rozverna

[rozverna]

A co teda vlastně chci dělat?

Bude mi 27. Jsem žena. Produktivní věk. S trochou vypětí, mírnou dávkou dramatu a odhalením úzkostně depresivní poruchy, jsem nakonec, před dvěma lety, úspěšně dokončila magisterské studium. Jsem. A dostala jsem se asi docela daleko. Mám slušně placenou práci v Praze (btw. nevím co na tom městě všichni máte). V oboru, který jsem studovala. Touhy a sny a obrovský nároky sama na sebe.

Pořád chci víc, víc od sebe. Snažím se přijít na to, kde se to ve mě bere, proč potřebuju být pořád lepší a lepší? Proč se vlastně neumím zastavit, pochválit se, ocenit sama sebe za to, že dělám dobrou práci (?) Vidím na sobě většinou jen to špatné. Jestli vaše děti šikanujou, třeba jen slovně a nenápadně, můžou tak dopadnout taky.

Ok, občas to udělám, uvědomím si, že něco zvládám, umím a dělám dobře, ale je to jen letmý “světlý okamžik”. V porovnání s chvílemi, kdy se cítím, že musím makat víc a z přetlaku vlastních požadavků zase nejsem schopná se ničemu věnovat pořádně.

Možná to v nás vychovala společnost. V nás Mileniálech. Narodila jsem se do svobodné země. Země, která zrovna poznávala kapitalismus a zdá se, že to byla docela divoká párty. A divoké párty mívají svoje následky, že?

Vyrůstala jsem s pocitem, že když budu dost chytrá a šikovná, můžu všechno co si zamanu. Že to, jak budu žít, závisí na tom, jak moc budu chtít. “Když se chce, všechno jde.”, “Slovo nejde neexistuje.” - to mi táta říkal ještě dřív, než tuhle větu někdo zneužil v celostátně milovaném popovém hitu. Ale zpátky do devadesátek. Atmosféra u stolu byla tehdy... no, příznivá. Doma nám bylo dobře a moji rodiče, mě vychovali k pravdě, spravedlnosti, pacifismu a, i když si to možná sami nemyslí, tak i k dříčství. Vychovali mě dobře a já jsem jim za to vděčná.

Společenské klima, ve kterém jsem vyrůstala, samozřejmě ještě v době před světovou hospodářskou krizí,mě asi utvrdilo v tom, že získáš za co bojuješ. Nikdo mě nevaroval, že život není tak jednoduchý, jak vypadá ve filmu. Nikdo mě nevaroval, že lidi umí být svině, že být spravedlivá není nejvíc a že bych měla mít ostřejší lokty. Asi jsem si myslela, že je tady ekonomika nějak víc vyvážená nebo co,.. já nevím, každopádně: Hypotéka čeká, holčičko. Ale ne, ty nejsi zaměstnaná? Děláš na IČO? Tak to prrrr, to my ti nevěříme. A když se necháš zbouchnout, ani s tou mateřskou to nebude žádná hitparáda.

Oslím můstkem do současnosti... Nechápejte mě špatně, sociální systém v Česku je na tom asi hodně dobře a i s tím ičem je to moje svobodná volba. V podstatě. Není to o penězích, i když, kdo by nechtěl víc peněz v době, kdy nám finanční nezávislost otevírá nevídané možnosti. Já mám ale jiné nároky. To co chci říct je, že my všichni v produktivním věku máme na sebe neskutečné nároky. Protože naši rodiče už přeci měli rodinu a v našem věku taky kariéru a vlastní bydlení. O tom nám se může zdát. Ok, dělám kariéru, jestli se tomu tak dá říct. Chodím denně na 8,5 hodin do kanclu, tam čumím do obrazovky, něco píšu, občas mi to nedává smysl. Když vím, že vím víc a ozvu se, vyvolá to spíš nechuť ke změnám, než uznání. To je asi nějakej kancelářskej evergreen. A když nejsem něčí kámoška, asi těěžko se dostanu výš, na pozice, kde člověk mže něco měnit a opravdu tvořit dobrý věci. Jasně můžu využít svou kreativitu, ale naplňuji svůj potenciál? Nemyslím si. Zato cítím společenskej tlak, že ve svém věku mám nejvyšší čas “něco dokázat”. Jaktože se to ještě nestalo? Jsem už přece stará. A co když budu chtít rodinu? Kariéra v reklamě, taková jakou bych si možná přála a aktivní rodičovství... to nejde moc dohromady.

Zdá se, že stojím na podivném rozcestí. Poslední dobou čím dál víc sním o tom, jaké by to bylo, živit se tvorbou. Stejně by to šlo s mateřstvím mnohem líp skloubit. V ideálním světě. Pořád mi to přijde dost naivní. Ilustraci jsem nestudovala, nemám za sebou silné portfolio a v režimu, jakým teď pracuju/žiju, nemám příliš energie na jeho tvorbu. na tvorbu vůbec. Cítím se trochu v kleci. Nájem, poplatky, zálohy, budoucnost, potenciální rodina. Jsem v kleci úhledně poskládané z papírových bankovek. Takhle jsem si to “Když se chce, všechno jde.” nepředstavovala. Asi si to nikdo takhle nepředstavuje a já můžu být vděčná za to, jakou mám práci. Že vydělávám pravidelný peníze, zvládnu i něco málo ušetřit a kdybych neměla ty svý posraný ambice, tak si žiju na svůj věk asi fakt dobře.

“Hele a co teda vlastně chceš dělat nejvíc?”

Potkala jsem bývalého spolužáka a takhle nevinně se zeptal. Myslel to dobře a zarezonolovalo to ve mě. I když se od školy vlastně “neznáme”, instáč máme všichni a lidi z mého okolí vědí o mém zájmu v ilustraci. Jo, ta odpověď byla překvapivě jednoduchá. Chci přece kreslit. Kéž by to bylo tak jednoduché i v reálu, kéž bych dokázala ušetřit dost na to, abych tu ilustrátorskou kariéru mohla aspoň zkusit. Pustit full time, dělat na drobných zakázkách, hustlit peníze a zamakat na portfoliu. Asi se mi o tom může ještě chvilku jenom zdát.

Znáte ten pocit, když chcete něco dělat tak moc, že nemyslíte na nic jiného, a právě proto, že na sebe tak tlačíte, nejste schopni reálně něco dělat? Nemůžu se hnout z místa. Jako zakonzervovaná okurka.

Co chceš je vedlejší, makej a možná jednou, říkám si... Ten kancl pro mě není, ale laťku jsem si nastavila sama a dolů už to nejde. 🤷

[rozverna]

10/09/19

Je to skoro týden. Skoro týden, co jsme projeli na plachetnici okem bouře. Teda asi tří bouří. Nějak mi to všechno nedochází do detailů. Ale všichni říkají, že jsme měli sakra štěstí. Tak asi jo...

Dneska už jsem zase v práci a vše běží, jakoby se nic z toho nestalo. Jakobychom v devíti lidech někde mezi Menorcou a Mallorcou, uprostřed rozbouřeného moře, téměř nebojovali o život. Jakoby můj statečný táta nedržel své nervy na uzdě a nedělal vše pro to, aby nás bezpečně dovezl domů. Jakoby nejen on, ale také další členové posádky neprokázali velkou dávku hrdinství.

Pomalu se vzpamatovávám. Z toho, že se lidé v portu divili, že jsme dokázali přijet z moře. Z toho, že další den jsme cestou sledovali letadla, vrtulníky i záchranářský člun. Hledali... Možná neměli všichni takové štěstí jako my. Vděčnost. Šok, strach a vděčnost.

To si pak uvědomíš, na čem ti záleží.

Možná začnu přehodnocovat.

Život je křehkej.

[rozverna]

Motivace k tvorbě v době plného pracovního nasazení [nula]

Sakra. V posledních dnech se nemůžu zbavit myšlenky, že nestíhám “žít”. Nemyslím tím chození na párty, válení se v parku se svým klukem, poslouchání hudby a “užívání” si života, jak to bývávalo na vysoké. Myslím tím absenci síly k honbě za svým snem(?). 

Hlavu mám plnou myšlenek. Vlastně jsou to spíš takové toky myšlenek, které do sebe v nepravidelných intervalech narážejí, tříští se zas na menší a menší myšlenky, úkoly, vnitřní výkřiky zodpovědnosti sama k sobě a ke svým cílům. Co vlastně od života chci?!

Pocit nesmyslnosti společnosti a chuť nebýt, ve mě poslední dobou střídá touha stihnout tolik věcí, že na to běžný život nemůže stačit. Čím jsem starší, tím rychleji mi čaas utíká. Cítím strašnej tlak tvořit, kreslit, vzdělávat se v tom, hledat svůj jedinečný styl, pracovat na něm, a to vše v kontrastu s běžnou lidskou únavou a osmihodinovým pracovním dnem, který mě vyčerpává. Ne zas tolik na tvůrčí rovině, i když copywriting je svým způsobem kreativní práce, ale hlavně v rovině psychické. Tak moc během dne myslím na tvorbu. Na vše, co bych chtěla namalovat, že večer zvládnu jen tupě zírat do televize. Ok, většinou se ještě zmůžem na dobrej sex, studnici úžasný inspirace, kterou zabiju dalším dnem v kanceláři. 

Nechápejte to špatně, vážím si svojí práce a dělám ji ráda. S přechodem do nové firmy (už to bude skoro půl roku :-O) jsem zase získala trochu ztraceného sebevědomí. Teď zase věřím, že i kariérní růst je možnost. Jenom se v budoucnosti vidím jinde. Nebo si spíš dokážu představit několik možných scénářů. Jasně ono by šlo být jednou ve čtyřiceti kreativní ředitelkou a být z toho šťastná. Není malých cílů. Ale pokud chci děti, asi to není ta správná cesta. 

Víte, my ženský to v tomhle máme trochu těžší. Asi tak od pětadvaceti musíme vážně pomýšlet na porod, pokud nejsme jako Miley Cirus přesvědčené, že Země se zlobí a nový život na ni přivést nechceme. Chlapi si snadno “nalinkujou” budoucnost, zvolí kariérní cíl a za tím si jdou. Je pro ně jednodušší mít dobré společenské postavení a pokud chtěji, budou zajištění. Hezky v jedné příběhové linii. Kupředu a dál. 

Považuji se za feministku. To ale rozhodně neznamená krutou kariéristku. Takže v mém výhledu budoucnosti je hned několik rozcestníků a k nim taky pěkná řádka plusů a mínusů. “Haha...”, říká si určitě nějaká (možná i existující) vyšší moc, “ přece bys to nechtěla mít jednoduchý ty káčo...” Chci mít děti a spokojenou rodinu? Jestli se nechci nervově zhroutit nebo začít brát drogy a pak se zhroutit z toho, tak to s kariérou asi moc nepůjde dohromady. Chci budovat kariéru v reklamě? Takže to znamená mít děti daleko po třicítce a doufat, že se to ještě povede? Žít v tenzi tvořené nejen společností, ale taky biologickýma hodinama? protože i když si vážím starých dobrých feministických hodnot, tak já prostě tu touhu po rodině cítím, je to logický, přirozený a zatraceně ženský. 

A pak do toho ta tvorba. Jak tam zapadá, kam se vleze? Do obědové pauzy, ranního vstávání před šestou nebo do ponocování s nedostatkem energie? Obdivuju každého, kdo zvládá mít plnohodnotný vztah, uklizenou domácnost, full time job a ještě pracovat na vlastních projektech. Pravidelně a cílevědomě. 

Jó, to bych vážně chtěla umět! 

[rozverna]

Moje ilustrovaný léto

Pořád mám spoustu nápadů na to, co bych ráda ilustrovala. Realita s sebou však nese, jako obvykle, hned několik překážek. 

1. nejsem zas tak dobrý ilustrátor a mám se pořád co učit

2. zakázky z nebe nepadaj, a tím spíš, když nemáš pořádné portfolio

3. čas jsou peníze a ty vydělávám v práci, kde utrácím čas všechních dnů

....

Možná je toho víc, ale to teď není důležitý. Konečně mám nápad, na kterém chci postavit minisérii ilustrací pro instagram. Chvilku jsem přemýšlela- zaslouží si vlastní profil? Nebude to práce navíc? Bude. Nechci svou tvorbu, která je pořád v plenkách a v fázi hledání vlastního stylu, rozpadnout do několika komunikačních kanálů a zhoršit si tím práci i možnost komunikace s těmi, kdo mě sledují. (Teda těch pár známých a ještě míň zbloudilích duší, kterým se moje práce z (ne)pochopitelného důvodu líbí).

Ono stejně. “Rozverná” vznikla jako pseudonym před pár lety, inspirována fascinací lidským tělem, potažmo i sexualitou, která mě sice neopouští, ale v rámci nějaké ilustrátorské sebeprezentace se chci posunout do trochu flexibilnějších a “praktičtějších” témat. Taky mi trochu chybělo mít fakt osobní instáč, tak to teď tak nějak zkloubím dohromady. Takže Rozverná prostě vyrostla, furt to jsem já, jenom ta identita s časem roste a já už jsem s ní nebyla spokojená. Přezdívku ale používám ráda a sedí ke mě i k tomu, jak nerozhodně rozverná ve svém ilustrátorském stylu umím být. 

A teď konečně k tomu létu. Léto bude uvolněné. Dávám dohromady sérii ilustrací, které budou vystihovat nejen můj vztah k tomuto “krásnému” ročnímu období. Snažím se být i vtipná. To mi nikdy moc nešlo. Tak uvidíme, jak to dopadne tentokrát a jestli se budou moje letní glosoidní obrázky někomu líbit. 

Tak zatím a užívejte si léto pod klimou, před větrákem, nebo u vody, 

Pa. 

M*

[rozverna]

Hledání ztracenýho času.

Kde pramení odvaha? Existuje třeba nějaká mapa lidskýho vědomí, na které najdu pramen řeky úspěchu? Kéž by. Bylo by to snažší. 

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak asi začínali úspěšní lidi a s každým dnem mám pocit, že mi zase o kousek ujel vlak. Vlak k sebevyjádření, svobodě vlastního času, vlak za úspěchem. 

Pozor! Úspěchem nemyslím obrovské bohatství, život celebrit a neskonalou slávu. Stačil by mi takový malý úspěch. To, kdy můžeš dělat něco, v čem se cítíš jakoby neexistoval čas, to, co tě naplňuje a máš při tom pocit, že tohle je tvá správná cesta. A zaroveň se tím uživíš a nejlíp si můžeš dovolit mít dům, děti psa a šťastnej život. Zkrátka utopie, zdá se.

Píšu to a furt sedím v kanceláři... 

Mám práci, která mě docela baví a někdy je k vzteku. Jako asi každá práce. Často z těch osmi hodin přijde práce tak na tři. Pro někoho je to sen, ale mě flákání štve. Promarním tady totiž spoustu svýho produktivního času, který bych mohla věnovat tvorbě. Jasně, dostanu zaplacno a nepředřu se. Mám fajn kolegy. Nemám smlouvu, dělám na IČO, jednou nebudu mít nárok na mateřskou. Svých osm produktivních hodin denně prodávám na smlouvu spolu s loajalitou za peníze, který tomu neodpovídají, když si představím, jaký mám náklady na život, ambice a plány. Inu... zpět k pozitivním myšlenkám. 

Zdá se, že to, co odlišuje úspěšné lidi od nás, kteří nad svým případným úspěchem neustále jenom dumáme, je odvaha. Prachobyčejná vlastnost, která se možná v dětství zdá přeceňovaná, ale v pohádkách nám ji ukazují jako jednu z největších ctností. Kéž bych si tohle z těch pohádek v dětství odnesla.

Dostáváme se na začátek. Věčný koloběh, ale o tom zas jindy. Hledám zdroj odvahy. Čtu málo, ale moudré knihy určitě praví, že je třeba začít u sebe. 

Nedávno jsem začala chodit na jógu. Na místo, kde je klid a přívětivá atmosféra, lidé mlčí a soustředí se na sebe. i kdybych tam v sobě nenašla odvahu, rozhodně si tam odpočinu a taky mě od tý doby tolik nebolí záda. Vlastně plánuju nakreslit plakát s pozdravem slunci, bude to truchu art practice a trochu praktická věc. Těším se až se do toho pustím. Odvaha. 

Středeční večery věnuji kurzu kresby. To by mělo být zdánlivě něco, co mě posune dál. Ale vlastně je to spíš hobby kurz. Přesto se tam naučím dost - když čtu mezi řádky a musím uznat, že lektorka je skvělá, zábavná a vyzařuje umělectvím, takový lidi mám fakt ráda. Je těžký kreslit před lidma, vlastním, ne vždy dokonalým stylem, postavit se hrdě i za nepovedenou kresbu. Odvaha. 

Poznávám, jaký jsou ty nejdůležitější hodnoty. Přichází to s věkem. Chci se dostat do stádia, kdy budu vědět, že mám dost peněz na vlastní bydlení. Neplatit hypotéku někomu jinýmu prostřednictvím předraženýho nájmu. Vědět, že se nemusím bát přemýšlet o založení rodiny, tak jako teď v pětadvaceti. Produktivní věk... blah. Chci vědět, že můžu dopřát péči svým prarodičům a rodičům až budou starý, že za nima nemusím dojíždět přes tři hodiny z Prahy. Ale už jsem rozumnější. Vím že jsou věci, se kterýma se člověk musí smířit. 

 Jenže kde mám hledat tu velkou, fatální - osudovou odvahu? 

Odvahu nevěnovat všech svých 40 produktivních hodin v týdnu někomu jinýmu. Odvahu pracovat na sobě,vydělávat sama na sebe, zapracovat na portfoliu... Odvahu věřit tomu, co umím a opustit zaměstnání s jistým příjmem, nebo aspoň požádat o snížení pracovního úvazku. 

Odvahu vybojovat si pro sebe svůj ztracenej čas.  

[rozverna]

O tom, jak se některé investice vyplatí a můžou nás posouvat dál.

V posledních měsících, stejně jako většina z nás, trávím spoustu času v práci. konkrétně 8 hodin od devíti do šesti, pět dní v týdnu. Chybí mi volný čas na kreslení. Jasně, snažím se využít každé volné chvilky, ale najít si čas na to, abych se dostala do flow a fakt tvořila ze sebe, to se zdá být skoro nemožné. 

Abych ale mohla kreslit na cestách, o obědové pauze, nebo třeba v práci, když není co psát (v praxi tohle nedělám, netroufám si a je to přecejenom trochu “blbé”), rozhodla jsem se investovat do drahé hračky a koupit si IPad. Dlouho jsem si ničím neudělala radost... a tohle je investice do budoucna. Aspoň doufám. 

Dneska je to týden, co jsem tablet dostala do rukou, aktivovala IPencil a nainstalovala Procreate. A musím říct, že tahle investice byla vážně skvělý nápad! Díky tomu, že jsem se nedávno osudově spletla a nechala si strhnout z účtu peníze na roční subscribtion na Skillshare, mám teď přístup k výukovým videím, které mi pomáhají se naučit základy v Procreate. 

A je to pecka! Když jsem vzala tablet poprvé do ruky, netušila jsem, jak moc mě v digitální kresbě posune. Jo, tohle říkám už po týdnu! Teď totiž vidím přesně takovou tu otřepanou frázi, jako docela funkční pravidlo: Když vytrváš, uvidíš výsledky. takže musím zkrátka vytrvat, ale víte co, kde najít ten čas?! Aspoň, že s tabletem se dá třeba i sedět večer u telky, když muž kouká na fotbal⚽

A tady, tady je to moje úplně první dokončené dílko. Je to On na donutu, vzpomínka na naši první společnou dovolenou u moře, která nevybledne. 

Celý proces ilustrace najdeš u mě na ig tv, kde mě najdeš pod nickem @rozverna

Na obrázek se vztahují autorská práva!

[rozverna]

Dokonalost je jako Lochneska.  Mýtus, right?

Mít na sebe vysoké nároky - to bylo vždycky moje. 

V dospělosti se dokážeš oklepat z hloupého posměchu kvůli kilům navíc (kéž by se dala tak snadno odhodit i ta kila), znáš už svoje hodnoty a víš, že není všechno zlato, co se třpytí. Ale stejně se občas nevyhneš chybám, které tě táhnou ke dnu jako betonový boty.

A všichni jsou zas lepší než ty, co? 

Jo, to je ta největší blbost. Ale upřímně? Děláme to všichni. Magický život, který někteří prezentují na sociálních sítích si přejeme taky. Přitom ho máme a mnohdy i lepší. Proto si vždycky při pocitu, že ta holka na instáči - co se líbí i tvýmu klukovi - je snad lepší než ty, musíš říct - fuck off! Nikdo nevíme, co se ukrývá za pozlátkem a i ona určitě chodí doma bez mejkapu a není dokonalá. Kdo ví, třeba jí taky po ránu nevoní z úst fialky. 

Je těžký se nesrovnávat, když vás všichni od mala škatulkovali. Nějak si to osvojíte a začnete se škatulkovat sami. A když vám narostou hezký vlasy, naučíte se věřit vlastnímu tělu a povrchně sobecky zjistíte, že jste možná hezčí, než asi 75% obyčejnejch nudnejch holek, pořád si v hlavě budete pomalu otvírat dveře od škatulky “tlustá a ošklivá”. 

Soooo keep in mind that: 

Jak by řekl Jirka Krampol - Nikdo není dokonalý! 

Téměř každý se dnes snaží být individuálně úspěšný, jedinečný, originální a důležitý. A kdo není superhrdina, může nabýt pocitu méněcennosti vlastní práce. Řeknu vám tajemství. Superhrdinové jme všichni, i když tak nějak po svém. 

I já, která jsem v pasti z konce studia a začátku dospělosti (tohle téma btw skvěle rozebrali tady), si uvědomuju, že zvládám dokončovat školu, kočírovat svý úzkosti, překonávat stresující hledání práce a zbytky energie věnovat kreslení, kterým chci v budoucnu žít. Šetřit peníze a snažit se bejt aspoň trochu dobrou přítelkyní. I když to tak zní, není toho málo na jednu obyčejnou holku.   

 Takže můj občasný pocit, že “nic nedělám” je strašně strašně strašně hloupej. 

Jestli máte podobnou krizi z konce studií a začátku dospělosti. Prostě si uvědomte, co všechno děláte a že lidi, se kterýma se srovnáváte jsou často starší a až vy budete v jejich věku, taky budete jinde. :) 

Co tímhle textem chci říct je, že všechno není dokonalý, ale je možný to brát jinak. Je strašně jednoduchý vidět svůj život černě a ty ostatní v barvách. 

Je prostě dobrý vědět, že i když jednorožci neexistují, pořád je tu velká šance vidět duhu.

[rozverna]

nalijme si čistého vína a popovídejme si o tom, kdo je “normální”

O mentálním zdraví se už dneska mluví aspoň trochu. Přesto většina zdravých lidí, kteří se s podobnou nemocí nikdy nesetkali, stigmatizuje psychicky nemocné. Ti jsou považováni za líné, slabé, nebo dokonce za lháře. 

Pokud jsi na nemocenské z psychických důvodů, koukají na tebe, jako na blázna. Kdybys měl chřipku, nikoho nenapadne, tě za to soudit. Dneska jsem se rozhodla, že veřejně přiznám něco, za co se nemusím stydět, stejně, jako bych se nestyděla za zlomenou nohu. To bych se taky třeba pochlubila pomalovanou sádrou. 

"coming out" okénko: 

Já sama mám lékařsky diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchu. Funguji, jako každý jiný. Mám sny a ambice, pracuji, žiju. Ten kdo o mé nemoci neví, by asi ani nepřemýšlel nad tím, jestli jsem "normální". Přesto jsem se setkala se stigmatem i nepochopením mé situace. Osobně nejsem nějak extrémně závažně nemocná a pracuji na tom, abych byla naprosto zdravá. Daří se, mám se fajn, skvěle.  A to i díky lidem, kteří chápou, že nejsem lhář, neutíkám od povinností a nepláču pro nic za nic a že když jsem na jaře nedokázala vstát z postele a podat si sklenici vody i přes ukrutnou žízeň, nebyla jsem líná, ale nemocná. Těm lidem patří můj největší obdiv a oni moc dobře ví, že je řeč právě o nich... 

Spousta lidí je na tom ale milionkrát hůř než já. Trpí mnohem závažnějšími psychickými problémy, bojují s nimi každý den, nemají to snadné. Nepochopení a stigmatizace jim nepomáhá k snadnějšímu životu ve společnosti. A právě ti si zaslouží, aby se o duševních nemocech otevřeně mluvilo. Jasně jsou určité okolnosti, které mě vedou, k napsání tohohle textu. Není třeba je řešit, protože cílem postu, který možná někdo dočetl až sem, je říct, že naprosto podporuji skutečnost, že se začíná o duševním zdraví veřejně mluvit a vznikají videa a iniciativy, které téma zviditelňují

Třeba se dočkáme světa, kde lidé chápu duševní nemoci a neberou je jako lidské selhání nemocných.  Věřím tomu*

[rozverna]

Nejen Pražské vystresované matky, rohlíky a váš šéf.

Neřvi! 

Ne, k velkému překvapení tentokrát neokřikuji sama sebe. Je to výkřík zaslechnutý na ulici. Denně, někdy i několikrát denně. 

Matky. 

Křičící matky.

Matky toužící po něčem. Po klidu a tichu, možná po změně. Třeba by si přály vrátit čas, zvrátit svůj osud. Nemít děti?! 

To je ta otázka, která možná leckoho napadne vždycky, když vidí na ulici rozzuřenou matku křičet na plačící dítě. Možná je to tím, že ještě nemám vlastní děti, jsem mladá a mám v hlavě tu naivní iluzi, že přeci musí být způsob jak své dítě vychovávat v klidu a nepodrobovat ho úzkostem. A už vůbec jej nedostávat do situací, kdy jsou ve společnosti v roli toho, kdo zlobí, kdo je ponížen a veřejně pranýřován, Zní to směšně, nadneseně, absurdně? 

Tak si to představte,šéf s vámi chce mluvit. Nevíte, co se děje, žádnou zpronevěru, nebo jiný zločin či přestupek jste nespáchali, ale již situace, kdy si s vámi chce šéf “promluvit”, je poměrně stresová. Nevíte, co čekat. Chce vás povýšit, vyhodit, sebrat vám stravenky? Necítíte se sví a kapky potu vám pomyslně stékají po tváři jako slzy po tváři malého, zmateného dítěte. Čekáte útěchu, vždyť jste k firmě loajální. Že občas zapomenete umýt svůj hrnek od kávy? To vem čert. Toužíte po měsíčních prémiích, ale zžírá vás nejistota. Stojíte s nadřízeným v zasedačce plné lidí a ... šéf začně rázně křičet, zmíní hrnek, drmolí něco o tom, ať ho DOBŘE POSLOUCHÁTE a že TOHLE SE NEDĚLÁ. PROČ SE TAK KLEPEŠ? TY SNAD BUDEš BREČET? 

NEŘVI!

Dítěti upadl rohlík na zem. 

Matka křičí, dítě pláče. 

Přišlo o jídlo a ještě je trestáno. 

Rohlík se válí v tramvajovém kolejišti jako motýl Admirál, kterého už jedna tramvaj smetla, druhá se blíží a to nebohé zvíře pomalu vzdává snahu odletět a zachránit si život.

 Dítě trpí. Matka trpí. Kolemjdoucí a svědkové náhodných událostí také trpí. 

Zaslouží si matka politovat? Možná je na všechno sama, má špatný den, dítě třeba opravdu zlobí od pěti ráno. Byla bych lepší? Nezabředla bych pod tíhou hormonů, mateřství a tlaku okolí na dokonalé dítě, do podobného stavu? 

[rozverna]

Ostrý lokty

Skoro rok se tak nějak poflakuju v Praze. S vystudovanou reklamou jsem se chopila první příležitosti dělat ve velkém reklamním světě a po půl roce mě reklamka sežvíkala tak, že jsem se pár dní nemohla zvednout z postele. 

I když mám někdy silácký kecy, sama vím, že jsem slabá ženská a prostě nemám ostrý lokty, který jsou v týhle branži a vůbec ve “velkoměstě” potřeba. Nehledě na to, že v určitém směru je společnost stále machistická a konkrétně v reklamním oboru to pořád chlapi tak nějak táhnou - jako holka jsem ani neviděla příliš možností jak se pouze svým umem a pílí prosadit a získat třeba leší pracovní pozici. Ono by to možná šlo s tím, co umím pusou a taky sem tam odhaleným poprsím, ale taková holka já prostě nejsem a dej bůh, že nikdy nebudu. Navíc kariéra v kancelářském prostředí není můj životní sen, i když mamince by se to líbilo moc. Já bych naopak v nějaký dlouhý časový perspektivě ráda žila v domku s malou zahradou, starala se o vlastní děti, muže a věnovala se vlastní umělecké tvorbě. Tou si ale zatím na rohlíky nevydělám. nevadí. 

Po tom, co jsem byla víc jak měsíc na neschopence a do toho stále řešila problémy se školou, kterou nemám dokončenou a snad se to letos na jaře podaří, jsem se rozhodla pracovat na menší úvazek, psát copy pro vlastní klienty a mít čas na tu zmíněnou vlastní tvorbu. Dostala jsem se do situace, kdy peníze na nájem mám za víkendové a celodenní směny, kdy si nesmím sednout a musím prodávat předražený věci turistům, klienti na copywriting mají na vše čas, články buď neproplácí, nebo proplácí pozdě a já si připadám značně nedoceněná. Jsem z toho na nervy a bojím se full time úvazku, protože už teď vím, že Praha není moje vysněný místo pro dlouhodobej život. 

Jsem globálně šťastná se svým mužem a svou nevyrovnaností ho už poměrně dost seru, takže se teď prostě musím vzchopit. Ale jak se rozhodnout, jestli zůstat v Praze? Být to jen na mě, zkouším obepisovat pracovní nabídky i jinde- jenže co On? Nechci mu překazit nějaký sen o velkoměstě, nechci ho nutit “jít se mnou”, když ani nevím, kam přesně se životem vydat.  Ve všem je lepší, že jsme na to dva, ale teď potřebuji, abychom se dokázali oba rozumně dohodnot co chceme, urovnali startovní pozice, řekli si, jak si představujeme budoucnost a věřte nevěřte, je to těžší, než se zdá....