lucyjee

[lucyjee]

Návraty

Nemám ráda návraty. Nikdy jsem neměla. Teď to zní, jako bych měla už nejlepší léta za sebou a ráno si pročesávala šedivé vlasy. To ani zdaleka ne, abych to uvedla na pravou míru. Je zvláštní, že si už od dětství tak dobře pamatuju ten pocit prázdnoty, který návraty doprovází. Svírá mě úzkost, snad trochu panika, a všude ve mě se jako mlhz Avalonu převrací ty protivný pocity prázdnoty. Co teď? Ptám se. Před chvílí ještě tam, a teď zas tady?

Už při odjezdu cítím, že se blíží. Čím ale počet kilometrů narůstá, tím úměrně se pocit zvětšuje. Doma je to pak "špaténka", řekla by moje kamarádka. Chybí mi nové rituály, místa, vzduch, postel, vůně v pokoji, všechno. Pobyt jinde jako by doprovázel neskonalý eufemismus nad vším, co jsem viděla, slyšela, ochutnala. Vše bylo dokonalé a doma je...zkrátka jen doma.

Vzpomenu si vždy na kamaráda z Malty, který mě poprvé seznámil s termínem post vacation blues. Něco takového že skutečně existuje, bylo mé upřímné překvapení. Oh, yes, google it.

Tak činím. Jistá sociální pracovnice Alisha Powell definovala tento syndrom jako "po-prázdninovou depresi, která trvá dva až tři týdny po návratu, přičemž člověk zažívá rozličné příznaky deprese." Ok, jsem na prvním dni a doufám, že to nebude trvat maximum doby, kterou zmiňuje Alisha. Mezi příznaky můžou patřit problémy se spaním, pocity smutku, úzkosti, problémy se soustředěním nebo ztráta motivace. Taky to máme pěkně černé na bílém.

Stejně jako u deprese pomáhá každému něco jiného. Já ráno vyrazila na nákupy. Večer si asi pustím ty Mlhy Avalonu a budu doufat, že moje se rozplynou na konci filmu.

[lucyjee]

Mozkomorové

Přiblíží se nenápadně. Snažím se pochopit jejich cyklus. Co je přivádí? Láká je snad úplněk? Rozechvělé hormony? Podmračená obloha? Tisková konference po jednání vlády? 

Netuším, ale jsou tu zas. Ty podlé pocity frustrace. Deprese. Odevzdanosti. Apatie. Rezignace. 

Nemám na náladu na povídání, procházky po místech, která jsem během posledních měsíců prošla už tisíckrát, mě nudí. Televize mi přijde všední a pouze potvrzující to, že nic jiného se nedá dělat. Číst. Otevřená knihookna mi zvedla hladinu šťastných endorfinů. Než ty samé šťastné endorfiny zřejmě stály za přivábením mozkomorů. Aby učinili štěstí přítrž. 

A tak zase bojuju. 

Máme co jíst, jsme zdraví, máme práci. Řada lidí v této době nemá nic z toho. Nemáme děti a nemusíme tak během dne střídat role kuchařky, učitelky, matky, uklízečky a nevím, co ještě. Jaké štěstí! 

Tak proč?! Proč jsou ti podlí mozkomorové zase tady? 

Jsem protivná na sebe i na ostatní. Jsem ošklivá na sebe i na ostatní. Vztek sama na sebe si ventiluji bezdůvodným vztekem na vše kolem. Jsem naštvaná, že říkám, že se nedá nikam cestovat. Samozřejmě, že jde. Kdo chce, tak vyrazí. Na to se vůbec vymlouvat nedá. Holt se zaplatí pár korun navíc za test a kdo ví, jestli se budete moci vrátit, protože hrozí, že se zavede v mezičase triliion nových opatření. Co na tom, jde to. 

Napsala jsem knížku, v pondělí bude online křest. Splnila jsem si pidi sen a ani ten mě nedrží od mozkomorů dál. Radost z odvedené práce a hrdost, ani tohle neslouží proti těm prevítům jako štít. Expelliarmus volám, a oni se válí smíchy. 

Měla bych víc meditovat. Ostatně dala jsem si to jako novoroční předsevzetí a protože novoroční předsevzetí zní z principu neproveditelně, upravila jsem termín na “v čem se chci tento rok zdokonalit”. 

Měla bych se radovat z maličkostí, ale pozitivní kolečko před spaním se občas zdá jako nadlidský úkon. Dnes bylo mým nejlepším momentem kafe odnaproti. Dnes mi přítel řekl, že jsem pro něj ta nejoptimističtější osoba, co zná. Ha! Byť je to právě ta radost toho dne, zároveň si říkám, jestli nevtipkoval. Já, která prosazuje raději nemít děti, než je rodit do světa plného globálního oteplování, kybernetických válek, uprchlíků, vymírání koal a řady dalších druhů zvířat, s nedůvěrou v lidskou spravedlnost a rozum, jsem ten nejopmističtější člověk, kterého znám? Oh jees. 

Ani to mozkomory nezastaví. 

A tak nezbývá, než čekat, až zase zmizí. Mizí stejně nečekaně, jako přichází. Najednou je mi zas lehko, zapomenu na tající ledovce a jadernou bombu, kterou disponuje Severní Korea, a je mi zase dobře. 

Než zase přijdou. 

Stejně jako Kim ale i já mám zbraň. Sama sebe. Mindfullness. Meditace. Pevnou vůli nepodlehnout splínu. 

Mám neznámo jak dlouhý čas, než je zase uvidím, jak číhají za rohem. A třeba se příště podaří je s mocným štítem, takovým jaký ještě neviděli, porazit. 

[lucyjee]

Večerní symfonie

Rachel Joyceová a její Obchodník s hudbou způsobily, že jsem se v průběhu čtení o Handelově Mesiáši skladbu pustila. 

A pak jsem si uvědomila, že jsem už hrozně dlouho, skoro stejně jako je svět světem, neposlouchala Mozarta. 

A tak se stalo. 

Osvícení. Blaho. Nepopsatelná lehkost. Husí kůže. Radost. Vztek. Euforie. Chuť tancovat. Chuť meditovat. Chuť psát. 

Symfonii č.  25 Mozart napsal v sedmnácti letech. Na moment mě zachvátí vztek. Proradný lotře, měl si to ale talent. Já si v sedmnácti tloukla do hlavy zbožíznalství. Taková je první část symfonie. Ostrá, hlučná, vnímám svůj dech, tlukot srdce, které pulzuje se stejnou razancí jako hudba. Vidím stát Mozarta před orchestrem, jak švihá dirigentskou hůlkou sem a tam jako zběsilý. Mávám teď zápěstím zrovna tak. Zvuk k tomu svádí. Začnu dýchat do rytmu. Zrychleně. Krátce. Jako by vždy něco nádech i výdech utnulo, stejně jako v časech francouzské revoluce lesknoucí se gilotina.

Ale pak...Zpomalení. Nádech. Nové noty přivanou lehkou a klidnou houslovou symfonii. Letní vánek pro duši i pro tělo. Zavřít oči a přenést se na letní louku, kde kolem bzučí včely a kolem kotníku svědí stébla trávy. 

Nic netrvá věčně, a ani včely na jednom místě dlouho nevydrží. 

Poklidný odpočinek je ta tam, když se tóny opět změní v dramatickou bouři. Mozart pouští svou symfonii č. 40, ale její rámec je stejný. Divoká část mi evokuje rozličné scény z filmů, do kterých by hudba pasovala. Ideálně francouzských. Oni umí krásně s kamerou. Střih, napětí, nervozita, střih. 

A pak zase... horká lázeň tišící neklid, to když začne pomalá část.

Ou, to je blaho, tyhle symfonie v g-moll. 

[lucyjee]

Vzpomínky nejen na Afriku

“Zapomněla jsem svůj diář!” Křiknu, a Jesse za volantem se zasměje. Coral sedí na místě spolujezdce a já mám vzadu celý prostor pro sebe.

“To se rozhodně musíme vrátit,” poznamenám důležitě na Jesseho bláhový komentář, že zpátky do Nelsonu se už vracet nemusíme. 

Krátká sekunda, řidič se na mě ve zpětném zrcátku podívá se zvednutým obočím. Naštěstí hned obrátí zrak zpátky k silnici před sebou. 

“Co nezůstane v hlavě, tak není natolik důležité, aby sis to pamatovala,” podotkne. “Pro žádný diář se nevracíme.” 

Tečka.

Dál koukám z okna na ubíhající malebnou krajinu regionu Marlborough. Jenže...

Jenže teď přijde ta zásadní otázka: Jak moc je hlava nafukovací? Kolik se do jednoho lidského mozečku vejde vzpomínek? Opravdu platí, že mozek disponuje určitým vlastním procesem selekce a sám tak rozhodne o tom, které informace v paměti ponechá, a které pošle po větru dál? 

Dobře, zpět. Pár zásadních otázek, nikoli otázka. 

Kdyby se každý záblesk nějakého momentu z minulosti skutečně projevil jako blesk z nebe, nedělá obloha nic jiného, než hřmí a blýská. Stává se mi to poměrně často. Během naprosto obyčejné chvíle si vzpomenu na naprosto obyčejnou chvíli z minulosti. Jízdu autobusem na Maltě. Pečlivou kontrolu hotové fotografie na pláži v Gold Coast. Zvuk praskajících schodů v Paláci (Jakém? Dozvíte se brzy). Ne au-revoir, ale bien-tot. Křik ptáků při západu slunce v Byron Bay. Naprosto fádní a bezvýznamné... co vlastně? Pár vteřin. 

Pokud má mozek omezenou kapacitu, znamená to, že staré informace postupně nahrazují nové? Nebo s přibývajícím tokem nových momentů se všechny uložené soubory stávají menší a rozmazanější, aby se do těsného prostoru vměstnaly? 

Z mého dosavadního výzkumu se přikláním k druhé variantě. V hlavě už několik týdnů vidím naprosto jasný obrázek. Oranžová světla rozmístěná na stáncích nabízejících širokou nabídku občerstvení. Pizza, hamburgery, indické kari, japonské sushi nebo asijské knedlíčky. Je tma a v poměrně úzké ulici poblikávají světélka jako světlušky poháněné energií z kabelů.

Vidím to naprosto jasně. Zavřu oči a jsem tam. 

Jen nevím kde. Skutečně, ať se snažím sebevíc, nemůžu se vzpomenout, kde to bylo. Austrálie? Asie? Wellington? Tahle informace je nejspíš bezpředmětná, protože už zmizela. 

Zvláštní. 

Proto mám diář. Abych hlášku nebo moudro, které řekne ten či ona, mohla zaznamenat v případě, že mozek nakonec uzná, že se nejedná o cenný údaj. Abych si za pár let vybavila místo, ale třeba úplně zapomněla, kdo stál po mém boku. Bylo zataženo, nebo svítilo slunko? 

Na druhou stran se nacházím trochu ve schizofrenní situaci, neboť vím (mám to i vytetované na ruce!), že minulost je minulost, a teď je teď a to je důležité. Přesto je mi líto, pokud se ty pěkné vzpomínky budou zmenšovat...zmenšovat, až z nich zbyde cosi jako ušmudlaný a vysušený pytlíček od čaje a já se budu sama sebe ptát, stalo se to vůbec? Existuje dané místo, daná osoba? Není to jen přelud? 

Snad je to jen další dopad covidové závěrky, jež vede k přílišnému přemýšlení o věcech nepodstatných, neboť získávat zážitky nové je už pár měsíců dost těžké. 

Ale ty stánky s jídlem... Come on... Kuala Lumpur? 

[lucyjee]

Pár dní poté

What shall I say?

Hmm...see you?

Soundtrack filmu La La Land mě rozptyluje od psaní. Ten film mě (možná na první shlédnutí) nějak zvlášť nechytl. Možná za to můžou slova chvály, která jsem slyšela od všech kolem, “Wow, to musíš vidět!” “A nejvíce nominací na Oscara získává....” “Ten soundtrack, oh, stáhla sem ho hned v McDonald´s po skončení filmu!” Takže sem měla samozřejmě velká očekávání...ano, hezký, žádný happyend (díky Holllywoode), ale jinak...

Dobře, až na song City of Stars, který jsme si jeden nebo druhý neustále prozpěvovali.

Takže když jsem zabrousila na mém super novém spotify účtu (protože hudba se poslouchá na spotify, a ne na youtube, youtube je na VIDEA! Jen kdyby jste to náhodou jako já nevěděli, pff)  na La La Land, nečekala jsem, že dám hudbu tak nahlas. A že budu mít chuť tancovat. A zpívat. 

Pár dní poté. Dneska přijela jedna slečna z Plzně. Během prvních pěti minut mi odvyprávěla své milostné zápletky z vinice. Dotyčný blonďatý Švéd (jak jinak) míří do Pictonu na trajekt. Zdá se, že příběhy z Nového Zélandu jsou si prapodivně podobné. A aby toho nebylo dnes málo (díky girls), slečna z Itálie se mi svěřila, jak jí stále chybí někdo, s kým nestrávila nijak dlouhou dobu, ale přeci jen to bylo...skvělý. Samozřejmě, je to skvělý! Protože tohle tak trochu není ten náš pravý život, nebo je? Jsme uvolnění. Sluníčkem nabití dobrou náladou. Nic neřešíme. Dobře, skoro nic. Nemluvíme svým jazykem. 

A pak bysme se spolu vrátili do reality starého kontinentu a třeba zjistili, že přes to nejede vlak. Ať už pendolino, TGV nebo Trenitalia. De facto je tak dobře, že to skončilo tady. Konec dobrý, všechno dobré. Čau, možná se uvidíme. I když to ale byla krátká kapitola, je pořád součástí knihy. A každá kapitola v knize má svůj význam, přeci! 

Jen obrátit stránku trvá někomu holt déle, než jiným. Jako bych stejný příběh slyšela dnes hned třikrát. 

A tak sem oběma odpověděla to samé, co mi řekl Evan. Vy ho neznáte, ale Evan je fajn. Přinesl mi v sobotu víno, dneska dělal palačinky a objal mě, když jsem to potřebovala.

There must be a goodbye for a new beginning! 

I dont want any more goodbyes! 

Come on, it would be too boring without goodbyes!

I hate myself for being so fucking sentimental.

(Hug)

You have nothing to be ashamed for. It is so good and natural that you have emotions and you can express them.

Fuck you. Thanks.

[lucyjee]

Go with the flow

Sedím tu na posteli a osoba vedle mě cvičí na malinkatou kytaru House of the Rising Sun. V rohu postele se krčí sbalená krosna, zatímco ručník je přes poličku stále přehozený. Ranní sprcha. Několik tašek už bylo odneseno do auta. 

Náš pokoj se stává opět mým pokojem. 

Jestli se opět uvidíme? Kdo ví. Možná jo, možná ne. Nejspíš si ale nebudu povídat s jeho mámou o tom, jak super je Panství Dowtown (protože jeho máma taky miluje Panství Dowtown), o čemž jsme vtipkovali kdesi na úbočí kopců v národním parku kousek odsud. “Pro pána, řešíme, co budeš povídat mojí mámě, co je špatně?” 

Výborně. Proč sem musela začít s názvem příspěvku, neboť mi právě nahlédl přes rameno a je tak evidentní, že pravděpodobně (velmi velmi pravděpodobně) píšu o tomhle.

Go with the flow. Odpověď, která toho řekne víc, než kdyby vedl půlhodinový monolog. Jasně, tři týdny byli fajn, ale teď si zase hezky každý půjdeme svojí cestou jo? Já na sever, až tam na sever, a ty hezky zůstaneš a budeš se užírat tím, že už na stole nestojí dva hrnečky, ale pouze jeden a tak dále že. Ale no tak, podívejme se na to z té lepší stránky. Nebudu zakopávat o kabely od jeho noťasu, nikdo mi nebude ujídat mojí nutellu a nikdo se mi nebude smát, že dávám houby na mytí nádobí do plastové krabičky, neboť nechci, aby se jich dotkla moje nová spolubydlící, která tu pobíhá. 

Takže, je tu plno pozitivních aspektů, vidíte? 

Au revoir.

Ne, je to au Revoir.

Au revoir. Pardoon, prostě vaše pitomý R neumím říct. 

Tak můžeš říct bientôt . To je uvidíme se brzy.

Bientôt?

Jo, to je ok.

Super, takže brzy naviděnou. Ah come on, don´t be so pathetic! 

Ps. T., if you are really really reading this, I am not pathetic. Ok, maybe a bit. But we´ve had a nice time, haven´t we, so actually why not to be. Ok, writing shits again. I knew from your very first step (or first knock?) to my room that this moment will come, so no surprises. I love that song btw. Radiohead. And yes, I will let you know why there is this basketball ball in the ceiling. I am super curious. Bon voyage and I am looking forward to our next jam session, when you hopefully recognize the song earlier before i tell you. 

[lucyjee]

Jak se píšou dějiny

Probouzí mě sluníčko. Mrknu na budík, je něco málo po šesté. Slyším mamku, jak se v kuchyni chystá do práce. Už se mi nechce spát a tak rukou automaticky zašátrám po telefonu. Generace Y. První věc,co po ránu děláme, je kontrola sociálních sítí a mailů. Dobře, občas. Tohle ráno jsem to zrovna udělala.

Projíždím zeď na facebooku a najednou ztuhnu. Britain votes for leave. Oh fuck. Really? Sem stále v šoku a zběsile hýbu prstem nahoru a dolů, abych zběžně projela titulky dalších příspěvků. Otevírám online zpravodajství BBC. Zbývá dopočítat devět volebních okrsků, už je to vesměs daná skutečnost. Británie opouští Evropskou unii. Tu Evropskou unii, za jejíž sjednocení bojoval Churchill, jež vznikla na solidaritě a spolupráci, spojení národů, docílila volného pohybu osob, bezpočtu mladých lidí umožnila strávit nejlepší měsíce v zahraničí díky programu Erasmus, a teď se to všechno hroutí jako domeček z karet. Protože Británie bezesporu patří k základním kartám. Nachází se dole, drží ty ostatní, a jakmile ji vytáhnete, všechno se zhroutí. Nebo ne? Je tu nějaká naděje?

Připadám si jako ve snu. Nikde se nepíše o něčem jiném, speciální studio v televizi nemluví o něčem jiném...británie..odchod..brexit. Stále dokola. Každou chvíli se prý očekává proslov premiéra. Do háje, musím do práce, chci ho vidět živě! Podle informací novinářů z Daily Telegraph oznámí Cameron rezignaci. Záběry ukazují prázdnou Downing street. Vlastně ne úplně prázdnou, z pootevřených dveří vyšel premiérův kocour. Na chvíli si sedl před hlavní dveře. Po několika minut zřejmě usoudí, že tady se zase nic moc neděje a mizí. “No, tak uvidíme, možná je ten jeho odchod předzvěstí odchodu jeho majitele,” oznamuje moderátor v televizi. Atmosféra houstne. Za dveřmi Downing Street 10, v Londýně, v Británii, v Evropě, v televizi, u mě doma. Popadám tašku, vypínám obrázku a chvátám. Nestavím se pro žádnou mňamku po cestě, online server čt24 ladím dřív než zalogování do pracovního mailu. 

“Hlasovali pro leave, odchází!” Šéf má dnes dovolenou, ale ještě ráno dolaďuje poslední detaily nasazení držáků na kola na střechu svého nového Forda Focuse. 

“Cože?” Nerozumí. To se stává často. Už jsem si zvykla. Opakuji trochu jasněji svoje sdělení.

“Cože?!” Už pochopil. Je také v šoku. Zrovna včera koukal na předběžné průzkumy a přes monitor svého počítače mě informoval, že je pro zůstání v EU kolem 70 % obyvatel. Pohodička, pomyslím si, a pak uklidněná prognózami pouštím celé referendum z hlavy. Do dnešního rána.

Šéf odjíždí na výlet, péct se ve vlastní šťávě neboť venku jsou vražedné tropy. Cameron se jde taky šťavit ve svém vlastním potu. Na proslov už je vše připraveno, Samantha stojí po jeho levici a napjatě svého muže poslouchá. Jako všichni. Celá Británie, celá Evropa. 

“Británie potřebuje nového kapitána...” Novináři z Daily Telegraph mají evidentně dobré zdroje. Je mi Davida snad až líto. S celým blbým referendem přišel on, a teď to všechno padlo na jeho hlavu. Titulky novin hlásí, že je nejhorším premiérem za posledních několik desítek let. Snažil se sjednotit torye i Británii, namísto toho se mu povedl pravý opak. Británie je rozštěpená jako snad nikdy předtím. Štěpící linie jsou všude, kam se člověk podívá. Regiony. Skotsko hlásí, že chce druhé referendum o nezávislosti, Severní Irsko chce zpět k Irsku. Londýnem se šíří petice pro samostatnou londýnskou vládu jako lavina. Aby ne, první banky v City of London už vesele oznamují, že balí kufry. U konzervativců i labouristů není kámen na kameni. Mladá generace je rozhořčena (snad oprávněně) tím, že o její budoucnosti rozhodli ti, co tady u za pár let nebudou. Rozhněvaní mladí muži a ženy vyráží do ulic směrem k parlamentu. Nová petice žadající druhé kolo referenda na sebe nenechá dlouho čekat.

Evropská unie a evropští představitele jsou v šoku stejně jako jsem byla já v mé posteli. Jako jsem stále. Referendum přichází pro Evropu v nevhodný čas. Imigranti, válka s teroristy, ISIS. Potřebujeme silnou a především jednotnou Evropu. Ne si znovu budovat opony. Pro pána, copak jsou všichni úplně pitomí? 

Přichází J. “Slyšela si to? To je hrůza!” Další je N., ten nic moc neříká, ale v hlavě mu to z nás všech asi rotuje nejvíc. Jeho úspory na britském bankovním účtu dostávají na frak a on chudák přemýšlí, jak nejrychleji přesunout zůstatek na domovský účet ve Francii. Odpoledne už prý ztratil v přepočtu kolem 10 tisíc. B. uvažuje o emigraci, nejhorší rozhodnutí, jaké mohla Británie udělat. S K. se probudili na řeckém ostrově, tak vzdáleni od problémů, a šok je stejně dohnal. S. má matku z Irska. Okamžitě jde zažádat o irský pas. 

Klaus si mne ruce, Strana svobodných občanů už kuje plány na podobné referendum u nás (ušetříme ČR od placení zbytečných 40 miliard ročně, co na tom, že od EU jsme za dobu členství získali přes 400 miliard, no comment rather) a pořád je to tak neuvěřitelné.

Vzpomenu, jak jsme jsme na univerzitě probírali přistoupení VB do EHS. Nebo vítězství Thatcherové. A tak dále. Historické mezníky. Tohle je taky jeden z  nich a je tak zvláštní si to uvědomit. Že jsme součástí historie. Ten den, který se zapíše do historie evropské integraci, si já pamatuju. Vím, co jsem měla na sobě (fialovou sukni a pruhované tílko), že jsme šli na oběd do Fraktalu a probírali polovinu času Brexit. Jak N. a M. řešili, jak převést peníze a ptali se mě (mě!, která o tom nemá ani páru), jak to co nejlépe a nejefektivně udělat. Jak jsme to probírali s T. na Náplavce. Svítilo sluníčko, já jsem se ve slaměném klobouku na hlavě pekla. Brexit, Brexit, Brexit. 

Jak se píšou dějiny.

[lucyjee]

That´s life

“There are so many ways in the life, and unfortunatelly we can not take all of them”, tak nějak to řekla kamarádka z Řecka.

Tolik možností, tolik cest, tolik lidí. Jak je možné věřit tomu, že zrovna tohle rozhodnutí je to správné, než mým oblíbeným “co se má stát, to se stane” či chcete-li “všechno co se děje se děje z nějakého důvodu”. Člověk by se jinak musel zbláznit, neustále přemýšlet, jestli tohle je to správné nebo ne. Pravda, je asi nerozumné opravňovat si životní kroky pochybným souslovím. Možná stačí jen poslouchat srdce. Ta první myšlenka, která vás napadne, bývá ta správn��. Neradila jsem já sama před pár měsíci to samé? “Já vím, jenže můj mozek takhle nefunguje,” zněla odpověď. 

Mozek. Vždycky je to nakonec souboj rozumu a citu. Racionalita se střetává s iracionalitou, a ať si píšete sebedlouhé seznamy pro a proti, rozhodnout se nakonec musíte bez papírku. Sedím v bageterii kousek od mého oblíbeného náměstí v Praze. Je před 11 ráno a já snídám. Sama a hlavou mi probíhají okamžiky předešlého večera a především rána. Je to trochu jinačí přemítání, přátelské utkání mezi rozumem - a rozumem. Moje hlava se rozdvojila a nad horkým čajem, ze kterého stoupá pára, a croissantem se šunkou a sýrem svádí dialog, který připomíná...vlastně ani nevím co. Připadám si, že jsem jen nezúčastněný pozorovatel, a stejně tak si ostatně připadá i cit. Protože cit je v této hře mimo, červená karta do konce zápasu. Možná by mohl v závěru figurovat jako rozhodčí. Celé by to odpískal. Odpískal by to, protože tohle přeci nechci. Přes drobky na obrazovce si čtu zprávu od kamarádky. Píše o tom, jak báječná byla dovolená, jak je šťastná a jak si uvědomuje, jaký má při sobě poklad. 

Přesně tady cit píská polovinu zápasu. Vidíš ty huso, hraješ si na nezaujatou hrdinku, a v hloubi duše stejně doufáš, že jednou potkáš někoho takového. Snad trochu závidíš, styď se. Možná jsem v mládí četla přespříliš Jane Austenové a děl od sester Bronteových. Ach plukovníku Brandone, proč se neobjevíte právě teď, a nedostanete mě ze spárů zpropadeného pana Willougbyho? Toho, který se v noci otočí na druhý bok, na půl úst pronese “dobrou” a usne, zatímco já do rána koukám do stropu. 

V druhé polovině se opět ozývají racionální argumenty. Pak se dívám na film, kde si mladá Irka začne s Italem. Nohy na ramena a uteč, radím jí a Ital se mi od začátku nezdá. Jenže ouha, oni to ustojí. Nevyužije jí, nechce její peníze, chce být s ní, mají se rádi a já hledám kapesník. Vzpomenu si na naší ranní cestu do práce, kdy z Itala po mém boku vypadlo, že by hrozně rád měl jednou literární kavárnu. Proč se chová jako idiot a chce literární kavárnu? “I am not an asshole,” napsal jednou a já mu to nevěřila. Jenže co když není, znám já ho vůbec? Sama se chovám jako pitomec, jak můžu někoho soudit? 

“Jak�� byl Nový Zéland, potápěla si se (prosím, řekni, že ano!), hostili tě dobře a vůbec, co je nového?” Email od kamaráda z Německa v reakci na mou zprávu z listopadu. Čas tak letí. “Myslíme, že máme spoustu času, ale tak to vůbec není,” píše pro změnu osoba z Islandu. Těchto konverzací si cením víc, než svého bankovního účtu. Se zatajeným dechem čtu řádky a jedn��m okem sleduji, kolik textu ještě zbývá, protože nechci konec. Kdy bude další odpověď, zase za půl roku? Možná je to mou zálibou v psaní a ve vidění věcí jako nějaký film, ale nemůžu se ubránit myšlenkám, co bude obsahem zpráv příště. Kde budou, kde budu já. 

Co když je něco špatně, pomyslím si. Proč je tahle osoba v Německu a ne tady, namísto pana Willoughbyho? 

Protože to asi tak má být, odpovím si. 

[lucyjee]

Ostrov plný “wow”

Vím, že je to už skoro měsíc, co jsem se vrátila, ale vzhledem k tomu, že jsem zatím nenapsala ani tečku z mého plánovaného “výzkumu”, učiním tak nyní.

Ach ne, album “road trip” právě hraje Scarborough Fair. Mají pravdu, jsem masochistka, co se ráda mučí. Je to měsíc, ale stejně... to je fuk. Zpátky k výzkumu.

Předně musím podotknout, že už samotný odjezd byl nejvíc bláznivým odjezdem, který jsem kdy absolvovala. Proč? Protože jsem ještě pár hodin před nástupem do letadla přemýšlela o tom, zda vůbec na druhý konec světa letět. Antibiotika, nespecifikovaná bolest břicha, každý mluví o tom, že jsou to nervy, připadám si jako hypochondr a zároveň bych všem nejradši vrazila facku. Tohle nejsou nervy, nejsem sice doktor, ale taky ne úplný idiot! 

Dobře, sedím v letadle. Pro pána, já která lítala dosud maličkými letadly evropských nízkonákladovek, sedím v tom obrovském stroji a připadám si úplně otupělá. Nevím, zda se mám smát, nebo brečet. Vím jen jednu věc, a sice že na sedadle 37H strávím dalších deset hodin. 10 hodin budu poslouchat, zda motor nepřestal fungovat a pozorovat, zda po sobě letušky nehází podivné signály, které by značily, že NĚCO není v pořádku. Deset hodin a pak dalších jedenáct. That´s insane, jak by řekl R. Ano, je.

Cestu přeskočím. Bylo mi blbě, myslela jsem, že vybouchnou motory, v dálce viděla bouřku, sledovala prapodivně rostoucí rychlost i zvyšující se nadmořskou výšku...Vzpomněla jsem si na babičky, které se se mnou loučily se slovy, jak jsem odvážná, dobrodruh tělem i duší...teď jste mě měli vidět! 

Poté, co jsem proclila cukroví jsem si konečně vydechla a postupně jsem si uvědomovala tu úžasnou věc. Že jsem to zvládla a jsem na Novém Zélandu! Wow, jsem v té malé tečce nazvané Auckland, kterou jsem doma pozorovala na našem svítícím globusu a která byla tak daleko. A teď jsem tady! Tak daleko! Wow, wow, wow. 

Vyšla jsem ven z letiště a úplně přesně, na chlup přesně, si pamatuju ten teplý vzduch, který mě ovanul. Zelené palmy, rozkvetlé květy, polojasná obloha, trochu větrno. Můj první - bezprostřední - dojem byl: Wow, tohle je jak v Exmouthu a měla hroznou chuť o tom hned teď napsat mým Exmouth girls. Ta zátoka, mořský vzduch, zeleň, ptáci. R. zahrada bylo další wow. Připadala jsem si jak na zahradě u mé anglické rodinky a navíc jsem během 21 hodin vyměnila kozačky za žabky. Byl to tak skvělý pocit, že jestli existuje měřič štěstí, tak jsem dosáhla 100 %. A to i přesto, že jsem nespala asi 30 hodin, oči mi sotva držely otevřené, bylo mi pořád divně, ale byla jsem v létě!

Takže ano. Teze č. 1, kterou vyslovila anglická stařenka z kavárny a jež zní “Nový Zéland je jako Británie, jen ještě víc zelený” byla potvrzena během první hodiny. Alespoň takový byl první dojem. 

Později jsem svůj poznatek trochu upravila, a to když se dostavily nekonečné přírodní scenérie a s tím spojené další wow, wow a wow. V Británii jsem neviděla takové zvláštní kopečky, nekončící dálky a žádnou civilizaci v okolí desítek kilometrů. Ano, Nový Zéland je nejspíš rozhodně zelenější. Podnebí mi přišlo podobné, takže tady souhlasím se stařenkou. Chvíli hezky, chvíli deštivo, žádné horentní letní teploty. Zkrátka tak akorát.

Druhá výzkumná otázka zněla, zda na tak vzdáleném místě skutečně tu dálku vnímáte. Dopředu jsem věděla, že tohle je trochu “tricky question”, protože nemůžu soudit po třech týdnech. Asi dálku cítíte jinak, když jste tam už rok a třeba vás už navíc NZ ani tolik nebaví. Jedna věc však byla patrná už nyní. Při pohledu na prázdnou oblohu jsem si znovu uvědomila, kde jsem. Na Novém Zélandu, odkud už letadla mimo hlavní letecké koridory nemají de facto kam létat. Žádná letadla! 

Wow. 

A pak tam bylo plno dalších wow momentů. Ale těch třeba zase někdy příště.  

I keep going to the river to pray 'Cause I need something that can wash out the pain And at most I'm sleeping all these demons away But your ghost, the ghost of you It keeps me awake

Ella Henderson, Ghost.

[lucyjee]

Po osmi měsících

Ještě měsíc by mi zbývalo do porodu. Břicho už bych sotva vlekla a nemohla se dočkat okamžiku, kdy to ze mě spadne. Nebo snad lépe řečeno, ze mě vypadne. Ale dobře, nejsem těhotná. Za měsíc to bude devět měsíců, co se pracovní den v týdnu seberu a své tělo odvalím (tedy nikoli jen břicho!) do kancelá��e kousek od malebné Stromovky. Wow, park je tak blízko! Sendviče s tuňákem budu o polední pauze pojídat na lavičce v polostínu, zatímco po práci vystřídá pravidelnou dávku kalorií kniha, do které se však pustím se stejnou chutí. 

Pokud mě paměť nešálí, nebyla jsem tam ani jednou. Ani s tuňákem, ani s knihou. Jednou jsem parkem ráno projela na kole, když jsem měla onen troufalý nápad dorazit do práce jiným dopravním prostředkem, po kteréžto zkušenosti jsem zůstala věrná tramvajím.

Za osm měsíců mi nenarostlo břicho (děláte si srandu? Samozřejmě, že narostlo! Co jiného taky může nastat z pravidelné dávky sezení?), ale spíš hlava. Občas se cítím jako minimálně sedmihlavý drak. To když se jednou otáčím na šéfa, abych se ještě jednou ujistila, zda jsem rozuměla správně tomu, co jsem před pár minutami odkývala, když se ptám grafika, za jak dlouho bude hotový letáček, který měl být samozřejmě odeslaný klientovi už včera, když vysvětluji developerovi, že opravdu nerozumím tomu, co znamená DNS adresa domény, what the f*, na to jsem přeci nestudovala mezinárodní vztahy, když prosím stážistu,aby, udělal stodevádesátoupátou databázi, kterou pravděpodobně stejně vůbec nevyužijeme, ale to mu samozřejmě zamlčím, když žádám kolegyni, aby na základě řádku č. 352 v 462. dokumentu na google docs vytvořila zálohovou 30 % fakturu, jejíž platbu budeme za měsíc upomínkovat, když zjistím, že došlo mlíko a musím pro něj skočit (lepší pozdě nežli než-li později!) a v neposlední řadě, musím obšťastnit vodou naší květenu, která, naneštěstí i přes mou úmornou snahou, není s naší vodou spokojená a já tedy každé sesbírám na podlaze další povadlé žluté listy.

Hrůza.

Vzpomínám si úplně přesně na pohovor, na který jsem dorazila zmrzlá a otrávená, protože to byl další pohovor z cyklu “Absolventské pohovory: Sbal se a rovnou vypadni”. Když jsem se usadila a milá paní Lucie (Lucie jsou vždycky milé, že!) mě vyslechla v jazyce českém, měl následovat pohovor s jazyce anglickém. A zatímco jsem čekala na pana I., o kterém jsem již z webových stránek věděla, že je machr ve svém oboru, rád fotí a cestuje a má dceru (takže nic), se to stalo. Moment, který mi nejvíc utkvěl v paměti. V té zadní místnosti jsem slyšela, jak na záchodě, odděleném dvěma stěnami, čůrá. Slyšela jsem to jasně a mě hned napadlo: “Pro pána, každý mě uslyší, když půjdu na záchod?”

A tak jsem asi působila méně nervózně, když jsem přemýšlela o tom, jak nahlas čůrám já, že mě vzali.

Napsali mi to v sobotu ráno, což mě mělo varovat. Jenže já usoudila, že když budu sedět víc na pravé nebo levé straně záchoda a budu zároveň čůrat pomalu, tak by to mohlo být víc potichu, a řekla jsem jim: “Páni, gracias, jasně, že udělám my best!”

A od té doby dělám my best, s čímž by minimálně květena nad hrobem nesouhlasila, ale my opravdu nemáme rozpočet na to, abych je mohla zalévat francouzskou vodou Evian. 

Když jsem zmínila to varování, měla jsem tím na mysli, že pracovní e-mail na gmailu je mantra, kterou je hodno respektovat víc, než by si zakladatelé Googlu kdy pomysleli. Všechno všecičko jde přes g-mail. Každou sekundu proletí vesmírem e-mail z kanceláře kousek od malebného parku Stromovka, protože se musí elektronicky oznámit i to, že jsou v kuchyni sušenky, dejte si. Ne, naše kancelář opravdu nemá velikost fotbalového hřiště, že byste museli křičet, běžet na druhou stranu nebo informaci napsat na míč a ten na druhou stranu odkopnout. Jsme malá, téměř rodinná, firma, která miluje elektronickou komunikaci. Pravda, někdy jsem za fakt “černý na bílém” vděčná, protože tím ušetřím jednu mou hlavu s dotazem, jestli jsem rozuměla dobře, ale přeci jenom... 

Rodinná firma asi možná nebude úplně přesný termín, protože v rodině většinou každý o tom druhém ví něco víc a zajímá se o dění v jeho životě. Myslím, že o mě vědí, že jsem Lucie a že můj stůl se nachází hned u dveří, tudíž jsem ta, která dveře zavírá, pokud se samy nedovřou. Šéf s americkou angličtinou by si možná vzpomněl, že mám ráda Beatles, Queeny a the Doors, protože při těchto písničkách (když se občas pustí nahlas z reproduktorů) se probudím z gmailové letargie a kývám hlavou ze strany na stranu jako loutka. Jenže jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Kdy více potom oceníte drobné náznaky, více zřejmá slova chvály nebo jednou za čas společné pivo, když ne tady? Zprávu, kde mě označili za “our beloved Lucie” jsem musela číst dvakrát, abych se přesvědčila, že opravdu napsali beloved, a ne třeba jen low. A nebo když šéf s americkým přízvukem postřehl, že jsem si nakrájela pomeranč, a navrhl vzájemný obchod, který byl ještě výhodnější, než když Američané získali za 7,2  milionů dolarů od Rusů strategické území Aljašky. Nabídl mi za mou polovinu pomeranče svou polovinu banánu, což znamená větší rozmanitost ovoce a stejně tak vitamínů. Málem jsem se nevzmohla na slovo, což by však nebylo nic zvláštního, protože mi obvykle stejně trvá déle, než zpracuji jeho vyřčená slova.

Někdy je tam fajn.

Ovšem největší náznak lidského bytí v našich stěnách nastal zhruba před čtrnácti dny, když jsem se vrátila z Londýna, a španělský stážista mi cestou na oběd oznámil, že je dobře, že jsem se vrátila, protože jsem mu chyběla, resp. chybělo mu moje “good morning”, kterým obvykle ráno jako první člověk (sedím přeci u dveří, připomínám!) příchozího pozdravím. Ach! Připadala jsem si jako Jana Eyrová když zjstila, že pan Rochester ve svém majestátním domě neuho��el, ale žije. Ano, v naší kanceláři to rázem ožilo! Španělský don Quijote byl první osobou z pracovního života, která si mě přidala do přátel na facebooku a pravidelně mě zásobuje přáním pěkného víkendu, dobrého rána,  v práci mi pochválí outfit a při příchodu a odchodu v momentě, kdy otevírá/zavírá dveře na mě mrkne, řekne hello Lucy nebo goodbye Lucy a trochu u toho předkloní hlavu, jako by chtěl udělat drobné pukrle. 

Copak je v nesocializačním prostředí něco lepšího, než když někdo ocení váš každodenní pozdrav, který vám samotným už občas připomíná hlas robota?

Miluju ho. Ne tak úplně miluju, ale jsem mu neskonale vděčná, že do malé kanceláře kousek od malebné Stromovky vnesl trochu lidskosti, komunikace, vtipu, a možná snad i drobného, nepatrného flirtu. Jsem mu neskonale vděčná, že se dokopu k tomu si třeba nalakovat nehty, vzít si ráno sukni namísto kalhot a přemáznout si pusu leskem předtím, než kolem 9,30 h dorazí do kanceláře. Sice mi zatím nenabídl banán, ale za to navrhl zajít společně na koktejl a i když to třeba řekl jen tak, a nikdy k tomu nedojde, protože on stejně za chvíli odquijovatí jinam, tak si tenhle nový pocit z práce/v práci užívám.

A je mi jedno, jestli mě slyší čůrat.

[lucyjee]

Divadelní představení řeckých bohů

Zvládla jsem let, plácala se s kufrem po rušných londýnských ulicích i klidných cestách parku Hamstead Heath a těšila se na večerní cider v typickém anglickém pubu. To jsem ještě netušila, že se večer změní v divadelní hru v hlavních rolích s řeckými dvojčaty. 

“Je tu volno?” zeptala se Klára osiřelého muže, který seděl u volného stolku pro čtyři. 

“Ale jistě, prosím. Jen čekám na svého bratra,” oznámil nám muž ve středních letech. Osiřelý, a pohledný muž, jak jsme po zvednutí jeho hlavy naším směrem obě zjistily. Tmavé vlasy, opálená pleť, pravidelné rysy. Někoho mi připomínal (což se mi ostatně stává dost často) a já nevěděla koho, což vedlo k tomu, že jsem se po usazení jeho směrem dívala docela často. Ach, koho jen?

Muž vyčkával bratra a nás nevnímal. Bratr přišel co nevidět. Usedl vedle mě (naproti pohledného bratra) a každý jsme vedli hovor v našem jazyce. Po chvíli později příchozí bratr prohodil naším směrem, odkud že pocházíme.

“Z České republiky,” oznámily jsme sborově s Klárou a bylo to. Divadelní představení, které by mohlo směle konkurovat hrám v nedalekém West Endu začalo.

“Kolikrát ti mám říkat, že se dámy u konverzace nevyrušují, to je neslušné!” Napomenul bratra jeho pohlednější sourozenec a naším směrem vyslal omluvný pohled. 

Abych se vyvarovala nejasnému popisu “nově příchozí bratr” a “pohledný bratr”, představím již nyní čtenáři naše interní přezdívky. Pohledný bratr s vybranými způsoby chování, košilí s límečkem, tmavě modrým svetříkem a sáčkem ve stejné barvě bude dále zmiňován jako Tony. Ano, později jsem po usilovném přemýšlení došla k závěru, že mi připomíná Tonyho Gillinghama z Panství Downton, chcete-li herce Toma Cullena. Vypadal tedy asi takto: 

Druhý bratr působil od prvního momentu roztěkaně, byl neskutečně upovídaný, máchal rukama, vlasy mu stály na hlavě a když mu Tony řekl, že “ty máš jen jedno ucho, ale tři pusy”, bylo jasno. “Proč nemám víc hlav”, řekl Amadeus Mozart ve Formanově velkofilmu, a bratr se stal rázem Mozartem. Byl mu prostě neskutečně podobný nejen vzhledově (jen vlasy měl tmavě hnědé/černé, nikoli šedivé), ale i chováním. 

“Kolik myslíš, že mi je?” vytasil na mě Mozart. 

“Ehm, nevím..nerada hádám,” blábolila jsem.

“Šup!”

“35?” Zkusila jsem.

“Tony!” zahalekal na bratra bez ohledu na to, že tím přerušil jeho konverzaci s Klárou. 

“Tony! Ona mi hádá 35 let” Chvíli něco pokřikoval, než z něj konečně vypadlo skutečné číslo. 42! A další novinka hned vzápětí. “A řekla bys, že jsme dvojčata?” 

Byla bych bývala řekla, že na to si potřebuji sednout, kdybych už samozřejmě neseděla. Dvojčata? Pátrala jsem. Ano, oči byly trochu podobné, stejně jako jejich rty. Ale hluboko v těch očích byl úplně jiný pohled. Zatímco v jedněch očích plápolal mírný plamínek, který hřál stále stejně a vzbuzoval důvěru, oči Mozarta byly neposedné jako oči malých vrabčáků v hnízdě a těkaly z jednoho místa na druhé. Hrát v jejich případě hru “najdi deset rozdílů” rozhodně nebylo nadlidských úkolem.

Tony byl mnohem více anglický, což ostatně potvrdil i jeho bratr. Prototyp anglického gentlemana, včetně jeho oblečení. Většinu večera strávil opřený o zeď, a protáčel očima, což mělo značit “co to zase meleš”. Nikdy bratra neurvale nekřikl, ačkoli při mnohých historkách (například o tom, jak je coby právníky honila policie, čímž je postavila před konec jejich kariéry nebo jak tráví víkendy opíjením) by to možná nejradši udělal. Působil klidně. Možná se mu v hlavě honily myšlenky na rozvod, kterým právě procházel. 

Oba bratři - dvojčata - jak již bylo řečeno, působili coby právníci. Pocházeli z Řecka, ale v Anglii se už narodili a jejich angličtina byla bez sebemenšího náznaku přízvuku. Bezesporu patřili k londýnské smetánce, o čemž svědčilo nejen jejich oblečení a dům v luxusní čtvrti Hamstead. “You know, working class...but still looking good,” řekl například o svém řidiči (o SVÉM řidiči!) už  nevím v jaké souvislosti Mozart. Upper class, working class..jako bych se vrátila na přednášku o třídním systému viktoriánské Anglie.

Mozartova bývalá přítelkyně byla z České republiky. Současná přítelkyně je Polka a onoho večera zrovna pobývala v Polsku za účelem umělého oplodnění. O tom, že Mozart v baru dává své telefonní číslo a domlouvá sobotní program s jinými děvčaty ze střední Evropy, chuděra pravděpodobně neměla ponětí.

Celý večer se nesl ve znamení neustálých diskuzí obou bratrů, kdy Tony Mozarta s ledovým klidem Jamese Bonda umravňoval a mírnil, zatímco Mozart dál mával rukama, prohraboval si svou kštici hustých vlasů a vyprávěl jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Když se rozhovořil, nebo si na něco náhle vzpomněl, přerušil by i proslov královny Alžběty. Musel to říct ihned a dostatečně nahlas.

Vrcholem večera byla Tonyho teorie. Pardon, nyní vidím jeho hluboké hnědé oči s potutelným úsměvem. Nikoli jeho teorie, jen jí  někde zaslechl a nám nyní přetlumočil. Teorie atraktivity žen ve východní Evropě (neměla jsem sílu namítat, že jsme střední Evropa) se řadí do čela nových zjištění, které jsem si z britských ostrovů přivezla tentokrát.

“Teorie je založena na geografii,” začal a naklonil se k nám blíž. Vynechám to, jak ho Mozart neustále přerušoval (”geografii?” “Neumíš to říct stručně?” “A to je jako celé?”)

“Vychází z toho, že některým zemím se dařilo dříve lépe v zemědělství, a některých kvůli krutým zimám méně. V těchto zemích byli lidé tedy více odkázáni na lov. Zvířata chodili lovit logicky muži, zatímco ženy doma velely kuchyni. Jenže, lov je samozřejmě nebezpečný, a tak se občas stávalo, že se muž z lovu nevrátil.”

Mozart vypadal, že se ztratil už u zmínky o zemědělství, zatímco co já s Klárou jsme napjatě poslouchaly, co pro pána z tohoto pohledného pána vyleze. 

“A tak se stalo, že bylo méně můžu a více žen. Proto si ženy postupem času, genealogicky, v sobě vytvořily vyšší míru atraktivity, aby menší počet mužů zaujaly. Konkurence byla velká,” dodal nakonec a pohádku ukončil.

Několik vteřin bylo ticho, jak každý z nás přemýšlel. “Nemusíte nic říkat,” pronesl nakonec Tony, “není to můj názor, jen jsem to zaslechl.”

Na mě to bylo moc složité. “Není to celé spíš o tom, že vždycky chceme to, co nemáme? My chceme opálené tmavovlasé muže (přičemž mi až vzápětí došlo, že naproti mě sedí opálený tmavovlasý muž!) a vy chcete blondýnky s dlouhýma nohama?”

“Možná,” pronesl Tony.

Mozart byl z teorie unaven a nebyl v centru dění, což musel rychle napravit. “Já jsem pracoval pět dní!”

Tony se na něj podíval bez většího soucitu. “Každý pracuje pět dní v týdnu,”  odvětil pouze.

Během večera jsme se dále dozvěděly například to, že Kláry přítel vypadá jako žid.

Mozart:  Podívej se, že vypadá jako žid!

Tony:  To se nedělá!

Mozart: Ale jen ti to chci ukázat!

Tony: Nemůžeš jí brát telefon!

Mozart: Ale podívej, vypadá jako žid!” 

Tony: No jo!

Mozart: Malé oči, velký nos!

Klára: Takže vypadá jako žid?

Mozart: Malé oči, velký nos!

“

[lucyjee]

Svoboda a lehkost ve třech (ne)uskutečnitelných krocích

Přála bych se ostříhat na krátko. Ne úplně na pár milimetrů, ale tak akorát. Jako se ostříhala Emma Watson. Nebo lady Diana na těch známých černobílých fotografiích. Ale jsem srab. Líný srab, protože mě děsí představa, že se každé ráno probudím s vrabčím hnízdem na hlavě a v koupelně budu muset trávit o půlhodinu déle, abych mohla vůbec vyjít ven. Myslím, že by mi to rozhodně neslušelo tolik, jako Emmě nebo Dianě, ale vypadala bych jako idiot.

Ale ta lehkost!

Nevím proč, ale domnívám se, že se člověk musí cítit najednou mnohem lehčí. Jako by mu z hlavy spadlo nějaké těžké závaží. Příroda je blíž. Vítr a vzduch cítíte najednou mnohem blíž. Možná jsou to pěkné blbosti. Měla bych se zeptat někoho, kdo takovou změnu absolvoval.

Ke krátkému účesu bych si dál přála chodit bosa. Říká se přece, že nejvíce nervových zakončení je na chodidlech. Ty malé nervíky dle mého názoru vedou k tomu, že – opět – máte určitý pocit svobody a volnosti. Je to přirozené. Žádné puchýře a otoky na patách. Chůze v písku na pláži je pro mě ten nejlepší způsob odpočinku a odreagování. Vydržela bych se tak procházet celé dny. Možná proto jsem před pár týdny zmizela ze svatební oslavy, abych si mohla písku užít do sytosti. Člověk nějak víc vnímá svoje tělo, tím jak na bosých chodidlech cítí každou drobnou věc.

Doma se začínají hrozit mého rostoucího minimalistického přístupu. Zbavuji se nepotřebných věcí, protože mám ráda, když se věci využívají. Je to přeci jejich smysl života. Pakliže vím, že u mě věc potřebná není, jistě bude potřebná jinde a naplní tak svůj daný smysl života. Méně věcí rovněž znamená, že se tolik nepatláte v minulosti. Žijete jen přítomností a budoucností (je tak snadné se sbalit a odjet!), a nemáte potřebu se probírat krabicemi vzpomínek. Jste lehčí. Znovu. Mám ráda jednoduchost a lapače prachu jsou mou noční můrou. Doma si dělají srandu, že až jednou budu mít vlastní byt, že snad nebudu mít ani vchodové dveře. Minimalistický přístup par excellence. Kroutím hlavou. Ne, dveře bych samozřejmě měla. Na chvíli se ale zamyslím. Jestli něco víc může přivolat pocit svobody, pak jsou to – ano, otevřené, nebo lépe, žádné, dveře!

Na Novém Zélandu nebo v Austrálii prý chodí pěšky do supermarketů a po ulicích běžně. Mají i písčité pláže. Nikdo by mě neznal, a nevěděli by, jestli s krátkými vlasy vypadám jako idiot, když mě neviděli před tím s delšími. Omezená váha zavazadel by byla zaručenou zárukou minimalistického přístupu.

Třeba jednou.

[lucyjee]

Tělo bez duše a duše bez těla

Jdu do knihovny. Moje nohy jdou do knihovny. Mozek nevnímá. Neslyší chichotání Japonek u sochy Jana Husa. Pokřikování španělských rozjívených studentů u stánku s trdelníkem. Moje mozkové závity se zastavily. Možná v důsledku tropických teplot?

Pravděpodobně je to taky jeden z důvodů.

Fiasko, Imre Kertész. Pátrám očima v regálech se spoustou knih. Fiasko? To úplně ne. Možná trochu. Nevím! 

Promarněná šance. Dalšího autor, o kterém jsem v životě neslyšela. Ale název už je příhodnější. Tupě zírám na přebal knihy a přemýšlím, proč jsem narazila zrovna na tenhle titul. Pitomá knihovna!

Jsem single a pomstím se. Vida, čím dál lepší. Komu se mám pomstit? Sama sobě?

Pozitivní myšlení. To potřebuju, ale odradí mě počet stran. Potřebuju pozitivní myšlení rychle, ne na tři stranách!

Vycházím ven. “Pozor!” slyším a na poslední chvíli uhýbám vozítku segway. Sotva uskočím, v důsledku zpomalených mozkových operací a nedostatku pozornosti jsem byla málem přejeta nepřátelským vozidlem.

Proč nemůžu zapomenout? Proč si v hlavě neustále přehrávám možné scénáře našich rozhovorů a jeiich vyústění? Čas přeci neumí vrátit zatím nikdo! Roztékám se. Slunce pálí a já nemám opalovací krém. Cítím pot na zádech, kapky ve vlasech stékají po krku, kde se vsakují do tmavě modrých šatů. Moje srdeční aorta nestíhá. Nestíhá vedro, umírá žízní, steskem, bezmocí, nadbytečným množstvím sentimentu a vzpomínek.

Řekni to!

“Tak půjdeme?” 

“Jo”. 

Tohle ne, ty huso hloupá! Prošvihla si to. Všechno!

Sedám si na kamennou zídku u řeky, která má asi stopadesát stupňů. Moje pozadí se co nevidět k tomu kameni přilepí a už nikdy nikdy nikdy nepůjde odlepit. Mám chuť do té špíny pode mnou skočit. Vidím ve vodě plavat jednu láhev od 7Up, igelitový pytlík a nedefinovatelné cosi. 

Je to mrtvá krysa. Krysy mají vážně dost dlouhý ocas.

Jsem smažící se lidské maso. 

Je tu krásně (pominu-li pocit rožnění). Krásně, až je to k pláči, protože jsem tu sama. Samota je taky krásná, ale někdy, teď...teď ne. Člověk je pořád s něčím nespokojen. Jsou nespokojení psi? Ptáci? Krysy? V životě musejí být přeci emoce, nejde být pořád jen šťastný, zaslechla jsem jednou. Jak by pak člověk mohl být kreativní, kdyby nezažíval žádné emoce? 

Jsem smutná, protože je to pryč a šťastná, protože na rozdíl od dětí v Africe netrpím hlady a mám základní vzdělání. Jsem smutná, protože už mám jen vzpomínky a jsem šťastná, protože mám takové vzpomínky.

Nemám pocit, že jsem kreativní.

Jsem chodící tělo bez duše, co potřebuje nový kapesní diář, protože ten současný už další tok myšlenek nezvládne. Jsem duše bez těla, která je vděčná za dostatek kuchyňských utěrek v práci, aby mohla utřít rozmazanou černou tužku na očích. To je dobrý, asi mi jen spadlo něco oka.

Lhářko.

[lucyjee]

Úvaha o nesmrtelnosti brouka

Jdu domů. Obloha je bez mráčků a troufám si říct, že takový odstín modré by nezvládl Rembrandt ani Salvador Dahlí. A ta zelená kolem. Minulý týden jsem se vracela z práce stejnou cestou a na patnáct minut si sedla v parku a do té zelené jen tak koukala. Patnáct minut pro mé oči. Osm hodin před tím zíraly do obrazovky monitoru.

Sedám si znovu. Ta samá lavička. Je to zvláštní, jak si podvědomě vybírám ta samá místa. Na střední škole jsem tři roky seděla ve druhé řadě u okna. Ve čtvrťáku z neznámého důvodu jednu řadu odstranily, a protože jsme odmítly sedět v první, přesunuly jsme se do druhé řady u dveří. Velký krok. Cítila jsem se nesvá z té změny. Ke svému překvapení jsem si však zvykla neobvykle rychle. V autobuse a v letadle rovněž upřednostňuji levou část vozidla/letadla.

Tento týden byl plný zajímavých setkání a velkých kroků. Dobře, možná jeden velký krok. Pouhých patnáct minut mi ve středu trvalo požádat na živnostenském odboru, konkrétně v registrační kanceláři, o vydání živnostenského oprávnění. Už jsem velká fyzická osoba. Jednoduché, rychlé, bezbolestné, trochu to připomínalo dohadování na trhu. “A jakou chcete nahlásit činnost?” Odpověděla jsem číslem. “A víte, co přidejte si k tomu rovnou i číslo xy, ne?” Nakonec mám zapsané činnosti tři, ačkoli sama nevím vlastně proč.

Plno lidí by možná nad rozhodnutím zapsat se do rejstříku velkých fyzických osob dlouze přemýšlelo. Zvažovali by pro a proti, počítali, nakolik se jim takový status vyplatí. Já? Nikoli. Stačilo mi, že přerušit či zrušit lze kdykoli a že přehled pro finanční úřad za kalendářní rok mi vyhotoví za 500 Kč jistá účetní firma. Nyní čekám na papíry, které mi osvětlí,co jsou vlastně mé nové povinnosti a závazky. 

Dalším setkání proběhlo v Café NONA s jistým Jakubem. Jakub je mladý hoch s rozcuchanými vlasy, úsměvem od ucha k uchu a neutuchající energií. Již druhý rok organizuje společně se svými souputníky jistý festival. Lucie samozřejmě využila e-mailové adresy, kterou snadno našla na internetu, a napsala, zda nepotřebují pomoc. I potřebují, a na schůzce již zazněly návrhy, v jakých oblastech bych mohla býti platná, byť neplacená, neboť činnost je samozřejmě nehonorovaná. 

Je mi 26 let. Královna Viktorie porodila v mém věku již čtyři děti včetně následníka trůnu. Wolfgang Amadeus Mozart se připravoval na premiéru své opery Únos ze seraillu a Steve Jobs již pět let řídil svou firmu Apple. Já jsem stejný počet let studovala, abych nakonec dělala úplně něco jiného a vlastně ani v tomto věku nevím, co chci dělat. Prázdnota, bezmoc a pochybnosti se střídají s s pocity elánu, nadšení a chuti do života. Ocitám se na okraji schizofrenie, to když nevím, zda mám blíž ke sluníčkovým lidem z neziskových organizací nebo tvrdým kariéristům, kteří preferují stabilitu, řád a komfort před nejistotou. 

Nechci plout s davem. Nechci být tou, která bude pracovat na dítěti, protože už dostala smlouvu na dobu určitou. Nechci vyřizovat ve spořitelně hypotéku. Nemám chuť vycházet vstříc požadavkům pracovního trhu a zdokonalovat svůj životopis podle rad personalistů. Jenže rozpolcenost je tu znovu. Plánuji (už jen to slovo, PLÁNUJI!) setrvat na mé současné pozici alespoň rok, abych měla poté lepší možnosti pro další uplatnění, čímž jdu sama proti svému přesvědčení. Nejsem a nejspíš nikdy nebudu prototyp sluníčkové osoby, která nosí dřevěné náušnice vyrobené z biodřeva z peruánských pralesů, jež už volbou svého oblečením dává najevo, že není kancelářskou krysou. 

Je lepší dělat milion různých věcí, a mít fůru zkušeností z různých oborů, nebo dělat jednu oblast pořádně a být odborník na slovo vážený? Milion aktivit, včetně mé participace na již zmíněném festivalu, jsou pro mě jistou kompenzací za čas trávený v práci, kde lidi potkávám maximálně přes e-mailovou schránku. Je to ubohé nebo normální? A co můj vlastní volný čas? I ty nehorované aktivity občas dostanou punc toho, že je vlastně dělám jen pro svůj dobrý pocit. Schizofrenie! Nebo je dělám jen proto, abych měla další položku v životopisu? NEVÍM!

Ten festival, který Jakub pořádá, je celý neziskový a nemají na něj ani žádný grant. Všechno je to o lidech, vysvětlil mi. Ten ti pomůže s tímhle, ta zajistí tamto, ten doporučí tohohle, tihle nabídnou ono. Neuvěřitelné, podotkl by kdekdo. Jenže ono to funguje. V tomhle bláznivém světě, kde všechno řídí finance a moc, je přeci jen ještě možné podniknout něco, co nemá žádný komerční charakter na základě bezbřehé pomoci lidí. Rozhovor s Ladislavem, který ušel 1500 km až do Jeruzaléma, byl rovněž naprosto ochromující. S dvěma páry ponožek se vydat do neznáma a poznat, že lidé jsou schopni nabídnout nejen radu, ale i pohoštění a nocleh. Nepřemýšlet nad možnými riziky, ztrátami, nemluvit o tom, ale udělat to. Jen já mluvím a nekonám. Copak bych byla schopná vydat se s krosnou (propána, vždyť já ani krosnu neměla nikdy na zádech!) pěšky stovky kilometrů? A přece o tom sním. O svobodě, čisté mysli, zážitcích, přírodě a bezprostřednosti. Opustit betonovou džungli, která mě svírá jako had krysu před tím, než jí úplně sní.

Já nechci být sněděna a přeci se nechávám pojídat. Pravidly, konvencemi, očekáváními, obavami, mainstreamem. 

Je možné na všechno hodit bobek?

[lucyjee]

O absurditě ztráty času

Když jsem v září odletěla do velkého a neznámého Istanbulu, v příručním zavazadle nechyběla zásadní věc. Poznámkový blok velikosti A5 v kroužkové vazbě. 

Když jsem tam poté vedla monology sama se sebou o tom, zda se vrátit nebo ne, něco z toho jsem si psala. Doufala jsem, že napsané mi to všechno dá větší smysl. Že snad mezi řádky najdu odpověď. Psala jsem si pro a proti. Jedním z pro bylo, že bych měla bezesporu spoustu času na psaní. 

Že bych měla spoustu času na všechno.

Jenže, dokázala bych se v takové megalopoli skutečně soustředit?

Jde to vůbec se dneska soustředit bez vnímání okolních rozptylujících faktorů? Nevím, zda je to jen moje neschopnost či neschopnost celého lidstva. Něco jako civilizační nemoc. 

Jako malá jsem moc ráda malovala. Nevyrostl ze mě žádný Picasso ani Monet, a pastelku dnes používám jen jako zvýrazňovač při absenci fixu. Vůbec ta myšlenka, že bych si sedla ke stolu a malovala! Co bych jako malovala? Z nějakého důvodu mi ten nápad přišel jako hrozně absurdní. Prostě si jen tak malovat. Pf. Nemyslitelné.

Stejné je to se psaním. 

Pořídila jsem si menší notýsek, který tahám neustále s sebou, a do kterého, pravda, tu a tam zaznamenám důležité prohlášení, sdělení, výkřiky do tmy, moudro či jen cosi, na co si právě vzpomenu. 

Bohužel se však nestává příliš často, abych skutečně psala. Nebo malovala. Tak mě to naštvalo. Rozčílilo mě už jen to, že mi myšlenka malování přišla absurdní. Proč?! 

Přemýšlela jsem nad tím. Myslím, že je v dnešní době, kdy peníze jsou čas, kdy je každá minuta drahá, kdy neustále pípá mobilní telefon, zkrátka až naprosto nelogické věnovat svůj drahocenný čas něčemu tak bláhovému, jako je malování či psaní. Za předpokladu, že nejste Jo Nesbo ani uznávaný akademický malíř. Že je to, jinými slovy, de facto ztráta času. Ztráta času, propána, co může být v dnešní době hroznější, než ztratit čas?

Vede to k tomu, že pochybuji. Pochybuji nejen o tomto zvláštním světě, ale nejsem si jistá ani sama sebou. Nedokážu se jen soustředit nebo mi chybí pevná vůle? Když mi chybí pevná vůle, jak si dokážu jít za svými sny? Nebo jsou vlastní sny také jen prázdnou frází, která nemá v dnešním světě místo? Protože kdy se na ně máte soustředit, když musíte nějak...

...bydlet...

...jíst...

...a tak dále.

[lucyjee]

Jak jsem se nevzmohla ani na pozdrav

Když jsem byla malá a šla jsem s rodiči po chodbě našeho domu, vždycky jsem se modlila, abychom nepotkali nikoho ze sousedů. “Pozdrav!” slýchala jsem. “Jak se říká?” mudroval otec a já jsem se ještě víc zakabonila a na půl úst zamumlala cosi jako dobrý den. Pamatuji si to úplně přesně. Věděla jsem, že mám pozdravit, ale to, že mi to připomínali, očekávali to ode mě, ve mě vyvolávalo pocit vzdoru. Jako bych byla pes, na kterého zavolali aport nebo sedni. 

To je jedna věc.

Vyrazím dnes do kavárny u Karlova náměstí. Uvnitř není moc zajímavá, ale nachází se ve dvoře a tak je její součástí i příjemná zahrádka. Naproti vstupu do kavárny, na druhé straně dvoru, se nachází jeden osamělý klavír. Jaká by to byla náhoda, kdybych v kavárně náhodou potkala Ondřeje K. Patří mu nejen tato kavárna, ale zasloužil se i o tom, aby tu stálo zmíněné černé zachovalé piano. Zrovna v neděli jsem o něm nad šálkem zeleného čaje básnila kamarádce. Ne o tom pianu, o Ondřejovi. Kavárník s hlavou plnou blázniv��ch nápadů. Ten s klavíry v ulicích stále patří k jeho nejznámějším. Na Náměstí míru postavil první český poeziomat a do veřejných prostranství umístil třeba velké šachy. Veřejný prostor má přeci žít, lidi, bavte se tu, sdružujte se! Věřím, že podobnými nápady nedisponuje jen tento pán s kšticí zrzavých vlasů, ale i plno dalších lidí kolem. Jenže, víte v čem je rozdíl? Obyčejný kavárník se je nebál uskutečnit, ačkoli na začátku zněly možná opravdu v českých končinách poněkud..netradičně. Piana na ulicích? Co když je někdo ukradne? Kam je přesně umístit? Co déšť? Ale no tak, nepřemýšlejte, prostě to udělejte!

I stalo se. To je ta druhá věc.

Tak jsem šla, sluníčko mi svítilo do tváře a já jsem si představovala, jak by bylo fajn tam pana kavárníka potkat. Nic vážného, ne jako když velký filmový fanoušek potká třeba Woodyho Allena, nebo sportovní nadšenec do hokeje narazí naprosto nečekaně na Petera Forsberga nebo Sydneyho Crosbyho. Vlastně se mi ta myšlenka v hlavě objevila jen na kratičký okamžik, nepřemýšlela jsem nad tím nijak do hloubky. Možná mě vyrušilo zelené světlo na semaforu, kouř z cigarety, který mi jistý afričan foukl přímo pod nos, ale byl to zkrátka jen záblesk, který zmizel stejně rychle, jako přeskočil ten červený panáček na semaforu na svého zeleného kolegu.

“Dáte si?” zeptal se mě kavárník v bílé košili a s černou zástěrou okolo pasu. Požádala jsem o jedno espresso, dostala k němu džbán kohoutkové vody a usadila jsem se k oknu s výhledem do dvora a na černé piano. Venku pořád ještě foukalo.

Dveře se otevírají, a dovnitř vchází... no ne, to je jako co? Náhoda? Osud? Někdo mi četl myšlenky? Je to on a já nemůžu uvěřit, že se to stalo. Byla to jen potrhlá představa, a najednou je tady. Předstírám, že čtu článek o turecké kinematografii, ačkoli nemám páru o tom, co je v řádcích napsáno. 

Telefonuje. Baví se s kýmsi na baru. Říká slovo projekt. Jde ven a znovu telefonuje. Někdo začne hrát venku na klavír a já se usmívám. Yesilcam, tak se říká turecké kinematografii od 50. let. Mám ho pozdravit? Musí se na mě aspoň podívat, abych ho mohla nenuceně a naprosto teatrálně pozdravit. Došla mi kohoutková voda v karafě. V 60. letech vznikají první filmové festivaly. Ano, chtěla jsem se ho vlastně na něco zeptat. Nemusím už pátrat po jeho e-mailu. 

“Promiňte, nevíte o nějakém vhodné místě, kde by mohli vystupovat moji známí se svojí stand-up show?” 

“Ale jistě, třeba u mě v kavárně?” 

Pff.

Dál koukám do černobílých listů papírů a pravým uchem poslouchám. Nedívej se tam tak často, huso hloupá. Jsou tu lidé, nemůžu se ho zeptat jen tak před nimi všemi. Fajn, ale pozdravit, jen pozdravit bych přece...

Oblékám si kabát a v kabelce zapátrám po peněžence. Odebírám se k baru s cílem zaplatit. Stojí tam rovněž. Hned za mnou!

“Zaplatím to presso,” vypadne ze mě.

“38,” odpoví dámský hlas.

“40, to je dobrý,” odpovím. Proč čtyřicet? Proč ne aspoň 45? Takhle si cením jeho podniku? 

Mohla bych se otočit a zahájit naprosto sociálně běžnou konverzaci. 

Otočím se. Podívá se na mě. A já koukám. Koukám. Koukám a pak odejdu.

Fajn, ale pozdravit, jen pozdravit bych přece...EVIDENTNĚ NEMOHLA! Nebyl tam ten vzdor z dětství, já jsem opravdu, opravdu, opravdu moc chtěla pozdravit. Nechtěla jsem vypadat jako nevychovaný ignorant, chtěla jsem dát najevo “ale ano, Vás já přece znám!” Jenže jsem to nějak nemohla vyslovit. Jako bych přišla o hlas.

Vážně, přišel už někdo s tím kurzem pohotových reakcí? Prosím!

[lucyjee]

Co je štěstí?

Přemýšlela jsem nad tím, jak se pozná štěstí. Vlastně jinak. Dívala jsem se na film, který se natáčel kdesi v Itálii. Jedna scéna se odehrávala v přírodě. Stáli ve svahu a před nimi se rozprostírala zelená krajina. Kolem nich rostly olivy a v dálce se k nebi tyčily cypřiše. Pravděpodobně to bylo Toskánsko. Byly tam taky červené máky, obilí, prašná cesta, luční kvítí...

Nevím, jaké měla na sobě hlavní hrdinka šaty, co právě říkala, ani co jí druhá osoba odpovídala. Vnímala jsem to prostředí a najednou jsem cítila, jak se mi sevřel žaludek. Kdyby existovalo přenášedlo, nebo jsem den před tím zachránila nevinné mravence před zničením jejich pracně vybudovaného mraveniště, načež by mi slíbili splnit jedno přání...při pohledu na tu scenérii jsem věděla, že si přeji jedno jediné - být tam. V tom kopci.

Vzpomněla jsem si, jak jsem se vydala s kočárkem s malou Z. na svou první procházku malé vesničky v severním Toskánsku. S každou zatáčkou se mi zatajil dech. Mrazilo mě v zádech. Zrychlil se mi dech. Jak jsem, to už lehce upocená, vyšplhala i s kočárkem nahoru k majestátní osamocené vile uprostřed olivového háje. Zapadalo právě slunce, do údolí se vkrádal podzim, z komínů italských domků se objevovaly první obláčky kouře. Mrazilo mě, ale nebylo to ze zimy. To přišlo až za chvíli. Stála jsem tam jako přikovaná, a přála si tam zůstat napořád. Mrazilo mě z té svobody, zeleně, prostoru všude kolem mě. Bylo to tak krásné, až jsem zamžourala očima, a cítila, jak se trochu zaleskly. Bylo to tak silné, až se mi chtělo brečet. Nevím proč, ale v ten moment jsem měla vážně pocit, že jsem šťastná a že chci zastavit čas.

Nevzpomněla jsem si jen na Itálii. V hlavě se mi přehrály moje procházky do neznáma v jihozápadní Anglii. Jednoho dne jsem se vydala směrem na druhý konec městečka. Cesta vedla podél silnice, až jsem dorazila ke klasickým cihlovým domkům. Odbočila jsem dolů, až domky skončily a začínala polní cesta. Tekl tam potok a kolem cesty rostlo divoké houští. Ostružiny, možná i bodláky. V dálce jsem slyšela krávy. Obloha se zatahovala a já věděla, že bych se měla co nejrychleji vrátit domů. Jenže se mi tak hrozně nechtělo. Jako by mě tam něco drželo. Příroda mě nechtěla pustit. 

Během studia jsem se dva roky po sobě vydávala do kopce nad město. Vede k němu podobná polní cesta. Úplně nahoře jste opravdu jen vy a pole kolem. V květnu to bylo nejhezčí, protože kvetla řepka olejka a prostranství široko daleko byla žlutá, až z toho zrak přecházel. Zpětně si říkám, že to nebylo úplně nejbezpečnější, protože široko daleko nebylo živáčka a kus cesty jsem absolvovala podél podivného lesa, kde se tu a tam povalovala matrace či jiný kus čehosi, co naznačovalo možnou existenci lidských bytostí. Jenže jak jsem tam tak stála a dívala se nad město pod sebou na jedné straně, a volnou zelenou přírodu na straně druhé, přišlo to zase. Husí kůže, zrychlený tep, stažený žaludek. Prostě to bylo tak neuvěřitelné, až mě to zase dojalo, a já mám za to, že to je pocit štěstí. Ano, a samozřejmě knedlík v krku a slzy v očích. a chuť zastavit ubíhající čas.

Víte, co je zvláštní? Uvědomila jsem, že v těchto momentech nikdy nefigurovali další lidé. Byla jsem tam jen já. Sama se sebou uprostřed přírody. Vážně, je to divné. Když by se vás někdo zeptal, kdy jste byli vážně šťastný, většina lidí by snad za takový moment označila okamžik, který trávila s někým. A já si vzpomněla na chvíle, kdy jsem byla v nějakém zapadákově. 

Domnívám se, že zde hraji významnou roli jedna zásadní skutečnost. Ty momenty štěstí pramení z toho, že jsem měla pocit, že mi ta příroda kolem dává jakousi neviditelnou energii. Vážně, klidně se mi smějte, vidím vás, ale i ten obyčejný stonek či kámen na cestě mě nabíjí. Můžu dýchat, vnímat prostor, mám chuť se rozeběhnout do neznáma, mám pocit, že můžu cokoli. Nejsem stísněná mezi čtyři stěny pokoje, mezi betonové ulice, podchod do metra. Příroda mě nenutí kontrolovat několik e-mailových schránek, bankovní výpisy, pamatovat si neuvěřitelné množství hesel, vést v patrnost konec platnosti karty na mhd...

Jsem šťastná, když se můžu nadechnout. Jsem šťastná, když mám kolem sebe prostor. Že ke štěstí možná stačí vlastně úplně málo. Že právě příroda mi umožní vnímat čas, nebo mít větší pocit toho, že se zastavil. Že neděláte věci, které nechcete dělat, protože je musíte dělat. 

Co s tím?