#lebc

[eastern-lights]

Dragon Age: Věčný plamen

Hoja hoj, československé hráčstvo Dragon Age (a fanoušci fantasy obecně), zde jest můj překlad povídky Flame Eternal od Sylvie Feketekuty (na stránkách EA sice český překlad je ale, no, nevím, jestli ho dělalo AI, nebo někdo, kdo byl 10 minut před deadlinem a nesnášel svoji práci, a nevím, co by bylo horší)

Před třiceti lety, 9:22 Dračího věku…

„No? Kvůli tomuhle jsi mě odtáhl od experimentu, Volkarine.“

Menší z obou nekromantů zapletla syčící monstrum z kostí a suchých chrupavek do přadena kouzel.  Jediné gesto, a monstrum se rozpadlo.

„Co to po nás ta zatracená věc chce?“

Emmrich Volkarin si narovnal jehlici v klopě.

„Dej mi chvíli, Johanno.“

„Dobře,“ Johanna Hezenkoss se zakabonila na lebku v Emmrichově náručí, „cokoliv, jen aby přestal ten vřískot.“

Ona lebka před nějakou dobou začala bez přestání křičet ve svém výklenku v Kobaltové kostnici Velké nekropole. Všiml si toho hlídač, uvědomil Smuteční stráž, a ta vyslala dva nekromanty.

Dorazili na křižovatku. Emmrich umístil vřískající lebku na podstavec.

„Jaké jen znalosti o mrtvých by nám mohla-“

„O tom svém článku už jsi mi říkal.“

„No tak!“ otočil se k ní Emmrich, „Co dožene jeden přízrak k tomu, aby stanul nad ostatními? Jaké spletitosti mysli a srdce přinutily tuto duši se vrátit?“

„Sentimentální žvásty.“

„Musíš přece uznat, že se jedná o zajímavou variantu posednutí!“

Výkřiky lebky se odrážely od stěn chodby.

„Je to jen nicotný přízrak, příliš slabý, aby se stal démonem.“

Johanna prolezla pod zborcenou klenbou. Podél stěn stály sochy zemřelých. Mávla rukou a do vyzáblé postavy na konci řady udeřil zelenkavý blesk. Démon se zkroutil v oblaku kouře a dostal další zásah. Zaskřípěl zuby a rozplynul se.

„Tak. Už by tu mělo být dost bezpečno na to tvé zaklínání mrtvol.“

Emmrich zavřel oči. Kolem ze začal ozývat matný šepot, a když promluvil, vzduch se chvěl.

„Při dechu a stínu. Při věčné noci. Pověz, co tě trápí.“

Prázdné oční důlky zaplály zeleným plamenem.

„Sám. Zima. Dva hroby, kde měl být jeden!“

„Blábol.“

„Johanno!“

Emmrich si odkašlal a otočil se zpět k lebce.

„Řekni mi, co ti dopřeje pokoj?“

„Vezměte mě… k černým zdem… u stříbrných plamenů…“

Záře v očích zablikala, ustala. Pak lebka začala opět křičet.

„Máš talent, Volkarine,“ Johanna maličko kývla hlavou, „Sub-astrální manifestaci sis nacvičil výborně.“

Emmrich se zářivě usmál.

„Děkuji mnohokrát.“

„Pověz mi ale, co tenhle vyřvávač může chtít dole ve Svatyni půlměsíce?“

* * *

Emmrich se sklonil nad otevřenou rakev obklopenou mísami planoucími stříbřitým ohněm. Lebku položil vedle těla starší ženy, prostě oděné, ale ověnčené bílými růžemi. Vřískot ustal.

„Matildo…“

„Vaše žena odešla klidně, ve spánku, včera o půlnoci,“ usmál se Emmrich, „také si přála, abyste byli pohřbeni spolu. Už vás nic nerozdělí.“

Lebka si oddechla. Emmrichovi se zdálo, jako by se zemřelá na chvilku usmála, nebo to byl klam tančících plamenů?

Johanna si odfrkla:

„Tolik vzteku, jen proto, že skončil ve špatném hrobě.“

„Já nevím,“ Emmrich pohladil bílý mramor rakve, „Nebylo by přece špatné být předmětem lásky tak nehynoucí. Krom toho, pomáhala jsi mi až do konce.“

„Někdo musel zařídit, aby ti nic neukouslo hlavu, zatímco sis povídal s mrtvými.“

„I za trvalá přátelství budu vděčný.“

„Pcha!“

Vydali se nazpátek Velkou nekropolí v přátelském tichu.

[petnews2day]

10-year-old boy finds lost dog after 11-day search in Tennessee

New Post has been published on https://petn.ws/LeBce

10-year-old boy finds lost dog after 11-day search in Tennessee

SWNS Terrifying moment man is ‘kidnapped’ and thrown in van in broad daylight Police are hunting a gang of kidnappers after footage emerged of a man being pulled into a van in broad daylight. CCTV footage shows a red van pulling up outside a house before three men get out and head down an alleyway. […]

See full article at https://petn.ws/LeBce #DogNews

[vskutkutecne]

Příspěvek do soutěže AVČR ilustory, ročník 2023

Ať žije svět! “Polední rána, bílý den – zvon zvonů znovu byl rozezněn!” Maximovi řinčela hlava a přesně tato slova slyšel v lebce dál a dál. Nejhorší k tomu všemu bylo, že byly ještě tak blbě rytmizované – co se to, sakra, stalo protentokrát? Mladík se rozhlédl kolem sebe. Jak se zdálo, byl na trochu jiném místě než naposledy: kolem něho byla šedivá pustina kam až oko dohlédlo – široko daleko…

[pepikhipik]

❗Dloubáním v nose si můžete přivodit demenci

🦠Pokud se šťouráte v nose, vystavujete se vyššímu riziku vzniku Alzheimerovy choroby. Při takové činnosti se podle vědecké hypotézy do mozkových tkání přenášejí nebezpečné patogeny.

Experti z Griffithovy univerzity ve východoaustralském městě Brisbane odhalili souvislost mezi dloubáním v nose a vyšší pravděpodobností vzniku demence.

Ve studii publikované v odborném žurnálu Scientific Reports vědci upozorňují, že v případech, kdy šťourání v nose poškodí tamní vnitřní tkáně, získávají nebezpečné druhy bakterií snazší cestu do našeho mozku. A reakce mozku na přítomnost těchto patogenů se nápadně podobá příznakům Alzheimerovy choroby. Je to závažné zjištění, protože dloubání v nose je široce rozšířený zlozvyk. Z průzkumů vyplývá, že ve větší nebo menší míře se mu věnuje devět z deseti lidí.

❗Nosem přímo do mozku

ℹUž několik let se dostává do popředí hypotéza, že za vznik Alzheimera, kterým v Česku trpí už víc než 100 000 lidí, může do určité míry napadení mozkových tkání cizorodými viry a bakteriemi. Poznatky ze starších výzkumů naznačují, že toto neurodegenerativní onemocnění může být vlastně infekcí.

Zdrojů nákazy může být pochopitelně víc, ale čím víc je tělo vystaveno patogenům, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se některé z nich zabydlí v naší lebce.

Vědci z Griffithovy univerzity odhalili jednu z nejpřímějších cest infekce do mozku, která vede z nosu.

Zkoumali přenos bakterie Chlamydia pneumoniae, která vyvolává zápal plic. Tyto bakterie již dříve nalezl mezinárodní tým vědců ve většině lidských mozků postižených demencí a svůj objev popsal v magazínu Medical Microbiology and Immunology.

Výzkumníci z Brisbane pozorovali u myší bakterie cestující po čichovém nervu, který spojuje nosní dutinu a mozek. Při poškození nosního epitelu (tenká tkáň podél stropu nosní dutiny) se infekce nervu zhoršovala. V mozku myší se proto začaly ukládat ve větším množství bílkoviny amyloid-beta, které se uvolňují v reakci na infekce. Jejich plaky (shluky) se ve značné koncentraci nacházejí také u lidí s Alzheimerovou chorobou.

🦠„Jako první jsme prokázali, že Chlamydia pneumoniae se může dostat nosem do mozku, kde spouští patologické procesy, které vypadají jako Alzheimerova choroba. Pozorovali jsme to na myších modelech, naše výsledky jsou však znepokojivé také pro lidi,“ cituje časopis Science Alert neurologa Jamese Johna, jednoho z autorů studie.

Výzkumníci ve studii píší, že je především překvapila rychlost, s jakou se Chlamydia pneumoniae uchytila v centrálním nervovém systému hlodavců. Infekce nastala během 24 až 72 hodin. Vědci proto předpokládají, že pro bakterie a viry je nos rychlou cestou do mozku.

❗Opatrnosti nikdy nezbývá

Zatím není jasná míra souvislosti mezi dloubáním v nose a přenosem bakterií. Není ani prokázané, zda zmíněný zlozvyk skutečně může vést rozvoji Alzheimerovy choroby. Výzkumníci proto plánují pokusy na lidech, které by měly jejich hypotézu potvrdit, anebo vyvrátit.

Autoři studie každopádně už nyní upozorňují, že „notoričtí šťourači“ by se měli mít před riziky infekce na pozoru. A kromě dloubání v nose by lidé podle nich měli být ostražití také při vytrhávání chloupků z nosu.

Zdroj:

[pepomatblog]

Lidské tělo

LIDSKÉ TĚLO:1: Počet kostí: 2062: Počet svalů: 6393: počet ledvin : 24: Počet mléčných zubů: 205: Počet žeber: 24 (12 párů)6: Číslo srdeční komory: 47: Největší tepna: Aorta8: Normální krevní tlak: 120/80 Mmhg9: Krevní Ph: 7,410: Počet obratlů v páteři: 3311: Počet obratlů v krku: 712: Počet kostí v průměrném uchu: 613: Počet kostí vpředu: 1414: počet kostí v lebce: 2215: Počet kostí v hrudi:…

[obsessedanimal]

#Repost @the_jack_k ・・・ It happened. They left us. 😾😿 The good news is, they left us with our cousin Taylor, who flew in from Florida to "house sit". #imstillincharge #angrycat #sadcat ##thealicek #thejackk #twoblackcats #blackcats #catsofinstagram #blackcatsofinstagram #blackcatmafia #blackcatarmy #blackcatstellall #cutecats #blackcatsarethebest #lebc #blackcat #leagueofextraordinaryblackcats

[braving-it321]

My first tattoo Lunar 2 Eternal Blue Ruby and Lunar Silver Star Story Nall

[mu-mumie]

Díky tomu, že mi něco v hlavě stále zůstává ze studií (diky bohu) a faktu, že umím googlit, předkládám toto:

Když člověk přijde o binokulární vidění (tzn dokonalé složení obrazů z obou očí), přijde o hloubku. Můžou mu dělat problém schody, odhadování vzdáleností, může zakopnout kvůli jakékoliv překvapivě hluboké... díře. Zkuste si fungovat jen s jedním okem - po chvíli to bude celkem nepříjemný :'3

Krom prostorového vnímání přijde i o část zorného pole - tady jde o to, jestli Lafkovo 3tí oko je lidské, a nebo kraví (- ty mají sice pole 330° ale s oběma očima. Nenašla jsem šířku z. p. u jednoho oka xD Krom toho krávy vidí barvy bledší, vnímají jinak kontrast a jejich adaptace na světlo/tmu trvá déle než u nás - tzn by byla celkem sranda s Lafkou fungovat v rámci řešení záhad. A slovem "sranda" myslím, že by na jednu stranu sice ignoroval vaše silně neladící žluté tričko a fialové kšandy s puntíky, ale na druhou stranu byste ho museli vždycky nechat zvyknout na změny okolního světla - tzn, zasekával by se vám ve dveřích :'3)

...Plus je tam riziko, že když se vám stane něco s tím jedním zbývajícím okem, jste narozdíl od své policejní známé, co má oči dvě, celkem nahraní. (Ups, Olbrame, v tomhle si vyskakovat nemůžeš xD)

(...teda, můžeš, ale jakkoli sis už zvyk, tobě taky chybí hloubka, takže... prosím, opatrně.)

Na druhou stranu, Lafka teď bude mít pocit, že je o 5cm vyšší. Vpodstatě jakoby nosil podpatky :')

Ráda bych přednesla tři návrhy na Lafkovy oči.

Verze jedna – Bystrozraký

Verze dva – Korona

Verze tři – Skleněnky

(Pokud chápete oba odkazy, vřele Vám gratuluji.)

[allmothsdied]

(Trigger warming)

.

.

.

Víkendový jídlo

Ale jsou to nemocný výčitky

Co se zasekávaj v krku

S touhou zadusit

Jsou to nemocný výčitky

Co se snaží tě rozsápat

Zevnitř

Ostré křeče a řev v lebce,

Na místě mozku

Duní to, otřásá to

Cítíš svíjet se orgány

Prý jsou ale v pořádku

Aspoň podle ultrazvuku

Na tomhle čísle jsi už jednou stála

Přineslo jenom prudký pád

Někam dolů, níž a níž

Klesání bez konce

Až ztratíš kontrolu

A nepůjde to vzít zpět

Pššš, ještě tam nejsme,

Ještě ne

Chce se ti dávit

Všechny bodavý ošklivý výčitky

Vysypat, roztrhat, vyhodit

Ven nejde nic

Jen křeče a bzučení

Putuje níźe, hlouběji

Jen víkendový jídlo...

[azure-emily]

[NEW]: National IFA slams Govt’s probate shake-up

[severankavpraze-blog]

Proč jsem Sever v Praze. Tak asi proto.

Co mě naučila Praha.

Aby bylo jasno - já miluju Liberec, miluju ty severský deště s pohledem na Ještěd, mám ráda všechny naše kopce, hnisající Papírák i Fugnerku, kde si každý dává sraz “pod hodinama, jo?”. Liberec je prostě pro mě hlavní město vesmíru a jen Barcelona nebo Malmo jsou města, která v mých očích občas konkurovala Liberci.

“Stěhuju se do Prahy.” jsem řekla přesně dva roky zpátky.

“Proč ježiš?”

“Ty? Ty? Ty to tady miluješ z nás všech nejvíc.”

“A to ti nebudou vadit ty davy turistů a lidí?”

No, ty davy mi vadily jako dost. Jenže, když se nad tím zamyslíte je to prostě jen daň za to, že bydlíte v tak přenádherném a úžasném městě. Tančím mezi turisty a užívám si jejich užaslé pohledy na Vltavu a Hrad. Mám pochopení proto, že neví, kde na Můstku vystoupit a že se na Ípáku motají pod nohama. Miluju se koukat z Riegráčů nebo Náplavky na celou Prahu. Zbožňuju, že tu seženete víceméně všechno, co chcete a kdy chcete.

Nesnášela jsem Prahu první dva měsíce, co jsem tu bydlela. Každý víkend jsem jezdila domů na Sever a pokaždé, když mě autobus Žlutý přepravoval zpátky do Prahy, měla jsem dost na krajíčku. Nesnášela jsem ten příjezd na Čerňák, nesnášela jsem tu cestu do bytu, kde jsem bydlela. Nenazývala jsem to ani Prahou, mluvila jsem jen “To město, kde zrovna žiju.”.

Bla bla bla. Uběhl nějaký čas.

Letos v březnu jsem jela z Liberce vlakem do Prahy. Zesláblá bolestí po tetování jsem se jen bezmocně opírala o okýnko. Když jsem přejela Čakovice a viděla Vysočany, pak centrum, tak jsem se usmála a říkala si “Ty jo, konečně doma.” WHAAAAAT THE FUCKIN FUCK? jsem se zhrozila. Ano, Praha přestala být nepřítelem, ale domov to pro mě nebyl. Alespon jsem si to myslela, že není. A od té doby nad tím přemýšlím. Kdy se z Prahy stal můj milovaný domov? V jaký moment? A co když se někdy přestěhuju do Aucklandu? Taky si to tam zamiluju? #samé_ocásky

“Co tam budeš sama dělat?”

“Vždyť ti bude smutno!”

Nejsem sama, mám svojí kočku ty vole, né asi?! A víno.

Nikdy nezapomenu na moment někdy v listopadu 2016, kdy jsem stála na balkoně, v sobotu v noci, po hromadném callu s mýma libeholkama, který pily vínko a zavolaly, abychom prý “byly zase spolu”. Říkala jsem si, že je všechno špatně. Co kurva dělám v tom cizím nepřátelském městě? Proč stojím sama na balkoně a proč nejsem doma na severu s nima?

A pak jsem si řekla znovu důvody, proč jsem se stěhovala a že začátky prostě nejsou lehké.

Co jsem se teda naučila? Konkrétně na základě toho momentu až do teď?

Mít sakra ostrý lokty a mít svůj vlastní hlas. Být jedinou ženou v mužském IT světě není lehké ani v Libe a tady je to stejné a ještě těžší. Nutí mě to se sebevzdělávat a profesně zdokonalovat každý den. Ráda říkám, že až mě ty počítače přestanou bavit, tak nahodím flanelku a otevřu si bistro, kde budu s láskou vařit. Jo, vařím ráda, ale javascript mám asi ještě radši. Být ženou v IT znamená, že většinou na vás koukají s otázkou, s kým sakra spíte, že jste na té pozici. Vaše názory s despektem a laskavým úsměvem přehlíží. A pak přijdete s nakódovaným eshopem a ostatní vás konečně berou vážně. Ok, tohle se stalo v Libe, ne tady.

“Drahoušku, běž mi, prosím, udělat kafíčko, jo?”

…. Kouknu vpravo na vedle mě sedícího mého bosse.

“To teda kurva fakt nepůjdu.”

A plynule jsem začala mluvit o struktuře kódování na webu. A to se stalo v Praze.

Říká se, že když bydlíš v New Yorku, nejsi pravý ňůjorčan, pokud se v metru nerozbrečíš a je ti to úplně jedno. Well… V týdnu jsem jela z Flory domů na Petřiny a celou cestu jsem prořvala. A taky otevřela šroubovací víno.

A bylo mi to jedno.

Naučila jsem se, že se tu můžu smát nebo brečet. Emocí je tu hodně a lidi tě jen míjí. Kdybych brečela v nočním busu v Libe, z 90% by tam byl jeden z mých kamarádů, který jede po nočním tahu domů. A tady? ….

Miluju nosit šaty. Hlavně ty od Ax Paris a Only Neilla. Kdybych si měla zvolit jeden outfit, který budu nosit do konce života, jistojistě by to byly šaty od AP. Tak moc skvělý jsou. Mám jich ve své skříni poměrně dost. Ale žádné bych si nevzala na procházku Libercem. Protože by se prostě divně koukali. Kabelka ve tvaru plyšového tygra? Pán nosící kraťasy těsně pod zadkem? Tetování na lebce? No a co proboha. Je tu tolik lidí, tolik názorů, že kdybych se měla zamýšlet nad každým, pro mě zvláštním outfitem, nedělala bych nic jiného. Miluju si oblíct svoje šaty a vzít si k nim oblíbené lodičky jen tak do práce. A nikdo se mě neptá “Wooooow, ty máš dnes rande?”. Ne, já mám svůj každoden. A krom mě i všichni, co nosí to, co uznají v ten moment za vhodné. A to je přeci skvělý!

Mohla bych pokračovat dalšími tématy. Zkrátím to.

V Praze jsem se naučila, jak být šťastná sama se sebou a to je podle mě klíč ke spokojenému životu. Říkala jsem si, že svoje případné a budoucí děti nechci vychovávat v Praze. Fuj ty vole, samý auta, násilníci, prach, ruch, že jo. A pak se kouknu ven z balkonu a vidím samé stromy a o dvě ulice dál Hvězdu. A ty auta, násilnící, prach a ruch jsou vlastně všude. Krom Kanady asi, já nevim. Každý den usínám s myšlenkou, že děkuju za to, že tu můžu být. Možná za pár let budu chtít být šťastná jinde, nevylučuju to. Ale za tím jsem dokonale šťastná tady a nechci na tom nic měnit.

A víte kdo za tímhle vším stojí? Muž. Vždycky je za tím muž. Nesprávný muž, do kterého jsem se hloupě zamilovala. Muž, který se se mnou rozešel tři týdny poté, co jsem se za ním přestěhovala a nechala v Libe vše mé milované. Můj drahý, ze srdce Ti děkuji, že jsem se kvůli tobě cítila jako dvakrát použitý toaleťák, protože teď jsem nejspokojenější za celý svůj život.

[minmin-xiu-blog]

Už dva dny nemůžu spát. A tak beru do ruky tužku s papírem a snažím se své myšlenky dostat z hlavy, protože mám pocit, že mi brzy udělají v lebce díru. Hlava mi exploduje. Třeští, řinčí, tepou mi žíly. Slyším v uších proudit krev. Je to nedostatkem spánku? Nebo tím, jak vyřízený jsem? Nejím, nepiju, pouze sedím, nebo ležím na posteli. Nemám žádnou sílu jít ani zatáhnout závěs, takže mi ustavičně přes den sluníčko propaluje záda.  Teď ale ne, už je noc. A já sedím na okně. S pokrčenýma nohama a zápisníkem v ruce. Pár čmáranic mi zdobí pomačkaný papír. To, že bych se ukázal ve škole nehrozí. Nemám odvahu čelit výrazům lidí. Znovu už ne. Poprvé jsem to přešel, podruhé mě z toho dostal Jongdae. A teď je on tou příčinou, proč se schovávám v pokoji a lžu rodičům, že jsem nemocný, abych nikam nemusel.  Bolí to více, než jsem čekal. Každou vteřinou mám pocit, že je mé srdce jako zvadlá květina, které opadávají lístky. Každé odpadnutí lístku bolí. Nedokážu spočítat, kolik slz mi z očí už uteklo. Možná, že bych vytopil celý sklep.  Nedokážu si stále odpovědět na otázku, proč se tohle děje stále mně. To jsem tak ošklivý? Vadí jim, že jsem trochu při těle? Jondae mi skoro každý den říkal, že jsem pěkný a že nepotřebuji zhubnout. Dotýkal se mě, což by asi neudělal, kdybych se mu hnusil ne? Nevěřím mu. Nic z toho, co řekl, mu nemůžu věřit. Když mi lhal celou dobu, v čem přesně? Ve všem asi.  Nejhorší je, když někomu tak moc věříte, že jste schopni pro něj udělat prakticky cokoliv a poté zjistíte, že k vám ten člověk nikdy neměl blízko a pouze si na to hrál. Zrada bolí. To všechno bolí. Jediné, co jsem chtěl, bylo přátelství. Přátelství, které si člověk za peníze nekoupí.Je hrozně těžké najít někoho, kdo bude váš přítel v dobrém i zlém a nebude se přetvařovat. A také jsem chtěl být milován. Vědět, jaké to je, když vás někdo bez ostychu vezme za ruku, políbí, řekne, jak vás má rád a další takové věci. Možná jsem se moc díval na filmy, ale doufal jsem, že láska existuje. Ale zmýlil jsem se. I kdybych došel na konec světa, já bych lásku nikdy nenašel. Ne s mým obličejem, tělem a povahou. A všichni jsou si toho moc dobře vědomi, proto si mě dobírají. Na jednu stranu se jim nedivím. Kdo by si nekopl do toho, co leží.  Vzdávám to. Nemá cenu něco dělat. Vždycky budu ten divný, kterého je snadné si dobírat. Vzdávám odpor, vzdávám snahu. Nejraději bych vzdal i život a nemám k tomu daleko.  Nenávidím se. Nenávidím na sobě všechno. Momentálně se nedokážu zbavit pocitů. Když někoho milujete celým srdcem, těžce na něj ze dne na den zapomenete. Toho idiota pořád miluju a je mi z toho špatně. Nenávidím se i za tohle. 

[tynous]

Hybridní chalupáři

“Týno, už si dlouho nic nepřidala…”

“No, nemám s co číst, když si čistím zuby!”

Tak když už i moji miláčci spoludlužníci začali toužit po článku, řekla jsem si, že jim tedy nějaký stvořím. Poslední dobou toho bylo nějak mnoho a level zmatenosti a mojí psychické vyčerpanosti strmě stoupal. Nechtěla jsem si sem zase depresivně vylévat srdíčko, tak jsem si řekla, že se raději na chvíli odmlčím. Myslím ale, že osmý týden semestru a rozpitá láhev růžového si zaslouží další článek. :D

Třeťák a hybridní výuka je samé překvapení. Nikdo vlastně moc netuší, jak to bude vypadat druhý den, natož za týden. Počty studentů přítomných na výuce, prezenční a distanční metody výuky se neustále mění a množství mailů ve schránce roste. Už se nám několikrát stalo, že prostě uprostřed týdne změnili počet studentů, který může být najednou přítomný na praktickém cvičení, na interně nás k pacientům pro jistotu zatím ještě ani jednou nepustili. Na pediatrii jednou ano, ale posledně nám zase třeba řekli, že mají tolik pozitivních doktorů, že musí rozpustit celé oddělení.

Tento týden se ale opatření začínají pomalinku uvolňovat, takže jsme se vrátili k prezenční výuce na mikrobiologii a já jsem se vrátila k lektorování anatomie rouška to rouška na ústavu anatomie.

Sice to pro mě znamená, že místo taháku v podobě Memorixu položeného vedle obrazovky a prezentace na monitoru během našeho jediného distančního semináře, musím mít ty průchody v lebce aspoň trochu v hlavě, ale ta prezenční výuka má prostě něco do sebe! 😀 (pro všechny prváky, co si tohle čtou - Ano, i já si musím tu anatomii před cvikama opakovat! Jo a trvá mi to celkem dlouho a stejně toho pak půlku během výkladu zapomenu.)

Učení jde pomalu, motivace není, retence je minimální…nojo…asi mě to dožene ve zkouškovým, brutálně…jenže motivace a online testy nějak moc nejdou dohromady no. K tomu se už asi ani nevyjadřuju…vždycky jsem úplně hrozně smutná z toho, jak moc jsem přišla i o zbytky svojí morálky a vůle k učení. Někdy si říkám, že jestli udělám třeťák, tak to asi bude osmý div světa. :D

Venku je zima, lezavo, ale to ústav tělocviku neodradí od 80 kilometrů běhu/chůze nebo 160 kilometrů na kole, takže poctivě chodíme a objevujeme krásy českého ráje na přelomu podzimu a zimy. Sice rána byla v chalupě velice studená, ale kamna to zachránila 😀 Jen k nim někdo musel vylézt z pod peřiny. Nachodili jsme kvalitních 25 kilometrů, viděli filmový Dračí zub ( kdo viděl Jak dostat tatínka do polepšovny??), zkontrolovali všechny vyhlídky i lavičku pro mládence, bohužel byla příliš mokrá i pro ty nejodvážnější mládence. 😀

Třeťák ale přináší i spoustu nevšedních zážitků! Poprvé v životě jsem viděla, jak vypadá obratel zevnitř! Viděla jsem játra s metastázami, muškátová játra na histologickém řezu a dozvěděla se, co znamená zkratka mor.dor. 😀 Na interní propedeutice se mě snaží naučit vyklepávat plíce nebo poslouchat různé srdeční chlopně, ale že bych tam opravdu něco převratného slyšela nebo si spíš neurazila prsty než něco vyklepala, se říct nedá…

Buďte negativní a dobrou noc, miláčci! 😗

[hermankovy-kvet]

Miluj mě, prosím, nebe ví, že to potřebuju. Říkáš, a je to vše co sis kdy přála, když jsi pozorovala satelity hořící v atmosféře. Proto se pořád ženeš - a stačí pouze, aby někdo lusknul prsty. Zvonění, které nepromeškáš ze strachu, že už nezavolají.

Volají a ty polykáš svoji hrdost, nebo alespoň to, co z ní zbylo, po takové době, kdy jsi ji rozdávala jako letáky, házela ji do světa jako přebytečné drobné, které zatěžovaly tvé kapsy, jako kdyby v nich snad už tak nebylo až příliš místa. Říká, že

ti chce dát, co potřebuješ. Udělal by to, kdyby věděl jak. Někteří lidé to nevědí. Někteří to vědí, ale nejdřív to musí dostat, protože život je bez záruky, ale selský rozum nedovoluje vložit svoji budoucnost do čistého vzduchu a nechat ji levitovat ve vakuu nejistot a "co kdyby".

Volají, ty se zvedáš. Držíc se tě jako špatná vzpomínka ze základní školy před tebou vyrůstá další nezapamatovatelný obličej. Chceš působit žádoucí, chceš si zvednout ego, chceš ublížit

tomu, o kom víš, že si ho neudržíš, a nejspíš ani nezasloužíš - ta nejlevnější cesta ven.

Volají, běžíš, musiš. V reálném čase vidím, jak

moc nahraditelná jsem. Polibky na tvář a "chyběla jsi" - je lepší se podřídit než být sama se svým otevřeným vědomím a vidět, co doopravdy chci, a jak moc tohle není ono.

Pokaždé cítíš, jak se náplast důvěry odlupuje, kousek po kousku, ale nedokážeš ten bludný kruh opustit.

Hele, pamatuješ si, jaké to bylo v době, kdy ti půjčoval trička?

Bylo to dobré. Možná, když se budeš snažit dost, vrátíte se do těch dní. A že se máš co snažit, když neseš tíhu za oba. Jedenáct už ti ale stejně nikdy znovu nebude.

Pořád spěchám ke dveřím jenom proto abych zjistila, že nikdo neklepal, že to byl jenom zvuk mého vlastního srdce v té převrácené realitě ve dvě v noci, a žádné zvonění se nerozléhalo mezi tvými stěnami, pouze ve tvojí lebce.

K mým kotníkum nikdy nebylo připoutané železo, ne žádné, které jsem sama nechtěla. Žádné, jehož klíč jsi sama nezahodila. Žádné, které jsem sama nekula s těmi nejlepšími úmysly.

Chráněna fantazií... tak se nedá žít.

Poznala jsem to, když jsi nesla na zádech cizí světy, zatímco můj vlastní vesmír prožíval epické, všepohlcujízatmění.

Život je zvláštní a nepředvídatelný, ale nestačí, abych přiběhla pokaždé, když si někdo vzpomene.

Už teď jsem bez dechu, a celou dobu se podřizuji cizím tempům, sprintuju od stěny ke stěně, piju jejich jed, přijímám jejich pouta a miluju jejich chyby, a doufám, že mě díky tomu uvidi, budou mě chtít, a já končím na špatných místech, hledám něco, co už mi uteklo, vydávám se všemi špatnými odbočkami, motám se v kruzích, doufajíc, že mě někdo ne jenom slyší, ale poslouchá, a celou tu dobu křičím miluj mě, miluj mě miluj mě, nebe ví, že to potřebuju.

[obsessedanimal]

#Repost @tinathepanther ・・・ #mondayface 😼😼😼 #Tinacat #Tina #black_cat_crew #cosmofureverinourhearts #inlovingmemoryofcosmo #catpaws #instacat #catsofinstagram #catstagram #catlover #catoftheday #cat_features #cats_of_instagram #catlife #fursdayfeature #catsoftheday #catsdaily #blackcat #the_cat_collective #blackcatlovers #furriendsupclose #leagueofextraordinaryblackcats #LEBC #magnificent_meowdels #topmeowdels

[earthenwood]

I squeezed out a little bit of creative time today, during a zoom chat with other friends who were crafting! I’m going out of my comfort zone a bit with the video chatting but it’s been good to socialize at a distance. Makes the crisis feel less lonely. I wanted to draw something positive so i played with a little rainbow. I’m planning some long rectangle designs that I can print out to fit into small pendants. (at Hazel Park, Michigan) https://www.instagram.com/p/B98A5H-lEBc/?igshid=wmkk7dy86kgj