba celého Eldasiru. Navíc jim bylo svěřeno velení nad lodí Stříbrný šíp. Měli právo být hrdí.

Byli mladí a měli pocit, že jim patří svět.

*

"Takhle jsem si teda tu službu vlasti nepředstavovala." zavrčela Marwen.

"Ale notak, vozit zrní je přece strašlivě ušlechtilá povinnost. Pamatujte, žáci," napodobil Levan zcela přesně tón jejich učitele, "v cestě za vítězstvím není malých rolí."

Marwen složila poslední pytel a protáhla si záda. "Chtělo by to skleničku."

"Vydrž," zasmál se Levan, "napřed musíme za seržantem. Ale pak tě zvu."

"Snad to stihnem dřív, než začne lejt," zadívala se Marwen nad moře. Nad severním obzorem visela tmavá masa a lany Stříbrného šípu už teď lomcoval vítr.

Vyrazili směrem k velitelství. Ve vylidněných ulicích jim jedinou společnost dělal vítr. Každý, kdo byl schopen boje, byl už dávno poslán na frontu.

"Už mě to teda taky štve," zabručel Levan, "Vždyť jsme byli nejlepší v ročníku! Na bojišti bychom byli mnohem užtečnější. Já bych těm potemníkům ukázal, zač je toho loket."

"No jasně, jakmile se Druenei doslechnou, že jde proti nim strašlivý Levan, rovnou vytáhnou bílou vlajku. Naše armáda si šlape po štěstí, když tě nechává v týlu."

Budova velitelství stála kousek od náměstí. I v ní byla znát prázdnota, která plnila okolní ulice.

"Pytle jsou složené ve skladišti," předala Marwen seržantu Galaronovi průvodní listy, "Z letošní sklizně je to všechno, takže Stříbrný šíp má asi padla?"

"Nebojte, mládeži, ono se něco najde," podrbal se seržant za uchem. Když si všiml jejich výrazů, musel se zeptat: "Ale copak, co ty kyselé obličeje? Už se vám plavba omrzela?"

"A vám se to neomrzelo?" zeptal se Levan, "jenom sedět v kanceláři, počítat pytle a čekat na zprávy z bojiště? Vždyť jste taky voják, ne?"

Galaron si povzdechl. "Tak taky už je mi to dlouhý. To asi všem. Ale slyšel jsem," ztišil hlas, "že obě armády míří k Loranskému jezeru. Dejte na mě, tam se schyluje k něčemu velkýmu."

Opřel se ve svém křesle a pokynul jim ke dveřím. "Pro dnešek máte pohov. Zítra se stavte pro další rozkazy."

Za těch pár minut, kdy byli uvnitř, se obloha zcela zatáhla. Vítr ještě zesílil. "Měli bychom odrazit od břehu!" houkla Marwen, "ať nás to nehodí na mělčinu!"

Byli v půli cesty do přístavu, když se země otřásla.

Později se bude v kronikách psát, že se nad Loranským jezerem otevřelo nebe a bohové sestoupili mezi obě armády. Kronikáři se neshodnou, jak přesně jejich slova zněla, ale všichni do jednoho napíšou, že bohové vyčetli Sidhe i Druenei jejich zpupnost. Že prý pohrdli blažeností, která jim byla dána, ve své pýše uvrhli celý světadíl do staletí válek a přivodili smrt desetitisíců. Že jako spravedlivý trest jim je odebrána blaženost a věčný život. Že Eldasir, který oni sami změnili na bojiště, se má stát neobyvatelnou pouští. A že všechna elfská pokolení jsou prokleta až do konce věků.

Marwen a Levan nic z toho netušili. Kdyby pohlédli nad pevninu, možná by viděli nepřirozenou záři nebo rozpoznali v dunění bouře hlasy. Místo toho sprintovali k Šípu, bojovali s větrem a kličkovali mezi padajícími sutinami.

"Zvedněte kotvy!" křičel Levan, sotva se dostali na palubu, "Odražte od břehu!" "Je to sebevražda!" křičel někdo jiný. Nebo to možná byl jen hlas v jeho hlavě. Voda rychle ustupovala a táhla je s sebou na moře. Přímo proti nim se zvedala masa vody a s každým okamžikem rostla. Bude zázrak, jestli se dostanou na druhou stranu.

Vlna do nich narazila. Přelila se přes kýl a začala ho obracet, dokud příď netrčela takřka kolmo vzhůru. Marwen svírala kormidlo a drmolila modlitby ke každému bohu, který ji zrovna napadl.

Vrchol vlny se přes ně přelil. S nárazem dopadli na hladinu. Veslaři se opřeli do vesel, aby je proud nestrhl zpátky. Ale byli venku.

*

Na pár dní zakotvili u blízkého ostrůvku. Těch pár přeživších, kteří nějakým zázrakem unikli vlnám, mluvilo o temných slovech a ještě temnějším osudu, který byl uvalen na veškeré elfstvo. Teprve když se mračna trochu roztrhala, odvážili se znovu přiblížit k Miře.

Město bylo pod vodou. Nad hladinu čněly pouze věže a střechy nejvyšších budov. Jako by se pod městem otevřela propast a celá Mira se do ní propadla.

Spustili kotvu u strážní věže, která ještě před pár dny značila konec mola, a dál pokračovali ve člunu. Proplouvali nad zničenými ulicemi. Každou chvíli dno člunu zadrhlo o hřeben střechy nebo korouhvičku. Mimo šum příboje vládlo nad městem mrtvolné ticho.

"Myslíš... myslíš, že to někdo přežil?" odvážil se Levan prolomit ticho.

Marwen zavrtěla hlavou. "Jestli ano, tak už jsou dávno pryč. Jinak už by se snad ozvali."

Nad hlavou jim přelétl racek a usadil se na jedné z věží.

"Co teď budeme dělat? Asi se není kam vrátit..." dumala Marwen.

"No, pro začátek máme loď a posádku," protáhl Levan, "a prázdné město, ve kterém musela zůstat alespoň část jeho bohatství."

"Asi by nám nikdo nevyčítal, kdybychom se na něm trochu obohatili..." navázala Marwen, "jak říkáš, všichni jsou buď pryč, nebo mrtví. Musíme koneckonců té posádce nějak zaplatit."

"A kromě toho," pokračoval Levan, "když si ho nevezmeme my, udělá to někdo jiný. My jsme děti Eldasiru, my na to máme nárok."

Marwen se zazubila. "Správně. Chci vidět toho, kdo nám v tom zkusí zabránit."

"A jestli nás bohové vážně chtějí mrtvé, tak si pro mě budou muset přijít sami. Protože já si život vzít nenechám."

Byli mladí a patřil jim svět. A běda tomu, kdo by se jim ho pokusil vyrvat.

[qrmqer]

Dech.

už jsem zas daleko od tebe

a moje srdce je o jeden úder menší,

možná že měli jsme zůstat bez sebe

a svět by mi připadal o trochu hezčí.

každé ráno probouzím se s tvým jménem na rtech,

večer mi klesají víčka plné slz pro tebe

už pomalu začína mi docházet dech,

co bude když rozběhnu se bez tebe?

ucitím zas někdy znova, tvoje rty na mých prstech?j

pořád se ti polštář obrací,

když si na nás dva vzpomeneš?

a pomalu se ty z hlavy všechno vytrací,

i když to tak nechat nechceš

dopluj dál a nech mě na zemi ležet,

podle vesmíru nejsme si souzení

i kdyby jsme spolu chtěli k oltáři běžet

čím bych tě provedla nemáš tušení.

přestávám cítit paprsky slunce,

to co jsme zažili nemá znamení

prosím vrať se mi zpátky tichounce

dočkám se někdy vysvětlení?

rychle se rozhodni než vztáhnou se plameny

ona ti toho více dá

jenže ty už se taky kácíš na zemi

začínáš ztrácet dech ,skončil jsi jako já.

vytáhnout nikdo tě už nezmůže

vybral sis zůstat tu se mnou

i kdyby jsi zvládl snést nebe tak takhle to dopadnout nemůže

proto já nemůžu skončiti s tebou.

[willowmaidsworld]

Taaaaak a já se přidám (a podpořím to i menšími narážkami na Good Omens)

Tohle se rozrostlo víc, než jsem čekala, tak se nelekněte, až to otevřete...

Každopádně, užívejte!

Jeho pád? Podle mě se prostě nudil, nebavilo ho věčně sedět na obláčku a hrát na harfu (nebo cokoliv andělé dělají, když nehlídají u brány/zpívají ve sboru), tak začal dělat čertoviny. Otravoval, dělal alotria, smál se, až to došlo ke kritizování Boha přes vtípky a pak už jenom kritika a pochyby. No tak padl. A to muselo být teda trauma pro něho. Souhlasím s tím, co se s ním dělo dál, jak napsala @prej-ses-peknej-matla.

Proč se nudil? Podívejte se na něho! To by nevydržel! (A jestli už mám udělat paralelu mezi Petriášem a Aziracrow, tak tady je: hned na začátku první série, když se Aziraphale a Crowley baví o Armagedonu (už trochu v náladě), Crowley řekne něco jako "nothing but eternityyyyyyyy!" a dál tu slavnou nebeskou eternity zesměšňuje a trochu jí opovrhuje. Konec paralely. Dokud jste to ještě nepochopili, tak už nevím, co říct.)

Stará se o Petronela. Stopro. A snaží se ho trochu napravit. V jedničce mu hnedka dá ty rukavice. Jen tak, protože je jeho andílkovi zima a on ho přece nenechá zmrznout. A k nápravě a poupravení pohledu na svět toho mám hned několik:

Čertovská mošna. Petronel si myslí, jak všechno rychle zvládne a vlastně je trochu namyšlený, myslí jenom na to, jak se hezky rychle vrátit do nebe (a nejlíp ještě do své postele pravděpodobně.) Vidí jenom sebe a to je jeho chyba. Najde si tři hříšníky a chce je napravit. Jenže nezná svět a netuší, co takoví lidi udělají, když se jim splní jejich (sobecká) přání.

Uriáš moc dobře ví, co se stane. Mošna je jenom prostředek, jak dosáhnout toho, aby si Petronel uvědomil, co dělá špatně. Když spolu jdou prvně ke kostelu a Petronel tvrdí, že se hned vrátí do nebe, Uriášova odpověď je: "No, to bude fofr." Netvrďte mi, že přesně nevěděl, co se stane. Takže lesson learned ("Podívej, anděli, jsi docela matla a tohle jsi zbabral, ale já tě mám furt rád.") a teď to pojďme spolu napravit.

Petronel se naučí nemyslet jenom na sebe a vidět, jaký dopad má jeho jednání. Když má šanci dopomoct Dorotce ke štěstí pomocí mošny (ale sám sebe tak zatratit), rozhodne se jí pomoct. Uriáš ho dokonce varuje: "Anděli, podáváš ruku peklu." Chce vědět, jestli je opravdu Petronel schopný obětovat sám sebe pro štěstí druhých. A to Petronel (už) schopný je. Uriáš musel odhadnout, co se stane potom, a jak to s Petronelem dopadne. Uriáš by přece nenechal Petronela padnout, na tom se shodneme. Takže Uriáš vidí, že onen hříšník, který se napravil, je právě Petronel a taky odhadl to, jak se Bůh zachová. Happy end, střih, titulky.

A teď druhý díl. Tady už jsou v problému oba. Jednou někdo napsal na čumblru, že dvojka je prostě dva gay men, kteří se hašteří o ženskou, a přitom se milují. Nemůžu souhlasit víc.

Mě přijde, že mezi jedničkou a dvojkou Petronel trochu pozapomněl to, co se naučil na zemi. Zase si stěžuje a zase trochu zpychl. A protože ti dva si nedají pokoj, prostě se vsadí o Magdalénu. Jenže Petronel si prostě myslí, že jedině on je ten správný pro ni, že může milovat jedině jeho. Trochu pyšné, že?

Uriáš mu zase musí udělit menší lekci. Souhlasím s tím, že ho chrání, přece jenom je to anděl atd. atd. Takže už padlý anděl zabrání v pádu jinému (podruhé). A když si Petronel uvědomí: "jo vlastně, vždyť já jsem anděl páně a navíc už mám svého boyfriend čerta" tak se zase všechno udobří.

A mlhovina? No, to aby Bůh viděl, jestli to Petronel myslí opravdu vážně s tím napravením. A to teda myslí, protože jestli "nechám se změnit v mlhovinu, aby můj zmetek pekelná nebyl sám" není couple goals, tak už nevím, co by jinak bylo.

A přichází další Aziracrow paralela: pamatujete minisody v druhé sérii? Vždycky to byl Crowley, který se snažil Azimu něco ukázat, nějak změnit jeho pohled na svět. Nejokatější je to asi ve třetím díle (minisoda The Resurrectionist v Edinburghu a prodávání mrtvol lékařům.) Mohla bych o tom, kolik podrobností tady tyhle minisody s Andělem Páně mají, mluvit ještě dlouho, ale to by pak byl post na tři kilometry. Jako by už teď neměl tři kilometry. (Kdo ví, třeba to jednoho dne všechnk sepíšu a dám sem...)

Ještě jedna zajímavá myšlenka mě napadla. Bůh je v Andělovi Páně mnohem přítomnější než v Good Omens. Stará se o to, aby se jeho anděl napravil (a svěří to čertovi.) Tak by mě zajímalo, jak by se k tomu stavěl Good Omens Bůh. Protože třeba Michael nebo Sandalphone by teda nějaké to napravování potřebovali. (Někdo jim sežeňte čerta/démona, ať se o to postará.)

A tímto končí můj ✨Petriáš - Aziracrow meta post✨

Jestli jsem vás unudila k smrti, promiňte. (Doufám, že ne.) A moc díky @suplikdandelion, že mi poslala odkaz na tenhle post!

Viděla jsem tento rok konečně Good Omens a s příchodem Vánoc mě napadlo, co kdyby Uriáš obdržel Crowley treatment co se týče pádu z nebe? What if I made Anděl Páně angsty?

Nemělo to být bráno nijak seriózně, byl to nápad for shits and giggles. Dokud mi nedošlo, jak to v příběhu Anděla Páně vlastně dává naprostý smysl.

a tímto vás vítám u

✨Teorie/headcanon, že je Uriáš padlým andělem✨

aneb čtu mezi řádky

(bude to delší tak se připoutejte)

V prvním díle sám Petronel nazval Uriáše padlým andělem. Tím se vlastně potvrzuje, že tohle nebude jen teorie a bude na tom něco pravdy. Tak jsem se rozhodla tento koncept rozvést a dodat tak příběhu větší hloubku.

Uriáš tedy býval andělem. Jaké bylo jeho jméno? Netuším. Jaká byla jeho role v nebi? Taky netuším. Tak daleko jsem se nedostala. Důvod jeho pádu? Taky si přesně nejsem jistá. Možná kritizoval Boha za to, jak řídil nebe a Zemi. Možná dělal v nebi čertoviny, provokoval, dělal naschvály a vše komplikoval (teď vyzývám vás abyste s nějakým nápadem přispěli).

Jeho jednání ale vedlo k tomu, že padl. Litoval poté svých činů a žádal o odpuštění. A jelikož v něm Bůh viděl dobro, že nebyl zlý a nechtěl ublížit, udělil mu postavení čerta. Uriáš nebyl hoden toho být andělem, ale čert se také podílí na chodu odbavování duší a koná vlastně dobro. Lepší, než být jen padlým andělem a dělat ostudu.

Později v něm Bůh viděl ještě větší potenciál a udělil mu funkci čerta u nebeské brány.

A pak potkal Petronela. Anděla, který si na vše stále stěžuje, všechno mu vadí a v neposlední řadě kritizuje i samotného pána Boha. A když Bůh hrozil, že Petronela nechá padnout, Uriáš věděl, že tohohle matlu musí zachránit. A takhle stejně to viděl i Bůh. Proto Uriáše poslal na Zem za ním, aby mu pomohl. Věděl, že mu Uriáš dokáže pomoct.

Jeden by si ale řekl, že jej Uriáš celou dobu jen pokoušel, sváděl ke špatným skutkům a k tomu, aby užíval pomoc od pekla. Jenže tím mu Uriáš pomáhal. K čemu by bylo, aby Petronelovi řekl "Já jsem taky padlej anděl, takže mě poslouchej a dělej tohle a tamto a nepadneš" ? Tím se Petronel nic doopravdy nenaučí a jeho náprava nebude upřímná. Nemohl ho chytit za ručičku a vést. Uriáš ten úkol nepotřeboval splnit, jen musel Petronela popostrčit. Proto naopak Petronela sváděl špatnou cestou, aby vyšlo na povrch, jaký Petronel opravdu je. Nechal jej, aby pomohl hříšníkům. Tím sám zhřešil a nezasloužil si vrátit se do nebe. Petronel tak viděl, jaké má jeho jednání následky a musel všechno zase sám napravit, poučit se ze svých chyb a opravdu se tak změnit. On byl tím napraveným hříšníkem. Tím se stal mnohem lepší osobou a mohl se vrátit do nebe.

Ve dvojce už to bylo trochu jinak. Tam se dostali oba do průseru, proto byli sesláni na Zemi společně. Uriáš měl tak volnost dělat jakékoli čertovinky chtěl, když jej Bůh neseslal jako Petronelův dohled. I tak ale jeho skutky svědčí o tom, že Petronela vedl k tomu se polepšit. Oba se zakoukali do Magdalény, jenže pouze Uriáš by se za její svedení nedostal do maléru, když už je v pekle. Petronel jakožto anděl ano (nesesmilníš, čistota… osobně mi to neholduje ale berme to v rámci příběhu a křesťanství). Proto dělal první poslední pro to, aby jejich sázku vyhrál - nejen pro svoje ego, ale aby tím opět Petronela chránil před hříchem a potenciálním pádem. Na konci Petronelovi i sama panna Marie připomene, že je andělem páně. Nemůže být s člověkem a má vyšší poslání. Petronel se taktéž naučí lásku ostatním přát a ne ji závidět. Polepší se. Na konci filmu se Uriáš vrátí a je si vědom toho, že sám Magdalénu mít nemůže a že pro ni není vhodný. Má své chyby, a Magdaléně přeje lásku lepší než tu, kterou by jí nabídl. Ale dělal tohle hlavně kvůli Petronelovi.

A ve finále scéna s mlhovinou. Scéna, která ukáže, jak moc se Petronel změnil že ani čertovi nepřeje osamění a izolaci. Kór když je to čert, se kterým strávil už tolik času a který je mu tak blízký. A ve výsledku jej tohle všechno dostane tak daleko, až se stane Archandělem.

A proč tohle všechno Uriáš dělá?

Nechce, aby další anděl trpěl pád tak jako on, protože takový pád musí být neskutečně traumatizující zážitek. Nechce, aby si musel Petronel zažít peklo, bolest, přišel o křídla, a musel se pak snažit vyšplhat zase na vyšší postavení.

Jako lore to funguje už takhle, ale pro vášnivé Petriáš loďaře se tomu dá dodat ještě větší hloubka přidáním romantických citů. Uriáš Petronela nechrání jen ze soucitu, ale také z lásky, kterou k němu postupem času chová. A představa, že by měl jeho milovaný matla padnout z nebes a trpět stejně, jako trpěl on, ho ničí, a chce udělat všechno pro to, aby jej vedl k nápravě a k bezpečí.

(A pak si s tímhle představte jejich potenciální vyznání lásky. Jak mu Uriáš přizná, že jej celou tu dobu chrání a nechce, aby padl, a Petronel si uvědomí, že se pod skořápkou elegantního mazaného zmetka pekelného skrývá citlivá dobrosrdečná duše.)

No takže tedy…

Tady má teorie končí. Budu ráda za vaše přispění a poznatky a taktéž doufám, že po přečtení této slohovky bude mít u sledování Anděla Páně ještě větší pocítěníčko.

Pometlo se poroučí ✌️✨

[michalgavlas]

ÚVAHA  ČTYŘ STÁ SEDMDESÁTÁ DRUHÁ - HLEDÁNÍ VNITŘNÍ SÍLY

Každá živá bytost musí být natolik silná, aby přežila ve světě, do kterého se zrodila. Jedná se především o fyzickou sílu, která závisí na dobrém zdraví a fungování celého organismu. Tento organismus však nemůže dobře sloužit bez mozku, který řídí všechny fyziologické procesy. U jednodušších organismů mozek řídí mechanický chod těla s menší mírou psychických vlivů. V případě člověka psychika hraje důležitou, dalo by se říci klíčovou roli. S pomocí svého vědomí je člověk schopen vytvářet celé imaginární světy dobra, nebo zla. Nejedná se o pouhé předvídání možných situací, ve kterých by se mohl ocitnout, ale o stavy mysli, které ovlivňují jeho fyzickou kondici.

Jsou období, kdy je člověk dostatečně silný jak psychicky, tak i fyzicky. Život probíhá uspokojivým způsobem a cítí se dobře. Naopak občas přichází kratší, či delší období, kdy jeho psychické a fyzické síly jsou vyčerpány. Může to způsobit jak celková fyzická únava, nebo složitá životní situace. V tom momentě člověk začne hledat zdroj ze kterého by načerpal potřebnou sílu. Někdy stačí si jenom na pár dní odpočinout a změnit prostředí. Často to však nestačí a je třeba hledat pomoc mimo sebe. Pomoci může spřízněná duše, která vyslechne naše starosti a přidá nějakou tu dobrou radu. Mnohdy ani to nestačí a musíme se obrátit k něčemu nebo někomu mimo náš pozemský svět. K něčemu ideálnímu a nadčasovému. K něčemu, co přesahuje naše vrozené duševní schopnosti, je pro nás nepochopitelné a neviditelné. K něčemu, nebo někomu co nemá deformovaný pohled pozemským světem dobra a zla. Někdo tomu říká prapůvodní síla, věřící tuto sílu personifikují a nazývají jí Bohem.

Jsou východní náboženství, která učí, že člověk má tuto sílu hledat jedině v sobě. Do jisté míry je to pravda, protože člověk si musí ve většině situací, lépe či hůře pomoci sám. Přesto při vědomí své slabosti, nedokonalosti a zranitelnosti se rád obrací mimo sebe k absolutní a věčné síle bytosti, která je nad tímto stvořeným a konečným světem a tím je Bůh. Bůh neviditelný a nepochopitelný, kterému právě pro tyto absolutní vlastnosti může každá člověk dát jinou podobu, která závisí pouze na jeho fantazii. Přesto však většina křesťanů Boha vidí jako archetyp otce, moudrého a spravedlivého. Když se člověk obrací o pomoc tak se nemůže obracet k něčemu, ale k někomu. Proto je z hlediska lidského uvažování přirozenější se obracet k Bohu otci než neosobní prasíle, nebo vesmírnému vědomí.

Pocitu síly člověk dosahuje tím, že ve složité situaci není sám a ví že je zde bytost svrchovaná, která je vždy ochotná mu naslouchat. Bůh mu přímo neodpovídá, ale kladně ovlivňuje jeho myšlení, pomocí kterého za daných okolností optimálně vyřeší vzniklý problém. Přítomnost někoho mocnějšího člověku pomáhá se zklidnit a intenzivně zapojit své duševní schopnosti. Dá se říci, že některé často spásné myšlenky přichází jakoby z nebes.

V současné době není po vědecké stránce jasno, jak a kdy člověk získává  vědomí sebe. Podle psychologických testů si je malé dítě vědomo sebe, když pozná svoji podobu v zrcadle. To je však pouze následný důkaz toho, že bylo obdařeno vědomí na rozdíl od mnoha jiných živých bytostí. Kde se však v něm toto vědomí vzalo? Proč zrovna lidský mozek má tuto schopnost na rozdíl od ostatních zvířat. Je to dáno jeho velikostí, nebo je vědomí dar Boží. Dar, který nám jako jediným bytostem na zemi umožňuje duševní spojení s Bohem. Díky tomuto spojení jsme realizátoři jeho myšlenek na zemi. Jsme jeho fyzickou projekcí v časném a konečném světě.

Vzhledem k této skutečnosti je přirozené, že hlavním zdrojem naší vnitřní síly může být jedině Bůh. Když budeme schopni se napojit na jeho „vlnovou délku“ máme nekonečný zdroj energie, která může proudit přes naše vědomí do fyzického těla. Jediný možný způsob spojení s Bohem je meditace a modlitba. Nesmí to být nic exaltovaného, tak aby ostatní viděli, že věříme v Boha. Předpokladem smysluplné modlitby je, pokud možno, absolutní klid a uvolněnost. Člověk nesmí pouze mechanicky odříkávat předepsané modlitby, ale naopak by měl volnou a sobě vlastní formou klást otázky a prosit pokorně o pomoc. Pomocná myšlenka většinou nepřichází okamžitě během modlitby, ale často až později a projevuje se jako vnuknutí, nebo náhlé prozření. Bohem seslané myšlenky nám otvírají oči a umožňují nám nový pohled na danou situaci. Tyto myšlenky nám umožnují si uvědomit, že nic není tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Bůh nás vždy staví do situace, kdy vybírá tu méně nepříjemnou ze všech možných v daný okamžik. Z hlediska křesťanství Bůh je pouze dobrý a vybírá pro nás to větší dobro před tím menším.

Schopnost dosažení vnitřní síly záleží z tohoto pohledu pouze na nás. Záleží pouze na naší schopnosti umět navázat s pomocí našeho vědomí intenzivní a smysluplné spojení s Bohem.

[morgan-the-lonely-brick]

Když si konečně přečteš něco od Karla Čapka a on vážně píše tak dobře, jak všichni říkají že píše: >:(((

[aziz-the-fangirl]

Zrcadlo

Nejlepší přítel FF - Matěj/Ondra - 500 slov pocitečků

---

Matěj Ondrovi donesl kabát a pomohl mu do něj, i když by to Ondra zvládl sám bez sebemenšího problému.

Matěj mu ale chtěl pomáhat, chtěj pro něj udělat první poslední, aby Ondra nemusel hnout ani prstem. Ze všeho nejvíc ale doufal, že se při tom pomáhání Ondry dotkne. Matěj už na zemi zkusil jíst, pít, tančit a spát a všechno mu to přišlo skvělé, ale dotýkat se Ondry byl požitek nad požitky. Kdyby Matěj někdy myslel na nebe, přesně takhle by si ho představoval, jako pocit Ondrova tělesného tepla pod svou dlaní, nebo, nedej Lucifere, jako pocit Ondrovy holé kůže proti své holé kůži.

Matěj vzedl oči k zrcadlu, před kterým s Ondrou stáli. Ondra má silné paže dřevorubce a perfektně střižený oblek je obepínal přesně tím správným způsobem, přesně tak akorát.

Matěj si na zrcadla asi nikdy nezvykne. V pekle na žádné nenarazil, a tak vlastně až před pár dny zjistil, jak vypadá. Je pravda, že donedávna mu byla jeho vizáž naprosto jedno. Teprve když potkal Ondru, který byl ta nejkrásnější věc, kterou Matěj kdy viděl, začal se zajímat, jak vedle něj vypadá on. Začal se zajímat, jestli je pro Ondru dost hezký.

Líbilo se mu, jak spolu v zrcadle vypadali. Ondra vypadal skvěle, jako vždycky, a menší Matěj se za ním skoro neviděl. Takhle by to podle Matěje mělo být. On a Ondra a nikdo jiný. Jen oni dva, spolu, vždycky a napořád. Žádné komtesy ani kuchařky ani čerti pokušitelé.

A on Ondru oblékal k zásnubní večeři. To znamená, že na žádné spolu-sami-navždycky nedojde. U všech pekel, kdyby mu mohl aspoň říct--

Nadechl se, ale nevydal ani hlásku. Zrcadlo mu posměšně ukazovalo jeho nemluvná ústa. Sper to anděl, jak by měl najít slova, aby popsal city, které ještě úplně nechápal a kterým ještě úplně nerozuměl? Jak měl Ondrovi říct, že chce Ondru učinit nejšťastnějším na světě a přesto mu chce sloužit do konce svých dní? Jak mu měl vysvětlit, že mu Ondra trhá jeho nezkušené srdce ve dví, když nechtěl být nejšťastnější s Matějem, ale s komtesou Rézinkou? Jak měl Ondrovi říct, že se cítí víc jako Matěj než se kdy cítil jako Matalenefolusius, jen proto, že mu to jméno dal Ondra? Jak mu měl Matěj říct, že Ondra je nejhodnější, nejkrásnější a nejdůvtipnější člověk na světě?

Matějovy ruce už notnou chvíli nečinně spočívaly na Ondrových bocích.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Ondra. V zrcadle Matějovi pohlédl do očí.

Nad vším. Matěj přemýšlel nad vším, protože Ondra byl jeho všechno, alfa i omega jeho existence. Noční sen i každodenní skutečnost.

Přemožen citem políbil Ondru na tvář.

Ondra prudce vydechl.

Zavládlo ohlušující ticho. Matěj se v zrcadle odmítal Ondrovi podívat do tváře; jen sledoval pohyb jeho hrudi. Matěj není to, co Ondra chce.

"Matěji," hlesl Ondra, a Matěj se připravil na to, co přijde po tom, ale místo slov k Matějovi Ondra jen natočil tvář, až se jejich rty otřely o sebe. Matěj nehodlal pokoušet své štěstí čekáním. Přitiskl svá ústa na Ondrova - a jak do sebe zapadli, jako dva dílky skládačky - a políbil ho jak nejlépe uměl.

Kdyby si měl Matěj někdy představit nebe, bylo by takovéhle, přesně takovéhle: jen nekonečný pocit Ondrova polibku.

[phoenixnakama]

MARIMO Kapitola 1

Byl krásný slunečný den, nebe bylo modré a pluly na něm bílé mraky. Foukal mírný vítr a všechno působilo klidně a harmonicky, tedy skoro všechno...

"Hej, kterej kretén mi sebral MŮJ oběd?!!" Rozkřikl se černovlasý mladík s dlouhým nosem a hnědým šátkem okolo hlavy. Nikdo mu však neodpověděl. Usopp se naštvaně podíval po dalších členech posádky. Nikdo mu však jako obvykle nevěnoval žádnou pozornost.

"No tak já čekám!" Řekl hlasem, který měl působit výhružně, ale místo toho vyvolal pobavené úsměvy na obličejích svých kolegů.  Povzdechl si a na důkaz toho. že je vážně naštvaný zkřížil ruce na prsou a začal klepat levou nohou o palubu.

Nakonec se rozkřikl směrem k černovláskovi se slamákem na hlavě, na kterého zároveň ukázal. 

"Určitě jsi to byl ty Luffy!" Ten se jako obvykle vesele usmál. 

"Máš na to nějaký důkaz?" Podíval se směrem na Usoppa stylem dostal jsem tě. Usopp se zamračil.

"Vždycky to jsi ty." Prohlásil Sanji a zapálil si další cigaretu, tenhle den už asi třetí.

"Jo." Přitakal Zoro, který náhodu nespal.

 " Vždyť ho ještě dojídáš!“ Řekl Usopp a s těmito slovy se na kapitána vrhl a snažil se ukořistit svůj oběd zpátky, což se však záhy změnilo na akci posádka krade kapitánovi jídlo, jenže to vedlo jen k tragickému konci. Především pro Usoppův oběd, který se po menší přetahovačce na přídi lodi vysmekl z rukou všem zúčastněným najednou a s hlasitým ŽBLUŇK se odporoučel do mořských hlubin.

"ÁÁÁ Moje maso!" Rozkřikl se Luffy a kdyby nebylo Zora, který ho chytil za červenou vestu, kterou měl jako obvykle na sobě, tak by za tím kusem masa i skočil.

"Můj oběd!" Rozkřikl se Usopp a kdyby si Zoro nepočínal stejně jako u Luffyho, tak by i Usopp skočil přes palubu a to možná i víc oprávněně.

"Jsem tady snad jediný, kdo se chová dospěle?" Položil spíš řečnickou otázku zelenovlasý mladík, zatím co sledovala černovlásky, jak se mu snaží vyprostit a skočit za jídlem, které už bylo nejpravděpodobněji sežrané nějakou rybou, nebo jinou mořskou potvorou.

"Jasně, jediný dospělák jsi tu ty marimo." Řekl Sanji, který se jenom snažil využít příležitost k provokování šermíře, protože nepředpokládal, že když má Zoro obě plné ruce, tak by mu mohl něco udělat.

Zoro si jen uraženě odfrkl, protože na to, aby mohl Sanjimu jednu vrazit mu jaksi chyběli ruce.

"No tak přestaňte už vy dva, tady ten chytrák vedle vám uvaří nový jídlo. A jen co tak udělá, tak ho za ty jeho rádoby vtipný poznámky zabiju." Tu druhou část si spíš zamumlal pro sebe a po blonďákovi hodil vražedný pohled. Nejraději by své plány přehodil a Sanjiho zabil přednostně, ale to by nejspíš byli bez kapitána a jednoho člena posádky.

"To asi nepůjde, protože jsem jaksi bez zásob." Prohodil jen tak mimochodem Sanji a popotáhl z cigarety.

"Jak to?!" Zeptali se všichni tři kluci jednohlasně společně s Nami, která do té doby ležela na lehátku u mandarinkových keřů a opalovala se.

"Naprosto normálně a nevím čemu se tak divíte, když se všichni neustále cpete. Dneska máme dorazit na ostrov, kde nakoupíme nové zásoby, do té doby to musíte vydržet." Prohodil s naprostým klidem Sanji, típnul cigaretu a odešel si sednout na lavičku, která byla na palubě.

"No vidíte za chvíli dostanete nový oběd, teda spíš večeři a do té doby to musíte vydržet." Prohlásil Zoro a položil, no buďme přesnější hodil oba na zem a odešel si lehnout do stínu ke svým katanám.

Cesta chvíli ubíhala v klidu, míru a tichu, bylo tu, ale až moc klidu, míru a ticha, aby to vydrželo dlouho.

"NAMI." Rozkřikl se kapitán, který zatím seděl na přídi lodi a hleděl kamsi do modra.

"Kam, že se to vlastně plavíme?" Zeptal se a při tom si narovnal slamák, který byl jeho nedílnou součástí, tak aby mu na hlavě seděl rovně.

"Ty jseš fakt blbec Luffy, říkala jsem to ráno, to jsi mě zase neposlouchal?"

"Poslouchal, ale asi jsem to trochu zapomněl." Uchechtl se kapitán a široce se usmál.

"Bože." Povzdechla si Nami, a šla mu ukázat mapu jejich cestu. Chvíli to vypadalo klidně, ale jako obvykle to skončilo, tak že Nami Luffyho praštila mapou do hlavy a s její obvyklou větou, nestarej se, stejně budu navigovat já, odešla zpět na lehátko, kde si lehla.

Usopp zatím pracoval na nových náplních z pálivých papriček a Zoro jako obvykle spal opřený o zábradlí.

Sanji mezitím seděl na lavičce a pozoroval spícího Zora. Byl zasněný a kdyby do něj teď někdo strčil, tak by nejspíš sletěl na zem.

Zoro vypadal, tak nevinně a roztomile, když spal, ani nebudil dojem nebezpečného šermíře. Pomyslel si Sanji a podepřel si bradu, aby doopravdy nespadl. Zora takhle pozoroval často a rád, obecně měl zelenovlasého šermíře plnou hlavu. A ne tím obvyklým způsobem, kdy měl plnou hlavu toho, jako si z něj udělat srandu. Tentokrát to bylo jiné, měl plnou hlavu Zora jako takového, myslel na něj takřka neustále. Navíc se v šermířově přítomnosti cítil jinak, než když byl s někým jiným, bylo mu s ním strašně příjemně. Ani nevěděl kdy to začalo, ale bylo to čím dál silnější a on netušil co s tím má dělat. Sanji by ve svých úvahách klidně pokračoval dál, ale přerušil ho Luffyho výkřik, který hlásil blížící se pobřeží.

Zakotvili tedy v přístavu a za chvílí už stáli nastoupeni před Going Marry.

"Tak co teď?" Zeptal se Usopp směrem k ostatním členům posádky.

"No já jdu nakoupit jídlo a byl bych rád, kdyby mi s tím někdo pomohl." Prohodil Sanji, a hodil po ostatních pohled typu, koukejte jít někdo se mnou, protože já se s tím vším sám tahat nebudu.

"Já klidně pů-." Jdu, chystal se říct Luffy, aby kuchaři pomohl, jenže v tom mu zabránila Namina ruka na jeho puse.

"Měl by jít Zoro, nejvíc toho unese a za další to pro něj bude dobrý tréning." Řekla dívka a potutelně se usmála.

"Naprosto souhlasím." Potvrdil dívčina slova Usopp a nahodil podobný úsměv, jako Nami před chvílí. Zoro oba přejel podezřívavým pohledem a Sanji jim věnoval jeden nechápavý a trochu udivený výraz.

 "Nevím, co tím sledujete, ale klidně půjdu, alespoň to proběhne v klidu a budeme za chvíli zpátky." Odvětil Zoro, který se rozhodl nezkoumat hlubší důvody počínání těch dvou a rozešel se směrem, ke tržnicím.

"Hej, nezapomněl jsi se tady něco marimo?" Zakřičel Sanji za odcházejícím šermířem a rozeběhl se stejným směrem.

Zatím co ti dva společně odcházeli, tak si Nami s Usoppem spokojeně mnuli ruce.

"To začíná dobře, Usoppe nemyslíš?" Zeptala se dívka svého kamaráda.

"Lépe než dobře, tahle mise dopadne úspěšně, o to se postaráme." Odpověděl ji Usopp a dál sledoval Zora se Sanjim jak jim mizí z dohledu.

"Jaká mise? Co dopadne dobře?" Ptal se nechápavě Luffy přeskakoval pohledem z Nami na Usoppa.

Tak máme tu další část., Děj se začíná rozvíjet. Doufám že se bude líbit. :) Další kapitoly najdete pod odkazem.

Bae.

prolog,obsah:  https://phoenixnakama.tumblr.com/post/189456913147/marimo-prolog

[zlutyzakaznik]

Předjarní cedule

(8. 3. 2021) Nové perly brněnského gastrodesignu.

Úvodní a velmi případné a kousavé foto dnešního textu pochází ze sobotního kochání se instalací skupiny Maess v kavárně Švanda. Na dotaz na Instagramu jsem se dozvěděl, že daná realizace zůstává v kavárně vždy týden mezi jednotlivými natáčeními on-line autorského čtení “Švandalové poezie”, přičemž dvě jsou již dostupná na YouTube. Dle vyjádření autorů výlohu většinou tvoří směsice známých prvků prostoru kavárny (jako třeba zavařovačka se Zemanem, která je při normálním provozu vystavena nad barem a štamgasti ji dobře znají) s předměty které se buď vážou k textům, které básníci čtou anebo taky úplně náhodné věci, které skupinu napadnou. Instalace vznikají hlavně z důvodu podpory kavárníka a kavárny a předchozí realizace (tady a tady) byly výsledkem spolupráce Maess a lidí, kteří působí jako osvětlovači a lightdesignéři na koncertech a v brněnských divadlech (HaDi, Marta, Terén, Feste).

Vzhledem k tomu, že světlo na konci tunelu asi ještě hodně dlouho neuvidíme – tento je totiž neobyčejně dlouhý a klikatý a vláda, v jejíž hlavní straně “je to o výkonnosti”, nejenže nezadala do výroby reflektor a elektrické vedení, ale ona “lampa naděje” podle všeho ještě ani není v programu projekční kanceláře – můžeme se stále větším zděšením sledovat nárůst míst, kde se objevuje nabídková cedule “k pronájmu” anebo jen vyklizený a nevábný prostor. 

I v těchto nelehkých časech však lidé své podniky nějak provozují a snaží se nás nalákat ke koupi. Na to, jak se jim to v posledních týdnech daří, se zamě��uje další pokračování série věnované designovým zvrhlostem (a v několika málo případech) i úsměvným momentům, jež nemusí být vrcholem retailu, ale vykazují znatelnou snahu, nadhled anebo neotřelý a svěží pohled na věc.

Celoplošné polepy mimořádně oblíbené v českých i vietnamských večerkách a benzínkách (namátkou Brněnka, Potraviny Mahovský nebo pumpa MOL na Olomoucké) jsou z mého pohledu určitý mor. Nejenže překrývají nevábnou realitu uvnitř, která v krajním případě upomíná na regály Konzumu, ale budují také nepatřičnou iluzi o kávě. Mikropěna bez bublinek, perfektní kontrast na cappuccinu a vzorový latte art se často skví na výloze a když člověk vejde dovnitř anebo jen nakoukne přes dveře, uvidí v lepším případě Juru E8, která “křičí” zanedbanou údržbou. (Křenová, kousek od viaduktu.)

Patřím k těm, kteří tvrdí, že výběrové doppio by mělo být naceněno tak svůdně, aby bylo pro zákazníka téměř automatickou volbou, ale i když přijmu skutečnost, že Sklizeno na Josefské má v provozu plastový superautomat a káva zde není prioritou, rozum zůstává stát nad zdejšími cenami. Snad kdyby to doppio bylo o tři koruny dražší, ale dát co do mléka náročnějšímu latéčku o patnáct korun nižší cenovku než cappuccinu? 

Vedle konečné tramvají č. 6 v Králově Poli se pár týdnů vyhřívala na slunci tato cedule a jelikož se v Instastory Kávologu jen mihla, považoval jsem za vhodné zdokumentovat ji pro věčnost. Černá fólie je až příliš reflexní a jelikož jsem pořizoval snímek “na tajňačku”, je výsledek takový jaký je. Jak se ukázalo, prodává zde milá dáma, kterou si pamatuji z jiné prodejny pečiva a protože si mě i ona dobře vybavovala, upozornil jsem ji na ne zcela korektní zápis kávového nápoje s tím, že se už místo v jistých kruzích stalo bezmála poutní záležitostí. :-) Konstruktivní připomínka byla s úsměvem přijata a o pár dní později zde bylo pouze espresso/espresso lungo. Do zdejší Jury, soudě podle loga na kelímcích, sypou italské Sarito (viz též Riverside Coffee v Obřanech).

Bistro u zastávky Antonínská (tram 1, 6) je jako bájný Fénix. Za posledních několik let má vždy pár měsíců otevřeno, pak si dá několik týdnů přestávku a poté zase začne nějak fungovat. Předmětem mé dlouhodobé fascinace je zdejší práce s červenou samolepící fólií. Tu a tam se něco překryje nebo odhalí, odmaže anebo dopíše... a tak to jde pořád dokola.

Když přišla v druhé polovině února dramatická obleva a jasné nebe, bylo ideální počasí na procházku a epochální vzduch skvěle doplnilo pyramidální mléko na Starobrněnské. V nadšení nad precizně vystavěnými trdelníky a horou Madety jsem při kradmém focení trochu pozapomněl na opatrnost a v poslední chvíli rukou rozrazil menší kus ledu, který na mě se svistotem řítil ze střechy domu.

Dost možná největší brněnská “zdravá výživa” v pasáži Gaute na Lidické zařadila do nabídky i zrnka z Dokonalé kávy. Když jsem vzal balík zvídavě do ruky a otočil jej, nenašel jsem na štítku sebemenší informaci o dané kávě a na dotaz mi bylo řečeno, že prodejna sama si musela najít informace o kávě na Internetu, což pro mě vypovídá mnohé o přístupu dodavatele kávy. Při předstíraném studování složení lineckých koleček jsem si odpozoroval zdejší kávovou rutinu, kdy si předpokládaný majitel udělal mléčný nápoj na zdejším hodně základním jednoskupinovém Expobaru. Co do přípravy nešlo nic namítat, ale kávu bych si zde nedal nejen kvůli surovině, ale i vizuálnímu stavu zásobníkového mlýnku, odkud si pán nacvakal svou porci. Jelikož podnik pamatuji dlouhá léta a hodněkrát jsem zde kupoval tofu, kuskus nebo semolinovou mouku, říkám si, zda má smysl naznačit jim, že za danou cenu existují i lepší možnosti...

Přestěhované Liselotte na Kapucínském náměstí po pár měsících uzávěry změnilo zrno a rozhodně ne k lepšímu. Po dvou F64 se surovinou z MOTMOTu je zde k vidění jeden a obyčejnější mlýnek, na nemž je nabodnuta dóza “vždy čerstvé” kávy Montecelio.

Když jsem šel do města z povedeného doppia v Kafe na písku, upoutal mou pozornost rukopis slovního spojení “Káva s sebou” na ceduli nedaleko zastávky Bieblova. Trochu jsem doufal, že tam třeba bude milá dívčina nebo chlapec s bazarovým Compakem za tři tisíce a k tomu malá jednoskupinová kostička (také bazarová, ale prohlédnutá a seřízená). Jenže nežijeme v pohádce a realitou byla slečna, jež neznala značku kávy a stroj, který není ani náhodou páka, byl ukryt v zadní místnosti. Dotyčná doběhla pro balík a už si nevzpomenu, zda to bylo Segafredo nebo něco jiného, ale na obalu byl nápis espresso a italská vlajka. 

“Kebab je mrtev, ať žije Kebab!” napadlo mě při obhlížení výsledku rekonstrukce na Minoritské. Záběr, kde schází podnázev House of Kebab, nebylo lehké pořídit kvůli neustále vykukujícímu prodavači i pár zákazníkům a soudě dle prvních dojmů, podařilo se zdejším kebabistům vyvolat větší zájem než u předchozí provozovny orientované na pizzu a burek. Nejen na vyobrazené kebabárně je zajímavé sledovat “internacionalizaci” daných fast foodů. Kupříkladu Mňam mňam Kebap na Panské již před časem rebrandoval na daleko moderněji znějící Foodhouse a 3 Chutě Kebab zašel v tomto ještě dál. Jeho Facebook je zatím psaný převážně anglicky a provoz, který zahájil v první březnový den, má dokonce Instagram.

Je vždy fajn vidět snahu a humor a v případě vinotéky a pojišťovny mezi MZK a Billou je to dokonce kooperačka.

Pojišťovna, která ve výloze odlehčí nudné téma slovy “Zloděj musel být znalec, protože zmizela všechna moje cédéčka zatímco manželčina zůstala bohužel na místě” nebo “Nechtěné těhotenství rozhodně nebylo cílem mého zájezdu do zahraničí” si zaslouží pozornost zákazníků. :-)

Retro bar Brno - Cafe 90's a jejich úsměvná angličtina.

Ani řeznictví J & S, jehož zvěčnění na plátně jsme si přiblížili minulý týden, se nevyhýbá některým módním trendům v potravinářském názvosloví a milovníci masa si tak mohou dopřát dědův klasický uzený bok nebo máslovou slaninu.

Po kebabu a zmrzlině se v parcele nedaleko hasičů na Lidické objevil obchod se zeleninou...

... a v rámci zdejší nabídky mě zaujala zejména červená jablka. :-)

Před pár lety jsem se nakupujících u podobného podniku dotazoval, zda jim takové pojetí nabídky nevadí a ve většině případů mi bylo odpovědí rezignované či blahosklonné “Ale pane, vždyť jsou to Vietnamci”. Coby zákazníka mě taková nabídka naprosto odrazuje a nic na tom nemění ani humorný rozměr věci. Zde večerka, která zaujala místo pobočky OKAY MARKET vedle řeznictví J & S.

Nejnovější Ocean má už pár dní fungující okénko, ale na to, že má uvnitř pěkné židle a stoly a žluté žárovky visící ze stropu, je jeho obrázková prezentace menu mírně řečeno nepřesvědčivá.

Brněnská pobočka makronkového miniřetězce vedle Costa Coffee na Josefské sice na chvíli zavřela, ale už pár měsíců to zkouší znovu. I když mě citronová varianta jejich “core produktu” příliš nezaujala, oceňuji snahu mít podnik tón v tónu. Ale ta dekorativní kola jsou už strašné klišé.

Dlouholetá pivnice Černá Hora se před pár lety rebrandovala na Montenegro Pub a před pár týdny se s pomocí reklamy na Facebooku její zahrádka proměnila na FARMSHOP, kde nabízí pestrou směs jídel včetně vybrané nabídky z místní kuchyně (bramborový salát, fóliované hotovky, pivo, víno). Jelikož mě slečna za okénkem poznala a personál byl milý, mohl bych zde něco menšího vyzkoušet. K úmyslu aspoň symbolicky podnik podpořit přispěl pěkný rustikální koutek, který můžete vidět na fotce. :-)

Kdesi uprostřed tř. kpt. Jaroše (leden 2021)

Živá kultura umřela anebo jsou její akce odkládány na léto a podzim 2021 a uprázdněné místo na výlepových sloupech v posledních týdnech pomohla zaplnit masivní kampaň Pizza Punk. 

Roman Paulus “kazatelsky” shlíží ze stěny pizzerie La Gamba (Lesná, Halasovo náměstí) na parkoviště Lidlu a limuzínu s poznávací značkou SEX DEMON. 

Inzerát pěkný, ale kdo by se dnes hnal do velkých prostor po bývalém La Bouchée na Údolní? A ještě v podobě kavárny!

[lucyjee]

Vzpomínky nejen na Afriku

“Zapomněla jsem svůj diář!” Křiknu, a Jesse za volantem se zasměje. Coral sedí na místě spolujezdce a já mám vzadu celý prostor pro sebe.

“To se rozhodně musíme vrátit,” poznamenám důležitě na Jesseho bláhový komentář, že zpátky do Nelsonu se už vracet nemusíme. 

Krátká sekunda, řidič se na mě ve zpětném zrcátku podívá se zvednutým obočím. Naštěstí hned obrátí zrak zpátky k silnici před sebou. 

“Co nezůstane v hlavě, tak není natolik důležité, aby sis to pamatovala,” podotkne. “Pro žádný diář se nevracíme.” 

Tečka.

Dál koukám z okna na ubíhající malebnou krajinu regionu Marlborough. Jenže...

Jenže teď přijde ta zásadní otázka: Jak moc je hlava nafukovací? Kolik se do jednoho lidského mozečku vejde vzpomínek? Opravdu platí, že mozek disponuje určitým vlastním procesem selekce a sám tak rozhodne o tom, které informace v paměti ponechá, a které pošle po větru dál? 

Dobře, zpět. Pár zásadních otázek, nikoli otázka. 

Kdyby se každý záblesk nějakého momentu z minulosti skutečně projevil jako blesk z nebe, nedělá obloha nic jiného, než hřmí a blýská. Stává se mi to poměrně často. Během naprosto obyčejné chvíle si vzpomenu na naprosto obyčejnou chvíli z minulosti. Jízdu autobusem na Maltě. Pečlivou kontrolu hotové fotografie na pláži v Gold Coast. Zvuk praskajících schodů v Paláci (Jakém? Dozvíte se brzy). Ne au-revoir, ale bien-tot. Křik ptáků při západu slunce v Byron Bay. Naprosto fádní a bezvýznamné... co vlastně? Pár vteřin. 

Pokud má mozek omezenou kapacitu, znamená to, že staré informace postupně nahrazují nové? Nebo s přibývajícím tokem nových momentů se všechny uložené soubory stávají menší a rozmazanější, aby se do těsného prostoru vměstnaly? 

Z mého dosavadního výzkumu se přikláním k druhé variantě. V hlavě už několik týdnů vidím naprosto jasný obrázek. Oranžová světla rozmístěná na stáncích nabízejících širokou nabídku občerstvení. Pizza, hamburgery, indické kari, japonské sushi nebo asijské knedlíčky. Je tma a v poměrně úzké ulici poblikávají světélka jako světlušky poháněné energií z kabelů.

Vidím to naprosto jasně. Zavřu oči a jsem tam. 

Jen nevím kde. Skutečně, ať se snažím sebevíc, nemůžu se vzpomenout, kde to bylo. Austrálie? Asie? Wellington? Tahle informace je nejspíš bezpředmětná, protože už zmizela. 

Zvláštní. 

Proto mám diář. Abych hlášku nebo moudro, které řekne ten či ona, mohla zaznamenat v případě, že mozek nakonec uzná, že se nejedná o cenný údaj. Abych si za pár let vybavila místo, ale třeba úplně zapomněla, kdo stál po mém boku. Bylo zataženo, nebo svítilo slunko? 

Na druhou stran se nacházím trochu ve schizofrenní situaci, neboť vím (mám to i vytetované na ruce!), že minulost je minulost, a teď je teď a to je důležité. Přesto je mi líto, pokud se ty pěkné vzpomínky budou zmenšovat...zmenšovat, až z nich zbyde cosi jako ušmudlaný a vysušený pytlíček od čaje a já se budu sama sebe ptát, stalo se to vůbec? Existuje dané místo, daná osoba? Není to jen přelud? 

Snad je to jen další dopad covidové závěrky, jež vede k přílišnému přemýšlení o věcech nepodstatných, neboť získávat zážitky nové je už pár měsíců dost těžké. 

Ale ty stánky s jídlem... Come on... Kuala Lumpur? 

[slovaavety]

Dokola Taiwanem (na Čínský nový rok)

Taiwan neboli Čínskou republiku, historicky Formosu (Nádherný ostrov), projedete podélně ze severu na jih asi za čtyři hodiny po dálnici. Na šířku přes pás skoro čtyřtisícových velehor táhnoucí se podélně skrz celý střed ostrova (a zabírající tak dvě třetiny území) byste ho jeli značně déle, i když na šířku měří ostrov jen 144 kilometrů. Přesto se tu ale potkáte se všemi druhy počasí. Západní část je prakticky obrovská průmyslová aglomerace několika měst od Taipei po Kaohsiung, kterou halí smog, takže dohlednost ruší nazelenalá mlha. Východ nabízí přírodní krásy národních parků s útesy padajícími hluboko do Filipínského moře. Sem turisté jezdí nejčastěji, ovšem ne teď v únoru, kdy pořád jen prší. Na severu vás do tváří bude pleskat nepříjemný studený vítr. Zato na jižním cípu je jasná modrá obloha a vedro k padnutí.

Jsme tu zcela mimo turistickou sezónu a pravděpodobně jediní Evropani na ostrově. Náš pobyt vychází přesně na dny oslav Čínského nového roku. Čínský nový rok, nebo také Svátky jara, je dvoutýdenním svátkem, pohyblivým dle astronomického kalendáře, proto mu na západě říkáme lunární nový rok. Začíná vždy s druhým novým měsícem po zimním slunovratu a končí patnáctým dnem prvního měsíce čínského roku, kdy je měsíc v úplňku. Během této doby se konají různé oslavy, které nás po cestě Taiwanem nemohly minout.

Taipei

Obtěžkána asi padesáti kilogramy zavazadel (vracím se domů z Austrálie) se na hlavním vlakovém nádraží v Taipei setkávám s kamarádem Lukášem, který přiletěl z Prahy tuhle cestu podniknout se mnou. Náš taiwanský hostitel v Taipei Frank nás vyzvedává autem se svou asi dvacetiletou dcerou na konečné stanici metra. Akorát se vracejí z velké rodinné hostiny k příležitosti Čínského Nového roku. Veze nás do svého bytu v patnáctém patře panelového věžáku. Přesně ten typ větší bytové jednotky s umakartovým jádrem, jaký známe z osmdesátkového Jižáku. Výhled na soutok široké řeky Tamsui s menší Keelung, zvedající se kopce národního parku Yangmingshan, a v noci na zářící město s nad ostatní zástavbou tyčící se Taipei 101. Frank je učitel na dívčí střední škole, jeho manželka nemocniční sestra, dcera Paige studuje první ročník psychologie. V bytě jeho rodina přespává jen občas, mají ještě dům na předměstí. Nocovat tu budeme sami.

Na druhý den ráno Frank s manželkou dorazili i s taiwanskou snídani. Frank pozve Lukáše na pěší túru do taipejských kopců. Cestu popsal jako ten nejnamáhavější trek, který půjdou několik hodin. Za hodinu a půl prý měli místní kopeček vyběhnutý. Frank si Lukáše velmi oblíbil. Dodnes mu lajkuje všechny příspěvky na Facebooku, i když mu ani po vložení do překladače nemohou dávat smysl. Já strávím den v Taipei s Paige a odpoledne společně navštívíme obrovský palác národního muzea s tři čtvrtě milionem kousků čínského umění zahrnujícího všechny dynastie. Pořizuji si sim kartu s neomezenými daty za relativně směšnou cenu. Pokrytí mám po celém Taiwanu stoprocentní. Frank říká: „Lidstvo dokáže přežít bez jídla, nikoliv bez internetu.“

Taipei je město několika tváří: futuristické stavby jako svého času nejvyšší budova světa Taipei 101 (připomínající bambusový stonek, uprostřed kterého je obrovská koule, jež má půlkilometrovou budovu vyvažovat během zemětřesení), muzea moderního umění, pavilony Expo parku, luxusní restaurace v renovovaných čtvrtích a ulice typu tokijské Akihabary se svými svítícími billboardy a „digi-zvuky“ a přemrštěnou reklamou se tu potkávají se starými nočními trhy a chrámy. I když ne tak starými, pouze tři sta let. Postupně se zbavuje svého renomé ošklivého káčátka Asie získaného díky architektonické anarchii při masovém budování v šedesátých letech. Dneska uprostřed města potkáte továrnu Huashan a vinné sklady renovované na hipsterské obchody, umělecká muzea a restaurace. Na druhé straně tu máte staré uličky, kde ve starých hrncích vaří nudle, polévky a všude příšerně, ale strašně smrdí fermentované tofu, národní jídlo. Lukáš se mi vysměje, že jemu asijská kuchyně nesmrdí, když se ale pak večer ocitneme na nočním trhu, kterých je v taiwanských městech požehnaně – žije se prostě na ulicích, i jemu se naprosto zkroutí obličej. Ptáme se Paige, ty nic necítíš? Ne, Taiwanci jsou prostě vůči tomuhle zápachu imunní.

Ostrov odpadků

Všude hluk, rachot, troubení. Auta, mezi nimi tisícovky motorek, a lidé se svými stánky a harampádím. Celý osídlený Taiwan je takovýto. Špinavý, ošuntělý, omítky domů zčernalé kouřem. Večer hluk provází ještě jeden typický zvuk – Beethovenova Eliška. Popelářské auto, které na minutu přesně objíždí domy, před kterými už v teplácích čekají Taiwanci se svými odpadky. Taiwanci nemají popelnice. Více než polovina odpadu země je recyklována [1] a patří tak na páté místo zemí s nejvyšší recyklací. Na druhou stranu, je to národ, který je schopen zabalit každý kousek ovoce do vlastního plastového obalu, a kde každý bonbón v plastovém pytlíku je zabalen ještě zvlášť. Po celé zemi najdete skládky v přírodě a moře je plastového odpadu plné. Možná si Taiwan ještě chvíli svou nálepku „ostrov odpadků“ zaslouží. Alespoň, než zakáže používání jednorázových plastů, jak plánuje do roku 2030.

Budují se tu také zelené parky. 2-28 mírový park z roku 1996 je připomínkou strašného incidentu, který se stal po válce při protestech proti čínské vládě a nacionalistické straně Kuomintang, která prakticky vedla ke vzniku černých trhů, protože vláda měla na vše monopol. Konflikt důstojníků s taiwanskou vdovou prodávající cigarety v únoru 47 vedl k masivním protestům Taiwanců proti vládě a násilným konfliktům na celém Taiwanu, kdy strana masakrovala civilisty. Po uklidnění situace sliby splněny nebyly a svobodné volby se nekonaly. Následovalo období „Bílého teroru“ - perzekucí a likvidování intelektuálů, studentů a kohokoliv proti-vládně podezřelého. Odhaduje se, že až 28 tisíc lidí bylo zabito ro roku 1987. Taiwan v padesátých letech ztratil skoro celou svou národní elitu.

Grandiózní palác Chiang Kai-shek láká turisty jako skvělé čínské architektonické dílo, ale je to typická autoritářská stavba. Dnes přejmenovaná na Náměstí demokracie. Snažím se Paige opatrně zeptat na vztahy s Čínou. Taiwanci se prostě považují za svobodnou demokratickou zemi, kterou také de facto jsou, i když ji většina zemí pro ekonomické vztahy s Čínou neuznává. „We are Taiwanese“. V Čele státu stojí prezidentka, známá odpůrkyně pevninské Číny, na které je Taiwan ekonomicky silně závislý. Občas mě znepokojí nebe křižující vojenská letadla. Metro je plné ozbrojenců, do jednoho s kulometem jsem omylem vrazila. Taiwanci jsou ovšem velmi liberální národ a žijí kultem Do It Yourself.

Ostrov chrámů

Procházím starou Taipei a proplétám se davy před mnoha chrámy, kde jsou oslavy v plném proudu. Přemýšlím, jestli je to tak jen teď, anebo prostě ti lidé nechodí do práce. Taiwan byl původně pohanský ostrov, který si vzal od každého ze svých kolonialistů něco. Lepší být tolerantní než vést války. A tak se stalo, že osmdesát procent Taiwanců se hlásí k nějakému náboženství, nejčastěji k buddhismu a taoismu. Celý ostrov je poset nyní patnácti tisícovkami chrámů. Před třiceti lety jich bylo ještě třikrát více. Najdete je mezi paneláky (ty tu předtím nestály), stánky s tofu, u silnic, v zahradách, vysoko v kopcích, ale i v jeskyních. Často mají Taiwanci malé oltáře i doma či ve svých obchodech. Všechny jsou velmi barevně zdobené, převládá barva štěstí červená a žlutá, která je zdrojem energie. Všude je cítit (pro mě nepříjemný) odér vonných tyčinek, kterými Taiwanci vyhánějí zlé duchy, očišťují své duše a spojují se tak se svými bohy. Kromě tyčinek pálí také jakési žluté papírky Joss [2] neboli „šedé peníze“, které slouží jako měna pro posmrtný život při uctívání zemřelých, svátcích a speciálních příležitostech. Mrtví se pak za peníze mají ve svém posmrtném životě skvěle. Pálení je po Taiwanu tak rozsáhlé, že ho vláda dokonce k nelibosti věřících chtěla omezit kvůli znečišťování ovzduší [3] a Taiwanci na protest vyšli do ulic. Samotné chrámy mají z jossových papírků roční příjmy ve stovkách milionech dolarů.

Chrámy bývají zasvěcovány několika bohům a někdy dokonce i taoismu a buddhismu dohromady. Každý svatý tu pak má svůj vlastní oltář, u kterého se místní modlí. Jako oběť jim pak nosí ovoce. Chrámy jsou plné umělého ovoce a květin. V tuhle dobu oslav nového roku tu najdete také obětované prase. Lidé sem nosí další jídlo, ze supermarketu v plastu balené polotovary, sušenky, lupínky, ale i smažené tofu. Někde v zadních místnostech vyhrávají Buddhisti. Několikavrstvé sedlové střechy, barevné pergoly, ručně vyřezávané sošky (hlavně draci) a sloupoví, vše jako přes kopírák už pár století. Také téměř každý chrám byl po skončení války alespoň jednou renovován.

Festival božského prasete

Auto jsme si objednali přes soukromníka Eddieho. Zálohu jsem zaplatila přes paypal a doufáme, že nám Eddie starého sedana Toytotu Premio v devět ráno přiveze na Frankovu adresu. V pět ráno telefon: „Už jsem tady“. Naprosto zmatení v pyžamu sjedeme dolů před dům přebrat auto. Eddie se nám omlouvá, prý jiný zákazník měl nehodu, a musí to jet řešit. Je původem Jugoslávec, takže má radost, že potkává jiné Slovany. Pořád nám opakuje, jak musíme jezdit opatrně, že auto není pojištěné, a pokud se s ním něco stane, nenechá nás odjet ze země. Prý máme dávat pozor hlavně na „moskitos“ – tím myslí všudypřítomné skútry – hlavně při otvíraní dveří. Skútry prý nikdy nedávají přednost. Později zjišťujeme, že nikdo nedává přednost nikomu a blinkr se zapíná jen tak pro radost, což je na osmiproudových dálnicích, kde se předjíždí ze všech stran lehký adrenalin. Chceme objet celý ostrov za dva týdny s občasnými zajížďkami do vnitrozemních hor a útěky na přilehlé ostrovy.

Do starého městečka Sānxiá jsme dorazili akorát na Shen Dzu neboli „Božské prase“. Festival, který se koná při příležitosti oslav Čínského nového roku. Skrz hlavní ulici Minquan proudí tisíce lidí, hlava s rouškou přes ústa na hlavě s rouškou přes ústa, projít davem je skoro nemožné. Nádherná podloubí z červených cihel s obchůdky se suvenýry zdobená červeno-žlutými lampióny provoňuje smažené pouliční jídlo. Všude hluk, hudba a spousta barev ovoce či reklamních transparentů. Na kamenném mostě přes téměř vyschlou řeku Dabao mají obchodníci rozbalená prostěradla s vyrovnanými hračkami, na které si můžete hodit kroužek, a figurku pokémona tak vyhrát. Okolo jsou už po stranách ulice lidé čekající na průvod. Masky na chůdách, pochodně s lampiony (obalených v průhledném plastu), člověk s fotografií prasete ve zlatém rámu, bubny, a pak jak z cirkusu ozdobené, nákladní auto, které má vzadu na korbě přes kovový kruhový rám nataženou obrovskou prasečí kůži. A pak další náklaďáky, až jich na přeplněném náměstí před posvátným chrámem stojí pět. Všichni Taiwanci mají venku telefony a fotí si překrmená prasata.

Svátek je ve světových médiích [4] chápan velice kontroverzně jako krutý a nehumánní, prasata jsou totiž vykrmována sondou, aby se jim co nejvíce roztáhl žaludek a byla tak co největší a vyhrála soutěž o nejtěžší prase. Dosahují hmotnosti přes 800 kilogramů (letošní vítěz měl 844 kg), zatímco normální práce má kolem 120 kilogramů. Taková prasata pak mají velký problém s pohybem a orgány. Tvrdí se, že někteří soutěžící podvádí a krmí prasata pískem nebo olovem. Vítězné prase je spolu s dalšími rituálně zabito v místním taoistickém chrámu jako oběť místních božstev. Jejich štětiny vyholí do ozdobných ornamentů, kůže se napne přes rám, do úst jim vloží ovoce nebo rybu a před něj vyskládají mísy jídla, grilovaná kuřata, zapálené vonné tyčinky. Výherce pak obdrží trofej v podobě zlaté sošky prasete a následující rok má být pro něj rokem štěstí.

V horách

Opouštíme šílenství města (nebo v to alespoň doufáme) a vydáváme se do hor. Jaké překvapení, že ani tady úplně civilizaci neunikneme. Taiwan je prostě zastavěný i ve výšinách. Většinou se jedná o stavení s poli a plantážemi. Když mi navigace ukázala, že trasu sto kilometrů pojedeme tři hodiny, nechtěla jsem tomu věřit. Na Taiwanu je skoro všude mimo dálnice rychlost omezená na dvacet až čtyřicet kilometrů v hodině. A tak se plahočíme serpentinami mezi sytě zelenými kopci s palmami, rostlinami, jejichž plody jsou chráněny papírovými pytlíky, a čajovými plantážemi v celkem hustém provozu. Tu a tam narazíme na část silnice totálně zdevastovanou zemětřeseními a propadlou kamsi dolů ze svahu. Zemětřesení jsou tu spolu s tajfuny velmi častá, protože se nacházíme na jedné z nejaktivnějších tektonických kolizních zón na Zemi. Přejíždět hory na východ neplánujeme, některé silnice jsou stále pod sněhem, jiné, zničené po velkých zemětřeseních a sesuvech půdy, budou zavřeny pravděpodobně několik let.

Na většinu pěších túr nemůžete bez povolení policie, včetně nejvyšší hory severovýchodní Asie Yushanu (v překladu Nefritová hora). Přijde mi to lehce směšné, všechny stezky jsou totiž dobře upravené a nenáročné. Taiwanci jsou samozřejmě vybaveni jako by šli na několikadenní trek Kavkazem. Příroda tu připomíná džungli. Šlahouny různých zelených rostlin – hlavně jušanské třtiny se mísí s jehličnany a palmami na vysokých kmenech. 26 procent rostlinných druhů Taiwanu nenajdete nikde jinde na světě. Nocovat se rozhodneme v kempu u jezera Slunce a Měsíce. Romantický název pod sebou nese místní Mácháč, největší vodní plochu Taiwanu, ve kterém se nesmí koupat. Jezero je oblíbenou destinací čínských turistů. Výhled z místní pagody halí mlha, obrovský šedivý hotel na druhé straně jezera ovšem vidět je. Později trochu vysvitne slunce a už jsou vidět i parníky, jichž je voda plná.

Stoupáme výše do hor směrem k Alishanu. Krajina se lehce změnila a je barevnější. Zastavujeme se v jedné vysokohorské vesničce na Oolong – typický taiwanský čaj pěstovaný ve vysokých nadmořských výškách, považovaný za jeden z nejlepších na světě. Plantáž patří místní rodině. Dostáváme několik nálevů čaje vařeného tradičním způsobem, a přitom se snažíme povídat. Dědeček neumí anglicky, asi sedmiletá vnučka s námi prohazuje pár anglických slov, která se naučila ve škole, na zbytek slouží Google Translator. Na zahrádce před domem kvetou sytě růžově sakury a pod námi je nádherný výhled do údolí. V obchodě nemají na plechovkách s čajem cenovky, nakonec za jeden pytlík s čajem zaplatíme v přepočtu pětistovku, což je samozřejmě oproti cenám ve městech mnohokrát více. Tak snad jsme je alespoň podpořili. Na Dongshan Coffee Road najdete zase jenom kávové plantáže s přilehlými kavárnami. V jedné s výhledem na venkovský Taiwan dostáváme i zákusek s lístečkem „For foreign friend! :)“ a kávová zrna, o kterých netušíme, zda je máme sníst. Taiwanci jsou prostě neuvěřitelně přátelští lidé.

Díky své tektonické činnosti je Taiwan bohatý také na horké prameny. V horách kolem nich vystavěli lázeňská městečka. Guanziling se může jako jedno ze tří na světě chlubit skutečnými bahenními lázněmi. A tak se ocitáme jako jediní o půl metru vyšší Evropané mezi Taiwancemi v areálu lázní. Dostaneme koupací čepice a nohy vymácháme v bazénku s rybkami. Na obličej naneseme bahenní masky, zalehneme do masážních křesel a poté se ponoříme do horké bahenní vody.

Noc v hodinovém hotelu

Protože kempingové místo za stan bylo zhruba dvakrát dražší než většina ubytování přes Booking.com, rozhodli jsme se, že si budeme hledat přespávání už jen v hotelech. Narychlo jsme zamluvili přespání ve městě Chiayi, kde slibovali nonstop recepci. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme se ocitli v hodinovém hotelu. Vchod přes jakési sklepení nebo garáž, okno ze sprchy vedlo rovnou na chodbu, v košíčku na nočním stolku kondom. Povlečení vypadalo, že už v něm několikrát někdo spal, tak jsem si raději vytáhla spacák. Pokoj také neměl okno ven. Což jsme později zjistili, že není zas tak nenormální. V rámci šetření místem Taiwanci dělají pokoje i z kumbálů na chodbách. Mé zbožné přání po několika dnech pak už vždy bylo „prosím, ať ten pokoj má okno“. V každém hotelu vám také dají alespoň pět v plastu zabalených zubních kartáčků. K snídani na plastovém tácku toast s máslem a káva.

Kolébka tradiční kultury Tainan

Tainan je velkým městem na cestě mezi Taipei a Kaoshiungem. Pokud je Taipei Tokyo, Tainan je potom Kjóto. Nejstarší město Taiwanu (založeno Holanďany) stále žije tradicemi desítkami svých stovky let starých chrámů. Vydávám se do večerních ulic a vůbec tu nemám strach. Životem překypující uličky s dřevěnými domky mají nad sebou zavěšené zářící lampióny, pevnost s názvem Chinkan Towers je nasvícená. Dvorek každého chrámu je jeden velký noční trh. Vzduch provoněn smaženým jídlem. Všude po ulicích mají vyskládané celé balíky „posmrtných peněz“, vonných tyčinek, svíček a jiných propriet pro obětování bohům. V jednom z chrámů navštěvuji i kuchyni s jídelnou, v obrovských hliníkových hrncích tu vaří různá jídla. Zahradami chrámu Konfucia procházím mezi bonsajemi v květináčích v mírném osvětlení úplně sama. Jiný chrám je osvětlen barevnými neony a blikajícími nápisy. Večeřím v luxusnější restauraci s lokální taiwanskou kuchyní. Nikdy nevím, co si objednávám, pokud jídelní lístek nemá obrázky.

Kolem pevnosti postavené Nizozemci se nachází staré ulice čtvrti Anping. Vypadá to tu spíše jak na pouti. Obchody prodávají hračky nebo atrakce. U chrámu Metsu právě probíhá obřad, při kterém odpalují petardy.  Kus stranou za chrámem se nachází hřbitov z dynastie Ming a Qing. Mezi barevně zdobenými oválnými hrobkami pálí místní v rouškách vonné tyčinky.

Západní pobřeží Tainanu lemují povětšinou bažiny, laguny a mokřady. Oblíbenou atrakcí čínských turistů je půlhodinová jízda na loďce (spíše voru ze svázaných dutých rour) kanály mezi mangrovníky, které spojují nad vodou a tvoří tak dlouhé tunely. Loďka pojme asi třicet lidí. Dostáváme záchranné vesty a výklad v čínštině. Vesnička Tugou nedaleko Tainanu je jakýmsi open-air uměleckým muzeem s komunitou umělců. Po ulicích a na dvorech domů lze nalézt různé umělecké barevné artefakty zakomponované do prostředí vesnice. DIY.

Ještě více chrámů

V průvodci stále vychvalují taiwanské cyklostezky. Ne, že bychom viděli nějaké cyklisty, především bych se v tomhle provozu na kolo bála vlézt. Cesta na jihu obchází končící pásmo hor. Zde se nachází pár geologických oblastí měsíční krajiny a vyvěrající země. Na jednom místě stojí u bublající vulkanické louže chlápek a neustále ji zapaluje, aby předvedl turistům, jak úžasně hoří. Schopnost přechválit i jednu louži je v jihovýchodní Asii perfektní. Na dalším místě musíme dokonce předložit pasy, než nás pustí za závoru, kde vyvěrající bahno vytváří jakousi horu. Tady Lukáš zapomněl odloženou bundu s peněženkou a všemi doklady, na což si vzpomněl asi až za hodinu cesty autem pryč. Vrátili jsme se a naštěstí tam bunda stále nedotčeně ležela. Ve stromech dováděly opice.

Kaohsiung je snad na dopravu úplně nejšílenější. Zahalen ve smogovém oparu schovává na severu Lotusové jezero s několika vodními chrámy jak z Disneylandu, vzdálených od sebe pár stovek metrů, do kterých se vstupuje po dlouhých molech, mezi kterými rostou lotosy. Kolem jezera je chrámů dohromady asi dvacet, ale dvouvěžová Pagoda tygra a draka zaujme na první pohled. Pro štěstí se má vstoupit drakem a odejít tygrem. Z vrcholu pagody je výhled na loďky kroužící po jezeře, ostatní chrámy, promenádu okolo jezera a v dálce šedivé výškové budovy zahalené oparem. Vedle stojí Pavilon jara a podzimu, na jehož molo se vstupuje skrz obrovského draka, na kterým jede bůh války, kterému je pavilon zasvěcen. Další chrám představuje 24 metrů vysoká socha Xuantian Shang-di, nejvyššího císaře temného nebe a strážce severu.

Masivní komplex Foguangshan (Hora Nuddhovo světla), který se nachází hodinu jízdy od Kaohsiungu, vás přivítá asi tisíci Buddhovo soškami. Jen v jedné zahradě okolo zlaté 36metrové sochy jich je 480. Zlatých. V každém okně kláštera sedí další Buddha. Zrovna se tu koná přehlídka. Tanečnice v šatech jak na kankán, vozy s obrovskými figurami mnichů, ale i Mimoňů, nebo princezna jedoucí na pávu.

Mořské želvy

Donggang je přístav na jihu odbavující trajekty na čtrnáct kilometrů vzdálený korálový ostrov Xiǎo Liúqiú, kde hodláme strávit noc. Místní nabízejí poblíž terminálu za peníze parkování na dvorech svých domů, doufáme tedy, že tu auto zítra nalezneme i se všemi věcmi, které v něm necháváme. Moře je tady plné plastového odpadu, ze kterého se do vzduchu line puch. Na trajektu běží v televizi reklamy na úžasný pobyt na ostrově. Jsem ale docela šokovaná nepořádkem. Když nemůžeme už nějakou dobu najít naše ubytování, pod návalem stresu z předchozích nocí ve špinavých hotelech, milionech lidí v ulicích, asijského pouličního jídla, které už nemůžu ani cítit, a všudypřítomných odpadcích, začnu hystericky v češtině křičet na nějakou místní stojící v hromadě harampádí, že žijí na skládce.

Bydlíme ale v pěkném přízemním domě s OKNEM, namalovanými rybami na stěnách, a dvorem přímo u pláže, kam odpoledne připlouvají ohrožené karety obrovské, kterých korálové pobřeží obývá asi dvě stovky. A těch skutečně po třetí odpolední hodině začne ve vlnách plavat velmi blízko opravdu mnoho.

Ostrov je malinký a dá se skútrem (ke kterému dostanete srandovní helmu, která vypadá jak plechová fialová miska) projet za půl hodiny, já ho projedu takhle asi čtyřikrát, a ještě párkrát vnitrozemím skrz, částečně nadšením, že jezdím na skútru, ale hlavně proto, že je tu spoustu zajímavých zastávek. Jeskyně, pláže, panoramatické výhledy a různé korálové formace – především erodovaný korál trčící z moře vypadající jako atomový hřib, kolem kterého se potápí spousta potápěčů. I tady najdete samozřejmě chrámy. Přístavní vesnička Penfu je plná různorodých barevných rybářských lodí, obyvatelé ostrova se živí především rybolovem. Západ slunce bohužel přes i tady přítomný smog nevidím.

Z nejjižnějšího cípu na východ

Čím víc na jihovýchodě jsme, tím větší začíná být horko, ale především mizí mlha a začínáme vidět azurovou oblohu. Úplně nejspodnější cíp země je národní park Kenting. Sytě zelené kopce se svažují do sytě žlutých pláží, kde se v tyrkysové vodě na rozdíl od špinavého západu koupe dost místních. Tady se natáčel i film Life of Pee. Tu a tam najdete drsné útesy nebo poušť. Chvilkami mám pocit, že jsem na pacifické Highway 1 v Kalifornii nebo Ocean Road v Austrálii. Městečka mají promenády s restauracemi, turismus je hlavní zdroj příjmu. Ve vápencových jeskyních se zbytky korálů (kdysi byl Kentingský rekreační les podmořským útesem) spí na stropech netopýři. V úzkých kaňonech se prodíráme šlahouny, liánami a všude prolezlými kořeny banánovníků. Cedule nás upozorňují na jedovaté hady, vosy, co okamžitě zabíjí, a stonožky. Písečné duny u pobřeží sjíždí party na čtyřkolkách, tady už nás ale zase přivítá v písku harampádí vyplavené mořem.

Ženeme se tmou úzkými silnicemi v lesích, a poté širokými serpentýnami dálnic do Taitungu, jediného velkého města na turistickém jihovýchodě. Ubytovaní jsme v soukromém domě, naprosto luxusním se vším komfortem. I sprcha v koupelně je masážní. Východní pobřeží je na rozdíl od městského západu řídce osídlené, rurální, hrající všemi odstíny zelené. Oblast odkloňující se z pobřežní dálnice do hornaté krajiny se nazývá Lùyě Gāotái. Projíždíme scénickým údolím Luoshanu ležícím mezi dvěma pohořími – Středními a Pobřežními horami. Krajina je poseta rýžovými poli, čajovými plantážemi a loukami s liliemi tygrovanými – oranžovými květy, ze kterých si Taiwanci dělají čaj. Poté se napojíme zpět na pobřežní dálnici.  Pláže už nejsou žluté a písčité, ale šedivé a oblázkovité až kamenité. Zde leží Sānxiāntái, klenutý betonový most s několika oblouky vedoucí na maličký korálový ostrov se třemi skalnatými útvary, které mají představovat tři nesmrtelné z čínské mytologie – velmi oblíbená atrakce plná turistů.

Zelený ostrov a bouře

Na poslední chvíli dojedeme do malého přístavu Fugang s jen modrými loďkami a kupujeme lístky. Na Zelený ostrov (Lǜdǎo neboli Green Island) vystupuju celá zelená po necelé hodině cesty trajektem. Svou snahu nepozvracet se v rozbouřeném moři jsem přebila zpěvem (skutečně to na kinetózu pomáhá), což se mi na rozdíl od některých dětských cestujících podařilo. Majitel hotelu přijede pro naše zavazadla růžovou obrázkovou hippie VW dodávkou, následujeme ho na vypůjčených skútrech na druhou stranu ostrova, než je přístav Nanliao. Náš pokoj je také celý infantilní s obrázky. Pro Taiwance je infantilita součást života, a proto vás kočička Hello Kitty na stěně pokoje nemůže překvapit [5].

Celý ostrov se dá objet na skútru za třicet minut. Kolem dokola se točí asfaltová dvacetikilometrová silnice s občasnými odbočkami do vnitrozemských kopců, které vznikly jak jinak než vulkanickou činností. Konečně krajina bez odpadků (až na jednu skrytou pláž v zálivu, kde jsem objevila skládku). Jen zelené nádherné kopce, ostré skalní útvary zvedající se přímo z moře jako mniši ve svých kápích, pláže plné vyplavených narůžovělých zkamenělin korálů. Horké mořské prameny, ve který se na pláži za zvuku příboje rozmáčíte pod hořícími loučněmi a otevřeným hvězdným nebem nad hlavou. V podzemních jeskyních teče říčka a najdete tu malou svatyni. Ruiny zapomenuté vesnice. Dvě stále živé malinké vesničky s obchůdky a restauracemi, maják s malým letištěm (příště letím letadlem) a rychlé projížďky na skútru skrz přírodní tunely a na vrcholky kopců. Na dopravních značkách krabi (Pozor, přechod pro kraby). Příroda mi tu trochu připomíná Hawaii. Na zatravněných útesech se pasou ovce a kozy. A přitom právě tady bylo postaveno vězení pro politické vězně během taiwanského Bílého teroru. Bývalá věznice je dnes muzeem a památníkem pro lidská práva [6]. Nebe se tu najednou zatáhlo.

A tak mi šnorchlování mezi korály a karetami na druhý den překazí počasí. Ráno u toastu nám domácí oznámí, že loď na pevninu nepojede. A že nemusí jet i několik dní, pokud se počasí neuklidní. Trochu nás to znervózní, přece jen letadlo nám letí už asi za čtyři dny. Venku se žení čerti, hřmí a blýská se. Nádherný zelený ostrov je najednou peklem, ve kterém si umím představit strašný život politických vězňů. Nemá cenu vyjet ani na skútru. Majitel nás však nechá ubytované zdarma další noc a druhý den mi daruje pláštěnku, abych se mohla na skútru dopravit k trajektu, který nás po rozbouřeném moři vrátí na pevninu. I cestou zpátky jsem to udržela.

Podél útesů na sever

Čím více jedeme na sever, tím se zhoršuje počasí a pobřeží se zvedá do útesového terénu. Jeskyně Osmi nesmrtelných jsou vytesány vysoko ve skalách, kam se musí vystoupat po příkrých schodech. Vnitřek většiny jeskyní slouží jako buddhistické chrámy. Severněji už útesy Chingshui padají až kilometr přímo do moře a silnice je vysloveně vysekaná do tyčících se žulových a mramorových stěn vysoko nad hladinou. Vše je zahalené v dramatických mracích. Budování dálnice začalo už na konci osmnáctého století a dělníci museli bojovat se sesuvy půdy a zemětřeseními. Oficiálně otevřena byla až ve třicátých letech.

Národní park Taroko je nejnavštěvovanější turistická destinace Taiwanu. Osmnáctikilometrová rokle je obklopena úzkými mramorovými soutěskami. Hluboko dole teče šedá řeka Liwa (která je za hezkého počasí modrozelená) a v některých místech je potřeba kvůli padajícím kamenům nosit helmy, pokud vystoupíte z auta na silnici vedoucí skrz vytesané tunely v soutěskách kaňonu. Tu a tam řeku překlenují houpající se visuté barevné mosty a vysoko v útesech stojí svatyně. Jedna z nich je věnovaná 450 dělníkům, kteří zemřeli při budování místní silnice. Stezky vedou vysoko nad řekou podél soutěsek a je potřeba se přidržovat řetězů. Snažili jsme se slézt dolů k řece po strmých schodech s vidinou, že tam mají být teplé prameny, pak ale najednou kus schodiště chybělo. I tady zemětřesení vykonalo svou práci.

Rybářský přístav Nanfangao smrdí zavěšenými rybami v místních obchodech. Sušené ryby se dají koupit všude. Rezivějící barevné lodě plné sítí a rybářského náčiní jsou nalepené jedna na druhou v místním přístavu. Restaurace vypadají dost omšele a obchody jsou plné starého haraburdí. Překvapuje mě křesťanský kostel, který vypadá spíš jako socialistická kancelář se spoustou oken a sešikmenou střechou s neonovým křížem.

Festival luceren

Vyrážíme směrem Pingxi. Dnes se totiž koná nejkrásnější den oslav Čínského nového roku, festival luceren. Je to poslední den oslav. Měsíc je v úplňku a lidé se loučí se starým rokem a vítají nový vypouštěním papírových luceren, na které tuší píší svá přání. Vše se koná v malém městečku Shifen.

Už několik kilometrů před městečkem jsou zácpy, a nakonec nás policisté odkloní pryč. Všechny cesty do města už jsou zavřené a je potřeba vzít autobus. Necháváme auto kdesi u obrubníku a stoupneme si intuitivně do řady lidí na chodníku. Filipínka za mnou se mě ptá, zda jede autobus na festival. Odpovím, že netuším, rozsypaný čaj nad čelním sklem přečíst neumím. Autobus zastaví na mostě uzavřené dálnice, dále už musíme s davem pěšky asi dva kilometry. Víme ale přesně kam jít, vede nás hluk a nebe plné lampiónů. Dění oslav se koná ve staré ulici Shifen, kterou prostředkem vedou koleje. Ty obklopují spousty lidí vypouštějící lampióny. Tu a tam ale zahouká vlak a všichni se musí z kolejí klidit, aby žlutý motorák mohl projet. Po obou stranách kolejí se ve stáncích smaží jídlo, jehož pachy se nesou vzduchem, můžete si koupit různé amulety pro štěstí, a především obrovský papírový lampión, který si zakolíčkujete na železný rám a popíšete a pokreslíte, jak je libo. Poté prodejce zapálí lampión, který se horkým vzduchem okamžitě nafoukne do velikosti člověka. Poté ho sami vypustíte k nebi. Je to krásný pocit sledovat, jak váš vlastní lampión stoupá vzhůru, než se připojí k dalším. Správně byste si měli v duchu opakovat přání, které jste si na něj napsali.

Historicky ale lampióny sloužili jako signalizace ženám a dětem, že se mají rychle sbalit před blížícími se bandity. Občas nějaký lampión shoří moc brzy a pak spadne na zem. Po festivalu se jich tak po okolí válí spoustu. Proto jsou všude připravena hasičská auta. Kromě přelidněných ulic s obchody jsou oslavy rozprostřeny také na místním velkém parkovišti, kde je pódium s reflektory, kapely, kolotoče a další atrakce. Každou čtvrt hodinu se hromadně vypouští za zvuku hudby desítky až stovky lampiónů. Je to speciální zážitek vidět všechny ty rozsvícené lampióny oproti tmavé obloze. Mezi nimi i jeden v podobě kohouta. Vítáme totiž příchod roku kohouta.

V noci vyjíždíme prudkou úzkou uličkou kamsi do kopců města Jiufien. Marně běhám okolo a snažím se najít naše ubytování. Hlas v telefonu mi není nápomocen, snažím se vysvětlit, kde stojíme. Chvíli už to vypadá, že snad bydlet ani nebudeme. Mizernou angličtinou mi po půl hodině dohadování nakonec řekne, ať zůstaneme, kde jsme, že pro nás přijedou. Dřevěný dům na kůlech vypadá, že každou chvíli spadne. Hodně stará babička tam pak jedním prstem ťuká do o něco mladšího, ale pořád hodně starého počítače s Windows 95 a ikonami přes půl obrazovky, čísla našich pasů. Dostaneme pro změnu pokoj bez oken (místo na webu slibujícím výhledem na staré městečko, moře a hory) a dek bez povlečení. Dnes je dle internetu z tohoto samého penzionu luxusní moderní ubytování. Naprosto nechápu, jak to dokázali. Možná ten dům naprosto zbourali a postavili nový.

Na severu

Jiufen je překrásné městečko vysoko v kopcích, kam se autem nedostanete, ale musíte tam vyšlápnout pěšky. Hlavní ulice Jishan má podloubí plná řemeslných krámků, suvenýrů, kaváren, cukráren a čajoven. Ve stoleté dřevěno-cihlové čajovně vaří čaj v hliněných konvičkách tradičním způsobem na ohni, který hoří v písku, na kterém jsou konve postaveny. Všechny domy jsou zdobené květinami a lampiony. Výhledy skrz oranžové střechy chrámů tu jsou směrem na vlnící se severní pobřeží s mírnými kopečky. Cestou zpět k pobřeží míjíme ruiny rafinérií z období dolování zlata a mědi. Řeka má typickou měděnou barvu od zbytků železa a mědi, kterou získala protékáním starých dolů. Pod nohama tu prý máme ještě 250 tun zlata, které nebylo vydolováno.

Mys Bítóu je jedno z nejkouzelnějších míst Taiwanu. Skály jsou tu obrostlé sytě zelenou travinou. Domky i rybářské loďky dole v přístavu mají pestré barvy, které o to více zvýrazňuje temně šedivá obloha. Nahoře na skále stojí maják, ke kterému se jde asi hodinu po mnoha dřevěných schodech. Na protějším kopci jsou v zelené hluboké trávě hrobky, které vypadají jako malinké barevné svatyňky. Výhled je překrásný.

Přístavní město Keelung pouze projíždíme. Pobaví mě nápis KEELUNG na kopci nad městem ve stylu Hollywoodu. Všechny domy mají křiklavé barvy s převažující růžovou. Geopark Yeliu je narvaný lidmi. Zajímavé vápencové formace, které jsem nikde jinde na světě neviděla, lákají stovky turistů. Erozí tvarované kameny stojí na skalnatém hladkém podloží vymletém mořem, které stále skály omílá svými vlnami. Některé mají tvar hub (skutečně má kus skály světlou nohu a pak tmavou hlavičku s dírami jako hřib), jiné zázvoru. Najdete tu královninu hlavu, slona či střevíc. Zahrady muzea světově známého sochaře Ju Minga zdobí moderní barevné sochy typické jeho drsnými geometrickými řezy. Hned vedle muzea se rozkládá obrovský taiwanský hřbitov s těmi nejluxusnějšími hrobkami a zlatým kolumbáriem.

Na úplně nejsevernějším cípu Taiwanu stojí maják Fùguìjiǎo a šíleně tu fouká. Krásně zelené útesy, co nám slibuje průvodce tu nenajdeme, a tak ujíždíme do posledního města před Taipei. Tamsui je vlastně už část Taipei, protože sem jede metro. Historickou část s obchody pouze projedeme a zastavíme v přístavu ústí řeky Tamsui, známým svým zavěšeným moderním Mostem milenců, který je po západu slunce krásně nasvícený nad starými rybářskými loďkami. Protože je za dva dny Valentýn, fotí se všichni Taiwanci před mostem u velkého červeného nápisu Love se srdcem. V japonské restauraci na molu si dáme naši poslední večeři a pozorujeme rybářské loďky na otevřeném moři s trajekty na horizontu. Pak už jen doufáme, že se Eddie dostaví ve smluvený čas na letiště pro auto.   Přijel pozdě. Autobusem. Nadšeně nás vítá: „Vy jste to auto nenabourali! Tomu nemůžu uvěřit!“

[1] https://www.samosebou.cz/2018/01/26/tchajwanska-cesta-ze-dna-na-spicku-v-recyklaci/

[2] Účel a podoby Jossových papírků v čínské kultuře je dobře popsán zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Joss_paper

[3] https://radiozurnal.rozhlas.cz/tchaj-wan-zada-verici-aby-nepalili-penize-ani-tycinky-ritual-pry-muze-za-6205085

[4] Některé kontroverzní fotografie vykrmených prasat lze nalézt na stránkách BBC nebo Reuters.

[5] Více o taiwanském kultu roztomilosti si můžete přečíst na blogu studentky, která zde žila: https://tchajwan.wordpress.com/2014/07/11/tchaj-wan-a-jeho-kult-roztomilosti/

[6] Fotografie věznice na Green Island a něco o historii naleznete zde: https://randomwire.com/green-island-penal-colony/

[martan-co-ma-rad-caj]

Lykantropie dělá bíp bíp >:))

Krapet matka/syn vztahu pro váš den. Uvědomuju si, že to je silně kvír-zakódované - je to schválně - podle mé vlastí zkušenosti. Sebepromítání mé oblíbené. Lykantropie je v téhle pasáži zrovna nejasná, proto zvlášť říkám, že tam je. (Za pravopisné chyby se omlouvám, jsem znaven výletem do Lidlu)

Sedla si obkročmo na trojnožku u jeho postele. "Jak je?"

"Divně."

"Co se děje? Je ti špatně? Mám přinést vodu? Nemáš hlad?"

Zavrtěl hlavou, čímž ji umlčel. Bezhlesně zíral k nohám postele. Pak shlédl na své ruce, které si hrály se srstí pokrývky, kterou měl přehozenou přes kolena. "Máš mě pořád ráda?" zeptal se najednou.

Srdce jak by jí vyskočilo z hrudi přímo do ledové vody. Nejprve naprázdno otevřela ústa, než se zmohla k odpovědi. "Jistěže ano." Přisunula se blíž a předklonila se, aby se ujistila, že se na ni dívá. Přiložila mu dlaň na tvář a podívala se mu zpříma do očí. "A není nic, co by to mohlo změnit."

Lehce se usmál. Úsměv ale rychle zmizel a nahradil ho smutek. "Ale co ostatní..."

"Určitě si myslí to samé. Bojí se o tebe."

"Bojí se mě," popotáhl a odvrátil se, tváře zářící čím dál silnější rudou.

"Ale kuš," odbyla ho. Na druhou jeho tvář přiložila svou volnou ruku a otočila mu lehce hlavu, aby na něj opět viděla. "Ty jim neublížíš. Ví to. Jsou jen ztracení. Neví, co dělat, jak se chovat, co říkat... Když jim dáš chvíli čas, uvidíš, že tě mají stále stejně rádi. Tak jako já." Palci utřela slzy, které mu stékaly po tvářích. Matně si všimla, že jí připadají jiné, než dřív. Jemnější. Ne tak, jako když byl úplně maličký, ale přesto hebčí, než před měsícem.

[claustrumpatens]

Nemožný svět akcelerované mobility

Sedím ve vlaku jen kousek za Libní. Měl by jet, ale stojí – jinému vlaku před ním ruplo srdce a kolej je zablokovaná. Podle průvodčí se bude couvat zpátky na hlavní nádraží a odtud po vedlejší koleji k našemu cíli. Pozoruji z okna, u něhož sedím, morseovku vozů, které jedou do Prahy. Nedokážu si představit, jak se dá vůbec „zacouvat zpátky“. Intervaly mezi spoji jsou tak krátké, že nepříliš flexibilní kolos rychlovlaku se mezi ně snad nemůže vejít. Spolucestující upadají buď do apatie, anebo obvyklého hysterického komentování nastalé situace. Na rozdíl od nich nemám ani nejmenší chuť nadávat na České dráhy nebo Česko. Protože zpoždění, jež nabíráme, je spíše důsledkem našeho moderního fetišismu mobility, než čehokoliv jiného.

Na koleje, silnice, nebe i na naše vlastní životy klademe jako pozdně-moderní lidé čím dál větší nároky. Je potřeba být tu a zároveň někde jinde. Dojíždění za prací, které je pro mnohé nutností, je jen jednou složkou této těkavosti. Mnohem podstatnější je expanzivní turistika, která nejen že vybydluje centra měst a přispívá ke šroubování nákladů na bydlení, ale taky zahlcuje komunikace davy lidí. Jen pro představu, minulý rok se Evropou přesouvalo více jak sedm set milionů mezinárodních návštěvníků. Což je mimochodem nejvíc na světě – dvakrát víc než v Pacifiku a pětkrát více než v Severní Americe. Košilatý a ne příliš duchaplný normalizační vtip o tom, že je třeba pozvat Číňany do Evropy, protože když projde miliardový národ tam a zpět Sovětským svazem, „udělá to své“, jako by se stal realitou. Jen namísto širých ruských stepí se téměř miliarda lidí za chvíli bude procházet po mnohem menší Evropě. Podobně zhoubný je stále houstnoucí tok zboží a materiálů.

Meziročně narůstající čísla v turismu a objemu zboží, které jezdí, létá, nebo se plaví po Evropě jsou dokladem akcelerace hospodářství a životního stylu. Přes všechny nostalgické řeči o „dobrých časech“, kdy se věci a přístroje nekazily, ale opravovaly (údajně stejně jako mezilidské vztahy – o čemž lze úspěšně pochybovat), přes všechny protesty, mítinky a besedy o ekologii a potřebě udržitelnosti si naše civilizace stále zachovává charakter akcelerátoru. Tlačíme na cestování a dostupnost zboží jako na plynový pedál, aniž bychom si uvědomovali, že se tento tlak vrací zpětným rázem. Slovo „růst“ v kvantitativním významu slova se nám natolik zažralo pod kůži, že jsme v zaměstnáních i u různých osobních koučů nuceni z kávové sedliny věštit výhledové plány a klást závazky, jež nemůžeme nikdy naplnit. A to často právě z „objektivních“ důvodů – tím, že někdo jiný než my a něco jiného než my selže. Jako třeba doprava do zaměstnání, nebo přeprava nějakého zboží či informace.

Jasně patrné to je v mém oboru. Akademické prostředí, které se rádo tváří jako pupek světové sebereflexe, je zcela intoxikováno fetišem akcelerace pohybu lidí, zboží a informací. Z konferencí se stává turistika, a to nejen proto, že se na symposia často jezdí spíše podle místa, kde se konají, než podle jejich obsahu a smyslu, ale i pro jejich těkavost. Jsou tak nabušené účastníky, že již jen sotva lze strávit celý čas v nějaké sevřenější debatě zahrnující větší část těch, kteří se dostavili. Jede se v paralelních skupinách, panelech, někdy i stovky lidí (u celosvětových setkání) se spíše fragmentují podle svých zájmů, sociálních bublin, akademických paradigmat, než aby byli nuceni se soustředěně věnovat poznávání jiného a důslednějšímu promýšlení odlišných přístupů. Nakonec jedinou příležitostí k diskuzi je oněch pět či deset minut po dvacetiminutové prezentaci, kdy lze jen sotva dojít k hlubšímu objasnění stanovisek a konference se mění spíše na parlamentní interpelace, v nichž je přednášející ostřelován, nebo naopak nekriticky chválen bez možnosti hlubší reflexe.

Podobně by se dalo hovořit o dalších aspektech „rychlé vědy“ – překotném vydávání lecčehos, důrazu na zvyšování mobility zaměstnanců, kdy pro neustálé výjezdy jako by nezůstával čas na soustředěnou práci doma, se studenty, anebo naopak na hlubší poznání zahraničního kontextu, v jehož rámci někdy strávíme jen pár dní. Studentské erasmovské stáže se stávají podobným koloritem univerzitního světa, jehož význam je spíše individuální, než převažující.

Samozřejmě, že tento akceleracionismus přináší i zisky. Nejen ve smyslu finančním. Pokud se cestuje a konferuje smysluplně, lze skutečně zvyšovat kvalitu vědy. Podobně vyšší dostupnost zboží může vést i ke snížení prahu pro vyloučené a marginalizované, kteří mohou žít vyšší životní standard. A turistika přináší nejen gentrifikaci, ale posiluje i tradiční řemesla nebo domácí výrobky, pokud jsou tyto dostatečně zajímavé pro návštěvníka zcela neznalého místní kultury.

Jenže je otázka, zda tyto zisky dokážou v plném vyvážit nejen náklady, ale i ztráty. Zůstanu-li ve svém oboru: problémem je především obroušení schopnosti vědy být reflexivní a zapojenou do řešení společenských problémů (Protože jakou společnost můžeme jako akademici řešit, jsme-li neustále „na cestách“? S kterými „místními“ můžeme navázat kontakt? Do jakého prostředí můžeme působit, jestliže se nacházíme chvíli tu a chvíli onde?). Dále je tu vysoká míra stresu způsobená zvyšujícími se nároky a zátěží, již přináší tlak na produkci kvantitativně hodnotitelných výkonů, mezi něž mimo jiné patří právě mobilita nebo cirkulace informací (publikace, citace). Nejde o banality, v akademickém prostředí se už delší dobu mluví o zdravotní krizi. Sebevraždy Willa H. Moora, profesora politologie z Arizonské státní univerzity, a Alana Kruegera, slavného amerického ekonoma z Princetonské univerzity, vedly v poslední době mezi vědci k diskuzím, jestli není akademické prostředí už přespříliš toxické. „Jen málokdy jsem cítil, že jsem úspěšný ve vysvětlování svých myšlenek, vjemů, v rozumění druhým,“ napsal ve svém textu na rozloučenou Moore. „Už před delším časem jsem zjistil, že produkovat něco, co považuji za užitečné/hodnotné neznamená, že to ostatní budou považovat za užitečné/hodnotné.“ Ač v jeho případě šlo o následky dlouhodobých zdravotních problémů, tato poslední slova jako by byla mementem akademickému akceleracionismu: jak můžeme být úspěšní ve vysvětlování a rozumění, když nemáme pevný bod, na němž stát?

Vlakem jezdím pravidelně, protože dojíždím do práce. Zažil jsem všechno možné – cestující ze tří mezinárodních spojů narvané do jediného vlaku i to, že jsem někdy nedojel vůbec. Jen málokdy ale lze vinu přičíst přímo Českým drahám, jak se to většinou dělá v příspěvcích na Twitteru nebo Facebooku. Většinou šlo o problémy na trati. Jediný kolaps nákladního vlaku, jediná strhlá trolej může vést k zašpuntování dopravní tepny a někdy i k docela vážným osobním či pracovním problémům těch, kteří zůstali uvězněni na cestě. Ano, mám za to, že česká doprava je tragická, že náš stát nedokáže budovat a rekonstruovat komunikace tak, aby odpovídaly našemu století. Ale v pozadí je tím hlavním viníkem náš fetišismus mobility, kterému vzdáváme hold vždy, když si v práci ukazujeme fotografie z dovolených a předháníme se, kde všude už jsme byli, anebo když na konferenci na coffee breaku nad kávou pohazujeme nicotnostmi, protože smysluplné slovo se v nabušeném programu ztratí.

Můj vlak nakonec nemusel couvat zpět do Prahy, ale po asi půl hodině se rozjel směr moje zaměstnání. A já si uvědomil, že to půlhodinové zastavení mělo blahodárný účinek – zastavilo zautomatizovanou mysl a vedlo nejen k této meditaci, ale především ve mně posílilo přesvědčení, že za všechna ta zpoždění, ucpané dálnice a tratě jsme zodpovědní i my, kteří tak rádi nadáváme na dráhy, ministerstvo dopravy nebo kohokoliv jiného. Jako uctívači fetiše mobility totiž sníme o nemožném světě, v němž se jako lidé osvobodíme od času a prostoru a budeme moci být podobni kvantovým částicím tak trochu tu i tam. Nakonec si ale budeme muset vybrat. Protože jinak to nepřežijeme ani my, ani životní prostředí, které na oltář našeho fetiše pokládáme. Signály, které vysílá naše zdraví, jsou varováním, jež je záhodno vyslyšet. Nikoliv pouze na úrovni individuální zodpovědnosti, ale tím, že jako civilizace rozbijeme naše modly růstu a zkusíme to jinak.

[smrtkacz-blog]

LOL

Pokračování mých oblíbených šampionů (hlavně v aramu):  

6.       Thresh 

Tank je prostě must build, zvlášt pokud ve vašem teamu jinej tank není. Navíc i tak dává docela slušnej dmg. Pasivkou sbíráte duše, které padnou z šampionů, kanónů a občas i z minionů. Přidává ap, armor a Wčko a Ečko trochu vylepší. Hodí se hlavně v late game (logicky). Qčko zahákne nepřítele, dá mu stun, dmg, popotáhne ho kousek k vám a ještě vám umožní se k němu přitáhnout. Pokud máte v teamu alespoň jedno adc nebo prostě chcete udržet enemáka co nejdýl na uzdě, Nepřitahujte se k němu, ale držte ho jen ve stunu. Když se trefíte Qčkem v mid nebo late game a nejste sami, je to pro soupeře skoro jasná smrt. Jestli se vám podaří chytit miniona místo nepřítele, můžete se přitáhnout taky a aplikovat zbytek comba, pokud je nepřítel blízko. Ale škoda stunu a dmg no. Wčko je lanternička, která se používá na několik způsobů. Dává štít vám i jednomu členovi z vašeho teamu + right click na lanternu umožní zase jednomu členovi přitáhnout se k vám. Wčko můžete použít čistě pro štít, pokud třeba tankujete u věže nebo váš spoluhráč potřebuje ochranu. Přihodit lanternu spoluhráči a ušetřit čas, aby se rychle dostal k centru boje je k nezaplacení, zvlášť s použitím Qčka, které vás přitáhne oba, ale to chce trochu vyšší skill. Nebo naopak pomáhá příteli utéct z boje. Pokud potřebujete zaplašit soupeře, můžete hodit lanternu jen tak (používá se spíš na normal mapě) třeba ke křoví, jako byste pomáhali spoluhráči třeba s gangem. Protivníka napadne právě tohle a pokusí se trochu stáhnout. Nedoporučuju to ale dělat moc často, lanternu je lepší si šetřit na štít a pomoc spoluhráči, protože stojí manu a má celkem velkej cooldown. Nejvíc ovšem zamrzí, když se snažíte zachránit spoluhráče a hodíte mu Wčko, ale on se lanterny nechytí a umře. Jop, i takoví sebevrazi se najdou. A to mají lvl 6 nebo 7 s daným šampionem. Threshovo  Ečko je sice na krátkou vzdálenost, ale i tak dá dmg a zpomalí nepřítele a trošku ho „pošoupne“ směrem, který určíte. Používá se i na wave clear, popř. odstranění minionů a následně Q může soupeře překvapit. Taky se hodí, ale zase nespamovat moc. Rko, s příhodným názvem „The box“, je krásná ultinka, která kolem Threshe udělá pětiúhelník a uzavře v něm nepřítele. Když se nepřítel pokusí projít jednou z pěti zdí, zeď zmizí, ale dá nepříteli dmg a výrazně ho zpomalí. Takže abychom to shrnuli, Qčko + přitáhnout, Rko, Ečkem vrátit zpátky a nejlíp je*nout do zdi, úplně perfektní combo. A když se vám podaří někde mezi tím hodit Wčko spoluhráči, perfektní. Thresh sice patří mezi ty těžší šampiony, pokud se ho chcete naučit, ovšem stojí za to! GG honor.  

7.       Lulu

Její pasivka je v podobě peta Pixie, který dává dmg navíc. Jupí. Qčko dává dmg a zpomaluje, dělá ho jak Lulu tak Pixie. Pokud je Ečko aplikováno na jiného spoluhráče, tudíž je Pixie u něj, dělá se Pixiino Qčko od toho spoluhráče (podobně jako u Tarica), což může být dost výhodný. Basic dmg taky dělá Lulu i Pixie, ale jen do jednotek, například s věží si už Lulu musí poradit sama. Wčko má dvě využití. Při použití na spojence mu to přidá normální rychlost i pěknej bonusovej attack speed. Při použití na enemáka ho to polymorfuje, tzn. na chvíli změní na zvířátko, které může akorát utéct. To ovšem půjde těžko, jelikož ho to taky zpomalí. Už slyšíte pohřební zvony? BTW tahle veverka je mi nějak povědomá… Ečko má taky dvě využití. Spojenci dá štít na 6 vteřin, nepříteli pěknej dmg + na 4 vteřiny true sight (ale to už nikoho nezajímá). A konečně se dostáváme k ultince. Obří Lulu terorizuje svět, pomoc! Rko lze aplikovat i na Lulu, ale jelikož se hraje jako support, očekává se, že ho aplikujete na svoje adcčko nebo spojence. A ono je to taky občas výhodnější. Zvětší postavu šampiona, vyhodí nepřátele kolem a zpomalí je a ještě k tomu zvýší zdraví spojence, na kterého byla tato ultina seslána. Požehnání z nebe. Tahle roztomilá malá holčička s pěkným smíchem vás pěkně vytrollí, pokud na ni skočíte, když má málo života, s úmyslem ji zabít, ale ona si v klidu dá Ečko a Rko a vymaže vaši existenci alespoň na chvíli z mapy.

 8.       Braum

I když někteří říkají, že Braum nemá žádnej dmg, není to uplně pravda. S porovnáním třeba s adcčkem má samozřejmě menší dmg, ale taky se spíš hraje jako tank. A tenhle tank support se jim povedl. Dost mě baví, zvlášť na aramu. Braumova pasivka je jedna z mých oblíbených, stačí jednou ťuknout nebo se trefit Qčkem a vaše adcčko už dokončí rozdělanou práci (v aramu jsem zatím měla štěstí na parťáky s velkým attack speedem). Krásnej stun. Qčko dává dmg a zpomalení, když se trefíte. Miluju ten obrázek pasivky nad nepřítelem. Muahahah. Wčko můžete dát jen na sebe, nebo přiskočíte před spojence nebo miniona a dáte sobě i parťákovi bonusovej armor a MR (podle statů Brauma se počítá bonus) na tři vteřiny. Jop, taky mi to přijde jako krátká doba, ale v boji je to celkem dlouho. Ečko je velkej štít, kterej lze použít pouze v jednom směru. Když to lamíte a použijete ten štít špatně, všichni se vám vysmějou a můžete se jít zahrabat. Stává se to, pokud za Brauma ještě moc neumíte. Tohle ostatně platí pro všechny šampiony. Jinak štít blokne první útok a pár dalších sníží. Pěkný combo je Wčko, Ečko, Qčko, popř. i Rko. To nadhodí soupeře kolem vás plus v jedné rovině a zpomalí je. Ovšem nejlepší a jedinečná schopnost Brauma je nakrmit Pora sušenkou, čímž Porovi vyroste krásnej velkej mustaaache. Nejlepší abilitka. ^_^

 9.       Veigar

„Jsem zlo, přestaň se smát!“ Veigar stackuje „fenomenální zlo“ podobně jako Thresh duše. To se získává ze správných použití schopností, tedy zabití miniona nebo šampiona schopnostmi, samozřejmě zabití šampiona je mnohem výhodnější (u Q 1 stack za miniona a 2 za většího miniona nebo příšeru, jinak za hit šampiona je pouze 1 stack a za zabití 5). Každý jeden stack zla přidává 1 AP. Zase výborný v mid a late game. Teda aspoň pro Veigara. Qčko je podobný jako u Branda, ale dává dmg prvním dvěma. Wčko. Za 2000 stacků máte déšť temné hmoty. Pěknej buff. GJ Rito. Až budete hrát proti Veigarovi, vyhrajte rychle, protože jinak vám zbývá se jen modlit. Po krátké chvilce dává velkej dmg všemu, co zasáhne. Ečko je podobný Threshově ultině. Kruh, ze kterého je fakt těžký utýct a ještě dává stun. Takový malý Veigarovo vězeníčko. Pokud se necháte chytit, je dost velká pravděpodobnost, že vás umučí ostatníma schopnostma. A nejhorší mučení přijde s jeho ultinkou, která dává už tak obří dmg, kterej je nepřímo úměrnej s vaším zdravím. Čím míň života máte, tím větší dmg to dá. Nejlepší zakončovák, kterej vás pošle do samotnejch pekel. Co taky jinýho čekat od čirýho zla.

 10.       Soraka 

 Soraka běží rychleji k poraněným spojencům. Jop, to je její pasivka. Na rozdíl od ostatních krásných pasivek, jako třeba dmg navíc nebo stun, ze Soraky se stane atletka, když běží k přátelům, aby stejně nakonec s větší pravděpodobností viděla, jak je někdo vypne těsně předtím, než stihne někoho vyléčit. Jasně, hitnout Rko není tak složitý, pokud ovšem není na extra dlouhým cooldownu. A na závěr na vás vyskočí Rengar z křoví se svým instáčem. Jééééj. Ale teď k těm lepším věcem. Její Qčko dává po krátké chvilce dmg, slow a pokud trefí enemáka, Soraku mírně healne. Taková HOTka, totiž heal over time. Nic moc, ale lepší než banánem do voka. To by asi nikdo nečekal. V rychlé kombinaci s Wčkem dá tuhle HOTku i danému spojenci. Wčko sice healne spoluhráče, ovšem zase to vezme část Soračina života. Taky vám to přijde docela nefér? Tohle jde řešit snad jedinou věcí. Warmog. Než bude mít Soraka nad 2750 života, chvíli to potrvá, ale jakmile se jí začne doplňovat život alespoň mimo boj, je z ní healovací bohyně s cooldownem na Wčku snad jen tři vteřiny. Takže Warmog a dostatek života. Nebo snad máte jinej nápad? Jasně, jde to i s jinou výbavou, ale já si Warmoga prostě nějak oblíbila. Ečko je moje oblíbený. Dmg, silence a po chvíli i stun. Konečně něco normálního, thanks Riot. Ultina se jim celkem povedla i když ten heal by mohl být větší, ale to bude asi tím aramem. Nejlepší na ní je, že healne všechy spojence bez ohledu na to, kde na mapě se nachází. Takže ikdyž třeba nejste zrovna ve středu boje, můžete ho dost ovlivnit. Stačí správně načasovat. Best healer ever v mid a late game.

Další šampioni už se připravují. :) 

[kristynajencova-blog]

Úkol 8, sémiotická analýza

denotace 

muž –> kolem 50ti let, hnědé šednoucí vlasy, zšedivělý knír, hubená postava, hnědé sako a kalhoty, bílá košile, hnědý motýlek, stojí, polovina těla není vidět, je v levé horní části, je zamyšlený, má upřený pohled směrem k divákovi,

žena vlevo –>  kolem 30ti let, hnědé kudrnaté vlasy po ramena, hubená postava, pruhovaná košile, oranžové korále, dívá se do země směrem k druhé ženě, je uprostřed levé dolní části, nejsou vidět nohy, před ní je rozostřený stolek a něm nějaké věci, které nelze rozpoznat

žena vpravo –> kolem 30ti let, blonďaté kudrnaté vlasy po ramena, hubená postava, červené šaty s volánkovými rukávy, vyklání si z pravé strany formátu, není ji vidět do obličeje, hladí rukou ženu vlevo, něco ji šeptá nebo ji chce políbit

pozadí –> zahrada u vily, posekaný zelený trávník, vila na kterou svítí slunce, postavy sedí ve stínu stromu, v okolí domu jsou další stromy, nebe je s mraky

typografie –> nahoře zlatě (žlutě) napsaná jména, dole uprostřed největší nápis “SKLENĚNÝ POKOJ”, pod ním menším písmem další jména (žlutě), pod němi nápis “V KINECH OD 14.3.2019″ o něco větším písmem než jména ale menším než “SKLENĚNÝ POKOJ”, datum je zvýrazněno tučným řezem písma, po ním malá bílá loga 

konotace

muž –> působí jako osobnost, má seběvědomí, bohatší (oblek, elegance), zřejmě majitel vily, nejdůležitější postava (vlevo nahoře, největší pozornost, dívá se na nás), přehlíží ženy pod ním

žena vpravo –> působí jako manželka muže za ní, žena domu (sedí na gauči), jako by tam patřila, je zamyšlená/ čeká/  co udělá žena vedle ní, možná se stydí (pohled dolů), neodporuje, 

žena vlevo –> působí jako když je na návštěvě, nevíme kdo to je (vykloněná z formátu), je tajemná (nevidíme ji do obličeje), chce políbit ženu vedle nebo ji něco pošeptat (hladí ji, má obličej u ženy)

pozadí –> vila je důležitý prvek (svítí na ni slunce, je nahoře), zahrada je pečlivě upravována (zastřižený trávník), jedná se o zahradu k domu (žena sedí na gauči venku), je nejspíše letní den (slunce, zelený trávník)

typografie –> jedná se o filmový plakát, nejdůležitější je nápis “SKLENĚNÝ POKOJ”, název filmu, poté kdy se film objeví v kinech (datum), poté hlavní herci nahoře a dále menší text s jmény dalších herců. Loga jsou nejspíše partnerů, sponzorů.

celkový zažloutlý tón fotografie nepůsobí současně

výsledek 

Jedná se o filmový plakát. Film bude nejspíše příběh o životu ve vile, o vztazích. Možné nevěře ze strany ženy s nějakou cizí ženou. Nějakou roli bude hrát skleněný pokoj ve vile. Majitel vily bude nejspíše bohatý. 

Děj nebude ze současné doby. 

syntagmatické znaky

Mohli by mít na sobě jiné oblečení, kdyby stále paní vpravo byla o něco kontrastnější než muž s ženou vlevo. 

Mohli by také sedět na trochu jiném místě v zahradě, stále by ale musela být vidět vila. 

Mohli by tam býti jiní herci.

paradigmatické znaky 

vila Tugendhat

muž stojící za svou ženo, né za tou druhou

název filmu největším stupněm písma

pragmatika

účelem je přilákat diváky do kin na tento film, zaujmout nějakým příběhem (snaha ukázat co se ve filmu bude odehrávat)

perspektiva

přímý pohled, rovnocenost, důvěra

modalita

vysoká, jedná se o fotografii

(akorát jsou to herci, takže víme že to není přímo skutečné)

centrum obrazu 

kompozice

proces vidění

zleva doprava, i ze shora dolů

[michalgavlas]

ÚVAHA  ČTYŘ STÁ DVANÁCTÁ - BOŽÍ PROZŘETELNOST

Současný člověk si je vědom toho, že život, který žije, je především v jeho rukou. Záleží na míře jeho vědomí, schopnosti přemýšlet, a pokud je to možné, se správně rozhodnout. K možnosti se správně rozhodnout potřebuje dostatečné množství aktuálních a pravdivých informací. Dnes, více než kdykoliv jindy, má přístup k nepřebernému množství informací přes digitální média. Jsou to informace z celého světa, ale i jeho okolí, ale často tam nejsou ty důležité informace, které se týkají přímo jeho. Podobně jako v pravěku neví, co se na něho chystá ze strany sousedů, nepřátel, ale i jakou pohromu pro něho připravuje matka příroda. Pokud není hypochondr a nechodí často na zdravotní prohlídky, tak si nemůže být jistý ani svým fyzickým a duševním zdravím.

Přesto, že žijeme v informačním věku je stále ještě mnoho a dá se říci většina věcí, které nejsme schopni předvídat a ubránit se jejich negativním dopadům. Čím dál tím více spoléháme na přesné vědecké informace, ale postupně ztrácíme svoji intuici a přirozenou prozíravost. Pravěký, přírodní člověk byl odkázán především na svoji intuici, na schopnost jak ze země, tak i nebe vyčíst co na něho čeká. Právě vůdce kmene musel mít tyto schopnosti nejlépe vyvinuté tak, aby své lidi uchránil od různých nebezpečí. Proto, aby se správně rozhodl, používal různé magické rituály, které ho dostávaly do změněného stavu vědomí a umožnily mu ten potřebný nadhled pro správné řešení situace.

S postupnou závislostí na berlách exaktního vědění současný člověk ztrácí schopnost přijímat náznaky z neměřitelného duchovního světa. Pokud je člověk věřící, tak si je vědom toho, že existuje náš současný, smrtelný, fyzický svět a svět duchovní, nesmrtelný, se kterým můžeme za jistých okolností navázat kontakt. V podobě meditací a modliteb se můžeme oprostit od tíživé reality fyzického světa a nalézt odpověď nebo alespoň útěchu ve světě duchovním.

Pokud člověku nepomohou přesné informace, meditace nebo modlitba nezbývá mu než věřit v prozřetelnost Boží. Věřit, že Bůh je vševědoucí a ví co je a není pro nás dobré či zlé. Tím, že Bůh je sám dobrý, tak chce dobro i pro věřícího člověka a vždy pro něho vybere to větší dobro, než to menší, protože z jeho hlediska zlo neexistuje. Původci zla jsou lidé. Oni rozdělili vše na světě na dobré a zlé tak, aby většina mohla legitimně páchat to druhé. Z hlediska lidí to jsou dvě shodné hodnoty, pouze jedna má znaménko plus a druhá mínus.

Svěřit se do rukou Božích neznamená propadnout pasivitě a malomyslnosti, ale věřit aktivně v jeho větší prozíravost než můžeme mít my, smrtelníci. On za nás nic nevyřeší, pouze pro nás vybere to větší dobro, se kterým se musíme vyrovnat a smířit, protože on to s námi ze své podstaty myslí dobře. Důvěra v jeho prozřetelnost nás může vyléčit ze všech našich současných neuróz a psychóz. Pokud nevyléčí, tak nám vědomí Jeho může pomoci lépe snášet náš často neblahý osud.