#která lebku (a ducha v ní) označuje jako “he”

[eastern-lights]

Dragon Age: Věčný plamen

Hoja hoj, československé hráčstvo Dragon Age (a fanoušci fantasy obecně), zde jest můj překlad povídky Flame Eternal od Sylvie Feketekuty (na stránkách EA sice český překlad je ale, no, nevím, jestli ho dělalo AI, nebo někdo, kdo byl 10 minut před deadlinem a nesnášel svoji práci, a nevím, co by bylo horší)

Před třiceti lety, 9:22 Dračího věku…

„No? Kvůli tomuhle jsi mě odtáhl od experimentu, Volkarine.“

Menší z obou nekromantů zapletla syčící monstrum z kostí a suchých chrupavek do přadena kouzel.  Jediné gesto, a monstrum se rozpadlo.

„Co to po nás ta zatracená věc chce?“

Emmrich Volkarin si narovnal jehlici v klopě.

„Dej mi chvíli, Johanno.“

„Dobře,“ Johanna Hezenkoss se zakabonila na lebku v Emmrichově náručí, „cokoliv, jen aby přestal ten vřískot.“

Ona lebka před nějakou dobou začala bez přestání křičet ve svém výklenku v Kobaltové kostnici Velké nekropole. Všiml si toho hlídač, uvědomil Smuteční stráž, a ta vyslala dva nekromanty.

Dorazili na křižovatku. Emmrich umístil vřískající lebku na podstavec.

„Jaké jen znalosti o mrtvých by nám mohla-“

„O tom svém článku už jsi mi říkal.“

„No tak!“ otočil se k ní Emmrich, „Co dožene jeden přízrak k tomu, aby stanul nad ostatními? Jaké spletitosti mysli a srdce přinutily tuto duši se vrátit?“

„Sentimentální žvásty.“

„Musíš přece uznat, že se jedná o zajímavou variantu posednutí!“

Výkřiky lebky se odrážely od stěn chodby.

„Je to jen nicotný přízrak, příliš slabý, aby se stal démonem.“

Johanna prolezla pod zborcenou klenbou. Podél stěn stály sochy zemřelých. Mávla rukou a do vyzáblé postavy na konci řady udeřil zelenkavý blesk. Démon se zkroutil v oblaku kouře a dostal další zásah. Zaskřípěl zuby a rozplynul se.

„Tak. Už by tu mělo být dost bezpečno na to tvé zaklínání mrtvol.“

Emmrich zavřel oči. Kolem ze začal ozývat matný šepot, a když promluvil, vzduch se chvěl.

„Při dechu a stínu. Při věčné noci. Pověz, co tě trápí.“

Prázdné oční důlky zaplály zeleným plamenem.

„Sám. Zima. Dva hroby, kde měl být jeden!“

„Blábol.“

„Johanno!“

Emmrich si odkašlal a otočil se zpět k lebce.

„Řekni mi, co ti dopřeje pokoj?“

„Vezměte mě… k černým zdem… u stříbrných plamenů…“

Záře v očích zablikala, ustala. Pak lebka začala opět křičet.

„Máš talent, Volkarine,“ Johanna maličko kývla hlavou, „Sub-astrální manifestaci sis nacvičil výborně.“

Emmrich se zářivě usmál.

„Děkuji mnohokrát.“

„Pověz mi ale, co tenhle vyřvávač může chtít dole ve Svatyni půlměsíce?“

* * *

Emmrich se sklonil nad otevřenou rakev obklopenou mísami planoucími stříbřitým ohněm. Lebku položil vedle těla starší ženy, prostě oděné, ale ověnčené bílými růžemi. Vřískot ustal.

„Matildo…“

„Vaše žena odešla klidně, ve spánku, včera o půlnoci,“ usmál se Emmrich, „také si přála, abyste byli pohřbeni spolu. Už vás nic nerozdělí.“

Lebka si oddechla. Emmrichovi se zdálo, jako by se zemřelá na chvilku usmála, nebo to byl klam tančících plamenů?

Johanna si odfrkla:

„Tolik vzteku, jen proto, že skončil ve špatném hrobě.“

„Já nevím,“ Emmrich pohladil bílý mramor rakve, „Nebylo by přece špatné být předmětem lásky tak nehynoucí. Krom toho, pomáhala jsi mi až do konce.“

„Někdo musel zařídit, aby ti nic neukouslo hlavu, zatímco sis povídal s mrtvými.“

„I za trvalá přátelství budu vděčný.“

„Pcha!“

Vydali se nazpátek Velkou nekropolí v přátelském tichu.