#misinblog

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4

Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.

Helča

Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli. 

Večeře

Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě. 

Cukroví

Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.

Stromeček 

Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.

Výzdoba

Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.

Balení dárků

Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je. 

Co jsme darovali?

Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti. 

Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě. 

Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá. 

Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.

Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly. 

Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem. 

Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.

Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti. 

Co jsem dostala?

Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.  

Míša

Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.  

Cukroví

Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky. 

Výzdoba

Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním. 

Stromeček

Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem. 

Večeře

Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok. 

Balení dárků

Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.

Co jsme darovali?

Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné. 

Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.  

Jana

Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem. 

Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče… 

Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.

O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.

Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?

No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…

„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.

Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.

Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?

Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.

Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.

Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.

Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.

Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D). 

[czechzerowaste]

Těhotná a téměř bez odpadu? Jde to a stojí to za to.

Moc mě baví číst na mých oblíbených blozích o tom, jak jejich autorky prožívají těhotenství a příchod miminka na svět. Tyhle blogové zápisky jsou vždycky tak pozitivní a radostné, že je mi po tom, co si je přečtu, prostě hezky. Tak proč jsem po zjištění, že jsem sama těhotná, nešla do tohohle sdílení taky?

Jsem prostě pověrčivá. A i když jsem měla zcela bezproblémové těhotenství, tak jsem si říkala „co kdyby?“. Pokud by se totiž stala nějaká komplikace, tak vím, že bych o tom na blog psát nechtěla. A tak s tímto těhotenským coming-outem přicházím až po tom, co už těhotná vůbec nejsem.

I proto jsem se v posledních měsících snažila být na všech společných fotkách zezadu, pouze obličejem a nebo radši vůbec. Ne vždycky mi to vyšlo. Třeba na veřejných akcích nebo video rozhovorech. A tak patrně část z vás už nějakou dobu věděla, či tušila, že náš blog brzy doplníme o nové zero waste téma.

Ještě než se ale pustím do rozborů toho, jak používat látkové pleny, čím miminko mazat a co za radosti a strasti s sebou bezodpadový život s dítětem přináší, tak se vrátím do těch uplynulých devíti měsíců.

Když jsme, v září, po třech měsících tajení všem našim blízkým tu novinu oznamovali,   jedna z jejich prvních otázek byla, jestli už jsem byla těhotná na svatbě. Termínově by to tak nějak sedělo. Ty vypité sklenky vína a trsání do rána tomu ale neodpovídají vůbec. A přeci!

Děťátko je totiž takovým naším pozdně doručeným svatebním darem. Když jsem dva týdny od našeho svatebního dne zjistila, že jsem v tom, tak jsem nevěřila, že to tak krásně vyšlo. A jednou budeme naší dceři říkat, že byla počata v tak speciální den.

Jak to víme? Téměř na tuty! Pár dnů před svatbou jsem byla na preventivní prohlídce na gynekologii. Myslím, že to byla má první návštěva po návratu z Myanmaru a pan doktor se mě ptal jestli se zase někam chystám. Tak jsem mu vylíčila, jak se věci mají, že jsme před nedávnem koupili domeček a tento víkend se vdávám, takže si teď s cestováním dávám oraz. Nedalo mu to a zeptal se jestli už uvažujeme i o miminku a já přiznala, že pomaličku ano. Když tak nad tím přemýšlím, tak byl asi první komu jsem na tuhle otázku odpověděla kladně (po manželovi samozřejmě). Na podobné otázky položené mým okolím, jsem s vyhlídkou nejisté budoucnosti vždycky raději mlžila, že ještě tak dva roky počkáme a pak se uvidí. Pan doktor mi po tomhle sdělení u vyšetření zmínil, že právě o svatebním dni budou pro početí miminka ty správné konstelace. V tu chvíli jsem to přijala jako zajímavou informaci, s hlavou plnou příprav na svatbu jsem to ale vlastně moc neřešila.

O miminku jsme s přítelem (dnes už s manželem) mluvili nějakou dobu, být těhotná na svatbě se mi ale  nechtělo. A to, že to pak vyšlo prakticky na první pokus byl tak trochu šok (ale hezký). Zvlášť pro takového strejčka sejčka jako jsem já. Když totiž vidím kolik párů se dnes o miminko snaží několik měsíců (a let), tak jsem za tuhle skutečnost velmi vděčná. A musím říct, že částečně to přičítám i životu bez odpadu. Cože?!

Bez obalu totiž neseženem všechny ty nezdravé sladkosti, brambůrky a zprocesované jídlo. Namísto toho jsme objevili spoustu nových zdravých surovin a začali si víc vařit doma. Díky tomu jsme v posledních dvou letech jedli mnohem zdravěji a kvalitněji, oba dva si srovnali váhu a obecně se zbavili několika menších zdravotních neduhů. A i když vím, že to není ultimátní recept na otěhotnění a svou roli hraje spousta dalších faktorů, tak si přeci jen myslím, že na škodu nám to nebylo.

A jak probíhá zero waste těhotenství? Fyziologicky samozřejmě úplně stejně, jako každé jiné. Nevolnosti, únava a postupné snižování tempa chůze na rychlost šneka se vám pravděpodobně nevyhne (i když výjimky existují). Čemu se ale díky minimalistickému nastavení, které život bez odpadu přináší, vyhnout můžete?

Tak třeba obsesivnímu nakupování roztomilých dupaček, které vaše dítko obleče jednou (když  dobře sladíte roční období a velikost dítěte). Taky možná snáze odoláte všem těm „must have“ vychytávkám, které vám instagram bude strkat až před nos. Zvláštním a děsivým internetovým algoritmem se vám totiž v těhotenství nic jiného než kojící korálky, kousátka, muchláčci, plyšáčci, přikrývky, zavinovačky, světýlka, houpátka a jiné (ne)potřebnosti ve vašem feedu prostě objevovat nebudou. A to může být i pro otrlé minimalisty někdy oříšek. Já jsem odolávala docela statečně (pokud se do toho počítá třeba to, že jsem si tento druh sociální sítě v jednom období prostě zakázala).

Ale i tak jsem občas trošku zhřešila. Třeba, že jsem si koupila vysněný kočárek, i když jsem vlastně původně prohlašovala, že na ty naše polňačky kolem domu žádný potřebovat nebudu. Na procházky s babičkou, kamarádkou, k doktorce, na menší nákup a spaní venku před domem se ale občas šikne (aspoň myslím). Nebo jsem neodolala a nějaký ten obleček si koupila. I když jsem už měla dva šuplíky plné těch poděděných – hormony. Nikdy jsem ale nesáhla po nové věci. Kočárek jsem sehnala použitý v lokální facebookové skupině pro maminky a oblečky kupovala zásadně v sekáčích. Z druhé ruky jsem koupila i celou sadu látkových plen, komodu na oblečení a koupací kyblík. Zbytek jsem buď zdědila (košík na kolečkách ještě po tatovi, autosedačku, fusak, oblečení, ručníky, teploměr,..), nebo dostala do vypůjčky (nosící šátky, knihy o výchově, přebalovací pult, …). Díky shánění a vyzvedávání věcí z druhé ruky nebo na půjčení jsem absolvovala spoustu milých návštěv.

Úplně si vybavuji, jak jsem si vybírala poděděné oblečky po sestřenici a přihlížela tomu babička. Do poslední chvíle jsme všem tajili pohlaví miminka, a tak jsem si musela dávat sakra pozor na to, které kousky beru. Když se babička dívala, tak jsem si do tašky házela ty neutrální, případně spíš v klučičích barvách. A když náhodou odhlédla, tak jsem tam rychle nastrkala ty nepochybně holčičí věci. Třeba růžovou chlupatou bundičku (to bych případnému chlapečkovi udělat fakt nemohla). Ale babička má bystré oči a pak už se po rodině spekulovalo na základě vybraných oblečků, co to asi tak bude. Díky těmto spekulacím se také zvýšilo rodinné nutkání miminku něco pořídit. I přesto, že já sama, až na pár věcí, nic nechtěla.

A tak jsem vše, co se nepovedlo sehnat z druhé ruky věcí, sepsala do seznamu a ten předala příbuzným a kamarádům, kdyby trpěli tím, že nám pro miminko nemohou nic nadělit. I tak jsem ale v záhlaví zdůraznila, že opravdu nic nepotřebujeme, že žádný dárek = nejlepší dárek a že tento seznam slouží vážně jen pro ty nejurputnější případy, kteří by to prostě bez obdarování nezvládly. Dala jsem do poznámky i to, že nejvíc nás potěší, pokud danou věc seženou z druhé ruky (mým kamarádkám se takhle podařilo sehnat hojdavak), nebo nám místo hmotného daru donesou veganský čokoládový dort, uklidí nebo navaří. No však se mrkněte sami.

A ty úplně nové věci bych spočítala na prstech jedné ruky (ale ne všechny návštěvy jsou u konce). Patřila mezi ně například deka pro bonding v porodnici, knížka zaznamenávající první roky života miminka, koš a taška na pleny. A pořád doufám, že někdo donese TEN veganský čokoládový dort! :P

Pro sebe jsem si koupila náhradní díl k aniballu (pomůcka určená k předporodní masáži hráze). Pumpičku jsem měla půjčenou od kamarádky. Taky jsem téměř neobměňovala svůj šatník. I v netěhotenském stavu nosím poměrně ráda volné šaty a svetry, které se daly využít až do porodu. Část oblečení mi půjčily kamarádky a jen těhotenské silonky jsem si koupila nové. Paradoxně mi největší problém „co na sebe“ dělalo období kolem čtvrtého měsíce, kdy už bříško začalo trochu vykukovat a některé rifle nebo legíny mě už začínaly tlačit. Později, když už jsem měla břicho jako balón, ale stačilo legíny, nebo běžné silonky, které bych si třeba v tom čtvrtém měsíci neoblekla, prostě shrnout pod břicho a byla jsem v pohodě (s riflemi to samozřejmě tak jednoduše nešlo, takže jsem je musela na pár měsíců oželet).

Během těhotenství jsem si taky koupila pár zabalených věcí, které jinak nekupuji. Šlo především o různá homeopatika a vitamíny. A když se blížilo grande finále, koupila jsem si několik balených raw tyčinek a hroznový cukr pro dodání energie k porodu a po něm. To by šlo sice vyřešit i bezobalově (datle, oříšky, čokoláda, výroba vlastních…), ale chtěla jsem se cítit dobře a mít s sebou opravdu to, co pro mě v tu vypjatou chvíli bude nejlépe stravitelné a co mi chutná nejvíc.

Když jsem s tím velkým břichem procházela supermarketem, všude proudily davy lidí a k tomu hrála ta k nákupu stimulující hudba a já házela své raw tyčinky do košíku, tak jsem na sebe zrovna dvakrát pyšná nebyla. Hlavou mi proudily myšlenky, jak tímhle ničím tu dlouhodobou snahu a že kdybych si vedla tu slavnou zava��ovačku na roční odpad, tak ji naplním jen během této poslední fáze těhotenství. U fronty před pokladnou jsem se ostražitě koukala kolem sebe, jestli zrovna za mnou nestojí někdo, kdo čte náš blog a teď si říká, že je to celé lež? Pak jsem se ale hodila do pohody, pohladila si bříško a pomyslela si, že je důležité mít v tom balanc a že těhotenství a porod jsou situace, které se v životě mnohokrát neopakují a v tu chvíli jdou nějaká striktní pravidla prostě stranou.  

Nakoupené sladkosti jsem nakonec více než u porodu využila až v šestinedělí, kdy jsem byla ráda, že do sebe dostanu nějakou rychlou energii. Ještě více než zabalené raw tyčinky jsem ale ocenila jiné věci na jedno použití, které jsem si v tomhle období do svého života pustila – poporodní kalhotky, vložky, podložky a pár plen do porodnice. Ale ani to jsem vlastně nekupovala. Daly mi je totiž kamarádky, které to po porodu nestihly vypotřebovat (část věcí bude čekat stejný osud, až někdo v mém okolí otěhotní, protože mi taky něco zbylo). Jedinou věc, kterou jsem si koupila sama a je zcela ne-zero waste byly poporodní vložky. Chvilku jsem uvažovala nad koupí látkových. Jelikož ale vím, že bych je, krom dalšího porodu, pravděpodobně nikdy nevyužila, tak mi přišlo rozumnější koupit jednorázové.

A pak tu byl odpad, který úplně neovlivním – ten, co vznikl při těhotenských kontrolách. V tomhle případě, ale nevidím jinou alternativu. Krom toho, že se na kontroly prostě nedostavíte (což pro mě přijatelná alternativa není). I tak, ale můžete některé věci nabízené v gynekologických ordinacích, porodnici nebo v pojišťovně odmítnout. Jde o různé reklamní těhotenské diáře, výrobky, krémy a časopisy, které vám budou často cpát. Pokud se necítíte na jasné odmítavé NE, tak stačí říct, že děkujete, ale že danou věc už doma v nějaké podobě máte a tím pádem ji nepotřebujete.

Když to takhle sepisuji dohromady, tak mi dochází, kolik věcí se mi během těch devíti měsíců mohlo v domácnosti objevit a že tam vlastně přece jen nějaký rozdíl oproti běžnému těhotenství bude. A že i když pro mě, velkého minimalistu, jsou  dva šuplíky plné oblečků pro miminko skoro neúnosné, tak při představě, že je v nich nacpané oblečení snad do roku dítěte, si říkám, že je to vlastně dost v pohodě.

A ačkoliv mi v těch prvních letních měsících fakt nebylo dobře, můj strach z jízdy autem dostal až na tu úroveň, že jsem úplně přestala řídit a v těch posledních dnech, kdy jsem „přenášela“, jsem probrečela několik večerů ze stresu, že budu muset na umělé vyvolání. Tak jsem si těch devět (a něco) měsíců moc užila. Po většinu času jsem totiž ani nevnímala, že těhotná jsem. Oteklé nohy, bolavá záda, pálení žáhy a jiné neduhy se mi vyhýbaly obloukem. A já tak mohla v druhém trimestru absolvovat téměř měsíční honeymoon road trip po Chorvatsku a spát většinu nocí v autě. Do posledního dne před porodem brázdit s naším Snížkem kopce v okolí a celkově si užívat čas, kdy jsme jen my dva s Páťou. Přiznávám, že nosit se s tím těžkým břichem nelze nazvat kdovíjak komfortním stavem. Požehnaným ale zcela určitě. A tak jsem ráda, že to všechno dospělo do zdárného konce a krom krásného, tří a půl kilového, miminka po mém těhotenství nezbyla jiná kila v podobě odpadků.

Fotila opět skvělá Lucie Urban.

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo II

Štědrý den je za námi. Loni jsme vám povyprávěly, jak vypadaly naše první Vánoce bez odpadu. Řekly jsme si, že na to letos navážeme. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, co žijeme bez odpadu, už máme všechno vychytané do puntíku, ale Vánoce a obecně obdarovávání se s blízkými je přece jen vyšší kategorie.

Navíc ji procvičujeme jen párkrát do roka (na rozdíl od pravidelného bezobalového nakupování jídla… i když i to můžeme ještě zlepšovat). Poučeny z minulého roku, inspirovány desítkami zero waste vánočních článků, které letos zaplavily internet, a motivovány i letos o Vánocích více být než mít, jsme se pustily do zero waste vánočního pokusu číslo 2.

MÍŠA

Letošní Vánoce pro mě byly v mnohém jiné. Poprvé jsem je totiž neslavila doma, ale s Páťou (manželem) a Snížkem (psem) v našem novém domečku. Neslo to s sebou spoustu nových otázek a hledání. Jak se dělá dobrý bramborový salát? Máme mít stromek? Jak naplánujeme návštěvu všech příbuzných a blízkých? Stihnu upéct cukroví? Jaké si vlastně neseme tradice z našich domovů a co budou ty naše, nové?

A v tom všem stály dárky až někde na posledních příčkách. Pro mé nejbližší, které znám velmi dobře mi inspirace na udržitelné, bezodpadové a často i nemateriální dárky naštěstí nechyběla a přicházela tak nějak postupně.

U vzdálenějších příbuzných už to bylo horší. Často to pak dopadlo věcmi, které sic byly nakoupené v bezobalových obchůdcích, vyrobeny za etických podmínek a lokální, ale cítila jsem, že i když je obdarovaný člověk využije/sní, tak by se bez nich obešel a vlastně je nepotřebuje. O to víc jsem namotivovaná příští rok dárky s co nejvíce lidmi prostě zrušit. Často to totiž přináší jen stres a ztracený čas – jak mně při shánění, tak obdarovaným při přijímání a následném zvažování, co s daným darem provedou.

V pozici obdarované jsem bohužel o letošních Vánocích těmto pocitům musela čelit hodně často. Místo, abych se radovala nad nápaditostí/využitelností/potřebností toho, co jsem dostala, tak jsem často už v první sekundě myslela na to: „To snad ne! Co s tím budu jenom dělat?!“ Většinou šlo o něco, co už doma máme, prapodivné kýče, potraviny, které nejíme a ještě jsou zabalené v plastu a jiné pro nás nevyužitelné a nepraktické věci. Sentiment a pocit, že to, co dostanu, si musím doma nechat i když to nepoužiji, mě už naštěstí opustil, takže tyto nechtěné dárky prostě pošlu tím nejsmysluplnějším způsobem dál. Lidem, kteří je zrovna potřebují a spotřebují.

Co mi však stále nejde je lepší komunikace s blízkými, která by tomu všemu předešla. Odmítání darů je pro mě prostě stále vyšší level v oblasti bezodpadového života, který ještě neovládám úplně tak, jak bych si přála.  

Naopak mé nejistoty z prvních Vánoc v našem domečku se proměnily v řešení, se kterými jsem více než spokojená. Bramborový salát s mrkví, cibulí a okurkami a veganskou majonézou se nám povedl úplně skvěle, stromek jsme koupili v květináči, návštěvy s blízkými jsme dokázali dobře zorganizovat, upekla jsem perníčky a rohlíčky a od mamky dostala další tři druhy cukroví. V rámci ladění tradic nedošlo snad až na malé zaváhání ohledně výběru polévky (hřibová vs. zelná) na žádný problém :). Dokonce proběhl i nultý ročník, naší snad nové rodinné tradice, výšlapu na poutní místo Hostýn. Díky této procházce nám před vydatnou večeří hezky vyhládlo a při následném maratonu ve sledování pohádek jsme se alespoň nemuseli cítit provinile. Samotný Štědrý den pro mě byl jeden z nejklidnějších a nejhezčích za poslední roky.

A nakonec i spousta dárků mi udělala velkou radost. Vyhrály to rozhodně poukazy – na hodiny klavíru od soukromého lektora (Páti) u nás doma, na dvě hodinové masáže, na kávu a zákusek v kavárně, nebo na nákup v našem nejmilejším bezobaláči. Radost jsem měla ale i z hmotných, potřebných nebo promyšlených darů. Závěsů do ložnice ušitých u nás ve městě, šatů české výroby z biobavlny, recy svíčce v lahvi od vína se zdravým voskem, bambusových kartáčků na zuby, oříšků nebo mopu :).

JANA

Vánoce jsou svátek rodiny, a nejenom té svaté… Po stránce odpadu většina naší rodiny moc svatá není (zatím ;-)), ale letos se nám podařilo vánoční zero waste svatosti malinko přiblížit. Na vánočním stole jsme kromě tradičního salátu z vlastních brambor a domácích vajíček měli i cukroví z bezobalové mouky, oříšků, kakaa či kokosu a mísu plnou bezobalových sušených plodů a oříšků. Nabídla jsem totiž mamince, že si tyto předvánoční nákupy vezmu na starosti, a vytrvale domů vozila plné pytlíčky surovin, až se mamka sama vydala do zlínského bezobaláče.

Bezodpadově a lokálně jsme zvládli i vánoční stromeček. Vyrostl na miniplantáži za naší vesnicí, odkud jej taťka dovezl převázaný kouskem znovupoužitého provázku, a pak mi jen vyprávěl, že odmítl nabízenou síťku s tím, že by to byl zbytečný odpad. Stromeček jsme nazdobili červenými baňkami, které už máme dobrých patnáct let, a v lednu jej spálíme tak jako další dřevo, kterým topíme. Předtím ale ještě má pár vánočních úkolů… třeba schovat dárky…

Na jejich rozbalování jsem se letos zvláště těšila, přestože jsem věděla, co pod stromečkem najdu! Dokonce už od srpna, kdy jsem rodiče poprosila, aby  v crowfundingové kampani podpořili slovenskou značku Créeme a koupili mi pod stromeček podprsenku z nebělené bio bavlny, která je téměř 100% recyklovatelná. Když obálka s dárkem dorazila začátkem prosince do schránky, schovala ji maminka mimo můj dosah, aniž bych nahlédla dovnitř a já tedy musela čekat do Štědrého večera… A očekávání se ještě zvýšila, když mi Míša a Helča vyprávěly, že jim velikosti prádla, které si vybraly, nesedí a že jej budou měnit… Mne asi Ježíšek nechtěl zklamat a podprsenka mi sedí skvěle.

Dárky od bráchů mne letos docela pobavily. Jeden mi dal dvě své flashky. Po návratu ze Středoafrické republiky jsem si od něj totiž stále nějaké půjčovala, protože jsem potřebovala někde uložit asi 50 giga fotek. Druhý brácha mi dal peníze na vlak. Já si totiž přála dárkové vouchery na jízdenky, ale mu přišlo zbytečné měnit peníze za vouchery ve stejné hodnotě. Tak slibuji, že ty peníze opravdu použiji na vlakové jízdenky.

Peníze jsem nadělovala i já jako příspěvek na vybavení kuchyně jednoho bráchy. Druhý dostal vouchery na lístky do kina, respektive patřičné kódy napsané na kousku papíru. Mamince jsem dala tričko z konopí a biobavlny, které si přála. Dokonce jsem jej ani nebalila, jen smotala a převázala stuhou. Jediný v plastu balený dárek dostal taťka. Přál si totiž LP Mira Žbirky a já byla ráda, že jsem jej sehnala nové, z druhé ruky bylo pro mne nesehnatelné.

Babičce (která mi celý prosince povídala, že si nic nepřeje, neb má všechno) jsem nejprve pomáhala se zařizováním dárku pro druhé… dvě knížky pro vnučky – obě bezobalové a jedna z antikvariátu, a karetní hru Dobble pro pravnoučata – sice v obalu, ale zato něco, co snad pobaví více a déle (a taky celou rodinu) než umělohmotná hračka pro každého…

Babičku samotnou jsem obdarovala tím, že jsem jejím jménem obdarovala druhé… Na začátku prosince jsem v klubu seniorů, kam chodí, povídala o mé zkušenosti ze Středoafrické republiky. I o tom, jak těžko dostupná je tam zdravotní péče. Pod stromečkem pak babička našla dopis, že jsem jejím jménem darovala peníze, které zajistí převoz do nemocnice dvou Středoafričanům. Udělalo jí to opravdu radost.

A mně udělalo radost, že ty letošní Vánoce naše rodina zvládla trochu méně odpadově, smysluplně a střízlivě co se týče množství dárků, výzdoby i jídla. Korunoval to však taťka otázkou: „Jaká je adresa toho vašeho blogu?���

HELČA

Moje druhé bezodpadové Vánoce byly skvělé a zase o trochu více bezodpadové.

Myslím, že důvod, proč máme skoro bezodpadové Vánoce je ten, že jsme docela líná rodina, a neradi děláme věci, které zbytečně berou čas a energii. Ať už jde o množství dárků nebo dokonalý vánoční úklid.

Bezobalové nakupování je u nás běžné a tak se při přípravě vánoční tabule nic moc nezměnilo. Jen nám zase ubylo pár druhů cukroví, protože jsme se rozhodli udělat pro každého jen to jeho oblíbené. A tak máme 5 druhů a jistotu, že se opravdu sní (a nepřejí).

S úklidem jsme moc nestresovali a udělali ho v pohodě a za pomocí sody a octa. Dokonce jsme měli vše na večeři nachystáno už kolem poledne a tak nám zbyl i čas na rodinnou procházku s pejsky. Skvělý důkaz toho, že zero waste nemusí být nutně časově náročnější.

Vemte si takové balení dárků. Většinou složitý proces a pro nás ne příliš zručné jednice i docela stresující. Přidejte k tomu množství bordelu, které po vybalování dárků pod stromečkem zůstane a máte tisíc důvodů se na balení vybodnout úplně. Tento zlepšovák nám bohužel u rodičů neprošel, ale mamka vymyslela dokonalý kompromis. Vyrobila dárkové tašky z vánočního balícího papíru, do kterých dárky jen nastrkáme. Letos jsme je využili už potřetí a určitě ne naposled. Je to dokonalé. Pod stromečkem vypadají hezky a nevzniká z nich žádný odpad. A balení zabere asi 5 minut.  

Taky nám díky nim k vánočním tradicím přibyla hra. Aby byly tašky opravdu znovupoužitelné každý rok, nepíšeme na dárky jména. A tak je z tašek společně vytahujeme a hádáme, pro koho by mohly být. Dá se díky tomu i skvěle improvizovat. Koupila jsem omylem ségře knížku, kterou už četla. A dříve, než z ní mohla být zklamaná, s nadšením se ozval brácha, že je knížka určitě pro něj.

Největší výhrou Vánoc pro mě bylo osobní nastavení, se kterým jsem je slavila. Poprvé mi konečně bylo fakt jedno, jaké dárky dostanu (a kolik a od koho). Předchozí roky mě vždy něco zklamalo. A to i loni, kdy jsem psala dopis Ježíškovi. Letos jsme ho nepsala a i tak jsem byla spokojená. Od rodičů jsem dostala peníze, abych si koupila, co potřebuji, ségra s bráchou mi koupili průvodce po Taiwanu.

Chtěla jsem sice nějaký z druhé ruky. Myslela jsem si, že by jej brácha mohl sehnat v Anglii, kde studuje. Asi to ale nestihl a tak mi se ségrou ještě tak hodinu před štědrovečerní večeří koupili e-book. Pod stromečkem pak byl jen malý lísteček s tím, že dárek mám v mailu, že je zero waste a že si mám na takové dárky zvykat :D. Taky jsme celá rodina dostali větvičky na čištění zubů Yoni, které jsou sice v plastu, ale když už ji mám, alespoň vyzkouším a můžu přidat postřehy do našeho chystaného článku o zubních kartáčcích.

Z dárků, které jsem dávala já, se trošku propadákem staly hodinky pro taťku. Chtěla nějaké kvalitní, kterým ale neodpovídal můj rozpočet, vydala jsem se proto poprvé v životě do zastaváren. Chtěla jsem sehnat hodinky značky Prim, protože je to česká značka, která také všechny hodinky jejich značky dokáže opravit.

Hned v první zastavárně měli primky asi čtvery. Vybrala jsem černo zlaté, v hodinářství mi k nim dali řemínek a upozornili na to, že hodinky jsou natahovací. Nevěděla jsem vůbec, co to znamená, a jen jsem doufala, že natahovací hodinky nejsou tak staré, aby si s nimi taťka neuměl poradit. Naštěstí uměl a hodinky se mu fakt líbili. Jenže… Už nefungují! A to jsou teprve tři dny po Vánocích, Doufám, že se je podaří opravit, aby taťka neměl místo jedněch nefunkčních hodinek dvoje.

Zbytek dárků už byl povedený lépe. Svetr ze sekáče a fair trade káva pro mamku, tuhý šampón pro taťku (protože je jediný, kdo ještě používá „normální“ šampony v plastu) a termoska Made Sustained pro bráchu. Ségra dostala kalhotky z bio bavlny, pytlíček na výrobu rostlinných mlék a dárek, z kterého měla radost celá rodina. Krabičku plnou permasemínek pro začátečníky i s návodem na pěstování.

Až na štědrý den jsem zjistila, že i stromeček máme zero waste. Naši jej dostali od kamaráda lesáka, který jej spolu s kolegy musel pokácet, protože byl trochu asymetrický. Se zjištěním, že bez jakékoli mé angažovosti se naši zamysleli i nad kupováním stromečku mě snad nenapadá, co by se mohlo na vánoční pokus číslo 3 zlepšit.

[czechzerowaste]

Tak nevytvářej odpad, když se Míša s Páťou budou brát!

Tak jsem se vdala. To je velká věc. Popravdě nejsem vůbec svatbový typ a z velkých oslav jsem spíš nesvá. Když jsem o své budoucí svatbě přemýšlela v minulosti, byla jsem přesvědčená o tom, že nepůjde o žádnou velkou akci, ale že se odehraje někde v lese, tajně, za přítomnosti svědků a oddávajícího, s pohodovým piknikem po a bez nějakých stresujících příprav před. Nakonec proběhlo obojí, jak tajná svatba ve čtyřech, tak velká párty se všemi našimi blízkými. A to vše jen s jedním manželem :) Jak je to možné?

Přáli jsme si totiž, aby nás oddal někdo, kdo nás zná a koho máme rádi. To by nám, ale náš stát asi moc neuznal, takže jsme si udělali jednu takovou soukromou svatbu s panem starostou, matrikářkou a svědky před naším novým domečkem v zahradě. Na sobě jsem měla šaty ze sekáče, které mi dala mamka na poslední Vánoce, podepsali jsme se na starém šicím stroji, který teď používáme jako stůl a jedinou ozdobu kolem nás tvořil černý bez a luční kvítky v zavařovacích sklenicích. Krom svědků o této mini svatbě nikdo nevěděl a oficiálně to prozradil až náš oddávající Kuba o den později, při naší upršeně-magické a velmi dobrodružné svatbě na kopci v Hostýnských vrších, touto větou: „Včera jste se vzali před státem, dnes před svými blízkými a sebou samými.“

Příprava této velké svatby už vyžadovala mnohem víc plánování a argumentování typu: „Ne, papírové ubrousky fakt nepotřebujeme“ a „Opravdu není řešení, když se ty brambůrky vysypou doma a přinesou bez obalu! Prostě se bez nich obejdeme.“ a asi tak tisíc dalších menších, či větších obhajovacích bitev, které jsme za ten rok od zásnub museli ustát. I tak se nám nepodařilo vše naplánovat úplně bez odpadu, ale myslím, že jsme v rámci udržení si nějaké psychické pohody a především zachování přízně rodiny udělali maximum. Nakonec snad došlo k pochopení na obou stranách a jsem ráda, že to naši blízcí ustáli a snad i porozuměli, o co nám to vlastně šlo.

Při plánování svatby jsme uvažovali v těchto třech, pro nás neslučitelně propojených, kategoriích:

zero waste

veganství

lokálno

etická výroba

Ne u všeho se nám podařilo dostát všem těmto principům, tak nějak se ale všechny v různých kombinacích propojovali celým naším dnem.

Místo

Po několika variantách jsme se rozhodli udělat oslavu i obřad co nejblíže našim domovům, aby příbuzní a kamarádi nemuseli cestovat zdaleka. Zároveň jsme taky dbali na to, aby místo obřadu a následné oslavy bylo kousek od sebe – zase, aby se zamezilo dlouhým a nepraktickým přesunům. Obřad se nakonec konal na kopci, na kterém mě Páťa požádal o ruku a oslava byla v chalupě hned pod kopcem.

Catering

Jelikož jsme si objednali místo bez obsluhy, tak jsme museli nějak vyřešit jídlo a pití. Rozhodli jsme se udělat celou svatbu veganskou – to nás sice stálo spoustu vášnivých debat s příbuznými, ale dle následných reakcí jsme zbořili některé předsudky a konečně ukázali, že fakt nejíme jenom zrní. Při výběru toho, kdo nám jídlo připraví, jsme měli jasno hned od prvního momentu. Zvolili jsme Tři ocásky, nejenom proto, že skvěle vaří, ale především díky všem jejich dalším aktivitám (protože #fairtrade #bio #local #seasonal #vegan #hateFree #solidaritaJeNašíZbraní). K pití jsme měli víno a slivovici od pána z jižní Moravy, český pivo, kofolu a mařinkovou limonádu. A taky kafe s Nemlékem. Žádná plánovaná výslužka se nekonala, zůstavší hosté si po ránu pobrali poslední chlebíčky a cukroví do krabiček, něco se snědlo při nedělní afterparty a něco jsme dojídali ještě pár dní poté, při našich mini líbankách.

Květiny a jiná výzdoba

Na tuhle část jsem opravdu pyšná, jelikož nešla udělat líp. Vše od mé svatební kytice, přes věneček do vlasů a celou květinovou výzdobu pocházelo z podhostýnských luk a natrhala je sestra a sestřenice mého manžela den před svatbou. Neměly to s námi a všemi našimi požadavky holky lehké, ale zvládly to skvěle! Další výzdoba byla spíše minimalistická, kladli jsme důraz hlavně na to, aby se nekupovalo nic nového, využilo se to, co už doma máme my (zavařovačky), nebo někdo jiný (ubrusy z hasičárny) a bylo to z přírodního materiálu (nařezané kmeny).

Šaty a jiné fintění

Samozřejmě bych si ideálně koupila šaty v sekáči, oblékla ty po mamce, nebo si nechala nějaké stávající přešít. Nakonec jsem se, ale v rámci nastavování priorit, rozhodla si nechat šaty ušít v Česku od čupr paní návrhářky za důstojných pracovních podmínek. S tím, že je po svatbě s těžkým srdcem pošlu dál (nemám tu nějakou zájemkyni?). Boty jsem si nechala udělat na míru u českého výrobce barefootových sandálů. Musím říct, že už se těm tarahumanským běžcům nedivím, boty totiž skvěle obstály v dešti, bahně i kluzkém povrchu (a od svatby jsem je skoro nesundala). Ženich si koupil férově ušité kalhoty, které bude nosit běžně i nadále, nechal si ušít českou košili na míru a koupil veganské barefoot boty, které se stanou jarně-podzimním favoritem. Prstýnky mají podobný příběh jako svatební oděv – nové, ale ručně dělané českou šperkařkou. Sice jsme chvilku uvažovali, že si necháme udělat dřevěné, stejně, jako je můj zásnubní. Ale jelikož je jejich údržba poněkud náročná, rozhodli jsme se nakonec pro jednoduché, nepravidelné kroužky ze zlata s otisky našich prstů. Ač se normálně vůbec nelíčím, tak jsem v případě svatby udělala výjimku a nechala se velmi jemně nalíčit a učesat od paní z vedlejšího města, která mi byla doporučena kamarádkou. Myslím, že make-up mi déšť smyl ještě než jsem ušla ten kilometr v dešti na místo obřadu, ale účes (stejně jako šaty a boty) přežil i několika hodinové divoké trsání a držel až do brzkého rána.

Pozvánka a dary

Věc, se kterou jsem naprosto spokojená, jsou pozvánky ve formě kapesníčků, s námi vyrobeným minimalistickým logem, ušité a potisklé českou rodinnou firmou. Využití je jasné – na svatbě na slzy dojetí (a popřípadě místo papírových ubrousků), po svatbě jako zero waste varianta smrkání. Samotné kapesníčky byli obvázané jutovým provázkem, s visačkou (ze zrecyklovaného letošního PFka), na které byla webová adresa, na níž se hosté mohli dozvědět víc než jen to, že Svatba bude! (což byl jediný text na kapesníčcích). V internetové pozvánce jsme hosty důkladně instruovali o tom, že si nepřejeme žádná blahopřání či jiné hmotné dary, a pokud nám chtějí přece jen něco dát, tak ať jsou to finance. A jak to dopadlo? Zhruba čtvrtina hostů nám donesla peníze v obyčejné obálce, další čtvrtina připojila i blahopřání, další přinesli pouze hotovost, nebo ji dokonce poslali na účet. A zbytek nás překvapil skvělou zero waste variantou daru – třeba proutěným košíkem plným domácích dobrot, jako je bylinkový čaj, marmeláda nebo sušené šípky. Od jedněch kamarádů jsme zase dostali úžasnou Klean Kanteen termosku. Někteří byli tak vynalézaví, že peníze zabalili do listu, nebo uvázali ke kytičce. My jsme se rozhodli našim rodičům poděkovat za výchovu portréty nás dvou, namalovanými českou ilustrátorkou Kateřinou Kynclovou. Dávalo nám to větší smysl než něco, co uloží do šuplíku a zároveň jsme chtěli, aby jim náš dar dělal radost dlouhá léta.

Zábava

Krom prvního manželského tance a házení kytice (a poněkud inovativním ženichově házení boty), jsme odmítli všechny jiné svatební tradice, včetně těch, které by v sobě zahrnovali jakékoliv rozbíjení věcí nebo rozmazávání hořčice. Neměli jsme ani živou hudbu, celou dobu nám hráli kamarádi skvělé taneční pecky. Mimo to nám taky naši bývalí spolužáci (v uskupení Kastráti feat Merket) složili úžasný song a udělali show světového formátu. Moc milou vložkou byl výstup našich maminek, ta moje složila těsně před svatbou dvě básně, z nichž jedna trefně shrnula všechny předsudky, které hosté před svatbou měli (veganství ft. pěší výstup v dešti ft. zero waste) a myslím, že perfektně prolomila ledy mezi promáčenými hosty. Druhá maminka zase vytvořila 3D obraz zahrnující vše od Páťového prvního psaného dopisu Ježíškovi, přes jeho dětskou botičku, až po první ustřižené vlásky – předávala ho s komentářem, že mi ho teď tedy dává úplně celého. No prostě, na slzičky. Jinak jsme byli proti jakémukoliv organizování zábavy. Vše tak nějak přirozeně plynulo, jak se lidem chtělo, někdo tančil, někdo šel do sauny, někdo hrál ping pong, nebo si prohlížel naše společné fotky a někdo si prostě jen tak povídal.

Ačkoliv jsem tak velkou svatbu vědomě nikdy nechtěla a předcházející měsíce provázené neustálým obhajováním si toho, jak „to“ chceme, mě stálo neuvěřitelné množství energie, tak můžu teď s čistým srdcem říct, že to stálo zato. A nejenom to, i když je to neuvěřitelné klišé, tak otevřeně přiznávám, že to byl opravdu jeden z nejkrásnějších a nejplněji prožitých dnů mého života (a především party-of-my-life). A ten déšť, který přestal hned po obřadu, jen značil štěstí, které celý den provázelo.

Za fotky děkujeme Urban photographe – je to kouzelnice.

*Článek je mým osobním zápiskem, faktičtější rady ke svatbě a jiným velkým akcím se objeví v připravované knize.

**Žádný z uvedených tipů není reklama, vše doporučuji na základě osobní zkušenosti spokojeného zákazníka, jež chce ocenit kvalitní českou výrobu.

[czechzerowaste]

Letní víkend jako stvořený pro blogové soustředění

Rok a půl existence blogu je za námi, všechny se zrovna výjimečně nacházíme v Česku a tak jsme si řekly, že by to chtělo nějaké pořádné zhodnocení toho, jak nám to celé jde. Společně, s blogem, se čtenáři a v kontextu české zero waste komunity. Udělat víkendové soustředění proto zní jako plán!

PÁTEK PODLE MÍŠI

Je několik minut po šesté hodině a já z okna našeho nového slavkovského domu vyhlížím Helču a Janu. Autobus jim měl přijet už před chvílí a ony furt nikde! Už jim chci psát zprávu, jestli se neztratily, když v tom spatřím barevné krosny a hned potom uslyším hlasy holek. Tak jsou tady. A nám začíná naše první Czech Zero Waste soustředění. Rozhodly jsme se využít vzácného času, kdy jsme všechny tři v České republice, a sejít se na dýl než jedno odpoledne. Čeká nás celý víkend plný hodnocení, plánování, natáčení videa a focení – jak za objektivem, tak před ním. Krom toho jsme taky na sobotu pozvali pár kamarádů z mojí a Janiny střední školy na kolaudaci našeho domu. Myslím, že program máme celkem nabitý, stihneme to všechno vůbec?

Jako první bod našeho společného víkendu je v plánu livestreamové video na Facebooku. Ještě nikdy jsme nic podobného nedělaly a jsme trochu nervózní, jak to celé dopadne. Bude to vůbec někoho zajímat? Rozhodneme se to neřešit a raději nachystáme pomazánku, zeleninu a pečivo k večeři a jdeme na to. No a nakonec to není vůbec tak hrozné, jak jsme se bály, spíš naopak. Diváci přibývají, otázky padají a my streamujem až do té doby, než se setmí a nás skoro není vidět. Tak to byl docela úspěšný start soustředění.

Páteční program však ještě nekončí, v agendě nás totiž ještě čeká hodnocení naší dosavadní práce. Tento blok má na starosti Helča, která jej rozdělila na zhodnocení tvorby blogu a toho, jak fungujeme na sociálních sítích – tedy Facebooku a Instagramu. Ke všemu si říkáme, co nám jde, co naopak ne a nějaké návrhy na zlepšení. Po tomhle nás ještě čeká bod, během kterého si chceme říct, jak se nám spolu komunikuje a jak hodnotíme naši spolupráci. Něco však říkal náš naplánovaný harmonogram a něco jiného hodiny a úroveň naší energie. Nakonec jsme se rozhodly blok spojit s tím následným v sobotu ráno a šly se na to pořádně vyspat.

SOBOTA PODLE HELČI

Sobotní ráno jsme nastartovaly skvělou jáhlovou kaší se čtyřmi malinami z Míšiny a Páťovy zahrádky. Potom, co jsme si užily ranní pohodičku, jsme se daly do práce. Na programu jsme měly hodnocení naší spolupráce, komunikace a plány, které máme ohledně blogu. Daly jsme si nějaký čas a s pár otázkami jsme se rozprchly do okolí domu, abychom si na ně v klidu odpověděly. Já jsem si vybrala houpací síť, kde jsem si zase jednou uvědomila, jak je svět krásný. Všude kolem jen stromy, starý baráček a jen v dálce hučela sousedova sekačka.

Po půl hodince jsme se všechny zase sešly (jak jinak než venku) a na otázky jsme si postupně odpovídaly. Řekly jsme si, co nás na blogu baví a co zase ne. Baví nás skoro všechno, na tom jsme se shodly. Jen já mám trochu odpor k Instagramu a focení. Ale nebojte, s tím jsem se pokusila pracovat v průběhu víkendu a i moje fotky budete nadále vídat. Zjistily jsme, že za ten rok jsme se naučily spolupracovat tak, aby nám blog fungoval. Shodly jsme se ale, že nám trochu vázne psaní více článků na blog. Ode dneška se snad můžete těšit na více článků a hlavně více osobnějších příspěvků na blogu i na Facebooku.

Rozdílné oproti dosavadnímu působení bude to, že jsme si každá stanovily, co nás na blogu nejvíce baví a čemu bychom se v budoucnu chtěly věnovat. Míša by se ráda více věnovala vzdělávání, Janu zase láká naučit se vše, co blog vyžaduje po mediální stránce – videa, fotky atd. a já bych ráda spojila znalosti, co jsem získala ve škole, s těmi, co mám ohledně zero waste života, a doufám, že se tyto moje dvě činnosti hezky spojí a vzájemně obohatí.

Potom jsme se vrhly na přípravu oběda, se kterou jsme spojily takový rychlokurz focení fotek na Instagram. Každá z nás si vzala ingredience na přípravu oběda, kousek látky a snažila se vyfotit co nejlepší fotku. Uhodnete podle ingrediencí, co jsme vařily? Nápověda: veganské, bezobalu a s použitím zeleniny ze zahrádky.

Pak jsme si k tomu sedly, řekly si, co se nám líbí a co ne a projely si spoustu dalších instagramových účtů, na kterých jsme se snažily najít inspiraci. V průběhu celého víkendu jsme se snažily zlepšit naše sociální sítě i po jiných stránkách, takže jste v průběhu celého víkendu mohli vidět spoustu instastories, různé příspěvky na facebooku nebo třeba video, v němž si já a Míša dáváme poobědového šlofíčka. Dejte nám vědět, jak se vám to líbilo, ať se můžeme i dál zlepšovat.

Pokud jste z předchozí fotky neuhodli, co to bude, tady je výsledek – mangold po indicku s rýží.

Celé odpoledne jsme strávily plánováním dalších akcí, které nás čekají. A co si budeme povídat, je toho fakt hodně. Kromě klasických věcí, jako je psaní blogu, pořádání přednášek a workshopů se k tomu tentokrát přidávají dvě obrovské položky, na které se můžete těšit. Velká věc je samozřejmě psaní knihy. Klidně nám napište, co byste si v ní rádi přečetli. Píšeme ji pro vás. Další mega akcí je Týden bez odpadu, což je každoroční celosvětová akce, do které jsme se loni zapojily sepsáním několika tipů, které jsme vám pak posílaly na mail. Letos se to chystáme udělat ve větším – snažíme se oslovit snad všechny, co mají něco společného se zero waste v Česku, a pokud to vyjde, tak to bude týden plný zajímavých akcí! (Pokud byste se rádi taky nějak zapojili, dejte nám vědět.)

Zbytek odpoledne proběhl v rámci příprav na kolaudační party. Páťa udělal skvělou mrkvovo-cuketovou buchtu, dále jsme měli humus s chlebem, pop-corn a domácí zeleninku – všechno nakoupené (či vypěstované) bez obalu! Potom, co přijeli hosté, jsme si rozdělali oheň, seděli, povídali, jedli a pili. Dokonce přišel čas i na nějaké hry a hraní na kytaru. Byl to moc krásný večer a Míši a Páťovi se i podařilo ho zorganizovat téměř bezodpadově.

NEDĚLE PODLE JANY

Jít spát ve tři ráno noc před dopolednem, během kterého se chystáte fotit nové oficiální blogové fotky, není asi nejlepší nápad. Jenže hold některé večery jsou lepší, když jsou delší. A tak jsme v neděli ráno spaly téměř do poslední minuty před focením, kterého se stejně jako minulý rok ujala naše spolužačka z gymplu Bětka. Je potřeba jí poděkovat za trpělivost a nápady, které do focení vnesla. Už jsme sice byly poučené z minula a z požadavků na fotky, které se nám sešly během roku, ale i tak naše obecné představy o vyfocení zero waste cestování, vaření či hygieny potřebovaly nějaké konkrétnější obrysy.

Začaly jsme ale tradičně společnými a portrétovými fotkami. Nastrojené v šatech jsme poskakovaly a posedávaly v zahradě, což nejpřirozeněji šlo Míši, která má asi nějaké vílí předky, jinak si tu její krásnou autentičnost nedokážeme vysvětlit. Nejvíce se nám ale nakonec pro skupinové focení osvědčila stará dřevěná vrata od stodoly. Notně nám s Helčou připomínala detaily ze zakarpatské Ukrajiny, kterou jsme prochodily před dvěma lety. A právě do oné ukrajinské atmosféry jsme se přenesly při focení zero waste cestování. Toulání se po blízkých loukách a polňačkách s krosnou na zádech, lahví na vodu a krabičkou na jídlo v rukou bylo pro mne tou nejpřirozenější částí focení. Nejraději bych prostě jen šla dál a vyhlížela zakarpatské oborohy na seno.

Z cest jsme se přesunuly zpět do kulis Míšina domku a před objektivem Bětčina fotoaparátu jsme se pustily do psaní blogu a vaření. Naše bezodpadové koupelnové zátiší jsme sklízely pár minut před bouřkou. S obrovským díky jsme se rozloučily s Bětkou a znavené čekaly při plánování našich blogových úkolů na další týdny na dovaření nedělní polévky (bezobalová jednoduchá a výborná dýňová). Oběd postupně přešel v diskuzi nad stylem, jakým se snažíme psát naši knihu, která snad už za pár měsíců spatří světlo světa. A abychom o psaní jen nemluvily, pustily jsme se rovnou do tvorby tohoto blogového příspěvku.

Po poslední tečce přijde jen rozdělení si knih o zero waste k načtení, úklid, balení a pak zase budeme nakrátko na cestě… dva kilometry lesem s krosnou na zádech, pár minut ve vlaku v výhledem na Hostýnské vrchy… s hlavou plnou bezodpadových nápadů, plánů, přání a idejí, které vám budeme v následujícím roce poodkrývat nejen tady na blogu. Dejte nám vědět, co byste si od nás chtěli přečíst, kde byste nás rádi viděli a co bychom ještě podle vás měly dělat!

[czechzerowaste]

Naše červnová zero waste „tour“

V červnu se nám sešlo několik živých událostí, workshopů, prezentací a dalších akcí, na kterých jsme mluvily o našem blogu, ale hlavně o životě bez odpadu obecně. Tak trochu neplánovaně se z toho stala malá velká zero waste tour. Musíme přiznat, že to bylo docela náročné (ještě štěstí, že jsme na to tři) a zároveň velmi inspirující.

Celé to začalo naším výletem do Prahy na slavnostní vyhlášení cen Gratias Tibi, na které jsme byly, k našemu velkému překvapení, nominovány. Ačkoliv jsme cenu nakonec nedostaly, byl to pro nás nesmírně inspirativní a milý večer. S obdivem jsme sledovaly krásné taneční zahájení, s lehkým dojetím poslouchaly slova všech řečníků a fandily dalším skvělým projektům. Gratias Tibi je příkladem toho, že se v Česku dějí fantastické věci a že to s tou mladou generací není až tak špatné.

Janina skautská odysea

Je pondělí 5.6. a já mám konečně volné líné ráno. Minimálně po dvou měsících. To je hold nevýhoda toho, když se snažíte psát diplomku, blog a knížku současně a zároveň u toho alespoň malinko cestovat. Výhoda takového nabitého jara je, že máte zážitků na rozdávání a každé volné ráno si patřičně užijete. Třeba tím, že vyspáváte do desíti a pak si ještě hodinu v posteli čtete, samozřejmě knížku o zero waste. Není kam spěchat maraton zero waste setkávání začíná až v pět, kdy se ve Skautském institutu společně s Míšou potkáváme s Karolínou Strykovou, abychom doladily poslední detaily kolem našeho nového loga… V šest na stejném místě začínáme s workshopem pod názvem Zero waste pro mě i mé okolí. Trochu se děsíme, že přijde všech padesát předběžně přihlášených lidí. Nedorazí naštěstí, jinak bychom se do sálu v institutu určitě nevešli, i těch 35 zúčastněných se vejde jen tak tak. Na druhou stranu více hlav, více nápadů. A o to nám během workshopu jde. Snažíme se účastníkům pomoci pochopit základní principy bezodpadového přemýšlení a pak společně nacházet bezodpadová řešení, která by se hodila do našich životů.

A podobně jen v mnohem kratší době se snažím zero waste představit i o den později v rozhovoru pro Českou televizi, ze kterého vznikla tato facebooková reportáž. Natáčí se v pražském Bezobalu a pak ještě chvíli si s jeho zakladatelem Petrem Hanzlem povídám o jejich i našich plánech. Což v případě Bezobalu je především otevření nové větší prodejny, v našem případě hlavně dopsání knihy. Z Prahy mířím k rodičům na Moravu, jen abych se vyspala, vyzvedla na poště balíčky ze sbírky sluchátek, strávila kouzelné poledne s třemi sestrami, tedy s mojí babičkou a jejími dvěma sestrami, a nakonec ve středu nasedla na autobus směr Brno.

Právě tam nás totiž čeká další workshop na stejné téma, tentokrát v brněnském Skautském institutu. Přijde na něj skoro padesát lidí. Tak obrovský zájem nás nesmírně těší, jen jej budeme muset příště rozložit do více workshopů. Poučily jsme se ze zpětné vazby z Prahy a snažíme se udělat workshop ještě lepší. Jsme nadšené kolik nápadů z nich vzešlo. Prohlédnout si je můžete na vytvořených posterech (samozřejmě, že jde o reuse už z jedné strany popsaných plakátů). Čtvrteční brněnské ráno trávím přípravou aktivity Odpad 2097, kterou v premiéře uvádíme o den později na skautském festivalu Obrok v Trutnově. Jde v podstatě o muzeum odpadu a bezodpadu, kterým návštěvníky provádí audioprůvodce – proto ta naše sbírka sluchátek a mp3 přehrávačů, a proto dopoledne strávené stříháním desetiminutové zvukové stopy, které mi připadalo jako déjavu do mých let studentky rozhlasové žurnalistiky.

Musím se přiznat, že do Trutnova jsem večer přijala už notně utahaná. A po ranním odtáhnutí všech pomůcek k programu na vlastních zádech, jsem dost pochybovala, jak to celé zvládnu. Ale entusiasmus účastníků a pomoc od skvělé slečny ze servis týmu mne přesvědčily, že zero waste prostě na Obroku nemohl chybět. Bylo zajímavé, jak každou skupinku z onoho muzea zaujalo něco jiného. Jednu bambusový kartáček, druhou želva s brčkem v nose, jinou bezobalové obchody a další odvážné zákazy jednorázových plastů v některých rozvojových zemích. Bylo také super slyšet od mladých lidí, že řešení musíme hledat každý v nás a že je potřeba se materiálně uskrovnit. Dokonce jsem potkala i skautské vedoucí, kteří se rozhodli inspirovat mým článkem o tom, jak udělat tábor bezodpadovější. Doufám, že nám o tom svém bezodpadovém táboře nezapomenou napsat. Večer jsem z Trutnova odjížděla utahaná, ale přesvědčená, že tento můj zero waste maraton měl smysl.

Míšino bezobalové Brno

Ve středu 21.6. odjíždíme ze Zikmundova z našich minilíbánek a míříme do Brna, kde bych měla společně s Helčou vystoupit na bezobalovém večírku v prodejně Brána ke zdraví. S Lucií a Aničkou, které mají prodejnu na starosti, jsme se sešly společně s Janou už před několika dny, těsně před naším workshopem v brněnském Skautském institutu. Lucie nám totiž napsala o svém nápadu směřovat Bránu více bezobalovým směrem a požádala nás o pár rad, které by jim v tomto nápadu mohly pomoci. Setkání s lidmi, kteří se rozhodli otevřít si bezobalový obchod nás baví a přijdou nám velmi inspirativní. Navíc jsme rády, když se zero waste lidi spojují a stává se z toho víc komunitní věc.

A právě při povídání s Lucií jsme se domluvily na tom, že přijdeme na plánovaný bezobalový večírek k nim do prodejny, kde budou pozváni především stálí dodavatelé, kteří by své produkty mohli do prodejny dodávat bez obalů. My jsme byly přizvány, abychom sdílely své zkušenosti a rozproudily diskuzi o této formě prodeje a života.

Po cestě z minilíbánek tedy přemýšlím o tom, co vlastně budeme s Helčou říkat. Pro jistotu si dáváme sraz dvě hodiny předem a nadhodíme si stručný plán toho, co bychom mohly říct a pomalu se přesouváme na Orlí 17, abychom se přivítaly s postupně přicházejícími hosty a pokochaly se vším tím, co se dá v Bráně nakoupit. Stáčená drogerie od Tierra verde, mýdla, šampony, krémy a dokonce i přírodní tělové oleje od Naturinky (mimochodem věděli jste, že krom obalů na krémy, jsou vratné i ty papírové obaly na mýdla a šampony?), různé krabičky, lufy na nádobí a ve vedlejší prodejně i sypké potraviny – a nabídka se stále rozšiřuje!

Na stole je nachystaný skvělý raw dort a jiné dobroty a my pomalu začínáme. A zjišťujeme, že naše příprava byla vlastně zbytečná. Hned po představovacím kolečku se totiž rozběhne tak živá diskuze, že nějaké připravené proslovy nejsou vůbec třeba – a tak to máme nejradši. Zjišťujeme, jak se dodavatelé nad výrobou zamýšlí do detailu a snaží se obalový materiál omezit opravdu na minimum. Třeba jedna paní, která na večírku zastupovala firmu dovážející čokolády, kokosový olej a čaje, říkala, že ačkoliv mají pytlíkové čaje, tak místo svorky dělají uzlík a tím ušetří velké množství kovu. Nebo pán ze Sonnentoru popisoval, jak probíhají jejich slavnosti v zero waste duchu – místo brček se používá sláma a veškeré použité nádobí je v přírodě rozložitelné (dokonce v místní kompostárně zkoumali za jak dlouho se rozloží, tipnete si? Odpověď najdete v článku na obrázku).

Uvědomujeme si, že my jako jednotlivci můžeme mít sice silný inspirační efekt na své okolí, ale především velké firmy a dodavatelé mají ten stěžejní vliv na širší společnost. Pokud budou lidem předkládány pohodlné bezodpadové alternativy, tak se budou dít změny velkou rychlostí. Doufejme, že už brzy.

Helčiných deset minut slávy

Je 29. června a já sedím ve vlaku a konečně jedu domů. Od 9. června, kdy jsem přijela z Manchesteru jsem měla hodně nabitý program. Sotva jsem se vybalila a trochu aklimatizovala na Česko, jela  jsem do Vídně potkat se s Rickym, který taky přijel z Manchesteru. Původní plán byl, že společně strávíme pár dní u mě doma, pocestujeme po okolí a vydáme se možná i na pár dní do zahraničí. Ale jak to tak bývá, život bez odpadu je občas plný dobrodružství a tak z toho nakonec byla tak trochu jiná tour, zero waste tour.

Po pár dnech doma jsme se vydali do Krakova a odtud ve středu do Brna na party v Bráně ke zdraví, o níž už psala Míša. Ricky, i když ničemu nerozuměl a tudíž se do diskuze nemohl zapojit, si užil svých 5 minut slávy, protože dostal za úkol zkontrolovat, jestli nápis zero waste na štítu obchodu, který mají i v čínštině, je správně.

Ve čtvrtek jsme pokračovali do Ostravy, kde tři minuty a dvacet sekund slávy čekaly mě v podobě pecha kucha prezentace v Impact Hubu na akci zvané Mashup. Pecha kucha je zajímavý formát, v rámci nějž má člověk dvacet sekund na okomentování každého slidu nebo fotky ve své prezentaci.  Počet obrázků se může lišit. Je to docela mazec, protože slidy jsou načasovány automaticky a dvacet sekund je fakt málo. Na jeden slide vychází tak tři věty, vůbec není čas na žádné obkecávačky a výplňková slova. Obrázky jsou spíš takový doprovod a vzhledem k tomu krátkému času se lidi fakt soustředí jen na vás.

V Ostravě to bylo moc fajn. Na Mash upu nás mluvilo deset, každý s nějakým zajímavým projektem, aplikací, nápadem. Dokonce tam byla slečna, co založila v Ostravě bezobalový obchod. Zajímavé je, že před tím byla řidičkou náklaďáku. To mi přijde jako skvělé povzbuzení pro ty, kdo nad otevřením takového obchodu přemýšlí. Nezáleží na tom, co jste před tím studovali, nebo kde pracovali. Také mě oslovila aplikace, která umožňuje se na reklamy podívat v mobilu, když člověk chce a pak za to dostat nějakou odměnu. Řeší to jednak množství otravných reklam všude okolo nás a hlavně je to i zero waste. Ty reklamní letáky a bilboardy se přece musí na nějaký papír tisknout, že.

Svoji prezentaci jsem zvládla snad dobře. Jediná chybička se vloudila, když jsem skončila a jako poděkování dostala taštičku s reklamním tričkem. Místo odmítnutí, jsem v tu chvíli myslela je na to, abych už mohla ze stupínku dolů, takže taštička nakonec skončila v mých rukou. Naštěstí, když jsem se pak vzpamatovala, vrátila jsem ji organizátorům a ti snad reklamní tričko předají do lepších rukou.

V pátek jsem měla „volno“ a tak jsme se s Rickym vydali do mé milované Olomouce. Kromě jiného jsme KONEČNĚ navštívili freeshop, kteří otevřeli kamarádi ze spolku Udržitelný Palacký. Je to úžasné místo, kam může každý přinést věci, které už nechce a odnést si, co se mu zrovna hodí. Já jsem se chtěla jen podívat a už mám „nové“ šaty :D.

V sobotu jsme se vydali na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou, kde se konala další pecha kucha. Slidů bylo dvakrát tolik a čas vyhrazený pro mě tedy 6 minut a 40 sekund. Díky tréninku z Ostravy už jsem věděla, co a jak, a myslím, že se prezentace docela povedla. Měla jsem čas si užít i ostatní prezentující. Byli tam samí „slavní“ lidé a já jsem byla nejmladší. Například skladatel Michal Horáček, Kamila Vodochodská, módní návrhářka a poradkyně (a to vše udržitelně), paní z projektu Celé Česko čte dětem, no a spousta dalších skvělých inspirativních řečníků, o kterých bych mohla napsat celý článek. Byla to prostě bomba.

Skvělé taky bylo, že jsem v jednom slidu mluvila o Míšiném vermikompostéru. To jsem ještě nevěděla, že v publiku sedí paní z firmy Plastia, co kompostéry vyrábí. Hned se ke mě hlásila a hezky jsme si popovídali. A do budoucna budeme snad i nějak spolupravovat. Tak se snad máte na co těšit :).

Fiasko s dárkovou taštičkou se neopakovalo, organizátoři se asi rozhodli nám radši zaplatit raut a hotel. Další skvělý zážitek. Věděli jste, že to bylo poprvé, co jsem spala v hotelu? A musím říct, že teda moc zero waste to asi není. Malé mydýlka, šampóny a spousta ručníků, které člověk nemá šanci zašpinit. Naštěstí jsme měli mýdlo i šampon svoje, tak jsme je nechali na místě pro další hotelové hosty.

Byl to náročný týden a v průběhu – hlavně když jsem čekala nervózní na svou prezentaci – jsem si říkala, proč jsem na něco takového vůbec kývla, že jsem radši měla jet s Rickym do Prahy, jak jsme to původně plánovali. Ale nakonec to byla paráda, mám spoustu nových zážitků a kontaktů, podobně jako i Jana a Míša. A snad jsem i splnily i část té naší mise, tedy aby se o zero waste v Česku dozvědělo co nejvíce lidí.

Jestli chcete, abychom se na naší další „tour“ zastavili i u vás, určitě se ozvěte :).

Fotografie v článku jsou od nás, kromě fotografie z Obroku, jejím autorem je Dominik David.

[czechzerowaste]

Slovinská inspirace

První polovinu května jsem strávila ve Slovinsku. Čekalo mě tam totiž pracovní setkání a tak jsem si řekla, že spojím příjemné s užitečným a trochu to protáhnu o pár dní rodinné dovolené.

Do Slovinska jsem se stejně chtěla někdy podívat – zvlášť po třech měsících strávených s mou slovinskou tandem partnerkou Tjašou na stáži v Myanmaru. Je ale s podivem, že zrovna Tjaša mě zlákala Slovinsko navštívit. Během našich společných dní svou zemi totiž spíš kritizovala, než chválila. A když mi před odjezdem poslala email s tipy, kam se podívat a kde se najíst, dala do předmětu: Best country, worst people / Nejlepší země, nejhorší lidi. :)

nad Mariborem

Nic z toho se nenaplnilo a já jí v průběhu pobytu psala nadšené zprávy, že jsem se do Slovinska naprosto zamilovala. Ta diverzita země je neskutečná, stačí hodina v autě a z velehor jste u moře nebo v moderním evropském městě. Slovinsko jsme za těch pár dnů projeli od shora až dolů. Nejvíce mě tu bavila ta nádherná příroda a bylo úplně jedno, jestli v horách na Veliké planině, u pramene největší slovinské řeky Soči v Planici, nebo na plážích Středozemního moře.  

klášter Žička Kartuzija

Co jsem ale obdivovala nejvíc, bylo to, jak je tato země zelená – nejen v přírodní rozmanitosti, ale také v ekosmýšlení, které šlo cítit z každého místa, které jsme navštívili. Není divu, že bylo Slovinsko loni prohlášeno za první zelenou zemi a Lublaň se už několik let umisťuje mezi stovkou zelených destinací.

Metelkova - alternativní čtvrť vybudovaná v bývalých kasárnách (Ljublana)

Jak se to projevuje? Nejvíc fascinovaná jsem byla tím, jak mají vyřešený bioodpad. Popelnice na něj se vyskytují před každým domem. I v centru Lublaně jsou krásné a všude dostupné kontejnery a dokonce i koše na ulicích jsou rozděleny na tři části – plast, papír a bioodpad. A ačkoliv zero waste není primárně o řešení vzniklého odpadu, ale o omezení jeho produkce, tak mě ta dostupnost kompostování prostě dostala. Při svých procházkách jsem přemýšlela, proč to v Česku nejde? Další věcí, která je u nás zatím spíše science fiction, jsou nabíjecí stanice na elektroauta, na které jsem narážela na každém kroku. Celý tento můj dojem dokreslovaly stojany s koly na půjčení, čisté ulice a řeky <3, srozumitelná certifikace eko hotelů nebo třeba dobrá nabídka veganských restaurací.

Veliká Planina

Ne všechno bylo ale ideální. Pracovní část pobytu, která představovala setkání asi 60 lidí v rámci jednoho globálně-vzdělávacího projektu úplně udržitelně udělat nešla – ač snaha byla. Na snídaních byly medy, másla, džemy a další dobrůtky zabalené pečlivě po jednom v plastových obalech. Naštěstí existovala varianta čerstvého a sušeného ovoce a oříšků v misce, takže jsem o hladu nebyla. Ale je to smutné, zvlášť když se naši slovinští projektoví partneři opravdu snažili a hotel žádali, aby se těchto věcí vyvaroval. Bohužel tohle je pro některá ubytovací zařízení stále jednodušší varianta, než nakoupit vše ve velkém. Důležité však je ozývat se, tázat se po příčinách a vyjádřit svou nespokojenost. Jinak se nikdy nic nezmění.

Bohijnské jezero

Čas ve Slovinsku jsem si ale moc užila a obecně mi přišlo, že je tato země dost dobrou alternativou zahraniční dovolené. Třeba i proto, že se tam dá dostat pohodlně za několik hodin, například vlakem. My jsme nakonec na cestu tam využili jedno na max naplněné auto. Zpět jsem jela pracovním mini busem s dalšími kolegy.

procházky v uličkách středomořských městeček (Isola)

Co mi pomohlo užít si Slovinsko (bez odpadu)?

láhev na vodu

krabičky na jídlo

pytlíky na pečivo

klasická „nahatá“ kosmetika

ubytovat se přes airbnb

zkusit dýňový olej – je lokální, zdravý a hrozně dobrý!

dát si poctivou kopečkovou zmrzlinu

[czechzerowaste]

Kolik toho miminko opravdu potřebuje k životu?

Meda měla před nedávnem půl roku. Máme se dobře, ale k psaní blogu se teď skoro nedostanu. A popravdě v tom rychle běžícím čase, kdy mi holčička roste doslova před očima, ani nechci.

A to přitom život s miminkem přináší tolik zero waste témat, která bych s vámi chtěla sdílet. Tak začnu s tím, které mi hlavou běhá už dost dlouho a dneska mě dokonce vyhnalo z postele v pět ráno (nebo za to mohli ti bzučící komáři – koho by napadlo, že nás budou otravovat ještě na začátku října?).

Už když jsem byla těhotná a vnímala víc reklamu cílenou na maminky, začala jsem přemýšlet nad tím, kolik toho takové miminko k životu opravdu potřebuje. Věci, které si rodiče s příchodem miminka často pořizují, souvisí se zvykem „to by se přece mělo.“ Patří sem všechno to, co vidíte u ostatních rodin, co vám poradí příbuzní a nebo k vám přichází během života a vám tak nějak přijde, že „tak se to prostě dělá.“ Třeba takový kočárek, postýlka, dudlík, zavinovačka, lahvička,…

S růstem vlivu sociálních sítí se navíc k věcem, které se pro miminko pořizují běžně, přidalo ještě x milion dalších zbytečností (?), které propagují #instamamy na svých profilech. Instagram je fakt mocný a maminkovské účty teď prostě frčí. Čehož přirozeně využívají různé firmy a výrobci dětských věcí. Protože je to ta nejefektivnější a nejlevnější reklama. Nebudu lhát. Sama jsem instáči docela propadla a několik takových maminek sleduju. Krom reklamy tam totiž taky postují věci, které teď rezonují i mým životem. A když už něco potřebujeme, tak aspoň nemusím věnovat spoustu času (který bych samozřejmě vymazáním IG získala) vyhledávání, co teda koupit. Takže no hate.

Co je ale to, co miminko opravdu potřebuje k tomu, aby bylo šťastné? Z mého půlročního sledování Medy mi přijde, že to není typ kočárku, ani značkové oblečení, nebo dekorace do pokojíčku. Ale spíš teplá náruč, mléko v prsu a bezpodmínečná láska a přijetí ve všech stavech, které miminko zažívá. Ne nadarmo se říká, že aby bylo miminko v pohodě, tak potřebuje mámu, která bude v pohodě (a tátu).

Pokud vás tohle období teprve čeká, tak se zkuste namísto běhání po obchodech, dlouhých hodin strávených na eshopech s miminkovskou výbavičkou a designování dětského pokoje, zamyslet nad tím, jaké to opravdu bude až se stanete mámou/tátou. I když je to něco, na co se nedá absolutně připravit, jsem přesvědčená, že nám takové vědomé zamyšlení, pomohlo přivítat miminko mnohem lépe, než nadupaná výbavička.

V tomto zamyšlení mi byl skvělým průvodcem online kurz Péče o miminko od Lucie Harnošové. Utvrdil mě v tom, co jsem sama přirozeně cítila. Krom praktických informací o nošení dětí, koupání, společném spaní, nebo látkových plenách a bezplenkovce, mi dodal odvahu a později i argumenty pro to, že častý kontakt s miminkem je v pořádku. Zpětně si uvědomuji, kolik zbytečného tápání mi jako prvorodičce kurz ušetřil. Pokud jste fanoušci kontaktního rodičovství, tak začněte Lucku sledovat, je opravdu velkou inspirací.

A i když se v tomhle článku s vámi chci podělit o to, co se v tom prvním půlroce osvědčilo nám s Medou. Tak to není žádný ultimátní návod, jak by to mělo být. Je to jen náhled na to, jak to může někdo mít. A je naprosto v pořádku, pokud to máte jinak.

Co máme a hodilo se

Šátek a nosítko – Bez šátku a později nosítka bychom to nedali. Ne nadarmo jsou tedy na prvním místě. Krom prsa (a auta) je nošení totiž jediný způsob, jak je Meda schopná usnout. Žijeme navíc dost v kopcích, kde je nějaké kočárkování docela posilkovou aktivitou a při procházkách s naším čtyřicetikilovým Snížkem i poměrně adrenalinovou. (Šátky máme dva – poděděný a půjčený. Nosítka aktuálně taky dvě, obě koupená z druhé ruky.)

Autosedačka – Bydlení na vesnici se bez auta bohužel neobejde. Meda ale velkým fanouškem auta není a od začátku nám doslova každou cestu proplakala. Po vyzkoušení všeho možného jsme sáhli k poslední možnosti – výměně autosedačky. Zprvu měla Meda nějakou no name, poděděnou, po našich strastiplých zkušenostech, jsme už ale nechtěli sáhnout vedle a taky jsme se o to víc zaměřili na bezpečnost. Projeli jsme dTest a vybrali tu nejlepší, co je nyní na trhu a navíc vydrží až do 4 let. Měli jsme kliku a zrovna se jí někdo zbavoval, jako nevhodného svatebního daru, na letgo. Od té doby jezdíme bez pláče.

Látkové pleny – K přebalování chystám samostatný článek. Teď bych to shrnula tak, že máme plen zbytečně moc. Devadesát procent je sice buď ještě po mě, nebo koupených z druhé ruky, ale myslím, že by naše plenková výbava snesla trochu větší minimalismus. Aspoň ale nemusím tak často prát.

Prostor na hraní – Od té doby, co se Meda víc zajímá o svět kolem sebe, jsme museli vymyslet, kam ji umístit a jak ji poskytnout podněty k objevování. Krom kontrastních kartiček (na kterých ji nejvíc baví krabice ve které jsou) jsme jí nic nového nekupovali. Od prababičky dostala deku ušitou místní švadlenkou. Na té teda momentálně vydrží asi dvě sekundy a pak se odplazí někam jinam. Třeba na Snížkův pelech. Pár hraček dostala od rodiny, ale, že by to bylo větší terno než třeba noha od židle nebo naše papuče se říct nedá. My jí pořídili úplně jednoduchou dřevěnou hrazdičku z druhé ruky. Zahlcovat děti hračkama pro mě není cesta. A tak už i teď posílám dál, co se u nás objeví a Medu to nezaujme.

Pojízdný košík – Dřevěný košík na kolečkách je doslova historický artikl. Je od mé babičky, která v něm odchovala všechny tři děti. Půjčoval se po rodině, známých, ležívala jsem v něm já i můj bratr a moje sestřenice a bratranec. Netroufla bych si říct, kolikáté miminko v řadě Meduška je. Podle stavu koleček (každé jiné) a počtu oprav bych řekla, že těch miminek před bylo opravdu hodně. Ale košík pořád drží! Zajistil nám několik v klidu uvařených a snězených jídel, když v něm Meda ležela a koukala na nás. Tak mě napadá: Budou v něm jezdit i Medunčiny děti?

Oblečení – Stejně jako u plen. Máme ho zbytečně moc. Hrne se na nás ze všech směrů. Naštěstí poděděné. Pořád se to snažím držet na objemu dvou šuplíků a hned, co Meda z něčeho odroste poslat zpátky, nebo dál. Kuriózní je, že dědí hlavně po klucích. A tím, že nemá naušnice, nám všichni říkají „jak krásného chlapečka máme.“ Snad to její vývoj nějak nenaruší.

Kosmetika – Bambucké máslo, kokosový, meruňkový nebo trnkový olej a přírodní mýdlo. Podle toho, co zrovna doma máme. S koupáním to nepřeháníme. S mazaním už vůbec. Až když je potřeba.

Co máme a obešli bychom se

Kyblík na koupání – Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát se v něm Meda reálně koupala. Už od narození se totiž koupe s náma ve vaně. Kyblík jsme využili na táboře a taky v něm nosím prádlo z pračky na věšák. Až se budu někdy nudit, tak ho pošlu dál. (Koupený na letgo).

Miska na bezplenkovku – Medě jsme vyhradili starou plastovou misku z kuchyně. Ale zbytečně. Doma stačí umyvadlo, venku tráva.

Kočár – Kočár máme v dvojkombinaci. Medík ho ale zrovna nemiluje. I tak jej čas od času využíváme. Na uskladnění a převoz věcí třeba. Sporťáková verze, kterou jsme nedávno nahodili teda vypadá slibněji než předchozí korba. Meda tam vydrží podstatně dýl, protože může pozorovat svět. Ale i tak myslím, že bychom se obešli. (Koupen z druhé ruky přes lokální facebookovou skupinku.)

Dudlík – Dostaly jsme dva nevyužité po jiných dětech. Já byla už od začátku nastavená proti. Přijde mi to zbytečný. Kazí to kojení, zuby, špatně se tomu odvyká (nemám na to titul, ale myslím si to). Ale pro jistotu jsem je nechala. Máme je v autě a při (hlavně dřívějších) vypjatých situacích jsem je Medě zkoušela dát, když už nic nepomáhalo. Mám vtipný video, kde Meda drží dudlík v ruce a prská na něj. Toť k jejímu postoji.

Hojdavak – Hojdavak jsem si hodně přála. Složily se mi na něj moje kamarádky a koupily ho od jedné paní z druhé ruky. Ze všech stran se na mě hrnulo to, jak je skvělý, jak v něm miminka krásně spinkají. Cítí se v bezpečí, atd. No Meda očividně ne. Nikdy v něm nevydržela dýl než pár minut. A tak se těším, až ty kamarádky, co mi jej koupily začnou rodit děti a z hojdavaku se stane putovní hojdavak. Bude to něco jako kalhoty v sesterstvu putovních kalhot :D. Věřím, že u jiných dětí (třeba mého dalšího) úspěch mít bude.

Co nemáme a nechybí nám

Postýlka – Připadá nám přirozené spát spolu v posteli. Všichni tři. Zatím jsme se nezalehli, neudusili a vyspíme se dost obstojně. Páťa ráno ani neví, jestli se Meda v noci vůbec vzbudila. Mně noční samoobslužné kojení vyhovuje určitě víc, než kdybych měla při každém zaplakání vstát, jít k postýlce, rozsvítit světlo, nakojit, zase dát do postýlky. Takhle ani nevím, kolikrát Meda v noci pila. A ač nemám ten luxus osmihodinového nepřerušeného spánku, jako před narozením Medy, tak si na nevyspání fakt nemůžu stěžovat.

Zavinovačka – Vlastně nevím proč bych ji měla pořizovat. Pro pocit bezpečí miminku určitě stačí náruč rodiče, nebo nošení v šátku. Taky mi přijde, že bych měla trochu klaustrofobii, kdybych nemohla svobodně hýbat nohama a rukama. Nikdy nám nechyběla.

Lahev – Kojím. Za což jsem vděčná. Do šesti měsíců plně. Bez příkrmů a pití čehokoliv jiného. Lahev jsem nepotřebovala a myslím, že už ani potřebovat nebudu. Aspoň takovou tu s dudlíkovým pítkem. Medunku pomalu učím pít ze skleničky. A jde to. Až bude větší, tak samozřejmě nějakou svoji lahev na vodu mít bude. Je to zero waste děcko, ne?

Určitě jsem v tom výčtu na něco zapomněla. A určitě to při dalším dítěti budu mít zase jinak. Každé miminko je totiž jiné a každý z nás žije ty své životy. Někdo se pohybuje ve městě, někdo po polních cestách. Někdo žije v bytě, někdo na statku, jiný třeba v jurtě. Někdo tráví čas raději doma, někdo potřebuje být celý den venku. Do toho vám přijde miminko, které můžete vašimi zvyklostmi částečně formovat, ale taky vám je může totálně nabourat. A jak se na tohle všechno chcete dopředu připravit podle nějakých obecných zvyklostí, že „tohle by miminko mělo mít”? Vždyť každé dítě je úplně jiné a má své jedinečné potřeby už od prvních dnů. Tímto článkem jsem chtěla říct hlavně to, že některé očekávatelné výbavičkové věci vůbec potřebovat nemusíte. A ty co ano, seženete úplně snadno z druhé ruky. Já nemám moc velkou trpělivost s hledáním na bazarových portálech. Při hledání dětských věcí, ji ale ani nepotřebuju. Všude toho je fůra. Děti totiž hrozně rychle rostou, jejich potřeby se mění a rodiče se těch nepotřebných věcí rádi zbavují. Většinou i v dost dobrém stavu. Tak než něco nového koupíte, zkuste to zadat do nějakého bazarového vyhledávače, a já věřím, že budete mít štěstí. To, že je to levnější, asi nemusím dodávat.

foto: Lucie Urban

[czechzerowaste]

Život s žížalama

„To máte jako žížaly? Doma? Jak jako? Nechutný!“

Zdaleka ne všechny reakce na naše vlastnictví vermikompostéru jsou negativní. Udivené ale vždycky. Pořídit si psa nebo kočku do bytu je holt mnohem větší standart než se stát „chovatelem“ žížal. Co nás k takové bláznovině vedlo? Logicky, odpad – odřezky a jiné organické zbytky. Po tom, co jsme postupně redukovali náš odpad – bezobalovým nakupováním, hledáním alternativ k jednorázovým věcem a odmítáním nepotřebného, nám vlastně v koši nezbývalo nic jiného než zbytky jídel. A jelikož jsme stále v Brně, kde svoz bio odpadu nefunguje a bydlíme v bytě bez možnosti venkovního kompostéru, tak byl vermikompostér jasná volba.

Byl to můj dlouhodobý plán, stále na jeho pořízení ale nebyla ta správná chvíle a možnosti. Po tom, co jsem se vrátila z Myanmaru a zabydleli jsme se v prvním, jenom našem, bytečku, bylo však rozhodnuto. A vermikompostér byl náš!

Na nic jsme nečekali, natrhali jsme karton, ve kterém náš zelený domeček pro žížaly přišel, a hned další den do něj nastěhovali první obyvatele. Nevěřte zvěstem, že pro domácí kompostování musíte mít speciální vyšlechtěné kalifornské žížaly – obyčejní hnojáci vám poslouží úplně stejně! Mě je donesl kolega ze zahradního kompostu v klasické zavařovačce do práce.

Zpočátku jsme byli opatrní a žížalkám házeli pečlivě nakrájené maličké kousky všelijakých slupek, co nám z vaření zbyly. Dokonce jsme dle rad nedávali cibule, citrusy ani zázvor. A já se furt bála, že se žížalám u nás nebude líbit. Nic tomu ale nenasvědčovalo a kompost se tvořil jedna radost, paradoxně, čím míň pozornosti jsme mu věnovali, tím líp to žížalám šlo (ono se není čemu divit, mají rády tmu a svoje známá místečka). Takže jsme se postupně osmělovali a dneska už do jeho útrob hážeme všechno, co nám z vaření zbude. Ale nejenom to, žížaly zpracují i ruličky od toaletního papíru, nepotisknuté kartony, korky od vína, dopoužívané bambusové kartáčky, … (samozřejmě je tím nemůžete zavalit, pravidelný rytmus vyhazování ruliček, kartáčků i korků od vína, ale hravě zvládnou)

Po asi dvou měsících už se nám vytvořila i slušná dávka tzv. žížalího čaje (tekutina, jež se hromadí ve spodním patře vermikompostéru) – ten je skvělou výživovou bombou pro kytičky, ty naše dvě z něj rostou jak pominuté! Kompost jako takový jsme ještě neodebrali. Čekáme až se nám aktuální patro naplní, pak by se měly žížaly přestěhovat do nového, kompost nechat chvilku uležet a můžeme hnojit.

Skoro to vypadá jako pohádka s tím kompostováním, viďte? Ale užili jsme si i hodně perné chvilky s nepřijemným hmyzem... Koho napadly octomilky, tipoval správně.. Ty mě málem přivedly k šílenství. Z ničeho nic jsme jich měli v našem 1+kk bytečku (ano my s těma žížalkama dokonce i spíme v jednom pokoji) celé hejno. Na(ne)štěstí moc nelítaly všude kolem, ale oblíbily si naše dvě okna. To byla na jednu stranu velká výhoda, jak při likvidaci, tak při jídle. Na druhou stranu ale neskutečný opruz. V tu dobu jsem se zrovna intenzivně učila na státnice a většinu dne seděla u stolu a čuměla na to okno! Dokonce jsem měla takovou strategii – jedna otázka a pak masakr mušek vysavačem (který se ukázal jako docela funkční likvidační nástroj). A tenhle postup se opakoval třeba desetkrát denně, myslím, že sousedi nechápali, co furt tak horlivě vysáváme. Myslela jsem, že mi z toho šibne – chystala jsem jim různé octové pasti, lepítka, větrala jak o život a nic! Ale nakonec jsme na ně vyzráli, celý povrch vermikompostéru jsme zaházeli natrhaným kartonem a mušky jsou pryč! Tento harmonický a blažený stav trvá zatím jen pár dnů, tak to radši klepu na dřevo, ale vypadá to, že jsme nad nimi zvítězili! Jupí.

I tak však na žížalky nedám dopustit, myslím, že pořídit si vermikompostér bylo jedno z nejlepších rozhodnutí loňského roku a všem bych jej doporučila (jen bacha na ty mrchy octomilkové!).

FAQ

Nesmrdí to?

Zavřený vůbec, když se otevře, tak z něj jde taková ta klasická zemitost, která (mě) ale nesmrdí. Co trochu smrdí je žížalý čaj, když jej čepujete. Jak? Asi jako močůvka.

Nemůžou z tama ty žížaly vylézt?

Myslím, že vzhledem k tomu, jak milují tmu by je to ani nenapadlo. Nám se to rozhodně nestalo.

Kolik jim toho mám dát?

Hm, nějak to vypočítané nemám. Moc se neomezuju a hážu, co je. Prostě, co se vleze.

Co by se dávat nemělo?

Já nedávám vařené a moc tekuté věci. Neosvědčil se ani suchý chleba, který okamžitě zplesniví a žížaly ho moc nejí. Jinak tedy olejnaté, mastné a mléčné věci. To ale z vlastní zkušenosti nemám vyzkoušené.

Co když se tam udělá plíseň?

Tak je to v pohodě, my ji tam máme pravidelně a žížalkám nevadí (i jsem to někde četla). Stačí ji když tak trochu prohrábnout.

Jak předejít velkému suchu/vlhkosti?

Natrhat karton a buď jej namočit nebo nechat suchý, aby vlhkost natáhl do sebe.

Co platí nejlíp na octomilky?

Nedát jim prostor rozmnožit se – tzn. nenechávat nikde jídlo, kompost zakrývat kartonem, pilinama, hlínou,... Když už se urodí, tak vysavač a prý nemají rády průvan.

Co s tím kompostem a žížalým čajem pak budu dělat?

Na kytky. A pokud máte přebytky, zkuste někomu darovat nebo prostě najděte vhodné místečko někde v parku, kompost tam rozprostřete, zalijte to žížalým čajem a sledujte, co se bude dít.

Co to je za kompostér?

Značka Urbalive, objednaný někde na netu. Je dobrý, na to, že je to plast (recyklovaný), tak dobře dýchá. Jsou v něm dírky a patra ani úplně natěsno nedoléhají (což při invazi mušek neoceníte, jinak je to ale asi výhoda). Navíc vypadá skvěle a kdo se nezeptá, tak ani neví, že jsou v tom žížaly (my to stejně řeknem dřív sami).

Zvládnu to?

Rozhodně, zvládla jsem to já!

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 1

Náš blog má za sebou první rok života a my první bezodpadové Vánoce. Jak se nám vydařily? Jaké dárky jsme dostaly a jaké darovaly? O tom vše píšeme v našem povánočním novoročním narozeninovém blogu.

Míša

Tyto Vánoce byly pro mě vlastně ty první zero waste. Ze začátku jsem stanovila tři jasné priority, a to, ať jsou dárky, které budu dávat i dostávat:

bezobalu

zážitkové

užitečné, potřebné a chtěné

Když se k tomu připočte ještě to, že chci, aby byly věci, co používám eticky a ekologicky vyrobené, nejlépe v Česku a ještě k tomu vegan, tak jsem to svým blízkým moc neusnadnila. Ale zvládli to více než dobře!

Z bezobalových věcí jsem dostala krém na obličej, šampon a mýdlo, které vyrábí paní z vesnice kousek od nás. Ze zážitkových výlet do Budapeště, masáž, lístky na Show Jana Krause a poukaz na exit game. V kategorii užitečných to vyhrál spacák, termo taštička na jídlo a poukázka do zdravé výživy. Z chtěných pak dřevěné naušnice od českých designerů. A pak tu bylo i pár dárků, které s mou filosofií úplně nesouzní, ale to se do příštích Vánoc vychytá!

Při nákupu svých dárků jsem se řídila stejnými pravidly a také jsem se snažila zminimalizovat počet lidí, se kterými si na Vánoce něco dáváme. Mezi takové highlighty v mé režii řadím poukaz na workshop v komunitní dřevařské dílně, lístky do vily Tugendhat, mýdlo na čištění pleti, český přírodní krém, termosku, bambusový kartáček, deštník, termofon (taková ta věc, co se naplní horkou vodou a hřeje) a vína. Ani mě se ale nepodařilo všechno vychytat na 100 %. Jeden dárek jsem totiž nechala na poslední chvíli a bylo z toho dárkové balení čajů (pytlíkových a v mnoha obalech, ale aspoň bio a české produkce), takže i já se mám stále kam posunout a učit.

Obecně mi však připadá, že toho potřebuji a chci čím dál míň a že jsem se místo toho dětského těšeníčka na rozbalování dárků spíše začala děsit, jaká zbytečnost se pod stromkem objeví. Naštěstí to začíná vypadat, že si i okolí všímá a blbostma mě nezahlcuje. Jupí!

VÝHRA: Zážitkové dary a šaty ze sekáče.

PROPADÁK: Přírodní ručně vyráběné mýdlo a tuhý šampon v plastovém sáčku! A pak čaje, čokolády a další kosmetika v plastu.

Helča

S hrdostí to můžu shrnout tak, že u nás doma byly letos zero waste Vánoce. Dárky se balily do dárkových tašek, kterých máme nasbírány kupy. Oblečení bylo ze sekáče, knížky většinou z antikvariátu a každý člen rodiny byl obdarován látkovými kapesníky.

Já jsem se letos vrátila k jedné staré tradici. Asi po deseti letech jsem zase napsala dopis Ježíškovi. Proč? Na Vánocích jsem měla vždycky ráda překvapení a dárky nechávala na kreativitě ostatních. To přinášelo velkou radost, ale občas také zklamání a hlavně – spoustu nechtěných dárků. Letos jsem popřela svoji zálibu v překvapeních a rozhodla se to svým rodičům, sourozencům a kamarádům ulehčit. Dopis jsem napsala ve formě online dokumentu a ten sdílela se všemi, které by mohl zajímat. 

Dárky jsem v něm rozdělila do tří kategorií. Kategorie 1 – věci které mi v mé „výbavě“ schází a zároveň by někomu mohly přebývat. Tedy věci, které doma někdo má, zavazí mu a mohl by se jich zbavit a zároveň tak pro mě mít dárek. Z této kategorie jsem neobdržela nic. Asi to bude chtít ještě trochu času, aby mě lidi chtěli obdarovávat věcma, které jim jsou k ničemu.  Ale v mých instrukcích bylo, že pokud se někdo chystá mi nějaký dárek darovat, měl by ho v seznamu přeškrtnout (samozřejmě anonymně). A někdo zaškrtnul položku pilník. Tak teď jen netrpělivě očekávám, jestli to byl omyl, nebo jestli ho ještě dostanu.

Update: Je 25.dubna, mám narozeniny a v mé schránce v Manchesteru se objevuje dopis. Rozbaluji jej a tam - pilník! Tak přeci jenom se nakonec někdo zbavování se věcí v můj prospěch zůčastnil. (Díky Justy ;))

Kategorie 2 – jídlo a alkohol. Dostala jsem křížaly, šípky, popcorn – vše bezobalu. Sypaný čaj i s krabičkou. A furt doufám, že mi ještě někdo dá tu výtečnou domácí slivovici...

Kategorie 3 – nové věci, bez kterých se obejdu, ale kdyby za mě někdo chtěl utrácet, udělaly by mi radost. Bohužel, nikdo do mne investovat nechtěl, ale oblečení jsem dostala. Od ségry triko s vlastnoručně namalovaným nápisem Be free a od mamka rifle ze sekáče. Asi mě chtěly něčím překvapit.

Jo a jaké dárky jsem dávala já? Trošku se stydím to sem vůbec psát, ale zatím jsem žádný dárek nikomu nedala. Máme doma skupinkový systém – našim dáváme se sourozenci dárky dohromady, se ségrou dáváme dárek bráchovi a naopak. A ségra má naštěstí veškerou kreativitu, která mně schází. Tak se s dárky v zero waste stylu poprala za mě. Pochválit ji musím zvláště za upcyklaci taťkova oblíbeného hrníčků na kafe, který dozdobila vtipným a kreativním nápisem Kapučičíno s kresbou kočičky.

VÝHRA: Popcorn patřil vždy mezi moje oblíbená jídla, jen od doby, co žiju zero waste, jsem ho nekupovala. A když se na facebooku Olomouc bez obalu objevilo, že mají popcorn, lajkovala jsem to tak usilovně, že si toho všimla mamka a pod stromeček mi nadělila sklenici plnou popcornu, aniž bych ho měla v dopisu.  

PROPADÁK: Jediný dárek, který mě letos trochu zklamal byly dobře míněné látkové kapesníky, které mamka darovala celé rodině. Ale kdo mi vysvětlí, proč ty moje byly zabalené v plastu a ségřiny v papírové krabičce?

Jana

Letošní vánoční dárky jsem dávala i si přála pod značkou „potřebuji a opravdu chci“ a po dlouhé době psala Ježíškovi. Záměrně jsem do dopisu napsala více položek, než bylo v možnostech mých Ježíšků pořídit. Nechtěla jsem se totiž připravit o překvapení, co pod stromečkem najdu. Ale zároveň jsem byla dostatečně konkrétní, abych našla jen takové věci, které opravdu opravdu chci. Zahrnula jsem proto odkazy na určité firmy a poznámky o velikostech a barvách.

Pod stromečkem mne pak potěšily barefoot sandále, diář (Minulý rok jsem se snažila diář přesunout do online podoby, ale vůbec mi to nefungovalo. Tak jsem se rozhodla, že raději budu mít jednoročně odpad v podobě papíru z diáře než spoustu vyplýtvaného času.), dřevěné náušnice (Ty jsem si sice nepřála, ale až na krabičku, ve které jsou, jsem za ně ráda.), mýdlo na vlasy (v papírovém obalu) a další mýdla, o kterých se dočtete v propadáku.

Dárky jsem dávala podle stejného klíče „potřebuje/chce“ a už od půlky listopadu zjišťovala preference mých blízkých. Neobešlo se to sice bez nějakých obalů, ale když už měly být, tak jsem pátrala alespoň po velkém balení (třeba po půl kilu čaje pro taťku) nebo nějaké prospěšné variantě (například mikinu pro bráchu jsem vybrala na Zootu v kolekci Dobro, takže z jejího nákupu šla část peněz na neziskovku).

Babičku jsme letos společně s tetami, strýci, sestřenicemi a bratranci obdarovávali matrací. Ale protože je na míru a do Vánoc se nestihla vyrobit, pod stromečkem byl zatím jen poukaz. Mamka si ho původně představovala zalaminovaný, což jsem jí ale z ekologických a estetických důvodů vymluvila. Poukaz jsem vytiskla na tvrdší papír, který už doma máme tak deset let, a převázala stužkou, která u nás zbyla po Velikonocích. O tom, že to podle všech vypadalo dostatečně pěkně a reprezentativně, asi psát nemusím. Malé zero waste vítězství.

U mě sice Vánoce výrazně bezobalové nebyly, za to jsem si ale jistá, že věci, které jsem dala i dostala, jen tak v odpadu neskončí. A to je podle mne důležitější než dát bezobalovou věc, kterou obdarovaný nechce.

VÝHRA: Dostala jsem jen věci vyrobené v Česku. A přestože ne všechny suroviny na ně pochází z Česka, i tak mám radost z ušetřených přepravních kilometrů.

PROPADÁK: Tuhá mýdla zabalená v plastových obalech. Sice jsem do dopisu napsala: „Prosím, neobdarovávejte mne žádnou kosmetikou v obalu, především plastovém, a obecně čímkoli, co by brzo skončilo v odpadu.“ někde se ale stala chyba.

[czechzerowaste]

Vánoc bez odpadu – pokus číslo III

Když píšete už třetí článek na stejné téma, tak to už vlastně můžete nazývat seriál, že?! Tak v tom případě je tu třetí díl každoroční klasiky – (skoro) bezodpadové Vánoce. Kdybyste si chtěli přečíst předchozí epizody, tak jednička a dvojka.

HELČA

Letos jsem byla při přípravě na Vánoce (která začala asi 4 dny před Štědrým dnem) fakt ráda, že jsme v předchozích letech věnovali čas tomu, abychom si je nastavili co nejvíce bezodpadově. Doma jsme se totiž všichni sešli až dva dny před Vánoci a jakékoliv speciální přípravy jsme beznadějně nestíhali. Dárků jsme dostali i darovali málo, cukroví jsme měli „jen“ 5 druhů a vánoční úklid jsme odložili na jindy a byli rádi, že jsme zvládli úklid běžný.

Stromeček jsme zase dostali od známého, který pracuje v lese a má tak přístup ke stromům, které se musí pokácet. Nazdobili jsme jej ozdobami, které používáme snad od vždycky. O výzdobu se postaral adventní věnec z přírodních materiálů, který vyrobila mamka, rozkvetlý vánoční kaktus a svíčka s betlémským světlem.

U cukroví jsme se drželi stejného pravidla jako loni a udělali jsme pro každého člena rodiny jeho oblíbený druh: vanilkové rohlíčky, medovníkové kuličky, linecké, pusinky, perníčky a jako bonus taťkovy oblíbené rakvičky (sice trochu nevánoční, ale proč ne). Na ty jsme letos měli šlehačku z domácí smetany od známých farmářů (koupenou v přesnídávkové skleničce). Všichni si tak pochutnali, cukroví se stihlo sníst (a nepřejíst), a ještě jsme jej stihli upéct za tři odpoledne. Stejně jako na pečení v průběhu roku byly ingredience většinou nakoupené bezobalově nebo domácí. Až na máslo, které se u nás bez obalu sehnat nedá.

Na večeři tradičně jíme houbové kyselo, které je jednoduchou, vegetariánskou polévkou. Houby nasbírané na podzim, vejce od našich slepic a kvásek, ze kterého celý rok pečeme domácí chleba. Jako hlavní chod jsme měli bramborový salát (naše brambory a okurky, celer a mrkev koupené bez sáčku a majonéza ve skle). K salátu měla část rodiny nějaké filé, o kterém upřímně netuším, kde se u nás vzalo (naši nejsou fanoušci ryb, ale zároveň „musí“ na štědrovečerní večeři mít rybu a tak se po loňském kaprovi od známých vrátili k rádoby rybě z plastu). Já se ségrou jsme si daly smažený celer, který prý chutná skoro jako kapr.

Protože jsme měli před Vánoci fakt málo času, shodli jsme se, že je pro nás nejdůležitější se sejít a na dárcích vůbec nesejde. Shodli jsme se tak dobře, že se dárky kromě mamky nikdo moc nezaobíral a nestresoval. Až to nakonec dopadlo tak, že jsem půl hodiny před štědrovečerní večeří zjistila, že nemáme dárek pro mamku. Já jsem myslela, že jej kupuje brácha, brácha to hodil na ségru a ta tak nějak spoléhala na mě…

Naštěstí jsme kreativní (a nemateriální) rodinka, a tak jsme zvládli vykouzlit dárek i pro maminku. Do rámečku jsme dali společnou fotku nás sourozenců z dětství s vtipnou a milou básničkou, kterou vymyslela ségra a k tomu přidali skleničku kandovaného zázvoru, který si Maruška vyrobila v Dánsku, když měla moc zázvoru.

S množstvím dárků jsme to již tradičně nepřeháněli. Děláme to tak, že jako sourozenci kupujeme jeden společný dárek mamce, jeden taťkovi a pak s bráchou Jožkou kupuji dárek Marušce a se ségrou Maruškou Jožkovi. Naši nám každému dávají jeden dárek, který si sami vybereme. My tak dostaneme něco, co se nám opravdu hodí (a na nákup čeho bychom jinak neměli peníze nebo čas). Naši jsou rádi, že nás mohou obdarovat a udělat nám radost. Každý proto pod stromečkem najdeme dva dárky a občas nějakou další drobnost.

Dárky balíme do dárkových tašek, které už před čtyřmi lety vyrobila mamka z vánočního balícího papíru. Podle mě je to jeden z nejlepších vylepšováků našich Vánoc. Když si vzpomenu, kolik nervů mě vždycky stálo dárky do papíru nějak hezky zabalit, nemluvě o odpadu, který z balení (a hlavně vybalování) vzniká… Navíc už tradičně máme vybalování dárků zpestřené hrou. Na tašky nepíšeme jména a u stromečku dárky z tašek postupně vytahujeme a hádáme, pro koho asi jsou.

Složení dárků se u nás za ty troje bezodpadové Vánoce dost mění. Poprvé to byla spousta bezodpadových vychytávek, jídlo, čaje, oblečení ze sekáče a knížky z antikvariátu. Loni jsem dostala peníze a e-book. Letos věci, které jsem dlouho chtěla, ale nebyla schopná si na ně našetřit. Od našich ukulele, jemuž jsem v létě propadla, když jsem si jej na pár dní půjčila od ségry. Od sourozenců motivační diář Doller, který už jsem dlouho chtěla vyzkoušet (abych konečně začala s tím produktivním a úspěšným životem :D).

Sestra, která původně tvrdila, že Vánoce jsou o trávení času jednoho s druhým a že by se na nějaké dárky mohla vy…t si to nakonec rozmyslela a obdařila celou rodinu svojí kreativitou. Mně do motivačního diáře přidala vlastní vtipné citáty, úkoly a poznámky, které mě v průběhu roku budou asi hodně rozesmívat. Pro taťku našla u popelnice obal na brýle, který vylepšila obrázkem a básničkou vlastní tvorby (první obal na brýle vylepšený Maruščiným výtvorem dostal taťka už asi před 10 lety, tak se dávání obalu na brýle stalo občasnou tradicí).

Ke kreativním dárkům jsme našim přidali ještě několik piv z malých českých pivovarů, aby měly ty víkendy bez nás aspoň trošku veselejší. Ségře jsme s bráchou koupili vodní dýmku. Není to sice dárek ručně vyrobený, ani moc zero waste, ale byl fakt chtěný. A její zkoušení po večeři místo sledování televize u nás možná nastartovalo novou štědrovečerní tradici.

S dárky pro Jožku má vždy celá rodina docela problém. On totiž nejen, že tvrdí, že nic nechce a nepotřebuje, ale je to u něj i pravda, a tak je těžké na nějaký užitečný dárek přijít. Jediné, co chtěl je oblečení. To jsme nakoupit nestihli, a tak dostal slovenské slow fashion trenýrky Slipssy, tuhý šampon na vlasy a příslib společných nákupů v brodských sekáčích.

Mamka letos jako jediná věnovala přípravě dárků spoustu času. Ráda šije a tvoří, proto se rozhodla každému z nás něco ušít. Mě se ségrou ušila upcyklované kalhotky z mojí staré noční košile a bráchovi s taťkou papuče. Taky nás tradičně přizásobila látkovými kapesníky, protože těch nikdy není dost. Letos to s nimi fakt vychytala, protože na burze dětského oblečení našla retro kapesníčky se zvířátky, jaké používala i ona, když byla malá.

Když se na ty naše Vánoce dívám zpětně po týdnu, nakonec to vypadá, že i s těmi čtyřdenními přípravami se nám Vánoce (nejen) bezodpadově povedly. Do příštího roku si tak neodnáším žádný nový nápad, jak je ještě vylepšit, ale spíš rozhodnutí, zaměřovat se na to, o čem Vánoce pro naši rodinu opravdu jsou.

MÍŠA

Tyto Vánoce pro nás byly nové, protože jsme je poprvé trávili ve třech (teda čtyřech spolu se Snížkem – naším psem). Devítiměsíční Meda sice ještě z Vánoc nemá rozum, takže to oproti loňskému roku, kdy jsme Vánoce trávili poprvé bez rodičů, nebyla až taková změna. Myslím ale, že už příští rok to nabere zcela nový rozměr, kdy budeme společně péct a těšit se v tom adventním čase.

Letos jsme celé vánoční přípravy pojali dost na pohodu (teda nevím, jestli to umíme i jinak). Žádný generální úklid se nekonal a ve zbylé přípravě nás dost zachránily naše maminky.  

Ta moje napekla cukroví. Dokonce šest druhů! Sice nebylo z bezobalových surovin, ale to, že mamka dokázala recepty adaptovat na veganské, je už dost velký počin. Páťova mamka nám zase upekla vánočku, kterou jsme na Štědrý den posnídali s letošní darovanou marmeládou a kakaem z bezobaláče s domácím mandlovým mlékem. A taky nám zajistila stromek!

Ten vypěstovala ze semínka šišky. Doteď mi nedošlo, že je to možné. Ale ano! Je krásný a pokud nám vydrží, tak bude růst společně s Medou. Máme dokonce přislíbenou celoroční úschovu u Páťových rodičů na zahradě (loni nám stromek v květináči naší „péčí“ uschl, tak to asi vešlo ve známost). Stromeček jsme dokonce dostali nazdobený slaměnými andělíčky a světýlky, takže jsme nemuseli řešit výzdobu. Ačkoliv tu jedinou jsme letos nějak u nás doma zvládli.

Tedy pokud bych srovnávala s loňskou dekorací, která se skládala z u mých přátel již kultovního věnce, který byl pouze ze suchých větví stočených do kruhu. Bez jakékoliv další ozdoby. Díky tomuto minimalistickému vzhledu nám ale mohl zůstat viset na zdi po celý rok a letos jako když najdeš :-). Teď jsem jej ale vytunila listy břečťanu a šípky. Ve stejném duchu jsem pojala i velký věnec na dveře, který byl celý z břečťanu a ozdoben šípky a modrými kuličkami nejasného původu.

Adventní věnec vypadal spíše jak Medin narozeninový dort. Měl totiž jen jednu svíčku na kruhovém dřevěném plátu, který máme ještě ze svatby a který jsem dozdobila pár šiškami a větvičkami. Svíčka byla pořádná z včelího vosku, zapalovali jsme ji každou adventní neděli a vyšla nám tak akorát.

Pořád je to dost raw deco, ale zlepšuji se! Navíc jsem všechny dekorace sehnala přírodní a zcela lokální, při procházce v lese za domem. Nepoužívala jsem žádná lepidla, co bylo potřeba jsem spojila obyčejnou nití a celá příprava všeho mi zabrala asi dvacet minut. Haleluja.

Na večeři jsme si udělali houbovou polévku z letošních usušených hříbků, bramborový salát (brambory, mrkev, petržel od našeho farmáře, okurky zavařené od dědy a veg majolka ve skle) a celer alá kapr. Na ten jsme si koupili řasu a koření na ryby v obalu, protože jsme je jinak nesehnali. Podle toho kolik jsme toho spotřebovali máme ale na spoustu Vánoc vystaráno (to se moc nekazí, ne?).

Naši rodiče nás už znají a ví, že největší radost nám udělají nehmotné nebo jedlé dary. Dostali jsme poukázku do bezobaláče a restaurace, čaj, kávu z pražírny a peníze. Zcela nečekaně jsme taky dostali bílou chlupatou deku s vánočním potiskem, kterou bych si asi normálně nepořídila, ale v těchto chladných dnech ji při válení se s Medou na gauči hodně oceňuji.

Sami jsme obdarovávali podobně – čaje ze Sonnentoru, domácí slivovice, poukaz na pobyt na Chalupě v Bílých Karpatech, dýňová semínka, oříšky, čokoláda a peníze. Od Páti jsem dostala legíny a teplé ponožky (obojí z NILAstore), oblíbenou limonádu ve skle a pobyt v Beskydech. Pobyty jsou u nás horký favorit. Nadělila jsem jej i já oplátkou Páťovi, ale do Mikulova. K tomu jsem mu koupila trenky od české značky elka, přírodní krém ve skle z nuspringu a koncert Zrní.

Medunka od nás dostala učící věž a svoji první láhev Pura. Ta se s obměnami vršků může stát i lahví poslední (pokud ji někde neztratíme). Je tak univerzální, že může skvěle sloužit dítěti i dospělému. Učící věž jsme koupili proto, že Medu čím dál víc zajímá, co se děje nad úrovní jejich očí. U vaření, nebo věšení prádla se mi tak pořád věší na nohy. Díky věži už nemusí. Má z ní skvělý rozhled do všech stran a dostává se do stejné úrovně jako my dospělí. A v budoucnu mi z ní bude moct pomáhat třeba s vykrajováním perníčků :-).

Jsme rádi, že až na výjimky většina rodiny respektovala, že Meda koncept dárků vůbec nechápe a ani nic aktuálně nepotřebuje. A zároveň doufáme, že se nám to v nějaké udržitelné formě podaří udržet i do budoucna.

Vánoce ale nebyly jen o snaze udržet je co nejvíce bezodpadové – to je pro nás ostatně každým rokem snazší a snazší. Byly hlavně o čase, který jsme trávili společně. Stejně jako loni jsme si o Štědrém dnu vyšlápli na poutní místo Hostýn, který máme na kopci za barákem. Jen s tím rozdílem, že minulý rok jsem nesla Medu já v břiše a letos Páťa na břiše. Viděli jsme asi tisíc pohádek. Bez velkého shonu se setkali se spoustou kamarádů a rodinných příslušníků. Hodně se procházeli. A prostě jen tak byli. A bylo nám hezky.

JANA

Oproti minulým rokům jsem před Vánoci strávila docela dost času doma u rodičů. Bezodpadově zasahovat nejen do vánočních příprav jsem ale neměla úplně sílu. U nás je to totiž tak 50 na 50. To, že pocházím ze statkářské rodiny (jasně komunistická kolektivizace se podepsala i na ní…) a vyrostla jsem na vesnici, je pro zero waste život opravdové požehnání. To, že mamka pracuje v supermarketu, je naopak trošku nepraktické…

Alespoň jsem dala mamce zcela volný přístup do mého bezobalového regálu ve spíži. Čítal v té době docela slušnou zásobu ořechů, mandlí, kokosu a taky cukru a mouky. I když tyto dvě suroviny mne příliš netížily – přeci jen v obchodech se ještě prodávají v jednoduchém papírovém obalu.

Mamka, myslím, peče ráda a po svém. Aby měla dostatek druhů, tak prostě jedno těsto udělá ve třech variacích (stačí do části přidat kakao nebo mák) a z každého těsta vykrájet několik tvarů. Každý dostane jinou úpravu – kolečka jsou čokoládová s mandlí, měsíčky s rybízovou marmeládou, kytičky s jahodovou, hříbky mají čokoládou polité hlavičky a hvězdičky jsou posypané kokosem. Rázem je na stole 10 druhů za tři večery.

Počet druhů cukroví jsme tradičně dorovnali sušeným ovocem. Přes léto mamka sušila, co se dalo – hrušky, jablka, trnky, višně. Já to doplnila mojí železnou bezobalovou zásobou rozinek a brusinek. A z jedné předvánoční cesty do Prahy jsem přivezla krabičku plnou sušených datlí, fíků a ananasu.

Od té doby, co jsem domů před dvěma lety přivezla sušený nesířený a neslazený ananas z Bezobalu, už se u nás plastový balíček se žlutými pocukrovanými kousky něčeho, co je podle mne ananasu na hony vzdálené, neobjevil. O to víc mne překvapilo, když jsem na Štědrý den ráno na schodech našla košík s čerstvým exotickým ovocem, pod kterým se skrývala plastová vanička sušených datlí. Exotické ovoce se u nás kupuje v podstatě jen jednou v roce na Vánoce. Což mi nijak nevadí, ale ty datle v plastu jsem teda nepochopila… Člověk hold „nezvítězí“ vždycky.

Štědrovečerní stůl máme klasický – bramborový salát, rybí polévku a smaženého kapra – a téměř 100% lokální (a bezobalový). Skoro všechny suroviny máme vlastní. Vajíčka od našich slepic, strouhanku ze starých rohlíků, brambory a další zeleninu ze zahrady (tedy nyní ze sklepa…), okurky a papriku zavařenou. Kapra přivezeného v kyblíku z blízkých sádek a majonézu koupenou ve skle. Lokální máme i stromeček, stejně jako minulý rok ze školky za vesnicí. Ozdoby máme stále stejné, co si pamatuji…

Kupu dárků jsme pod stromečkem nikdo nečekali. Už dva měsíce před Vánoci jsme se vzájemně ujišťovali, že máme všechno a že si žádné velké dárky dávat nepotřebujeme. I tak jsme se navzájem snažili nachytat u nějaké vyslovené tužby nebo přání. Mně se to podařilo a ostatním soudě podle toho, co nám Ježíšek přinesl, taky.

Pár týdnů před Vánoci mi bylo při čištění zubů vytknuto, že jsem bambusový kartáček ještě nekoupila zbytku rodiny. Takže jsem měla jasno. Abych do toho vložila alespoň trochu invence, tak jsem se jala kartáčky každému členu rodiny jinak ozdobit a vypálit do nich vzory. Což by mělo usnadnit i jejich rozlišování, až budou stát v kelímku v koupelně.

No asi tak. Vypalování za pomoci špendlíku zabodnutého do tužky nahřátého nad svíčkou (já jsem říkala, že v zimě na The Greatest Candle in the World přijde čas :-)) jde dobře do měkkého dřeva. A bambus úplně měkký není. Ale podařilo se. Nevím teda, jestli jsem vypalovala, vyrývala nebo kreslila opáleným špendlíkem, ale výsledek se mi líbil. A navíc jsem tím strávila neskutečně příjemnou předvánoční kreativní hodinku. Kromě bambusových kartáčků jsem ještě nadělila úsporné perlátory Watersavers z Econea. Konečně (plánovala jsem to minimálně dva předchozí roky).

Babičce jsme s bráchou dali divadelní vystoupení dle jejího výběru s naším doprovodem „v ceně.“ Soudě dle reakcí jsme se trefili perfektně. Všichni už se těšíme na nějakou operetu v Moravském divadle v Olomouci. Druhý nemateriální dárek dostala Helča a Anička, se kterými jsem na jaře 2017 cestovala  bezodpadově ve Skotsku. Na cestě jsme pořídily několik giga videí, na které jsem od té doby nesáhla. A tak jsem si před Vánoci našla několik dalších kreativních hodinek a stříhala a stříhala. Dárek to byl i pro mě, protože jsem si mohla oživit ty skvělé společné chvilky.

No a jak se dalo čekat, přestože všichni říkali, jak se moc dárků neplánuje, (nejen) já jich pod stromečkem našla plno. Tradičně (klidně si to zkontrolujte v předchozím článku z této série ;-)) mne pod stromečkem čekalo i mýdlo z vánočních trhů v plastovém sáčku. Blbě se vysvětluje, že to člověk fakt neocení tak, abych u toho nekazila Štědrý večer, který byl letos krásně klidný a příjemný. I když každý rok zmiňuji, že takové plastové mýdlo fakt nechci, tak se to ještě nějak nepotkalo. Ostatní dárky se ze zero waste vypořádaly hezky:

Diář od Papelote – vybrala jsem si ho a koupila sama, ale prostě, když jsem měla cestu do Prahy….

Pánvička – jó, mamčina firma ji rozdávala za bodíky, ale je to věc, kterou nemám.

Kalhotky a vlněné ponožky – potřebovala jsem je a nohy v teple jsou skvělý dárek.

Šampuky z DM v papírové krabičce – na základě malé psané rady pro taťku :-). Když jsem zjistila, že jsou z velké části na olejové bázi, tak jsem se bála, jestli budou pro mé vlasy fungovat. Třeba na šampóny od Naturinky si mé vlasy nezvykly. Ale ty z DM vypadají, že fungují dobře.

Peníze na cokoli, co chci – nejspíše z toho bude přilba na kolo.

Ještě jeden dárek jsem si naložila díky dárkům pro druhé. Pomáhala jsem babičce vybrat dárky pro její pravnoučata a letos jsme sáhly po knihách (věřím v knihovny, ale pár dobrých knížek mám ráda doma). Chtěly jsme vybrat nějaké kvalitní s myšlenkou. Abych věděla, jestli se nám to podařilo, tak jsem je ještě před Vánoci všechny přečetla. Na Instagramu jste si odhlasovali, že chcete minirecenze, tak pro ty, kteří ještě nejsou čtením našeho superdlouhého článku úplně unavení:

Knížka (Hervé Tullet), od 2 let – Na Knížku jsem kdysi narazila v knihkupectví a zaujala mne tak moc, že jsem si na nich teď po letech vzpomněla. Je to interaktivní literatura, která se obejde bez jakékoli moderní technologie. Na jedné stránce něco uděláte a na další… kouzlo – všechno je jinak. Knížka je určená pro menší děti a jejich rodiče (bez staršího to do té doby, než děti umí číst, opravdu nefunguje). Já si ale myslím, že ve skutečnosti byla napsané pro dospělé, aby nezapomněli, jaké je to dívat se na svět dětskýma očima.

Na útěku! (Eva Lindström), od 3 let – Na první přečtení je děj této knížky fakt divný: „Malá ovečka uteče z ohrady. První noc je sama a vystrašená. Pak potká lasičku, u které bydlí a nechá se od ní obsluhovat (trochu ji ta ovečka vykořisťuje). Od lasičky ovečka napíše dopis do ohrady, ve kterém citově vydírá své příbuzné a obviňuje je, že ji nešli hledat. Když pro ni k lasičce přijdou, tak jim řekne, že chce zůstat u lasičky, protože tam nemusí nic dělat.“ Na druhé přečtení je to ale knížka, která nabízí spoustu nitek k rozhovorům na důležitá témata – samota, strach, lenost, vztek, společenství. Jen musíte být ochotni ji číst společně s dítětem. Kniha je krásně ilustrovaná didaktickými kresbami. Na každé stránce se nabízí spousta matematických úkolů (Visí na šňůře více tašek vpravo nebo vlevo?) a obrazů, které se dají proměnit v další vyprávění (Co se stalo, že je tento hrnek rozbitý?).

Hravouka (Tereza Vostradovská), od 4 let – Nádherně ilustrovaná přírodovědná knížka ve velkém formátu. Provází jí Myška, která je jediné stvořen�� v celé knížce, které není ztvárněné realistickou kresbou. Informace o životě pod zemí, v lese, na louce, v rybníce jsou podávané jednoduchou, ale odbornou formou. Při čtení jsem sama zažila několik aha momentů. Teorie je doplněná tipy na malé úkoly a ke knížce existuje i mobilní aplikace. Ale jak se dočtete na přebalu knihy, tak Myšku a její Hravouku najdete „hlavně venku v přírodě!“

Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky (Elena Favilli, Francesca Cavallo), od 6 let – Moje italská spolužačka (obě autorky jsou Italky) mi tuto knížku představovala jako malý zázrak, který rozhodně musím přečíst. Letos vyšel i český překlad a bylo možné na něj narazit snad v každém knihkupectví. A knížka si to zaslouží. Milým zjednodušeným, ale silným způsobem představuje 100 inspirativních žen a dívek z celého světa. Češka v ní žádná není, ale ta rozmanitost zemí i kontinentů (i když USA a Itálie trochu převažují), stejně jako povolání, věku, aspirací je na knížce pro mne to nejvíce fascinující. Každý příběh je na jednu stranu (= super snadné čtení) a doprovází jej celostránkový ilustrovaný portrét.

Transport na věčnost (František Tichý), od 10 let – Příběh kamarádství teenagerů v Protektorátě za 2. světové války složený ze střípků reality (zatčení za protistátní činnost, dopisy z vězení, transporty Židů, Terezín, chlapecká republika Škid, časopis Vedem) spojených tmelem fantazie a fikce. V první polovině knihy, která se odehrává v Praze, jsem zažívala při čtení neskutečný smutek a bezmoc a zároveň uznání, jak citlivě, realisticky a přitom dětsky je téma zpracované. Druhá polovina odehrávající se v Terezíně je více dobrodružná (a v některých aspektech méně realistická). Rozeznat realitu od fikce je někdy složité, ale vše na pravou míru uvádí v závěru autor sám. Za mne knížka pro dnešní dobu a nejen pro děti.

Zločin na Starém Městě pražském (Daniela Krolupperová), od 12 let – Dětská detektivka plná historických reálií z 2. poloviny 19. století. Po celou dobu čtení jsem měla jednu myšlenku – kdybych byla učitelka na 2. stupni, tak si s touto knížkou vystačím minimálně na 2 měsíce snad ve všech předmětech. Výtvarka – celý příběh je motivovaný obrazem Vražda v domě od Jakuba Schikanedera. Literatura a děják – Národní obrození. Občanka – státní zřízení, feminismus, multietnické soužití, chudoba, právo. Etická výchova – smrt, zodpovědnost. Zeměpis – Praha, vývoj měst. Vyprávění má hodně vrstev (nejen tematických, ale příběh se odehrává ve dvou chronologických linkách) a tomu uzpůsobené příjemně krátké kapitoly. Jako detektivka je vyprávění dobře vystavěné. Každá kapitola odhaluje pohled jednoho svědka nebo svědkyně a až ta úplně poslední vše rozuzlí – ač jsem něco tušila, tak mne po jejím přečtení stejně čekalo jedno dlouhé aháááááá.

Jestli jste dočetli až sem, tak smekáme! Doufáme, že i vaše Vánoce se nesli na vlně radosti z toho, že jste spolu a že to je to, co stačí. A pokud to tak letos nebylo, přejeme vám, ať si příští rok nadělíte ten nejkrásnější a nejvíce zero waste dárek – čas s těmi, které máte rádi.

[czechzerowaste]

Bezodpadové léto zvládáme s komáry i se sluníčkem

Konečně! Dlouho očekávané letní měsíce jsou tu. Nadělily jsme si k nim blogové online prázdniny, ne však prázdniny od našich běžných bezodpadových životů. Běháme více po lesích a loukách a všechna ta krása nás bezpečně motivuje, abychom si ji neničily zbytečným odpadem. Věci každodenní potřeby, jako je jídlo nebo třeba běžná hygiena, běží dál v naší běžné zero waste rutině. Ale to běhání po lesích a loukách přináší speciální požadavky na letní výbavu, která nás ochrání před sluníčkem, klíšťaty, komáry a dalším štípavým hmyzem. Repelent a opalovací krém.

Do lesa!

Stříkat na sebe klasický repelent, to chce skoro plynovou masku. Ani se nedivím, že to ty komáry a klíšťata odpuzuje. Plynovou masku ale rozhodně nepotřebujete při použití repelentu Do lesa. Ten by se totiž dal lehce zaměnit za svěží letní vůni (pro člověka, hmyzu zrovna dvakrát nevoní…). Aby taky ne, když je složený ze samých voňavých esenciálních olejů (levandule, čajovník, eukalyptus,...). Je k dostání ve skle (a obaly se dají vrátit) a vyrábí jej sympatická slovenská značka Mylo.

Skleničku jsem nám přibalila na tábor a zatím se repelent docela osvědčil, skóre klíšťat na táboře nula. Úplně stoprocentně mi ale nefungoval proti komárům. Je teda pravda, že jsem ho vystavila docela náročným podmínkám večerního posezení u řeky, kdy mě před štípanci moc neochránil. Do malarických oblastí bych s ním asi nevyjela. Pro běžné středoevropské prostředí je ale skvělý.

– Míša

Dlouhé oblečení a levandule

Jak se bránit komářím štípnutím jsem hodně řešila před rokem, kdy jsem byla na praxi ve Středoafrické republice, což je malarická oblast. Antimalarika jsem preventivně nebrala, zato jsem si osvojila několik jiných preventivních zákroků. Jako deodorant jsem používala roll-on Incognito. I po roce mi jeho vůně vyvolá živé vzpomínky na zelenou středoafrickou buš a oranžové prašné silnice. Je sice balený v plastu, ale jeho složení je šetrné k pokožce i k přírodě (podobně jako celý provoz firmy). Navíc byl na ochranu proti malárii (v kombinaci s antimalarickou sítí) klinicky testován.

Antimalarická síť byla pro mne společně s levandulovou vodou dalším nezbytným ochranným prvkem – a ani jednu noc mne nic nepoštípalo. Přes den jsem si kromě roll-onu ještě mazala na zápěstí a na krk levandulový esenciální olej (pokud máte nízký tlak, tak jej nepoužívejte, levandule totiž tlak snižuje, můžete jej nahradit esenciálním olejem z citronové trávy).

Večer a po dešti (kdy se vždycky vyrojila hejna komárů, kdo ví odkud) jsem si automaticky (nebo po pár komářích štípnutích) oblékala tričko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a šátek kolem krku. Po dešti se vždycky ochladilo, takže to bylo v pohodě, a večer jsem si většinou nechávala sandály, abych se v ty teplejší večery v dlouhých kalhotách neupekla.

Nohy a okraje kalhot jsem si nastříkala repelentem s DEETem (tato látka – diethyltoluamid – je škodlivý, ale efektivní pesticid). Snažila jsem se repelent používat jen střídmě a když to dávalo smysl  (na oblečení například účinkuje až týden). Abych omezila alespoň trochu množství odpadu z obalů, schválně jsem si koupila menší lahvičky s větší koncentrací.

V nemalarických oblastech je ale podle mne použití repelentů s DEETem zbytečným vypouštěním toxických látek do životního prostředí. A ani v malarických oblastech (navíc v těch s nižším výskytem nakažených komárů) se to s ním nemusí přehánět. Dlouhé oblečení (pokud není z příliš tenké látky) je velmi účinnou ochranou (nejen ve Středoafrické republice…).

– Jana

Výroba domácího repelentu/deodorantu

Na konci června jsem jela na školní exkurzi do Gruzie. Den před odjezdem, když jsem se balila a přemýšlela, co všechno jsem si čistě teoreticky mohla zapomenout, se mi vybavilo, že mi někdo říkal, že v Gruzii je strašně moc komárů a dalšího otravného hmyzu, bez repelentu je to tam prý na nic. Tak jsem sedla k internetu, začala googlit a hledala jako vždy recept, který by šel vyrobit z toho mála, co mám doma. Pár jsem jich přečetla a nakonec zvítězil následující, protože jsem na něj měla všechny ingredience doma.

Potřebovala jsem:

1 panák destilované vody (může být i převařená voda)

1 panák lihu (můžete použít vodku)

30 kapek levandulového esenciálního oleje

5 kapek mátového esenciálního oleje

10 kapek tea tree esenciálního oleje

(Proti hmyzu fungují všechny tyto oleje: citronela, levandule, lemongrass (citronová tráva), máta, geránium, tea tree, pačuli, cedr, vetiver, tymián. Pokud je doma máte, nebojte se je do směsi přidat, jen si dejte pozor na správné ředění, abyste nepřekročili bezpečnou koncentraci.)

Líh jsem našla nějaký historický, vše jsem promíchala a dala do lahvičky s rozprašovačem. V Gruzii jsem směs nakonec jako repelent nepoužila, protože jsem na žádný otravný hmyz nenarazila. Ale ukázalo se, že v těch 40 stupňových vedrech skvěle funguje jako osvěžující deodorant. Když jsem se spálila u moře, dokonce mi posloužil na spáleniny od sluníčka.

Jako deodorant funguje skvěle, klíště jsem zatím žádné neměla, ale po návratu do Česka jsem zjistila, že proti komárům nefunguje na 100%. Venku mě sice žádný komár neštípnul, ale ať se před spaním nastříkám jakkoliv, ráno se vždy vzbudím s nějakým štípancem. Myslím, že repelent prostě nevydrží fungovat celou noc. Nebo si s sebou možná začnu brát polštářek plněný sušenou levandulí, co mám doma pod polštářem na klidný spánek, ten proti komárům zabírá dokonale.

– Helča

Olej proti i po štípnutí

Superjednoduchý recept na výrobu přírodního repelentu jsem odkoukala od holek z Lišky mazané. Když jsem v červnu vyrazila vést aktivitu o zero waste na Apetit Piknik do Prahy, zjistila jsem, že holky mají workshop přede mnou, a tak jsem se ze zvědavosti připojila. Kromě spousty praktických rad k používání esenciálních olejů jsem si odnesla i roll-on tyčinku s jojobovým olejem (který technicky není olej, ale kapalný vosk, a má velkou výhodu – při vyšších teplotách nežlukne, což se v létě hodí zvláště) a pár kapkami dvou esenciálního olejů – citronové trávy a levandule.

Oba zmíněné oleje mají hmyz odpuzovat, zároveň ale také působí hojivě na případná štípnutí. Hmyz odpuzuje také citronela, levandule, lemongrass (citronová tráva), máta, geránium, tea tree, pačuli, cedr, vetiver či tymián. Všechny kromě levandule a tea tree není možné používat koncentrované přímo na pokožku (a proto je třeba je vždy rozmíchat v běžném oleji, například tom jojobovém).

Pokud sedíte večer venku s přáteli, tak místo toho, aby každý používal svůj repelent, je mnohem praktičtější nakapat olej do aromalampy (nebo prostě jen do hrníčku s vodou a přisunout k nějakému zdroji tepla, aby se olej začal vypařovat). Dobrou hmyz odpuzující službu udělají i bylinky (levandule, máta, tymián) v květináči.

– Jana

Opalovací krém, co neškodí

Na bezobalový opalovák už několik sezón čekáme. Mezitím alespoň při výběru těch balených kombinujeme tato kritéria: množství a typ obalového materiálu, složení a šetrnost k životnímu prostředí. Největší úspěch u nás zatím sklízí značka Butterbean Organics. Řekla mi o ní kamarádka, které se podobně jako mně před časem narodilo miminko. Dovezla jí ho teta, která žije v Americe, kde se krém vyrábí (a kde se dá mimochodem koupit mnohem levněji než u nás).

Nadchlo mě zcela přírodní složení v bio a fairtrade kvalitě – kokosový, jojobový a olivový olej, bambucké máslo, včelí vosk, vitamín E a oxid zinečný (který je tím ochranným prvkem proti sluníčku). Když jsem zjistila, že se kromě kovové lahvičky, dá koupit i v papírové tubičce (Butterbean Organics Sport SPF 30, BIO ochranná tyčinka na opalování), kterou můžu po dopoužívání hodit třeba na kompost nebo spálit v krbu, byla jsem přesvědčená, že by to mohl být opalovák pro mne.

Obecně zastávám názor vystavovat se sluníčku postupně, chránit se stínem a oblečením a tak v našich podmínkách opalovací krém vlastně vůbec nepotřebuji. S malým miminkem jsem to ale nechtěla podcenit (zvlášť po tom, co se nám Medunka jednou trochu osmahla i ve stínu), a tak jsem vyzkoušení opalovací tyčinky od Butterbeanu uvítala. A myslím, že u něj už zůstanu. Skvěle se roztírá, má příjemnou skoro neutrální vůni a hlavně to složení! U nás jej můžete koupit například na eshopu Nuspring. Já jej u sebe používám hlavně na krk a ramena. Zbytek těla chráním oblečením a stínem. Jinak bych tyčinku asi vypotřebovala docela rychle.

– Míša

Proč nepoužíváme běžné opalováky (a nepoužívaly bychom je, i kdyby byly bez obalu)?

Když jsme se dozvěděly, co dělají běžné opalovací krémy třeba s korálovými útesy, tak jsme se zařekly, že tohle už na sebe teda mazat nebudeme. Například studie C. A. Downse z roku 2015 ukázala, že oxybenzon (fungující jako UV filtr) škodí mladým korálům, u kterých mění jejich DNA a zastavuje jejich vývoj. Oxybenzon může navíc v kombinaci se slunečním zářením vyvolat alergickou vyrážku nebo akné a je potenciálně karcinogenní. Některá města a pláže i z těchto důvodů používání nerozložitelných opalováků zakazují.

Mezi další škodlivé látky v opalovácích, kterým je vhodné se vyhnout, organizace Haereticus Environmental Laboratory zařazuje: jakékoli mikroplastové částice, nanočástice oxidu zinečnatého a dioxidu titatničitého, oxybenzone, octinoxate, 4-methylbenzylidene camphor, octocrylene, para-aminobenzoic acid (PABA), methyl paraben, ethyl paraben, propyl paraben, butyl paraben,  benzyl paraben, triclosan.

Meruňkový olej a levandule po opalování

Nedávno jsme objevily jedno místní olejářství. Máme to do něj coby kamenem dohodil a navíc dodává oleje ke stáčení i do zlínského Bezobaláče, kde jsme jako doma. Mezi oleji mají i  meruňkový olej. Pro mou pleť je dokonalý. Nezanechává mastný filtr, hojí ekzémy a je vhodný i pro pleť trpící na akné. Má zklidňující účinky a proto teď v létě skvěle poslouží i jako olej po opalování. Na zklidnění spálené pokožky skvěle funguje i levandulový esenciální olej a právě meruňkový olej můžete využít jako nosný, se kterým několik kapek levandulového oleje smícháte.

– Helča

A jaké jsou vaše letní tipy?

Poznámka: Všechny produkty z tohoto textu jsme si samy vybraly. U meruňkového oleje a repelentu Do lesa jsme poprosili výrobce o zaslání výrobku k otestování. Tyčinku Butterbean Organic jsme si vybraly k testování od eshopu Nuspring. Ostatní výrobky jsme si pořídily samy.

[czechzerowaste]

Zasněžené blogové soustředění pár dnů před Vánoci

Druhá polovina letošního roku byla pro nás i pro blog… no docela hektická. O to více jsme se chtěly sejít všechny, osobně, v klidu… A tak jsme po pěti měsících navázaly na naše letní blogové soustředění a pustily se do práce i odpočinku v předvánočních kulisách.

ČTVRTEČNÍ RÁNO PODLE JANY

Na šedém obzoru se rýsuje silueta bílého holešovského zámku. Na východě obzor už sice trochu světlá, ale slunce se za ním nezjeví dříve než za hodinu. Je půl sedmé ráno a já a  Helča se vezeme na rorátní mši. Trochu proto, že tyto ranní adventní mše v kostele při svíčkách jsou prostě magické. A trochu proto, že na ni jede taťka a po ní nás zaveze k Míši, a my se tak vyhneme složité cestě autobusy.

Já jsem tedy ranní ptáče jen párkrát do roka, hlavně v létě, ale kupodivu mne to zimní stávání o šesté tentokrát nevadí a po rorátech se cítím čilá na nákup a nějaké nezbytné pochůzky po městě. Helča mé nadšení neopětuje. Snažím se jí uplatit nějakým čerstvým pečivem. Moc to nepomáhá a tak jí Míša po našem příjezdu do Slavkova chystá na probuzení zelený čaj. Helču totiž nezbytně potřebujeme čilou, čeká nás dneska docela dost práce…

Začínáme hodnocením naší vzájemné spolupráce. Takováto osobní setkání jsou pro nás velmi vzácná. Sice se spolu bavíme téměř každý den, ale většinou jen přes Messenger, občas přes Skype, často jen o organizačních věcech, co zveřejnit na Facebooku, o čem napsat článek, kdo pojede na přednášku… Teď ale máme příležitost popovídat si i o tom, co nás těší nebo naopak trápí, a společně vymyslet, jak našim trápením příště předejít.

Vyprávím holkám, jak byly poslední dva měsíce pro mne hodně náročné, že na mne spadlo spoustu přednášek, odpovídání na maily, připomínání úkolů… A přitom jsme se snažila i psát na blog, což mne hodně baví a chtěla bych na to mít o trochu více času. Postěžuji si, jak mne mrzí, že občas musíme dlouho čekat než si vzájemně odpovíme. Jsem moc ráda, že se ani trošku mou kritikou neurazí, ale hned se pustí do vymýšlení toho, jak to zařídit, aby se to příště už nestávalo.

Venku to vypadá, jak v zimní pohádce, a my rekapitulujeme, co jsme všechno za těch uplynulých pět měsíců zvládly. A nebylo toho málo… koordinace Týdne bez odpadu, více než deset workshopů a přednášek, vystoupení na TEDxYouth, blogerská soutěž Reduce food waste… Jen psaní knihy vázlo, měníme proto strategii a přednášky budeme muset v následujícím čtvrt roce trochu omezit, abychom měly více času na knihu. Opravdu nám na ní záleží. A tak zatímco  holky chystají oběd, já se pouštím do editací jedné z kapitol.

ČTVRTEČNÍ ODPOLEDNE PODLE HELČI

Posilněny pečenou zeleninou a poobědovým šlofíčkem se vrháme na další nelehký úkol. Instagram remake, který má v režii Jana. Před pár týdny potkala kamaráda, který začal studovat marketing, a bavili se spolu o Instagramu, hlavně o tom našem. Od té doby nám Jana pořád básní o tom, jak můžeme Instagram předělat a díky tomu snad i oslovit s bez odpadovým životem další lidi. Také si za tímto remake účelem v každé volné chvíli půjčuje můj či Míšin mobil, aby mohla nějaké ty vychytávky zkoušet. Sama totiž chytrý telefon (zatím) nemá.

Na to, že ty naše neměla zas tak dlouho k dispozici, se vychytávek naučila spoustu. I přesto jsme ale zjistily, že sice víme, jak bychom Instagram měly předělat a které aplikace se na to dají použít, ale samy to nezvládneme a hodila by se nám konzultace nějakého instagramového odborníka. (Tak kdybyste o někom věděli, dejte nám vědět.)

Ze sociálních sítí zpátky do reálného života nás přenáší další bod programu. Uvaříme si bylinkový čaj a sepisujeme všechny workshopy a přednášky, které už jsme za ty dva roky vytvořily. Až si nás příště bude někdo chtít pozvat, může si udělat jasnou představu o tom, čeho všeho jsme schopné. Na výběr bude z pěti workshopů a dvou přednášek. Vše ale zveřejníme až po naší pauze, kdy se budeme věnovat hlavně knize.

Za oknem, u kterého celý den sedíme, chumelí a pomalu se stmívá. Rozsvítíme si vánoční světýlka, dáme vařit mrkvovo-dýňovou polévku, ochutnáváme Míšino vánoční cukroví a chystáme se na živé vysílání. Náš první a zatím jediný livestream jsme dělaly na červnovém soustředění před pěti měsíci za teplého letního večera. Tentokrát si topíme v kamnech, popíjíme čaj a povídáme si s vámi hlavně o bezodpadových Vánocích a našich plánech do dalšího roku.

(Pokud jste živý přenos nestihli, můžete si ho pustit na našem Facebooku. A klidně už si chystejte otázky na další, který se nám snad podaří udělat nejpozději za dalších pět měsíců.)

Po skončení vysílání už se mi chce jen se zachumlat do spacáku a usnout. Abychom do rána nezmrzly, ještě pořádně přiložíme. A zatímco si holky ještě čtou, já si hodlám po dlouhém dnu pořádně odpočinout. Tak dobrou noc.

PÁTEK PODLE MÍŠI

Celý pátek probíhá v trochu pomalejším tempu než předchozí našlapaný čtvrtek. Stáváme až po deváté i tak ale zvládáme vyřešit spoustu důležitých věcí, které jsme dlouhé měsíce odkládaly. Třeba podobu zbývajících kapitol v naší připravované knize. Každá totiž máme na starosti konkrétní kapitoly a sestavovat jejich obsah je občas na jednu trochu moc. Ve třech nám to šlo mnohem lépe a nyní máme podrobné osnovy pro většinu kapitol a taky sice dost ambiciózní, ale snad aspoň trošku reálný plán na to, kdy bychom mohly to, co nám chybí, opravdu dotáhnout a knihu vydat. Držte nám palce!

Po dlouhém bloku „kniha“ si vaříme polévku ze včerejší pečené zeleniny a necháváme si pár minut polední klid. Prostě soustředění, jak má být.

Za okny se už zase začíná stmívat a u dalšího šálku bylinkového čaje vymýšlíme naši již tradiční 40denní bezodpadovou výzvu, která i v příštím roce proběhne v postní době (14.2.-31.3.2018). Chystáme se ji pojmout opět trochu jinak, než v prvním a druhém ročníku. Co zůstane stejné je její dvojjazyčná podoba – v češtině i angličtině, takže pokud máte nějaké zahraniční kamarády, které byste chtěli inspirovat k zero waste životu, tak s nimi můžete výzvu sdílet.

Nakonec ještě odpovídáme na zprávy a emaily od vás, abychom do vánočních svátků vkročily s čistým štítem. Potom už jen večeříme špagety (které rozhodně nejsou al dente) a s přáním pěkných svátků se loučíme, abychom se za pár hodin s Janou opět sešly na třídním srazu. Helča tou dobou už bude uhánět vlakem směrem domů za vánočním cukrovím a rodinou.

I když to byly intenzivní dva dny, prodchnuté mou nemocí a Helčinou bolestí hlavy, tak to stálo za to. Vyřešily jsme spoustu věcí, které by po skypech trvaly tisíc let a naladily se do další práce. Je neuvěřitelné, kam se náš blog za ty dva roky dostal. Vlastně nás to trochu děsí :-), ale zároveň nám to dává obrovský smysl. Doufáme, že i vám. Hezké Vánoce.

[czechzerowaste]

Letní školáKUS.

Slyšeli jste někdy o malé vesničce Hostětín uprostřed Bílých Karpat? A o Nadaci Veronica, která zde spolu s místními občany a Občanským sdružením Tradice Bílých Karpat realizuje spoustu ekologických projektů? Jestli ne, tak si do Hostětína udělejte při nejbližší příležitosti výlet, princ Charles už tu byl!

My jsme Hostětín navštívili už několikrát a letos jsme se rozhodli ho prozkoumat trochu víc a přihlásili jsme se na týdenní Letní školáKUS! 

Klima, udržitelnost a soběstačnost. 

Tyhle tři klíčové pojmy nás provázely celých sedm, pozdně letních, dní. A bylo to báječné. Nejenom proto, že to byla svým způsobem část naší svatební cesty, ale především proto, že jsme se dozvěděli spoustu užitečných informací, podívali se na zajímavá místa a poznali inspirativní lidi.

Odpady se všemi tématy, které jsme řešili, dost úzce souvisel. Znovu jsem si potvrdila, že jej nelze vnímat izolovaně. Je sice super, když se budeme snažit o to, abychom si nakoupili mouku do zavařovačky, ale pokud to bude to jediné, co děláme, tak tím přírodě moc nepomůžeme. V tomhle duchu byla celá letní škola. Bydleli jsme v pasivním domě, splachovali dešťovkou a sprchovali se vodou ohřátou ze Slunce. Jídlo, které jsme jedli pocházelo od lokálních zemědělců a bylo veganské. Svou dopravou do Hostětína tedy nezpůsobilo velkou uhlíkovou stopu a navíc bylo eticky čisté. Během pobytu jsme měli workshop na výrobu domácí drogerie a kosmetiky a s holkama z Love Your Home jsme přispěly také svou troškou do mlýna a pověděly něco o Zero Waste. Na konci celého týdne jsme si na základě zjištěných informací měli stanovit vlastní strategii soběstačnosti a snížení uhlíkové stopy, kterou budeme schopni v nějakém časovém intervalu splnit. My jsme se s Páťou rozhodli pro tohle:

- přejít na zelenou energii - nainstalovat LED žárovky (jakmile doslouží ty stávající) - zachytávat dešťovku - vytvořit si vyvýšené záhonky - mulčovat zahrádku - zjistit kudy nám uniká teplo a pořešit to - zateplit okna - otužovat se - snižovat večerní osvětlení

A jak to teda během našeho udržitelného týdne v Hostětíně vypadalo a co jsme dělali?

Trávili spoustu spoustu času v přírodní zahradě.

Navštívili hostětínské ekologické projekty (zde výtopna na biomasu).

Navštívili ekologického zemědělce pana Janíčka na jeho poli.

Vystoupali až k rozhledně Vartovna ve Vizovických vrších, ...

abychom zde načerpali inspiraci na hospodářství velmi soběstačné rodiny Přímalových.

(A pomazlili se s jejich skvělou pomocnicí Lindou, která jim nahání ovečky.)

Dozvěděli se spoustu praktických informací k přírodním a permakulturním zahradám od pana Mojmíra Vlašína. (A rozhodli se vytvořit si vyvýšené záhonky.)

Pochutnali si na čerstvě usušených švestkách, meruňkách, jablíčkách a hruškách z tradiční sušírny ovoce.

Uvařili božský oběd venku!

Oves, jako přílohu a “tatarku” ze slunečnicových semínek jsem tu měla poprvé (a určitě ne naposled).

Zírali kolik bylin, plevele a kytiček volně rostlých v přírodě můžeme jíst.

Procházeli se kolem Hostětína a obdivovali krajinu Bílých Karpat.

Vytvořili nová přátelství a konečně se víc poznaly s holkama z Love Your Home, které na školáKUSu, také byly.

Vyslechli trochu té teorie ke klimatu, energiím a vodě.

Posbírali si jablíčka na kompot.

Užívali si nabíjející přírodu.

A měli se dobře :)

Za fotky díky Ajsovi.

[czechzerowaste]

Zavalená plenami

Ještě předtím, než se Meda narodila, mi bylo jasné, že budeme používat látkové pleny. Stačí si jen představit, kolik plen jedno takové miminko spotřebuje, než se naučí na hrnec. Kdybych používala jednorázovky, tak na skládkách Medu tyto pleny přežijí. To bych přes své zero waste srdce nepřenesla :)

Co mi ale nebylo jasné vůbec, bylo to, který typ plen zvolit, kolik a jak to všechno zkombinovat. Ti z vás, kteří někdy s látkováním začínali, mi asi porozumí (a teď nemyslím generaci našich maminek a babiček, ty asi moc na výběr neměly). Těm ostatním se to pokusím ulehčit tímto článkem.

Zhruba v půlce těhotenství jsem byla na kurzu o látkových plenách, odkud jsem ale odešla víc mimo, než jsem na něj přišla. Během hodiny nám tam lektorka představila v rychlosti tolik různých typů plen, že bych si asi musela dělat poznámky, abych si to všechno zapamatovala.

Uklidňovala jsem se tím, že než se Meda narodí, tak to určitě nějak zmáknu. Přidala jsem se i do facebookové skupiny Poradna pro látkovačky (a přidružené bazarové skupinky), kde maminky čile diskutují a radí si. Hm, to jsem ovšem naběhla! Krom rozličných typů plen, jsem se začala potýkat ještě s různými tajemnými zkratkami, jako třeba čč, PUL, AIO atd. No byla jsem prostě ztracená víc a víc.

Nakonec mi asi nejvíc pomohlo video v online kurzu Péče o miminko. Ne, že bych se po něm mohla stát poradkyní v přebalování látkovými plenami, ale konečně jsem se dozvěděla ten základ: potřebuji nějakou nepromokavou svrchní vrstvu a do ní něco savého. Uf.

Nejvíc jsem si všechno ale ujasnila u psaní kapitoly o dětech do naší chystané knihy. No a jelikož jsem se v ní trochu rozepsala a musí se zkrátit, tak vám sem hodím přehled typů plen a zkratek, s kterýma se v mezi látkujícími maminkami neztratíte :).

Klasické čtvercové pleny (čč – český čtverec) – Jsou to ty, které mnozí z nás znají ještě z dětství. Nejčastěji se vyrábí z bavlny nebo bambusu. Čtvercové pleny velmi rychle schnou a jsou levnější, navíc je využijete i jako podložku, k utírání,… Jejich nevýhoda jet v tom, že často propustí obsah pleny na svrchní nepropustnou vrstvu, protože nemají pružné okraje.

Svrchní kalhotky – Ty jsou kompatibilní jak s klasickými čtvercovkami, tak moderními kalhotkovými plenami. Liší se v materiálu, ze kterého se vyrábí. Nejčastěji se používá funkční polyuretan (PUL), který je voděnepropustný, ale zároveň paropropustný (takže se v nich dítě jen tak nezapaří). Dalším častým materiálem je flís, který je velmi příjemný k pokožce dítěte. Tou nejpřírodnější a nejzdravější variantou je vlna. Vlněné svrchňáčky udržují stabilní teplotu a nejlépe dýchají. Nevýhoda je v jejich údržbě – aby byly nepropustné, tak se musí ošetřit lanolínem a po praní dlouho schnou. Další nevýhodou je to, že se perou v ruce. Vlna je však samočistící a nemusíte je proto prát tak často jako flísové nebo PUL kalhotky. Stačí jednou za dva týdny i víc. Ani zbylé dva druhy kalhotek ovšem nemusíte prát pokaždé, měli byste je však po přebalení alespoň nechat vyvětrat. Proto se hodí mít v zásobě alespoň troje (ale i víc).

Kalhotkové pleny – Vzhledem velmi podobné jednorázovým plenám. Je s nimi snadná manipulace, zapínají se buďto na suchý zip, patentky nebo speciální snappi sponkou. Mohou mít gumičky kolem nohou a tím pádem jsou méně náchylnější k nehodám, než klasické čtvercové pleny.

Pleny Vše v jednom/All-in-one (AIO) – Tyto pleny zajišťují nejpohodlnější manipulaci. Svými vlastnostmi i podobou nejvíce připomínají pleny jednorázové. Stačí je totiž nasadit a jít. Mají v sobě jak savou, tak nepropustnou vrstvu. Nevýhoda je vyšší pořizovací cena a doba schnutí.

Pleny Snap-in-one (SIO) – Spojují v sobě systém svrchních kalhotek a vkládací savé vrstvy s tím, že je vše sepnuto v jednom balíku. Umožňují tak větší variabilitu než AIO. Výhoda je, že si můžete pomocí množství vkládaného materiálu nastavit výši savosti a zároveň nemusíte hned prát celou plenu, jelikož stačí jen připnout čisté savé jádro a svrchní vrstva zůstává stejná.

Doplňky:

Savé vložky z flísu, nebo flaneloviny – Můžete si je vyrobit i sami doma. Stačí je nastříhat z většího kusu látky (jen se ujistěte, že je vhodný pro dětskou pokožku). Zvyšují savost čtvercových či kalhotkových plen a díky přirozené vlastnosti flísu, který působí na dotek vždy suše, udržují zadeček miminka ve větším suchu (i když je plena pod ním vlhká).

Látkové ubrousky – Je logické, že když nechcete používat jednorázové pleny, tak vám budou patrně proti srsti i klasické vlhčené ubrousky, které mají stejná negativa jako právě jednorázovky (chemie, parfémování, odpad,...). Místo nich můžete použít látkové ubrousky, žínku, nebo dítko opláchnout vodou a utřít čistou plenou nebo ručníkem.

Separační pleny – Je to sice jednorázová položka, která ale přebalování s látkovými plenami velmi zpříjemní, především, když miminko hodně kaká. Obsah pleny se totiž spolu se separační plenou dá jednoduše spláchnout nebo hodit na kompost. Pokud tedy máte ty kompostovatelné (třeba z celuózy). Pokud je plena jen počuraná, tak se dá vyprat a použít znova (i několikrát).  

Taška na pleny – Vyrábí se často z PUL materiálu (polyuretan), který neproteče, ale zároveň se v něm pleny nezapaří. Tašky jsou výborné na cesty po městě, když potřebujete nutně přebalit. Později je může vaše dítko využít třeba jako tašku na tělocvik.

Pratelná podložka - Na té můžete miminko přebalit ať už jste kdekoliv. Většinou je z jedné strany nepromokavá, takže nevadí, když se při přebalování stane nehoda. Dokud je miminko nepohyblivé, tak slouží i jako n��hrada menší deky.

Koš na pleny – Než pleny vyperete, tak je musíte v něčem skladovat. Nejlépe v uzavíratelném koši, který můžete dovybavit síťkou, kterou do koše zavěsíte a pleny do ní následně házíte. Síťku pak stačí vzít a hodit do pračky a nemusíte manipulovat s jednotlivými plenami zvlášť. Pleny není třeba před praním nijak namáčet.

Jak nakonec přebalujeme?

Naše preference v typu a kombinaci plen se mění s tím, jak Meda roste. Když se narodila tak jsme používali prakticky jenom čtvercovky na novorozenecký sklad. Do těch jsem vkládala flísovou vložku a separačku. Od flísové vložky jsem asi po dvou měsících upustila. Je to přece jen umělý materiál a Medě je stejně úplně jedno jestli má mokrou plenu, tak mi to přišlo zbytečné. Separačky jsme přestali používat po tom, co se nám díky bezplenkovce dařilo většinu kakání vychytat.

O bezplenkovce by se dal napsat celý článek a možná se k němu někdy dostanu. Zatím si můžete přečíst krásný článek, který o bezplenkovce napsala Marťa z Love Your Home. Kalhotkové pleny jsme používali až do nich Meda trochu dorostla (novorozeneckou velikost jsme neměli) a brali jsme je jen na přebalování mimo domov. Zhruba do půl roku jsme nepotřebovali žádnou nadstandartní savou vkládací vrstvu.

Teď, když je Meduška větší, kalhotkové pleny používáme i na noc, kdy víc čůrá a klasická čtvercovka by nestačila. Taky jsme začali dávat vkládací vrstvu navíc, která se dá přidat do pleny pro posílení savosti. Doma, ale mimo noc, pořád jedeme čtvercovky na novosklad, i když už se nám do něj teda Meda tak tak vejde. Krom toho máme jednu plenu AIO, kterou používáme při nestandardních situacích, kdy potřebujeme přebalit fakt rychle – u doktorky, ve vlaku, když nečekaně usne,...

Na utírání mám nějaké látkové ubrousky a mycí olej, ale to používám úplně minimálně. Při 99% přebalování bylo v dosahu umyvadlo s tekoucí vodou. Neobejdu se bez PUL tašky na cestování, kam odkládám použité pleny. Původně jsem přemýšlela o plenkovníku (speciální taška na pleny), ale nakonec si vystačíme s látkovým pytlíkem, kam vždycky pár plen nacpu a dám si jej do batohu.

Čtvercové pleny mám ještě po mně, kalhotkové pleny včetně asi šesti PUL svrchňáků a mnoha vkládaček jsem koupila z druhé ruky, AIO a tašku jsem dostala nové. Kalhotkové pleny a svrchňáky mám od různých značek (Bamboolik, Anavy, Petit Lulu, Majab….).  Střih plen se liší a každému sedne něco jiného, proto mi přijde lepší zkusit různé značky, než nakoupit celou výbavu od jedné. Plen mám asi padesát a peru jednou za tři/čtyři dny. Šlo by to určitě s menší zásobou a častějším praním (které asi plenám i svědčí víc).

Jednorázové pleny jsme použili jen v porodnici a vůbec nemám potřebu to někdy opakovat. S látkovými plenami jsme to zvládli zatím na všech výletech, dvoutýdenním táboře i ve vlaku. Přijde mi to naprosto pohodlné a přirozené. Prostě bych neměnila.

Praní pro mě není žádný vopruz, věšení a skládání si dokonce až užívám a je to pro mě taková forma meditace, ke které ani manžela nechci pustit :). Musím ale teda přiznat, že nežehlím.

Jediné, co mě fakt nebavilo, je ruční předpírání pokakaných plen (k tomu jsem manžela pustila moc ráda). Předpírali jsme hlavně v prvních měsících, kdy kakala častěji. Po nějaké době se nám ale začalo víc dařit s bezplenkovkou a Meda do plen prakticky přestala kadit. A s nasazením příkrmů už se to dá pěkně vyklopit a pokud máte separačku, tak už se předpírat ani nemusí.

Používat látkové pleny rozhodně stojí za to. Vlastně mi ani nepřipadá, že děláme něco mimořádného. Je to pro mě stejně přirozené, jako to kdysi bylo pro moji maminku, nebo babičku. Zorientovat se v typech plen na začátku, bylo opravdu to nejtěžší. Všechno ostatní už bylo jasné, pohodlné a přirozené.

[czechzerowaste]

Já, Meda, porod a odpad

Medunka mi spokojeně spinká v šátku, hraje jí k tomu nové album Nohavici a já se už poněkolikáté snažím napsat tento článek. S miminkem to jde prostě všechno trochu pomaleji než dřív. To celkové zpomalení, které s narozením toho malého človíčka přišlo, je ale vlastně super. Kdy jindy budu moct jen tak ležet několik dní v posteli, kojit, nemyslet na to, co se děje v okolním světě, a čichat tu nejkrásnější vůni pod sluncem – vůni miminka?

Přes všechno to zpomalení ale dny najednou letí raketovou rychlostí. Je to jako včera, kdy jsem se každý den budila s velkým břichem a říkala si, jestli to dnes už přijde. Pak mi to teplé, růžovoučké miminko poprvé dali na hruď. A teď už se na mě ta vlasatá holčička půlku dne směje jako blázen.

Šestinedělí je za námi a já vám slíbila článek o tom, jak probíhal porod a první dny s miminkem. A taky jestli jsme to pořád zvládli bez popelnice.

Když se mé těhotenství blížilo ke konci, vzrůstal ve mně strach, jak to očekávané finále proběhne. Přála jsem si samozřejmě co nejpřirozenější porod a snažila se pro to udělat vše, co bylo v mých silách (viz seznam níže). Pak ale plánovaný termín porodu přeběhl v kalendáři a ono se pořád nic nedělo. Ze strachu, jak porod proběhne, se tedy stal strach, kdy a jak?! Ze všeho nejmíň jsem totiž chtěla nějaké zásahy z vnějšku. A tak jsem vyzkoušela všechny babské rady jen proto, abych se vyhnula umělému vyvolávání v porodnici. Nakonec se to den před plánovaným vyvoláváním, po dlouhých devíti dnech  „přenášení“, povedlo.

Byly to ale nejdelší dny v mém životě. K nervozitě z porodu a tlaku doktorů vůbec nepřidávaly otázky okolí, jestli UŽ? Ačkoliv jsem se fyzicky cítila stále skvěle, tak už se mi v těch potermínových dnech vůbec nechtělo nic moc podnikat. Teda krom těch babských rad na vyvolání porodu. Aspoň jsem měla pocit, že něco dělám. A jelikož jde o rady našich babiček, tak jsou vlastně i docela bez odpadu.

Co jsem všechno k vyvolání a hladkému průběhu porodu zkusila?

Ještě v sezóně jsem si nasbírala na zahrádce listy maliníku a zhruba od 39. týdne těhotenství si z něj dělala odvar. Maliník se dá sbírat kdykoli od jara do podzimu, v červnu je to ale prý nejlepší. Sušte jej ve stínu a skladujte v chladném a suchém místě. Těsně před porodem může pomoct i čaj ze sporýše, kontryhele nebo jahodníku.

V bezobaláči jsem si koupila zásoby lněného semínka a přidávala každé ráno do kaší. Nejlepší je jej rozmělnit v hmoždíři. Ten já ale nemám, tak jsem jej mixovala (což se ale moc nedoporučuje).

Do koupele jsem si přidávala levandulový esenciální olej. Ten pomáhá ke zklidnění. Strach a nervozita totiž mohou průběh porodu docela narušit. Aby se esenciální olej do vody dobře uvolnil a nezůstávaly na povrchu mastné fleky, tak rozpusťte 4 kapky esenciálního oleje v panáku mléka (i rostlinného), nebo je nakapejte na lžičku soli a tu pak ve vodě rozpusťte. Krom toho mi před spaním taky dost pomáhaly Bachovy kapky (harmonizační květové esence).

Mezi další babské rady, které jsem taky vyzkoušela, patří fyzická aktivita, sex, horké koupele, kořeněné jídlo či nápoje, červené víno, klystýr nebo třeba ricinový nápoj.

Nevím, jestli nakonec pomohl ten riciňák, nebo stres z možného vyvolávání, ale ve čtyři ráno, den před plánovaným nástupem do porodnice konečně přišly ty dlouho očekávané bolesti. Žádné poslíčky jsem předtím neměla, tak jsem nechtěla moc jásat a šla se naložit do horké vany s tím levandulovým olejem, jestli to náhodou nepřejde. No a nepřešlo.

V jednu odpoledne, po zhruba devíti hodinách, se Meda narodila. I když jsem šla do porodnice plna předsudků a napůl rozhodnuta pro ambulantní porod, tak musím říct, že jsem nakonec byla docela spokojená. Celé to proběhlo skoro do puntíku dle mých přání a představ a já nakonec velmi ráda následné tři dny v porodnici zůstala. Nejvíc jsem to ocenila při začátcích kojení. Sice jsem měla všechno teoreticky perfektně nastudované, s miminkem v náručí to ale přeci jen bylo trochu jiné a za pomoc sestřiček jsem byla moc vděčná. Jelikož jsem rodila v období chřipkové epidemie, tak byl vyhlášen zákaz návštěv. Myslela jsem, že to mi na pobytu v porodnici nepřidá. Nakonec to bylo ale skvělé. Nikdo nás totiž na pokoji nerušil, užily jsme si s Medunkou klidu a mohly se spolu hezky seznámit. Bylo mi sice líto, že o ty první hodiny Páťa přišel, na druhou stranu jsem se ale mohla opravdu stoprocentně soustředit jen a jen na miminko a sžívat se se svou novou rolí.

Na skoro každém lifestylovém blogu maminky píší, co si zabalily s sebou do porodnice. Já takový seznam připravila do naší plánované knihy. Ale asi ho budu muset celý přepsat, protože jsem nakonec z toho, co jsem si s sebou do porodnice vzala, skoro nic nevyužila.

U samotného porodu jsem si plánovala, jak si pustím svůj porodní hudební mix, naložím se do vany a ve své noční košili se budu ládovat raw tyčinkama. No nic z toho samozřejmě neproběhlo. Byla jsem ráda, že jsem do sebe dostala nějakou vodu, trochu hroznového cukru a jediné, co jsem na porodním boxu využila byl skákací balón a levandulový olej, kterým mi Páťa celu dobu masíroval záda.

Co jsem ve své tašce do porodnice ocenila, bylo asi kilo oříšků v čokoládě, raw tyčinky, jablka a hroznový cukr. Bylo to v podstatě to jediné, co jsem byla schopna během těch tří dnů, které po porodu následovaly, sníst. Nejenom kvůli nízké kvalitě nemocniční stravy, ale i proto, že jsem prostě neměla vůbec chuť k jídlu.

Na oddělení šestinedělí jsem ale vůbec nepotřebovala žádné oblečení, pro mě ani Medunku (krom odjezdového). V nemocničních košilích mi nakonec bylo moc dobře. Využila jsem jen moje tílka, které jsem si dala pod ně. Bylo super, že jak košile, tak miminkovské oblečení mi nosili pořád čisté a ani sem z toho necítila žádnou chemickou vůni pracího prášku. A myslím, že po těch letech praní v eko prášku by mě to praštilo do nosu hned. Kdybych dávala Medě naše oblečení, tak bych možná měla strach, že se někde ztratí ve změti erárních oblečků. Po vyšetření ji občas sestry totiž převlékly do čistého.

V předchozím článku jsem psala, že některé jednorázové věci jsem měla od kamarádek, kterým zbyly. Šlo třeba o poporodní kalhotky. Těch ale člověk ani tolik nepotřebuje. Ty kvalitnější se totiž dají i oprat a vůbec o nich tedy neplatí, že by byly na jedno použití. Samozřejmě by je mohly nahradit i nějaké pohodlné bavlněné kalhotky, u kterých vám případně nebude líto, že se zničí.

Stejně tak jsem byla vděčná za jednorázové vložky. Zase by šly asi nahradit těmi látkovými. Ty ale v běžném životě nepoužívám a tak mi přišlo zbytečné je kupovat jen pro tuto příležitost. Navíc bych si asi musela udělat docela solidní zásobu, obzvlášť na ty první dny. Při pobytu v porodnici si to vlastně dokážu představit dost těžko. Po domácím, nebo ambulantním porodu, kdy má člověk pračku permanentně k dispozici a případně i soukromí své sprchy, už mi to přijde reálné.

Použila jsem i jednorázové pleny pro Medu. Taky to byl nějaký zbytek novorozeneckého balení po miminku kamarádky. Na ty tři dny mi jich stačilo asi kolem dvaceti. Hned po příjezdu z porodnice jsem Medunku s nadšením zabalila do látkových. Příště už bych si vzala látkové i do porodnice. Hlavně proto, že už mám tu zkušenost a nebudu se bát, jak na to. Přemýšlím ale nad tím, jestli by to v porodnici, kde jsem rodila vůbec šlo. Sestry totiž občas miminka po nějakých vyšetřeních přebalují samy a vyžadovaly, aby na jezdící postýlce byly vždycky k dispozici pleny, vlhčené ubrousky a nějaký krém na zadek. Já si do porodnice vzala jen těch pár jednorázových plen a zbytek jsem nějak neřešila. A ani vlastně nemusela. V porodnici vás doslova zasypou různými reklamními vzorky, mezi nimiž jsem našla i balení ubrousků a něco na zadek. Tak jsem to sestrám pod postýlku hodila s tím, že těch pár dnů to přežiji a pak si to budu dělat po svém. Ostatní reklamní materiály, jako třeba obří krabici, kterou dostává každá novopečená maminka, jsem bez vysvětlení nechala při propouštění na okně v pokoji.

V porodnici jsme si prožili všechno. Od vyčerpání při porodu, úlevu, když jsem Medu držela konečně v náručí, přes strach, jak se o tak malé miminko zvládnu postarat, až po pocity naprosté lásky při každém pohledu, doteku a pusince. Nikdy nezapomenu, jak jsem pár hodin po porodu seděla s Medou u prsu na posteli a oknem, které vedlo přes celou stěnu pokoje pozorovala, jak poslední večerní sluníčko prosvítá mezi stromy. Byl to ten okamžik, který jsem si vyfotila do hlavy a bezpečně věděla, že právě teď jsem nejšťastnější v životě.