#koleno

[fathersphinx]

Prague, Czech Republic

[kdomipodakopretinu]

rozjebala jsem se uprostřed silnice (náledí) a vidělo to třeba tak deset lidí a jedno auto, co čekalo, až se zvednu, aby mohlo jet dál

taky to viděl pan Lišák jelikož šel asi tak 5 metrů za mnou ^-^

[natalie-waite]

Když jsem si cestou do školy v parku zvrkla kotník a rozsekla koleno a doktor mi do papírů napsal pád na rovině...

Jako pane, viděl jste v jakém stavu jsou místní chodníky, a jak prudký jsou tu kopce???

[sleepybattousai]

WATCH OUT ZACK IT´S BEHIND YOUUUUUUU!!!!

ZackWeek2024 | day 6: sci-fi au 👽☄️ ⭐️Zack & Marlene vs Alien!Jenova⭐️

[jakobynebodoopravdy]

Postřehy z posledního dílu Docenta

• úvodní scéna implikuje, že Stehlík jel se Šerou do nemocnice a zůstal tam s ním po vyšetření

• Stehlík kryje Šerovi záda, aby nikdo nevěděl, že je v nemocnici, což je cute

• Dvojčata jsou teplá (a vždycky nosí matching shirts)

• chci aby si na mě někdo usmíval jako se na sebe usmívají Šera se Stehlíkem

• "Nechtěl byste si udělat malý výlet?"

• rande na místě činu, kam jedou jen sami dva a navzájem se podporují ve vymýšlení vyšetřovací teorie

• dvojčata se navzájem oslovují "Daníku" a "Jaroušku"

• scéna s dvojčaty v lese je něco, co jsem ještě v čt neviděla (konverzace vylákání podezřelého: "Pyro není zločin")

• Dan volající IT expertovi: "Ahoj Jiříčku, mám tady takovou mašinku...díky, jsi pusinka"

• Šera a Stehlík vždycky poslouchají výslechy spolu sami v kanceláři (a mají matching modré svršky), navíc mají opět dad energy když jde o Fousovou

• tired dad energy, když Fousové povolí ten vytoužený výslech aneb family bonding

• scéna v zasedačce - gay páry mají stejné barvy

• OBJETÍ 🌈

• Šerovo awkward flirtování

• "Tak se třeba někdy stavte, ale moc neotálejte, protože jestli se ta operace nepodaří, tak se brzy zastřelím" - "Ono to dobře dopadne"

• Dvořák s Trojanem mají tension jako vždycky, když jsou vedle sebe na obrazovce

• Fousková se hádá se Stehlíkem: "Takže my tady objasníme případ století a nikdo se to nedozví?!" - "Víte to vy a vím to já. A ještě se to dozví Šera, protože tomu to pomůže určitě"

• dvojčata: "Víš, co jsem naposledy říkal" - "Promiň, nohy ze stolu" - "Tak dneska nemusíš" *položí mu ruku na koleno*

• Stehlík navštěvuje Šeru v nemocnici

• "Pane docente, děkuju...jste frajer" - "Ne, jen učitel" - *Šera odmítavě vrtí hlavou*

• found family - " Tak Monice kupte žvýkačky"

[opily-zajic]

TW: Znásilnění, gore

Stále si ale neuvědomuji, že jsem v bytě. V jeho bytě. Všechno kolem hučí, má taška padá na zem a on se postaví přede mě. Něco mi říká, ale já si všímám jenom jeho těžkého dechu a silných rukou, které se mžikem jako do další scény najednou ocitají kolem mých ramenou.

Líbá mě a skrze mé zatnuté zuby násilně tlačí jazyk. Jsem v šoku, nedokážu se pohnout. A zničehonic se to stane; všechno se od toho momentu mění a já netuším, že odteď už napořád.

Dopadáme na postel a při kontaktu mého těla s matrací necítím zvuk, který bych čekala. Mé tělo už mi není známé. Cítím, jak mi opadávající vlasy po tenkých pramíncích klesají po polštáři. Rozprostírají se po matraci a stékají dál, snaží se zmizet z mého těla. Míchají se s mými odpadlými řasami, roztečenými nehty, odpadajícím jazykem. Mastnota a pot se pojí se smradem odpadajícího masa. Roztékám se, můj obličej postrádá své znaky, už to nejsem já, už člověka ani nepřipomínám. Jsem teď jen kusem něčeho, teplým masem postrádající svou obvyklou podobu a tvar. Tohle všechno mě zamrazí, nejsem schopna reakce, pohybu, vzdoru. Jsem však stále teplá, stále tady, ať už v jakémkoliv stavu; a to mu stačí. Poslední kousek mě, který zůstal, ve svém mase pociťuje vniknutí. Chci utéct. Nemám jak.

„Je v tobě těsno,“ říká tomu, co ze mě zbylo, a vzrušeně přitom oddechuje. Začíná se pohybovat, nejprve zkouší, kolik si toho může dovolit, a poté už jenom silně doráží. Nezvládla jsem ho ani požádat o to, aby si nasadil kondom. Není to už mé tělo, ale říká mi, že ho mám ochraňovat. Kousky mého masa odpadají na zem, zbytek se třepe pod rytmem jeho přirážení, už nemám ruce, kterými bych se mohla bránit, nemám ústa, kterými bych mohla křičet. Ležím na matraci, v louži svých vlastních vnitřností a tělesných tekutin, a někde v té nechutně zapáchající změti jsou i slzy, které své oči už nikdy nenaleznou. Tenhle moment trvá věky, možná je to můj poslední. Děsím se sama sebe. Pokud ze mě v tom, kým jsem se stala, ještě něco zůstalo.

Těsně předtím, než se udělá, namíří svůj penis na místo, kde bývalo mé břicho. Jeho sperma stéká po mých zbytcích, je stejně teplé, jako odkrytý kus syrového krvavého masa. Smrdí to. Smíchává se to. On, já, oba zapácháme zvěřinou, shnilým masem, potem. Je mi zle. Dopadá na mě a já aspoň a okamžik pocítím tíhu jeho končetin na těch svých. Chvíli se válí v mých zbytcích a já vidím, jak se koupe ve všech mých tekutinách, orgánech, končetinách. Zděsím se toho pohledu. Vypadá nechutně, nesnesitelně. Jak teď asi vypadám já? Jsem rozprostřená po celé matraci, celé mé já je rozděleno na několik komponentů, které působí tak nelidsky, animalisticky, nechtěně. Kousky mé kůže zůstávají v odtržcích, jsou roztrhané jako kusy látky. Rychle je nabírám a snažím se je slepit dohromady, schovat se pod nimi, zachránit tu zoufalou situaci, abych v sobě našla aspoň zbytky své lidskosti. Nic nesedí, nos se přilepuje k bradavce, nevědomky zaměňuji pořadí prstů na rukou, jedním okem zděšeně civím do toho druhého, co se přilepilo na koleno a srůstá s ním. Podaří se mi přikrýt největším kouskem své mastné, propocené a elastické kůže, nic jiného mi v tom chaosu nezbývá. Po chvíli pociťuji její chlad a uvědomuji si, že se má pokožka změnila na přikrývku. Její záhyby se formují každou sekundu do tvaru připomínajíc mé tělo… aspoň to, co z něj zbylo. Sbírám odvahu, opatrně ji nadzvedávám. Prsty jsou v pořádku, všechny končetiny jsou na svém místě. Mé tělo je zpátky. Co to ksakru bylo?

////

Nepatrný kousíček z příběhu, kter�� jsem psala před lety a ke kterému se plánuji v bližší době - až mě nebudou trápit existenční a existenciální problémy, aneb po Vánocích, výplatě a zkouškách - vrátit. Strašně dlouho jsem chtěla něco napsat, celý život chci napsat příběh, ale nikdy ho nedokončím. Tohle je pokus s pořadovým číslem 8. Začala jsem ho psát před dvěma lety a je to spojnice všech mých traumat a hrůz, co jsem za tu dobu zažívala a stále zažívám. Zní to takhle děsivě a strašně edgy, ale vlastně mi to pomáhá, lol. Je to o slečně, kterou někdo zneužije, ona tak ztratí své vlastní tělo a v průběhu příběhu se snaží nalézt zpátky svou podobu. Od pouhého kusu masa a mršiny po porcelánovou vázu, obrovský měděný zvon, tekoucí vodu, a až naposled mlha, která se rozplyne nad obzorem. Vyčtěte si to, jak chcete, já sama se to vlastně snažím už nějakou dobu přečíst a rozumět tomu. Tak tady je kousek! Třeba mě to donutí napsat něco dalšího.

[mika-invin]

Krátké cosi Mika/Dušelka

Jarka s povzdechem zaklapl knihu a odložil ji vedle křesla. Zkoušel si číst asi už třikrát ale prostě se nedokázal soustředit.

Problém který ho trápil? I v jeho očích to byla kravina a o to víc ho to deptalo.

S Mirkem měli krásný vztah. Už od začátku šli na vše pomalu. Nejdřív objetí, pak držení rukou, samozřejmě čím dál víc mazlení a poměrně nedávno (zrovna na jejich výročí) i první pusa. Jarka si ten moment pamatoval jako by to bylo včera. Dokonce se i chvíli na to sestěhovali k sobě.

To vše však vedlo k onomu problému nebo spíše jeho starosti.

Jejich společné chvíle byly stále víc a víc intimní. Což Jarkovi nevadilo, ale... Bál se.

A čeho vlastně? Sám sobě si přiznal, že Mirka miluje už dávno, tak proč se tak bojí mu to říct? Nebo ještě hůř...Proč mu to nechce říct?

Promasíroval si spánky.

Nemohl myslet na nic jiného a už to i začínalo být poněkud otravné.

,,-Jarko!" jemně s ním kdosi třásl.

Překvapeně vzhlédl a setkal se s očima svého milého.

,,Děje se něco, zlato?" položil mu Mirek ruku na rameno, druhou mu položil na koleno a čupl si vedle něj.

,,To nic. Vítej doma."

,,Jarko," řekl Mirek jemně, ,,třikrát jsem na tebe volal jen co jsem tě viděl a ještě předtím, sotva jsem přišel, že jsem doma a pak kde jsi..."

,,Promiň," špitl Jarka a opřel své čelo o to blonďákovo.

,,To nic," políbil ho na čelo a vzal jeho ruce do svých.

,,Copak tě trápí?"

,,... Nic mi asi jako odpověď neuznáš, co?"

,,To tedy ne. Samozřejmě pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Miluji tě a nechci, aby tě něco trápilo."

,,Asi... Bys to měl vědět..." opřel svou hlavu o Mirkovo rameno. Mirek přesunul jednu ruku na záda druhého mladého muže a tvořil na nich uklidňující kolečka.

,,Jen - můžu to spíš napsat?" pokračoval Jarka.

,,Samozřejmě," podal mu jeho přítel tužku a papír ze stolku kousek od nich.

,,Díky," dal Jarka Mirkovi pusu na tvář.

Následně Mirek pozoroval, jak jeho nejdražší píše a občas váhá či přemýšlí. Když do ruky dostal hotové dílo, stálo tam toto:

Upřímně nevím jak začít a promiň, jestli to nebude moc dávat smysl, ale... Prostě nedokáži někomu říct nahlas, že ho mám rád. Toho sis nejspíš všiml v podobě, kdy jsem pouze odpovídal ,já tebe taky' nebo jen ,taky'. Štve mě to a nevím jak je to možné. Obzvlášť když už dlouho vím, že tě miluji.

Rád bych ti to nějak dával najevo, ale nevím jak jinak... promiň

Když dočetl, objal Jarku a lehce s ním kolébal ze strany na stranu.

,,Tohle tě tak moc trápilo?" zeptal se skoro šeptem. A Jarka pouze kývnul.

,,Hmm, tuhle jsem slyšel že někdo používá trojí poklepání na toho druhého. Šlo by to?"

Jarka překvapeně vzhlédl a pak nadšeně přikývl.

,,To je fajn. Mně už ale v téhle pozici umírají nohy," zvedl se, posadil se na gauč hned vedle a poklepal si rukou na klín.

,,Vždyť tě bolí nohy," připomněl mu Jarka.

,,Tak tedy kolena. Takhle ale dobrý."

,,Tak dobře," přemístil se Jarka na svůj trůn. Většinou si na Mirka sedl zády k němu nebo bokem, ale tentokrát se k němu přitiskl obkročmo.

Mirek kolem něj omotal ruce a zabořil svůj obličej do havraních kadeří.

,,Miluji tě zašeptal."

Vzápětí ucítil tři poklepání. Usmál se.

Tohle byl dobrý nápad. Vlepil příteli pusu do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

Ať už je čeká cokoli, zvládnou to. Spolu.

Prošla jsem poznámky a vylovila tohle

(Autismus? U Jarky? Možná XD)

[vinozmraku]

Have you already knock

on Heaven's door, Dad?

-

je pomalý pozdní

alpský podzim

a na zelených loukách se

pasou krávy

kopce obkružují cesty

vedoucí k osamoceným

chatám

na vrškách třítisícovek

už září sníh

jejich ostré úhly protínají

obláčky mraků a mlhoviny

-

odtud to do nebe

nemůže být daleko

-

v těch serpentinách

už se mi přestalo dělat blbě

jen mě bolí

kus tvého srdce a koleno

[prospercz]

Den 155

Šíleně mi třeští hlava. Štípe mě v očích a trochu i na plicích, špatně se mi dýchá. Kouř je všude, ale tady dole v údolí je to ještě mnohem horší, než když jsme procházeli skrz tu uzavírku hned vedle požáru. Musím se dostat nahoru na kopec.

A takhle to je celý den. Hlava mě bez ustání bolí. Na hřebeni se dýchá lépe, v údolí je to utrpení. I když jsme už od požáru dost daleko, vítr stejně kouř rozehnal všemi směry a ten se teď dole v údolích drží jako mlžný opar.

Airplane Lake fire, jak ho autority pojmenovaly, vznikl tak, že při bouřce uhodil blesk a začalo hořet. Teď už má několik tisíc metrů čtverečních spáleného lesa a pořád se ho nedaří dostat pod kontrolu. Podobné je to s většinou požárů tady, blesk je největší spouštěč.

Zároveň to není jednoduchý den ani co se týče terénu. Trail se vine okolo Glacier Peaku, který ale v tom kouří skoro není ani vidět. Navíc bych tenhle úsek označil jako nejvíc zanedbaný ze všech, kterými jsme šli. Spousta polomů, trail zarostlý křovím, a často i sesuvem půdy poničený tak, že je to spíš opičí dráha.

Do kempu dorazím kolem 7, úplně vyřízený, hladový a smradlavý jako uzené koleno. Jídlo naštěstí na tyhle stavy dost pomáhá, takže jsem za chvilku zase jako rybička.

Stavím stan, včera to spaní pod širákem dopadlo mizerně. V noci na mě spadlo tolik rosy, že jsem tu vodu cítil až skrz quilt. Vůbec jsem se nevyspal…Stereo se nám někam zatoulal, do kempu nedorazil. Ale strach o něj nemám, určitě se ukáže zítra.

[thundermotorsports]

Tony Bettenhausen on official photo at Indianapolis. 1957. 📷 Tim Koleno Jr. - Pinterest #indytuesday #tuesday #thundermotorsports . . . DM for credits or support. Welcome! . . . #indycar #indy500 #indycarworldseries #aac #irl #cart #racing #racingblog #racingcar #racinghistory #gearhead #petrolhead #petrolicious #vintage #vintageracing #car #photooftheday #photo #classiccars #classicracing #classic #motorsport #motorsports #motor #motorclassic #tumblr #daily (em Indianapolis Motor Speedway) https://www.instagram.com/p/CpgSjFMJnFF/?igshid=NGJjMDIxMWI=

[depkoidniliskoun]

Na medvědově brnění seděl s kotníkem opřeným o koleno druhé nohy dlouhán Lee Scoresby a v ruce třímal tu nejdelší pistoli, jakou kdy Lyra viděla. „Tak bych řek, že jste mýmu kamarádovi o jeho brnění kór dobře nepečovali,“ pravil konverzačním tónem. „Jen se koukněte, jaký je zrzavý! A nedivil bych se, kdyby se do něj dali moli."

[klumpfuss-blog]

Dušan nosi rheo knee koleno. NOVA PROTEZA ZA NOGU

[gorindol]

7 dni - 7 maratonov

Žulji, otečena tetiva in boleče koleno. Neprecenljivo 😀

[chaos-merciful]

3. 7. 2023

Dnes jsem měl sen o tom, že mě někdo dusil. Obmotal mi provazy kolem hrudníku a se silou hadího škrtiče mě držel tak, že jsem skutečně nebyl schopný se nadechnout. Plíce se mi nerozepnuly ani o píď. Zpanikařil jsem v tom snu takovým způsobem, že jsem se probudil. Je to zvláštní. Už jsem se v životě párkrát dusil. Jistě, nikdy ne tak závažně. Ani série zápalů plic a několikaletých kašlů mě nepřivedla do téhle paniky. Ani to, když jsem se potápěl a odmítal se vynořit a s bolestí v hrudi mi zorné pole přešlo z červené do černé. Ani když jsem měl provaz okolo krku tak, že jsem nemohl ani polknout. Ani když mě skutečně dusil druhý člověk. Jeho ruce kolem mého krku, jeho koleno na mé hrudi. Jeho vyzývavý pohled. "Přestanu," řekl tenkrát, když mě pustil a já jsem se prudce nadechl. "Protože v očích nemáš strach." Paradoxně jediná situace, která se k té animální panice, jaká mě v tomto snu pohltila, dá vůbec přiblížit, byla když mi poprvé operovali zuby. Umrtvili mi celé horní patro, a jak jsem necítil proud vzduchu, který mi přes něj běžně proudí, měl jsem pocit, že vůbec nedýchám. Vybavuju si, že mě v zubařském křesle museli na chvíli naklonit hlavou dolů, abych neomdlel. A strašlivě laskavá sestra mi následně nádechy a výdechy odpočítávala. Mechanicky jsem se podřídil jejím počtům a věřil jí plnou svou bytostí tak, že jsem se dokonale zklidnil. Neuvěřitelné.

[s-tobom-dotako-nebo-bih]

moj kičmeni stub je deformisan

od trideset četiri pršljena

meni pet ne stoje gde bi trebalo

već neka trideset dva stepena ulevo

diskovi su mi oštećeni

nervi priklješteni

i godinama sam se navikavala

ne nesnosne

iznenadne bolove

u sred ničega

preseče me kroz kičmu

levi kuk

koleno

stopalo

tako da narednih par minuta

hramljem

vučem nogu kao bogalj

i oporavljam se od šoka

mislila sam da je to moj najveći bol

na skali bola

koliko naivno

ti si došao da mi pokažeš

da je kičma broj devet

a ti

ti si na mojoj skali

broj deset

[iamonlywoman]

Pismo Mike Antića Dudi iz komšiluka, otvoreno na dan njegove smrti:

“Dudo,

Kad me budu iznosili, neka pročitaju Besmrtnu pesmu. A kad me pokopaju, neka Janika Balaž ili Tugomir odsvira Piro manda korkoro. Niko ne sme da mi drži govor.

M. Antić”

Ako ti jave: umro sam,

a bio sam ti drag,

onda će u tebi

odjednom nešto posiveti.

Na trepavici magla.

Na usni pepeljast trag.

Da li si uopšte ponekad

mislio šta znači živeti?

Ako ti jave: umro sam

evo šta će biti.

Hiljadu šarenih riba

lepršaće mi kroz oko.

I zemlja će me skriti.

I korov će me skriti.

A ja ću za to vreme

leteti visoko…

Visoko.

Zar misliš da moja ruka,

koleno,

ili glava

može da bude sutra

koren breze

il’ trava?

Ako ti jave: umro sam,

ne veruj

to ne umem.

Na ovu zemlju sam svratio

da ti namignem malo.

Da za mnom ostane nešto

kao lepršav trag.

I zato: ne budi tužan.

Toliko mi je stalo

da ostanem u tebi

budalast i čudno drag.

Noću,

kad gledaš u nebo,

i ti namigni meni.

Neka to bude tajna.

Uprkos danima sivim

kad vidiš neku kometu

da nebo zarumeni,

upamti: to ja još uvek

šašav letim, i živim.