#civilizace

[pepomatblog]

Odtržená civilizace

Historická upřesnění od insidera Corey Gooda – 1. Část Současné utajené kosmické programy byly vytvořeny odtrženou civilizací a naše konvenční technologie jsou proti technologiím této civilizace zcela primitivní. Odtržená civilizace je tak odlišná od té, ze které vyšla, že vytváří zcela jinou společnost. Používá úplně jiné technologie, jiný společenský systém a jiný systém kontroly. Nyní již…

[pepikhipik]

Souhrn dosavadních výsledků pátrání vědců po přítomnosti mimozemského života ve vesmíru

Je to už přes 60 let, co Frank Drake, autor legendární Drakeovy rovnice, a další odborníci zahájili pátrání po mimozemských civilizacích v rámci aktivit SETI. Tehdy to byl projekt Ozma, který využíval služeb amerického radioteleskopu Greenbank při pátrání po rádiových signálech z oblasti hvězd, tehdy považovaných za slibné – Tau Ceti a Epsilon Eridani. Od té doby jsme byli svědky celé řady podobných pátrání. Jejich výsledek byl vždy stejný. Nenašlo se vůbec nic.

Astronomové rafinovaně využili data projektu Breakthrough Listen, která pokrývají nejen cílové hvězdy projektu v Mléčné dráze, ale i galaxie v pozadí. Tímto způsobem vlastně proskenovali stovky bilionů hvězdných systémů a pátrali v nich po tak pokročilých civilizacích, že by se mohly prozradit intenzivním rádiovým signálem z okolních galaxií. Doposud nejrozsáhlejší pátrání ve stylu SETI dopadlo úplně stejně, jako všechny předchozí.

Tomáš Petrásek - Fermiho paradox (Pátečníci PEN 18.9.2015)

Jestli existují jiné inteligentní bytosti - tak kde k čertu jsou? Mimozemské civilizace měly miliardy let pro svůj vznik, rozvoj a šíření - tak proč nevidíme žádné nepopiratelné známky jejich existence? Život na Zemi existuje 4 miliardy let - mohla se tu vyvinout vyspělá inteligence dávno před úsvitem lidstva? A pokud ne - proč ne?

Tomáš Petrásek se narodil v roce 1984 v Praze, vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, v současné době pracuje ve Fyziologickém ústavu AV ČR a Národním ústavu duševního zdraví, kde se zabývá výzkumem mozku a chování. Ve volném čase se věnuje popularizaci astronomie a astrobiologie. Je autorem populárně naučné série Vzdálené světy (společně s Igorem Duszkem), zabývající se problematikou exobiologie, a stejnojmenné webové stránky. Na pole sci-fi vstoupil novelou Poslední hlídka (ve sborníku Mlok 2007, samostatně vyšla v roce 2012) a povídkami Tvůrci (Kočas 2009) a Bensonové efekt (v antologii Terra Nullius, 2015).

Okolní vesmír je pustý a prázdný. Přinejmenším tak vypadá. Je to slavný Fermiho paradox, který se pokouší vysvětlit celá řada hypotéz. Některé jsou úsměvné, jiné vám naruší spánkový režim. Pokud máte sklony trpět úzkostmi, hypotézu Berserk raději vynechejte. Byli jste varováni. ↓

Nejtemnější vysvětlení Fermiho paradoxu představuje hypotéza Berserk

Okolní vesmír je jako temný hvozd. Tichý, ponurý, na první pohled mrtvý. Ve stínech se ale plíží lovci, hráči vesmírného LARPu, kteří to myslí smrtelně vážně. Největší hrozbou v temném lese jsou cizí lovci. Když se střetnou, tak je to vždy kdo s koho, na plno a bez skrupulí. Taková je hypotéza Temného lesa, která vysvětluje Fermiho paradox strachem a opatrností. ↓

Zneklidňující vysvětlení Fermiho paradoxu: Žijeme v pochmurném Temném lese?

Astrofyzik Jacco van Loon se přiklání k řešení Fermiho paradoxu, podle kterého jsou okolní mimozemské civilizace – pokud existují – opatrné, a hlídají si své soukromí. Pozemšťané naproti tomu zaplavují okolní vesmír svými rádiovými signály, z valné většiny neúmyslně. A poslední dobou prozrazujeme svou pozici intenzivním umělým osvětlením, které by bylo s pokročilými technologiemi možné detekovat z velké dálky. ↓

Přitahuje rádiový provoz a umělé osvětlení pozornost k Zemi?

Mezinárodní tým fyziků spočítal, že by LIGO mohlo vystopovat gigantické mimozemské lodě. Podmínkou je, že budou velké alespoň jako náš Jupiter a že se budou pohybovat desetinou rychlosti světla. Otázkou je, jakou odpověď bychom nechtěli slyšet víc? Že je kolem nás čilý provoz nevyzpytatelných objektů, které by Zemi strčily do kapsy nebo že je vesmír opravdu úplně prázdný? ↓

Gravitační observatoř LIGO by mohla detekovat planetární kosmické lodě

Vesmír by měl být hlučným náměstím, plným rozmanitých civilizací, které rozverně sdílejí své výdobytky. Vypadá ale jako pustý a prázdný. Dvojice fyziků s nekonvenčním pohledem na věc tvrdí, že možná nehledáme ty správné technosignatury. Navrhují pátrat po záření kvantových výpočetních systémů s černými mikrodírami, které by se mohly prozradit neutriny. Najde něco Ice Cube? ↓

Prozradí se vyspělé kosmické civilizace kvantovými počítači z černých děr?

Úzkým hrdlem láhve vzniku inteligentních bytostí ve vesmíru, je nestabilní prostředí v nejranějším planetárním stadiu. Paradoxně je tedy tím největším nedostatkem dostatek času. ↓

Mimozemšťané mlčí, protože jsou nejspíš mrtví

Vědci z Open University si myslí, že přišli na to, jak zpřesnit matematický výpočet lokalit vhodných pro osídlení. Základem je Drakem sestavená rovnice pro stanovení počtu inteligentních mimozemských civilizací. ↓

Vznikne nová Drakeho rovnice? 

Fascinující příběh o milionech super-Zemí v naší Galaxii. ↓

Proč nás mimozemšťané nekontaktovali? Bydlíme na špatné adrese.

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících n��kolik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[sladkenajazyku]

Správné významy slov

catering - kočičí aréna ceník - pes ukazujcí zuby civilizace - odchod z armády cyklon - identické dvojče jezdce na kole cyklus - jezdec na kole

[takovanormalnielie]

15.5.2024

Po včerejšku jsem dostala chuť na Offspring a tak jsem je poslouchala po cestě do práce. Když došlo na písničku Gone Away, tak jsem bojovala se slzama, aby se mi neroztekl obličej. Vzpomněla jsem si na bráchu, kterej tu s náma už tři roky není. Právě díky němu mám tak hlubokej vztah k hudbě. Celý dětství jsem k němu vzhlížela. Měla jsem jeho fotku z koncertu na stole a věděla jsem, že hudba bude vždycky určovat i můj život. Byl to takovej nežnej obr s kytarou. Měl lásky a porozumění na rozdávání. Vždycky zůstával v klidu a dokázal by najít pochopení i pro nejhoršího nepřítele. Všechen životu mu byl posvátnej. To je jen pár věcí, ve kterých mi byl vzorem. V určitý fázi života se rozhodl odpojit od civilizace a začal žít sám uprostřed tý nejkrásnější přírody v malý chatce plný nástrojů a muziky. Meditoval, zpíval, skládal a nahrával. Když odešel, tak svět ztratil tu nejlaskavější duši, kterou znám. Na týhle nahrávce je jen o něco mladší, než já dnes a cítím, že se mu podobám čím dál víc. Nemyslím si, že bych někdy odešla bydlet sama do lesa, ale všechna moje nenávist už je dávno pryč. Pěstuji v sobě laskavost a začínám nacházet klid. Kdyby jen věděl, co všechno nás naučil, tak by to popřel a řekl, že to my sami.

[tealviscaria]

I don't get why Youtube sometimes translates the video titles. Like, what do you mean FAUVE ≠ SESTRA (Infirmière), wdym CP_001_ Úvod Ztracená civilizace (Intro Civilisation perdue)...

[prospercz]

Den 104

Procházím tunelem pod dálnicí, pak druhým. Nutí mě to přemýšlet, jak moc velká divočina tohle celé vlastně je. Z mojí zkušenosti zatím moc velká ne. Téměř každý den mám šanci chytnout signál. Nikdy jsem zatím neměl pocit, že jsem tak daleko od civilizace, že by mi nikdo nebyl schopný přijít na pomoc.

Minimálně jednou za 2-3 dny dojdu k cestě, která vede do města, a kde jsou často i koše a suchý zachod. Otázkou ale je, jestli to není jen mojí rychlostí. Vzdálenost, kterou obvykle lidí chodí 5-6 dní, já jsem schopný teď ujít za 2. Je to moc blízko u sebe, když jsou města vzdálená třeba 60 mil? Těžko říct, ale teď mi to tak přijde.

Dnešní den připomíná oregonské komáří peklo. Dostal jsem se do vyšších hor, jsem většinou cca 2300 m.n.m., a tak je tu ještě pořád občas sníh. A kde je sníh a zároveň teplo, je i plno komárů. Je to hnus, nenávidím tenhle hmyz! Jediná chvíle, kdy komáři nejsou, je, kdy silně fouká vítr. Což je pokaždé, když se dostanu nahoru na hřeben mimo les.

Komáři, vítr a místo trailu bláto. Dneska mi to fakt nejde. Musím se přemáhat, abych vůbec byl schopný jít dál. Pomáhám si hudbou a podcasty už od rána. Normálně jsem schopný celé dopoledne chodit bez sluchátek. Dneska mám ale nějakou krizi. Nakonec ujdu 28,5 míle, ale je to boj.

Posledních pár mil jdu pěkně pod parou. Došel jsem do jednoho ski resortu, kde PCT hikerům zdarma dávají 40 Oz (cca 1,1 litru) piva zdarma. Voltů to má 8,1. Takže mě to dost rozebralo. Ale aspoň to dává zapomenout na tu blbou náladu dneska. Nicméně, stavět stan přiopilý není nic extra. Zlomil jsem další kolik. Za posledních pár dní už 4. Půda tady není nic moc. Musím si ve městě sehnat nové. Vyřešil jsem to kameny, tak snad nebude moc foukat, jinak mi to celé spadne v noci na hlavu.

[myzetauniverse]

Na téma 17. z Comforteberu a “Usínání v náručí” Úskalí života zálesáka Zní to tak romanticky. Tak krásně. Projíždět panenskou přírodou, večer posedět s přáteli u ohně, milovat se s mým úžasným Vinnetouem v našich tajných jeskyních a zákoutích za zvuku zurčícího, křišťálově čistého potoka a šumotu zlaté trávy v prérii…ale vzácné chvíle mají s realitou pramálo společného. S realitou probuzení se brzo ráno, za svítání. Deka je navlhlá rosou a do kostí se vkrádá chladno. Přesto není zbytí - nasoukat se do holínek, deku sbalit a doufat, že během dne nezatuchne. Ohýnek bohužel přes noc vyhasl, a rozdělat nový nestojí za to, takže ráno bude bez kafe. Nedá se nic dělat. Rukama plnýma mozolů osedlat koně a vydat se na cestu, která docela snadno může být poslední už v dalším údolí. A taky ano, i když ne pro mne, ale pro jednoho ze zlatokopů, které doprovázím, bohužel chřestýš smrtící je. Jsem jediný, kdo má s sebou polní lopatku, a připravit mělký hrob mi už po letech zkušeností s tímhle neveselým úkolem netrvá dlouho. Zakrýt tělo kamením, odříkat modlitbu a jede se dál. Láska? Milování? Většinu času si s Vinnetouem chvíle rozkoše krademe potají pod dekou, zachumlaní vedle sebe, a jen nenápadně se hladíme a snažíme se vyvrcholit rychle. Dost často ani na to nemáme sílu a energii a jen padneme do spánku, protože nás čeká noční hlídka. Ať prší, nebo je dusno a vedro, hlídkovat se musí. Povětšinou to znamená chodit kolem dokola a nudit se. A děkovat za to, že se nic neděje. Protože když se něco stane, je to skoro vždycky malér. Úder do hlavy, spoutání rukou i nohou…člověk se nemůže ani poškrábat, když ho něco svědí, nemůže odmést mravence, co ho přišel obhlížet, a už po hodině začínají lana řezat a končetiny tuhnout k nevydržení. Ano, bolest a zranění jsou nevyhnutelnou součástí života. A není hezká a přitažlivá. Muset si nechat vytáhnout kulku, hluboko zarytou do nohy a usmívat se? Pshaw! Většinou se u toho bolestí počůráte. Nedělám si legraci. Rána hnisá, obvaz se na to lepí, a pohled na díru ve vašem těle, plnou něčeho, co vypadá jako pár dní starý pudink, který někdo jiný mačká a škrábe ven nožem, není nic pro slabou povahu. Něco jako stud rychle přestane existovat, s tím by nikdo daleko nedošel. Byl jsem svědkem tak brutálních věcí, že bych je s chutí zapomněl. Amputace nohy s gangrénou. Vyhřeznuté vnitřnosti. Podání pistole smrtelně raněnému, aby sám ukončil svou slzavou pouť až uzná za vhodné. Další kopání hrobu. Zkřehlými prsty z blizzardu brát do ruky pušku a zastřelit koně, a pak ocucávat několik dní jeho zmrzlé maso, nebo naopak usmažen žárem, s puchýři od spálenin pít kojotí krev, aby aspoň trochu svlažila hrdlo. Pozvracíte se z toho, zcela jistě, a zčásti natrávená krev je mazlavá, černá, a příšerně páchne. Ale jste naživu, aspoň zatím. Ano, zápach je všudypřítomný. Většinou zůstanete třeba i čtrnáct dní v jednom oděvu, na pálivém slunci, v pustině, kde zkrátka není jak a kde si oblečení vyprat. Celá kůže svědí. Neoholené vousy a přerostlé vlasy svědí taky. Nakonec se po indiánském způsobu umyjete pískem. Nebo naopak přejezd přes hory, kde už tři týdny prší. Bezútěšné kapky brzy člověka promočí na kost, nohy v holínkách jsou rozmočené jako vařená křížala, ale není kde je usušit. Zapomenutelná městečka a vesnice, co se podobají jako vejce vejci, špinavé saloony a hotely, kde vás v posteli žerou štěnice. Ale aspoň je tam konečně buď sucho, nebo stín. A pak návrat do civilizace. Kde vám tyhle strasti už za pár dní začnou chybět. Protože ta divočina a svoboda stojí za jednu každou z nich…

[automaticsublimejellyfish]

Poslouchejte/kupte: Civilizace (Indie) od Heart & Sound

[chaos-merciful]

30. 8. 2024

Trávil jsem s přáteli čas v horách v pohraničí. Jednoho večera jsme se rozhodli, že se vyjedeme podívat na hvězdy. Nasedli jsme do auta a vyjeli náhodným směrem ve snaze najít místo s co nejmenším světelným znečištěním, místo co nejdále od civilizace a jejích lamp. Mohlo to trvat tak půl hodiny, než jsme se dostali cestou, co už cestu vlastně ani příliš nepřipomínala, kamsi doprostřed pole ohraničeného lesem. Vytáhli jsme deky a položili se přímo pod noční nebe. Bylo to nádherné. Byla zima a leželi jsme na sobě a bylo to nádherné. Nikdy jsem hvězdy neviděl takhle. Část skutečné krásy Galaxie okolo nás, pruhy šedi Mléčné dráhy, co ve skutečnosti není šeď, ale miliony a miliony hvězd. Neskutečné. Viděli jsme dokonce pár perseidů, pár družic a prolétající pás Starlinku. Smáli jsme se pod hvězdami uprostřed ničeho a na krátkou chvíli jsme my a vesmír byli jedno a totéž.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: říjen 2024

(28. 10. 2024) Kávové extrémy.

Jen pár dní stará instalace sklářství Květná 1794 v Místodržitelském paláci Moravské galerie. Jejich sklo, které je na prodej v tamním knihkupectví, není špatné, ale Zalto je pro mě ještě zajímavější...

I desátý měsíc roku mě kofeinová emulze provázela na každém kroku. Nejprve během dvouapůldenního adaptačního pobytu na Vysočině s mojí třídou, kam jsem pro sebe i kolegy, ony dříve zmiňované dobré lidi, vzal zbylé půlkilo Eduscha Espresso Classic. Možná mě budete mít za cynika, ale tento blend byl uvítán s nadšením, protože zrnková Jihlavanka Standard je opravdu nepitelná.

Mnozí z nich mají doma plastový kávovar a někteří podobný Philips, takže mi nezištně poradili s ovládáním. Nejprodávanější kávu na českém trhu jsme ze zásobníku pečlivě vybrali, vrátili do sáčku a nasypali tam tu naši, dobrou a brazilskou, jak poznamenal kolega fyzik. :-) V duchu jsem doufal, že majitelé rekreačního objektu dělají v onom přístroji alespoň nějakou údržbu a že nepijeme čistý penicilin; podmínky byly ale opravdu bojové a do civilizace daleko.

Po mnoha a mnoha letech jsem vyzkoušel obě verze kávy automatu Delikomat, tedy hnědý prášek ze zásobníku i zrnkovou variantu, jež je paradoxně levnější (22 a 11 Kč v našem vzdělávacím ústavu). Výsledky vidíte v měsíčním žebříčku a mohu říci jen tolik, že i když jsem si dal mléčný nápoj, abych vyšel produktu vstříc, ani jedno jsem nedopil a zrnkovou verzi po prvním a velmi malém usrknutí se zkřivenou tváří vylil na nejbližších toaletách.

TOP 8 říjnových káv: 1) doppio (Doubleshot Extra, Panama Emporium, Kafe Skácel), silných 14/20, milá blonďatá slečna 2) espresso (Rebelbean, Guatemala Nils Leporowski), 13.75/20, ŽZ 3) espresso (Fiftybeans, Kenya Kiangoi), 13 – 14/20, ŽZ 4) espresso (Rebelbean, Ethiopia Iron Lion), 13 – 14/20, ŽZ 5) doppio (Segafredo bez bližšího určení, Jura), 11/20 6) espresso (Eduscho Classic Espresso, Philips), 11/20, ŽZ 7) cappuccino (verze prášek, Delikomat), 5/20 8) cappuccino (verze zrno, Delikomat), 4/20

Chuť jsem si spravil doma dvojicí káv od Rebelů a novinkou ze Slatiny, které ale v rámci portfolia obou pražíren představují spíše slušný standard než něco, o čem byste psali své třetivlnné babičce. Jeden pozoruhodný moment ovšem přišel v uplynulý pátek, kdy mi velmi milá a usměvavá holčina v Kafe Skácel připravila kávu měsíce.

Sice jsem se nejprve na nabídku Doubleshotu tvářil skepticky, jako svého času v Canallu, ale jejich Panama Extra, tedy kvalitativní vrchol nabídky, představuje opravdu jinou úroveň než mainstreamový Tam Dem. Naturální, šťavnaté, solidně funky včetně jemného perlení na jazyku, plné, komplexní a s pěknou dochutí.

Nebudu přehánět, když řeknu, že s výjimkou prostějovské kavárny jsem zatím v ČR neměl lepší shot ze zrnek této pražírny. Slečně jsem dal 20% dýško a konstatuji, že Kafe Skácel se pro mě na základě cca pěti návštěv za posledních šest měsíců stává nejlepší kavárnou v distriktu Skácelova a okolí. A jde to i na malém a jednoskupinovém kávovaru! Jen tam nesmí být majitel s krabicí trvanlivého mléka z Kauflandu. To pak jdu nonšalantně dál :-)

Kávové menu jedné z právě otevřených kaváren. Tipnete si, o kterou se jedná anebo Vám už podobná nabídka splývá s šumem pozadí?

I v listopadu a prosinci nás čeká spousta kavárenských otevření a tenhle text slouží jako svého druhu odpočinek předtím, než se vrhnu na jejich pojednání. Dýmkárna a káva, refresh kavárny na Kraví hoře, nástupce kavárny v areálu Vlněny, čarodějnická kavárna, pobočka pražského kavárenského řetězce a mnohé další.

Pokud občas zavítáte na bazar v Pasáži Alfa, pak víte, že kromě knih a hudebních nosičů tam často bývá k mání i porcelán, téměř vždy ovšem skořepinový a nikoli kavárenský. Proto pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem na jeho posledním běhu před cca 10 dny zaregistroval košík a v něm osm espresso šálků zlatého standardu Ancap.

Pochopitelně jsem nedal znát jakýkoli zájem a zeptal se, zda dostanu lepší cenu, pokud bych to vzal komplet. A dostal, přičemž 25 Kč za kus je velmi příjemné. Většinu ale stejně rozdám (první jsem dal o hodinu později kolegyni v divadle a dva mám vyčleněné pro paní zástupkyni a její Kavárničku, takto pojmenovaný cyklus odborných školení).

Co se týče realit, minulostí je Nádr Brno, nástupce Mamut Pub na Baštách (400 metrů prostoru k pronájmu za 99 000 Kč), po mnoha desetiletích se nabízí přes 1 000 metrů čtverečných vinárny U královny Elišky a nového provozovatele začalo hledat i Kafe na písku.

V době, kdy budete číst tyto řádky, budu velmi pravděpodobně sedět ve vlaku do Bohumína a Rybniku, abych v tamním Auchanu doplnil zásobu baltic porterů, protože dny se krátí, chlad nastupuje a vedle uspokojení mlsného patra bych rád vzal dva kusy i pro loňské třeťáky, kteří mě pozvali na svůj stužkovací večírek. Úplně nejraději bych v půli listopadu vyrazil do podzimně barevného Tokia a Soulu (viz cena letenek níže), ale ve škole to má člověk s dovolenou přesně dané.

Zdroj: Kayak.ie

Pomalu se blíží sedmé výročí blogu a po rozhovorech se sebou samým, čtenáři i dvou podcastech (tady a tady) bych si tentokrát asi vybral oddechové téma: nový počítač, na kterém už od února píšu tyto řádky. Vzhledem k tomu, že má doména měla v sobotu zatím asi nejdelší výpadek (Tumblr včetně všech textů ovšem fungovalo bez problémů), provedl jsem raději po čase kompletní off-line zálohu, jež má nyní 1,6 GB.

Je cosi nostalgického, ba dřevního, když člověk v rámci adresářové struktury prochází jednotlivé texty i obrázky na lokálním SSD disku a vzpomíná na časy, kdy mělo připojení v internetové kavárně rychlost 64 kb/s, stálo 1 Kč/min. a pohodlí domácí přípojky bylo vzdáleným snem...

[kdo-mi-poda-kopretinu]

jela jsem poprvý do Bratislavy (to bylo to období, kdy se jezdilo přes Hodonín a hranice se překračovaly na ňáké opuštěné koleji v lese).

můj vlak ukazoval bez zpoždění.

idos ukazoval hodinu zpoždění.

WiFi ve vlaku nefungovala a internet od operátora se dal sem tam chytit, ale byl tak slabý, že to mapy nenačetlo.

takže prakticky nikdo nevěděl, kde jsme a kdy se dostaneme do civilizace.

to bylo taky slávy, když po nekonečné cestě rychlostí max 50km/h mi na mobilu vyskočila zpráva "vítejte na Slovensku" a za okny se objevila nádražní budova s nápisem HOLIČ na fasádě.

Čekáte na vlak. Čas odjezdu se blíží.

Podíváte se na tabuli, váš vlak je o 20 minut opožděn.

Podíváte se do aplikace, prý je bez zpoždění. Poslední známá stanice není ale ta, kde má teď být.

Podíváte se na interaktivní mapu. Ten vlak není nikde na mapě. Asi je ještě v Polsku.

Slyšíte rozhlas. Zpoždění se změnilo na 15 minut. Vlak je opožděn z důvodu pozdního příchodu vlaku od jiného provozovatele.

Podíváte se do aplikace. Podle ní pokračuje vlak normálně, ale poslední známá stanice je ta samá jaká byla před 15 minutami.

Podíváte se na interaktivní mapu. Dáte vyhledat vlak. Vlak ještě není v Česku.

Podíváte se zpět do aplikace. Ta si už uvědomila že vlak má zpoždění. Podle ní je to jenom 7 minut.

Vrátíte se zpět na interaktivní mapu. Úplně obnovíte stránku. Vlak se tam objeví, ale pod jinou značkou. Stojí ve stanici, kterou aplikace označila jako poslední známá. Nehýbe se. Zpoždění je podle toho 20 minut.

Stránka automaticky načte novou polohu vlaků. On se pohnul!

Ach, tak nic, jen se stránka vycentrovala.

Podle aplikace už vyjel z hlavního nádraží. Poslední známá stanice je stále ta stejná jak předtím.

V aplikaci má zpoždění 7 minut, na tabuli 15 a na interaktivní mapě 20.

Na kolej kam normálně stojí váš vlak přijíždí jiný.

Zkusíte zase resetovat stránku. Vlak je stále na stejném místě, stále s jiným kódem.

Na tabuli se ukáže kolej kam vlak přijede. Spolu s hloučkem lidí se přesunete tam.

Zkontrolujete aplikace. Ta si konečně uvědomila, že vlak je opožděn o hodně víc než si myslela.

Podíváte se na mapu. Vlak má už správnou značku. Už je v hlavní stanici. Za čtyři minuty by měl dojet.

Zkontrolujete si místenku. Jdete na danou stranu nástupiště. Počítáte, kde váš vagon bude asi stát.

Za chvíli se vlak objeví v zatáčce. Konečně přijel.

Netrefili jste místo vagónu, musíte jít kousek dál.

Podíváte se na čísla sedaček, nastoupíte na té straně, kde to číslo je nejblíže vašemu místu.

Špatně. Vaše sedadlo je na té druhé straně vagónu.

Projdete mezi lidmi. Najdete vaše místo, nikdo ho nezasedl.

Sednete si. Máte místo u okna. Konečně jedete domů.

[sladkenajazyku]

Saranče

Brodil jsem se mělčinou zpátky na břeh. Dno se mírně svažovalo, jak jsem kráčel po hřbetu duny z jemného písku. Když mi voda vystoupila opět až po prsa, položil jsem se do ní a nechal jsem se unášet dotírajícími vlnami. Tohle je taková moje hra na utopence - nechávám se vynášet dlouhé minuty vlnami na břeh, ve zvláštní euforii z bouřícího se živlu, když se vracející se voda příboje, která před chvilkou olízla písečnou pláž až k nohám lidí, ležících v písku na ručnících, potká s novou vlnou. Chvilku jsem se nechal omílat, když jsem náhle ve vodě zahlédl  něco světlého. Pomyslel jsem si něco o lidských prasatech, kdyby se rozvoj civilizace dal měřit mírou znečištění okolního světa, dávno létáme ke hvězdám tak snadno, jako jedeme pantografem k babičce do Pyšel. Většina lidí sice chtějí žít v čistém, upraveném hnízdečku, ale se svými odpadky zacházejí stejně jako třeba mravenci - prostě je vynesou z mraveniště kousek dál, kde nejsou tolik na očích. Kolik jsem viděl nádherných upravených zahrádek, posekaný trávník jako na golfovém hřišti, okrasné dřeviny precizně ostříhané do geometrických tvarů... a smetiště, nad kterým se zvedal žaludek, začínalo přesně za plotem. Tam je Krakonošovo... Ale to jsem odbočil. Zvědavost mi nedala a šel jsem se na tu plovoucí věc podívat - co kdyby v moři náhodou plavala peněženka plná bankovek zahraniční měny vysokých nominálních hodnot, která vypadla pasažérovi nějaké výletní lodě z náprsní kapsy, jak se skláněl nad zábradlím a seznamoval mořské živočichy s tím, co měl dnes k snídani. Ne, takové štěstí jsem opravdu neměl. V moři plavalo kulaté víčko od krabičky, ve které se prodává zmrzlina nebo pomazánka na chleba. A víčko mělo pasažéra - obrovské saranče, které bojovalo v příboji o svůj život. Rozhodně nejsem pošuk, který z vody tahá kdejakou berušku, mouchu či mravenečka, možná, kdyby saranče jen tak plavalo ve vodě, ani bych se nenamáhal, ale cítil jsem (nebo jsem si spíš vsugeroval) jeho obrovskou vůli žít, tak mě to celého prostoupilo, že jsem popadl víčko a nesl je na břeh i s posádkou. Posádka se patrně domnívala, když ji přestaly kolébat vlny, že je všechno v pohodě a hup - obrovským skokem opustila palubu, jenže promáčená a prosolená křídla samozřejmě vypověděla poslušnost, takže se začalo opět plavat. Pronesl jsem k sarančeti několik vlídných vulgárních slov o debilních sarančatech, které se mají koukat držet záchranného modulu - nevím, jestli mi rozumělo, ale od té chvíle se drželo víčka jako klíště a nechtělo se pustit, ani když jsem je odnesl na pěstěný trávník zahrady u vily jakéhosi místního zbohatlíka. (Hádejte, co bylo hned za plotem? Ano správně.) Asi si myslelo, že si ho vezmu domů, nebo co. Ale teď mě napadá - co když jsem ho měl políbit a bylo by mezi námi o jednu krásnou princeznu víc? Naštěstí jsem to neudělal - to by mě žena, která bystrým okem pozorovala moje počínání, hnala, až by viděla, jak se cicmám s mladou prsatou blondýnou... No dobře, tak černovláskou, bylo to ve Španělsku.

[strihorukamarysa]

WILD WILD BEAST (NA JEDNO KOPYTO)

@depog / Marie Šprincl / Matěj Sýkora VERNISÁŽ /// 13.8.2024 /// 18:00 14.8 - 14.9. 2024 /// GALERIE KONTEXT

Výstavní situace Na jedno kopyto je prezentací audiovizuálního cyklu Wild Wild Beast v kombinaci s prostorovou instalací v nikách Galerie Kontext. Projekt je výsledkem spolupráce kolektivu D’epog s filmařkou Marií Šprincl a scénografem Matějem Sýkorou. Vedle objektové instalace bude těžištěm expozice kinosituace, v rámci které budou promítány první dva díly seriálu a teaser na třetí část. Wild Wild Beast je 4-dílnou audiovizuální sérií, na které umělecký kolektiv D'epog spolupracuje s videoartistkou Marií Šprincl. Projekt vzniká v koprodukci s internetovou platformou pro současné umění ArtyčokTV. Na půdorysu hororového acid-westernu tematizuje kolaps západní civilizace. Fiktivně dokumentární autoreferenční rámec zákulisí života hereckého souboru střídá trashová retro-estetika, skrze kterou toto filmové mini-dílo pokládá otázku, kde jsou hranice lidskosti a co odlišuje institut člověka od zvěrstev, jež je schopen páchat.

[lieselotte-sky]

Nenávidím počítačové hry

a celý herní průmysl a moje nenávist zvolna, zato však jistě, nabývá agresivní formu. Myslím, že kdyby mi někdo sdělil s jistotou, že v příštím půl roce zemřu, patrně si mnozí ti „pařani gamesníci“ vyzkouší Duke Nukem Live Edition. A svý krvavý běsnění míním hájit slovy, že to byla obrana přiměřená, protože:

já už fakt nechci řešit důsledky prehistorických technologií držících se jenom z toho důvodu, že „jsou na to hry“

já už fakt nechci vidět umírat progresivní technologie protože na tom neběží Quake či nějaká podobná sračka

já už opravdu nechci vidět průmyslové průsery a rovnáky na ohýbáky protože „na co nejsou hry, to se nevyplatí vyrábět“, což je něco, co před sebou kopeme málem 40 let a už je to fakt neudržitelné

nemíním číst zasrané články o úžasných osobnostech digitálního věku o kterých (krom zajebaných gamesnických sráčů wykurwených) nikdy nikdo neslyšel

odmítám vést diskuse s nějakým poblbancem, který si myslí, že rozumí výpočetní technice protože od pěti let hraje hry

nehodlám furt dokola vysvětlovat nechápavě hledícím zasranům, že počítač mám na práci a na zábavu, nikoliv na hry

nehodlám neustále propichovat něčích sociální bubliny realitou

nehodlám neustále řešit důsledky jejich agresivity, on nejlepší obranou je útok eliminující problém v zárodku, pokud si nedokáží žít uvnitř své bubliny aniž by devastovali svět okolo, musí být v zájmu civilizace zničeni

Ano, jsem jiná, pro mne je realita daleko zajímavější než virtuální světy nabízené drogami, hrami (nejen počítačovými), sportovním či politickým přečůráváním, zprávami, knihami a filmy, takzvanou vědou, náboženstvím, či nějakým podobným opiem lidstva. Ano, jsem přízemní, tupá, blbá, bez fantasie a jsem na to hrdá. A taky vím, že nejsem sama…

[prospercz]

Čtyři měsíce na treku!!!

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Sierra je vysoká a krutá. Je drsná, nemilosrdná, děsivá a náročná, prudká, strmá, plná polomů. Sierra neodpouští. Je mokrá, plná bouřek, vody a sněhu, studená, chladná i mrazivá. Nedá vám nic zadarmo.

Aby nám dala najevo, jak maličcí a niterní jsme, rozhodla se, že noční bouřka bude pokračovat i ráno. Brodím se vodou na trailu a další mi padá za krk. Není to nic moc. Prý stabilní kalifornské podnebí. Houby! Ale netrvá to tak dlouho, za 3 hodiny je po dešti. A ten moment, když se obloha začne trhat a vykouknou první sluneční paprsky, je k nezaplacení.

I taková Sierra umí být. Odměňuje za tu námahu a utrpení. Je krásná, ohromující, jedinečná a okouzlující. Je majestátní, plná barev a zvířat a vůně čerstvého jehličí. Zároveň je opuštěná, kromě hikerů tu nikdo není. Žádný signál, žádná civilizace, žádné silnice. Je plná vodopádů, za které bychom si doma nechali platit tučné vstupné, ale tady jich je tolik, že to nikoho ani nenapadne. Sierra je neuvěřitelná, je za odměnu.

Když přestalo pršet, sedli jsme si se Stir it upem na skalku a rozložili všechny věci na slunci. Dneska nespěcháme. Opožděně jsme tu oslavili i těch 2000 mil, teda vyšlo nám to tady symbolicky na 2023!

Sierra je dechberoucí. V každém slova smyslu. Při vyšlapu někdy i 300 výškových metrů na jedné míli se dívám jen pod nohy a snažím se dech popadnout. Když pak vystoupám do průsmyku a otevře se přede mnou nová krajina, dech mi dochází úplně jinak. Ten obrázek nikdy není stejný a pokaždé mě dojme a rozradostní.

Teď je večer a schoulený ve stanu poslouchám, jak mi déšť zase bubnuje do stanu. Sierra nám opět připomíná, kdo je tady pánem. Uvědomil jsem si, že tenhle výlet je vlastně dobrovolné si užívají nepohodlí. Tahání těžkého batohu na zádech, spaní venku v zimě a mokru, bez sprchy a ve smradlavých hadrech, s jednotvárným a často i nezdravým jídlem.

A proč tohle nepohodlí snášíme? Kvůli té přírodě okolo. Kvůli tomu klidu tady. Hučení vodopádů, zpívání ptáků, cvrčků, pobíhání svišťů a jelenů. Kvůli těm východům a zápasům slunce. Kvůli té bezstarostnosti a čisté hlavě. Jak jsem tady jednou viděl na trailu: “Life begins at the end of your comfort zone”.

Stačí vám to? Tím dneska končím.