#jednou se tam dostanu

[mist-the-wannabe-linguist]

nemůžu z toho, jak všichni v mém okolí ví o podzemních krytech co mají vést pod celou Porubou, ale na netu o nich nemůžu najít absolutně nic

[prospercz]

Den 37

Je půlnoc. Už tam snad brzy budeme. Všude kolem je tma jako v pytli. Cestu mi osvětluje jen moje slabé světlo z čelovky. Fouká tak silný protivítr, že mám pocit, jako bych se zastavil na místě. Matně vidím obrysy větrných mlýnů rozesetých všude po údolí. Blikají červenými světýlky. V dálce je slyšel vytí kojotů, které jsme navečer viděli běhat po pláních okolo. Už tam snad budeme.

Ráno mě budí ruch ze silnice a teplo. Slunce už se opírá do mého stanu, jenž jsem si postavil vedle malého bistra, ke kterému jsme včera večer dostopovali. Stejně jsem si moc nepřispal. Moje vnitřní hodiny jsou neochvějně nastaveny na budíček v pět hodin. Aspoň ale nemusím nikam chvátat.

Pomalu vstávám, snídám ovoce a kombuchu z obchodu a vytahuji knížku. Dneska určitě dokončím čtvrtý díl Harryho. Mám až do pěti večer čas. Odpočívám a snažím se dohnat věci, na které není přes normální den moc času.

Napustil jsem si kýbl s vodou a hledám v karimatce další díru, která mi ji každou noc vypouští. Projedu švy kolem dokola a nemůžu nic najít. Divný. Pak mě ještě napadne zkusit nalít vodu do malých drážek, které můj typ karimatky má. No a hle. Našel jsem. Našel jsem ne jednu, ale rovnou čtyři!!! To se může opravdu stát jen mně. Vypadá to jako nějaká chyba z výroby.

No, nedá se nic dělat. Záplatu tam d��t nemůžu, je to v blbém místě. Jdu zkusit obchod, jestli mají aspoň vteřinové lepidlo, že bych to trochu zapatlal. Podařilo se. Snad to chvilku vydrží. Zároveň jsem napsal do společnosti, že tohle není normální. Doufám, že mi pošlou novou. Měli by…Nevím proč, ale vždycky když pracuju s vteřinovým lepidlem, tak si přilepím i něco jiného. Takže dneska to byl prst ke kraťasům. Dolů to nejde, tak mají nový neodolatelný lepidlový nádech.

Odpo dostopujeme zpět do Hikertown a v pět vyrážíme zdolat obávaný Aquaduct. Obávaný je proto, že přes den se tam člověk usmaží. Teď už je příjemněji, ale stejně to není nic moc, šlapat po rovině po štěrkové a pak prašné silnici. V sedm si uděláme pauzu na večeři. Zapadne slunce a v devět už je tma. Na cestu nám svítí aspoň trochu hvězdy.

Abych řekl pravdu, první část nočního dobrodružství jsem si já, a společně se mnou i všichni ostatní, docela užíval. Byl příjemný chládek a dělali jsme zase něco nového. Zastavili nás nějací místňáci a obdařili nás pivkama. Prý jsou tu jen jednou v měsíci, tak to máme dost štěstí. Taky máme každý na sobě takovou tu plastovou tyčku, která když se naláme, tak svítí. Jedna holka to sehnala včera ve městě. Je to celkem sranda, jak každý ve tmě září jinou barvou.

Postupem času ale přichází víc a víc únava. Už to není sranda. Všichni vyhlížíme konec. Je to úmorné. Ten vítr tomu taky vůbec nepomáhá. Do quiltu se dostanu až těžce po půlnoci. Zítřejší vstávání bude utrpení.

[terezafabi]

Den 9.

Dopoledne trávíme na dvou z našich třech střešních teras. Za dobu, co jsme tu, se tam nahromadila vrstva písku a prachu navátého z moře, kterou si systematicky na botách (a děti i na ponožkách) nosíme domů a do postelí. Ňam. Dala jsem se do zametání a otírání lehátek a stolů. To ne, že bych tu neuklízela, ale většinou jsme zatím byli jen na terase vedoucí z kuchyně, tu uklízím častěji, jen aby se neřeklo. Děti si u toho částečně dělají svoje činnosti, částečně frflají, že si s nimi nehraju přesně tak a přesně tak moc, jak by potřebovaly. Samozřejmě každý si hraje na něco jiného. Spolu si hrajou zásadně pouze před spaním, když se je snažíme zklidnit a dostat do postýlek. Nevím, co je to za fenomén a jestli ho znají i ostatní rodiče, u nás platí opravdu stoprocentně. Honza dopoledne běhá a jde pracovat a já vařím těstoviny ve dvou verzích - pro děti klasická červená, a pro nás aglio olio s papričkami. Heduška štrachá ve skříních a vyštrachá nádobíčko, co jsem koupila v obchodě něco jako vše do pěti euro, a střádala si na horší časy (tj. nudu). Její nadšení ale nezná mezí a nakonec do Heduščiny kavárny svolí pustit na kafíčko i Jindru. Stojí mě to teda úsilí a přesvědčování, ale dáme to. Nevím, kde se v ní od malička bere ta potřeba hraničit si svoje věci, střeží si je jako oko v hlavě, o nic se nechce dělit a nové hračky si zásadně uklizí do svých “růžových věciček”. Že by si s nimi hrála? Minimálně. Ale naprosto přesně ví, kde je má. Jindra tvoří obrazy ze sprejů, které dostal pro změnu on, krásné abstrakce, zítra musím vyfotit. Po obědě ještě odpočinek u pohádek a balím nás ven. Na pláži je dost lidí, ale najdeme místo ve stínu a docela si vyhrajeme ve vlnách. Kolem čtvrté přichází Honza a s Hedou jdou pro zmrzliny. Jo a Jindra prý viděl obří ještěrky. A já jdu plavat! Dnes poprvé visí žlutá vlajka, vlny jsou menší. Moře je úžasné! Strašně moc se mi to líbí. Jdu to říct Jindrovi, ať jde taky do vody, když mě totálně smete vlna, přimáčkne až na dno, písek mám všude. Mamko seš v pohodě? Joo.. Ještě zkusím výchovnou vsuvku, že půjdu ještě jednou do vody, ať neodcházím s pocitem, že jsem se nechala spláchnout, no dostanu ještě jednou tolik a pak už jdu teda ven, dneska stačilo. Spokojenost se zmrzlinami vystřídá Hedušky řvoucí zásek, když jde do vody Honza. To si teda dovolil hodně. Je fakt, že takovéhle záchvaty už dlouho nebyly, to bude únava, hlad, sluníčko. Děti mají dneska slunce dost, tak celkem včas balíme domů. Tam se refreshnou, já opět uklízím, ani nechtějí žádnou večeři a v půl osmé spějí. My s Honzou oba na počítačích, posloucháme z okna živou hudbu z náměstíčka. 

[lieselotte-sky]

Ono taky moc myšlení škodí

Dnes jsem se o tom názorně přesvědčila. Otevřu chlebovku do které někdo napchal rohlíky a…dohajzlu červi! Kruci fix, vždyť jsem tam ty rohlíky dávala včera, co je? Hm, aha, ono je to sice krásné a dřevěné, ale dole a vzadu to má panely ze sololitu zasazen�� do drážek, do těch napadaly drobečky, pochopitelně to nikoho nenapadlo a jaký élent se tam zabydlel si dovedete představit. Navíc má ta chlebovka dutiny, do kterých se nedá dostat. Takže co teď. No pochopitelně rozebrat, vyčistit, co jiného. Hm, jenomže ono je to zalepené, nerozebiratelné. Točím to kolem dokola, zjistím, že jeden winkel nezapadá do drážek ale je jen přilepený. Jasně, tohle tam narval výrobce jako poslední, takže se to musí dostat ven jako první. Do spáry s lepidlem vrazím zalamovák, třísknu do něj kladivem, tím přeseknu lepidlo, winkel vypadne a já vyndám ty sololity a dostanu se dovnitř. Potud dobré, jenže pak začalo přemýšlení:

Nojo, když to ale takhle vyrazím a pak zase zalepím, kolikrát budu schopna to lepidlo přeseknout než se to definitivně rozpadne? Chytit to zboku vrutem moc nepomůže, to to dřevo rozhadruje snad ještě víc než to lepidlo, co takhle tam dát nějaké magnety? A nebo šroub a závitovou vsadku? A průchodu přes vnější prkno udělat hliníkové futro. A v mé hlavě rázem hořel prales… No, tak rámcově celou noc.

Dnes večer jsem po dalším úporném přemýšlení nad řešením neřešitelného problému naznala, že rozebrat se to musí tak jako tak a vzpomněla jsem si na to, že na potkání lidem říkám, že moc myšlení škodí, tak proč se tím jednou neřídit.

Jasně, když jsem to rozebrala zjistilo se, že ten zadní winkel není winkel, ale je to hranol se dvěmi zafrézovanými drážkami, což pochopitelně zvenku vidět nebylo, no a že to tam výrobce prostě namlátil na sílu a na krev, jinými slovy, když to tam namlátím a nepřilepím, tak ono to stejně bude držet. Čili. Není důvod to lepit, protože se to tam musí namlátit tak, že to nevypadne, ten sololit se musí prohnout aby šel ven, takže časem pojde, ale to není problém, protože se prostě uřízne panel z nového, takže není co řešit. Ale celý den mi z toho hořel v hlavě prales a zoufale jsem přemýšlela jak to vyřešit. Jasně. Kdybych to prostě rozdělala, ušetřím si celou tu hrůzu. Zkrátka moc myšlení škodí. A to je tak se vším, podívejte se třeba na takové filosofy…

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Bylo to hodně zvláštní, jak se moje pocity vyvíjely. Nejdřív jsem se cítila po hovoru s tebou fakt dobře. I naše psaní bylo fajn. Vždycky jsem se na tebe těšila. Postupně to začalo opadávat. Bylo to spíš neutrální. Žádný super pocity, ale měla jsem tě ráda. Ale postupně jsem se začala cítit nepříjemně. Nejdřív jsem se bála, co mi posíláš a jak mám reagovat. Postupně jsem se začala bát při každém pípnutí mobilu. To samé naše schůzky. Postupně jsem se cítila čím dál víc vyčerpaná. Posledních pár měsíců mě bolela hlava. Nejdřív po odchodu od tebe. Pak to začínalo už u tebe a poslední dva/tři měsíce mě rozbolela tak půl hodiny před tím, než jsem k tobě šla.

Pak už jsem předstírala zívání a chtěla jsem od tebe vypadnout. Protože sorry jako, ale bejt tam u tebe třeba 5,6 hodin a bavit se jen o tobě, tvejch problemech a tvým IG mě takt začalo unavovat. A když jsem se ti chtěla svěřit já, tak jsi čuměla do mobilu.

Chtěla jsem ti zatajit, kdy budu mít dovolenou. Naštěstí jsme se pohádaly a já to utla. Jo, čekala jsem na příležitost. Ale je vtipný, že jsem se ti při tý hádce snažila vysvětlit svůj postoj a tak trochu doufala v to, že se nad tím třeba zamyslíš. Ale po tvojí odpovědi, kdy jsi ze sebe udělala oběť, jsem už neměla sílu. Ta hádka trvala několik dní a mě trvalo snad 3 nebo 4 než jsem ti poslala to definitivní rozhodnutí, že je konec. Chtěla jsem dočíst i poslední zprávu, ale neměla jsem sílu. Chci jí dočíst, a chci to udělat dneska a chci ti tu odpovědět, tak uvidíme.

Tvoje předposlední zpráva byla ta, co mě přiměla tě poslat někam. Četla jsem jí před usnutím a málem se ti omluvila, ale nakonec jsem se rozhodla to udělat, až když jsem se vyspala. Ještě že tak. Ty tvoje arogantní kecy, kde jsi zase ze sebe dělala oběť. Vtipný bylo, že ses vymlouvala na školu, když jsi mi vynadala pokaždé, když jsem se věnovala škole a ne tobě.

Víc co mě pěkně sralo? Že tys posouvala schůzky. Tu o půlhoďky, tu o hodinu. A fakt to bylo každou chvíli. Nikdy jsem neřekla ani půl slova. A posunu to já a dostanu, že to není normální, že se nechceš doprošovat a že moje chování je nepochopitelný? To je pr*el? Nebo jako co? Nejlepší hláška - pochopila bych, kdybys to zrušila :DDDD. Tak hlavně, že potom co jsem to zrušila, jsi mi řekla, že jsem fakan. No twl. A ty sis vážně myslela, že potom všem přilezu a budu se s tebou bavit? Jako vážně?

Hele, řeknu ti to upřímně. Poslední dva, tři měsíce jsem tak trochu doufala že se pohádáme, a já budu mít možnost tě poslat do pr*ele. Je to hnusný, já vím, ale ty ses ke mě většinou chovala jak k onuci, takže žádný výčitky. Pamatuju si, jak jsem si týden před státnicema říkala, že to vydržím. Ale k čemu je přátelství, když se musí vydržet? To už je o ničem. A tohle by nebyla schůzka jednou za rok. Tohle bylo každodenní psaní a minimálně každej pátek u tebe. A tys mi ještě občas vynadala, že mě nenapadne ti v tejdnu napsat, jestli můžu zajít k tobě. Twl, já byla ráda, že mám čas na školu a občas i na koníčky. Kdybych ještě měla chodit k tobě další den v týdnu, tak bych už asi neměla čas na nic.

Víš proč jsem si odmítla s tebou promluvit, když jsem tě poslala do háje? Hned z několika důvodů. Neměla jsem sílu. A hlavně jsem nechtěla. Protože víš jak by to dopadlo? Udělala bys ze sebe oběť, já bych se ti omluvila a ZASE by se posunuly moje hranice. Jako vždycky, když jsme se pohádaly. Vždycky jsi to vyvolala a dostalas mě tam, kde jsi mě chtěla. A to už jsem nemohla riskovat. Ten vztah byl tak poškozenej a já už nemohla dál. Dokonce jsem si říkala, že by mi bylo líp, kdybych nebyla. A tyhle myšlenky jsou průser. Tohle nikdo neví. A já už prostě neměla kam ustoupit. To už bych tě musela poslouchat na slovo.

V tomhle jsem žila každý den:

Být k dispozici na mobilu. Jakmile jsem tam nebyla, hned zprávy, proč neodepisuju.

Hlásit ti, kde jsem a kdy se vrátím. Už jsem to dělala automaticky, jinak by byl výslech. Pokaždý ses mě ptala, kdy se vrátím. A ať napíšu, až budu mít čas.

Musela jsem ti hlásit, kdy odcházím z konverzace i když tys to nedělala. Několikrát jsi udělala to, žes najednou přestala psát, tak jsem si po půl hodině vypla wifinu, ale pak jsi mi napsala po další půl hodině, proč jsem odešla z konverzace, že tys jenom něco hledala na IG!

Musela jsem přesně předvídat, co asi chceš slyšet, protože jinak by bylo zle. Napsat ti, že se mi fotka nelíbí byl pomalu hrdelní zločin, ale když jsem ti napsala, že se mi líbí, tak sis myslela, že ti lžu. Tak vole si vyber. A to tvoje "buď upřímná! Přiznej, že se ti nelíbí!" Vážně si myslíš, že tohle byla pohodová konverzace mezi kamarádkama. Já musela vážit každý slovo. Rozmyslet si tvar každý věty, aby to nemohlo bejt vnímáno nějak jinak. Ale ty sis vždycky našla něco, co bylo špatně. Fakt si myslíš, že mě bavilo poslouchat ty kecy? A pak jsi mi ještě řekla, že se pokaždý 2 hodiny rozmejšlim, co ti mám napsat. A divíš se? Stačilo jedno slovíčko, cos nechtěla slyšet a už byla scéna.

Nutilas mě na výlety. Nerespektovala jsi moje hranice. Když jsem ti napsala, že na rozhlednu nelezu, a tys mi napsala, "no, já si myslim, že jo." A když jsem ti řekla, že mi z těch výletů není dobře a že musím brát ohled na sebe, tak jsi mi napsala, že bych to mohla udělat aspoň pro tebe. A cos ty udělala pro mě? Já pro tebe dělala první poslední a tys nebyla schopná pochopit ani základní věci. Jako jeden výlet byl fakt super. Řeklas, že půjdeme na zámek a že chceš vyfotit v zahradách. Tak super, myslela jsem si že budeme mít prohlídku a mezitím tě vyfotím. Ale až tam jsem se dozvěděla, že nám za hodinu! přijede odvoz, že se chceš jenom vyfotit a na žádnou prohlídku jít nechceš, protože je nenávidíš! Ku*va, vědělas, že mě prohlídky baví. A když jsem chtěla kompromis, že prohlídka, a pak tě vyfotím, tak jsi řekla, že ne. Takže jsi z toho měla užitek jenom ty. Mě to stálo čas. Proč jsme nemohly na prohlídku? Fotily jsme kvůli TOBĚ. Tak proč jsme nemohly, PRO JEDNOU, udělat něco pro MĚ? No jasně, na to jsi moc sobecká co? Abys věnovala trochu času něčemu, co nechceš. Ale abych já trávila hodiny něčím, co jsem nechtěla, ale dělala jsem to pro tebe, to bylo v pořádku. Tak to jo. To je ten tvůj respekt ke mě...

Dokonce mi jednou bylo oznámeno, že pojedeme na dovolenou. Do Paříže bez cestovky. A až se nám bude chtít, tak odletíme do Londýna! A nikomu nic neřekneme! :DDDDDD Tovížejo

Twl pamatuju, jak jsem byla u tebe a volal mi kámoš. Nikdy si nevoláme a on prostě zavolal. Tvoje první, "tys mi zatajila, že si takhle voláte." Twl, i kdyby jsme si volali denně, tak ti do toho nic není. "Jseš víc sama sebou se mnou nebo s ním?" Co to je kurva za otázku?

Podobná konverzace, kdy šlo o kontrolní chování z tvojí strany. Napsala jsem ti, že od tolika a tolika nebudu k dispozici, že jedeme nakupovat. (Jasně že si připadám jak debil. Ale jinak bych se dočkala 120 SMS kde jako jsem a proč jsem ti o tom neřekla). A když jsem se večer vrátili, tak tvoje první bylo, "a co jste nakupovali 10 hodin?" Jako fakt? A já jak ich*il jsem ti napsala kolik jsme tam byly opravdu hodin a co jsme dělali. Jo, připadala jsem si jak totální kr*va.

Zajímalo by mě, jestli sis někdy ze mě dělala prdel a čekala jsi, jak zase ustoupím. Jestli ses bavila nad našimi hádkami. A upřímně bych chtěla vidět ten tvůj ksicht, když jsem tě poslala do pr*ele. To fakt jo. A pak jak ti to šrotovalo, když sis vymejšlela ty kecy, co mě měly zviklat, abych přilezla zpátky.

A teď mi řekni, kam bych měla ustoupit dál? Leda k úplný podřízenosti. Ale o to ti asi šlo... Dopr*ele, vždyť já si připadala jak v kleci. Tys chtěla jen panenku, která by skákala jak ty pískáš, a když by se ti nehodila, tak bys jí mohla hodit do kouta.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 19 - 30km

Dnes je toho hodně co vyprávět. Vydávám se zpátky do Znojma, kde navážu a pustím se do NP Podyjí, které za městem hned začíná. Naplánoval jsem si teď dost štreky, tak vyrážím hodně brzo, ať to stihnu. Po 11. přijíždím do Znojma a hned se dám do díla. Cesta vede po břehu řeky Dyje krásně lesem, takže mě neohrožuje polední slunce. Docela změna od minula. Sice si ťukám na čelo, že jsem zapomněl repelent, ale nedá se nic dělat, budu to muset dát bez něj. Po cestě přeskakuji kořeny a kameny a sem šťastný. Už žádná placka. 

Cesta mě po pár kilometrech hodí do lesa a šup nahoru na vyhlídky. Tady se to jmenuje Sealsfieldův kámen, podle básníka a rodáka z Popic, Charlese Sealsfielda. Kdo ho nezná, tak se stydí. 

Je tu ale školní výlet, takže tu děti posedávají kolem celé vyhlídky. Nějak se protáhnu a dělám alespoň nějakou fotku. Přes zarostlý břeh toho ale stejně není vidět úplně tolik. Rychle pokračuji dál, ať nemusím jít s výletem. Podle značek je to dost nebezpečná cesta, kde můžou padat kočárky, což může být dost nepříjemné.

Sestoupím dolů zase k vodě. Podél řeky dojdu až k bývalému mlýnu Papírna. Jsem v oblasti, která se jmenuje “devět mlýnů” a tenhle je asi nejzachovalejší. Zbyly jen zdi a uvnitř je posezeni. Vypadá to tu hezky.

Oblepím si patu, dám si sváču a jdu dál. Paní jede zamnou na kole a jede asi tak o jeden kilometr za hodinu víc, než já. Za chvíli se zastaví a čeká až dojdu. Ukazuje přede mě do trávy na cestě. Užovka stromová. “Já tady vždycky jedu pomalu, abych nějakou nepřejela,” praví. Tak se nad ní rozplýváme a udělám ji jedno foto do archívu. 

Stezka jde národním parkem fakt křížem, krážem, ať si ho užijeme. U Gruberova mlýna je auto správy Podyjí a na půdě mlýna je pán co se tu stará o včelstvo. Jen tam nakouknu, takže si mě možná ani nevšiml.

Přes lávku, kde je krásný pohled na celý tok, pokračuji do lesa, kde mě čeká další neočekávaný příběh. Mezi rozcestím Lipinské cesty a přístřeškem u Milíře potkávám srnku. Vždycky ale přirozeně berou roha a tahle leží v odvodňovacím příkopu a nic nedělá. Nevypadá dobře. Dýchá, kouká ale čumák má opřený o stěnu příkopu a vypadá to, že dodělává. Zkusím se přiblížit a v dobrém ji svou přítomností vyplašit. To se ale neděje, tak hned volám na správu národního parku a pani mi říká, že tam pošle myslivce. Problém je v tom, že neví kam. Při určování polohy vypadl signál a pani mi rozumí asi každé páté slovo. Dohodneme se, že napíšu zprávu. Takže běžím na signal a posílám mail. S tím, že ať mi napíší jak to dopadlo. Jsem z toho špatnej a smutnej (update: po dvou dnech mi přišel mail, že druhý den šel myslivec na popisované místo, ale srnku tam nenašel. Takže buď ji picnul a mě napsali že dobrý, nebo to prostě dobře dopadlo a zmátořila se a utekla.) 

Dál se dostanu lesem k Žlebskému rybníku a studánce, která není pitelná. Žádná v NP nesplňovala podmínky, což se mi trochu nehodí, ale civilizaci snad nějakou cestou potkám.

Na dalším rozcestí se mám možnost rozhodnout, jestli si zajdu k zřícenině Nového Hrádku. Mam feeling a ten mě nezradil. Nechce se mi tam, ale prý tam má být vyhlídka, tak to hecnu. Nejsem tak naštvaný, jako dvě skupinky, co se diví že mají v 5 zavřeno. Ale teda štve mě, že to je zavřený i s tou vyhlídkou. Zacházka na nic, není vidět ani hrádek ani výhled. Začínají mě bolet nohy a tak špačkuju, že jsem si tak zašel. 

Kus jdu lesem a pak seběhnu dolu na betonku, která vede do vesnice Lukov. Vypadá to tu docela k světu, ale tři hospody a ani jedna otevřená. “Prý se lidem nechce dělat,” říká pán, kterého jsem poprosil o doplnění vody a on mi ochotně vyhověl.

Odpočívám tu na návsi a asi v půl 7 vyrážím dál. Nohy mě bolí i přes nové vložky, ale musím to dát. Za vesnicí už to jde jen přes louky a to mě drtí. Pán co tu obrací trávu mi říká: “Kde setmíte? Tady šel taky jednou takové, že prej jde z Aše do Jablunkova. No a já jdu z Jablunkova do Aše,” odpovídám a oba se z plna hrdla zasmějeme. 

Když kousnu tu dlouhou louku, tak se zase dostanu do lesa, které jsou tu fakt pěkné, tak jsem rád. Vylezu na betonce a o kilák dál je přístřešek Na Keplech, kde budu spát. Při západu slunce si volám s Olinkou a za chvíli jdu upadnout i já, usnu ještě dřív než si stačím dopsat zážitky z dneška. 

[vera-simik]

Jsem nejnudnější člen rodiny

aneb

Výsledky dlouhodobého pozorování

Takže...

Můj táta:

V roce '74 jel na koncert Plastic People of the Universe. Domů ho po dvou dnech výslechů dovezli policajti. A tohle prosím je "Důvod, proč mě chtěli vyhodit z učňáku" číslo #6.

Na našem maloměstě se zjevil jako hipík v lennonkách, riflích a s malfoyovsky blond vlasy do pasu.

Když se s mámou vzali, chodili pouštět draky na vojenské letiště v Prostějově.

Dělali s kámošema výtvarná soustředění s naprosto mega projekty.

Mamka nejdříve sice říkala, že žádný extra průser nikdy neudělala, ale poté z ní vylezlo, že:

Ukradla třídní knihu a dostala dvojku z chování.

Ty dvě věci však spolu nesouvisí.

Se spolužačkou si spontánně vyjely stopem do Budapešti.

Ségra, aby nebyla pozadu:

Přišla cca ve čtrnácti domů s piercingem v jazyku. Kdyby jí tata omylem nepřišlápl nohu a ona nevyjekla, té lesklé věcičky v její puse by si asi nikdo dlouho nevšiml.

Drží doma rekord s celkovým množstvím osmi VELKÝCH tetování.

Na vysokou se vyprdla v druháku & teď si už sedm let "smrdí" v New Yorku.

No, a pak jsem tady já, kterou:

Jednou jedinkrát chytli policajti při přecházení kolejí tam, kde se fakt přecházet nemají, navíc bez občanky (z čehož jsem se vylhala, že ji dostanu až za dva měsíce, byť se mi válela v druhé peněžence u tety)

Což je z celkového pohledu fakt slabota 😅

[rozverna]

A co teda vlastně chci dělat?

Bude mi 27. Jsem žena. Produktivní věk. S trochou vypětí, mírnou dávkou dramatu a odhalením úzkostně depresivní poruchy, jsem nakonec, před dvěma lety, úspěšně dokončila magisterské studium. Jsem. A dostala jsem se asi docela daleko. Mám slušně placenou práci v Praze (btw. nevím co na tom městě všichni máte). V oboru, který jsem studovala. Touhy a sny a obrovský nároky sama na sebe.

Pořád chci víc, víc od sebe. Snažím se přijít na to, kde se to ve mě bere, proč potřebuju být pořád lepší a lepší? Proč se vlastně neumím zastavit, pochválit se, ocenit sama sebe za to, že dělám dobrou práci (?) Vidím na sobě většinou jen to špatné. Jestli vaše děti šikanujou, třeba jen slovně a nenápadně, můžou tak dopadnout taky.

Ok, občas to udělám, uvědomím si, že něco zvládám, umím a dělám dobře, ale je to jen letmý “světlý okamžik”. V porovnání s chvílemi, kdy se cítím, že musím makat víc a z přetlaku vlastních požadavků zase nejsem schopná se ničemu věnovat pořádně.

Možná to v nás vychovala společnost. V nás Mileniálech. Narodila jsem se do svobodné země. Země, která zrovna poznávala kapitalismus a zdá se, že to byla docela divoká párty. A divoké párty mívají svoje následky, že?

Vyrůstala jsem s pocitem, že když budu dost chytrá a šikovná, můžu všechno co si zamanu. Že to, jak budu žít, závisí na tom, jak moc budu chtít. “Když se chce, všechno jde.”, “Slovo nejde neexistuje.” - to mi táta říkal ještě dřív, než tuhle větu někdo zneužil v celostátně milovaném popovém hitu. Ale zpátky do devadesátek. Atmosféra u stolu byla tehdy... no, příznivá. Doma nám bylo dobře a moji rodiče, mě vychovali k pravdě, spravedlnosti, pacifismu a, i když si to možná sami nemyslí, tak i k dříčství. Vychovali mě dobře a já jsem jim za to vděčná.

Společenské klima, ve kterém jsem vyrůstala, samozřejmě ještě v době před světovou hospodářskou krizí,mě asi utvrdilo v tom, že získáš za co bojuješ. Nikdo mě nevaroval, že život není tak jednoduchý, jak vypadá ve filmu. Nikdo mě nevaroval, že lidi umí být svině, že být spravedlivá není nejvíc a že bych měla mít ostřejší lokty. Asi jsem si myslela, že je tady ekonomika nějak víc vyvážená nebo co,.. já nevím, každopádně: Hypotéka čeká, holčičko. Ale ne, ty nejsi zaměstnaná? Děláš na IČO? Tak to prrrr, to my ti nevěříme. A když se necháš zbouchnout, ani s tou mateřskou to nebude žádná hitparáda.

Oslím můstkem do současnosti... Nechápejte mě špatně, sociální systém v Česku je na tom asi hodně dobře a i s tím ičem je to moje svobodná volba. V podstatě. Není to o penězích, i když, kdo by nechtěl víc peněz v době, kdy nám finanční nezávislost otevírá nevídané možnosti. Já mám ale jiné nároky. To co chci říct je, že my všichni v produktivním věku máme na sebe neskutečné nároky. Protože naši rodiče už přeci měli rodinu a v našem věku taky kariéru a vlastní bydlení. O tom nám se může zdát. Ok, dělám kariéru, jestli se tomu tak dá říct. Chodím denně na 8,5 hodin do kanclu, tam čumím do obrazovky, něco píšu, občas mi to nedává smysl. Když vím, že vím víc a ozvu se, vyvolá to spíš nechuť ke změnám, než uznání. To je asi nějakej kancelářskej evergreen. A když nejsem něčí kámoška, asi těěžko se dostanu výš, na pozice, kde člověk mže něco měnit a opravdu tvořit dobrý věci. Jasně můžu využít svou kreativitu, ale naplňuji svůj potenciál? Nemyslím si. Zato cítím společenskej tlak, že ve svém věku mám nejvyšší čas “něco dokázat”. Jaktože se to ještě nestalo? Jsem už přece stará. A co když budu chtít rodinu? Kariéra v reklamě, taková jakou bych si možná přála a aktivní rodičovství... to nejde moc dohromady.

Zdá se, že stojím na podivném rozcestí. Poslední dobou čím dál víc sním o tom, jaké by to bylo, živit se tvorbou. Stejně by to šlo s mateřstvím mnohem líp skloubit. V ideálním světě. Pořád mi to přijde dost naivní. Ilustraci jsem nestudovala, nemám za sebou silné portfolio a v režimu, jakým teď pracuju/žiju, nemám příliš energie na jeho tvorbu. na tvorbu vůbec. Cítím se trochu v kleci. Nájem, poplatky, zálohy, budoucnost, potenciální rodina. Jsem v kleci úhledně poskládané z papírových bankovek. Takhle jsem si to “Když se chce, všechno jde.” nepředstavovala. Asi si to nikdo takhle nepředstavuje a já můžu být vděčná za to, jakou mám práci. Že vydělávám pravidelný peníze, zvládnu i něco málo ušetřit a kdybych neměla ty svý posraný ambice, tak si žiju na svůj věk asi fakt dobře.

“Hele a co teda vlastně chceš dělat nejvíc?”

Potkala jsem bývalého spolužáka a takhle nevinně se zeptal. Myslel to dobře a zarezonolovalo to ve mě. I když se od školy vlastně “neznáme”, instáč máme všichni a lidi z mého okolí vědí o mém zájmu v ilustraci. Jo, ta odpověď byla překvapivě jednoduchá. Chci přece kreslit. Kéž by to bylo tak jednoduché i v reálu, kéž bych dokázala ušetřit dost na to, abych tu ilustrátorskou kariéru mohla aspoň zkusit. Pustit full time, dělat na drobných zakázkách, hustlit peníze a zamakat na portfoliu. Asi se mi o tom může ještě chvilku jenom zdát.

Znáte ten pocit, když chcete něco dělat tak moc, že nemyslíte na nic jiného, a právě proto, že na sebe tak tlačíte, nejste schopni reálně něco dělat? Nemůžu se hnout z místa. Jako zakonzervovaná okurka.

Co chceš je vedlejší, makej a možná jednou, říkám si... Ten kancl pro mě není, ale laťku jsem si nastavila sama a dolů už to nejde. 🤷

[nemrava]

Něco oslizle nemravného

„Počkej. A to spolu jako dneska nebudeme spát? Nebo co jako?“ otázala se mne s podivem ve tváři.

„No. Myslíš, že bychom si dneska mohli jenom povídat?“ odvětil jsem, poněkud nejistě.

„Pokud zaplatíš, tak jako obvykle, tak si můžeme povídat. Jestli je to teda to, co fakt jako chceš.“

„Chci.“

Posadila se na postel vedle mého nahého těla. Necítil jsem stud ani nejistotu. Pohladila mě po stehně a usmála se. Nevím, zda upřímně nebo protože si myslí, že by měla, když jí za její čas platím. Za normálních okolností by mě její dotyk vzrušil, dost možná bych se na ni okamžitě vrhnul a snažil se zapomenout na ten každodenní bol. Dnes se mnou ale nedělá nic. Jako by její ruka byla chladná, bez kapky toho lidského tepla. Dost možná to je ale mnou. Dost možná necítím zhola nic.

„A o čem si chceš povídat?“ Naklonila se a pokusila se mi zakousnout do ucha, ale uhnul jsem.

„Nevím, je mi to jedno. Pověz mi něco o sobě. Něco, co ještě nevím.“ Znovu se narovnala a ledabyle odfrkla.

„Okay. No dobře. Uff, chodím na peďák. Angličtina a výtvarka. Jako ne, že by mě to nějak extra bavilo, ale oba rodiče učí, tak se ode mě tak nějak očekávalo, že skončíl na peďáku. Víš jak to chodí.“

„Vím. Vím to moc dobře.“

„Právě, prostě to tak je. Zaplať pánbůh za tu výtvarku, díky ní se dostanu na výstavy, vernisáže, a tak. Grafika, jó, ta mě ba. To si dovedu představit, že by mě živilo.“

„To chápu. Kreativní práce. To dokáže jednoho naplnit,“ posadil jsem se, hlavu opřel o čelo postele a z krabičky vytáhl cigaretu, kterou mi mrštně zapálila, aby si vzápětí zapálila svou.

„Přesně! Fakt by mě asi zabilo, kdybych dělala někde ve fabrice dvanáctky jedno a to samé, to není nic pro mě. No a co ty? Jak ty jsi se dostal k tomu... co ty teď vlastně děláš?“

„Obchoďáka...“

„Jaj. A jak jsi se k tomu dostal? Nebo... znám pár obchoďáku a upřímně, úplně mi na něj nepasuješ.“ Její poznámka ve mně vyvolala neskrývaný smích.

„A na koho bych ti pasoval? Na češtináře?“

„Na toho úplně ne, možná na nějakýho... já nevím, daňovýho poradce? Co já vím.“

„No vidíš a já češtinář zrovna jsem.“

„Tak to kecáš! Týjo! Kdybych já měla takovýhleho češtináře... to bych asi se možná na ty ústní zkoušky i něco naučila.“ Z její úmyslného dvojsmyslu jsem zčervenal a na chvíli se zarazil. Na lichotky jsem zvyklý, leč ta nevinnost, jež se snoubí z jistou sociálně finanční zhýralostí situace, v níž se dává světu ne odiv mne na okamžik ochromila.

„Ale ne, dělám si jen legrácky. No a jak si se dostal k tomu dělat obchoďáka?“ Prohlížel jsem si ji svitu naoranžovělého světla lampičky, v němž její rudé vlasy získávaly nachovou záři. Podobně jako koruny stromů při večerních červáncích. Znovu rudé vlasy. Skoro jako prokletí, pomyslím si.

„Právě proto. Učil jsem bezmála rok na střední a učit mě vlastně svým způsobem bavilo. Jenom byl ten háček, když jsem se s děckama potkával i ve svém volném čase. Třeba večer v baru. A ony pak měly nutkavou potřebu to při výuce náležitě zdůrazňovat. Tak jsem zkusil něco jiného. Navíc, vždycky se můžu vrátit, žejo. Ale dost o mně. Řekni mi ještě něco o sobě. Proč vlastně děláš to, co děláš?“

„Myslíš tu školu?“

„Ne, myslím to teď tady.“

„Jó tohle! No, znáš rychlejší a příjemnější způsob, jak si přivydělat při škole?“ zachichotala se, do sklenice s vodou položenou na nočním stolku hodila nedopalek. Začala si pomalu svlékat tričko.

„Nebo jako. Ona to dělá spousta holek. Je hrozně důležitý, když máš někoho, s kým se o tom bavit,“ pokračovala, zatímco já se kochal pohledem na její tmavě modrou krajkovou podprsenkou, „víš, kdyby mi o tom neřekly, asi bych nikdy nad ničím takovým ani nepřemýšlela.“ Vstala a sundala si kalhoty. Kalhotky ji ladily s podprsenkou. Stejně jako vždy. Má smysl pro detail. Pokaždé má sladěné spodní prádlo. Vklouzla pod peřinu a přitulila se ke mně.

„A to ti to samotné na sobě nevadí. Nebo... abys mě nepochopila špatně, nemyslím to vůbec nějak zle, ale já jsem mývával kdysi takový pocit... hnusu ze sebe sama, když jsem s někým byl byť jen přes noc. Ani si nedovedu představit, jaké by to bylo, když bych si za sex vzal peníze.“

„Proč bych se měla cítit provinile? Je to jenom sex. Mechanický pohyb, díky němuž přežívá náš druh, ne? Vím, kam míříš. Jenže já třeba rozlišuji dvě věci; sex a milování. Sex je jenom sex. Je to jenom šukání. Šup sem, šup tam...“

„A střík, střík?“ neodpustil jsem si přiblblou pubertální připomínku.

„A někdy jen kap kap,“ rozesmála se tak hlasitě, až jsem ji musel chytnout za ústa, aby nezačali na zeď mlátit další hotelový hosté jako minule.

„Ale to milování, to je když v tom hrají roli i city. Je to úplně něco jinýho.“

„Rozumím ti, mám to stejně. Bereš to docela pragmaticky, to svoje brigádničení, to je mi sympatické. Spousta lidí to odsuzuje, ale ty to dokážeš brát s nadhledem.“

„Upřímně, jejich názor je mi celkem fuk. Proč bych ho měla vlastně brát vážně. Je to můj život. Moje tělo a moje svědomí. A jediný, komu se mám zodpovídat jsem já sama. Tak co je mi do ostatních.“

„Ano.“

„Navíc. Když se nad tím zamyslíš, já jenom na několik chvilek půjčím svoje tělo. Teď si vem, že spousta lidí dře od rána do noci v práci, kterou nesnáší. Ti obětují mnohem víc, svůj čas, někdy i zdraví, kterej mohli věnovat něčemu úplně jinýmu. Představ si, co může taková svobodná matka dělat? Může chodit dennodenně do práce, aby vydělala nějakou tu korunu a dala děcku alespoň to nejpotřebnější. Jenže ho vůbec neuvidí a jednou si to bude vyčítat. Že ho neviděla vyrůstat, a tak. Anebo může dělat to, co já. Pokud si dá pozor, bude mít peníze i čas, který ji nikdo nevynahradí. Jedinej háček je prostě v tý zkostnatělý společenský představě, že sex za prachy je něco oslizle nemravnýho...“

„No, když si vybavím ty slečny, co postávají po cestě na Hatě, moc kjůt a svít mi to nepřijde,“ neodpustil jsem si podotknout.

„Ale to jsou zase šlapky. Já bych sebe sama označila za společnici. V tom pravém slova smyslu. To je rozdíl. Dělám ti společnost jak duchem, tak tělem. Nekouřím ti jen péro. Alespoň ne tobě.“ Usmála se.

„A vykouříš mi ho?“

„Ty jsi hrozný. Možná proto za tebou chodím tak ráda. Jsi můj nejoblíbenější klient!“ pronesla s podivnou noblesou v hlase, políbila mne na rty a zmizela pod peřinou.

[annafreimann]

O domě obklopeném zelení a chatičce u jezera

Když jsem byla na střední, byla jsem skálopevně přesvědčená, že skutečně šťastná začnu být teprve, až se dostanu k životu ve víru nějakého velkého města. Rána budu trávit po kavárnách a v noci nebudu muset řešit, jestli stihnu poslední vlak domů, nebo jestli mi zbyly peníze na taxík. Budu obrážet bary, restaurace a konečně žít tak, jak bych si žít přála.

Ze střední jsem už pár let venku, ve městě pořád nežiju, ale kdykoliv tam musím delší dobu pobýt, zjišťuju, že to vůbec není pro mě, a děsím se toho, že bych tam kdy žít měla. Když jdu po ulici, už nevidím stovky barev, zástupy zajímavých lidí a vyhlídky nočních dobrodružství, ale šeď, prach a nic neříkající hluk.

Konečně si vážím toho, co mám. Domu obklopeného zelení, kam až oko dohlédne. Zahrady, na kterou nikdo nevidí. Některé dny jen chodím kolem a obdivuju tu kvetoucí nádheru. Poslouchám ptáky, co mi štěbetají za oknem, kam jim sypu zrní, aby se u nás měli dobře. Když začne pršet, dokážu venku pod střechou sedět hodiny a hodiny. Zírám do zahrady a i když dobře vím, že bych nejspíš zrovna měla něco dělat, nedovedu se odtrhnout. Ještě chvilku. Jenom chviličku, přemlouvám samu sebe, a zatímco si čas nemilosrdně plyne dál, kolem mě se on i prostor zdrcne jen na zvuk padajícího deště.

Na létě mám nejradši náš samoobslužný záhonek. Po ránu stačí jen obejít bazén a člověk má ovoce a zeleniny, kolik si jen zamane. A když se léto začne chýlit ke konci, dozrávají naše hrozny, co se plazí po zídce, a jabka a švestky vzadu u plotu.

Všude kolem je tolik života. Od potoka jsou v noci slyšet žáby, u misky s jídlem pro kočky si pomlaskává ježek, z lesa se ozývají sovy. Přes den křičí káňata na nebi, slepice od sousedů a všichni psi ze vsi. Projet auto je slyšet jen párkrát za den a já tohle všechno konečně dokážu ocenit. Konečně mám kam utéct. Kam se schovat před lidma, co ze mě doslova sajou energii jejich chamtivostí, závistí, povrchností a nesmyslnou zlobou na všechno a všechny.

Ani moc nedovedu určit, co se změnilo. Možná je to věkem. Možná prostě jenom stárnu příliš rychle. Možná nestárnu vůbec a jenom jsem celou dobu předstírala, že jsem někdo, kdo vlastně vůbec nejsem. A možná jsem nepředstírala vůbec nic, jen jsem konečně našla, kdo jsem a kam vlastně patřím.

Kdysi jsme s někým, kdo mi byl nejdražší na světě, snili o chatičce u jezera uprostřed lesa a hor. O místě, kde budeme jenom my. Budeme tam malovat, číst knihy a poslouchat hudbu, schovaní před světem, který nám už tehdy stihl tolik ublížit. A budeme mít spoustu koček. Opravdu spoustu. Dnes už si nejdražší na světě nejsme, i když se mi s tím pořád těžko smiřuje, ale ten sen o chatičce u jezera je mi den ode dne bližší a bližší. Možná si jí jednou nakonec pořídíme, i když každý sám a někde jinde. Možná se nám všechny ty naivní sny jednou vyplní. A do té doby snad budu dál tady, v domě obklopeném zelení, kam až oko dohlédne, poslouchat ptáky za oknem a sledovat déšť v zahradě.

[deadandsarcastic]

Zápis Desátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Když dorazili na policejní stanici, docela je překvapilo, že tentokrát Abraham s Thomasem neprokrastinovali, ale skutečně seděli u jednoho stolu a o něčem debatovali. „Fajn, takže jsme si vyzvedli obě mrtvoly a schovali je do chlaďáků," mumlal zádumčivě tlouštík. „Ale neměli bychom to jít ještě nějak prošetřit?" „A co tam chceš, Abrahame, jako řešit?" podivil se černovlásek. „Prostě jen další sebevražda." „Jenže dvě za sebou na stejném místě... To se mi nechce nechat líbit," mručel starší z policistů. „Ale taky se nechci unáhlit... Víš ty co, Thomasi? Dáme si volno a pokud i další mrtvola bude z penzionu, tak tam fakt zajdeme. jo?" „To zní rozumně," pokýval hlavou hubeňour a odněkud vytáhl další donut.

„Nechci být otravný, pánové, ale ty donuty radši schovejte," upozornil Maverick na jejich příchod a dopochodoval se svým nákladem blíž k policistům. „Ale je to dobrý, mrtvá je jenom jedna z nich," jednoduše roztáhl ruce a pustil holčičku z náručí na zem, kam také s křupnutím dopadla a zůstala ležet v ještě podivnějším úhlu, než předtím na kolotoči. „A myslím, že ta, co ji mám hozenou přes rameno, ještě žije, ale hej, moc bych na to nesázel, protože sebou tak švihla o zem, že si mohla udělat otřes mozku, nebo něco takovýho."

„A sakra," vypadlo nejdříve z Abrahama, který si záhy uvědomil svůj příslib, takže se hned zeptal: „Nepřinesli jste je z toho penzionu, že ne?" A jakmile zaregistroval Kyryho nesouhlasné pohození hlavou, až příliš hlasitě a příliš radostně si oddechl. „Potkali jsme je na hřišti v lese za městečkem," pospíšil si s informacemi mladší lovec. „Když jsme tam dorazili, byly ještě obě živé, ale ta holčička už stála na střeše... A než jsme se nadáli, tak skočila dolů."

„Aha, aha..." Abraham přikyvoval. „A všimli jste si třeba něčeho zvláštního, nebo tak něco? Nebo ta holka prostě jenom skočila?" Zadumaně pozoroval nejdříve mrtvolu dívenky, a pak se tázavě podíval na oba lovce. „Joo, mě se neptejte, já jsem tam přišel, až když už byla takhle polámaná," Maverick pokrčil rameny, a protože už jej docela přestávalo bavit mít na rameni maminu v bezvědomí, prostě ji ze sebe nechal sklouznout na podlahu. Žena ale po dopadu na zem vydala bolestivé zaskučení a začala se probírat; hned vedle mrtvoly svojí dcery. Upír se jen spokojeně ušklíbl nad tím, jak perfektně ty dvě vedle sebe umístil a vesele čekal na to, až začne nějaké pořádné drama.

Žena se opravdu pomalu probrala, ale sotva rozlepila oči, naskytla se jí před očima scenérie, kterou zaplňovala pokroucená mrtvolka její dcerunky... Matka ze sebe vydala prazvláštní žalostný zvuk a na okamžik to vypadalo, že se znovu sesune na podlahu. Místo toho se však začala celá třást, do očí se jí nahrnuly slzy. Ani jeden z policistů nebyl schopen se byť jen pohnout, totálně konsternováni, úplně zapomínajíce, že by měli být "psychickou oporou" pro civilistu, který viděl mrtvolu. Žena se mezitím doplazila k tělíčku holčičky, přivinula si jej k sobě a začala se třást ještě více. „Pšššt, Jůlinko... To, to bude dobré... Všechno bude zase v pořádku," šeptala mrtvolce, zatímco ji houpala v náruči. Rosenwille tam jen tak postával, ruce zkřížené na prsou, a sledoval jednání ženy, o níž si začínal myslet, že se asi pomátla.

„Vida, takže jí mrdlo. No, tak ta se, hádám, taky brzo půjde zabít, si jí tu rovnou můžete nechat, ne?" podíval se upír na policisty, kteří ale nějak neodpovídali a jen dál zděšeně a zaraženě zírali na počínání ženy na zemi. „Oni se se mnou nebavííí," zakňoural uraženě Maverick po pár sekundách, co mu došlo, že je ignorován, a zamračeně se zadíval na Kyryho. „Já bych je tu nechal a šel domů, ne? Utěšování traumatizovaný ženský už přece není naše práce."

Kyry přikývl, zatímco žena se už přesunula do fáze, kdy začala své Jůlince zpívat ukolébavku. „Chtěl jsem se jí ještě na něco zeptat, ale jak se tak dívám... Tak by to nemělo žádný význam... Držte se, chlapi," dodal ještě, když zamířil ke dveřím. Chtěl ještě dodat, že teď by to pro ně mělo být snadné, když už si na něm to uklidňování nacvičili, ale přišlo mu to příliš zlé, tak raději mlčel.

Jakmile vyšli ven z policejní stanice, upír se otočil na mladšího, opět se svojí oblíbenou otázkou: „Tak a co máš v plánu teď?~" Nenechal Kyrymu ani čas odpovědět a hned začal sám dělat návrhy: „Jít na hotel? Toulat se po městě? Nechat se ode mě zatáhnout do keře? Jít hledat další mrtvoly? Nechám to na tobě," pokrčil rameny a zapálil si další cigaretu.

Jak tak poslouchal upírovy návrhy, lehce mu zacukaly koutky. „Nevím, nevím, všechno to zní lákavě... Ale možná bych se tady zkusil ještě porozhlédnout... Třeba se nám podaří narazit ještě na někoho, kdo ví něco o našich drahých "satanistech"... Protože je mi jasné, že jestli se teď vrátíme na hotel, tak zase po nás budou ječet. Takže bych to ještě o chvíli odložil, potom si šel na chvíli odpočinout a večer vyrazil na hřbitov." Po téhle úvaze natáhl ruku směrem k Maverickovi, čekaje, až jej za ni znova chňapne.

Málem zapištěl jako nadšená školačka, když k němu Kyry sám a dobrovolně natáhl ruku, ale svoje nadšení dal upír najevo nakonec jen tím, že mu zablikalo oko a on okamžitě mladšího za ruku pevně chytil. „Fajn... Tak se ještě trochu projdeme," usmál se. „Asi bych ohledně toho jindy protestoval, ale když tě můžu držet za ruku... ~"

Rosenwille se ušklíbl, když zaregistroval, že Maverickovi zablikal kámen v oku, ale nijak to nekomentoval. Místo toho raději prohlásil: „Vzhledem k tomu, že předtím jsi veleúspěšně našel obchod, asi ti zase přenechám velení."

„Fajn, tak... Půjdeme tudyma," rozhodl a zahnul za roh policejní stanice, kde se nacházela další, velmi podivně vyhlížející, ulička. „Hmm... Dostanu zase pochvalu, jestli-že najdu něco zajímavého?~" zeptal se, když vedl Kyryho za ruku uličkou. „Protože to jednomu vážně dodá motivaci," prohlásil a vyfoukl kouř z cigarety, kterou pořád kouřil.

„Jasně... Když ti to dělá takovou radost, tak klidně dostaneš i dvě," přislíbil mladší, zatímco se rozhlížel okolo. Opravdu doufal, že na někoho narazí, když vtom jej zaujala budova, která se na první pohled od ostatních moc nelišila, ale její předzahrádka byla naprosto unikátní; nacházela se zde nezměrná spousta soch a chrličů, jenže všechny vypadaly jako děsivé kreatury nebo nějací pofiderní démoni... A všichni byli natočení tak, že to vypadlo, že se vrhnou po každém procházejícím člověku. K tomu nad domovními dveřmi byla přidělaná obrovská kartónová cedule hlásající, že se zde nachází starožitnictví.

„Aha! Díky mně jsme našli tuten barák, to je zajímavý docela dost, no nemám pravdu?~" zavrněl a otočil se na mladšího, přičemž se na něj také trochu víc natiskl (- no co dodat, dneska měl zkrátka Maverick ultimátně teplou náladu.) „A tohle je snad ještě zajímavější, než ten obchod, co jsem našel předtím... Takže by se ta pochvala mohla stupňovat, co myslíš?~" sklonil se k mladšímu a zíral na něj, samozřejmě že, jak už taky jinak, s rozsvíceným okem.

„Když myslíš," ušklíbl se pobaveně, přičemž se přitulil k upírovi ještě trošku blíž, stoupl si na špičky a zase si jej trošku stáhl na svou úroveň, aby mu tentokrát vtiskl letmý polibek na čelo. „Jsi moc šikovný upírek," dodal ještě laškovně. Hned nato se ale odtáhl a zamířil okolo soch a chrličů směrem ke dveřím onoho domu.

Bylo těžké říct, co svítilo víc, kámen v Maverickově oku, nebo jeho rudé tváře?~ Vážně, na někoho, kdo Kyryho aktivně nabaloval skoro od té chvíle, co se ráno probudil, se upír červenal až směšně moc a děsivě snadno. „Pokud budeš ty pochvaly takovým způsobem stupňovat pokaždé, když něco cool najdu, asi budu trávit noci prolézáním okolí, abych tě hned ráno mohl někam vzít," dušoval se, když doháněl mladšího u dveří.

„No... Ještě uvidíme," odvětil Rosenwille, zrovna studuje zvonek, u něhož bylo napsané: „Pokud jdete navštívit Herberta Rettinse - zvoňte jednou. Pokud chcete do starožitnictví - zvoňte dvakrát. Pokud jste podomní prodejci, či skautky se sušenkami - táhněte do prdele. P.S. MÁM ZBROJNÍ PAS." „Podívej, tady máš dokonce řečeno, že se tu máš chovat jakž takž v mezích slušnosti," prohlásil s úšklebkem Kyry, přičemž ukazoval na poslední větu oznámení.

„Mě jen tak nesestřelí, takže můžu bejt drzej, jak se mi zachce," prohlásil sebevědomě Maverick a už začal mačkat zvonek - jednou, dvakrát, no, byla to taková zábava, že málem zazvonil potřetí, ale nakonec to neudělal, jelikož tak nějak tušil, že tady by se vážně měl možná trošku klidnit, protože by mu asi Kyry moc nepoděkoval, kdyby zase skončili tak, že se s nimi nebude chtít někdo vůbec bavit, kvůli upírově nevhodnému chování.

„Děkuju," špitl, když si uvědomil, že blonďák už málem zazvonil víckrát, ale nakonec se ovládl. Chvíli tam jen tak postávali, když vtom zaslechli otáčení klíče v zámku. Hned nato se dveře otevřely a v nich stál asi tak sedmdesátiletý stařík s nagelovanými šedivými vlasy, v drahém županu od playboye a značkových botách. V jedné ruce držel dýmku, zatímco v druhé svíral svazek asi tak dvaceti klíčů, možná víc. Přeletěl oba návštěvníky pohledem, přičemž upírovi věnoval asi tak tři sekundy a na lovce zíral snad dobrou minutu. „Aleeee, to je mi ale milá návštěva!" prohlásil nakonec. „Přišli jste se podívat na mé klenoty~? Jen pojď dál, chlapečku, moc rád ti ukážu svou sbírku." A s těmi slovy objal mladíka s tyrkysovými vlasy okolo ramen a vedl jej do domu.

Jediné, co dokázal v tu chvíli udělat, bylo vztekle zavrčet (a kdyby mu oko nesvítilo už z předchozí události s polibkem na čelo, samozřejmě by se taky hezky rozsvítil) nad chováním toho chlapa a raději ho a Kyryho následoval dovnitř do domu. „Já chápu, že vás asi víc zajímá ošahávání mého kamaráda, ale já bych ty cetky chtěl vidět taky," prohlásil kousavě, když konečně oba dva dohnal, majetnicky chytil mladšího za ruku a stáhl si ho tak blíž k sobě a dál od toho dědka.

„Váš přítel," prohlásil odměřeně Herbert směrem ke Kyrymu po chvíli, co si popotáhl ze své dýmky, „je lehce nevychovaný a příšerně nerudný... Myslím, že je zcela na místě, abych vám doporučil sehnat si galantnějšího společníka~" „Vy jej možná vnímáte takhle, ale já v něm vidím mnohem více a neskonale si jej vážím," odpověděl téměř okamžitě Rosenwille, přičemž položil zvláštní důraz na slovo "vážím". „Navíc," pokračoval záhy, „jsem si k vám nepřišel povídat o mém příteli, ale kvůli vaší sbírce." „Dobrá tedy," povzdechl si stařík a bylo na něm vidět, že je z toho lehce zklamán. „Prosím, pojďte tudy." Provedl je značnou částí domu, jenž byl velice honosně a přepychově vybaven, než konečně stanuli uprostřed obrovského pokoje, který byl pln nejrůznějších starožitností; od nábytku, přes nádobí, vázy, sošky, knihy, kufry, hrací skříňky, obrazy, koberce, klobouky, vycházkové hole, paruky až po zrcadla a jeden nočník z růžového porcelánu.

„Hm... Pěkný," utrousil ironicky a opřel se zády o zeď. Celou dobu se totiž neskutečně nudil, měl chuť skopnout toho chlapa ze schodů a začínal silně litovat, že se k tomu starožitnictví vůbec dostali. Nejradši by řekl Kyrymu, že na to kašlou a jdou pryč, ale tušil, že mladší je asi rád, že našli někoho ZaJíMaVéHo, kdo by potencionálně mohl vědět nějaké informace důležité pro jejich vyšetřování - tak tam zkrátka stál, čekal, až si Kyry zjistí, co potřebuje, a byl připravený být pěkně protivný, kdyby ten dědek dával ruce, kam nemá.

Rosenwille se procházel po místnosti, občas se u něčeho zastavil, prohlédl si to a pokračoval dál, zatímco Rettins za ním chodil jako poslušný pejsek, přičemž vzdálenost mezi sebou a lovcem postupně zmenšoval. Nakonec se mladík s tyrkysovými vlasy zastavil u jedné sošky démona z černého mramoru, která měla sloužit jako okrasný předmět, ale spíše se tvářila, že vám v nestřežený okamžik znásilní matku, manželku, dceru i vašeho psa. „Jedinečná, že?" zeptal se Herbert, jakmile stanul Kyrymu za zády a položil mu obě ruce na ramena. „Je to vyobrazení démona pocházejícího z Německa... Říká se jim "drudes" či nějak. Přinášejí lidem strašlivé noční můry." „Zjevně vás tohle téma hodně zajímá... Soudě podle vašich soch před domem," pousmál se Rosenwille, jenž se vážně snažil tvářit mile, i když mu staříkova přítomnost nebyla vůbec příjemná. Jenže konečně se bylo alespoň něčeho chytit. „To ano," přitakal hned Rettins, „ale mými největšími oblíbenci jsou succubus a incubus... Nádherné mladé ženy a překrásní mladíci, kteří svádějí k sexuálním hrátkám..." Při těch slovech rukama jsem Kyrymu na boky.

To už Maverick nevydržel, vzal z poličky vedle sebe nějaký, (podle něj mimochodem „pěkně kurva hnusný"), zdobený hrnek a mrštil jej přes téměř celou místnost, jen aby tím toho chlapa donutil dělat něco jiného, než sahat na Kyryho. „Dej z něj ty hnáty laskavě pryč, stejně už je mu přes dvacet, takže by takovou pedofilní fosilii, jako seš ty, neměl vůbec zajímat!" vřískl rozčileně a býval by snad hodil nějakou těžkou sochu přímo na toho dědka, ale kámen v oku už ho jen jakž-takž nechal mrštit tím hrnkem, a i tak svítil jako maják na moři.

„Přestaňte mi tady laskavě rozbíjet starožitnosti," zavrčel velice nepříjemně stařík, přičemž konečně pustil Kyryho. „Já vás tady se vší svou dobrotou pozvu dál, ukážu vám svou sbírku, dokonce se podělím se svými znalostmi... A vy se mi takhle odvděčíte?! No to teda ne!" Rettins se natáhl a ze zdi sundal loveckou pušku, během mrknutí oka ji odjistil a hlavní zamířil na Mavericka se slovy: „Takže teď hezky vypadnete z mého domu a necháte mě, abych si v klidu mohl popovídat tady s-" Otočil se směrem, kde ještě před chvílí stál lovec, jenže ten už se dávno prosmýkl okolo něj a teď stál vedle upíra. „Mizíme," špitl Rosenwille, popadl blonďáka pevně za ruku a rozběhl se k východu.

„Héhé," ještě stihl ukázat na staříka prostředníček, ale pak radši rychle upaloval za Kyrym. Když ale uběhli kousek po chodbě, Maverickovi došlo, že on má oproti mladšímu opravdu o dost delší nohy, a takhle za chvíli nebudou moci běžet vedle sebe... Takže zkrátka zastavil, vzal Kyryho do náručí a tím nejrychlejším sprintem, jaký dokázal v tu chvíli vyvinout, s ním utíkal ven z baráku (přičemž se párkrát ztratil do nějaké postranní chodby, rozbil pár váz, co našel stát okolo, a především hodně, hodně nadával), ale nakonec se vypletli úspěšně ven na ulici.

Jakmile jej upír popadl do náruče, Kyry automaticky mu omotal ruce okolo krku, aby nespadl, a přitiskl se k jeho hrudi, jak nejvíc mohl. Jakmile byli zpátky na ulici, trošku se odtáhl a s úsměvem prohlásil: „Princi Mavericku... Děkuji za záchranu. Čeho si žádá vaše chrabré srdce jako odměny?"

„Uhh..." na chvíli zaváhal, ale nakonec na Kyryho zamrkal. „Nevím, něčím mě překvap~" A byla pravda, že už mladšího mohl pustit zase na zem a mohli zase jít vedle sebe jako normální lidi, ale Maverick si jej místo toho dál držel v náručí jako nevěstu a pomalu kráčel dál uličkou.

„Tak tedy dobrá," usmál se potutelně Rosenwille a v následující moment políbil blonďáka na špičku nosu. „Hádám, že takovou odměnu jsi ještě nikdy nedostal," prohlásil sebejistě a zahihňal se.

„Hmm... Za takovou záchranu života to mohlo být i trochu níž," zamumlal rádoby zklamaně, ale bylo na něm moc dobře poznat, jak jen tohle jej dokázalo zase pěkně rozhodit a především potěšit.

„Ty jsi nám ale nějak zpřítulněl," ušklíbl se mladší a využil toho, že je konečně dost vysoko, a pocuchal Maverickovi vlasy tak, jak on to udělal už několikrát jemu. Začalo jej bavit takhle upíra škádlit... A hlavně si uvědomoval, že mu jeho parťák přirůstal k srdci. „A teď už bychom se mohli vrátit do hotelu, co myslíš?"

„Jo... To bysme mohli," kývl a brzy už stáli zase před policejní stanicí, odkud předtím zahnuli do oné uličky. „Eeeh, schválně mi neříkej, kudy mám jít, chci zkusit k tomu hotelu trefit sám," Maverick přitiskl prst jedné ruky Kyrymu na rty, aby mu jasně naznačil, že nemá nijak radit, a vydal se směrem, kudy předpokládal, že dojdou zpátky k penzionu.

Jenom se tiše culil a bavil se pozorováním blonďáka snažícího se najít cestu k jejich ubytování... Sice se párkrát lehce ztratili a chudák Maverick zbytečně nachodil tak asi kilometr navíc, ale nakonec přece jen stanuli před penzionem. „Byla to docela zábava," zhodnotil jejich cestu mladík s tyrkysovými vlasy. „Ale teď nás čeká ještě větší, pokud ty dvě objevily toho "naaranžovaného" Codyho."

„To teda," ušklíbl se a potichoučku otevřel dveře na chodbu. Ta byla prázdná - Cody už tam nebyl, jen se teď ve vzduchu se smradem plísně míchal i mrtvolný zápach. Maverick vkročil dovnitř, Kyryho pořád v náručí, a plížil se směrem k recepci; tam byly kupodivu otevřené dveře dokořán a místnost byla kompletně prázdná. „Hmm... To nutně neznamená, že se stalo něco divnýho. Prázdná recepce tu byla, i když jsme přišli," usoudil upír, pokrčil rameny a vydal se směrem ke schodům, po kterých začal stoupat nahoru. Došli tiše a klidně až do podkroví, kde ovšem konečně narazili na recepční. Stála naproti oné komoře, kde Maverick předtím našel staré horské kolo, a zírala do prázdna. „Hej... Je vám dobře...?" upír zůstal stát na místě a lehce překvapeně na ženu zíral. Ta neodpověděla, jen se začala z ničeho nic klepat a poté třískla hlavou o dveře před sebou. A znovu. Znovu, znovu, znovu. Z čela jí začínala téct krev a Maverick si všiml, že má oči otočené úplně v sloup, že jí bylo prakticky vidět jen bělmo. „Ughhh, neříkej mi, že se tu teď umlátí k smrti..." zašeptal nešťastně Kyrymu. Jeho obava se nakonec ale nevyplnila - Sophie totiž přestala mlátit hlavou o dveře a raději je otevřela, takže se jí naskytl přístup do komory. Z té vytáhla kolo a pomalu jej dovedla ke schodišti, celé její tělo při tom bylo pořád v nějakém zvláštním třasu, jako kdyby měla záchvat, nebo tak. Zastavila těsně před schodištěm, nasedla na kolo, naposledy sebou škubla, a pak už jen šlápla do pedálů - pár schodů sjela v pořádku, ale poté se ozvalo pár strašlivých ran, když žena z kola spadla a letěla po schodech dolů, kde nakonec skončila v přízemí, zavalená kolem, s rozbitou hlavou a dost možná zlomeným vazem.

[aziz-the-fangirl]

Naruby

RAPL. Zasazeno do 02x07, Bubáci. Kuneš/Lupínek. Přístupno všem, obsahuje komplikované vztahy a všech 955 slov existuje vlastně jen kvůli tomu konci.

@atom-heart-brother než se dostanu k tomu našemu ;)

Kuneš se stále ještě cítí jako zašlápnutý vajgl, když stojí před skleněnými dveřmi fitka, a tak chvíli váhá, jestli může věřit svým očím. Vidět Lucii v cizím náručí je příšerně zvláštní. Vlastně jí to přeje - nezbývá mu nic jiného, když už nějakou dobu nezanedbatelně často spí s jejím manželem. Nemůže ani namítat nic o férovosti nebo upřímnosti, protože Lupen nikdy nenašel vhodnou dobu (a rozhodně ne vhodný způsob) jak Lucii obeznámit s jeho a Kunešovo situací. Jde jen o to, že má trochu strach.

Lucie má silnou tendenci nemyslet na důsledky svých rozhodnutí, silnou tendenci vlastně nepřemýšlet o plánech, které si zamane uskutečnit. Jde do všeho po hlavě a bez rozumu - to mají s Robinem společné. A tak má Kuneš trochu strach, co sakra bude s dětmi. Podle něj by bylo ideální, kdyby se rozvedli, až budou holky starší a bude pro ně snazší to pochopit, jenže tak trochu tuší, že Lucie zapomene se nad tím zamyslet a udělá nějakou neplánovanou blbost.

Radši se otočí a vydá se tam, odkud přišel.

Lucie ale nejspíš cítí potřebu to vysvětlit, obhájit se. Doběhne ho. “Vy si asi myslíte, že jste něco viděl-- ale neni to nic vážnýho, Bob je jenom můj kamarád, takže--”

Kuneš se musí hodně snažit, aby se nad tím prohlášením neušklíbl. Je policista, detektiv, a ona se mu snaží takhle sprostě lhát? Protože Kuneš viděl, co viděl-- Rád si myslí, že on by to Lucii nezapíral, že by jí řekl pravdu, pokud by se zeptala - nemůže to ale vědět jistě. Není to Kunešovo místo, aby soudil nebo kázal, ale může aspoň navrhnout řešení. Zkusit poradit, postrčit Lucii tím správným směrem. “Lupínek se fakt snaží,” řekne. Robin se snaží a Kuneš to ví ze všech nejlíp. Snaží se vydržet, vybalancovat práci, rodinu a Kuneše. Snaží se být otec a manžel - je si vědom toho, jak moc to není ideální, a tak se snaží udělat Luciin život tak dobrý, jak jen v jejich situaci dobrý být může. Nechal by si řezat ruku pro svoje dcery. “Záleží mu na vás.” Na nich třech. Nechtěl je opustit, nechtěl se na ně vykašlat - mohl od nich odejít, ale rozhodl se vydržet a snažit se, aby to nějakým způsobem fungovalo.

“Teď se snaží, protože něco tuší, že jo.”

Kuneš zavrtí hlavou. Nemůže jí říct, že Robinovi je vlastně jedno, jestli Lucie s někým spí, hlavně pokud s ním vychová jejich děti. Co by jí ale říct klidně mohl - a je to také pravda - je, že Lupen nemá ani tušení.

Odejde.

Robin zjistil, že se mu rozpadla rodina. Ať si Lucie spí, s kým chce, ale přece ho nemůže opustit - ne po tom, co Robin neopustil ji, po tom, co s ní držel v dobrém i ve zlém, kvůli dětem. Nemůže ho opustit a nechat mu holky na krku, až moc dobře musí vědět, že by se o ně nezvládl sám postarat, až moc dobře musí vědět, že se z práce vrací pozdě a Máchova máma je nemůže hlídat vždycky. Nemůže ho opustit a vzít si holky s sebou, protože jsou to taky jeho děti, proboha. Někde se v něm vzedmou strach a vztek, a pak už na sebe s Robertem křičí na chodbě, padne pár ran-- a pak je tam Kuneš, a on o tom věděl. Takže se Robin jde opít.

Chce se zbavit toho strachu, že přijde o všechno, nebo že si tíhu toho všeho bude muset nabrat na bedra. Chce zapomenout na to, že mu o tom Kuneš neřekl. Možná, kdyby to věděl, mohli by si s Lucií promluvit narovinu a dohodnout se na něčem-- když o tom přemýšlel, neměl ztropit scénu. Mohli to probrat ještě dneska, mohl přivést Kuneše, vyložit karty na stůl a vymyslet kompromis-- Jenže Robin umí věci jen pokazit, a tak topí svoje problémy ve sklenici.

Kuneš ho najde - kdo jiný - o pár panáků později. Robin se nechce cítit tak vyděšeně, tak ztraceně, ale nemůže si pomoct.

Kuneš se posadí na bar vedle něj, objedná mu kafe. Lupen necítí potřebu prostestovat. Tak chvíli jen poslouchá jak Kuneš trpělivě mlčí a čeká, než s ním Robin bude mluvit. Je to uklidňující, svým způsobem.

“Mělz mi to říct,” řekne nakonec Robin. Nezlobí se, asi. Jen by to bývalo snazší.

“Nevěděl jsem, že--”

Robin mávne rukou. “Já vim. Měl jsem si toho všimnout sám,” zamumlá. Ale kdy? Myslí si oba dva. Kdy, když se do noci s Kunešem honí za podezřelými, kdy, když i příležitostné minimum volného času stráví - taky s Kunešem. Nejsou úplně bez viny.

“Máš strach?” zeptá se Kuneš opatrně. Jemně. Natáhne ruku na baru, stiskne Lupenovo dlaň.

Robin přitaká. “Hroznej,” přizná. “Děsí mě, že nemám tušení, jak to dopadne.”

Kuneš sklopí zrak. Prsty nervózně zabubnuje o bar. “Mě taky,” zašeptá pak, a Lupen by skoro myslel, že se přeslechl.

Kuneš se zvedne, položí ruce Robinovi zlehka na ramena. “Pojď domů,” pobídne ho, a Robin, na vratkých nohou a s zastřeným zrakem, jde.

Robin za sebou tiše zavře dveře Kunešova bytu. Jen v tričku a džínech je chodba ubytovny nečekaně chladná. Cestou ze schodů, k Máchovi, si Lupen prohrábne vlasy, jednou, dvakrát, pokusí se, aby nevypadal jako troska, nebo jako že právě strávil půl hodiny v Kunešově posteli - což bylo, podivuhodně, obojí pravda.

Vyzvedne holky, a Máchova matka mu věnuje nesouhlasný pohled - který se změní v lítost, když jí Robin ze srdce poděkuje. Ta ženská je vlastně neskutečný poklad, Robin nemůže pochopit, co za roztržku s ní má Kuneš - ale nechce se do toho zapojovat. Bez Lucie potřebuje, aby holky někdo pohlídal po škole, než se táta vrátí z práce - a občas i chvilku po tom, aby se ze všeho nezbláznil.

Vezme děti domů. Uvaří jim večeři. Uloží je.

Až když jde sám spát, všimne si, že si při odchodu od Kuneše navlékl triko naruby.

[terezafabi]

Den 12.

Honzovi nějak nesedla večeře, takže chudák tráví většinu večera v koupelně. Ráno se probouzím v posteli s Jindrou (mami mě už to tady nebaví!) a čekáme, až vstane Honza s Hedou. Začínáme jako obvykle pohádkami na Netflixu - intrapsychický konflikt par excellence! Protože přesně kvůli tomu doma nemám televizi, je to totiž tak jednoduchý a příjemný jim to ráno pustit a moct se vklidu nasnídat:) druhá stránka je, že s nima řeším pokaždý, když se vratíme domů, jestli se můžou dívat. A nutno říct, že často můžou, protože prostě chci mít od nich chvíli pokoj. Od včera i v průběhu dneška cítím něco, co není tak snadné popsat, ale je to taková jako únava z neustálého vymýšlení programu a toho, jak jsme furt na pár metrech čtverečních od sebe všichni. Tak to v duchu mindfulness pozorouju a beru jako informaci. Čímž si teda vůbec nechci stěžovat, pořád jsem tu spokojenější než od začátku podzimu v ČR, takže stále luxus. No ale zpátky k našemu dni. Po snídani, zjišťujeme, že nesplachuje záchod, Honza píše domácí, já balím a začínám být ve stresu, že by do našeho doupěte někdo přišel a kontroloval jak mám uklizeno (úplně si uvědomuju, jak jsem tu vklidu, protože k nám nikdo nechodí a já nemusím uklízet před návštěvami:D). Takže freneticky pobíhám a uklízím co se dá. Pak už záchod zase splachuje, takže odvolávám co jsem odvolal. Naštvaně přibíhám na parkoviště, kde má v zápětí Heda záchvat, protože jí nedovolujeme druhé pitíčko za sebou. Achjo. S Honzou se domlouváme, že čas ještě máme, takže neustupujeme a necháváme jí vztekat. Je to pro ní těžké, řve jak tur a řve dlouho. Do toho Jindrovi, který už chce jet, vysvětluju, proč jí to druhé pitíčko nedám. Po nějaké době už místo “ci pitíííčkooo” začne kníkat “ci mámuu”, beru jí do náruče, nechá se uklidnit a vyrážíme. Mám dost, ale mám dobrý pocit z toho, jak jsme to zvládli, protože ne vždycky jsem striktní, a jednou za čas je určitě užitečné si tohle zažít, pro nás obě. Cesta do Las Palmas na sever vede podél oceánu a já se nemůžu nabažit pohledu na širé moře a obrovské kontejnerové lodě v přístavu. Jo vlastně jsem nenapsala, kam jedeme - máme namířeno do obřího akvária Aqua del Mar. Na začátku dostáváme mapu, akvárium má daný směr prohlídky a děti běhají před námi. Nejpůsobivější jsou pro mě velcí rejnoci a manty, a taky malé průsvitné medůzy. Trochu mě zklamává, že kromě dvoumetrového tunýlku pro děti v akváriu není žádné dětské hřiště nebo prolejzačky. Návštěva pražské zoo nebo zemědělského muzea je teda určitě komplexnější zážitek. Na konci ještě nástraha v podobě obchůdku se suvenýry, nakonec si ale vyberou a jdeme ven. Uf. Jdeme se najíst a máme štěstí - příjemná restaurace v parku, jídlo nám přinesou během deseti minut a po zaplacení dostanu panáka. Cestou k autu potkáváme českou maminku s dětmi (Já si přijdu hrozně cool že tady budeme zůstávat déle, než ona.), vyměňujeme si zážitky a informace a jedeme domů. Díkybohu záchod funguje, Honza mi dělá kafe a jde pracovat. 

V průběhu dne mě napadá, že se mi píše ale mnohem snáz, když píšu až večer s vínem. Tak uvidíme, jestli se to potvrdí (To jest odteď.). JInak s těma vínama - možná už jsem to psala, ale je to opravdu fascinující. Vína jsou tu skvělá, stojí průměrně tři eura a když vypijeme napůl lahev, tak mě ráno nebolí hlava! Nemám ani náznak kocoviny, což se teda o moravských vínech, která pijeme v čechách, říct nedá a to je vlastně jediný důvod, proč tam nepiju tak často. Konec alkoholické vsuvky. Odpoledne dávám prát pračku, dětem vymýšlím zábavu, Jindra maluje vodovkama, co si koupil v akváriu a Heduška se vzteká, proč ona nemá taky vodovky. Umýt nádobí a vynést všechny koše, ještě se chvíli projdeme kolem pláže. Jindra běží před námi a za chvíli ho slyším, jak někoho česky zdraví. Aha, našel Honzu, který pracuje na lavičce: D Prý ho ve čtyři vypoklonkovali z kavárny, neboť dodržují siestu. Přijde mi zajímavé, že se to nemění ani teď v zimě, kdy siesta není potřeba, ve čtyři už se začíná ochlazovat. Mám ale poťouchlou radost z toho, že ho našli, protože si tímpádem měníme děti a já jdu běhat. Je to trochu boj, protože i po šesti hodinách od oběda ještě cítím v krku smažené kalamáry a steak, ale kdybych čekala na ideální podmínky, tak nejdu nikdy. Na cestě zpět si ještě sednu k moři, medituju a nakonec ještě doplňuju zásoby vína na večer. Uspání dnes trvá déle, Heda má bůhvíproč záchvaty smíchu a Jindrovi se chce kakat. Když spějí, sedáme si na balkon, už nás tu čekají jen dva další večery, tak si chci v sobě uchovat zvuk každé přicházející vlny, kterou jsem schopná vnímat.

P.S. Ještě jsem zapomněla na jednu věc, na začátku toho akvária byli nad námi desítky stejných pterodaktylů, v řadách vedle sebe, velmi bizarní, snad to bude patrné z fotky.

[lucya-k]

Zdravíčko, přátelé

Tak jak je v karanténě? U nás jsou také čísla na vzestupu, ale oproti Čechám jsme teda pěkní břídilové. Za dnešek nám v naší provincii přibylo jenom 400 případů. Blíží se Helloween a tak vláda nakázala, aby se neshromažďovalo víc jak 15 lidí a dobrovolné opatření navrhuje že se v rodině a případně školce nezdružují víc jak čtyři lidi. Mile mě překvapilo, že mi otevřeli hlídání dětí ve fitku a tak máme na soboty s Nikoláskem program. Minule z toho ale moc odvařený nebyl, protože tam byl sám a v rámci bezpečnosti odebrali většinu hraček... tak se budeme muset příště lépe vybavit.

Se slzami v očích sleduji, jaký máte doma krásný podzim. My máme za sebou první čtrnácti denní zimní vlnu. Sníh padal a padal a my mrzli a mrzli a Sluníčko se ne ukázalo už ani nepamatuji. Na krásnou Ladovskou zimu tu v říjnu neměl nikdo náladu a i sami Kanaďani ohrnovali nos, že se jim to nelíbí. Sněhu po kotníky, silnice jak mýdlo. Zimní boty, čepice, rukavice.. Ráno o deset minut dřív do práce aby se stihlo odhrabat a oškrábat auto. To mi teď posloužilo jako dopravní prostředek I psychoterapeutická kabina zároveň. Neznám lepšího místa, kde pustit na plný pecky rádio a pěkně si zanadávat a od plic ze sebe všechen ten vztke vyřvat. Nikoláskovi se totiž zima vůbec nelíbí a sníh ho také nenadchnul, takže bylo težké vymýšlet nějaký program a od toho se odvíjela naše nálada. Mně se živě vybavilo jak težké pro mě bylo přežít poslední zimu a řeknu vám, že kdyby tohle nebyla poslendí zima v Calgary, tak nevím, jak bych to zvládala. Mají tu v Kanadě jedno přísloví, pokud nenajdeš radost ve sněhu, budeš mít v životě stále stejně sněhu a o to méně radosti. Ano, ano.. ale ne. My budeme hledat radost v něčem jiném...

Marťasovi přiřkli podporu a protože si do systému odvedl hodně, vyplatí mu vládá taky hodně. V podstatě bude dostávat výši průměrného Kanadského platu a díky tomu jsme se odvážili učinit následující rozhodnutí:

V Calgary končíme!

Do konce smlouvy na nájem už to tu nějak přežijem, vždyť Vánoce jsou skoro za chvíli. A pak uděláme to, o čem jsme snili už když jsme na týhle pevnině přistáli – koupíme si karavan a uděláme si pěknou dovolenou po Kanadě. Já už tou dobou budu mít také napracováno, takže pokud se se šéfem domluvím, že mě vyhodí, dostanu taky podporu a budeme moct chvilku žít tzv. na cikána. Bonus k tomu, Kanada ruší karanténu a nejbližší rodinní příslušníci mohou na návštěvu.. Kdo by chtěl zažít pár kočovných týdnů společně s námi, možná bude mít možnost!

Přemýtali jsme, co jsme tu za těch 7 let zažili a s hrůzou zjistili, že na pořádný cestovatelský dovče jsme tu byli jen jednou.. na dva týdny. Pořád se jen honili prašule a pracovní povolení. Nikdy jsme si neprojeli pobřeží Kalifornie a neviděli Yellowstonský park. To sice neuvidíme taky, protože do zamořené Ameriky se nám teď vážně neche, ale Kanada má také své pobřeží, krásné ostrovy a pěkná jižní městečka kde už je v březnu normálně 15 stupňů. A kdy jindy, než teď. Přeci tu Kanadu neopustíme jen tak?? Říkáte si, že jsme se zbláznili žít s dítětem x měsíců v karavanu? Určitě! Ale to je na tom právě to hezký .

Další dobrá zpráva je, že jsem po půl roce konečně dokončila kurz. Nebylo by tak bez podpory mé maminky, která každou volnou chvíli malého Nikoláska hlídala abych já šprtala. A kdybych nemohla dělat kurz v práci, kdo ví, jak dlouho by to ještě trvalo. Ale jsem moc ráda, že to mám za sebou. Veškerý volný čas teď šel na studium a tak bude příjemná změna třeba jeden večer nedělat nic. Sama se pochválím, jaká jsem dobrá. Starat se tu o rodinu, domácnost, chodit do práce, po nocích vstávat k malému a ještě dělat kurz a to vše během prvního roku jako maminka.. to jde, ne? Tak až si trochu orazím, pustím se do prvních projektů. Děkuji všem, kteří mě podporovali a věřili, že to dokážu.

Teď se můžu pro změnu soustředit na projekt stravovacího plánu pro Nika. Nějak se mu nechce papat nic jiného než maminky kašičky. Mysli tyčinku nebo chleba spucuje bez problémů, ale taková ta normální dětská jídla do něho nedostanu ani heverem. I můj domáci rohlík hodil na zem. Štrůdl neche, ovoce neche, brambory nechce.. Tak takhle by se nám v karavanu u ohně chlapec moc nenajedl. Ale jinak je to zlatíčko a první čtveřice stoliček se vytrvale dere ven, tak snad na to samo krmení brzy přijdeme.

Ode mě asi vše.. co nového u vas?

S láskou

Váš Lucik (již brzy zase pupík - příští měsíc si jdu nechat obnovit piercing v pupiku)

Pa

[czechzerowaste]

Těhotná a téměř bez odpadu? Jde to a stojí to za to.

Moc mě baví číst na mých oblíbených blozích o tom, jak jejich autorky prožívají těhotenství a příchod miminka na svět. Tyhle blogové zápisky jsou vždycky tak pozitivní a radostné, že je mi po tom, co si je přečtu, prostě hezky. Tak proč jsem po zjištění, že jsem sama těhotná, nešla do tohohle sdílení taky?

Jsem prostě pověrčivá. A i když jsem měla zcela bezproblémové těhotenství, tak jsem si říkala „co kdyby?“. Pokud by se totiž stala nějaká komplikace, tak vím, že bych o tom na blog psát nechtěla. A tak s tímto těhotenským coming-outem přicházím až po tom, co už těhotná vůbec nejsem.

I proto jsem se v posledních měsících snažila být na všech společných fotkách zezadu, pouze obličejem a nebo radši vůbec. Ne vždycky mi to vyšlo. Třeba na veřejných akcích nebo video rozhovorech. A tak patrně část z vás už nějakou dobu věděla, či tušila, že náš blog brzy doplníme o nové zero waste téma.

Ještě než se ale pustím do rozborů toho, jak používat látkové pleny, čím miminko mazat a co za radosti a strasti s sebou bezodpadový život s dítětem přináší, tak se vrátím do těch uplynulých devíti měsíců.

Když jsme, v září, po třech měsících tajení všem našim blízkým tu novinu oznamovali,   jedna z jejich prvních otázek byla, jestli už jsem byla těhotná na svatbě. Termínově by to tak nějak sedělo. Ty vypité sklenky vína a trsání do rána tomu ale neodpovídají vůbec. A přeci!

Děťátko je totiž takovým naším pozdně doručeným svatebním darem. Když jsem dva týdny od našeho svatebního dne zjistila, že jsem v tom, tak jsem nevěřila, že to tak krásně vyšlo. A jednou budeme naší dceři říkat, že byla počata v tak speciální den.

Jak to víme? Téměř na tuty! Pár dnů před svatbou jsem byla na preventivní prohlídce na gynekologii. Myslím, že to byla má první návštěva po návratu z Myanmaru a pan doktor se mě ptal jestli se zase někam chystám. Tak jsem mu vylíčila, jak se věci mají, že jsme před nedávnem koupili domeček a tento víkend se vdávám, takže si teď s cestováním dávám oraz. Nedalo mu to a zeptal se jestli už uvažujeme i o miminku a já přiznala, že pomaličku ano. Když tak nad tím přemýšlím, tak byl asi první komu jsem na tuhle otázku odpověděla kladně (po manželovi samozřejmě). Na podobné otázky položené mým okolím, jsem s vyhlídkou nejisté budoucnosti vždycky raději mlžila, že ještě tak dva roky počkáme a pak se uvidí. Pan doktor mi po tomhle sdělení u vyšetření zmínil, že právě o svatebním dni budou pro početí miminka ty správné konstelace. V tu chvíli jsem to přijala jako zajímavou informaci, s hlavou plnou příprav na svatbu jsem to ale vlastně moc neřešila.

O miminku jsme s přítelem (dnes už s manželem) mluvili nějakou dobu, být těhotná na svatbě se mi ale  nechtělo. A to, že to pak vyšlo prakticky na první pokus byl tak trochu šok (ale hezký). Zvlášť pro takového strejčka sejčka jako jsem já. Když totiž vidím kolik párů se dnes o miminko snaží několik měsíců (a let), tak jsem za tuhle skutečnost velmi vděčná. A musím říct, že částečně to přičítám i životu bez odpadu. Cože?!

Bez obalu totiž neseženem všechny ty nezdravé sladkosti, brambůrky a zprocesované jídlo. Namísto toho jsme objevili spoustu nových zdravých surovin a začali si víc vařit doma. Díky tomu jsme v posledních dvou letech jedli mnohem zdravěji a kvalitněji, oba dva si srovnali váhu a obecně se zbavili několika menších zdravotních neduhů. A i když vím, že to není ultimátní recept na otěhotnění a svou roli hraje spousta dalších faktorů, tak si přeci jen myslím, že na škodu nám to nebylo.

A jak probíhá zero waste těhotenství? Fyziologicky samozřejmě úplně stejně, jako každé jiné. Nevolnosti, únava a postupné snižování tempa chůze na rychlost šneka se vám pravděpodobně nevyhne (i když výjimky existují). Čemu se ale díky minimalistickému nastavení, které život bez odpadu přináší, vyhnout můžete?

Tak třeba obsesivnímu nakupování roztomilých dupaček, které vaše dítko obleče jednou (když  dobře sladíte roční období a velikost dítěte). Taky možná snáze odoláte všem těm „must have“ vychytávkám, které vám instagram bude strkat až před nos. Zvláštním a děsivým internetovým algoritmem se vám totiž v těhotenství nic jiného než kojící korálky, kousátka, muchláčci, plyšáčci, přikrývky, zavinovačky, světýlka, houpátka a jiné (ne)potřebnosti ve vašem feedu prostě objevovat nebudou. A to může být i pro otrlé minimalisty někdy oříšek. Já jsem odolávala docela statečně (pokud se do toho počítá třeba to, že jsem si tento druh sociální sítě v jednom období prostě zakázala).

Ale i tak jsem občas trošku zhřešila. Třeba, že jsem si koupila vysněný kočárek, i když jsem vlastně původně prohlašovala, že na ty naše polňačky kolem domu žádný potřebovat nebudu. Na procházky s babičkou, kamarádkou, k doktorce, na menší nákup a spaní venku před domem se ale občas šikne (aspoň myslím). Nebo jsem neodolala a nějaký ten obleček si koupila. I když jsem už měla dva šuplíky plné těch poděděných – hormony. Nikdy jsem ale nesáhla po nové věci. Kočárek jsem sehnala použitý v lokální facebookové skupině pro maminky a oblečky kupovala zásadně v sekáčích. Z druhé ruky jsem koupila i celou sadu látkových plen, komodu na oblečení a koupací kyblík. Zbytek jsem buď zdědila (košík na kolečkách ještě po tatovi, autosedačku, fusak, oblečení, ručníky, teploměr,..), nebo dostala do vypůjčky (nosící šátky, knihy o výchově, přebalovací pult, …). Díky shánění a vyzvedávání věcí z druhé ruky nebo na půjčení jsem absolvovala spoustu milých návštěv.

Úplně si vybavuji, jak jsem si vybírala poděděné oblečky po sestřenici a přihlížela tomu babička. Do poslední chvíle jsme všem tajili pohlaví miminka, a tak jsem si musela dávat sakra pozor na to, které kousky beru. Když se babička dívala, tak jsem si do tašky házela ty neutrální, případně spíš v klučičích barvách. A když náhodou odhlédla, tak jsem tam rychle nastrkala ty nepochybně holčičí věci. Třeba růžovou chlupatou bundičku (to bych případnému chlapečkovi udělat fakt nemohla). Ale babička má bystré oči a pak už se po rodině spekulovalo na základě vybraných oblečků, co to asi tak bude. Díky těmto spekulacím se také zvýšilo rodinné nutkání miminku něco pořídit. I přesto, že já sama, až na pár věcí, nic nechtěla.

A tak jsem vše, co se nepovedlo sehnat z druhé ruky věcí, sepsala do seznamu a ten předala příbuzným a kamarádům, kdyby trpěli tím, že nám pro miminko nemohou nic nadělit. I tak jsem ale v záhlaví zdůraznila, že opravdu nic nepotřebujeme, že žádný dárek = nejlepší dárek a že tento seznam slouží vážně jen pro ty nejurputnější případy, kteří by to prostě bez obdarování nezvládly. Dala jsem do poznámky i to, že nejvíc nás potěší, pokud danou věc seženou z druhé ruky (mým kamarádkám se takhle podařilo sehnat hojdavak), nebo nám místo hmotného daru donesou veganský čokoládový dort, uklidí nebo navaří. No však se mrkněte sami.

A ty úplně nové věci bych spočítala na prstech jedné ruky (ale ne všechny návštěvy jsou u konce). Patřila mezi ně například deka pro bonding v porodnici, knížka zaznamenávající první roky života miminka, koš a taška na pleny. A pořád doufám, že někdo donese TEN veganský čokoládový dort! :P

Pro sebe jsem si koupila náhradní díl k aniballu (pomůcka určená k předporodní masáži hráze). Pumpičku jsem měla půjčenou od kamarádky. Taky jsem téměř neobměňovala svůj šatník. I v netěhotenském stavu nosím poměrně ráda volné šaty a svetry, které se daly využít až do porodu. Část oblečení mi půjčily kamarádky a jen těhotenské silonky jsem si koupila nové. Paradoxně mi největší problém „co na sebe“ dělalo období kolem čtvrtého měsíce, kdy už bříško začalo trochu vykukovat a některé rifle nebo legíny mě už začínaly tlačit. Později, když už jsem měla břicho jako balón, ale stačilo legíny, nebo běžné silonky, které bych si třeba v tom čtvrtém měsíci neoblekla, prostě shrnout pod břicho a byla jsem v pohodě (s riflemi to samozřejmě tak jednoduše nešlo, takže jsem je musela na pár měsíců oželet).

Během těhotenství jsem si taky koupila pár zabalených věcí, které jinak nekupuji. Šlo především o různá homeopatika a vitamíny. A když se blížilo grande finále, koupila jsem si několik balených raw tyčinek a hroznový cukr pro dodání energie k porodu a po něm. To by šlo sice vyřešit i bezobalově (datle, oříšky, čokoláda, výroba vlastních…), ale chtěla jsem se cítit dobře a mít s sebou opravdu to, co pro mě v tu vypjatou chvíli bude nejlépe stravitelné a co mi chutná nejvíc.

Když jsem s tím velkým břichem procházela supermarketem, všude proudily davy lidí a k tomu hrála ta k nákupu stimulující hudba a já házela své raw tyčinky do košíku, tak jsem na sebe zrovna dvakrát pyšná nebyla. Hlavou mi proudily myšlenky, jak tímhle ničím tu dlouhodobou snahu a že kdybych si vedla tu slavnou zavařovačku na roční odpad, tak ji naplním jen během této poslední fáze těhotenství. U fronty před pokladnou jsem se ostražitě koukala kolem sebe, jestli zrovna za mnou nestojí někdo, kdo čte náš blog a teď si říká, že je to celé lež? Pak jsem se ale hodila do pohody, pohladila si bříško a pomyslela si, že je důležité mít v tom balanc a že těhotenství a porod jsou situace, které se v životě mnohokrát neopakují a v tu chvíli jdou nějaká striktní pravidla prostě stranou.  

Nakoupené sladkosti jsem nakonec více než u porodu využila až v šestinedělí, kdy jsem byla ráda, že do sebe dostanu nějakou rychlou energii. Ještě více než zabalené raw tyčinky jsem ale ocenila jiné věci na jedno použití, které jsem si v tomhle období do svého života pustila – poporodní kalhotky, vložky, podložky a pár plen do porodnice. Ale ani to jsem vlastně nekupovala. Daly mi je totiž kamarádky, které to po porodu nestihly vypotřebovat (část věcí bude čekat stejný osud, až někdo v mém okolí otěhotní, protože mi taky něco zbylo). Jedinou věc, kterou jsem si koupila sama a je zcela ne-zero waste byly poporodní vložky. Chvilku jsem uvažovala nad koupí látkových. Jelikož ale vím, že bych je, krom dalšího porodu, pravděpodobně nikdy nevyužila, tak mi přišlo rozumnější koupit jednorázové.

A pak tu byl odpad, který úplně neovlivním – ten, co vznikl při těhotenských kontrolách. V tomhle případě, ale nevidím jinou alternativu. Krom toho, že se na kontroly prostě nedostavíte (což pro mě přijatelná alternativa není). I tak, ale můžete některé věci nabízené v gynekologických ordinacích, porodnici nebo v pojišťovně odmítnout. Jde o různé reklamní těhotenské diáře, výrobky, krémy a časopisy, které vám budou často cpát. Pokud se necítíte na jasné odmítavé NE, tak stačí říct, že děkujete, ale že danou věc už doma v nějaké podobě máte a tím pádem ji nepotřebujete.

Když to takhle sepisuji dohromady, tak mi dochází, kolik věcí se mi během těch devíti měsíců mohlo v domácnosti objevit a že tam vlastně přece jen nějaký rozdíl oproti běžnému těhotenství bude. A že i když pro mě, velkého minimalistu, jsou  dva šuplíky plné oblečků pro miminko skoro neúnosné, tak při představě, že je v nich nacpané oblečení snad do roku dítěte, si říkám, že je to vlastně dost v pohodě.

A ačkoliv mi v těch prvních letních měsících fakt nebylo dobře, můj strach z jízdy autem dostal až na tu úroveň, že jsem úplně přestala řídit a v těch posledních dnech, kdy jsem „přenášela“, jsem probrečela několik večerů ze stresu, že budu muset na umělé vyvolání. Tak jsem si těch devět (a něco) měsíců moc užila. Po většinu času jsem totiž ani nevnímala, že těhotná jsem. Oteklé nohy, bolavá záda, pálení žáhy a jiné neduhy se mi vyhýbaly obloukem. A já tak mohla v druhém trimestru absolvovat téměř měsíční honeymoon road trip po Chorvatsku a spát většinu nocí v autě. Do posledního dne před porodem brázdit s naším Snížkem kopce v okolí a celkově si užívat čas, kdy jsme jen my dva s Páťou. Přiznávám, že nosit se s tím těžkým břichem nelze nazvat kdovíjak komfortním stavem. Požehnaným ale zcela určitě. A tak jsem ráda, že to všechno dospělo do zdárného konce a krom krásného, tří a půl kilového, miminka po mém těhotenství nezbyla jiná kila v podobě odpadků.

Fotila opět skvělá Lucie Urban.

[kriszet]

Možná, že předstíráme, že se nezajímáme, ale stále se zajímáme?

Nevím. Píšu tohle, protože je to prý jeden z možných způsobů sebeterapie. Pokud něco skončilo bez dalšího vysvětlení a promluvy (kterou já osobně vždy ve všem většinou potřebovala a stále potřebuji a tak mě tenhle jeden náhlý konec veškeré komunikace v naší záležitosti semlel skoro na kost), můžeme si toto suplovat tím, že se imaginárně vypíšeme. Vysvětlíme to, obhájíme se. Ale ve skutečnosti to prý musím vysvětlit hlavně sama sobě. Musím to vysvětlit té malé Kristýnce ve mě, ta se musí sebevyléčit. Neposílat, nesdělovat to dál. Nemá to prý význam. Stejně se odpovědi a zpětné vazby nedočkám. Budu čekat věčně. Nebo mi potenciální odpověď dá ještě víc přes hubu, než jak mi to ublížilo prvotně.

Velmi krásná rada, já si ji nakonec ale zase ohýbám trochu svým směrem. Nenechám si to jen pro sebe, dávám to sem a zkouším adrenalin "Co kdyby kdyby?". Co když se, můj milý, stále nenápadně zajímáš? Tak jako si to dělal předtím a znal si každý můj on-line krok? Možná si to tedy přečteš. Možná alespoň Ty se dozvíš, co dnes už celkem dlouho nosím v hlavě a na srdci. A možná nepřečteš. Nevadí, obě možnosti budou dalším způsobem mé sebeterapie.

-Někteří lidé se do sebe mají zamilovat, ale nemají spolu být.

-Nikdy nebudu litovat toho, co se stalo.

-Vždy budu věřit tomu, co jsi mi říkal. I když si nakonec udělal opak, věřím, že jsi to vše myslel upřímně.

-Každý jediný den po Tobě toužím. Toužím po tom, co bylo. Snažím se sžít s tím, že to už nikdy nezažiju. Nesnažím se tedy zapomenout, učím se s tím žít.

-Vše, co jsem kdy řekla, udělala a chtěla udělat jsem myslela upřímně. A proto nejde zapomenout, vyřadit to ze svého života. Kdo je jednou v mém srdci, ten tam i zůstane.

-Doufám, že jsi šťastný, spokojený a v bezpečí. A že máš vše, co Tvá duše skutečně potřebuje.

-Když jsem byla v pubertě, měla jsem pocit, že za to, co chci, dokážu vždy bojovat a dostanu to. Ale dnes vím, že v naší záležitosti bych takový boj nechtěla, i když mé ego nad tím silně uvažovalo. Nechci Tě totiž přesvědčovat o opaku toho, cos si ve skutečnosti nakonec vybral. Je to Tvá volba a já ji respektuji. Tato Tvá volba o Tebe vlastně nikdy nemusela bojovat, tudíž nebyl důvod, abych to musela dělat já. O lásku se nebojuje, láska je.

-Chybíš mi každý jeden další den.

-Odpusť mi, ale nezbylo mi nic jiného, než Tě, tedy toho člověka, kterého jsem poznala, nějakým způsobem nechat zemřít a pohřbít. S tím se jaksi definitivně smiřuje o něco jednodušeji než s faktem, že se vše změnilo ze dne na den a my děláme, že nic. Platí to ale jen do chvíle, kdy Tě někde zase osobně potkám. To se ve mě vše budí, křičí, ale jako inteligentní a slušně vychovaný člověk to zatím zvládám skrývat.

-Jsem teď hlavně sama se sebou, učím se znova mít radost z maličkostí, z denního života , z milých lidí. Z rodiny a přátel. Je mi tedy jinak vcelku dobře.

-Prý je vše tak, jak mělo být a brzy přijde něco, kvůli čemu to vše pochopím. Tak tedy jdu (spíš zatím stale klopýtám s ohlížením se dozadu) dál, nečekající ale spíše jen těšící se, co že tedy přijde.

-Miluji Tě a vždy budu. Už se nedozvím, jestli skutečně Tebe nebo mou ideální představu o Tobě, ale ten pocit je tak silný, že to, co jsem se před Tebou tehdy bála vyslovit, teď zhmotňuji zde do osmi písmenek.

-Možná je tohle mé vyjádření dost chaotické a horší pochopit, věř mi ale, že co nedokážu vysvětlit, dokážu popsat písní, a proto náš playlist ještě stále žije a rozšířil se. I když už bez Tvých zásahů.

I will always remember us this way...