#literatura pro děti | Explore Tumblr posts and blogs

kritikycz · 8 years ago

Text

Chris Colfer: Země příběhů Kouzelné přání

Jednoho dne budeš dost stará na to, abys znova začala číst pohádky…

C.S. Lewis

Tímto citátem otevírá Země příběhů dveře do pohádek, jež dobře známe z dob našeho dětství, do pohádek, kterým jsme nejprve se zatajeným dechem naslouchali, kterých jsme se znovu a znovu dožadovali, abychom si je později sami četli a ještě později pak vyprávěli svým dětem…

V prologu nás děj zavede do cely, kde tráví své dny Sněhurčina macecha, zlá královna. Ale v první kapitole se čtenář najednou ocitne v současnosti a seznámí se s dvojčaty Connerem a Alex. Nabízí se otázka, co bude dál, jak se ti dva dostanou do země nezemě a hlavně, co si tam počnou.

“Alenka spadla do Říše divů králičí norou. Dorotku sebralo tornádo i s domem a odneslo ji do země Oz. Ty děti z Letopisů Narnie tam prošly skříní….” No a Conner a Alex se do pohádky propadnou stránkami knížky. A tím začíná jejich neobyčejné dobrodružství a setkání se známými i méně známými postavami pohádkové říše. Původní charakteristiky postav zůstávají téměř beze změn, Popelka je hodná a pracovitá, Sněhurka něžná a odpouštějící, Šípková Růženka chce odčinit svůj spánek a vnést do současnosti více života. Z tohoto obvyklého nastavení vybočuje pouze Karkulka červená, která dospěje a je taktéž jako Popelka, Sněhurka a Růženka královnou, nicméně královnou posedlou partnerstvím, tedy vdávadlem.

Kniha je určena pro větší děti, pro čtenáře nacházející se na pomezí dětství a dospívání. Tomu odpovídají i jazykové prostředky. Mnohdy však projevy dětských hrdinů působí přemoudřele, zvláště pak, když se ke slovu dostane Connor. “Zajímalo by mě, jestli existuje podpůrná psychoterapeutická skupina pro lidi, jako jsme my. Víš, pro lidi, co je to omylem odneslo do jiný dimenze a tak.” Někdy se objeví i poučení, to znamená, že příběh zde není jen pro příběh jako takový, ale nese v sobě i vzdělávací snahy. Jako když Popelka začne filozofovat. “Tomu výrazu Popelčin příběh se vždycky směju, protože podle mého názoru, ať člověk žije jakkoliv, život prostě nikdy nemá řešení. Bez ohledu na to, jak těžké zkoušky necháte za sebou, vždycky je vystřídají jiné.”

V druhé polovině knihy se mezi převážně ženské postavy zamíchá najednou i Jack a jeho příběh o pohádkové fazoli a způsobí tím nečekaný obrat. A když už to vypadá, že se mezi pohádkové hrdiny bratří Grimů nic cizího nemůže vloudit, objeví se náhle Andersenova Malá mořská víla a dějem občas procválá hrdinka ruských národních pohádek Mášenka na klisně Kašičce.

Autor předpokládá u čtenáře znalosti pohádkových příběhů, tato znalost se zdá býti pro porozumění značně důležitá, ne-li přímo základní. Od začátku až do konce se však příběhem jako červená nit proplétá osud Zlé Královny, ze kterého vyplývá poučení, že Zlo povětšinou nevzniká jen tak z ničeho, nýbrž může být i reakcí na nepřízeň osudu. V ostatním se autor zuby nehty drží zažitého klišé, to například v démonizaci trollů a skřetů a především vlků, kteří beze špetky slitování zabíjejí a lžou, a tudíž si nezaslouží ani kousek soucitu.

Poetiku vyprávění však narušuje příliš velká “směsice” klasických příběhů, jež má děj posouvat směrem dopředu a dodávat mu tak prvky napínavosti. Výsledkem je ale pouze ploché vyprávění, kterému často chybí třetí rozměr…

Christopher Paul „Chris“ Colfer (* 27. května 1990) je americký herec, zpěvák a spisovatel. Jeho nejznámější role je Kurt Hummel v seriálu Glee, za kterou v roce 2011 vyhrál Zlatý glóbus a tři ceny People’s Choice Awards (2013, 2014, 2015). V roce 2011 se také objevil v časopise Time na seznamu 100 nejvlivnějších lidí. Sám napsal, produkoval a hrál ve filmu Zasažen bleskem, který měl premiéru v roce 2012 na Filmovém festivalu Tribeca. Jeho kniha The Land Of Stories: The Wishing Spell se stala číslem jedna v žebříčku New York Times.

Zdroj životopisu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chris_Colfer

COLFER, Chris. Země příběhů. Ilustroval Brandon DORMAN, přeložil Veronika VOLHEJNOVÁ. Praha: Fragment, 2016. ISBN 978-80-253-2892-7

Chris Colfer: Země příběhů Kouzelné přání was originally published on Kritiky.cz

#literatura pro děti #pohádky #sci-fi

0 notes

lenkabenka · 3 years ago

Text

. děti a socky .

Před pár dny jsem dočetla knihu „Děti nade vše“ od Delphine de Vigan. Ne, že by to byla přelomová a sofistikovaná literatura, ale určité pocity ve mně zanechala. V knížce je popisována aktivita ženy, která má dvě děti a zhruba od tří let svého staršího syna s ním a později i s dcerou, natáčí videa na Youtube, kde má kanál s miliony sledujících. Natáčí videa, kde děti rozbalují hračky, kde chodí do zábavních parků, kde mají různé výzvy, např. „Dnes máma říká na všechno ano“ (tak tvle tohle být u nás, tak za osm minut čistýho času zastavujeme natáčení, protože bych si vyrvala půlku vlasů). Děti jsou tak natáčeny každý den, lidé je poznávají na ulici, mají „Meet and greet“ akce apod. A pak jednou holčičku někdo unese. Nebudu zabíhat do detailů, není to žádná detektivka, ale nemůžu říct, že všechno dobře dopadne. Inspirací k této knize byly skuteční rodiče, kteří mají podobné kanály na Youtube a prostě a jednoduše za pomoci roztomilých obličejů svých dětí na nich nechutně vydělávají.

Tahle kniha mne znovu dovedla k zamyšlení nad tím, do jaké míry je (podle mě) bezpečné a vůbec dobré, sdílet svoje děti na sockách. Malej L. má na mém IG jednu fotku, zezadu, v šátku. Od začátku jsme s velkým L. věděli a jasně si stanovili, že nebudeme malýho L. dávat na IG ani FB. Prostě bude pro virtuální svět, tedy jeho fyzická podoba, velkou neznámou. Není to o tom, že ho nějak tajíme, nebo na něho nejsme dostatečně pyšní, ale prostě to vidíme tak, že je jeho rozhodnutí, zda, až bude dostatečně starý, bude chtít zanechat nějakou virtuální stopu.

Když se narodil synovec, tak jsem jeho fotky sdílela a vůbec jsem si neuvědomila, že to třeba není v pohodě – brácha ani švagrová se na mě nikdy nezlobili, ani mi nevyčetli, byli s tím v pohodě. A já jsem dělala to, co každá hrdá teta běžně dělá, a to tedy to, že jsem se jím chtěla pochlubit, aby ostatní viděli, jaký dokonalý, báječný, chytrý a vtipný dítě se nám do rodiny narodilo a všechny nás okouzlilo (což dělá teda doteď). Nedávno jsem jeho fotky smazala, ale často se kochám fotkami, které mám uložené. On mi ukázal, jak jsou děti skvělý, díky němu jsem zažila pocity, jaké se mi teď opakují s malým L. Pořád slyším jeho hlásek, jak mi říká „teto“, jak se směje, jak vedle mě usíná, když jsem ho po obědě občas uspávala a říkala mu pohádky o Darthovi Vaderovi. No, tak jsem trochu odběhla, nezlobte se, já pro něho mám prostě slabostJ

Je to přirozené, že máme potřebu fotky sdílet. Většina z nás jsme dobří lidé, kteří nemají potřebu dělat cokoliv šíleného s fotkami dětí našich přátel. Já možná moc čtu, ale prostě mám ze sdílení fotek dětí velký respekt, zároveň je dokázáno, že mnohé výše zmíněné Youtube kanály s dětmi sledují také dospělí, jejichž úmysly nejsou čisté. Tady bych chtěla předeslat a zdůraznit, že v žádném případě neodsuzuju nikoho, kdo sdílí svoje dítě na FB (přiznám se ale, že u fotek, kde jsou děti ve vaně nebo prakticky nahé, se nemohu ubránit lehkému údivu). Chápu to do té míry, že všichni jsme neskonale pyšní na své děti, líbí se nám, jsou pro nás těmi nejkrásnějšími bytostmi pod Sluncem a je to tak naprosto správně. I já mám chvíle, kdy se dívám na fotku malýho L. a říkám si, že tuhle bych hnedka někam vylepila na zastávky a na každou pouliční lampu, aby bylo vidět, jaká pěkná osoba u nás doma bydlí.

Mám kolem sebe rozličné typy rodičů – ve smyslu sdílení obsahu o svých dětech. Někteří dávají na sociální sítě fotku denně, někdy i více. Jiní se omezují na pár fotek měsíčně, nebo ročně. Někteří dávají přes fotografie svých dětí nálepky, jiní fotí děti jen zezadu, aby nebylo vidět do obličeje. Jiní o dětech píšou. Jak říkám, každý má tu míru sdílení jinde, každý na to jinak nahlíží a naštěstí žijeme v demokratickém prostředí (někdy tedy zdánlivě) a můžeme si každý nakládat se soukromím svých dětí, jak uznáme za vhodné. Přiznávám znovu, že fotky nahých dětí ve mně vzbuzují obavy. Pokud můžu, přimlouvám se za děti, aby nebyly sdíleny v choulostivých situacích – pro mámu, které se týden dítě nevykadilo je bobek v nočníku velká věc, ale FB to nemusí vidět, fakt, v pohodě bez toho můžeme žít.

Co považuju za nepřípustný je ono výše omílané vydělávání na dětech. V knížce hlavní „hrdinka“ (pro mě je to prostě k.nda…) proklamuje, že jejím dětem se to líbí, že milují tu slávu, že je miluje tolik lidí po celém světě, že vlastně pomáhají ostatním lidem. Bla, bla, bla. Hovadina. Kromě toho, vezměte si sebe, dovedete si představit, že ráno vstanete a do večera točíte svoje dítě, jak něco rozbaluje, jak někam jde, dáváte ankety, které boty mu máte koupit. Takhle fakt někteří lidé žijí a fakt to někteří lidé na YT sledují a baví se tím. Naprosto nebetyčně nesnáším na IG reklamu s dětmi, kde matky zcela nepřesvědčivě sdělují, že se jich neustále někdo ptá (nikdo se jich neptá, ale nějak ty spolupráce uvést musí, že jo) co používají za gel na praní, umělé mléko, ovocné kapsičky, ohřívače lahví atd. Pak naaranžují dítě, pro jistotu mu někdy pudr na zadek rozsypou všude po obličeji jakože „ha,ha“ děsná prdel, a pak se zeptají, jak se dnes máte, zda se těšíte na jaro/léto/podzim/zimu, že teda se hodně ptáte a že ony jsou tak hodný, že pro Vás mají slevový kód (neboli kódík – kódíček). Některé matky tohle dělají tak často, že je Vám jich až líto, že furt jenom perou nebo vyvařují jisté umělohmotné dětské lahve. Jak to teď mám napsat, abych nezněla jako závistivá a zlá osoba, a zároveň vyjádřit, jaký krávy to pro mě jsou, hm, hm…

V závěru chci říct, že jsem si jista, že většina rodičů to se svými dětmi myslí dobře, chce pro ně jenom to nejlepší a nespatřuje ve sdílení jejich obličejů nic závadného �� a hele, ve světe normálních lidí, kteří si navzájem přejí jen to dobré, to fakt závadné není. Jen je, podle mě, třeba uvažovat nad každou fotkou, než ji zveřejním. Položit si pár otázek, jako např. je tam moje dítě zranitelné? Mohla by ta fotka v budoucnu mému dítěti ublížit? Jsem v pohodě s tím, že tu fotku uvidí hodně lidí, třeba i ti, které neznám? Pokud si odpovíte ano, tak v pohodě.

Doufám, že tenhle kousek nebudete brát jako nějaké souzení nebo přednášku. Je to spíše asi jenom taková sonda do toho, proč já svoje dítě na sítích nesdílím, i když zase o něm píšu, pravda. Vidíte, ani já nejsem 100%, nikdo nejsme. Je taky zajímavý, že když vidím fotky dětí u svých známých, tak jim dám někdy označení, že jako se mi to líbí. Pokrytecké možná, viďte. Proč to dělám, když to mám se sdílením takhle. Asi proto, že nemám potřebu děti svých přátel ignorovat, nemám problém s tím uznat, že fotka je fakt krásná, vtipná, baví mě. Jedna moje spolužačka z VŠ má fakt vtipnou a krásnou dceru, nemám problém s tím dát svojí spolužačce najevo, že bezva, že pěkná fotka, že dítě vtipný, máma sexy kost. A taky asi vím, že nejsem úchyl, co si honí nad dětmi na Internetu (promiňte tu drsnotu) a můj lajk opravdu znamená jenom lajk.

Třeba mi jednou malej L. řekne, že to je hrozně trapný, že všichni jeho kamarádi mají fotky z dětství na FB jejich rodičů a my s jeho tátou děláme, že vlastně neexistoval a neměli jsme prakticky žádnej společenskej život jen tak pro prdel. Já to nevím, nikdo z nás. Takže uvidíme.

Lenka

0 notes

smradinaceste-blog · 7 years ago

Text

33 - Kdo je skutečně Prem Arjun Khadka alias Zdeněk?

Dítě z chýše, ředitel školy, hinduista, otec rodiny, zemědělec, Nepálec, komunista, malý alkoholik, trošku egoista, učitel angličtiny a nepálštiny?

Prem je mix toho všeho a ještě řady dalšího.

Dítě z chýše

Prem se narodil v chýši na rýžové rohoži vlevo od vchodových dveří, na které aspoň jednou týdně snídáme nebo večeříme. Opustil dělohu své matky v pořadí jako čtvrté dítě v noci před 45 lety (v roce 2029 nepálského kalendáře) za asistence několika sousedů. Tady na nepálském venkově to takto chodí. Když začne žena rodit, přiběhnou sousedé s pár lahvemi rakši a ručníky, ohřeje se voda a nabrousí se nůž, kterým porcují také kuřata nebo kozy. Ohledně bezpečnosti porodů v domácnosti Nepálci nevedou žádné nenávistné diskuse ani osobně, ani pod články na internetové stránce idnes.nepál.np. Je tu vlastně každý tak trochu porodník, dokonce i samotný Prem před rokem úspěšně rodil sousedku.

Principál základní školy Seti Devi v Simthali

Prem Khadka byl zvolen do své funkce v roce 2068, už šest let si tedy lebedí na vyhřátém místečku v pěkně nezaizolované kanceláři, kde je stále chladno, bez wifi připojení a mobilního signálu, s neustálou přítomností prachového povlaku.

Jeho měsíční výdělek činí 22.000 nepálských rupií v hrubém i čistém. Na českou korunu mu to sype asi 4.600 Kč. Z toho platí 5.000 rupií sousedce Sunthali, ta po zemětřesení v roce 2015 o všechno přišla, manžel je agresivní, nepracuje a pije. Sunthali chodí do školy a pracuje zde jako školník. Vaří nám oběd, umývá toalety, zametá prach, uklízí ve třídách, maluje okna a zdi v čerstvě dostavených třídách. Prem ji platí ze svého, aby nemusela být doma, domácí násilí není v Nepálu výjimkou.

Prem není ředitel ale principál, což je přesnější. Dle wikipedie je totiž principál nejen označení pro šéfa určité organizace, ale také pro majitele cirkusu nebo divadla, což v tomto případě sedí jako hrnec na prdel.

Zleva:

Raj Kumar - matematika, ve volném čase se věnuje svařování, majitel indického motocyklu.

Sambu - literatura a nepálština, majitel menšího stáda koz, zároveň majitel jednoho z největších domů ve vesnici, sehnal si nejvíce plechů, bambusovou tyčí žákům většinou jen hrozí, spíše neuhodí.

Prem Arjun Khadka - principál, fackuje zejména přes uši, běhání po chodbách ani žvýkačky v hodinách mu nevadí, ve volném čase se věnuje zahrádce a políčku.

Petr Němčík - angličtina, český bojovník za dobro, vzhledem Aragorn a myslí Gandalf.

Sabita Khadka - angličtina učená v nepálštině, vyučuje s dítětem, kojí v kanceláři ředitele.

Eva Mezihoráková - angličtina, profík na cestování, mistr světa ve stopování, miluje medvědy a orly.

Rabita - třídní 1. třídy, také učí s dítětem, má babičku, co chodí přespávat do džungle bez deky.

Isuri - třídní 3. třídy, má trošku knírek a vlastní hejno kuřátek, momentálně má v péči i našeho Jarka.

Rodzina - třídní 2. třídy, neustále chodí v zeleném a trošku nám ujídá rýže při obědě, nevadí nám to.

Sunthali - školník, je hodná a na Vánoce od nás po konzultaci s Premem dostane svetr. Bohužel to už ví, Prem jí to okamžitě vyslepičil, nezná slovíčko secret a nechápe princip vánočních dárků.

Hinduista

Prem je hinduista, věří v reinkarnaci, je přesvědčen, že svou karmu a budoucí život ovlivňuje svými současnými činy, nejí hovězí, s lidmi z jiných kast nemluví.

Co se týče budování své karmy je Prem svědomitý. My věříme, že veškerý support, který nám dopřává, vychází ze srdce a z jeho dobrého přesvědčení, ale má to všechno určitě dobře prokalkulované: „budou tu několik měsíců, budu jim vařit, jeden oběd je za takových deset žetonů do karmy, když k tomu občas přikoupím sušenky a napojím je rakši, v příštím životě ze mě bude minimálně Svatý grál nebo jednorožec se zlatou hřívou.”

Pozn.: Prem nejí buvola (pro hinduisty to samé jako kráva), ovšem jednou za námi přišel na večeři a přinesl buvolí maso v náprsní kapse své šedivé bundy. Šeptal, zavřel za sebou dveře a důkladně prohlédl okolí, jestli nás někdo nesleduje. Pak nakrájel česnek, cibuli, zázvor, přidal šťavnatého buvola, osmažil a servíroval za zamčenými dveřmi. “To je ale dobré kuře, že?”

Otec od rodiny

Rabina, Rodzina a Rodzin, to jsou dvě dcery a jeden syn. Pro své děti a ženu udělá všechno. Rodzině je 19, naučila se skvěle mluvit anglicky a má otevřené dveře k tomu mít lepší život a dostat víza do vysněné Ameriky. Pro Nepálce je dostat vízum do Evropy nebo Ameriky něco jako pro nás vyhrát Slavíka nebo biatlonistu roku. Rabina studuje na soukromé škole, její studium stojí Prema a Debi desítky tisíc rupií ročně. Rabina chce být doktorka a Rodzin je zatím malý.

Ptal jsem se jej u večeře:

Petr: Co je tvůj největší sen v životě?

Prem: Děti v zahraničí.

Rabině (vpravo) je dvanáct let a její nejoblíbenější pochoutkou jsou opékané kuřecí pařáty, na druhém místě čokoláda.

Zemědělec

Půlku svých polí prodal, aby zaplatil své ženě zákroky na nemocné ruce, i tak má ale co dělat, aby vše zasel, sklidil a snědl s rodinou. Jeho úroda rýže stačí na celý rok a dokonce si může dovolit darovat dva pytle měsíčně Sunthali, o které byla řeč výše.

Místa je málo a každý centimetr se musí zužitkovat pro pěstování. Proto se vymlácená rýže skladuje na stromech a postupně se odebírá pro zvířata. Rodina Khadkových dále pěstuje kalužnici, trošku brambor, pomeranče, salát, mrkev a několik dalších druhů zeleniny, které jíme, nic bližšího o nich nevíme a chutnají nám.

Nepálec

Prem Khadka je Nepálec, mluví pěti nepálskými jazyky a rozumí i hindsky (podobné s nepálštinou jako my s bratmi zo Slovenska). Nikde jinde než v Nepálu nebyl, chtěl by někdy navštívit Evropu a Ameriku. Prý jsou to good státy.

Komunista

V Nepálu jsou komunisté skoro všichni. Někteří jsou ale agresivní, občas útočí na veřejná stavení. Prem je ale mírumilovný komárek. Nebylo by se čemu divit, kdyby komunistou být musel, protože je principál státní školy.

Malý alkoholik

Na nepálském venkově se pije v drtivé většině domácí rakši. Tato pálenka z rýže není nijak zvlášť zajímavým drinkem. S ničím se nemíchá, pije se vždy z hrníčku, obsahuje necelých 20 % alkoholu. Prem si každý druhý večer dá ty své dvě skleničky při večeři. Vzhledem k tomu, že je Asiat a měří necelých 160 centimetrů, po dvou skleničkách už začíná dovádět. Vždy je to ale veselé a my z něj máme srandu.

Trošku egoista

Je hrdý na to, že je principál školy a stále nám to připomíná: “Ajem mistr prinsipl Prem, gůd prinsipl.”

Je přesvědčen, že je dobrý kuchař a často se tím chlubí: “Dys rájs - Aj kůk, Ajem Prem prinsipl gůd kůkmen.”

Prem ví, že pomáhá lidem ve svém okolí: “Aj saport Sunthali - evry manf tů begz of rájs, sunthali salary from maj salary.”

Když skončí vyučování a Sunthali uklízí, Prem nesedí v kanceláři, ale s úklidem pomáhá. Na fotografii například spaluje papír a “plastový papír”. Tohle je v Nepálu velký problém a Prem o tom ví. “Až vláda vymyslí systém, jak nakládat s odpady, tak to budeme dělat.”

Učitel angličtiny a nepálštiny

U nás ve škole platí pravidlo. Neučíš, nedostaneš peníze. A tak všichni učitelé dodržují rozvrh a učí od gongu ke gongu. Samotný Prem kromě ředitelování stíhá učit nepálštinu a angličtinu. Angličtinu tedy jen první a druhou třídu, protože ve třetí už se začínají tvořit věty, což Prem ještě neumí.

Po zemětřesení v roce 2015 kontaktoval přes internet určité osoby z USA a podařilo se mu navázat takové kontakty, že již v roce 2016 stála nová škola. Pro všechny učitele vyhádal na úřadech měsíční výplatu, nesehnal peníze jen pro Sunthali, kterou tedy platí ze svého. Jeho manželka Debi měla problémy s rukou, Prem prodal půlku svých polí a platil léčbu. Debi se z určitých důvodů rozhodla konvertovat ke křesťanství a chodí v Kathmandu do kostela. Tato změna sice Prema hodně zasáhla, ale nakonec i to respektuje a pokud byste navštívili Khadkovi 25. prosince u nich v domě v ortodoxně hinduistické vesnici Simthali, najdete tam ozdobenou borovici a naše malé dárky (nemáme teď na mysli notebooky), o kterých doma zatím nevědí...

#Ikisek #Nepal #who is prem #school #volunteering

1 note · View note

vincentdunkel · 7 years ago

Text

Karlík a továrna na antipovídky

“Najme se nějaký mladý ubožák bez budoucnosti, kterému se za provedení slíbí velké peníze. Ten pak provede likvidaci zájmového objektu. Jelikož je bez zkušeností, zanechá po sobě plno stop, pravděpodobně nezvládne ani svojí vlastní psychiku a provedení zakázky podělá i po stránce taktické.

Zadavatel vraždy zároveň objedná i skutečného profesionála, nejčastěji veterána z Afghanistánu nebo Čečny. Takových je v Rusku “tři prdele” a ačkoliv to jsou skuteční profíci, živoří na okraji společnosti úplně bez prostředků. Pro tohoto člověka je určena skutečná odměna za vraždu. Obvyklá taxa se pohybuje kolem dvou až tří tisíců dolarů. Za ně zabije toho prvního naivního “killera” naprosto jednoduše v parku nebo v tiché noční uličce. Je to pro něj snadná, nekomplikovaná práce na jeden večer.

Policie tak vyšetřuje dvě vraždy. Původní oběť a mladého “killera,” - které si ale nijak nespojuje. První vraždu pro její naprosto diletantské provedení přisoudí nějakému afektovanému feťákovi nebo zpanikařenému zlodějíčkovi. Nález mrtvoly mladého killera je připsán na vrub vyřizování účtů podsvětí mezi sebou.

Oba případy se dají lehce vysvětlit (a odložit) za dva dny vyšetřování. Nikdo z policie nemá zájem do věci z vlastní neplacené iniciativy dál šťourat a vše se zamete pod koberec.

Závěr: na nájemných vraždách se v současnosti nedají vydělat žádné velké peníze. Je to doména ztroskotaných chudáků, kteří odpadnou, představte si po tím pojmem cokoliv, v řádu měsíců.

Skutečné peníze se v organizovaném zločinu vydělávají jinak a jinde.”

“Hmmm” protáhl Karel zklamaně, když dočetl až sem. “Takže to znamená, že celá práce příjde vniveč. Ale dobře mi tak, měl jsem to udělat opačně a ne shánět informace ad hoc.“

Karel se delší dobu zanášel myšlenkou napsat povídku ze života podsvětí. Vlastně to měla být krimi-psycho-love-story o komplikovaném vztahu nájemného vraha a kurvy, jejich vzájemné lásce a nenávisti ve stínu placených orgasmů a mrtvol obětí. Měl to celé dost dobře vymyšlené, propracovanou zápletku a dokonce tentokrát připravil i cosi jako náznak happyendu, tzv. “hepáče,” aby uspokojil širší čtenářské publikum, které si takové šťastné konce žádá. Mělo se ukázat, že vrah není až zas takový nelida a tupec, jak byste si mysleli, že to měl v dětství hodně těžké a prostitutka se skoro ani neprostituovala - a když, tak maloučko a jen ze zoufalé lásky, a že to jsou celkem sympatičtí lidé, kteří mají také své problémy, stejně jako my všichni. Poslední věta povídky, poté, co měl proběhnout komplikovaný únos děvky, která svého milence dosud odmítala, měla znít: “Druhý den mu od ní přišla esemeska. Hádejte, co v ní bylo.” Z předcházejícího textu mělo vyplynout, že všechno dobře dopadne, ti dva se k sobě vrátí a začnou společně žít nový, lepší život v nějaké jiné zemi, na statku zalitém sluncem, kde spolu vychovají dvě krásné děti, kluka a holčičku a svou vzornou péčí (a charitou) odčiní dřívější hříchy. Pravděpodobně také konvertují a stanou se dobrými ovečkami v božím stádu.

To poslední byl autorův zlomyslný bonbónek, na který se obzvlášť těšil.

A teď tohle. Co s tím? To je čára přes rozpočet, přemýšlel. Mohl bych zjištěnou skutečnost prostě ignorovat a dělat, že je to tak, jak o tom píšu já, meditoval. Těch pár případných čtenářů to nejspíš stejně vůbec nezjistí. Jak by taky mohli? Cha - těžko z nich má někdo zkušenost s vražděním a pochybuji, že s těmi ostatními službami na tom budou výrazně lépe.

Ale vnitřně věděl, že je to v pytli a měl po náladě. S povídkou byl konec a to už byla vlastně hotová.

V tomhle byl Karel nemilosrdný, jakmile zjistil, že něco drhne, že zápletka, dialog nebo osoba se na papíře chová jinak, než by odpovídalo skutečnosti, jeho obscese způsobila, že přestával číst dál a ztratil o dílo nebo autora zájem. Představme si například, že někdo naprosto bezúhonný, ilegálnem a závadovými partami nepolíbený, žijící obyčejný život úředníka spořitelny, jehož největší rajc je, si jednou za rok na podnikovém večírku uvolnit uzel na kravatě a trsat na Rammstein, začne psát román z prostředí vařičů perníku, někde v doupěti na Chomutovsku. Ne, že by to bylo vyloučené, ale pak je nutné, aby si předem nastudoval všechno o perníku od a až do z nebo ještě lépe, seznámil se s někým, kdo to má z vlastní zkušenosti - a dával si při psaní pořád setsakramentsky majzla, aby všechno co napíše, zapadalo do obrazu skutečného života feťáků. Ale stejně není zaručené, že by se mu výsledný počin povedlo napsat úplně věrohodně, i když možné to je. Z toho důvodu už Karel začal a pak zase skončil psát více povídek. Prožitek, jak věděl, se nedá naučit a nahradit. Ale samozřejmě, sám o sobě, jenom prožitek dobré dílo také neudělá.

Takže, jak dál? Poškrábal se bezradně na koulích a podíval se do své knihovny, jako by tam hledal inspiraci. Místo očekávaných barevných hřbetů knih však police zely prázdnotou, od nedávného úklidu, kdy Karel v záchvatu oprošťování se od věcí, věnoval celou svou dlouho budovanou sbírku městské knihovně. Nechal si jenom čtyři knihy, o kterých usoudil, že v sobě zahrnují všechno, co potřebuje o literatuře vědět, a mají větší cenu než kupy ostatních. Byly to: Nesmrtelnost od Kundery, Spolčení hlupců Kennedyho Toola, Utrpení knížete Sternenhocha a jako třešničku na dortu Konečnou medicínu Nisargadatty Maharadže. Váhal dlouho nad Příliš hlučnou samotou a dalšími romány od Hrabala, ale jelikož si předem určil konečný počet čtyři a Maharadže potřeboval jako pojistku, musela i Samota do světa. Koneckonců, samoty měl Karel dost a dost. Někomu by se tenhle výběr mohl zdát zvláštní, popřípadě rovnou zcestný, ale Karel o tom věděl své.

Nač multiplikovat to, co už je jednou skvěle napsané? Říkal si. Byl posedlý dekonstrukcí a je pravda, že jeho osamělý život IT experta připomínal spíš prázdný věšák zapomenutý ve skříni bytu, ze kterého se všichni odstěhovali, než život lidské bytosti. On byl ale za ty roky zvyklý a ani mu to nepřišlo divné.

Už vím! dostal najednou inspiraci a nehezky se zasmál. Následující asi třičtvrtě hodiny soustředěně datloval do počítače, občas se ušklíbal, tak jak na monitoru naskakovaly jednotlivá slova a spojovaly se do vět plných dusných a těžkých významů. Pojednou se cvakání kláves zastavilo.

Karel si po sobě přečetl celý dlouhý odstavec, který právě v manické fázi napsal a zamračil se.

Ne, tak tohle taky ne. To nemůžu pustit ven. Bohužel, odhadoval, uplyne ještě nejméně třicet let, než bude autor moci beztrestně zveřejnit to, co já teď právě napsal, aniž by se společensky znemožnil. Je to škoda, myslel si, protože díky prudérnosti a pokrytecké morálce maloměšťáků, literatura zůstává, i v dnešní poměrně uvolněné době, ochuzena o zajímavá témata. Těm několika málo čtenářům, které by možná bylo bývalo zajímalo, o čem pojednával smazaný odstavec, autor naznačuje, že šlo o něco, co se odehrávalo v pokoji starého činžáku na periferii s výhledem na lesklou kopuli bývalé plynárny.

Dobře, nenapíšu tedy nic o nájemném vrahovi a jeho štětce a o starém činžáku s výhledem na kouli, jak jsem chtěl původně, ale místo toho hodím do placu něco o Networovi, řekne si Karel po chvíli přemýšlení.

Networ, jinak také Networson, je Karlův přítel, za předpokladu, že by Karel měl něco takového jako přítele. Přesnější výraz bude kolega, ještě lépe, bývalý kolega. Programátorský super mozek z doby, kdy ještě oba seděli v klimatizovaném oupen spejsu a makali pro jednu nejmenovanou Komerční banku v bizarní, hnusně růžové budově ve Vysočanech, která připomínala marcipánový dortík zapomenutý v létě na parkovišti za předním sklem auta.

Networ, kterému táhlo na čtyřicet, si nedávno, poprvé ve svém životě, udělal vážnou známost s živou dívkou a způsobil tak velký poprask na ajťácké “sociální síti” Slack, kde se podobní tvorové setkávají nad různými pracovními projekty, ale hlavně probírají nové epizody Star Wars, Star Trek, či něčeho podobného začínajícího na Star.

Před pár dny pozval přes Slack nečekaně Networ Karla a pár dalších známých, vesměs také ajťáků, do domu dívčiných rodičů, kteří tam v tu dobu naštěstí nebyli, na zahradní grilovací párty.

To bylo pro Karla něco tak překvapujícího, že zazmatkoval - a omylem přišel.

Networova přítelkyně byla asi o patnáct let mladší než on. Tichá, nenápadná obrýlená bruneta připomínající veverku. Karlovi se moc nezdála, rozhodně nevypadala tak dobře jako jeho oblíbené herečky na serveru pornhub.com, ale zase chápal, že na Networa je i tohle přímo mega úspěch.

S nadcházejícím večerem, vypitými pivy a sněděnými stejky se zábava kolem ohně začala rozjíždět a hovory zprvu nesměle tiché se stávali hlučnějšími a odvážnějšími.

“Ty vole,” zařval z ničeho nic do tmy Networ, jako by ho na nože brali a bezmocně zašátral rukou pod židlí. “Tady jsem měl někde schované pivo, kde je? Někam se odkutálelo. Ta svině plechová! Hledejte ho!”

“A nevypils ho už?” Ptali se střízlivější kolegové. “Ne to je nemožné, mám to přesně spočítané, sedm plechovek a lahev Becherovky, jako vždycky. Pět jsem už vypil, jednu držím v ruce, takže to znamená, že jedna chybí!” Sesunul se na všechny čtyři, aniž by pustil poslední plechovku a volnou rukou tápavě šmátral kolem. Střízlivá Veverka ho mlčky pozorovala. “Aničko, hledej taky, přeci. Pomoz mi.”

“Á – díky, tady se mi mrška zatoulala, paráda! Jseš šikovná Aničko, ty moje pusinko…”

“Anička je moc šikovná holka” oznámil všem stále ještě na všech čtyřech. Má zkušenosti s dětmi, ty také pořád něco ztrácejí, je skautská vedoucí a navíc ještě spisovatelka.” Poslední slovo nechal náležitě vyznít. V jeho podání to znělo jako Spis-v-telKA. S přízvukem na ka. Networ má totiž malou vadu řeči, drmolí a občas polyká samohlásky i souhlásky, podle toho, jestli je zrovna střízlivý nebo ne.

Tahle informace Karla zaujala. “Jo, fakt? A co píšeš?” Obrátil se, poprvé za celý večer, přímo na Veverku.

Ta v záři ohně ještě víc zčervenala a řekla něco nesrozumitelného, z čehož zachytil jen slovo drak.

“Tak se nestyď pusinko,” pobízel jí Networ. “Píše román. Fantazy. Už má asi dvě stě stránek. Mám to celé v mobilu, klidně vám kus přečtu.” Nabízel se s opileckým nadšením. “Je to úplně suprové, až to bude celé, tak to bude fakt bombové.”

Přes Veverčiny chabé protesty, Networův pád do ohně a přes dlouhé hledání mobilu, začal pomalu číst.

Místy mu nebylo skoro rozumět, protože sedm piv a skoro prázdná láhev Becherovky si na jeho artikulaci už začala vybírat svou krutou daň a jeho logopedická vada se tím silně zhoršila. (Následující řádky autor podává tak, jak by je četl přímo Networ osobně, ve snaze zajistit čtenáři co nejautentičtější prožitek.)

“Na počtku bylo mocné Áááárgh,” oznámil Networ do ticha. “Klnba mhutné, ohrmné jeskyně, kdesi až u křenů země se otřásla v samých zákldech

a pak se ozvlo mcné křupnutí skřápky obrvského blého lesklého vejce, které ozvěna v jskyni zeslovala až do nkonečna. Tak se nrodila Ona, Warndwediah, příští mcná krlovna všeho pokolení draků na celé Ardwendii.”

“To je začátek románu, předmluva, která vysvětluje, jak se narodila královna draků Warndwediah,” vstoupila Networovi do četby Veverka, dosud zaposlouchaná do slov románu, nad kterým prosnila celé dospívání. Naslouchání vlastnímu textu způsobilo, že se přestala úplně stydět.

“Přeskoč to a přečti radši, jak potkala Frundwora. To bude pro posluchače určitě zajímavější,” řekla Networovi a zasněně se usmála.

“…Warndwediah ctila radost až ve špčkách svých lsknoucích se prutí,” začal Networ zase předčítat. “Rdost, která hřála clé její tělo. Mlovala ten pcit, jen tak letět vstřc slnci a nchat se laskat jho paprsky. Na nic nemslet a jen tak ltět. Náhle si všmla, že na obloze není sma. Proti ní se v dálce z mrků vnořila zlatě se lsknoucí tčka, které se rychle přbližovala. Stále se zvtšovala a zvtšvala až bylo vidět jeho mhutné silné kovvě zlato-zlené perutě. Letěl přímo na ní. Warndwediah ctila, pod krunýřem bledě ržových šupin na hrdi, bít své srdce jako zvn. Ano, byl to on. Její hrdina Frundwor – nejkrsnější a nejmoudřší drak z všch drků, co jich kdy nosilo pvětří Ardwendie. Přiblžil se k ní na pár dsítek sáhů a mocně zadul na své vzdouvjící se chřípí. Warndwediah mu s ostchem odpovděla. Mcně máchnul prutí a nadnesl se přmo nad ní. Svým svalnatým špinatým krkem se sklonil k její ldné šji a nžně ji kousnul do šupin. Warndwediah se zchvěla rzkoší…”

“Mě by jenom zajímalo,” ozval se jeden nevýrazný kluk v triku s nápisem Legalize Heroin, který za celý večer nepromluvil ještě ani slovo, “v jaký vejšce se tohleto asi odehrávalo?”

“Proč?” Odpověděla mu popuzeně Veverka, kterou vyrušil v tom nejlepším.

“Copak na tom záleží? Tam jde přece o něco úplně jiného!”

“No, je to důležitý a dokonce moc,” pokračoval ten kluk klidně. “Jestli totiž letěli hodně nízko, řekněme jenom stovky metrů nad povrchem země, a takhle se přitom cicmali - to znamená, že museli hodně zpomalit nebo se dokonce úplně zastavit a přestat máchat těma perutěma, aby si mohli dobře užít to kousání, - tak zákonitě muselo dojít k tomu, že gravitace obřích těl, který se ve vzduchu skoro zastavily a nenadnášel je dynamický vztlak křídel, nabrala převahu nad kinetikou a oni se museli zřítit. Wartburga i ten Frundivor nebo jak se ten její jmenuje…”

“No to je fakt, to má Jarda pravdu, on neni blbý, je asákem na Matfyzu, Aničko…

A jakou letovou hladinu bys tedy Jardo navrhnul, aby mohli bezpečně plachtit?” Zajímal se Networ, ve kterém se probudila jeho pověstná analytická šelma.

"Dalo by se to spočítat, kdybychom si určili aspoň přibližně pár základních veličin v okamžiku toho páření," odpověděl se zájmem Jarda.

“Řekněme...” zamyslel se a soustředěně si pro sebe chvíli cosi počítal. “Minimálně tisíc metrů, aby měli čas klesat a ještě u toho kopulovat. Možná radši ještě víc, s dračí souloží nemá fyzika moc zkušeností.”

“Co takhle třeba tisíc osm set třicet šest metrů?” Plácnul Networ od oka. “To se mi zdá jako hezké číslo, že by se do románu hodilo.”

“Vy jste se snad úplně zbláznili!” Vykřikla Veverka nešťastně. “Jak by to asi podle vás vypadalo, kdybych napsala, že Frundwor mocně mávnul svou silnou šupinatou perutí tisíc osm set třicet šest metrů nad zemí a něžně se přitom tesáky zakousl Warndwediah do její ladné šíje?!”

“Mně se to zdá takhle lepší,” s opileckou zatvrzelostí trval Networ na svém. Že ano, Jardo? Prostě napíšeš, že letěli tisíc osm set třicet šest metrů vysoko a pak budeš pokračovat ve vyprávění dál…”

“Anička se na mě zlobí a na vás taky,” oznámil Karlovi Networ smutně, když se za chvíli potkali při močení u plotu. “Může za to Jarda s tou svojí zatracenou výškou.”

"Nic si z toho nedělej, to bude zase dobrý" poplácal ho Karel po zádech, až si Networ překvapením počůral celou nohavici i s teniskou.

Za pár týdnů se na Slacku rozšířila v Networově skupině zpráva, že už je zase sám. Anička ho opustila, prý kvůli jejich rozdílnému pohledu na život.

Karel Networa napřed trochu litoval, ale zároveň měl radost, že v Ardwendii bude znovu všechno tak, jak má být.

-------------------------------------- PS: Karel toto dílko vložil na svůj blog a přišly mu tři zajímavé zprávy, o které by se s vámi rád podělil:

Náhodou jsem zabrousila na tvůj blog a nemůžu uvěřit, že si dovolíš takhle znevažovat něčí práci!

Přečetla jsem všech 16 dílů ságy Ardwendie a nechápu proč ve svých ,,dílech" řešíš takové nesmysly jako nadmořskou výšku! Vlastně se ani nedivim, dělá to na mě dojem, že si úplnej ztroskotanec a zřejmě máš i podobný kamarády!Aničku Kotábovou osobně neznám a nevim odkud jí znáš ty, ale nevěřim, že její přítel by měl cokoliv společného s nějakým Networem! Zřejmě nemůžeš prorazit, tak se vozíš po autorech, kteří mají úspěch. To se tobě nikdy nestane, když píšeš takhle!Pro tvoji informaci Fantazy se píše se S!!! Ranuncull

Zdarec. Nedávno mi kámoš z prahy přeposlal některý tvoje povídki a je to dost dobrý pičo! Docela mi některý týpci připomínaj některý mý hustý kámoše! Píšeš dobře kámo a na tu Ranuncull ser, je to píííííča!Jo a hele neznáš v praze Pitbulla? Dáváme náký čundri, tak klidně vyraž s něgdy s náma dáme panáka rumu.Doufám, že nejsi spartan!!! Kámo čus! Ragnar

Dobrý den. Nevím zda jste již slyšel o novém dotačním projektu EU na podporu mladých dosud nepublikovaných autorů. Naše vydavatelství Chobotnička publishers by s Vámi rádo navázalo spolupráci. V případě vašeho zájmu a pokud Vám není více než 29 let, kontaktujte mne prosím na tel 721 945 814, nebo na adrese

[email protected].

Stanislav Patejdl sales manager

2 notes · View notes

autoring · 5 years ago

Link

Spisovatel, publicista a historik Vlastimil Vondruška patří bezpochyby k nejoblíbenějším českým autorům současnosti. Vydal řadu vědeckých a populárně naučných publikací a také je autorem čtyřdílného příběhu pro děti o Fiorelle, který se odehrává v době vlády císaře Rudolfa II. Čtenáře si ovšem získal zejména svými četnými historickými romány, za několikadílnou Husitskou epopej dokonce v roce 2016 obdržel cenu Unie českých spisovatelů.

0 notes

proboha · 7 years ago

Photo

Pro pamětníky – sjezdové stravenky

V 70. a 80 letech byly v některých zemích používány sjezdové stravenky - viz obrázek. Tyto stravenky mohli zakoupit zvěstovatelé ve svých sborech. Na sjezdech je pak vyměnili za občerstvení, různé potraviny a nápoje, nebo za hlavní jídlo podávané během oběda. Toto opatření eliminovalo, aby se na sjezdech manipulovalo s hotovostí. Podobně darování stravenek jinému zvěstovateli, třeba průkopníkovi, bylo přijatelnější, než kdyby mu byla dány hotové peníze.

Pamatujme, že ještě v 70. letech byly některé sjezdy čtyřdenní a i pětidenní. V ČR a SR svědkové Jehovovi tuto dobu již nezažili. V devadesátých letech byl poslední 4-denní sjezd "Čistý jazyk – 1990". Od roku 1991 byly oblastní sjezdy již pouze 3 denní. Stejně tak došlo k redukci u délky krajských sjezdů. Jeden z dvoudenních krajských sjezdů byl nahrazen jednodenním "Zvláštním krajským sjezdovým dnem."

V ČR byla podobná situace ohledně stravování. Ještě v 90. letech bylo na oblastních sjezdech zajišťováno společné bezplatné stravování a byly poskytovány bezplatné nápoje. Účastníci sjezdu dokonce dostávali odpolední balíček jako večeři a v neděli balíček jídla na cestu. V roce 1994 bylo společné bezplatné stravování zrušeno a zůstalo pouze vydávání nápojů (balené vody). Později bylo i toto opatření bylo zrušeno.

Citujeme

Literatura a stravování: Na oblastních sjezdech nebude zajištěno stravování. Na sjezdu v Praze bude možné koupit si občerstvení mimo stadión — u stánků, které nebudou provozovány Společností. Na všech oblastních sjezdech budou bezplatně poskytovány nápoje — káva, čaj, limonáda.

Společnost očekává, že každý účastník si vezme tyto nápoje pouze pro svou potřebu, případně pro potřebu své rodiny. Nápoje jsou pochopitelně určeny pro přímou spotřebu v rámci sjezdových prostor, a ne k odnášení domů či do míst ubytování.

Rovněž se očekává, že se nápoji nebude plýtvat. Chápou vaše děti, proč je důležité neplýtvat? Rodiče v tom jistě musí být dobrým příkladem.

Zdroj: km 5/94 str. 5 odst. 22 Oblastní sjezd 1994 „Zbožná bázeň“

#jworg #sjezd #redukujeme #Historie

0 notes

copytykev-blog · 8 years ago

Text

Proč nemusím charitu ..

Je to už pár let, co jsem u našich zhlédla v televizi kampaň UNICEFU: strašně nemocné děti, hladomor, malárie - okamžitě přispějte. Málem jsem brečela a ihned jsem v internetovém bankovnictví zadala trvalý příkaz na 200 Kč měsíčně. Člověk na to rychle zapomene a přispívá klidně několik let. V březnu mi přišel od UNICEFU tento e-mail (asi jako dalším mnoha).

Vážená paní Kuchařová,

dovolte mi, abych Vám poděkovala za Vaše pravidelné příspěvky zajišťující okamžitou a účinnou pomoc, která může změnit nebo zachránit životy dětí. Vaší podpory si velmi vážíme!

Pravidelná podpora našich příznivců nám kromě rozvoje dlouhodobých programů umožňuje také vytvářet rezervy pro případ náhlé katastrofy. Díky Vám a dalším 19 246 Přátelům dětí z České republiky jsme mohli například letos v létě v oblasti Čadského jezera ve střední Africe zachránit život 400 tisícům podvyživených dětí.

16 tisíc dětí denně však stále ve světě umírá zbytečně. V mnoha oblastech světa děti musí čelit také bezprostředním dopadům ozbrojených konfliktů, extrémní chudoby a neúrody.

Vážená paní Kuchařová, pokud Vám to situace dovoluje, ráda bych Vás poprosila o zvážení výše Vašeho pravidelného příspěvku. Jakákoliv částka, o kterou svůj příspěvek můžete navýšit, má pro záchranu dětských životů veliký význam. Například 365 Kč měsíčně zajistí za rok potřebnou dávku terapeutické výživy pro vyléčení 3 dětí trpících podvýživou, 500 Kč měsíčně zajistí za rok 91 moskytiér, z nichž každá ochrání celou rodinu před rizikem nákazy nebezpečnou malárií.

Práce UNICEF není financována z rozpočtu OSN, ale výhradně z dobrovolných příspěvků, přičemž 91,5 % jde přímo na programy pomoci dětem a jejich podporu.

V nejbližších dnech si Vás dovolíme telefonicky kontaktovat, abychom Vám mohli případně poskytnout podrobnější informace.

Ještě jednou Vám děkuji, že ve svém rozpočtu pamatujete na pomoc nejvíce ohroženým dětem.

Se srdečným pozdravem a poděkováním

To je ale báječně zvládnutý marketing, říkala jsem si.

..365 Kč zajistí za rok potřebnou dávku terapeutické výživy pro vyléčení 3 dění trpících podvýživou, 500 Kč měsíčně zajistí za rok 91 moskytiér..

Tohle je skvělá ukázka toho, jak konkrétní čísla skvěle fungují jako prodejní argument (říkal marketingový vymatlanec ve mně:) No, nic .., e-mail jsem zavřela a na UNICEF zase na chvíli zapomněla. Zhruba za měsíc - v den, kdy jsem zrovna zvedala telefony:

- Dobrý den paní Kuchařová, máte chvilinku? Ráda bych vám poděkovala za příspěvky, které k nám do UNICEFU pravidelně zasíláte. Věděla jste ale, že:

365 Kč zajistí za rok potřebnou dávku terapeutické výživy pro vyléčení 3 dění trpících podvýživou, 500 Kč měsíčně zajistí za rok 91 moskytiér..

Uvažovala jste o zvýšení vašeho měsíčního příspěvku?

+ Eh. Tak to jsem netušila. No. Dobře. Možná bych tedy mohla posílat 300 Kč měsíčně.

- Tak to by bylo skvělé, změňte si to v internetovém bankovnictví. Víc dělat nemusíte.

+ (To by mě nenapadlo). Dobře. Na shledanou!

V ten den jsem si řekla, že si radši na dálku adoptuju africké dítě. Že to bude lepší než přispívat nějaké megalomanské organizaci . Nebo, že bude ještě lepší, když dám peníze někomu blízkému. A zároveň jsem si vzpomněla na první semináře na FF UK, kde se probíralo všechno, ne jen literatura:)

Charita je jen odporný přežitek západní kultury, která má zapotřebí sama sebe dojímat vlastní dobrotou.

Tvrdil jeden pedagog - demagog. A já se smála, až jsem se za břicho popadala.

Bez ohledu na to, co si o té myšlence myslím ... vždycky jsem vnímala faleš a patos všemožných charitativních akcí. Falešné dojetí a důležitost organizátorů. Dnes se mi ježí chlupy i vlasy, když se řekne charita:) A jestli něco skutečně neumím ocenit, tak jsou to dredaté smažky s vlčákem v roli asistentů zdravotně postižených.

Je tolik malosti v pomáhání druhým..

... že by se mělo dít snad jen tajně.

0 notes

kritikycz · 6 years ago

Text

Příručka mladého zahradníka

Pokud máte doma malou zahradnici nebo zahradník, jež by si na své zahrádce, na balkoně nebo okenním parapetu rádi něco dobrého nebo krásného pro potěchu oka vypěstovali, je tahle kniha jako stvořená pro ně.- Více na https://www.kritiky.cz/recenze-knih/2019/prirucka-mladeho-zahradnika/

0 notes

kritikycz · 8 years ago

Text

Mrazivý oheň - Kroniky Kaninu - Příběh ze světa Tryllů

Autorka knihy Amanda Hockingová je americká spisovatelka fantasy romantiky pro mladé. Na začátku své kariéry, co by spisovatelky, si knihy vydávala na své na vlastní náklady, což je v současné době chvályhodné, že se dokázala udržet na trhu. Mladá talentovaná spisovatelka vydala již 17 románů, mezi ně patři i předchozí tři díly ze Světa Tryllů s názvy Dědička, Rozpolcení a Boj o trůn, které se staly boomem v Americe a Amandu Hockingovou, velmi proslavily, zejména proto, že se jednalo o digitální distribuce pomocí E-Book, při kterém si přišla na slušný výdělek a mohla tak investovat do vydání svých dalších knih.

Teď už trochu k nastínění děje v knize. Mladičká stopařka Bryn, která je v naší knížce hlavní postavou má za úkol přivést podvržence, který měl být navrácen do své původní rodiny. Co čert nechtěl, celé se to začne komplikovat. Bryn potká svého dávného nepřítele Konstantina Blacka, který byl v jejím dětství jejím vzorem, ale až do té chvíle, než chtěl zabít jejího otce, kterého tehdy ošklivě zranil a nebít její přítomnosti, mohl být opravdu mrtev. Podvržence markisa Berlinga se jí podaří v pořádku přivést, avšak od té doby se začnou dít podivné věci. Další podvržence, které mají za úkol přivést, začíná někdo unášet a některé se bohužel už nepodaří navrátit, protože byli zavražděni a velké podezření padá právě na Konstantina Blacka a jeho komplice. Během své práce se zamiluje do svého šéfa Ridleyho Dresdena, který je bohužel už zadaný, a tak si od něj musí držet citový odstup, zdá se ale, že on k ní také něco cítí, ale jak to s nimi dopadne, to je ve hvězdách. Během dalšího úkolu jsou povoláni Bryn a Ridley společně, ale jak se zdá, bližší vztah mezi nimi během této doby nevznikne. Poslední úkol bohužel nedokončí a vracejí se tak oba na základnu.

Příběh je velice utahaný a na začátku to vůbec nebylo záživné, možná je to jen proto, že je to první nastínění seznámení s příběhem, aby kniha mohla dál pokračovat. Nápad autorky byl dobrý, ale kniha postrádá napětí, na které je čtenář zvyklý, aby udrželo jeho pozornost. Do příběhu se musíte vžít, aby se Vám po chvilce nestal nudným a knížku, jste tak neodložili. Mě osobně se moc dobře nečetla, tím, ale neříkám, že jde o knihu, která pro mě nebyla zajímavá, byla prostě jiná a možná po přečtení dalšího pokračování, které by mělo vyjít tento rok, si možná tento žánr oblíbím. Při přečtení knihy jsem vůbec nepochopila, v jaké době se příběh se odehrává, bylo to takové strašně zmatečné. Uvidíme, jak se s tím spisovatelka dále popere. Konec příběhu je takový nekonec, jsou tam až moc otevřené možnosti, jak to všechno může dopadnout.

Název knihy Mrazivý oheň, moc neodpovídal obsahu knihy, člověk očekával něco úplně jiného, než se následně přečtením dozvěděl. Vazba knihy je moc pěkná, ale obsah knihy už tak záživný nebyl. Vzhledem k ceně knihy a počtu stran celkových 272, bych očekávala více, o zanechání dojmu ze čteného příběhu, ve mně to bohužel zanechalo spíše pachuť a nevím, zdali bych se rozhodla o koupi dalšího pokračování Je, ale možné, že tento žánr si najde své čtenářské příznivce spíše z řad mládeže, které autorce nepokazí renomé. Další pokračování, které by měla autorka vydat, jsou pod názvy Políbená ledem datum vydání 1. 5. 2017 a poslední třetí díl pod názvem Křišťálové království je ve fázi přípravy, datum zatím není znám.

Druh zboží:Kniha Autor:Amanda Hockingová

Žánr:romantika, love story, literatura pro dívky, fantasy pro děti

Nakladatelstvi:COOBOO

Datum vydání: 17.10.2016

Doporučeno od:12 let

EAN:9788075441966

Počet stran:272 stran + 0 stran příloha

Formát:130x200 - vázaná s laminovaným potahem

Kniha ke koupi na Albatrosmedia.cz se slevou za 199 Kč.

Mrazivý oheň - Kroniky Kaninu - Příběh ze světa Tryllů was originally published on Kritiky.cz

#Amanda Hockingová #fantasy pro děti #literatura pro dívky #love story #romantika

0 notes