#letos asi nebudou

[kralovna-ne-stesti]

Zapomněla jsem na Josefa nasít rajčata a nevím, kdy vůbec budu mít čas se k tomu dostat.

[witchwitchglam]

Tak jsem si myslela, že v mým Spotify wrapped letos vůbec nebude figurovat Petr Kotvald.

Ale asi bude.

[prospercz]

Den 22

Je to jen něco přes 24 hodin, ale trail se zase změnil k nepoznání. Tentokrát jsem ani nemusel chodit daleko. Stojím na stejném rozcestí jako včera, když jsem opouštěl PCT a mířil do města. Dneska je to ale jiné. Všude je bílo, na trailu jsou asi 3 cm čerstvého sněhu. Nepřestává mě to tu překvapovat.

Jsme jen dva blázni, kteří dnes vyrazili z města ven. Většina naopak míří do města. Já a Stir it up ale nejsme z cukru a máme radši spaní venku, než tu postel. Ne, že by to nebylo příjemné, ale prostě venku je venku. A venku je zdarma!

Vyrážíme až v půl páté večer, na trail nás dovezla milá babička Tiana, která se nechce nudit doma, tak takhle pomáhá hikerům. Ujdeme jen kousek, asi 5 mil a stanujeme. Máme sice zase plné batohy, ale není to tak hrozné. Odlehčili jsme je trochu tím, že jsme se konečně zbavili cepínu a nesmeků. Snad to teď nebude už potřeba. Nemělo by, ale letos člověk fakt nikdy neví…

Snažil jsem se dneska nakoupit jídlo na 4 dny. Nakonec mám asi tak na 6, ale musím říct, že poprvé za celou dobu jsem fakt spokojený, co s sebou všechno nesu. Navíc tu byl velký supermarket s příznivými cenami. Takže za mě Big Bear Lake fakt dobré město na resupply.

Myslí, že být děcka, tak by rodiče z hikerů měli fakt radost. Neznám žádné dítě, které by dobrovolně v 7 večer šlo na kutě. Tady je ale zima, v noci až -7, takže se ani nic moc jiného dělat nedá. Každý si zaleze k sobě. Já píšu blog a chvilku si čtu. Pak “zhasnu” a jdu spát taky.

Jsem rád, že už jsme zase z města vypadli. Je to tam taky fajn, ale trail je prostě jiný. Na trailu člověk nemusí nic řešit. Všechno má na zádech a přemýšlí jen nad tím, kde bude spát, kde vezme vodu a jak daleko chce ten den dojít. Když je člověk ve městě, všechny potřeby se rozšiřují. Kolik jídla, kde spát, kdo nás doveze z trailu, kdo nás doveze na trail, kam na večeři, komu všemu napsat, co mi chybí za vybavení, atd. Tohle všechno tady nahoře zase na několik dní odpadá. Člověk má mnohem čistší hlavu.

[tynous]

PRAXE V ZAHRANIČÍ - NEDOSAŽITELNÝ MÝTUS ČI NAOPAK ŽIVOTNÍ ZKUŠENOST?

Idea vyjet na praxi do zahraničí vznikla již někdy během prvních let medicíny. Připadalo mi to jako super nápad…německy umím, tak proč to nezkusit. Zároveň jsem ale měla velký strach z toho, jak to všechno udělat, aby to fungovalo. 

Tady je tedy pár rad a tipů pro ty z vás, kteří byste rádi podnikli podobné dobrodružství, ale tak trochu tápete v tom, jak na to. 

Minimálně naše fakulta vám s ničím nepomůže, musíte si všechno zařídit sami. Praxe se ale normálně uznávají (ty letní, s předstátnicovými je to trochu složitější).

“Go big or go home.” - nebojte se to pořádně rozjet! Napište si jeden vzorový mail, kde uvedete vše potřebné - kdo jste, odkud jste a co byste v dané nemocnici/na daném oddělení chtěli dělat. Pak je třeba začít neúnavně googlit maily sekretářek daných oddělení. Někdy je to trochu složité, ale vždycky se dá něco najít. Nejideálnější je psát přímo na sekretariát oddělení, kam byste chtěli vyjet na stáž nebo sekretářce, která se věnuje přímo studentům. 

Pár kontaktů přikládám zde:

Keplerklinikum Linz: karin.eibl@kepleruniklinikum.at 

Landeskrankenhaus Hall (Tirol Kliniken): gabriele.plank@tirol-kliniken.at / hall.aedion@tirol-kliniken.at

Všeobecná chirurgie Göttingen: allgemeinchirurgie@ekweende.de

Míst a kontaktů je spousta, stačí jen pečlivě googlit a nebát se poslat mailů třeba i 30. Já jsem jich vloni poslala tak okolo těch 30 a místo měli nakonec jen v jedné nemocnici. 

3) ZAČNĚTĚ VČAS - v Rakousku, Německu atd. Mají svoje mediky a těm samozřejmě dávají přednost před zahraničními studenty. Pokud tedy máte nějaké místo, které by vás lákalo, je ideální začít psát už během letních prázdnin rok předtím, než někam chcete vyrazit. 

4) Nenechte se odmítnout! Pokud vám napíšou, že mají v daném termínu plno, zeptejte se, kdy mají volno a zkuste se tomu trochu přizpůsobit. Mně se tohle velice osvědčilo právě letos, kdy jsem se nenechala odbít a dostala jsem tento termín tady v Rakousku, za což jsem teď velmi ráda. 

5) PAPÍRY, FORMULÁŘE A DOKUMENTY - Do Rakuska budete potřebovat kompletní záznam všech vašich proběhlých očkování - dostanete na to od nich speciální formulář, který vám musí potvrdit vás praktický lékař. Dejte si pozor a zkontrolujte si proto všechna povinná očkování. Hlavně to, jestli je má vás praktik nebo vy někde zaznamenané. Mně vloni chyběl záznam o druhé dávce MMR vakcíny a musela jsem to složitě dohledávat v kartě od pediatra. 

Dále budete potřebovat naskakovaný pas, očkovací průkaz, kartičku pojištěnce a potvrzení o studiu v angli��tině (dostanete na vyžádání na studijním oddělení). Někde možná budou chtít i výpis známek/splněných povinností - já jsem si jednoduše stáhla výpis splněných předmětů v SIS. 

Příští rok už to možná nebude aktuální, ale pro jistotu je dobré vědět, kolik dávek očkování proti COVID-19 je v dané zemi potřeba. Němci letos vyžadují 3, tady v Rakousku to po mě nikdo nechtěl. 

Každá nemocnice vám potom pošle i nějaké své formuláře, které bude chtít podepsat. 

6) BYDLENÍ - To je vždy opravdu velké a velmi nákladné téma. Rakušáci s bydlením většinou moc nepomůžou. Na obou svých praxích v Rakousku jsem bydlení musela shánět sama. Tady v Hall jsem dostala akorát seznam doporučených míst. Nakonec jsem v obou místech sehnala bydlení na koleji. Nevýhoda je v tom, že kolej musíte zaplatit minimálně na měsíc. Většinou to ale stejně vyjde nejvýhodněji. V Linzi jsem šlápla trochu vedle a našla sice velice krásnou, zato ale zbytečně drahou a vzdálenou kolej. 

Přikládám link: https://www.stuwo.at/studentenheime/linz/ (doporučila bych ale pohrdat něco levnějšího a blíž nemocnici, tato je cca 30 min cesty)

Tady v Hall bylo bydlení trochu zapeklité, protože městečko je poměrně malé. Naštěstí jsem sehnala poslední volný pokoj na místní koleji, která je asi 7 minut od nemocnice. (Drama Tome true.)

https://www.campushotel.at

V obou případech ale platím vždy za celý měsíc. Na koleji se dá také ubytovat vždy pouze ve všední den od 8 do cca 12, takže na to musíte myslet a vyrazit tak, abyste byli na místě už v pátek dopoledne před začátkem praxe. Máte ale pak aspoň volný víkend na to, se pořádně rozkoukat a vyrazit někam na výlet. 

V Göttingenu mi nabídli bydlení přímo od nemocnice. Mají tam teď prý nějaké nové byty pro lékaře a je možné se tam ubytovat i jako student. Já nakonec bydlím u známé přes bráchu, který tam byl na rok na gymplu. Je to ale velice milé, protože se nemusíte trápit se sháněním bydlení. 

7) ROZPOČET - Rakousko i Německo mají vyšší životní úroveň, tudíž ve spoustě směrech i vyšší životní náklady. Super výhodou je, že v rámci praxe máte v nemocnici jídlo zadarmo (v obou případech to tak bylo). Tím máte vyřešený oběd každý den, což vám ušetří spoustu peněz a času s přípravou. Jídlo je v Rakousku v supermarketu už téměř stejně drahé jako u nás, akorát ta kvalita je prostě trochu vyšší. :) Drahé jsou v obou zemích služby a veřejná doprava. Veřejná doprava mě asi trápí vždycky nejvíce. Ve větších městech se určitě vyplatí koupit si týdenní/měsíční jízdenku. V menších městech se dá většinou na spoustu míst dojít pěšky. Tady v Hall je třeba dostupné pěšky opravdu všechno do 30 minut. Problém je jen to, že když se chcete podívat někam kousek dál, prostě si připlatíte. Jen výlet do Innsbrucku a zpátky, který je od Hall vzdálený cca 10 km, vás přijde na 8 euro. 

Vyjít se dá dobře s 150-200 eury na těch 14-16 dnů. Je v tom ale i 1-2 kafe v kavárně, nějaký ten vstup do muzea/na koupaliště/do bazénu. Když už jsem tady, tak se snažím si to trochu užít. :D

[zlutyzakaznik]

Gourmet Brno 2023

(23. 10. 2022) Hold monotónnosti.

Ochlazuje se a pohled z okénka při ranní cestě do práce je už slušně zamžený. A nemalou dávkou mlhy se i letos vyznačuje anketa Gourmet Brno...

Po roce je to tu zas. Vánoce a s nimi spojené marketingové třeštění? Kdepak. Přišel čas na gastronomickou anketu, která nemá v České republice obdoby anebo, chcete-li, Výroční setkání vybraných brněnských ředitelů v jedné brožuře.

Oproti letům minulým jsem tu bohužel nenalezl prakticky nic, co by poskytovalo munici pro řízný hejt – jisté vyčerpání a rezignace jsou patrné jak u mě, tak TIC Brno. Přesto se pokusme nalézt zrníčko inovace.

Pro letošek se restaurace a bistra ocitly ve společné kategorii (při rozdělení večeře s dezertem a sklenicí vína do cenové hladiny pod a nad 500 Kč) a orientaci má usnadnit série piktogramů.

Vegetarián, vegan, bezlepek, bez laktózy, dog friendly atd. Netřeba zdůrazňovat, že tenhle průvodce asi nebude "pro starý", ale cílí spíše na hejlíkovsko-forbesovský dav trendy třicátníků než na náročné a poučené gurmety a jako takový je součástí dlouhodobě nejúspěšnější městské značky "Gastronomické Brno".

V minulých letech jsem to opakoval do omrzení, ale řeknu to opět. Jakou kredibilitu může mít průvodce, kde v nominační komisi mezi přehršlí ředitelů figuruje šéfka instituce, která průvodce vydává?

Co si má soudný čtenář myslet o účasti skandály stíhané primátorky nebo influencerky (Cool Brno Blog), která své FB příspěvky seká jako Baťa cvičky a několikrát propagovala podnik, který dávno neexistuje?

Je znamením morální i kritické bídy projektu, že zas a znova angažuje lidi, kteří by v nominačním panelu jednoduše být neměli. (Je ovšem docela dobře možné, že spousta seriózních znalců, podobně jako má maličkost, nabídku na spolupráci odmítla.)

Je fajn, že v hodnoticí komisi najdeme dva zástupce Národního vinařského centra, ale proč jsou jimi projektový manažer a marketingová ředitelka a ne someliér, sklepmistr, vinný kritik nebo vinař? V soupisu jmen není nikdo s prokazatelnou zkušeností v přípravě a/nebo odborné reflexi kávy.

Evaluátory barů sice zastupuje zakladatel AtBars.cz a člověk s velkou profesní zkušeností, ale výsledek kategorie má opět podobu malé domů pro Lidi z Baru. Jak jinak než směšně působí, pokud pětici vybraných podniků tvoří výhradně provozy této firmy?

Kategorie výčepů opět prokazuje, že "hodnotitelé" neví o dané oblasti takřka nic, protože s výjimkou Malt Wormu – uveden snad jen proto, že je v centru a chodí sem hodně zahraničních turistů – jsou to podniky z většiny tuctové anebo podpořené spoustou peněz (Poupě, Harry).

Skupina justWine provedla před pár měsíci re-brand a jeden se nemůže ubránit dojmu, že zařazení dvou poboček (APERITIVO by justWINE a JUNGLE by justWINE) slouží hlavně kvůli zaplnění tradičně chudé vinné kategorie.

U kaváren "komise" volila dobře známé a zavedené provozy a výběr, tak jako obvykle, absolutně nereflektuje novinky na kofeinové mapě. Totéž platí pro (bez hodnocení) koncipovanou kategorii S sebou, kde nalézáme v naprosté většině mediálně provařené podniky.

Ale o to TIC i na něj napojené skupině lidí velmi pravděpodobně šlo. Nač zneklidňovat sebe i čtenáře něčím novým a progresivním, když můžeme hrát na jistotu a výročně se poplácat po ramenou a s úsměvem si říct, jací jsme v tom Brně pašáci?

[myvalzpival]

EUROVIZNÍ OPÍKAČKA

Tak jo. Měl jsem čas si udělat nějakej odstup, post-eurovizní deprese už pomalu doznívá, tak je čas se na to mrknout očima mývala. Nečetl jsem to po sobě, čekejte typos a špatný názory.

Za mě to byl docela fajný rok. Jasně, spousta představení, na který už jsem zapomněl a během finálovýho večera lehce prospal, ale soutěžících je hodně, nemůžete od každého chtít hvězdnej výkon. Na druhou stranu o to víc vynikli ti, kdož se umístili na vrcholu. Tak si to vezměme nějak popořádku.

Čtyři moderátoři. Na můj vkus asi tak o tři víc, než je potřeba. Ale tak aspoň se spolu nesnažili nezávazně (čti velmi škrobeně) konverzovat, takže dobrý. Nikkie byla rozhodně highlight téhle čtveřice, jak šatama, tak svým naprosto přirozeným vystupováním, takže tam za mě bodík k plusu.

Něco, o čem se podle mě dost nemluví, je ten ZAČÁTEČNÍ REMIX jakože haló? To poslední, co jsem čekal, bylo, že budu v sobotu v 9 vajbovat na am jor vínas am jor fajr jór dizajr. Dík, nesnášim to <3

Zpět k moderátorům, kecání bylo málo a to fakt oceňuju. Nejen proto, že to kecání je většinou fakt nedobré, ale taky proto, že jsem nechtěl u té telky sedět do čtyř do rána (což jsem nakonec ale stejně udělal, ach jo). Takže co nás hnedka trefilo do obličejů?

KYPR?!!!

Ne, strašně mediocre záběry…vlastně ani nevim vodkaď :D

Ale pak už byl

01 KYPR!!!!

A s ním i první stříbrný dangly šaty tohoto večera. No. Co ke Kypru říct. Jestli uslyšim ještě jednou „EL DIAAABLOOOO“ tak se vrhnu do řeky Rokytné. Já nevim, je rok 2021, dávat do songů slova jako „mamacita“ je soooooo 2020. „i’m breaking the rules!“ sure, jan…

02 ALBANIAAAAAAA

Nádherná, krásná, pěknej hlas, ale celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, že mají s Kyprem stejný šaty OuO A pak mi bylo slečnypani líto, že je na tom obřím pódiu úplně sama a snaží se tancovat :‘) Ale žila svůj nejlepší život a to já umim ocenit! Plusový bodíky za rodnou řeč.

04 BELGIE

Z tohodle vystoupení mi bylo strašně smutně, ale ze všech špatnejch důvodů lmao nikdy jsem nezažil nikoho brát eurovizi takhle vážně s písničkou, která absolutně nemá šanci. Navíc ta písnička by mohla bejt skvělá v úplně jiný aranži… a s jiným textem.. a celkově kdyby ji hrál někdo jinej… Ale žiju pro slečnupani s tamburínou!

05 RUSKO

Rád bych jen zmínil, že před jejich vystoupením v rámci záběrů na nevímkde někdo hodil rukolu na pizzu a já toho člověka najdu. JÁ HO NAJDU!!!!!

Rusko si to dalo. Nejdůležitější songa na eurovizi v posledních několika letech. Samotná písnička strašně různorodá a povedená, a KONEČNĚ máme zpěvačku, která vypadá… well… jako normální ženská???? A pokaždý, když začnou zpívat refrén, mýval se zase o trošku víc rozteče.

06 MATLA imean… MALTA

Stříbrný dangly šaty. Chjo. Heleďte, not my cup of tea. Ale fajn hlas. Problém je, že přesně takhle budou znít úplně všechny songy v tý americký odnoži jurovize a absolutně nic si z toho nepamatuju. Dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik charismatu v hlase, ale naprosto žádný charisma kdekoli jinde. Slečna je pravej opak Bena Cristovaa, gratuluji.

07 PORTUGALSKO

i…. Okay i lowkey love this. Jakože fakt, nedělám si prdel, poslouchám to v rámci tohohle asi potřetí a miluju to. Problém je, že je to na eurovizi a nemá to tu absolutně co dělat. Na večerní poslouchání fajn, ale jako zaskokan Malty a předskokan Srbska absolutně bez šance. Portugalsko se minulo pódiem a Česko si řeklo, že jim za to dá 12 bodů. Ikonické.

08 THE ALMIGHTY KARDASHIANS

Dámy a pánové. Srbsko je z úplně jiný reality, z jinýho vesmíru, kterej je mi tak vzdálenej, že to nechápu. Srbsko bylo naprosto otřesný, ale BYLO V TOM SAKRA DOBRÝ. V tom výstupu je špatně úplně všechno. Úplně. Každej centimetr, každý slovo, každej tón, prostě všechno naprosto blbě. A já to miluju.

09 THE ON OF WHICH WE DO NOT SPEAK

Ach…. Oh… Well… Heleďte on se snažil. Británie nemá dobrý skóre z minulých let a letos si to vylepšila další nulou. Ale co naplat. Písnička bez nápadu, hodně špatně zazpívaná, ten chlapecpán se na tu scénu vůbec nehodí, ale chápu, že v něm plane fajrrrr a nechci mu sypat sůl do rány, stačí, že skončil poslední.

10 DAT TELETUBBY LIFE

Nevím, jestli Řecko uzavřelo smlouvu o propagaci Just Dance, ale… co? prosím? Haló?????????? Naprosto to nesnáším ale nemůžu na to přestat koukat. Už jen proto, že pořád čekám, kdy chudák slečnapani spadne. V životě jsem neviděl někoho tak strašně uncomfortable :‘)

11 ŠVÝCARSKO

Pro mě osobně jediný velký překvapení večera, protože takovej hlas jsem v tom prďolovi v dramatický půfy košili fakt nečekal. Melodie krásná, bylo to čistý, bylo to krásný, he’s a bejbi a je mi líto, že byl tak hrozně nahajpovanej na výhru a bylo z toho prd :‘) 11/10 doporučení, poslouchám, mám v playlistu, budu poslouchat u psaní fanfikcí, protože pocitečky. Ty bílý boty jsou trestný tho.

12 ISLAND

Takhle to má, prosím pěkně, do prdele vypadat. Je to tak těžký? JE TO KURVA TAK TĚŽKÝ?! Prostě napsat dobrou písničku, vytvořit si ikonický hadry, skvěle to zazpívat i s těhotnou manželkou v závěsu? Je to chytlavý, je to lehce ujetý, je to jednoduchý, zapamatovatelný, navíc Dadi je skvělej zpěvák i hudebník, nesnaží se dělat ze sebe nic, co není, těma tanečkama žiju. Per mi to do žíly, brácho.

13 ŠPANĚLSKO

…. Helejte. Já vím, že… já vím… já fakt vím, že zpívá o svý mrtvý mámě… …. …. Ale…. No…. Nemohl bych radši místo toho sníst tady tuhle tu žížalu???

Generickej španělskej song, nic extra, fajn měsíc, oceňuj tu rozhalenou košili, ale to je na eurovizi už tak nějak předpokládanej musthave u každýho hot týpka. Well… jdu pro tu žížalu.

14 MOLDAVSKO

V tuhle chvíli, kdybych pil, bych začal hrát „NAPIJ SE, KDYŽ VIDÍŠ STŘÍBRNÝ DANGLY ŠATY“. Může mi někdo říct, jak se tam Moldavsko dostalo? Moldavsko chce být Srbskem, ale, mladá slečnopani, VY NEJSTE SRBSKO!!!!!!

15 NĚMECKO

Mám pro pana němce velikej respekt, hlavně pro ten skvělej tiktok co udělal po konci eurovize, kdy skončil předposlední. Spousta skvělý sebereflexe. Podivejte, ukulele u mě automaticky zapíná dávivej reflex, říkejme tomu Pokáčkomplex, ale kdy jindy uvidím obrovskou ruku hrát na trubku? Tady se aspoň nikdo nebere vážně a to na eurovizi vždycky vidím rád. Navíc je to chytlavý a o tom to má bejt!!!! Furt to nesnášim… ale o tom to má bejt!!!!!

16 FINSKO

2000 limp bizkit are calling and they call your „violent pop“ bullshit… mám z blind channel strašně smíšený pocity, protože ta hudba… není špatná? Na letošní eurovizi jsou opravdu jako zjevení, ale chlapci se berou tak strašně vážně, že jsem se bál, že jestli vyhrajou, tak přímo na pódiu rovnou spáchají rituální sebevraždu, jen aby ukázali, že jsou hrozně kůl a hip.

Na druhou stranu jsem konečně pochopil, proč maj na sobě všecky ty ženský stříbrný dangly šaty. Jestli tihle klacci nejsou tlupa vlkodlaků v pubertě, tak už nevim.

17 BULHARSKO

… no… ne….

I na baladu velmi slabé. A další důkaz toho, že, dejmetomu, zajímavý hlas ještě neznamená dobrý zpěv. A kdokoli si dovolí probojovat se do frickin eurovize a pak použít rým „ocean of emotion“ si zaslouží kousavý pyžamo.

18 LITVA

Konečně aspoň něco, co připomíná bizárek. Miluju ty hadry a naprosto Ž I J U pro tu slečnupani ve školní uniformě. Asi bych uvítal, kdyby ten song byl trochu víc feral, ale tohle nám celej večer chybělo!!!

19 UKRAJINA

Ukrajina byla okradena jak prase. Podle mě? Jasnej vítěz. Shum zapadá do všech kolonek, které potřebuje vítěznej song splnit – je to lehce divný, ale přitom objektivně dobrý, je to v národním jazyce, spojuje to tradici a moderní hudbu, a kate by mě mohla jediným flákancem naprosto zničit. Hej, sestry Watchowské, jestli todle nebude ve čtvrtým metrixu, si mě nepřejte!

20 VOILÁ

Slečnapani z Francie je rozhodně jedna z nejtalentovanějších slečenpani, co jsem na eurovizi slyšel asi… ever. Ale to nic nemění na tom, že je to soutěž písně a tahle píseň v roce 2021 neměla mít šanci. Ale slečnapani je hrozně talentovaná a roztomilá a velký kudos tomu panu kameramanovi, na kterým celý tohle vystoupení stálo.

21 AZERBÁJDŽÁN

…. Okej listen. Koho napadne v roce 2021. napsat písničku o mata hari. A jít s ní do eurovize? Koho to napadne? Na čem si jede? Páč to chci taky. Prostě neeee notáááák

22 NORSKO

IS THIS ANDĚL PÁNĚ 1 2 A 3 DOHROMADY?! Konečně ten bizárek, na kterej jsem čekal. Ta písnička mě neskutečně sere <3 ale miluju to <3 pořád ještě nevím, jestli je to myšleno vážně nebo ne, ale yknow what? I take whichever way, im good. Od chvíle, kdy jsem TIXe viděl juchat ve výtahu, miluju ho.

23 NIZOZEMSKO

Čaute, volá rok 1989 na VH1. všichni moc talentovaní, ale to s cajdákem o třech akordech nestačí. Takovýdle retro jsem asi uplně nechtěl… oh no it’s a lion king theme now… co se děje. Ale aspoň to má nějakej theme, má to nějaký poslání… they a little confused, but they get the spirit <3

24 LE WINNERS

Itálie to zabila, no, co si budem. Patřila jednoznačně do špičky, nejen samotnou písničkou, ale celkovým vyzněním vystoupení. Jednoznačně nikdo na tom pódiu nebyl tak doma jako oni. Vyhranej hudebník se prostě pozná. Nebyl tam jedinej falešnej tón (a já jsem fakt POSLOUCHAL, protože jsem tam to ulítnutí čekal), hadry on point… a líběj se mý mámě, takže automaticky vítěz. A má teorie o stříbrných šatech dostává nový rozměr, přidává se nám grupa čtyř mladejch upířích bičiz.

25 ŠVÉDSKO

Já… asi uplně nevím… co se tady děje. Asi bych od švédska čekal trochu víc, než rým „voices – choices“… a taky možná míň generickej cajdák… dobře zazpívanej, ale smrdí to nizozemskem.

26 FLO RIDA AND NO ONE ELSE BUT FLO RIDA

Další latinskej rytmus, kterej je zoufale out of fashion, jedinej, kdo to zachrańuje je pan Rida, kterej se tam nachomýtl a nikdo neví jak a co a proč a… už jsem říkal, že je tam Flo Rida?

All in all?

Když se i paní moderátorka č. 3 oblíkla do stříbrnejch šatů, už jsem věděl, že je čas to všecko ukončit.

Dopadlo to tak nějak, jak asi mělo. Osobně jsem na první tři místa typoval Go_A, Dadiho a Måneskin… som zase zapomněl počítat s tím, že porotci milujou pičoidní cajdáky a česko dá 12 bodů portugalsku. Ale víte co?

Já se hlavně dobře bavil. Jasně, plánoval jsem na letos velkou EV party s kámošema, což kvůli koroně pořád ještě nejde, ale mohl jsem sedět několik hodin nalepenej na telku a vypisovat si svoje otřesný dojmy se známýma a se svým mužem a byl to skvělej večer.

Tak zas za rok.

Snad.

Jestli jestli ještě italskej ministr financí nedostal infarkt.

[likedestielinanelevator]

TL;WNR: Náhled do pracovní povinnosti studentů zdravotnických oborů, od studentky zdravotnického oboru.

Mám-li nějaké české vzájemníky (mutuals), prosím, zvažte, že si to přečtěte, ať vidíte, jak s náma vláda vyjeb... Vyběhává. No není ta čeština krásná?

Vím, že to nikoho asi moc nezajímá, ale potřebuju to někde ventilovat a už mě nebaví poslouchat svůj hlas. Tohle bude dlouhé.

Určitě jste v médiích postřehli, že vydávají pracovní příkazy pro studenty zdravotnických oborů. A že někteří už delší dobu dobrovolně pracují na různých odděleních nebo v odběrových či očkovacích centrech.

Nebudu mluvit o tom, že se pracovní povinnost týká pořád stejného ročníku (některé ročníky jsou povinností nedotčené, ačkoli třeba medici mají od vykonání zkoušky z ošetřovatelství (2.-3. ročník, podle fakulty) stejné kompetence jako já v páťáku), ani o tom, že vyučující mají povinnost nás v zájmu pomoci nemocnicím omluvit z výuky (už druhý semestr, pro některé dokonce třetí, bo při první vlně šli dobrovolně). Nebudu mluvit ani o tom, že jistí lidé považují nošení roušky za omezování osobní svobody, ačkoliv si ve volném čase mohou stále dělat, co chtějí (na rozdíl od nás, protože při práci zároveň se studiem už moc toho času nezbývá).

Ráda bych ale zmínila, že v pátém (předposledním) ročníku bych se už celkem chtěla připravovat na státnice, nebo v praxi vidět a dělat to, co má vidět a dělat budoucí doktorka, a ne ošetřovatelka nebo praktická sestra, které mají úplně jinou náplň práce. Ani lehčí, ani jednodušší, to rozhodně ne. Zkrátka jinou. (Zaboha neumím odebrat krev že žíly. A krmení nemohoucích pacientů je neskutečně vyčerpávající, obzvlášť když jim nechutná. Jeden pán mi loktem vyrazil talíř z ruky a málem mě praštil do obličeje. Asi fakt neměl rád dušenou mrkev.)

Abych to dala trošku do kontextu, rozdíl mezi "dobrovolně pracují" a "mají pracovní povinnost" je ten, že při dobrovolné činnosti uzavíráte Dohodu o Provedení Práce s nemocnicí svého výběru, která vám následně vyplácí mzdu. Celkem slušnou, ale na odměny za víkendy, svátky i noční můžete zapomenout, o rizikovém příplatku za práci s Covid+ pacienty ani nemluvím, protože pro nás žádný není. Dostali jsme příslib očkování, ale vzhledem k tomu, kolik je k dispozici vakcín, je asi pravděpodobnější, že se letos podívám na Zanzibar.

Na druhou stranu, pokud vás povolá kraj, tak určí, na které lůžkové zařízení poskytující akutní péči (nemocnice, domovy pro seniory, Alzheimer centra...) nastoupíte. Takže Ostraváci jsou povoláváni do Opavy, Opaváci do Krnova, Karviňáci do Bruntálu a Slováci se snaží netvářit moc provinile, že je nikdo nepovolal. (Btw je to dobře, bo kdyby Slovensko povolalo svoje doktory, tak se náš zdravotnický systém už naprosto zhroutí. Navíc spousta slovenských studentů vypomáhá u nás v ČR nebo i v SR dobrovolně, takže kudos pro moje slovenské kolegy. A vlastně kudos pro všechny dobrovolníky. I nedobrovolníky.)

Krome toho, že vám určí místo pracovní povinnosti, bude vás kraj vás také platit. A nemocniční mzda vám byla málo. Ha. Ha.

A tady se dostávám k jádru tohoto byrokratického pudla.

Při minulé pracovní povinnosti, i dlouho před ní, se naše mailové adresy plnily nabídkami práce na DPP v nemocnicích, domovech pro seniory, odběrových centrech... A teď? Ticho po pěšině. Už pár týdnů totiž slibuje nejmenovaný ministr, říkejme mu třeba pan Hovno Platný, pracovní povinnost studentů. Ergo - který hlupák by vypisoval místa na DPP, když může ty usoplence platit kraj?

Každý jen trochu vypočítavý student v ohrožení pracovním příkazem (jako třeba já) se snaží z této situace aspoň vytěžit co nejvíc a uzavřít dobrovolně DPP s nemocnicí, kterou má v přijatelné dojezdové vzdálenosti.

Teď je ale háček v tom, že v nemocnicích v mém městě není místo. Před asi dvěma týdny jsem volala do špitálu, kde jsem měla DPP minule, a bylo mi sděleno, že je jediné volné místo pro dobrovolníky, a to na Covid-JIP (a to teda sorry, ale tam mě dobrovolně nikdo nedostane). Odjinud nám žádné nabídky nechodí. Takže asi nic, no, v nemocnicích je asi personálu dost, když dobrovolníky nechcou. Tak se tím nebudu trápit. Náš hejtman (tehdy týden zpátky) řekl, že on povolávat nebude, bo to není třeba. Prdím na to, učím se na zkoušku, co mám za týden.

A ejhle. Zničeho nic, o pár dní později, z kraje přijde mail, že pracovní povinnost bude. Celkem bude v mém kraji povoláno předběžně asi 90 studentů. To se nezdá jako moc, ale příkaz dostávají jen studenti s trvalým bydlištěm v daném kraji. A vzhledem k tomu, že více než polovina mého ročníku (je nás asi 100) jsou Slováci, dalších 15 lidí je z krajů sousedících, a na většinu pozic chtějí mediky z mého ročníku... No, říkám si, koukej na to z té lepší stránky, aspoň nějaké penízky si vyděláš. Učení jde opět stranou.

A kraj se tentokrát milosrdně rozhodne zveřejnit pár dní před vydáním rozkazů seznam nemocnic s počty studentů, které potřebují. Kdo se přihlásí včas, bude povolán do nemocnice svého výběru. Moc milé. Kdo by toho nevyužil, když už ty rozkazy stejně přijdou?

Zajímavé. Ta nemocnice, která měla ještě před dvěma dny jen jedno volné místo, teď hledá devět (ano, devět) studentů na pracovní příkaz. Hmmm.

Tak slečně koordinátorce řeknu, že bych ráda dostala příkaz do Téhleté nemocnice, bo jsem tu byla předtím a už mě tam znají, děkuju pěkně. Milá slečna si mě spolu s dalšími několika studenty poznamená do tabulky a tu následně pošle na kraj.

A co čert nechtěl, po pár dnech se začaly rojit nabídky pro dobrovolníky jako houby po dešti. Přijmeme na DPP tam, DPP onam... Jé, místo na DPP je i v té nemocnici, kam chci! No paráda, hned je kontaktuju! Druhý den už podepisuju ten růžový papír pro studentskou slevu na dani, měním data na starých listinách z minula, a po víkendu přijdu podepsat tu zaslíbenou DPP.

V pondělí 12:00 DPP podepsána.

Téhož dne v 15:30 mi přijde mailem pracovní příkaz z kraje (člověk by řekl, že něco tak významného by mělo přijít do vlastních rukou, když při nenastoupení můžete dostat až 50 000 Kč pokutu). Do mnou zvolené nemocnice, no aspoň něco pozitivního (pun intended). Na tohle jsem připravená, už skenuji svoji milovanou DPP se slibovanými 150 Kč/hod a odpovídám paní, která mi poslala mail - mnohokrát děkuji, že jste přihlédli k mému přání ohledně umístění, ale už mám na stejném místě DPP. Paní přeposílá můj mail výš, a už si telefonuju s moc laskavým panem inženýrem, který se mi omlouvá za vzniklé komplikace (jen si vzpomenu, musím se usmát) a říká, že se mám domluvit v Té mojí nemocnici.

Tak pošlu Té mojí nemocnici mail, že mi přišla pracovní povinnost k nim, ale že už u nich mám DPP. Chytrý čtenář jistě tuší, jakým směrem se to teď bude ubírat.

DPP mi bude zrušena a převedou mě na pracovní povinnost. Příslib 150 korun na hodinu mi mává z toaletní mísy spolu a posledními kousky mé trpělivosti.

Možná zním jako nevděčný bastard. Že "jsem si vybrala toto povolání, takže bych měla být ráda, že můžu pomáhat lidem a navíc získat zkušenosti". Je to pravda, lidem určitě pomáhat můžu. A zkušenost je to dobrá. Ale ráda bych nejdřív dostudovala. Sesterskou a ošetřovatelskou praxi jsme my medici absolvovali o letních prázdninách a při minulé pracovní povinnosti. Jejich práci bych nezvládla, ale mám dostatečný náhled do toho, co všechno musí dělat, abych mohla jejich činnost dostatečně ocenit. Teď by se mi hodila nějaká ta doktorská praxe.

Zítra se dozvím, co bude dál. Pokud to bude někoho zajímat, dám sem update. A pokud ne, tak ho sem asi stejně dám.

[annafreimann]

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

[nemrava]

Dita

Poslední dobou se mi čím dál častěji vkrádá na mysl myšlenka, že najít k sobě někoho, kdo se mne nebude pokoušet změnit, komu budu vyhovovat tak, jak nyní jsem, jako hotová lidská bytost a ne jako polotovar, je mise předurčená k neúspěchu. Abych byl upřímný, tahle myšlenka mne provází životem už od té chvíle, kdy jsem poprvé ochutnal teplo ženského klínu, přirozeně. Asi jako každého chlapa, že ano. Ale tahle poslední zkušenost, ta mne tak nějak přivedla do stadia, kdy se pomalu, leč o to více jistě, loučím s jakousi takousi vidinou, že najdu někoho, koho nebudu chtít po měsíci zabít. Ale to předbíhám.

Abych si osvěžil paměť, musel jsem si přečíst pár svých předchozích příspěvků, protože osoba, o které vám chci dnes poreferovat je jedna a tatáž. Nazývejme ji třeba Dita. Dita byla stejně stará slečna jako já, takže už si sama něco odžila. A s takovou jsem k ní i přistupoval, jako k samostatné jednotce, se kterou můžu koexistovat, což byl, jak jsem později zjistil, asi největší kámen úrazu. Ditu jsem poznal už asi před více dvěma lety, kdy jsem se přestěhoval na Moravu. Toulal jsem se tehdy historickým centrem a zabloudil až do uličky, kde se vystavovaly fotografie místcních fotografů. Doprovod jim dělala místní zpěvačka s kytarou, Dita. Už z dálky se mi líbila – celá potetovaná, s brýlemi, malá pevná prsa, piercing v nosu, zkrátka takový ten alternativní typ člověka, co mě vždycky přitahoval.

Když dohrála, oslovil jsem ji, něco jako, že se mi její skladby líbily a pod čím ji najdu na internetu. Slovo dalo slovo a my se stali přátele, ačkoliv svou náklonnost jsem před ní nikdy netajil. Jenže měla přítele. A co si budeme, lézt cizímu do zelí, to se zkrátka nedělá. Navíc, hnusí se mi představa strkat ho někam, kde ještě před chvílí mohl být cizí meč, žejo. Takže jsme se vídali jenom na občasné poreferování o životě, a tak. Nic jsem už od těchto setkání neočekával, spíše jsem s ní jenom trávil čas, protože byla taková správně bláznivá.

Zlom nastal asi tak po roce, letos na jaře. Kdy poprvé skončila u mě v bytě. Nicméně k ničemu nedošlo, jak jsem se hrdě pyšnil tři příspěvky zpátky. Setkávali jsme se stále častěji; třeba na onom výletě v Brně, kde jsme oba promokli (pro změnu dva příspěvky nazpět), až to celé vygradovalo do okamžiku, kdy jsem se z ní opilý snažil vyšukat duši, což k mému značně ovíněnému stavu skončilo jenom hlasitým smíchem. Mým. Proč, to dodnes netuším.

Po oné tělesné konzultaci jsme spolu začali oficiálně randit. To znamená, že jsme spolu spali furt a všude. Doslova. Na benzinkách, procházkách po skalách, zkrátka všude. Vídali jsme se každou možnou chvíli a svět se v tu chvíli zdál býti místem krásným pro život. Důkazem budiž i fakt, že jsem si do playlistu nahrál jedno album Tomáše Kluse. A to jako fakt.

Jenomže jak plynul čas, já si postupně začal všímat takových těch maličkostí, které jsem zprvu přehlížel, ale které mi začali postupně vadit. V první řadě musím zmínit všechny ty ženské věci, jež začaly okupovat všechny volné prostory v mé koupelně. Stěží dokážu identifikovat desetinu všech těch přípravků na vlasy, na pleť, na oči, ruce, zadky, intimní partie a kdoví na co všechno a vlastně ani nechci, jenže jich bylo zkrátka tolik, že jsem mezi zástupy všech těch lahviček nemohl najít svou vodu po holení. Situaci jsem vyřešil elegantně – přidělal jsem si další, v pořadí šestou, poličku vedle zrcadla. Její smysl byl jediný, abych na ní mohl mít má pěna po holení, kolínská a holící strojek. Můj záměr však vzal za své, když jsem ke strojku nemohl najít nabíječku. Po hodině prolízání všech skřínek, poliček, sifónu a snad i záchodové mísy jsme společně museli jen suše konstatovat, že se musel vyhodit společně s mými šampóny, které nebyly bio. A tady se dotýkám jednoho z dvou hlavních důvodů, proč jsem ji po dvou měsících odvezl na nádraží, slíbil, že se ozvu a po týdnu ji už jen dovezl tunu těch jejích věcí.

Dita byla veganka a fanatická ochránkyně světa. Jakože takhle, mně je ta myšlenka udržitelného prostředí, zachraňování delfínů a nepapaní prasátek veskrze sympatická, ne že ne. Jenomže zde, dost možná více než kde jinde, platí ono staré české „všeho s mírou“. Vedle dramatického zredukování mých hygienických potřeb následovalo i dost brutální zeštíhlování mého jídelníčku. Z čehož logicky plyne i zeštíhlování mne samého. Nejenom, že mi vyházela všechny ty mouky, vajíčka a takové ty „základní“ suroviny, které mi mnohdy zachránily prohladovělé svátky a já je musel nahradit trojnásobně dražšími bio variantami, ale dokonce jsme museli přestat navštěvovat určití podniky. Třeba restaurace, hospody, hladová okna, moje milovaný fastfoody ale i, a tady bez legrace, určité typy tankovacích pump. Proč? Protože přece nebudeme podporovat byznys, jež stojí za utrpením těch roztomilých chlupáčů nebo za klimatickou změnou. S tím se pojí další fanatická potřeba – neustále mi připomínat, jaký jsem vlastně zloduch, když jezdím v autě a spaluju dinosaury.

Další věcí, která mi zpočátku přišla roztomilá, ale která mě dodneška přivádí k šílenství, je chlast. Narovinu, rád se napiju. Zbožňuju večery, kdy se setkám s přáteli, dáme si pár drinků, smějeme se a nakonec uděláme nějakou tu klukovinu (třeba nasedneme na autobus v pondělí ráno a jedeme do kavárny na pivo). Dita měla alkohol taky ráda. Jenže čím více jsme se vzájemně poznávají, tím více jsem si všímal, že Dita má alkohol moc ráda. Večer k večeři. V noci k zábavě, ráno k snídani, dopoledne na rozjezd, a tak dále a dále. Chlastala zkrátka furt. A ruku na srdce, ožralej chlap není nikterak půvabný pohled, ale zpitá ženská vykřikujíc na celou hospodu, že ona si vývar určitě neobjednala, protože není masožrout bez špětky svědomí (sic!), to jednomu ani za to šukání nestojí. A mě fakt nestálo, čemuž se hrozně divila.

Pomyslnou třešničkou na dortu byly finance. Peníze jsou vždycky hrozně ošemetný téma, nikdo se o nich nerad baví. Tedy za předpokladu, že nejste prsatá blondýnka, co má vedle sebe prošedivělýho dědulu a čeká na ty čtyřicítky horečky. Dita se o nich taky nerada bavila, přeci jenom, živila se jako uklízečka v jedné vesničce kousek za městem. To zcela korespondovalo s jejím světonázorem a vlastně mi to na ní i imponovala, že to s tím zachraňováním myslela skutečně vážně a nikdy bych člověka nesoudil podle výše jeho příjmů, to vůbec ne. Háček byl zakopaný totiž trošku jinde.

O mou výchovu se postarala jednak prozíravá milující dvojice, druhak starý český a americký filmy. Takže mám tak nějak zakódováno, že večeři, divadlo, kino a takový ty věci nakupuje chlap. Stejně jako takový ty věci na auto a do něj, žejo. Samosebou, když jsme jezdili ke mně na byt, nákup jsem platil taky já, přece bych se nenechal vykrmovat od slečny, žejo. Ale tak nějak jsem očekával, že když už jsme spolu delší dobu, že zkrátka třeba jednou zaplatí Dita. Dlouho se nic nedělo, tak jsem sebral koule a řekl jsem jí narovinu, že to jídlo, který mimochodem musíme dělat z nejvíc zdravých a svět zachraňujících věcí, jíme oba, tak že bychom se i o ten nákup mohli podělit. Pochopila mne celkem rychle. Na tisícikorunový nákup mi přispěla dvoukilem. Prý vydělávám víc.

Peníze vem čert, řekl by jeden, včetně mě, jenže ty krásně demonstrují tu pravou rozdílnost mezi mnou a Ditou. Je to jakási vyspělost, abych tak řekl. Taky nechci devastovat přírodu, proto se snažím třídit odpad, vodu si stáčím do skleněných láhví, když nemám kocovinu a jde to, snažím se všude dojít pěšky apod., ale zase neparazituji na ostatních a na veřejnosti se, doufám, nechovám jako totální píča. Piju, stejně jako Dita, ale uvědomuji si, že musím chodit do práce, musím řídit a tak se prostě nenapiju. A nakonec, vím, co od života chci, vím, jak toho dosáhnout a taky jednoznačně vím, že Ditu nechci. Protože ona sama vlastně neví, co chce.

[harrymarqez]

#jtmr2013 - #jtmr2020

Trvalo to vlastně šest a půl roku, což je už celkem dlouho - i když se pravda, že poslední dobou (což je asi tak polovina tohoto časového úseku) jsem spíš nepsal než psal. Když jsem začínal, tak byl blog trend a kupodivu celkem žhavý, podobně jako Tumblr, tahle “sociální síť”, na kterou to už od začátku píšu, která se pro spoustu důvodů nezamlouvala snad žádnému z mých čtenářů, ze které v té době rostla obří jména dnešní mladé pop kultury a která momentálně, po tom, co zrušila na svých serverech porno je už prakticky mrtvá. Lidé se přesunuli na jiné dynamičtější a adaptivnější platformy, na Instagram a Twitter.

Je to sice dlouho, ale pořád si pamatuju ten moment, kdy jsem si během pár vteřin vymyslel pseudonym, který jsem musel vyplnit jako nick při registrování sem a který jen v trochu okleštěné formě vlastně používám k pohybu ve virtuálnu do teď a když jsem pak večer do počítače psal svůj 1. příspěvek. V té době, jsem chtěl něco tvořit, měl jsem pocit, že možná i mám co předat. Minimálně sám sobě, kdybych si to pak někdy četl, měl zachyceny ty okamžiky z života náctiletého kluka, což se v praxi moc nedělo. Ale psal jsem dál ty dopisy bez adresáta, ke kterým se třeba jednou vrátím, protože ty zachycené okamžiky jsou z ledajakého dospívání, ale z mého dospívání. 

Podobnou chuť a pocity mám stále, i teď. Jen už tím médiem asi nebude tento blog. Dospívání vlastně letos oficiálně s plnoletostí skončilo, pozítří začíná rok 2020 a já tu tak mám hotový svůj dlouhodobý “pubertální projekt” Jen tak mezi řádky.

Díky všem, kteří to celou dobu sledovali.

A třeba někdy jindy nebo někde jinde...

Váš Harry Marqez

[meg-a-data]

Človek nostalgický a strýček FOMO

Už sa vám niekedy pustil v hlave youtube? Ja som mala také obdobie keď som si prezerala svoj fejsbuk, videla príspevky a ľudí a pri takej polovici sa mi v hlave vybavila pesnička, ktorá mi v nejakom prazvláštnom kontexte tú osobu pripomenula. 

Teraz sa tu bavíme približne o rokoch 2010-2012. Fejsbuk bol v plienkach a ja som tam mala asi 7x menej kontaktov ako teraz. Už by som mala byť na čísle 750. Keby som to chcela obhájiť, tak poviem, že som povaha, ktorá má veľmi rada voľnočasové aktivity a spoznávanie nových ľudí - čiže je to spôsob, ako si udržať kontakt. Keby som sa aj nechcela obhájiť, tak poviem to isté. Typologicky som jednoducho fejsbukový “zberač pokemónov”, ale charakterovo som Homo Nostalgic.

Ak sa vám páči čo čítate, môžete ma podporiť a návod nájdete tu: https://bit.ly/meg_a_kava .

Poviem to na príklade. Existujú ľudia, ktorí si preletia nástenku na fejsbuku, alebo dennú ponuku instagramu a nejak sa ich to nedotkne. Nazvime ich ľudia so zdravým rozumom. Druhá skupina sú takí, ktorí vidia, že ich spolužiačka zo strednej Silvia pridala fotku mačky s popisom, “naša cica Mica” a v hlave im začne asi takýto myšlienkový sled:

mačka je čierna>to vraj nosí smolu>moje šťastné číslo je ale 13> povery sú sprostosť>Silvia bola katolíčka>vydala sa za Milana a on je ateista>kedy sa to brali? dva roky do zadu?> tri?> dva?> hej pred dvoma rokmi, vtedy keď sa Ivana odsťahovala do Prahy> Ivane sa teraz narodilo dieťa>chlapec?>dievča?>chlapec!> Peter!....>prečo sa tá mačka volá Mica?

No. Takto nejak funguje môj mozog. A to sa bavíme len o jednom príspevku. Občas, keď si človek nevie spomenúť na meno syna Ivany, tak neodolá a zablúdi aj na jej nástenku. Jasné, že mačička dostane páčik aj keď nemáte šajnu prečo sa volá Mica.

Toto je ale len jedna okrajová časť. Zase budem rozprávať z mojej skúsenosti (par-don) a zájdem trochu hlbšie k tomu, že takéto bezduché prechádzanie fejsbukom môže vyvolať celý rad nečakaných emócií. Minimálne ja som z tých, ktorí môžu prehlásiť, že čo mi bolo odobrané z IQ sa mi prirátalo k EQ. 

V skratke: niektoré podnety (fotka, video, popis, alebo ten dilino, ktorý to pridal je ten čo vám v materskej rozbil hllavu...), niektoré prípevky vyvolávajú emócie, ktoré neviem veľmi ovplyvniť. A niekedy vedia byť dosť neodbytné či už chcete, alebo nie. Tak sa môže stať, že si dávate na obed obľúbenú pomodoro polievku, ale kým vám donesú kuracie penne, tak už ste bez nálady. Kvôli niečomu, čo sa vám pripomenulo na blbom fejsbuku.

A teraz k niečomu čo máme určite všetci spoločné. 

Ide leto. Dovolenky. Dlhé letné večery, priateľstvá, lásky, intrigy, ....viete čo tým chcem povedať? Celý Facebook bude zasratý šťastnými ľuďmi s kokosom v ruke. Šťastnými ľudmi s vetrom vo vlasoch. Šťastnými ľuďmi v New Yorku, Vietname, Brazílii, Paríži...Ľudí nebude trápiť politika (lebo ani politikov v lete netrápi), ani komáre nás nebudú trápiť a o globálne otepľovanie sa oprieme v statusoch len vo chvíľach, kedy nám v kancelárii vypne klimatizáciu, alebo sa nebudeme mať kde/kedy po práci schladiť. 

A to nie je kritika, lebo pokiaľ sa na Facebooku chválime spálenými chodidlami od sandálov, lebo sme dva dni chodili po Ríme, alebo zdieľame recepty od prastarej Mexičanky na to pravé guacamole z Havany...tak jednoducho využívame facebook k tomu, k čomu bol stvorený. A pokiaľ bude maž každý príležitosť sa pochváliť aspoň raz za tri mesiace, tak by mal byť svetový mier relatívne v poriadku. 

ALE!

Čo s tým, ak niekto nebude mať túto skúsenosť. Celé leto sa bude pozerať na šťastných ľudí s kokosom v ruke a jednoducho sa mu nezadarí...zažiť niečo...cool? A čo vtedy ak bude tento človek jeden z tých citlivých a bude si to brať k srdiečku, že všetci fejsbukoví kamaráti (alebo instagramoví - v podstate same shit), ktorých aj tak neznáša sa majú lepšie ako on? No, čo potom? Počuli ste už o strachu z vylúčenia, alebo z premeškania?

FOMO je ten strýček z názvu príspevku. Fear of missing out, alebo strach z toho byť vynechaný/premeškať niečo/nebyť niekde, kde sú “všetci”...FOMO tu bolo vždy, ale znásobené našim prehľadom o živote iných ľudí sa z neho stal celkom problém. Zo strachu aby nám niešo neušlo kontrolujeme svoje sociálne siete často (a radi?) lenže u niekoho to môže viesť k celkom nepeknému pocitu menejcennosti či úzkosti. A to nie je v poriadku.

Samozrejme, že sa s tým dá niečo spraviť. Napríklad sociálne siete nepoužívať (ha-ha), alebo si to nebrať tak k srdcu (ha-ha-ha), alebo si jednoducho z času na čas zopakovať, že v skutočnosti sa nás “životy tých druhých” až tak netýkajú a rozhodne nie je fér cítiť sa menejcenne kvôli tomu čudnému spolužiakovi zo základnej školy, ktorý stále “ťapkal” okoloidúce dievčatá po zadku a teraz si jazdí niekde v Karibiku na jachte. 

Ďalšou z vecí, ktoré môžete spraviť je, že si napríklad prejdete zoznam svojich kontaktov na facebooku a zhodnotíte svoj vzťah k nim aj to, do akej miery máte vy, alebo oni právo vám komenntovať životy. Toto mám napríklad za sebou a aj keď to znie možno necitlivo, pri 750 kontaktoch sa ma vážne ne(do)týka  všetko čo mi fejsbuková násenka ponúkne v dennom výbere. 

Tiež by sme sa mohli baviť o tajomných algoritmoch facebooku, ktoré rozhodujú namiesto vás v tom, čo sa vám zobrazí a čo nie. Aj to mám už za sebou, a aj keď to zabralo nie málo času, podarilo sa mi až na zopár jedincov skryť si príspevky všetkých ľudí a aj tých vyše 2000 stránok, ktoré som si za takmer desať rokov nazbierala. Čiže teraz keď sa prihlásim, to vyzerá občas tak, že tam ani nie je čo k zobrazeniu.

A som spokojná. Niektorí viete, že si vypnem facebook aspoň 2x do roka a je to najmä kvôli tomu, že sa nejak vnútorne neviem vyrovnať s pretlakom informácií, pričom na druhej strane ma tieto informácie prirodzene priťahujú (lebo ma zaujíma čo chcete dostať VY “tam von” do internetu). Teraz je to lepšie znesiteľnejšie, avšak začínam uvažovať, že si facebook deaktivujem na dobro (na veky vekov, finito, basta,...) 

Celý príspevok som napísala jednak preto, že ak je medzi vami niekto, kto sa s tým dokáže stotožniť, môže mi pokojne napísať a môžeme to rozobrať. Ďalším dôvodom ale je, že by som bola rada aby sme sa si dali ruku na srdce a priznali si, že sa na facebook chodíme chváliť. Každé sväté prijímanie, promócie, zásnuby, dovolenky, nové auto, nový dom, dieťa...netvrdím, že sa nie je s čím chváliť, ale možno existujú momenty, kedy by sme mohli zvážiť svoje publikum - ľudí, ktorým sa chválime a zhodnotiť či ich to vážne zaujíma. A aby z toho nemali zbytočne FOMO, lebo ak to dodržíme, tak potom je tu šanca, že keď budeme na seba všetci milí počas kolonizovania Marsu, tak nebude mať FOMO nikto z nás.

Ak ste dočítali až sem, tak vás to asi bavilo. Podpriť ma môžete tu: https://bit.ly/meg_a_kava .

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4

Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.

Helča

Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli. 

Večeře

Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě. 

Cukroví

Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.

Stromeček 

Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.

Výzdoba

Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.

Balení dárků

Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je. 

Co jsme darovali?

Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti. 

Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě. 

Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá. 

Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.

Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly. 

Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem. 

Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.

Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti. 

Co jsem dostala?

Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.  

Míša

Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.  

Cukroví

Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky. 

Výzdoba

Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním. 

Stromeček

Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem. 

Večeře

Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok. 

Balení dárků

Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.

Co jsme darovali?

Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné. 

Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.  

Jana

Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem. 

Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče… 

Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.

O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.

Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?

No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…

„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.

Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.

Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?

Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.

Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.

Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.

Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.

Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D). 

[prospercz]

Den D

Člověk si představuje poušť asi jako Saharu. Všude samý písek, duny a totální vedro. Taková ale poušť, kterou se táhne PCT přes 700 mil, rozhodně není.

5:50…fuj, na tohle si budu muset chvilku zvykat. No co, v 6:40 mi jede autobus na začátek treku a tak vstávám i s trochou radosti. Konečně je to tady. Vážím svůj batoh a jsem mírně zklamán, že prý 18kg. Asi jsem to trochu přehnal s jídlem a ty nesmeky taky teď Hynku táhneš úplně zbytečně. Měl jsem to rovnou poslat balíčkem dopředu, ale bylo mi líto posílat jen jednu malou věc ve velké krabici, tak to táhnu.

Loučím se s Frodo a Scoutem, trail angely v San Diegu, a s nadšením šlapu na zastávku. Hiker se od ostatních lidí diametrálně odlišuje, a tak ještě před nastoupením už mám 4 nové kamarády.

Řidič je starý mazák, který hikery takhle vozí každé ráno. Prohodí pár slov, se mnou dokonce česky, a nenechá si za jízdu zaplatit. “Prostě jedete zadarmo”, trvá na svém.

Začátek treku. Stál jsem tady už snad 15x skrz všechny ty blogy a videa, nesčetněkrát ve svých představách. A stejně je to zvláštně nepopsatelný pocit. Na jednu stranu je člověk rád, že už je tu. Na druhou vidí to hrozivé číslo 2650 mil do konce.

Navíc tu prší. To je asi poslední věc, kterou by si člověk představil, že se mu v poušti stane. Nicméně letos se počasí zbláznilo a místo sucha a vedra je všude spousta zeleně, všechno kvete, každé dvě míle je tu potůček s vodou, a vůbec to nevypadá jako poušť. Teď si libujeme, ale ono nás to dožene, až se dostaneme k Sieře a těm třem metrům sněhu, co tam na nás čekají.

V životě jsem si snad za jeden den nemusel zapamatovat tolik jmen. A že jsem na to fakt špatný…Cesta se vine pozvolna nahoru a kolem dokola přilehlých hor. Šlapání vám tady popisovat nebudu, to by byla nuda.

Říká se, že by si měl člověk svůj gear odzkoušet doma než vyrazí. Občas ale ani to nepomůže. Powerbanka se mi rozbila ještě před odletem z Kentucky. Prostě se rozhodla, že se nebude nabíjet. Dráha mrcha, co nevydržela ani 5 plných nabití. To se naštěstí dalo vyřešit celkem v pohodě ještě před cestou. Dneska jsem v půlce dne zjistil, že můj filtr na vodu za ty 3 měsíce, co ležel ve skříni, přestal fungovat taky. Netuším proč. Jestli mi zmrzl nebo co? To bude asi blbost. Nicméně mi filtrovaní jednoho litru vody trvá místo 20 vteřin asi 20 minut. A ještě se člověk nadře. Musím pořídit jiný…

Včera mi za noc napůl ušla karimatka. Měla už takové tendence dřív, ale občas si to rozmyslela a byla v pohodě. Tak prý už zas není. Snad najdu tu mrchu díru a zalepím to.

Dneska jsem zašil svoji první díru na legínech. To se tak stane, že když člověk neumí chodit, tak se občas odře o nějaký ten kámen nebo skálu. Celkem blbý skill, když mě teďka čeká pět měsíců chozeni... Asi budu zašívat často. Taky mám svůj první puchýř! Dvě stě kiláků s těmi boty nachodíte a nikdy ani jeden. Pak se člověk dostane na druhou stranu světa a šup, už je tam.

Asi se mi tím vším snaží vesmír něco říct? Já se ale zatím vzdávat nehodlám. Dnešní den byl super, bylo od oběda skvělý počasí a trek je příjemně pozvolný. Vlastně si nemám na co stěžovat ☺️

[xzoneblog]

Xzone má nový web!

Konečně. To je asi první slovo, které většinu z vás po přečtení nadpisu napadne. Naše webové stránky s námi byly v různých verzích takřka přesně 12 let. Neuvěřitelná doba! Letos však nastal čas na pořádnou změnu.

Rádi bychom vám představili nový web Xzone!

Je to šok? To teda je!

Bylo to těžké rozhodnutí. Proběhl nespočet bitev. Temná i světlá strana Xzone urputně bojovala dlouhé týdny. Tmavý web však nakonec padl. Přivítejte světlé pozadí. Možná tuto volbu neoceníte při nočním brouzdání v pauzách mezi Overwatch zápasy, ale věříme že kdykoliv jindy bude obrovským přínosem. Přeci jen na bíle perfektně vynikne herní krabička, nádherná figurka i fešné tričko.

Další zásadní změnou je kompletní responzivnost stránek. Mnozí z vás vědí, že nákup přes mobil byl na Xzone jen pro trpělivé hráče point-and-click adventur. Tomu je teď konec. Vše snadno najdete a nakoupíte i na mobilních zařízeních.

Nic však není dokonalé. Omlouváme se, pokud něco nebude fungovat přesně jak má. Každá nová věc s sebou nese také spoustu nových chyb. Xzone vzniká v malém týmu nadšených hráčů a některý bugy nám mohly snadno utéci. Budeme proto rádi, pokud nám jakýkoliv problém nahlásíte.  

Stejně tak uvítáme podnětné připomínky ke vzhledu a funkčnosti stránek. Ty nejlepší odměníme Xzone Kredity :) Nakupovat se musí nejlépe právě vám a vaše podněty jsou to nejcennější. Společně tak z nových stránek uděláme perfektní místo pro všechny hráče. Děkujeme za váš čas a ochotu!

Změna vzhledu je pouze prvním krokem v sérii novinek, které vás v nejbližších měsících čekají. Po vzoru dnešního trendu hra = služba se můžete těšit na řadu bezplatných DLC, které pravidelně přidají novou funkci nebo vylepšení. Jako první se už brzy zaměříme na pohodlnější nákup a výběr herní módy, po čemž často voláte.

Dejte nám vědět, jak se vám nový Xzone líbí!

[angelicbab-stash]

Reina: tender asks

01. Teeth: what is your gender identity?

,,Myslím si, že som proste cis dievča. Som vpohode s predstavou, že sa jedného dňa takto identifikovať nebudem, no momentálne takú potrebu necítim. Som dievča, síce dosť tomboy. Teší ma však vedomie, že aj keby si jedného dňa uvedomím, že som v skutočnosti trans, tak ma moja rodina a blízki priatelia zaručene podržia.”

____________________________________________________________________________

02. Honey: do you have a nickname?

,,Rei, Ann, Coconut a Ľadová kráľovná. Cyntia ma tiež často volá Cariño, čo znamená med po španielsky. Ocko ma nazval Šampión ešte kým som bola u mamy v bruchu, haha! Jej sa to zapáčilo a odvtedy ma tak volajú obaja, lebo vraj vedeli, že som predurčená veľkým veciam a mamu som stále silno bila. Mama mi tiež dáva množstvo pet names a úprimne, je jedna z mála ľudí, ktorým to dovolím.”

____________________________________________________________________________

03. Breast: do you get along with your mother?

,,Milujem svoju mamu! Je pravda, že tak prirodzene preferujem otca, ale to nie je tak, že mamu neľúbim, práve naopak, len... Ja a otec máme bližšie povahami a aj záujmami. Viac som sa podala na neho. No mama je tá najsilnejšia osoba akú poznám a som na ňu moc hrdá, aj keď sa o ňu niekedy bojím.”

____________________________________________________________________________

04. Angelhood: what is one of your favorite memories?

,,Mám ich mnoho. Naozaj mám obrovské šťastie na rodinu, mama s otcom sa veľmi snažili aby sme mali čo najviac krásnych spomienok. Často sme chodili na výlety a aj keď sme zostali doma, tak sme spolu trávili čas. Aj to ešte stále robíme. Tak sa mi ťažko vyberá. Asi keď som mala veľmi dôležitý volejbalový zápas a ja som mala šialený strach. V jeden moment som hrozne zastrečkovala, ale jasné, že tu boli moji rodičia so súrodencami, aby začali na plné ústa povzbudzovať. Bolo im jedno, čo si kto myslí, šlo im o to nech ma podržia. A aj sa im to podarilo, ten zápas som dala fakt dobre! Alebo keď ma videli zmaturovať a šli so mnou na zápis na vysokú, ako sme cestovali po Kanade a Filipínach, alebo ako mi ocko ukazoval Liverpool, v ktorom sa narodil... Je toho naozaj mnoho. A za to som im hrozne vďačná. A... ešte ako som si uvedomila, že ľúbim Cyntiu a ona to cíti rovnako.”

____________________________________________________________________________

05. Tranquil: who do you laugh the most with?

,,S mojou rodinou a Cyntiou. Zasa, s nimi proste trávim najviac času a nemám mnoho priateľov, len pár veľmi blízkych. Chýbajú mi však dievčatá z môjho volejbalového tímu zo strednej, boli skvelé. Tie v terajšom na univerzite ešte moc nepoznám.”

____________________________________________________________________________

06. Adieu: who do you dread saying goodbye to the most?

,,Myslím, že to vieš odhadnúť podľa mojich predošlých odpovedí. Strašne plačem, keď som ďaleko od mojich blízkych, vždy keď sme šli na zápas tak som plakala vo svojej hotelovej izbe.”

____________________________________________________________________________

07. Wax: can you keep a secret?

,,Rozhodne, nie som ten typ, čo by veľa hovoril, nieto ešte moje alebo niečie tajomstvá.”

____________________________________________________________________________

08. Tinderbox: what do you cherish most?

,,Nezávislosť, úprimnosť, čestnosť, tvrdú prácu, rodinu, priateľstvo a úspech, ktorý nie je na úkor druhých.”

____________________________________________________________________________

09. Paper: what is your favorite novel?

,,Milujem čítať knihy, len ma mrzí, že už na to nemám toľko času ako kedysi a hrozne sa mi tu hromadia. Mám rada Song of Ice and Fire sériu alebo The Forest of Hands and Teeth, či Kingovu Firestarter. Tiež mám rada Dexter knihy alebo The Passage od Justina Cronina. Častejšie však čítam encyklopédie a literatúru faktu.”

____________________________________________________________________________

10. Box office: what is your favorite film?

,,Mám moc rada horory, najmä zombie filmy alebo čokoľvek čo sa týka vedy a odohráva sa vo vesmíre, či pod vodou.  Menovito to sú  Battle Royale, Kill Bill, The Purge, Alien a podobne. Trochu iné sú napríklad Lion King, Mulan a takmer som si vyplakala oči pri Hachiko. “

____________________________________________________________________________

11. Stage: do you have a talent?

,,Tanec, rôzne športy, najmä volejbal, plávanie, beh, potápanie a aj futbal. Tiež som dobrá v bojových športoch, konkrétne taekwondu. Mám nadanie na matematiku, biol��giu, chémiu a fyziku. Viem sa veľmi dobre koncentrovať a dotiahnuť veci do konca. Mám talent aj na to, že si viem udržať istú rutinu a plán, ktorý si vytvorím a u mňa nejde ani tak o talent ako o tvrdú drinu.”

____________________________________________________________________________

12. Tiger: what is your bravest moment?

,,Minulé leto som robila plavčíčku a zachránila som malé dievčatko, ktoré sa začalo topiť.“

____________________________________________________________________________

13. Treasure: what is your brightest characteristic?

,,Myslím, že to bude moja oduševnenosť.”

____________________________________________________________________________

14. Wolf: do you have an inner monster?

,,Mám. Desí ma to ako sa dokážem neskutočne nahnevať. Začala som kvôli tomu chodiť na sedenia týkajúce sa ovládania hnevu a aj preto sa tak venujem športom, hlave tým bojovým. Aj tak to ale v sebe cítim... Nie pri blízkych, ale proste pri tých, s ktorými nemám puto, taká tá potreba udrieť tú osobu a strašne, strašne kričať. Mám pocit, že mi niečo ide zlomiť hrudný kôš od toho aký strašný hnev v sebe cítim. Hanbím sa, lebo viem dobre kontrolovať svoje emócie, ale hnev je výnimkou nech sa snažím akokoľvek veľmi. A aj moja fóbia z choroby akú má mama a to, že v skutočnosti som smutnejšia, nesmelejšia, zbabelejšia a viac neistá sama sebou ako sa zdám. Len... to neznášam, tak som sa to naučila dobre zakryť.

Tiež moja žiarlivosť. Nie som ani tak žiarlivá vo vzťahoch... teda, to ešte len zistím, keďže som len v začiatkoch môjho úplne prvého, ale skôr narážam takú tú ‘Musím byť prvá a najlepšia’ strašne súťaživú mentalitu. Málokedy som s niečím spokojná, lebo mi niečo vždy nahovára, že to mohlo byť lepšie. Ani moja nedôverčivosť nie je práve pekná.”

____________________________________________________________________________

15. Seven: Lust, Gluttony, Greed, Sloth, Wrath, Envy, or Pride?

,,Hnev, prípadne pýcha.”

____________________________________________________________________________

16. Trick: white lie or deceit?

,,Hmm... Ani jedno, ale keď už musím, tak white lie.”

____________________________________________________________________________  

17. Illusion: do you have a secret?

,,Samozrejme, že mám, a hneď viacero, no určite to tu len tak nepoviem.”

____________________________________________________________________________

18. Heart: are you in love?

,,Hej, som, prvýkrát v živote. Cyntia je moja najlepšia kamarátka a teraz už aj priateľka. Ľúbim ju a veľmi mi na nej záleží. Sme ešte len v začiatkoch nášho vzťahu, ale teším sa na všetko, čo nás čaká.”

____________________________________________________________________________

19. Mary: are you a virgin?

,,Som. Každopádne... panenstvo je strašne hlúpy výmysel spoločnosti.”

____________________________________________________________________________

20. Bedroom: how would you define your sexual orientation?

,,Priťahujú ma osoby akéhokoľve pohlavia a rovnako ako moji rodičia asi inklinujem k označeniu pansexuál. Je však pravda, že s mužmi mám trochu problém a viac ma priťahujú dievčatá... Myslím. Donedávna som nemyslela nad vzťahmi ani nad sexom, lebo ma to skrátka... moc nezaujímalo? Tiež nie som osoba, čo by mala nejaké crushe a podobne. Cyntia je moja úplne prvá a zároveň úplne prvá osoba, ktorá ma priťahuje a chcem s ňou skúsiť všetky tieto veci. Ako, viem si predstaviť niečo také aj s chlapmi a inými, ale... skôr v teórii.”

____________________________________________________________________________

21. Rope: do you have a fetish?

,,Ani nie? Neviem, ako som hovorila ešte donedávna som takéto veci necítia ani som ich nejako sama neprebádavala. S Cyntiou sme spolu krátko a sem sme sa ešte nedostali. Porno som pozerala asi trikrát v živote a nepáčilo sa mi to. Uvidím časom... Ale je možné, že to bude čosi také... tvrdšie? Už teraz však viem povedať, že žiaden sex na verejnosti nebude.”

____________________________________________________________________________

22. Tobacco: do you smoke?

,,Nie, vôbec. Ani som to neskúšala. Som športovkyňa a tanečníčka, nepotrebujem si ničiť pľúca a zhoršovať si kondičku. Mimo to, cigarety fakt strašne smrdia.”

____________________________________________________________________________

23. Wine: do you drink?

,,Tiež nie. Mám dosť silný, odolný žalúdok, ale skrátka po podobných veciach netúžim. Alkohol ma skrátka neláka a neinklinovala by som k nemu ani keby necvičím.”

____________________________________________________________________________

24. Whisky: do you drink alone or socially?

,,Nepijem. Neznášam alkohol ešte viac ako cigarety alebo trávu.”

____________________________________________________________________________

25. Poison: do you have an addiction?

,,Adrenalín, posúvanie vlastných hraníc, tvrdá drina, pocit užitočnosti... a ešte rajčinový džús a mamine jedlo.”

____________________________________________________________________________

26. Taboo: do you have any tattoos?

,,Mám jedno, mama mi na 18tku sama vytetovala nápis: ‘Yes, I’m changing’, mám to na vnútornej strane pravej ruky tak ako mám lakeť. Ešte mám nápad na tri tetovania, ale asi budú všeko len nápisy, obrázky ma moc nelákajú.”

____________________________________________________________________________

27. Metal: do you have any piercings?

,,Menšie plugy v ušiach a septum v nosnej prepážke. Keď cvičím, tak si dávam ten polovičný a zastrkávam si ho dovnútra, lebo som videla ako raz Cyntii na ihrisku nechtiac vytrhli krúžok z nosa a takmer som sa pozvracala.”

____________________________________________________________________________

28. Stitches: what kind of clothing do you wear?

,,Pohodlné a trochu chlapčenské, preferujem tmavé farby ako svetlé alebo nejaké výrazné s výnimkou červenej, v tej vyzerám skvele. Dalo by sa označiť aj ako rock, možno až goth, ale nemám rada takéto labelovanie.”

____________________________________________________________________________

29. Eau de toilette: what is you favorite scent?

,,Rajčiny, ananás, eukalyptus, mäta, zázvor, morská voda, grapefruit, citrusy, vôňa slnečného dňa, horiace drevo, vôňa lesa, kávy, tamarindu a koriandra, či hocičoho čo navarí mama alebo aj ocko. Milujem vôňu môjho vankúša, vždy sa k nemu v noci túlim.”

____________________________________________________________________________

30. Murmur: how do you deal with drama?

,,Ak je niečo čo nenávidím, tak je to hlúpa, zbytočná dráma a keď ma niekto ohovára za chrbtom. Je to neskutočne zbabelé a rada by som to ignorovala, ale som na to príliš horkokrvná, vždy danú osobu priamo konfrontujem. Miestami agresívnejšie než by možno bolo vhodné a ako by som si želala... Ale podobné veci ma jednoducho neskutočne vytáčajú.”

____________________________________________________________________________

31. Hiccup: what makes you nervous?

,,Neznámi ľudia, davy, keď sú na mne upriamené pohľady, čo sa ale snažím prekonať, lebo logicky na mňa pozerajú mnohí ľudia pri veciach, ktoré robím. Tiež ma znervózňujú hlúpe poznámky, rečičky, neúspech, keď ma niekto tlačí do vecí, ktoré nechcem, reči o sexe a podobne.”

____________________________________________________________________________

32. Gazelle: do you participate in the arts?

,,Jedine čo sa týka tanca, nemám veľmi nadanie na umenie. Neviem kresliť ani maľovať, či spievať. Rada by som vedela pekne písať, ale nedokážem to. Myslím si však, že keby sa venujem hre na nástroj, šlo by mi to, len na to nemám momentálne čas.”

____________________________________________________________________________  

33. Anomaly: what do you find unique about yourself?

,,Hlavne moju povahu. Nepoznám veľa ľudí v mojom veku čo sú tak zanietení do práce na sebe.”

____________________________________________________________________________

34. Cedar: what is your favorite season?

,,Zima, rovnako ako mama mám radšej chladnejšie počasie. Jediná vec, ktorú nemám na zime rada je to, ako je dlho tma.”

____________________________________________________________________________

35. Balm: who was the last person you kissed?

,,Cyntia. Rada s ňou... skúšam moje prvé bozky.”

[zlutyzakaznik]

Design na kolejích 2023

(24. 7. 2023) Dokončení vlakových toulek.

Letošní léto bylo konečně možné dostat se do Hradce Králové a východní části Čech s jedním přestupem a bez opravdu otravné výluky na trati Brno – Blansko – Svitavy. Kdo nezažil cestu oklikou přes Kolín anebo vyhlídkové jízdy autobusy se sedačkami trvrdými jako dřevo třetí třídy, ten neuvěří.

Takhle si člověk dojede pokud možno kultivovanějším EC za hodinu a čtyřicet minut do Pardubic a při troše štěstí pokračuje R nebo Os do Hradce. Nesmí ovšem narazit na četné spoje Arrivy, na které Jízdenka na léto neplatí a je škoda, že vzájemná uznatelnost jízdních dokladů mezi dopravci asi ještě dlouho nebude. Dotyčná nabídka je ovšem velmi speciální produkt, takže by se na ni případná integrace téměř určitě nevztahovala.

Letošní výluka mezi téměř stotisícovými městy byla sice jen desetidenní (1. až 10. 7.), zato ovšem kompletní a tak jsem se sice nemohl kochat březovými hájky u trati, ale útěchou mi byl jiný pohled na krajinu a město (příjezd do Hradce a napojení na vnitřní okruh s opravdu blahobytně vyhlížejícími vilkami všude kolem) i rekordně rychlý zpáteční transfer, který řidič nového a vyvoněného autobusu zvládl za pouhých 18 minut. 

Hradecké Velké náměstí a jeho okolí patří k nejútěšnějším místům v rámci historických center českých měst...

Optika Iva Dlouhá na Gočárově třídě a detail letní výlohy. Pro mne vrchol letošní hradecké návštěvy co se týče oken... Budete-li poblíž, určitě se na to zajděte podívat, protože to má jednoduchost, funkčnost a hlavně nápad!

Nástupce první hradecké Cony měl loni počátkem července zavřeno a letos to pro jistotu zabalil až do 4. 9. Proč se pak ale oběžovat s nabídkou opočenské práškové zmrzliny?

Novinka hradeckého nádraží dle mého pozorování větší zájem nevzbudila. Možná je to ale těmi svátky.

Hm, tak cut, shave a ještě fade, což vidím u barberů poprvé. Snad tam mají i ten mixpult...

I kosmetické studio může mít vkusný polep... (Hradec Králové)

Loni byla v podloubí Velkého náměstí kavárna, letos už korejské bistro. Ale ani jejich výběr zrna mě nepřesvědčil.

Kavárna chce víc než dobrý kávovar a jednu skvělou předělávku v bossa nově. Cedule je o to víc šokující, když si člověk uvědomí, že tu mají před vchodem dva velké a hezké květináče a i na parapetu oken je dostatek flóry.

Cestou od nádraží v Hradci. :-)

Uplynul rok a cukrárna/kavárna na Velkém náměstí má druhý poutač. Ani ten mě ovšem nepřesvědčí, že je zdejší zmrzlina domácí. :-) Venkovní vitrínu s fotkami dezertů doplňuje samolepka TV ŠALINGRAD s nápisem “Cvrčky nežeru”.

Čína 80. let? Ne, to jsou Pardubice a jeden z prvních vjemů po výstupu z nádražní budovy.

Svůj k svému a člověk si říká, kolik musí podobná plocha stát. 

Historie a kontinuita. Kvality, jež mají smysl i v low-cost retailu. :-)

Objednali byste si služby u firmy s takovou cedulí?

(V souvislosti s výlukami dodám, že druhou letní návštěvu Prostějova jsem musel odsunout na půli srpna, protože bych psychicky nezvládl výluku, díky níž se svižná cesta o trvání 1h 15 min. natáhne na nesnesitelné dvě hodiny a čtyřiatřicet minut s necelou hodinou čekání v Nezamyslicích.)

Na více místech jsem se dočetl, že Pardubice se severnímu rivalovi pošlebují a mají pro něj hanlivé označení Mechov, ale z mého pohledu a ne méně než pěti návštěv obou míst pro to není jediný důvod. Hradec má totiž vše, co u Perníkova postrádám. Především tedy eleganci, noblesu a vzdušnost v architektuře a urbanistickém pojetí města. 

Moc rád bych navštívil město na vrcholu barevného podzimu, ale dát jen tak z plezíru 600 Kč za jednodenní výlet na kafe se mi nechce a snad se tedy zadaří v rámci šířeji koncipované tuzemské dovolené nebo pracovní cesty.

Teplo jak v srpnovém Miláně, ale zmrzku si nedám. Logo Almeco na poutači i podivný černý kruh (malá tabulka pro aktuální příchutě?) nebudí mnoho důvěry.

Kočičích kaváren je po republice už opravdu hodně. Z hlavy mě ale napadají jen dvě určené pro milovníky psů. Ta ve Zlíně a na obrázku v Pardubicích. Nešťastné je, že tu na obou mlýncích mají kávu z hradeckého Pepe Coffee, pražírny, která je pro mě netransparentní, protože mi odmítla poskytnout základní informace o původu a jakosti kávy.

Pardubice hl. n. a první Perfect Moose, který jsem v ČR viděl v provozu. Proč si pořizovat stroječek za skoro 100 000 Kč na šlehání mléka, když mám v okénku dvouskupinový kávovar se dvěma tryskami, patří k velkým otázkám dnešní doby.

Po superrychlém návratu z Hradce pro mě představovaly dvě hodiny v Pardubicích lehký šok, který započal už kreativně přetvořenou sochou Jana Pernera (úvodní foto) a jekotem “Viktorky” ze sociálně vyloučené komunity, kterou jakoby na nože brali. 

O padesát metrů dál na Palackého třídě směrem do centra mě zastavil další člen romského etnika se zlatým řetězem na krku a slovy Pán prezident, mám pro Vás... a o minutu později trojice mužů, která vyšla z herny a jeden z nich děl: Pán je hodný. Když jsem dělal, že jej nevidím a spěšně pokračoval dál, dodal daleko prozaičtěji: More, nemáš dvacku? Zenové shrnutí proběhlo o chvíli později u betonových květináčů přiléhajících do hlavní třídy, když jeden ze skupinky pokuřujících pronesl: Měli byste se zamyslet, mám narozeniny. Kdo mi co dá?

Letos jsem zcela opomenul historické centrum Pardubic, které je až příliš zaměřeno na masové turisty – ano, to znamená i “nejlepší” kafe ve městě z plastomatu nebo novinku v podobě Galerie Café Park Restaurant s absurdním stálým menu o rozsahu 46 stran a babyccinem za 50 Kč – a po opětovném pokochání se zdejší nejlepší architekturou, Machoňovou pasáží, jsem zamířil do bočních ulic, zejména pak Smilovy, která vede paraleleně s třídou Míru.

Barber shopy a “obchody pro gentlemany” z mého pohledu spíš rozdělují než aby sbližovaly obě pohlaví a tento v Pardubicích představuje svého druhu vrchol neblahého trendu. 

Barber Shop a Gentleman Store v jedné pasáži? Čeho je moc, toho je příliš.

V okolí Smilovy v Pardubicích nalezne poutník unavený barbery vhodný relax.

Letos jsem si řekl, že bych měl navštívit aspoň jednu mimobrněnskou pražírnu a jelikož mi začalo docházet zrno, jako logická volba se jevil Coffee Dream. Z Brna je to do Uherského Ostrohu spěšným vlakem hodinku a půl bez přestupu a vzhledem k tomu, že čtvrtá nejlepší káva loňského roku byla uvedena na webu skladem, liboval jsem si, jak doplním své poznání výjimečně sladké naturálky. 

Jenže ouha. Ona Kolumbie nebyla (prý měli dovolenou, takže ji nenapražili a mezitím došla) a tak jsem zkusil jejich pojetí Pink Bourbon a Etiopii, v obou případech 100 gramů. Obě kávy celkem OK, ale daleko za první z uvedených (v průměru 13/20).

Jako podnik na mě pražírna dobrý dojem neudělala. Nejenže je stavení, kde tato sídlí, příšerně polepené (včetně terčíku dokladujícího členství v SCA), ale firma má napříč materiály (on-line i na papíře) problémy s pravopisem a spíše dámy než slečny za barem takřka úplně postrádaly úsměv i ochotu. Pokud si za 170 Kč zřídíte členství ve věrnostním programu pražírny, můžete očekávat 20% slevu na všechny budoucí nákupy.

Nadšen jsem nebyl ani z klientely na zahrádce, jež si dopřávala kávu, pivo a točenou z pytlíčků Mixar. Byli to totiž rekreanti velice hluční, bodří a hlavně skoro všichni v šortkách či plavkách. Třeba mi něco uniklo a pražírna/blízký hotel má svůj bazén, ale u zahrádky kavárny očekávám trochu kultivovanosti. 

Při čekání na odjezdu v Kyjově. Hádám, že místní z takové reklamy a seriálu nebudou dvakrát nadšeni.

Na cestě od nádraží k pražírně.

Koně jsem v Uherském Ostrohu neviděl. Zato cyklistů docela dost.

Uherský Ostroh je miniaturní městečko, které má příjemnou atmosféru a v oficiální propagaci působí vlídným dojmem. Během svátečního odpoledne tu ovšem kromě několika turistů nebyla ani noha.

Bez komentáře.

Ve Zlíně mají žlutou prostě rádi. Na jednom místě ji využívá magistrát, realitka, vapkárna i kavárna.

Skoro jako v Hong Kongu.

Coby kamenem dohodil od KAFÖ je řeznictví. A jejich smysl pro nabídku i gramáže je, inu, neortodoxní.

Úplná novinka zlínské kavárenské scény. A budou mít bílý kávovar!

Nový podnik na místě bývalé provozovny Lázeňské kávy ve Zlíně. Začátkem července mu údajně zbývalo pár dnů do otevření, ale víme, jak to bývá. Kompaktní vůz na fotce jistě patří některému z řemeslníků...

I tady bude asi kavárna. Tak jako u Hradce, i ve Zlíně bych se chtěl objevit během nejbarevnějšího podzimu. Ty parky, svahy a lesy kolem musí být totiž nádhera.

Bye Bye Baťa...